* 1. 2. 1973 Kroměříž

Studovala latinu a historii na FF UP, po získání bakalářského titulu (1994) nastoupila na magisterské studium romanistiky a historie, které úspěšně  absolvovala roku 1998. Následujících šest let na mateřské fakultě pracovala jako odborná asistentka. Vyučovala např. literární překlad a sama se v té době věnovala překládání. Z období studií a pozdějšího působení na univerzitě Pilátová zmiňuje silný inspirační vliv romanisty Jiřího Černého a historika Jiřího Chalupy. (D. Kaprálová, [online] iDnes.cz, 1. 12. 2009.) V letech 2001–2003 působila jako lektorka na katedře slavistiky v Granadě ve Španělsku. V rozhovoru pro iDnes Magdaléně Havlíkové na otázku „Kdy se rozhodla věnovat psaní?“ odpověděla: „Pracovala jsem jako odborná asistentka na Univerzitě Palackého v Olomouci. Při výměně učitelů mezi univerzitami jsem se dostala do Španělska a uvědomila jsem si tam, že mě velmi baví psát reportáže.“ (M. Havlíková, [online] OnaDnes.cz, 20. 4. 2010.) Novinářskou kariéru zahájila v týdeníku Respekt, kde v letech 2007–2008 pracovala jako vedoucí zahraniční redakce. Následně pět let učila češtinu potomky Čechů, kteří emigrovali z Československa do Brazílie a Argentiny, a to v brazilském státě Mato Grosso do Sul, dále v Sao Paulu a Buenos Aires. Před dalším pobybem v Brazílii nedlouho pracovala v kulturním oddělení pražského Institutu Cervantes. V Respektu, Salonu (literární příloze Práva), Lidových novinách a dalších českých médiích publikuje eseje, reportáže, literární recenze, povídky a autorské sloupky. Její povídky vysílal také Český rozhlas 3 (stanice Vltava). Do češtiny přeložila román mexické spisovatelky Normy Lazo s názvem Věřící (2001) a také knížku pro děti Tajný život blech (2010) od argentinských autorů Alberta Peze a Roberta Cubillase. Dalším překladatelským počinem Pilátové byl jazykový převod kultovního argentinského komiksu Ricarda Linierse Macanudo (2011). Je vdaná za redaktora týdeníku Respekt Jiřího Sobotu.

Na poli krásné literatury knižně debutovala v roce 2007 románem Žluté oči vedou domů.  Protagonistkami útlé knížky jsou čtyři ženy, jejichž příběhy se protínají. Základní linii tvoří milostný vztah české úřednice Marušky a dvojího agenta Jaromíra, který za komunistického režimu emigroval do Brazílie a tam se oženil. Přesto s Maruškou udržuje dlouhá léta korespondenční kontakt. Vyústění milostného trojúhelníku graduje po Jaromírově sebevraždě, kdy jeho brazilská manželka Luiza přijíždí do Prahy, aby se s Jaromírovou někdejší milenkou seznámila. Obě ženy se spřátelí a fabulačn linka se paradoxně uzavírá, když se Luiza rozhodne strávit zbytek života v Praze, kde se zamiluje do otce další z protagonistek, zatímco usedlá Maruška je odhodlána natrvalo vycestovat do Brazílie. Druhou linii románu tvoří vztah dvou mladších žen ze smíšených česko-brazilských rodin. Lena, která žije na ranči, se po smrti snoubence rozhodne odcestovat do Prahy, rodné země své matky. Zde se potká se svou bývalou kamarádkou Martou, která odešla do Čech kvůli napjaté rodinné atmosféře. Marta nakonec nachází partnera v českém psychiatrovi a po krátké cestě do Brazílie s ním zůstává v Česku. Lena se vrací na brazilský ranč a rozhodne se žít se správcem svého majetku. Románovou výpověď tvoří mozaika monologických promluv, v nichž se střídají jednotlivé hrdinky příběhu a jeden muž (Jaromír). Z líčení exotického prostředí je patrné, že ho autorka velmi dobře zná. Komorní příběhy plynou bez výrazných dějových zvratů, což zesiluje motivy osamocenosti a touhy po domovském ukotvení vlastní existence. Časté retrospektivní pasáže osvětlují důvody nespokojenosti s dosavadním životem i jeho nehybnou strnulost, která ústí v přijetí vlastní identity, smíření, popř. v nalezení nového směru. Motiv žlutých očí odkazuje k životní energii, síle čelit překážkám na cestě za svým štěstím. Debut Pilátové byl recenzenty přijat jako zralá próza a získal nominaci na cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého. Kniha byla přeložena do němčiny, nizozemštiny, polštiny, portugalštiny a španělštiny. Dvanáctidílnou stejnojmennou rozhlasovou četbu podle románu připravila pro Český rozhlas Kateřina Jirkalová v roce 2008.

