Archiv rubriky: editor

Zuzana GABRIŠOVÁ

* 6. 6. 1978, Brno

gabrisovaNa Masarykově univerzitě v Brně vystudovala anglistiku a bohemistiku (2000–2005, diplomová práce na téma Motiv muže v ženské poezii posledních padesáti let). Dva roky učila na základní škole v Brně. V letech 2006–2013 žila v jihokorejském zen-buddhistickém klášteře jako mniška, po návratu pracovala jako pečovatelka. V roce 2014 zahájila doktorské studium v oboru Česká literatura na Filozofické fakultě Univerzitě Palackého v Olomouci. Své bádání zaměřuje na současné české básnířky, s čímž do značné míry koreluje i její projekt antologie českých básnířek 20. a 21. století.

Gabrišová své básně a prozaické texty publikovala v novinách a časopisech Britské listy (21. 3. 2007, dostupné zde), Dobrá adresa (2014, č. 6), Herberk (2014, č. 5), Host (2002, č. 8), Právo (7. 4. 2005, příl. Salon, dostupné též zde), Sedmá generace (2004, č. 5), Tvar (2014, č. 10, 2016, č. 7), Uni (2015, č. 1, dostupné zde), Weles (2005, č. 23, 2007, č. 30–31, 2013, č. 51–52, 2013, č. 53). V roce 2002 byla za svou poezii oceněna druhým místem v Literární soutěži Vladimíra Vokolka v kategorii B (19–24 let). Její básně se objevily ve Sborníku Literární ceny Vladimíra Vokolka (2002), v antologiích Netřesk (2002 – pod pseudonymem Václav Jebavý), Co si myslí andělíček (2004), Po městě, jež je mi souzeno (2007) a Nejlepší české básně 2014 (2014). Výbor básní ze sbírky Těžko říct představil pod názvem Lepší člověk rozhlasový pořad Svět poezie Českého rozhlasu Vltava (2013). Básnickou sbírku Dekubity (2002) vydala pod pseudonymem Vojtěch Štětka v edici Tvary literárního obtýdeníku Tvar. Do antologií poezie evropských básníků přeložila do angličtiny básně Petra Hrušky (Kosmas: Czechoslovak and Central European Journal, 2004; In our own words, 2005; New Euro- pean Poets, 2008).

Poezie Zuzany Gabrišové je charakteristická pesimistickým náhledem na skutečnost, intenzivním prožíváním přítomnosti, která se však jeví jako prázdná a nenaplněná, autenticky vykreslovanými obrazy pocitů smutku, bolesti, úzkosti a osamění, deziluze, nenaplněnou touhou po lásce a přátelství a celkově po porozumění, kterou znemožňuje především nemožnost dorozumění. Toto citlivé i drásavé prožívání se odehrává v šedivých a nevlídných městských kulisách. Básně jsou psané volným veršem bez velkých písmen s občasnou interpunkcí.

Gabrišová sice vydala svou první básnickou sbírku Dekubity (2002) pod pseudonymem Vojtěch Štětka, ale už v tomto debutu prezentovala základ poetiky, kterou dále rozvíjela a dotvářela ve sbírkách následujících. Do volného verše vkládá autentické obrazy ze současných kulis špinavého velkoměsta. Naléhavost sdělení podporuje i časté užití anafory. Básně jsou bez názvů, majuskulí a bez interpunkce, jen občas se objeví tečka na konci. Obrazy jsou drásavé, bolestné, plné otevřených a špatně zhojených ran: „pít z ran. // ne z bércáků / ze srdce vytéká ten nejhustší hnis“ (Dekubity, s. 27). Básnířčina imaginace užívá ostrých kontrastů, například otevřené erotičnosti vedle biblických motivů. Nekompromisní pohled uplatňuje lyrický subjekt vůči sobě i vůči svému okolí. Nezřídka se objevuje i cynické ladění básnické výpovědi: „čímpak ty dívky asi bijí že mají tak / špičaté trny“. V odkrývání tajených smutků a bolestných křiv, jde nekompromisně až na dřeň: „dno bolí, a více jen bez dna / řeka, bez spočinutí.“ Přesto z veršů vyvěrá i palčivá touha po něze, které se nedostává: „Kdybys do mě mohl vejít / jako se vchází / do svatého města…“ (Dekubity, s. 4, 15 a 25).

Ve sbírce O soli (2004), vydané už pod vlastním jménem, básnířčina poetika krystalizuje, ostré kontury obrazů jdou ruku v ruce s úsporností výrazu. Celá sbírka je rozdělena do tří oddílů – Similia similibus irridentur: Podobné podobnému se vysmívá, V očích a Tyčinky. Útržky příběhů bez názvů se opět odehrávají na pozadí nehostinného velkoměsta. Všednodennost je kreslena bez příkras, typická je silně temná a expresívní obraznost s důrazem na autenticitu zobrazovaného: „podívej kočička kočičko na / vem si salámek, dobrej kočičko poď / neboj, šlupičky poď, poď kočičko / na / ty hloupá pochcaná krávo ty senilní / hloupá vrásčitá krávo dyť ty se / ani sama neumyješ dyť se nevohneš dyť / tobě to ani nevadí tobě je to fuk úplně/“ (O soli, s. 47). Sůl v názvu sbírky může asociovat jak pláč, nářek, tak moč, puch, substanci, která nemilosrdně rozežírá až na kost: „chtěla bych ti zanechat pomyšlení, / bolest s přesně určeným koncem / na niž platí jen plné vědomí“ (O soli, s. 40). S tím souvisí i otevřenost, syrovost a sarkastické pointy básní, dokazující nemilosrdnost života, (ne)schopnost smíření s vědomím smrti. Básně jsou komponovány jednak jako asociativní proudění mysli, jednak na principu montáže. Niterná vyznání jsou dávána do kontrastu s netečností okolního světa.

Oproti tematické sevřenosti předchozí sbírky je Těžko říct (2013) symptomaticky – vzhledem k prodlevě, která mezi oběma sbírkami nastala – tematicky bohatší a lze ji též označit za sbírku bilančního či souhrnného charakteru. Podle několika datovaných oddílů sbírky anebo jednotlivých básní zabírá celé údobí od vydání sbírky O soli až po rok 2012. Toto časové rozpětí pak slouží ke komplexnímu pohledu na životní a duchovní cestu básnířčinu. Významným mezníkem pro rozdělení do oddílů zde hraje odjezd z České republiky po složení mnišských slibů a život v korejském klášteře v novém společenském statutu – mnišky. Leitmotivem propojující všechny oddíly (a pododdíly) se stala bílá volavka jako symbol něčeho krásného, prchavého, nedostižného, ohroženého, vybočujícího, ale i např. čistoty. Básně mají charakter miniatur, střípků, seskládaných fragmentů, které někdy připomínají deníkový zápis (o čemž svědčí i občasná datace), jindy jsou věnovány konkrétní osobě. Nejčastěji se uplatňuje metoda střihu a koláže. Opět bez názvů i interpunkce. Zachycené obrazy už nepůsobí tak brutálně, ale nic z nich nezmizelo na naléhavosti, možná ještě více zesílila: „Ještě jednou se, prosím tě, usměj. / bílá volavka vzlétla / z rudého pole“ (Těžko říct, s. 78). První oddíl zachycuje místa, situace a lidi doma, viz jeho název oddílu: ZŠ Líšeňská – LDN Bílovice – Těžko říct. A možná i jeden z klíčů k názvu sbírky:

„Zdeněk na všecky otázky odpovídá / těžko říct / a pak jde a vysvětlí Terezce hodiny / když moje hlava už slyšitelně / praská ve švech“ (Těžko říct, s. 22). Rozsáhlejší druhý oddíl Mniška – pokrývá období od sžívání se s životem v korejském klášteře až po návrat domů. Nejvýrazněji vystupuje do popředí deziluze z života v klášteře, kdy samota a jednopohlavní kolektiv nepřináší pocit vnitřního smíření či očištění. Tento oddíl je dále rozdělen na části Dopisy z Koreje, Lepší člověk a Rodina. A právě první oddíl básní (uveřejněný před knižním vydáním časopisecky – Weles 2013, č. 53), zaslán z kláštera „mai- lem přes zákaz používat počítač bez dovolení“ (Těžko říct, s. 37), působí nejnaléhavěji a nejpůsobivěji (mimo jiné protože bez diakritiky a formou jednostrofových lakonických sdělení): „holime hlavy – / zarputile ticho zen bez ozdob / zbytecna prsa pod objemnymi vestickami – / holky si navzajem nala- kuji nehty / my rikame / songbulhasipsijo / stan se Buddhou“ (Těžko říct, s. 42).

Gabrišová ve sbírce Ráno druhého dne (2015) navazuje tematickým zaměřením bezprostředně na sbírku předchozí. Existenciálně laděné básně jdou opět až na dřeň, lyrická mluvčí odhaluje svůj vnitřní svět a nekompromisně hodnotí sebe i své okolí. První oddíl, pojmenovaný jednoduše [Zpátky] podává svědectví o návratu po dlouhých sedmi letech z Koreje do rodného Brna a sleduje rozpačitá setkání s rodinnými příslušníky a známými, stejně jako vnitřní prožívání lyrické mluvčí. Na povrch znovu vyvěrají staré rány: „ve snech mě matka znovu bije / přikazuje mi spálit všechny šaty. […] má matka mě ve snech bije / ve dne se raduju / seč mi síly stačí“ (Ráno druhého dne, s. 24). V druhém oddíle [Hra] jako by se básnířka snažila pomocí slov uchopit sebe sama, ptá se na svět kolem sebe, zkouší si ho pro sebe slovy alespoň načrtnout, popsat, když už je mu tak těžko rozumět: „do které náruče se vrátíme až to bude / naposledy řekni mi / řekni mi“ (Ráno druhého dne, s. 29). Osobní výpověď jedné ženy se v dalším oddíle [Žena] rozšiřuje: Každá z básní načrtává epizodu ze života ženy v různých podobách – jako matky, dospělé ženy, dospívající dívky a mnoho dalších. Není to poezie opěvující ženu; lyrický subjekt se na ni dívá bez příkras, pronikavě: „je to jen část příběhu. / ve chvíli kdy dostáváš svou / první pusu / mají za sebou podvyživené / nezletilé kambodžské prostitutky / de- sítky zákazníků“ (Ráno druhého dne, s. 43). Stinné stránky mezilidských vztahů – partnerských a rodinných postihuje oddíl [Krutosti]. Závěrečný oddíl Kluk bez svalů jako jediný nemá název v závorce. Básně – prožité obrazy jako by jediné měly smysl s klukem bez svalů. Péče o druhého – nemohoucího – něžná péče, během které se nemusí myslet na nic jiného a dává smysl: „stydím se za rýmu / stydím se za bolení hlavy / před tebou, který ráno / nevstaneš z postele, ani / nenatáhneš prsty mým směrem“ (Ráno druhého dne, s. 72). Něžné obrazy dospělého nedospělého kluka jsou kladeny do kontrastu s realitou a vlastní drásající sebereflexi: „díváš se na zbytky sebe / a nemáš nutkavou potřebu sbírat“ (Ráno druhého dne, s. 77).

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Dekubity (BB 2002, pod pseud. Vojtěch Štětka, edice Tvary literárního obtýdeníku Tvar 2002, č. 19); O soli (BB 2004); Těžko říct (BB 2013); Ráno druhého dne (BB 2015, též jako e-book 2015).
Příspěvky v antologiích a sbornících: Netřesk (2002); Sborník Literární ceny Vladimíra Vokolka (2002); Co si myslí andělíček (2004); Po městě, jež je mi souzeno (2007, ed. P. Čermáček); Nejlepší české básně 2014 (2014, eds. P. Hruška – O. Stehlíková).
Uspořádala: Simonetta Buonaccini: Na chůdách snu. Výbor z díla (2016, též jako e-book 2016). Překlady: Kosmas: Czechoslovak and Central European Journal (2004, ed, C. Machann, básně P. Hrušky); In our own words (2005, ed. M. Weaver, básně P. Hrušky); New European Poets (2008, W. Miller – K. Prufer, básně P. Hrušky).
Odborné texty: „Tak blízko k světlu! Jaká smělost!“, in Aluze 2016, č. 1–2; Hadi mi vylízali uši, já slyším a zním…, in S. Buonaccini: Na chůdách snu. Výbor z díla (2016).

LITERATURA

Knižně: O. Stehlíková: Toto nové a to staré, in Nejlepší české básně 2014 (2014, eds. P. Hruška, O. Stehlíková).
Studie a články: M. Chocholatý: Na křižovatkách nejmladší ženské poezie, in Weles 2005, č. 22; P. Gejdoš: Památník představuje tvorbu básnířek, in Rovnost 12. 1. 2006; PČ: Výuka súter, zbývá ještě rok, in Týdeník Rozhlas 2013, č. 52; M. Děžinský – T. Gabriel – M. Fucimanová – I. Harák – B. Správcová: Magnesia Litera 2016: Které básnické sbírky byly ve hře?, in Tvar 2016, č. 7.
Recenze: O soli: J. Časnochová, Haló noviny 13. 1. 2005; A. Mikulášek, Obrys – Kmen 2005, č. 4; D. Kaprálová, Mladá fronta Dnes Brno 26. 8. 2005 (příl. Umění a kritika – brněnská scéna) 2005, Brno; P. Čermáček, Host 2005, č. 3 * Těžko říct: J. Řehák, Český rozhlas Vltava 25. 11. 2013; P. Bílek, Literární noviny 2013, č. 51/52; L. Kuhar Daňhelová, Host 2014, č. 1; A. Mikulášek, Haló noviny 29. 1. 2014 (příl. Obrys – Kmen, č. 5); D. Tureček, Tvar 2014, č. 8; Z. Volf, Host 2014, č. 2 * Ráno druhého dne: M. Fucima- nová, Tvar 2015, č. 16; D. Tureček, Tvar 2015, č. 16; M. Alexa, Host 2015, č. 10; A. Mikulášek, Haló noviny 13. 1. 2016 (příl. Literatura – Umění – Kultura).
Rozhovor: Z. Volf, Tvar 2016, č. 19.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Básnická prvotina Zuzany Gabrišové O soli (Větrné mlýny 2004) mne překvapila spojením zdravé ženské citlivosti s přesnou „nepřebásněnou“ strukturou obrazů a smyslem pro přiměřenou gradaci a pointu. Gabrišová má výborný pozorovací talent, vidí podstatné a dokáže to zachytit bez nánosu sen- timentu či naopak siláckého pozérství. Její básně nejsou nezaujatým zápisem, cítíme z nich zřejmou empatii, jsou však zcela prosty lítostivosti či jiné přepjatosti, kterou bychom mohli u mladé autorky snad očekávat. Gabrišové se daří vyjadřovat velmi vyhroceně a přitom se nepředvádí, navíc umí báseň velmi dobře vystavět. Zejména tam, kde se původně nesouvisející záznamy vzájemně prolnou a zare- zonují, nebo tam, kde je na minimálním prostoru vystavěn trefný, citlivý a přitom neúprosný portrét, přejíždí po zádech kradmý mráz. Jen několik básní ve sbírce lze označit jako mírně nejisté, nevyzrále přeexponované, například „bezdomoveckou litanii“ v závěru knihy. To však je u prvotiny pochopitelné a je to jen zanedbatelnou vadou na kráse jinak po všech stránkách (včetně ilustrací Renaty Lančové) velmi povedené knihy.

P. Čermáček: Šestero, in Host 2005, č. 3, s. 66–67.

Ale Zuzana Gabrišová, oddělená od nejdražších („ještě bych byla ženská, kdybys chtěl“), nadto v zcela jiném časoprostorovo-jazykovém pásmu, má zatím sebezáchovnou potřebu lyrické výpovědi. Ta, v souladu s tamní přírodou i spiritualitou, dává uzrát veršům jedinečné krásy: „volavka na rudém poli / kdo krvácí a kdo vzlétá / do křehkých kalíšků / v hrozně zapáchající bažině / bílá rozťala všechen smutek / jediným mávnutím křídel / jediným nadechnutím“. Pokud se však básnířka dostává do natolik kompenzační situace, že „nasraná na Koreu / na pravidla“ utíká „utonout“ na „punk-rockové koncerty“, začíná si až příliš věřit na holý, bezobrazný verš; opouštějíc i své obvyklé obranné mechanismy střihu a koláží. Sází patrně na čtenářovo soucítění, zejména u řady míst, jimiž jako by se k nám v něčem navracela problematika proletářské poezie: „stála naboso a prala si ponožky / v umyvadle / na veřejných záchodcích / v zimě — / místo 5 000 krw / jsem ji měla vzít za ruku / a jít ty ponožky s ní koupit.“ Z duchovního hlediska školy Kwan Um, odvozené od korejského jména bódhisattvy soucitu Kwan Seum Bosal („Ten, kdo vnímá pláč tohoto světa“), je to jistě v pořádku. Z hlediska domény poezie, zvláště u opakovaného (sútrového) čtení, jde však o značné riziko, že z podobných sdělení zbyde pouze informace.

Nicméně název sbírky je přesný. To neustálé kroužení mezi kýženou „takovostí“, zda s plnou pozorností „správně položila hrnek“, a stavy, v nichž „mysl skotačí“, takže „jsme jindy“ — zatímco sílí upomínka na svratecké dětství: „v Tišnově je z rozhledny / vidět / až na kraj / mého světa“ —, strhuje z nás pověstné slupky cibule a za pomoci citlivých linorytů Petra Čermáčka nutí k účasti.

Z. Volf: Kroužení volavky, in Host 2014, č. 2, s. 79.

Kdysi takřka jednostrunné ohledávání bolestných okrajů existence, skoro úporné soustředění se ke dnu situací, dostalo kompenzující pandán v motivech touhy, srozumění, ba i radosti. […] Ráno druhého dne přitom jistě není mélická sbírka idylické pohody. Verše stále vyrůstají z takřka beatnického protestu vůči nedostačivosti života, krachům a pastem komunikace, marnosti leckterého úsilí. Pomozme si jen jiným mottem, tentokráte z Jáchyma Topola: „Ba ne, to není možný, takhle se zřezat. Tohle je skutečnost a ňáká blbá.“ Lyrická mluvčí také „vábila […] smrt“, „krmila se odpadky ze dna kontejnerů před vašimi dveřmi“, ale vzápětí dozná, že „děti mi voní, uslintané a usoplené“ (vše s. 11). A hned jako druhá báseň, na s. 12, stojí děkovné verše podnícené Prahou, pointované nevyslovenou, ale zřejmě patrnou touhou po „setkáních, [po] pohybu ruky, který nedává ani neodnáší“. Neúkorné a nenáročivé souznění: to je motiv, který nejenže dominuje hned v následujících Návratech („dotýká se mě zlehounka / hledí mi do očí / vážná a veselá mláďata / nejblíž dvojčeti je postarší pán / nedávat a nebrat buďte jen poblíž / milý / nic nechybí tak samozřejmě / až mě jímá / až ve mně dýchá“, s. 13), ale probleskuje sbírkou velmi často. Metafora či přirovnání, dříve tak zřídkavé, právě v takových pasážích podmaňují – a otevírají nový pohled na básnická obdarování Zuzany Gabrišové. Čtěme jen počátek básně Podaná ruka: „držíš moji ve své dlani / a je to delší, / jako když se smlouvá o dům, jehož základy / ještě nebyly položeny“ (s. 16). Ke slovu tu náhle přijde i dříve pomíjená interpunkce, jako by verš nemusel být jen brutálně vykřiknut, ale mohl se stát splavně regulovaným řinutím. A to třeba i krajině lyrické, docela malebné povahy: „řekni mi kolik úsvitů / je ve slunci / kolik růžové krajky a citronových / prstů rozběhlých mezi stromy“ (s. 29). To všechno ale neznamená, že by zcela zmizela ostrost, ba provokativnost výrazu a zároveň nesmiřitelný postoj vůči všemu, co od nenáročivého souznění vzdaluje. […] Jsou užitečné, tyhle nové básně Zuzany G.; opravdové, a ve své nové různorodosti také mnohotvárně poetické.

Dalibor Tureček: Křižovatky, výhybky a nitky, in Tvar 2015, č. 16, s. 3.

Autorka hesla: Aneta Damborská (2016)

Otto František BABLER

* 26. 1. 1901, Zenica (Bosna)
† 24. 2. 1984, Olomouc

Zdroj: Digitální archiv VKOL

Narodil se Češce Jindřišce, rozené Jandové, a rakouskému Němci s českými kořeny Ottu Bablerovi v bosenském městě Zenica. Pokřtěn byl v římskokatolickém kostele jako Otto Karlo Franjo B. Do bosenské Zenice se manželé Bablerovi vydali za prací – Bablerův otec zde pracoval jako horník a později jako důlní účetní. Zemřel záhy po synově narození (13. 1. 1901). Poté se stal jeho poručníkem strýc z matčiny strany Ignác Letocha. Od narození si Babler začal osvojovat hned několik jazyků: češtinu (od matky), němčinu (otcův odkaz), latinu (při bohoslužbách v kostele) a srbocharvátský idiom neboli bosenštinu (mezi vrstevníky a ve škole). Obecnou (základní) školu navštěvoval Babler v Prijedoru (1907–1910), kam matka se synem přesídlila po manželově smrti. Ve škole se učil spisovné podoby srbštiny a chorvatštiny v mluvené i písemné podobě. „V chlapci se snad již tehdy probudila ‚lingvistická zvídavost‘, protože se naučil oba grafické systémy a snažil se postihnout i rozdíly mezi oběma varietami srbochorvatštiny“ (Hrdinová 2008, s. 17). Další stěhování přivedlo rodinu do Sarajeva, kde Babler vychodil prestižní Velikou reálku Franje Josipa I. (1910–1915). Zde obohatil své lingvistické znalosti o francouzštinu. A začal se věnovat vlastní literární činnosti (první pokusy psal v srbochorvatštině, češtině a němčině) a překladu (poprvé ze srbochorvatštiny do češtiny a němčiny). Po sarajevském atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este se s matkou a s rodinou svého poručníka přestěhoval na strýcovu rodnou Moravu – do Olomouce-Chválkovic. V Olomouci nastoupil Babler v roce 1915 do pátého ročníku Německé reálky, kde složil v roce 1919 maturitní zkoušku. Po maturitě se Babler učil samostudiem další jazyky: ruštinu, polštinu, angličtinu a italštinu; později se začal věnovat severským jazykům. Dohromady se Babler za život naučil osm jazyků aktivně a dalších dvanáct jazyků pasivně (včetně provensálštiny, lužické srbštiny, kašubštiny a dalších jazyků malých národů). Ještě za studií na německé reálce si přivydělával učením olomouckých Židů českému jazyku. Po středoškolských studiích se chtěl prosadit jako svobodný spisovatel a překladatel. Začal psát příležitostnou lyriku a překládat – nejprve z češtiny do němčiny a z němčiny do češtiny. Záhy rozšířil svou překladatelskou oblast na jihoslovanské jazyky, k nimž postupně přibývaly další. Jakožto občan narozený na území Království Srbů, Chorvatů a Slovinců si základní vojenskou službu odsloužil v jugoslávském království. Z vojny se navrátil v roce 1923 a od té doby se začal naplno věnovat překladatelství a bibliofilské činnosti. Roku 1928 se oženil s Marií Mejsnarovou, která jistou měrou také ovlivnila pozdější manželovu tvůrčí práci. Babler s ní konzultoval překlady a ona dávala podněty k vydávání menších bibliofilských tisků anebo pohlednic. Roku 1930 se manželům narodil jediný syn Otto. Než byl dostavěn rodinný dům v Samotiškách, kde Babler žil s rodinou až do své smrti, pobývala mladá rodina jeden rok po narození syna na Svatém Kopečku. Venkov znamenal pro Bablera především odpoutání se od ruchu velkoměsta a možnost plného soustředění na tvůrčí práci. V roce 1936 Babler zažádal o československé občanství, které téhož roku získal. Z toho pramenila i povinnost splnit prezenční vojenskou službu (ta vykonaná na území Království Srbů, Chorvatů a Slovinců mu nebyla uznána). Byl z ní osvobozen pro zdravotní neschopnost. Kvůli finančnímu zajištění rodiny nastoupil roku 1935 na pozici knihovníka Obchodní a Živnostenské komory (zde pracoval do roku 1948). Za druhé světové války byl nucen omezit svou vydavatelskou činnost a překládal pouze pro sebe. Po válce se snažil navázat na předválečnou vydavatelskou činnost. Podařilo se mu to pouze v omezené míře; všechny samotišské edice postupně zanikly. Překlady autorů z vlastní iniciativy zůstaly v rukopisech; vycházely mu pouze překlady děl, která mu vybrala jednotlivá nakladatelství. V roce 1946 nastoupil na filozofickou fakultu obnovené olomoucké univerzity jako lektor serbokroatistiky (působil zde v letech 1946–1956). Souběžně také přednášel na různých katedrách o dantovké problematice. „Ačkoliv O. F. Babler působil na Filozofické fakultě UP jen několik let, patřil k těm, kteří položili základy dnes obnovené a rozšiřované olomoucké slavistiky. A to není malá zásluha“ (Komárek 1996, s. 23). Nadále také zastával funkci knihovníka, a to v Univerzitní knihovně, kam přešel z Obchodní komory (zde setrval mezi lety 1949–1956). Neustále se zhoršující oční choroba jej donutila roku 1956 odejít do invalidního důchodu. Překládat nepřestal ani s přicházející slepotou; ve větší míře se opět začal věnovat bibliofilství. Překladatelství se věnoval v omezené míře i po roce 1968; na zakázku sestavoval též básnické miniantologie. V roce 1983 zcela oslepl. Byl členem Družiny literární a umělecké, Sdružení spisovatelů z Hané, Skupiny moravských knihomilů (tj. olomoucké pobočky Spolku českých bibliofilů; posléze též jmenován čestným členem celorepublikového Spolku českých bibliofilů), překladatelské sekce Československého svazu spisovatelů a olomoucké pobočky Jednoty filosofické. V roce 1971 získal v Lublani čestné členství ve Svazu slovinských překladatelů. Povídka v bibliofilském vydání Bibliofons (1932) byla oceněna v soutěži berlínské Gesellschaft der Bibliophilen. Za překladatelskou práci obdržel několik ocenění: Cenu osvobození města Olomouce (1948), Václavkovu literární cenu města Olomouce (1949), literární cenu Svazu československých spisovatelů (1967) a literární a kulturní cenu olomoucké ONV (1968); v roce 1998 mu byla in memoriam udělena Cena města Olomouce v oblasti literatura. Roku 1996 mu byla v Samotiškách odhalena pamětní deska.

Překladatelsky debutoval roku 1919 v olomouckém Československém deníku překladem z francouzštiny. V témže periodiku vyšly také Bablerovy první původní verše. Naopak první české verše přeložené do cizího jazyka – němčiny, vyšly poprvé 3. 7. 1921 v Prager Presse (báseň J. V. Sládka Ručičky Die Händchen). Od dvacátých let dvacátého století přispíval vlastní literární tvorbou, ale především překlady, články, recenzemi či studiemi do českojazyčných i zahraničních periodik (ukázky z jeho překladů se v českém periodickém tisku objevují dodnes): Akord, Anděl strážný, Apollon, Archa, Bibliofil, Červený květ, České slovo, Československý deník, Die Tat, Dětský svět, Divadlo, Eva, Filozofický časopis, Hanácký kalendář, Hanácké noviny, Hlasy republiky, Hochland, Host, Host do domu, Index, Katolický týdeník, Kultura, Kulturní zprávy, Lidová demokracie, Lidové noviny, Literární noviny, Listy PPB, LUK, Lumír, Marginalie, Moravskoslezský deník, Na hlubinu, Národní politika, Národní osvobození, Našinec, Obnova, Od Pražského Jezulátka, Panorama, Plav, Pozor, Prager Presse, Prager Tagblatt, Pramen, Proglas, Ranní noviny, Rozkvět, Řád, Salón, Stan, Selské noviny, Severní Morava, Slovanský přehled, Středisko, Střední Morava, Souvislosti, Světová literatura, Světozor, Svobodná země, Štafeta, Topičův sborník, Tribuna, Tribuna literární a umělecká, Tvar, Venkov, Vyšehrad, Zápisi, Země, Zlatá brána, Zprávy Spolku českých bibliofilů, Ženská revue. Od roku 1931 byl členem redakční rady časopisu Bibliofil. Redigoval časopis Okénko do dílny umělcovy. Ve třicátých letech dvacátého století přeložil několik libret pro olomoucké divadlo (A. Zemlinsky: Skřet, prem. 1933, Křídový kruh, prem. 1934; R. Strauss: Arabella, prem. 1933; O. Respighi: Marie Egyptská, prem. 1934, Lukrecie, prem. 1937; C. Monteverdi: Orfeus, 1935; L. Rocca: Dybuk, prem. 1937; J. Haydn: Svět na měsíci, prem. 1938), napsal libreto k opeře V den počátku (prem. 1936) O. Chlubny a přeložil texty písní světových skladatelů (např. P. I. Čajkovského, E. Kornautha, A. Schilera či F. Schuberta). Svá díla podepisoval jako Otto František Babler (překlady do češtiny), O. F. Babler nebo Otto F. Babler (překlady do němči- ny a původní autorská díla); užíval též šifer O. F. B. a ofb

K Bablerovu jubileu nastudoval amatérský divadelní Soubor FF UP Olomouc pořad K rybám sešel tvůj hlas (prem. 1971).

Stěžejním výstupem Bablerovy tvůrčí činnosti byly tisky vycházející z jeho samovydavatelství zaměřeného na bibliofilie (nikdy nevlastnil vydavatelskou konfesi). K takové prezentaci své literární práce se uchýlil proto, že nakladatelé nebyli ochotni jeho překlady vydávat. Velkou inspirací mu byla staroříšská manufaktura Dobré dílo Josefa Floriana (úsilí o „krásné knihy“, tj. knihy krásné navenek i uvnitř – obsahově). Babler vydával několik bibliofilských edic, z nichž nejvýznamnější a nejrozsáhlejší nesla název Hlasy. V letech 1926–1927 v ní vyšlo čtyřicet osm svazků. Každý svazek byl pojatý jako tzv. cimélie (tj. nejvzácnější součást historických fondů ve středověku). Byl vytištěn na jemném papíře, často ručně zpracovaném. Téměř každý ilustroval soudobý významný výtvarný umělec, jako např. J. Konůpek, M. Marešová, R. Michalik, A. Schamoni, R. Schaumann, B. Štorm, J. Váchal či Vojmír Vokolek. Náklady jednoho titulu se pohybovaly okolo tři sta padesáti výtisků; jednotlivé výtisky byly číslovány, časté bylo věnování určité osobě. Původně měla edice Hlasy zahrnovat překlady anglosaských a románských literatur, ale rozrostla se v nejpočetnější samotišskou knižnici, v níž vycházely překlady z angličtiny, francouzštiny, italštiny, latiny, němčiny, norštiny, srbocharvátštiny (respektive srbštiny a charvátštiny), rumunštiny, či ukrajinštiny. Z literárních druhů převládala lyrika, ale objevily se i drobné epické texty a dramata. Zvláštní skupinu překladů tvořily překlady anonymních textů, v jejichž tematice převládala lidová religiozita – např. Marie po poli kráčela (1927), Strom ze srdce (1927) nebo Slovanské legendy (1930) (v podtitulech samotným Bablerem nazývány „lidovou mystikou“). Ojedinělým edičním počinem Hlasů byly tzv. tematické antologie. Babler do nich vybíral básně českých autorů a překlady básní jinojazyčných autorů, které se týkaly vždy určitého společného tématu (např. Knížka o slunečnici, 1928). Nejčastěji překládal tvorbu duchovně, přesněji religiózně orientovaných autorů. Mezi Bablerem překládané autory patří R. M. Rilke, W. Blake, P. Claudel, M. O‘Neill či G. Boccaccio. Vedle edice Hlasy založil samotišský samovydavatel též další ediční řady: Knihovnu slovanských básníků (překlady slovanských básníků), Svítání (původní české divadelní hry) a Heliotrop (překlady ze světové literatury). Ani jedna z nich se nedočkala dlouhého trvání. Některá díla vydal Babler též mimo edice (antologie či rukopisné sborníčky u příležitosti vlastních životních jubileí nebo jubileí svých přátel).

Babler se řadí k tzv. básníkům překladu. Vlastní literární dílo takových tvůrců ustoupilo výrazně do pozadí ve prospěch jejich díla překladatelského. Za svého překladatelského předchůdce považoval Pavla Eisnera; ze soudobých překladatelů byl v kontaktu s Jiřím Levým či Zdeňkou Stavinohovou. Babler překládal jednak literární díla dle vlastních preferencí, jednak dle nakladatelských požadavků (zvláště po roce 1948). Celkový počet Bablerových překladů dosud nebyl vyčíslen; jedná se přibližně o tisícovku různě dlouhých textů širokého záběru – ze všech literárních druhů a žánrů z různých období literární historie; nejpočetněji je zastoupena poezie. Překládal převážně do češtiny (tři čtvrtiny přeložených textů), ale také z češtiny do jiných jazyků (např. Máchův Máj do němčiny v roce 1938). Největší skupinu tvoří překlady ze slovanských jazyků (nejvíce z jihoslovanských) a z němčiny. Překládal také z románských jazyků, z angličtiny a (ojediněle) z jazyků severských; zprostředkovaně také z dalších jazyků (např. Ethiopské legendy, 1936, přes anglický převod). Oldřich Králík označil za scelující prvek Bablerova překladatelského díla „cherubínství“ (tj. určitý životní postoj, cit pro krásu, jemnost a soucit se slabými a pronásledovanými). Okruh překládaných autorů a děl lze rozdělit (Putna 2010) na 1. autory kánonu evropské katolické a/nebo spirituální orientace (např. R. M. Rilke, W. B. Yeats, P. Claudel, Silesius) a Dante Alighieri, 2. obecnější kulturní kánon (E. A. Poe, W. Shakespeare) a 3. „malé“ texty od „malých“ autorů a texty lidové, anonymní (tzv. lidová mystika). Při překladech poezie usiloval Babler o co nejvěrnější translaci formální (v rovině metra) i obsahové (nezávisle na Vilému Mathesiovi uplatňoval zvl. po druhé světové válce částečně jeho koncepci tzv. jazykového klíče). Od čtyřicátých let dvacátého století se Babler začal intenzivně zajímat o osobnost Danta Alighieriho s cílem přeložit jeho Božskou komedii. První pokusy o překlady Pekla pocházejí ale už z let 1916–1919. Ukázky z překladu Božské komedie uve- řejňoval nejprve časopisecky; vycházela k různým dantovským výročím. Studiu Dantova díla a překladu Božské komedie se Babler věnoval dvacet let. Významným poradcem mu byl při translaci Jan Zahradníček. Poprvé vyšel celý překlad Božské komedie v roce 1952.

