Archiv rubriky: výtvarník

Jitka BRŮNOVÁ LACHMANN

* 27. 9. 1944, Prostějov

Do svých šesti let žila s rodiči v obci Stínava (okr. Prostějov), později se rodina přestěhovala do Olomouce. V roce 1961 maturovala na tamním Slovanském gymnáziu. Na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého vystudovala obory matematika a chemie. Rigorózní zkoušku v oboru matematika úspěšně složila v roce 1976 a získala titul RNDr. Více, než deset let učila na střední škole v Karviné, zde také poznala svého budoucího manžela, házenkáře Františka Brůnu. Od roku 1985 učila na gymnáziu Na Vlčinci v Olomouci a také na místním středním odborném učilišti farmaceutickém. Publikovala v odborných časopisech. Její články však nalezneme také ve společenských periodikách jako je Xantypa nebo Betty – zde jí vyšly také básně. Více než třicet let působila v Jednotě českých matematiků a fyziků. V oblasti umění se veřejnosti poprvé představila v roce 1993. Píše poezii, její obrazy byly zařazeny do knihy vydané společností pro optiku Spojených států amerických. Soustředí se na výtvarné zobrazení jevů z kvantové fyziky, pohyb světla a energií. Častým motivem jsou též stromy, kterým Jitka Brůnová Lachmann přisuzuje status živých bytostí.

Poezie Jitky Brůnové Lachmann vyšla dosud ve třech samostatných sbírkách. Rovněž je svými texty zastoupena v antologii olomouckých výtvarníků a básníků Verše z [(22)2 + 22] ateliérů. Její lyrika se tematicky zabývá vyššími, až metafyzickými aspekty bytí, jevy, které se pohybují mimo sféry běžného vnímání – na stejnou úroveň se světleným vlněním se tak dostává například i láska a lidská existence. Vědecká erudice autorky se projevuje v užívání exaktních vědeckých pojmů. Věda zde dává systém, vytváří pevné obrysy amorfnímu universu: „Postoupit do vyššího patra / Představa se mění v hodnotu / Tajemství života je v přírodních zákonech / V našich rukou je vše / dosáhnout nejvyšších horizontů / Kód osudu / V dolinách je možno se ztratit / Za branami velkého dobrodružství / svítí štěstí / jen z vína pramení náhlá přátelství / nevíme vlastně nic / a bolesti umíme zapomínat” (Brána – Fournierova tranformace, in B. Kolář. Verše z [(22)2 + 22] ateliérů, s. 7). Jitka Brůnová Lachmann rovněž se scenáristou a spisovatelem Milanem Švihálkem sepsala autobiografii Tiché ozvěny světla, v níž chronologicky zprostředkovává vzpomínky na dětství, studium i profesní život, včetně setkání s významnými vědeckými osobnostmi. Knihu doprovází množství fotografií, autorčina výtvarná díla a ukázky její poezie.

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Kometa HUATAKE (BB 1990); Na Vánoce – bílé noce (BB 1992); Stromy a voda (BB 1993); Tiché ozvěny světla (s M. Švihálkem, P 2007).
Účast ve sbornících a antologiích: Verše z [(22)2 + 22] ateliérů (2010, ed. B. Kolář).
Odborná literatura a články: Aplikovaná matematika (1987).

LITERATURA
Články: J. Sulovský: Tiché ozvěny světla, in Týdeník rozhlas 2014, č. 26.
Rozhovory: H. Veličková: Všudypřítomné světlo aneb o vědě, umění a životě, Krok 2011, č. 2.

UKÁZKA Z OHLASŮ:

Rok 2015 byl vyhlášen Rokem světla. Co to znamená pro vědkyni a umělkyni Jitku Brůnovou? „Svět, ve kterém žijeme, je vesmír jedenáctirozměrného hyperprostoru, černých děr a bran k multivesmíru. Lidé do vesmíru hleděli po tisíce generací. My však máme tu čest patřit k první generaci, která může tvrdit, že má solidní a racionální a ucelený popis vzniku a vývoje vesmíru. Jde o důsledek nenasytné zvídavosti, neobyčejné představivosti, pronikavých pozorování a neúprosné logiky. Snažíme se budovat mosty mezi vědou a uměním,“ říká. A taková je, nebo se alespoň snaží být poezie Jitky Brůnové.

J. Sulovský: Tiché ozvěny světla, in Týdeník rozhlas, 2014, č. 26, s. 9

Související odkaz:
Portrét Jitky Lachman Brůnové v pořadu České televize Kultura.cz.

Autor hesla: Jiří Vladimír Matýsek (2016)

Zbyněk BENÝŠEK

* 27. 6. 1949, Olomouc

Dětství a mládí prožil v Prostějově. V letech 1964–1968 vystudoval v Brně Střední umělecko-průmyslovou školu. V patnácti letech založil společně s Bobem Krčilem bigbeatovou skupinu The Rings, pro kterou začal skládat písňové texty. S Krčilem později vystupovali jako folkové duo. Do roku 1970 studoval na Univerzitě Palackého v Olomouci, kterou opustil, protože nesouhlasil s personálními čistkami a dalšími projevy nastupující normalizace. Odešel do Prahy, kde zpočátku pracoval jako dělník při stavbě metra, později jako rekvizitář ve Filmových studiích Barrandov, byl rovněž dělník v pivovaru a hudebník ve svobodném povolání. V lednu 1977 podepsal Chartu 77 a od té doby pracoval jako topič, domovník a noční hlídač. V Praze byl v kontaktu s undergroundem a okruhem kolem Charty, pomáhal např. rozšiřovat její Infoch, tedy Informace o Chartě. Spolupracoval s neoficiálním písničkářským hnutím Šafrán (jeho členy byli např. Jaroslav Hutka, Vladimír Merta, Vlasta Třešňák, Jan Burian, Zuzana Homolová ad.). V roce 1982 emigroval do Rakouska, kde ve Vídni založil uměleckou revue Paternoster a dlouhodobě spolupracoval s rádiem Svobodná Evropa. Do Prahy se vrátil v roce 1992, spolupracoval s Českým rozhlasem, Českou televizí a věnoval se knižní grafice (před listopadovým převratem připravoval např. knižní grafiku pro exilové nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem). Nadále se zabývá knižní grafikou, typografii a ediční přípravou knih, a to ve své firmě ZB Studio. Žije a pracuje v Praze.

Benýšek své texty od osmdesátých let publikoval v samizdatu, vydával je v exilových časopisech Svědectví, Listy i v jím redigovaném vídeňském Paternosteru. Je autorem kolem sto padesát písňových textů (výbor společně s CD vydán u nakladatelství Galén v roce 2009 jako Světlo, paprsek, třpyt, knihu doprovází reprodukce Benýškových výtvarných prací), zhudebnil také básně Františka Gellnera, Jiřího Wolkera, starofrancouzskou báj Aucassin a Nicoletta a řadu starofrancouzských písní. Vydal čtyři básnické sbírky: Diagnóza a jiné básně; Sonety Platónské jeskyňky a jiné básně; Zápisy 1966–1978 a V Budečský na zahrádce, přičemž poslední dvě jmenované sbírky pouze jako bibliofilie v omezeném počtu výtisků. Je autorem řady povídek, původně šířených v samizdatu, které byly později vydány ve dvou sbírkách – My nejsme vrazi a DramaamarD – a částečně autobiografického románu Loutky boží.

Poezie Zbyňka Benýška – a to včetně jeho písňových textů – se neustále pohybuje mezi dvěma póly, mezi civilním záznamem denní reality a obratem k niternému, spirituálnímu hledání „něčeho“ za naším světem. V básních prvního typu se setkáme s útržky obyčejného života, s na první pohled ne- zajímavými situacemi, které se míhají před očima básnického subjektu: „Před chvílí kolem mne prošel metař / v oranžové blůze zametal listí“ (Světlo, paprsek, třpyt, s. 93). Častým dějištěm Benýškových básní je hospoda (ostatně žižkovský lokál se objevuje i v názvu sbírky Sonety Platónské jeskyňky): „Hospoda hučí / jako salonek třetí třídy / zaoceánského parníku / kde okatá Židovka přemlouvá / (aniž o tom přímo mluví) / mladého studenta práv / (a klaunského čističe bot) / ke sňatku“ (Sonety Platónské jeskyňky a jiné básně, s. 70). Pól druhý představuje formálně vytříbenou část Benýškovy poezie (užívá i pevných forem jako je sonet, který však hravě dovede převrátit a přesto dodržet formální i obsahová pravidla). Tyto Benýškovy básně se pohybují na hranici spirituální poezie. Spirituálno a možnost tázat se po věcech, které člověka přesahují, však nemusí být nutně navázána na osamocenou kontemplaci. Benýšek neopouští své prostředí městské i společenské periferie a s Bohem komunikuje i nad sklenicí piva. Benýškova poezie je pevně ukotvena ve světě, který je tvořen uměním, hudbou i literaturou. Děje se tak skrze častá odkazování na literární vzory, oblíbence (Poe, Goethe, Mácha, Gellner) i muzikanty, kteří utvářeli myšlení Benýškovy generace (Simon a Garfunkel, Leonard Cohen, Jim Morrison, The Troggs). Poezie Zbyňka Benýška je jakýmsi smutným ohlédnutím za uplývající minulostí a pohledem na radostně-neradostnou současnou existenci.

Kniha povídek My nejsme vrazi vyšla v roce 1995 a obsahuje sedm textů (Farářka; My nejsme vrazi; Večírek u dr. Šimona; Valentýnka; Výzkumný ústav; Pád labutě; Tma). Šest z nich bylo napsá- no ještě za totality a vydáno převážně v exilových periodikách (Paternoster a Svědectví), závěrečná povídka poprvé vyšla v Revolver Revue č. 45. Povídky se tu více, tu méně opírají o autorovu vlastní zkušenost se životem v rakouském exilu. Hrdinové textů, často přímo ich-formoví vypravěči, jsou opuštěni, ztraceni ve velkém, neznámém světě, který je nevlídný, sychravý a nepřátelský. Přežití hrdinů je otázkou jejich vynalézavosti. Nejpatrnější je to v textu Výzkumný ústav, v němž se bezejmenný hrdi- na dostává k práci výzkumníka pro OSN, který provádí dotazníková šetření mezi českými emigranty. To se však děje falešně, na základě fiktivních rozhovorů se stále se opakujícími respondenty z řad známých. Důležitější, než samotný dotazník, jsou totiž výzkumným ústavem proplácené jídlo a pití. Hrdina si však chce práci ještě více ulehčit a rozhodne se zkonstruovat robota, který bude zastupovat – příslušně namaskován – respondenty. Benýškovými povídkovými texty, vedle jasného a všeobjímajícího pocitu smutku, prostupuje taky významná dávka absurdity.

Přímým přihlášením k absurdnímu dramatu ve stylu Havla či Becketta, je text Večírek u dr. Šimona, který v repetitivních situacích a opakujících se replikách popisuje nepříliš vyvedený večírek přátel. Výsledkem jejich prázdného setkání, které k ničemu nevede, je jen trapnost pramenící z pošramocených mezilidských stavů.

Úvodní text sbírky Farářka je pokusem o dystopickou sci-fi. Povídka se odehrává v psychiatrické léčebně, která jasně evokuje totalitní blázince, místa, kam bylo možné zavřít jedince nepohodlné re- žimu. Postupně ale vychází najevo, že onen blázinec je součástí mnohem širší soustavy léčeben, která v podstatě tvoří stát. Lidé jsou sledováni, není jim umožněno opustit vymezený prostor, jsou jim monitorovány sny, za špatné snění jsou přísné tresty. Zdánlivá svoboda – prostor psychiatrické léčeb- ny je obrovský a připomíná město – je vykoupena neustálým sledováním a zvůlí, která je ztělesněna Lékařem, Podlékařem a Hlavní Sestrou. Vykonavateli zvůle jsou Sestří, fanatické a uječené zdravotní sestry. Veškerá odlišnost je tvrdě postihována, nejvíc na toto doplatí titulní Farářka, výjimečná, du- chovně založená bytost s andělskými křídly, která umírá při svém pokusu o útěk během oslav státního svátku: „U plotu byl shluk pacientů, Sestří, civilních zvědavců. Podlékař a kameraman, který všechno zaznamenával na film. Farářka, jako by seděla na bodlinách, jednu nohu měla ven z areálu Ústavu a jednu ještě v blázinci. Tělo měla skloněné a nabodnuté na bodliny. ‚Odřežte jí křídla a okamžitě je pošlete do Úřadu pro neidentifikované létající přístroje (ÚNLP). A ať obratem pošlou zprávu!‘ rozkázal Podlékař a opřel se o strom, protože byl z kořalky skoro namol opilý. ‚Dívejte, křííídla, mr- cha, křííídla!!!‘ vřískaly jako pominuté zmoklé Sestří, tleskaly rukama, přiskakovaly k mrtvé Farářce a okukovaly její průsvitná, zelenkavá křídla, deštěm a smrtí zplihlá. Podlékařův asistent je odehnal od Farářky a malou, laserovou, pilkou ušmikl Farářce křídla. Zabalil je do sterilního igelitu a ode- vzdal pracovníkovi ÚNLP. Ten okamžitě nastartoval malou helikoptéru a odletěl ke svým šéfům“ (My nejsme vrazi, s. 42–43).

V Benýškových krátkých textech se spojuje syrová, drsná realita s lyrickým viděním světa, tento přístup k realitě je pak hlouběji rozvinut v autorově románu Loutky boží (2012), částečně autobiografické výpovědi o kritickém půlstoletí československých dějin. Kniha začíná na Vánoce 1952 a uzavírá se v devadesátých letech. Protagonista Vilém disponuje biografickými rysy autora (zakládání bigbeatové kapely v šedesátých letech, studium, výtvarná tvorba…), román však není pojat jako osobní autorská výpověď. Benýškův text je jakýmsi pohledem na dějiny „odspodu“ a s odstupem. Řada ve své podstatě neveselých epizod získává s ubíhajícím časem až humorné kontury. Jasně patrný však zůstává temný spodní tón, zastupovaný zejména nekončícím bojem s režimem – v textu reprezentován nejprve dětskými a později pubertálními střety Viktora a Berta (který později emigruje) s bratry Zlatkem a Svatkem, kteří posléze přijímají výnosné místo u Státní bezpečnosti. Benýšek udržuje svoje vyprávění v omezeném okruhu pečlivě odstíněných postav (Vilém, Bert, Ostružinka, básník Miroslav, Valtr, hostinský Chudáček…), které staví do podobných, opakujících se situací. Leitmotivem textu je pak hrdinova láska k dívce Ostružince, jejich vzájemné nacházení a opuštění se, které se táhne od Viktorových dětských let až hluboko do dospělosti. Opakováním jakoby autor vyjadřoval jakousi stereotypnost života, který je jen sledem neustálých variací na omezenou škálu situací. To, do jakých situací se hrdinové dostávají, často není záležitostí jejich vlastní volby. Hrdinu Viktora táhne kupředu osud, velké dějiny jej vtahují do svého soukolí, přičemž on sám nemá možnost uniknout – je onou titulní loutkou boží, která své kroky neřídí sama. Důležitými klíčovými body jsou v textu dějinné zvraty (zejm. okupace Československa v srpnu 1968), Benýšek svůj text sytí i drobnými detaily, které jsou historickými fakty (navíc encyklopedicky rozvedenými v pečlivém poznámkovém aparátu na konci knihy), z textu však nijak neční a tento historiografický a edukační charakter knihy nijak nepotlačuje její vypravěčské a obsahové kvality.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Cestička vyšlapaná (B 1972 smz.); Karlovy Vary (B 1973); Co dům dal (B 1978 smz.); Přečtení Ranní hvězdy (B 1976 smz.); Diagnóza a jiné básně (BB 1999); My nejsme vrazi (PP 2002); DramaamarD (P 2005); Povídka o Rudolfkovi (P 2004); Sonety Platónské jeskyňky & jiné básně (BB 2009); Zápisy 1966–1978 (BB 2005 bibliofilie); Světlo, paprsek, třpyt (BB 2009); V budečský na zahrádce (BB 2009 bibliofilie); Loutky boží (P 2012).
Scénáře: Paternoster I. – VII. (1993, Český rozhlas), Múzérie I. – VII. (1994–1998, Česká televize, s Euge- nem Brickiusem), Ateliéry – historické I. – XI. (1998 – 2000), Ateliéry – současné I. – XXV. (1998 – 2000).
Studie a odborné články: Doslov, in M. Kubes: Blues za dívčí duši, 2010.

LITERATURA
Knižně: J. Čulík: Knihy za ohradou, 1992; J. Kanzelsberger: Kde je člověk: Jak vyplnilo literární dotazník Marcela Prousta pro vysílání Svobodné Evropy 56 osobností nebo zajímavých lidí aneb, 1680 odpovědí na 30 různorodých otázek, 1992; T. Hořejší: 15 let Revolver Revue, 2001.
Recenze: Diagnóza a jiné básně: V. Šlajchrt, Literární noviny 1999, č. 28; J. Staněk, Tvar 1999, č. 10 * My nejsme vrazi: Z. Štípl, Tvar 2002, č. 15; V. Stanzel, Host 2003, č. 6, s. 3–4 * Panoptikum ´75 a DramaamarD: K. Pařízek, A2 2006, č. 19 * Světlo, paprsek, třpyt: T. S. Polívka, Hospodářské noviny, 29. 12. 2009 * Loutky boží: V. Hulec, Divadelní noviny 2013, č. 2; -ob- (Ondřej Bezr), iDnes.cz 21. 1. 2013, dostupné zde; J. Lojín, Vaše literatura.cz 3. 6. 2013, dostupné zde.

Rozhovory: J. Brabec – P. Holub, Respekt 1994, č. 2; E. B., Literární noviny 1994, č. 11; J. Kroul: Revolver Revue 2001, č. 48 (prosinec); M. Placáková, Lidové noviny 27. 5. 2014.

Medailony ap.: J. Mlejnek, Lidové noviny 11. 1. 1997; Právo 27. 5. 1999; Právo příl. Salon, 21. 2. 2002; Dokořán 2004, č. 30; L. Soldán, Kam v Brně 2009, č. 10; L. Engelking, in Antologie české poezie, I. díl (1966–2006) (2009).

UKÁZKY Z OHLASŮ

Číst si Benýška může právě být pro atmosféru, kterou vyvolává, navozením si vlastního vzpomínání, toku vlastních nenapsaných a jenom zpětně vyvolávaných textů, které budou soukromé a vlastně jenom běžet na plátně sítnice. A o nichž nás vůbec nenapadne uvažovat, čím jsou, zda TAKÉ poezií.

J. Staněk: Psát básně je jako vraždit labutě, in Tvar 1999, č. 20, s. 21.

Románů v pravém slova smyslu generačních není nikdy dost. A těch, které by věrně popisovaly radosti i strasti Čechů narozených po nástupu komunismu a v aktivním věku prožívajících „jízdu na horské dráze“ dobových proměn od 60. let už vůbec ne. Každé nové svědectví je vítáno. Zbyněk Benýšek (1949) je nejen spisovatel, ale také malíř a písničkář, tvůrčí umělec, pohybující se na české kulturní scéně od konce 60. let.

O. Bezr: Generační román o těch, kteří jeli na horské dráze, [online] iDnes.cz 21. 1. 2013, dostupné zde.

Soubor je tvořen šesti povídkami jednou rozsáhlou novelou a zachycuje Benýškovu tvorbu v rozpětí šestadvaceti let. Ať už jde o práci nejranější („Farářka, 1974) nebo pozdní („Tma“, 2000), je jisté, že v Benýškovi má česká literatura autora silné a originální výpovědi. Jednotlivé příběhy se odehrávají v místech, kde autor žil a jež důvěrně zná, ať už je to Prostějov, Praha nebo Vídeň, v komunitě lidí spíš nonkonformních. Nejde však o tvorbu undergroundovou, ačkoliv zmiňovaný Paternoster byl vůči tomuto směru otevřený a jisté společné rysy (kritický postoj k establishmentu, hledání alternativní životní formy či snaha o nezávislost) v příbězích vysledovat lze. Jedno však mají společné – ať už se odehrávají v reálných nebo smyšlených kulisách, Benýšek dokáže mistrně vystihnout a popsat podobu a atmosféru místa.

V. Stanzel: Malířské povídky, in Host 2003, č. 6, s. 3–4.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY
web autora

Autor hesla: Jiří Vladimír Matýsek (2016)

Miluše BŘEZINOVÁ

* 29. 3. 1930

Nejprve studovala Státní koedukační ústav učitel- ský v Kroměříži, studia pak dokončila na učitelském ústavu v Olomouci (1944–1948). V roce 1948 začala studovat na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci český jazyk a literaturu, výtvarnou výchovu a tělesnou výchovu. Po dvou letech (1950) studia přerušila a dokončila je dálkově na Vyšší pedagogické škole v Opavě (1954–1957). Poté učila na základních školách. Nejprve ve Velkých Heralticích, pak třináct let na Morávce (1953–1966), která se stala velkým inspiračním zdrojem její výtvarné i literární tvorby; od roku 1966 až do důchodu (1984) učila na základní škole v Olomouci-Hodolanech. Poté ještě pracovala několik let jako vychovatelka ve školní družině v místě svého posledního působiště. Žije v Olomouci.