Autorčin druhý román Má nejmilejší kniha byl taktéž nominován na cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého. Jeho dějová osa je těžko specifikovatelná, protože Pilátová předložila čtenáři spleť příběhů osmi postav. Hlavním dějištěm je hadí institut ve Velkém městě v Jižní Americe. Vypravěčem a jednou z postav je Ten, který tetuje, člověk, který utrpěl ztrátu paměti a jenž při výkonu řemesla vypráví příběhy z knihy slovanských pohádek. Motiv evropské kultury se protagonistům jeví jako exotický, stejně tak pro českého čtenáře je exotické prostředí a kultura zachycené v románové výpovědi. Dalšími postavami jsou arogantní a chladnokrevný zakladatel a vedoucí hadího institutu Michael Vidal, indiánská venkovská dívka Pajita, která rozumí řeči hadů, rovněž Pták, chlapec ze slumu, či Otto, psychiatr polsko-židovského původu. Leitmotivem je had se svými četnými a napříč kulturami se opakujícími symbolickými významy. Archetypální kolize pak ve spletenci příběhů představují konečnost života, nesmrtelnost a potřeba vyrovnat se s vlastní minulostí. Významná role je přisouzena rovněž prostředí jihoamerického města a divoké přírody. Atmosféra tamní kultury je v textu prezentována velmi barvitě s větším důrazem na mytické atributy a sociální specifika. Pilátová touto knihou (v roce 2012 přeloženou do němčiny) částečně navazuje na dlouhou tradici magického realismu. V rámci její prozaické tvorby je potřeba zmínit také povídkovou tvorbu, kterou publikuje především v kulturní příloze Salón deníku Právo. Zde otiskla např. povídky Zlatá kobra, Dlužníci, Cikánský zvyk a další. Knižně vyšla její povídka také v souborech Moře a pláž a Celý život budem šťastný… nakladatelství Listen. V roce 2011 se Pilátová představila rovněž jako básnířka. Sbírka Zatýkání větru těží obdobně jako obě prozaická díla převážně z autorčina pobytu v Brazílii a Španělsku, ale nalezneme v ní také básně o návratu domů a o českých kořenech. Formálně se básně Pilátové blíží jejím prozaickým textům, volné verše variují nejeden motiv známý v prozaickém provedení. Písňovost textů podporuje refrénovitá strukturace, respektive částečné obměňování vybraných motivů. (Některé básně ze souboru se staly textovými podklady pro písně zpěvačky Moniky Načevy.)

Samostatnou kapitolu literárního působení Pilátové představuje tvorba pro děti. Na svém kontě má již čtyři úspěšné prozaické tituly z této oblasti. Prvním počinem se stala kniha Víla Vivivíla a stíny zvířat, vyprávějící příběh vyhoštěné vílí holčičky, která se vydává do nebezpečného světa lidí, aby zde našla přátele a společně mohli zabránit pašování exotických zvířat. Kniha přímočaře poukazuje na špatné modely chování rodičů vůči svým dětem. Pilátová zde pracuje s postavou handicapovaného dítěte, jako je nevidomá Ema, která má vodícího psa, a přesto se s dětmi účastní dobrodružství. Také protagonistka je spíše antitezí klasických pohádkových víl. Je krátkovlasá a nosí kalhoty. O rok později Pilátové vyšly hned dvě knihy určené dětem. Kiko a tajemství papírového motýla byla nominována na cenu Magnesia Litera. Protagonistkou příběhu je japonská holčička Kiko, která jezdí s tatínkem, restaurátorem knih, po celém světě a přijíždí i do České republiky, respektive do Kroměříže. Kiko začíná chodit do školy a seznamuje se s cizími dětmi, jejichž jazyku příliš nerozumí, a  proto s nimi komunikuje pomocí skládaček origami. Tatínek restauruje knihu v Kroměřížském zámku, z níž se vytrácí barevný obraz. Kiko se dozvídá o skrytém životě na zámku a rozhodne se s ostatními dětmi osvobodit všechny uvězněné duchy. Fantastický příběh autorka využila, aby na jeho pozadí, pomocí empatie nastínila problematiku kulturní odlišnosti, jazykové bariéry a xenofobie.

