Archiv rubriky: redaktor

Jiří DAEHNE

* 4. 8. 1937, Holešov
† 17. 8. 1999, Krnov

Maturoval v roce 1955 na gymnáziu v Krnově. Poté nastoupil na Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, na níž v roce 1960 úspěšně uzavřel studia učitelského oboru výtvarná výchova a ruský jazyk. Od roku 1963 byl zaměstnán jako učitel výtvarné výchovy na Střední pedagogické škole v Krnově. V tomto městě žil až do konce svého života.

Daehne své první básně publikoval již v době svých vysokoškolských studií v časopise Tribuna. Je autorem dvanácti, převážně vlastním nákladem vydaných sbírek. Knižně debutoval sbírkou Berný peníz, která vyšla v roce 1979. Pro jeho básnickou tvorbu je typická tematická sevřenost básnických sbírek – sbírka Berný peníz je memoárovou poezií, která shrnuje autorovo dětství, mládí a ranou dospělost, sbírky Zelené dějiště (1990) a Zelený brevíř (1995) jsou zase propojeny tematikou krajiny a jasným apelem na uchování původní krásy přírody. Daehneho básnickou tvorbou se prolíná touha autora najít jednotu mezi člověkem a přírodou. Básnické texty jsou pevně ukotveny ke krajině Daehneho dospělosti, krajině, jejíž osu tvoří řeka Opava, k níž se autor ve svých textech s oblibou vrací. Krajina na Krnovsku a vzpomínky na minulost tedy tvoří dva základní celky Daehneho díla. Libor Martinek k tomu na záložce Daehneho sbírky Zelený brevíř poznamenává: „Oba tematické okruhy Daehneho poezie nevytvářejí dva izolované, navzájem se sebou nekomunikující ‚sémiotické vesmíry‘. Naopak, lze je přirovnat k dvouproudé silnici, jejíž dva pruhy představují prostor oddělený pouze přerušovanou čárou s možností vzájemného a oboustranného prostoupení nebo na dva chodníky po dvou stranách, obou březích mělkého, neširokého suchého příkopu.” Daehneho lyrika se však příliš nepohybuje v rovině lyrických abstrakcí. Autor své texty sytí nejen řadou konkrétních toponym, ale jeho texty defilují i jednoduše, ale jasně vykreslené charaktery. Nejmarkantnější je tento postup ve sbírce Gramofon v okně (1995), kterou otevírá titulní obraz gramofonu autorových prarodičů jako- by přivolávajícího již dávno ztracené vzpomínky. Podobným pramenem lyrické obraznosti se mohou stát umělecké artefakty minulosti. Tento tvůrčí princip Daehne zvolil pro ineditní sbírku Archeologie, z níž posléze vybral básně do dvou sbírek publikovaných pod názvy PF 1998 (1997) a Věstonická Venuše (1998). V obou prezentoval intelektuálně náročnou poezie tematizující obecné úvahy nad místem člověka v dějinách. Charakteristickým formálním rysem tvorby Jiřího Daehneho je užití variace (klíčová součást zejm. sbírky Zelené dějiště) a volných veršů s delším rozsahem.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Berný peníz (BB 1979); Zelené dějiště (BB 1990); Gramofon v okně: Verše z let 1975–81 (BB 1995); Zelený brevíř: Verše z let 1988–92 (BB 1995); Ztráta rodného domu: Verše z léta 1995 a s nimi souznějící starší (BB 1996); Věstonická píšťalka (BB 1996); Podobizny krajiny: Z veršů let 1993 a 1994 (BB 1996); PF 1988: Šest básní ze sbírky Archeologie (BB 1997); Bosá Barunka (BB 1997); Věstonická Venuše: Dvanáct básní ze sbírky Archeologie (BB 1998); Radobýl (BB 2010); Sedm semen z Jidášova stromu (BB 2012).
Účast ve sbornících: Poezie ze země žulových křížů (2000, ed. L. Martinek); Laskavé podobizny (2005, ed. J. Urbanec).
Články a studie: Pročpak, lamentující, nenecháte aspoň teď promluvit mistra poezie? Nedožité pětasedm- desátiny básníka F. A. Šípka, in Naše pravda 8. 8. 1996; Sellier et Bellot, in Obrys – Kmen 3. 5. 2002.

LITERATURA

Články a studie: (B. a.): Zatrženo, Rudé právo 3. 7. 1995; L. Martinek: Ex post (doslov), in J. Daehne, Gramofon v okně (1995); (zm): Zelené brevíře Jiřího Daehneho, in Moravskoslezský den 5. 1. 1996; L. Martinek: Doslov, in J. Daehne, Zelený brevíř (1996); L. Martinek: O třech dimenzích sbírky Po- dobizny krajiny (doslov), in Podobizny krajiny (1996); H. Polcarová: Kulturní osobnosti našeho regi- onu, (1992); P. Hanuška: Paměť člověka a slov, in Aluze 1996/1997, č. 2; L. Friedmann: Doslov, in J. Daehne, Bosá Barunka (1997); E. Garguláková. Ediční poznámka, in J. Daehne, Věstonická Venuše (1998); L. Martinek: Topografie vzpomínky: Podoby autenticity v „memoárové“ poezii Jiřího Daehneho, in Autenticita a literatura (1999, ed. V. Křivánek); L. Martinek: Korunní svědek krajiny, in Sborník pra- cí Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě. Řada literárněvědná (A), č. 3 (2001); L. Martinek: Vzpomínka na Jiřího Daehneho, in Dokořán, 2007, č. 43.
Recenze: Berný peníz: P. Poslední, Tvorba 1979, č. 36; J. Pavelka, Rovnost 31. 7. 1979; V. Slíva, Literární měsíčník 1980, č. 2 * Zelené dějiště: (B. K.), Nová svoboda 12. 12. 1990; V. Píša, Tvar 1991, č. 18 * Gramofon v okně: K. Sýs, Naše pravda 20. 7. 1995; F. Skorunka, Haló noviny 13. 7. 1995; Z. Heřman, Svobodné slovo 28. 9. 1995; A. Skýpala, Alternativa nova, 1996, č. 6; I. Pospíšil, Rovnost 9. 8. 1995; Š. Vlašín, Naše pravda 20. 6. 1996 (+ Věstonická píšťalka); A. Zachová, Češtinář, 1996, č. 5; A. Zachová, Scriptum 1997, č. 22 * Zelený brevíř: M. Blahynka, Haló noviny 23. 1. 1996 (+ Podobizny krajiny); M. Dobruš, Naše pravda 4. 4. 1996 (+ Podobizny krajiny); I. Pospíšil, Rovnost 3. 1. 1996 (+ Podobizny krajiny); P. Kotrla, Tvar 1996, č. 10, (+ Podobizny krajiny); I. Harák, Alternativa nova 1996, č. 3; J. Cigánek, Obrys-Kmen 5. 1. 1999 * Věstonická píšťalka: A. Mikulášek, Haló noviny 18. 6. 1996; F. Skorunka, Obrys-Kmen 19. 8. 1996; L. Martinek, Aluze 1998, č. 1 * Ztráta rodného domu: A. Mikulášek, Haló noviny 3. 12. 1996; Š. Vlašín, Naše pravda 12. 12. 1996; O. Rafaj, Naše pravda 13. 3. 1997; I. Pospíšil, Rovnost 2. 1. 1997 * Bosá Barunka: A. Mikulášek, Haló noviny 3. 3. 1997; Š. Vlašín, Naše pravda 6. 2. 1997; L. Martinek, Aluze 1998, č. 2/3 * Věstonická Venuše: J. Klaner, Naše pravda 1. 4. 1998, č. 13. 5. 1. 1999 * Věstonická píšťalka: A. Mikulášek, Haló noviny 18. 6. 1996; F. Skorunka, Obrys-Kmen 19. 8. 1996; L. Martinek, Aluze 1998, č. 1 * Ztráta rodného domu: A. Mikulášek, Haló noviny 3. 12. 1996; Š. Vlašín, Naše pravda 12. 12. 1996; O. Rafaj, Naše pravda 13. 3. 1997; I. Pospíšil, Rovnost 2. 1. 1997 * Bosá Barunka: A. Mikulášek, Haló noviny 3. 3. 1997; Š. Vlašín, Naše pravda 6. 2. 1997; L. Martinek, Aluze 1998, č. 2/3 * Věstonická Venuše: J. Klaner, Naše pravda 1. 4. 1998, č. 13.
Rozhovory a ankety: (ank), Literatura a dnešek, in Tvorba 22. 7. – 30. 12. 1981; L. Martinek, Detektivka, která se nekonala, in Tvar 1993, č. 33/34; (ank), in Obrys-Kmen 1995, č. 1; J. Zlomek, Věstonická píšťalka zůstala věrná svému hlasu, Naše pravda 30. 5. 1996.
Medailony ap.: E. Garguláková, Lidová demokracie 24. 8. 1992; J. Klaner, Naše pravda 31. 7. 1997; P. Petr, Prostor Zlín 1999, č. 4/6.
Nekrology: J. Zlomek, Naše pravda 1. 9. 1999; K. Sýs, Obrys-Kmen 10. 9. 1999; O. Rafaj, Obrys-Kmen 10. 9. 1999; (an.), Dokořán 1999, č. 11; L. Martinek, Dokořán 1999, č. 11.

Ukázky z ohlasů:

Jiří Daehne registruje vše, co se ho během života dotkne a jako pravý básník nehodnotí události podle vnějšího hábitu, nýbrž podle jejich vnitřního významu. A tak se vedle sebe z logiky básně ocitají nemoci a smrt a třeba zvonek na dveřích předměstského krámku. Co projde rukama básníka je důležité, nic se neztratí a vše je vyslechnuto a vyslyšeno.

K. Sýs: Poznámka na přebalu, in J. Daehne: Gramofon v okně, 1995.

Důležité a rozhodující je, že tato přírodní a krajinná lyrika žitá a psaná už „kvůli historii a symbolice“, má básnickou přesvědčivost, svěží obraznost i funkční eufonii, tím účinnější, čím jakoby spontánnější: „rudý rubín slunce“, „havraní a vraní čerň“, syté aliterace a bohaté rýmy, koncentrovaná invence („psí hlas jak pila půlí klid“) i vnitřní souzvuk naděje („záruka a slib, že znova bude líp“). […] Daehnovy eufonicky pozorně budované básně jsou mluvního, nikoli zpěvního rodu, a ačkoli básník volí raději „stvůlek plevele“, než „aby řádky byly bezkrvé, bezduché, umělé“, slovního plevele a strusky je v nich málo; a stojí snad za povšimnutí, že všechny Daehneho básně jak v prvotině, tak nyní jsou vždy bez strofických předělů, bez odstavcování, každá vydechnutá jakoby jedním dechem.

M. Blahynka: Dvě sbírky pozoruhodné poezie, in Haló noviny 23. 1. 1996, č. 19, s. 9.

Reálné obrazy odpozorované přírody a jejího aktuálního stavu se prolínají s autorovými pocity a vzpomínkami. Je to pochopitelné, jinak se díváme oknem ven koncem srpna nebo září, mihne-li se zároveň před očima vzpomínka na rodiče nebo blízké, kteří už odešli. To vše Daehne činí velmi záměrně a účelově. Chce prostě takto psát, takto vnímat a takto meditovat, navíc mnohokrát v několika variacích. Nestydí se za to, ani se tím nechlubí. Z jeho pohledu a patrně i z pohledu nakladatelství jsou básně prostě „čisté“ a splňují patrně také náležité estetické kategorie, tradičně s poezií vůbec a tohoto typu zvláště spojované. Mám na mysli „čistotu“ básnických přirovnání a obrazů, jemně propletené úvahové pasáže, stavbu básně vycházející z určité logické posloupnosti. Že je to celé až k uzoufání zdlouhavé, že se tu desítky slov dají škrtnout, aniž se cokoli vážného stane, že se v jednotlivých básních opakuje několik základních schémat, že už takové básně psaly před autorem desítky jiných básníků, počínaje snad májovci. To je přece problém zapšklých a nepřejících kritiků či čtenářů, kteří pořád tlačí nebohé autory do poezie aspoň částečně objevné a originální a neuznávají „klasické“ hodnoty…

V. Píša: Zelená poezie?, in Tvar 2. 5. 1991, č. 18, s. 14–15.

Související odkazy

Bibliografiká databáze ÚČL AV ČR

 

Autor hesla: Jiří Vladimír Matýsek (2016)

Ludvík KUNDERA

* 22. 3. 1920, Brno
† 17. 8. 2010, Boskovice

Zdroj: Archiv UP

Zdroj: Archiv UP

Pocházel z rodiny podplukovníka prvorepublikové armády. Jeho strýc Ludvík Kundera byl významný český klavírista, skladatel a hudební pedagog; spisovatel Milan Kundera byl jeho bratranec. V roce 1930 začal studovat na pražském reálném gymnáziu, od roku 1932 na gymnáziu v Litoměřicích. V roce 1938 maturoval a začal studovat germanistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde se setkal mj. s V. Jirátem a J. Mukařovským, kteří zde v té době přednášeli. V září 1939 přešel na Filozofickou fakultu Masarykovy Univerzity v Brně. V listopadu ale byly vysoké školy uzavřeny a Kundera mohl pokračovat ve studiích až po válce; na Masarykově univerzitě úspěšně absolvoval studium v roce 1946. Během okupace byl Kundera učněm jako drogista-materialista v Brně, v roce 1940 pracoval jako kreslič a od roku 1941 byl korespondentem a mzdovým účetním v továrně na nábytek v Rousínově. V roce 1943 byl totálně nasazen ve vojenském skladu ve Špandavě poblíž Berlína. Ještě téhož roku během bombardování Berlína onemocněl a vrátil se zpět do Brna, kde v poloilegalitě u různých známých (především malířů a spisovatelů) prožil zbytek války. Byl jedním ze zakladatelů surrealistické Skupiny Ra (1945–1949); stýkal se a spolupracoval mj. s B.Lacinou, V. Reichmannem, V. Zykmundem ad. V roce 1946 se spřátelil s Františkem Halasem, později se stal také editorem jeho díla, přičemž na svazcích 3–5 spolupracoval s Halasovým synem Františkem Xaverem a na posledním (šestém) svazku s druhým básníkovým synem Janem Halasem. V poválečném období (do roku 1949) mj. působil jako redaktor časopisu Blok. V letech 1949–1952 byl redaktorem deníku Rovnost, časopisu Host do domu (1953–1955). V roce 1954 strávil dva měsíce na stipendiu ve východním Německu, kde se osobně setkal s B. Brechtem. Od roku 1955 byl spisovatelem a překladatelem na volné noze. Když začal pracovat jako novinář, spřátelil se s O. Mikuláškem a J. Skácelem. V letech 1968–1970 působil jako hlavní dramaturg Mahenovy činohry brněnského Státního divadla (dnešní Národní divadlo Brno). V roce 1967 byl jedním ze spoluzakladatelů uměleckého Sdružení Q. V sedmdesátých letech nemohl z politických důvodů publikovat, takže jeho díla vycházela jako bibliofilie, samizdatové tisky, novoročenky apod. Po roce 1989 začal přednášet na FF MU, kde mu byl v roce 1990 udělen titul doktor honoris causa, v letech 1991–2004 působil na katedře germanistiky FF UP; vedl překladatelské semináře, přednášel německou poezii a drama. Během svého pedagogického působení ovlivnil a formoval své studenty, mezi nimi i básníka a překladatele R. Malého. Kundera žil od roku 1976 trvale v Kunštátě. Vedle své rozsáhlé publikační, spisovatelské, překladatelské a pedagogické činnosti v 90. letech redigoval své sebrané spisy, které začaly vycházet roku 1993. Od roku 1997 se projektu o rozsahu 17 svazků ujalo brněnské nakladatelství Atlantis. U příležitosti autorových osmdesátých narozenin uvedla Česká televize dokument Sedm životů (2000), Český rozhlas potom desetidílný životopisný seriál Životaběh Ludvíka Kundery (2003). Za svá díla obdržel Kundera mnoho ocenění, za všechny jmenujme alespoň Státní cenu za překladatelské dílo (1996), Uměleckou cenu česko-německého porozumění (Kunstpreis zur deutsch-tschechischen Verständnis), Státní vyznamenání ČR Medaile Za zásluhy v oblasti kultury a umění (2007) a Cenu Jaroslava Seiferta „za celoživotní literární dílo, vydávané ve Spisech L. K.“ (2009).