Babler se nikdy nestal příslušníkem žádné literární skupiny ani přívržencem literárního hnutí či směru. Vždy zůstával literárním solitérem, což mu umožňovalo kontakt s literárními směry, hnutími či skupinami rozmanitého směřování. K vědomé nestrannosti přispíval také fakt, že se jako autor neomezoval pouze na jeden národní celek; většina jeho původních děl je napsaná česky, ale napsal též texty v jiných jazycích. Rámcově lze literáta Bablera zařadit do okruhu katolicky orientovaného proudu spisovatelů. Záběr autorova původního literárního díla je – stejně jako jeho díla překladatelského – široký: psal poezii, prózu i drama, včetně pomezních žánrů – aforismů a vzpomínkové literatury.

Bablerovu juvenilní prozaickou tvorbu představují autobiografické povídky, popisující bosenské dětství. Byly psány česky, německy, srbsky i chorvatsky, ale nedochovaly se. Jako autorská knižní prvotina mu vyšla próza Bibliofons (1932), po níž následoval další prozaický titul Posmrtná sláva Marty Javorovské (1934). Pro svůj debut si Babler vybral příznačně prostředí bibliofilů. Vypravěčem a zároveň jednou z postav je přítel jednoho vášnivého sběratele knih (především bohemik, moravik, Pragensií a Comenian). Tento má zjistit při své návštěvě Basileje, proč jsou v několika po sobě vytištěných katalozích nabízené knižní unikáty prodány dřív, než se na pražského bibliofila dostane řada. Vypravěč vyhledá knihkupce, respektive jeho dceru, která mu sdělí pravdu o otci, jemuž se vášeň pro krásné a vzácné tisky stala posedlostí: ve snaze mít ze všech antikvářů nejslibnější nabídku, začne mystifikovat s nabízenými položkami v katalozích. Náklady na tisk katalogů a na negativní odpovědi žadatelů (na neexistující poptávky) jej zbaví rozumu i peněz. Povídka Posmrtná sláva Marty Javorovské na pomezí reality a fikce líčí osud předčasně zemřelé dívky, domnělé básnířky. V její pozůstalosti objeví rodiče svazeček básní a domnívají se, že autorkou je jejich oplakávaná dcera. Mladý literární kritik shledá básně nadmíru kvalitními a rozhodne se je vydat. Záhy po vydání však vyjde najevo, že jde o verše Vrchlického, které si dívka od svého oblíbeného autora pouze vypisovala. Takto bizarně vzniklý výbor Vrchlického veršů se posléze stane vyhledávanou kuriozitou. K próze se Babler vrátil zase až v sedmdesátých letech dílem Kosířské elegie (1970). Formou vnitřního monologu vypravěč-malíř Josef Mánes popisuje z časového odstupu své pobyty na zámku Čechy pod Kosířem. Jednotlivé části prózy jsou vyznáním kraji, jenž si umělec zamiloval a jenž se mu stal nesčetněkrát tvůrčí inspirací. Poslední pátou část lze charakterizovat jako jakýsi Mánesův epilog za vlastním tvůrčím životem, povzdech nad nemožností (kvůli počínající duševní chorobě) naposled se podívat do Čech. Výrazným intertextuálním prvkem díla jsou úryvky z díla Jakuba Demla Moji přátelé, které jsou citovány v části líčící krásu hanácké přírody. Posledním vydaným původním dílem Otto Františka Bablera je vzpomínková próza Krajina mého srdce (1971). V místy až lyrickém vyprávění se autor vyznává jak Bosně (Zenici a Sarajevu), tak Olomouci, kde prožil dětství a mládí a která jej nasměrovala k tvůrčí dráze. Odůvodňuje také své rozhodnutí odejít z města a usadit se a tvořit v Samotiškách. Popisuje postupné sžívání se s krajem Hané, který mu po prvotních rozpacích učaroval: „Krajina mého srdce je tam, kde jsem konečně zakotvil, kde mám takřka na dosah ruky příklady a přátele. Hledím z okna své pracovny a vidím širou rovinu Hané, dějiště stálé trpělivé práce a chlebodárného zrání, a po ní křivolakou kaštanovou alej vedoucí do Olomouce, města, jehož chrámové věže a tovární komíny ční z oparu ležícího nad ním“ (Krajina mého srdce, s. 16–17). Autor-vypravěč při- rovnává svůj život v ústraní Samotišek k životům dalších literárně čilých osobností, které nepotřebovaly k tvůrčí práci velké městské centrum, konkrétně Josefa Floriana, Josefa Portmana či Jakuba Demla.

Podstatná část Bablerovy poezie zůstává v rukopisech – nejvíce je zastoupena v jeho denících, které si celý život vedl. V těchto verších se zračí spjatost autorovy tvorby vlastní a překladové. Dominují témata přírody, dětí, práce, náboženství i lyrika intimní. Objevují se též verše příležitostného charakteru. Básně jsou psány jak pravidelným rýmovaným daktylotrochejem, tak nepravidelným veršem bez rýmů. Své básně Babler pravděpodobně nikdy publikovat nechtěl. Do deníků je psal tužkou, bez datace, mnohé mají více stylových variant. Výjimky tvoří vlastní básně uveřejňované na počátku literární dráhy v různých periodikách a dále latinsky psaná litanie k Matce Boží Svatokopecké Litaniae de Beatissima Virgine Maria ad Montem Sanctum apud Olomuciam in horis anxietatis per Ottonem Franciscum Bablerum compositae (1943). Obsahově se podobá litaniím užívaným při liturgiích v římskokatolické církvi. V souvislosti s rokem, kdy byla vydána, pojímá Babler v litanii Matku boží jako osvoboditelku lidu od strachu a tu, která splní jeho přání. Ani aforismy, které tvoří podstatnou část dalšího spisovatelova deníku – Oblásků (psán 1947–1983), nebyly až na výjimky veřejně publikovány. Oblásky pro autora představovaly jakýsi duchovní deník, kam si zapisoval své myšlenky, i myšlenky lidí, s nimiž se cítil duchovně spřízněn. Část z nich spolu se svou příležitostnou poezií pak vydával vlastním nákladem jako příležitostné tisky pro přátele (pod titulem Oblázky).

Jednoaktová hra Koníčci v lese (1935) nebyla kromě jediného uvedení přerovskými studenty roku 1938 vícekrát inscenována. Tímto komorním dramatem autor syntetizoval téma, které jej zajímalo v jinojazyčných literaturách a které pro překlad často vyhledával – „lidovou mystiku“, v níž hrál důležitou roli Bůh a boží trest. Děj je zasazen na venkov a postaven na dialogu matky a dcery. Matka vyčítá dceři mužův alkoholismus a v dceřině ještě nenarozeném dítěti zase vidí hřích (dle matky se rozmnožováním lidstva rozmnožuje i hřích na světě): „Dorka: Z lásky nemůže vzniknouti hřích. Hřích je jenom neláska, s jakou vy se mnou jednáte…“ (Koníčci v lese, nestr.). Dcera Dorka doufá, že se manžel kvůli dítěti vzchopí. Svou naději vkládá do Boha, skrze jehož lásku může člověk dojít záchrany. Jako memento se dějem line motiv koníčků v lese, podle nichž dostalo drama svůj název: s dřevěnými koníčky si hraje sirotek po druhé matčině dceři Toník (neustále se ženám připomíná průpovídkou „koníčci v lese“ a jejími variacemi), s koňmi sváží Dorčin muž v lese dříví. A právě koně se stanou muži osudnými; převrátí se s ním vůz, když jede domů. Vedle dramatu pro dospělé psal Babler soustavně loutkové hry pro děti pro olomoucké loutkové divadlo Kašpárkova říše (především v třicátých letech dvacátého století). Vycházely v katolickém dvouměsíčníku pro mládež Dětský svět. I v hrách pro děti je patrný náboženský podtext. Byly psány rýmovaně, mluvené slovo se střídalo se zpěvy.

Bablerovy texty literárněteoretického a literárněhistorického charakteru zůstávají roztroušeny po českých a zahraničních periodikách. Zahrnují jak odborné studie, tak informativní a populárně-vědecké články a literární recenze. V tisku pravidelně informoval o překladech české literatury v zahraničí, českým čtenářům zprostředkovával novinky z jinojazyčných literatur. Dále se věnoval otázkám překladu, poetikám konkrétních českých nebo jinojazyčných překládaných autorů a bibliofilské problematice. V šedesátých letech dvacátého století se podílel na rehabilitaci Franze Kafky, účastnil se liblické konference (1963) a publikoval o něm studie (a již v roce 1924 přeložil Kafkovu povídku Das nächste Dorf, která vyšla v olomouckém časopise Eva). Pouze dvakrát mu studie vyšla tiskem: Anna Achmatova: pokus o studii (1926) a Jak jsem překládal Havrana (1931), obě se zprostředkovávají jeho překladatelské postupy na příkladech konkrétních děl. Vedle článků zabývajících se literaturou napsal řadu průvodních textů k výtvarným publikacím.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Bibliofons (1932, z němčiny přel. J. Picka; německý originál Bibliophile novellen, 1934); Posmrtná sláva Marty Javorovské (P 1934); Koníčci v lese (D 1935); Litaniae de Beatissima Virgine Maria ad Montem Sanctum apud Olomuciam in horis anxietatis per Ottonem Franciscum Bablerum compositae (B 1943, latinsky); Kosířské elegie (P 1970); Krajina mého srdce (memoáry 1971, 2. vyd. 1993 s doslovem Otto Bablera).
Adaptace: Legenda o Hanácích (pohádka 1944, obsahuje též K. Mlčoch: Sedlák zapsaný k čertu).
Překlady z angličtiny: W. Blake: Tiriel (1927); W. B. Yeats: Přesýpací hodiny (1928); G. D. Ruthenburg –  M.  Stewart:  Dvě  americké  loutkové  hry  (1929);  H.  C.  D.  Pepler:  Dvě  loutkové  hry  (1930); H. B. Alexander: Jak smrt přišla do světa (1930); E. A. Poe: Havran (1930, též in E. A. Poe: Havran: Šestnáct českých překladů, 1985, 2. vyd. 1990); W. Blake: Snoubení nebe a pekla (1931); S. Lewis: Mantrap (1931); H. D. C. Pepler: Vůl a oslík a jiné hry pro loutková divadla (1933); W. Blake: Kniha Thel (1935); E. F. Lewis: Mladý Fu od horního Yangtse-Kiangu (1936); A. Schweitzer: Filosofie a ochrana zvířat (1937, též in E. Wondrák: Albert Schweitzer, 1968); E. F. Lewis: Nebojácná Ho-Ming (1937); F. Thompson: Ohař nebeský a jiné básně (1938); F. E. Young: Píseň o městských vrabcích (1938); M. D. O’Neill: Kain (1939); W. Shakespeare: Macbeth (1947); W. Shakespeare: Král Lear (1954); E. Dickinson: Setkat se s knihou (1979); E. Dickinson: Básnické vzkazy z krajiny duše (1981); W. Blake: Snoubení nebe a pekla (1944, s J. Skalickým).
Překlady  z  bulharštiny:  B.  Dimitrova:  Svět  mnohorozměrný  (1975);  Radost  a  jiné  verše  (1982); D. Gabeová: Můj svět je široširý (1997, s I. Dorovským).
Překlady z češtiny do angličtiny: F. Halas: Old Women (1970).
Překlady z češtiny do němčiny: Tsechoslowakische Antologie (Pohrlitz – Brünn, 1936, s P. Eisnerem); J. Čapek: Geschichten vom Hündchen und vom Kätzchen (1958, 1997, 2000); Menhart: Abendgespräche (Frankfurt am M., 1958); F. Hrubín: Die schönsten Märchen (1959); J. Seifert: Mozart in Prag (1970); K. H. Mácha: Máj (Köln, 1983).
Překlady z francouzštiny: Kejklíř Matky boží (1924); G. Flaubert: Legenda o sv. Juliánu Pohostinném (1927); Aucassin a Nicoletta (1928, 2. vyd. 1947); Mladík a nestvůra s lidskou hlavou (1929); Muka pekelná (1929); P. Claudel: Svaté obrázky z Čech (1934); Pověsti sladké Francie (1935); E. de Guérin: Deník (1935); P. Claudel: Křížová cesta (1936); F. Villon: Balady ke chvále Panny Marie (1936, obsahuje též H. Belloc: Balada matce boží čenstochovské); P. Claudel: Skupina apoštolů (1937); M. de Guérin: Zvuky přírody (1937); P. Claudel: Pod hradbami athénskými (1938); L. Barry: Děd (1940); P. Claudel: Verlaine a jiné básně (1940); Marie de France: Milostné příběhy ze staré Francie (1958, s J. Konůpkem); Román o Lišákovi (1973); Vůl tu a oslík šedivý, spí, spí, u nich Dítě spí (1937); G. de Loris: Román o růži (1977); A. Rimbaud: Opilý koráb (b. d.).
Překlady z italštiny: G. Pascoli: Básně o Ate (1932); František z Assisi: Píseň bratra Slunce (1936); G. Boccaccio: Život Dantův (1940); Ignác z Loyoly: Duše Kristova (1947); G. Leopardi: Prodavač ka- lendářů a chodec (1948); G. Papini: Samomluvy betlémské (1948); Dante Alighieri: Peklo (1949); Dante Alighieri: Božská komedie (1952, 2. vyd. 1958, 3. vyd. 1965, s J. Zahradníčkem); G. Boccaccio – L. Bruni d´Arezzo: Nejstarší životopisy Dantovy (1965).
Překlady z latiny: Legenda o knize blahoslaveného Anastasia (1930); Antifony, hymny a sekvence (1940); Tomáš z Celana: Soudný den (1948).
Překlady  z  němčiny:  I.  Kant:  O  svazu  národů  (1924);  T.  Storm:  Sněhurka  u  trpaslíků  (1925); R. M. Rilke: Modlitby dívek k Marii (1926); J. W. Goethe: Paria (1927); Ch. M. Wieland: Kámen mu- drců (1927); Legenda o svatém Kiliánu knihomilovi (1927); Z věčných pokladnic poesie německé (1928); Abraham a Sancta Clara: Knihař (1930); Abraham a Sancta Clara: Knihtiskař (1930); R. Borchardt: Se střevíčky: té, jež si zaslouží býti milována (1930); R. Schaumannová: Němá tvář (1930); Epištola, v níž se dokazuje a dokládá, že knižní aukce jsou učencům nejen k hanbě, nýbrž také k nejvyšší škodě a nevýhodě, a v níž se zároveň odhaluje a na světlo vyzvedá lest a klam, jaké se při nich dějí (1930); Čtení o milém a čestném dobrodružném rytíři, který se Petr Diemringer, rodem ze Štaufenberka, původem z Ortenavy zval, co cti a obdivu v mnohých zemích získal, zvláště pak o tom, jak on a jedna mořská víla se navzájem zavázali ve veliké lásce a věrnosti, jak on však nebyl poslušen její dobré rady a zpronevěřil se slibu, kte- rý jí byl dal, pročež ihned po tom ve třech dnech a před stanovenou dobou v rozkvětu mládí přirozenou smrtí zemřel (1931); Čtení o rytíři ze Štaufenberka (1931); Abraham a Sancta Clara: Knihkupec (1931); Abraham a Sancta Clara: Výrobce papíru (1931, 2. vyd. 1946, 3. vyd. a 1. úplné 1946 jako Dělníci kni- hy: výrobce papíru, barvič papíru, knihtiskař, knihař, knihkupec); O. Pick: Básně (1931, s P. Eisnerem, O. Fischerem, J. Hořejším, F. Kubkou a F. Šrámkem); Básník a kniha (1931); S. Zweig: Dobrodružství života (1931, s R. Černým a E. Hostovským); J. W. Goethe: Der Zauberlehrling (1932, 8 překladů včetně O. F. Bablera); Sestra Beatrice (1933); Kvítka ze zahrady německé lyriky jihomoravské (1935, s F. Kleinem); T. Stimmer: Nová komedie o mladých manželích, kterou léta Páně 1580 napsal Tobiáš Stimmer, malíř z Žabovoz a kterou roku 1932 na český jazyk řečí z části vázanou, z části nevázanou volně převedl Otto F. Babler… (1932); Devět balad ze sbírky Arnima a Brentana (1933); R. M. Rilke: Zvěstování pastýřům (1936); In memoriam Rainer Maria Rilke (1936); D. von Czepko – Angelus Silesius: Průpovědi poutníků cherubínských (1938); J. a W. Grimmové: Dětské legendy (1936); M. Buber: Chasidské povídky (1937); W. Mattiessen: Hadrová Lízinka (1937, 2. vyd. 1941); R. M. Rilke: Antické báje (1937); F. Deml: Mlu- va věcí (1938); J. R. Sorge: Mystické rozhovory (1938); Angelus Silesius: Poutník cherubínský (1941); O. F. Babler – L. Kundera (eds.): R. M. Rilke: Herbsttag. Podzimní den (1972, 13 překladů včetně O. F. Bablera); A. Bartušek: Abwesende Meere (Darmstadt, 1973, s H. Rokytou); R. Ausländer: Jiná zna- mení: Výbor z díla. Andere zeichen: Auswehl aus dem Werke (smz. 1981).
Překlady z polštiny: M. Konopnicka: Písničky (1923); E. Zegadlowicz: Balada o babce Horalčické (1928); J. Parandowski: Drei Tierkreiszeichen (do němčiny, 1962); H. Poświatowska: Moje srdce a jiné básně (1974).
Překlady z ruštiny: A. Achmatova: Básně (1925); Ruské apokryfy (1931); V. J. Brjusov: Tercíny na kata- logy knih (1947); N. V. Gogol: Život (1947, 2. vyd. 1948; 3. vyd. 1958); M. Prišvin: Berendějova houština (1948, O. F. Babler překlad veršů); O. Mandelštam: Rozprava o Dantovi (1968, O. F. Babler překlad veršů). Překlady ze slovinštiny: Slovinské romance a balady (1933); B. Dimitrovová: Svět mnohorozměrný (1975); S. Makarovičová: Večerní beseda a jiné básně (1977); Čtvero ročních dob (1980).
Překlady ze srbocharvátštiny, resp. ze srbštiny a chorvatštiny: Hasanaginica (1926); Srbské básnířky (1929); Bán Strahinić (1931); Šest písní o narození Krista Pána (1931); Srbské legendy (1932); V. Petrović: Zapálené obilí a jiné povídky (1936, s F. Čuberkou); I. E. Šarić: Judit (1937); Srbské lidové bajky (1940); I. Vojnović: Vox clamans (1946, obsahuje též Dantův výkřik a Památce Lva N. Tolstého); I. Andrić: Trav- nická kronika (1958, 2. vyd. 1964, 3. vyd. 2009); S. Sremac: Pop Ćíra a pop Spíra (1960); V. Parunová: Zrnko dojetí a jiné básně (1976); D. Maksimovićová: Odkaz a jiné básně (1978); T. Manojlović: Zvěrokruh neboli Hvězdný kalendář (1978/1979); Časy a počasí roku (1983); R. Kupareo: Můj malý žaltář (2009). Ostatní překlady: Vincentius Ferrerius: List sv. Vincence Ferrerského Benediktu XIII. o konci světa a o pří- chodu Antikrista (1928, O. F. Babler úprava překladu J. Demla); Jeníček usmrkanec (z bretonštiny, 1929); F. Timmermans: Krásné čtení o panně Symforose (z vlámštiny, 1929); Bláhový student (1931); E. A. Poe: Der Rabe (z angličtiny do němčiny, 1931); Legendy ukrajinské (z ukrajinštiny, 1932); Hassan-Agas Gattin (ze srbochorvatštiny do němčiny, 1933); Kvítka Zeleného ostrova (1933); Arabské biblické tradice (1934); Dvě mohamedánské biblické básně (1934); Žaltář krále Davida (1935, 2. vyd.  1940);  Ethiopské  le- gendy (přes anglický překlad, 1936); Píseň o snu Olava Aastesona (z norštiny, 1937, 2. vyd. 1999); Sonety knihomilské (1937); Život a smrt otce našeho Abrahama Spravedlivého, jak byly podle Apokalypsy sepsány krásnými slovy (z rumunštiny, 1937); Já mám koně… (1940); J. Avyžius: Ztracený domov (z litevštiny, 1976, O. F. Babler překlad veršů s J. Moravcovou); Vyznání a jiné verše slovenských autorek (ze slovenštiny, 1984).
Překlady z více jazyků (antologie): Jihoslované svým dětem (1924); Marie po poli kráčela… (1927); Kníž- ka o koni (1927); Strom ze srdce (1927); Knížka o slunečnici (1928); Knížka o rybách (1929); Slovanské legendy (1930); Kniha drakobijců (1931); Vánoční knížka (z holandštiny, němčiny a slovenštiny, 1935); Píseň o zvířeti (1937); Píseň o němé tváři (1939); Pohádky o Pánu Bohu a o jeho světcích (ze slovanských jazyků, 1939); Vánoce 1939. B. V. O. F. B. (z angličtiny, francouzštiny, němčiny, chorvatštiny a slovinštiny, 1939); Hrst básní (1961); Ještě hrst básní (1966); Rok v kruhu. Básně o měsících (1970); Ještě další hrst básní (1971); Žhavá, divoká semínka štěstí. Z poezie slovanských básnířek (1972); Malý básnický kalendář. Verše o měsících (1972); J. Frič (ed.): Překlady O. F. Bablera (smz. 1972); Roční doby (z francouzštiny, němčiny, slovinštiny a španělštiny, 1973); A zase ještě hrst básní (1976); Kompas a jiné básně slovanských básníků (1976); Měsíce. Dvanáct básní ze slovanských básníků (1977/1978); Hrst básní… a přece ještě (1979–1980); …a přece ještě (hrst básní) (1981); J. Suchý (ed.): Lyrické konfrontace (1986).

Překlady v kolektivních dílech: K. Palatin: Štěstí tohoto světa (1939, s O. Menhartem, J. Karáskem ze Lvovic, E. z Lešehradu, B. Reynkem a P. Eisnerem); Unvergängliches Abendland. Ein Hausbuch euro- päischer Dichtung (Gütersloh, 1952–1954, s dalšími; O. F. Babler do němčiny přel. G. K. Chastertona, P. Claudela, Blakea a J. Demla); F. de Sanctis: Dějiny italské literatury (1959, O. F. Babler přel. ver- še); Rilkova báseň Svatí v sedmi překladech (z němčiny, Heilige, 1966, s P. Eisnerem, Z. Bromanem, M. Karešem, M. Bidlasem, K. Reslerem a J. Pokorným); M. Blahynka – K. Blahynková (eds.): Verše o lásce (1985); V. Kudělka (ed.): Orfeus v děti (ze slovinštiny, 1995, s dalšími); L. Đidić – I. Dorovský: Nekonečný modravý kruh (ze srbochorvatštiny, 1996); Vánoční zpěv andělů (z němčiny a švédštiny, 2003, 2. vyd. 2011, s dalšími); M. de Saint-Exupéry: Já a můj syn. Naslouchám písni svého stromu. Dopisy matce (z fran- couzštiny, 1995, O. F. Babler přeložil verše).
Uspořádal: Universitní knihovna v Olomouci: Průvodce pro čtenáře (1955, s. H. Hladnou); F. Šantavý (ed.): Soupis lékařských a příbuzných periodik Ústřední knihovny lékařské fakulty Palackého university a Universitní knihovny v Olomouci (1956, s dalšími); Kdo na moje místo (1967); O. Březina: Symfonie bratrských hlasů (1973); Jasmínová noc (1983, s M. Blahynkou).
Odborné a populárně-vědecké monografie: Anna Achmatova: pokus o studii (1926); Jak jsem překládal Havrana (1931); Skupina olomouckých výtvarníků (1940, s A. Uhrem); Jan Konůpek, český malíř a grafik (1947); Myšlenky o písmu a písmařství (1976).
Studie a články (výběr): Anna Achmatova. Pokus o studii, in Archa 1926, č. 1; Srbské básnířky, in Archa 1926, č. 4; Chvála loutek, in Archa 1926, č. 5; Kniha o slovinských spisovatelkách, in Archa 1926, č. 10; Řikadla na knižních značkách, in Bibliofil 1926, č. 2; Slavní čtenáři: Ralph Waldo Emerson, in Bibliofil 1926, č. 8; Slavní čtenáři: Napoleon, in Bibliofil 1926, č. 10; Slavní čtenáři: Wolfgang Amadeus Mozart, in Bibliofil 1927, č. 1; Slavní čtenáři: Vladimír Iljič Lenin, in Bibliofil 1927, č. 2; Slavní čtenáři: František Palacký, in Bibliofil 1927, č. 3; Slavní čtenáři: Robert Schumann, in Bibliofil 1927, č. 4; Slavní čtenáři: Rem- brandt, in Bibliofil 1927, č. 5; Slavní čtenáři: Madame de Pompadour, in Bibliofil 1927, č. 6; Slavní čtenáři: Ježíš Kristus, in Bibliofil 1927, č. 7; Slavní čtenáři: William Blake, in Bibliofil 1927, č. 9–10; Dante a ptáci, in Archa 1928, sv. 1; Děti a umělecká tvořivost, in Archa 1928, sv. 2; Slavní čtenáři: Božena Němcová, in Bibliofil 1928–1929, č. 1; Knihy Jakuba Demla. Pokus o bibliografický soupis, in Bibliofil 1928–1929, č. 4; The good king Wenceslas, in Archa 1929, sv. 2; Knihy Jakuba Demla, in Vitrinka 1929–1930, č. 1; Slavní čtenáři: Plinius II., in Bibliofil 1930, č. 2; Exlibris Františka Kašpara brožovského z Pravoslav, in Bibliofil 1930, č. 6–7; Jak jsem překládal „Havrana“, in Bibliofil 1931, č. 1; Slavní čtenáři: Bedřich Veliký, in Bibliofil 1931, č. 2–3; Goethe a kniha, in Bibliofil 1932, č. 2–3; České a slovenské překlady Havrana, in Marginalie 1935, č. 3 (s T. Vodičkou); Rainer Maria Rilke a Ukrajina, in Archa 1936, sv. 1; Zkázy orientálních kniho- ven, in Bibliofil 1936, č. 9; Knihtisk na Svaté Heleně, in Bibliofil 1937, č. 4; „Hasanaginica“, in Archa 1938, sv. 3; Die tschechischen Bemühungen um Dante, in Deutsches Dante-Jahrbuch 1942, sv. 24; Hasanagini- ca, in Archa 1942, č. 2; Zkazka o Aucassinu a Nicolettě, in Archa 1945–1946, sv. 3; Čistota v umění, in Vyšehrad 1947, č. 6; Úkol spisovatele v dnešní době, in Vyšehrad 1947, č. 5; Jaroslav Vrchlický a votivní ob- raz, in Lidová demokracie 27. 3. 1949; Před 100 lety se narodil P. Jan Blokša, in Katolické noviny 11. 6. 1961; Bezruč v antologiích světové poezie, in Listy Památníku Petra Bezruče. Nová řada 15. 9. 1962; Literární pozůstalost Franze Kafky, in Marginalie 1962, č. 1; Rudolf Fuchs – německý překladatel Slezských písní, in Listy Památníku Petra Bezruče 1963, č. 12–13; Paul Claudel, básník a dramatik, in Divadlo 1968, červen; Božská komedie v novém slovinském překladu, in Annali dell instituto universario orientale (1973–1974); In memoriam Bedřicha Nováka, in Středisko 1974–1976;.
Příspěvky ve sbornících, almanaších a katalozích (výběr): Veledůstojný pane… , in A. Gajdoš (ed.): Sborník družiny literární a umělecké k padesátým narozeninám P. Emanuela Masáka (1933); Chvála Mo- ravy (1939, s F. Nechvátalem a Z. Šmídem); Klas (1947, O. F. Babler přeložil 20. zpěv Ráje z Dantovy Božské komedie); Večer Petra Bezruče (1947); J. J. Kalina – O. Březina: Matka (1948); Frühe tschechische Kafka-Publikationen, in Franz Kafka. Liblická konference 1963 (1963); Miruj, miruj, srdce moje (K historii charvátské zlidovělé písně), in J. Dvořák – R. Smetana (eds.): Václavkova Olomouc 1964: K soudobé pro- blematice zlidovělých písní (1965); Rané české překlady z Franze Kafky, in Kafka aus Prager Sicht (1965); Rudolf Michalik: kresby (katalog výstavy 1966); Josef Váchal: Grafika a kresby (katalog výstavy 1967); Rudolf Fuchs als Bezruč-Übersetzer, in E. Goldstücker (ed.): Weltfreunde. Konferenz über die Prager deutsche Literatur (1967); A. Gribovský: Haná (fotografické album 1972); Stanislav Menšík: výběr z díla (katalog výstavy 1973); Vladimíru Vokolkovi k sedmdesátinám (smz. 1983, O. F. Babler napsal aforis- my); B. Kolář (ed.): Verše z cest (2002); B. Kolář (ed.): Žena a láska v tvorbě olomouckých autorů (2002); B. Kolář (ed.): O Múze olomoucké a lidech kolem ní (2003); B. Kolář (ed.): Verše o Moravě (2003); B. Kolář (ed.): Haná v poezii (2008); Alois Lang – k stému výročí jeho narození, in P. Marek – V. Bitnar – O. F. Babler – M. Trávníček – F. Všetička: Čtyřikrát Alois Lang: k 145. výročí narození (2014).
Korespondence: Vzpomínky a výňatky z korespondence [s J. Demlem], (ed. J. Slavotínek) in Tvar, 1991, č. 12; Z korespondence O. F. Bablera, (ed. Z. Stavinohová) in Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1994, č. 1/4; Bohuslav Reynek s Ottou Františkem Bablerem, in B. Reynek: Korespondence (2012).
Edice Hlasy: R. M. Rilke: Modlitby dívek k Marii (1926); G. Flaubert: Legenda o sv. Juliánu Pohostin- ném (1927); Marie po poli kráčela… (1927); W. Blake: Tiriel (1927); Knížka o koni (1927); Strom ze srd- ce (1927); Knížka o slunečnici (1928); Z věčných pokladnic poesie německé (1928); Aucassin a Nicoletta (1928); Knížka o rybách (1929); H. B. Alexander: Jak smrt přišla do světa (1930); Slovanské legendy (1930); Kniha drakobijců (1931); Ruské apokryfy (1931); O. Pick: Básně (1931); Srbské legendy (1932); G. Pascoli: Básně o Ate (1932); Legendy ukrajinské (1932); Devět balad ze sbírky Arnima a Brentana (1933); Kvítka Zeleného ostrova (1933); Slovinské romance a balady (1933); Dvě mohamedánské biblické básně (1934); P. Claudel: Svaté obrázky z Čech (1934); Arabské biblické tradice (1935); de Guérin: Deník (1935); Pověsti sladké Francie (1935); W. Blake: Kniha Thel (1935); Ethiopské legendy (1936); J. a W. Grimmové: Dětské legendy (1936); P. Claudel: Křížová cesta (1936); M. de Guérin: Zvuky přírody (1937); Život a smrt otce našeho Abrahama Spravedlivého, jak byly podle Apokalypsy sepsány krásnými slovy (1937); M. Buber: Chasidské povídky (1937); I. E. Šarić: Judit (1937); Píseň o snu Olava Aastesona (1937); P. Claudel: Skupi- na apoštolů (1937); F. Deml: Mluva věcí (1938); D. Czepko von Reigersfeld – Angelus Silesius: Průpovědi poutníků cherubínských (1938); F. Thompson: Ohař nebeský a jiné básně (1938); R. J. Sorge: Mystické roz- hovory (1938); P. Claudel: Pod hradbami athénskými (1938); Píseň o němé tváři (1939); M. O’Neill: Kain (1939); P. Claudel: Verlaine a jiné básně (1940); Antifony, hymny a sekvence (1940); G. Boccaccio: Život Dantův (1940); Srbské lidové bajky (1940); I. Vojnović: Vox clamans (1946).
Edice Knihovna slovanských básníků: E. Zegadłowicz: Balada o babce Horalčické, o dětech a o zářivém chlévu za všemi stojícím (1928); Srbské básnířky (1929).
Edice Svítání: O. Preč: Hořící keř (1928), O. Preč: Světlo (1931).
Edice Heliotrop: Sestra Beatrice (1933); Hassan-Agas Gattin (1933).