Víla Vivivíla a piráti Jižního moře navazuje na předchozí vyprávění: zachráněným zvířátkům je ve vílí bažině zima, a proto musí parta v čele s Vivivílou vymyslet řešení. Vedle známých postav zde autorka začleňuje také postavu olomoucké babi Bóži, optimistky, která mluví příznačným hanáckým dialektem. Pohádka Jura a lama pojednává o klukovi Jurovi, který se svými dvěma mámami žije na farmě v horách Jestřábníkách. Knihu pro děti vystavěnou na netradičním rodinném modelu ilustrovala Dora Dutková a její vydání podpořil Česko-slovenský ženský fond v rámci projektu zviditelňování stejnopohlavních rodin a dětí v nich. Kontroverzní téma se promítlo i do polarizace recenzních ohlasů. Obecně lze o Pilátové tvorbě pro děti konstatovat, že otevírá a citlivě přibližuje dětem témata, která nejsou příliš častým námětem dětských knih, např. jazyková a kulturní bariéra, týrání dětí, diskriminace handicapovaných, nebo život v homosexuální rodině. Ohlasy její tvorby se shodují, že tato citlivá a problematická témata dokáže dobře začlenit do jinak strhujících a dějem nabitých dětských příběhů. Aniž by si to malí čtenáři uvědomovali, jsou vedeni ke vzájemné toleranci, která je jim v dílech Pilátové předkládána jako samozřejmý a fungující model chování. Tvorba Pilátové je originální především tím, jak didaktický cíl dokáže zamaskovat prvky atraktivními pro malé čtenáře. Působivost jejích knih pak umocňuje jejich výtvarné provedení. Próza Gorilí táta je zařazována do tvorby pro děti a mládež, ovšem z ohlasů vyplývá, že ji čtou s potěšením také dospělí čtenáři (viz recenze na Klubknihomolů.cz). Jedná se o útlou knihu vzniklou na základě rozhovorů Pilátové s Markem Ždánským, gorilím tátou, bývalým ošetřovatelem primátů z pražské ZOO. Ústředním tématem textu jsou osudy gorily Moji doplněné o příhody ze života ostatních primátů, o něž ošetřovatel pečoval. Text je prosycen humorem, ale dochází i na smutné okamžiky v životě zvířat. Knihu ilustroval Daniel Michalík.

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Žluté oči vedou domů (R 2007, též e-book 2011); Má nejmilejší kniha (R 2009, též e-book 2011); Zatýkání větru (PP 2011); Tsunami blues (R 2014, též e-book 2014); Kulaté rámy slov (PP 2015); Hrdina od Madridu (P 2016).
Tvorba pro děti: Víla Vivivíla a stíny zvířat (2009); Kiko a tajemství papírového motýla (2010); Víla Vivivíla a piráti jižního moře (2010); Jura a lama (2012); Gorilí táta (s Markem Ždánským, 2013); Kiko a tulipán (P 2016).
Příspěvky v antologiích: Moře a pláž (2012, též e-book 2012); Celý život budem šťastný… (2012, též e-book 2012); Miliónový časy. Povídky pro Adru (2014, též e-book 2014); V. Holcová: Na dosah ruky/Within Hand’s Reach (2015, též bibliofilie 2015).
Překlady: N. Lazo: Věřící (2001); R. Liniers: Macanudo (komiks 2010); Macanudo 3 (komiks 2013); Macanudo 4 (komiks 2013); Macanudo 5 (komiks 2014); Macanudo 6 (komiks 2014); Macanudo 7 (komiks 2014).