Kundera svými beletristickými i odbornými texty přispíval do velkého množství periodik, časopisů, almanachů a sborníků; z periodik např. Rovnost, LidN, MF, SvSl, LD, LitN, Kultura, Kvart, Blok, Host do domu, Listy, Plamen, Květen, Světová literatura, Divadlo, Orientace, Dialog, Index, Program, Duha, Kmen, Meandr, DivN, Texty, ZM, ČK, Přítomnost, Inicály, Souvislosti, Tvar, Tvorba, NK, Aluze ad. Ze zahraničních periodik Romboid (Bratislava), Plan (Vídeň), Akzente (Mnichov), Sinn und Form (Berlín), Sonntag (Berlín), Tagebuch (Vídeň), Palaestra (Amsterodam), Die Tat (Curych), Trajekt (Helsinky), Die Welt der Literatur (Hamburk), Gradiva (Brusel), Literatur und Kritik (Vídeň), Mitteilungen der deutschen Bibliothek (Helsinky), Modern Languages (Bangor, Sev. Wales), Modern Poetry in Translation (Londýn), Phases (Paříž), Spektrum (Curych), Studien (Berlín), Der Prokurist (Vídeň) aj.

L. Kundera byl všestranně nadaný umělec a intelektuál, který se dokázal s jistotou pohybovat v literatuře, výtvarném umění i divadle a dovedl své zkušenosti a znalosti uvádět do širšího kontextu a srozumitelnou formou podat veřejnosti, po roce 1989 také svým studentům. Vedle vlastního uměleckého díla patří k jeho největším přínosům české kultuře také jeho rozsáhlá a soustavná překladatelská činnost. Překládání se Kundera věnoval celý život; z počátku (těsně před válkou i během ní) překládal hlavně z němčiny, později také z francouzštiny, ruštiny, bulharštiny, rumunštiny, srbštiny a slovenštiny. Do němčiny překládal také, a mohl tak do německého kulturního kontextu vnést poezii F. Halase, V. Nezvala, F. Hrubína, K. Biebla a dalších českých básníků. Do češtiny přeložil takřka kompletně dílo B. Brechta, překládal H. Bölla, Ch. Morgensterna, přeložil jedinou rozsáhlejší prózu Země snivců (2009) expresionistického malíře A. Kubina, Básně G. Benna (1995) atd. Co se týče německého expresionismu, kterému se Kundera věnoval celý život odborně a svou poetikou ovlivnil i jeho vlastní tvorbu, byl editorem a překladatelem zásadní antologie německého expresionismu Haló je tady vichr – vichřice! (1967. Kunderův přínos je nezanedbatelný také v ediční činnosti; kromě množství almanachů a katalogů (oficiálních, ale také ineditních), které redigoval, příp. i graficky doprovodil, nutno zmínit alespoň sborník Skupina Ra (1947), Almanachy Q, díla H. Heina, společně s R. Vápeníkem již zmíněné Brechtovy sebrané spisy či dílo F. Halase. Je také autorem mnoha doslovů a předmluv. Kundera některé své práce a překlady podepisoval pseudonymy Jiří Koutník, dr. Ján Raum nebo Fernand Gromaire – vlastní poezii prezentoval Kundera jako překlady básní tohoto francouzského (neexistujícího) básníka.

Kundera je autorem mnoha dramat, z nichž jich také několik sám především v brněnské Mahenově činohře režíroval. Důležitou roli v kontextu Kunderovy dramatické tvorby hraje přístup k divadlu B. Brechta a některé scénické i dramaturgické postupy poetického divadla E. F. Buriana. Jako by hravost, která je patrná v autorově poezii a próze, snaha nalézt hranice daného uměleckého tvaru, prostoupila i do Kunderových divadelních her, přestože základní rovinu her tvoří především soudobá společensko-politická kritika. Autorova první realizovaná hra Totální kuropění (prem. 1961) má podtitul Divadlo o mnoha obrazech s mnoha osobami a s jedním jazzorchestrem a při její realizaci spolupracoval např. s výtvarníkem B. Lacinou, G. Bromem a jeho orchestrem i dalšími významnými osobnostmi kulturního života. Autor využívá prvků brechtovského divadla, ale nevychází jako Brecht z tradičních žánrů (epos, antické tragédie apod.), ale preferuje moderní žánry a jazykové prostředky, zařazuje improvizační pasáže, promluvy postav obsahují kritické komentáře současného světa, otázky obecně lidských problémů, poezii a filozofující pasáže. Tematicky se ve hře Totální kuropění vrací autor ke svým zážitkům z období nuceného nasazení v nacistickém Německu. A i když se v jiných hrách k tomuto dějinnému období opakovaně vrací, tak důležitějším prvkem, díky němuž jsou si v některých rysech i další hry (divadelní, rozhlasové a televizní) podobné, je alegoricky ztvárněná a kriticky viděná současnost. Autor ztvárňuje také historické náměty a události, zároveň ale nepřestává poukazovat k současné společnosti, jejímu směřování i politice. Adaptoval také divadelní texty jiných autorů (W. Shakespeare, V. K. Klicpera, J. Mahen a další). Kundera je rovněž původcem dramatického přepisu Komenského díla Labyrint světa a ráj srdce (Labyrint světa a lusthauz srdce, prem. 1983) a také mnoha her rozhlasových – např. Zvědavost (1964), Bezpodmínečný horizont (1968, s J. Sýkorou), Krásné ženy neboli Joseph Goebbels (1992) – i televizních inscenací – např. Nikola Šuhaj Loupežník (1978, r. E. Sokolovský), Signál (1980, r. A. Procházková). Nerealizovány zůstaly Hra o Janáčkovi (1972); Čtyři ženy Karla IV. (1973) a Brány do podsvětí (1989). Je autorem libreta Monument (1965), v němž se nechal inspirovat tragickým osudem českého sochaře O. Švece, autora Stalinova letenského pomníku, a hry Šárošpatok (1992) – oba texty dosud neinscenovány.

Kundera debutoval svými verši ve studentském časopise Mladá kultura v roce 1938. Původně se chtěl stát středoškolským učitelem, ale aby se vyhnul do výuky oktrojované nacistické ideologii, začal se naplno věnovat umělecké tvorbě; psal, překládal, maloval. Jeho raná tvorba je úzce spjata s poetikou meziválečné avantgardy, byl ovlivněn surrealismem, dadaismem i poetismem. Knižně publikoval Kundera již během války, kdy pomocí cyklostylu ještě s dalšími umělci, především z později vzniknuvší surrealistické Skupiny Ra, v níž byl Kundera jedním z nejaktivnějších členů, tiskli své texty. Za války publikoval mj. také své první překlady a byl iniciátorem a spolutvůrcem sborníku textů a grafik Roztrhané panenky, který v roce 1942 tajně společně s J. Istlerem a Z. Lorencem cyklostylem rozmnožili a kvůli dobové cenzuře antedatovali rokem 1937. V tomto období je Kunderova básnická i prozaická tvorba silně ovlivněna francouzským surrealismem (například v knihách drobných próz Konstantina nebo ve sbírce básní v próze Laviny), obecně je prozaizace verše pro období válečné a poválečné pro Kunderovu tvorbu typická; využívá psychického automatismu, volných asociací a tato hravost a nenucenost zůstane již charakteristickým prvkem jeho dalšího díla, patrná je i v dramatické tvorbě. Básně a prózy tohoto období jsou však také charakteristické svou tematizací války; zatímco v dalších sbírkách Kundera přetváří tematiku i motiviku svých veršů, např. v básni Rýha smrti (1944), kterou později zařadil do sbírky Tolik cejchů, i ve výše zmíněných sbírkách převažují ponuré obrazy války, zmaru a smrti. Dalším typickým jevem je propojování obrazové a slovesné složky, autor mj. svými texty doprovodil velké množství nejen vlastních sbírek grafik a knih; ze zmíněného období viz např. sbírku básní Výhružný kompas, kde se básně vzájemně doplňují s fotografiemi V. Zykmunda apod. Když z politických důvodů, ale také z potřeby jednotlivých členů nalézt vlastní tvůrčí metodu, došlo k rozpadu Skupiny Ra, věnoval se Kundera především redaktorské a publicistické činnosti. Názorový rozchod Skupiny Ra byl navíc podpořen také mj. pocitem z umělecké „nedostatečnosti“ či neaktuálnosti a vyprázdněnosti proklamovaného (post)surrealistického zaměření. Již ve sbírce Klínopisný lampář je surrealistická změť obrazů-pocitů doplňována o ironický podtón, s nímž lyrický subjekt svět v básni zobrazený komentuje. Kunderu také ovlivnila Halasova tvorba a jeho názory na poezii a umění. Je mj. také autorem bibliofilsky vydané básně Kampak to odešel pan Halas?, redigoval Halasovu posmrtně vydanou sbírku A co? (1957).

V 50. letech se Kundera věnoval především novinářské činnosti a jeho další tvůrčí období, tedy 60. léta, je charakteristické především zaměřením na dramatickou tvorbu a návraty ke starším textům a tématům. V roce 1967 publikoval krátkou prózu Odjezd, v níž se snaží s vypravěčským odstupem analyzovat mezilidské vztahy. Posun v autorské poetice přinesla sbírka Fragment, v níž oproti experimentu s formou i obrazy básník více akcentuje hru s jazykem, ironii, ale v pojetí světa lyrického subjektu prozařuje stále jistý smutek, místy až tragikomicky a sebeironicky vyhrocený.

Sedmdesátá léta jsou sice autorovým plodným obdobím, ale vzhledem ke znemožněné publikační činnosti je Kundera nucen vydávat svá díla „pouze“ jako bibliofilie, soukromé a příležitostné tisky, příspěvky do samizdatových sborníků apod. Pocity zmaru a tragické podtóny procházejí sbírkou Krajiny mizení i verši, kterými doprovázel např. grafické cykly J. Pilečka či L. Jandové, novoročenky apod. Snové motivy jsou patrné též ve sbírce Hruden, jejíž název je odvozen od třináctého měsíce Slovanů; v témže roce vydal bibliofilsky ke grafickému cyklu J. Škarohlída sbírku veršů Sny. Vliv poetismu i surrealismu je patrný i v autorových sbírkách, které vyšly již po roce 1989.

V průběhu 90. let Kundera sestavuje některé ze svých bibliofilsky a jinak příležitostně vydaných veršů z minulých časů do souborů, viz např. Ztráty a nálezy. V kontextu velmi rozsáhlého autorova díla jsou posledním vydavatelským počinem, co se týče česky vydané beletrie (a nepočítáme-li monumentální projekt jeho sebraných spisů), sbírky Sny též a Onde. Jak napovídá název sbírky Sny též, bude se v těchto básních opakovat pro básníka typické využití navazování zdánlivě nesourodých obrazů a dějů. Sen slouží jako důležitý významotvorný prvek; básně jsou dynamické a i na prostoru několika krátkých, až úsečných veršů básník dokáže navodit specifickou atmosféru (snově nereálnou, ale i děsivě konkrétní), v básních psaných volným veršem se míhají reálné i fiktivní postavy (např. Pérák), vzpomínky a pro autorskou poetiku opět typicky využívá lyrický subjekt ironických komentářů skutečnosti-současnosti.

Poslední básníkovou sbírkou je útlý svazek veršů Onde, který vyšel jako součást jeho sebraných spisů v brněnském nakladatelství Atlantis. Verše nepůsobí smířlivým dojmem, stále svým jazykem i metaforikou překvapuje; básně sice mají poněkud ztišenou atmosféru, často ale dojde k překvapivému zvratu v podobě narušení struktury včleněním nezvyklého, nečekaného obrazu. Fantaskní složka je obecně v Kunderově poezii velmi často přítomna podobně jako střet reality a snu, reality a vnitřního světa lyrického subjektu. Zároveň se ale lyrický subjekt dokáže na každodenní realitu dívat i s humorem, laskavostí, přestože nechybí v básních ironický osten, vztahující se k okolní skutečnosti, ale i k sobě samému, přičemž právě tyto vztahy a rozpory tvoří jeden ze základních stavebních kamenů Kunderovy poezie i prózy.