LITERATURA

Bibliografie: Z. Stavinohová: Překlady O. F. Bablera z poezie jižních Slovanů, in I. Dorovský (ed.): Studia Balkanica Bohemo-Slovaca. IV (1995).
Knižně: Z. Kalista: Dante v Čechách, in Giovanni Boccaccio-Lionardo Bruni ď Arezzo (1965); 7. Chválův leták (1966); J. Suchý: Polyglot českého překladatelského umění, in O. F. Babler: Lyrické konfronta- ce (1986); Z. Rotrekl: Otto František Babler, in týž: Skrytá tvář literatury (1987e, 1993); V. Černý: Dvě české studie Dantovské, in týž: V zúženém prostoru (1994); F. Všetička: Jenž je moudrostí vší moře, in týž: Vnitřní vitráže (1996); V. Mertl: O. F. Babler, in týž: Tiché zahrady (1998); E. Petrů: Otto František Babler, in Zakladatelé a pokračovatelé (1996); B. Smejkal – B. Kolář (eds): O. F. B. 2001 (2000); A. Měšťan: Otto František Babler – pokorný služebník literatury, in týž: Česká literatura mezi Němci a Slovany (2002); F. Všetička: Ze samotišského zátiší (O. F. Babler), in týž: Olomouc literární (2002); E. Hrdinová: Otto František Babler – aneb o mostech mezi českou a německou literaturou, in M. Hrala (ed.): Český překlad 1945–2003: Sborník příspěvků ze sympozia, které se konalo v Ústavu translatologie FF UK v rámci výzkumného záměru Srovnávací poetika v multikulturním světě v Praze 11. září 2003 (2003); E. Hrdinová: Stichwort O. F. Babler,  in  I.  Fiala-Fürst  –  J.  Krappmann  (eds.):  Lexikon  deutschmährischer  Auto- ren (2003); Z. Vychodilová: Otto František Babler jako překladatel z ruštiny, in M. Hrala (ed.): Český překlad  1945–2003:  Sborník  příspěvků  ze  sympozia,  které  se  konalo  v  Ústavu  translatologie  FF  UK v rámci výzkumného záměru Srovnávací poetika v multikulturním světě v Praze 11. září 2003 (2003); I. Dorovský: Vzájemná korespondence Otty Františka Bablera a Josefa Suchého, in L. Štěpán: Černá a bílá pravda: Josef Suchý (1923–2003) (2004); E. Hrdinová: Otto F. Babler und die Mystik, in J. Krappmann – I. Fiala-Fürst (eds.): Phantastik – Okkultismus – (Neo)-Mystik (2004); L. Kvapil: Otto František Babler, in B. Kolář (ed.): Z paměti literární Olomouce (2004); F. Valouch: Vlídná tvář Otty Františka Bablera (1901– 1984), in B. Kolář (ed.): Z paměti literární Olomouce (2004); E. Hrdinová: Sám, však nikoli osamocen, in Z paměti literární Olomouce (2004–2005); V. Mertl: Umřít mezi knihami (O. F. Bablerovi), in týž: Časy a nečasy (2005); F. Valouch: Vlídná tvář Otty Františka Bablera, in týž: Čas v poezii, poezie v čase (2005); E. Hrdinová: Otto František Babler (2008); N. Proksch: Labyrint aneb Knihovna O. F. Bablera, in: Listování: moderní knižní kultura ve sbírkách Muzea umění Olomouc (2009); B. Smejkal: Bibliofilská edice Hlasy, in B. F. Červinka – B. Kolář – H. Bartková: Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc (2009); M. C. Putna: O. F. Babler, in týž: Česká katolická literatura v kontextech 1918–1945 (2010); B. Smejkal (ed.): Pozdravy nestárnoucí: k 110. výročí narození O. F. Bablera (1901–2011) (2011); E. Hrdinová: Otto František Babler, in L. Motyčka – V. Opletalová (eds.): Literární procházky německou Olomoucí/Literarische Wanderungen durch das deutsche Olmütz (2012); B. Smejkal (ed.): O. F. Babler: překladatel, básník, osobnost: hlasy tří literárních historiků (2014).
Studie: J. Levý: K překladatelskému dílu O. F. B., in Studie o literatuře a překladatelství. AUP Olomouc 13 Philologica 8 (1962); R. Michalik: Über meinen Freund Otto F. Babler, in Antiquariat 1969, č. 2; H. Rokyta: In memoriam O. F. Bablers, in Adalbert-Stifter-Institut des Landes Oberrösterreich. Viertelja- hresschrift 1984, č. 3–4; Z. Stavinohová: Překladatel Otto František Babler, in AUC. Philologica. Translato- logica Pragensia 1990, sv. 2–3; B. Fučík: Historie jednoho překladu: Bablerova a Zahradníčkova tlumočení Dantovy Božské komedie, in Z kralické tvrze 1993, sv. 19; Z. Stavinohová: Bablerovy čtyři překlady Dantovy Božské komedie, in AUC. Philologica. Translatologica Pragensia, 1993, sv. 5; I. Dorovský: O některých zvláštnostech moravského kulturního trojúhelníku: Stará Říše – Samotišky – Prostějov, in Zpravodaj Muze- um Prostějovska v Prostějově 1994, č. 1; H. Rokyta: Heiligenberg und O. F. Babler, in Prager Wochenblatt 1994, č. 3/128; Z. Stavinohová: Bablerovy čtyři překlady Dantovy Božské komedie, in AUC. Philologica. Translatologica Pragensia 1993, sv. 4–5; E. Hrdinová: Dva prameny ve studni kulturní minulosti – Otto F. Babler a Gorazd Pavlík, in Pravoslavný kalendář 2005 (2005).
Články (výběr): R. Habřina: Svatokopecký překladatel, in Kolo 1940, č. 8; J. Glivický: O jednom překla- du básně R. M. Rilka, in Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1976, č. 2; E. Havlíček: Nové překlady O. F. Bablera, in Lidová demokracie 11. 8. 1977; V. Šmejkal: Otto František Babler, in Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1977, č. 1; Z. Mareček: O. F. Babler – prostředník mezi literaturou českou a německou, in Středisko 1983, sv. 6; Z. Stavinohová: Umělecké přátelství: J. B. Foerster a O. F. Babler, in Opus musicum 1991, č. 2; O. Babler: Stará Říše, Samotišky, Prostějov – moravský kulturní trojúhelník, in Hanácké noviny 24. 6. 1995 (příl. Na neděli); F. Valouch: Vlídná tvář Otty Františka Bablera, in Literární noviny 2001, č. 4; F. Valouch: Úspěchy Bablerových překladů se rodily v Samotiškách, in Mladá fronta Dnes 22. 1. 2001 (příl. Střední Morava Dnes).
Recenze (výběr): M. Konopnicka: Písničky: J. Heidenreich, Lidové noviny 14. 6. 1924 * Hasanaginica: A. Fortis, Archa 1926, č. 2 * Z věčných pokladnic poezie německé: P. Eisner, Prager Presse 30. 6. 1928; E. Masák, Archa 1928, sv. 2 E. A. Poe: Havran: P. Eisner, Prager Presse 26. 10. 1930; J. Chalupecký, Samostatnost 12. 11. 1930; L. Páleníček, Bibliofil 1931, č. 1; A. Skoumal, Rozpravy Aventina 1930–1931, č. 7; E. Jurčinová, Lumír 17. 3. 1932 * Slovanské legendy: P. Eisner, Prager Presse 27. 8. 1930; J. Chalupecký, Samostatnost 19. 11. 1931; Č. Zíbrt, Český lid 1931, č. 6–7 * A. Achmatova: Básně: J. Heidenre- ich, Lidové noviny 15. 4. 1932 * P. Claudel: Svaté obrázky z Čech: P. Eisner, Prager Presse 24. 10. 1934; V. Stupka, Lidové noviny 17. 12. 1934 (příl. Liter. pondělí); B. Novák, Rozhledy 21. 3. 1935 * Kvítka ze zahrad německé lyriky jihomoravské: Sudetendeutsche Zeitschrift für Volkskunde 1935; P. Eisner, Prager Presse 21. 6. 1935; S. Sahánek, Archa 1935, sv. 4; B. Slavík, Lidové noviny 18. 11. 1935 (příl. Liter. pondě- lí); K. Polák, PL 10. 6. 1936; Ranní noviny 31. 7. 1936; J. Šnobr, Česká osvěta 1937, č. 6 * J. a W. Grimmo- vé: Dětské legendy: P. Eisner, Prager Presse 17. 6. 1936 * M. Buber: Chasidské povídky: H. Bonn, Lidové noviny 1. 8. 1937; P. Eisner, Prager Presse 16. 6. 1937; Ranní noviny 7. 7. 1937 * G. Boccaccio: Život Dantův: Archa 1940, sv. 2; J. Pober, Literární noviny 1940; V. Stupka, Kolo 1940, č. 10; J. Šup, Literární noviny 1940; Z. Šmíd, Řád 1941, č. 1 * W. Shakespeare: Macbeth: B. Hodek, Slovesná věda 1949, č. 3 * I. Andrić: Travnická kronika: F. Benhart, Literární noviny 1958, č. 46 * J. Čapek: Geschichten vom Hünd- chen und vom Kätzchen: J. Hořejší, Zlatý máj 1959, č. 2 * F. Hrubín: Die schönsten Märchen: J. Hořejší, Zlatý máj 1960, č. 7 * Ještě hrst básní: O. Rafaj, Červený květ 1966, č. 10 * Kosířské elegie: J. Glivický, Nová svoboda 28. 4. 1970; J. M. Weimann, Vlastivědný věstník moravský 1970, č. 3 * Symfonie bratrských hlasů: Poezie Otokara Březiny v cizích jazycích: J. Urbanec, Listy Památníku Petra Bezruče 15. 10. 1970 * Krajina mého srdce: M. Vingrálek, Lidová demokracie 5. 11. 1971; M. Rusinský, Lidová demokracie 25. 1. 1972; M. Rusinský, Ostravský kulturní zpravodaj 1972, leden; B. Zaoral, Nová svoboda 2. 2. 1972 * …a přece ještě (hrst básní): M. Rusinský, Ostravský večerník 24. 2. 1981 * Jasmínová noc: E. Brixi, Tvorba 1983, č. 14 (příl. Kmen, č. 14); J. Křížová, Rudé právo 25. 3. 1983 * Lyrické konfrontace: M. Bla- hynka, Rovnost 15. 7. 1986; G. Francl, Lidová demokracie 5. 4. 1986; J. Galík, Nová svoboda 1. 8. 1987; L. Soldán, Brněnský večerník 11. 4. 1986; L. Soldán, Svobodné slovo 13. 8. 1986; J. Suchý, Kurýr Odeonu 1986, jaro; D. Šajtar, Kulturní měsíčník 1987, č. 3; J. Zahradnický, Kmen 1989, č. 17; M. Hořínská, Akord 1994, č. 4.
Rozhovory: (autointerview), Červený květ 1965, č. 10; J. Ježek, Nová svoboda (příloha) 22. 1. 1966; Z. Rotrekl, Obroda 1969, č. 4; M. Vingrálek, Lidová demokracie 23. 1. 1971; M. Vingrálek, Lidová demokracie 24. 1. 1976; M. Vingrálek, Lidová demokracie 24. 1. 1981; J. Galík, Kulturní měsíčník 1983, č. 1.
Medailony a k životním jubileím: F. Všetička, Mladá tvorba 29. 12. 1960; J. Levý, Host do domu 1961, č. 2; H. Rokyta, Časopis Společnosti přátel starožitností 1961, č. 1; F. Všetička, Zlatý máj 1961, č. 1; Nový život 1971, č. 2; M. Rusinský, Nová svoboda 26. 1. 1971; J. Kovalčuk, Štafeta 1976, č. 1; I. Slavík, Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1984, č. 3; M. Vingrálek, Lidová demokracie 31. 1. 1986; J. Teichmann, Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1987, č. 4; KFK, Národní osvobození, 1991, č. 6; KFK, Tvar 1991, č. 4; -vh-, Obzory 26. 1. 1991; L. Kundera, Moravský demokratický deník RT 6. 11. 1993; H. Bartková, Hanácké noviny 24. 2. 1994; O. Šuleř, Moravskoslezský den 24. 2. 1994; H. Bartková, Hanácké noviny 27. 1. 1996 (příl. Na neděli); B. Smejkal, Hanácké noviny 27. 1. 1996 (příl. Na neděli); F. Knopp, Lidové noviny 26. 2. 1999; (jst), Hanácký a středomoravský den 24. 2. 1999; M. Vingrálek, Hanácký a středomoravský den 27. 2. 1999; H. Bartková, Prostějovský týden 31. 3. 2001; I. Dorovský, Olomoucký týden 25. 1. 2001; R. Květ, Rovnost 24. 2. 2001 (příl. Víkend); B. Smejkal, Katolický týdeník 2001, č. 12; F. Valouch, Literární noviny 2001, č. 4; F. Valouch, Mladá fronta Dnes 22. 1. 2001 (příl. Střední Morava Dnes); F. Všetička, Hanácký a středomoravský den 26. 1. 2001; H. Bartková, Prostějovský týden 25. 2. 2004; E. Hrdinová, Žurnál UP 2004, č. 17; F. Všetička, Olomoucký den 24. 2. 2004; L. Šebela, Pro- stějovský týden 18. 1. 2006; J. Váňa, Haló noviny 2013, č. 9; B. Smejkal, Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 2014.
Nekrology: B. a., Kulturní měsíčník 1984, č. 4; J. Polášek, Katolické noviny 1984, č. 19; (sjt), Lidová de- mokracie 1. 3. 1984; I. Slavík, Nové knihy 1984, č. 14; B. Smejkal, Naše rodina 1984, č. 13; B. Smejkal, Typografia 1984, č. 7; B. Smejkal, Vlastivědný věstník moravský 1984, č. 2; O. Vít, Katolické noviny 1984, č. 12; B. Smejkal, Středisko 1985, sv. 8.
Archiv: Knihovna O. F. Bablera v Muzeu umění Olomouc; Literární archiv Památníku národního písem- nictví: Osobní fond (soupis: R. Ferklová 1996).

UKÁZKY Z OHLASŮ

O Mánesových návštěvách v hanáckém kraji napsal k letošnímu jubileu překladatel a básník Otto F. Babler spanilý, teskný esej Kosířské elegie — je to sugestivní monolog umělcův zkomponovaný autorem na základě Mánesovy korespondence, zámeckých památníků, svědectví jeho přátel a současníků.

J. Glivický: Mánesovské elegické monology, in Nová svoboda 28. 4. 1970, s. 5.

Útlá knížečka, která se chce i svým provedením zařadit mezi krásné české tisky, je vyznáním lásky autora k Hané. ač rodák z Bosny, z kraje, který je „křižovatkou cest od Orientu k Okcidentu a od poledne k půl- noci“, zdomácněl na Moravě, získal si tam plno přátel a možnost tvořit a navazovat i udržovat styk se světem. […] vzpomíná na mnoho těch, s nimiž se setkal anebo kteří ho předešli, i na jedinečné dominanty širé krajiny řepných lánů, která má „také jakousi čtvrtou dimenzi, má v hloubce fondy, z nichž může sytit duši lačnou krásy, vědění a činnosti…“

M. Vingrálek: Bablerovo vyznání Hané, in Lidová demokracie 5. 11. 1971, s. 5.

Symbolicky znaková hodnota básně, v níž se do vědecky odvážených dávek alchymie slov odívá tra- gický pocit životního temna, byla Bablerem zdůrazněna úporným hledáním a šťastným nalezením ekvivalentního českého refrénu: ono „never more“ je černým ohniskem vší chmury básně, je i závěrem všech jejích kadencí, říká Babler ve svém komentáři, vydaném Stanislavem Vrbíkem, a proto jeho úsilí neslo se k tomuto problému, na němž více méně ztroskotaly dřívější překlady. A zase tu má co děkovati ohromující sčetlosti: vzpomněl si intuitivně na biblickou knihu Kohélet, Kazatel, kde hned na počátku první kapitoly zní slova syna Davidova „Marnost nad marnost a všecko marnost“, a při dalším hledání druhé přízvučné slabiky napadl mu Hans Sachsův monolog z Mistrů pěvců norimberských. V něm slovo Wahn, Blud, sloučilo se mu s Marností v jediný myšlenkový útvar „marný blud“, spojení onomatopoické a fonetické, které se při překladu celé básně ukázalo nosným do té míry, že dokonce měl překladatel pocit viny, že autorovu truchlivou vzpomínku podbarvil chmurněji než on sám.

B. Lifka: Čtyři vrcholy překladatelské, in B. Smejkal – B. Kolář (eds): O. F. B. 2001 (2000), s. 18–19.

Prvopočátek až uhrančivé inspirace lze datovat už rokem 1921, kdy věnoval Dantovi k šestistému vý- ročí smrti jeden celý přebásněný zpěv Božské komedie. K systematickému překládání tohoto vrchol- ného díla rané italské renesance došlo však až po důkladné heuristické přípravě, v letech 1940–1948. Aby Babler pochopil významovou strukturu a vývojovou dynamiku Božské komedie, ponořil se i do básní Dantova mládí, do „sladkého nového slohu“, vyúsťujícího v knihu Nový život. Nejvíc nástrah však skrýval samotný jazyk Božské komedie, jazyk plný temných míst, nářeční neprostupnosti a nevy- světlitelných emendací. Babler se kvůli tomu pustil i do vyčerpávajícího studia Dantovy Hostiny, do autorových filosofi kých komentářů k vlastní tvorbě, a především do jeho pojednání O lidové mluvě z let 1304–1308. Obklopil se obrovskou spoustou dantovské literatury, aby také zjistil, že slovo láska je z dantovského hlediska cosi jiného než jeho latinský originál či jeho defi        v moderním italském a francouzském slovníku. Babler se ve svém převodu zcela ztotožnil s Dantovou mámivou vizí: vše se v jeho básni děje z perspektivy vzpomínky. Vzpomínka nepodléhá ortelu smrti, celé drama lásky je tak vyňato z živlu míjení a vytváří si svůj vlastní dramatický čas – čas, který je časem jednoho jediného člověka, člověka tvůrce – Danta Aligheriho. Přebásnění Božské komedie trvalo Bablerovi celých osm let a vyšlo poprvé roku 1952.

F. Valouch: Vlídná tvář Otty Františka Bablera, in Literární noviny 2001, č. 4, s. 11.

Od 60. let začal překládat básně na jedno téma z pera různých autorů; už v časopiseckých ukázkách básně konfrontované položením vedle sebe jiskřily, pohled na téma se prohluboval, objevovaly se nové souvislosti.

Konfrontační princip je charakteristický pro všech osm oddílů knihy; jádrem každého jsou dvojice (tro- jice) básní na stejné nebo velmi blízké téma. Bablerovi je zcela lhostejná proslulost básníkova jména – nemívají snad i průměrní básníci alespoň několik vynikajících básní? – rozhodující je básnické sdělení […]. Jen tak se vedle sebe mohla dostat jména Rilke a Kušner, Ungaretti a Beccaria, Sachsová a Lovrić, Enzensberger a Minatti, Achmatovová a Kamieńská atd. […] Pozoruhodné však nejsou jen konfrontova- né básně, ale také celek, do něhož se díky pořadateli antologie, Josefu Suchému, slévají. Postup přirozený, logický a právě proto působivý: začíná se hledáním slov, z nichž vzniká poezie; ta následně pojmenovává předměty, pak duševní stavy a smyslové rozkoše, okolní přírodu v jednotlivých ročních obdobích. V pří- rodě člověk vzniká a zaniká, mezi těmito mezníky si ji chce co nejvíce podmanit a být při tom – nebo díky tomu – svoboden (ne náhodou je jedním z vrcholů knihy Eluardova báseň Svobodo!) a šťasten.

J. Zahradnický: Z nepovinné četby, in Kmen 1989, č. 17, s. 11.

Autorka hesla: Aneta Damborská (2015) – s přihlédnutím k monografii Evy Hrdinové Otto František Babler (2008).

Michal JAREŠ

* 19. 11. 1973, Liberec

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

zdroj: Lubomír Machala

V Jablonci nad Nisou se vyučil mechanikem strojů a zařízení. Před nástupem základní vojenské služby v roce 1992 pracoval v libereckém podniku LIAZ. V letech 1993–1998 vystudoval na  FF UP obor teorie a dějiny dramatických umění. Od roku 1999 pracuje v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR a to postupně v oddělení pro 20. století a současnou literaturu, oddělení pro výzkum literární kultury  a v oddělení literární lexikografie. Dlouhodobě spolupracuje s Ústavom slovenskej literatúry SAV a je také členem redakčních rad časopisů Slovenská literatúra a Aluze. Je autorem a spoluautorem více než třiceti hesel ve Slovníku české literatury po roce 1945 a podílel se také na projektu Dějiny české literatury 1945–1989. Jarešův badatelský záběr je široký: zabývá se současnou českou a slovenskou literaturou (především poezií), populární literaturou (P. Janáček – M. Jareš: Svět rodokapsu. Komentovaný soupis sešitových románových edic 30. a 40. let 20. století), v neposlední řadě též dějinami a teorií komiksu a dějinami nakladatelství. Jareš působí také jako pedagog: vyučoval na Literární akademii Josefa Škvoreckého a na FAMU.

V roce 1999 začal Jareš publikovat v literárním obtýdeníku Tvar a o rok později se stal stálým členem jeho redakce; vedle studií, článků a recenzí také pravidelně přispíval do několika samostatných rubrik; např. stati o knihách, které byly v době normalizace zničeny ve výrobě, vycházely v rubrice Knihovraždy, o básnických sbírkách, které vyšly během války v exilu ve Velké Británii, psal v rubrice Z lyriky války. Přispíval též do rubriky Slova o poezii; je také autorem komiksového stripu Zlá ovce. Koncem roku 2012 Jareš společně s Boženou Správcovou a šéfredaktorem Tvaru Luborem Kasalem opustil redakci. Do jeho publikačního portfolia patří dále např. časopisy ČL, ČJL, Host, NK, Romboid, Slovenská literatúra, Texty ad. Edičně připravil velký počet publikací, sborníků a výborů: např. dílo Michala Mareše, spisy Vladimíra Körnera, dílo experimentálního básníka Vladimíra Burdy, deníky expresionisty Josefa Kocourka, výbory z poezie Josefa Šafaříka, Inky Machulkové, společně s Jakubem Říhou výbor z poezie pro děti a další. Svá díla Jareš vydával zpočátku vlastním nákladem. Jako soukromé tisky vydával také např. díla Antonína Bartuška, Viktora Kripnera, Karla Miloty či Věry Šilhánové.

Michal Jareš vydal svou první sbírku Tanec v začínajícím létě vlastním nákladem v roce 1994. Následovala báseň Definitivní dětství z roku 1995, která se stala součástí sbírky Plameny vody. Tu vydal Jareš v roce 1996. Za jeho oficiální prvotinu lze označit až sbírku Prospal jsi hedvábí, kterou sice také v roce 1998 vydal nejprve vlastním nákladem, ale roku 1999 vyšla v edici Tvary časopisu Tvar (8/1999). Ve své prvotině využívá hlavně přírodních motivů, zaměřuje se většinou na jeden konkrétní moment, výjev, prožitek. Všechny básně v této sbírce jsou psány tradiční korejskou formou poezie sidžo. Básník na jasně definovaném a omezeném prostoru (3 dvojverší) přináší originální metafory a metonymie. Ve sbírce Brzo je k lásce Pozdě k řečem pokračuje Jareš v naznačené poetice: neplýtvá zbytečně slovy a jeho básně, přestože již nejsou psány jako sidžo, si udržují koncentrovanost vyjádření a jednotnou formu (v tomto případě osmiverší). Sbírka je kompozičně uspořádána podle abecedy: v incipitech se objevují i pro češtinu nepříliš obvyklá písmena jako Q (k vel…), W (dvojité večeři…) či Y (I psy loňská…), která nemusí být během prvního čtení zcela patrná. Nejen v samotných básních, ale i ve sbírce jako celku můžeme pozorovat hravost, cit pro jazyk, smysl pro ironii. Oproti předchozí sbírce využívá básník více milostných motivů (i když skrytých), pravidelných střídavých rýmů, v posledním verši jsou básně často vypointovány. Také se odklání od zobrazování přírody k pocitům a prožitkům lyrického subjektu; básně tak většinou nabývají meditativního charakteru. Ve sbírce Kdo dnům rozumí poněkud vybočuje a již tak důkladně nedodržuje jednotnou formu básní a sbírka nepůsobí tak uceleným dojmem jako ty předchozí. Autor do ní zařadil také texty, které už dříve vyšly samostatně časopisecky, např. skladbu Nálada postdušičková (Aluze 2000, č. 3), rozsáhlou báseň, střídající v jednotné formě (rýmovaná trojverší) expresivní obrazy reflektující hlavně současné prožitky lyrického subjektu. Jareš originálním způsobem pracuje s jazykem, vytváří neotřelá slovní spojení a metafory, ale jazyková hravost, která byla patrná v předchozích sbírkách, ustupuje do pozadí. Převažují závažná sdělení. Např. v oddílu Rozhovory je sice odkazováno opět k východní filozofii, projektující se předtím do formy i obsahu především ve sbírce Prospal jsi hedvábí, ale tentokrát je skutečnost zobrazována o poznání syrovějším způsobem. Ke kondenzovanému zprostředkování výsečí z lidských osudů či událostí Jareš často využívá  dialogy.

Jareš je také autorem prózy Poloden čili Antal Petiška (Tvary 6/2000), která nese podtitul Abstraktní antidetektivka, založené na jazykovém ozvláštňování a různorodém experimentování. Povídka, která je vystavěná z větší části na dialozích a ironických komentářích, je žánrově poněkud těžko zařaditelná, jak ostatně naznačuje podtitul. Můžeme v ní také identifikovat obdobné jazykové prostředky jako v autorových básnických sbírkách a zaměření na detail.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Tanec v začínajícím létě (BB 1994, vl. n.); Definitivní dětství (B 1995, vl. n.); Plameny vody (BB 1996, vl. n.); Poloden čili Antal Petiška (P 1996, vl. n. 2000); Pocit důležitosti (P 1999, vl. n.); Prospal jsi hedvábí (BB 1998, vl. n. 1999); Povídka pošťácká (P 1999); Zrosyvstání (BB 1999); Výtěžek (BB 2000); Brzo je k lásce Pozdě k řečem (BB 2001); Kdo dnům rozumí (BB 2006).
Knižně vydané studie a kapitoly (výběr): Exilová literatura 1939–1945, in J. Kratochvil (Ed.): Český a slovenský exil 20. století. (2003);  P. Janoušek – P. Čornej – P. Janáček – B. Dokoupil – V. Křivánek – J. Táborská (et. al.): Dějiny české literatury 1945–1989. Díly I.–IV. (2007–2008); Poezie střední Evropy, in V. Vokolek: Hercynský les (2000); Bieblovo pásmo / Bibla zona. (přel. Aiga Veckalne), in K. Biebl: Nový Ikaros / Jaunais Ikars. (Riga, 2006); Zlatá šedesátá jako barvotisk pro děti, in „Zlatá šedesátá.“ Česká literatura a společnost v letech tání, kolotání a… zklamání. Materiály z konference pořádané ÚČL AV ČR 16.–18. června 1999. (Ed. R. Denemarková) (2000); Literární časopisy v letech 1990–2000 jako útočiště zapomínaných básníků, in Deset let poté (Česká a slovenská literatura po roce 1989). Sborník referátů z literární konference 43. Bezručovy Opavy (13. a 14. září 2000). (Ed. M. Jareš) (2000); Smrt a zmrtvýchstání v díle Karla Berdycha, in Fenomén smrti v české kultuře 19. století: Sborník příspěvků z 20. ročníku sympozia k problematice 19. století. Plzeň, 9.–11. března 2000. (Eds. H. Lorenzová – T. Petrasová) (2001); Život je ve slovech. Poezie Josefa Lederera a Oldřicha Tomana,in Život je jinde…? Česká literatura, kultura a společnost v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století. Materiály z mezinárodní mezioborové konference pořádané Ústavem pro českou literaturu AV ČR 13.–15. června 2001 v Praze. (Ed. J. Matonoha) (2002); Satira na pokračování: tři doby, tři podoby, in Povídka, román a periodický tisk v 19. a 20. století. Sborník příspěvků ze sympozia pořádaného oddělením pro výzkum literární kultury ÚČL AV ČR v Praze 13.–14. října 2004. (Eds. M. Jareš – P. Janáček – P. Šlámal) (2005); Šport Kataríny Kucbelové, in Literárnokritická reflexia slovenskej literatúry 2006. (Ed. Ľ. Somolayová) (2007); Krvavý masopust oregonský aneb Svět „amerického“ detektiva Léona Cliftona jako exotika pro nenáročného čtenáře, in Cizí, jiné, exotické v české kultuře 19. století. Sborník příspěvků z 27. ročníku sympozia k problematice 19. století. Plzeň, 22.–24. února 2007. (Eds. K. Bláhová – V. Petrbok) (2008); Mila Haugová: Rastlina so snom / Vertikála, in Literárnokritická reflexia slovenskej literatúry 2007. (Ed. Ľ. Somolayová) (2008); Starý – stará – staré. Komické výstupy, kuplety a monology na počátku 20. století, in Vetché stáří, nebo zralý věk moudrosti? Sborník příspěvků z 28. ročníku sympozia k problematice 19. století. Plzeň, 28. února – 1. března 2008. (Eds. Z. Hojda – M. Ottlová – R. Prahl) (2009); Rok 1968 v Liberci: devatero kulturních dění a Václav Havel jako přívažek, in Pražské jaro 1968. Literatura – film – média. Materiály z mezinárodní konference pořádané Literární akademií za spolupráce s Městskou knihovnou. Praha, 20.–22. května 2008. (Ed. H. Kupcová) (2009); Autorské honoráře ve světle vzpomínek nakladatelů, in „O slušnou odměnu bude pečováno…“ Ekonomické souvislosti spisovatelské profese v české kultuře 19. a 20. století. (Eds. T. Břeň – P. Janáček) (2009); Stín mrtvého. Výlety (jiných) autorů první poloviny 20. století do (jiného) žánru, in Strach a hrôza. Podoby hororového žánru. (Eds. I.  Taranenková – M. Jareš) (2011); Omladináři, antimilitaristé a anarchisté ve vězení, in Zločin a trest v české kultuře 19. století. Sborník příspěvků ze 30. ročníku sympozia k problematice 19. století. Plzeň, 25.–27. února 2010. (Eds. L. Peisertová – V. Petrbok – J. Randák) (2011); A vůbec tenhle brouk… Pokusy o komiksové ztvárnění Kafkovy Proměny, in Česká literatura v intermediální perspektivě. IV. kongres světové literárněvědné bohemistiky. Jiná česká literatura (?). (Ed. S. Fedrová) (2010); Vítr se vrací k Acheirům, in Bude, ako nebolo. Podoby utopického žánru. (Eds. I. Taranenková – M. Jareš) (2012); Bůh do domu? Exilová zkušenost v próze let 1945–1949. In: Cizinec – vyhnanec – přistěhovalec. Sborník příspěvků z mezinárodního sympozia Umění a kultury střední Evropy 2011. (Eds. Z. Zemanová – L. Pořízková) (2012).
Výběr z časopiseckých publikací: „Buďte si vládci, buďte si, neboť zatím jsem já zde ve výších ujal se žezla“. Studie o Ervínu Taussigovi, Aluze 1998, č. 2/3; Tři polohy současné české poezie, Tvar 2002, č. 4; Básně v próze, Dokořán 2002, č. 21; Červen 1908–1909, Pěší zóna 2003, č. 11; Anarchistická poezie a vojsko (1895–1914), Tvar 2005, č. 17; Založíme vlastní tlupu, Tvar 2006, č. 13; Poezie ve sbornících britského válečného exilu, Soudobé dějiny 2007, č. 1; Novovlnné vymezení, Úvaha o zpodobení padesátých let v české kinematografii, Tvar 2008, č. 16; Umění parodie. Ke stému výročí narození Vladimíra Neffa, Tvar 2009, č. 12; Rozpolcenost a bezradnost. Svaz českých spisovatelů v prvních dnech po 17. listopadu 1989, Tvar 2009, č. 20; Místy uhrančivý kolos (Vývoj básnířky Kataríny Kucbelové), Romboid 2009, č. 9–10; „Odpuzující jednání, odpuzující osoby, odpuzující psaní, odpuzující zápletka, odpuzující závěr. Rozsudek: Odpuzující“: Mickey Spillane a „hammerovská“ série na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století, Slovenská literatúra 2009, č. 5–6; Česká a slovenská literární spolupráce v britském válečném exilu, Slovenská literatúra 2009, č. 6; Strážayova Palina, Slovenská literatúra 2010, č. 4; Dobrý voják Švejk a komiks, Česká literatura 2010, č. 5.
Knižní edice (výběr): V. Burda: Lyrické minimum (BB 2004); Jak se učil vítr číst. (BB pro děti 2006); J. Šafařík: Hrady skutečné a povětrné (2008); M. Mareš: Přicházím z periferie republiky (2009); J. Kocourek: Marto Marto Marto (Deníky 1927–1932, 2009); I. Machulková: Zamkni les a pojď (výbor z BB, 2009);  V. Körner: Spisy 1–11 (2004–2009); Š. Strážay: Básnické dielo (BB 2011).

LITERATURA

Recenze: Brzo je k lásce Pozdě k řečem: P. Čermáček, Sedmá generace 2001, č. 12; M. Exner, Tvar 2002, č. 4; P. Čermáček, Host (příl. Recenzní příloha) 2002, č. 3; R. Kopáč, MFD 26. 2. 2002 * Svět rodokapsu: J. Šebek, LidN 7. 6. 2003; B. Mědílek, Čtenář 2003, č. 7/8; A. K. K. Kudláč, Tvar 2003, č. 14; J. Wiendl, Dějiny a současnost 2003, č. 5; F. Knopp, ČL 2004, č. 3 * Kdo dnům rozumí: M. Chocholatý, Host 2006, č. 7; O. Horák, LidN (příl. Orientace) 21. 10. 2006; F. Schildberger, LitN 6. 11. 2006; M. Exner, Tvar 2007, č. 2; J. Zizler, A2 2007, č. 12; R. Kopáč, Psí víno 2007, č. 39; A. Holmanová, Literární novinky 2007, č. 5. * Michal Mareš: Přicházím z periferie republiky: P. Zídek, LidN (příl. Orientace) 13. 2. 2010.
Rozhovory: P. Štengl, Psí víno 2010.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Básně Michala Jareše jsou velmi přirozené. Nesnaží se vyrážet čtenáři dech vypjatou expresí, okázalým gestem, monumentálními obrazy ani patosem myšlenky. Nejsou (alespoň ve svém celku) mladistvě uzoufané, básník si i tam, kde mu takové nebezpečí hrozí, stále udržuje schopnost nadhledu a sebeironie. […] A co se mi ještě na básních Michala Jareše zdá pozoruhodné, je to, jak jsou jemné. Snad je to dokonce to hlavní, ale asi spíš není možné od sebe kvality, jako jsou jemnost a přirozenost, oddělovat. Zase by se dalo uvažovat o rytmu, výběru slov a eufonii, o pointě básně, ale jak přirozenost, tak jemnost spočívají nakonec v něčem jiném, co se na techniku a řemeslo tak jednoduše převést nedá. Veliká jemnost a citlivost jsou ovšem i nutnou podmínkou pro to, aby se básník mohl pokoušet psát oklikami a zámlkami o tom, co se sice zdá být důvěrně blízké, ale o čem přímo psát nelze – protože pro to nejsou slova, protože je to vždycky někde maličko jinde, někde mezi.
J. Chocholoušek: Doslov, in M. Jareš: Brzo je k lásce Pozdě k řečem (2001), s. 51 a 54.