LITERATURA
Studie a články: J. Topol: Lidové noviny 27. 1. 2010; A. Horáčková: MfD 25. 2. 2010; A. Horáčková: MfD 25. 2. 2011; L. Machala: 3 x 2 = ?: Nad prózami Hany Andronikové, Markéty Pilátové a  Petry Soukupové, in Česká literatura v perspektivách genderu: IV. Kongres světové literárněvědné bohemistiky. Jiná česká literatura (2010); K. Kubíčková: MfD 15. 8. 2011; B. Kostřicová: Třikrát Markéta Pilátová, in Bohemica Olomoucensia – Linguistica 2010, č. 3; P. Mandys: Týden 2007, č. 50; K. Jirkalová: Týdeník Rozhlas 2008, č. 42; P. Mandys: Přítomnost 2008, (Jaro); M. Balaštík: Host 2009, č. 2.
Recenze: Žluté oči vedou domů: O. Horák, Lidové noviny 1. 10. 2007; J. Rauvolf, Instinkt 2007, č. 39; M.  Nyklová, Knižní novinky 2007, č. 19; J. Šícha, Literární noviny 2007, č. 41; B. Gregorová, A2 2007, č. 42; P. Sladký, A2 2007, č. 44; L. Česálková, Literární noviny 2007, č. 46; (wc), Dějiny a současnost 2007, č. 11; Vl. Karfík, Xantypa 2007, č. 12; A. Haman – A. Cermanová, Tvar 2008, č. 1; D. Kaprálová, MfD 18. 1. 2008; L. Přeček, Host 2008, č. 4; Vl. Novotný, Český jazyk a literatura 2007/2008, č. 5; K. Horáčková, LitENky 2008, č. 5/6 * Má nejmilejší kniha: K. Jirkalová, Lidové noviny 7. 10. 2009; I. Srbková – M. Nyk­lová, Knižní novinky 2009, č. 22; P. Hrtánek, Host 2009, č. 10; Š. Kučera, Právo 10. 9. 2009, příl. Salon; T. Marečková, Nový Prostor 2010, č. 346; V. Karfík, Xantypa 2010, č. 3; V. Karfík, Týdeník Rozhlas 2010, č. 10; A. Vondřichová, A2 2010, č. 7; K. Kubová, LitENky 2009, č. 1; B. Majerová, LitENky 2010, č. 3; V. Novotný, Český jazyk a literatura 2009/2010, č. 4; M. Ljubková, Souvislosti 2010, č. 1; M. Vajchr, Revolver Revue 2010, č. 79; P. Janoušek, Tvar 2011, č. 4 * Víla Vivivíla a stíny zvířat: M. Švagrová, Lidové noviny 17. 3. 2010 * Kiko a tajemství papírového motýla: I. Matějka, Literární noviny 2010, č. 50; R. Kopáč, MfD 23. 12. 2010; J. Šrámková, A2 2011, č. 2; M. Otterová, Tvar 2011, č. 5; D. Iwashita, Hospodářské noviny 1. 4. 2011 * Jura a lama: K. Kubíčková, MfD 11. 5. 2012; Š. Kučera, Právo 31. 5. 2012, příl. Salon * Zatýkání větru: P. Odehnal, Host 2011, č. 8; T. Čada, H_aluze 2011, č. 17; A. Misař, Tvar 2012, č. 4 * Gorilí táta: K. Kubíčková, MfD 25. 6. 2013, příl. City Dnes, č. 6.
Rozhovory: J. Topol, Lidové noviny 6. 11. 2009, příl. Pátek; Š. Kučera, Právo 17. 12. 2009, příl. Salon; J. Švecová, Týdeník Rozhlas 2010, č. 13; Fr. Cinger, Právo 5. 3. 2011; A. Horáčková, MfD 14. 3. 2011; O. Horák, Lidové noviny 2. 10. 2007; J. Peňás, Týden 2007, č. 48; K. Horáčková, LitENky 2008, č. 5/6.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Žluté oči vedou domů překračuje [sic] i další hranice, za které se většinou odváží jen lehké čtivo – přes těžké doby a osudy, které zobrazuje, je její vyznění veskrze pozitivní. Každá z postav se [sic] nakonec najde své místo, svůj domov. Próza je také chválou mnohdy zesměšňovaného ženského přátelství, umění naslouchat a vzájemné solidarity. Tuto ódu však Pilátová zvládla, aniž by měla tendenci jakkoli znevažovat mužskou část populace. I v tomto ohledu se autorce daří udržet křehkou rovnováhu, tak typickou pro všechny vrstvy této prózy.
K. Jirkalová: Křehká rovnováha Markéty Pilátové, Týdeník Rozhlas 2008, č. 42, s. 10.

Nevelká knížka s provokativně růžovým přebalem se téměř jistě nestane pultovým hitem a dost možná bez vzruchu prošumí (či už prošuměla) recenzními rubrikami časopisů. Debut je to ale dobrý, ne-li výborný, a Markéta Pilátová není „nadějí“, jak se u debutantů s oblibou praví, ale zajímavou zralou prozaičkou. Snad ví, kým v temnotě je… a ještě nám to dá poznat.
A. Cermanová: Kým v temnotě vlastně jsme, Tvar 2008, č. 1, s. 2.