V průběhu 90. let Kundera vedle překládání a psaní poezie pracoval na kratších vzpomínkových textech, v nichž se vracel ke svým přátelům, kolegům-spisovatelům i zážitkům válečným, normalizačním apod. Texty původně vycházely na pokračování v Rovnosti a v časopise Kam v Brně. Souborně vyšly ve dvou svazcích Kunderových sebraných spisů pod názvy Řečiště a Různá řečiště. Součástí sebraných spisů je i svazek Piju čaj, v němž se Kundera věnuje své vášni pití čaje; do tohoto souboru textů zařadil Kundera různé texty prozaické i básnické (vlastní i překladové). Přestože je Ludvík Kundera mnohdy zmiňován především jako bratranec Milana Kundery, patří tato všestranná osobnost mezi důležité a inspirativní umělce druhé poloviny 20 století, a to nejen v kontextu české literatury a kultury.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Živly v nás (B 1946); Konstantina (PP 1946); Laviny (BB 1946); Na pospas aneb Přísloví pro kočku (PP 1947); Klínopisný lampář (BB 1948); Kampak to odešel pan Halas? (B, bibliof., 1949); Moře (B, bibliof., 1955); Záznamy a promluvy (BB 1961); Totální kuropění (D rozmnož. 1961, i prem.); Letní kniha přání a stížností (BB 1962); Nežert (D rozmnož., 1963; přeprac., prem. 1967); Korzár (D rozmnož., 1963, i prem.); Zvědavost (rozhl. hra, rozmnož. 1965, prem. 1964); Tolik cejchů (BB 1966, obsahuje i rané rkp. sbírky Rýha smrti a Hlavy a léta); Zvědavost (D, rozmnož. i prem. 1966); Odjezd (P 1967); Fragment (BB 1967); Večer všech dnů (rozhl. hra, rozmnož., 1967, prem. 1966); Prázdno zrod a vzdor tepání city křídlo vzduch (BB, bibliof., 1971); Zrcadla nočních měst (BB ke grafickému cyklu J. Pilečka, bibliof., 1976); Ptačí cesty (BB ke grafickému cyklu L. Jandové, bibliof., 1976); Jaro na podzim podzim na jaře (BB ke grafickému cyklu L. Jandové, bibliof., 1977); Krajiny mizení (BB, bibliof., 1978); Fakta aktu (BB, bibliof., 1982); Napříč Fantomázií (BB k fokalkům M. Korečka, bibliof., 1980); „el do Ra Da(da)“ (BB, bibliof., 1984); Hruden (BB 1985); Sny (BB ke grafickému cyklu J. Škarohlída, bibliof., 1985); Malé radosti (BB, bibliof. k večeru z poezie L. K. v Olomouci, 1987); Labyrint světa a lusthauz srdce. Theatrum didacticum aneb Světlé vymalování na motivy děl J. A. Komenského (D rozmnož., 1988, prem. 1983); Ptaní (BB 1990); Malé radosti (BB 1990); Namísto řeči (bibliof., 1990); Ztráty a nálezy (BB 1991); Pády (BB 1992); Spád věcí a jiné básně (BB 1992); Řečiště (vzpomínky, 1993); Hádvěó aneb Samá voda (bibliof., 1994); Vyvrácení stížností – Dementi einer Beschwerde (BB, Horn, Rakousko, bibliof., 1994, část ze sbírky Malé radosti); Sny též (BB 1995); Berlin (P, něm, Výmar 2000); Erinnerungen an Städte/Stätten wo ich niemals war (BB, něm., Ottensheim 2005, překl. E. Schreiber, německá verze sbírky Vzpomínky na místa, kde jsem nikdy nebyl); Onde (BB 2008).
Výbory: Napříč Fantomázií (BB 1991, obsahuje původně bibliofilské cykly z let 1971–1980); Nortia (BB, něm., Cuxhaven 1992); Zazimování a jiné básně (BB 2004, též angl. pod názvem Overwintering, 2004).
Scénicky: Historie Velikého Okresního Kýžala (lyrickoepické pásmo, 1963); Mít zelené tělo (lyrickoepické pásmo, 1964); Chameleon aneb Josef Fouché (libreto k opeře M. Štědroně, 1984, s P. Oslzlým, P. Scherhaufrem a M. Štědroněm); Balet Makábr (libreto k baletu, 1986, s dalšími); Královna Dagmar (loutk. hra, prem. 1988, s M. Klímou); Faustissimo. Stůj! Neprchej! Jsi úchvatná! aneb Poznámkový aparát k 3. dílu Fausta (1991); Hra o Janáčkovi (2005); později většina in Spisy L. K.
Ostatní práce: Německé portréty (EE 1956); Kunštátské akordy (1966); Slovníček literárních pojmů (1976, pod jm. F. Tenčíka); Sto let české knihovny ve Znojmě (1978, pod jm. Jan Hanzálek a kol.); Dada (monografie, antedat. 1983, vyšlo 1986); Volný verš (studie, 1990); Projev k výstavě Vladimíra Komárka v Kostelci na Hané (bibliof., 1992); Vier Sätze über Prag (něm., text k fotografiím G. M. Schmida, 1991); Ludvík Kundera: Nálezy (katalog výstavy, 1995); O Adolfu Kroupovi (přednáška, 1995); Vůně soli. Vybrané kapitoly z dějin německé poezie 20. století (1996); Brecht (E 1998); Ludvík Kundera: Mnoho nocí (katalog výstavy, 2000); Dobrý den Brno (2001, texty k fotografiím P. Daniela); Toulky jižní Moravou. Krajina mezi vrchy a vinicemi: myšlenky, úvahy a verše nad snímky jednadvaceti fotografů (2003, texty k fotografiím); Noc a sen a modro. Literatura německého romantismu (EE 2004).
Souborné vydání: Spisy Ludvíka Kundery (od 1993, původně plánováno 17 svazků, v autorském edičním záměru vycházely první svazky v nakladatelství Prostor-multimédia, s. r. o., od roku 1997 převzalo vydávání nakladatelství Atlantis v edicích Jitky Uhdeové): 1. Bez názvu. Poezie 1939–1945 (1993, obsahuje sbírky Vybíleno; Básně vytažené z klobouku; Bezpodmínečný horizont; Laviny; Rýha smrti; Výhružný kompas; Fragment fragmentů; Živly v nás; Hlavy a léta; Prámy; Písky; Klínopisný lampář); 2. Meandry. Poezie 1945–1969 (2000, obsahuje sbírky Cesty; Různá truchlení; Pozorné oči; Šalebné věci; Člověk hledá; Historie Velikého Kýžala; Letní kniha přání a stížností; Záznamy a promluvy; Básně příležitostné; Město s prsty XY; Ptaní; Spád věcí); 3. Mrznoucí mrholení. Poezie 1969–1979 (2004, obsahuje sbírky Pády; Napříč Fantomázií; Svévolné interpretace; Ztráty a nálezy); 4. Úhledná džungle. Texty 1973–1993 (1995, obsahuje Malé radosti; Okolo Vysočiny; Vandrovní knížka; Vier Sätze über Prag; Vzpomínky na místa, kde jsem nikdy nebyl); 5. Napospas. Různá próza 1941–1999 (1999, obsahuje Praodjezd; Konstantina; Napospas aneb Přísloví pro kočku; Nasreddinovské dialogy a jiné; Černou křídou do komína; Pendrek; Odjezd; Různé; Vysočina aneb Obstáli jsme či jsme neobstáli?; Města; Truvéři aneb Tak i onak); 6. Ve vánici. Dramatické texty 1961–1970 (1997, obsahuje Totální kuropění; Nežert; Korzár; Zvědavost; Večer našich dnů; Bezpodmínečný horizont; Vojvodovy narozeniny; Malé smutné štronzo; Dva ve vánici); 7. Králové zločinci mágové. Dramatické texty 1967–1989 (1998, obsahuje Sny Karla Čtvrtého; Čtyři ženy Karla Čtvrtého; Vrtkavý král; Královna Dagmar; Chameleon aneb Josef Fouché; Naprosto lhostejné; Krásné ženy neboli Joseph Goebbels; Balet Makábr; Ó rozume ó lásko; Hra o Janáčkovi; Pokus o Máchu; Radosti života; Brány do podsvětí); 10. František Halas (1999); 11. Piju čaj (2003); 17. Různá řečistě a (2005); 17. Různá řečistě b (2005).
Divadelní adaptace: A. Kivi: Ševci z Nummi (1969, i překl.); E. Krag: Balada o Hilébii (1972, i překl.); V. K. Klicpera: Zlý jelen (1973); A. P. Čechov: Hra bez názvu. Platonov (1974); Člověk ve všech situacích (D, koláž z díla J. Mahena, 1982).
Překlady: J. Arp: Černé býlí (bibl., 1944); A. Kubin: Země snivců (1947, 2. vyd. 2009); I. V. Štok: Gastěllo (D, rozmnož., 1953, překl. A. Ondrůj, překl. veršů L. K.); Ch. Smirnenski: Ať už je den! (1953, se Z. Skybou a Z. Hanzovou); N. Vapcarov: Z díla (1953, s dalšími); V. I. Lenin v sovětské lidové poesii (1954, s dalšími); J. R. Becher: Má dobo, čase můj (1956, s dalšími) + Bílý zázrak (1973, pod jm. J. B. Michl); F. Fühmann: Proměna (1957) + Pohraniční stanice (1961); A. Seghersová: Mrtví nestárnou (1957); L. Renn: Trini (1957) + Nobi (1957) + Válka, Po válce (1960, se Z. Lacinovou); Bulharské jaro (1957, s dalšími); Bulharská lidová poesie (1957, s dalšími); B. Brecht: Matka Kuráž a její děti (D 1957, překl. R. Vápeník, překl. veršů L. K.) + Myšlenky (1958, s M. Staňkovou) + Sto básní (1959, i ed.) + Horáti a kuriáti (D, rozmnož., 1959) + Vidění Simony Machardové (D rozmnož., 1959, překl. R. Vápeník, překl. veršů L. K.) + Dobrý člověk ze Sečuanu (D rozmnož., 1959, překl. R. Vápeník, překl. veršů L. K.) + Kavkazský křídový kruh (D, rozmnož., 1959, překl. R. Vápeník, překl. veršů L. K.) + Strach a bída třetí říše (rozmnož., 1960, s R. Vápeníkem) + Výhradně proto (1962, i ed.) + Domácí postila (1963) + Zloděj třešní (1967, s R. Vápeníkem, i ed.) + Songy Chóry Básně (1978, i ed.) + Zadržitelný vzestup Artura Uie (1978) + Coriolanus (D, rozmnož. 1980); I. Krasko: Nox et solitudo, Verše (1958); R. M. Rilke: Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka (1958); P. Huchel: Dvanáct nocí (1958) + Silnice silnice (1964); L. Frank: Raubíři, Ochsenfurtské kvarteto (1959, revid. překlad B. Václavka; rozšíř. s tit. Raubíři, Ochsenfurtské kvarteto, Devět spravedlivých, 1983); E. G. Bagrickij: Poslední noc a jiné básně (1959, s V. Jestřábem) + Na prahu veselých časů (1983, s dalšími); P. Éluard: Stezky a cesty poezie (1961, s A. Kroupou); H. Böll: Kdes byl, Adame? (1961); S. Raičković: Lidé se probouzejí beze zbraně (1962, s V. Kudělkou, i ed.); G. Büchner: Vojcek (rozmnož., 1963) + Leonce a Lena (rozmnož., 1984) + Dílo G. Büchnera (1987, s dalšími); R. Kunze: Věnování (1964, s dalšími) + Jako věci z hlíny / Wie die Dinge aus Ton (1998, s dalšími); L. Novomeský: Otevřená okna (1964) + Poémy (1965) + Lidským krajem (1982, s dalšími); G. Trakl: Básně (1965) + Lidský žal (bibliof., 1987) + Šebestián ve snu (1995); Refrény země. Antologie slovenské poezie 20. století (1965, s dalšími); H. Heine: Písně a lamentace (1966, s dalšími, i ed.); P. Weiss: Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata předvedené divadelním souborem blázince v Charentonu za řízení markýze de Sade (1966); Snímky krajiny poezie (jugoslávská poezie XX. století, 1966, s I. Wenigovou a dalšími); P. Karvaš: Experiment Damokles (D, 1967); Sto moderních básníků (1967, s dalšími); Haló je tady vichr – vichřice! (antologie něm. expresionismu, 1969, i ed.); H. Cibulka: Vyznání lásky v městečku K. (1980); Apollinaire známý i neznámý (1981, s dalšími); R. Desnos: Prostory spánku (1984, s dalšími); R. Char: Společná přítomnost (1985); P. Celan: Sněžný part (1986, i ed.); F. Bruckner: Alžběta anglická (D, rozmnož., 1986); F. Schiller: Don Carlos, infant španělský (D, rozmnož., 1987); H. Arp: Na jedné noze (1987); K. Horák: Meziválečný muž (D, rozmnož., 1988); G. Benn: Básně (1995); G. Heym: Nářky Georga Heyma (1997, s dalšími) + Umbra vitae (1999); Ch. Morgenstern: Palmström (2001); W. Kirsten: Odkudkam = Woherwohin (2003); Fritz von Herzmanovski-Orlando: Císař Josef a dcera přednosty stanice (D, rozmnož. 2006).
Spisy Bertolta Brechta: 1. Divadelní hry 1 (1963, s R. Vápeníkem); 2. Divadelní hry 2 (1959, s R. Vápeníkem a J. Haasovou-Nečasovou); 3. Divadelní hry 3 (1961, s R. Vápeníkem); 4. Divadelní hry 4. Fragmenty a jiné (1984, s R. Vápeníkem, i ed.); 5. Divadelní hry 5. Adaptace (1978, s M. Liehmovou a R. Vápeníkem, i ed.); 6. Básně (1979, i ed.); 7. Prózy (1973, s R. Vápeníkem, i ed., oba neuvedeni); 8. Kalendářové a jiné historky (1989, s R. Vápeníkem, i ed.).