Básník, který promluvil v této knize, není žádný troškař: jeho úvodní tercíny (Nálada postdušičková) mají sílu valivých ložisek a ani drobný rozsah většiny ostatních básní by nás neměl zmýlit. Nejde tu o dojmy a pocity, krajiny a city, jak v lyrice bývá zvykem, to všechno je zapomenuto společně s hrou se slovy. Na scénu vkročil moralista. Ano, básník moralista, jakých tu je od Holanovy smrti jako šafránu! Všichni jsme tak nějak až příliš dosedli na dobře polstrované židle svobody. Je nám dobře nebo špatně, jsme šťastni nebo nešťastni, většinou však ani to. Velká poezie je ale vždy moralistická: jde v ní o bytí, bytí všeho a bytí jako takové. […] Ve sbírce Kdo dnům rozumí je rozsah všech básní stažen na pět veršů. Mýlil by se každý, kdo by čekal lyriku inspirovanou Dálným východem, přestože Jareš tuto tradici uctívá a v minulosti se ukázal být mistrem korejského sidža. Tendence je zcela opačná, však se ne nadarmo tento oddíl jmenuje Rozhovory… Vládne tu napětí, rozpory a svár až hérakleitovský. Každá z těchto básní (až na vstupní, která nás uvádí do situace) představuje minidrama, kde vládne dialog. V některých se mluvčí změní jednou, v některých dvakrát či třikrát, v jednom případě však (Na rozchodu) obsahuje pět veršů textu deset replik! Tématem může být život přidavačů na stavbě, vztah mezi pohlavími nebo jiné všední věci, ale také orfeovský či kristovský mýtus nebo echo holocaustu; stáří, smrt a plynutí času. Nevládne tu (tedy) lyrický, nýbrž dramatický princip.
M. Exner: Dante přišel zadním vchodem, Tvar 2007, č. 2, s. 23.

 

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Heslo M. Jareš na Wikipedii
Diplomová práce o poezii M. Jareše
Poezie M. Jareše

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 13. 4. 2014 (js)

Alena NÁDVORNÍKOVÁ

* 12. 11. 1942, Lipník nad Bečvou

Zdroj: Karel Cudlín

Zdroj: Karel Cudlín

Pod rodným příjmením Bretšnajdrová absolvovala v Lipníku nad Bečvou Jedenáctiletou střední školu a v roce 1959 začala studovat český jazyk a literaturu s výtvarnou teorií a výchovou na FF UP. Diplomovou práci Výtvarný projev kolem Devětsilu (jejímž vedoucím byl významný český umělec a teoretik Václav Zykmund) obhájila v roce 1964. Titul PhDr. získala na mateřské fakultě v roce 1968 a pedagogicky na ní působila s několika pauzami až do roku 1996. Téhož roku se zde habilitovala, a to souborem studií K surrealismu, který vyšel knižně o dva roky později. Po svatbě v roce 1978 pobývala nejprve v Paříži, ale posléze cestovala takřka po celé Evropě. V roce 1987 se Nádvorníková přestěhovala do Prahy, kde působila do roku 1990 jako redaktorka v nakladatelství Odeon. Od roku 1997 se věnuje výhradně tvůrčí, ediční a výstavnické činnosti.

V roce 1972 Nádvorníková začala působit v Surrealistické skupině, vedené Vratislavem Effenbergerem. Její kresby a obrazy byly několikrát vystaveny samostatně nebo jako součást skupinových expozic. Básně, studie a kritiky publikovala např. v Ateliéru, Revolver Revue, Hostu, Literárních novinách, Iniciálách, Intervenci, Knižních novinkách, Literárních novinách, MF Dnes, Lidových novinách, Právu ad. Od 60. let publikovala také v nejrůznějších sbornících a katalozích (většinou se podílela na edici a je autorkou doprovodných textů); konkrétně to byly např. samizdatové sborníky Surrealistické skupiny Otevřená hra (1978); Sféra snu (1983, ed. A. Marenčin); Proměny humoru (1984, eds. V. Effenberger – M. Stejskal); Opak zrcadla (1986, eds. J. Koubek – J. Švankmajer) ad. Nádvorníková také redigovala společně s Ivem Puršem ineditní revui Gambra (1989) a podílela se na obnovení surrealistické revue Analogon, v níž také publikovala své texty a od roku 1992 se stala členkou její redakce. Nádvorníková je u nás i ve světě známá především jako výtvarnice; svými kresbami doplňuje často také vlastní sbírky poezie. Odborně se vedle surrealismu zabývá tzv. původním uměním – uměním v „surovém stavu“ (art brut). Je mj. editorkou a autorkou doprovodných textů v rozsáhlém výboru českého art brut (Art brut v českých zemích: Mediumici, solitéři, psychotici), který vyšel v Olomouci v roce 2008.

Nádvorníková svou první sbírku Kresbobásně vydala jako bibliofilii už v 60. letech pod jménem Alena Bretšnajdrová. Jak naznačuje název, v básních hraje podstatnou roli jejich grafická podoba. Ve sbírce je patrná metoda proudu vědomí, inspirace poezií Guillauma Apollinaira a dalších autorů. Tyto postupy jsou ve sbírce Kresbobásně dotaženy do krajnosti, ale můžeme je (především volné asociace, automatické psaní) zaznamenat také ve sbírkách následujících, které ale vyšly až po roce 1989. Autorčiným oficiálně vydaným debutem se stala sbírka Praha, Pařížská (události, hry a vlakové básně), v níž jsou už patrné rysy a postupy typické i pro další její básnickou tvorbu. Básnířka často pracuje s fragmentem i náznakem. Od surrealisticky příznačného volného navazování obrazů (často expresivních) se dostává až po hru s jazykem a grafickou stránkou básně. Sbírka je plná překvapivých metafor, a přestože básně-obrazy mohou působit často až chaotickým dojmem, mají jasně vymezenou vnitřní strukturu. Ve sbírce převládá volný verš, který může být i jednoslovný, čímž je posílena dynamika básně, úsečnost a naléhavost sdělení, apel. Záplavy slov, vznikající při automatickém psaní, jsou redukovány, typické jsou také přesahy, personifikace a jistá míra autobiografičnosti. Totéž platí o sbírkách Uvnitř hlasů a Vzpomínky na prázdniny, častěji se v nich vyskytují rýmy, asonance i aliterace. Druhá jmenovaná sbírka, jak napovídá název, obsahuje vzpomínky, na které se ale s odstupem času už nabalily nové významy. Sbírka působí o poznání uvolněněji. Básně nejsou označeny názvy a tvoří síť významů, které jsou překvapivé, až šokující. Ve sbírce se také objevují veršované záznamy snů, jako tomu bylo už ve sbírce Uvnitř hlasů, přičemž autorka odlišuje tyto záznamy kurzívou. Lyrický subjekt komentuje svět okolo sebe, všímá si i nepatrného detailu, kterému přiřadí nové významy, často využívá nevšední jazykové prostředky, uvádí své vlastní myšlenky, pocity, ale umí být také velmi sebeironický. Jasné ohraničení obsahuje hned samotný titul sbírky Osmadvacet lehkých prostoročasových básní; právě zmíněná „lehkost“ je oním jednotícím principem různě dlouhých i tematicky rozrůzněných veršů. Lyrický subjekt vybírá konkrétní pocit, který může vyvolat přírodní scenérie i nějaká konkrétní, běžná, „obyčejná“ věc, aby pomocí básně onen pocit oživil, znovu prožil a nabídnul jej čtenáři, přestože je si často vědom nepřenosnosti a složitosti vyjádření. Konkrétní město se tak např. v průběhu několika veršů může proměnit ve fantaskní místo, které je plné mýtů a skrytých smyslů a naopak. Sbírky Děje a sbírka Sopky a tratě jsou si, co se týče formy jednotlivých básní, poměrně blízké; básně již nejsou rozvolněné do různě dlouhých celků, ale většina z nich má přísně dodržované strofy – většinou dvoj-, troj- a čtyřveršové, což ale lyrickému subjektu nebrání opět vytvářet pozoruhodné asociace a obrazy jako ve sbírkách předchozích. Podobně je tomu i s jazykem a rýmem (opět především aliterace). Co se týče volby témat a možností interpretace, je sbírka Děje poněkud konkrétnější a „vstřícnější“ při odkrývání dalších významů. Sbírka Sopky a tratě již obsahuje větší množství aluzí a hříček, ale i erotično, tělesnost či tragično; má o poznání melancholičtější ladění. V roce 2004 vyšel Nádvorníkové dvojjazyčný výbor ze sbírek do té doby vydaných, a to pod názvem Anebo ne / Ou bien non. Všechny básně přeložil do francouzštiny Petr Král a knihu Nádvorníková doplnila vlastními kresbami. Přestože ve své tvorbě vychází především ze surrealismu, v její poezii tento umělecký směr slouží spíše jako jakýsi základ, inspirační zdroj, metoda, přičemž básně samotné bychom jako „čistě surrealistické“ pravděpodobně neoznačili. Především proto, že autorka postupně rezignuje na metodu automatického psaní a na pozadí zdánlivě absurdních obrazů vyvstávají zasuté vzpomínky, prožitky, situace. Vzniká specifický svět – především díky imaginaci či asociacím – doplněný a dotvořený originálními jazykovými prostředky, které však působí v kontextu básně, sbírky i celého básnického díla přirozeně, nestrojeně a především objevně. Bilanční a reprezentativní charakter má rovněž rozsáhlá (opět česko-francouzská) publikace Alena Nádvorníková, jejíž koncept vytvořila sama autorka, která vybrala základní soubor maleb, kreseb a grafik. Interpretační studie pocházejí od Bertranda Schmitta, Vratislava Effenbergera, Romana Erbena a Jana Šulce. Kniha obsahuje také výbor z básnické tvorby Nádvorníkové, jehož editorem, překladatelem i autorem průvodní studie byl opět básník Petr Král. Sedm původních vydaných básnířčiných sbírek pak Jan Šulc soustředil do svazku Poesie (do souboru nebyly zahrnuty Kresbobásně) výtvarně publikaci opět doprovodila Alena Nádvorníková.

 

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Kresbobásně (pod jm. Alena Bretšnajdrová, bibliof. BB 1966); Praha, Pařížská (BB 1994); Uvnitř hlasů (BB 1995); Vzpomínky na prázdniny (BB 1997); Kompoty noci, krystaly dne (BB 1999); Děje (BB 2001); Osmadvacet lehkých prostoročasových básní (BB 2003); Sopky a tratě (BB 2006); Kresbobásně dnes (BB 2014).
Výbory: Anebo ne / Ou bien non (BB 2004, česko-francouzské vydání; překlady do francouzštiny Petr Král).
Souborné vydání: Poesie (BB, 2012; ed. J. Šulc).
Monografie: Alena Nádvorníková (2011).
Odborné práce: Průvodce sběratele grafiky (b. d., s Alešem Krejčou); K surrealismu (1998).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Film a výtvarné umění (1989); Jan Švankmajer. Transmutace smyslů / Transmutation of the Senses (1994); Surrealist Women (Austin, 1998); La Poésie tchèque en fin de siècle (Namur, 1998); L’Anthologie de la poésie tchèque contemporaine, 1945–2000 (Paříž, 2002); Letenka do noci (2003); Iz veka v vek (Moskva, 2005); Báseň mého srdce (2005); Antologie české poezie. II. díl. 1986–2006 (2007).
Uspořádala a vydala: C. R. Aguilera: Salvador Dalí (1991); M. Nadeau: Dějiny surrealismu (1994); A. Breton: Arkán 17 (1996); týž: Spojité nádoby (1996); týž: Nadja (1996); týž: Šílená láska (1996); K. Hynek: S vyloučením veřejnosti (1998, s Janem Šulcem); Art brut v českých zemích: Mediumici, solitéři, psychotici (2008).
Výtvarné publikace: Uvnitř a vně. Kresby z let 1975–1990 (1990); Kresby / Dessins (1994); děje, děje (2001).

LITERATURA

Články a studie (výběr): B. Solařík: „Zrození zvířete z ducha hudby“, Labyrint 1994, č. 3; A. Marenčin: Alena Nádvorníková in Nikdy. Návraty na Muráň (1996); J. Suk: Konec těch básní je v nedohlednu: Rekapitulace básnické tvorby Aleny Nádvorníkové, NK 1997, č. 24; J. Šulc: Doslov in Děje (2001); J. Suk: Nevinná monstra: Reflexe nad tvorbou Aleny Nádvorníkové, Intelektuál 2003, č. 1; F. Dryje: Existovat znamená býti vnímavý aneb Jak se leze na střechu in Letenka do noci (2003); též in Surrealismus není Umění (2005); M. Langerová: Chvění, konvulze, fraktury in Anebo ne (2004); V. Křivánek: Kdo s básní zachází: Obraz básníka v zrcadlech poválečné české poezie in Báseň mého srdce (2005); F. Valouch in Čas v poezii, poezie v čase (2005); R. Malý: Hranice traklovských interpretací. Současná česká poezie versus Georg Trakl in Spásná trhlina. Reflexe poezie Georga Trakla v české literatuře (2006); R. Kopáč: Popálené dlaně: Ženy v české poezii, Uni 2006, č. 6; L. Machala: Olomoucká polistopadová poezie in Bohemica Olomucensia: Litteraria 2009, sv. 1; R. Kopáč: Surovost, anebo kultura?, Dějiny a současnost 2009, č. 6; M. Caňko: Postoje – polohy – postavy, Weles 2010, č. 42/43; L. Machala: Olomoucké literární sady, Host 2012, č. 6; B. Schmitt: Systola a diastola obrazu in Alena Nádvorníková (2011).
Recenze: Praha, Pařížská: J. Gabriel, LitN 1994, č. 18; týž in Tvar 1994, č. 10 * Uvnitř hlasů: J. Peňás, LitN 1996, č. 5; V. Novotný, NK 1996, č. 5; J. Štolba, LitN 1996, č. 11; M. Langerová, LitN 1996, č. 11; J. Šimůnek, SvSl 1996, č. 98; F. Valouch, Alternativa nova 1996, č. 9; F. Valouch, Mosty 1996, č. 21; F. Dryje, Analogon 1996, č. 16; J. Gabriel, Tvar 1996, č. 16 * Vzpomínky na prázdniny: F. Valouch, LitN 1997, č. 47; J. Štolba, LitN 1997, č. 47; J. Peisert (vl. jménem J. Sedláček), Obratník 1997, č. 16 * Kompoty noci, krystaly dne: J. Šulc, Analogon 1999, č. 26/27; J. Suk, NK 2000, č. 7; J. Pulkrábek, Host 2000 (příl. Recenzní příloha), č. 5; J. Gabriel, LitN 2000, č. 29 * Děje: R. Kopáč, MFD 14. 6. 2001; R. Kopáč, Uni 2001, č. 8; M. Langerová, LitN 2001, č. 38; F. Valouch, LidN 2. 11. 2001; Š. Švec, Tvar 2001, č. 19; M. Hrabal, Host 2002 (příl. Recenzní příloha), č. 5; J. Gabriel, Analogon 2002, č. 36 * Osmadvacet lehkých prostoročasových básní: J. Gabriel, LitN 15. 9. 2003; R. Kopáč, Psí víno 2003, č. 32; V. Novotný, Intelektuál 2003, č. 4; V. Novotný, ČJL 2003, č. 3 * Anebo ne: R. Kopáč, Reflex 2004, č. 27; R. Kopáč, Tvar 2004, č. 19; též in R. Kopáč: Pomalá slunce hlasů: K nové české literatuře. Od Balabána ke Zgublačenkovi (2005); J. Gabriel, LitN 13. 9. 2004; O. Stehlíková, LidN 29. 9. 2004; I. Mojík, Romboid 2004, č. 9; V. Košnarová, Host 2005, č. 5 * Sopky a tratě: J. Suk, LidN (příl. Orientace) 19. 8. 2006; O. Stehlíková, MfD 1. 9. 2006; R. Kopáč, Psí víno 2006, č. 37/38; M. Langerová, A2 2006, č. 41; V. Košnarová, Tvar 2006, č. 20; J. Gabriel, Hospodářské noviny 28. 7. 2006; R. Kopáč, MfD 18. 4. 2007 * Poesie: J. Gabriel, Tvar 2013, č. 1; M. Marešová, 28. 1. 2013 (dostupné z: http://www.rozhlas.cz/mozaika/literatura/_zprava/zneklidnujici-basnicka-sbirka-aleny-nadvornikove–1167795); J. Janda, LidN 30. 1. 2013; J. Štolba, Respekt 2013, č. 14; L. Heczková – K. Svatoňová, A2 2013, č. 13.
Recenze odborných publikací: K surrealismu: M. Pokorný, Týden 1999, č. 35; J. Gabriel, LitN 1999, č. 29; J. Mojžiš, Ateliér 1999, č. 19; Z. Lorenc, Tvar 1999, č. 18; B. Solařík, Analogon 1999, č. 26/27; A. Marenčin, Analogon 1999, č. 26/27; M. Strakoš, Host 2000 (příl. Recenzní příloha), č. 2 * Art brut v českých zemích: Mediumici, solitéři, psychotici: O. Mainx, Host 2009, č. 6.
Rozhovory: I. Mojík, Mosty 1996, č. 47; R. Kopáč, in Je tu ta nejdrahocennější hlava (2003); Z. Pavelka, Právo 6. 12. 2011.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Děje mohou pro čtenáře poezie Aleny Nádvorníkové představovat překvapení v tom, že vyžadují daleko méně dešifrování skrytých významů a vnímání rytmu než její předchozí sbírky. Jsou otevřené do všech stran, tedy i vůči spontánnímu vnímání básní na první přečtení. Slova zde často stojí sama za sebe, odkazují „jen“ ke své kráse a půvabu, nikoli k dalším na ně léty nabaleným významům. Ve svém celku pak tvoří básnickou sbírku nečekaně radostnou a osvobodivou. Nebyla by to ovšem Nádvorníková se svým smyslem pro vyváženost celku a ostražitě se bránící každé jednostrannosti, aby sbírku nedoplnila cyklem kreseb vzniklých později než básně samé (nikoli tedy ilustrací), který výsledné vyznění knihy činí nejednoznačným a tedy i otevřenějším dalším možným interpretacím.
J. Šulc: Doslov in A. Nádvorníková: Děje (2001), s. 66.

Osvobozování smyslů prosycené humorem a ironií řadí Alenu Nádvorníkovou k těm surrealistickým autorkám, u nichž hraje významnou roli lehkost, s jakou se dotýkají těžkých, ba tabuizovaných témat – ať je to subtilní erotismus Toyen či naopak masivní zlehčování ženského díla v díle Evy Švankmajerové. Pro Alenu Nádvorníkovou jsou však prvořadé jeho vnitřní impulsy, intuice a náhoda, které nás, spíše než tělo, udržují v komunikaci se světem vně. Její poezie otevírá prostor snové paměti a dramatickému setkávání vnitřního s vnějším, které umožňuje samovolné vybavování a asociativní řetězce. Slova jsou tu ponechána napospas střetům, zkratům, křečovitým náhodám, jimiž intimní ženský svět hledá své cesty vně, svůj výraz, svou tvář. Je symptomatické, že je to zároveň cesta do historie a mytologie a že formální útvary, na nichž se tento jazyk láme, jsou ze slovníku českých velikánů: Karla Hynka Máchy, Karla Hlaváčka, Vítězslava Nezvala a dalších. Tak se v této poezii vřele a vesele komunikuje do hloubi českých literárních věků. Autorka by ovšem nebyla dcerou tohoto jazyka, kdyby se její chvění zároveň nepodobalo zemětřesení. Tělo textu skládají fraktury, zlomy, je to sadistické zacházení s jazykem, kostnice, která osvobozuje dech, skutečný vnitřní pohon básnických útvarů Aleny Nádvorníkové. Rytmus, který vynáší hlas vně, je hybatelem – a zároveň tím jediným, čeho se ještě vnějšek může pevněji přidržet. Vše ostatní má nepokojný osud. Nepokojný osud jako každá intimní revolta ve zvěrném stylu, z níž se – v duchu surrealismu – stává tam venku noční můra…
M. Langerová: Chvění, konvulze, fraktury in A. Nádvorníková: Anebo ne/Ou bien non (2004), s. 168–170.

Právě snové zápisky jsou příkladné ukázky surrealistické tvorby autorky. Zdánlivá nebo skutečná alogičnost jsou podmínkou ke vstupu do tohoto prostoru. Také v básních, a právě v nich, v jednotlivých verších jaksi ze zásady nic nesouvisí, vzájemné vztahy, ba i základní spojitost jsou zrušeny, a tudíž, všechno je možné. Mysl nejen že otevírá bránu podvědomí, ale zároveň se uvolňují záklopky nevědomého. […] Samozřejmě se zde v koncentrované podobě ukazuje estetičnost daného způsobu řeči i stylu. Uvolnění a odpoutanost jsou primární podmínkou, a tak interpretovat poezii je podobně nesnadné jako objasnit smysl snů, představ či pocitů. A tak čtenář, přistoupí-li na příklad autorky, nechá se nést proudem slov a ponoří se do jejich atonálnosti. Pak najde v četbě potěšení. Surrealisté zřejmě nechtějí své čtenáře hýčkat, naladit, uchvátit. Oni zneklidňují, ukazují nejistotu, dvoj- i víceznačnost. A tak je to v Poesii Aleny Nádvorníkové. Nepolaská, ale pozorně ji číst rozhodně musíme.
M. Marešová: Zneklidňující básnická sbírka Aleny Nádvorníkové, 28. 1. 2013, dostupné z: http://www.rozhlas.cz/mozaika/literatura/_zprava/zneklidnujici-basnicka-sbirka-aleny-nadvornikove–1167795.

Chytrou horákyni v dobrém slova smyslu připomene i poezie Aleny Nádvorníkové (70): ač enigmatická a těžko přístupná, přesto v ní hned vycítíme hlubokou vnitřní zákonitost. V její náročné hravosti vytušíme hlubší účel a plán. Ačkoli Nádvorníková všelijak pokusničí a riskuje, ve výsledku se dotýká čehosi zákonitého a obecně platného; právě riziko a nejistota zde črtají podstatné kontury našeho světa.
J. Štolba: Semtam se sesouvám, Respekt 2013, č. 14, s. 57.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

A. Nádvorníková na České televizi
A. Nádvorníková na České televizi
A. Nádvorníková na Respekt.cz
Videoukázka knihy Alena Nádvorníková
Kniha Poesie ve Výběru Salonu

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 21. 6. 2014 (js)

František VALOUCH

* 28. 4. 1935, Olšany (okr. Šumperk)

Frantisek Valouch_Zdroj_Archiv F. Valoucha - Kopie

zdroj: archiv F. Valoucha

Vyučen soustružníkem kovů (1953), maturitu složil na Střední všeobecně vzdělávací škole v Šumperku (1955). V letech 1955–1957 vykonával základní vojenskou službu v Závodech na kuličková ložiska v Hanušovicích jako vedoucí technické kontroly; po jejím dokončení začal studovat na FF UP obor čeština – dějepis. Studium zakončil v roce 1962 diplomovou prací Cesta Karla Čapka od relativismu k antifašismu, v níž analyzoval především Čapkovo drama Bílá nemoc. Díky této práci se v roce 1961 umístil na prvním místě v celostátní soutěži studentských vědeckých prací, přednesených na konferenci v Brně (v roce 1964 vyšla tato práce ve sborníku Krkonoše – Podkrkonoší v Trutnově). Po ukončení studií Valouch v roce 1963 krátce působil jako ředitel Vlastivědného ústavu v Šumperku. Ještě v tomtéž roce se však vrátil do Olomouce a začal jako interní aspirant působit na FF UP; jeho školitelem byl Oldřich Králík. Od roku 1968 působil na katedře českého jazyka a literatury jako odborný asistent. V roce 1969 získal titul PhDr. za práci Dvě čapkovské kapitoly a titul kandidáta věd obhájil v roce 1970 knihou Česká poezie v období Mnichova, v níž se zabývá poezií tohoto krátkého údobí českých dějin, především analyzuje verše Holanovy, Halasovy, Seifertovy a Horovy, přičemž také zařazuje tato jejich díla (tedy vzniklá v letech 1938–1939) do celkového kontextu tvorby jednotlivých autorů i české literatury jako celku. V období normalizace byl Valouch donucen přejít z katedry do Kabinetu Bedřicha Václavka (od roku 1983 Uměnovědné středisko Bedřicha Václavka, od roku 1990 Uměnovědné středisko), kde od roku 1973 působil ve funkci vědeckého tajemníka. Do roku 1992 působil mj. jako pedagog na katedře bohemistiky a slavistiky, poté na katedře teorie a dějin dramatických umění na FF UP; od roku 2000 působil na katedře žurnalistiky. V 70. letech byl lektorem na univerzitě v Novém Sadu (Srbsko) a v 90. letech na univerzitě ve Vídni (1994–1996). Byl také jednou ze zakládajících osobností olomoucké pobočky Obce spisovatelů, tuto pobočku vedl v letech 1991–2003. Ve svých studiích se zabýval především českou literaturou 20. století; všímá si sémantických a textologických prvků a souvislostí, které jsou pro analyzované autory specifické. V dalších příspěvcích reflektoval především českou poezii 70. a 80. let.  Publikoval v nejrůznějších periodikách, např. v Hostu do domu, Plameni, Rudém právu, Literárních novinách, Kulturním měsíčníku, Literárním měsíčníku, Tvaru, Kulturní tvorbě a dalších.

Kromě sborníků z literárněvědných konferencí Václavkova Olomouc redigoval a editoval další kolektivní publikace, věnované J. L. Fischerovi (1990), Janu Čepovi či Marii von Ebner-Eschenbach (obě 1999). Odborně i edičně se věnoval Václavkovu dílu, zabýval se také odborným odkazem Felixe Vodičky a Oldřicha Králíka. K vydání uspořádal rovněž díla regionálních autorů Bartoše Vlčka (Touha po životě, 1979) a Emiliana Glocara (Olomoucká elegie, 1970). Zatím poslední rozsáhlejší Valouchovou odbornou publikací je soubor studií Čas v poezii, poezie v čase (2005), který zahrnuje široké časové období české literatury 20. století. Obsahuje literární kritiky a recenze (poezie i odborných publikací), literárně-teoretické studie, literárně-historické práce, mapující a interpretující tvorbu výrazných českých básníků (V. Holan, J. Seifert, F. Halas, O. Mikulášek a další), včetně reflexe díla těch současnějších. V roce 2000 byl za svou vědeckou a pedagogickou činnost oceněn Zlatou medailí Univerzity Palackého.

První verše pod názvem Sloky nepojmenované publikoval Valouch v časopise Host do domu v roce 1960. Knižní prvotinu Přibližování vydal v nakladatelství Československý spisovatel. Sbírka je rozdělena do tří částí (Stromy – Přibližování – Paměť), přičemž v první části této sbírky lyrický subjekt využívá přírodních motivů, tematizuje mj. rodný kraj a snaží se nalézt svůj vztah k němu. V části Přibližování jsou, stejně jako v první části – tedy volnými verši, zobrazovány především milostné motivy. V části Paměť potom v podobě rozsáhlejších skladeb lyrický subjekt vzpomíná na válečné období.

Retrospektivní ladění je patrné také ve druhé sbírce Honorář za hříchy. Lyrický subjekt se odvrací od přetechnizovaného světa současnosti; který ale do básní přece jen prostupuje prostřednictvím cizích výrazů, značek atp. Básník opět využívá volného verše bez zbytečných ozdob a složité metaforiky. Tyto tendence jsou patrné především v první části Hranice imunity. Ve druhém oddílu, nesoucím příznačný název Posun perspektivy, básník navazuje na svoji prvotinu volbou prostých volných veršů, v nichž je mj. tematizováno stárnutí, které však lyrický subjekt pojímá jako nedílnou součást lidského života. Útočiště mu skýtá ve své „jednoduchosti“ prostor básně. I v této jednoduchosti jsou však ukryty otázky po smyslu lidského bytí, milostné motivy a optimismus, radost z „prostého žití“. V básních je také tematizován samotný proces tvorby (např. báseň Můj věrný Pegas). Ve výsledku lyrický subjekt dochází k poznání, že i přes občasné chyby a přešlápnutí, kterých se někdy dopustí každý, je „život […] vlastně krásnější / než se zdál / a že jeho hlavní myšlenka / je vysázena jen petitem / místo verzálkami //“ (s. 34). Své verše básník publikoval i v bibliofiliích Pocta dělníku knihy a Město velebené veršem, které vydal Spolek českých bibliofilů. Valouch je také autorem knihy Kombinované techniky života, která nese podtitul Deníkové zápisky, úvahy, vzpomínky; ilustracemi ji doprovodil básník a výtvarník Ludvík Kundera. V těchto chronologicky řazených záznamech se Valouch zamýšlí nejen nad tvorbou nejrůznějších básníků a prozaiků; ve vzpomínkách se vrací mj. také k vlastní pedagogické činnosti na FF UP. Více prostoru věnuje svým rozhovorům a korespondenci s již zmíněným Ludvíkem Kunderou.