První básně vyšly Miluši Březinové v periodickém tisku v roce 1989. Mezi lety 1990–1992 se intenzivně věnovala publicistice. Během 90. let si sama vydala básnické i prozaické knihy Jaro v listopadu, Na slovíčko, Pravdivé příběhy a Osudy. Sedm básní ze sbírky Na slovíčko zhudebnil v roce 2008 skladatel Karel Svozil.

Od svého působení a pobytu na Morávce (okr. Frýdek-Místek) se Březinová intenzivně věnuje výtvarné činnosti. Hlavní tematický okruh jejích olejů a temper tvoří hornatá beskydská krajina a především původní staré chalupy, v nichž tu horalé žili. Od roku 1961 se se svými krajinomalbami zúčastnila více než čtyřiceti kolektivních výstav (Chudobín, Litovel, Olomouc, Praha, Uherské Hradiště), od roku 1988 uspořádala také více než čtyřicet samostatných výstav (Karviná, Krásná, Olomouc, Pražmo, Raškovice, Vsetín). Putovní výstava beskydského cyklu pětapadesáti obrazů Zde žila skromnost a snášenlivost (reprodukce obrazů knižně 2006 pod stejným názvem) probíhala v letech 1994–1998 s celkem šesti zastaveními. Správcem této sbírky je Muzeum Beskyd ve Frýdku-Místku, v němž je také část obrazů vystavena; další část je umístěna na trvalé výstavě Obecního úřadu na Morávce, poslední část ve správní budově Lesy ČR, s. p. na Morávce. Je spoluzakladatelkou a členkou výtvarného sdružení Olomoučtí.

Ve svém básnickém debutu Jaro v listopadu (1991) Březinová tematizuje společenský převrat z konce roku 1989. Už samotný název díla signalizuje autorčin postoj k této události: jaro symbolizuje začátek nové etapy (dějin i osobního života). Okouzlení nově nabytou svobodou je tak velké, že příslib nejen nové, ale také lepší, pozitivnější a radostnější budoucnosti (jedna z básní nese dokonce název Zázrak?) se jeví jako samozřejmý a lehce proveditelný: „Uchopit pevně / otěže sebe / a rozjet se blaze / po zdánlivě / neschůdné dráze“ (Jaro v listopadu, s. 33). Několik básní je věnováno Václavu Havlovi, jehož si lyrická mluvčí velmi váží: „Váš pevný záměr, / Vaše znamení / bylo světlo ve tmě“ (tamtéž, s. 19). Narážky na dobu minulou se objevují minimálně, a pokud ano, tak v kontrastu k radosti a naději soudobých událostí: „Centrálně řízení / nasávals aróma / zploštělých dnů“ (tamtéž, s. 32); z básní plyne, že není potřeba ohlížet se příliš zpět, ale lepší je pohlížet více do budoucnosti, která nabízí široké pole působnosti.

Druhá autorčina básnická sbírka Na slovíčko (1993) směřuje k ohledávání základních hodnot, osobních, životních, etických. Svým názvem zve k dialogu dalšího, druhého člověka-čtenáře, aby s texty konfrontoval své vlastní názory. Básně jsou oproti prvotině lakoničtější, v každé z nich se lyrický subjekt snaží postihnout co nejméně slovy jednu z hodnot, které uznává. Sbírka je rozdělena do dvou oddílů: v Úvahách se vyslovuje k hodnotám zušlechťujícím každého člověka – pokora, řád, láska, naděje, pravda, harmonie ad. V těchto etických zásadách však nelze vidět moralizování; jsou druhému nabízeny, aby nad nimi mohl přemýšlet a vnést je do svého života, pokud chce. Druhý oddíl – Duševní rozkoše, jsou niternější výpovědí o autorčině emočním světě. Co pro ni znamená úsměv, láska, porozumění, které se odehrává vždy, „Kdy setká se / člověk s člověkem“ (Na slovíčko, s. 41). Všechny emoce jsou zakoušeny vždy, když je nablízku druhý člověk.

Své první dvě sbírky Březinová doplnila cyklem intimní lyriky a souborné vydání pojmenovala Člověk člověku (2007). Doplňující cyklus nese název Od srdce a v jednotlivých básních se lyrická mluvčí snaží postihnout různé podoby partnerské lásky – od prvotního zamilování, přes naděje a zklamání, pochyby, budování vztahu až po vyjádření pocitů ve vztahu dlouhodobějším. Soubor Člověk člověku obsahuje ještě lyrickou črtu Monolog – Vzpomínka z jeslí, v níž vyprávějící hlavní postava artikuluje zásadní prožitek z dětství: „Napít se pro život ze studny jistot znamená prožít své dětství vedle své matky“ (Člověk člověku, s. 101).

První prozaická práce Miluše Březinové Pravdivé příběhy (1994) mapuje v několika povídkách život autorčina dědečka – zemědělce Václava Hoška z Řehořova na Českomoravské vrchovině. V Úvodním slově představuje autorka hlavní postavu, vyjadřuje svůj vztah k praotci a odůvodňuje úmysl zaznamenat jeho životní osudy. Každá povídka zachycuje jednu událost ze života Václava Hoška. Vypravěč je buď er-formový a vševědoucí, nebo je jím některé z Hoškových dětí, které na událost z dětství vzpomíná. Pravdivé příběhy lze označit za autorčino vyznání pracovitému a silnému člověku, který na Vysočině prožil plný život a se ženou Kateřinou vychoval jedenáct dětí.

Partyzáni na Morávce ([1998]) jsou první z próz, v nichž se odráží osudy obyčejných lidí, do jejichž života vstoupila nečekaně moc zvenčí – v daném případě válka. Příběhy vyprávěné obyvateli Morávky se odehrávají na konci druhé světové války, kdy se v beskydských lesích pohybovali partyzáni. Za jejich ukrytí, ale i za poskytnutí stravy hrozila místním lidem od německých okupantů smrt. Jednotlivá vyprávění mají jeden společný rys – ti, kteří vyprávějí (v té době, dospívající, dospělí, ale i ještě děti), ačkoli byli vystaveni smrti tváří v tvář, přežili. Autorčin styl je ve všech směrech úsporný: názvy textů jedno- nebo dvouslovné (např. Deštivý večer, Prohlídky, Prozradil, Podání chleba), převyprávění pamětníků bez zbytečných stylizačních manýr, věcnější styl, a přece podané velmi sugestivně. Březinová ústní vyprávění upravuje jen do té míry, aby mu dala jednotný tvar a navodila tíživou atmosféru, v níž se protagonisté nacházeli: „Tichá lednová noc. Válka ještě neskončila. Bledé světlo měsíce, sní a mráz. Nerušený spánek. / Opravdu nerušený? Co chtějí teď ty stíny u horské chalupy? Čí pažby pušek tříští dveře? / Němci. Patnáct Němců. / Co se stalo? Pro koho jdou? / Strach, nevýslovný strach“ (Partyzáni na Morávce, s. 8).

Soubor krátkých próz a dvou divadelních her Osudy (1998) mapuje dobu po roce 1948, tedy padesátá léta a období socialistického realismu. Pozornost je opět soustředěna na obyčejného člověka, kterému do života zasáhly změny způsobené novým politickým režimem. První část sestávající z deseti samostatných povídek dala název celému dílu. Odkrývá příběhy lidí z beskydských hor, kteří se museli pokořit před režimem nebo k tomu byli násilně donuceni; v mnoha případech byli za nesouhlas s režimem označeni za nepřátele socialismu a perzekvováni. Převážná část textů se dotýká kolektivizace zemědělství. Lidé vyrostlí na horách byli s půdou pevně srostlí, její obhospodařování bylo jediným smyslem jejich života, existovala v nich „pevná vazba na rodné lány“ (Osudy, s. 7). Neustálý nátlak, pod kterým mnoho z nich podepsalo a vstoupilo do jednotného zemědělského družstva, podlomilo jejich zdraví, někdy vedlo dokonce až k předčasné smrti: „Dotěrná otázka kalila každý den. Vstoupit nebo nevstoupit do družstva“ (Osudy, s. 16)? Vedle kolektivizace zemědělství je dalším tématem i vyslýchání a mučení, kterým režim zastrašoval ty stále se vzpírající. Touha po svobodném jednání mohla přinést, alespoň v rámci možností, výsledek. Mladinké děvče nechtělo pracovat v JZD a díky strýci dostalo povolení pracovat v prádelně, kterou si samo vyhledalo. Tato malá vzpoura však vyžadovala velkou dávku odvahy. Autenticity dosahuje Březinová především užitím ich-formy: vyprávějí buď ti, kteří byli nějak postiženi, nebo přímý svědek z blízkého okolí. Popisované události – mnohdy kruté a bolestné, jsou podávány věcně, s odstupem, o to více z textu mrazí: „Jednoho dne přijelo před dílnu krejčího Housky nákladní auto. Vyskočili z něj dva muži, rázně vešli do dílny a bez jakýchkoli řečí začali vytahovat z regálů nakoupené zboží a naložili i stroje. Těžko může někdo pochopit, co v té chvíli prožili manželé Houskovi. Odvezli jim vše k práci a tím bylo jejich krejčovství zrušeno“ (Osudy, s. 22).

Další část Osudů tvoří dramata Kriminální případ a Kádrový posudek. V obou je hlavním tématem sta- tečnost spojená s touhou nevzdat se a nepokořit se. Kriminální případ je zasazen do vesnice v Beskydech. V jedné rodině najdou příslušníci policie (pravděpodobně na udání) schované náboženské knížky, které její členové šířili z Německa. Jednotlivé výstupy se zaměřují na vyslýchání obyvatel domu, které probíhá ve chvílích rabování policistů ve stavení. Kádrový posudek, který dal název druhému dramatu, pronásledoval jeho protagonistku Lucii celý dospělý život; aby dokončila práci, nezúčastnila se celorepublikové stávky: „Dělník: ,Jste přece stávkokaz! Komunisté nařídili, aby všichni pracující v celé republice 25. února ve 12.00 hodin zastavili práci.‘ / Lucie (překvapeně až nechápavě): ,Já jsem tady měla strašně důležitou práci‘“ (s. 45). Ačkoli byla neustále posílána z místa na místo, nikdy se nenechala zlomit a vždy si prosa- dila pracovní pozici své úrovně a vzdělání.

Soubor textů Moravané v nedávné minulosti (2004) završuje a též sumarizuje Březinové snažení o postih- nutí nejpalčivějších momentů v české historii 20. století očima obyčejného člověka. Přináší tak originál- ní konvolut textů zapsané orální historie, textů memoárového charakteru, výňatků z osobního deníku a také beletrie (poezie, prózy i dramatu). Texty vycházející ze svědeckých výpovědí nebo z autopsie ne- chává autorka buď bez autorského zásahu (pouze s průvodním slovem o vypravěči), nebo vyslechnuté příběhy přetváří do uměleckého tvaru. Kniha obsahuje již dříve vydaná díla (zde pod názvem Pravdivé příběhy z Vysočiny, Partyzáni na Morávce, Osudy včetně obou dramat a také několik básní z básnického debutu Jaro v listopadu) a přináší nové příběhy vztahující se k dalším historickým zvratům Českoslo- venska. Texty jsou řazeny do kapitol chronologicky podle doby děje, a to od přelomu 19. a 20. století do listopadových událostí. Jednotlivé kapitoly jsou vždy uvozeny krátkým prologem, explikujícím složení následujícího bloku. Vzpomínky na dobu a poměry, jak se žilo před lety přináší texty Příběhy ze staré školy, Řád pro školu a rodinu, Uviděli jsme Masaryka, T. G. Masaryk dětem, Vzpomínka na školu, Konec obchodů, obchůdků, krámků, řemesel… a Vzpomínky a zážitky. Z autopsie vzešel Deníkový zápis (z doby druhé světové války psaný v Olomouci Chválkovicích). Autorka si již v raném věku psala deník a ze záznamů vybrala ty z let 1943 až 1945, v nichž popisuje coby třináctileté až patnáctileté děvče své pocity z atmosféry válečné doby. V zápiscích reflektuje jak náladu doma, tak ve škole a vůbec v ulicích Olomouce:

„Včera a dnes jsem se byla postavit ve městě na punčochy. Včera se mi podařilo dostat, ale dnes ne. To mají vždy jen pět párů a to je hned pryč. Zase řádí kontrola na slípky. Máme sedm slípek, ale nahlášené jen dvě. Proto ty starosti“ (Moravané v nedávné minulosti, s. 89). Další svědectví dospívajícíma očima přináší Deníkový záznam 16leté studentky v Olomouci, jenž se vztahuje ke dnům kolem 21. srpna 1968. Dívka v něm líčí změny, které se dějí v její bezprostřední blízkosti (domov, škola, město) a zaznamenává také informace z médií – novin, rozhlasu a televize. I když je věkově teprve na prahu dospělosti, snaží se sbíráním informací z různých zdrojů pochopit nastalou situaci a udělat si na ni vlastní názor. Autentičnost a sugestivnost psaného slova je docílena častým používáním verzálek, vykřičníků, výčtů, členěním na krátké odstavce. Poslední část tzv. malých dějin v podání Miluše Březinové tvoří výběr reprodukcí obrazů z autorčina výtvarného cyklu Zde žila skromnost a snášenlivost, zpodobňující tradiční beskydské chalupy.

Dlouholeté snažení Březinové o tvůrčí spojení výtvarného projevu s psaným slovem vyvrcholilo v publikaci nazvaná Zde žila skromnost a snášenlivost (2006) s podtitulem Beskydské střípky. První kapitolu tvoří již několikrát zmíněný soubor padesáti pěti olejomaleb Miluše Březinové, k nimž přičinil komentář Ladislav Javůrka. V druhé kapitole – Zápisky z malování se Březinová představuje jako bystrá pozorovatelka, která měla rituál malování v krajině spojený také s cestami na dotyčná místa. Tato putování absolvovala společně s manželem: „na motorce značky Simpson a pěšky s krosnou na zádech“ (Zde žila skromnost a snášenlivost, s. 67). Podstatou těchto jejích zápisků jsou buď setkání s majiteli malovaných stavení, popis krajiny v dané roční době, případně nečekané události z cest. Vznikl tak pandán k uveřejněným reprodukcím obrazů, přibližující způsob autorčiny výtvarné tvorby. Literárně i etnografiky hodnotné jsou texty kratšího rozsahu v kapitole O lidech v Beskydech na Morávce. Autorka v nich zobrazila epizody ze života některých svérázných obyvatel Morávky, v jejichž přímé řeči zachovala tradiční dialekt. Poslední čtvrtá kapitola Naučení z čítanky Karla Hradeckého z roku 1880 dotváří obraz obyvatel Beskyd tak, jak je autorka vnímala. Výběrem několika výchovných zásad se pokusila postihnout povahu místních lidí, kteří – ač velmi pravděpodobně bez znalosti uvedené čítankové četby – praktikovali ona životní ponaučení v běžném životním koloběhu.

V dílech určených dětskému čtenáři Březinová dbá jednak na propojení složky slovesné a výtvarné (každá pohádka, respektive povídka má vymezeno místo na vlastní čtenářovu ilustraci), jednak na jeho didaktický a morální zřetel (konkrétně v oddíle Vzpomínky na lidi z knižního souboru Bejváva- lo, bejvávalo… je za každou povídkou uvedeno poučení). V Pohádkách pro naše děti (2009) využívá autorka postupů a postav (baba Jaga, černokněžník, princezna) z pohádek kouzelných anebo včleňuje klasické pohádkové postavy a kouzelný svět vůbec do světa skutečného. Cyklus Bejvávalo, bejvávalo… (2010) je jakýmsi pokračováním próz Březinové pro dospělé (konkrétně cyklu Pravdivé příběhy). Jeho podtitul zní Vzpomínky babičky Marinky na maminku Kateřinu, tatínka Václava Hoška a na domácí zvířátka. Stejně jako prózy pro dospělé je pojat jako soubor vzpomínkových próz, tentokrát autorčiny maminky. Tvoří je části Vzpomínky na domácí zvířátka a Vzpomínky na lidi; druhá část je výběrem z Pravdivých příběhů, v nichž hlavní postavou je některý ze sourozenců Hoškových.

Miluše Březinová se věnuje také tvorbě didaktických pomůcek pro děti předškolního, mladšího i staršího školního věku. Vytvořila několik tematických sad vzdělávacích kostek, které lze uplatnit v hodinách hudební, výtvarné či pracovní výchovy, stejně jako v hodinách českého jazyka a literatury, anglického či německého jazyka. Děti si mohou hrací kostku jednak sami vyrobit, jednak s ní posléze dle návodu pracovat – buď sami, nebo pod vedením pedagoga; návod na zhotovení didaktické kostky a možnosti jejího uplatnění obsahuje metodická příručka KOSTKY. Soubor didaktických her pro děti ([2008]). Nejpropracovanějším souborem jsou Lidové písně, které zahrnují devadesát šest českých národních písniček na šestnácti dřevěných kostkách. Spolu se sadou Přísloví – dobrá rada nad zlato! pomáhají uchovávat v lidské paměti lidovou slovesnost. Další sady napomáhají rozvoji cizích jazyků (Škola hrou: angličtina a Škola hrou: němčina) a historie (Osobnosti – myšlenky z dávné minulosti a Čeští panovníci a prezidenti). Didaktické kostky podporují rozvoj jemné motoriky, jazykových dovedností, paměti, technickou zdat- nost (jedna sada byla zpracována do počítačového programu Lidové písně v obrázcích a kostkách, 2008), pohybovou aktivitu, mezipředmětové vztahy a v neposlední řadě mohou být pro děti určitým způsobem relaxace. Všechny olejomalby, které texty na kostkách doprovázejí, jsou také dílem Březinové; výběr lidových písní provedl Lumír Březina.

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Jaro v listopadu (BB 1991); Na slovíčko (BB 1993); Pravdivé příběhy (PP 1994); Osudy (PP + DD 1998, též ilustrace); Partyzáni na Morávce (PP [1998], též ilustrace); Moravané v nedávné minulosti (BB + PP + DD + memoáry 2004, též výtvarný doprovod – reprodukce maleb – autorky); Zde žila skromnost a snášenlivost (obrazová publikace + PP/memoáry 2006); Člověk člověku (BB + P 2007); Pohádky pro naše děti (pohádky pro děti 2009); Bejvávalo, bejvávalo… (PP pro děti 2010).
Příspěvky v antologiích:
Verše z ((2²)² + 2²) ateliérů (2010, ed. B. Kolář).
Didaktické publikace: Omalovaná kostka písničková (1998); KOSTKY. Soubor didaktických her pro děti (metodická příručka [2008]); Malované písničky – KOSTKY (2008).
Multimediální nosiče: Lidové písně v obrázcích a kostkách (počítačová hra na CD 2008, vytvořil J. Tlustý).
Ostatní: PF ‘95 (pohlednice 1994); Beskydské chalupy (kalendář 1996).

LITERATURA
Knižně: F. Všetička: Na slovíčko, in týž: Olomouc literární (2002); F. Všetička: Slovo o autorce, in
M. Březinová: Moravané v nedávné minulosti (2004).
Články: (jim): Kostkový zpěvník všem školám, vysnila si žena, in Mladá fronta Dnes 23. 3. 2011, příl. Olomoucký Dnes; P. Opletalová: Nastříhat, poskládat, nalepit a vzdělávací kostka je na světě, in Olomouc- ký deník 5. 4. 2011.
Recenze: Moravané v nedávné minulosti: R. Václavík, Mladá fronta Dnes 24. 2. 2005, příl. Střední Morava Dnes * Člověk člověku: B. Kolář, [online] Olomouc.cz 10. 5. 2007, dostupné zde.
Medailony a k životním jubileím: Setkání s literaturou, Český rozhlas Olomouc 1997; M. Feltlová, Křížem krajem, Český rozhlas Ostrava 12. 11. 2007; H. Ševčíková, Týnecké listy březen 2015.

UKÁZKA Z OHLASŮ

Svazeček poezie [Člověk člověku, pozn. AD] je možno vnímat jako rekapitulaci autorčiny básnické tvorby. Má především shrnující hodnotu, což s ohledem na věk autorky není bez významu. Pozorný čtenář si uvědomí, že v útlém svazečku je přítomno především nabádavé společenské poselství, v závěrečné části pak etickomorální apely. […] Volání po komunikaci, po porozumění, po vztazích je velmi frekventovaným motivem v tvorbě Miluše Březinové. V tom směru bude navzdory společenským proměnám nadčasová.

B. Kolář: Poezie Miluše Březinové, [online] Olomouc.cz 10. 5. 2007, dostupné zde.

Autorka hesla: Aneta Damborská (2015)

Nela FOBEROVÁ

* 24. 5. 1993, Šumperk

Pochází z rodiny výtvarníků, což také významně ovlivnilo její osobní i tvůrčí směřování. Již v dětství se zdokonalovala v nejrůznějších uměleckých řemeslech (např. paličkování, tkaní, zpracování ovčí vlny, korálkování a práce s keramickou hlínou). Po střední škole nastoupila na Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci ke studiu výtvarné tvorby a speciální pedagogiky. Je redaktorkou lifestylového magazínu [OL]4you. Zapojuje se také do aktivit studentského uměleckého spolku StuArt. Příležitostně publikuje rovněž v časopise Koralki. Kromě literární činnosti se věnuje zejména výrobě šperků a pečení.