Pilátová v románu exponovala rozporuplnou jihoamerickou skutečnost: megapoli (něco mezi Sao Paulem a Riem) a za jejími hranicemi nekonečnou přírodu s tradičním společenstvím živého s neživým, život lidí s přírodou. Město, prales, pouště, pampa. Ona megapole, výron globalizace uprostřed mytického světa, představuje stejně živelný růst, je v ní vše, technologie i bída, tragika lidských osudů, rafinovaná krutost primitivního zločinu. I lidskost, jež vyzařuje z Pajity, „hadí ženy”. Nelze tu ani náznakem charakterizovat polomytickou krajinu s hadím propletencem postav a dějů, jež jsou napsány s obdivuhodnou stylistickou bravurou. Nezbývá než číst.
V. Karfík: Žena, která rozumí hadům, Týdeník Rozhlas 2010, č. 10, s. 18.

V próze jde hodně také o lásku – o její hledání a nalezení, i to však vede přes bolestné sebeuvědomění. Má nejmilejší kniha Markéty Pilátové přináší důkaz o nadčasové aktuálnosti silného příběhu. Epicky bohaté vyprávění má čtenáři i v dnešní postmoderní době co říci.
I. Srbková – M. Nyklová: Dvakrát o jedné knize, Knižní novinky 2009, č. 22, s. 23.

Punková pohádka hispanistky, novinářky a spisovatelky Markéty Pilátové (*1973) je svěží, moderní, úsporným, nicméně bohatým jazykem napsané čtení, jaké uchvátí bystré děti a jímž nepohrdne dospělý. Pokud se mu dostane do ruky, bude možná muset svým ratolestem leccos vysvětlit – a o to je ten text cennější. Nejen pro fantazii, kterou probouzí, nejen pro fantaskně zelenkavé ilustrace Jakuba Zicha, ale také pro nutnost odpovědí, jaké si vynucuje. Dobře těm dospělým tak.
M. Švagrová: Tahle knížka dospělým nefandí: Markéta Pilátová připravila ve svých punkových pohádkách past na rodiče, Lidové noviny 17. 3. 2010, s. 8.

Obraz japonské dívenky Kiko má kontury možné aktuální podoby dětství. Dítě bez jediného domova, dítě bez trvalé přítomnosti obou rodičů, bez trvalejších vazeb k vrstevníkům. Dítě, které je impulsy stále nových a nových prostorů (cestuje s tatínkem po celém světě) v proudu poznávání a nových, zatím pozitivních zážitků. Tak mohou vidět Kiko čeští čtenáři. Její příběh přes určité náznaky kamarádství s Evou a Lukášem je přece jen příběhem osamělého dítěte, jehož individuální situace na sebe strhává pozornost a zvláště v tak krátkém textu nedává prostor hlubší reflexi sociálního či kulturního kontextu. V tomto smyslu může knížka nás dospělé vést k zamyšlení, zda takový obraz dětství neskrývá i odvrácenou stranu.
O. Kubeczková: Pilátová, Markéta: Kiko a tajemství papírového motýla, [online] iLiteratura 24. 2. 2011. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/27825/pilatova-marketa-kiko-a-tajemstvi-papiroveho-motyla.

Ačkoliv jsme u Markéty Pilátové zvyklí spíše na tvorbu pro dospělé, musím se přiznat, že se mi její kniha pro děti líbí víc. Možná pro její Žluté oči vedou domů ještě dospěji. Na poli české prózy věnované dětem ale rozhodně udělala správný a obrovský krok kupředu.
L. Turecká: [online] Topzine 7. 2. 2011. Dostupné z: http://www.topzine.cz/vila-vivivila-a-pirati-jizniho-more-vila-vivi-se-vraci-tentokrat-v-roli-objevitelky.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Oficiální stránky autorky
Heslo na Wikipedie.cz
Medailon na Portálu iLiteratura.cz
Rozhovor na ČRo Radio Wave o knize Kiko a tajemství papírového motýla
Rozhovor na ČRo Radio Wave o knize pro děti Jura a lama
Pořad ČT24 také o knize Jura a Lama

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 21. 6. 2014 (pk), 5. 11. 2014 (ad), 22. 9. 2015 (ad)