 

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Přibližování (BB 1978); Honorář za hříchy (BB 1990); Kombinované techniky života (2010).
Odborné publikace: Česká poezie v období Mnichova (1970); Čas v poezii, poezie v čase (2005).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Krkonoše – Podkrkonoší (1964, 1970); Severní Morava (1966); Severní Morava (1968); Slezský sborník (1970); O socialistické kultuře a regionalismu (VO 1970; 1972); Bedřich Václavek a úkoly umělecké kritiky (VO 1972; 1975); Zrod a vývoj Bedřicha Václavka jako kritika (VO 1972); Poznámky k metodě Václavkových recenzí z třicátých let (VO 1975); Souhvězdí Aurory (1977); Tradice české meziválečné kritiky a budování socialismu v Československu (VO 1975; 1978); Únor a česká poezie (Bezručova Opava 1978, vyd. 1980); Tady je má zem (1980); Stav a úkoly literární vědy v Severomoravském kraji a výchova mladé generace (VO 1980; 1982); Problémy literární kritiky v Severomoravském kraji (VO 1980, vyd. 1982); Téma srdce ve Wolkrových raných verších, in Wolker dnešku. Sborník referátů na XXIV. Wolkrově Prostějovu (1981); Srdce budoucího věku (1982); Česká a slovenská literatura 1930–1980 v boji proti fašismu a válce (VO 1981; 1984); Stav a úkoly václavkovského bádání v kontextu soudobé literární vědy a folkloristiky (VO 1983; 1986); Pocta dělníku knihy (bibliof. 1985); K nedožitým osmdesátinám Emiliana Glocara, in Severní Morava (1986); Kritická pomoc Bedřicha Václavka Františku Nechvátalovi (VO 1983, vyd. 1986); Tři básnické knihy z podzimu 1938. In: Václavkova Olomouc 1986, Univerzita Palackého, Olomouc 1987; Kapitoly z dějin české literární historiografie (VO 1987; 1989); Čapkův projekt humanismu ve třicátých letech, in Slavica Pragensia XXXIII – Karel Čapek 1988, Acta Universitatis Carolinae Philologica 4–5 (1989); Karel Čapek (1990); Dva moravští lyrici, in AUPO, Facultas philosophica. Litteraria – Theatralia – Cinematographica, sv. 1 (1993); Listy Oldřicha Králíka Emilu Antončíkovi, in Badatelská metoda Oldřicha Králíka v kontextu soudobé literární vědy. Materiály z vědecké konference pořádané Katedrou bohemistiky na Filozofické fakultě UP (1998); Město velebené veršem (bibliof. 1998); Román Marie Ebner-Eschenbachové Obecní dítě, in Marie von Ebner-Eschenbach. Život a dílo (1999); Filozofické podněty J. L. Fischera, in Kontext(y). AUPO, Facultas philosophica. Philosophica – Aesthetica, sv. 22 (2000); Bohuslav Reynek et Suzanne Renaud, in  AUPO, Facultas philosophica. Romanica IX (2000); Země žulových křížů (2000); Der Sujetaufbau und die Lyrisierung in den Geschichten von Marie von Ebner-Eschenbach, in Deutschböhmische Literatur. Beiträge der internationalen Konferenzen (Olmütz, 13.–16. 11. 2000 und 25.–28. 4. 2001) (2001); Ludvík Kundera na „Hoře dění“, in Muzeum. Sborník Muzea Kroměřížska, sv. 3 (2002); Česká poezie v období Mnichova, in Mnichovská dohoda. Cesta k destrukci demokracie v Evropě (2004); Cesta Emiliana Glocara za historickou prózou, in Z paměti literární Olomouce 1 (2004); J. L. Fischer – filozof a člověk , in Z paměti literární Olomouce 2 (2006); Ludvík Kundera jako výtvarník, tamtéž;  Z olomouckých inspirací, in Olomouc v české literatuře (výbor z veršů s medailonem autora, 2007).
Články a studie (výběr): Maximum poezie, LitN 1964, č. 12; Cestami poezie, ČK 1965, č. 1; Moderní anglická poezie, LitN 1965, č. 6; Šest milostných Josefa Kocourka, LitN 1965, č. 42; Bílá nemoc a skutečnost, SL 1965, č. 3; S básníkem, jenž hledá minulost, ČK 1967, č. 7, Podnětný historický portrét, ČHH 1968, č. 4; Bezruč v korešpondencii, Kultúrny život 1968, č. 31; Maria Bellonciová: Lucrezia Borgia. Impuls 1968, č. 8; Památník Palackého, ČK 1968, č. 12; Zapomenutá lyrická próza, ČK 1969, č. 6; Rod Glocarů. NK 1970, č. 49; Editio Trutnov, Texty 1970, č. 2; Bedřich Václavek 1897–1943, in Okresní knihovna v Třebíči (1973); Bedřich Václavek o tradici a modernosti, Kurýr Odeonu (léto) 1973; Severské léto v edicí Klín, Tvorba 15. 6. 1977; Vědomí nepřetržitosti, Tvorba 7. 9. 1977; Poezie lidského smyslu, Tvorba 19. 10. 1977; Výročí básníka a spisovatele Bartoše Vlčka, LD 21. 10. 1977; Úskalí volného verše, Tvorba 30. 11. 1977; Z korespondence Bartoše Vlčka s Vojtěchem Martínkem, ČL 1978, č. 5; Poezie jako nástroj pravdy, LitM 1980, č. 4; Kritika nejen regionální, Tvorba 23. 7. 1980; Básník hořkého slaného života, LitM 1982, č. 6; Poezie a mravnost, Tvorba (příl. Kmen) 4. 8. 1982; Věřit, že člověk je dobrý; LitM 1983, č. 4; Poezie proti válce, LitM 1983, č. 10; Úskalí extenzity, LitM 1984, č. 10; Na počest Bartoše Vlčka, Nové Přerovsko 5. 7. 1985; Poezie bez zoufání a bez příkras, in Národní umělec Vilém Závada, Státní vědecká knihovna Olomouc (Regionální informační středisko pro kulturu a umění Severomoravského kraje) 1985, č. 17; Čapkovy utopie a skutečnost, Tvorba (příl. Kmen) 11. 12. 1985; Sýsův vleklý spor s časem, ČL 1985, č. 6; Bojovná poezie Viléma Závady, LitM 1986, č. 5; Poezie zákonů, vět a definic, ČL 1986, č. 6; Básník touhy po životě, LD 30. 10. 1987; Jubilant z wolkrovské generace, Tvorba (příl. Kmen) 14. 10. 1987; F. X. Šalda básník, ČL 1988, č. 3; Ironické múzy Jiřího Žáčka, ČL 1989, č. 1; Česká poezie v období Mnichova, ČL 1989, č. 3; Osamělý běžec Egon Hostovský, Tvar 1990, č. 12; Dějiny nelze zabezpečit ničím, pouze člověkem. Hrst úvah nad dílem Josefa Ludvíka Fischera, Tvar 1991, č. 29; O německy psané literatuře vzniklé v českých zemích, Tvar 1992, č. 14; Básník duše a samoty Bohuslav Reynek, Tvar 1993, č. 1; Sedmdesát let od smrti Bartoše Vlčka, LitN 1995, č. 2; Kdo tvoří společnost spisovatele, Severočeský regionální deník 1995, č. 64; Deníky, dopisy a život Marie Ebner-Eschenbachové, Tvar 1995, č. 1; K některým rysům Vodičkovy metodologie. Literárněhistorické studie o díle Boženy Němcové, ČL 1996, č. 2; Kdo tvoří společnost spisovatele?, Scriptum 1996, č. 19; Báseň jako stav neurčitosti, Alternativa Nova 1996, č. 9, Ludvík Kundera výtvarník, LitN 1996, č. 44; Smudkovské holuby, LitN 1997, č. 10; Básník touhy a činu, Alternativa Nova 1997, č. 2; Splácíme Janu Čepovi, Tvar 1998, č. 7; Motivy noci a tmy v Halasově Torzu naděje, ČL 1998, č. 2; Konference o díle Jana Čepa; ČL 1998, č. 6; Čepovo pojetí času, ČL 1998, č. 6; Rybář transcendentna, in Milíř. Členský zpravodaj Společnosti Jiřího Mahena v Brně 1999, č. 8/9; Slasti a strasti Oldřicha Mikuláška, LitN 1999, č. 48; Úspěchy Bablerových překladů se rodily v Samotiškách, MfD (příl. Střední Morava) 6. 5. 2001; Vlídná tvář Otty Františka Bablera, LitN 2001, č. 4; Literární věda osudem i volbou, ČL 2002, č. 1; Před sto lety se narodil Jan Čep, MfD (příl. Střední Morava) 11. 1. 2003; Čas pro literární událost?, Češtinář (zvl. příloha) 2003.
Uspořádal, vydal a redigoval: Václavkova Olomouc (od r. 1970; v letech 1970, 1972, 1981 a 1984, s J. Dvořákem); E. Glocar: Olomoucká elegie (1970); B. Václavek: Listy mládí (1972); B. Václavek: Tradice a modernost (1973; s J. Dvořákem); B. Václavek: Kritické stati z třicátých let (1975; s J. Dvořákem; in Spisy Bedřicha Václavka, sv. 14); B. Václavek: Juvenilie (1978; in Spisy Bedřicha Václavka, sv. 15); B. Vlček: Touha po životě (1979); Živý proud. Česká povídka 1945–1985 (1986); J. L. Fischer. Osobnost, dílo, myšlenky (1990); L. E. Václavek: Stati o německé literatuře vzniklé v českých zemích (1991); Acta Universitas Palackianae Olomucensis. Facultas philosophica. Litteraria – Theatralia – Cinematographica, sv. 1 (1993, s J. Stýskalem); Konference o díle Jana Čepa (1999); Marie von Ebner-Eschenbach. Život a dílo (1999, s J. Stárkovou).

LITERATURA

Studie a články: B. Kolář: Literárně mnohostranná a plodná osobnost, in Z paměti literární Olomouce 2004; F. Všetička: Přibližování, in Z paměti literární Olomouce 2006.
Recenze: Přibližování: F. Moravová, Práce 27. 9. 1978; Z. Heřman, MF 29. 9. 1978;  V. Slíva, LM 1978, č. 9; K. Motyka, Nová svoboda 2. 8. 1978; V. Puhač, Ostravský kulturní měsíčník 1978, č. 9 * Honorář za hříchy: M. Štemberková, LD 15. 12. 1990; -K.B.-, Nová svoboda 18. 12. 1990; Z. Heřman, Tvar 1990, č. 40; M. Petříček, NK 1990, č. 42; B. Kolář, Učitelské noviny 4. 7. 1991 * Čas v poezii, poezie v čase: J. Fiala, Žurnál UP 2006, č. 22; M. Blahynka, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 2. 6. 2007, č. 20 * Kombinované techniky života: J. Žáček, LitN 27. 1. 2011.
K životním jubileím: -jg- (J. Galík), KultM 1985, č. 4; F. Všetička, Olomoucký den 2. 5. 2005; J. Fiala, Žurnál UP 23. 4. 2010.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Jaký druh spravedlnosti to F. Valouch sleduje? Zjevně nikoli ten, který souvisí s právním řádem, myslí na řád věcí a vztahů, na řád tvarů. A poezie – chce-li být k oné mnohotvárnosti spravedlivá, má sice zdánlivě k dispozici ledacos, ale je to to pravé? […] Valouchova knížka nepotěší ty, kdo si zvykli číst básně dovedně zašifrované, popřípadě opatrně protkané bujnou metaforikou. Valouchova báseň je destilát – pramálo spoléhá na malebnost detailu, na barvitost přirovnání a dokonce i na výmluvnost metafory. Valouch tesá do kamene stručné nápisy, které míří k podstatě věcí, a věří, že i v této myšlenkově koncentrované řeči poezie nechybí. […] Není ovšem tak docela pravda, že by se Valouchova poezie vzdávala obrazné mluvy. Čtu-li třeba báseň Láska (a to je pásmo obrazných pojmenování), nalézám hned jednu (a nikoli poslední) výjimku z pravidla, nalézám – abych tak řekl – návrat k tonalitě. Je přitom samozřejmě jasné, že Valouchova zpověď i výpověď – racionálně strohá, přitom zjitřená – počítá s člověkem, který je sám schopen takového prožívání. Neklid myšlenek je jistě odlišný od neklidu citů, ale zároveň přece neklid myšlenek znamená i neklid citů, pravda, pojmenovaný zdrženlivě, s kázní.
Z. Heřman:  Aby byl stůl rovný, Tvar 1990, č. 40, s. 14.

Valouchova poezie zůstala civilní, ale je nesmírně citová, přitom ale věcná, podivuhodně všímavá, prostá a neproklamativně intelektuální. Naprostá většina Valouchových veršů neztratila přes velké společenské proměny ani svou sílu, ani svou pravdu.
B. Kolář: Literárně mnohostranná a plodná osobnost, in Z paměti literární Olomouce (2004), s. 238, dostupné též z: http://zpravodajstvi.olomouc.cz/view.php?cisloclanku=2005050101.

Vzhledem k tomu, že F. Valouch je též zkušený textolog a editor – zasloužil se o vydávání Spisů B. Václavka a děl B. Vlčka, J. L. Fischera, E. Glocara, M. Ebner-Eschenbacherové, L. E. Václavka a řady dalších – je samozřejmé, že svou novou knižní publikaci pečlivě edičně připravil, doprovodil ji jmenným rejstříkem a reprodukcemi kresby a grafiky B. Reynka, čemuž vyšla vstříc i decentní grafická úprava knihy autorství P. Palarčíka. Sedmadvacet zastavení na Valouchově cestě k „času v poezii a poezie v čase“ je nejen reprezentativním svědectvím o autorově šíři i hloubce literárněvědné orientace, ale též svébytným poučením o autorově „umění kritiky“, návodným pro studenty nejen české filologie nejen Univerzity Palackého. Je-li jedinou cestou k dobrému ovládnutí jazyka četba děl dobrých autorů (jak zajisté oprávněně soudili pražští strukturalisté), pak jedinou cestou k psaní dobrých literárněvědných prací, kritik a recenzí je četba prací dobrých literárních vědců, kritiků a recenzentů, k nimž František Valouch bezesporu náleží.
J. Fiala: Čas v poezii, poezie v čase, Žurnál UP 2006, č. 22, s. 6, dostupné z: http://www.upol.cz/fileadmin/zuparchiv/XV/cislo22.pdf.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
O F. Valouchovi na webu města Olomouce
Heslo F. Valouch na Wikipedii
Žurnál UP

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 2. 8. 2014
Aktualizace bibliografie: 2. 8. 2014

František VŠETIČKA

* 25. 4. 1932, Olomouc

Zdroj: Archiv autora

Zdroj: Archiv autora

Narozen 25. 4. 1932 v Olomouci, po maturitě v roce 1952, kterou složil na olomouckém Slovanském gymnáziu, začal studovat obor český jazyk a dějepis na FF UP. Studium úspěšně zakončil v roce 1957 diplomovou prací Literárněteoretické názory S. K. Neumanna v 10. letech 20. století. Následně Všetička vyučoval na středních školách v Uničově a v Lipníku nad Bečvou, v letech 1961–1964 na Pedagogickém institutu ve Zlíně; od roku 1964 působil na PdF UP. V roce 1967 získal prací Václav Říha na Univerzitě Karlově v Praze titul kandidáta věd, titul PhDr. o rok později a docenturu v roce 1991 na Masarykově Univerzitě v Brně prací Čtyři hlasy. O kompoziční výstavbě poezie pro děti. Vedle své pedagogické činnosti také redigoval časopis Studia philologica a v letech 1990–1995 působil jako vedoucí katedry českého jazyka na PdF UP. Do důchodu odešel v roce 1997.

Od 50. let publikoval mnoho studií, článků a recenzí v českých i zahraničních odborných časopisech a sbornících. Z těch českých především v České literatuře, Listech filologických, Květnu, Kultuře, Hostu do domu, Zlatém máji, Plameni, Literárních novinách, Tváři, Akordu, Katolickém týdeníku, Tvaru ad. Zpočátku vědecké kariéry se věnoval hlavně pohádkám Václava Říhy (pseudonym Václava Tilleho); již v tomto období bylo patrné další Všetičkovo odborné zaměření, zkoumal totiž také kompoziční a stylistickou rovinu Říhových textů. Všetička byl ve svém přístupu k literárnímu textu ovlivněn především ruskými formalisty a olomouckými literárními vědci Oldřichem Králíkem a anglistou Ladislavem Cejpem. Literatuře pro děti se Všetička věnoval soustavně, ale nejvíce úsilí vyvinul při zkoumání kompoziční výstavby literárního díla. Tento postup vedle rozborů díla dlouhé řady českých prozaiků (z monografií: J. Š. Kubín, Jakub Arbes, Dílna bratří Čapků, Dílna Miroslava Horníčka) využil také při analýze poezie (básněmi Jiřího Wolkera se zabýval mj. ve studii Stavba básně, dětskou poezií v původně habilitační práci Čtyři hlasy) či komparatistických studiích (Stavba prózy, Stavba dramatu), v nichž zkoumá také společné prvky, motivy a strukturu uměleckého díla i u autorů ruských, polských a slovenských. V dalších studiích se Všetička zabývá českou literaturou v celém jejím rozsahu; tedy jak texty barokními (viz např. monografii Komenský básník), tak i těmi nejnovějšími. Českou literaturu první poloviny 20. století analyzoval Všetička v publikacích Podoby prózy, Tektonika textu, Možnosti Meleté a Kroky Kalliopé, přičemž každému desetiletí je věnována jedna publikace (v celku tedy Všetička pojímá prvních čtyřicet let 20. století); akcent je opět kladen na kompoziční a stylistické postupy, které jsou pro dotyčná vývojová období charakteristické. Všetička je také autorem populárněji zaměřených knih Morava a Slezsko literární a Rakousko literární, v nichž čtivou formou pojednává i o méně známých moravských a rakouských autorech; druhou publikaci autor pojal jako netradičního literárního průvodce po Rakousku, a to po místech, která souvisí s rakouskou i českou literaturou, která se stala inspirací literárních děl či mají úzkou spojitost se životy autorů. Publikace Olomouc literární je napsána v podobném duchu: autor v jednotlivých medailonech pojednává o místech a osobnostech, které formovaly olomoucký literární život, a neopomíná také literáty, jejichž jména nejsou širšímu okruhu čtenářů příliš známá. V knize Vnitřní vitráže vypráví formou fejetonů o svých setkáních s významnými lidmi, především spisovateli.

Kromě svého vědeckého působení je Všetička znám také jako prozaik a básník: v románech Před branami Omegy. Román o jednom českém osudu a Daleký dům. Životní příběh Viktora Dyka čerpá z důkladných znalostí života a díla protagonistů-spisovatelů. V prvním případě se jedná o biografický román o Jakubu Arbesovi, jehož dílu i životu věnoval několik studií, článků a monografii. Na beletristické prvotině Všetička pracoval již v 80. letech, ale vyjít mohla až v roce 1995. Román není velký rozsahem, v jeho kompozici autor aplikoval vlastní teoretická východiska pro vnější výstavbu textu. Románovou výpovědí se ale hlavně snaží dotvořit celkový (především pak duševní) obraz významného literáta. Podobně je tomu u románu Daleký dům, kde se Všetička opět pokusil o plastické zpodobnění dnes poněkud opomíjeného (nutno říci neprávem) českého básníka s tragickým osudem. Román Léta legionů s podtitulem Historie Františka, Josefa a Jiřího Langerových pokračuje v žánru životopisného románu. Přestože jsou v podtitulu uvedena jména tří bratrů Langerových, autor se zaměřil hlavně na osudy prozaika a dramatika Františka Langera, který svá první dramata sice napsal již před první světovou válkou, ale stěžejním inspiračním zdrojem pro další tvorbu byly zážitky z války, zejména pak zkušenosti z dobrovolnických legionářských oddílů. Ve 20. letech se hry Františka Langera hrály s velkým úspěchem také v jiných evropských zemích a Všetička v románu zachycuje také události spojené se vznikem některých Langerových děl. V kapitolách, jejichž názvy pochází z hebrejštiny, se zaměřil na osudy méně známého spisovatele Jiřího Langera, který byl vyznavačem ortodoxního židovského učení (chasidismu) a zároveň prostřednictvím beletristických textů zprostředkovatelem chasidského učení (psal česky, německy a hebrejsky). V jedné z nejdůležitějších scén románu – setkání obou bratří po Jiřího obratu k chasidismu – dochází ke střetu dvou svérázných spisovatelských osobností, ale i dvou zcela rozdílných světů: „moderního“ Františka s celoevropským kulturním rozhledem a asketického Jiřího, působícího, jako by byl v neustálém mystickém vytržení, přesto však přinášejícího z izolované chasidské komunity neobvyklý pohled na svět i umění. Postava Josefa Langera stojí v pozadí, z něhož vystupuje jen sporadicky. V románu se objevují i další významné osobnosti českého literárního a kulturního života; Franz Kafka a Max Brod, které Jiří např. přivede na chasidský obřad, při němž se ukáže, do jaké míry jsou kultury i přemýšlení chasidů a asimilovaných pražských židů rozdílné. Další důležitou postavou je Františkův přítel Jaroslav Hašek, ale i Viktor Dyk, Josef Váchal ad. Podobně jako tomu bylo v předchozích prózách, je text nasycen množstvím dat a podrobností ve snaze autora o co největší historickou přesnost. V samotném vyprávěcím způsobu převažuje deskripce, psychologie postav zůstává v pozadí. Právě chybějící výraznější psychologizace a motivace jednání protagonistů je pravděpodobně tím, co Všetičkově próze ubírá na dynamičnosti. Někteří recenzenti Všetičkovi vytýkají, že na úkor kompoziční důkladnosti a faktické přesnosti opomíjí fabulaci a smysl pro vypravěčsky poutavější příběh, tudíž romány působí spíše jako zbeletrizované literárně-historické studie-montáže. Nutno však dodat, že kompozici románu Léta legionů V. Stanzel považuje za precizní (srov. V. Stanzel: Langerovská anabáze, Host 2013, č. 6, s. 75).

Všetička v různých periodikách publikoval také básně, především haiku. Tyto texty vyšly i knižně, a to pod názvy 57 plus 5 haiku (2005) a Hájemství haiku (2013). Žánrovou formu založenou na smyslu pro detail a zkratku pak autor komentuje takto: „Haiku má v podstatě dvojí sdělnou rovinu: kromě původního sdělení zahrnuje ještě další smysl, hlubší, filozoficky zaměřený, jenž má vést k zamyšlení, vcítění a souznění. Haiku může mít rovněž žertovné nebo společenskokritické zaměření, pak je označováno pojmem senrjú.“ (více viz http://www.nakladatelstvi-barbara.cz/products/hajemstvi-haiku-frantisek-vseticka/).

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Před branami Omegy. Román o jednom českém osudu (R 1995); Daleký dům. Životní příběh Viktora Dyka (R 2001); 57 plus 5 haiku (BB 2005); Léta legionů (R 2012); Hájemství haiku (BB 2013).
Monografie a další práce o literatuře: Václav Říha (1964); Josef Štefan Kubín (1980); Kompoziciána (1986); Čtyři hlasy. O kompoziční výstavbě poezie pro děti (1989); Komenský básník (1992); Stavba prózy (1992); Jakub Arbes (1993); Stavba básně (1994); Stavba dramatu. O kompoziční poetice ruského, polského a slovenského dramatu (studie, 1996); Vnitřní vitráže. O lidech ze světa umění a vědy (1996); Podoby prózy. O kompoziční výstavbě české prózy dvacátých let 20. století (1997); Dílna bratří Čapků. Příspěvek k poetice jejich literární tvorby (1999); Dílna Miroslava Horníčka (1999); Tektonika textu. O kompoziční výstavbě české prózy třicátých let 20. století (2001); Olomouc literární (2002); Lexikon literárních pojmů (2002, s L. Paverou); Kroky Kalliopé. O kompoziční poetice české prózy čtyřicátých let 20. století (2003); Možnosti Meleté. O kompoziční poetice české prózy desátých let 20. století (2005); Morava a Slezsko literární (2009); Rakousko literární (2010); Ariadnino arkanum (2011); Celistvost celku (2012).
Příspěvky ve sbornících: Bratři Čapkové a S. K. Neumann. (s M. Blahynkou), in Sborník prací Pedagogického institutu v Gottwaldově 2 (1964); Dvě kapitoly o Václavu Říhovi, in Sborník prací Pedagogického institutu v Gottwaldově 2 (1964); Bibliografie díla J. Š. Kubína, in Sborník prací Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, jazyk a literatura (1966); Z dopisů J. Š. Kubínovi, in Sborník prací Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, jazyk a literatura ( 1967); Architektonika Stužkonosky modré, in Bezručiana (1967); Kompozice Uhdovy Ošetřovny, in Sborník prací Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, jazyk a literatura (1968); Kompozice Máchova Křivokladu, in Čtení o kompozici (1969); Kompoziční výstavba Hrubínových Lešanských jesliček, in Sborník prací Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, český jazyk a literatura 3 (1979); Jivínské rapsódie J. Š. Kubína, in Sborník prací Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, jazyk a literatura (1969); K počátkům Viktora Dyka, in Zbornik za slavistiku 16 (1979); Kompozice písně Otep myrry, in Jihočeský sborník historický 1981, č. 4; Sovova novoklasicistní próza, in Zbornik za slavistiku 21 (1981); Tektonika Adventu Jarmily Glazarové, in Literárněvědný sborník Památníku národního písemnictví (1982); Langrův román o legiích, in Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, řada literárněvědná  (1997); Román Vladislava Vančury, in Alternativa nova 1997–1998, č. 1; Historická epopej Aloise Jiráska, in Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, řada literárněvědná (1997); Román Jiřího Weila, in Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, řada literárněvědná (2001); Evropská kantiléna Zdeňka Němečka, in Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, řada literárněvědná (2002).
Články a studie (výběr): M. A. Nexö – člověk a bojovník, Stráž lidu 26. 6. 1949; Básník a člověk jedno jsou, Květen 1955–1956, č. 3; S. K. Neumann jako výtvarný kritik, Květen 1955–1956, č. 7; J. Čapek, tvůrčí zpovědi (s M. Blahynkou), Kultura 1957, č. 12; S. K. Neumann očima Karla Čapka (s M. Blahynkou), HD 1957, č. 5; Neumannova „Kultura“, in Vlastivědný věstník moravský 1957, č. 2; Z prehistorie prvního ročníku Neumannova Června (s M. Blahynkou), ČL 1959, č. 1; Olomoucké motivy K. M. Čapka-Choda (Doslov.), in K. M. Čapek-Chod:  Durové motivy (1959); Probírka staršími i novějšími kalendáři (o sbírce kalendářů v olomoucké Univerzitní knihovně), MS 1960, č. 2; Tomečkova zelená ozvěna, ZM 1960, č. 6; Svým srdcem raněným… (o Těsnohlídkově tvorbě pro mládež), ZM 1960, č. 7–8; Zemřel František Omelka, ZM 1960, č. 7–8; S. K. Neumann v La vie des lettres (o Siblíkově překladu Neumannových básní) (s M. Blahynkou), ČL 1960, č. 3; Básníkovy adaptace (o Olbrachtově próze pro mládež), ZM 1960, č. 9; Za Josefem Koudelákem, ZM 1960, č. 9; Dělník dantovský (o O. F. Bablerovi), Mladá tvorba 29. 12. 1960; Šedesátiny O. F. Bablera, ZM 1961, č. 1; Básník lidské družnosti (o Langrově tvorbě pro mládež), ZM 1961, č. 2; Polemika s bajkáři (polemika s V. Stanovským a J. Vladislavem), ZM 1961, č. 3; K čtyřicátému výročí KSČ… (o sborníku Oheň a růže), Kultura 1961, č. 20; Hajitel amatérismu (o Bassově próze pro mládež), ZM 1961, č. 11; Autor modrých dětských her (o J. Čapkovi), ZM 1962, č. 3; Puristická Klapzubova jedenáctka, ZM 1962, č. 5; Kritikovo výročí (k šedesátinám A. M. Píši), ZM 1962, č. 5; K dopisům bratří Čapků S. K. Neumannovi (s M. Blahynkou) (Doslov), in V. Dyk: S. K. Neumann, bratří Čapkové (1962); Miloš Kratochvíl… (o jeho Komediantovi), Kultura 1962, č. 45; Antický svět a antické umění… (o Langrově Bronzové rapsódii), Kultura 1962, č. 46; Štafeta ve fríštině (o překladu Omelkovy Štafety), ZM 1962, č. 12; Jak vznikla Omelkova Štafeta, in ABC mladých techniků a přírodovědců 1963, č. 5; K Sládkově korespondenci s Bartošem (o Závodského časopisecké edici), ČL 1963, č. 6; Nové vydání Moskvy v listopadu (o stejnojmenné knize V. Tilleho), Tvář 1964, č. 2; Krásné politikum (o J. Š. Kubínovi), LitN 1964, č. 40; Kubínova tvorba pro děti, ČL 1964, č. 5; Vančurovy listy J. Š. Kubínovi, Knižní kultura 1964, č. 10; Ervín Taussig, Tvář 1964, č. 9–10; Kubínova Růže pekelná. (Doslov), in J. Š. Kubín: Růže pekelná (1965); Zemřel národní umělec J. Š. Kubín, LitN 1965, č. 45; J. Š. Kubín vědec, Věda a život 1966, č. 1; Josef Škvorecký: Nápady čtenáře detektivek, Impuls 1966, č. 1; Jazyk a styl J. Š. Kubína, Naše řeč 1966, č. 1; Pokus o M. V. Kratochvíla, ZM 1966, č. 5; Josef Kocián: Jiří Orten, Impuls 1967, č. 1; Kompozice staročeského Rozmlouvání člověka se Smrtí, LF 1968, č. 2; Dopisy Gustava Frištenského J. Š. Kubínovi, Impuls 1968, č. 8; Jak je udělán Bassaxofon (o Škvoreckého novele Bassaxofon), Plamen 1968, č. 12; Kompozice Tolstého prózy Dětství, Československá rusistika 1970, č. 1; Kompozice Vlažné vlny Aleny Vostré, ČL 1970, č. 5–6; Sovětská literární věda dvacátých let o kompozici prózy (Doslov), in Kompozice prózy (1971); Kompozice Fuksova románu Variace pro temnou strunu, ČL 1972, č. 1; Kompozice Ostrovského Bouře, Československá rusistika 1972, č. 3; Dualita Pana Theodora Mundstocka, ČL 1973, č. 3; Kompozice Písně o Štemberkovi, LF 1975, č. 1; Román Oldřicha Šuleře, Časopis Slezského zemského muzea 2004, série B, č. 3; Kompozice Wolkrovy Balady o námořníku, ČL 1975, č. 5; Kompozice Bezručova Bernarda Žara, SaS 1975, č. 4; Kompozice Komenského Listů do nebe, Studia Comeniana et historica 1976, č. 13; Pohled do Kainarovy dílny, ZM 1977, č. 1; Kompozice Šafaříkovy balady Lel a Lila, Slovenská literatúra 1977, č. 2; Kompozícia Ostrovského hry Les, Slovenské divadlo 1977, č. 4; Rakovnická vánoční hra, LF 1977, č. 4; Kompozícia Králikovej Krásnej neznámej, Slovenské divadlo 1979, č. 1; Kompozice Gogolových Mrtvých duší, Slavica Slovaca 1979, č. 4; Majster Šikula, Romboid 1979, č. 12; Kompozice Bezručovy balady Maryčka Magdónova, Časopis Slezského muzea 1979, série B, č. 2; Kompozice Sváru vody s vínem, LF 1979, č. 4; Kompozice Komenského písně Plésání duše věřící, Studia Comeniana et historica 1979, č. 20; Tvar Šikulovho románu, Romboid 1980, č. 9; Druhý román Fráni Šrámka, Slavica Lundensia 1980; K poetice Konstantina Biebla, Studia Slavica 1980; Tektonikon Josefa Kožíška, ZM 1981, č. 1; Kompozice Komedie o turecký vojně, LF 1981, č. 2; Kompozícia Tolstého hry Cár Fiodor, Slovenské divadlo 1981, č. 2; Kompozice Bezručovy balady Pole na horách, Časopis Slezského muzea 1981, série B, č. 2; Kainarova absolutně skutečná báseň, ZM 1981, č. 8; Jedna ze Šrámkova Splavu, Slavia Occidentalis 1981; Kompozice Gogolovy povídky, Ruský jazyk 1981–1982, č. 4; Umění Urbanovy povídky, Slovenská literatúra 1982, č. 2; Poetikon Josefa Kožíška, ZM 1982, č. 6; Ballekov spôsob, Romboid 1982, č. 8; Kompozícia Čechovových Troch sestier, Slovenské divadlo 1982, č. 3; Jedna ze Zlatého máje, ZM 1982, č. 9; Kompozice Hrubínovy Křišťálové noci, in České drama v epoše socialismu (1982); Kompozice Čechovova Višňového sadu, Ruský jazyk 1982–1983, č. 3; Hrubínův kalendářový cyklus, ZM 1983, č. l; Kompozice Veresajevovy povídky, Slavica Slovaca 1983, č. 2; Kompozice Komenského epicedia, Studia Comeniana et historica 1983, č. 25; Sládkova miniatura, ZM 1983, č. 9; Co je kompoziční výstavba, ČJL, AUPO (1983); Čapkův noetický román, ČJL, AUPO (1983); Staročeská píseň Noci milá, in Jihočeský sborník historický 1983, č. 4; Zamyšlení nad Stříbrným větrem, in Literárněvědný sborník Památníku národního písemnictví 1983; Wolkrova dialogizovaná báseň, Slavia Occidentalis 40, (Poznań 1983); Hrubínova Pohádka o veliké řepě, ZM 1984, č. 6; Kompozice Arbesových Akrobatů, Českolipsko literární 6 (1984); Slovesný stavitel Čapek-Chod, ČL 1984, č. 4; Kocmánkova vánoční hra, Časopis Národního muzea 1984, řada historická, č. 2; Kompozice Bezručovy básně Žermanice, Časopis Slezského muzea 1984, série B, č. 2; Kompozice Komenského písně Život náš na světě je jen pouť, Studia Comeniana et historica 1984, č. 28; Velká kočičí pohádka, ZM 1984, č. 10; Kompozice Kocmánkova interludia O selském hňupu chtějícím žákem býti, Strahovská knihovna 1984; Kompozice Turgeněvovy Noviny, Slavica Slovaca 1985, č. 1; Byl také básník jako každý jiný (o F. S. Procházkovi), ZM 1985, č. 3;  K poetike Jaroslava Seiferta, Romboid 1985, č. 3; Staročeská píseň o sedlácích, Jihočeský sborník historický 1985, č. 1; Kompozice Komenského písně Věčně Bůh jsa nepočatý, Studia Comeniana et historica 1985, č. 29; Tomanův kalendářový cyklus, ČJL, AUPO (1985); Pohled do Řezáčovy dílny, ČJL, AUPO (1985); Staročeská píseň o barvách, Jihočeský sborník historický 1985; Kompoziční výstavba Bezručovy básně, in Čtvrtstoletí bezručovského bádání (1985); Kompozice Gogolova Revizora, Ruský jazyk 1985–1986, č. 5; Kompozice Komedie o Františce a Honzíčkovi, Strahovská knihovna (1985–1986); Kompozice Stříbrného holuba Andreje Bělého, Slavica Slovaca 1986, č. 2; Kompozice Nezvalovy Manon Lescaut, Vítězslav Nezval – spolutvůrce pokrokové kulturní politiky (1986); Zahradníkův rok a Čapkova mistrovská kompozice, Sešity novináře 1986, č. 3; Kompozice Povídání o pejskovi a kočičce, ZM 1986, č. 8; Jiráskova Filozofská historie, LM 1986, č. 10, též in Alois Jirásek dnes (2000); Kompozice Hrubínovy Proměny, in Zbornik Matice srpske za slavistiku 30 (1986); Popěvek F. S. Procházky, Středisko 10 (1986); Ze života hmyzu, in Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity 35, řada literárněvědná, č. 33 (1986); Fejeton S. K. Neumanna, LM 1987, č. 1; Pancharti Ivana Hudce, LM 1987, č. 2; Hrubínova báseň o Palečkovi, ZM 1987, č. 5; Reportáž Václava Tilleho, LM 1987, č. 6; Bezpečné znalosti Ivana Kříža, Romboid 1987, č. 6; Kompozice Arbesovy prózy, in Českolipsko literární 7 (1987); Zamřížované zrcadlo – reportáž I. Olbrachta, Sešity novináře 1987, č. 3; O Sládkově a Procházkově poezii pro děti, ČJL 6, AUPO (1987); Kompozice Úderu Boženy Benešové, ČJL 6, AUPO (1987); Kompozice Mahenova Chrousta, in Slavia Occidentalis (Poznan, 1987); Causerie Miroslava Horníčka, Romboid 1988, č. 1; Exotická pohádka Františka Hrubína, ZM 1988, č. 2; Kompozice Komenského písně Pán můj mne již propouští, in Studia Comeniana et historica 1988, č. 35; Kompoziční umění Jakuba Arbesa, in Českolipsko literární 8 (1988); Kompozice hry Ester, LF 1988, č. 4; Románová tkáň Lidí na křižovatce, ČJL, AUPO (1988); O kompozici Procházkovy poezie pro děti, in tamtéž; O kompozici Hrubínovy poezie pro děti, ZM 1989, č. 2; Črta Jaromíra Tomečka, ZM 1989, č. 7, též in Odkaz Jaromíra Tomečka, (Eds.) J. Lacina – J. Poláček (2008); K poetice Jakuba Arbesa, in Českolipsko literární (1989); K staročeské písni Šla dva tovařišě, in LF 112 (1989), č. 3; Kompozice Macharova Říma, in Sešity novináře 1989, č. 4; Kompozice Čapkova románu Život a dílo skladatele Foltýna, in Slavica Pragensia 1989; Kompozice Klímovy Poroty, in Zbornik Matice srpske za slavistiku 37 (1989); Kompozice Kožíškovy básně, ČJL 1989; Kompozice Čapkova Krakatitu, ČJL 1989; Kompozice Knížete Stříbrného A. K. Tolstého, Wiener slavistisches Jahrbuch 1989; Kompozice Králikovy Poslední překážky, Slavia Occidentalis 46–47 (1989–1990); Očima Aleny Vostré, ZM 1990, č. 1; Biliard Petra Rittra a Zdeňka Šťastného, Romboid 1990, č. 2; Nenápadná poviedkárka Mária Topoľská, Romboid 1990, č. 3; Dášeňka Karla Čapka, ZM 1990, č. 4; Kompozice Dostojevského Běsů, Slavica Slovaca 1990, č. 2; Kompozice Komenského písně Ó ve všech svých divný nám skutcích, Bože, LF 1990, č. 3; Kompozice Daňkovy Vraždy v Olomouci, in Česká historická próza (1945–1985) (1990); Kompozice Hrubínovy Romance pro křídlovku, ČJL, AUPO (1990); Fejeton Karla Nového, ČJL, AUPO (1990); Kompozice Nerudova fejetonu. Wiener slavistisches Jahrbuch (1990); Románová iniciativa Jaroslava Havlíčka, ČL 39, 1991, č. 1; Český básník z Německa, List pro literaturu 1991, č. 28; Románové umění Františka Křeliny, Proglas  1991, č. 3–4; Figurální dvojice aneb A co ženy, pane dvorní rado?, Romboid 26, 1991, č. 9; Femme fatale a ostatní u A. Vostré,  Romboid 1991, č. 10; Kompozice Čechovova Dramatu na lovu, in Studia philologica 1 (AUPO) (1991); Horníčkův Můj strýček kauboj, in Studia philologica 2 (AUPO) (1991); O slovesném umění Ivana Bunina, in tamtéž; Komenského píseň S světem se již žehnaje, LF 1991, č. 4; K duchovní poezii Anastáze Opaska, Akord 17, 1991–1992, č. 5; J. Mazáč: Tichá mše, Akord 17, 1991–1992, č. 7; Deziluzívní motiv aneb Stará dobrá kapela, Romboid, 1992, č. 3; Kompozice Siroty Podhradských Terézie Vansové, Slovenská literatúra, 1992, č. 1; B. Kubešová: Kočičí dlažba, Akord 17, 1991–1992, č. 9; Vstup do Brány blažených, Tvar 1992, č. 22; Kunderův Doktor Havel po třiceti letech, Tvar 1992, č. 32; Rozhlásek Eduarda Basse, Romboid, 1992, č. 8; Komenského píseň Ach, smutku můj, LF 1992, Supplementum 2; K morfologii poezie J. A. Komenského, Česko-polská pocta Komenskému (1992); Tvar Arbesovy prózy, Českolipsko literární (1992); Arbesova novela Rodinné drama, in Studia philologica 3 (AUPO) (1993); Adamité Jakuba Arbesa, in Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity 41, řada literárněvědná, č. 39 (1992); Ostrovského drama Výnosné místo, Opera slavica 1993, č. 1; Tvorba a utrpení Niny Svobodové, Rozhlasová univerzita Svobodné Evropy 1 (1993); Umělecký svět Josefa Knapa, tamtéž; Lidové hry českého baroka, tamtéž; Dámy a husaři Alexandra Fredra, Opera slavica 1993, č. 3; Bezručova báseň Smrt cézarova, in Slezský sborník 1993, č. 3; Kompozice Hlaváčkovy básně, in Studia philologica (AUPO) (1993); K poetice A. N. Ostrovského, in tamtéž; Mystik Jiří Langer, Tvar 1994, č. 5; O Alfredu Fuchsovi a jeho díle, Katolický týdeník (příl. Perspektivy) 1994, č. 13; Literární kritik Bedřich Fučík, Rozhlasová univerzita Svobodné Evropy (1994); Sloupek Karla Čapka, in Slovo v úzkosti a naději (1994); K tvarosloví Jesenského poezie, Romboid 1994, č. 7; Tvůrčí profil Zdeňka Kalisty, Katolický týdeník (příl. Perspektivy) 1994, č. 43–44; Andryszák z Mnichova, Alternativa 1994–1995, č. 2; Románový svět Egona Hostovského, in Hlavní téma: psychologická próza (1994); Kdo je Miroslav Horníček, in Studia philologica  (AUPO) (1994); Umělecký projev Aleny Vostré, in tamtéž; O kompoziční výstavbě Bezručovy básně, Časopis Slezského zemského muzea 1994, série B, č. 2; Mácha–Tagung 1995, LitN 1995, č. 7; Umění Urbanova románu, Romboid 1995, č. 4; Kompozice Khintzerovy velikonoční hry, Akord 1994–1995, č. 8; Dvakrát na téma spisovatel a společnost, Alternativa nova 1994–1995, č. 8; Cestopisný fejeton Karla Čapka, Romboid 1995, č. 5; Opereta Witolda Gombrowicze, Opera slavica 1995, č. 1; Fejeton Karla Horkého, in Studia philologica (AUPO) (1995); K poetice Karla Schulze, Akord 1994–1995, č. 10; František Langer a Karel Horký, Alternativa nova 1995–1996, č. 1; Stavba Poláčkova Okresního města, in O Karlu Poláčkovi a o jiných (1995); Expozice čili Obrácení Ferdyše Pištory, in Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity 44, řada literárněvědná (1995); Prostor Michaela Třeštíka, Romboid 1996, č. 2; Legionářské divadlo a drama na Rusi, Alternativa nova 1995–1996, č. 9; Poetika Dykova Zmoudření dona Quijota, in Světová literárněvědná bohemistika (1996); Nad odkazem romanopisce Václava Prokůpka, Rozhlasová univerzita Svobodné Evropy (1996); Magdaléna J. S. Machara, in Žena – jazyk – literatura (1996); Publicista a umělec Karel Nový, in Studia philologica (AUPO) (1996); O Horníčkově tvůrčí dílně, Alternativa nova 1996–1997, č. 5; Rámcové vyprávění Josefa Kopty, Alternativa nova 1996–1997, č. 8; Groteskní romaneto Ladislava Klímy, ČL 1997, č. 3; Milan Kundera postmoderní?, Ponowoczesność a tożsamość (1997); Drahomír Šajtar, in Drahomír Šajtar – bibliografie (1997); Prozaik Karel Schulz, Alternativa nova 1997–1998, č. 6; Dykův román o roce 1897, in Umění a veřejnost v 19. století (1998); Hordubal Karla Čapka, ČL 1998, č. 3; Matka Karla Čapka, Zpravodaj Společnosti bratří Čapků 1998, č. 37; Román K. M. Čapka-Choda, in Studia philologica 8 (AUPO) (1998); Česká próza dvacátých let z hlediska kompozičního, in Studia philologica 8 (AUPO) (1998); Podzemní město Karla Poláčka, in Lidové noviny a Karel Poláček (1998); Románové torzo Viktora Dyka, in Neznámí (autoři) – neznámé (texty) (1999); Markéta Lazarová Vladislava Vančury, Alternativa plus 1999, č. 1–2; Historická novela Zikmunda Wintra, in Zikmund Winter mezi historií a uměním (1999); Morfologie tvorby bratří Čapků, in O interpretácii umeleckého textu 20 – Pragmatika umeleckej kompozície (1999); Novela Vladimíra Macury, její tvar a intertextualita, in Intertextualita v postmodernom umení (1999); Tvar Kunderovy Nesmrtelnosti, in Jak reflektujeme českou literaturu vzniklou v zahraničí (2000); Novela Egona Hostovského, in Návraty k velkým (2000); Saturnin Zdeňka Jirotky, in Świat humoru (Opole) (2000); Román Vladimíra Neffa, in Umělý člověk dvacátého století (2000); Román Jaroslava Foglara, in Ladění 2000, č. 3; Dramatická báchorka J. K. Tyla, in Romantismus v české a polské literatuře (2000); Povídka Karla Klostermanna, in Karel Klostermann – spisovatel Šumavy (2000); Román Karla Klostermanna, in tamtéž; Esej Otokara Fischera, in Literární věda na prahu 21. století (2000); Román Jaroslava Durycha, in  Česká katolická moderna (2000); Záskok Járy Cimrmana, in Deset let poté (2000); Bezručova báseň Michalkovice, Časopis Slezského zemského muzea 2000, série B, vědy historické, č. 3; Román Milady Součkové, in Neznámý člověk Milada Součková (2001); Langrova novela pro děti, Ladění 2001, č. 1; Konec Hackenschmidův Viktora Dyka, in Česká literatura na konci tisíciletí (2001); Poláčkův Hostinec U kamenného stolu, Stylistyka (Opole) (2001); Scénování Zdeňka Zapletala, Alternativa plus 1999–2001, č. 3–4; Bylo nás pět Karla Poláčka, in Pátečníci a Karel Poláček (2001); Klíčový zpěv jako vyjadřovací prostředek, in O interpretácii umeleckého textu 23 – Pragmatika vyjadrovacích prostriedkov umenia 2 (2001); Balada Viktora Dyka, in Studia methodologica 10 (2002); Mrtvá řeka Karla Dvořáčka, Alternativa plus 2002, č. 1–2; Cyklus Libuše Čačalové, in Česká a polská emigrační literatura (2002); Valčík na rozloučenou Milana Kundery, in Život je jinde…? (2002); Česká próza čtyřicátých let z hlediska kompoziční poetiky, in Studia methodologica 11 (2002); Povídka Jana Čepa, Akord 2003, č. 3; K poetice Aloise Jiráska, in Cesta k realitě (2003); Prozaické tkanivo Ľudmily Podjavorinské, in Česko-slovenské vztahy v slovanských a středoevropských souvislostech (2003); Novela Ivana Olbrachta, Alternativa plus 2003, č. 1–2; Novela J. Š. Baara, Akord 2003, č. 3; Boží muka Karla Čapka, in Zpravodaj Společnosti bratří Čapků 2003, č. 42; Jdi za zeleným světlem Edvarda Valenty, Alternativa plus 2003, č. 3–4; Radúz a Mahulena Julia Zeyera, in Česko-slovenské vztahy, Evropa a svět (2004); Román Jana Vrby, Alternativa plus 2004, č. 1–2; Tetralogie Franty Župana, Ladění 2004, č. 1; Román F. X. Šaldy, in Studia methodologica 14 (2004); Česká próza desátých let 20. století z hlediska kompoziční poetiky, Alternativa plus 2004, č. 3–4; Lijavec Járy Cimrmana, in Karel Poláček a podoby humoru v české literatuře 19. a 20. století (2004); Novela Vojtěcha Martínka, Časopis Slezského zemského muzea 2004, série B, č. 2; První slovenský román, Aktuální slovakistika (2004); Půlnoční pacient Egona Hostovského, in Literatura určená k likvidaci, Obec spisovatelů (2004); Historický román Aloise Jiráska, Bohemica litteraria 7 (2004); Polonista Ludvík Štěpán přichází s ojedinělou publikací, Olomoucký den 12. 5. 2005; Román Antala Staška, in Dialog regionów: jedność państwa, prywatność regionu (2005); Román Karla Ptáčníka, Studia moravica 3 (2005); Rok na vsi bratří Mrštíků, in Perla v hrubé kazajce (2005); Povídkový cyklus, in Stabilita a labilita žánrů (2005); Počátek Holečkova cyklu Naši, in Ruralismus, jeho kořeny a dědictví (2005); Hanácká legenda Otakara Bystřiny, in Otakar Bystřina a současná doba (2006); Povídka Terézy Novákové, in Žena v české a slovenské literatuře (2006); Tři noci Egona Hostovského, in Literatura určená k likvidaci 2 (2006); K poetice Bohuslava Reynka, in Setkání s druhým (2006); Dobrodružný román M. V. Kratochvíla, Ladění 2006, č. 3; Novela Viktora Dyka a hra s dyádou, in Homo ludens v literatuře (2006); Prozaický debut Josefa Uhra, in Bohemica litteraria 9 (2006); Dobročinný večírek Egona Hostovského, in Literatura určená k likvidaci 3 (2006); Básně v próze Vítězslava Nezvala, Ladění 2007, č. 2; Romány Jarmily Loukotkové, in Labyrint ženského literárního světa (2007); 30. srpen 1914 Fráni Šrámka, in Karel Poláček a obraz první světové války v české literatuře (2007); Rážovo Pokušení na konci léta, in Slavistični zapiski, serija literaturoznavstvo (2007); Hrobník Karla Sabiny, in Jeden jazyk naše heslo buď 4 – Český romantismus – jiskření a záblesky (2007); Historický román Královna Eliška Rejčka, in Krajina mého srdce (2007); Román Viktora Fischla, in Slovensko mimo Slovensko(2008); Česká próza prvního desetiletí 20. století z hlediska kompoziční poetiky, in Slavica litteraria 2008, č. 1; Tomečkův jesenický cyklus, in Ladění 2008, č. 3; Kam spějí děti Karla Klostermanna, in Návraty k dětství v české a slovenské literatuře (2008); Román Vladimíra Körnera, Severní Morava 95 (2009); Seifertův Vějíř Boženy Němcové, in Slavica Wratislaviensia (2009); Sabinův román Na poušti, in Jeden jazyk naše heslo buď 5 – Revolučnost a nerevolučnost v české povaze (2009); K románovému cyklu Josefa Holečka (Naši II), in  V ráji realistickém (2009); Otčenáškova novela Romeo, Julie a tma, in Moje oči musely vidět… (2009); Nezvěstný Egona Hostovského, in Literatura určená k likvidaci 4 (2009); Topos domu v próze Romana Ráže, in Dům v české a polské literatuře – Dom w literaturze czeskiej i polskiej (2009); S lodí, jež dováží čaj a kávu, in Moře v české a polské literatuře – Morze w literaturze czeskiej i polskiej (2009); Román Julia Zeyera, in Julius Zeyer, lumírovský básník v duchovním dění Evropy (2009); Putování za švestkovou vůní, Ladění 2010, č. 1–2; K profilu Rážových próz, Češtinář 2010–2011, č. 1; Morana Karla Sabiny, in Jeden jazyk naše heslo buď 6 (2010); Cesta po kolenou (kolem roku 1989), in Středoevropský areál ve vnitřních souvislostech (2010); Dobrodružný román L. M. Pařízka, Ladění 2010, č. 4; Žena hašteřivá a zoufanlivý manžel, LF 2011, č. 1–2; Morfologie Škvoreckého Zbabělců, in  Svět kreslený slovem (2011); Biografický román Zdeňka Pluhaře, in Literární historiografie a česko-slovenské vztahy (2011); Groteska Pavla Kohouta (2011); K poetice Fráni Šrámka, in Viator Pilsnensis neboli Plzeňský poutník (2012); Olomouc slovesná, Host 2012, č. 6.
Edice (výběr): Karel Matěj Čapek Chod: Durové motivy (1959); Viktor Dyk, Stanislav Kostka Neumann, bratří Čapkové, Korespondence z let 1905–1918 (s M. Blahynkou a S. Jarošovou; 1962); Josef Štefan Kubín: Růže pekelná (1965); Čtení o kompozici. Sborník studií o kompoziční výstavbě prozaického díla (1970).
Překlady (výběr): J. Pyszko: Puklá pečeť polibku (1998); Zygmunt Dmochowski: Chytat chvíli – Chwytać chwile (2011).