Foberové knižní debut nese název Šprýmařův (k)rok a vydalo jej nakladatelství Šuplík v roce 2013. Tato útlá kniha je souborem povídek (úryvků) a kratších zamyšlení. Autorka v ní přináší vzpomínky na své, často komické zážitky (trapasy). Jsou zde zahrnuty texty, které napsala přibližně ve svých osmnácti letech a z tohoto období pocházejí většinou také její příhody. Po vzoru Haliny Pawlowské se z nich pak leckdy snaží vyvodit nějakou radu pro své čtenáře. Foberová se projevuje především jako velká optimistka, která dokáže na všem najít alespoň něco pozitivního. Kromě úsměvných příběhů (jako např. Ptačí spiknutí, Doňa Debilina) zde však narazíme také na ryze úvahové texty, týkající se témat štěstí, úspěch, radost apod. Kniha nepůsobí příliš uceleně, jelikož je tvořena spíše nahodilými střípky či záblesky vzpomínek.

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Šprýmařův (k)rok (PP 2013).

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY:
články na [OL]4you

Autorka hesla: Marie Hučínová (2016)

Ludvík KUNDERA

Napsat komentář

* 22. 3. 1920, Brno
† 17. 8. 2010, Boskovice

Zdroj: Archiv UP

Pocházel z rodiny podplukovníka prvorepublikové armády. Jeho strýc Ludvík Kundera byl významný český klavírista, skladatel a hudební pedagog; spisovatel Milan Kundera byl jeho bratranec. V roce 1930 začal studovat na pražském reálném gymnáziu, od roku 1932 na gymnáziu v Litoměřicích. V roce 1938 maturoval a začal studovat germanistiku a bohemistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kde se setkal mj. s V. Jirátem a J. Mukařovským, kteří zde v té době přednášeli. V září 1939 přešel na Filozofickou fakultu Masarykovy Univerzity v Brně. V listopadu ale byly vysoké školy uzavřeny a Kundera mohl pokračovat ve studiích až po válce; na Masarykově univerzitě úspěšně absolvoval studium v roce 1946. Během okupace byl Kundera učněm jako drogista-materialista v Brně, v roce 1940 pracoval jako kreslič a od roku 1941 byl korespondentem a mzdovým účetním v továrně na nábytek v Rousínově. V roce 1943 byl totálně nasazen ve vojenském skladu ve Špandavě poblíž Berlína. Ještě téhož roku během bombardování Berlína onemocněl a vrátil se zpět do Brna, kde v poloilegalitě u různých známých (především malířů a spisovatelů) prožil zbytek války. Byl jedním ze zakladatelů surrealistické Skupiny Ra (1945–1949); stýkal se a spolupracoval mj. s B.Lacinou, V. Reichmannem, V. Zykmundem ad. V roce 1946 se spřátelil s Františkem Halasem, později se stal také editorem jeho díla, přičemž na svazcích 3–5 spolupracoval s Halasovým synem Františkem Xaverem a na posledním (šestém) svazku s druhým básníkovým synem Janem Halasem. V poválečném období (do roku 1949) mj. působil jako redaktor časopisu Blok. V letech 1949–1952 byl redaktorem deníku Rovnost, časopisu Host do domu (1953–1955). V roce 1954 strávil dva měsíce na stipendiu ve východním Německu, kde se osobně setkal s B. Brechtem. Od roku 1955 byl spisovatelem a překladatelem na volné noze. Když začal pracovat jako novinář, spřátelil se s O. Mikuláškem a J. Skácelem. V letech 1968–1970 působil jako hlavní dramaturg Mahenovy činohry brněnského Státního divadla (dnešní Národní divadlo Brno). V roce 1967 byl jedním ze spoluzakladatelů uměleckého Sdružení Q. V sedmdesátých letech nemohl z politických důvodů publikovat, takže jeho díla vycházela jako bibliofilie, samizdatové tisky, novoročenky apod. Po roce 1989 začal přednášet na FF MU, kde mu byl v roce 1990 udělen titul doktor honoris causa, v letech 1991–2004 působil na katedře germanistiky FF UP; vedl překladatelské semináře, přednášel německou poezii a drama. Během svého pedagogického působení ovlivnil a formoval své studenty, mezi nimi i básníka a překladatele R. Malého. Kundera žil od roku 1976 trvale v Kunštátě. Vedle své rozsáhlé publikační, spisovatelské, překladatelské a pedagogické činnosti v 90. letech redigoval své sebrané spisy, které začaly vycházet roku 1993. Od roku 1997 se projektu o rozsahu 17 svazků ujalo brněnské nakladatelství Atlantis. U příležitosti autorových osmdesátých narozenin uvedla Česká televize dokument Sedm životů (2000), Český rozhlas potom desetidílný životopisný seriál Životaběh Ludvíka Kundery (2003). Za svá díla obdržel Kundera mnoho ocenění, za všechny jmenujme alespoň Státní cenu za překladatelské dílo (1996), Uměleckou cenu česko-německého porozumění (Kunstpreis zur deutsch-tschechischen Verständnis), Státní vyznamenání ČR Medaile Za zásluhy v oblasti kultury a umění (2007) a Cenu Jaroslava Seiferta „za celoživotní literární dílo, vydávané ve Spisech L. K.“ (2009).

Kundera svými beletristickými i odbornými texty přispíval do velkého množství periodik, časopisů, almanachů a sborníků; z periodik např. Rovnost, LidN, MF, SvSl, LD, LitN, Kultura, Kvart, Blok, Host do domu, Listy, Plamen, Květen, Světová literatura, Divadlo, Orientace, Dialog, Index, Program, Duha, Kmen, Meandr, DivN, Texty, ZM, ČK, Přítomnost, Inicály, Souvislosti, Tvar, Tvorba, NK, Aluze ad. Ze zahraničních periodik Romboid (Bratislava), Plan (Vídeň), Akzente (Mnichov), Sinn und Form (Berlín), Sonntag (Berlín), Tagebuch (Vídeň), Palaestra (Amsterodam), Die Tat (Curych), Trajekt (Helsinky), Die Welt der Literatur (Hamburk), Gradiva (Brusel), Literatur und Kritik (Vídeň), Mitteilungen der deutschen Bibliothek (Helsinky), Modern Languages (Bangor, Sev. Wales), Modern Poetry in Translation (Londýn), Phases (Paříž), Spektrum (Curych), Studien (Berlín), Der Prokurist (Vídeň) aj.

L. Kundera byl všestranně nadaný umělec a intelektuál, který se dokázal s jistotou pohybovat v literatuře, výtvarném umění i divadle a dovedl své zkušenosti a znalosti uvádět do širšího kontextu a srozumitelnou formou podat veřejnosti, po roce 1989 také svým studentům. Vedle vlastního uměleckého díla patří k jeho největším přínosům české kultuře také jeho rozsáhlá a soustavná překladatelská činnost. Překládání se Kundera věnoval celý život; z počátku (těsně před válkou i během ní) překládal hlavně z němčiny, později také z francouzštiny, ruštiny, bulharštiny, rumunštiny, srbštiny a slovenštiny. Do němčiny překládal také, a mohl tak do německého kulturního kontextu vnést poezii F. Halase, V. Nezvala, F. Hrubína, K. Biebla a dalších českých básníků. Do češtiny přeložil takřka kompletně dílo B. Brechta, překládal H. Bölla, Ch. Morgensterna, přeložil jedinou rozsáhlejší prózu Země snivců (2009) expresionistického malíře A. Kubina, Básně G. Benna (1995) atd. Co se týče německého expresionismu, kterému se Kundera věnoval celý život odborně a svou poetikou ovlivnil i jeho vlastní tvorbu, byl editorem a překladatelem zásadní antologie německého expresionismu Haló je tady vichr – vichřice! (1967. Kunderův přínos je nezanedbatelný také v ediční činnosti; kromě množství almanachů a katalogů (oficiálních, ale také ineditních), které redigoval, příp. i graficky doprovodil, nutno zmínit alespoň sborník Skupina Ra (1947), Almanachy Q, díla H. Heina, společně s R. Vápeníkem již zmíněné Brechtovy sebrané spisy či dílo F. Halase. Je také autorem mnoha doslovů a předmluv. Kundera některé své práce a překlady podepisoval pseudonymy Jiří Koutník, dr. Ján Raum nebo Fernand Gromaire – vlastní poezii prezentoval Kundera jako překlady básní tohoto francouzského (neexistujícího) básníka.

Kundera je autorem mnoha dramat, z nichž jich také několik sám především v brněnské Mahenově činohře režíroval. Důležitou roli v kontextu Kunderovy dramatické tvorby hraje přístup k divadlu B. Brechta a některé scénické i dramaturgické postupy poetického divadla E. F. Buriana. Jako by hravost, která je patrná v autorově poezii a próze, snaha nalézt hranice daného uměleckého tvaru, prostoupila i do Kunderových divadelních her, přestože základní rovinu her tvoří především soudobá společensko-politická kritika. Autorova první realizovaná hra Totální kuropění (prem. 1961) má podtitul Divadlo o mnoha obrazech s mnoha osobami a s jedním jazzorchestrem a při její realizaci spolupracoval např. s výtvarníkem B. Lacinou, G. Bromem a jeho orchestrem i dalšími významnými osobnostmi kulturního života. Autor využívá prvků brechtovského divadla, ale nevychází jako Brecht z tradičních žánrů (epos, antické tragédie apod.), ale preferuje moderní žánry a jazykové prostředky, zařazuje improvizační pasáže, promluvy postav obsahují kritické komentáře současného světa, otázky obecně lidských problémů, poezii a filozofující pasáže. Tematicky se ve hře Totální kuropění vrací autor ke svým zážitkům z období nuceného nasazení v nacistickém Německu. A i když se v jiných hrách k tomuto dějinnému období opakovaně vrací, tak důležitějším prvkem, díky němuž jsou si v některých rysech i další hry (divadelní, rozhlasové a televizní) podobné, je alegoricky ztvárněná a kriticky viděná současnost. Autor ztvárňuje také historické náměty a události, zároveň ale nepřestává poukazovat k současné společnosti, jejímu směřování i politice. Adaptoval také divadelní texty jiných autorů (W. Shakespeare, V. K. Klicpera, J. Mahen a další). Kundera je rovněž původcem dramatického přepisu Komenského díla Labyrint světa a ráj srdce (Labyrint světa a lusthauz srdce, prem. 1983) a také mnoha her rozhlasových – např. Zvědavost (1964), Bezpodmínečný horizont (1968, s J. Sýkorou), Krásné ženy neboli Joseph Goebbels (1992) – i televizních inscenací – např. Nikola Šuhaj Loupežník (1978, r. E. Sokolovský), Signál (1980, r. A. Procházková). Nerealizovány zůstaly Hra o Janáčkovi (1972); Čtyři ženy Karla IV. (1973) a Brány do podsvětí (1989). Je autorem libreta Monument (1965), v němž se nechal inspirovat tragickým osudem českého sochaře O. Švece, autora Stalinova letenského pomníku, a hry Šárošpatok (1992) – oba texty dosud neinscenovány.

Kundera debutoval svými verši ve studentském časopise Mladá kultura v roce 1938. Původně se chtěl stát středoškolským učitelem, ale aby se vyhnul do výuky oktrojované nacistické ideologii, začal se naplno věnovat umělecké tvorbě; psal, překládal, maloval. Jeho raná tvorba je úzce spjata s poetikou meziválečné avantgardy, byl ovlivněn surrealismem, dadaismem i poetismem. Knižně publikoval Kundera již během války, kdy pomocí cyklostylu ještě s dalšími umělci, především z později vzniknuvší surrealistické Skupiny Ra, v níž byl Kundera jedním z nejaktivnějších členů, tiskli své texty. Za války publikoval mj. také své první překlady a byl iniciátorem a spolutvůrcem sborníku textů a grafik Roztrhané panenky, který v roce 1942 tajně společně s J. Istlerem a Z. Lorencem cyklostylem rozmnožili a kvůli dobové cenzuře antedatovali rokem 1937. V tomto období je Kunderova básnická i prozaická tvorba silně ovlivněna francouzským surrealismem (například v knihách drobných próz Konstantina nebo ve sbírce básní v próze Laviny), obecně je prozaizace verše pro období válečné a poválečné pro Kunderovu tvorbu typická; využívá psychického automatismu, volných asociací a tato hravost a nenucenost zůstane již charakteristickým prvkem jeho dalšího díla, patrná je i v dramatické tvorbě. Básně a prózy tohoto období jsou však také charakteristické svou tematizací války; zatímco v dalších sbírkách Kundera přetváří tematiku i motiviku svých veršů, např. v básni Rýha smrti (1944), kterou později zařadil do sbírky Tolik cejchů, i ve výše zmíněných sbírkách převažují ponuré obrazy války, zmaru a smrti. Dalším typickým jevem je propojování obrazové a slovesné složky, autor mj. svými texty doprovodil velké množství nejen vlastních sbírek grafik a knih; ze zmíněného období viz např. sbírku básní Výhružný kompas, kde se básně vzájemně doplňují s fotografiemi V. Zykmunda apod. Když z politických důvodů, ale také z potřeby jednotlivých členů nalézt vlastní tvůrčí metodu, došlo k rozpadu Skupiny Ra, věnoval se Kundera především redaktorské a publicistické činnosti. Názorový rozchod Skupiny Ra byl navíc podpořen také mj. pocitem z umělecké „nedostatečnosti“ či neaktuálnosti a vyprázdněnosti proklamovaného (post)surrealistického zaměření. Již ve sbírce Klínopisný lampář je surrealistická změť obrazů-pocitů doplňována o ironický podtón, s nímž lyrický subjekt svět v básni zobrazený komentuje. Kunderu také ovlivnila Halasova tvorba a jeho názory na poezii a umění. Je mj. také autorem bibliofilsky vydané básně Kampak to odešel pan Halas?, redigoval Halasovu posmrtně vydanou sbírku A co? (1957).

V 50. letech se Kundera věnoval především novinářské činnosti a jeho další tvůrčí období, tedy 60. léta, je charakteristické především zaměřením na dramatickou tvorbu a návraty ke starším textům a tématům. V roce 1967 publikoval krátkou prózu Odjezd, v níž se snaží s vypravěčským odstupem analyzovat mezilidské vztahy. Posun v autorské poetice přinesla sbírka Fragment, v níž oproti experimentu s formou i obrazy básník více akcentuje hru s jazykem, ironii, ale v pojetí světa lyrického subjektu prozařuje stále jistý smutek, místy až tragikomicky a sebeironicky vyhrocený.

Sedmdesátá léta jsou sice autorovým plodným obdobím, ale vzhledem ke znemožněné publikační činnosti je Kundera nucen vydávat svá díla „pouze“ jako bibliofilie, soukromé a příležitostné tisky, příspěvky do samizdatových sborníků apod. Pocity zmaru a tragické podtóny procházejí sbírkou Krajiny mizení i verši, kterými doprovázel např. grafické cykly J. Pilečka či L. Jandové, novoročenky apod. Snové motivy jsou patrné též ve sbírce Hruden, jejíž název je odvozen od třináctého měsíce Slovanů; v témže roce vydal bibliofilsky ke grafickému cyklu J. Škarohlída sbírku veršů Sny. Vliv poetismu i surrealismu je patrný i v autorových sbírkách, které vyšly již po roce 1989.

V průběhu 90. let Kundera sestavuje některé ze svých bibliofilsky a jinak příležitostně vydaných veršů z minulých časů do souborů, viz např. Ztráty a nálezy. V kontextu velmi rozsáhlého autorova díla jsou posledním vydavatelským počinem, co se týče česky vydané beletrie (a nepočítáme-li monumentální projekt jeho sebraných spisů), sbírky Sny též a Onde. Jak napovídá název sbírky Sny též, bude se v těchto básních opakovat pro básníka typické využití navazování zdánlivě nesourodých obrazů a dějů. Sen slouží jako důležitý významotvorný prvek; básně jsou dynamické a i na prostoru několika krátkých, až úsečných veršů básník dokáže navodit specifickou atmosféru (snově nereálnou, ale i děsivě konkrétní), v básních psaných volným veršem se míhají reálné i fiktivní postavy (např. Pérák), vzpomínky a pro autorskou poetiku opět typicky využívá lyrický subjekt ironických komentářů skutečnosti-současnosti.

Poslední básníkovou sbírkou je útlý svazek veršů Onde, který vyšel jako součást jeho sebraných spisů v brněnském nakladatelství Atlantis. Verše nepůsobí smířlivým dojmem, stále svým jazykem i metaforikou překvapuje; básně sice mají poněkud ztišenou atmosféru, často ale dojde k překvapivému zvratu v podobě narušení struktury včleněním nezvyklého, nečekaného obrazu. Fantaskní složka je obecně v Kunderově poezii velmi často přítomna podobně jako střet reality a snu, reality a vnitřního světa lyrického subjektu. Zároveň se ale lyrický subjekt dokáže na každodenní realitu dívat i s humorem, laskavostí, přestože nechybí v básních ironický osten, vztahující se k okolní skutečnosti, ale i k sobě samému, přičemž právě tyto vztahy a rozpory tvoří jeden ze základních stavebních kamenů Kunderovy poezie i prózy.