Překlady do němčiny: Die Glasträne (antologie české poezie 20. st., Berlín 1964, s F. Fühmannem, i ed.); F. Halas: Der Hahn verscheicht die Finsternis (Berlín 1970, s dalšími, i ed.); K. Biebl: Poesiealbum 117 (Berlín 1977, s F. Fühmannem, i ed.); F. Hrubín: Romanze für ein Flügelhorn (Berlín 1978, i ed.); V. Nezval: Auf Trapezen (Berlín 1978, s dalšími, i ed.); J. Karen: Bevor die neunte Welle (1980, česky Než udeří devátá vlna); Die Sonnenuhr (antologie české poezie deseti století, Lipsko 1987, s dalšími, i ed.; přeprac. 1993); Einen Tee darüber hinaus. Gedichte zum Tee (bibliof., Mühlfeld 2003, i ed.); Adieu Musen. Anthologie des Poetismus (Mnichov 2004, též ed., s E. Schreibem); Süss ist es zu leben. Tschechische Dichtung von den Anfängen bis 1920 (Mnichov 2006, též ed., s E. Schreibem).
Příspěvky ve sbornících, almanaších a katalozích: Roztrhané panenky (1942, antedat. 1937, ree. in Aluze 2001, č. 1); Václav Zykmund (katalog, 1945, s dalšími); J. Istler: Pavučiny (katalog, 1945, s Z. Lorencem); A zatím co válka (1946, s dalšími); Souborná výstava Josefa Istlera (katalog, 1946, s K. Teigem a Z. Lorencem); P. F. 1947 (1947); Žijeme 1947 (1947); Skupina Ra (1947, s dalšími); Bohdan Lacina (katalog, 1948, s Z. Lorencem a J. M. Tomešem); Ota Janeček: Práce z roku 1948 (katalog, 1949, s V. Volavkou); Výstavní list Domu umění v Brně (katalog, 1949, s dalšími); Ota Janeček (katalog, 1950, s L. Jiřincovou); Náš Majakovskij (1950); SSSR v československé poezii (1950); Miroslav Netík: Umění doby (katalog, 1950); Z dílny malíře Miroslava Netíka (katalog, 1954); František Emler: Obrazy z Vysočiny (katalog, 1956); Krajina a lidé v díle Alfreda Kubina (katalog, 1957, s F. Holešovským); Básnický almanach 1957 (1958); Děti ho mají rády (1959); Španělský podzim Františka Halase (katalog, 1959); V. Reichmann: Photolyrik (katalog, 1960); Stránky z deníku (1960); Šenk / Dobiáš / Hadlač. Plastiky; oleje; grafika (katalog, 1960); Profil 58 (katalog, 1961); Dvacáté století (1962); Každou vteřinu (1964); Brno (1964, texty k fotografiím Budíka, Hrubého a V. Reichmanna, s texty J. Skácela); Bohdan Lacina. Obrazy 1945–1964 (katalog, 1964, s J. M. Tomešem); J. Hadlač: Dřevoryty (katalog, 1965); Přišel čas (1965); Refrény země (1965); Rozhlasové hry (1965, zde hra Zvědavost); Český brevíř lásky (1966); Snímky krajiny poezie (1966); Kunštátské akordy (1966); Bohdan Lacina. Obrazy a pastely 1965–1967 (katalog, 1967, s dalšími); Pád do výšky (1967); Leninia (1967); Magnetická pole (1967); Sto tváří lásky (1968); Divadlo je divadlo (1969); Stavba ve výši (1970); Arnošt Budík: La poésie surréaliste tcheque et slovaque (Brusel 1972); Slovníček literárních pojmů (1976, pod jm. F. Tenčíka); Sto let české knihovny ve Znojmě (1978, pod jm. Jan Hanzálek a kol.); Le domaine poétique international du surréalisme (Paříž 1978); Brecht in sozialistischen Ländern (Berlin 1981); Nadrealizm europejski (Warszawa 1981); Jiří Mahen, spolutvůrce pokrokové kulturní politiky (1983); P. Král: Le surréalisme en Tchécoslovaquie (Paris 1983); J. Klápště: Grafika (katalog, 1983, s J. Hilčrem); Karel Valter: Obrazy 1970–1982 (katalog, 1983, s dalšími); Karel Valter: Tvorba z let 1968–1983 (katalog, 1984, s dalšími); Putování Múzy Thálie (1984); Jan Rajlich: Ruby (katalog, 1985); Vesmír básníka (1985); Dada (monografie, antedat. 1983, vyšlo 1986); Vilém Reichmann: Grafogramy (katalog, 1986); Stopy Miroslava Štolfy (katalog, 1986); Jaroslav Klápště: Grafika (katalog, 1986); Hans Arp: mušle a deštníky (katalog, 1986, i překlady); Almanach Světové literatury (1986); Jak lomikámen v dešti (1987); František Halas, spolutvůrce pokrokové kulturní politiky (1987); Klára Bočkayová (katalog, 1987); Karel Vaca (katalog, Bolzano 1987); V. Komárek: Graphik (něm., monografie, Lipsko 1987, překlad E. Thiele); Preclíkova Generace avantgardy (katalog, 1987, s J. Hekem a I. Zhořem); Vlasta Baránková (katalog, 1987); Miroslav Šimorda: Mezi černou a bílou (katalog, 1987); Josef Ruszelák: Obrazy, kresby, grafika (katalog, 1987); Vysočina Viléma Reichmanna (texty k fotografiím V. R., 1988); Václav Bláha: Nepřetržitá báseň (katalog, 1988); E. Fila: Agfachrome (něm., katalog, 1988, s dalšími); M. Koreček: Fokalky (katalog, 1988); Karel Veleba: Obrazy (katalog, 1988, s J. Vránovou); M. Koreček: Phantomasia (něm., katalog, Berlín 1989); Olbram Zoubek: Reliéfní otisky (katalog, 1989); Jaroslav Klápště: Obrazy – grafika (katalog, 1989, s I. Kořánem); Josef Jíra, Jaroslav Klápště, Vladimír Komárek: Grafika, objekty (katalog, 1989); Karel Valter: Oleje, tempery, papírotisky (katalog, 1989, s dalšími); K. Vaca: Výběr z díla (katalog, 1989); Odarci ze skóry (Varšava 1989); Jánuš Kubíček: Obrazy (katalog, 1989); Jaroslav Klápště: Grafika (katalog, 1990); Karel Vaca: Filmové plakáty (katalog, 1990); Ida Vaculková: Bilder, Keramik (něm., katalog, 1990 Bochum, s dalšími); Jiří Kolář: Koláže, knihy, dokumenty (katalog, 1991); Miroslav Štolfa (katalog, 1991); Miroslav Štolfa (katalog, 1991, s dalšími); Karel Valter: Obrazy (katalog, 1991, s dalšími); Václav Bláha a… (katalog, 1992, s B. Holým); Weltai, gepellt (Vídeň 1992); Vít Obrtel: Architektura, polygrafie, nábytek (katalog, 1992, s dalšími); Václav Tikal (katalog, 1992, s dalšími); Světlo v tmách. Divadlo hudby Olomouc 1968–1989 (katalog, 1992, s dalšími); Václav Tikal (katalog, 1993, s dalšími); Lyrikentreffen (Münster 1993); Oleg Sus redivivus (1994); Jan Vičar (katalog, 1994); Jaroslav Klápště: Grafika (katalog, 1994, s dalšími); M. Matoušek: Vyznání (katalog, 1995, zde básně z cyklu Okolo Vysočiny); Jaroslav Klápště: Obrazy a grafiky (katalog, 1995, s dalšími); Umění frotáže (1995); Milada, Antonín, Arna Juračkovi (katalog, 1995, s dalšími); Karel Valter: Obrazy (katalog, 1995, s dalšími); Milan Bočkay: Naruby (katalog, 1996, s dalšími); Karel Vaca: Obrazy scénické a kostýmní návrhy filmové plakáty (katalog, 1996); Bohuslav Reynek 1892–1971 (katalog, 1996, s J. Šerých); Alfred Kubin 1877–1959 (katalog, 1996, s dalšími); Miroslav Matoušek. Voda, kámen, dřevo (katalog, 1996); Rudolf Kundera (katalog, 1996, s dalšími); Heidelberg – 708 Km – Brünn (něm., katalog, 1997, s dalšími); Informel a skupina Cobra ze sbírek bochumského muzea (katalog, 1997, s dalšími); Jaroslav Škarohlíd: kresba a grafika (katalog, 1997, s V. Zykmundem); Lásky a nelásky. 61 současných českých spisovatelů o lásce (1998); Takový byl Matal. Vzpomínky malířových přátel (1998, s dalšími); Sdružení Q. Nebe, peklo, ráj (katalog, 1998); Z pařížských dopisů Jana Zrzavého (bibliofilie, 1998, s dalšími); Klára Bočkayová: Jesenní anjeli / Fall angels (katalog, 1998, s dalšími); VII. mezinárodní sochařské symposium Dřevěná plastika, Žďár nad Sázavou (1998, s dalšími); Ludmila Jandová: obrazy (katalog, 1998, s M. Hlaváčkovou); Dem Erinnern eine Chance (Kolín nad Rýnem, 1998); Jaroslav Klápště: malíř a grafik (katalog, 1999, s dalšími); Osobnosti českého grafického designu. Václav Bláha (katalog, 1999, s dalšími); Vladimír Komárek: Obrazy a grafiky (katalog, 1999); Karel Hynek Mácha – očima grafiků (bibliof., 1999); Karel Valter (katalog, 1999, s dalšími); Václav Zykmund (katalog, 1999, s dalšími); Živly – Olga Hudečková, Josef Ruszelák (katalog, 1999); Josef Ruszelák: Pyromachie a reliéfní tisky (katalog, 2000, s E. Turnovským); František Doležal (1910–1989): Komorní výběr z díla (katalog, 2000, s dalšími); Antonín Juračka: až 2000 (katalog, 2000, s dalšími); Jan Rajlich – koláže, grafiky, plakáty 1971–2001 (katalog, 2001, s R. Postlem); Ryby katedrál (2001); Výtvarná Vysočina (katalog, 2001, s J. Mackem); Bohdan Lacina: Obrazy (katalog, 2002); Za Vladimírem Komárkem (katalog, 2002); Sedm a půl století. Stati o historii, kultuře a umění žďárského kláštera (2002, s dalšími); Pegasovo poučení (2002); Anthologie de la poésie tcheque contemporaine (Paříž 2002); Jaroslav Škarohlíd – Podzimní zahrady (monografie, 2003, s dalšími); Sdružení Q (katalog, 2003, s P. Oslzlým); Emanuel Ranný: Grafika (katalog, 2004, s dalšími); Mezi námi skupinami. Konfrontace brněnských tvůrčích skupin šedesátých let (katalog, 2004, s dalšími); Portrét české společnosti na prahu Evropy (2004, s dalšími); Od záchvěvu k erupci. Karel Frauknecht a dynamická malba v Plzni (katalog, 2004, s dalšími); Vít Ondráček (katalog, 2004, s J. F. Typltem); M. Matoušek: Neskončený takřka svět (monografie, 2005); Bohumír Matal (monografie, 2006, s dalšími); Václav Bláha: život s knihou (monografie, 2006, s dalšími); Bohdan Kopecký (katalog, 2006); Po městě, jež je mi souzeno (2007); Přednášky o divadle a umění (2007).
Uspořádal, vydal a redigoval: Skupina Ra (1947); P. F. 1947 (1947); F. Halas: A co? (1957) + Španělský podzim F. Halase (1959) + Sbohem múzy (1963) + Dvanáct dopisů F. Halase ženě (1965, s F. X. Halasem) + Hlad (1966) + Ulom růži (bibliof., výbor z BB, 1981) + Ze srdce kletby (zápisník z roku 1938, bibliof., 1988) + Listy z Kunštátu a do Kunštátu (výbor z korespondence, bibliof., 1989) + Báseň Michela Angela (bibliof., 1990) + František Halas v kresbě (bibliof., 1991) + Potopa (1999) + Dolores (2003); F. Halas st.: Bez legend (1958) + Máje a prosince (1959, oba svazky společně s tit. Bez legend, 1977, L. K. neuveden); Jiří Mahen Josefu Pojarovi (1960); J. Čapek – B. Reynek: Nepřicházejí vhod (korespondence, antologie textů, 1969, s J. Glivickým); Almanach Q 1 (1970); R. M. Rilke: Herbsttag – Podzimní den (soubor překladů, 1972, s O. Bablerem); Láska bez konce (bibl., antologie BB, 1980); Kunštát 1280–1980 (1980, s dalšími); Za noci měsíčné… (Šrámkovy překlady poezie, 1981); Čítanka slovenské literatury (1982); O. Wenzl: Veškerá poezie (1982) + Pohodlný život (výbor, 1990); Skupina Ra (katalog, 1988, s dalšími); Almanach Q 2–3; Almanach Q 4 (oba 1991, s dalšími); J. Palivec: Strach jsem měl, ale nebál jsem se… (bibliof., 1992); H. Heine: Lorelei (výbor, Bratislava 1992, překl. Ľ. Feldek); Čtyři vzpomínky na Františka Halase (bibliof., 1993); Almanach Q 5: ohlédnutí in memoriam (1994, s dalšími); Ch. Morgenstern: Nočný spev rýb (výbor, Bratislava 1994, překl. Ľ. Feldek); Almanach Q 6. Teď a nyní (1996, s dalšími); Vivat Academia (1997, s M. Plešákem a J. Ruszelákem); Duše Brna (1998, též anglicky); Q 2000. Almanach Q: Q.(B.).F.F.F.Q.S.: quod (bonum), felix, faustum, fortunatumque sit. 7 (2000, s dalšími); Dokořán – Dílo Františka Halase v tvorbě českých malířů a grafiků (bibliofilie, 2001); Dílo Františka Halase: Dílo F. Halase (6 sv., 1968–83, 2001; sv. 3–5. s F. X. Halasem, sv. 6 s Janem Halasem).