LITERATURA
Knižně: Architektura textu: Sborník k 80. narozeninám Františka Všetičky (2012).
Články, studie a příspěvky k jubilejím: D. Šajtar: Laudatio pro Františka Všetičku, Dokořán 2001, č. 18; L. Pavera: Literární vědec František Všetička oslavil své sedmdesátiny, MfD (příl. Střední Morava) 3. 5. 2002; L. Pavera: Sedmdesátiny Františka Všetičky, Alternativa plus 2002, č. 1–2; L. Pavera: František Všetička sedmdesátiletý, Vlastivědné listy Slezska a severní Moravy 2002, č. 2; P. Marek: Všetička jako člověk a autor, in Z paměti literární Olomouce (2004); V. Stanzel: Vzpomínka studentská, in Z paměti literární Olomouce 2 (2006).
Recenze: Václav Říha: -J. V.-, RP 26. 7. 1965; -M. B.- (M. Blahynka), KT 3, 1965, č. 30; S. Jareš, ZM 1965, č. 11 * Josef Štefan Kubín: -E. Š.- (E. Šimunková), NK 1980, č. 20; -h- (Z. Heřman), ZM 1980, č. 9; J. Poláček, Rt 10. 7. 1980; -v- (V. Vodák), LD 3. 7. 1980; -os-, Pochodeň 5. 8. 1980; S. Urbanová, Ostravský kulturní měsíčník 6, 1981; O. Sirovátka, Národopisné aktuality (1982); V. Žemberová, Slovenská literatúra 1982, č. 2 * Kompoziciána: J. Melicher, NK 1987, č. 18; M. Kapinus, Rt 19. 5. 1987; V. Kostřica, Nové slovo 1987, č. 35; J. Špaček, Romboid 1987, č. 11; D. Žváček, KultM 1988, č. 4; I. Sulík, Slovenské pohľady 1988, č. 5; A. Macurová, ČJL 1987–1988, č. 4; Z. Niedziela, Pamiętnik Slowiański 38–39, 1988–1989 * Čtyři hlasy: -p- (M. Písková), Kdy, kde, co v Olomouci, říjen 1989; M. Blahynka, KultM 1989, č. 10; F. Valouch, Tvorba 1989, č. 45; J. Svoboda, Kmen 1989, č. 48; M. Kapinus, Rt 2. 12. 1989; M. Zelinský, Slovenské pohľady 1990, č. 3; Z. Zapletal, ZM 1990, č. 34 * Komenský básník: M. Kapinus, Slovácké noviny 1993, č. 26; D. Žváček, Hanácké noviny 17. 7. 1993; P. Kaiser, LitN 1993, č. 26; K. Komárek, Katolický týdeník (příl. Perspektivy) 1993, č. 26; M. Kapinus, Moravský demokratický deník Rt 17. 8. 1993; M. Trávníček, Proglas 1993, č. 5–6; Z. Šiška, ČJL 1993–1994, č. 3–4; P. Marek, Vlastivědný věstník moravský 1994, č. 1; A. Peutelschmiedová, Alternativa 1994–1995, č. 3; -AFi- (A. Fickerová), Brněnský večerník 8. 12. 1993 * Stavba prózy: M. Kapinus, SvSl 8. 10. 1993; I. Pospíšil, Rt 2. 11. 1993; P. Musil, Hanácké noviny 18. 11. 1993, též in Žurnál UP 1993, č. 7; V. Kostřica, LD 27. 12. 1993; -AFi- (A. Fickerová), Brněnský večerník 2. 2. 1994; -PH- (P. Hanuška), LitN 1994, č. 10; M. Trávníček, Proglas 1994, č. 2; D. Žváček, Tvar 1994, č. 9; -ap.-, NK 1994, č. 19; A. Peutelschmiedová, Hanácký kurýr 1994, č. 25; Z. Pechal, Opera slavica 4, 1994, č. 1; S. Pašteková, Romboid 1994, č. 7; Z. Šiška, Slavia 63, 1994, č. 2; L. Soldán, Alternativa nova 1995–1996, č. 1; N. Mlsová, Češtinář 1995–1996, č. 2; S. Rakús, Slovenská literatúra 1995, č. 6 * Jakub Arbes: P. Musil, Hanácké noviny 3. 5. 1993; -in- (I. Nermuťová), Puls (příl.) 3. 6. 1993; A. Haman, LitN 1993, č. 24; K. Komárek, LD 18. 6. 1993; B. Kolář, Učitelské noviny 1993, č. 26; M. Vojtíšková, Českolipské listy 26. 6. 1993; po (M. Pohorský), NK 1993, č. 25; M. Kapinus, Rt 21. 8. 1993; J. Schneider, Tvar 1993, č. 35–36; D. Čúzy, Romboid 1994, č. 2; D. Žváček, Hanácký kurýr 1994, č. 32; M. Šokarts (M. Strakoš), Moravský den 16. 11. 1994; A. Měšťan, Slavia 1994, č. 3; P. Mk. (P. Marek), Český časopis historický 1994, č. 4; M. Janovský, Moravský den 31. 8. 1995; M. Mlčoch, Alternativa nova 1995–1996, č. 1; D. Vlašínová, Brněnský večerník 14. 9. 1995; A. Zachová, Češtinář 1995–1996, č. 1 * Stavba básně: M. Trávníček, LD 14. 6. 1994; P. Musil, Hanácké noviny 27. 6. 1994; P. Marek, LidN (příl. Moravské listy) 19. 7. 1994; -plk- (P. Marek), Prostějovský týden 1994, č. 28; R. Czmero, Hanácký kurýr 1994, č. 35; D. Žváček, Tvar 1994, č. 17; A. Měšťan, Slavia 1994, č. 3; V. Řeřichová, ZM 1994, č. 3–4; D. Vlašínová, Naše Opavsko 1995, č. 18; P. Marek, Vlastivědný věstník moravský 1995, č. 2; L. Soldán, Alternativa nova 1995–1996, č. 1; H. Poláková, Jezik in slovstvo 40, 1994–1995, št. 6; L. Martinek, Češtinář 1996–1997, č. 3 * Před branami Omegy: V. Macura, Tvar 1995, č. 14; A. Haman, NK 1995, č. 29; M. Trávníček, Alternativa nova 1995, č. 4; M. Součková, Romboid (Bratislava) 1996, č. 6 * Stavba dramatu: V. Kostřica, Denní Telegraf 6. 2. 1997; H. Marešová, Hanácké noviny 12. 4. 1997; D. Žváček, Tvar 1997, č. 7; L. Pavera, Alternativa nova 1996–1997, č. 10 * Vnitřní vitráže: H. Marešová, Hanácké noviny 2. 1. 1997; M. Kapinus, Slovácké noviny 1997, č. 1; V. Lichý, Moravskoslezský den 29. 1. 1997, č. 24; -ac- (A. Crha), Brněnský večerník 13. 3. 1997; P. Hanuška, Tvar 1997, č. 7; P. Marek, Prostějovský týden 1997, č. 13; L. Pavera, Alternativa nova 1996–1997, č. 9; M. Trávníček, Texty, jaro 1997, č. 5; A. Haman, LitN 1997, č. 27; B. Kubešová, Český dialog 1997, č. 5; M. Zouharová, ČJL 1996–1997, č. 9–10; M. Trávníček, Proglas (příl. Literární příloha) 1997, č. 4; R. Sobotka, Svoboda 15. 10. 1997; E. Rosner, Alternativa nova 1997–1998, č. 2; AF (Al. Fetters), Náš čas 1998, č. 8; K. Komárek, Aluze 1998, č. 1; A. Crha, Brněnský den 9. 6. 1997 * Podoby prózy: B. Kolář, Hanácké noviny 26. 3. 1998; -sb- (R. Sobotka), Svoboda 4. 4. 1998; M. Kapinus, Slovácké noviny 22. 4. 1998; P. Marek, Prostějovský týden 1998, č. 16; M. Kapinus, Rt 29. 5. 1998; -šp- (Š. Prachařová), Orlické noviny 24. 6. 1998; A. Crha, Brněnský den 26. 6. 1998;  P. Musil, MfD (příl. Střední Morava) 1. 7. 1998; Š. Prachařová, Rychnovský zpravodaj  1998, č. 7–8; -lkl- (L. Klukanová), Jihlavské listy 22. 9. 1998; Š. Vlašín, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 11. 9. 1998; M. Trávníček, Texty, jaro 1998, č. 9; J. Poláček, Ladění 1998, č. 3;  J. Melicher, Literárny týždenník 1999, č. 7; V. Stanzel, Host (příl. Recenzní příloha) 1999, č. 3; B. Kubešová, Zpravodaj, časopis Čechů a Slováků ve Švýcarsku 1999, č. 1; I. Harák, ČJL 1999–2000, č. 1–2; -P. A.- (P. Andruška), Slovenské pohľady 1999, č. 2; L. Pavera, ČL 2000, č. 1; A. Haman, NK 1998, č. 16 * Dílna bratří Čapků: J. Brabec, Knihovnička LitN 1999, č. 33; A. Haman, LidN 19. 8. 1999; B. Kolář, Svoboda (příl. Středomoravský deník) 28. 9. 1999; Š. Vlašín, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 12. 11. 1999; J. Poláček, Rt 16. 11. 1999; -ek-, -jp-, Ladění 1999, č. 4; Z. Rédey, Rak 1999, č. 6; P. Marek, Prostějovský týden 2000, č. 1; M. Kapinus, Slovácké noviny 2000, č. 2; -sb- (R. Sobotka), Spektrum Rožnovska 1999, č. 16; P. Marek, Vlastivědný věstník moravský 2000, č. 2; B. Kubešová, Zpravodaj, časopis Čechů a Slováků ve Švýcarsku 1999, č. 11; F. Černý, Zprávy Společnosti bratří Čapků, prosinec 2000, č. 59; W. Sikora, Głos Ludu 12. 4. 2001; A. Zachová, Češtinář 2000–2001, č. 3; E. Dąbrowska, Stylistyka (Opole) (2000); J. Melicher, Romboid 1999, č. 10; D. Vlašínová, Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, řada literárněvědná (2001); M. Trávníček, Alternativa plus 1999–2001, č. 3–4; A. Gawarecka, Slavia Occidentalis (2000); M. Hronek, Hanácký a středomoravský den 23. 9. 1999 * Dílna Miroslava Horníčka: B. Kolář, Svoboda (příl. Středomoravský deník) 24. 11. 1999; B. Kolář, Hanácký a středomoravský den 1. 12. 1999, též in Olomoucký den; L. Pavera, MfD (příl. Střední Morava) 29. 1. 2000; Š. Modrý, Rychnovský zpravodaj 2000, č. 2; P. Marek, Prostějovský týden 2000, č. 9; Š. Vlašín, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 10. 3. 2000; M. Kapinus, Slovácké noviny 2000, č. 14; R. Sobotka, Svoboda 12. 4. 2000; D. Kroča, Host  (příl. Recenzní příloha) 2000, č. 4; J. Kerbr, NK 2000, č. 16; B. Kubešová, Zpravodaj, časopis Čechů a Slováků ve Švýcarsku 2000, č. 7–8; L. Lederbuchová, ČL 2000, č. 5; J. Poláček, Duha 2000, č. 4; D. Inštitorisová, Javisko 2001, č. 3; A. Štěrbová, Alternativa plus 1999–2001, č. 3–4 * Tektonika textu: L. Pavera, MfD (příl. Severní Morava a Slezsko) 29. 5. 2001, též in MfD (příl. Střední Morava) 29. 6. 2001; B. Kolář, Olomoucký týden 2001, č. 22; -lp- (L. Pavera), LidN 11. 7. 2001; Š. Vlašín, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 24. 8. 2001; J. Frýzek, Orlické noviny 10. 8. 2001, též in Rychnovský zpravodaj 2001, č. 9; J. Poláček, ČL 2001, č. 5; E. Gilk, Tvar 2001, č. 21; D. Kroča, Host 2002 (příloha), č. 3; L. Šebela, Prostějovský týden 2002, č. 22; K. Komárek, Alternativa plus 2002, č. 1–2; L. Štěpán, Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity 51, řada Slavica litteraria (2002); I. Pospíšil, Kam v Brně (příl. Kam) 2002, č. 7–8; I. Pospíšil, in Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, řada literárněvědná (2002); B. Bakuła, Slavia Occidentalis 59 (2002); I. Pospíšil, Stil 2003, č. 2 * Daleký dům: M. Sígl, Týdeník Mělnicko 2001, č. 32; rem (M. Reissner), Zemské noviny (příl.) 17. 7. 2001; J. Poláček, LidN 16. 10. 2001; L. Pavera, MfD 31. 10. 2001 (příl. Kraj Moravskoslezský; E. Kováčiková, Kultúrny život 2001, č. 50; B. Kolář, Olomoucké listy 2002, č. 19; Š. Vlašín, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 22. 3. 2002; L. Šebela, Prostějovský týden 2002, č. 15; M. Trávníček, Alternativa plus 2002, č. 1–2; B. Jirásek, Plž 2002, č. 1; V. Stanzel, Host (příl. Recenzní příloha) 2002, č. 9; -Basil- (L. Soldán), Kam v Brně (příl. Kam) 2002, č. 12; M. Walczak, Bohemistyka (Wałbrzych) 2002, nr. 4; -zr-, Haló noviny 18. 8. 2001 * Olomouc literární: B. Kolář, Olomoucké listy 2002, č. 20; L. Šebela, Prostějovský týden 2002, č. 22; L. Pavera, MfD (příl. Střední Morava) 10. 6. 2002; J. Poláček, LidN 14. 8. 2002; I. Pospíšil, Host  (příl. Receznzní příloha) 2002; E. J. Havlíček, Pro domo sua 2002, č. 6; J. Svoboda, Alternativa plus 2002, č. 3–4; L. Štěpán, Slavica litteraria 2003 * Lexikon literárních pojmů: B. Kolář, Olomoucké listy 2002, č. 47; K. Komárek, MfD (příl. Střední Morava) 11. 12. 2002; J. Poláček, LidN 13. 2. 2003, č. 37; I. Augustin, Noviny Slezské univerzity (Opava) 2003, č. 2–3; -ian-, Moravskoslezský deník (příl. Opavský a hlučínský Region) 11. 2. 2003; L. Šebela, Prostějovský týden 2003, č. 25; J. Balhar, Naše řeč 2003, č. 1; P. Hrtánek, Tvar 2003, č. 10; I. Kolářová, Bohemistyka 3, 2003, č. 1; D. Kroča, Host 2003 (příl. Recenzní příloha), č. 7; J. Toman, Ladění 2003, č. 2; J. Hrabal, Tvar 2003, č. 17; V. Žemberová, Alternativa plus 2003, č. 3–4; L. Lederbuchová, ČJL 2004–2005, č. 1; I. Pospíšil, Opera slavica 2003, č. 3; A. Jedličková, ČL 2004, č. 5; I. Pospíšil, Stil 2003, č. 2; B. Bogołębska, Bohemistyka 2003, č. 2 * Kroky Kalliopé: L. Šebela, Prostějovský týden 2003, č. 41; -jp- (J. Poláček), LidN 9. 10. 2003; F. Valouch, Alternativa plus 7, 2003, č. 3–4; též in F. Valouch, Čas v poezii, poezie v čase (2005); -po- (J. Poláček), Ladění 2003, č. 3; Z. Bařinková, Olomoucký den 13. 2. 2004; V. Stanzel, Host 2004, č. 6; K. Komárek, Tvar 2004, č. 13; H. Veličková, Krok 2004, č. 2; L. Štěpán, Slavica litteraria 7 (2004); I. Kolářová, Stylistyka (Opole) (2004); P. Hora, Aluze 2005, č. 2; I. Pospíšil, Stil 2003, č. 2 * Možnosti Meleté: Z. Bařinková, Olomoucký den 15. 6. 2005; B. Kolář, MfD (příl. Střední Morava) 23. 6. 2005; L. Šebela, Prostějovský týden 2005, č. 36; J. Poláček, Rt 31. 8. 2005, též in Olomoucký den 5. 9. 2005; P. Hora, Tvar 2005, č. 16; I. Kolářová, Stylistyka 15 (Opole) (2006); M. Fránek, LitN 2006, č. 46; D. Kroča, Host 2006, č. 10; L. Štěpán, Slavica litteraria (2006); J. Bílek, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 19. 8. 2005 * 57 plus 5 haiku: P. Hrbáč, Weles 2006, č. 27–28 * Morava a Slezsko literární: H. Bartková, Prostějovský týden 2010, č. 6; B. Kolář, Krok 2010, č. 1; Z. Bařinková, Akord 2009–2010, č. 7; P. Hora, Tvar 2010, č. 18; D. Kroča, Komenský 2010–2011, č. 1; J. Poláček, Duha 2010, č. 3–4; V. Stanzel, Střední Morava 2011, č. 31; -bé em- (B. Matyáš), Zvuk, jaro–léto 2011; B. Hoffmann, ČJL 2011–2012, č. 4 * Garance grotesknosti: B. Kolář, Krok 2010, č. 4; Z. Bařinková, Akord 2011; K. Komárek, Tvar 2011, č. 6; J. Poláček, Průhledy 2011, č. 1; I. Kolářová, Stylistyka 20 (Opole) (2011) * Ariadnino Arkanum: M. Bátorová, Slovenské pohľady 2012, č. 6 * Rakousko literární: B. Kolář, Krok 2011, č. 2; J. Poláček, LitN 28. 7. 2011; V. Stanzel, Host 2011, č. 7; Z. Bařinková, Akord 2011, č. 5 * Léta legionů: F. Cinger, Právo 7. 1. 2013; E. Gilk, Tvar 2013, č. 6; V. Stanzel, Host 2013, č. 6.
Rozhovory: F. Kobza, Kulturní měsíčník 1987, č. 2; -FK- (F. Kobza), KultM 1989, č. 3; F. Kobza, KultM 1990, č. 2; B. Kolář, Hanácké noviny 26. 1. 1995; B. Kolář, Hanácké noviny 3. 6. 1995; B. Kolář, Hanácké noviny 12. 10. 1995; B. Kolář, Hanácké noviny 26. 11. 1996; B. Kolář, Hanácké noviny 23. 1. 1997.

UKÁZKY Z OHLASŮ
Ani k Arbesovi nepřistupuje Všetička jinak – i tentokrát se zabývá kompozicí jednotlivých textů: co opus, to jedna kapitola. Autor je řadí prostě chronologicky, výběrem snad sleduje jistou žánrovou reprezentativnost (vedle rozborů romanet analyzuje také Arbesovy romány, povídku Moderní Magdaléna, drama Rodinné drama a také soudničky), nicméně o kritériích svého výběru žádnou informaci nepodává. Očekává-li čtenář (jak implikuje chronologické řazení), že autor bude chtít postihnout vývoj Arbesovy poetiky od raných textů po práce zralé, bude zklamán. Analýzy jednotlivých Arbesových textů jsou prováděny izolovaně a Pokus o závěr nepřináší o mnoho více než souhrn dílčích poznatků, konstatování, že ten a ten jev se vyskytuje u Arbesa tam a tam. Problematické jsou rovněž některé závěry o funkci jednotlivých jevů: Všetička má sklon si funkce a významu zaregistrovaných kompozičních významů buď vůbec nevšímat, nebo jejich význam nivelizovat. Je to dáno snad i tím, že jeho metoda je jednak příliš deskriptivní a pojmová síť (explicitně je prezentována v jeho Kompoziciáně) je nadto nedostatečná. Ruský formalismus byl jistě nesmírně podnětnou metodologií, ale po více než šedesáti letech je teoretický instrumentář pro analýzu prózy přece jen poněkud propracovanější, jemnější.
J. Schneider: Otazníky nad charakterem Jakuba Arbesa, Tvar 1993, č. 35–36, s. 21.

