Archiv rubriky: publicista

František VALOUCH

* 28. 4. 1935, Olšany (okr. Šumperk)

zdroj: archiv F. Valoucha

Vyučen soustružníkem kovů (1953), maturitu složil na Střední všeobecně vzdělávací škole v Šumperku (1955). V letech 1955–1957 vykonával základní vojenskou službu v Závodech na kuličková ložiska v Hanušovicích jako vedoucí technické kontroly; po jejím dokončení začal studovat na FF UP obor čeština – dějepis. Studium zakončil v roce 1962 diplomovou prací Cesta Karla Čapka od relativismu k antifašismu, v níž analyzoval především Čapkovo drama Bílá nemoc. Díky této práci se v roce 1961 umístil na prvním místě v celostátní soutěži studentských vědeckých prací, přednesených na konferenci v Brně (v roce 1964 vyšla tato práce ve sborníku Krkonoše – Podkrkonoší v Trutnově). Po ukončení studií Valouch v roce 1963 krátce působil jako ředitel Vlastivědného ústavu v Šumperku. Ještě v tomtéž roce se však vrátil do Olomouce a začal jako interní aspirant působit na FF UP; jeho školitelem byl Oldřich Králík. Od roku 1968 působil na katedře českého jazyka a literatury jako odborný asistent. V roce 1969 získal titul PhDr. za práci Dvě čapkovské kapitoly a titul kandidáta věd obhájil v roce 1970 knihou Česká poezie v období Mnichova, v níž se zabývá poezií tohoto krátkého údobí českých dějin, především analyzuje verše Holanovy, Halasovy, Seifertovy a Horovy, přičemž také zařazuje tato jejich díla (tedy vzniklá v letech 1938–1939) do celkového kontextu tvorby jednotlivých autorů i české literatury jako celku. V období normalizace byl Valouch donucen přejít z katedry do Kabinetu Bedřicha Václavka (od roku 1983 Uměnovědné středisko Bedřicha Václavka, od roku 1990 Uměnovědné středisko), kde od roku 1973 působil ve funkci vědeckého tajemníka. Do roku 1992 působil mj. jako pedagog na katedře bohemistiky a slavistiky, poté na katedře teorie a dějin dramatických umění na FF UP; od roku 2000 působil na katedře žurnalistiky. V 70. letech byl lektorem na univerzitě v Novém Sadu (Srbsko) a v 90. letech na univerzitě ve Vídni (1994–1996). Byl také jednou ze zakládajících osobností olomoucké pobočky Obce spisovatelů, tuto pobočku vedl v letech 1991–2003. Ve svých studiích se zabýval především českou literaturou 20. století; všímá si sémantických a textologických prvků a souvislostí, které jsou pro analyzované autory specifické. V dalších příspěvcích reflektoval především českou poezii 70. a 80. let. Publikoval v nejrůznějších periodikách, např. v Hostu do domu, Plameni, Rudém právu, Literárních novinách, Kulturním měsíčníku, Literárním měsíčníku, Tvaru, Kulturní tvorbě a dalších.

Kromě sborníků z literárněvědných konferencí Václavkova Olomouc redigoval a editoval další kolektivní publikace, věnované J. L. Fischerovi (1990), Janu Čepovi či Marii von Ebner-Eschenbach (obě 1999). Odborně i edičně se věnoval Václavkovu dílu, zabýval se také odborným odkazem Felixe Vodičky a Oldřicha Králíka. K vydání uspořádal rovněž díla regionálních autorů Bartoše Vlčka (Touha po životě, 1979) a Emiliana Glocara (Olomoucká elegie, 1970). Zatím poslední rozsáhlejší Valouchovou odbornou publikací je soubor studií Čas v poezii, poezie v čase (2005), který zahrnuje široké časové období české literatury 20. století. Obsahuje literární kritiky a recenze (poezie i odborných publikací), literárně-teoretické studie, literárně-historické práce, mapující a interpretující tvorbu výrazných českých básníků (V. Holan, J. Seifert, F. Halas, O. Mikulášek a další), včetně reflexe díla těch současnějších. V roce 2000 byl za svou vědeckou a pedagogickou činnost oceněn Zlatou medailí Univerzity Palackého.

První verše pod názvem Sloky nepojmenované publikoval Valouch v časopise Host do domu v roce 1960. Knižní prvotinu Přibližování vydal v nakladatelství Československý spisovatel. Sbírka je rozdělena do tří částí (Stromy – Přibližování – Paměť), přičemž v první části této sbírky lyrický subjekt využívá přírodních motivů, tematizuje mj. rodný kraj a snaží se nalézt svůj vztah k němu. V části Přibližování jsou, stejně jako v první části – tedy volnými verši, zobrazovány především milostné motivy. V části Paměť potom v podobě rozsáhlejších skladeb lyrický subjekt vzpomíná na válečné období.

Retrospektivní ladění je patrné také ve druhé sbírce Honorář za hříchy. Lyrický subjekt se odvrací od přetechnizovaného světa současnosti; který ale do básní přece jen prostupuje prostřednictvím cizích výrazů, značek atp. Básník opět využívá volného verše bez zbytečných ozdob a složité metaforiky. Tyto tendence jsou patrné především v první části Hranice imunity. Ve druhém oddílu, nesoucím příznačný název Posun perspektivy, básník navazuje na svoji prvotinu volbou prostých volných veršů, v nichž je mj. tematizováno stárnutí, které však lyrický subjekt pojímá jako nedílnou součást lidského života. Útočiště mu skýtá ve své „jednoduchosti“ prostor básně. I v této jednoduchosti jsou však ukryty otázky po smyslu lidského bytí, milostné motivy a optimismus, radost z „prostého žití“. V básních je také tematizován samotný proces tvorby (např. báseň Můj věrný Pegas). Ve výsledku lyrický subjekt dochází k poznání, že i přes občasné chyby a přešlápnutí, kterých se někdy dopustí každý, je „život […] vlastně krásnější / než se zdál / a že jeho hlavní myšlenka / je vysázena jen petitem / místo verzálkami //“ (s. 34). Své verše básník publikoval i v bibliofiliích Pocta dělníku knihy a Město velebené veršem, které vydal Spolek českých bibliofilů. Valouch je také autorem knihy Kombinované techniky života, která nese podtitul Deníkové zápisky, úvahy, vzpomínky; ilustracemi ji doprovodil básník a výtvarník Ludvík Kundera. V těchto chronologicky řazených záznamech se Valouch zamýšlí nejen nad tvorbou nejrůznějších básníků a prozaiků; ve vzpomínkách se vrací mj. také k vlastní pedagogické činnosti na FF UP. Více prostoru věnuje svým rozhovorům a korespondenci s již zmíněným Ludvíkem Kunderou.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Přibližování (BB 1978); Honorář za hříchy (BB 1990); Kombinované techniky života (2010).
Odborné publikace: Česká poezie v období Mnichova (1970); Čas v poezii, poezie v čase (2005).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Krkonoše – Podkrkonoší (1964, 1970); Severní Morava (1966); Severní Morava (1968); Slezský sborník (1970); O socialistické kultuře a regionalismu (VO 1970; 1972); Bedřich Václavek a úkoly umělecké kritiky (VO 1972; 1975); Zrod a vývoj Bedřicha Václavka jako kritika (VO 1972); Poznámky k metodě Václavkových recenzí z třicátých let (VO 1975); Souhvězdí Aurory (1977); Tradice české meziválečné kritiky a budování socialismu v Československu (VO 1975; 1978); Únor a česká poezie (Bezručova Opava 1978, vyd. 1980); Tady je má zem (1980); Stav a úkoly literární vědy v Severomoravském kraji a výchova mladé generace (VO 1980; 1982); Problémy literární kritiky v Severomoravském kraji (VO 1980, vyd. 1982); Téma srdce ve Wolkrových raných verších, in Wolker dnešku. Sborník referátů na XXIV. Wolkrově Prostějovu (1981); Srdce budoucího věku (1982); Česká a slovenská literatura 1930–1980 v boji proti fašismu a válce (VO 1981; 1984); Stav a úkoly václavkovského bádání v kontextu soudobé literární vědy a folkloristiky (VO 1983; 1986); Pocta dělníku knihy (bibliof. 1985); K nedožitým osmdesátinám Emiliana Glocara, in Severní Morava (1986); Kritická pomoc Bedřicha Václavka Františku Nechvátalovi (VO 1983, vyd. 1986); Tři básnické knihy z podzimu 1938. In: Václavkova Olomouc 1986, Univerzita Palackého, Olomouc 1987; Kapitoly z dějin české literární historiografie (VO 1987; 1989); Čapkův projekt humanismu ve třicátých letech, in Slavica Pragensia XXXIII – Karel Čapek 1988, Acta Universitatis Carolinae Philologica 4–5 (1989); Karel Čapek (1990); Dva moravští lyrici, in AUPO, Facultas philosophica. Litteraria – Theatralia – Cinematographica, sv. 1 (1993); Listy Oldřicha Králíka Emilu Antončíkovi, in Badatelská metoda Oldřicha Králíka v kontextu soudobé literární vědy. Materiály z vědecké konference pořádané Katedrou bohemistiky na Filozofické fakultě UP (1998); Město velebené veršem (bibliof. 1998); Román Marie Ebner-Eschenbachové Obecní dítě, in Marie von Ebner-Eschenbach. Život a dílo (1999); Filozofické podněty J. L. Fischera, in Kontext(y). AUPO, Facultas philosophica. Philosophica – Aesthetica, sv. 22 (2000); Bohuslav Reynek et Suzanne Renaud, in AUPO, Facultas philosophica. Romanica IX (2000); Země žulových křížů (2000); Der Sujetaufbau und die Lyrisierung in den Geschichten von Marie von Ebner-Eschenbach, in Deutschböhmische Literatur. Beiträge der internationalen Konferenzen (Olmütz, 13.–16. 11. 2000 und 25.–28. 4. 2001) (2001); Ludvík Kundera na „Hoře dění“, in Muzeum. Sborník Muzea Kroměřížska, sv. 3 (2002); Česká poezie v období Mnichova, in Mnichovská dohoda. Cesta k destrukci demokracie v Evropě (2004); Cesta Emiliana Glocara za historickou prózou, in Z paměti literární Olomouce 1 (2004); J. L. Fischer – filozof a člověk , in Z paměti literární Olomouce 2 (2006); Ludvík Kundera jako výtvarník, tamtéž; Z olomouckých inspirací, in Olomouc v české literatuře (výbor z veršů s medailonem autora, 2007).
Články a studie (výběr): Maximum poezie, LitN 1964, č. 12; Cestami poezie, ČK 1965, č. 1; Moderní anglická poezie, LitN 1965, č. 6; Šest milostných Josefa Kocourka, LitN 1965, č. 42; Bílá nemoc a skutečnost, SL 1965, č. 3; S básníkem, jenž hledá minulost, ČK 1967, č. 7, Podnětný historický portrét, ČHH 1968, č. 4; Bezruč v korešpondencii, Kultúrny život 1968, č. 31; Maria Bellonciová: Lucrezia Borgia. Impuls 1968, č. 8; Památník Palackého, ČK 1968, č. 12; Zapomenutá lyrická próza, ČK 1969, č. 6; Rod Glocarů. NK 1970, č. 49; Editio Trutnov, Texty 1970, č. 2; Bedřich Václavek 1897–1943, in Okresní knihovna v Třebíči (1973); Bedřich Václavek o tradici a modernosti, Kurýr Odeonu (léto) 1973; Severské léto v edicí Klín, Tvorba 15. 6. 1977; Vědomí nepřetržitosti, Tvorba 7. 9. 1977; Poezie lidského smyslu, Tvorba 19. 10. 1977; Výročí básníka a spisovatele Bartoše Vlčka, LD 21. 10. 1977; Úskalí volného verše, Tvorba 30. 11. 1977; Z korespondence Bartoše Vlčka s Vojtěchem Martínkem, ČL 1978, č. 5; Poezie jako nástroj pravdy, LitM 1980, č. 4; Kritika nejen regionální, Tvorba 23. 7. 1980; Básník hořkého slaného života, LitM 1982, č. 6; Poezie a mravnost, Tvorba (příl. Kmen) 4. 8. 1982; Věřit, že člověk je dobrý; LitM 1983, č. 4; Poezie proti válce, LitM 1983, č. 10; Úskalí extenzity, LitM 1984, č. 10; Na počest Bartoše Vlčka, Nové Přerovsko 5. 7. 1985; Poezie bez zoufání a bez příkras, in Národní umělec Vilém Závada, Státní vědecká knihovna Olomouc (Regionální informační středisko pro kulturu a umění Severomoravského kraje) 1985, č. 17; Čapkovy utopie a skutečnost, Tvorba (příl. Kmen) 11. 12. 1985; Sýsův vleklý spor s časem, ČL 1985, č. 6; Bojovná poezie Viléma Závady, LitM 1986, č. 5; Poezie zákonů, vět a definic, ČL 1986, č. 6; Básník touhy po životě, LD 30. 10. 1987; Jubilant z wolkrovské generace, Tvorba (příl. Kmen) 14. 10. 1987; F. X. Šalda básník, ČL 1988, č. 3; Ironické múzy Jiřího Žáčka, ČL 1989, č. 1; Česká poezie v období Mnichova, ČL 1989, č. 3; Osamělý běžec Egon Hostovský, Tvar 1990, č. 12; Dějiny nelze zabezpečit ničím, pouze člověkem. Hrst úvah nad dílem Josefa Ludvíka Fischera, Tvar 1991, č. 29; O německy psané literatuře vzniklé v českých zemích, Tvar 1992, č. 14; Básník duše a samoty Bohuslav Reynek, Tvar 1993, č. 1; Sedmdesát let od smrti Bartoše Vlčka, LitN 1995, č. 2; Kdo tvoří společnost spisovatele, Severočeský regionální deník 1995, č. 64; Deníky, dopisy a život Marie Ebner-Eschenbachové, Tvar 1995, č. 1; K některým rysům Vodičkovy metodologie. Literárněhistorické studie o díle Boženy Němcové, ČL 1996, č. 2; Kdo tvoří společnost spisovatele?, Scriptum 1996, č. 19; Báseň jako stav neurčitosti, Alternativa Nova 1996, č. 9, Ludvík Kundera výtvarník, LitN 1996, č. 44; Smudkovské holuby, LitN 1997, č. 10; Básník touhy a činu, Alternativa Nova 1997, č. 2; Splácíme Janu Čepovi, Tvar 1998, č. 7; Motivy noci a tmy v Halasově Torzu naděje, ČL 1998, č. 2; Konference o díle Jana Čepa; ČL 1998, č. 6; Čepovo pojetí času, ČL 1998, č. 6; Rybář transcendentna, in Milíř. Členský zpravodaj Společnosti Jiřího Mahena v Brně 1999, č. 8/9; Slasti a strasti Oldřicha Mikuláška, LitN 1999, č. 48; Úspěchy Bablerových překladů se rodily v Samotiškách, MfD (příl. Střední Morava) 6. 5. 2001; Vlídná tvář Otty Františka Bablera, LitN 2001, č. 4; Literární věda osudem i volbou, ČL 2002, č. 1; Před sto lety se narodil Jan Čep, MfD (příl. Střední Morava) 11. 1. 2003; Čas pro literární událost?, Češtinář (zvl. příloha) 2003.
Uspořádal, vydal a redigoval: Václavkova Olomouc (od r. 1970; v letech 1970, 1972, 1981 a 1984, s J. Dvořákem); E. Glocar: Olomoucká elegie (1970); B. Václavek: Listy mládí (1972); B. Václavek: Tradice a modernost (1973; s J. Dvořákem); B. Václavek: Kritické stati z třicátých let (1975; s J. Dvořákem; in Spisy Bedřicha Václavka, sv. 14); B. Václavek: Juvenilie (1978; in Spisy Bedřicha Václavka, sv. 15); B. Vlček: Touha po životě (1979); Živý proud. Česká povídka 1945–1985 (1986); J. L. Fischer. Osobnost, dílo, myšlenky (1990); L. E. Václavek: Stati o německé literatuře vzniklé v českých zemích (1991); Acta Universitas Palackianae Olomucensis. Facultas philosophica. Litteraria – Theatralia – Cinematographica, sv. 1 (1993, s J. Stýskalem); Konference o díle Jana Čepa (1999); Marie von Ebner-Eschenbach. Život a dílo (1999, s J. Stárkovou).

LITERATURA

Studie a články: B. Kolář: Literárně mnohostranná a plodná osobnost, in Z paměti literární Olomouce 2004; F. Všetička: Přibližování, in Z paměti literární Olomouce 2006.
Recenze: Přibližování: F. Moravová, Práce 27. 9. 1978; Z. Heřman, MF 29. 9. 1978; V. Slíva, LM 1978, č. 9; K. Motyka, Nová svoboda 2. 8. 1978; V. Puhač, Ostravský kulturní měsíčník 1978, č. 9 * Honorář za hříchy: M. Štemberková, LD 15. 12. 1990; -K.B.-, Nová svoboda 18. 12. 1990; Z. Heřman, Tvar 1990, č. 40; M. Petříček, NK 1990, č. 42; B. Kolář, Učitelské noviny 4. 7. 1991 * Čas v poezii, poezie v čase: J. Fiala, Žurnál UP 2006, č. 22; M. Blahynka, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 2. 6. 2007, č. 20 * Kombinované techniky života: J. Žáček, LitN 27. 1. 2011.
K životním jubileím: -jg- (J. Galík), KultM 1985, č. 4; F. Všetička, Olomoucký den 2. 5. 2005; J. Fiala, Žurnál UP 23. 4. 2010.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Jaký druh spravedlnosti to F. Valouch sleduje? Zjevně nikoli ten, který souvisí s právním řádem, myslí na řád věcí a vztahů, na řád tvarů. A poezie – chce-li být k oné mnohotvárnosti spravedlivá, má sice zdánlivě k dispozici ledacos, ale je to to pravé? […] Valouchova knížka nepotěší ty, kdo si zvykli číst básně dovedně zašifrované, popřípadě opatrně protkané bujnou metaforikou. Valouchova báseň je destilát – pramálo spoléhá na malebnost detailu, na barvitost přirovnání a dokonce i na výmluvnost metafory. Valouch tesá do kamene stručné nápisy, které míří k podstatě věcí, a věří, že i v této myšlenkově koncentrované řeči poezie nechybí. […] Není ovšem tak docela pravda, že by se Valouchova poezie vzdávala obrazné mluvy. Čtu-li třeba báseň Láska (a to je pásmo obrazných pojmenování), nalézám hned jednu (a nikoli poslední) výjimku z pravidla, nalézám – abych tak řekl – návrat k tonalitě. Je přitom samozřejmě jasné, že Valouchova zpověď i výpověď – racionálně strohá, přitom zjitřená – počítá s člověkem, který je sám schopen takového prožívání. Neklid myšlenek je jistě odlišný od neklidu citů, ale zároveň přece neklid myšlenek znamená i neklid citů, pravda, pojmenovaný zdrženlivě, s kázní.
Z. Heřman: Aby byl stůl rovný, Tvar 1990, č. 40, s. 14.