LITERATURA

Knižně: Zlomky L. K. (rozhovory s L. K., 1993, ed. J. Hoblík, zde též bibliografie); Ludvíku Kunderovi k pětaosmdesátinám (2005); B. Srba: Více než hry. Dramatická tvorba Ludvíka Kundery (2006); Zum 90. Geburtstag von Ludvík Kundera (2010).
Studie a články: J. Kopecký: Malá úvaha na okraj hry, in L. Kundera: Totální kuropění (1962), též in J. K., Dramatický paradox (1963); J. Dewetter: Slunce musí být kulatééé, ZM 1963, č. 12; D. Jeřábek: Emocionální hodnoty brechtovského divadla a první hra Ludvíka Kundery, sb. Cesty k dnešku (1964); Z. Kožmín: Lyrika bez závorek a v závorkách. Poezie Ludvíka Kundery, sb. Cesty k dnešku 2 (1966); B. Srba: Lyrické drama L. Kundera, Program 1986/87, č. 3; Dramatické umění (Příloha) 1986, sv. 11; Z. Pešat: Ra literatura, in Skupina Ra (1988, katalog výstavy); Z. Drahoš: Několik poznámek k poezii L. K., in XVIII. mikulovské sympozium 1988 (1989); J. Hek: L. Kundera – život a dílo v tvůrčím pohybu, Duha 1990, č. 1; Z. Kožmín: Doslov, in L. Kundera: Spád věcí a jiné básně (1992); E. Juliš: Místo doslovu, in L. Kundera: Pády (1992); Z. Kožmín: doslov, in L. Kundera: ROK 1993, č.; F. Všetička: Zázněje pro Ludvíka Kunderu, in F. V., Vnitřní vitráže (1996); Literaturwissenschaftliches Kolloquium anlässlich der Verleihung des Andreas-Gryphius-Preises 1998 an Milo Dor und Ludvík Kundera (sborník, Jena 1999); T. Kubíček: Ludvík Kundera, Duha 2000, č. 1; J. Žák: Hovory o knihách (2000); A. Štěrbová: Dramatické texty Ludvíka Kundery z let 1961–1970, Studia Bohemica VIII. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas Philosophica. Philologica 2000, sv. 72.; Z. Hrabica: Jak jsem je poznal (2001); A. Štěrbová – T. Lazorčáková: Umělecké osobnosti brněnského rozhlasu (2001); E. Šlapanská: Jak jsem je znala (2002); J. Munzar: Ludvík Kundera překladatel, in Český překlad 1945–2003 (2003); H. Jurman: Nesmazatelné stopy (2004); M. Hynšt: Poema o nehrdinství, in M. Hyšt: Od divadelního eseje k divadelnímu tvaru 2 (2006); F. Valouch: Ludvík Kundera na Hoře dění, in Z paměti literární Olomouce 2 (2006); Z. Fišer: Brecht píše česky aneb Zamlčovaný překladatel Ludvík Kundera, in Literatura určená k likvidaci III (2006); Literka 2007.
Recenze: Živly v nás: A. M. Píša, Kytice 1947, č. 3; -Zd. R.- (Z. Rotrekl), Akord 1946/47, č. 6; J. Vladislav, Lidová kultura 1946, č. 42; -G.- (F. Götz), Národní osvobození 10. 12. 1946; -ed- (E. Drmola), Rovnost 13. 4. 1946 * Konstantina: J. Vladislav, MF 6. 12. 1946; -ah- (A. Holas), Rt 5. 5. 1946; -J. H.- (J. Hrabák), List sdružení moravských spisovatelů 1946, č. 7–8; -ok- (O. Kryštofek), Doba 1947, č. 8 * Napospas aneb Přísloví pro kočku: J. Morák, My 1948, č. 28; -J. H.- (J. Hrabák), List sdružení moravských spisovatelů 1947/48, č. 3–4 * Laviny: V. Kalivoda, LD 28. 1. 1948; -J. H.- (J. Hrabák), List sdružení moravských spisovatelů 1947/48, č. 3–4 * Německé portréty: V. Feldstein, LitN 1956, č. 49; -dš- (D. Šajtar), Nová Svoboda 21. 10. 1956; V. Kafka, MF 31. 10. 1956; -B. M.- (B. Mencák), HD 1956, č. 12; J. Žáček, Křesťanská revue 1956, č. 9; K. Krejčí, Sborník prací filosofické fakulty brněnské university 1957, řada D – Literární věda, č. 4 * Záznamy a promluvy: J. Hrabák, Rovnost 25. 11. 1961; O. Rafaj, ČK 1961, č. 12; F. Vrba, LitN 1962, č. 4; M. Blahynka, Kultura 1962, č. 3; Z. Kožmín, Plamen 1962, č. 3; M. Vacík, RP 2. 9. 1962; R. Matys, Práce 31. 1. 1962 * Totální kuropění: -B. M.- (Bohumír Macák), HD 1961, č. 8; S. Machonin, LitN 1961, č. 38; J. Opavský, Plamen 1961, č. 8; J. Kopecký, DivN 1961, č. 26 * Letní kniha přání a stížností: F. Vrba, LitN 1963, č. 18/19; -O. S.- (O. Sus), KT 1963, č. 18 * Korzár: L. Suchařípa, DivN 1962/63, č. 23; V. Kudělka, HD 1963, č. 6 + č. 8; J. Kopecký, RP 21. 5. 1963; K. Bundálek, Rovnost 19. 4. 1963 + 5. 5. 1963; O. Rydlo, MF 5. 5. 1963; -vpa- (V. Pazourek), SvSl 20. 4. 1963; -rč-, LD 25. 4. 1963; M. Uhde, Divadlo 1963, č. 9; M. Rejnuš, HD 1964, č. 6 * Historie Velikého Okresního Kýžala: -mir-, LD 30. 5. 1963; V. Havel, LitN 1963, č. 47; V. Janovic, Plamen 1963, č. 7; -F. T.-, ZM 1963, č. 10 * Mít zelené tělo: J. Novák, MF 9. 7. 1964 * Nežert: Z. Hořínek, Divadlo 1964, č. 2 * Tolik cejchů: Z. Kožmín, HD 1966, č. 12; týž, LitN 1967, č. 7; K. Milota: Útěk do poezie, Plamen 1967, č. 1; –ü- (T. Müllerová), Impuls 1967, č. 1 * Zvědavost: D. Jeřábek, DivN 1966, č. 20/21; V. Pazourek, SvSl 1. 4. 1966 * Odjezd: M. Blahynka, KT 1968, č. 17; Z. Kožmín, HD 1968, č. 2; P. Pešta, Rt 13. 2. 1968; M. Petříček, LitL 1968, č. 12 * Fragment: F. Valouch, ČK 1968, č. 8; Z. Kožmín, HD 1968, č. 1; I. Jelínek, Studie (Řím) 1968, č. 1 * Hruden: M. Blahynka, Rovnost 2. 8. 1986; Z. Heřman, Tvorba (příl. Kmen) 1986, č. 23; A. Kopřivová, Brněnský večerník 10. 4. 1986; M. Reisel, Romboid 1987, č. 4 * Chameleon aneb Josef Fouché: (sr) (= F. Schildberger), Rozhlas 1987, č. 40 * Malé radosti: Z. Kožmín, List pro literaturu 1990, č. 4; M. Vacík, NK 1991, č. 14; -sol- (L. Soldán), SS 5. 4. 1991; I. Slavík, LD 15. 6. 1991; Z. Lorenc, Tvar 1991, č. 19; J. Trávníček, Rok 1991, č. 5 * Ptaní: B. Marčák, Rovnost 23. 10. 1990 * Napříč Fantomázií: P. A. Bílek, NK 1992, č. 24; Z. Lorenc, Tvar 1992, č. 42 * Ztráty a nálezy: P. A. Bílek, NK 1992, č. 11; M. Zelinský, Tvar 1992, č. 23; M. Pokorný, Prostor 29. 7. 1992; I. Slavík, LD 24. 6. 1992; Z. Kožmín, Večerník 18. 8. 1992 * Gedichte: L. Soldán, LD 21. 10. 1992 * Spád věcí a jiné básně: M. Trávníček, LD 8. 4. 1993; J. Wiendl, Tvar 1994, č. 3 * Pády: M. Trávníček, LD 20. 2. 1993; Z. Lorenc, Tvar 1993, č. 11; I. Harák, Severočeský regionální deník 29. 6. 1993 * Řečiště: J. Šimůnek, SS 4. 5. 1993; M. Petříček, Tvar 1993, č. 21; Z. Pešat, LitN 1993, č. 26; V. Petrbok, Souvislosti 1993, č. 4/5 * Bez názvu: R. Matys, NK 1994, č. 42; Z. Lorenc, Tvar 1994, č. 19 * Hádvěó aneb Samá voda: -MV- (M. Vacík), NK 1994, č. 46 * Sny též: J. Wiendl, NK 1995, č. 48; -bm-, SS 22. 11. 1995; Z. Kožmín, Rt 24. 1. 1996 * Úhledná džungle: J. Šimůnek, SS 26. 1. 1996; M. Exner, Tvar 1996, č. 10 * Vůně soli: V. Petrbok, Souvislosti 1998, č. 3/4 * Ve vánici: J. Suk, NK 1998, č. 21; A. Štěrbová, Aluze 1999, č. 1Králové, zločinci, mágové: M. Jungmann, NK 1999, č. 20; M. Bauer, Tvar 1999, č. 17 * Brecht: Z. Hořínek, Divadelní revue 1999, č. 4; M. Martinovský, Kam v Brně (příl. Kam) 2000, č. 11; V. Závodský, Duha 2000, č. 3 * Napospas: P. Švanda, Rt 7. 1. 2000; J. Suk, NK 2000, č. 3; M. Bauer, Tvar 2000, č. 4 * František Halas: P. Švanda, Rovnost 22. 3. 2000; M. Doležal, LitN 2000, č. 14; J. Suk, NK 2000, č. 15; J. Trávníček, Tvar 2000, č. 11 (zde též M. Bauer); J. Chrobák, Aluze 2001, č. 1 (dostupné z: http://aluze.cz/2001_01/kundera.php) * Berlin: -vs- (V. Strebel), Prager Zeitung 2000, č. 51/52 * Piju čaj: T. Ruta, LitN 2003, č. 47; O. Hojda, Souvislosti 2004, č. 1; Z. Bubnová, Tvar 2004, č. 11 * Mrznoucí mrholení: F. Valouch, LitN 2005, č. 16; K. Kolařík, Tvar 2005, č. 8 * Různá řečiště (A + B): K. Kolařík, Tvar 2005, č. 13 (zde též M. Jungmann); M. Bauer, Aluze 2005, č. 3; I. Harák, Weles 2006, č. 24/25 * Noc a sen a modro: A. Bžoch, Slovenská literatúra 2005, č. 6 * Onde: L. Soldán, Kam v Brně (příl. Kam) 2009, č. 2; K. Bukovjanová, Host 2009, č. 5; P. Král – J. Gabriel, Tvar 2010, č. 6.
Rozhovory: V. Jestřáb, KT 1963, č. 10; J. Lederer, ZN 31. 8. 1963; -r- (J. Rejzek), SvSl 24. 2. 1963; J. Hořec, Taneční hudba a jazz 1964/65; V. Burda, LitN 1967, č. 19; -dfk- (J. Dufek), Rovnost 23. 7. 1967; J. Souchop, LD 11. 3. 1970; J. Hoblík, Kmen 1989, č. 26; J. P. Kříž, Scéna 1989, č. 4; Z. Drahoš, List pro literaturu 1990, č. 1; J. Souchop, Tvar 1990, č. 3; J. Kašpar, Tvorba 1990, č. 23; J. Suchomelová, Moravské noviny 1991, č. 21; F. Schildberger, LidN (příl. Národní 9), 30. 7. 1992; D. Perstická, Duha 1993, č. 3; M. Šádková, Interview 1993, č. 12; J. Kašpar, Mladý svět 1996, č. 6; J. Meier, Čtenář 1996, č. 7/8; J. Tuček, Rt 22. 1. 1997; P. Bilík – M. Stöhr, Host 1999, č. 7; J. Slomek, LidN 26. 2. 2000; J. Halas, Týdeník Rozhlas 2000, č. 15; J. P. Kříž, Právo 18. 3. 2000; K. Blažek, Duha 2002, č. 2; D. Kaprálová, Tvar 2005, č. 7; J. Kolář, DivN (příl. Čtení na konec roku) 2005, č. 22; M. Kratochvílová, Duha 2007, č. 4; J. Machalická, LidN 10. 1. 2008.
K životním jubileím: F. Holešovský, Zprávy Spolku českých bibliofilů 1980, č. 2; bm + bg, Brněnský večerník 22. 3. 1990; T. Mazáč, LD 22. 3. 1990; J. Tvrzník, MF 23. 3. 1990; J. Hilčr, NK 1990, č. 12; B. Srba, SS 22. 3. 1990; B. Marčák, Rt 22. 3. 1990; M. Pokorný, MFD 22. 3. 1995; L. Sedláková, Denní Telegraf 22. 3. 1995; J. Šimůnek, SS 22. 3. 1995; E. Sokol, Rt 22. 3. 1995; M. Trávníček, Zprávy spolku českých bibliofilů 1995, č. 1/2; -jmc- (J. Machalická), LidN 24. 3. 2000; R. Burián, Rt 22. 3. 2000; P. Šrut, Právo (příl. Salon) 17. 3. 2005; D. Kaprálová, MFD 18. 3. 2005; O. Horák, LidN 22. 3. 2005; B. Rychlík, LidN 20. 3. 2010.
Nekrology: A. Jedličková, MfD 18. 8. 2010; O. Horák, Hospodářské noviny 18. 8. 2010; J. Gabriel, Hospodářské noviny 18. 8. 2010; J. Rambousek, MfD 18. 8. 2010; M. Uhde, MfD 18. 8. 2010; -lgtt – dd – var-, Týden 2010, č. 34; J. Machalická, LidN 18. 8. 2010; M. Doležal, Týdeník Rozhlas 2010, č. 35; V. Strebel, Prager Zeitung 19. 8. 2010; F. Valouch, LitN 23. 8. 2010; K. Kadlecová, Reflex 2010, č. 34; Z. Pavelka, Právo (příl. Salon) 26. 8. 2010; M. Jareš, Tvar 2010, č. 14; I. Srbková, Tvar 2010, č. 16; M. Hatala, Listy 2010, č. 5; L. Soldán, Kam v Brně (příl. Kam) 2010, č. 10; -?-, Host 2010, č. 8; V. Ondráček, tamtéž; A. Vávrová, Plž 2010, č. 12; -?-, Ateliér 2010, č. 19; -spa- (Mirka Spáčilová), MfD 29. 12. 2010; J. Rambousek, Universitas 2010, č. 4.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Od jednotlivého slova, od halasovského nakládání, potýkání se se slovem se Kundera dostává k seskupování metafor, k jakési racionální fantazii. „Nic se nepostavilo v cestu padajícímu soumraku. Naopak, slova, která na mne dopadají, dovršují všeobecné řícení.“ (s. 10) Složité magicko-realistické obrazy jsou koncentrovány na vyslovení hrůzy, jejíž konkretizací je válka, ničení, boření, a nakonec i smrt. „Marně jsou hnána slova proti bráně vzdálenosti, marně buší oči na mlhy návratů. Stoupající a klesající kapiláry přehrávají barevné stupnice a ustalují se v karmínových variacích. Žíravina nucené odloučenosti! Zdi, které dosud hledají svůj dynamit! Není závratnější, není krutější ceny nežli cena naděje. Vytékají jezera a není měsíc. Vtékají slzy a hloubí se oči. Ale je tu má sítnice!“ (s. 13) V rámci této destrukce jsou znejisťovány individuality, děje se zde záměna jmen i záměna osob, procházejí zde rozličné dívky (plavovlasé, orientální, Konstantina, Madeleine); jejich přítomnost v textu znamená erotizování skutečnosti, ovšem toto fantaskní erotizování existuje v rámci smrti, bomb, války. A vše – erotika i válka – je zahaleno do básnických obrazů. „Na počátku je žena.“ (s. 37) Tak je otevřena novela Konstantinopolis. Ale ženy jsou imaginární, protože taková je i skutečnost; jsou magické.
M. Bauer: Prózy Ludvíka Kundery, Tvar 2000, č. 4, s. 20.

Poesie Ludvíka Kundery je jaksi všeobecně, ale neprávem spojována pouze se Skupinou Ra, která ve válečných a těsně poválečných letech, často spíš problematicky než inspirativně, navazovala a rozvíjela „odkaz“ surrealismu a jeho objevů. Přes různé výhrady, sahající od teoretické nevyzrálosti až po surrealismu cizí „estetizaci“, lze však v tvorbě řady členů skupiny najít pozoruhodná, nesporně autentická a jedinečná díla, která mají daleko jak pouhému výtvarnému umění, tak k pouhé literatuře. A koneckonců i k samotnému předválečnému surrealismu. Není snad ani třeba zdůrazňovat, že se k nim v převážné míře řadí i poesie Ludvíka Kundery, který patřil ke klíčovým básníkům skupiny. Nicméně jako by se často zapomínalo, že jeho básnická tvorba nekončí rozpadem skupiny po únoru 1948, ale přes různé peripetie, zákruty a tápání se dál rozvíjí a trvá vlastně do dnešních dní. Ne náhodou Kunderovo nesmírně rozsáhlé dílo obsahuje vedle divadelních, rozhlasových a televizních her, prozaických textů a překladů více než dvě desítky básnických sbírek. Poslední z nich s poněkud nezvyklým, až archaickým názvem Onde má daleko k tomu, aby byla jen jakýmsi básnickým epitafem jeho díla. Naopak, svěžest této útlé sbírky, hravost, rozpomínání na stará léta i kapky melancholie, stejně jako docela obyčejný „naštvaný“ údiv nad tím, kudy se dnes svět vlastně ubírá – „všeobecnost je příznakem doby / a hluboké slaboty“, ji řadí rozhodně k tomu podstatnému, co dnes česká poesie nabízí.
J. Gabriel: Příběhy, jež proudí pod každým veršem, Tvar 2010, č. 6, s. 2.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Databáze českého uměleckého překladu po roce 1945
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Moravské zemské muzeum o L. Kunderovi
Rozhovor s L. Kunderou

Částečně převzato ze Slovníku české literatury po roce 1945, autor hesla Jaroslav Med (1995), aktualizoval Michal Jareš (2009)
Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 1. 5. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 1. 5. 2014 (js)

Jiří KAMEN

* 28. 3. 1951, Kolín

Zdroj: Tomáš Vodňanský

Zdroj: Tomáš Vodňanský

Mládí prožil v Kolíně, kde vystudoval v letech 1966–1969 Střední všeobecně vzdělávací školu. Následně vystudoval na FF UP obor uměnověda; navazujicí doktorské studium úspěšně ukončil v roce 1976 prací Emil Artur Longen – divadelník (titul PhDr.). Byl asistentem režie v Divadle Jaroslava Průchy v Kladně a od roku 1975 působí trvale v Praze jako rozhlasový redaktor. Začínal v Československém rozhlasu jako redaktor zábavného vysílání, v letech 1989–1992 byl šéfredaktorem redakce dramatického a literárního vysílání; v letech 1991–1993 působil jako šéfredaktor rozhlasové stanice Vltava. V současné době je vedoucím publicistického vysílání a zástupcem šéfredaktora stanice Český rozhlas 3 – Vltava. Své verše, literární kritiky a články publikoval např. v Tvorbě, Svobodě, MF, LidN, Týdeníku Rozhlas, časopisech Lidé a země, Země světa, Koktejl, Týden a dalších.