V průběhu 90. let Kundera vedle překládání a psaní poezie pracoval na kratších vzpomínkových textech, v nichž se vracel ke svým přátelům, kolegům-spisovatelům i zážitkům válečným, normalizačním apod. Texty původně vycházely na pokračování v Rovnosti a v časopise Kam v Brně. Souborně vyšly ve dvou svazcích Kunderových sebraných spisů pod názvy Řečiště a Různá řečiště. Součástí sebraných spisů je i svazek Piju čaj, v němž se Kundera věnuje své vášni pití čaje; do tohoto souboru textů zařadil Kundera různé texty prozaické i básnické (vlastní i překladové). Přestože je Ludvík Kundera mnohdy zmiňován především jako bratranec Milana Kundery, patří tato všestranná osobnost mezi důležité a inspirativní umělce druhé poloviny 20 století, a to nejen v kontextu české literatury a kultury.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Živly v nás (B 1946); Konstantina (PP 1946); Laviny (BB 1946); Na pospas aneb Přísloví pro kočku (PP 1947); Klínopisný lampář (BB 1948); Kampak to odešel pan Halas? (B, bibliof., 1949); Moře (B, bibliof., 1955); Záznamy a promluvy (BB 1961); Totální kuropění (D rozmnož. 1961, i prem.); Letní kniha přání a stížností (BB 1962); Nežert (D rozmnož., 1963; přeprac., prem. 1967); Korzár (D rozmnož., 1963, i prem.); Zvědavost (rozhl. hra, rozmnož. 1965, prem. 1964); Tolik cejchů (BB 1966, obsahuje i rané rkp. sbírky Rýha smrti a Hlavy a léta); Zvědavost (D, rozmnož. i prem. 1966); Odjezd (P 1967); Fragment (BB 1967); Večer všech dnů (rozhl. hra, rozmnož., 1967, prem. 1966); Prázdno zrod a vzdor tepání city křídlo vzduch (BB, bibliof., 1971); Zrcadla nočních měst (BB ke grafickému cyklu J. Pilečka, bibliof., 1976); Ptačí cesty (BB ke grafickému cyklu L. Jandové, bibliof., 1976); Jaro na podzim podzim na jaře (BB ke grafickému cyklu L. Jandové, bibliof., 1977); Krajiny mizení (BB, bibliof., 1978); Fakta aktu (BB, bibliof., 1982); Napříč Fantomázií (BB k fokalkům M. Korečka, bibliof., 1980); „el do Ra Da(da)“ (BB, bibliof., 1984); Hruden (BB 1985); Sny (BB ke grafickému cyklu J. Škarohlída, bibliof., 1985); Malé radosti (BB, bibliof. k večeru z poezie L. K. v Olomouci, 1987); Labyrint světa a lusthauz srdce. Theatrum didacticum aneb Světlé vymalování na motivy děl J. A. Komenského (D rozmnož., 1988, prem. 1983); Ptaní (BB 1990); Malé radosti (BB 1990); Namísto řeči (bibliof., 1990); Ztráty a nálezy (BB 1991); Pády (BB 1992); Spád věcí a jiné básně (BB 1992); Řečiště (vzpomínky, 1993); Hádvěó aneb Samá voda (bibliof., 1994); Vyvrácení stížností – Dementi einer Beschwerde (BB, Horn, Rakousko, bibliof., 1994, část ze sbírky Malé radosti); Sny též (BB 1995); Berlin (P, něm, Výmar 2000); Erinnerungen an Städte/Stätten wo ich niemals war (BB, něm., Ottensheim 2005, překl. E. Schreiber, německá verze sbírky Vzpomínky na místa, kde jsem nikdy nebyl); Onde (BB 2008).
Výbory: Napříč Fantomázií (BB 1991, obsahuje původně bibliofilské cykly z let 1971–1980); Nortia (BB, něm., Cuxhaven 1992); Zazimování a jiné básně (BB 2004, též angl. pod názvem Overwintering, 2004).
Scénicky: Historie Velikého Okresního Kýžala (lyrickoepické pásmo, 1963); Mít zelené tělo (lyrickoepické pásmo, 1964); Chameleon aneb Josef Fouché (libreto k opeře M. Štědroně, 1984, s P. Oslzlým, P. Scherhaufrem a M. Štědroněm); Balet Makábr (libreto k baletu, 1986, s dalšími); Královna Dagmar (loutk. hra, prem. 1988, s M. Klímou); Faustissimo. Stůj! Neprchej! Jsi úchvatná! aneb Poznámkový aparát k 3. dílu Fausta (1991); Hra o Janáčkovi (2005); později většina in Spisy L. K.
Ostatní práce: Německé portréty (EE 1956); Kunštátské akordy (1966); Slovníček literárních pojmů (1976, pod jm. F. Tenčíka); Sto let české knihovny ve Znojmě (1978, pod jm. Jan Hanzálek a kol.); Dada (monografie, antedat. 1983, vyšlo 1986); Volný verš (studie, 1990); Projev k výstavě Vladimíra Komárka v Kostelci na Hané (bibliof., 1992); Vier Sätze über Prag (něm., text k fotografiím G. M. Schmida, 1991); Ludvík Kundera: Nálezy (katalog výstavy, 1995); O Adolfu Kroupovi (přednáška, 1995); Vůně soli. Vybrané kapitoly z dějin německé poezie 20. století (1996); Brecht (E 1998); Ludvík Kundera: Mnoho nocí (katalog výstavy, 2000); Dobrý den Brno (2001, texty k fotografiím P. Daniela); Toulky jižní Moravou. Krajina mezi vrchy a vinicemi: myšlenky, úvahy a verše nad snímky jednadvaceti fotografů (2003, texty k fotografiím); Noc a sen a modro. Literatura německého romantismu (EE 2004).
Souborné vydání: Spisy Ludvíka Kundery (od 1993, původně plánováno 17 svazků, v autorském edičním záměru vycházely první svazky v nakladatelství Prostor-multimédia, s. r. o., od roku 1997 převzalo vydávání nakladatelství Atlantis v edicích Jitky Uhdeové): 1. Bez názvu. Poezie 1939–1945 (1993, obsahuje sbírky Vybíleno; Básně vytažené z klobouku; Bezpodmínečný horizont; Laviny; Rýha smrti; Výhružný kompas; Fragment fragmentů; Živly v nás; Hlavy a léta; Prámy; Písky; Klínopisný lampář); 2. Meandry. Poezie 1945–1969 (2000, obsahuje sbírky Cesty; Různá truchlení; Pozorné oči; Šalebné věci; Člověk hledá; Historie Velikého Kýžala; Letní kniha přání a stížností; Záznamy a promluvy; Básně příležitostné; Město s prsty XY; Ptaní; Spád věcí); 3. Mrznoucí mrholení. Poezie 1969–1979 (2004, obsahuje sbírky Pády; Napříč Fantomázií; Svévolné interpretace; Ztráty a nálezy); 4. Úhledná džungle. Texty 1973–1993 (1995, obsahuje Malé radosti; Okolo Vysočiny; Vandrovní knížka; Vier Sätze über Prag; Vzpomínky na místa, kde jsem nikdy nebyl); 5. Napospas. Různá próza 1941–1999 (1999, obsahuje Praodjezd; Konstantina; Napospas aneb Přísloví pro kočku; Nasreddinovské dialogy a jiné; Černou křídou do komína; Pendrek; Odjezd; Různé; Vysočina aneb Obstáli jsme či jsme neobstáli?; Města; Truvéři aneb Tak i onak); 6. Ve vánici. Dramatické texty 1961–1970 (1997, obsahuje Totální kuropění; Nežert; Korzár; Zvědavost; Večer našich dnů; Bezpodmínečný horizont; Vojvodovy narozeniny; Malé smutné štronzo; Dva ve vánici); 7. Králové zločinci mágové. Dramatické texty 1967–1989 (1998, obsahuje Sny Karla Čtvrtého; Čtyři ženy Karla Čtvrtého; Vrtkavý král; Královna Dagmar; Chameleon aneb Josef Fouché; Naprosto lhostejné; Krásné ženy neboli Joseph Goebbels; Balet Makábr; Ó rozume ó lásko; Hra o Janáčkovi; Pokus o Máchu; Radosti života; Brány do podsvětí); 10. František Halas (1999); 11. Piju čaj (2003); 17. Různá řečistě a (2005); 17. Různá řečistě b (2005).
Divadelní adaptace: A. Kivi: Ševci z Nummi (1969, i překl.); E. Krag: Balada o Hilébii (1972, i překl.); V. K. Klicpera: Zlý jelen (1973); A. P. Čechov: Hra bez názvu. Platonov (1974); Člověk ve všech situacích (D, koláž z díla J. Mahena, 1982).
Překlady: J. Arp: Černé býlí (bibl., 1944); A. Kubin: Země snivců (1947, 2. vyd. 2009); I. V. Štok: Gastěllo (D, rozmnož., 1953, překl. A. Ondrůj, překl. veršů L. K.); Ch. Smirnenski: Ať už je den! (1953, se Z. Skybou a Z. Hanzovou); N. Vapcarov: Z díla (1953, s dalšími); V. I. Lenin v sovětské lidové poesii (1954, s dalšími); J. R. Becher: Má dobo, čase můj (1956, s dalšími) + Bílý zázrak (1973, pod jm. J. B. Michl); F. Fühmann: Proměna (1957) + Pohraniční stanice (1961); A. Seghersová: Mrtví nestárnou (1957); L. Renn: Trini (1957) + Nobi (1957) + Válka, Po válce (1960, se Z. Lacinovou); Bulharské jaro (1957, s dalšími); Bulharská lidová poesie (1957, s dalšími); B. Brecht: Matka Kuráž a její děti (D 1957, překl. R. Vápeník, překl. veršů L. K.) + Myšlenky (1958, s M. Staňkovou) + Sto básní (1959, i ed.) + Horáti a kuriáti (D, rozmnož., 1959) + Vidění Simony Machardové (D rozmnož., 1959, překl. R. Vápeník, překl. veršů L. K.) + Dobrý člověk ze Sečuanu (D rozmnož., 1959, překl. R. Vápeník, překl. veršů L. K.) + Kavkazský křídový kruh (D, rozmnož., 1959, překl. R. Vápeník, překl. veršů L. K.) + Strach a bída třetí říše (rozmnož., 1960, s R. Vápeníkem) + Výhradně proto (1962, i ed.) + Domácí postila (1963) + Zloděj třešní (1967, s R. Vápeníkem, i ed.) + Songy Chóry Básně (1978, i ed.) + Zadržitelný vzestup Artura Uie (1978) + Coriolanus (D, rozmnož. 1980); I. Krasko: Nox et solitudo, Verše (1958); R. M. Rilke: Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka (1958); P. Huchel: Dvanáct nocí (1958) + Silnice silnice (1964); L. Frank: Raubíři, Ochsenfurtské kvarteto (1959, revid. překlad B. Václavka; rozšíř. s tit. Raubíři, Ochsenfurtské kvarteto, Devět spravedlivých, 1983); E. G. Bagrickij: Poslední noc a jiné básně (1959, s V. Jestřábem) + Na prahu veselých časů (1983, s dalšími); P. Éluard: Stezky a cesty poezie (1961, s A. Kroupou); H. Böll: Kdes byl, Adame? (1961); S. Raičković: Lidé se probouzejí beze zbraně (1962, s V. Kudělkou, i ed.); G. Büchner: Vojcek (rozmnož., 1963) + Leonce a Lena (rozmnož., 1984) + Dílo G. Büchnera (1987, s dalšími); R. Kunze: Věnování (1964, s dalšími) + Jako věci z hlíny / Wie die Dinge aus Ton (1998, s dalšími); L. Novomeský: Otevřená okna (1964) + Poémy (1965) + Lidským krajem (1982, s dalšími); G. Trakl: Básně (1965) + Lidský žal (bibliof., 1987) + Šebestián ve snu (1995); Refrény země. Antologie slovenské poezie 20. století (1965, s dalšími); H. Heine: Písně a lamentace (1966, s dalšími, i ed.); P. Weiss: Pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata předvedené divadelním souborem blázince v Charentonu za řízení markýze de Sade (1966); Snímky krajiny poezie (jugoslávská poezie XX. století, 1966, s I. Wenigovou a dalšími); P. Karvaš: Experiment Damokles (D, 1967); Sto moderních básníků (1967, s dalšími); Haló je tady vichr – vichřice! (antologie něm. expresionismu, 1969, i ed.); H. Cibulka: Vyznání lásky v městečku K. (1980); Apollinaire známý i neznámý (1981, s dalšími); R. Desnos: Prostory spánku (1984, s dalšími); R. Char: Společná přítomnost (1985); P. Celan: Sněžný part (1986, i ed.); F. Bruckner: Alžběta anglická (D, rozmnož., 1986); F. Schiller: Don Carlos, infant španělský (D, rozmnož., 1987); H. Arp: Na jedné noze (1987); K. Horák: Meziválečný muž (D, rozmnož., 1988); G. Benn: Básně (1995); G. Heym: Nářky Georga Heyma (1997, s dalšími) + Umbra vitae (1999); Ch. Morgenstern: Palmström (2001); W. Kirsten: Odkudkam = Woherwohin (2003); Fritz von Herzmanovski-Orlando: Císař Josef a dcera přednosty stanice (D, rozmnož. 2006).
Spisy Bertolta Brechta: 1. Divadelní hry 1 (1963, s R. Vápeníkem); 2. Divadelní hry 2 (1959, s R. Vápeníkem a J. Haasovou-Nečasovou); 3. Divadelní hry 3 (1961, s R. Vápeníkem); 4. Divadelní hry 4. Fragmenty a jiné (1984, s R. Vápeníkem, i ed.); 5. Divadelní hry 5. Adaptace (1978, s M. Liehmovou a R. Vápeníkem, i ed.); 6. Básně (1979, i ed.); 7. Prózy (1973, s R. Vápeníkem, i ed., oba neuvedeni); 8. Kalendářové a jiné historky (1989, s R. Vápeníkem, i ed.).
Překlady do němčiny: Die Glasträne (antologie české poezie 20. st., Berlín 1964, s F. Fühmannem, i ed.); F. Halas: Der Hahn verscheicht die Finsternis (Berlín 1970, s dalšími, i ed.); K. Biebl: Poesiealbum 117 (Berlín 1977, s F. Fühmannem, i ed.); F. Hrubín: Romanze für ein Flügelhorn (Berlín 1978, i ed.); V. Nezval: Auf Trapezen (Berlín 1978, s dalšími, i ed.); J. Karen: Bevor die neunte Welle (1980, česky Než udeří devátá vlna); Die Sonnenuhr (antologie české poezie deseti století, Lipsko 1987, s dalšími, i ed.; přeprac. 1993); Einen Tee darüber hinaus. Gedichte zum Tee (bibliof., Mühlfeld 2003, i ed.); Adieu Musen. Anthologie des Poetismus (Mnichov 2004, též ed., s E. Schreibem); Süss ist es zu leben. Tschechische Dichtung von den Anfängen bis 1920 (Mnichov 2006, též ed., s E. Schreibem).
Příspěvky ve sbornících, almanaších a katalozích: Roztrhané panenky (1942, antedat. 1937, ree. in Aluze 2001, č. 1); Václav Zykmund (katalog, 1945, s dalšími); J. Istler: Pavučiny (katalog, 1945, s Z. Lorencem); A zatím co válka (1946, s dalšími); Souborná výstava Josefa Istlera (katalog, 1946, s K. Teigem a Z. Lorencem); P. F. 1947 (1947); Žijeme 1947 (1947); Skupina Ra (1947, s dalšími); Bohdan Lacina (katalog, 1948, s Z. Lorencem a J. M. Tomešem); Ota Janeček: Práce z roku 1948 (katalog, 1949, s V. Volavkou); Výstavní list Domu umění v Brně (katalog, 1949, s dalšími); Ota Janeček (katalog, 1950, s L. Jiřincovou); Náš Majakovskij (1950); SSSR v československé poezii (1950); Miroslav Netík: Umění doby (katalog, 1950); Z dílny malíře Miroslava Netíka (katalog, 1954); František Emler: Obrazy z Vysočiny (katalog, 1956); Krajina a lidé v díle Alfreda Kubina (katalog, 1957, s F. Holešovským); Básnický almanach 1957 (1958); Děti ho mají rády (1959); Španělský podzim Františka Halase (katalog, 1959); V. Reichmann: Photolyrik (katalog, 1960); Stránky z deníku (1960); Šenk / Dobiáš / Hadlač. Plastiky; oleje; grafika (katalog, 1960); Profil 58 (katalog, 1961); Dvacáté století (1962); Každou vteřinu (1964); Brno (1964, texty k fotografiím Budíka, Hrubého a V. Reichmanna, s texty J. Skácela); Bohdan Lacina. Obrazy 1945–1964 (katalog, 1964, s J. M. Tomešem); J. Hadlač: Dřevoryty (katalog, 1965); Přišel čas (1965); Refrény země (1965); Rozhlasové hry (1965, zde hra Zvědavost); Český brevíř lásky (1966); Snímky krajiny poezie (1966); Kunštátské akordy (1966); Bohdan Lacina. Obrazy a pastely 1965–1967 (katalog, 1967, s dalšími); Pád do výšky (1967); Leninia (1967); Magnetická pole (1967); Sto tváří lásky (1968); Divadlo je divadlo (1969); Stavba ve výši (1970); Arnošt Budík: La poésie surréaliste tcheque et slovaque (Brusel 1972); Slovníček literárních pojmů (1976, pod jm. F. Tenčíka); Sto let české knihovny ve Znojmě (1978, pod jm. Jan Hanzálek a kol.); Le domaine poétique international du surréalisme (Paříž 1978); Brecht in sozialistischen Ländern (Berlin 1981); Nadrealizm europejski (Warszawa 1981); Jiří Mahen, spolutvůrce pokrokové kulturní politiky (1983); P. Král: Le surréalisme en Tchécoslovaquie (Paris 1983); J. Klápště: Grafika (katalog, 1983, s J. Hilčrem); Karel Valter: Obrazy 1970–1982 (katalog, 1983, s dalšími); Karel Valter: Tvorba z let 1968–1983 (katalog, 1984, s dalšími); Putování Múzy Thálie (1984); Jan Rajlich: Ruby (katalog, 1985); Vesmír básníka (1985); Dada (monografie, antedat. 1983, vyšlo 1986); Vilém Reichmann: Grafogramy (katalog, 1986); Stopy Miroslava Štolfy (katalog, 1986); Jaroslav Klápště: Grafika (katalog, 1986); Hans Arp: mušle a deštníky (katalog, 1986, i překlady); Almanach Světové literatury (1986); Jak lomikámen v dešti (1987); František Halas, spolutvůrce pokrokové kulturní politiky (1987); Klára Bočkayová (katalog, 1987); Karel Vaca (katalog, Bolzano 1987); V. Komárek: Graphik (něm., monografie, Lipsko 1987, překlad E. Thiele); Preclíkova Generace avantgardy (katalog, 1987, s J. Hekem a I. Zhořem); Vlasta Baránková (katalog, 1987); Miroslav Šimorda: Mezi černou a bílou (katalog, 1987); Josef Ruszelák: Obrazy, kresby, grafika (katalog, 1987); Vysočina Viléma Reichmanna (texty k fotografiím V. R., 1988); Václav Bláha: Nepřetržitá báseň (katalog, 1988); E. Fila: Agfachrome (něm., katalog, 1988, s dalšími); M. Koreček: Fokalky (katalog, 1988); Karel Veleba: Obrazy (katalog, 1988, s J. Vránovou); M. Koreček: Phantomasia (něm., katalog, Berlín 1989); Olbram Zoubek: Reliéfní otisky (katalog, 1989); Jaroslav Klápště: Obrazy – grafika (katalog, 1989, s I. Kořánem); Josef Jíra, Jaroslav Klápště, Vladimír Komárek: Grafika, objekty (katalog, 1989); Karel Valter: Oleje, tempery, papírotisky (katalog, 1989, s dalšími); K. Vaca: Výběr z díla (katalog, 1989); Odarci ze skóry (Varšava 1989); Jánuš Kubíček: Obrazy (katalog, 1989); Jaroslav Klápště: Grafika (katalog, 1990); Karel Vaca: Filmové plakáty (katalog, 1990); Ida Vaculková: Bilder, Keramik (něm., katalog, 1990 Bochum, s dalšími); Jiří Kolář: Koláže, knihy, dokumenty (katalog, 1991); Miroslav Štolfa (katalog, 1991); Miroslav Štolfa (katalog, 1991, s dalšími); Karel Valter: Obrazy (katalog, 1991, s dalšími); Václav Bláha a… (katalog, 1992, s B. Holým); Weltai, gepellt (Vídeň 1992); Vít Obrtel: Architektura, polygrafie, nábytek (katalog, 1992, s dalšími); Václav Tikal (katalog, 1992, s dalšími); Světlo v tmách. Divadlo hudby Olomouc 1968–1989 (katalog, 1992, s dalšími); Václav Tikal (katalog, 1993, s dalšími); Lyrikentreffen (Münster 1993); Oleg Sus redivivus (1994); Jan Vičar (katalog, 1994); Jaroslav Klápště: Grafika (katalog, 1994, s dalšími); M. Matoušek: Vyznání (katalog, 1995, zde básně z cyklu Okolo Vysočiny); Jaroslav Klápště: Obrazy a grafiky (katalog, 1995, s dalšími); Umění frotáže (1995); Milada, Antonín, Arna Juračkovi (katalog, 1995, s dalšími); Karel Valter: Obrazy (katalog, 1995, s dalšími); Milan Bočkay: Naruby (katalog, 1996, s dalšími); Karel Vaca: Obrazy scénické a kostýmní návrhy filmové plakáty (katalog, 1996); Bohuslav Reynek 1892–1971 (katalog, 1996, s J. Šerých); Alfred Kubin 1877–1959 (katalog, 1996, s dalšími); Miroslav Matoušek. Voda, kámen, dřevo (katalog, 1996); Rudolf Kundera (katalog, 1996, s dalšími); Heidelberg – 708 Km – Brünn (něm., katalog, 1997, s dalšími); Informel a skupina Cobra ze sbírek bochumského muzea (katalog, 1997, s dalšími); Jaroslav Škarohlíd: kresba a grafika (katalog, 1997, s V. Zykmundem); Lásky a nelásky. 61 současných českých spisovatelů o lásce (1998); Takový byl Matal. Vzpomínky malířových přátel (1998, s dalšími); Sdružení Q. Nebe, peklo, ráj (katalog, 1998); Z pařížských dopisů Jana Zrzavého (bibliofilie, 1998, s dalšími); Klára Bočkayová: Jesenní anjeli / Fall angels (katalog, 1998, s dalšími); VII. mezinárodní sochařské symposium Dřevěná plastika, Žďár nad Sázavou (1998, s dalšími); Ludmila Jandová: obrazy (katalog, 1998, s M. Hlaváčkovou); Dem Erinnern eine Chance (Kolín nad Rýnem, 1998); Jaroslav Klápště: malíř a grafik (katalog, 1999, s dalšími); Osobnosti českého grafického designu. Václav Bláha (katalog, 1999, s dalšími); Vladimír Komárek: Obrazy a grafiky (katalog, 1999); Karel Hynek Mácha – očima grafiků (bibliof., 1999); Karel Valter (katalog, 1999, s dalšími); Václav Zykmund (katalog, 1999, s dalšími); Živly – Olga Hudečková, Josef Ruszelák (katalog, 1999); Josef Ruszelák: Pyromachie a reliéfní tisky (katalog, 2000, s E. Turnovským); František Doležal (1910–1989): Komorní výběr z díla (katalog, 2000, s dalšími); Antonín Juračka: až 2000 (katalog, 2000, s dalšími); Jan Rajlich – koláže, grafiky, plakáty 1971–2001 (katalog, 2001, s R. Postlem); Ryby katedrál (2001); Výtvarná Vysočina (katalog, 2001, s J. Mackem); Bohdan Lacina: Obrazy (katalog, 2002); Za Vladimírem Komárkem (katalog, 2002); Sedm a půl století. Stati o historii, kultuře a umění žďárského kláštera (2002, s dalšími); Pegasovo poučení (2002); Anthologie de la poésie tcheque contemporaine (Paříž 2002); Jaroslav Škarohlíd – Podzimní zahrady (monografie, 2003, s dalšími); Sdružení Q (katalog, 2003, s P. Oslzlým); Emanuel Ranný: Grafika (katalog, 2004, s dalšími); Mezi námi skupinami. Konfrontace brněnských tvůrčích skupin šedesátých let (katalog, 2004, s dalšími); Portrét české společnosti na prahu Evropy (2004, s dalšími); Od záchvěvu k erupci. Karel Frauknecht a dynamická malba v Plzni (katalog, 2004, s dalšími); Vít Ondráček (katalog, 2004, s J. F. Typltem); M. Matoušek: Neskončený takřka svět (monografie, 2005); Bohumír Matal (monografie, 2006, s dalšími); Václav Bláha: život s knihou (monografie, 2006, s dalšími); Bohdan Kopecký (katalog, 2006); Po městě, jež je mi souzeno (2007); Přednášky o divadle a umění (2007).
Uspořádal, vydal a redigoval: Skupina Ra (1947); P. F. 1947 (1947); F. Halas: A co? (1957) + Španělský podzim F. Halase (1959) + Sbohem múzy (1963) + Dvanáct dopisů F. Halase ženě (1965, s F. X. Halasem) + Hlad (1966) + Ulom růži (bibliof., výbor z BB, 1981) + Ze srdce kletby (zápisník z roku 1938, bibliof., 1988) + Listy z Kunštátu a do Kunštátu (výbor z korespondence, bibliof., 1989) + Báseň Michela Angela (bibliof., 1990) + František Halas v kresbě (bibliof., 1991) + Potopa (1999) + Dolores (2003); F. Halas st.: Bez legend (1958) + Máje a prosince (1959, oba svazky společně s tit. Bez legend, 1977, L. K. neuveden); Jiří Mahen Josefu Pojarovi (1960); J. Čapek – B. Reynek: Nepřicházejí vhod (korespondence, antologie textů, 1969, s J. Glivickým); Almanach Q 1 (1970); R. M. Rilke: Herbsttag – Podzimní den (soubor překladů, 1972, s O. Bablerem); Láska bez konce (bibl., antologie BB, 1980); Kunštát 1280–1980 (1980, s dalšími); Za noci měsíčné… (Šrámkovy překlady poezie, 1981); Čítanka slovenské literatury (1982); O. Wenzl: Veškerá poezie (1982) + Pohodlný život (výbor, 1990); Skupina Ra (katalog, 1988, s dalšími); Almanach Q 2–3; Almanach Q 4 (oba 1991, s dalšími); J. Palivec: Strach jsem měl, ale nebál jsem se… (bibliof., 1992); H. Heine: Lorelei (výbor, Bratislava 1992, překl. Ľ. Feldek); Čtyři vzpomínky na Františka Halase (bibliof., 1993); Almanach Q 5: ohlédnutí in memoriam (1994, s dalšími); Ch. Morgenstern: Nočný spev rýb (výbor, Bratislava 1994, překl. Ľ. Feldek); Almanach Q 6. Teď a nyní (1996, s dalšími); Vivat Academia (1997, s M. Plešákem a J. Ruszelákem); Duše Brna (1998, též anglicky); Q 2000. Almanach Q: Q.(B.).F.F.F.Q.S.: quod (bonum), felix, faustum, fortunatumque sit. 7 (2000, s dalšími); Dokořán – Dílo Františka Halase v tvorbě českých malířů a grafiků (bibliofilie, 2001); Dílo Františka Halase: Dílo F. Halase (6 sv., 1968–83, 2001; sv. 3–5. s F. X. Halasem, sv. 6 s Janem Halasem).