Román začíná v roce 1900, kdy na Arbese v listopadovém čísle Besed Času nevybíravě zaútočil kritik podepsaný Gamma – Gustav Jaroš (nedůvěřivý Tomáš mezi čtenáři si může tento text snadno v knihovně nalistovat). Všetička tuto událost literárního života přijal jako ústřední bod, ze kterého rozbíhá své vyprávění a rekapituluje zpětně dosavadní úhelné momenty Arbesova života. Kompozičně tak Všetičkův životopisný román stále pulzuje mezi časovou rovinou přítomnosti (listopad 1900 až duben 1914, přičemž obě ta data se u něj opticky velmi sbližují, jako by rámcovala dlouhé Arbesovo umírání, nekonečně dlouhé loučení se životem). Kompoziční záměr Všetičkova životopisného románu si tak podřizuje i rytmus závěru Arbesova života, ba přímo anuluje posledních jeho patnáct let, když je mění jen v prostor meditace, hořkého účtování s protivníky a vzpomínek. Fikce tu má sice ještě jiné, nápadnější prostředky (vyprávěním prostupuje několik symbolických motivů – záhadná figura tajemného vozataje, pták Fénix, modrý motýl Morphoachilaena, jelínek), ale většinou se musí spokojit s nenápadným posunutím životopisného faktu (Máchovo písmo, jehož tajemství Arbes odhalil, je u Všetičky vztaženo k šifrám řecké abecedy značkujícím Arbesovy životní protipóly). Všetička zamýšlel vytvořit beletristický text, napsat román, ale současně neměl chuť vzdát se ambicí literárněvědných a vlastně i osvětových: chtěl podat zevrubnou Arbesovu biografii. Uplatnění obou těchto záměrů najednou vyžaduje určitý problematický kompromis, volá po všestranně poučeném vypravěči plnokrevně epickém, ale současně i po vypravěči poučujícím, vypravěči, který je průvodcem po prostorách vlastního románu. […] To je obecný problém, se kterým musí prostě žánr životopisného románu počítat: buď autor vsadí na plastický obraz, na autonomní vyprávění, pro které konkrétní osud konkrétní historické postavy bude spíše záminkou a dobové reálie historické, kulturní a sociální jen rekvizitárnou pro hru ve stylu retro, nebo se pustí současně i do výkladu, objasňování příčin, komentářů a poznámek, které pak musí nápadně nenápadně včleňovat do textu.
V. Macura: Životopisný román s kompozicí (a s nostalgií), Tvar 1995, č. 14, s. 22.

Všetička ale v souladu se svým oblíbeným interpretačním zaměřením dal přednost rozboru kompoziční výstavby Rážových próz a prezentaci vybraných kompozičních postupů. Tím se dá jistě dokázat spisovatelova dovednost, ale podle mého názoru při tom přijde zkrátka celkový smysl uměleckého textu; a právě jeho vystižení nebo aspoň přiblížení bychom v literárněvědné monografii čekali. Všetičkovy analýzy numerického principu, osudového prostoru nebo syžetového rytmu jsou jistě seriózní a pravdivé, ale o širším významu probíraných próz nám řeknou asi stejně, jako by nám o hudební skladbě prozradil pouhý rozbor jejich harmonizace a instrumentace. Navíc se domnívám, že některá Všetičkova zjištění se smyslem Rážových textů souvisí jenom velmi volně.
K. Komárek: Grotesknost totality i svobody, Tvar 2011, č. 6, s. 22.

Přiznám se, že jsem do Všetičkovy perfektní knihy Ráže nečetl, ale nikoliv záměrně – prostě to tak vyšlo. Až jeho kniha mě k Rážovi připoutala a nelituji toho. Je to charakterní muž znalý svého řemesla, jenž nic nepředstírá: to je ta partie, která Všetičku asi přilákala, cit pro tvar, experiment (pokusnictví, jak říká Všetička, a autora vyzývá: jen houšť a větší kapky), na jeho prózách si mohl Všetička se svou kompoziční poetikou vyhrát.
I. Pospíšil: Pocta Františku Všetičkovi, Proudy 2012, č. 1, týž in L. Pavera – I. Pospíšil (eds.): Architektura textu: Sborník k 80. narozeninám Františka Všetičky (2012), s. 137.

Autor nevyužil ani potenciální významové hry, kterou mu nabízel na první pohled nezvyklý název. Legion je tradiční starořímské označení narážející – jak také jinak – na Langerovo působení v československých dobrovolnických jednotkách. Jediný, kdo tohoto knižního výrazu použije, a to v ironickém slova smyslu a ve zcela jiném kontextu, je Jaroslav Hašek, když komentuje porážku své Strany mírného pokroku v mezích zákona po volbách v červnu 1911. Anaforicky znějící název tedy představuje pouhou ornamentální dekoraci, jež s příběhem samotným souvisí pramálo. Při bližším ohledání Všetičkových vědeckých prací z posledních let zjistíme, že jde doslova o autorovu manýru, což dokládají tituly Podoby prózy, Tektonika textu, Kroky Kalliopé, Možnosti Meleté, Garance grotesknosti, Ariadnino arkanum. Je-li životopisný román v příslušných příručkách charakterizován jako žánr na pomezí beletrie a literatury faktu, mám za to, že Všetičkova próza má příliš blízko k druhému pólu. S výjimkou nečetných pasáží konstruujících potenciální inspiraci několika Langerových děl v ní mnoho uměleckých hodnot nenajdeme.
E. Gilk: Životopisný román – Qui bono? Tvar 2013, č. 6, s. 20.

Čtenáři teoreticky vyzbrojenému předchozím studiem (či paralelní četbou) Všetičkových odborných knih se otevírá pole pro takřka detektivní zkoumání textu a odhadování zákonitostí jeho výstavby, která se mimo jiné vyznačuje symetrií danou užitím středové kapitoly a rozvržením motivů – například matčina ušní choroba se objeví ve třetí kapitole od začátku a při vzpomínce na matku ve třetí kapitole od konce, obdobně je ve třinácté kapitole líčena Františkova návštěva italského Assisi, hlavní postavou reflektovaná opět třináct kapitol od konce. Intuitivní a snové scény, postava rezonéra, digresivní kapitoly, signifikantní čas, barevná symbolika, to vše ukazuje, že v knize vládne pevná autorská ruka a až konstruktérský um.
V. Stanzel: Langerovská anabáze, Host 2013, č. 6, s. 75.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 12. 7. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 12. 7. 2014 (js)

Eduard ZACHA

* 17. 6. 1951, Krnov
† 28. 6. 2012, Krnov

Zdroj: Archiv Marty Zachové

Zdroj: Archiv Marty Zachové

Narodil se v roce 1951 v Krnově. Po dokončení tamního gymnázia absolvoval dvouletou knihovnickou nástavbu v Brně. V roce 1970 začal studovat sociologii na FF UP, ale kvůli zrušení katedry sociologie musel přestoupit na obor teorie kultury, který absolvoval roku 1975. Nastoupil jako správce muzea v Litovli, ale toto místo byl nucen z politických důvodů po dvou letech opustit. Poté pracoval jako zedník, zásobovač ve stavebnictví, později jako personalista v olomouckých Dopravních stavbách a vychovatel. Po roce 1989 pracoval jako novinář (v Hanáckých listech a Velehradu) a probační úředník.

Verše psal již během svých středoškolských studií; první prózu napsal v souvislosti se smrtí svého dědečka – legionáře (více viz Autor o sobě a snech, in E. Zacha: O skryté Slávě a jiné texty, s. 176). Během brněnských studií se spřátelil s básníkem Petrem Mikešem a po příchodu do Olomouce také s básníkem a výtvarníkem Rostislavem Valuškem. „Olomoučtí tři králové“ (jak tyto tři autory nazval Jiří Kuběna: více viz J. Kuběna: Olomoučtí tři králové, Proglas 1990, č. 4) byli předními osobnostmi olomouckého samizdatu. Vydávali v počtu několika kusů díla vlastní i překlady; byli neodmyslitelnou součástí tzv. Setkání přátel (z nichž např. vzešla edice Texty přátel, Šlépěje v okně ad.).

Zacha v samizdatu vydal několik svých próz (Cvilín; Dva sny o chudobě a skryté slávě; Dopis příteli; Jizva – Svatý Šebestián; Tři sny), z nichž některé také zařadil do souboru O skryté Slávě (sny). Soubor, obsahující dvanáct próz-básní-snů, které byly napsány v letech 1971–1980, dostal podobu takřka bibliofilského vydání – graficky ho upravil Rostislav Valušek, náklad čítal sto číslovaných výtisků, přičemž prvních padesát bylo signovaných. Autor i jeho přátelé takto vědomě navázali na tradici knih vydávaných Josefem Florianem ve Staré Říši, které představovaly artefakty samy o sobě. Na volných nečíslovaných listech se rozevírá vnitřní autorův svět, který je těsně spjat s katolickou vírou, ale zároveň jeho „vize“ po dočtení (i při odhlédnutí od data vzniku jednotlivých textů) celého souboru působí sevřeným dojmem; mají jakousi vnitřní spojitost, kterou napovídá název; nejedná se totiž o surrealisticky laděná pásma a „prosté“ záznamy snů. Jednotící princip v těchto textech tkví v obratu k sobě samému a k poznání, že teprve skrze reflexi sebe samého je člověk schopen naleznout Boha (více viz P. Cekota: Řád slova a ducha, Tvar 1994, č. 13). Texty nejsou rozsáhlé, neplýtvá se v nich slovy, většinou neprvoplánové pointy fungují jako shrnutí v podobě otázky či konstatování, které však i přes svou nejistotu nad věcmi lidskými i nadpozemskými skrývá víru v člověka. A ten i přes veškeré sebetěžší zkoušky je schopen chovat naději a nalézat onu „skrytou Slávu“. Sny jsou nenásilně protkány odkazy k Bibli, a jak tomu u snů bývá, nelze je jednoznačně pojmenovat a interpretovat; jsou v nich pocity úzkosti i strachu, zářivá barevnost, místy až apokalypticky působící obrazy jsou vystřídány vzpomínkou či konkrétním každodenním prostorem. Právě u těch snů, kde převažuje vážnost sdělení, nejistota k člověku je střídána jistotou skrytou v Bohu, můžeme vypozorovat inspiraci např. dílem Jakuba Demla a Jana Čepa. V Zachově knižním debutu bychom mohli nalézt též podobnosti se sny Zbyňka Hejdy ze sbírky Lady Felthamová; příbuzné jsou si tyto knihy vedle zvolené formy „záznamů“ především nejistotou, nedůvěrou v sebe samého a ve viděné i „prožíváním“ snové skutečnosti; Zachovy sny ovšem v sobě skrývají především útěchu a naději tam, kde u Hejdy převažuje zmar nebo odhalené erotično. Posmrtně vydaný soubor Zachových próz O skryté Slávě a jiné texty obsahuje kromě nezměněných textů, otištěných v prvotině, také další – některé dosud vůbec nepublikované. Autor práci na výběru textů a koncepci svazku zahájil, ale bohužel ji nestačil dokončit. Edičně tak knihu připravil Rostislav Valušek a syn Eduard Zacha mladší. V knize, rozdělené na čtyři části, tvoří původní soubor O skryté Slávě úvodní část. Kniha obsahuje vedle dalších snů i drobné prózy a texty, které zůstávaly roztroušeny po nejrůznějších sbornících, samizdatových tiscích a v pozůstalosti autora a jeho přátel. V „nových“ textech není již tak určující křesťanská symbolika, autor v nich reflektuje originálním jazykem a vnímavě okolní svět, vlastní zážitky, momenty, společensko-politickou situaci atp. Obsahují také zasuté odkazy k Písmu, mystické náznaky, které zobrazovanému dodávají další, symbolický a univerzálnější rozměr. I když se často ocitáme na pomezí reality a snu, je autorovo vidění světa – někdy s ironickým ostnem – jasné a texty v sobě skrývají mnoho významů. Kultivované a úsporné texty často vycházejí z běžné situace, drobného detailu či postřehu, který třebaže nezřetelný, může být pro celek výpovědi stěžejní.

 

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: O skryté Slávě (sny) (PP 1994); O skryté Slévě a jiné texty (PP 2013).
Díla otištěná časopisecky: Výběr z textů, Prostor Zlín 2000, č. 4/6; Pramen (sen), Host 2007, č. 3.
Příspěvky ve sbornících: Hosté na svatbě nebes a země: Sborník k šedesátinám Jiřího Kuběny (1996); Tvář v krvi: V zrcadle pozůstalosti, rodiny, přátel, hrobu (1996).
Články a studie: Budete jako mnichové opisovat a zase opisovat a tak dál, Scriptum 1995, č. 17/18, (přetisk ze smz. sborníku Setkání přátel: Otázky a odpovědi, Enato 11, 1989); Vydavatelská poznámka, in Jiří Vícha: Krajina milost (1991); Slovo o Janu Čepovi, Proglas 1990, č. 2.
Edice: Kurs Josefa Floriana (s Petrem Mikešem; smz. 1978, 1992); Jiří Vícha: Krajina Milost (1991).

LITERATURA

Studie a články: R. Valušek (ed.): Autoři čtvrtého čísla sborníku Bítov, in Bítov (1992), sv. 4; J. Kuběna: Olomoučtí tři králové, Proglas 1990, č. 4; V. Šibrava: Jenom sny?, NK 25. 5. 1994; P. Petr: Prostor Zlín 2000, č. 4/6; P. Hanuška: Hlasy v řídnoucí mlze, in Vertikální nostalgie (2002).
Recenze: O skryté Slávě: M. Putna, Souvislosti 1994, č. 2; P. Šaradín, LitN 9. 6. 1994; J. Hájková, Denní telegraf (příl. Příloha denního telegrafu) 14. 5. 1994; P. Cekota, Tvar 1994, č. 13; M. Exner, Český deník 14. 6. 1994; K. Kříčková, LitN 13. 10. 1994; P. Čichoň, Host 1994, č. 3; J. Šícha, Labyrint 1994, č. 8; M. Jeřábek, Brněnský večerník 18. 7. 1994; Z. Mitáček, Jihovýchodní pošta 1994, letní č. * Kurs Josefa Floriana: V. Novotný, MfD 23. 7. 1993; K. Komárek, Katolický týdeník 1993, č. 51/52.
Rozhovory: P. Petr, Box 1996, č. 6.
Nekrology: J. Dadák, Host 2012, č. 7.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Soubor dvanácti próz obsahuje záznamy autorových snů, z nichž každý nabývá podoby (jak už to u snů bývá) tematicky sevřeného a tvarově vybroušeného obrazu či spíše reliéfu. Vyniknout v plném světle každému z nich umožňuje precizní grafická úprava téměř bibliofilského tisku. Motiv snu samozřejmě evokuje především literárněhistorické souvislosti jakožto cenný zdroj inspirace či celé zákonitosti umělecké tvorby: od romantismu a K. H. Máchy přes symbolismus, dekadenci, spiritualismus až k surrealismu. Mnohotvárnost snových postupů v literatuře by si vyžádala samostatnou studii: sen jako vize, iluze, proroctví a zjevení (zvláště apokalyptické), útočiště, symbol, psychoanalytický nástroj, objektivní zákon… Z takové přehlídky nejvíce se naskýtá ke srovnání Jakub Deml v linii tvorby započaté Hradem smrti. Tajemství snu neponechává však Eduard Zacha význam a smysl čistě básnický, ale cítí i nutnost zařadit je do konkrétní metafyzické spojitosti. Proto je přes autenticitu a specifický existenciální prožitek každého z dvanácti snů mezi nimi jednotící princip a východisko – Skrytá Sláva. Tedy Tajemství, které není samoúčelem surrealistické změti ani odpoutaným panteistickým symbolem, ale přesným duchovním pojmem věčné blaženosti, Božího království, předmětem křesťanské Naděje. […] Fenomén moravské katolické tradice je nám tímto dílem zpřístupněn v plné síle uměleckého tvaru, v básnickém slově, které není než zástupným symbolem odkazujícím ke svému původu a  Vtělení.
P. Cekota: Řád slova a ducha, Tvar 1994, č. 13, s. 22.

O autenticitě a nestylisovanosti jím zaznamenávaných snů nemůže být pochyb: třebas tradice je v nich víc než zřejmá. V jistém smyslu představují až jakýsi zrcadlový obraz Demlova Mého očistce […]. A i když podoba s Demlem se může zdát zavádějící až do těch figur (kdo by např. nevzpomněl při Zachově Mědvědu Demlova Bílého Medvěda), je to jen proto, že oba čerpají z téže bezedné studnice, v níž se napořád propast pozdravuje s propastí. Zacha je však bezvýhradně svůj – a přes všechnu zemanskou urozenost svého jazyka je – na rozdíl od Demla, který je vždy velký Umělec – jen pokorný a prostý až do jakési jitřní nenápadnosti a jasnozřivosti – řekli bychom čepovské. V naprostém kontrastu proti Demlovi, jenž nikdy neodolá svodům mučednické exhibice, pak Zacha zakrývá vždy svou tvář, v důsledném stínu ponechává svou osobnost: a jen tato jeho Anonymita je mu zárukou, že slouží Bohu (a ne Tělu, Světu, Ďáblu – ), a ne své slávě, i když i nad tou se pokorně zděsí, je-li mu příležitostně zjevena svědkem Apokalypsy, spoluostrovanem téhož Pathmu (tak hned ve vstupní próze Orel): „Kdo jsi, nebo spíše čeho se od tebe žádá, když ochránce máš tak silného a rodu vznešeného?“
J. Kuběna: Strážné sny Eduarda Zachy, in E. Zacha: O skryté Slávě 1994, nepaginováno.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Zkrácená verze později publikovaného Slova o Janu Čepovi prosloveného na olomouckém Setkání přátel dne 13. 1. 1989
Slovníkové heslo, mapující další osobnosti a aktivity, spojené se samizdatovou edicí Texty přátel
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 12. 7. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 12. 7. 2014 (js)

Bohumír KOLÁŘ

* 10. 11. 1932, Prostějov

Zdroj: Vladimír Janek

Zdroj: Vladimír Janek

Dětství a mládí strávil v Prostějově, kde studoval v letech 1945–1950 na Reálném gymnáziu. Věnoval se skautingu a v roce 1947 se zúčastnil světového Jamoboree ve Francii. V roce 1950 přešel na nově založené Pedagogické gymnázium v Olomouci, kde následujícího roku maturoval. Poté učil na několika malotřídních školách na Šternbersku, v roce 1961 přešel jako učitel českého jazyka a dějepisu na školu ve Štěpánově a absolvoval příslušné studium na PdF UP. Od roku 1963 působil v Olomouci, nejdéle v ZŠ Olomouc–Nemilany. V letech 1971–1982 se o prázdninách věnoval vzdělávacím základnám pro učitele v Olomouci a v Praze. V roce 1983 se stal předsedou literární sekce VSMO. Po roce 1989 byl povolán na odbor školství, mládeže a tělovýchovy Okresního úřadu v Olomouci a po zřízení školského úřadu Olomouc v roce 1991 odešel do penze. Krátce působil i na přechodně zřízeném pracovišti MŠMT ČR v Olomouci.

Publikovat začal v roce 1978 v Učitelských novinách a v olomoucké Stráži lidu, přispíval taktéž do olomouckého Pulsu, prostějovské Stráže lidu, Nového Přerovska, do Školství a vědy, do Zpravodaje VSMO a do Střediska (Sborník VSMO), dále do Předškolní výchovy, Lidové demokracie, Hanáckých novin, Hanáckých kalendářů, do Svobody ad. Specializoval se zejména na kulturní zpravodajství, recenzní činnost a psaní fejetonů, glos a poznámek, publikoval rozhovory s významnými osobnostmi a zabýval se i vlastní literární tvorbou – je autorem velkého množství aforismů a básní, které postupně publikoval i knižně. Užíval různých pseudonymů, např. Přemysl Hanák, a v tisku jeho texty vycházely pod značkami Oflanec či Šťóchanec a pod zkratkami -bk-, -rř-, (AŘ), (kol), dále taktéž pod vlastním jménem či občas vinou redakcí chybně pod jménem Bohumil Kolář. Profesionálně se publicistice začal věnovat až po odchodu do penze.

Významná je zejména jeho činnost editorská – koncipoval výběrovou antologii Olomouc v literatuře 20. století (CD ROM, 1999) a autorsky se na ní podílel. Ve stejném duchu vytvářel s řadou spolupracovníků publikaci Slovanské gymnázium literární (2000), dále připravil k vydání shrnující almanach Literární sekce vlastivědné společnosti muzejní 1984–1998, almanachy Z paměti literární Olomouce 1 (2004), Z paměti literární Olomouce 2 (2006), Olomouc v české literatuře (2007), Haná v poezii (2008), Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc (2009), Almanach Literárního klubu Olomouc (2011), výbor z tvorby olomouckých autorů Olomoucké kašny (2001), výbory z děl a medailony básníků-výtvarníků Verše z Verše z [(2²)² + 2²] ateliérů (2010) ad. O Kolářově blízkém vztahu nejen k umění slovesnému, ale i výtvarnému svědčí několik dalších edičních počinů: připravil drobný tisk k výstavě Hudební motivy v české grafice (1983), katalog k výstavě Ladislava Jalůvky (1992), zpracoval pro Muzeum J. A. Komenského v Přerově básnickou tvorbu akademického malíře Vlastimila Kozáka a edičně připravil jeho Devět básní o krajině mého domova (1999). Podílel se taktéž na přípravě bibliofilie Město velebené veršem (1999), redigoval sborník Olomoucká haiku (2006), v němž jsou obsaženy i jeho vlastní verše, připravil bibliofilské tisky Černé umění a Olomouc (1999), Žena a láska v tvorbě olomouckých autorů (2000) a téhož roku Pour Féliciter (výbor vánočních a novoročních veršů, přání a myšlenek olomouckých autorů) a mnoho dalších. Napsal doslovy ke knihám Aloise Volkmana (K prahu domova, Stopy co doby tropí), Miloslava Holce (Stopy času) či Bohuslava Ignáce Červinky (Verše přátelům). Literární přátelé věnovali Kolářovi k 70. narozeninám jubilejní tisk Místo benefice s podtitulem Bohumíru Kolářovi od přátel (2002) a o pět let později jubilejní sborník k autorovým pětasedmdesátinám, jenž nesl název B. K. 75 (2007). Základní informace o autorově tvorbě jsou shrnuty ve dvou bibliografiích: Bohumír Kolář: Bibliografie 2002 (2002) a Bohumír Kolář: bibliografie: autorské a ediční projekty a počiny (2010).

První impuls ke Kolářově literární tvorbě přichází v 80. letech – povznesené komentování školní praxe se mu stává prostředkem k vymanění z třicet let trvajícího učitelského stereotypu. V letech 1992–1996 pak svými aforismy, tentokrát již na téma znepokojujících společenských jevů a událostí, přispíval do Hanáckých novin (značka Oflanec či Šťóchanec). Aforismy z obou období vyšly souborně pod názvem Myšlenky a aforismy psané za katedrou (2000). Autor je připravil a vydal na popud oddělení Regionální literatury a informační služby okresní knihovny Olomouc. V témže roce vydal Verše psané za katedrou, knižní soubor dřív porůznu publikovaných veršů. Tvorba aforistická u Koláře pokračuje až do současnosti, na první knihu navázalo za dvanáct let množství dalších titulů podobného ražení.

Ke Kolářově tvorbě aforistické je však nutno poznamenat, že v mnoha případech se kvůli obšírnému vyjadřování vlastně o aforismy nejedná. Autor přitom sklon k mnohomluvnosti nikterak nepotlačuje a v podstatě platí: čím pozdější Kolářova kniha, tím košatější výpovědi obsahuje. Zde je také možno najít důvod, proč z názvů Kolářových knih postupně mizí slovo „aforismy“ a je nahrazováno „myšlenkami“. Kolář jim dává podobu vázanou, avšak ani tak se mu pokaždé nedaří dosáhnout jasného, úderného a působivého sdělení.

Pozdní Kolářovy verše a texty tak kvalitativně převyšuje jeho tvorba z let osmdesátých, předkládaná s nadhledem, zkušeností i citlivým porozuměním: „Zrání / je čas rozdávání / sebe sama. / […]“ (Zrání), „Dětskýma rukama / se promění / i asfalt v zrcadlo. / […]“ (Sluníčko) či „[…] V té škole učí Ikarové, / kteří dokážou slepit / orlí perutě / i z malých nadějí.“ (Nemocniční škola, vše ze sbírky Verše psané za katedrou). Autorova volba volného verše poskytla prostor pro bohatší metaforiku a hru významů.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Myšlenky a aforismy psané za katedrou (TT 2000); Verše psané za katedrou (BB 2000); Sedm povídek napsaných za katedrou (PP 2001); Myšlenky a aforismy objevené později, ale snad ne pozdě… (TT 2001); Aforismy (Patáky proti skepsi) (TT 2003); Netuctové myšlenky balené po tuctech I. (TT 2006); Netuctové myšlenky balené po tuctech II. (TT 2007); Netuctové myšlenky balené po tuctech III. (TT 2007); Čerstvá kopa netuctových myšlenek (TT 2009); Netuctové myšlenky odtud a odjinud (TT 2009); Veletucet netuctových myšlenek od nás a od vedle (TT 2010); 4 kopy a 4 mandele netuctových myšlenek (TT 2011); Myšlenky namířené proti skepsi (TT 2011); Netuctové myšlenky z Česka (TT 2012); Netuctové myšlenky z dřívějška, některé přímo z včerejška (TT 2012); Půl tuctu půltuctů s půltuctem netuctových myšlenek 2012–2013 (b. d.) [2013].
Příspěvky ve sbornících: Město velebené veršem (Malý výbor básní o Olomouci) (1998); Verše, myšlenky a aforismy z konce století (Malý výbor z tvorby autorů spjatých s Olomoucí) (1999); Pour Féliciter (Malý výbor z veršů, přání a myšlenek) (2000); Žena a láska v tvorbě olomouckých autorů (Malý výbor veršů, myšlenek a aforismů) (2000); Slovanské gymnázium literární (antologie) (2000); Olomoucké hřbitovy a kolumbária (2001); Olomoucké kašny (Malý výbor z tvorby olomouckých autorů) (2001); Děti a dětství (Malý výbor z myšlenek a veršů) (2001); O.F.B. 2001: malý sborník dosud nepublikovaných básní, článků, projevů, dopisů a studií psaných k poctě O. F. Bablera (2001); Verše z cest (Myšlenky, verše a vzpomínky) (2002); Verše o Moravě (Malý výbor poezie) (2003); O Múze olomoucké a lidech kolem ní (2003); Z paměti literární Olomouce 1 (Sborník literárněvědných textů) (2004); Vlastivědná společnost muzejní 2001–2005 (Almanach s literární přílohou) (2005); Setkání (2005); Olomoucká haiku (2006); Z paměti literární Olomouce 2 (2006); Moje město Olomouc (vyznání, vzpomínky a zamyšlení) (2007); Olomouc v české literatuře (antologie) (2007); Haná v poezii (antologie) (2008); Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc (antologie) (2008).
Odborné práce: Jindřich Štreit ze Sovince aneb Kam (ne)vstoupila noha fotografa (2001).

LITERATURA

Bibliografie: B. Kolář: Bibliografie 2002 (2002); B. Kolář: bibliografie: autorské a ediční projekty a počiny (2010).
Studie a články: M. Tichák: B. Kolář slaví 70 let, Olomoucké listy 2002, č. 46; F. Všetička: BK aneb Kam vstoupila noha publicistova, MF Dnes 11. 11. 2002, též Střední Morava Dnes; -hv-: Muzeum umění Olomouc: Olomoucké haiku jako záblesk, Olomoucký Večerník 25. 9. 2006; V. Hradilová: Galerie Patro představuje skupinu PRSK, Právo – Střední a východní Morava 24. 3. 2010; Z. Šiška: Kolářovy blesky, šlehy i úsměvy, in Kolář, Bohumír: Veletucet netuctových myšlenek od nás a od vedle (2010)F. Všetička: Regionalistou z dobré vůle, in Kolář, Bohumír: Čerstvá kopa netuctových myšlenek (2009).
Recenze: Jindřich Štreit ze Sovince aneb Kam (ne)vstoupila noha fotografa: J. Karel, Jindřich Štreit ze Sovince aneb Kam (ne)vstoupila noha fotografa, in Střední Morava 2001, č. 13 * Z paměti literární Olomouce 1, 2: B. Kolář, Z podnětu VSMO vzniklo záslužné dvousvazkové dílo Z paměti literární Olomouce, Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci 2006, č. 292 * Z paměti literární Olomouce 2: M. Zahrádka, Kolářův sborník mapuje kulturní život Olomouce: soubor statí nabízí i neznámá fakta, Olomoucký deník 6. 6. 2006 * Olomouc v české literatuře: B. Kolář, Olomouc v české literatuře, Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci 2007, č. 294.
Rozhovory: B. Smejkal, Stálost je předpokladem kloudné úrovně, říká Bohumír Kolář, Hanácké noviny 8. 11. 1997; M. Čermáková Obršálová, Rozhovor s publicistou Bohumírem Kolářem, Kdy-kde-co v Olomouci 2002, č. 12; M. Čermáková Obršálová: Mgr. Bohumír Kolář, Kdy-kde-co v Olomouci 2006, č. 11.

UKÁZKY Z OHLASŮ

V autorově tvorbě není nic, co by bylo vykonstruované nebo smyšlené. Je to skutečnost dennodenní, tisíckrát obrácená i vrácená v naléhavém hledání lidské duše. Kolářovy šlehy planě neumravňují, ale snaží se napřímit trnitou cestu k lidství. Cítíme v nich smysl pro pravdomluvnost doby a občanskou statečnost těch, kteří se k ní dobývají a jsou proti těm, kteří z ní tyjí. Kolář není planý ironik, z jeho slov vystupuje touha po vyrovnaném právu pro všechny, a proto také uzpůsobuje ve svém projevu příslušné výrazové prostředky. Pracuje s nimi otevřeně, ale obezřetně, jako by s jednou hlavou utínal i ty ostatní, ty napomádované, nezřídka poloprázdné, ale povětšině elegantně skryté!
Z. Šiška: Kolářovy blesky, šlehy i úsměvy, in Kolář, Bohumír: Veletucet netuctových myšlenek od nás a od vedle (2010), s. 80.