Kamen se od roku 1995 autorsky podílí (v současnosti zejména s Evou Nachmilnerovou) na pravidelném rozhlasovém pořadu Víkendová příloha stanice Vltava. Za tento pořad, který vytvořil společně s Blankou Stárkovou (dále vytvořili ještě např. také Stylové večery – dodnes vysílané v kratším provedení jako Páteční večery), byl oceněn novinářskou Cenou křepelek (1996). Je také (vedle zmíněné Stárkové a dalších spolupracovníků) spoluautorem cyklu celodenních vysílání z evropských zemí a měst; Den v pařížské kultuře (1995), Den ve vídeňské kultuře (1996), Portugalsko – země objevů (1998), Švýcarsko – malá země mnoha zemí (1998) ad. Další cyklus pořadů o literatuře, na kterém spolupracoval např. s Bohumilem Hrabalem, Janem Werichem, Janem Burianem ad., byl vysílán pod titulem Literární poklesky. Mimo dokumentární a kulturní pořady je Kamen také autorem četných rozhlasových her, přičemž např. jeho prozaická prvotina Toulavý kůň byla zčásti odvysílána jako rozhlasová hra. Z ostatních jmenujme např. Poslední dialog (1986), Objednávka na štěstí (1987), Láska vše zachrání (1987), která byla také uvedena v plzeňském loutkovém divadle Alfa v roce 2003; dále Král a jeho básník (1990), Dárci (1991) a další. Je rovněž autorem obsáhlého literárního průvodce Švýcarsko: Malá země s velkými příběhy (2007).

Kamen svou první báseň časopisecky publikoval v roce 1973 a další básně zveřejňoval v různých periodikách po celá 70. léta. Nicméně knižně debutoval prózou Toulavý kůň a již v tomto díle můžeme spatřovat prvky, které se stanou pro jeho tvorbu typické. Autor využívá historická fakta jako základní kostru příběhu, kterou pak fabulačně rozvíjí, respektive doplňuje o psychokresbu postav. V biografickém románu Toulavý kůň tedy zužitkoval detailní znalosti o českém divadelníkovi E. A. Longenovi získané při psaní disertační práce.

Druhou Kamenovou knihou byla sbírka Výtah do nebe, k níž po třech letech doplnil další s titulem Štěstí pod míru. Obě sbírky jsou si poetikou i tematikou velmi blízké: nevyskytuje se v nich příliš přírodních či milostných motivů, čtenář je spíše uváděn do konkrétního všedního okamžiku, souběžně je však vystaven fantaskním obrazům a ironickým komentářům. Atmosféra poezie všedního dne má svůj kontrapunkt v nevšedním lexiku. Místy autor přechází do básní v próze.

Mezi oběma sbírkami vyšla Kamenovi kratší próza Zlatý Petr, ve které poprvé tematizuje  rodné město Kolín a jeho okolí. Autobiograficky laděná próza nostalgicky revokuje kolínská 60. léta. O poznání sevřenějším dojmem působí povídková sbírka Dědeček na střeše, v níž se příběhy jednotlivých svérázných postav proplétají na českém maloměstě. V roce 1995 vydal autor román Ten druhý jsem já, v němž zprostředkovává vnitřní monology čtyř hlavních postav (pátá se vynořuje postupně a pomalu, i přestože hraje v příběhu podstatnou roli), které přemítají nad svým životem, uměním i dobou, v níž se ocitly. V románu s názvem Za všechno může kocour vystupuje do popředí ironie. Zápletka tohoto románu se odehraje v redakci rozhlasové stanice roku 1989: Na stranické schůzi se při vybírání stranických legitimací začne z legitimace hlavní postavy spisovatele Jana Havránka šířit odporný zápach. Do vyšetřování původu zápachu se zapojuje také StB – autor v tomto románu opět vytváří mozaiku příběhů a vztahů, konkrétních historických souvislostí, avšak v centru vyprávění stojí naprostá absurdnost, ukazující bezpáteřnost, zaslepenost, oddanost straně, kterou si postavy léčí své osobní problémy a selhání. Kamen román opět kompozičně pečlivě propracoval, kapitoly mj. uvozují citáty z díla E. T. A. Hoffmanna Životní názory kocoura Moura, které fungují nejen jako kontrasty k jednotlivým příběhům, ale slouží také jako textové orientátory (těch mj. Kamen používá ve svých prózách velice často), pojítka mezi jednotlivými dějovými liniemi a někdy předjímá citát následující děj. Vedle orientátorů, které vypravěč zapředl do textu, komentářů, které často ironizují či zpochybňují právě řečené, her se čtenářem, opakování některých událostí atp. jistě stojí za zmínku střídání žánrů – vypravěč například (a neodpustí si u toho ironickou poznámku) uvádí „náčrty“ povídek Jana Havránka, jedna kapitola je napsána jako divadelní hra atd.

Román Hugo nese nezvykle dlouhý podtitul: Nejkrásnější voják rakousko-uherské armády, dobrodruh, tulák, muž, který znal Lenina, Hitlera, Mussoliniho, Goebbelse, přítel Lva Trockého, osvětimský vězeň, židovský básník, autor německých veršů Hugo Sonnenschein z Kyjova píše z mírovské trestnice dopis Rudolfu Slánskému. Skutečnost a fikce v románovém příběhu. Na základě dopisu Huga Sonnenscheina, který Rudolfu Slánskému skutečně začal z Mírova v padesátých letech psát, autor vytváří v tomto rozsáhlém příběhu, majícím podobu dopisu se vsunutými epizodami ze Sonnenscheinova (Sonkova) života, neuvěřitelnou mozaiku příběhů, situací a postav. Autor rekapituluje v podobě autorského vyprávění Sonkův život, dotváří a domýšlí do možných souvislostí zdánlivě nesourodé dějinné události první poloviny dvacátého století, které se střetávají ve vzpomínkách jednoho (dnes již takřka zapomenutého) židovského básníka. V románu vypravěč hovoří o svém dětství, válce, milostném životě, přátelství či setkání se slavnými osobnostmi, politiky a umělci, svých cestách napříč Evropou, dobrodružství; podobně jako v autorově prvotině je zde použito techniky propojování prokazatelných historických událostí a fikce, takže čtenář je stržen životními osudy tohoto básníka, dobrodruha, údajného kolaboranta, atd., přestože bez znalosti pramenů nebude s to odlišit realitu od fikce, což vlastně ale ani není nutné. Ve výsledku tak z románu vyvstávají nové souvislosti, ke čtenáři promlouvá postava, která možná byla u utváření moderních dějin a některých jejich strůjců nějakým způsobem nablízku. Podobně jako v mluvené řeči, také v tomto fiktivním dopise autorský vypravěč přeskakuje od jednoho období k druhému a v návratech určitých situací a zážitků probleskuje autorova specifická poetika a schopnost vytvořit poutavé vyprávění o skutečných i možných událostech, často tragických, a pojednat o nich vážně, s humorem či ironií.

Zatím posledním Kamenovým dílem je román Kinžál, který podobně jako předchozí próza nese podtitul charakterizující hlavní linii vyprávění: Román o hledání ztraceného obchodníka s limonádou v africké pouštní válce. Jedná se o nejobsáhlejší autorův román (bez obsahu a tiráže má bezmála 463 stran) a podobně je to se strukturou, která je jednoznačně nejkomplikovanější; román je rozčleněn do 112 kapitol (výjimkou nejsou ani kapitoly na dvě strany), které jsou ještě nadále roztříštěny na drobnější textové úseky (v podobě „vsuvek“, „pokračování“ či „dokončení“), což autorovi umožňuje rozdělovat příběhy a zážitky jednotlivých protagonistů a libovolně je propojovat. Jedná se o mnohovrstevnatý příběh, obsahující několik vedlejších dějových linií (změť příběhů a dějových odboček), které sahají i několik století zpět (objevují se zde např. epizodické příběhy ze života sv. Vojtěcha, sv. Jana Nepomuckého, Erwina Rommela, Emy Destinnové a spousty dalších) a v určitých situacích, dějinném okamžiku (reálném, vyfabulovaném, převzatém z kroniky) se příběhy prolínají a překrývají. Autor často postupuje od malého detailu a v průběhu vyprávění se k němu vrací a nabaluje na něj další a další významy, použije jej jako leitmotiv a ve výsledku tak vznikne hustá síť vztahů mezi jednotlivými dějovými liniemi – epizodami, která na první pohled může působit zmatečně a nesourodě, přesto ve výsledku vyvstanou jasné kontury a souvislosti mezi jednotlivými příběhy. Některé kapitoly mohou (podobně jako tomu bylo u předchozích románů) fungovat jako samostatné prozaické útvary, ale čtenář si může být téměř jist, že v celku románu bude tato zdánlivě z kontextu vytržená historka či doložitelná historická událost využita a zasazena do konkrétní souvislosti – příběhu. Autor nepoužívá uvozovek, zřídka kurzívu (hlavně v názvech a citátech); spíše využívá polopřímé řeči, střídá „vševědoucího“ vypravěče s fokalizovanými pasážemi. Podobně jako tomu bylo v některých předchozích prózách, v románu Kinžál také vypravěč často „vystupuje“ ze své role a klade čtenáři otázky, spekuluje nad právě vyprávěným a dává tak prostor k určitému pocitu „dotváření“ příběhu či scény; přesto však je ve výsledku vypravěč zase oním demiurgem, který z historie sám vybírá epizody, které by mohly a nemusely souviset s příběhem. Jazykový humor, ironie a hry se čtenářem, jak jsme se s nimi již setkali např. v románu Za všechno může kocour, jsou v Kinžálu přítomny také, podobně je tomu s textovými orientátory. Hlavní dějovou linií je v tomto románu, jak naznačuje podtitul, pátrání Jaroslava po svém otci Josefovi, který bojoval v severní Africe během druhé světové války. Jednou z mála indicií, které dokazují otcovu přítomnost v afrických bojích (vzhledem k tomu, že si Jaroslav svého otce pamatuje jen velice matně, kvůli jeho brzké smrti), je právě kinžál, který si odtud přivezl. Jaroslav se snaží proplést vlastními vzpomínkami, různými dobovými svědectvími, legendami a příběhy a rekonstruovat osud svého otce, který se záhadným způsobem dostal zpět do Čech, aby po válce pracoval jako frézař a zemřel dříve, než si jej malý Jaroslav stačil zapamatovat a zjistit, jak to s jeho vojenskou kariérou a vlastně s celým životem bylo. Tato základní příběhová osnova však slouží také k tomu, aby autor přidával další a další detaily, epizody a postavy. Ve svém vyprávění tak autor rozbíhá několik příběhů, se záplavou postav, zdánlivě nesouvisejících, aby se postupně spojovaly a utvořily plastický obraz-mozaiku příběhů a aby ve výsledku celé složité „pátrání“-příběh, jak Jaroslav konstatuje v epilogu, mohlo znovu začít.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie (výběr): Toulavý kůň (P 1982); Výtah do nebe (BB 1983); Zlatý Petr (P 1984); Štěstí pod míru (BB 1986); Dědeček na střeše (PP 1988); Ten druhý jsem já (R 1995); Za všechno může kocour (R 1996); Hugo (R 2004); Kinžál (R 2011); Češi patří k Vídni aneb třicet dva výprav do Vídně v českých stopách (PP 2014).
Příspěvky ve sbornících: Prolegomena scénografické encyklopedie (1973); Peřeje (1980); Jen jednou ponejprv (1981).
Ostatní práce: Švýcarsko: Malá země s velkými příběhy (2007).
Články a studie (výběr): Rozhlas a já…, Rozhlas 5. 10. 1987; Prix Bohemia, Rozhlas 4. 9. 1989; Paseka mezi námi, LidN 13. 12. 1994; Podnět k inventuře české duše. Dnes končí konference o pražském německém spisovateli Johannesu Urzidilovi, LidN 10. 3. 1995; Causa Sonka!, Reflex 1995, č. 50; Praha – město magické, nebo erotické?, NK 2000, č. 17; Sonnenschein píše Slánskému, Roš chodeš 2000, č. 10; též in Židovská ročenka 2000/2001; Básníci jsou zvláštní chlapíci: Neobyčejný život Huga Sonky, Týden 2002, č. 4; Jaká je první kniha mých vzpomínek?, Literární novinky 20. 3. 2005; Jsi mi blízký, Rembrandte. Souvislosti jednoho odhalení, Týden 2006, č. 16; Samotářka Blanka Kubešová, Týdeník Rozhlas 29. 11. 2007; Jiří Melíšek: Všechno začalo v rozhlase, Svět rozhlasu 2007, č. 17; O Praze Petra Demetze, Týdeník Rozhlas 20. 10. 2009; Do Kunštátu se vrátil i Jan Halas, LidN 14. 1. 2010; Emil Artur Longen, Týdeník Rozhlas 20. 7. 2010; Goethe a Čechy, Týdeník Rozhlas, 22. 2. 2011; Židovský míšenec ve stínu hákového kříže, Týdeník Rozhlas 15. 3. 2011; Ludvík Kundera o expresionismu, Týdeník Rozhlas 27. 12. 2011; Moře a oceány Lubomíra Martínka, Týdeník Rozhlas, 7. 8. 2012; Poslední přátelství Franze Kafky, Týdeník Rozhlas 23. 10. 2012; Víkend s dobrým kumpánem Haškem, Týdeník Rozhlas 16. 4. 2013; Labyrinty Franze Kafky, Týdeník Rozhlas 18. 6. 2013.