Valouchova poezie zůstala civilní, ale je nesmírně citová, přitom ale věcná, podivuhodně všímavá, prostá a neproklamativně intelektuální. Naprostá většina Valouchových veršů neztratila přes velké společenské proměny ani svou sílu, ani svou pravdu.
B. Kolář: Literárně mnohostranná a plodná osobnost, in Z paměti literární Olomouce (2004), s. 238, dostupné též z: http://zpravodajstvi.olomouc.cz/view.php?cisloclanku=2005050101.

Vzhledem k tomu, že F. Valouch je též zkušený textolog a editor – zasloužil se o vydávání Spisů B. Václavka a děl B. Vlčka, J. L. Fischera, E. Glocara, M. Ebner-Eschenbacherové, L. E. Václavka a řady dalších – je samozřejmé, že svou novou knižní publikaci pečlivě edičně připravil, doprovodil ji jmenným rejstříkem a reprodukcemi kresby a grafiky B. Reynka, čemuž vyšla vstříc i decentní grafická úprava knihy autorství P. Palarčíka. Sedmadvacet zastavení na Valouchově cestě k „času v poezii a poezie v čase“ je nejen reprezentativním svědectvím o autorově šíři i hloubce literárněvědné orientace, ale též svébytným poučením o autorově „umění kritiky“, návodným pro studenty nejen české filologie nejen Univerzity Palackého. Je-li jedinou cestou k dobrému ovládnutí jazyka četba děl dobrých autorů (jak zajisté oprávněně soudili pražští strukturalisté), pak jedinou cestou k psaní dobrých literárněvědných prací, kritik a recenzí je četba prací dobrých literárních vědců, kritiků a recenzentů, k nimž František Valouch bezesporu náleží.
J. Fiala: Čas v poezii, poezie v čase, Žurnál UP 2006, č. 22, s. 6, dostupné z: http://www.upol.cz/fileadmin/zuparchiv/XV/cislo22.pdf.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
O F. Valouchovi na webu města Olomouce
Heslo F. Valouch na Wikipedii
Žurnál UP

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 2. 8. 2014
Aktualizace bibliografie: 2. 8. 2014

František VŠETIČKA

Napsat komentář

* 25. 4. 1932, Olomouc

Zdroj: Archiv autora

Narozen 25. 4. 1932 v Olomouci, po maturitě v roce 1952, kterou složil na olomouckém Slovanském gymnáziu, začal studovat obor český jazyk a dějepis na FF UP. Studium úspěšně zakončil v roce 1957 diplomovou prací Literárněteoretické názory S. K. Neumanna v 10. letech 20. století. Následně Všetička vyučoval na středních školách v Uničově a v Lipníku nad Bečvou, v letech 1961–1964 na Pedagogickém institutu ve Zlíně; od roku 1964 působil na PdF UP. V roce 1967 získal prací Václav Říha na Univerzitě Karlově v Praze titul kandidáta věd, titul PhDr. o rok později a docenturu v roce 1991 na Masarykově Univerzitě v Brně prací Čtyři hlasy. O kompoziční výstavbě poezie pro děti. Vedle své pedagogické činnosti také redigoval časopis Studia philologica a v letech 1990–1995 působil jako vedoucí katedry českého jazyka na PdF UP. Do důchodu odešel v roce 1997.

Od 50. let publikoval mnoho studií, článků a recenzí v českých i zahraničních odborných časopisech a sbornících. Z těch českých především v České literatuře, Listech filologických, Květnu, Kultuře, Hostu do domu, Zlatém máji, Plameni, Literárních novinách, Tváři, Akordu, Katolickém týdeníku, Tvaru ad. Zpočátku vědecké kariéry se věnoval hlavně pohádkám Václava Říhy (pseudonym Václava Tilleho); již v tomto období bylo patrné další Všetičkovo odborné zaměření, zkoumal totiž také kompoziční a stylistickou rovinu Říhových textů. Všetička byl ve svém přístupu k literárnímu textu ovlivněn především ruskými formalisty a olomouckými literárními vědci Oldřichem Králíkem a anglistou Ladislavem Cejpem. Literatuře pro děti se Všetička věnoval soustavně, ale nejvíce úsilí vyvinul při zkoumání kompoziční výstavby literárního díla. Tento postup vedle rozborů díla dlouhé řady českých prozaiků (z monografií: J. Š. Kubín, Jakub Arbes, Dílna bratří Čapků, Dílna Miroslava Horníčka) využil také při analýze poezie (básněmi Jiřího Wolkera se zabýval mj. ve studii Stavba básně, dětskou poezií v původně habilitační práci Čtyři hlasy) či komparatistických studiích (Stavba prózy, Stavba dramatu), v nichž zkoumá také společné prvky, motivy a strukturu uměleckého díla i u autorů ruských, polských a slovenských. V dalších studiích se Všetička zabývá českou literaturou v celém jejím rozsahu; tedy jak texty barokními (viz např. monografii Komenský básník), tak i těmi nejnovějšími. Českou literaturu první poloviny 20. století analyzoval Všetička v publikacích Podoby prózy, Tektonika textu, Možnosti Meleté a Kroky Kalliopé, přičemž každému desetiletí je věnována jedna publikace (v celku tedy Všetička pojímá prvních čtyřicet let 20. století); akcent je opět kladen na kompoziční a stylistické postupy, které jsou pro dotyčná vývojová období charakteristické. Všetička je také autorem populárněji zaměřených knih Morava a Slezsko literární a Rakousko literární, v nichž čtivou formou pojednává i o méně známých moravských a rakouských autorech; druhou publikaci autor pojal jako netradičního literárního průvodce po Rakousku, a to po místech, která souvisí s rakouskou i českou literaturou, která se stala inspirací literárních děl či mají úzkou spojitost se životy autorů. Publikace Olomouc literární je napsána v podobném duchu: autor v jednotlivých medailonech pojednává o místech a osobnostech, které formovaly olomoucký literární život, a neopomíná také literáty, jejichž jména nejsou širšímu okruhu čtenářů příliš známá. V knize Vnitřní vitráže vypráví formou fejetonů o svých setkáních s významnými lidmi, především spisovateli.

Kromě svého vědeckého působení je Všetička znám také jako prozaik a básník: v románech Před branami Omegy. Román o jednom českém osudu a Daleký dům. Životní příběh Viktora Dyka čerpá z důkladných znalostí života a díla protagonistů-spisovatelů. V prvním případě se jedná o biografický román o Jakubu Arbesovi, jehož dílu i životu věnoval několik studií, článků a monografii. Na beletristické prvotině Všetička pracoval již v 80. letech, ale vyjít mohla až v roce 1995. Román není velký rozsahem, v jeho kompozici autor aplikoval vlastní teoretická východiska pro vnější výstavbu textu. Románovou výpovědí se ale hlavně snaží dotvořit celkový (především pak duševní) obraz významného literáta. Podobně je tomu u románu Daleký dům, kde se Všetička opět pokusil o plastické zpodobnění dnes poněkud opomíjeného (nutno říci neprávem) českého básníka s tragickým osudem. Román Léta legionů s podtitulem Historie Františka, Josefa a Jiřího Langerových pokračuje v žánru životopisného románu. Přestože jsou v podtitulu uvedena jména tří bratrů Langerových, autor se zaměřil hlavně na osudy prozaika a dramatika Františka Langera, který svá první dramata sice napsal již před první světovou válkou, ale stěžejním inspiračním zdrojem pro další tvorbu byly zážitky z války, zejména pak zkušenosti z dobrovolnických legionářských oddílů. Ve 20. letech se hry Františka Langera hrály s velkým úspěchem také v jiných evropských zemích a Všetička v románu zachycuje také události spojené se vznikem některých Langerových děl. V kapitolách, jejichž názvy pochází z hebrejštiny, se zaměřil na osudy méně známého spisovatele Jiřího Langera, který byl vyznavačem ortodoxního židovského učení (chasidismu) a zároveň prostřednictvím beletristických textů zprostředkovatelem chasidského učení (psal česky, německy a hebrejsky). V jedné z nejdůležitějších scén románu – setkání obou bratří po Jiřího obratu k chasidismu – dochází ke střetu dvou svérázných spisovatelských osobností, ale i dvou zcela rozdílných světů: „moderního“ Františka s celoevropským kulturním rozhledem a asketického Jiřího, působícího, jako by byl v neustálém mystickém vytržení, přesto však přinášejícího z izolované chasidské komunity neobvyklý pohled na svět i umění. Postava Josefa Langera stojí v pozadí, z něhož vystupuje jen sporadicky. V románu se objevují i další významné osobnosti českého literárního a kulturního života; Franz Kafka a Max Brod, které Jiří např. přivede na chasidský obřad, při němž se ukáže, do jaké míry jsou kultury i přemýšlení chasidů a asimilovaných pražských židů rozdílné. Další důležitou postavou je Františkův přítel Jaroslav Hašek, ale i Viktor Dyk, Josef Váchal ad. Podobně jako tomu bylo v předchozích prózách, je text nasycen množstvím dat a podrobností ve snaze autora o co největší historickou přesnost. V samotném vyprávěcím způsobu převažuje deskripce, psychologie postav zůstává v pozadí. Právě chybějící výraznější psychologizace a motivace jednání protagonistů je pravděpodobně tím, co Všetičkově próze ubírá na dynamičnosti. Někteří recenzenti Všetičkovi vytýkají, že na úkor kompoziční důkladnosti a faktické přesnosti opomíjí fabulaci a smysl pro vypravěčsky poutavější příběh, tudíž romány působí spíše jako zbeletrizované literárně-historické studie-montáže. Nutno však dodat, že kompozici románu Léta legionů V. Stanzel považuje za precizní (srov. V. Stanzel: Langerovská anabáze, Host 2013, č. 6, s. 75).

Všetička v různých periodikách publikoval také básně, především haiku. Tyto texty vyšly i knižně, a to pod názvy 57 plus 5 haiku (2005) a Hájemství haiku (2013). Žánrovou formu založenou na smyslu pro detail a zkratku pak autor komentuje takto: „Haiku má v podstatě dvojí sdělnou rovinu: kromě původního sdělení zahrnuje ještě další smysl, hlubší, filozoficky zaměřený, jenž má vést k zamyšlení, vcítění a souznění. Haiku může mít rovněž žertovné nebo společenskokritické zaměření, pak je označováno pojmem senrjú.“ (více viz http://www.nakladatelstvi-barbara.cz/products/hajemstvi-haiku-frantisek-vseticka/).