LITERATURA

Knižně: Zlomky L. K. (rozhovory s L. K., 1993, ed. J. Hoblík, zde též bibliografie); Ludvíku Kunderovi k pětaosmdesátinám (2005); B. Srba: Více než hry. Dramatická tvorba Ludvíka Kundery (2006); Zum 90. Geburtstag von Ludvík Kundera (2010).
Studie a články: J. Kopecký: Malá úvaha na okraj hry, in L. Kundera: Totální kuropění (1962), též in J. K., Dramatický paradox (1963); J. Dewetter: Slunce musí být kulatééé, ZM 1963, č. 12; D. Jeřábek: Emocionální hodnoty brechtovského divadla a první hra Ludvíka Kundery, sb. Cesty k dnešku (1964); Z. Kožmín: Lyrika bez závorek a v závorkách. Poezie Ludvíka Kundery, sb. Cesty k dnešku 2 (1966); B. Srba: Lyrické drama L. Kundera, Program 1986/87, č. 3; Dramatické umění (Příloha) 1986, sv. 11; Z. Pešat: Ra literatura, in Skupina Ra (1988, katalog výstavy); Z. Drahoš: Několik poznámek k poezii L. K., in XVIII. mikulovské sympozium 1988 (1989); J. Hek: L. Kundera – život a dílo v tvůrčím pohybu, Duha 1990, č. 1; Z. Kožmín: Doslov, in L. Kundera: Spád věcí a jiné básně (1992); E. Juliš: Místo doslovu, in L. Kundera: Pády (1992); Z. Kožmín: doslov, in L. Kundera: ROK 1993, č.; F. Všetička: Zázněje pro Ludvíka Kunderu, in F. V., Vnitřní vitráže (1996); Literaturwissenschaftliches Kolloquium anlässlich der Verleihung des Andreas-Gryphius-Preises 1998 an Milo Dor und Ludvík Kundera (sborník, Jena 1999); T. Kubíček: Ludvík Kundera, Duha 2000, č. 1; J. Žák: Hovory o knihách (2000); A. Štěrbová: Dramatické texty Ludvíka Kundery z let 1961–1970, Studia Bohemica VIII. Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas Philosophica. Philologica 2000, sv. 72.; Z. Hrabica: Jak jsem je poznal (2001); A. Štěrbová – T. Lazorčáková: Umělecké osobnosti brněnského rozhlasu (2001); E. Šlapanská: Jak jsem je znala (2002); J. Munzar: Ludvík Kundera překladatel, in Český překlad 1945–2003 (2003); H. Jurman: Nesmazatelné stopy (2004); M. Hynšt: Poema o nehrdinství, in M. Hyšt: Od divadelního eseje k divadelnímu tvaru 2 (2006); F. Valouch: Ludvík Kundera na Hoře dění, in Z paměti literární Olomouce 2 (2006); Z. Fišer: Brecht píše česky aneb Zamlčovaný překladatel Ludvík Kundera, in Literatura určená k likvidaci III (2006); Literka 2007.
Recenze: Živly v nás: A. M. Píša, Kytice 1947, č. 3; -Zd. R.- (Z. Rotrekl), Akord 1946/47, č. 6; J. Vladislav, Lidová kultura 1946, č. 42; -G.- (F. Götz), Národní osvobození 10. 12. 1946; -ed- (E. Drmola), Rovnost 13. 4. 1946 * Konstantina: J. Vladislav, MF 6. 12. 1946; -ah- (A. Holas), Rt 5. 5. 1946; -J. H.- (J. Hrabák), List sdružení moravských spisovatelů 1946, č. 7–8; -ok- (O. Kryštofek), Doba 1947, č. 8 * Napospas aneb Přísloví pro kočku: J. Morák, My 1948, č. 28; -J. H.- (J. Hrabák), List sdružení moravských spisovatelů 1947/48, č. 3–4 * Laviny: V. Kalivoda, LD 28. 1. 1948; -J. H.- (J. Hrabák), List sdružení moravských spisovatelů 1947/48, č. 3–4 * Německé portréty: V. Feldstein, LitN 1956, č. 49; -dš- (D. Šajtar), Nová Svoboda 21. 10. 1956; V. Kafka, MF 31. 10. 1956; -B. M.- (B. Mencák), HD 1956, č. 12; J. Žáček, Křesťanská revue 1956, č. 9; K. Krejčí, Sborník prací filosofické fakulty brněnské university 1957, řada D – Literární věda, č. 4 * Záznamy a promluvy: J. Hrabák, Rovnost 25. 11. 1961; O. Rafaj, ČK 1961, č. 12; F. Vrba, LitN 1962, č. 4; M. Blahynka, Kultura 1962, č. 3; Z. Kožmín, Plamen 1962, č. 3; M. Vacík, RP 2. 9. 1962; R. Matys, Práce 31. 1. 1962 * Totální kuropění: -B. M.- (Bohumír Macák), HD 1961, č. 8; S. Machonin, LitN 1961, č. 38; J. Opavský, Plamen 1961, č. 8; J. Kopecký, DivN 1961, č. 26 * Letní kniha přání a stížností: F. Vrba, LitN 1963, č. 18/19; -O. S.- (O. Sus), KT 1963, č. 18 * Korzár: L. Suchařípa, DivN 1962/63, č. 23; V. Kudělka, HD 1963, č. 6 + č. 8; J. Kopecký, RP 21. 5. 1963; K. Bundálek, Rovnost 19. 4. 1963 + 5. 5. 1963; O. Rydlo, MF 5. 5. 1963; -vpa- (V. Pazourek), SvSl 20. 4. 1963; -rč-, LD 25. 4. 1963; M. Uhde, Divadlo 1963, č. 9; M. Rejnuš, HD 1964, č. 6 * Historie Velikého Okresního Kýžala: -mir-, LD 30. 5. 1963; V. Havel, LitN 1963, č. 47; V. Janovic, Plamen 1963, č. 7; -F. T.-, ZM 1963, č. 10 * Mít zelené tělo: J. Novák, MF 9. 7. 1964 * Nežert: Z. Hořínek, Divadlo 1964, č. 2 * Tolik cejchů: Z. Kožmín, HD 1966, č. 12; týž, LitN 1967, č. 7; K. Milota: Útěk do poezie, Plamen 1967, č. 1; –ü- (T. Müllerová), Impuls 1967, č. 1 * Zvědavost: D. Jeřábek, DivN 1966, č. 20/21; V. Pazourek, SvSl 1. 4. 1966 * Odjezd: M. Blahynka, KT 1968, č. 17; Z. Kožmín, HD 1968, č. 2; P. Pešta, Rt 13. 2. 1968; M. Petříček, LitL 1968, č. 12 * Fragment: F. Valouch, ČK 1968, č. 8; Z. Kožmín, HD 1968, č. 1; I. Jelínek, Studie (Řím) 1968, č. 1 * Hruden: M. Blahynka, Rovnost 2. 8. 1986; Z. Heřman, Tvorba (příl. Kmen) 1986, č. 23; A. Kopřivová, Brněnský večerník 10. 4. 1986; M. Reisel, Romboid 1987, č. 4 * Chameleon aneb Josef Fouché: (sr) (= F. Schildberger), Rozhlas 1987, č. 40 * Malé radosti: Z. Kožmín, List pro literaturu 1990, č. 4; M. Vacík, NK 1991, č. 14; -sol- (L. Soldán), SS 5. 4. 1991; I. Slavík, LD 15. 6. 1991; Z. Lorenc, Tvar 1991, č. 19; J. Trávníček, Rok 1991, č. 5 * Ptaní: B. Marčák, Rovnost 23. 10. 1990 * Napříč Fantomázií: P. A. Bílek, NK 1992, č. 24; Z. Lorenc, Tvar 1992, č. 42 * Ztráty a nálezy: P. A. Bílek, NK 1992, č. 11; M. Zelinský, Tvar 1992, č. 23; M. Pokorný, Prostor 29. 7. 1992; I. Slavík, LD 24. 6. 1992; Z. Kožmín, Večerník 18. 8. 1992 * Gedichte: L. Soldán, LD 21. 10. 1992 * Spád věcí a jiné básně: M. Trávníček, LD 8. 4. 1993; J. Wiendl, Tvar 1994, č. 3 * Pády: M. Trávníček, LD 20. 2. 1993; Z. Lorenc, Tvar 1993, č. 11; I. Harák, Severočeský regionální deník 29. 6. 1993 * Řečiště: J. Šimůnek, SS 4. 5. 1993; M. Petříček, Tvar 1993, č. 21; Z. Pešat, LitN 1993, č. 26; V. Petrbok, Souvislosti 1993, č. 4/5 * Bez názvu: R. Matys, NK 1994, č. 42; Z. Lorenc, Tvar 1994, č. 19 * Hádvěó aneb Samá voda: -MV- (M. Vacík), NK 1994, č. 46 * Sny též: J. Wiendl, NK 1995, č. 48; -bm-, SS 22. 11. 1995; Z. Kožmín, Rt 24. 1. 1996 * Úhledná džungle: J. Šimůnek, SS 26. 1. 1996; M. Exner, Tvar 1996, č. 10 * Vůně soli: V. Petrbok, Souvislosti 1998, č. 3/4 * Ve vánici: J. Suk, NK 1998, č. 21; A. Štěrbová, Aluze 1999, č. 1 * Králové, zločinci, mágové: M. Jungmann, NK 1999, č. 20; M. Bauer, Tvar 1999, č. 17 * Brecht: Z. Hořínek, Divadelní revue 1999, č. 4; M. Martinovský, Kam v Brně (příl. Kam) 2000, č. 11; V. Závodský, Duha 2000, č. 3 * Napospas: P. Švanda, Rt 7. 1. 2000; J. Suk, NK 2000, č. 3; M. Bauer, Tvar 2000, č. 4 * František Halas: P. Švanda, Rovnost 22. 3. 2000; M. Doležal, LitN 2000, č. 14; J. Suk, NK 2000, č. 15; J. Trávníček, Tvar 2000, č. 11 (zde též M. Bauer); J. Chrobák, Aluze 2001, č. 1 (dostupné z: http://aluze.cz/2001_01/kundera.php) * Berlin: -vs- (V. Strebel), Prager Zeitung 2000, č. 51/52 * Piju čaj: T. Ruta, LitN 2003, č. 47; O. Hojda, Souvislosti 2004, č. 1; Z. Bubnová, Tvar 2004, č. 11 * Mrznoucí mrholení: F. Valouch, LitN 2005, č. 16; K. Kolařík, Tvar 2005, č. 8 * Různá řečiště (A + B): K. Kolařík, Tvar 2005, č. 13 (zde též M. Jungmann); M. Bauer, Aluze 2005, č. 3; I. Harák, Weles 2006, č. 24/25 * Noc a sen a modro: A. Bžoch, Slovenská literatúra 2005, č. 6 * Onde: L. Soldán, Kam v Brně (příl. Kam) 2009, č. 2; K. Bukovjanová, Host 2009, č. 5; P. Král – J. Gabriel, Tvar 2010, č. 6.
Rozhovory: V. Jestřáb, KT 1963, č. 10; J. Lederer, ZN 31. 8. 1963; -r- (J. Rejzek), SvSl 24. 2. 1963; J. Hořec, Taneční hudba a jazz 1964/65; V. Burda, LitN 1967, č. 19; -dfk- (J. Dufek), Rovnost 23. 7. 1967; J. Souchop, LD 11. 3. 1970; J. Hoblík, Kmen 1989, č. 26; J. P. Kříž, Scéna 1989, č. 4; Z. Drahoš, List pro literaturu 1990, č. 1; J. Souchop, Tvar 1990, č. 3; J. Kašpar, Tvorba 1990, č. 23; J. Suchomelová, Moravské noviny 1991, č. 21; F. Schildberger, LidN (příl. Národní 9), 30. 7. 1992; D. Perstická, Duha 1993, č. 3; M. Šádková, Interview 1993, č. 12; J. Kašpar, Mladý svět 1996, č. 6; J. Meier, Čtenář 1996, č. 7/8; J. Tuček, Rt 22. 1. 1997; P. Bilík – M. Stöhr, Host 1999, č. 7; J. Slomek, LidN 26. 2. 2000; J. Halas, Týdeník Rozhlas 2000, č. 15; J. P. Kříž, Právo 18. 3. 2000; K. Blažek, Duha 2002, č. 2; D. Kaprálová, Tvar 2005, č. 7; J. Kolář, DivN (příl. Čtení na konec roku) 2005, č. 22; M. Kratochvílová, Duha 2007, č. 4; J. Machalická, LidN 10. 1. 2008.
K životním jubileím: F. Holešovský, Zprávy Spolku českých bibliofilů 1980, č. 2; bm + bg, Brněnský večerník 22. 3. 1990; T. Mazáč, LD 22. 3. 1990; J. Tvrzník, MF 23. 3. 1990; J. Hilčr, NK 1990, č. 12; B. Srba, SS 22. 3. 1990; B. Marčák, Rt 22. 3. 1990; M. Pokorný, MFD 22. 3. 1995; L. Sedláková, Denní Telegraf 22. 3. 1995; J. Šimůnek, SS 22. 3. 1995; E. Sokol, Rt 22. 3. 1995; M. Trávníček, Zprávy spolku českých bibliofilů 1995, č. 1/2; -jmc- (J. Machalická), LidN 24. 3. 2000; R. Burián, Rt 22. 3. 2000; P. Šrut, Právo (příl. Salon) 17. 3. 2005; D. Kaprálová, MFD 18. 3. 2005; O. Horák, LidN 22. 3. 2005; B. Rychlík, LidN 20. 3. 2010.
Nekrology: A. Jedličková, MfD 18. 8. 2010; O. Horák, Hospodářské noviny 18. 8. 2010; J. Gabriel, Hospodářské noviny 18. 8. 2010; J. Rambousek, MfD 18. 8. 2010; M. Uhde, MfD 18. 8. 2010; -lgtt – dd – var-, Týden 2010, č. 34; J. Machalická, LidN 18. 8. 2010; M. Doležal, Týdeník Rozhlas 2010, č. 35; V. Strebel, Prager Zeitung 19. 8. 2010; F. Valouch, LitN 23. 8. 2010; K. Kadlecová, Reflex 2010, č. 34; Z. Pavelka, Právo (příl. Salon) 26. 8. 2010; M. Jareš, Tvar 2010, č. 14; I. Srbková, Tvar 2010, č. 16; M. Hatala, Listy 2010, č. 5; L. Soldán, Kam v Brně (příl. Kam) 2010, č. 10; -?-, Host 2010, č. 8; V. Ondráček, tamtéž; A. Vávrová, Plž 2010, č. 12; -?-, Ateliér 2010, č. 19; -spa- (Mirka Spáčilová), MfD 29. 12. 2010; J. Rambousek, Universitas 2010, č. 4.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Od jednotlivého slova, od halasovského nakládání, potýkání se se slovem se Kundera dostává k seskupování metafor, k jakési racionální fantazii. „Nic se nepostavilo v cestu padajícímu soumraku. Naopak, slova, která na mne dopadají, dovršují všeobecné řícení.“ (s. 10) Složité magicko-realistické obrazy jsou koncentrovány na vyslovení hrůzy, jejíž konkretizací je válka, ničení, boření, a nakonec i smrt. „Marně jsou hnána slova proti bráně vzdálenosti, marně buší oči na mlhy návratů. Stoupající a klesající kapiláry přehrávají barevné stupnice a ustalují se v karmínových variacích. Žíravina nucené odloučenosti! Zdi, které dosud hledají svůj dynamit! Není závratnější, není krutější ceny nežli cena naděje. Vytékají jezera a není měsíc. Vtékají slzy a hloubí se oči. Ale je tu má sítnice!“ (s. 13) V rámci této destrukce jsou znejisťovány individuality, děje se zde záměna jmen i záměna osob, procházejí zde rozličné dívky (plavovlasé, orientální, Konstantina, Madeleine); jejich přítomnost v textu znamená erotizování skutečnosti, ovšem toto fantaskní erotizování existuje v rámci smrti, bomb, války. A vše – erotika i válka – je zahaleno do básnických obrazů. „Na počátku je žena.“ (s. 37) Tak je otevřena novela Konstantinopolis. Ale ženy jsou imaginární, protože taková je i skutečnost; jsou magické.
M. Bauer: Prózy Ludvíka Kundery, Tvar 2000, č. 4, s. 20.

Poesie Ludvíka Kundery je jaksi všeobecně, ale neprávem spojována pouze se Skupinou Ra, která ve válečných a těsně poválečných letech, často spíš problematicky než inspirativně, navazovala a rozvíjela „odkaz“ surrealismu a jeho objevů. Přes různé výhrady, sahající od teoretické nevyzrálosti až po surrealismu cizí „estetizaci“, lze však v tvorbě řady členů skupiny najít pozoruhodná, nesporně autentická a jedinečná díla, která mají daleko jak pouhému výtvarnému umění, tak k pouhé literatuře. A koneckonců i k samotnému předválečnému surrealismu. Není snad ani třeba zdůrazňovat, že se k nim v převážné míře řadí i poesie Ludvíka Kundery, který patřil ke klíčovým básníkům skupiny. Nicméně jako by se často zapomínalo, že jeho básnická tvorba nekončí rozpadem skupiny po únoru 1948, ale přes různé peripetie, zákruty a tápání se dál rozvíjí a trvá vlastně do dnešních dní. Ne náhodou Kunderovo nesmírně rozsáhlé dílo obsahuje vedle divadelních, rozhlasových a televizních her, prozaických textů a překladů více než dvě desítky básnických sbírek. Poslední z nich s poněkud nezvyklým, až archaickým názvem Onde má daleko k tomu, aby byla jen jakýmsi básnickým epitafem jeho díla. Naopak, svěžest této útlé sbírky, hravost, rozpomínání na stará léta i kapky melancholie, stejně jako docela obyčejný „naštvaný“ údiv nad tím, kudy se dnes svět vlastně ubírá – „všeobecnost je příznakem doby / a hluboké slaboty“, ji řadí rozhodně k tomu podstatnému, co dnes česká poesie nabízí.
J. Gabriel: Příběhy, jež proudí pod každým veršem, Tvar 2010, č. 6, s. 2.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Databáze českého uměleckého překladu po roce 1945
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Moravské zemské muzeum o L. Kunderovi
Rozhovor s L. Kunderou

Částečně převzato ze Slovníku české literatury po roce 1945, autor hesla Jaroslav Med (1995), aktualizoval Michal Jareš (2009)
Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 1. 5. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 1. 5. 2014 (js)

Alena NÁDVORNÍKOVÁ

Napsat komentář

* 12. 11. 1942, Lipník nad Bečvou

Zdroj: Karel Cudlín

Pod rodným příjmením Bretšnajdrová absolvovala v Lipníku nad Bečvou Jedenáctiletou střední školu a v roce 1959 začala studovat český jazyk a literaturu s výtvarnou teorií a výchovou na FF UP. Diplomovou práci Výtvarný projev kolem Devětsilu (jejímž vedoucím byl významný český umělec a teoretik Václav Zykmund) obhájila v roce 1964. Titul PhDr. získala na mateřské fakultě v roce 1968 a pedagogicky na ní působila s několika pauzami až do roku 1996. Téhož roku se zde habilitovala, a to souborem studií K surrealismu, který vyšel knižně o dva roky později. Po svatbě v roce 1978 pobývala nejprve v Paříži, ale posléze cestovala takřka po celé Evropě. V roce 1987 se Nádvorníková přestěhovala do Prahy, kde působila do roku 1990 jako redaktorka v nakladatelství Odeon. Od roku 1997 se věnuje výhradně tvůrčí, ediční a výstavnické činnosti.