LITERATURA

Knižně vydané studie a články: R. Matys: Malý dovětek. (Doslov), in J. Kamen: Dědeček na střeše (1988); P. Kosatík: Sušené meruňky nadýmají, zavařenina je lepší: Desetkrát o Sonkovi, in J. Kamen: Hugo. Nejkrásnější voják rakousko-uherské armády, dobrodruh, tulák, muž, který znal Lenina, Hitlera, Mussoliniho, Goebbelse, přítel Lva Trockého, osvětimský vězeň, židovský básník, autor německých veršů Hugo Sonnenschein z Kyjova píše z mírovské trestnice dopis Rudolfu Slánskému. Skutečnost a fikce v románovém příběhu (2004).
Recenze: Toulavý kůň: Z. Heřman, MF 19. 1. 1983; F. Knopp, LD 20. 8. 1983; V. Novotný, Květy 27. 1. 1983; L. Soldán, LM 1983, č. 6; L. Soldán, Rt 10. 2. 1983; T. Jiří, RP 18. 4. 1983; L. Vacina, Pochodeň 17. 2. 1983; L. Vacina, Svoboda 24. 2. 1983; V. Steklač, Tvorba (příl. Kmen) 2. 3. 1983; J. Czech, Scéna 1983, č. 4 * Výtah do nebe: M. Blahynka, Rt 8. 9. 1983; V. Křivánek, Tvorba (příl. Kmen) 25. 5. 1983; D. Sedlická, MF 20. 4. 1983; J. Peterka, LM 1984, č. 5 * Zlatý Petr: Z. Heřman, MF 5. 2. 1985; I. Zítková, ZN 1. 3. 1985; P. Janoušek, Tvorba (příl. Kmen) 13. 2. 1985; Š. Vlašín, Kulturní práce 1986, č. 20 * Štěstí pod míru: Z. Heřman, MF 25. 3. 1987; J. Kutina, Tvorba (příl. Kmen) 8. 4. 1987; A. Mikulášek, Brněnský večerník 17. 2. 1987; J. Olšovský, MF 30. 6. 1987; V. Vavřín, Práce 26. 2. 1987; M. Langerová, SvSl 1. 7. 1987; J. Pavelka, Rt 17. 9. 1987; L. Kundera, Rok 16. 2. 1991 * Dědeček na střeše: J. Švandelík, Práce 24. 11. 1989; V. Heger, Kmen 20. 4. 1989; M. Nezval, MF 31. 8. 1989; M. Šára, Svoboda 28. 3. 1989 * Ten druhý jsem já: J. Vanča, Práce 2. 12. 1995; P. Kosatík, MFD 9. 1. 1996; V. Novotný, Tvar 1996, č. 3 * Za všechno může kocour: V. Novotný, Mosty 1997, č. 42; F. Cinger, Právo 5. 5. 1997; P. Hanuška, Tvar 1997, č. 11; A. Haman, NK 1997, č. 18 * Hugo: L. Drahoňovská, MFD 12. 1. 2005; F. Horáček, Babylon 2005, č. 8; J. Lněničková, Literární novinky 20. 3. 2005; A. Knapp, 51 pro 2005, č. 1 * Malá země s velkými příběhy: L. Drahoňovská, MF 6. 4. 2007; B. Pražan, Týdeník Rozhlas 2007, č. 12; J. Zizler, A2 2007, č. 42 * Kinžál: A. Slezáková, MF 3. 1. 2012; F. Cinger, Právo 27. 1. 2012; R. Matys, Hospodářské noviny 27. 1. 2012; P. Hanuška, LitN 23. 2. 2012; J. Suk, Host 2012, č. 4; M. Pokorný, Týdeník Rozhlas 13. 3. 2012; J. Peňás, LidN (příl. Orientace) 17. 3. 2012; E. Klíčová, Respekt 30. 4. 2012.
Rozhovory: P. Nový, MF 6. 3. 1984; E. Vaňurová, AZ magazín 1987, č. 11; M. Šára, Svoboda 10. 10. 1987; J. Soukal, Československý voják 1989, č. 2; M. Nezval, MF 9. 11. 1989; J. Halas, Telegraf (příl. Telegrafrevue) 15. 5. 1992; P. Janáček, Tvar 1995, č. 19; A. Horáčková, MFD 8. 12. 2004; M. Pokorný, Týdeník Rozhlas 17. 4. 2012.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Kamenova próza, která ošemetný motiv masky, převleku či permanentního přestrojování subtilně naznačuje už ve svém názvu, má podtitul Čtyři monology a jeden hlas z doby ne tak dávno minulé. Toto autorské konstatování kupodivu bezelstně přijali téměř všichni dosavadní recenzenti […] Dokonce i na záložce knížky se dočítáme o „čtveřici hlavních postav, spojených úzce svými osudy“. Přitom ale své monology pronáší v autorově knize patero aktérů! Nepromlouvají zde pouze dva podivínští, zakomplexovaní klaunové a jejich rudimentárněji smýšlející, neméně však traumatizované partnerky a přítelkyně, nýbrž také pátý monologický „hlas“, zdánlivě jakoby cizí a vzdálený, zejména zpočátku víc než ostatní zamaskovaný a záměrně bezejmenný. Tím je v románu Ten druhý jsem já sebehajičský monolog fízla a donašeče, postavičky zdánlivě zcela bezbarvé a banální. Právě ona se ale stává v románovém ději oním pravým, byť též loutkovým demiurgem zrození tragédie v pražském klaunském mikrosvětě, právě tento „hlas“ v hledišti, v zákulisí i mimo kavárnu vědomě i bezděčně tahá za nitky čtyř konkrétních osudů. […] Čtveřice osamělců zároveň vytváří v dramatickém staccatu svých monologických zpovědních kreací až překvapivě proměnlivé citové trojúhelníky a čtyřúhelníky. Nicméně v osudové chvíli zůstávají pokaždé sami, vždy jen se svou samotou. Jiří Kamen zdůraznil tento existenciální moment v naprostém souzvuku s hlavním tematickým zacílením knihy.
V. Novotný: Umění románových monologů, Tvar 1996, č. 3, s. 20.

Kamen bravurně zvládá záplavy dějových sekvencí svou nápaditou narativní hrou. Sám ji připodobňuje k divadlu na divadle, snu ve snu či k principu obrázku na krabičce holandského kakaa. […] Ostentativně tak rezignuje na tendenci dobového úzu autentického kronikářství. Mimotextovou realitu pro něj reprezentuje příběh o kocourovi s doprovodnými konotacemi, předmětem zkoumání se stává jeho vyfabulování. […] Od naračních kroků, potažmo tématu spisovatelství neodbíhejme, neboť patří ke Kamenovým dominantám. Zálibně žongluje s možnostmi stvoření či vyprávění příběhu. Kolegiálně předává svému textovému alter egu Havránkovi slovo, aby mu je zase direktivně odebíral. Naordinuje rytmus svým postavám na základě ticha a zvuků v redakci, páchá schválnosti v jejich osudech, střídá detailní pohledy s filmovým střihem, reflektuje stvoření svých postav, koncentruje vlastní tvůrčí poznatky společně s Havránkem do jeho spisovatelského deníku. Postavení autoritativního demiurga nejlépe dokumentuje objevení Modráčkovy kroniky z roku 1913. […] K vydařeným partiím patří i Kamenem náležitě opracované, kunderovsky laděné esejistické partie, popř. aluze. Socialistickou sémiotiku doplňují úvahy o reprezentativnosti oblých tvarů, středoevropském romantismu, společnosti dvojic hlídajících se navzájem, o kontrastech otevřených a uzavřených prostor (shromaždišť a panelových bloků). […] Pestrobarevný příběh mentality lidí rozhlasu a literatury, resp. umění vůbec prozaik zasazuje do širšího dobového společenského kontextu uplynulých desetiletí. Zdařile tak vytváří groteskně laděnou společenskou mozaiku, z níž však člověk středoevropského regionu nevychází zrovna se ctí.
P. Hanuška: Za všechno může Kamen, Tvar 1997, č. 11, 21–22.

 

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

O J. Kamenovi na iDnes.cz

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014
Aktualizace bibliografie: 13. 4. 2014; 8. 3. 2015 (ad)

Jaroslav SCHNERCH

* 13. 9. 1943, Olomouc
† 14. 7. 2023, Praha

Schnerch, Jaroslav (Foto www.v-art.cz) - Kopie

zdroj: www.v-art.cz

Již od dětství se u něj projevoval vřelý vztah ke knihám, což ho posléze vedlo ke studiu češtiny a historie na PdF UP, které úspěšně ukončil roku 1967. Následně působil jako středoškolský učitel, obvodní inspektor kultury a na dalších kulturně-administrativních pozicích. Jeho permanentní zájem o umělecké aktivity se mj. projevil v letech 1972–1973, když se na brněnské JAMU účastnil Letní školy pantomimy. Na přelomu 70. a 80. let ho tento zájem přivedl i do Prahy, kde na Lidové konzervatoři absolvoval obory umělecký přednes, divadlo poezie, autorské divadlo (herectví, režie, dramaturgie) a literární žánry. Šíři jeho uměleckých zájmů dokládá též účast v mnoha uskupeních a spolcích, např. v amatérském divadle Esence, ve folklórním souboru Hanák, dále byl členem redakční rady časopisu Obratník, vedl literární klub při Okresním kulturním domě Praha 8, přispíval do periodik Kino, Naše rodina, Divadelní noviny, Nové knihy ad. Jeho tvorba byla oceněna na mnoha literárních festivalech a v soutěžích (např. Cena Václava Jelínka a titul „laureát festivalu“, Bechyně 1992 a 1993) a sám v literárních soutěžích figuruje i v roli porotce. Vedle poezie se taktéž věnuje psaní prózy a dramatu.

Publikoval nejprve ve sbornících a almanaších, debut Sčítání byl vydán až roku 1993. Již v první sbírce je zjevován Schnerchův vřelý vztah k umění – častým tématem jeho básní je zejména hudba, divadlo, literatura a výtvarné umění. K divadlu, přesněji k Shakespearovu Hamletovi, odkazuje sbírka Mrtvé ryby v hloubce neplavou, inspirace v díle Karla Hynka Máchy je přímo vyjádřena ve sbírce Muž v hořící plástvi. Schnerch ke sbírce doplnil i vyznání ve formě autorského doslovu pod názvem Proč zase psát o Máchovi… Celý první oddíl sbírky Pírkem na hranatá ústa, třetí oddíl sbírky Vytaženo ze zašlých rámů a mnohé jiné básně roztroušené v dalších dílech jsou pak věnovány výtvarnému umění. Tomuto druhu umění se autor aktivně nevěnoval, avšak má k němu velmi blízký vztah: „Doznávám, že jsem často podnikal spanilé výpravy do různých oblastí umění. Přesto mi leccos zůstalo skryto. Mezi nesplněné sny patří malování. Má dětská posedlost kreslit všude, kam se dá, byla zdařile potlačena. A po několikaleté pauze jsem už nezkoušel vést dialog s uhlem či štětcem. Přesto tu zůstal alespoň pasivní obdiv k malířským dílům.“ (Pírkem na hranatá ústa, s. 31.) Nejen láska k umění ovšem patří k inspiračním zdrojům Schnerchovy básnické tvorby. Autorovy sbírky jsou až na výjimky tematicky velmi neucelené, místy jsou básně i záměrně laděné do surrealistické roztříštěnosti a nasycené expresionistickými obrazy, což navozuje pocit zmatku lyrického subjektu ve světě lži, bolesti a zklamání. Ani občasné záchvěvy klidu a vyrovnanosti v některých verších tematizujících lásku a dětství (oddíl Klepat na medová dvířka ve sbírce Slova na lodyhách) nepotlačí celkový pocit stísněnosti a úzkosti. Sbírkou soustředěnou na jediné téma, jímž se stala tragická smrt dvou letců ve 30. letech, je bibliofilie Odlety navždy. Autor se snaží vcítit do pocitů letců, navozuje atmosféru boje se živly i se strachem, ale zároveň zachycuje vášeň z létání, jíž se i přes hrozící nebezpečí nedá odolat. Často se v této sbírce objevuje motiv Ikara a jeho pádu. Taktéž je létání tematizováno z pohledu žen – manželek obou letců, jež se o své muže obávají a následně truchlí nad jejich smrtí.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Sčítání (BB 1993); Slova na lodyhách (BB 1994); Den ze spálených snů (BB 1995); Odlety navždy (BB 1998); Radost nejezdí vždycky na bílém koni (BB 1999); Pouzdro pro slavíky (BB 2000); Mrtvé ryby v hloubce neplavou (BB 2000); Jablka z ošatky (BB 2000); Šlapu po křídách (BB 2000); Zranění v čase změn (BB 2000); Léto zase vyrovnalo účet (BB 2001); Děti s netečnýma očima (BB 2002); Muž v hořící plástvi (BB 2002); Pírkem na hranatá ústa (BB 2004); V krajině srdce soutok (BB 2009); Devátá výstraha (BB 2009); Vytaženo ze zašlých rámů (BB 2009); Otisky kdekoliv (BB 2011); Čas ticha voní u zdi (BB 2012).
Příspěvky ve sbornících: Sběrník lidských slov I, II, III (1989); Zrození světla (1990); A jednou vydám knížku… (1992); Den na kolečkách (1993); Modrá hodinka (2000); Dny poezie: Broumov (2001); Pošli to dál (2003); Pošli to dál II (2004).

LITERATURA

Studie a články: A. Dvořák: [Znovu a znovu si pročítám verše básníka Jaroslava Schnercha…], předmluva in J. Schnerch: Sčítání (1993), 2. str. obálky; I. Sainer: [Ve své druhé sbírce Jaroslav Schnerch rozevřel křídla…], předmluva in J. Schnerch: Slova na lodyhách (1994), 2. str. obálky; L. Machala: Olomoucká polistopadová poezie, in Bohemica Olomucensia 2009.
Recenze: R. Fridrich, Poezie sentimentu, Tvar 2000, č. 13.

UKÁZKY Z OHLASŮ

V případě Schnerchových veršů je oním vyšším poselstvím, akordem, který z nich zaznívá, smutek. Ne však smutek melancholický, uplakaný a rezignující, ale smutek někdy hořký, jindy trochu nostalgický, vždy však pramenící ne z bolestínské nálady, ale z rozhlížení kolem sebe.
A. Dvořák: [Znovu a znovu si pročítám verše básníka Jaroslava Schnercha…], předmluva in J. Schnerch: Sčítání (1993), 2. str. obálky.

Neřekl bych, že hlavním obsahem básní je smutek. Autor je čistokrevný intelektuál par excellence, místy možná až příliš krutě sebeironický. To je však dáno poctivým přístupem k životu i tvorbě, maximální snahou dobrat se meritu světa. Schnerch je v podstatě něžný lyrik, ale vrozená plachost mu to nedovolí přiznat. Proto ta jemná rafinovaná kamufláž.
I. Sainer: [Neřekl bych, že hlavním obsahem básní…], in J. Schnerch: Sčítání (1993), s. [48].