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Před branami Omegy. Román o jednom českém osudu (R 1995); Daleký dům. Životní příběh Viktora Dyka (R 2001); 57 plus 5 haiku (BB 2005); Léta legionů (R 2012); Hájemství haiku (BB 2013).
Monografie a další práce o literatuře: Václav Říha (1964); Josef Štefan Kubín (1980); Kompoziciána (1986); Čtyři hlasy. O kompoziční výstavbě poezie pro děti (1989); Komenský básník (1992); Stavba prózy (1992); Jakub Arbes (1993); Stavba básně (1994); Stavba dramatu. O kompoziční poetice ruského, polského a slovenského dramatu (studie, 1996); Vnitřní vitráže. O lidech ze světa umění a vědy (1996); Podoby prózy. O kompoziční výstavbě české prózy dvacátých let 20. století (1997); Dílna bratří Čapků. Příspěvek k poetice jejich literární tvorby (1999); Dílna Miroslava Horníčka (1999); Tektonika textu. O kompoziční výstavbě české prózy třicátých let 20. století (2001); Olomouc literární (2002); Lexikon literárních pojmů (2002, s L. Paverou); Kroky Kalliopé. O kompoziční poetice české prózy čtyřicátých let 20. století (2003); Možnosti Meleté. O kompoziční poetice české prózy desátých let 20. století (2005); Morava a Slezsko literární (2009); Rakousko literární (2010); Ariadnino arkanum (2011); Celistvost celku (2012).
Příspěvky ve sbornících: Bratři Čapkové a S. K. Neumann. (s M. Blahynkou), in Sborník prací Pedagogického institutu v Gottwaldově 2 (1964); Dvě kapitoly o Václavu Říhovi, in Sborník prací Pedagogického institutu v Gottwaldově 2 (1964); Bibliografie díla J. Š. Kubína, in Sborník prací Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, jazyk a literatura (1966); Z dopisů J. Š. Kubínovi, in Sborník prací Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, jazyk a literatura ( 1967); Architektonika Stužkonosky modré, in Bezručiana (1967); Kompozice Uhdovy Ošetřovny, in Sborník prací Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, jazyk a literatura (1968); Kompozice Máchova Křivokladu, in Čtení o kompozici (1969); Kompoziční výstavba Hrubínových Lešanských jesliček, in Sborník prací Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, český jazyk a literatura 3 (1979); Jivínské rapsódie J. Š. Kubína, in Sborník prací Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, jazyk a literatura (1969); K počátkům Viktora Dyka, in Zbornik za slavistiku 16 (1979); Kompozice písně Otep myrry, in Jihočeský sborník historický 1981, č. 4; Sovova novoklasicistní próza, in Zbornik za slavistiku 21 (1981); Tektonika Adventu Jarmily Glazarové, in Literárněvědný sborník Památníku národního písemnictví (1982); Langrův román o legiích, in Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, řada literárněvědná (1997); Román Vladislava Vančury, in Alternativa nova 1997–1998, č. 1; Historická epopej Aloise Jiráska, in Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, řada literárněvědná (1997); Román Jiřího Weila, in Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, řada literárněvědná (2001); Evropská kantiléna Zdeňka Němečka, in Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, řada literárněvědná (2002).
Články a studie (výběr): M. A. Nexö – člověk a bojovník, Stráž lidu 26. 6. 1949; Básník a člověk jedno jsou, Květen 1955–1956, č. 3; S. K. Neumann jako výtvarný kritik, Květen 1955–1956, č. 7; J. Čapek, tvůrčí zpovědi (s M. Blahynkou), Kultura 1957, č. 12; S. K. Neumann očima Karla Čapka (s M. Blahynkou), HD 1957, č. 5; Neumannova „Kultura“, in Vlastivědný věstník moravský 1957, č. 2; Z prehistorie prvního ročníku Neumannova Června (s M. Blahynkou), ČL 1959, č. 1; Olomoucké motivy K. M. Čapka-Choda (Doslov.), in K. M. Čapek-Chod: Durové motivy (1959); Probírka staršími i novějšími kalendáři (o sbírce kalendářů v olomoucké Univerzitní knihovně), MS 1960, č. 2; Tomečkova zelená ozvěna, ZM 1960, č. 6; Svým srdcem raněným… (o Těsnohlídkově tvorbě pro mládež), ZM 1960, č. 7–8; Zemřel František Omelka, ZM 1960, č. 7–8; S. K. Neumann v La vie des lettres (o Siblíkově překladu Neumannových básní) (s M. Blahynkou), ČL 1960, č. 3; Básníkovy adaptace (o Olbrachtově próze pro mládež), ZM 1960, č. 9; Za Josefem Koudelákem, ZM 1960, č. 9; Dělník dantovský (o O. F. Bablerovi), Mladá tvorba 29. 12. 1960; Šedesátiny O. F. Bablera, ZM 1961, č. 1; Básník lidské družnosti (o Langrově tvorbě pro mládež), ZM 1961, č. 2; Polemika s bajkáři (polemika s V. Stanovským a J. Vladislavem), ZM 1961, č. 3; K čtyřicátému výročí KSČ… (o sborníku Oheň a růže), Kultura 1961, č. 20; Hajitel amatérismu (o Bassově próze pro mládež), ZM 1961, č. 11; Autor modrých dětských her (o J. Čapkovi), ZM 1962, č. 3; Puristická Klapzubova jedenáctka, ZM 1962, č. 5; Kritikovo výročí (k šedesátinám A. M. Píši), ZM 1962, č. 5; K dopisům bratří Čapků S. K. Neumannovi (s M. Blahynkou) (Doslov), in V. Dyk: S. K. Neumann, bratří Čapkové (1962); Miloš Kratochvíl… (o jeho Komediantovi), Kultura 1962, č. 45; Antický svět a antické umění… (o Langrově Bronzové rapsódii), Kultura 1962, č. 46; Štafeta ve fríštině (o překladu Omelkovy Štafety), ZM 1962, č. 12; Jak vznikla Omelkova Štafeta, in ABC mladých techniků a přírodovědců 1963, č. 5; K Sládkově korespondenci s Bartošem (o Závodského časopisecké edici), ČL 1963, č. 6; Nové vydání Moskvy v listopadu (o stejnojmenné knize V. Tilleho), Tvář 1964, č. 2; Krásné politikum (o J. Š. Kubínovi), LitN 1964, č. 40; Kubínova tvorba pro děti, ČL 1964, č. 5; Vančurovy listy J. Š. Kubínovi, Knižní kultura 1964, č. 10; Ervín Taussig, Tvář 1964, č. 9–10; Kubínova Růže pekelná. (Doslov), in J. Š. Kubín: Růže pekelná (1965); Zemřel národní umělec J. Š. Kubín, LitN 1965, č. 45; J. Š. Kubín vědec, Věda a život 1966, č. 1; Josef Škvorecký: Nápady čtenáře detektivek, Impuls 1966, č. 1; Jazyk a styl J. Š. Kubína, Naše řeč 1966, č. 1; Pokus o M. V. Kratochvíla, ZM 1966, č. 5; Josef Kocián: Jiří Orten, Impuls 1967, č. 1; Kompozice staročeského Rozmlouvání člověka se Smrtí, LF 1968, č. 2; Dopisy Gustava Frištenského J. Š. Kubínovi, Impuls 1968, č. 8; Jak je udělán Bassaxofon (o Škvoreckého novele Bassaxofon), Plamen 1968, č. 12; Kompozice Tolstého prózy Dětství, Československá rusistika 1970, č. 1; Kompozice Vlažné vlny Aleny Vostré, ČL 1970, č. 5–6; Sovětská literární věda dvacátých let o kompozici prózy (Doslov), in Kompozice prózy (1971); Kompozice Fuksova románu Variace pro temnou strunu, ČL 1972, č. 1; Kompozice Ostrovského Bouře, Československá rusistika 1972, č. 3; Dualita Pana Theodora Mundstocka, ČL 1973, č. 3; Kompozice Písně o Štemberkovi, LF 1975, č. 1; Román Oldřicha Šuleře, Časopis Slezského zemského muzea 2004, série B, č. 3; Kompozice Wolkrovy Balady o námořníku, ČL 1975, č. 5; Kompozice Bezručova Bernarda Žara, SaS 1975, č. 4; Kompozice Komenského Listů do nebe, Studia Comeniana et historica 1976, č. 13; Pohled do Kainarovy dílny, ZM 1977, č. 1; Kompozice Šafaříkovy balady Lel a Lila, Slovenská literatúra 1977, č. 2; Kompozícia Ostrovského hry Les, Slovenské divadlo 1977, č. 4; Rakovnická vánoční hra, LF 1977, č. 4; Kompozícia Králikovej Krásnej neznámej, Slovenské divadlo 1979, č. 1; Kompozice Gogolových Mrtvých duší, Slavica Slovaca 1979, č. 4; Majster Šikula, Romboid 1979, č. 12; Kompozice Bezručovy balady Maryčka Magdónova, Časopis Slezského muzea 1979, série B, č. 2; Kompozice Sváru vody s vínem, LF 1979, č. 4; Kompozice Komenského písně Plésání duše věřící, Studia Comeniana et historica 1979, č. 20; Tvar Šikulovho románu, Romboid 1980, č. 9; Druhý román Fráni Šrámka, Slavica Lundensia 1980; K poetice Konstantina Biebla, Studia Slavica 1980; Tektonikon Josefa Kožíška, ZM 1981, č. 1; Kompozice Komedie o turecký vojně, LF 1981, č. 2; Kompozícia Tolstého hry Cár Fiodor, Slovenské divadlo 1981, č. 2; Kompozice Bezručovy balady Pole na horách, Časopis Slezského muzea 1981, série B, č. 2; Kainarova absolutně skutečná báseň, ZM 1981, č. 8; Jedna ze Šrámkova Splavu, Slavia Occidentalis 1981; Kompozice Gogolovy povídky, Ruský jazyk 1981–1982, č. 4; Umění Urbanovy povídky, Slovenská literatúra 1982, č. 2; Poetikon Josefa Kožíška, ZM 1982, č. 6; Ballekov spôsob, Romboid 1982, č. 8; Kompozícia Čechovových Troch sestier, Slovenské divadlo 1982, č. 3; Jedna ze Zlatého máje, ZM 1982, č. 9; Kompozice Hrubínovy Křišťálové noci, in České drama v epoše socialismu (1982); Kompozice Čechovova Višňového sadu, Ruský jazyk 1982–1983, č. 3; Hrubínův kalendářový cyklus, ZM 1983, č. l; Kompozice Veresajevovy povídky, Slavica Slovaca 1983, č. 2; Kompozice Komenského epicedia, Studia Comeniana et historica 1983, č. 25; Sládkova miniatura, ZM 1983, č. 9; Co je kompoziční výstavba, ČJL, AUPO (1983); Čapkův noetický román, ČJL, AUPO (1983); Staročeská píseň Noci milá, in Jihočeský sborník historický 1983, č. 4; Zamyšlení nad Stříbrným větrem, in Literárněvědný sborník Památníku národního písemnictví 1983; Wolkrova dialogizovaná báseň, Slavia Occidentalis 40, (Poznań 1983); Hrubínova Pohádka o veliké řepě, ZM 1984, č. 6; Kompozice Arbesových Akrobatů, Českolipsko literární 6 (1984); Slovesný stavitel Čapek-Chod, ČL 1984, č. 4; Kocmánkova vánoční hra, Časopis Národního muzea 1984, řada historická, č. 2; Kompozice Bezručovy básně Žermanice, Časopis Slezského muzea 1984, série B, č. 2; Kompozice Komenského písně Život náš na světě je jen pouť, Studia Comeniana et historica 1984, č. 28; Velká kočičí pohádka, ZM 1984, č. 10; Kompozice Kocmánkova interludia O selském hňupu chtějícím žákem býti, Strahovská knihovna 1984; Kompozice Turgeněvovy Noviny, Slavica Slovaca 1985, č. 1; Byl také básník jako každý jiný (o F. S. Procházkovi), ZM 1985, č. 3; K poetike Jaroslava Seiferta, Romboid 1985, č. 3; Staročeská píseň o sedlácích, Jihočeský sborník historický 1985, č. 1; Kompozice Komenského písně Věčně Bůh jsa nepočatý, Studia Comeniana et historica 1985, č. 29; Tomanův kalendářový cyklus, ČJL, AUPO (1985); Pohled do Řezáčovy dílny, ČJL, AUPO (1985); Staročeská píseň o barvách, Jihočeský sborník historický 1985; Kompoziční výstavba Bezručovy básně, in Čtvrtstoletí bezručovského bádání (1985); Kompozice Gogolova Revizora, Ruský jazyk 1985–1986, č. 5; Kompozice Komedie o Františce a Honzíčkovi, Strahovská knihovna (1985–1986); Kompozice Stříbrného holuba Andreje Bělého, Slavica Slovaca 1986, č. 2; Kompozice Nezvalovy Manon Lescaut, Vítězslav Nezval – spolutvůrce pokrokové kulturní politiky (1986); Zahradníkův rok a Čapkova mistrovská kompozice, Sešity novináře 1986, č. 3; Kompozice Povídání o pejskovi a kočičce, ZM 1986, č. 8; Jiráskova Filozofská historie, LM 1986, č. 10, též in Alois Jirásek dnes (2000); Kompozice Hrubínovy Proměny, in Zbornik Matice srpske za slavistiku 30 (1986); Popěvek F. S. Procházky, Středisko 10 (1986); Ze života hmyzu, in Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity 35, řada literárněvědná, č. 33 (1986); Fejeton S. K. Neumanna, LM 1987, č. 1; Pancharti Ivana Hudce, LM 1987, č. 2; Hrubínova báseň o Palečkovi, ZM 1987, č. 5; Reportáž Václava Tilleho, LM 1987, č. 6; Bezpečné znalosti Ivana Kříža, Romboid 1987, č. 6; Kompozice Arbesovy prózy, in Českolipsko literární 7 (1987); Zamřížované zrcadlo – reportáž I. Olbrachta, Sešity novináře 1987, č. 3; O Sládkově a Procházkově poezii pro děti, ČJL 6, AUPO (1987); Kompozice Úderu Boženy Benešové, ČJL 6, AUPO (1987); Kompozice Mahenova Chrousta, in Slavia Occidentalis (Poznan, 1987); Causerie Miroslava Horníčka, Romboid 1988, č. 1; Exotická pohádka Františka Hrubína, ZM 1988, č. 2; Kompozice Komenského písně Pán můj mne již propouští, in Studia Comeniana et historica 1988, č. 35; Kompoziční umění Jakuba Arbesa, in Českolipsko literární 8 (1988); Kompozice hry Ester, LF 1988, č. 4; Románová tkáň Lidí na křižovatce, ČJL, AUPO (1988); O kompozici Procházkovy poezie pro děti, in tamtéž; O kompozici Hrubínovy poezie pro děti, ZM 1989, č. 2; Črta Jaromíra Tomečka, ZM 1989, č. 7, též in Odkaz Jaromíra Tomečka, (Eds.) J. Lacina – J. Poláček (2008); K poetice Jakuba Arbesa, in Českolipsko literární (1989); K staročeské písni Šla dva tovařišě, in LF 112 (1989), č. 3; Kompozice Macharova Říma, in Sešity novináře 1989, č. 4; Kompozice Čapkova románu Život a dílo skladatele Foltýna, in Slavica Pragensia 1989; Kompozice Klímovy Poroty, in Zbornik Matice srpske za slavistiku 37 (1989); Kompozice Kožíškovy básně, ČJL 1989; Kompozice Čapkova Krakatitu, ČJL 1989; Kompozice Knížete Stříbrného A. K. Tolstého, Wiener slavistisches Jahrbuch 1989; Kompozice Králikovy Poslední překážky, Slavia Occidentalis 46–47 (1989–1990); Očima Aleny Vostré, ZM 1990, č. 1; Biliard Petra Rittra a Zdeňka Šťastného, Romboid 1990, č. 2; Nenápadná poviedkárka Mária Topoľská, Romboid 1990, č. 3; Dášeňka Karla Čapka, ZM 1990, č. 4; Kompozice Dostojevského Běsů, Slavica Slovaca 1990, č. 2; Kompozice Komenského písně Ó ve všech svých divný nám skutcích, Bože, LF 1990, č. 3; Kompozice Daňkovy Vraždy v Olomouci, in Česká historická próza (1945–1985) (1990); Kompozice Hrubínovy Romance pro křídlovku, ČJL, AUPO (1990); Fejeton Karla Nového, ČJL, AUPO (1990); Kompozice Nerudova fejetonu. Wiener slavistisches Jahrbuch (1990); Románová iniciativa Jaroslava Havlíčka, ČL 39, 1991, č. 1; Český básník z Německa, List pro literaturu 1991, č. 28; Románové umění Františka Křeliny, Proglas 1991, č. 3–4; Figurální dvojice aneb A co ženy, pane dvorní rado?, Romboid 26, 1991, č. 9; Femme fatale a ostatní u A. Vostré, Romboid 1991, č. 10; Kompozice Čechovova Dramatu na lovu, in Studia philologica 1 (AUPO) (1991); Horníčkův Můj strýček kauboj, in Studia philologica 2 (AUPO) (1991); O slovesném umění Ivana Bunina, in tamtéž; Komenského píseň S světem se již žehnaje, LF 1991, č. 4; K duchovní poezii Anastáze Opaska, Akord 17, 1991–1992, č. 5; J. Mazáč: Tichá mše, Akord 17, 1991–1992, č. 7; Deziluzívní motiv aneb Stará dobrá kapela, Romboid, 1992, č. 3; Kompozice Siroty Podhradských Terézie Vansové, Slovenská literatúra, 1992, č. 1; B. Kubešová: Kočičí dlažba, Akord 17, 1991–1992, č. 9; Vstup do Brány blažených, Tvar 1992, č. 22; Kunderův Doktor Havel po třiceti letech, Tvar 1992, č. 32; Rozhlásek Eduarda Basse, Romboid, 1992, č. 8; Komenského píseň Ach, smutku můj, LF 1992, Supplementum 2; K morfologii poezie J. A. Komenského, Česko-polská pocta Komenskému (1992); Tvar Arbesovy prózy, Českolipsko literární (1992); Arbesova novela Rodinné drama, in Studia philologica 3 (AUPO) (1993); Adamité Jakuba Arbesa, in Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity 41, řada literárněvědná, č. 39 (1992); Ostrovského drama Výnosné místo, Opera slavica 1993, č. 1; Tvorba a utrpení Niny Svobodové, Rozhlasová univerzita Svobodné Evropy 1 (1993); Umělecký svět Josefa Knapa, tamtéž; Lidové hry českého baroka, tamtéž; Dámy a husaři Alexandra Fredra, Opera slavica 1993, č. 3; Bezručova báseň Smrt cézarova, in Slezský sborník 1993, č. 3; Kompozice Hlaváčkovy básně, in Studia philologica (AUPO) (1993); K poetice A. N. Ostrovského, in tamtéž; Mystik Jiří Langer, Tvar 1994, č. 5; O Alfredu Fuchsovi a jeho díle, Katolický týdeník (příl. Perspektivy) 1994, č. 13; Literární kritik Bedřich Fučík, Rozhlasová univerzita Svobodné Evropy (1994); Sloupek Karla Čapka, in Slovo v úzkosti a naději (1994); K tvarosloví Jesenského poezie, Romboid 1994, č. 7; Tvůrčí profil Zdeňka Kalisty, Katolický týdeník (příl. Perspektivy) 1994, č. 43–44; Andryszák z Mnichova, Alternativa 1994–1995, č. 2; Románový svět Egona Hostovského, in Hlavní téma: psychologická próza (1994); Kdo je Miroslav Horníček, in Studia philologica (AUPO) (1994); Umělecký projev Aleny Vostré, in tamtéž; O kompoziční výstavbě Bezručovy básně, Časopis Slezského zemského muzea 1994, série B, č. 2; Mácha–Tagung 1995, LitN 1995, č. 7; Umění Urbanova románu, Romboid 1995, č. 4; Kompozice Khintzerovy velikonoční hry, Akord 1994–1995, č. 8; Dvakrát na téma spisovatel a společnost, Alternativa nova 1994–1995, č. 8; Cestopisný fejeton Karla Čapka, Romboid 1995, č. 5; Opereta Witolda Gombrowicze, Opera slavica 1995, č. 1; Fejeton Karla Horkého, in Studia philologica (AUPO) (1995); K poetice Karla Schulze, Akord 1994–1995, č. 10; František Langer a Karel Horký, Alternativa nova 1995–1996, č. 1; Stavba Poláčkova Okresního města, in O Karlu Poláčkovi a o jiných (1995); Expozice čili Obrácení Ferdyše Pištory, in Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity 44, řada literárněvědná (1995); Prostor Michaela Třeštíka, Romboid 1996, č. 2; Legionářské divadlo a drama na Rusi, Alternativa nova 1995–1996, č. 9; Poetika Dykova Zmoudření dona Quijota, in Světová literárněvědná bohemistika (1996); Nad odkazem romanopisce Václava Prokůpka, Rozhlasová univerzita Svobodné Evropy (1996); Magdaléna J. S. Machara, in Žena – jazyk – literatura (1996); Publicista a umělec Karel Nový, in Studia philologica (AUPO) (1996); O Horníčkově tvůrčí dílně, Alternativa nova 1996–1997, č. 5; Rámcové vyprávění Josefa Kopty, Alternativa nova 1996–1997, č. 8; Groteskní romaneto Ladislava Klímy, ČL 1997, č. 3; Milan Kundera postmoderní?, Ponowoczesność a tożsamość (1997); Drahomír Šajtar, in Drahomír Šajtar – bibliografie (1997); Prozaik Karel Schulz, Alternativa nova 1997–1998, č. 6; Dykův román o roce 1897, in Umění a veřejnost v 19. století (1998); Hordubal Karla Čapka, ČL 1998, č. 3; Matka Karla Čapka, Zpravodaj Společnosti bratří Čapků 1998, č. 37; Román K. M. Čapka-Choda, in Studia philologica 8 (AUPO) (1998); Česká próza dvacátých let z hlediska kompozičního, in Studia philologica 8 (AUPO) (1998); Podzemní město Karla Poláčka, in Lidové noviny a Karel Poláček (1998); Románové torzo Viktora Dyka, in Neznámí (autoři) – neznámé (texty) (1999); Markéta Lazarová Vladislava Vančury, Alternativa plus 1999, č. 1–2; Historická novela Zikmunda Wintra, in Zikmund Winter mezi historií a uměním (1999); Morfologie tvorby bratří Čapků, in O interpretácii umeleckého textu 20 – Pragmatika umeleckej kompozície (1999); Novela Vladimíra Macury, její tvar a intertextualita, in Intertextualita v postmodernom umení (1999); Tvar Kunderovy Nesmrtelnosti, in Jak reflektujeme českou literaturu vzniklou v zahraničí (2000); Novela Egona Hostovského, in Návraty k velkým (2000); Saturnin Zdeňka Jirotky, in Świat humoru (Opole) (2000); Román Vladimíra Neffa, in Umělý člověk dvacátého století (2000); Román Jaroslava Foglara, in Ladění 2000, č. 3; Dramatická báchorka J. K. Tyla, in Romantismus v české a polské literatuře (2000); Povídka Karla Klostermanna, in Karel Klostermann – spisovatel Šumavy (2000); Román Karla Klostermanna, in tamtéž; Esej Otokara Fischera, in Literární věda na prahu 21. století (2000); Román Jaroslava Durycha, in Česká katolická moderna (2000); Záskok Járy Cimrmana, in Deset let poté (2000); Bezručova báseň Michalkovice, Časopis Slezského zemského muzea 2000, série B, vědy historické, č. 3; Román Milady Součkové, in Neznámý člověk Milada Součková (2001); Langrova novela pro děti, Ladění 2001, č. 1; Konec Hackenschmidův Viktora Dyka, in Česká literatura na konci tisíciletí (2001); Poláčkův Hostinec U kamenného stolu, Stylistyka (Opole) (2001); Scénování Zdeňka Zapletala, Alternativa plus 1999–2001, č. 3–4; Bylo nás pět Karla Poláčka, in Pátečníci a Karel Poláček (2001); Klíčový zpěv jako vyjadřovací prostředek, in O interpretácii umeleckého textu 23 – Pragmatika vyjadrovacích prostriedkov umenia 2 (2001); Balada Viktora Dyka, in Studia methodologica 10 (2002); Mrtvá řeka Karla Dvořáčka, Alternativa plus 2002, č. 1–2; Cyklus Libuše Čačalové, in Česká a polská emigrační literatura (2002); Valčík na rozloučenou Milana Kundery, in Život je jinde…? (2002); Česká próza čtyřicátých let z hlediska kompoziční poetiky, in Studia methodologica 11 (2002); Povídka Jana Čepa, Akord 2003, č. 3; K poetice Aloise Jiráska, in Cesta k realitě (2003); Prozaické tkanivo Ľudmily Podjavorinské, in Česko-slovenské vztahy v slovanských a středoevropských souvislostech (2003); Novela Ivana Olbrachta, Alternativa plus 2003, č. 1–2; Novela J. Š. Baara, Akord 2003, č. 3; Boží muka Karla Čapka, in Zpravodaj Společnosti bratří Čapků 2003, č. 42; Jdi za zeleným světlem Edvarda Valenty, Alternativa plus 2003, č. 3–4; Radúz a Mahulena Julia Zeyera, in Česko-slovenské vztahy, Evropa a svět (2004); Román Jana Vrby, Alternativa plus 2004, č. 1–2; Tetralogie Franty Župana, Ladění 2004, č. 1; Román F. X. Šaldy, in Studia methodologica 14 (2004); Česká próza desátých let 20. století z hlediska kompoziční poetiky, Alternativa plus 2004, č. 3–4; Lijavec Járy Cimrmana, in Karel Poláček a podoby humoru v české literatuře 19. a 20. století (2004); Novela Vojtěcha Martínka, Časopis Slezského zemského muzea 2004, série B, č. 2; První slovenský román, Aktuální slovakistika (2004); Půlnoční pacient Egona Hostovského, in Literatura určená k likvidaci, Obec spisovatelů (2004); Historický román Aloise Jiráska, Bohemica litteraria 7 (2004); Polonista Ludvík Štěpán přichází s ojedinělou publikací, Olomoucký den 12. 5. 2005; Román Antala Staška, in Dialog regionów: jedność państwa, prywatność regionu (2005); Román Karla Ptáčníka, Studia moravica 3 (2005); Rok na vsi bratří Mrštíků, in Perla v hrubé kazajce (2005); Povídkový cyklus, in Stabilita a labilita žánrů (2005); Počátek Holečkova cyklu Naši, in Ruralismus, jeho kořeny a dědictví (2005); Hanácká legenda Otakara Bystřiny, in Otakar Bystřina a současná doba (2006); Povídka Terézy Novákové, in Žena v české a slovenské literatuře (2006); Tři noci Egona Hostovského, in Literatura určená k likvidaci 2 (2006); K poetice Bohuslava Reynka, in Setkání s druhým (2006); Dobrodružný román M. V. Kratochvíla, Ladění 2006, č. 3; Novela Viktora Dyka a hra s dyádou, in Homo ludens v literatuře (2006); Prozaický debut Josefa Uhra, in Bohemica litteraria 9 (2006); Dobročinný večírek Egona Hostovského, in Literatura určená k likvidaci 3 (2006); Básně v próze Vítězslava Nezvala, Ladění 2007, č. 2; Romány Jarmily Loukotkové, in Labyrint ženského literárního světa (2007); 30. srpen 1914 Fráni Šrámka, in Karel Poláček a obraz první světové války v české literatuře (2007); Rážovo Pokušení na konci léta, in Slavistični zapiski, serija literaturoznavstvo (2007); Hrobník Karla Sabiny, in Jeden jazyk naše heslo buď 4 – Český romantismus – jiskření a záblesky (2007); Historický román Královna Eliška Rejčka, in Krajina mého srdce (2007); Román Viktora Fischla, in Slovensko mimo Slovensko(2008); Česká próza prvního desetiletí 20. století z hlediska kompoziční poetiky, in Slavica litteraria 2008, č. 1; Tomečkův jesenický cyklus, in Ladění 2008, č. 3; Kam spějí děti Karla Klostermanna, in Návraty k dětství v české a slovenské literatuře (2008); Román Vladimíra Körnera, Severní Morava 95 (2009); Seifertův Vějíř Boženy Němcové, in Slavica Wratislaviensia (2009); Sabinův román Na poušti, in Jeden jazyk naše heslo buď 5 – Revolučnost a nerevolučnost v české povaze (2009); K románovému cyklu Josefa Holečka (Naši II), in V ráji realistickém (2009); Otčenáškova novela Romeo, Julie a tma, in Moje oči musely vidět… (2009); Nezvěstný Egona Hostovského, in Literatura určená k likvidaci 4 (2009); Topos domu v próze Romana Ráže, in Dům v české a polské literatuře – Dom w literaturze czeskiej i polskiej (2009); S lodí, jež dováží čaj a kávu, in Moře v české a polské literatuře – Morze w literaturze czeskiej i polskiej (2009); Román Julia Zeyera, in Julius Zeyer, lumírovský básník v duchovním dění Evropy (2009); Putování za švestkovou vůní, Ladění 2010, č. 1–2; K profilu Rážových próz, Češtinář 2010–2011, č. 1; Morana Karla Sabiny, in Jeden jazyk naše heslo buď 6 (2010); Cesta po kolenou (kolem roku 1989), in Středoevropský areál ve vnitřních souvislostech (2010); Dobrodružný román L. M. Pařízka, Ladění 2010, č. 4; Žena hašteřivá a zoufanlivý manžel, LF 2011, č. 1–2; Morfologie Škvoreckého Zbabělců, in Svět kreslený slovem (2011); Biografický román Zdeňka Pluhaře, in Literární historiografie a česko-slovenské vztahy (2011); Groteska Pavla Kohouta (2011); K poetice Fráni Šrámka, in Viator Pilsnensis neboli Plzeňský poutník (2012); Olomouc slovesná, Host 2012, č. 6.
Edice (výběr): Karel Matěj Čapek Chod: Durové motivy (1959); Viktor Dyk, Stanislav Kostka Neumann, bratří Čapkové, Korespondence z let 1905–1918 (s M. Blahynkou a S. Jarošovou; 1962); Josef Štefan Kubín: Růže pekelná (1965); Čtení o kompozici. Sborník studií o kompoziční výstavbě prozaického díla (1970).
Překlady (výběr): J. Pyszko: Puklá pečeť polibku (1998); Zygmunt Dmochowski: Chytat chvíli – Chwytać chwile (2011).