V roce 1972 Nádvorníková začala působit v Surrealistické skupině, vedené Vratislavem Effenbergerem. Její kresby a obrazy byly několikrát vystaveny samostatně nebo jako součást skupinových expozic. Básně, studie a kritiky publikovala např. v Ateliéru, Revolver Revue, Hostu, Literárních novinách, Iniciálách, Intervenci, Knižních novinkách, Literárních novinách, MF Dnes, Lidových novinách, Právu ad. Od 60. let publikovala také v nejrůznějších sbornících a katalozích (většinou se podílela na edici a je autorkou doprovodných textů); konkrétně to byly např. samizdatové sborníky Surrealistické skupiny Otevřená hra (1978); Sféra snu (1983, ed. A. Marenčin); Proměny humoru (1984, eds. V. Effenberger – M. Stejskal); Opak zrcadla (1986, eds. J. Koubek – J. Švankmajer) ad. Nádvorníková také redigovala společně s Ivem Puršem ineditní revui Gambra (1989) a podílela se na obnovení surrealistické revue Analogon, v níž také publikovala své texty a od roku 1992 se stala členkou její redakce. Nádvorníková je u nás i ve světě známá především jako výtvarnice; svými kresbami doplňuje často také vlastní sbírky poezie. Odborně se vedle surrealismu zabývá tzv. původním uměním – uměním v „surovém stavu“ (art brut). Je mj. editorkou a autorkou doprovodných textů v rozsáhlém výboru českého art brut (Art brut v českých zemích: Mediumici, solitéři, psychotici), který vyšel v Olomouci v roce 2008.

Nádvorníková svou první sbírku Kresbobásně vydala jako bibliofilii už v 60. letech pod jménem Alena Bretšnajdrová. Jak naznačuje název, v básních hraje podstatnou roli jejich grafická podoba. Ve sbírce je patrná metoda proudu vědomí, inspirace poezií Guillauma Apollinaira a dalších autorů. Tyto postupy jsou ve sbírce Kresbobásně dotaženy do krajnosti, ale můžeme je (především volné asociace, automatické psaní) zaznamenat také ve sbírkách následujících, které ale vyšly až po roce 1989. Autorčiným oficiálně vydaným debutem se stala sbírka Praha, Pařížská (události, hry a vlakové básně), v níž jsou už patrné rysy a postupy typické i pro další její básnickou tvorbu. Básnířka často pracuje s fragmentem i náznakem. Od surrealisticky příznačného volného navazování obrazů (často expresivních) se dostává až po hru s jazykem a grafickou stránkou básně. Sbírka je plná překvapivých metafor, a přestože básně-obrazy mohou působit často až chaotickým dojmem, mají jasně vymezenou vnitřní strukturu. Ve sbírce převládá volný verš, který může být i jednoslovný, čímž je posílena dynamika básně, úsečnost a naléhavost sdělení, apel. Záplavy slov, vznikající při automatickém psaní, jsou redukovány, typické jsou také přesahy, personifikace a jistá míra autobiografičnosti. Totéž platí o sbírkách Uvnitř hlasů a Vzpomínky na prázdniny, častěji se v nich vyskytují rýmy, asonance i aliterace. Druhá jmenovaná sbírka, jak napovídá název, obsahuje vzpomínky, na které se ale s odstupem času už nabalily nové významy. Sbírka působí o poznání uvolněněji. Básně nejsou označeny názvy a tvoří síť významů, které jsou překvapivé, až šokující. Ve sbírce se také objevují veršované záznamy snů, jako tomu bylo už ve sbírce Uvnitř hlasů, přičemž autorka odlišuje tyto záznamy kurzívou. Lyrický subjekt komentuje svět okolo sebe, všímá si i nepatrného detailu, kterému přiřadí nové významy, často využívá nevšední jazykové prostředky, uvádí své vlastní myšlenky, pocity, ale umí být také velmi sebeironický. Jasné ohraničení obsahuje hned samotný titul sbírky Osmadvacet lehkých prostoročasových básní; právě zmíněná „lehkost“ je oním jednotícím principem různě dlouhých i tematicky rozrůzněných veršů. Lyrický subjekt vybírá konkrétní pocit, který může vyvolat přírodní scenérie i nějaká konkrétní, běžná, „obyčejná“ věc, aby pomocí básně onen pocit oživil, znovu prožil a nabídnul jej čtenáři, přestože je si často vědom nepřenosnosti a složitosti vyjádření. Konkrétní město se tak např. v průběhu několika veršů může proměnit ve fantaskní místo, které je plné mýtů a skrytých smyslů a naopak. Sbírky Děje a sbírka Sopky a tratě jsou si, co se týče formy jednotlivých básní, poměrně blízké; básně již nejsou rozvolněné do různě dlouhých celků, ale většina z nich má přísně dodržované strofy – většinou dvoj-, troj- a čtyřveršové, což ale lyrickému subjektu nebrání opět vytvářet pozoruhodné asociace a obrazy jako ve sbírkách předchozích. Podobně je tomu i s jazykem a rýmem (opět především aliterace). Co se týče volby témat a možností interpretace, je sbírka Děje poněkud konkrétnější a „vstřícnější“ při odkrývání dalších významů. Sbírka Sopky a tratě již obsahuje větší množství aluzí a hříček, ale i erotično, tělesnost či tragično; má o poznání melancholičtější ladění. V roce 2004 vyšel Nádvorníkové dvojjazyčný výbor ze sbírek do té doby vydaných, a to pod názvem Anebo ne / Ou bien non. Všechny básně přeložil do francouzštiny Petr Král a knihu Nádvorníková doplnila vlastními kresbami. Přestože ve své tvorbě vychází především ze surrealismu, v její poezii tento umělecký směr slouží spíše jako jakýsi základ, inspirační zdroj, metoda, přičemž básně samotné bychom jako „čistě surrealistické“ pravděpodobně neoznačili. Především proto, že autorka postupně rezignuje na metodu automatického psaní a na pozadí zdánlivě absurdních obrazů vyvstávají zasuté vzpomínky, prožitky, situace. Vzniká specifický svět – především díky imaginaci či asociacím – doplněný a dotvořený originálními jazykovými prostředky, které však působí v kontextu básně, sbírky i celého básnického díla přirozeně, nestrojeně a především objevně. Bilanční a reprezentativní charakter má rovněž rozsáhlá (opět česko-francouzská) publikace Alena Nádvorníková, jejíž koncept vytvořila sama autorka, která vybrala základní soubor maleb, kreseb a grafik. Interpretační studie pocházejí od Bertranda Schmitta, Vratislava Effenbergera, Romana Erbena a Jana Šulce. Kniha obsahuje také výbor z básnické tvorby Nádvorníkové, jehož editorem, překladatelem i autorem průvodní studie byl opět básník Petr Král. Sedm původních vydaných básnířčiných sbírek pak Jan Šulc soustředil do svazku Poesie (do souboru nebyly zahrnuty Kresbobásně) výtvarně publikaci opět doprovodila Alena Nádvorníková.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Kresbobásně (pod jm. Alena Bretšnajdrová, bibliof. BB 1966); Praha, Pařížská (BB 1994); Uvnitř hlasů (BB 1995); Vzpomínky na prázdniny (BB 1997); Kompoty noci, krystaly dne (BB 1999); Děje (BB 2001); Osmadvacet lehkých prostoročasových básní (BB 2003); Sopky a tratě (BB 2006); Kresbobásně dnes (BB 2014).
Výbory: Anebo ne / Ou bien non (BB 2004, česko-francouzské vydání; překlady do francouzštiny Petr Král).
Souborné vydání: Poesie (BB, 2012; ed. J. Šulc).
Monografie: Alena Nádvorníková (2011).
Odborné práce: Průvodce sběratele grafiky (b. d., s Alešem Krejčou); K surrealismu (1998).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Film a výtvarné umění (1989); Jan Švankmajer. Transmutace smyslů / Transmutation of the Senses (1994); Surrealist Women (Austin, 1998); La Poésie tchèque en fin de siècle (Namur, 1998); L’Anthologie de la poésie tchèque contemporaine, 1945–2000 (Paříž, 2002); Letenka do noci (2003); Iz veka v vek (Moskva, 2005); Báseň mého srdce (2005); Antologie české poezie. II. díl. 1986–2006 (2007).
Uspořádala a vydala: C. R. Aguilera: Salvador Dalí (1991); M. Nadeau: Dějiny surrealismu (1994); A. Breton: Arkán 17 (1996); týž: Spojité nádoby (1996); týž: Nadja (1996); týž: Šílená láska (1996); K. Hynek: S vyloučením veřejnosti (1998, s Janem Šulcem); Art brut v českých zemích: Mediumici, solitéři, psychotici (2008).
Výtvarné publikace: Uvnitř a vně. Kresby z let 1975–1990 (1990); Kresby / Dessins (1994); děje, děje (2001).

LITERATURA

Články a studie (výběr): B. Solařík: „Zrození zvířete z ducha hudby“, Labyrint 1994, č. 3; A. Marenčin: Alena Nádvorníková in Nikdy. Návraty na Muráň (1996); J. Suk: Konec těch básní je v nedohlednu: Rekapitulace básnické tvorby Aleny Nádvorníkové, NK 1997, č. 24; J. Šulc: Doslov in Děje (2001); J. Suk: Nevinná monstra: Reflexe nad tvorbou Aleny Nádvorníkové, Intelektuál 2003, č. 1; F. Dryje: Existovat znamená býti vnímavý aneb Jak se leze na střechu in Letenka do noci (2003); též in Surrealismus není Umění (2005); M. Langerová: Chvění, konvulze, fraktury in Anebo ne (2004); V. Křivánek: Kdo s básní zachází: Obraz básníka v zrcadlech poválečné české poezie in Báseň mého srdce (2005); F. Valouch in Čas v poezii, poezie v čase (2005); R. Malý: Hranice traklovských interpretací. Současná česká poezie versus Georg Trakl in Spásná trhlina. Reflexe poezie Georga Trakla v české literatuře (2006); R. Kopáč: Popálené dlaně: Ženy v české poezii, Uni 2006, č. 6; L. Machala: Olomoucká polistopadová poezie in Bohemica Olomucensia: Litteraria 2009, sv. 1; R. Kopáč: Surovost, anebo kultura?, Dějiny a současnost 2009, č. 6; M. Caňko: Postoje – polohy – postavy, Weles 2010, č. 42/43; L. Machala: Olomoucké literární sady, Host 2012, č. 6; B. Schmitt: Systola a diastola obrazu in Alena Nádvorníková (2011).
Recenze: Praha, Pařížská: J. Gabriel, LitN 1994, č. 18; týž in Tvar 1994, č. 10 * Uvnitř hlasů: J. Peňás, LitN 1996, č. 5; V. Novotný, NK 1996, č. 5; J. Štolba, LitN 1996, č. 11; M. Langerová, LitN 1996, č. 11; J. Šimůnek, SvSl 1996, č. 98; F. Valouch, Alternativa nova 1996, č. 9; F. Valouch, Mosty 1996, č. 21; F. Dryje, Analogon 1996, č. 16; J. Gabriel, Tvar 1996, č. 16 * Vzpomínky na prázdniny: F. Valouch, LitN 1997, č. 47; J. Štolba, LitN 1997, č. 47; J. Peisert (vl. jménem J. Sedláček), Obratník 1997, č. 16 * Kompoty noci, krystaly dne: J. Šulc, Analogon 1999, č. 26/27; J. Suk, NK 2000, č. 7; J. Pulkrábek, Host 2000 (příl. Recenzní příloha), č. 5; J. Gabriel, LitN 2000, č. 29 * Děje: R. Kopáč, MFD 14. 6. 2001; R. Kopáč, Uni 2001, č. 8; M. Langerová, LitN 2001, č. 38; F. Valouch, LidN 2. 11. 2001; Š. Švec, Tvar 2001, č. 19; M. Hrabal, Host 2002 (příl. Recenzní příloha), č. 5; J. Gabriel, Analogon 2002, č. 36 * Osmadvacet lehkých prostoročasových básní: J. Gabriel, LitN 15. 9. 2003; R. Kopáč, Psí víno 2003, č. 32; V. Novotný, Intelektuál 2003, č. 4; V. Novotný, ČJL 2003, č. 3 * Anebo ne: R. Kopáč, Reflex 2004, č. 27; R. Kopáč, Tvar 2004, č. 19; též in R. Kopáč: Pomalá slunce hlasů: K nové české literatuře. Od Balabána ke Zgublačenkovi (2005); J. Gabriel, LitN 13. 9. 2004; O. Stehlíková, LidN 29. 9. 2004; I. Mojík, Romboid 2004, č. 9; V. Košnarová, Host 2005, č. 5 * Sopky a tratě: J. Suk, LidN (příl. Orientace) 19. 8. 2006; O. Stehlíková, MfD 1. 9. 2006; R. Kopáč, Psí víno 2006, č. 37/38; M. Langerová, A2 2006, č. 41; V. Košnarová, Tvar 2006, č. 20; J. Gabriel, Hospodářské noviny 28. 7. 2006; R. Kopáč, MfD 18. 4. 2007 * Poesie: J. Gabriel, Tvar 2013, č. 1; M. Marešová, 28. 1. 2013 (dostupné z: http://www.rozhlas.cz/mozaika/literatura/_zprava/zneklidnujici-basnicka-sbirka-aleny-nadvornikove–1167795); J. Janda, LidN 30. 1. 2013; J. Štolba, Respekt 2013, č. 14; L. Heczková – K. Svatoňová, A2 2013, č. 13.
Recenze odborných publikací: K surrealismu: M. Pokorný, Týden 1999, č. 35; J. Gabriel, LitN 1999, č. 29; J. Mojžiš, Ateliér 1999, č. 19; Z. Lorenc, Tvar 1999, č. 18; B. Solařík, Analogon 1999, č. 26/27; A. Marenčin, Analogon 1999, č. 26/27; M. Strakoš, Host 2000 (příl. Recenzní příloha), č. 2 * Art brut v českých zemích: Mediumici, solitéři, psychotici: O. Mainx, Host 2009, č. 6.
Rozhovory: I. Mojík, Mosty 1996, č. 47; R. Kopáč, in Je tu ta nejdrahocennější hlava (2003); Z. Pavelka, Právo 6. 12. 2011.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Děje mohou pro čtenáře poezie Aleny Nádvorníkové představovat překvapení v tom, že vyžadují daleko méně dešifrování skrytých významů a vnímání rytmu než její předchozí sbírky. Jsou otevřené do všech stran, tedy i vůči spontánnímu vnímání básní na první přečtení. Slova zde často stojí sama za sebe, odkazují „jen“ ke své kráse a půvabu, nikoli k dalším na ně léty nabaleným významům. Ve svém celku pak tvoří básnickou sbírku nečekaně radostnou a osvobodivou. Nebyla by to ovšem Nádvorníková se svým smyslem pro vyváženost celku a ostražitě se bránící každé jednostrannosti, aby sbírku nedoplnila cyklem kreseb vzniklých později než básně samé (nikoli tedy ilustrací), který výsledné vyznění knihy činí nejednoznačným a tedy i otevřenějším dalším možným interpretacím.
J. Šulc: Doslov in A. Nádvorníková: Děje (2001), s. 66.

Osvobozování smyslů prosycené humorem a ironií řadí Alenu Nádvorníkovou k těm surrealistickým autorkám, u nichž hraje významnou roli lehkost, s jakou se dotýkají těžkých, ba tabuizovaných témat – ať je to subtilní erotismus Toyen či naopak masivní zlehčování ženského díla v díle Evy Švankmajerové. Pro Alenu Nádvorníkovou jsou však prvořadé jeho vnitřní impulsy, intuice a náhoda, které nás, spíše než tělo, udržují v komunikaci se světem vně. Její poezie otevírá prostor snové paměti a dramatickému setkávání vnitřního s vnějším, které umožňuje samovolné vybavování a asociativní řetězce. Slova jsou tu ponechána napospas střetům, zkratům, křečovitým náhodám, jimiž intimní ženský svět hledá své cesty vně, svůj výraz, svou tvář. Je symptomatické, že je to zároveň cesta do historie a mytologie a že formální útvary, na nichž se tento jazyk láme, jsou ze slovníku českých velikánů: Karla Hynka Máchy, Karla Hlaváčka, Vítězslava Nezvala a dalších. Tak se v této poezii vřele a vesele komunikuje do hloubi českých literárních věků. Autorka by ovšem nebyla dcerou tohoto jazyka, kdyby se její chvění zároveň nepodobalo zemětřesení. Tělo textu skládají fraktury, zlomy, je to sadistické zacházení s jazykem, kostnice, která osvobozuje dech, skutečný vnitřní pohon básnických útvarů Aleny Nádvorníkové. Rytmus, který vynáší hlas vně, je hybatelem – a zároveň tím jediným, čeho se ještě vnějšek může pevněji přidržet. Vše ostatní má nepokojný osud. Nepokojný osud jako každá intimní revolta ve zvěrném stylu, z níž se – v duchu surrealismu – stává tam venku noční můra…
M. Langerová: Chvění, konvulze, fraktury in A. Nádvorníková: Anebo ne/Ou bien non (2004), s. 168–170.

Právě snové zápisky jsou příkladné ukázky surrealistické tvorby autorky. Zdánlivá nebo skutečná alogičnost jsou podmínkou ke vstupu do tohoto prostoru. Také v básních, a právě v nich, v jednotlivých verších jaksi ze zásady nic nesouvisí, vzájemné vztahy, ba i základní spojitost jsou zrušeny, a tudíž, všechno je možné. Mysl nejen že otevírá bránu podvědomí, ale zároveň se uvolňují záklopky nevědomého. […] Samozřejmě se zde v koncentrované podobě ukazuje estetičnost daného způsobu řeči i stylu. Uvolnění a odpoutanost jsou primární podmínkou, a tak interpretovat poezii je podobně nesnadné jako objasnit smysl snů, představ či pocitů. A tak čtenář, přistoupí-li na příklad autorky, nechá se nést proudem slov a ponoří se do jejich atonálnosti. Pak najde v četbě potěšení. Surrealisté zřejmě nechtějí své čtenáře hýčkat, naladit, uchvátit. Oni zneklidňují, ukazují nejistotu, dvoj- i víceznačnost. A tak je to v Poesii Aleny Nádvorníkové. Nepolaská, ale pozorně ji číst rozhodně musíme.
M. Marešová: Zneklidňující básnická sbírka Aleny Nádvorníkové, 28. 1. 2013, dostupné z: http://www.rozhlas.cz/mozaika/literatura/_zprava/zneklidnujici-basnicka-sbirka-aleny-nadvornikove–1167795.

Chytrou horákyni v dobrém slova smyslu připomene i poezie Aleny Nádvorníkové (70): ač enigmatická a těžko přístupná, přesto v ní hned vycítíme hlubokou vnitřní zákonitost. V její náročné hravosti vytušíme hlubší účel a plán. Ačkoli Nádvorníková všelijak pokusničí a riskuje, ve výsledku se dotýká čehosi zákonitého a obecně platného; právě riziko a nejistota zde črtají podstatné kontury našeho světa.
J. Štolba: Semtam se sesouvám, Respekt 2013, č. 14, s. 57.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

A. Nádvorníková na České televizi
A. Nádvorníková na České televizi
A. Nádvorníková na Respekt.cz
Videoukázka knihy Alena Nádvorníková
Kniha Poesie ve Výběru Salonu

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 21. 6. 2014 (js)

Zdeněk PŘIKRYL

Napsat komentář

* 4. 7. 1928, Chomoutov

zdroj: Archiv UP

Po studiích na olomoucké reálce pokračoval v témže městě studiem na PdF UP (1947–1951), následující rok zde získal doktorát z pedagogiky a dějin umění. Po dvouleté vojenské službě pracoval jako aranžér a propagační referent. Od roku 1956 vyučoval na olomouckých středních školách, od roku 1959 na zdejším Pedagogickém institutu, který byl v roce 1964 přeměněn v PdF UP. Roku 1990 byl jmenován profesorem sochařství a po třech letech ukončil své působení na UP a odešel do důchodu. Publikoval řadu učebních textů a odborných studií z oboru sochařství, medailérství a dějin umění, psal recenze a kritiky do denního i odborného tisku, přednášel v České republice i v zahraničí. Se svou alma mater je spjat velmi výrazně: „Zmínka o půlce století pod korouhví olomoucké univerzity není pro mne poetickou frází. Začal jsem na ní studovat na samém začátku její obnovené existence a spojil jsem s ní celý svůj aktivní život.“ (úvodní slovo autora in Sochy, kresby, medaile a jiné básně, s. 7) S UP je svázána i řada jeho výtvarných děl – je např. autorem busty Františka Palackého pro aulu FF UP (1985) či medaile pro PdF UP (1984). Od roku 1951 uspořádal více než šedesát samostatných výstav. V roce 1971 publikoval dílo Jak pracuje sochař, o osm let později vyšla bibliofilie Verše psané na sochařském stojanu, která se roku 1993 dočkala druhého vydání. V roce 1988 vydal Zdeněk Přikryl vlastním nákladem bibliofilii Šest malých básní, pro přítele Miloslava Stibora napsal soubor veršů, doprovázející jeho fotografický cyklus Kámen. V mnoha případech naopak doprovázel různá literární díla svými kresbami, zmiňme například básnické sbírky Zbyňka Šišky či soubory aforismů Bohumíra Koláře. Okresní knihovna v Olomouci vydala výbor Přikrylovy poezie Báseň se nemusí jen psát, a to u příležitosti Literární kavárny dne 6. března 2001. Předmětem autorova zájmu je i jeho rodné hanácké nářečí, kterému věnoval několik úspěšných přednášek. Knižně vyšla kratší próza Hanácká medecina obsahující vzpomínky na starší či novější výrazy a situace spjaté s tradičním hanáckým zdravotnictvím, v almanachu Hanácký kalendář 2005 pak vyšla próza O děckách. Přikrylovo vyprávění v hanáčtině je zachyceno i na zvukové nahrávce nazvané Hanácky spominkê (CD, 2010).