Jarda je naprostý fenomén, který jednoho dne zazáří jako supernova na českém básnickém nebi. Má k tomu naprosto všechny předpoklady. Slovní zásoba a sloh jsou dány jeho dlouholetou pedagogickou praxí. Neotřelost a obraznost jeho textů zase čerpá z jeho divadelnické praxe. No a ta hrůznost a naprostý zmar zas vyvěrá z kontrastu mezi jeho čistou duší a zabláceným světem, po kterém chodí.
M. Bochňák: Jaroslav Schnerch – básník, [online] Ateliér Bochňák.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 21. 6. 2014 (ich)

Jiří VESELSKÝ

* 26. 7. 1933, Kyjov
† 18. 4. 2004, Kyjov

Veselsky, Jiri (Foto z knihy Transy) - Kopie

zdroj: básnická sbírka Transy

Při gymnaziálních studiích vystřídal školy v Kyjově, Kroměříži a Brně, nakonec odmaturoval v Kyjově (1952). Dálkové studium češtiny a historie na FF UP (1953–1955) ani studium dějin umění na FF UJEP v Brně (1975–1976) nedokončil. Působil v řadě profesí (učitel, lektor, knihovník, archivář, korektor, redaktor) a na různých místech republiky (Hlučín, Ostrava, Svitavy, Břeclav, Trutnov, Kuks, Praha, Brno). Přátelil se s mnoha významnými literáty, např. s Milanem Kunderou, Vítězslavem Nezvalem či Jakubem Demlem. Veselský mnohým uměleckým osobnostem dedikoval své básně a v době výkonu svého zaměstnání na zámku Kuks pracoval na podrobné demlovské studii o tamějším pobytu tohoto básníka a o jeho vztahu k hraběnce Kateřině Sweerts-Sporckové. Je autorem řady dalších literárněvědných a historických studií, po přestěhování do Brna (1966) se po vzoru Oldřicha Králíka systematicky věnoval bádání v oblasti dějin 9. a 10. století. Jeho studie vycházely i v prestižních vědeckých periodikách jako jsou Listy filologické.

Od roku 1950 publikoval v různých periodikách recenze (Nová politika, Nová svoboda, Červený květ), epigramy (Host do domu, zde stejně jako v Červeném květu pod šifrou v-l-k), dále psal také divadelní kritiky (viz Divadelní noviny), historické stati (Listy filologické a Časopis Matice moravské), přispíval taktéž do Sešitů pro mladou literaturu, Rovnosti, Práce a po roce 1989 do Moravskoslezského týdne, Akordu, Boxu, Tvaru, Literárních novin aj. V roce 1990 se stal stálým spolupracovníkem literární revue Host, v roce 1995 předsedou její ediční rady. V letech 1968–1970 se s Milošem Štědroněm spolupodílel na přípravě několika literárních večerů s názvem Prokletí básníci, které se konaly v brněnském Malém divadle hudby. Poezii až do konce 80. let publikoval pouze časopisecky nebo v soukromých, bibliofilských a příležitostných tiscích, jeho básnická sbírka Dvanáct básní (1972) byla zveřejněna v samizdatové revui Koruna, kterou vydával v první polovině 70. let spolu s Pavlem Řezníčkem, Jiřím Oličem, Františkem Jugasem ad.

Básníka Veselského bychom mohli označit za básníka adorace. Ve svém bibliofilsky vydaném debutu poemě Maria takto vzhlížel k Panně Marii, v následující poemě Asi tak podobně obdivoval Sovětský svaz. Nejtypičtějším poznávacím znamením Veselského tvorby je však adorace žen, či spíše mladých dívek, zejména jejich vnější krásy. Od 90. let v jeho sbírkách dominuje nepokrytá tělesnost, až animálnost, ke které se sám autor přímo programově hlásí ve své závěrečné poznámce k výboru Mýtus organismu: „Při vytvoření kompozice této knihy a výběru textů pro oddíl s titulem Vlhká příroda soustředil jsem právě pod tento oddíl básně, v nichž je metaforizováno či jinak přeznačeno »člověčí« na níže strukturované »animální«. Tímto soustředěním jsem reflektoval dříve už jinými vyslovený závěr, podle něhož »lidské intimissimum je poznatelné nejlépe při proměně člověka v nižší živočišný druh«.“ (S. 100.) Zmíněnou tendenci ve své tvorbě dále obhajuje tíhnutím k animálnosti v různých kulturách v průběhu staletí od antiky po klasicismus. Využívání erotických motivů samozřejmě nekončí v klasicismu, Veselský není jediným dokladem jejich proklamace v současném umění, avšak erotizace v literatuře nemusí nutně sklouzávat k pornografii, chceme-li ještě stále hovořit o umění. Hranice mezi přijatelným a nevkusným se v průběhu staletí mění a časový odstup od klasicismu, tím více od antiky, vede k posouvání hranic toho, co ještě považovat za přijatelné otevřené zachycení tělesnosti a co už za pouhý obscénní záznam nejintimnějších lidských zkušeností a tělesných pochodů. Názory na toto období Veselského tvorby nejsou nijak jednotné, a autorova poezie je tudíž zdrojem mnoha polemik – odpůrci umělecké otevřenosti Jiřího Veselského totiž snadno mohou být označeni za příliš prudérní či omezené, zastánci zase za poněkud zvrácené a nesoudné.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Maria (B, bibliofilie, vlastním nákladem, 1948); Asi tak (B, bibliofilie, Památník P. Bezruče v Opavě, 1956); Rimbaud (B, příležitostný tisk Krajské lidové knihovny v Ostravě, 1957); Únor (B 1958, bibliofilie); Žarošická pouť (B, bibliofilie, 1964, část poemy Státnice z alchymie, úvodní verše přeložil do francouzštiny B. Reynek); A poslední (BB, bibliofilie, 1966); Nezaručené pověsti (BB 1996 + sbírka slovensky píšící vietnamské básnířky Diany Tuyet-Lan Nguyen: Čiary života); Mýtus organismu (BB 1997); Transy (BB 1999, připojen výbor básní, korespondence a článků o J. Veselském sebraných u příležitosti jeho pětašedesátých narozenin); Zpívající biochémie (BB 2003); Držme se! Vzájemná korespondence z let 1998-2014 (korespondence 2014, s D. Ž. Borem).
Výbory: Dívenky jdou Brnem (BB 1995); Všechny tvé dívčí nanicovatosti (2000); Luna je za vlakem poslední nárazník… (2003).
Příspěvky ve sbornících: Černá země (1962).
Uspořádal a vydal: B. Neumannová: Byla jsem ženou slavného muže (1998, s dalšími).

LITERATURA

Studie a články: -jTk (J. Trávníček): Třikrát napříč labyrintem totalitarismu, Proglas 1990, č. 7; J. Olič: Jiří Veselský, Slovenské pohľady (Bratislava) 1991, č. 9; týž: Hvězdy jsou jak sedmikrásky nad Brnem (vzpomínky na brněnskou literární bohému) 1992, č. 4; J. A. Pitinský: Jiří Veselský, Host 1991, č. 7; J. Kuběna: in Paní Na Duze (1998); I. Fic: Mytický prvek ženského božství: Tři stavební kameny poezie Jiřího Veselského, Tvar 2010, č. 11, 12, 13; I. Fic: Literární pornografie nebo milostná lyrika: Nad básněmi Františka Halase a Jiřího Veselského, Tvar 2001, č. 4 + Mýtus a tragický pocit života v jedné básni Jiřího Veselského (o básnické skladbě Eulenspiegel z konce 50. let), in Kontrasty a proměny v českém jazyce a literatuře 20. století 2004; D. Ž. Bor: Pozdrav Jiřímu Veselskému, doslov in J. Veselský: Luna je za vlakem poslední nárazník 2002.
Recenze: Dívenky jdou Brnem: K. Křepelka, Dívenky, které prošly srdcem, Proglas 1995, č. 5; L. Sedláková, Erotika od Párala k Veselskému, Denní Telegraf 1. 4. 1995; -MB- (M. Blahynka), Nejen dívenky jdou Brnem aneb Daleko od světa kde ruka ruku myje, Haló noviny 5. 4. 1995; L. Soldán, Špalek poezie s hlavou básníka…: Nad výborem z veršů Jiřího Veselského, Svobodné slovo, Brno 7. 4. 1995; J. Staněk, Potřeba sít, Tvar 1995, č. 8 * Nezaručené pověsti: L. Soldán, Básně pohledů k nebi i z útrob pozemskosti, Svobodné slovo, Brno 3. 4. 1996; P. Kotrla, Když dva jsou v jedné knize, Tvar 1996, č. 12; L. Soldán, Místo recenze, Tvar 1996, č. 12; P. Hůlová, Dvě v jedné, Souvislosti 1996, č. 4 (30) * Mýtus organismu: V. Šlajchrt, Knihovnička Literárních novin: Knihkupectví Franze Kafky, Literární noviny 11. 2. 1998; P. Řezníček, Jiří Veselský básní o slasti, Lidové noviny 19. 2. 1998 + Slovo 27. 4. 1998; M. Langerová, O pejskovi a kočičce, Literární noviny 1998, č. 13; M. Pokorný, Cudné hříčky Jiřího Veselského, MfD 20. 4. 1998 * Transy: (est), Jiří Veselský vydává sbírku Transy: Básník zvaný Páral české poezie zplodil další svazek erotiky, Rovnost 4. 3. 1999; J. Mlejnek, Veselského zplihlé básnické síly zplodily nevkus, MfD 28. 7. 1999; R. Matys, Transy ženstvím ve stavu zrodu, Nové knihy 1999, č. 36; I. Fic, Veselského Transy, Host 1999, č. 7, příl. Recenzní přílohaVšechny tvé dívčí nanicovatosti: J. Staněk, Vážná je láska už v začátcích dětinských, Nové knihy 2000, č. 48, J. Olič, Legenda jménem Veselský: Socialistický realismus dívčích nanicovatostí, Respekt 2001, č. 25, R. Kopáč, Všechny tvé dívčí nanicovatosti, MfD 17. 7. 2001 * Zpívající biochémie: R. Kopáč, Tajemná biochemie básníka Veselského, Právo 28. 7. 2003; J. Grombíř, Poezie coby obrana krásny, Aluze 2003, č. 3; Š. Švec, Lyrická neštěstí Jiřího Veselského, Tvar 2004, č. 10; K. Nečas, Tvar 2004, č. 12 + P. Adámek, Svědomitý hledač slov Jiří Veselský, Tvar 2004, č. 16 * Luna je za vlakem poslední nárazník: D. Ž. Bor, Pozdrav Jiřímu Veselskému, Tvar 2003, č. 13; I. Fic, Luna je za vlakem poslední nárazník, Tvar 2004, č. 10.
Rozhovory: Z. Petrželka, Host 1991, č. 7 + tamtéž 1992, č. 8; M. Huvar, Přivolané poezie jako „defilé přešlých lyrických situací a stavů“, Zemské noviny 18. 4. 1996, s. 14; M. Huvar, Zaručený poeta: Básník Jiří Veselský: Co bylo včera a co dnes; Nové knihy 1996, č. 18.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Veselský v sobě spojuje katolického křesťana s komunistou. Obojí bez salonního pozérství. Ačkoli v srpnu 1968 vítal – jako komunista? – sovětskou okupaci, nepřipojil se – jako katolík? – k normalizační láji psavců. Na konci normalizace ho v Melantrichu vodili za nos, slibovali mu vydání knihy, ale sešlo z toho. Jeho básnická amplituda je méně bizarní a mnohem zajímavější. Trochu zjednodušeně řečeno: jedním koncem jeho básnické hole byl nezvalovský sensualismus, druhým katolická spiritualita. Vrcholy vznikaly tehdy, když oba konce zůstaly spojeny v celek. […] Ovšem o nové Veselského sbírce Transy je třeba říci, že je jakýmsi ještě »dívenkovitějším« dovětkem ke knihám Dívenky jdou Brnem (1995) a Mýtus organismu (1998). Transy jsou smetením zbylé mouky ze stolu, na němž se druhdy hnětlo těsto. […] Zdrobněliny typu »drobná ohrndírečka«, »chemická továrnička tvého těla«, »z nosu sušínek«, »rozdírá to dířátko« jsou protivné tím spíš, že vyústění básní bývá často banální. […]
J. Mlejnek: Veselského zplihlé básnické síly zplodily nevkus, MfD 28. 7. 1999, s. 16.

Nejvíce mne ale zkrušila recenze a názory Josefa Mlejnka, jeho hodnocení básníka Veselského. V Kyjově žijící a živořící básník Veselský je, troufám si tvrdit, jedním z posledních lyrických českých básníků, významově srovnatelný s mnohem populárnějším Skácelem. Básník obdařený obrovskou prostotou otevřenosti, s jakou rozuzluje věčné tajemství sexuality bez tyranie předsudků. Ignorovat žádostivost a touhu u sotva zletilých dívek je popírání dívčí integrity, a podsouvat Veselskému jeho poezii jako pasáž k uvolnění určité zvrácenosti je nepochopením a nesmyslem. Veselský je básníkem, kterého samozřejmě nelze brát bez výhrad. Cum grano salis potřebuje zejména jeho nadužívání zdrobnělin, které může dráždit. – Ale snaha zprotivit básníka politicky, jako člověka, který vítal nadšeně bratrskou pomoc v roce 1968, mi přišla od kritika Mlejnkova formátu jako poťouchlý křáp z nevydělané kůže.
K. Nečas: Tvar 1999, č. 17, s. 3.

A co Zpívající biochémie, která má už ve svém názvu dramatický svár zpěvu a vědy? Tak jako si kritika ani nekladla otázku, proč Veselského básně docházely takového zájmu u Demla i u Nezvala i u Holana i u nejmladších básníků za postmoderny, nikoli však u recenzentů typu Machonina, který degradoval Veselského verše o olomouckém orloji (nedávno je na svém olomouckém večeru s obdivem zpaměti recitoval Jiří Kuběna) na „přemety napodobitelské obratnosti“, tak ji nenapadlo ani zamyslet se nad Veselským jako trvalou koexistencí básníka, okouzlovaného vždy znovu labutinkami, a badatele, který objevuje nepovšimnuté motivické triády ve václavské hagiografii, orientuje se i v chaosu okolo pojmu tzv. tributárnosti etnik v říši franské, přísně soudí Malcolmovu Středověkou herezi, která ví úděsně málo o herezi velkého formátu (o heretičce Vilemíně z rodu Přemyslovců), a píše zasvěceně i o literatuře moderní, ať světové (viz například o zmíněné postmoderní hře), ať české; třeba statí Kněz v masce nemravy podstatně přispěl k rektifikaci Demlova Zapomenutého světla a je i autorem odvážné stati o Březinovi.
M. Blahynka:  A co Veselský?!, Obrys–Kmen 2003, č. 47, s. 3.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2013)
Aktualizace hesla: 12. 7. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 12. 7. 2014 (ich); 8. 3. 2015 (ad)