LITERATURA
Knižně: Architektura textu: Sborník k 80. narozeninám Františka Všetičky (2012).
Články, studie a příspěvky k jubilejím: D. Šajtar: Laudatio pro Františka Všetičku, Dokořán 2001, č. 18; L. Pavera: Literární vědec František Všetička oslavil své sedmdesátiny, MfD (příl. Střední Morava) 3. 5. 2002; L. Pavera: Sedmdesátiny Františka Všetičky, Alternativa plus 2002, č. 1–2; L. Pavera: František Všetička sedmdesátiletý, Vlastivědné listy Slezska a severní Moravy 2002, č. 2; P. Marek: Všetička jako člověk a autor, in Z paměti literární Olomouce (2004); V. Stanzel: Vzpomínka studentská, in Z paměti literární Olomouce 2 (2006).
Recenze: Václav Říha: -J. V.-, RP 26. 7. 1965; -M. B.- (M. Blahynka), KT 3, 1965, č. 30; S. Jareš, ZM 1965, č. 11 * Josef Štefan Kubín: -E. Š.- (E. Šimunková), NK 1980, č. 20; -h- (Z. Heřman), ZM 1980, č. 9; J. Poláček, Rt 10. 7. 1980; -v- (V. Vodák), LD 3. 7. 1980; -os-, Pochodeň 5. 8. 1980; S. Urbanová, Ostravský kulturní měsíčník 6, 1981; O. Sirovátka, Národopisné aktuality (1982); V. Žemberová, Slovenská literatúra 1982, č. 2 * Kompoziciána: J. Melicher, NK 1987, č. 18; M. Kapinus, Rt 19. 5. 1987; V. Kostřica, Nové slovo 1987, č. 35; J. Špaček, Romboid 1987, č. 11; D. Žváček, KultM 1988, č. 4; I. Sulík, Slovenské pohľady 1988, č. 5; A. Macurová, ČJL 1987–1988, č. 4; Z. Niedziela, Pamiętnik Slowiański 38–39, 1988–1989 * Čtyři hlasy: -p- (M. Písková), Kdy, kde, co v Olomouci, říjen 1989; M. Blahynka, KultM 1989, č. 10; F. Valouch, Tvorba 1989, č. 45; J. Svoboda, Kmen 1989, č. 48; M. Kapinus, Rt 2. 12. 1989; M. Zelinský, Slovenské pohľady 1990, č. 3; Z. Zapletal, ZM 1990, č. 34 * Komenský básník: M. Kapinus, Slovácké noviny 1993, č. 26; D. Žváček, Hanácké noviny 17. 7. 1993; P. Kaiser, LitN 1993, č. 26; K. Komárek, Katolický týdeník (příl. Perspektivy) 1993, č. 26; M. Kapinus, Moravský demokratický deník Rt 17. 8. 1993; M. Trávníček, Proglas 1993, č. 5–6; Z. Šiška, ČJL 1993–1994, č. 3–4; P. Marek, Vlastivědný věstník moravský 1994, č. 1; A. Peutelschmiedová, Alternativa 1994–1995, č. 3; -AFi- (A. Fickerová), Brněnský večerník 8. 12. 1993 * Stavba prózy: M. Kapinus, SvSl 8. 10. 1993; I. Pospíšil, Rt 2. 11. 1993; P. Musil, Hanácké noviny 18. 11. 1993, též in Žurnál UP 1993, č. 7; V. Kostřica, LD 27. 12. 1993; -AFi- (A. Fickerová), Brněnský večerník 2. 2. 1994; -PH- (P. Hanuška), LitN 1994, č. 10; M. Trávníček, Proglas 1994, č. 2; D. Žváček, Tvar 1994, č. 9; -ap.-, NK 1994, č. 19; A. Peutelschmiedová, Hanácký kurýr 1994, č. 25; Z. Pechal, Opera slavica 4, 1994, č. 1; S. Pašteková, Romboid 1994, č. 7; Z. Šiška, Slavia 63, 1994, č. 2; L. Soldán, Alternativa nova 1995–1996, č. 1; N. Mlsová, Češtinář 1995–1996, č. 2; S. Rakús, Slovenská literatúra 1995, č. 6 * Jakub Arbes: P. Musil, Hanácké noviny 3. 5. 1993; -in- (I. Nermuťová), Puls (příl.) 3. 6. 1993; A. Haman, LitN 1993, č. 24; K. Komárek, LD 18. 6. 1993; B. Kolář, Učitelské noviny 1993, č. 26; M. Vojtíšková, Českolipské listy 26. 6. 1993; po (M. Pohorský), NK 1993, č. 25; M. Kapinus, Rt 21. 8. 1993; J. Schneider, Tvar 1993, č. 35–36; D. Čúzy, Romboid 1994, č. 2; D. Žváček, Hanácký kurýr 1994, č. 32; M. Šokarts (M. Strakoš), Moravský den 16. 11. 1994; A. Měšťan, Slavia 1994, č. 3; P. Mk. (P. Marek), Český časopis historický 1994, č. 4; M. Janovský, Moravský den 31. 8. 1995; M. Mlčoch, Alternativa nova 1995–1996, č. 1; D. Vlašínová, Brněnský večerník 14. 9. 1995; A. Zachová, Češtinář 1995–1996, č. 1 * Stavba básně: M. Trávníček, LD 14. 6. 1994; P. Musil, Hanácké noviny 27. 6. 1994; P. Marek, LidN (příl. Moravské listy) 19. 7. 1994; -plk- (P. Marek), Prostějovský týden 1994, č. 28; R. Czmero, Hanácký kurýr 1994, č. 35; D. Žváček, Tvar 1994, č. 17; A. Měšťan, Slavia 1994, č. 3; V. Řeřichová, ZM 1994, č. 3–4; D. Vlašínová, Naše Opavsko 1995, č. 18; P. Marek, Vlastivědný věstník moravský 1995, č. 2; L. Soldán, Alternativa nova 1995–1996, č. 1; H. Poláková, Jezik in slovstvo 40, 1994–1995, št. 6; L. Martinek, Češtinář 1996–1997, č. 3 * Před branami Omegy: V. Macura, Tvar 1995, č. 14; A. Haman, NK 1995, č. 29; M. Trávníček, Alternativa nova 1995, č. 4; M. Součková, Romboid (Bratislava) 1996, č. 6 * Stavba dramatu: V. Kostřica, Denní Telegraf 6. 2. 1997; H. Marešová, Hanácké noviny 12. 4. 1997; D. Žváček, Tvar 1997, č. 7; L. Pavera, Alternativa nova 1996–1997, č. 10 * Vnitřní vitráže: H. Marešová, Hanácké noviny 2. 1. 1997; M. Kapinus, Slovácké noviny 1997, č. 1; V. Lichý, Moravskoslezský den 29. 1. 1997, č. 24; -ac- (A. Crha), Brněnský večerník 13. 3. 1997; P. Hanuška, Tvar 1997, č. 7; P. Marek, Prostějovský týden 1997, č. 13; L. Pavera, Alternativa nova 1996–1997, č. 9; M. Trávníček, Texty, jaro 1997, č. 5; A. Haman, LitN 1997, č. 27; B. Kubešová, Český dialog 1997, č. 5; M. Zouharová, ČJL 1996–1997, č. 9–10; M. Trávníček, Proglas (příl. Literární příloha) 1997, č. 4; R. Sobotka, Svoboda 15. 10. 1997; E. Rosner, Alternativa nova 1997–1998, č. 2; AF (Al. Fetters), Náš čas 1998, č. 8; K. Komárek, Aluze 1998, č. 1; A. Crha, Brněnský den 9. 6. 1997 * Podoby prózy: B. Kolář, Hanácké noviny 26. 3. 1998; -sb- (R. Sobotka), Svoboda 4. 4. 1998; M. Kapinus, Slovácké noviny 22. 4. 1998; P. Marek, Prostějovský týden 1998, č. 16; M. Kapinus, Rt 29. 5. 1998; -šp- (Š. Prachařová), Orlické noviny 24. 6. 1998; A. Crha, Brněnský den 26. 6. 1998; P. Musil, MfD (příl. Střední Morava) 1. 7. 1998; Š. Prachařová, Rychnovský zpravodaj 1998, č. 7–8; -lkl- (L. Klukanová), Jihlavské listy 22. 9. 1998; Š. Vlašín, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 11. 9. 1998; M. Trávníček, Texty, jaro 1998, č. 9; J. Poláček, Ladění 1998, č. 3; J. Melicher, Literárny týždenník 1999, č. 7; V. Stanzel, Host (příl. Recenzní příloha) 1999, č. 3; B. Kubešová, Zpravodaj, časopis Čechů a Slováků ve Švýcarsku 1999, č. 1; I. Harák, ČJL 1999–2000, č. 1–2; -P. A.- (P. Andruška), Slovenské pohľady 1999, č. 2; L. Pavera, ČL 2000, č. 1; A. Haman, NK 1998, č. 16 * Dílna bratří Čapků: J. Brabec, Knihovnička LitN 1999, č. 33; A. Haman, LidN 19. 8. 1999; B. Kolář, Svoboda (příl. Středomoravský deník) 28. 9. 1999; Š. Vlašín, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 12. 11. 1999; J. Poláček, Rt 16. 11. 1999; -ek-, -jp-, Ladění 1999, č. 4; Z. Rédey, Rak 1999, č. 6; P. Marek, Prostějovský týden 2000, č. 1; M. Kapinus, Slovácké noviny 2000, č. 2; -sb- (R. Sobotka), Spektrum Rožnovska 1999, č. 16; P. Marek, Vlastivědný věstník moravský 2000, č. 2; B. Kubešová, Zpravodaj, časopis Čechů a Slováků ve Švýcarsku 1999, č. 11; F. Černý, Zprávy Společnosti bratří Čapků, prosinec 2000, č. 59; W. Sikora, Głos Ludu 12. 4. 2001; A. Zachová, Češtinář 2000–2001, č. 3; E. Dąbrowska, Stylistyka (Opole) (2000); J. Melicher, Romboid 1999, č. 10; D. Vlašínová, Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, řada literárněvědná (2001); M. Trávníček, Alternativa plus 1999–2001, č. 3–4; A. Gawarecka, Slavia Occidentalis (2000); M. Hronek, Hanácký a středomoravský den 23. 9. 1999 * Dílna Miroslava Horníčka: B. Kolář, Svoboda (příl. Středomoravský deník) 24. 11. 1999; B. Kolář, Hanácký a středomoravský den 1. 12. 1999, též in Olomoucký den; L. Pavera, MfD (příl. Střední Morava) 29. 1. 2000; Š. Modrý, Rychnovský zpravodaj 2000, č. 2; P. Marek, Prostějovský týden 2000, č. 9; Š. Vlašín, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 10. 3. 2000; M. Kapinus, Slovácké noviny 2000, č. 14; R. Sobotka, Svoboda 12. 4. 2000; D. Kroča, Host (příl. Recenzní příloha) 2000, č. 4; J. Kerbr, NK 2000, č. 16; B. Kubešová, Zpravodaj, časopis Čechů a Slováků ve Švýcarsku 2000, č. 7–8; L. Lederbuchová, ČL 2000, č. 5; J. Poláček, Duha 2000, č. 4; D. Inštitorisová, Javisko 2001, č. 3; A. Štěrbová, Alternativa plus 1999–2001, č. 3–4 * Tektonika textu: L. Pavera, MfD (příl. Severní Morava a Slezsko) 29. 5. 2001, též in MfD (příl. Střední Morava) 29. 6. 2001; B. Kolář, Olomoucký týden 2001, č. 22; -lp- (L. Pavera), LidN 11. 7. 2001; Š. Vlašín, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 24. 8. 2001; J. Frýzek, Orlické noviny 10. 8. 2001, též in Rychnovský zpravodaj 2001, č. 9; J. Poláček, ČL 2001, č. 5; E. Gilk, Tvar 2001, č. 21; D. Kroča, Host 2002 (příloha), č. 3; L. Šebela, Prostějovský týden 2002, č. 22; K. Komárek, Alternativa plus 2002, č. 1–2; L. Štěpán, Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity 51, řada Slavica litteraria (2002); I. Pospíšil, Kam v Brně (příl. Kam) 2002, č. 7–8; I. Pospíšil, in Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, řada literárněvědná (2002); B. Bakuła, Slavia Occidentalis 59 (2002); I. Pospíšil, Stil 2003, č. 2 * Daleký dům: M. Sígl, Týdeník Mělnicko 2001, č. 32; rem (M. Reissner), Zemské noviny (příl.) 17. 7. 2001; J. Poláček, LidN 16. 10. 2001; L. Pavera, MfD 31. 10. 2001 (příl. Kraj Moravskoslezský; E. Kováčiková, Kultúrny život 2001, č. 50; B. Kolář, Olomoucké listy 2002, č. 19; Š. Vlašín, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 22. 3. 2002; L. Šebela, Prostějovský týden 2002, č. 15; M. Trávníček, Alternativa plus 2002, č. 1–2; B. Jirásek, Plž 2002, č. 1; V. Stanzel, Host (příl. Recenzní příloha) 2002, č. 9; -Basil- (L. Soldán), Kam v Brně (příl. Kam) 2002, č. 12; M. Walczak, Bohemistyka (Wałbrzych) 2002, nr. 4; -zr-, Haló noviny 18. 8. 2001 * Olomouc literární: B. Kolář, Olomoucké listy 2002, č. 20; L. Šebela, Prostějovský týden 2002, č. 22; L. Pavera, MfD (příl. Střední Morava) 10. 6. 2002; J. Poláček, LidN 14. 8. 2002; I. Pospíšil, Host (příl. Receznzní příloha) 2002; E. J. Havlíček, Pro domo sua 2002, č. 6; J. Svoboda, Alternativa plus 2002, č. 3–4; L. Štěpán, Slavica litteraria 2003 * Lexikon literárních pojmů: B. Kolář, Olomoucké listy 2002, č. 47; K. Komárek, MfD (příl. Střední Morava) 11. 12. 2002; J. Poláček, LidN 13. 2. 2003, č. 37; I. Augustin, Noviny Slezské univerzity (Opava) 2003, č. 2–3; -ian-, Moravskoslezský deník (příl. Opavský a hlučínský Region) 11. 2. 2003; L. Šebela, Prostějovský týden 2003, č. 25; J. Balhar, Naše řeč 2003, č. 1; P. Hrtánek, Tvar 2003, č. 10; I. Kolářová, Bohemistyka 3, 2003, č. 1; D. Kroča, Host 2003 (příl. Recenzní příloha), č. 7; J. Toman, Ladění 2003, č. 2; J. Hrabal, Tvar 2003, č. 17; V. Žemberová, Alternativa plus 2003, č. 3–4; L. Lederbuchová, ČJL 2004–2005, č. 1; I. Pospíšil, Opera slavica 2003, č. 3; A. Jedličková, ČL 2004, č. 5; I. Pospíšil, Stil 2003, č. 2; B. Bogołębska, Bohemistyka 2003, č. 2 * Kroky Kalliopé: L. Šebela, Prostějovský týden 2003, č. 41; -jp- (J. Poláček), LidN 9. 10. 2003; F. Valouch, Alternativa plus 7, 2003, č. 3–4; též in F. Valouch, Čas v poezii, poezie v čase (2005); -po- (J. Poláček), Ladění 2003, č. 3; Z. Bařinková, Olomoucký den 13. 2. 2004; V. Stanzel, Host 2004, č. 6; K. Komárek, Tvar 2004, č. 13; H. Veličková, Krok 2004, č. 2; L. Štěpán, Slavica litteraria 7 (2004); I. Kolářová, Stylistyka (Opole) (2004); P. Hora, Aluze 2005, č. 2; I. Pospíšil, Stil 2003, č. 2 * Možnosti Meleté: Z. Bařinková, Olomoucký den 15. 6. 2005; B. Kolář, MfD (příl. Střední Morava) 23. 6. 2005; L. Šebela, Prostějovský týden 2005, č. 36; J. Poláček, Rt 31. 8. 2005, též in Olomoucký den 5. 9. 2005; P. Hora, Tvar 2005, č. 16; I. Kolářová, Stylistyka 15 (Opole) (2006); M. Fránek, LitN 2006, č. 46; D. Kroča, Host 2006, č. 10; L. Štěpán, Slavica litteraria (2006); J. Bílek, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 19. 8. 2005 * 57 plus 5 haiku: P. Hrbáč, Weles 2006, č. 27–28 * Morava a Slezsko literární: H. Bartková, Prostějovský týden 2010, č. 6; B. Kolář, Krok 2010, č. 1; Z. Bařinková, Akord 2009–2010, č. 7; P. Hora, Tvar 2010, č. 18; D. Kroča, Komenský 2010–2011, č. 1; J. Poláček, Duha 2010, č. 3–4; V. Stanzel, Střední Morava 2011, č. 31; -bé em- (B. Matyáš), Zvuk, jaro–léto 2011; B. Hoffmann, ČJL 2011–2012, č. 4 * Garance grotesknosti: B. Kolář, Krok 2010, č. 4; Z. Bařinková, Akord 2011; K. Komárek, Tvar 2011, č. 6; J. Poláček, Průhledy 2011, č. 1; I. Kolářová, Stylistyka 20 (Opole) (2011) * Ariadnino Arkanum: M. Bátorová, Slovenské pohľady 2012, č. 6 * Rakousko literární: B. Kolář, Krok 2011, č. 2; J. Poláček, LitN 28. 7. 2011; V. Stanzel, Host 2011, č. 7; Z. Bařinková, Akord 2011, č. 5 * Léta legionů: F. Cinger, Právo 7. 1. 2013; E. Gilk, Tvar 2013, č. 6; V. Stanzel, Host 2013, č. 6.
Rozhovory: F. Kobza, Kulturní měsíčník 1987, č. 2; -FK- (F. Kobza), KultM 1989, č. 3; F. Kobza, KultM 1990, č. 2; B. Kolář, Hanácké noviny 26. 1. 1995; B. Kolář, Hanácké noviny 3. 6. 1995; B. Kolář, Hanácké noviny 12. 10. 1995; B. Kolář, Hanácké noviny 26. 11. 1996; B. Kolář, Hanácké noviny 23. 1. 1997.