V autorových básních převažuje tematizace umění – ne zřídka jsou Přikrylovy verše jistou interpretací vlastního výtvarného díla. Autor sděluje, co pro něj daná socha, medaile apod. znamenají, s jakými myšlenkami a pocity jsou spjaty, či jaký byl důvod jejich vzniku. Jak napovídá sám název jedné ze sbírek, báseň se nemusí jen psát, nemusí být tedy vyjádřena pouze slovem, ale i tvary, barvami, zvuky, vůněmi… Podobně jako jeho vzor, renesanční umělec Michelangelo, je i Přikryl všestranným tvůrcem, což se projevuje i v prolínání jednotlivých druhů umění, v básních dochází k synestézii: „dnes k ránu jsem ti napsal láskyplnou báseň / už nevím o čem bohužel / jenom si ještě pamatuji / že její okraje byly smetanově bílé / a úzké vrstevnice v barvě holubí šedi / pomalu sestupovaly až ke zlatému řezu / a k protinožcům / nořícím se z krajkových vln“ (úryvek básně dnes k ránu, in Báseň se nemusí jen psát, nepaginováno) či „napadá mi občas zcela znenadání / uslyším-li kresbu sochu nebo obraz / uvidím-li hudbu která se mě zmocní / vůbec nevím proč“ (úryvek básně ptakožena čte orla, in Sochy, kresby, medaile a jiné básně, s. 44). Častým Přikrylovým tématem je i láska – a právě její původkyně či adresátka, tedy žena, je jedním z nejčastějších inspiračních zdrojů autorovy tvorby ať už literární, nebo výtvarné.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Verše psané na sochařském stojanu (BB 1979, 1993); Šest malých básní (BB 1988); Podzimní slavnosti (BB 2004), Hanácká medecina (P 2004); Hanácky spominkê (CD, 2010).
Výbory: Báseň se nemusí jen psát (BB 2001); Zdeněk Přikryl: sochy, kresby, medaile a jiné básně: půl století pod korouhví olomoucké Alma mater (Publikace k autorovým 75. narozeninám) (2002); Čím jsem žil: malý sborník výtvarných a literárních prací k autorovým osmdesátinám (2008).
Odborné práce (výběr): Jak pracuje sochař (1972); Poznámky k problematice tvorby, vývoje a sběratelství medailí (1980).

LITERATURA

Studie: F. Všetička: Hranatý fejeton, Olomouc literární (2002); F. Všetička: Věčné téma (Zdeněk Přikryl), Olomoucký archivní sborník, roč. 10 (2012).
Rozhovory: M. Švihálek, Ještě je v nás míza pro pár nových jar, tvrdí sochař Zdeněk Přikryl, Olomoucký den 18. 1. 2003; J. Moťková, Přikryl: Je to listování životem, Olomoucký den 1. 4. 2003; M. Hradil, Teoretik by měl být i praktikem: laureát Ceny města Olomouce profesor sochařství Zdeněk Přikryl Právu řekl, Právo, Olomoucký kraj 22. 5. 2003; B. Kolář, Jubilant Zdeněk Přikryl, osobnost roku, Kdy-kde-co v Olomouci 2003, č. 7.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Umělec jednoho tématu je umělec jednostrunný, přitahují a fascinují obvykle umělci polytematičtí. Jedním z nich je i sochař, básník a rodák z Chomoutova u Olomouce Zdeněk Přikryl, jenž – podobně jako jiní umělci většího počtu témat – má několik dominantních námětů. Jedním z nich je cervantesovské téma dona Quijota. […] Přikrylovo téma se vrací a variuje nejen ve výtvarném projevu, ale také ve slovesném. Už ve Verších psaných na sochařském stojanu (1979) měl báseň Španělská medaile pro dona Kichota, jež v obměněné podobě přešla do knihy Sochy, kresby, medaile a jiné básně (2002). […] Báseň zaujala O. F. Bablera, jenž ji v německém překladu zveřejnil v curyšském listu Die Tat. K Přikrylovým kichotovským námětům se vyjádřil i jeho blízký druh Augustin Skýpala, jenž podobně jako on vyzvedává ve své básni rytířovu trvající nezdolnost.
F. Všetička: Věčné téma (Zdeněk Přikryl), Olomoucký archivní sborník, roč. 10 (2012), s. 131–132.

Jeho plastiky jsou přečasto lyrické (viz Sedící dvojici, Hudební motiv, Kuklu), a obdobná lyričnost prostupuje i jeho verše. V Přikrylově poezii se najdou básně na mytologická témata, verše inspirované sochařskou prací a v neposlední řadě také verše o umělci samém:
denně šestnáct hodin snění /
o nocích nemluvě /
o práci jakbysmet /
té možná o pár hodin navíc //

právě tolik trápení a nerozumných lásek /
až k pomalému odhmotnění.

Poměrně dlouhou dobu byl Zdeněk Přikryl mým kolegou na olomoucké Pedagogické fakultě. Vždycky mi představoval typ pracanta, fachmana, houževnatého tvůrce. Mnohé z těchto vlastností přecházejí i do jeho mluvy a do jeho gest. Pro všechny tyto kvality se stal v šedesátých letech vedoucím katedry výtvarné výchovy nejprve na Pedagogickém institutu a pak na Pedagogické fakultě. A pro tyto vlastnosti byl na začátku normalizace této funkce zbaven. Existovat však na ní mohl jako řadový člen i nadále. Vnitřně však nebyl schopen se změnit. V Přikrylově básni Španělská medaile pro dona Kichota jsou ostatně tyto verše:
krajina kámen na kameni /
popel a rezavý prach / on jede dál.
F. Všetička: Hranatý fejeton, Olomouc literární (2002), s. 164.

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 21. 6. 2014 (ich)

Milan VALENTA

Napsat komentář

* 3. 5. 1958, Šumperk

zdroj: P. Kožušníková

Středoškolská studia absolvoval na Střední průmyslové škole mlékárenské v Kroměříži. V letech 1979–1983 vystudoval speciální pedagogiku na PdF UP. Během studia na něj svými přednáškami nejvíce zapůsobil docent Jaroslav Kysučan, který vyučoval psychopedii. Valenta posléze pracoval jako pedagog na zvláštní škole v Moravské Třebové až do roku 1990 a zároveň na částečný úvazek jako logoped v nemocnici (1983–1984). Při práci vystudoval dálkově dějepis na FF MU v Brně (1986–1989) a později v rozšiřujícím studiu výchovnou dramatiku na DAMU v Praze (1993–1994). Po převratu v roce 1989 nastoupil jako odborný asistent na katedru speciální pedagogiky PdF UP UP, kde mj. působil jako vedoucí oddělení expresivních terapií Ústavu speciálněpedagogických studií UP. Je zakladatelem dramaterapeutických studií v České republice a zároveň garantem studií dramaterapie a dalších expresivních terapií. Přednášel také na univerzitách ve Španělsku, Holandsku, Řecku a Finsku. V roce 1998 byl habilitován na docenta a o deset let později mu byla udělena profesura pro obor Speciální pedagogika. Absolvoval množství specializovaných dramaterapeutických výcviků u nás (Praha), ale i v zahraničí (New York, Londýn a další). Jeho odborná publikační činnost čítá přes třicet svazků. Vedle odborné dramaterapeutické a pedagogické činnosti se věnuje také široké škále uměleckých a kulturních aktivit. Již za středoškolských studií se věnoval divadlu a byl členem souboru Divadélko Cylindr. Posléze v rámci povinného vojenského výcviku založil s kolegy divadelní soubor Palcát. Za vysokoškolských studií v Olomouci založil akademický divadelní soubor Malé „S“ divadlo, který působil v letech 1981–1987. „S“ v názvu znamenalo stupido, stupidní a označovalo poetiku souboru, který dramaticky ztvárňoval Valentovu autorskou tvorbu. Autor zde působil také jako vedoucí souboru, herec a režisér. Představení se odehrávala převážně v klubech. Divadelní soubor dosáhl ocenění Na Přehlídce ve Valašském Meziříčí, na CP VŠ souborů Akademické Brno a v Bratislavě. Mezi realizované hry patří Othelo roku 18. (o prohrané vzpouře proti životnímu stereotypu), Bariéry, Inkvizice (o stále přežívající inkvizici v nás), Kacíři (o zmařeném životě jednoho rytíře a jednoho estébáka), Mrnění (veselý příběh o smutném konci narkomana).

Jako výtvarník již absolvoval více než čtyřicet samostatných i kolektivních výstav u nás i v zahraničí (např. s Jiřím Válkem, Koertem Dekkerem z Holandska a dalšími). Jeho výtvarná tvorba směřuje svým charakterem k artbrutové tradici. Prvotní inspirací mu byly obrazy dětí ze Zvláštní školy v Moravské Třebové, kde vyučoval dějepis a výtvarnou výchovu. Autor sám uvádí, že jejich tvorba byla natolik originální, že je zprvu doslova vykrádal. Jeden z žáků pod Valtntovým vedením dokonce uspěl v mezinárodní výtvarné soutěži mezi stovkami dalších konkurentů. Je také iniciátorem, pořadatelem a aktivním účastníkem kulturních akcí. Stal se jedním z pořadatelů každoročního festivalu umění s názvem Mikulovění, které bylo zahájeno v roce 2008 a které navazuje Jevíčkověním v Jevíčku (Jevíčkovění 2012). Plánováno je i jeho rozšíření do dalších obcí.

Mimo to se věnuje také tvorbě prozaické. Své texty publikoval např. v Mladé frontě, Literárním měsíčníku, Iniciálách. Zúčastnil se velkého množství literárních soutěží, v nichž byl úspěšný, např. Šrámkova Sobotka, Františkovy literární lázně a další. Styl Valentova psaní je proměnlivý v souvislosti se zvolenou tematikou. Výrazové prostředky odpovídají časovému zařazení příběhu. Tematicky je jeho tvorba soustředěna kolem nevědomých či neuvědomělých struktur osobnosti. Výrazně se zaobírá motivy zla v člověku a lidskou odlišností, které nejsou protipólem dobra, ale spíše společenského řádu a reálných životních podmínek. Charakteristickým prvkem jeho tvorby je personifikace krajiny a záznam konkrétní místní atmosféry v textu.

Opožděně debutoval v roce 1998 útlým svazkem povídek s názvem Raubířské povídky. Podle recenzentky Ivety Grofkové byl připraven k vydání autorův debut již začátkem 90. let v nakladatelství Kruh, které mezitím zaniklo. (I. Grofková: Valenta píše povídky „jako když maluje“, Hanácké noviny Den 29. 6. 1998, s. 6.) Soubor obsahuje pět historických povídek z období středověku, konce 19. století a konce druhé světové války, jež zpracovávají temné pověsti z oblasti olomouckého regionu. Povídky kulminují kolem archetypálního zla, jež je vlastní každému člověku, ovšem v autorově podání se jedná spíše o tematizaci jeho podmínek a záznam jeho individuálních projevů. Povídky zachycují příhody ze života antihrdinů, tzv. raubířů, zbojníků, zběhů a pytláků. Významným motivem je krajina, která je nezbytnou součástí vyprávění, je svébytným protagonistou, který spoluurčuje tok děje, spolupodílí se na dějové složce a dokresluje dramatický tón ponurých událostí. Atmosféru povídek dotvářejí komplikovaná souvětí využívající archaické slovní zásoby.

Rozsáhlejší samostatně vydaná povídka Eluljá s podtitulem Archetypální příběh z kolektivního nevědomí je rámcována automobilovou nehodou, která otevírá a uzavírá cestu hlavního hrdiny. Protagonista nejprve bezejmenný, později pojmenovaný Áco, se vydává na symbolickou životní pouť snovým prostorem vstříc touze nalézt základní motiv lidského života. Na této cestě se setkává se symbolickými předměty a různými lidskými typy, které představují různé životní postoje a charakterizují rozmanité roviny bytí. Autor zde představuje jiný postoj k látce, než tomu bylo v historických povídkách. Áco se pohybuje ve vyprázdněném prostoru, v němž jsou vykreslovány jen předměty charakterizující jeho hledání Eluljá. Stylové pojetí knihy, rychlé přechody a snově se vyjevující obrazy fikční reality připomínají poetiku surrealismu.

Soubor povídek Krajina mírných hořkostí má dvě podoby. Oficiálnímu vydání předcházelo stejnojmenné vydání samizdatové bez datace, které vyšlo v České edici Sam Is Dead. Tuto podobu souboru reflektuje ve své přehledové stati Petr Hanuška, který uvádí, že soubor sestává z patnácti povídek (pouze tučně vytištěné přešly do následujícího vydání z roku 2003; zvýraznění a poznámka pk): Úniky, Co máme společného se stromy, Všechno je jinak, Ze života ptáků, Apollón a Medusa, Blues osamělého archeologa, Muž na okraji, Zpráva o střetnutí, Krpatý Honek (pod názvem Příběh Kraptýho Honka), Souboj, Takový uhrovitý mužík, Jabloňový sad, Zpráva o monologu z židlí, Msta a Konec malířského podzimu. Vybrané texty pak byly ve druhém vydání doplněny všemi texty ze souboru Raubířské povídky. Takto koncipovaný výbor se pak vyznačuje dvojím jazykovým provedením. Zatímco jazyk a styl historických povídek je prosycen archaickými výrazy a větnými vazbami, pro povídky situované do nedávné minulosti či současnosti je příznačný civilní styl a hovorová čeština. Tematicky však povídky korespondují. Autor v nich zkoumá a zaznamenává nevědomé či potlačované části lidské osobnosti, zkoumá jejich podstatu a funkčnost v souvislosti s reálným prostředím a společenským řádem.

V románu Pastýřka ohně autor spojuje různorodé prvky ze svých předchozích knih. Příběh se odehrává v průběhu necelého roku v blíže neurčené současnosti. Mladý kantor přijíždí do moravského pohraničí, kde se seznamuje s mladou tajemnou ženou Barborkou. Lineární líčení místních zvyklostí i vyvíjejícího se milostného vztahu je prokládáno pověstmi vážícími se k smírčím křížům rozmístěným v okolní krajině. Realistická rovina vyprávění se postupně proměňuje v souvislosti s postavou Barborky, která pozve protagonistu na sabat čarodějnic za Valpružiny noci. Líčení průběhu sletu, jehož se účastní celá vesnice, stejně jako historické narativní exkurzy a výrazná tematizace krajiny jako personifikovaného objektu, posunují román k magickému realismu. Autor zde také několikrát využívá v různé míře přepracované historické texty z Raubířských povídek, které spoluutvářejí textovou rovinu paměti krajiny. Zúročení předchozích prozaických zkušeností vyústilo v poměrně dynamický a bohatě strukturovaný příběh, kterému však schází výraznější propojení motivů.

Ve spolupráci s úspěšným ilustrátorem Ivanem Mračkem se Valenta představil také jako autor prózy pro děti nazvané Půďáci ze staré školy. Protagonisty příběhu jsou strašidla Trámoš a Světlík, která žijí na půdě staré školy. Běžně nejsou vidět – dokud se nesetkají s lehce handicapovanou prvňačkou Johankou, která má sluchadlo a nemocné srdce, kvůli čemuž nemá kamarády. Spolu se strašidly prožije Johanka mnoho poučných příhod, které jí nakonec pomohou nalézt lidskou kamarádku a zachránit vlastní maminku. Dalšími postavami knihy jsou např. školník Kukrle, jeho kocour Medřich, myška Ámoska a krysák Ruprecht. Valenta v knize vytváří originální poučné příběhy situované do současnosti. Prolínání realistického a fantaskního je zdařilé a funkční. Autorovi se podařilo problematiku jinakosti a nezměnitelnosti působivě přiblížit i dětskému čtenáři, jemuž je (až na některá příliš složitá souvětí) přizpůsobeno i vyjadřování.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Raubířské povídky (PP 1998), Eluljá: Archetypální příběh z kolektivního nevědomí (P 2000); Krajina mírných hořkostí (PP b. d., 2003 stejnojmenný soubor obsahující povídky z Raubířských povídek a výběr textů z Krajiny mírných hořkostí), Pastýřka ohně (R 2006); sbírka vulgární poetoterapie Básně kosmaté (BB 2015); spoluautor navazujícího souboru Kluby poetických sprosťáků (corpus vulgární poetoterapie) (BB 2016).
Pro děti: Půďáci ze staré školy (P pro děti 2011); Muřinoh a Krchomilka (P pro děti 2014); Poťouchlé pohádky aneb Co čert nechtěl…, ale chtěl (P pro děti 2016).
Odborná (výběrově): Knižní: Dramaterapie (1999, 2001, 2007, rozš. a aktual. vyd. 2011); Koncepce a tvorba učebnic (1997); Dramaterapeutické projektování (2003); Psychopedie (spoluaut. O. Muller, 2003, 2004); Psychopedie. Kapitoly z didaktiky mentálně retardovaných (spoluaut. O. Krejčířová, 2. vyd. 1997).

LITERATURA

Studie a články: P. Hanuška: Prozaické novinky ze střední Moravy: (s krátkým historickým exkurzem), in Česká próza 90. let 20. století: Materiály z mezinárodní konference pořádané v Českých Budějovicích ve dnech 27. a 28. června 2001 u příležitosti 10. výročí založení Jihočeské univerzity (2002).
Recenze: Raubířské povídky: I. Grofková, Hanácké noviny Den 29. 6. 1998 * Krajina mírných hořkostí: J. Grombíř, Psí víno 2004, č. 30 * Půďáci ze staré školy: K. Kubíčková, MFD 3. 12. 2011, příl. Víkend.
Rozhovory: F. Kšajt, Arteterapie 2011, č. 25.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Autor povídkové sbírky inspirované historií olomouckého regionu v sobě nezapře erudici výtvarníka, jenž píše „jako když maluje“. Proto se některé povídky mohou na první pohled jevit jako epicky nepřehledné, neboť jsou budovány stejně jako obraz – jednotlivé vrstvy jsou nanášeny zdánlivě chaoticky, aby pak v konečném plánu náhle, jakoby vhledem, vynikla jedinečná struktura a kompozice celého plátna.
I. Grofková: Valenta píše povídky „jako když maluje“, Hanácké noviny Den 29. 6. 1998, s. 6.

Pojetím a interpretací historické látky, nakládáním s dobovými reáliemi a atmosférou má Valenta blízko k Vladimíru Körnerovi. Jazykovou, narační i metaforickou prací – široce rozklenutým souvětím, využitím promluvy plné zastaralých slov a využívající archaické syntaxe, uplatněním oxymorónních spojení, viděním člověka z úhlu nedegradující ironizace či sarkastického šlehu, modelováním hlubokého takřka barokního prostoru s rysy přízračnosti, prolínáním tepotu lidského srdce a oživené materiálové struktury věcí – se stylově blíží k prózám Jaroslava Durycha.
P. Hanuška: Prozaické novinky ze střední Moravy: (s krátkým historickým exkurzem), in Česká próza 90. let 20. století: Materiály z mezinárodní konference pořádané v Českých Budějovicích ve dnech 27. a 28. června 2001 u příležitosti 10. výročí založení Jihočeské univerzity (2002), s. 138.