Podotýkám a podtrhuji, že z jeho netuctových myšlenek lze za aforismy považovat jen některé, mnohé – a je jich většina – se roztékají do obsáhlejších sdělení. Teprve aforistická koncentrace je však skutečným uměním. […] Mám-li shrnout Kolářovo umělecké pokusnictví, pak za ním kdesi v pozadí stojí autor moralista. Myslím moralista v tom nejlepším slova smyslu. Jakým je např. také jeho přítel Alois Volkman. Oba spolu vlekou káru mravní nespokojenosti.
F. Všetička: Regionalistou z dobré vůle, in Kolář, Bohumír: Čerstvá kopa netuctových myšlenek (2009), s. 80.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autor hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 13. 4. 2014 (ich)

Libor MARTINEK

*15. 1. 1965, Krnov

martinek,liborKrnovský rodák vystudoval obor čeština – hudební výchova (1989) na PdF UP. Poté učil na Střední pedagogické škole v Krnově. Na Filozoficko-přírodověděcké fakultě Slezské univerzity v Opavě působil od roku 1993 jako odborný asistent. Zde také založil a vede Kabinet literárněvědné komparatistiky. V roce 2000 obhájil doktorát z dějin české literatury na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, po pěti letech získal tamtéž doktorát z dějin polské literatury. Od roku 2001 žije v Opavě. V roce 2010 se v Brně habilitoval prací Identita v literatuře českého Těšínska (2009) a dále působí jako docent české literatury na Ústavu bohemistiky a knihovnictví SU v Opavě, od roku 2012 souběžně s pedagogickým působením na Vratislavské univerzitě. Absolvoval dvě zahraniční stáže na Slezské univerzitě v Katovicích: půlroční pobyt v rámci doktorandského studia v roce 1997 pod vedením profesora Edmunda Rosnera a v roce 2007 stipendijní pobyt MŠMT ČR pod vedením profesora Józefa Zarka. Byl členem poroty soutěže mladých prozaiků Hlavnice A. C. Nora. V současné době je členem Obce spisovatelů ČR a Obce překladatelů ČR, Polsko-české vědecké společnosti ve Vratislavi, Academia Europea Sarbieviana v Sarbiewu, Těšínsko-záolžanského kola Hornoslezského literárního sdružení se sídlem v Katovicích a také předsedou opavské pobočky Literárněvědné společnosti České akademie věd. Taktéž je členem redakčních rad českých periodik (Noviny Slezské univerzity, Psí víno) i polských (Radostowa, Pobocza). Jeho odborný literárněhistorický zájem směřuje k tématům poválečné české literatury, soustavně se zabývá regionální literaturou, především mapováním české, německé a polské literatury ve Slezsku od středověku do současnosti, jak dokládají práce Polská literatura českého Těšínska po roce 1945, Polská poezie českého Těšínska po roce 1920, Identita v literatuře českého Těšínska: Vybrané problémy nebo Życie literackie na Zaolziu 1920–1989. Vydal rovněž dvoudílné kompendium Hledání kořenů pojednávající o literatuře Krnovska od středověku až po současnost. V oblasti literární teorie soustřeďuje svůj badatelský zřetel k polské literární teorii. Jeho odborné zájmy v souvislosti se stálým úsilím o rozvíjení česko-polských kulturních vztahů ústí také v bohatou činnost překladatelskou. V oblasti literární teorie to dokládá např. překlad díla Woiciecha Kalagy Mlhoviny diskurzu: Subjekt, text, interpretace. Soustavně překládá také básnická a prozaická díla polských beletristů; např. E. Lipské, B. Urbanowského, D. T. Lebiody, D. Kostewiczové, B. Miązka, S. Franczaka, S. Nyczaje, B. Żurakowského, N. Chadzinikolaua, D. Muchové, W. Kostrzewy aj. Martinek je nositelem významných ocenění za rozvoj česko-polských literárních a kulturních vztahů. Mezi jinými mu byla v roce 1997 udělena Svazem polských spisovatelů ve Varšavě Cena za překlady a popularizaci polské poezie v zahraničí, v roce 2003 obdržel 1. cenu za překlady polské poezie v rámci XXVI. Mezinárodního básnického listopadu v Poznani, o rok později obdržel Cenu polského výboru UNESCO a téhož roku jej za rozvoj česko-polských aktivit ocenilo také Statutární město Opava. V roce 2009 mu byla udělena Bronzová medaile Slezské univerzity Za mimořádnou publikační činnost. O rok později pak obdržel Medaili Evropského kruhu France Kafky a téhož roku ve Varšavě Cenu Władysława Broniewskiego a diplom Ministra kultury a národního dědictví Polské republiky v kategorii zahraniční tvůrce – vědec. Také vlastní básnická tvorba Martinka získala uznání v mezinárodních básnických soutěžích u nás (O skrzydlo Ikara – 2008) i v Polsku (např. 2. celopolská básnická soutěž O zlatý doutník Wilhelma Szewczyka – 1998; O lidskou tvář – 2003). Svou básnickou tvorbu publikoval v řadě literárněvědných a kulturně-společenských časopisů nejen v České republice, ale i na Slovensku, v Polsku, Rumunsku a Litvě, Německu i Rakousku (viz např. Host, Tvar, Labyrint, Literární noviny, Psí víno, Akord, Zwrot, Mosty, Śląsk, Temat, Znad Wilii). Přispěl také do několika českých a zahraničních antologií a sborníků poezie. Spolupracuje s Českým rozhlasem 3 (stanice Vltava), Radiem Vaticana a Českým rozhlasem Brno. Jako básník knižně debutoval v roce 2001 výběrem Co patří večernici – Sekrety Gwiazdy Wieczornej složeným z dříve samostatně uveřejněných veršů. Útlý svazek sestává z šestnácti básní, jejichž české a polské verze jsou otištěny vedle sebe. Psány jsou volným veršem místy tíhnoucím až k prozaickému výrazu, sloky obsahují dva až sedm veršů, které z tematického zorného úhlu mají charakter vzpomínkový, milostný či společenský. Lyrický subjekt se vrací do dětství a dospívání, návraty jsou spojeny s reflexí rodného kraje, přírody a minulosti, zachyceny jsou ovšem i pozdější cestovatelské zážitky, přičemž Martinek s oblibou aplikuje místopisné, muzikologické i obecně kulturněhistorické poznatky. Při komplexním pohledu mísí svazek polohy lyrické s prozaickými, témata intimní se společenskými. Sbírka byla oceněna na XXIV. Mezinárodním básnickém listopadu v Poznani jako nejlepší básnický debut roku. Oceňována byla pro textovou vyzrálost, poetickou poučenost i výpovědní upřímnost. Jádro sbírky Jsi mé signifié – Jesteś moim signifié je, jak už název napovídá, opět česko-polské. Jedná se však o sbírku výrazněji kompozičně členěnou a také významově abstraktnější. Kromě volného verše v ní Martinek užívá sevřený tvaru haiku. První část sbírky obsahuje básně milostné, jimiž prostupuje vedle polohy vyznavačské také motiv intelektuálního smutku a nenaplnění. Druhá část, uvozená citátem ze Sartrovy povídky Zeď, obsahuje kratší texty, vypovídající o úzkostných životních pocitech. V dané souvislosti autor přistupuje také k formálnímu rozrušování výpovědi, kterou místy rozčleňuje na jednotlivá slova. Následuje oddíl kontrastně zasvěcený žánru haiku. Ve čtvrté části, jež je označena jako Návraty – Powroty, autor poněkud překvapivě zařazuje básně otištěné již v debutu Co patří večernici – Sekrety Gwiazdy Wieczornej. K českým verzím básní však připojuje pozdější varianty anglické, někdy i francouzské. Následující oddíl soustřeďuje rozsáhlé příležitostné poemy, vzniklé při různých společenských událostech a figurující v literárních soutěžích. Poslední část pak shromažďuje básně různých autorů, českých i polských, dedikovaných Martinkovi.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Co patří Večernici – Sekrety Gwiazdy Wieczornej (BB 2001); Jsi mé signifié – Jesteś moim signifié (BB 2012).
Překlady: L. Przeczek-Waszková: Čtyři období lásky (1996); M. Chraścinová: Čas písně (1997, s W. Przeczkem); W. Przeczek: Intimní bedekr (1998); S. Nyczaj: Poezie = Pezje (1999, s W. Przeczkem a E. Sojkou); D. Kostewicz: Anatomie Chvíle (2003); D. T. Lebioda: Descartova lebka: výbor z básní z let 1980–2000 (2003); R. Putzacher: Mezi řádky: Básně z let 1995–2001 (VB 2003, s V. Dvořáčková, E. Sojka, J. Zogata); B. Miazek: Návrat (VB 2005, s. red. J. Červenka, F. X. Halas); E. Lipska: Okamžik nepozornosti (2006); W. Kalaga: Mlhoviny diskurzu: Subjekt, text, interpretace (2006); J. Sikora: Za pózno na wiosne = Příliš pozdě na jaro (2007); D. Muchová: Motýli slov (2007); B. Urbankovski: Erotikon pro toho, jenž přijde po mně (2007); M. M. Tylko: Setkání s jiným (2009); J. Daehne, J. Molęda: Radobýl, Horyzont zdarzeń = Obzor událostí (2010, do pol. J. Molęda, do č. L. Martinek); W. Łęcki: Widok ustronny = Pohled z ústraní (Płock, 2010); W. Malicki: Słowa pod wiatr = Slova proti větru (s. W. Przeczkem: 1997, 2. wyd. popr., 1997; 2000); Stefan Grabiński: V domě Sáry a jiné povídky (2012); Danuta Mucha: Baśniowy świat w czterech porach roku – Pohádkový svět ve čtyřech obdobích roku (2012); Gustaw Morcinek: Jak horník Bulandra přelstil čerta, Vyprávění o Pusteckém, O tom, jak horník Maślok handloval s Pusteckým, in: týž: Z říše Pusteckého – Z krainy Pusteckiego (2012); Zbigniew Chojnowski: Mazurské odjezdy (2012); Wojciech Ossoliński: 40 nesprávných básní o mém městečku – 40 niepoprawnych wierszy o moim miasteczku (2013); Marek Rapnicki: Barabáš a jiné básně – Barabasz i inne wiersze (2013); Jacek Molęda: Šel jsem pro chleba – Wyszedłem po chleb (2013); Zbigniew Chojnowski: Mazurské dědictví (2013).
Práce o literatuře (výběrově): Polská literatura českého Těšínska po roce 1945 (2004); Polská poezie českého Těšínska po roce 1920 (2006); Region, regionalismus a regionální literatura (2007); Życie literackie na Zaolziu 1920–1989 (pl. 2008); Současná česká literatura I/1 (2008); Identita v literatuře českého Těšínska. Vybrané problémy (2009); Literatura a hudba I/1,2 (2009, vš. skripta); Hledání kořenů. Literatura Krnovska a její představitelé. I. díl. Od středověku po interetnické vztahy v literatuře 20. století (2009); Hledání kořenů. Literatura Krnovska a její představitelé. II. díl. Od národního obrození do současnosti (2010); Fryderik Chopin v české literatuře (2013); Władysław Sikora. Monografie (2015); Identita v literatuře Těšínska (2015); Henryk Jasiczek. Monografie (2016).
Příspěvky ve sbornících: Krnovsko: Vlastivědné kulturní neperiodikum (1993); Literatura a region (1995); Literatura v literatuře (1995); Literatura v českém a polském Slezsku = Literatura na Śląsku czeskim i polskim (1996); Normy normalizace (1996); Současné vztahy české a polské literatury = Współczesne kontakty literatury czeskiej i polskiej (2001, za kol. aut., též red.); Česká a polská emigrační literatura = Emigracyjna literatura czeska i polska (2002, též red. s M. Tichý); Tajemství z podzemí: Podivuhodné osudy dvojic (2002); U zródel sensu (U pramenů smyslu) (Racibórz, 2003); Česká a polská samizdatová literatura = Czeska i polska literatura drugiego obiegu (2004, též red. s M. Tichý); Dům v české a polské literatuře = Dom w literaturze czeskiej i polskiej (2009, též ed.); Moře v české a polské literatuře = Morze w literaturze czeskiej i polskiej: materiały z międzynarodowej konferencji naukowej (2009, též ed.); Evropská dimenze české a polské literatury = Europejski wymiar literatury czeskiej i polskiej (2011, též ed.); Rozumíme si navzájem?: možnosti reflexe minulosti v současnosti v české a polské literatuře, jazyce a kultuře 20. století (2011, též ed.); K literárnímu životu polské národnostní menšiny v Českém Těšíně po druhé světové válce, in M. Borák (ed.): Český Těšín. Válečné a poválečné osudy města (2011); Fryderyk Chopin v české literatuře, in L. Martinek (ed.): Evropská dimenze české a polské literatury – Europejski wymiar literatury czeskiej i polskie (2011); K literární tvorbě spisovatelů řecké národnostní menšiny v Československu a České republice Praxitelise Makrise a Sotirise Joanidise, in Z. Zemanová – L. Pořízková (eds.): Cizinec – vyhnanec – přistěhovalec. Sborník příspěvků z mezinárodního sympozia Umění a kultury střední Evropy 2011 (2012); Znovuobnovená kulturní paměť Jeseníků, in I. Harák – P. Horký: Jazyk, literatura a region. Sborník z mezinárodní konference pořádané katedrou bohemistiky PF UJEP v Ústí nad Labem ve dnech 6. – 7. 11. 2011 (2012); Překlady Óndry Łysohorského do cizích jazyků, in I. Pospíšil – M. Zelenka (eds.): Kontexty literární vědy, sv. 3 (2012); Óndra Łysohorsky – regionální autor, nebo lašsko-evropský básník?, in L. Martinek a kol.: Od dialektů k literárním jazykům v Evropě – Od dialektów do języków literackich w Europie (2012); Regionalismus a regionální literatura z hlediska literárně-komunikačního aspektu, in J. Kubíček – P. Michna (eds.): Paměť míst. Vlastivědná práce na Moravě, suppl. 1, 2013; Wilhelm Przeczek jako dramatik, in L. Martinek (ed.): Divadlo v české a polské literatuře – Teatr w literaturze czeskiej i polskiej. Sborník z mezinárodní konference konané 15. – 16. 11. 2005 v Opavě (2015), dostupné též z: https://literaturanaslu.files.wordpress.com/2015/04/divadlo.pdf; „Vracím se, tedy jsem.“ Nad poezií Bonifacyho Miązka, in J. Heczko – L. Martinek (eds.): Česká a polská poezie po roce 1989 – Poezja czeska i polska po 1989 roku. Sborník z mezinárodní konference konané 10. – 11. 11. 2004 (2015), dostupné též z: http:// literatura.fpf.slu.cz/?p=388; K pojetí estetické hodnoty v díle Jana Mukařovského a jeho následovníků (se zvláštním zřetelem k problematice mezitextovosti), in L. Martinek a kol.: Český a polský strukturalismus a poststrukturalismus – historie a současnost – Strukturalizm i poststrukturalizm czeski i polski – historia i współczesność (2015).
Uspořádal, vydal, redigoval (výběrově): J. Daehne: Gramofon v okně: verše z let 1975–1981 (1995) + Zelený brevíř: z veršů let 1988 až 1992 (1995) + Podobizny krajiny: z veršů let 1993 a 1994 (1996); D. Cvek: Krajina v přízemí (1995); F. A. Šípek: Když zrno tluče křídly (2000); Země žulových křížů I. (2000; ed. s kol. aut.); F. A. Šípek: Když zrno tluče křídly (2000, redakce); Literární věda na prahu 21. století – Nauka o literaturze u progu XXI stulecia (2000, redakce s M. Mikuláškem); W. Przeczek: Kniha úrody (2001, ediční poznámka, heslo autora + redakce s J. Kubiczkem); J. Urbanec: Bibliografie 1960–2001 (2001, redakce a rejstřík); L. Martinek: Co patří Večernici – Sekrety Gwiazdy Wieczornej (2001, ediční poznámka + redakce spolu s K. Kaszperem); S. Franczak: Dotek lásky (2001, redakce, biografická poznámka); Současné kontakty české a polské literatury – Współczesne kontakty czeskiej i polskiej literatury (2001, redakce, anotace); Česká a polská emigrační literatura – Emigracyjna literatura czeska i polska (2002, anotace  + redakce s M. Tichým); Atlantida severu. Miniantologie mladé poezie z Jeseníků, 2002, č. 10 – příloha; V. Blucha: Velký požár (2002, poznámka na přebalu, lektorát rukopisu); D. Tomasz Lebioda: Descartova lebka (2003, překlad a redakce, doslov); L. Soldán: Výběrová bibliografie (2003, redakce a medailon); Česká občanská společnost a modely demokracie v 21. století (2003, redakce s M. Tichým); D. Kostewiczová: Anatomie chvíle (2003, redakce s J. Damborským a J. Vitoněm); N. Chadzinikolau: Poezie. Poezje. Ποιήματα (2003, redakce s J. Vitoněm); U zródel sensu [U pramenů smyslu]: Lesmian, Hrabal, Schulz (2003, red. s. J. Nowakem a M. Rapnickim); W. Kostrzewa: Bílé tango – Białe tango (2004, redakce s J. Vitoněm); Česká a polská samizdatová literatura – Czeska i polska literatura drugiego obiegu. Sborník z mezinárodní vědecké konference konané v Opavě 13.–14. 11. 2002 (2004, redakce s M. Tichým + anotace); B. Miązek: Návrat (2005, redakce s M. Červenkou a F. X. Halašem + překlad, doslov, medailon autora); D. T. Lebioda: Tajemství papeže (2005, překlad, redakce, ediční poznámka); M. Černý: Krajina v samotách slova (2005, redakce s M. Černým); E. Lipska: Chvíle nepozornosti (2006, redakce s J. Vitoněm); Obraz minulosti v současné české a polské literatuře – Obraz przeszłości we współczesnej literaturze czeskiej i polskiej (2006, s J. Heczkem); D. Muchová: Motýli slov (2007, redakce s J. Vitoněm); M. Písková: Úvod do světové literatury I., II. (2007, lektor publikace); M. Písková: Slovenské etudy (2007, lektor a redaktor publikace); M. M. Tytko: Setkání s Jiným (2009, redakce s J. Červenkou a J. Vitoněm); Hledání kořenů. Literatura Krnovska a její představitelé. I. díl. Od středověku po interetnické vztahy v literatuře 20. století. (2009, redakce s J. W. Königem); J. Daehne – J. Molęda: Radobýl (Radobyl) – Horyzont zdarzeń (Obzor událostí) (2010, redakce s L. Zakopalovou + editor); Dům v české a polské literatuře – Dom w literaturze czeskiej i polskiej. Sborník z mezinárodní vědecké konference konané na Slezské univerzitě v Opavě Opava 14. – 15. listopadu 2006 (2009, editor); Moře v české a polské literatuře – Morze w literaturze czeskiej i polskiej. Sborník z mezinárodní vědecké konference konané na Slezské univerzitě v Opavě 13. – 14. 11. 2007 (2009, editor); Hledání kořenů. Literatura Krnovska a její představitelé. II. díl. Od národního obrození do současnosti (2010, redakce s J. Gregarem); Rozumíme si navzájem? Možnosti reflexe minulosti v současnosti v české a polské literatuře, jazyce a kultuře 20. století (2011, editor a redaktor); E. Křenek: Elegie pro Olinku. Koláž vzpomínek a úvah (2011); Korespondence Františka Antonína Šípka s Janem Skácelem a Hostem do domu, in Sborník bruntálského muzea (2011); Evropská dimenze české a polské literatury – Europejski wymiar literatury czeskiej i polskiej (2011); Země žulových křížů. Antologie poezie z Jesenicka II., in Sever, západ, východ,v. 4 – Jeseníky (2011, výběr ukázek poezie, heslář, redakce spolu s T. Sukem); P. Španger: Kryštof (redakce textu povídky s B. Správcovou+ autorský medailon;) Tvar 2012, č. 12; J. Daehne: Sedm semen z Jidášova stromu (2012); L. Martinek a kol.: Od dialektů k literárním jazykům v Evropě – Od dialektów do języków literackich w Europie (2012); J. Klimsza: Pes bez srsti (+ autorský medailon): Kruje, Nahý pes, Sen z 12. dubna ráno – Gagarinovo výročí, Weles 2013, č. 51–52; Divadlo v české a polské literatuře – Teatr w literaturze czeskiej i polskiej. Sborník z mezinárodní konference konané ve dnech 15. – 16. 11. 2005 na Slezské univerzitě v Opavě (2015, redakce s J. Heczkem), dostupné z: https://literaturanaslu.files.wordpress.com/2015/01/divadlo.pdf; Česká a polská poezie po roce 1989 – Poezja czeska i polska po 1989 roku. Sborník z mezinárodní konference konané 10. – 11. 11. 2004 (2015, ed. s J. Heczkem), dostupné z: http://literatura.fpf.slu.cz/?p=388; L. Martinek (ed.): J. Urbanec: vědecký profil a výběrová bibliografie (2015); L. Martinek a kol.: Český a polský strukturalismus a poststrukturalismus – historie a současnost – Strukturalizm i poststrukturalizm czeski i polski – historia i współczesność (2015).

LITERATURA

Studie a články: I. Kolářová: Noviny Slezské univerzity 1998, č. 1; L. Przeczek: Noviny Slezské univerzity 1999, č. 5; (re): Noviny Slezské univerzity 2003, č. 4; Š. Dvořáková: Noviny Slezské univerzity 2003, č. 1.
Recenze: Co patří Večernici – Sekrety Gwiazdy Wieczornej: M. Tichý, Noviny Slezské univerzity 2001, č. 1; M. Blahynka, Haló noviny 28. 11. 2001; L. Soldán, Sedmá generace 2001, č. 12; P. Čermáček, Host 2002, č. 6; J. Staněk, Tvar 2002, č. 13; I. Motýl, Protimluv 2002, č. 4;  Z. Janík, Mosty 2002, č. 12; L. Muška, Weles 2002, č. 14; K. Strávník, Psí víno 2002, č. 20; P. Cekota, Psí víno 2002, č. 20; I. Horák, Psí víno, č. 20 * Polská literatura českého Těšínska po roce 1945: Z. Smolka, Česká literatura 2005, č. 3; I. Harák, Svět literatury 2006, č. 33; I. Pospíšil, Sborník prací filozofické fakulty brněncké univerzity. Slavica litteraria. Řada literárněvědné slavistiky (X) 2005, č. 8; V. Žemberová, Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Slovanské studie – Studia Slavica 2007, č. 11; M. Blahynka, Obrys – Kmen 2004, č. 50; L. Soldán, Duha 2005, č. 1; P. Hrbáč, Weles 2005, č. 21; V. Burian, Listy 2005, č. 3; M. Slowiaczek, Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Slovenské studie – Studia Slavica 2006, č. 10 * Polská poezie českého Těšínska po roce 1920: M. Blahynka, Obrys – Kmen 2007, č. 17; J. Zarek, Česká literatura 2007, č. 3; I. Harák, Usta ad Albim Bohemica 2007, č. 1; L. Štěpán, Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity. Slavica litteraria. Řada literárněvědné slavistiky (X) 2007, č. 10; H.–Ch. Trepte, Slavia 2007, č. 4; M. Kuklová, Wiener Slavistisches Jahrbuch 2008, č. 54 * Region, regionalismus, regionální literatura: I. Bogoczová, Bohemistyka 2009, č. 1; H.-Ch. Trepte, Slavia 2011, č. 1 * Identita v literatuře českého Těšínska: L. Kněžourková, Slovanský přehled 2010, č. 1–2; V. Burian, Listy 2009, č. 6; H.-Ch. Trepte, Brünner Beiträge zur Germanistik und Nordistik 2012, č. 1–2; K. Jaworski, Zwrot 2015, č. 9; K. Jaworski, Kulturní noviny 2015, č. 40 * Hledání kořenů. 1. díl: L. Muška, Akord 2011, č. 3; J. Kubíček, Vlastivědný věstník moravský 2010, č. 1; Z. Janík, Dokořán 2009, č. 52; I. Dorovský, Sborník bruntálského muzea. Bruntál (2010); Z. Stala, Media, kultura, komunikacja społeczna 2011, č. 7; J. Waldnerová, Kontexty kultúry a turizmu 2010, č. 1 * Hledání kořenů. 2. díl: J. Kubíček, Sborník bruntálského muzea (2012); J. Kubíček, Vlastivědný věstník moravský (2011); L. Muška, Akord 2012, č. 3 * Jsi mé signifié – Jesteś moim signifié: I. Harák, Dobrá adresa 2013, č. 9; B. Widera, Śląsk 2013, č. 5 * Władysław Sikora. Monografie: I. Harák, Dobrá adresa 2015, č. 6; M. Hrabal, Kulturní noviny 2015, č. 35; S. Taboł, Studia Slavica 2015, seš. 2 * Fryderyk Chopin v české literatuře: A. Vatulíková, Půlnoční expres 2013, č. 12; J. Hanousek, Protimluv 2013, č. 3–4; P. Horký, Listy 2013, č. 6; Cz. Rudnik, Zwrot 2013, č. 9; P. Horký, Wien. Wiener Chopin-Blätter, Zeitschrift der Internationalen Chopin-Gesellschaft in Wien (2015, přel. E. Boková); K. Tałuć, Śląsk 2014, č. 1; K. Bilica, Ruch Muzyczny 2014, č. 3; K. Kałwak, Bohemistyka 2014, č. 4, P. Horký, Slavica Wratislaviensia, Acta Universitatis Wratislaviensis, č. 3594 (2015).
Rozhovory: (re), Noviny Slezské univerzity 2002, č. 1; I. Augustin, Noviny Slezské univerzity 2010, č. 3–4; M. Novotný: Noviny Slezské univerzity 2011, č. 2.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Martinkova básnická prvotina ukazuje svého autora trochu jinak, než jak jsou jeho studenti zvyklí ho vnímat za katedrou: jako básníka nostalgie i společenského apelu, a rovněž jako jednoho z dělníků na onom mostě mezi národy a kulturami.
M. Tichý: Co patří Večernici Libora Martinka?, Noviny Slezské univerzity 2001, č. 1, s. 18.

Nebýt českých a zároveň polských textů básní, ono by to na knížku nevydalo, řekne někdo. Domnívám se však, že právě v této „dvojtextovosti“ spočívá podnětnost knížky.
L. Soldán: Zase jedno básnické vyznání, Sedmá generace 2001, č. 12, s. 21.

Na poezii Libora Martinka (1965) si vážím především jeho upřímnosti. Když se mi dostala do rukou jeho první knižně vydaná sbírka Co patří Večernici – Sekrety Gwiazdy Wieczornej (Opava 2001), nalezl jsem v ní to, co jsem uviděl vepsané do rysů autorovy tváře na fotografii na obálce, tedy poctivý úmysl, vážnost, snahu po vyslovení toho, co v šumu různých povrchních debat často zaniká, tedy citlivost pro vnímání okamžiku.
P. Cekota: Co patří Večernici, Psí víno 2002, č. 20, s. 20.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (pk), 8. 3. 2016 (ad)
Aktualizace bibliografie: 21. 6. 2014 (pk)

David HRBEK

* 26. 1. 1968, Olomouc

Zdroj: Archiv Davida Hrbka

Zdroj: Archiv Davida Hrbka

Na FF UP vystudoval českou a anglickou filologii. Studium ukončil v roce 1991 získáním magisterského titulu na základě obhajoby diplomové práce Jonáš, jeho geneze a vývoj, která se zabývala literárně-dramatickou postavou Jonáše vytvořenou Jiřím Suchým a vystupující mj. v hrách Jonáš a tingl-tangl, Jonáš a dr. Matrace a Jonáš dejme tomu v úterý (vedoucí diplomové práce byla Alena Štěrbová, oponentem Lubomír Machala). Z univerzitních učitelů jej ovlivnili především Alena Štěrbová a z katedry anglistiky Josef Jařab, Marcel Arbeit a Jaroslav Peprník. Po absolvování vojenské služby Hrbek učil sedm let na Slovanském gymnáziu v Olomouci a od roku 2000 je zaměstnán jako lektor animací v Muzeu umění Olomouc. Je ženatý a má dvě děti.

V roce 1991 nastoupil do nakladatelství Votobia, kde také založil edici Současné české divadlo. Od roku 2003 moderuje v pražském Švandově divadle talkshow s názvem Scénické rozhovory. Hosty programu byli např. V. Havel, T. Sedláček, T. Klus, S. Vega, M. McCartney (bratr P. McCartneyho), Lou Reed, H. Hegerová, Z. Svěrák, J. Grygar, L. Pešek, B. Hrzánová, V. Dyk, L. Sobota ad. Několik rozhovorů vzniklo i ve spolupráci s Českým centrem v New Yorku (s V. Birgusem, J. Štreitem či A. Kratochvílem) a také ve spolupráci se Stálým zastoupením ČR při Evropské unii v Bruselu (s D. Vávrou a V. Marhoulem). Od roku 2011 provozuje též Talkshow Davida Hrbka, situovanou původně do Olomouckého Artic Music Clubu, od poloviny roku 2011 pak přesunutou na pódia olomouckého Divadla hudby nebo Domu kultury v Kroměříži. Hrbek píše blog na serveru iDnes.cz a publikoval také několik rozhovorů v časopisu Reflex (s K. Voormannem, O. Toscanim, B. Kurasem ad.). Knižně vydal rozhovory s D. Vávrou Šumný Vávra (2001, 2003 – dvojí vydání knihy naznačuje kladný ohlas, a to i mezi kritiky) a R. Vanem Někdy ráj (2008). Kniha Všechno je sázka (2006) obsahuje záznamy ze scénických rozmluv ve Švandově divadle. Hrbek je také autorem libreta k celovečerní opeře Labyrint vášně hudebního skladatele Tomáše Hanzlíka a libreta napsal k dalším třem Hanzlíkovým drobnějším operám. V roce 1992 založil v Olomouci Vydavatelství Davida Hrbka s cílem vydávat divadelní literaturu. Podařilo se mu to v případě scénáře Otakáro Schmidta Tajů plný ostrov: Divadlo Sklep. Ještě jako student FF UP přišel s nápadem vydat sborník k šedesátinám Jiřího Suchého. Spolu s Jiřím Fialou se na přípravě sborníku podílel i editorsky a autorsky příspěvkem Umění šansonu. Vedle editorů do publikace přispěli jak členové olomoucké katedry bohemistiky A. Štěrbová, E. Petrů, tak umělecké osobnosti J. Žlebek, J. Škvorecký, Z. Svěrák, J. Menzel, P. Dostál, P. Rut, J. Molavcová, J. Anderle, M. Holub, V. Komárek, J. Vodňanský, M. Horníček ad. Kniha-dárek s názvem Jiřímu Suchému: Sborník studií, vzpomínek a blahopřání k jubileu J. Suchého (1991) vyšla, jak David Hrbek vzpomíná, „v den Suchého narozenin, v říjnu 1991, kdy se to vezlo do Semaforu, kde mu to ostatní slavnostně předali na jevišti. Já u toho být nemohl, protože mě neuvolnili z vojny“. (informace o sborníku a vzpomínka čerpány z osobní korespondence autorky s Davidem Hrbkem ze dne 22. 10. 2012)

Jako prozaik Hrbek knižně debutoval cyklem nerozsáhlých humorně laděných povídek nazvaným Dvacet zářících drahokamů. Číslovka v názvu značí počet povídek v knize, které jsou doprovozeny prologem a epilogem. Scelujícím jmenovatelem povídek je autorovo rodinné prostředí. Vypravěč představuje svérázné postavy svých příbuzných, jejich charaktery, vzpomíná na příhody z každodenního života, ale také zpřítomňuje události, které se týkají starších generací rodu a které zná jen z vyprávění. Vypravěč se proměňuje v souvislosti s časovým ukotvením příběhu, velká část povídek je situována do minulosti a vypravěč rodinné dění nahlíží dětskou optikou. V cyklu se vyskytují také povídky odkazující k nedávné minulosti či současnosti, ve kterých už je vypravěč dospělý muž a vypráví příběhy o své nově založené rodině, o manželce a vlastních dětech. Třebaže obrazy ze života jedné olomoucké rodiny mají ryze privátní charakter, promítají se do nich zákonitě dějinné události 20. století i počátku století aktuálního. Výraznou postavou, jež prochází napříč cyklem, je vypravěčova-autorova maminka. Hrbek sám nezastírá (ba spíš akcentuje) autobiografické ladění příběhů, které líčí bez snahy o explicitní pointu, což jim ovšem neubírá na působivosti, osobitém humoru či melancholii. Hrbkův styl je civilní, bez snahy po jazykovém experimentování. Úhlednou knihu nevelkého formátu ilustrovala Markéta Šimková, která je také autorkou obrázku na přebalu. Černobílé kresby provedené různými technikami korespondují s proměnlivou atmosférou příběhů. Součástí knihy je i CD s pěti povídkami, čtenými bratry Danielem a Davidem Hrbkovými, Tomášem Kärgerem a Michalem Dlouhým. Kniha se stala též podkladem pro čtyřdílnou četbu na pokračování, při které Český rozhlas 3 (stanice Vltava) odvysílal v únoru 2012 dvanáct povídek zprostředkovaných Petrem Kubesem.

BIBLIOGRAFIE

Próza: Dvacet zářících drahokamů (2010).
Knižní rozhovory: Šumný Vávra (2001, 2003), Všechno je sázka (2006), Někdy ráj (2008).
Uspořádal, vydal, redigoval: O. Schmidt, Tajů plný ostrov: Divadlo Sklep (1993); O. Schmidt, Eliška má ráda divočinu (1997); D. Hrbek a kol., Jiřímu Suchému: Sborník studií, vzpomínek a blahopřání k jubileu J. Suchého (1991).

LITERATURA

Recenze (próza): Dvacet zářících drahokamů: T. Janušová, LitN 2012, č. 3; roj, MFD 23. 10. 2010.
Recenze (knižní rozhovory): Šumný Vávra: P. Ondračka, Host 2002, č. 5, Rec. příl.; M. Jareš, Tvar 2001, č. 16; I. Zítková, Nové knihy 2001, č. 27/28; J. Kerbr, Nové knihy 2001, č. 27/28; R. Diestler, Rock & pop 2001, č. 7; Z. Hořínek, Týden 2001, č. 26; J. Chuchma, MFD 28. 5. 2001; L. Machala, Mosty 2000, č. 39 * Všechno je sázka: M. Groman, Dobrá adresa 2007, č. 8; K. Farná, Právo 22. 12. 2006; M. Fialková, Český dialog 2006, č. 11/12.
Rozhovory: M. Prchal, Labyrint 1993, č. 7; B. Mazáčová, Divadelní noviny, č. 8; M. Heloňová, Olomoucký večerník 2011, č. 52; R. Helcl, MFD 30. 11. 2006; J. Beneš, Olomoucký deník 7. 2. 2011; R. Helcl, MFD 30. 9. 2010.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Půvab Hrbkových povídek spočívá ve skutečnosti, že sdělované příběhy či jejich fragmenty čtenář na základě vlastních zkušeností s autorem sdílí. Právě tato nevtíravá důvěrnost je pro autora devizou, která mu umožňuje volně dýchat a nenechat se svazovat v tomto případě nadbytečnou potřebou fabulování dějových point.
J. Soukup: Hrbek, David: Dvacet zářících drahokamů, [online] iLiteratura.cz, 13. 1. 2011.
Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/27677/hrbek-david-dvacet-zaricich-drahokamu

Jeho texty jsou prosté, výstižné a také upřímné. Hrbek v nich spojuje humor židovského zabarvení s dětskou hravostí a dává tak čtenáři nahlédnout do barevného světa jedné rodiny, ale i jednoho města a jeho okolí. I přes výraznou orientaci na postavy, jakési rodinné typy, přeznívají silně do Hrbkových povídek také místa jako nositelé příběhů – Hrbek tak nechává ožít místní část Černovír, popisuje uličky okolo kina Mír ve středu města nebo pohled z okna vojenské nemocnice na Klášterním Hradisku. Jeho postavy, více či méně zvláštní příbuzní a příslušníci jednoho rodu se vydávají na cesty za úspěchem a neúspěchem, na cesty, které končívají také smrtí. I tu Hrbek popisuje bez zbytečného patosu jako přirozenou, nutnou věc.
T. Soldán: Příběh drahokamů na zdech, [online] Český rozhlas Olomouc.
Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/olomouc/literatura/_zprava/david-hrbek-zarici-drahokamy–1014445

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Webové stránky Davida Hrbka
Blog Davida Hrbka na iDNES.cz
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Rozhovor s Davidem  Hrbekem: Čím jsem starší, tím mám Olomouci raději, Olomoucký deník 7.2.1011
Heslo o Davidu Hrbkovi na Wikipedie.cz
Životopis Davida Hrbka na stránkách Švandova divadla
Recenze knihy Dvacet zářících drahokamů na iLiteratura.cz
Životopis Davida Hrbka na Databáze knih.cz
Článek o dvanáctidílné četbě na pokračování ze souboru povídek Dvanáct zářících drahokamů na stránkách ČR3
Článek o knize Všechno je sázka na stránkách Českého dialogu
Odkazy na recenze a názory ke knize Všechno je sázka na stránkách nakladatelství Dokořán

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 31. 10. 2012 (pk)