UKÁZKY Z OHLASŮ
Ani k Arbesovi nepřistupuje Všetička jinak – i tentokrát se zabývá kompozicí jednotlivých textů: co opus, to jedna kapitola. Autor je řadí prostě chronologicky, výběrem snad sleduje jistou žánrovou reprezentativnost (vedle rozborů romanet analyzuje také Arbesovy romány, povídku Moderní Magdaléna, drama Rodinné drama a také soudničky), nicméně o kritériích svého výběru žádnou informaci nepodává. Očekává-li čtenář (jak implikuje chronologické řazení), že autor bude chtít postihnout vývoj Arbesovy poetiky od raných textů po práce zralé, bude zklamán. Analýzy jednotlivých Arbesových textů jsou prováděny izolovaně a Pokus o závěr nepřináší o mnoho více než souhrn dílčích poznatků, konstatování, že ten a ten jev se vyskytuje u Arbesa tam a tam. Problematické jsou rovněž některé závěry o funkci jednotlivých jevů: Všetička má sklon si funkce a významu zaregistrovaných kompozičních významů buď vůbec nevšímat, nebo jejich význam nivelizovat. Je to dáno snad i tím, že jeho metoda je jednak příliš deskriptivní a pojmová síť (explicitně je prezentována v jeho Kompoziciáně) je nadto nedostatečná. Ruský formalismus byl jistě nesmírně podnětnou metodologií, ale po více než šedesáti letech je teoretický instrumentář pro analýzu prózy přece jen poněkud propracovanější, jemnější.
J. Schneider: Otazníky nad charakterem Jakuba Arbesa, Tvar 1993, č. 35–36, s. 21.

Román začíná v roce 1900, kdy na Arbese v listopadovém čísle Besed Času nevybíravě zaútočil kritik podepsaný Gamma – Gustav Jaroš (nedůvěřivý Tomáš mezi čtenáři si může tento text snadno v knihovně nalistovat). Všetička tuto událost literárního života přijal jako ústřední bod, ze kterého rozbíhá své vyprávění a rekapituluje zpětně dosavadní úhelné momenty Arbesova života. Kompozičně tak Všetičkův životopisný román stále pulzuje mezi časovou rovinou přítomnosti (listopad 1900 až duben 1914, přičemž obě ta data se u něj opticky velmi sbližují, jako by rámcovala dlouhé Arbesovo umírání, nekonečně dlouhé loučení se životem). Kompoziční záměr Všetičkova životopisného románu si tak podřizuje i rytmus závěru Arbesova života, ba přímo anuluje posledních jeho patnáct let, když je mění jen v prostor meditace, hořkého účtování s protivníky a vzpomínek. Fikce tu má sice ještě jiné, nápadnější prostředky (vyprávěním prostupuje několik symbolických motivů – záhadná figura tajemného vozataje, pták Fénix, modrý motýl Morphoachilaena, jelínek), ale většinou se musí spokojit s nenápadným posunutím životopisného faktu (Máchovo písmo, jehož tajemství Arbes odhalil, je u Všetičky vztaženo k šifrám řecké abecedy značkujícím Arbesovy životní protipóly). Všetička zamýšlel vytvořit beletristický text, napsat román, ale současně neměl chuť vzdát se ambicí literárněvědných a vlastně i osvětových: chtěl podat zevrubnou Arbesovu biografii. Uplatnění obou těchto záměrů najednou vyžaduje určitý problematický kompromis, volá po všestranně poučeném vypravěči plnokrevně epickém, ale současně i po vypravěči poučujícím, vypravěči, který je průvodcem po prostorách vlastního románu. […] To je obecný problém, se kterým musí prostě žánr životopisného románu počítat: buď autor vsadí na plastický obraz, na autonomní vyprávění, pro které konkrétní osud konkrétní historické postavy bude spíše záminkou a dobové reálie historické, kulturní a sociální jen rekvizitárnou pro hru ve stylu retro, nebo se pustí současně i do výkladu, objasňování příčin, komentářů a poznámek, které pak musí nápadně nenápadně včleňovat do textu.
V. Macura: Životopisný román s kompozicí (a s nostalgií), Tvar 1995, č. 14, s. 22.

Všetička ale v souladu se svým oblíbeným interpretačním zaměřením dal přednost rozboru kompoziční výstavby Rážových próz a prezentaci vybraných kompozičních postupů. Tím se dá jistě dokázat spisovatelova dovednost, ale podle mého názoru při tom přijde zkrátka celkový smysl uměleckého textu; a právě jeho vystižení nebo aspoň přiblížení bychom v literárněvědné monografii čekali. Všetičkovy analýzy numerického principu, osudového prostoru nebo syžetového rytmu jsou jistě seriózní a pravdivé, ale o širším významu probíraných próz nám řeknou asi stejně, jako by nám o hudební skladbě prozradil pouhý rozbor jejich harmonizace a instrumentace. Navíc se domnívám, že některá Všetičkova zjištění se smyslem Rážových textů souvisí jenom velmi volně.
K. Komárek: Grotesknost totality i svobody, Tvar 2011, č. 6, s. 22.

Přiznám se, že jsem do Všetičkovy perfektní knihy Ráže nečetl, ale nikoliv záměrně – prostě to tak vyšlo. Až jeho kniha mě k Rážovi připoutala a nelituji toho. Je to charakterní muž znalý svého řemesla, jenž nic nepředstírá: to je ta partie, která Všetičku asi přilákala, cit pro tvar, experiment (pokusnictví, jak říká Všetička, a autora vyzývá: jen houšť a větší kapky), na jeho prózách si mohl Všetička se svou kompoziční poetikou vyhrát.
I. Pospíšil: Pocta Františku Všetičkovi, Proudy 2012, č. 1, týž in L. Pavera – I. Pospíšil (eds.): Architektura textu: Sborník k 80. narozeninám Františka Všetičky (2012), s. 137.

Autor nevyužil ani potenciální významové hry, kterou mu nabízel na první pohled nezvyklý název. Legion je tradiční starořímské označení narážející – jak také jinak – na Langerovo působení v československých dobrovolnických jednotkách. Jediný, kdo tohoto knižního výrazu použije, a to v ironickém slova smyslu a ve zcela jiném kontextu, je Jaroslav Hašek, když komentuje porážku své Strany mírného pokroku v mezích zákona po volbách v červnu 1911. Anaforicky znějící název tedy představuje pouhou ornamentální dekoraci, jež s příběhem samotným souvisí pramálo. Při bližším ohledání Všetičkových vědeckých prací z posledních let zjistíme, že jde doslova o autorovu manýru, což dokládají tituly Podoby prózy, Tektonika textu, Kroky Kalliopé, Možnosti Meleté, Garance grotesknosti, Ariadnino arkanum. Je-li životopisný román v příslušných příručkách charakterizován jako žánr na pomezí beletrie a literatury faktu, mám za to, že Všetičkova próza má příliš blízko k druhému pólu. S výjimkou nečetných pasáží konstruujících potenciální inspiraci několika Langerových děl v ní mnoho uměleckých hodnot nenajdeme.
E. Gilk: Životopisný román – Qui bono? Tvar 2013, č. 6, s. 20.

Čtenáři teoreticky vyzbrojenému předchozím studiem (či paralelní četbou) Všetičkových odborných knih se otevírá pole pro takřka detektivní zkoumání textu a odhadování zákonitostí jeho výstavby, která se mimo jiné vyznačuje symetrií danou užitím středové kapitoly a rozvržením motivů – například matčina ušní choroba se objeví ve třetí kapitole od začátku a při vzpomínce na matku ve třetí kapitole od konce, obdobně je ve třinácté kapitole líčena Františkova návštěva italského Assisi, hlavní postavou reflektovaná opět třináct kapitol od konce. Intuitivní a snové scény, postava rezonéra, digresivní kapitoly, signifikantní čas, barevná symbolika, to vše ukazuje, že v knize vládne pevná autorská ruka a až konstruktérský um.
V. Stanzel: Langerovská anabáze, Host 2013, č. 6, s. 75.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 12. 7. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 12. 7. 2014 (js)

Eduard ZACHA

Napsat komentář

* 17. 6. 1951, Krnov
† 28. 6. 2012, Krnov

Zdroj: Archiv Marty Zachové

Narodil se v roce 1951 v Krnově. Po dokončení tamního gymnázia absolvoval dvouletou knihovnickou nástavbu v Brně. V roce 1970 začal studovat sociologii na FF UP, ale kvůli zrušení katedry sociologie musel přestoupit na obor teorie kultury, který absolvoval roku 1975. Nastoupil jako správce muzea v Litovli, ale toto místo byl nucen z politických důvodů po dvou letech opustit. Poté pracoval jako zedník, zásobovač ve stavebnictví, později jako personalista v olomouckých Dopravních stavbách a vychovatel. Po roce 1989 pracoval jako novinář (v Hanáckých listech a Velehradu) a probační úředník.

Verše psal již během svých středoškolských studií; první prózu napsal v souvislosti se smrtí svého dědečka – legionáře (více viz Autor o sobě a snech, in E. Zacha: O skryté Slávě a jiné texty, s. 176). Během brněnských studií se spřátelil s básníkem Petrem Mikešem a po příchodu do Olomouce také s básníkem a výtvarníkem Rostislavem Valuškem. „Olomoučtí tři králové“ (jak tyto tři autory nazval Jiří Kuběna: více viz J. Kuběna: Olomoučtí tři králové, Proglas 1990, č. 4) byli předními osobnostmi olomouckého samizdatu. Vydávali v počtu několika kusů díla vlastní i překlady; byli neodmyslitelnou součástí tzv. Setkání přátel (z nichž např. vzešla edice Texty přátel, Šlépěje v okně ad.).

Zacha v samizdatu vydal několik svých próz (Cvilín; Dva sny o chudobě a skryté slávě; Dopis příteli; Jizva – Svatý Šebestián; Tři sny), z nichž některé také zařadil do souboru O skryté Slávě (sny). Soubor, obsahující dvanáct próz-básní-snů, které byly napsány v letech 1971–1980, dostal podobu takřka bibliofilského vydání – graficky ho upravil Rostislav Valušek, náklad čítal sto číslovaných výtisků, přičemž prvních padesát bylo signovaných. Autor i jeho přátelé takto vědomě navázali na tradici knih vydávaných Josefem Florianem ve Staré Říši, které představovaly artefakty samy o sobě. Na volných nečíslovaných listech se rozevírá vnitřní autorův svět, který je těsně spjat s katolickou vírou, ale zároveň jeho „vize“ po dočtení (i při odhlédnutí od data vzniku jednotlivých textů) celého souboru působí sevřeným dojmem; mají jakousi vnitřní spojitost, kterou napovídá název; nejedná se totiž o surrealisticky laděná pásma a „prosté“ záznamy snů. Jednotící princip v těchto textech tkví v obratu k sobě samému a k poznání, že teprve skrze reflexi sebe samého je člověk schopen naleznout Boha (více viz P. Cekota: Řád slova a ducha, Tvar 1994, č. 13). Texty nejsou rozsáhlé, neplýtvá se v nich slovy, většinou neprvoplánové pointy fungují jako shrnutí v podobě otázky či konstatování, které však i přes svou nejistotu nad věcmi lidskými i nadpozemskými skrývá víru v člověka. A ten i přes veškeré sebetěžší zkoušky je schopen chovat naději a nalézat onu „skrytou Slávu“. Sny jsou nenásilně protkány odkazy k Bibli, a jak tomu u snů bývá, nelze je jednoznačně pojmenovat a interpretovat; jsou v nich pocity úzkosti i strachu, zářivá barevnost, místy až apokalypticky působící obrazy jsou vystřídány vzpomínkou či konkrétním každodenním prostorem. Právě u těch snů, kde převažuje vážnost sdělení, nejistota k člověku je střídána jistotou skrytou v Bohu, můžeme vypozorovat inspiraci např. dílem Jakuba Demla a Jana Čepa. V Zachově knižním debutu bychom mohli nalézt též podobnosti se sny Zbyňka Hejdy ze sbírky Lady Felthamová; příbuzné jsou si tyto knihy vedle zvolené formy „záznamů“ především nejistotou, nedůvěrou v sebe samého a ve viděné i „prožíváním“ snové skutečnosti; Zachovy sny ovšem v sobě skrývají především útěchu a naději tam, kde u Hejdy převažuje zmar nebo odhalené erotično. Posmrtně vydaný soubor Zachových próz O skryté Slávě a jiné texty obsahuje kromě nezměněných textů, otištěných v prvotině, také další – některé dosud vůbec nepublikované. Autor práci na výběru textů a koncepci svazku zahájil, ale bohužel ji nestačil dokončit. Edičně tak knihu připravil Rostislav Valušek a syn Eduard Zacha mladší. V knize, rozdělené na čtyři části, tvoří původní soubor O skryté Slávě úvodní část. Kniha obsahuje vedle dalších snů i drobné prózy a texty, které zůstávaly roztroušeny po nejrůznějších sbornících, samizdatových tiscích a v pozůstalosti autora a jeho přátel. V „nových“ textech není již tak určující křesťanská symbolika, autor v nich reflektuje originálním jazykem a vnímavě okolní svět, vlastní zážitky, momenty, společensko-politickou situaci atp. Obsahují také zasuté odkazy k Písmu, mystické náznaky, které zobrazovanému dodávají další, symbolický a univerzálnější rozměr. I když se často ocitáme na pomezí reality a snu, je autorovo vidění světa – někdy s ironickým ostnem – jasné a texty v sobě skrývají mnoho významů. Kultivované a úsporné texty často vycházejí z běžné situace, drobného detailu či postřehu, který třebaže nezřetelný, může být pro celek výpovědi stěžejní.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: O skryté Slávě (sny) (PP 1994); O skryté Slévě a jiné texty (PP 2013).
Díla otištěná časopisecky: Výběr z textů, Prostor Zlín 2000, č. 4/6; Pramen (sen), Host 2007, č. 3.
Příspěvky ve sbornících: Hosté na svatbě nebes a země: Sborník k šedesátinám Jiřího Kuběny (1996); Tvář v krvi: V zrcadle pozůstalosti, rodiny, přátel, hrobu (1996).
Články a studie: Budete jako mnichové opisovat a zase opisovat a tak dál, Scriptum 1995, č. 17/18, (přetisk ze smz. sborníku Setkání přátel: Otázky a odpovědi, Enato 11, 1989); Vydavatelská poznámka, in Jiří Vícha: Krajina milost (1991); Slovo o Janu Čepovi, Proglas 1990, č. 2.
Edice: Kurs Josefa Floriana (s Petrem Mikešem; smz. 1978, 1992); Jiří Vícha: Krajina Milost (1991).

LITERATURA

Studie a články: R. Valušek (ed.): Autoři čtvrtého čísla sborníku Bítov, in Bítov (1992), sv. 4; J. Kuběna: Olomoučtí tři králové, Proglas 1990, č. 4; V. Šibrava: Jenom sny?, NK 25. 5. 1994; P. Petr: Prostor Zlín 2000, č. 4/6; P. Hanuška: Hlasy v řídnoucí mlze, in Vertikální nostalgie (2002).
Recenze: O skryté Slávě: M. Putna, Souvislosti 1994, č. 2; P. Šaradín, LitN 9. 6. 1994; J. Hájková, Denní telegraf (příl. Příloha denního telegrafu) 14. 5. 1994; P. Cekota, Tvar 1994, č. 13; M. Exner, Český deník 14. 6. 1994; K. Kříčková, LitN 13. 10. 1994; P. Čichoň, Host 1994, č. 3; J. Šícha, Labyrint 1994, č. 8; M. Jeřábek, Brněnský večerník 18. 7. 1994; Z. Mitáček, Jihovýchodní pošta 1994, letní č. * Kurs Josefa Floriana: V. Novotný, MfD 23. 7. 1993; K. Komárek, Katolický týdeník 1993, č. 51/52.
Rozhovory: P. Petr, Box 1996, č. 6.
Nekrology: J. Dadák, Host 2012, č. 7.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Soubor dvanácti próz obsahuje záznamy autorových snů, z nichž každý nabývá podoby (jak už to u snů bývá) tematicky sevřeného a tvarově vybroušeného obrazu či spíše reliéfu. Vyniknout v plném světle každému z nich umožňuje precizní grafická úprava téměř bibliofilského tisku. Motiv snu samozřejmě evokuje především literárněhistorické souvislosti jakožto cenný zdroj inspirace či celé zákonitosti umělecké tvorby: od romantismu a K. H. Máchy přes symbolismus, dekadenci, spiritualismus až k surrealismu. Mnohotvárnost snových postupů v literatuře by si vyžádala samostatnou studii: sen jako vize, iluze, proroctví a zjevení (zvláště apokalyptické), útočiště, symbol, psychoanalytický nástroj, objektivní zákon… Z takové přehlídky nejvíce se naskýtá ke srovnání Jakub Deml v linii tvorby započaté Hradem smrti. Tajemství snu neponechává však Eduard Zacha význam a smysl čistě básnický, ale cítí i nutnost zařadit je do konkrétní metafyzické spojitosti. Proto je přes autenticitu a specifický existenciální prožitek každého z dvanácti snů mezi nimi jednotící princip a východisko – Skrytá Sláva. Tedy Tajemství, které není samoúčelem surrealistické změti ani odpoutaným panteistickým symbolem, ale přesným duchovním pojmem věčné blaženosti, Božího království, předmětem křesťanské Naděje. […] Fenomén moravské katolické tradice je nám tímto dílem zpřístupněn v plné síle uměleckého tvaru, v básnickém slově, které není než zástupným symbolem odkazujícím ke svému původu a Vtělení.
P. Cekota: Řád slova a ducha, Tvar 1994, č. 13, s. 22.