Historické povídky se vyznačují lyrickým jazykem, věty dosahují vznosnosti až vančurovské. Milan Valenta je dobrý pozorovatel a psycholog, jeho lapkové, handlíři a komedianti myslí a jednají způsobem adekvátním brutalitě doby, zároveň jsou však současnému čtenáři velmi blízcí. Konflikty mají podobu mnohem vyhrocenější než v opatrné současnosti a to se projevuje na kvalitě textů, která směrem k dnešku znatelně klesá (samozřejmě také doba, která povýšila uspokojování potřeb individua na míru všech věcí, má svá trápení, ale ta jsou subtilnější a pro vypravěče méně vděčná).
J. Gombíř: Nad Krajinou mírných hořkostí, Psí víno 2004, č. 30, s. 41.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Martin Vopěnka představuje knihu Půďáci ze staré školy v pořadu 3 minuty s…
Recenze Půďáků ze staré školy Alžběty Peutelschmiedové
Recenze Půďáků ze staré školy Jany Semelkové
Recenze Půďáků ze staré školy Marie Busolíni
Recenze Půďáců ze staré školy Marcela Vašáka
Odborná bibliografie Milana Valenty na stránkách UP
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 22. 6. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 22. 6. 2014 (pk); 27. 4. 2015 (ad)

Eduard WONDRÁK

Napsat komentář

* 27. 10. 1919, Žatec
† 10. 4. 1996, Olomouc

Narodil se jako jediné dítě do německo-české rodiny továrního vařiče laků. Ve čtyřech letech se s rodinou přestěhoval do Prahy, kde vychodil obecnou školu a absolvoval reálné gymnázium v pražské Libni. Po maturitě (1938) nastoupil ke studiu nejprve filozofie, posléze germanistiky na Univerzitě Karlově, nakonec se však přihlásil ke studiu medicíny. Otec byl německého původu, proto bylo Wondrákovi za okupace ještě jako nezletilému přiděleno německé občanství. Z tohoto důvodu byl také nucen v dubnu roku 1939 přejít na německou univerzitu v Praze, kde v dubnu 1945 promoval. Jeho matka zahynula 7. května 1945 při ostřelování ulice německým dělostřelectvem. Zaměstnán byl nejprve jako sekundární lékař nemocnice v Litoměřicích. Od roku 1954 pracoval jako okresní chirurg a traumatolog v Lovosicích. To už mu bylo vráceno československé občanství a měl za sebou i nostrifikační proces dosaženého vzdělání. Roku 1956 nastoupil na první chirurgickou kliniku Fakultní nemocnice v Olomouci. Následovaly úspěšné zkoušky pro atestaci 2. stupně z oboru chirurgie na UP. Od roku 1962 pracoval také jako asistent LF UP. O rok později se stal kandidátem věd a v roce 1965 se zde habilitoval na docenta prací Vnitřní fixace kostních zlomenin. Ze zápisu konkurzní komise, jež doporučila Wondrákovu habilitaci, vyplývá, že „i jeho činnost pedagogická je hodnocena velmi kladně. […] Mezi studenty je znám jako dobrý pedagog a je mezi nimi také velmi oblíben“ (osobní složka, Archiv UP v Olomouci, zápis ze dne 27. září 1965, podepsán Vl. Rapant, Jan Kučera, Zdeněk Šerý, K. Wagner, posléze Fr. Šantavý). V letech 1977, 1981 a 1983 katedra podala opakovaně návrh na udělení profesury. „Odpověď jsem neobdržel,“ uvádí Wondrák v jednom ze svých životopisů. (Osobní složka, Archiv UP v Olomouci.) V říjnu 1984 požádal o odchod do starobního důchodu. V penzi ještě vyučoval na Střední zdravotnické škole v Olomouci. Profesorský titul mu byl udělen až v roce 1991. Jeho manželka zemřela roku 1994. Wondrák ve svém oboru publikoval více než 360 prací, z toho téměř 100 v zahraničních periodikách a sbornících. Mimo uvedená zaměstnání pracoval také v Červeném kříži, Československé společnosti pro šíření věd a techniky při ČSAV a byl členem mnoha dalších spolků a organizací nejen tuzemských, ale také rakouských a německých. Od roku 1955 byl členem Státní komise pro výzkumné úkoly v úrazové chirurgii. V historickém bádání se Wondrák zaměřoval na osudy lékařů a lékařů-spisovatelů. Psal mimo jiné o lékaři a básníku Vavřinci Spanovi ze Spanova, hluboce se zabýval osobností Ernsta Weisse, psal o zakladateli novodobé anatomie Andreu Vesalovi, Justusi Erichu Bollmannovi a jeho snaze osvobodit Lafayetta z olomouckého vězení či o slavném anatomovi Vincenci Alexandru Bochdalekovi. Především však patřil Wondrákův celoživotní zájem Albertu Schweitzerovi (1875–1965), jehož myšlenek byl velkým propagátorem a obdivovatelem již od studentských let. Napsal o něm první českou monografii Albert Schweitzer a také doprovodil komentářem česká vydání Schweitzerových knih. Vedle těchto aktivit byl pravidelným účastníkem schweitzerovských setkání v Holicích v Čechách a byl majitelem největší sbírky schweitzerovských reálií u nás. Vedle životních a profesních peripetií osobností z oboru medicíny Wondrák zpracovával také další témata z obecné historie lékařství. Asi největšího ohlasu se dostalo knize Krev smyly deště pojednávající o lékařských metodách a jejich praktických aplikacích na pozadí rakousko-pruského válečného konfliktu v roce 1866. Kniha je psána střízlivým jazykem a skrze perspektivu lékařského poslání zprostředkovává nevšední pohled na danou historickou událost. Poukazuje na stěžejní proměny v optice válčících stran, na pozici zraněného vojáka v boji, mapuje první zásahy Červeného kříže i dobrovolníků poskytujících první občerstvení a pomoc přímo na bojišti, stejně jako sumarizuje dobové projevy nezájmu a především ideologické zlovůle bojujících stran. Dalším výrazným spisem z této oblasti, který ovšem vyšel až po autorově smrti, je publikace Historie moru v českých zemích: o moru, morových ranách a boji proti nim, o zoufalství, strachu a nadějích i o nezodpovězených otázkách. Stejně jako v dříve zmíněné knize je problematika moru nahlížena humanistickým prizmatem, aniž by však ztrácela faktografickou hodnotu. Větší část Wondrákových historických bádání se však týkala přímo olomouckého kraje, kde strávil převážnou část života. Za významný počin bývá považována např. jeho emancipace historie olomoucké výroby penicilinu. V Německu publikoval mimo jiné článek o historii Olomoucké univerzity pod názvem Alma mater Olomucensis: kurze Geschichte der ersten Hochschule Mährens in Olmütz. Významný traumatolog a místopředseda České chirurgické společnosti Vladimír Pokorný hodnotí Wondrákovu tvorbu z oblasti historie lékařství slovy: „Na tomto poli je jeho publikační činnost zcela originální a v našem písemnictví ojedinělá.“ (Osobní složka, Archiv UP v Olomouci, V. Pokorný: Oponentská zpráva k publikační a vědecké činnosti doc. MUDr. Eduarda Wondráka, CSc.) V kulturní oblasti bylo významné Wondrákovo působení ve výboru Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci jako předsedy pro dějiny lékařství. V letech 1973–1976 působil ve funkci předsedy celé společnosti. Podílel se na činnosti olomoucké pobočky Klubu přátel výtvarného umění a Spolku českých bibliofilů. Účastnil se přípravy 50. výročí obnovení UP (1946–1996). Jeho dlouholetými přáteli byli překladatel a básník Otto František Babler (1901–1984), se kterým udržoval přátelské vztahy a jemuž dedikoval několik svých básní, i filolog a literární historik Jiří Daňhelka (1919–1993). Udržoval také styky s malířem Bohumírem Dvorským (1902–1976).

Wondrák jako gymnaziální student pracoval v mládežnickém antifašisticky orientovaném hnutí Mladá Kultura a spoluredigoval, v té době zakázaný, stejnojmenný časopis. Mimo tyto a další aktivity přispíval do revue U: čtvrtletníku skupiny Blok redigované Bedřichem Václavkem a do Studentského časopisu. Za tzv. druhé republiky spoluredigoval antifašistický mládežnický časopis Mladá generace. V roce 1950 podle jeho námětu natočil Miloš Makovec film Případ Dr. Kováře. Dokladem jeho spisovatelské tvorby jsou dvě útlé sbírky básní vydané vlastním nákladem. Prvotinu publikoval při příležitosti šedesátých narozenin a nese název Pět kouzel a jiné básně, druhou sbírku Ohlédnutí pak vydal u příležitosti svých pětasedmdesátých narozenin. Výsledkem Wondrákových literárních aktivit jsou i básně nevydané, které autor věnoval známým a přátelům, v jejichž soukromých archivech se nacházejí.

První sbírka Pět kouzel a jiné básně obsahuje pouze osm básnických textů a je doprovozena Slovem o autorovi od O. F. Bablera. Básně meditativního charakteru jsou situovány do sevřených celků nepřesahujících sedm slok tvořených vždy čtyřverším, či pětiverším. Pevná kompozice básní koresponduje s melodičností, jež je zajišťována užitím obkročného rýmu nebo anaforickým opakováním (Chvíle), méně často pak epiforou či refrénem, jako v básni Faust, kde obměňuje poeovský refrén: „–Teď ještě ne“ (v posledním verši pak přechází v osudové: „Už nikdy ne“). Právě tato báseň představuje jeden pól napětí, až mučivou tíži osudu, jehož konec nemá člověk ve svých rukou. Pomyslný protipól představuje báseň Pět kouzel, jež představuje harmonický celek, bez gradace napětí, vyjadřující naopak víru v pozitivní hodnoty a smíření. Právě napětí mezi smířlivým koncem a dramatickým neřízeným zásahem zvenčí tvoří základní významovou osu sbírky. Autor v básních přemítá o zásadních okamžicích lidského života, přičemž se proměňuje hledisko lyrického subjektu a apelujícího hlasu. Na pozadí racionálně promýšlené kompozice vysvítá trýznivost ontologického tématu, jež lyrický subjekt bytostně prožívá především jako napětí mezi jednotlivým konkrétním „já“ a nepoznatelným absolutnem. Tuto tenzi básník analyticky zpracovává v pevné racionalizované struktuře básní, její neuchopitelnost však prosvítá v hyperbolických gestech (báseň Jak). S tématem fatálního zápasu s abstraktností a neuchopitelností existujícího nekonkrétního zmocněnce „Neznámého“ se pojí také symbolika živlů: větru, bouře, slunce, hvězd, světla, nejvíce však živlů vodních a s nimi spjatá časovost (báseň Úděl). Právě symbolika trvání a plynutí je dalším konstitučním rysem Wondrákovy poezie. Časté je její užití jak v konkrétním obrazotvorném ustrojení básně (předjaří, půlnoc, chvíle, čekání), tak v chybějící, či naopak rozpracované interpunkci, nebo v samotném trvání básně, s nímž autor ve své lyrické výpovědi výrazně počítá, aby zaburácel nečekanou proměnou refrénu (Faust), či rozlil poklidné smíření (Zas).

Druhá sbírka Ohlédnutí, již autor vydal dva roky před smrtí, obsahuje 12 básní. Jejich názvy signalizují, že půjde o poezii svázanou s konkrétními prožitky: Vzpomínka, Vzpomínka na přítele, Věk, Ohlédnutí, Stesk ad. Poezie a její konkrétní projevy v této sbírce korespondují se sbírkou předcházející; jen nastíněná rozervanost a nerozhodnost mezi dramatickým zápasem a smířením ztrácí na významu. Tématem spojujícím většinu básní je prožitek blížící se smrti. V souvislosti s ní dochází k rekapitulaci vzpomínek a ústředních životních postojů. Z básnické výpovědi se vytrácí rozbouřená afektivnost a přechází v zniterněnou sebereflexi (Na břehu řeky). Od počátku sbírky se lyrický subjekt stále intenzivněji obrací ke smrti, jež zůstává nepojmenována. Právě tato pointovaná skrytost za metaforickými a eufemizujícími verši, v niž ústí většina básní, velmi zintenzivňuje nutkavý pocit směřování a neodvratnosti. Veselé vzpomínky jsou poznamenány smrtí, smrt, jež mění významy raných přání a postojů, se stává středobodem a nutným vyústěním celého života. Prizma smrti se nyní stává bytostným údělem básníka s životem lékaře. Na promítání autorovy profese do jeho tvorby lze usuzovat ze dvou rysů. Prvním je užívání odborných názvů infuze, tonometr (Ohlédnutí). Druhým je autorský postoj. Tváří v tvář natolik pro člověka tristnímu tématu jako je vlastní smrt, autor neustupuje od analytického vnímání světa, jež jeho poezii zajišťuje zvláštní kontinuitu a dotváří význam básní. K vytvoření odstupu užívá apelativní du-formy (Hra). Právě prizma smrti zde nalézá ještě druhou funkci, básník se nyní stává sám zmocněncem, který se smí ohlédnout a podat své svědectví o přicházející smrti, ale také svém životě: „A na jaře sníh zmizí, / zmizí i stopy v něm. / Zůstane jen, – žes býval / člověku člověkem.“ (Věk), když si v posledních verších píše vlastní epitaf. (P. Maňák: Neúnavný propagátor filozofie Alberta Schweitzera, in Z paměti literární Olomouce 2 (2006), s. 161.) Básně Eduarda Wondráka jsou dokladem autorovy sečtělosti a poetických znalostí. Jeho projev je poučený, nikoliv však formálně inovativní. Hlavní význam jeho básní spočívá v implicitním střetávání dvou hledisek: hlediska obeznámeného, racionálního subjektu s hlediskem subjektu prožívajícího, tápajícího. Zároveň z jeho básnické tvorby vyzařuje niterné zaujetí a dlouholeté promýšlení zásadních životních témat, s nimiž se setkával i při svém profesním působení.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Pět kouzel a jiné básně (BB 1979); Ohlédnutí (BB 1994).
Příspěvky ve sbornících: Pocta dělníku knihy: Verše českých básníků věnované O. F. Bablerovi (1985); Život a jeho knihy in Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1988, č. 3; O poslání překladatelova umění in Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1989, č. 1/2; K 250. výročí založení olomoucké Společnosti neznámých učenců, Střední Morava 1996, č. 3; Protimorový spis Jana Amose Komenského, in Folia historica bohemika (1993); Kdo byl Ernst Weiss? Plamen 1967, č. 1.
Odborné práce (výběr): Traumatologie: Repetitorium pro studium lékařství (vš. skripta 1966); Indikace a komplikace osteosyntéz v praxi (1979); Zlomeniny kosti patní (1964); Zábrana úrazů v průmyslu (1963). Historie lékařství (výběr): Krev smyly deště: osudy a utrpení roku 1866 (1989); Historie moru v českých zemích: o moru, morových ranách a boji proti nim, o zoufalství, strachu a nadějích i o nezodpovězených otázkách (1999); Vavřinec Span ze Spanova (1530–1575), lékař – básník – humanista (1980); Lékař, který chtěl osvobodit revolucionáře: (k 200. výročí narození dr. J. E. Bollmanna a k 175. výročí jeho pokusu o osvobození J. P. M. Lafayetta z Olomouckého vězení) (1970); Patnáct let dějin lékařství v Olomouci (1969); Albert Schweitzer (1968, 2. vyd. Albert Schweitzer a Lambaréné 1995); Paracelsus und sein Olmützer Verehrer Franz Spunda = Paracelsus a jeho olomoucký obdivovatel Franz Spunda (1993), Pharmaindustrie von Hitlers Leibarzt Dr. T. Morell während des zweiten Weltkrieges in Olmütz. – Gab es ein Olmützer Penicillin? = The pharmaceutic industry of Hitlers personal doctor Dr. T. Morell during the World War II in Olomouc. Did there exist a penicillin from Olomouc? in Acta Universitatis Palackianae Olomucensis (1993); Vídeňské Josefinum a podíl lékařů z Čech a Moravy na jeho činnosti a historii (1968); Alma mater Olomucensis: kurze Geschichte der ersten Hochschule Mährens in Olmütz (1965).

LITERATURA

Studie a články: S. Káš: Medailonky českých lékařů-spisovatelů 2006; S. Komenda: Eduard Wondrák – lékař, spisovatel, osobnost + P. Maňák: Neúnavný propagátor filozofie Alberta Schweitzera + B. Smejkal: Eduard Wondrák a literatura in Z paměti literární Olomouce 2 (2006); O. Špecinger in Regiz 1998, č. 6, dostupné z: http://www.vejr.cz/regiz/archiv/osobnosti/wondrak.html; F. Všetička: Ohlédnutí, in Olomouc literární (2002); J. Balatková: Epilog životního díla prof. MUDr. Eduarda Wondráka, CSc., in Ročenka Státního okresního archivu v Olomouci 6 (25) 1997 (1998).
Recenze: Krev smyly deště: M. Borovička, Práce 9. 9. 1989, příl.; O. Chaloupka, Kmen 1989, č. 29; R. Míšek, Tvorba 1989, č. 36 * Ohlédnutí: B. Kolář, Hanácké noviny 23. 12. 1994.
Rozhovory: B. Kolář, Hanácké noviny 27. 10. 1994.

UKÁZKA Z OHLASŮ

Eduard Wondrák do této příležitostné bibliofilie vybral z rozsáhlé tvorby jen dvanáct básní. Právě tolik, kolik je měsíců v roce. Snad proto, že všechny básně pojednávají o čase – ve všech jeho proměnách i o jeho osudové vyměřenosti pro člověka. Jak naznačuje název básnického svazečku, je možno básně považovat za poetickou rekapitulaci. Není v ní smutek, ale moudrost, není v nich stesk, ale vděk.
B. Kolář: Eduard Wondrák, Ohlédnutí, Hanácké noviny 23. 12. 1994, s. 5.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Česko-slovenská filmová databáze

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 12. 7. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 12. 7. 2014 (pk)

Petr JOCHMANN

Napsat komentář

* 17. 04. 1951, Olomouc

Zdroj: Ondřej Kaštil

V letech 1970–1975 studoval na katedře výtvarné teorie a výchovy na FF UP obor výchova a vzdělávání dospělých se zaměřením na výtvarné umění, od roku 1991 učí kresbu na katedře výtvarné výchovy PdF UP. V roce 1999 se habilitoval jako docent pro obor kresba. Samostatně vystavuje od roku 1978, kolektivně od roku 1973, patří k okruhu autorů Galerie Caesar na Horním náměstí v Olomouci. V literární oblasti se před rokem 1989 řadil k seskupení tvůrců kolem samizdatové edice Texty přátel. Byl jedním z prvních autorů tohoto okruhu, kterým byly po listopadu 1989 oficiálně vydány knihy.

Debutoval v roce 1990 nerozsáhlým svazkem Zápisky, po němž následoval soubor úvah a deníkových zápisů z let 1983–1990 s názvem Žebřík příliš krátký pro nebe. Ten je členěn na pět částí. První, s názvem Radějov 13. 12. 1983 (?), odkazuje k deníkové formě zápisu, avšak otazník za datací jistě není uveden náhodně – může vést k zamyšlení, zda zápis nebyl psán až později, kdy si autor již nebyl jist přesnou datací, nebo může být otazník náznakem toho, že situace zachycené v zápisu se mohly odehrát kdykoli a kdekoli, nebo třeba také vůbec ne. Zápis je psán v krátkých, úsečných, někdy pouze jednočlenných větách a autor užívá jednoduchého jazyka vystihujícího prostředí, o němž referuje (hospoda). Protagonista si všímá lidí v místnosti, slyší útržky jejich rozhovorů na banální témata a přemýšlí zde o literatuře (hojné citáty z různých literárních děl) a filozofii – vzniká napětí mezi prostředím a intelektuálním naladěním protagonisty: „Tady v té hospodě s umakartovým obložením stěn, s lidmi v pracovním, s bradavicemi na jednom nose, s bochníkem chleba pod jednou paží, kde taky sedím já a každou chvíli vybíhám na mráz vymočit se – tady je všechno. Chvíli mě to zneklidní. Připadá mi, jako by tím bylo ohroženo a zpochybněno umění, jako by to spolu jaksi nešlo dohromady. Pokud vím, podobně to napadlo i Kafku…“ Zachycena je taktéž obtížnost procesu psaní: „Vždycky jsem se snažil, aby to mělo hlavu a patu. Ale ouha, když to mělo hlavu, nemělo to patu, když to mělo patu, nemělo to hlavu. Ať jsem to obracel, jak jsem chtěl, k ničemu jinému jsem nikdy nedospěl. A přitom bych se tak rád pochlubil něčím, co by mělo hlavu a patu!“ Vyjevena je též „nedůvěra ke slovům, a taky k těm, kdo mají co říci, nebo si to o sobě aspoň myslí“. Druhý oddíl knihy, Střepiny (1986–1987), je tvořen vskutku střípky, a to datovanými střípky kratších (někdy až aforistických) úvah o smyslu života a smrti, o času, o umění, o lidských nectnostech apod. Ve stejném duchu, pouze bez datací, pokračuje oddíl Zlomky neodeslaných dopisů (U příležitosti 80. narozenin Josefa Šafaříka), i datovaný oddíl Větší soubor (1987–1990). V posledním oddílu Několik stránek rukopisu (na papíru téže barvy) (1989) se autor mimo jiné opět vrací k tématu složitosti procesu psaní – ke snaze vážit nebo spíše přespříliš převažovat slova, autorovi se protiví grafomanství, či jinými slovy „žvanivost, slovní průjem, omílání všeobecně známých banalit ve velkém, s jejich případným následným svázáním do tvrdých desek“. (S. 75.) Uvědomuje si možný dosah slov a nebezpečí jejich zneužití, snaží se proto hledat jejich přesný význam, cizelovat vše, co má být vyřčeno či zapsáno, byť by výsledkem měl být pouze prázdný papír, pokud autor nebude s to vyjádřit svou myšlenku s co největší přesností, tedy pravdivě: „Znovu za stolem. Před sebou prázdný list papíru – Křehký, nejistý, pomíjivý význam slov! Jak snadno jej lze překroutit a zneužít! Běda tomu, kdo chce slov užívat přesně v jejich významu. Tak jak bude k tomuto významu sestupovat vždy hlouběji, jak se bude snažit přijít k němu vždy blíže, tak se mu bude význam neustále vzdalovat, sám ze sebe a v sobě se bude pořád zpochybňovat – až on, ten přísný hledač, aspoň sám před sebou neúplatný pravdomluvce, bude tu stát naposled s prázdnýma rukama a prázdnou myslí. Bude tupě civět na slova zbavená významu, na slova, jejichž smysl unikl. Toto je nebezpečí, jež číhá na ty, kdo se snaží najít a přesně postihnout význam slov.“ Možná právě pro svou snahu užívat slova co nejpřesněji zůstává Jochmannovo dílo ne příliš rozsáhlé, a navíc značně „střípkovité“.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Zápisky (1990); Žebřík příliš krátký pro nebe (PP 1992).

LITERATURA

Studie a články: L. Machala: Olomoucká polistopadová próza, in: Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc (2009).

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 13. 4. 2014 (ich)