O autenticitě a nestylisovanosti jím zaznamenávaných snů nemůže být pochyb: třebas tradice je v nich víc než zřejmá. V jistém smyslu představují až jakýsi zrcadlový obraz Demlova Mého očistce […]. A i když podoba s Demlem se může zdát zavádějící až do těch figur (kdo by např. nevzpomněl při Zachově Mědvědu Demlova Bílého Medvěda), je to jen proto, že oba čerpají z téže bezedné studnice, v níž se napořád propast pozdravuje s propastí. Zacha je však bezvýhradně svůj – a přes všechnu zemanskou urozenost svého jazyka je – na rozdíl od Demla, který je vždy velký Umělec – jen pokorný a prostý až do jakési jitřní nenápadnosti a jasnozřivosti – řekli bychom čepovské. V naprostém kontrastu proti Demlovi, jenž nikdy neodolá svodům mučednické exhibice, pak Zacha zakrývá vždy svou tvář, v důsledném stínu ponechává svou osobnost: a jen tato jeho Anonymita je mu zárukou, že slouží Bohu (a ne Tělu, Světu, Ďáblu – ), a ne své slávě, i když i nad tou se pokorně zděsí, je-li mu příležitostně zjevena svědkem Apokalypsy, spoluostrovanem téhož Pathmu (tak hned ve vstupní próze Orel): „Kdo jsi, nebo spíše čeho se od tebe žádá, když ochránce máš tak silného a rodu vznešeného?“
J. Kuběna: Strážné sny Eduarda Zachy, in E. Zacha: O skryté Slávě 1994, nepaginováno.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Zkrácená verze později publikovaného Slova o Janu Čepovi prosloveného na olomouckém Setkání přátel dne 13. 1. 1989
Slovníkové heslo, mapující další osobnosti a aktivity, spojené se samizdatovou edicí Texty přátel
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 12. 7. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 12. 7. 2014 (js)

Miroslav KAPINUS

Napsat komentář

* 31. 12. 1931, Blížkovice u Moravských Budějovic

Ze septimy moravskobudějovického gymnázia přešel na tehdy právě založené pedagogické gymnázium v Jihlavě, po maturitě požádal o umístění na Moravské Slovácko.
Působil jako učitel na několika základních školách na Uherskohradišťsku (Bánov, Vlčnov, Strání). Poslední jmenovaná obec je významná nejen pro tamní Kapinusovo profesní působení (založil zde i literární kroužek, který se stal několikrát vítězem celonárodní soutěže dětské literární tvorby), ale Strání je často vzpomínáno i v jeho básních. Stál u zrodu Divadla poezie v Uherském Brodě v 50. letech, které bylo prvním souborem toho typu v republice a jehož členy byli studenti středních škol, úzce spolupracoval taktéž s divadelními soubory ve Vlčnově a ve Strání-Květné. Ve druhé polovině 70. let studoval dálkově na PdF UP. Zde ho vyučoval František Všetička, s nímž Kapinuse dodnes pojí blízké přátelství. Kapinus se již při studiích hluboce zajímal o francouzskou poezii a později se stal i překladatelem děl J. Cocteaua, L. Aragona, Saint-Pol-Rouxe, R. Desnose.

Psal fejetony do Slováckých novin, Rovnosti, Mladé fronty Dnes, Učitelských novin ad., přispíval taktéž do Literárního měsíčníku, Alternativy novy, Malovaného kraje, Tvorby, Kulturního rozvoje, jeho díla zazněla i na rozhlasových vlnách: povídka Poslední noc Jana Amose či povídka o Felixi Kadlinském Slavíček z Moravy (obě na Čs. rozhlase Brno v roce 1992), druhá jmenovaná povídka vycházela i na pokračování ve Slováckých novinách (1998). Kapinus je nositelem Ceny Učitelských novin za rok 1987, byl třikrát nejúspěšnějším autorem nakladatelství Alisa, je autorem vítězné básně v soutěži o Cenu Kantrix Kingové, získal třikrát Cenu královny Alisy, dvakrát Cenu Benjamina Kinga i ocenění na mezinárodní literární soutěži v polském Strumienni (2005).

Kapinusova tvorba je pozoruhodně jednotná – lyrický subjekt se toulá krajinou, je okouzlen přírodou, vnímá přírodní krásy v každém sebenepatrnějším detailu a v každé sebemenší proměně dané roční či denní dobou, vyslovuje svou úctu k zemi a k moravské kulturní tradici, lásku k domovu, vrací se do dětství – setkáváme se často s motivem paměti, dávna, vzpomínek a obecně času. Tímto naladěním, včetně tematizace ticha i obliby čtyřveršové formy, je autor blízký Janu Skácelovi, v básnickém zachycení různých druhů květin pak zaznívá i ozvěna Jakuba Demla (či Roberta Desnose, jehož Kapinus překládal a jehož čtyřverší si zvolil jako motto svého výboru Rosou ozdobené ráno), v próze Chvála luk zveřejněné v časopise Obrys – Kmen (2001) nacházíme jako motto dvojverší Fráni Šrámka. Tematizace lásky a krásy ženského těla patří také k výrazným stálicím Kapinusovy poezie.

Svými verši doprovodil grafiky K. Holíka (Doma, 1992) či akty K. Beneše (Lásky dech, 1998, taktéž jako samostatný oddíl výboru Rosou ozdobené ráno, 2005).

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Doma (BB 1992); Moravské ticho (BB 1992); Poslední noc Jana Amose (P 1992); Slavíček z Moravy (P 1992, 1998); Večírek ve dvou s B. Smišovským (BB 1994); Korálky na stéble trávy (BB 1997); Lásky dech (BB 1998); Terezčiny oči (P 1992); Píseň země (BB 1999); Rok na Slovácku (BB 2000); Zrcadlení času (BB 2005); Chvály (TT 2006).
Výbory: Rosou ozdobené ráno (BB 2005).
Příspěvky ve sbornících: Uherský Ostroh poetický (1997); Na druhém břehu: Sborník členů Unie českých spisovatelů (2002); Současná poezie (2004); Vycházející hvězdy (2004); Milostná poezie (2004); Básníci třetího tisíciletí (2004); Současná poezie 2005 (2005).
Překlady: J. Cocteau: Hra v šachy (1992); R. Desnos: Zítra se bude mluvit řečí květin (2000).

LITERATURA

Studie a články: F. Všetička: Básník ze Strání, Alternativa nova 1996/1997, č. 5; F. Všetička: Zotvírán větrem do všech stran, in Z paměti literární Olomouce (2006); M. Červinka: Kniha brodského básníka skončila ve věži, Slovácký deník 7. 11. 2007, dostupné z: http://slovacky.denik.cz/zpravy_region/miroslav-kapinus-kniha-basni-2.html; L. Machala: Olomoucká polistopadová poezie, in Bohemica Olomucensia, Litteraria (2009); (poh): Básník Miroslav Kapinus slaví 80 let, Slovácký deník 4. 1. 2012, dostupné online: http://slovacky.denik.cz/tydenik_slovacko/basnik-miroslav-kapinus-slavi-let20120103.html.
Recenze: Doma: F. V., Miroslav Kapinus: Doma, Literární noviny 1993, č. 15; E. Horelová, Hold Moravě, Svobodné slovo 28. 9. 1994, též Svobodné slovo, Brno 5. 10. 1994 * Moravské ticho: L. Soldán, Básník jižní Moravy, Svobodné slovo, Brno 6. 4. 1993; R. Burián, Moravská poezie, Rovnost 22. 4. 1993; (jur), Tiše, ale slyšitelně: Brněnský večerník 10. 5. 1993; M. Trávníček, Verše ticha, luk a Strání, Lidová demokracie, Brno 6. 8. 1993 * Večírek ve dvou: M. Trávníček, Básně ticha a družné samoty, Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1994, č. 1/4 * Korálky na stéble trávy: F. Všetička, Čtyřverší Miroslava Kapinuse, Literární noviny 1998, č. 5; (nepodepsáno), Miroslav Kapinus: Navlékání korálků, Rozmarýn 1997, (podzim) * Rosou ozdobené ráno: A. Mikulášek, Kouzlo tradičnosti, Obrys – Kmen 2005, č. 39; M. Vašinová, Rosou ozdobené ráno, Malovaný kraj 2005, č. 5; F. Všetička, Miroslav Kapinus, Rosou ozdobené ráno, Akord 2010, č. 7.
Rozhovory: (nepodepsáno), Moravské ticho, Malovaný kraj 1993, č. 1.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Miroslav Kapinus si poněkud opožděně dodělával dálkově vysokou školu. Činil tak na olomoucké Pedagogické fakultě, kde jsem jej také poznal. Bylo to v druhé polovině sedmdesátých let, já byl učitel, on žák, byť byl o nějaký ten měsíc starší než já. Tehdy mi v jednom přiléhavějším okamžiku dal k přečtení svou rozsáhlejší báseň, vlastně poému, jež se ve své prvotní podobě jmenovala Paměť. Poému jsem si tehdy přečetl a připadala mi jako zjevení. Připomínala tvorbu Horovu třicátých let a podstatně se odlišovala od produkce normalizačních veršotepců.
F. Všetička: Zotvírán větrem do všech stran, in Z paměti literární Olomouce (2006), s. 333.

Kapinus patří k nehlučným básníkům, kterým se nejlépe naslouchá v tichu samoty s výhledem do hvězdné noci nebo do sluncem trýzněné zahrady. Mluví vlastním hlasem a dokáže přesvědčit o křehkém kouzlu starých věcí.
M. Trávníček: in M. Kapinus: Rosou ozdobené ráno, Napsali o autorovi (2005), [s. 100].

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 13. 4. 2014 (ich)

Bohumír KOLÁŘ

Napsat komentář

* 10. 11. 1932, Prostějov

Zdroj: Vladimír Janek

Dětství a mládí strávil v Prostějově, kde studoval v letech 1945–1950 na Reálném gymnáziu. Věnoval se skautingu a v roce 1947 se zúčastnil světového Jamoboree ve Francii. V roce 1950 přešel na nově založené Pedagogické gymnázium v Olomouci, kde následujícího roku maturoval. Poté učil na několika malotřídních školách na Šternbersku, v roce 1961 přešel jako učitel českého jazyka a dějepisu na školu ve Štěpánově a absolvoval příslušné studium na PdF UP. Od roku 1963 působil v Olomouci, nejdéle v ZŠ Olomouc–Nemilany. V letech 1971–1982 se o prázdninách věnoval vzdělávacím základnám pro učitele v Olomouci a v Praze. V roce 1983 se stal předsedou literární sekce VSMO. Po roce 1989 byl povolán na odbor školství, mládeže a tělovýchovy Okresního úřadu v Olomouci a po zřízení školského úřadu Olomouc v roce 1991 odešel do penze. Krátce působil i na přechodně zřízeném pracovišti MŠMT ČR v Olomouci.

Publikovat začal v roce 1978 v Učitelských novinách a v olomoucké Stráži lidu, přispíval taktéž do olomouckého Pulsu, prostějovské Stráže lidu, Nového Přerovska, do Školství a vědy, do Zpravodaje VSMO a do Střediska (Sborník VSMO), dále do Předškolní výchovy, Lidové demokracie, Hanáckých novin, Hanáckých kalendářů, do Svobody ad. Specializoval se zejména na kulturní zpravodajství, recenzní činnost a psaní fejetonů, glos a poznámek, publikoval rozhovory s významnými osobnostmi a zabýval se i vlastní literární tvorbou – je autorem velkého množství aforismů a básní, které postupně publikoval i knižně. Užíval různých pseudonymů, např. Přemysl Hanák, a v tisku jeho texty vycházely pod značkami Oflanec či Šťóchanec a pod zkratkami -bk-, -rř-, (AŘ), (kol), dále taktéž pod vlastním jménem či občas vinou redakcí chybně pod jménem Bohumil Kolář. Profesionálně se publicistice začal věnovat až po odchodu do penze.

Významná je zejména jeho činnost editorská – koncipoval výběrovou antologii Olomouc v literatuře 20. století (CD ROM, 1999) a autorsky se na ní podílel. Ve stejném duchu vytvářel s řadou spolupracovníků publikaci Slovanské gymnázium literární (2000), dále připravil k vydání shrnující almanach Literární sekce vlastivědné společnosti muzejní 1984–1998, almanachy Z paměti literární Olomouce 1 (2004), Z paměti literární Olomouce 2 (2006), Olomouc v české literatuře (2007), Haná v poezii (2008), Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc (2009), Almanach Literárního klubu Olomouc (2011), výbor z tvorby olomouckých autorů Olomoucké kašny (2001), výbory z děl a medailony básníků-výtvarníků Verše z Verše z [(2²)² + 2²] ateliérů (2010) ad. O Kolářově blízkém vztahu nejen k umění slovesnému, ale i výtvarnému svědčí několik dalších edičních počinů: připravil drobný tisk k výstavě Hudební motivy v české grafice (1983), katalog k výstavě Ladislava Jalůvky (1992), zpracoval pro Muzeum J. A. Komenského v Přerově básnickou tvorbu akademického malíře Vlastimila Kozáka a edičně připravil jeho Devět básní o krajině mého domova (1999). Podílel se taktéž na přípravě bibliofilie Město velebené veršem (1999), redigoval sborník Olomoucká haiku (2006), v němž jsou obsaženy i jeho vlastní verše, připravil bibliofilské tisky Černé umění a Olomouc (1999), Žena a láska v tvorbě olomouckých autorů (2000) a téhož roku Pour Féliciter (výbor vánočních a novoročních veršů, přání a myšlenek olomouckých autorů) a mnoho dalších. Napsal doslovy ke knihám Aloise Volkmana (K prahu domova, Stopy co doby tropí), Miloslava Holce (Stopy času) či Bohuslava Ignáce Červinky (Verše přátelům). Literární přátelé věnovali Kolářovi k 70. narozeninám jubilejní tisk Místo benefice s podtitulem Bohumíru Kolářovi od přátel (2002) a o pět let později jubilejní sborník k autorovým pětasedmdesátinám, jenž nesl název B. K. 75 (2007). Základní informace o autorově tvorbě jsou shrnuty ve dvou bibliografiích: Bohumír Kolář: Bibliografie 2002 (2002) a Bohumír Kolář: bibliografie: autorské a ediční projekty a počiny (2010).

První impuls ke Kolářově literární tvorbě přichází v 80. letech – povznesené komentování školní praxe se mu stává prostředkem k vymanění z třicet let trvajícího učitelského stereotypu. V letech 1992–1996 pak svými aforismy, tentokrát již na téma znepokojujících společenských jevů a událostí, přispíval do Hanáckých novin (značka Oflanec či Šťóchanec). Aforismy z obou období vyšly souborně pod názvem Myšlenky a aforismy psané za katedrou (2000). Autor je připravil a vydal na popud oddělení Regionální literatury a informační služby okresní knihovny Olomouc. V témže roce vydal Verše psané za katedrou, knižní soubor dřív porůznu publikovaných veršů. Tvorba aforistická u Koláře pokračuje až do současnosti, na první knihu navázalo za dvanáct let množství dalších titulů podobného ražení.

Ke Kolářově tvorbě aforistické je však nutno poznamenat, že v mnoha případech se kvůli obšírnému vyjadřování vlastně o aforismy nejedná. Autor přitom sklon k mnohomluvnosti nikterak nepotlačuje a v podstatě platí: čím pozdější Kolářova kniha, tím košatější výpovědi obsahuje. Zde je také možno najít důvod, proč z názvů Kolářových knih postupně mizí slovo „aforismy“ a je nahrazováno „myšlenkami“. Kolář jim dává podobu vázanou, avšak ani tak se mu pokaždé nedaří dosáhnout jasného, úderného a působivého sdělení.

Pozdní Kolářovy verše a texty tak kvalitativně převyšuje jeho tvorba z let osmdesátých, předkládaná s nadhledem, zkušeností i citlivým porozuměním: „Zrání / je čas rozdávání / sebe sama. / […]“ (Zrání), „Dětskýma rukama / se promění / i asfalt v zrcadlo. / […]“ (Sluníčko) či „[…] V té škole učí Ikarové, / kteří dokážou slepit / orlí perutě / i z malých nadějí.“ (Nemocniční škola, vše ze sbírky Verše psané za katedrou). Autorova volba volného verše poskytla prostor pro bohatší metaforiku a hru významů.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Myšlenky a aforismy psané za katedrou (TT 2000); Verše psané za katedrou (BB 2000); Sedm povídek napsaných za katedrou (PP 2001); Myšlenky a aforismy objevené později, ale snad ne pozdě… (TT 2001); Aforismy (Patáky proti skepsi) (TT 2003); Netuctové myšlenky balené po tuctech I. (TT 2006); Netuctové myšlenky balené po tuctech II. (TT 2007); Netuctové myšlenky balené po tuctech III. (TT 2007); Čerstvá kopa netuctových myšlenek (TT 2009); Netuctové myšlenky odtud a odjinud (TT 2009); Veletucet netuctových myšlenek od nás a od vedle (TT 2010); 4 kopy a 4 mandele netuctových myšlenek (TT 2011); Myšlenky namířené proti skepsi (TT 2011); Netuctové myšlenky z Česka (TT 2012); Netuctové myšlenky z dřívějška, některé přímo z včerejška (TT 2012); Půl tuctu půltuctů s půltuctem netuctových myšlenek 2012–2013 (b. d.) [2013].
Příspěvky ve sbornících: Město velebené veršem (Malý výbor básní o Olomouci) (1998); Verše, myšlenky a aforismy z konce století (Malý výbor z tvorby autorů spjatých s Olomoucí) (1999); Pour Féliciter (Malý výbor z veršů, přání a myšlenek) (2000); Žena a láska v tvorbě olomouckých autorů (Malý výbor veršů, myšlenek a aforismů) (2000); Slovanské gymnázium literární (antologie) (2000); Olomoucké hřbitovy a kolumbária (2001); Olomoucké kašny (Malý výbor z tvorby olomouckých autorů) (2001); Děti a dětství (Malý výbor z myšlenek a veršů) (2001); O.F.B. 2001: malý sborník dosud nepublikovaných básní, článků, projevů, dopisů a studií psaných k poctě O. F. Bablera (2001); Verše z cest (Myšlenky, verše a vzpomínky) (2002); Verše o Moravě (Malý výbor poezie) (2003); O Múze olomoucké a lidech kolem ní (2003); Z paměti literární Olomouce 1 (Sborník literárněvědných textů) (2004); Vlastivědná společnost muzejní 2001–2005 (Almanach s literární přílohou) (2005); Setkání (2005); Olomoucká haiku (2006); Z paměti literární Olomouce 2 (2006); Moje město Olomouc (vyznání, vzpomínky a zamyšlení) (2007); Olomouc v české literatuře (antologie) (2007); Haná v poezii (antologie) (2008); Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc (antologie) (2008).
Odborné práce: Jindřich Štreit ze Sovince aneb Kam (ne)vstoupila noha fotografa (2001).

LITERATURA

Bibliografie: B. Kolář: Bibliografie 2002 (2002); B. Kolář: bibliografie: autorské a ediční projekty a počiny (2010).
Studie a články: M. Tichák: B. Kolář slaví 70 let, Olomoucké listy 2002, č. 46; F. Všetička: BK aneb Kam vstoupila noha publicistova, MF Dnes 11. 11. 2002, též Střední Morava Dnes; -hv-: Muzeum umění Olomouc: Olomoucké haiku jako záblesk, Olomoucký Večerník 25. 9. 2006; V. Hradilová: Galerie Patro představuje skupinu PRSK, Právo – Střední a východní Morava 24. 3. 2010; Z. Šiška: Kolářovy blesky, šlehy i úsměvy, in Kolář, Bohumír: Veletucet netuctových myšlenek od nás a od vedle (2010); F. Všetička: Regionalistou z dobré vůle, in Kolář, Bohumír: Čerstvá kopa netuctových myšlenek (2009).
Recenze: Jindřich Štreit ze Sovince aneb Kam (ne)vstoupila noha fotografa: J. Karel, Jindřich Štreit ze Sovince aneb Kam (ne)vstoupila noha fotografa, in Střední Morava 2001, č. 13 * Z paměti literární Olomouce 1, 2: B. Kolář, Z podnětu VSMO vzniklo záslužné dvousvazkové dílo Z paměti literární Olomouce, Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci 2006, č. 292 * Z paměti literární Olomouce 2: M. Zahrádka, Kolářův sborník mapuje kulturní život Olomouce: soubor statí nabízí i neznámá fakta, Olomoucký deník 6. 6. 2006 * Olomouc v české literatuře: B. Kolář, Olomouc v české literatuře, Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci 2007, č. 294.
Rozhovory: B. Smejkal, Stálost je předpokladem kloudné úrovně, říká Bohumír Kolář, Hanácké noviny 8. 11. 1997; M. Čermáková Obršálová, Rozhovor s publicistou Bohumírem Kolářem, Kdy-kde-co v Olomouci 2002, č. 12; M. Čermáková Obršálová: Mgr. Bohumír Kolář, Kdy-kde-co v Olomouci 2006, č. 11.

UKÁZKY Z OHLASŮ

V autorově tvorbě není nic, co by bylo vykonstruované nebo smyšlené. Je to skutečnost dennodenní, tisíckrát obrácená i vrácená v naléhavém hledání lidské duše. Kolářovy šlehy planě neumravňují, ale snaží se napřímit trnitou cestu k lidství. Cítíme v nich smysl pro pravdomluvnost doby a občanskou statečnost těch, kteří se k ní dobývají a jsou proti těm, kteří z ní tyjí. Kolář není planý ironik, z jeho slov vystupuje touha po vyrovnaném právu pro všechny, a proto také uzpůsobuje ve svém projevu příslušné výrazové prostředky. Pracuje s nimi otevřeně, ale obezřetně, jako by s jednou hlavou utínal i ty ostatní, ty napomádované, nezřídka poloprázdné, ale povětšině elegantně skryté!
Z. Šiška: Kolářovy blesky, šlehy i úsměvy, in Kolář, Bohumír: Veletucet netuctových myšlenek od nás a od vedle (2010), s. 80.

Podotýkám a podtrhuji, že z jeho netuctových myšlenek lze za aforismy považovat jen některé, mnohé – a je jich většina – se roztékají do obsáhlejších sdělení. Teprve aforistická koncentrace je však skutečným uměním. […] Mám-li shrnout Kolářovo umělecké pokusnictví, pak za ním kdesi v pozadí stojí autor moralista. Myslím moralista v tom nejlepším slova smyslu. Jakým je např. také jeho přítel Alois Volkman. Oba spolu vlekou káru mravní nespokojenosti.
F. Všetička: Regionalistou z dobré vůle, in Kolář, Bohumír: Čerstvá kopa netuctových myšlenek (2009), s. 80.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autor hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 13. 4. 2014 (ich)

Miroslav KUBÍČEK

Napsat komentář

* 1. 10. 1934, Dolní Město u Světlé nad Sázavou

Zdroj: M. Kubíček ml.

Ve své rodné obci na Vysočině žil do dvanácti let, poté se s rodiči přestěhoval na Jesenicko. Obě krajiny Kubíčka ovlivňují v celé jeho tvorbě. Maturoval na jesenickém gymnáziu a poté studoval na FF UP obor český jazyk a literatura. Zde ho formovala nejen charismatická osobnost Oldřicha Králíka, ale taktéž přátelství se studijními kolegy Jiřím Pištorou a Radoslavem Lošťákem. Od roku 1960 učil na Střední zemědělské technické škole v Šumperku a v roce 1963 mu vyšel debut Dny sluncí. Přispíval do časopisů Červený květ, Plamen, Host do domu aj. a kriticky se vyjadřoval k politickému dění (zvláště v okresních novinách Naše slovo, v Červeném květu aj.). To mělo po roce 1970 za následek ztrátu zaměstnání, publikační zákaz a během normalizace byl veden jako osoba nepřátelská komunistickému režimu. Po roce 1989 se opět mohl věnovat pedagogické činnosti a stal se ředitelem Střední zdravotnické školy v Šumperku. Do literatury se Kubíček vrátil až v roce 1992, a to Jesenickými pohádkami a pověstmi, výbor z poezie z doby publikačního zákazu spolu s novými verši vyšel pod názvem Průzračnost.

Debut Dny sluncí je především sbírkou křehké milostné lyriky na pozadí lyriky přírodní, avšak nutno podtrhnout, že u Kubíčka je obtížné rozhodnout, která z těchto dvou složek je dominantní, neboť láska a příroda jdou v Kubíčkově tvorbě ruku v ruce v citlivé harmonii. Příroda je však nejen prostorem k prožívání lásky, je i místem osamocených toulek lyrického subjektu, jenž ctí zemi, souzní s přírodou a vnímá ji všemi smysly. Významnou roli hrají taktéž živly: „Žiji tak blízko živlů! / Jsem s živly ve svém živlu.“ (Dny sluncí: Živly, s. 28). Mezi vydáním první a druhé sbírky uplynulo pětatřicet let. Druhá sbírka s názvem Průzračnost vznikla jako výbor z rukopisů básní z let 1970–1997. Některé verše již naznačují cestu, po níž se Kubíček vydává až do současnosti. Je to hra s mateřským jazykem, což Kubíček podtrhl volbou názvu Lesy jazyčné – takto pojmenovaná sbírka však nemohla být čase svého vzniku vydána. Po letech se z ní mnohé básně ocitly v Průzračnosti. Motiv z původního titulu obsahuje báseň Naděje: „do jazyčných lesů / stále víc se vracím / utichá útrapa / na jeleních loučkách / na srstnatém mechu // když se slovo ztratí / sezobou ho ptáci“ (Průzračnost: Naděje, s. 45). V Průzračnosti je zřetelný akcent na formální vytříbenost básní a také experimentování s různými formami – například oddíl Japonerie je inspirován žánrovými formami haiku a tanka. Obsahově se však Kubíčkovy básně od japonské tradice odchylují, neboť mimo přírodních motivů často reflektují i problematiku osobní. Kubíčkovo veršové cizelérství se projevuje mj. důrazem na libozvučnost slovních spojení. Například báseň Podzimní se k Verlainově Písni podzimní hlásí nejen svým názvem, ale i pečlivým výběrem hlásek: „ztichlými místy listy zní / štíhlými dýmy vítr mísí / v mincířích listí stíny visí / tlí hlíny hlíny tlí / i mírný splín chvíli dlí“ (Průzračnost: Podzimní, s. 43). Kubíček taktéž vytváří mnohé neologismy a hojně užívá aliterace. Tu je možno dokonce označit za Kubíčkovo poznávací znamení, neboť jeho sbírky často nesou aliterační názvy (Volba volnosti, Rod roku, Hlučná hlína, Toulavou touhou).

Kubíček se taktéž věnuje tvorbě pro děti – je autorem knih Jesenické pohádky a pověsti, Pohádkové Jeseníky: Verše pro všechny děti, Hornohanácké pohádky a Pradědovy pohádky. Jeho pohádky a pověsti se taktéž dočkaly televizního zpracování ve formě hraných večerníčků pod názvem Venušánkovy příběhy ze Země děda Praděda.

Kubíčkova tvorba je silně autobiografická – nejen v básních referujících k autorově tvůrčí práci a v dílech tematizujících krajinu Jeseníků a Vysočiny, ale taktéž v tvorbě věnované spolužákům z doby studií na FF UP. Báseň Chlapec s rohlíkem z roku 1955 odkazující k osobě Radoslava Lošťáka přinesla Kubíčkovi již během studia úspěch v podobě ocenění ve fakultní literární soutěži. Milan Blahynka vzpomíná na Kubíčkovy univerzitní literární počiny takto: „Už téhož roku 1956 vyšel v KNO i sborník veršů mladých autorů olomouckého kraje. Z fakultních soutěží (porotovaných Oldřichem Králíkem, Jiřím Opelíkem a mnou) jsme měli tři básnické talenty: Josefa Galíka, Jiřího Pištoru a Miroslava Kubíčka.“ (M. Blahynka: Nám. Rep. 1, KLK, KNO, léta padesátá, in Z paměti literární Olomouce). Zmíněná báseň pak byla upravena a přetištěna ve sbírce Volba volnosti a ve výboru Toulavou touhou. Lošťák se pod týmž označením, tedy jako „chlapec s rohlíkem“ objevuje i v kapitole Spadl mi kámen ze srdce v Kubíčkově připravované knize Odvalený kámen. Ta obsahuje i následující vzpomínku na studentská léta: „Ve Ztracené ulici č. 13 jsme v jedné místnosti bydleli tři bohemisté, ale spíš se nám všem z tohoto studijního oboru říkalo bohémové. Obojí bylo pravda. Všichni tři jsme byli venkované a město nás omámilo, opíjelo, zlákalo, inspirovalo. […] Osudy nás tří byly podobné příběhům většiny studentů: studium, lásky, rošťárničky, starost o jídlo. Tak jsme si třeba říkali, že až si budeme vydělávat a sejdeme se, navštívíme všechny naše restaurace a budeme se přímo cpát. Sešli jsme se několikrát, ale studentský hlad se ztratil. Ztratila se Ztracená č. 13. Dům zbourali, ale všude kolem jen nám zaznívají naše kroky a verše a písně. Když tudy jdu, musím se zastavit, abych uchopil vzpomínku. Všechno je jiné. Nebo stejné?“ (Olomouc v české literatuře, s. 249). Kubíček taktéž vzpomíná na spolužáka Jiřího Pištoru, a to ve stejných sbírkách, ve kterých je zařazena i vzpomínka na Radoslava Lošťáka. Pištorovi je ve Volbě volnosti věnována báseň s názvem Příteli, tatáž báseň je (mírně modifikována) otištěna i ve výboru Toulavou touhou. Nově se zde objevuje báseň S Jiřím Pištorou v útoku.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Dny sluncí (BB 1963); Jesenické pohádky a pověsti (PP 1992); Pohádkové Jeseníky: Verše pro všechny děti (BB 1993); Hornohanácké pohádky a pověsti (PP 1997); Láskoviny (BB 2000); Vyznání městu a krajině (esej 2001); Bloudivá blízkost (BB 2002); Volba volnosti (BB 2003); Rod roku (BB 2005); Sladké hořkosti, hořké sladkosti (BB 2009); Pradědovy pohádky (PP 2009); Hlučná hlína (BB 2010); Ještě (BB 2012). Výbory: Průzračnost (BB 1998); Toulavou touhou (BB 2011).
Příspěvky ve sbornících: Olomouc v české literatuře (2007).

LITERATURA

Studie a články: F. Spurný: Miroslav Kubíček, doslov in M. Kubíček: Pohádkové Jeseníky (1993); F. Všetička: Průzračnost, in Olomouc literární (2002); F. Kobza: Nová blízkost, doslov in Volba volnosti (2003); J. Čechová: Miroslav Kubíček a jeho tvorba (Závěrečná práce PdF UP, 2006); B. Kolář (ed.): Miroslav Kubíček: Tři básně z mnoha, in Olomouc v české literatuře (2007); M. Blahynka: Pozvánka na výlet s básníkem Miroslavem Kubíčkem, Obrys – Kmen 2012; č. 28, též Haló noviny 11. 7. 2012; M. Blahynka: Doslov k básníkovu zářečí, doslov in M. Kubíček: Ještě (2012); F. Uher: Kubíčkův návrat k rodným kořenům, Cesta vrchovinou, srpen 2012.
Recenze (výběr): Dny sluncí: M. Blahynka, Proud poezie, Nová svoboda 27. 10., 3. 11. 1963; J. Svoboda, Na cestách za současnou poezií, Červený květ 1963, č. 10 * Jesenické pohádky a pověsti: (jš), Nesnadnost pohádky, Nové knihy 1992, č. 42; J. Šimůnek, Tvrdá zkouška, Zlatý máj 1993, č. 1; L. Martinek, Aktualizované pohádky z Jeseníků, ZM 1993, č. 4/5; R. Hányš, Jeseníky dostaly Pradědovy večerníčky, MFD, 26. 2. 2011 – 27. 2. 2011, Olomoucký Dnes * Pohádkové Jeseníky: Verše pro všechny děti: -š-, Nesnadnost veršů, Nové knihy 1993, č. 37 * Hornohanácké pohádky a pověsti: F. Všetička, Hornohanácké pohádky a pověsti, Hanácké noviny 8. 7. 1997; dit, Příběhy z Ječmínkova kraje, Nové knihy 1997, č. 33; M. Blahynka, Hornohanácké pohádky a pověsti potěší nejenom malé čtenáře, Haló noviny 11. 9. 1997 * Průzračnost: M. Blahynka, Výbor z poezie Miroslava Kubíčka přináší krystalicky průzračné verše, Haló noviny 4. 6. 1998; F. Všetička, Nalézání sebe sama, Literární noviny 1998, č. 30 * Láskoviny: M. Blahynka, Lakonické Láskoviny, Haló noviny 28. 4. 2000 * Bloudivá blízkost: F. Všetička, Kubíček dokazuje své mistrovství v umění zkratky, Olomoucké listy 2002, č. 34 * Volba volnosti: M. Blahynka, Volba nejtěžší cesty, Obrys – Kmen 2003, č. 38, též Haló noviny 19. 9. 2003; F. Všetička, Básnické miniatury Miroslava Kubíčka, Host 2003, č. 10, příl. Recenzní příloha * Rod roku: F. Všetička, Kalendářní cyklus Miroslava Kubíčka, Psí víno 2005, č. 35; M. Blahynka, Básník po sedmé, Obrys – Kmen 2005, č. 50, též Haló noviny 16. 12. 2005 * Sladké hořkosti, hořké sladkosti: M. Blahynka, Naděje nikoli náhradní, Obrys – Kmen 2009, č. 42, též Haló noviny 17. 10. 2009 * Pradědovy pohádky: M. Blahynka, Naděje nikoli náhradní, Obrys – Kmen 2009, č. 42, též Haló noviny 17. 10. 2009; (zbař), Jesenické pohádkové putování, Ladění 2009, č. 2/3 * Toulavou touhou: M. Blahynka, To nejpodstatnější, Obrys – Kmen 2011, č. 37, též Haló noviny 16. 9. 2011.
Rozhovory: F. Kobza, Dny sluncí, roky ticha, Kulturní měsíčník 1990, č. 4; D. Krčová, K psaní básní mě vedla jedině láska, tvrdí Kubíček, Olomoucký den 9. 3. 2002; L. Hetclová, „Hrozně rád se vracím na svou rodnou Vysočinu,“ říká básník Miroslav Kubíček, Šumperský a zábřežský Region 2002, č. 18; L. Hetclová: Literát se dočkal své osmé publikace, Moravský sever 2003, č. 36.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Teprve roku 1998 vydal výbor ze své více než třicetileté tvorby pod názvem Průzračnost. Rozdíl mezi předčasným debutem a zralou druhotinou je obrovský. Kubíček se v Průzračnosti projevil jako výrazný a významný básník. Sbírku charakterizuje sugestivní verš, přístupný a srozumitelný, navíc poučený na tvorbě předních světových básníků (jedna z básní např. navazuje na motiviku Jacquesa Préverta). Stál-li Miroslav Kubíček v šedesátých letech se svými Dny sluncí ve stínu Petra Kabeše, Jiřího Gruši a ostatních, pak v současnosti stojí po jejich boku (toto tvrzení je však tak trochu akademické, neboť Šumperák Kubíček vydal svou Průzračnost v malém nakladatelském domě v Zábřehu; důsažnost této sbírky na čtenářskou a odbornou veřejnost je následkem toho nepatrná).
F. Všetička: Průzračnost, Olomouc literární (2002).

Síla Kubíčkových básní je ve vytěžení sémantického maxima z minima různě souznivých slov vyznání oddanosti lásce životu, rodnému kraji (Kamenitý kraj mám za jeden z vrcholů celé české poezie domova) a Jeseníkům, kde básník žije a které v knize moderních pohádek místy až rozverných objevuje čtenáři. Při jejich psaní se zřejmě básník bavil stejně, jako se budou při jejich četbě bavit čtenáři a posluchači. Jestli je kde začátek nového a veselého nesentimentálního vlastenectví, pak je to právě zde.
M. Blahynka: Čarosloví Miroslava Kubíčka, Průhledy 2009, č. 3, 2009, s. 16.
Dostupné z: http://kotarbova.eu/000000Pruhledylistopad2009.pdf.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 1. 5. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 1. 5. 2014 (ich)

Bohuslav MATYÁŠ

Napsat komentář

* 30. 11. 1942, Trnava (Slovensko)

Středoškolská studia strávil na Jedenáctileté střední škole v Českém Těšíně, kde složil v roce 1960 maturitu. Poté nastoupil na FF UP ke studiu češtiny, hudební vědy a výchovy. Studium v roce 1964 přerušil a pracoval v archivu, jako kulisák, redaktor v Československém rozhlase a hlasatel. Posléze pokračoval ve studiu na PdF UP v oboru čeština – dějepis. Povinnou praxi vykonal jako metodik pro vzdělávání dospělých v okresním domě osvěty. Promoval v roce 1969 po obhajobě diplomové práce s názvem Bedřich Václavek a olomoucká činohra ve třicátých letech.

Z vyučujících si Matyáš nejvíce připomíná osobnosti bohemistů Jiřího Skaličky, svého pozdějšího blízkého přítele, a Jiřího Stýskala, s nímž zůstává v úzkém kontaktu. Oba při svém působení na FF UP významně podporovali tehdejší studentské aktivity. (B. Matyáš: Jo, tak na léta šedesátá se mě ptáte?, in Zpráva o Ikarově letu 1998, s. 81–82.) Celoživotního přítele našel i v Arnoštu Skoupém z katedry historie.

V době studií se Matyáš účastnil vzniku a organizoval činnost studentského divadélka Zápalka kabaret, které za nedlouhou dobu své existence v letech 1963–1964 inscenovalo poezii J. Jevtušenka a A. Vozněsenského Čistý oheň (premiéra v dubnu 1963) a kabaretní montáž Aneb cirkus Zelená Husa (premiéra v říjnu 1963). Představení (obě v režii divadelníka Jiřího Flíčka) osobitě koncipovaná z literárního, divadelního, výtvarného a hudebního vyjádření postojů mladé generace se setkala s výrazným ohlasem a dočkala se velkého počtu repríz, nejčastěji v Olomouci, ale také v Prostějově (zvláštní uznání poroty Wolkrova Prostějova 1963), v Ostravě, Opavě, v Brně i jinde. „Na pozvání Václava Havla, tehdejšího dramaturga Divadla Na zábradlí, se Zápalka kabaret, divadélko UP, oběma svými inscenacemi představilo v Praze (únor 64) a později (květen 64) se úspěšně zúčastnilo na téže scéně přehlídky malých divadel.“ (B. Matyáš: Jo, tak na léta šedesátá se mě ptáte?, in Zpráva o Ikarově letu 1998, s. 82.)

Matyáš se podílel i na tvorbě univerzitního časopisu FLP revue, který Tatjana Lazorčáková označuje za jednu z nejvýznamnějších studentských aktivit šedesátých let na UP. (T. Lazorčáková: Čas malých divadel 1996, s. 114.) Vysokoškolský měsíčník politicko-kulturního zaměření, orientující se na potřeby studentů, ale kriticky reflektující také události širšího kontextu, se zřetelnou jazykovou a stylistickou úrovní vycházel v letech 1964–1965.

Po ukončení studií působil Matyáš opět v olomoucké pobočce ostravské stanice Československého rozhlasu jako externí autor-publicista a spíkr a byl také redaktorem a hlasatelem tzv. okresního vysílání rozhlasu po drátě. Současně redigoval kulturní rubriku okresních novin Stráž lidu, v nichž během pražského jara patřil k progresivní části redakčního kolektivu. Publikoval rovněž v dalších denících a periodikách (Ostravský večerník, Moravskoslezský týden, Flora magazín, Kdy kde co v Olomouci, Lidová demokracie, Svobodné slovo, Nová svoboda ad., spolupracoval též s Československou tiskovou kanceláří). V srpnu roku 1968 se důrazně postavil proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Se skupinkou spolupracovníků z rozhlasu po vykázání z prostorů studia nadále vysílali z různých improvizovaných pracovišť až do 28. srpna.

Za normalizace mu coby údajnému exponentu pravicového oportunismu byla činnost v rozhlase i v novinách zakázána a byl vyloučen ze Svazu československých novinářů. Nedlouho psal ještě pro rozhlas, noviny a časopisy pod jmény svých přátel. Následně pracoval v různých dělnických profesích, v panelárně Pozemních staveb Olomouc–Bělidla jako mazač na peci v expanditce a jako jeřábník, poté jako skladník ve Strojní a traktorové stanici v Otrokovicích, kde se stal později revizním technikem zdvihacích zařízení a tlakových nádob (1980). V této profesi působil až do roku 2010.

V roce 1990 byl rehabilitován a jako volnému novináři mu bylo vráceno členství v Syndikátu novinářů ČR. V roce 1994 se na čas jako externista uplatnil v AZ rádiu Zlín a krátce jako šéfredaktor zlínských okresních novin. V letech 2004–2006 psal fejetony pro revue ZVUK, v letech 2005–2006 pro deník Zlínské noviny a v roce 2010 pro Mladou frontu Dnes. Dále publikuje především v kulturní revui Zlínského kraje ZVUK, kde je i členem redakční rady, a spolupracuje s literární redakcí Českého rozhlasu Olomouc. Od roku 2006 je členem Obce spisovatelů.

Matyáš se při své práci novinářské a rozhlasové věnuje s oblibou interview se známými osobnostmi; souborně vyšly ve dvou knihách pod tituly Rád jsem vás poznal (2003) a Rád jsem vás poznal 2 (2010). První soubor obsahuje čtrnáct rozhovorů, které vznikaly v rozmezí let 1992–2003 a byly uveřejněny v časopise ZVUK, některé odvysílalo i AZ rádio. S většinou tázaných se autor dobře zná, většina z nich je nějakým způsobem svázána se Zlínským krajem – viz B. Horníčkovou, V. Grycovou, A. Přidala, J. Stivína, J. Štreita, V. Komárka, J. Pavlicu, B. Kurase, J. A. Pitínského, Z. Lapčíkovou, L. Juráska, F. Řeháka, I. Theimera a L. Tokoše. Obdobně je koncipována také druhá kniha, která přináší třináct rozhovorů. Matyáš v nich přibližuje osobnosti M. Tognera, A. Skoumala, L. Smiřického, P. Dostála, M. Hrbáče, J. Rokyty, R. Jaroňka, P. Taussiga, F. Okénky, D. Maliny, M. M. Evena, J. Rohela a H. Maciuchové.

Vedle knih s rozhovory vydal Matyáš dvě knížky fejetonů, které psal původně pro tisk a rozhlas. V Matyášově podání se jedná o útvary, kde kreativní práce s jazykem, sémantikou slov i jejich zvukomalebností výrazně zvyšuje estetickou míru dotyčných výpovědí. První knižní soubor fejetonů nese název Nalejme si čistého vína! a obsahuje dvacet pět fejetonů (a jeden nerealizovaný scénář), které Bohuslav Matyáš připravoval pro nedělní vysílání AZ rádia Zlín v roce 1994 a které byly následně publikovány v denním tisku, především ve Zlínských novinách. Druhá knížka nese název Kýho víra!. Již název naznačuje, že se zde autor znovu představuje jako zkušený žonglér s českým jazykem. Obsahuje třiceti jedna fejetonů publikovaných v tisku během let 2004–2010. Osm fejetonů vzniklo pro rubriku s názvem Pazvuk v kulturní revui Zlínského kraje ZVUK v letech 2004–2006. Osmnáct fejetonů bylo uveřejněno v letech 2005–2006 v sobotních vydáních Zlínských novin a pět v Mladé frontě Dnes v roce 2010. Fejetony se vyznačují výraznou prací s jazykem. Matyáš ohledává významy slov, jejich zvukovou stránku i grafickou podobu. Přes patrné aktuální reakce na soudobé události si díky tomuto ozvláštnění zachovávají Matyášovy texty nadčasový charakter. Ten rovněž koresponduje se sváteční poklidnou atmosférou nedělního odpočinku, pro který byly povětšinou psány. Oba soubory fejetonů, stejně jako knihy rozhovorů, se setkaly s kladným kritickým ohlasem.

BIBLIOGRAFIE

Fejetony: Nalejme si čistého vína! (FF 1995); Kýho víra! (FF 2010).
Knižní rozhovory: Rád jsem vás poznal (2003); Rád jsem vás poznal 2 (2010); Rád jsem Vás poznal 3 (2016).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Kterak rozžati Zápalku aneb Dílčí zkouška paměti příslušníka jedné ze studentských „avantgard“, in J. Stýskal (ed.) strojopisný Sborník k padesátinám PhDr. Jiřího Skaličky, CSc. (1972); Dopis profesoru Stachovcovi (a dvě meditace pro sebe sama), in F. Stachovec (ed.), Almanach k 70. výročí založení gymnázia v Českém Těšíně 1921–1991; Milý příteli Davide Hrbku, …, in P. Šimčíková (ed.) Scriptum – revue Univerzity Palackého v Olomouci 1992; Jo, tak na léta šedesátá se mě ptáte?, in Oznámení o Ikarově letu 1998; Se štemplem i bez štemplu, in M. Sígl (ed.) Almanach českých novinářů: 1989–2008.

LITERATURA

Studie a články: T. Lazorčáková: Zápalka a FLP revue přídavkem, in Čas malých divadel (1996).
Recenze: Nalejme si čistého vína!: T. Lazorčáková, Hanácké noviny 5. 3. 1996 * Kýho víra!: T. Ježek, ZVUK Zlínského kraje jaro/léto 2011 * Rád jsem vás poznal: A. Bajaja, ZVUK jaro 2004; A. Štěrbová, Aluze 2004, č. 1 a MFD 31. 3. 2004 * Rád jsem vás poznal 2: P. Odehnal, ZVUK jaro/léto 2010; F. Všetička, Krok 2011, č. 4.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Olomoučtí milovníci kultury měli už v září loňského roku příležitost setkat se s některými interviewovanými osobnostmi ve Vědecké knihovně. Bohuslav Matyáš byl onoho večera tím, kdo vládl slovem, Richard Pogoda byl tím, kdo obstaral hudbu – skladbu složenou speciálně pro Bohuslava Matyáše. Ostatně kniha Rád jsem vás poznal 2 obsahuje rozhovory s osobnostmi, z nichž mnohé jsou spjaty s Olomoucí – patří k nim mimo jiné Hana Maciuchová, Milan Togner nebo Pavel Taussig. Největší význam Matyášova souboru však spočívá v tom, že čtenáře obeznamuje s mimometropolitní kulturou a vědou, což má nesmírný dosah a význam, neboť metropolitní média propagují a hlásají sama sebe.
F. Všetička: Bohuslav Matyáš zpovídá, Krok 2011, č. 4, s. 47.

Ve světě filmové a literární kultury se má za to, že dvojka bývá slabší. V případě těchto rozhovorů, které vznikaly v letech 2003–2009, to tak být nemůže. Matyáš v knížce představuje třináct výrazných tvůrčích osobností, třináct silných životních příběhů, které v řadě momentů působivě reflektují společenskou a kulturní atmosféru u nás, ponejvíce druhé poloviny 20. století. Po přečtení rozhovorů s těmito osobnostmi si čtenář, nepochybuji o tom, v duchu opakuje: rád jsem vás poznal, rád bych vás poznal osobně. Tady prostě nejde říct, že jsou to příběhy slabší než těch předcházejících čtrnáct.
P. Odehnal: Rád jsem vás poznal, ZVUK 2010, jaro/léto, s. 59.

Psaní i myšlení Bohuslava Matyáše je však z jiného soudku. Preferuje místo tolik „moderního“ beaujolais vína stará, vyzrálá a vždy s bohatými přívlastky. Při hledání zkratky k vyjádření jeho osobnosti napadá mě výraz starý bard, se všemi noblesními a veskrze pozitivními asociacemi, které k sobě tento výraz váže. Fejetony z tohoto sklípku obsahují tolik prapůvodních živin – laskavý humor i ostré popíchnutí, moudrost podivující se nad povýšením banality.
T. Ježek: Kýho víra!, ZVUK Zlínského kraje jaro/léto 2011, s. 112.

Od prvních řádků jde o setkání s autorem, který ovládá jazyk a styl, je nadán pohotovým postřehem, smyslem pro detail a citem pro dramatickou pointu. A co víc – s autorem, kterého baví pohrávat si se slovy, skládat je lehce, v přirozeně plynoucím dialogu s adresátem. Mozaika postřehů ze života je ozvláštněna chytrým humorem, jemnou ironií, pobaveným nadhledem i moudře a nenásilně nabízenými souvislostmi.
T. Lazorčáková: Čtení sváteční a pohodové, Hanácké noviny 5. 3. 1996, s. 5.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Životopis B. Matyáše na stránkách Píseček.cz
Recenze souboru fejetonů Kýho víra! na zlin.cz
B. Matyáš představuje knihu Rád jsem Vás poznal v pořadu Mozaika ČR3 (Vltava)
Článek o vydání knihy rozhovorů Rád jsem Vás poznal 2 ve Zlínském deníku
Recenze knihy Rád jsem Vás poznal 2 v kulturní revue Krok, s. 47–48.

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 21. 6. 2014 (pk)

Markéta PILÁTOVÁ

Napsat komentář

* 1. 2. 1973 Kroměříž

Studovala latinu a historii na FF UP, po získání bakalářského titulu (1994) nastoupila na magisterské studium romanistiky a historie, které úspěšně absolvovala roku 1998. Následujících šest let na mateřské fakultě pracovala jako odborná asistentka. Vyučovala např. literární překlad a sama se v té době věnovala překládání. Z období studií a pozdějšího působení na univerzitě Pilátová zmiňuje silný inspirační vliv romanisty Jiřího Černého a historika Jiřího Chalupy. (D. Kaprálová, [online] iDnes.cz, 1. 12. 2009.) V letech 2001–2003 působila jako lektorka na katedře slavistiky v Granadě ve Španělsku. V rozhovoru pro iDnes Magdaléně Havlíkové na otázku „Kdy se rozhodla věnovat psaní?“ odpověděla: „Pracovala jsem jako odborná asistentka na Univerzitě Palackého v Olomouci. Při výměně učitelů mezi univerzitami jsem se dostala do Španělska a uvědomila jsem si tam, že mě velmi baví psát reportáže.“ (M. Havlíková, [online] OnaDnes.cz, 20. 4. 2010.) Novinářskou kariéru zahájila v týdeníku Respekt, kde v letech 2007–2008 pracovala jako vedoucí zahraniční redakce. Následně pět let učila češtinu potomky Čechů, kteří emigrovali z Československa do Brazílie a Argentiny, a to v brazilském státě Mato Grosso do Sul, dále v Sao Paulu a Buenos Aires. Před dalším pobybem v Brazílii nedlouho pracovala v kulturním oddělení pražského Institutu Cervantes. V Respektu, Salonu (literární příloze Práva), Lidových novinách a dalších českých médiích publikuje eseje, reportáže, literární recenze, povídky a autorské sloupky. Její povídky vysílal také Český rozhlas 3 (stanice Vltava). Do češtiny přeložila román mexické spisovatelky Normy Lazo s názvem Věřící (2001) a také knížku pro děti Tajný život blech (2010) od argentinských autorů Alberta Peze a Roberta Cubillase. Dalším překladatelským počinem Pilátové byl jazykový převod kultovního argentinského komiksu Ricarda Linierse Macanudo (2011). Je vdaná za redaktora týdeníku Respekt Jiřího Sobotu.

Na poli krásné literatury knižně debutovala v roce 2007 románem Žluté oči vedou domů. Protagonistkami útlé knížky jsou čtyři ženy, jejichž příběhy se protínají. Základní linii tvoří milostný vztah české úřednice Marušky a dvojího agenta Jaromíra, který za komunistického režimu emigroval do Brazílie a tam se oženil. Přesto s Maruškou udržuje dlouhá léta korespondenční kontakt. Vyústění milostného trojúhelníku graduje po Jaromírově sebevraždě, kdy jeho brazilská manželka Luiza přijíždí do Prahy, aby se s Jaromírovou někdejší milenkou seznámila. Obě ženy se spřátelí a fabulačn linka se paradoxně uzavírá, když se Luiza rozhodne strávit zbytek života v Praze, kde se zamiluje do otce další z protagonistek, zatímco usedlá Maruška je odhodlána natrvalo vycestovat do Brazílie. Druhou linii románu tvoří vztah dvou mladších žen ze smíšených česko-brazilských rodin. Lena, která žije na ranči, se po smrti snoubence rozhodne odcestovat do Prahy, rodné země své matky. Zde se potká se svou bývalou kamarádkou Martou, která odešla do Čech kvůli napjaté rodinné atmosféře. Marta nakonec nachází partnera v českém psychiatrovi a po krátké cestě do Brazílie s ním zůstává v Česku. Lena se vrací na brazilský ranč a rozhodne se žít se správcem svého majetku. Románovou výpověď tvoří mozaika monologických promluv, v nichž se střídají jednotlivé hrdinky příběhu a jeden muž (Jaromír). Z líčení exotického prostředí je patrné, že ho autorka velmi dobře zná. Komorní příběhy plynou bez výrazných dějových zvratů, což zesiluje motivy osamocenosti a touhy po domovském ukotvení vlastní existence. Časté retrospektivní pasáže osvětlují důvody nespokojenosti s dosavadním životem i jeho nehybnou strnulost, která ústí v přijetí vlastní identity, smíření, popř. v nalezení nového směru. Motiv žlutých očí odkazuje k životní energii, síle čelit překážkám na cestě za svým štěstím. Debut Pilátové byl recenzenty přijat jako zralá próza a získal nominaci na cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého. Kniha byla přeložena do němčiny, nizozemštiny, polštiny, portugalštiny a španělštiny. Dvanáctidílnou stejnojmennou rozhlasovou četbu podle románu připravila pro Český rozhlas Kateřina Jirkalová v roce 2008.

Autorčin druhý román Má nejmilejší kniha byl taktéž nominován na cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého. Jeho dějová osa je těžko specifikovatelná, protože Pilátová předložila čtenáři spleť příběhů osmi postav. Hlavním dějištěm je hadí institut ve Velkém městě v Jižní Americe. Vypravěčem a jednou z postav je Ten, který tetuje, člověk, který utrpěl ztrátu paměti a jenž při výkonu řemesla vypráví příběhy z knihy slovanských pohádek. Motiv evropské kultury se protagonistům jeví jako exotický, stejně tak pro českého čtenáře je exotické prostředí a kultura zachycené v románové výpovědi. Dalšími postavami jsou arogantní a chladnokrevný zakladatel a vedoucí hadího institutu Michael Vidal, indiánská venkovská dívka Pajita, která rozumí řeči hadů, rovněž Pták, chlapec ze slumu, či Otto, psychiatr polsko-židovského původu. Leitmotivem je had se svými četnými a napříč kulturami se opakujícími symbolickými významy. Archetypální kolize pak ve spletenci příběhů představují konečnost života, nesmrtelnost a potřeba vyrovnat se s vlastní minulostí. Významná role je přisouzena rovněž prostředí jihoamerického města a divoké přírody. Atmosféra tamní kultury je v textu prezentována velmi barvitě s větším důrazem na mytické atributy a sociální specifika. Pilátová touto knihou (v roce 2012 přeloženou do němčiny) částečně navazuje na dlouhou tradici magického realismu. V rámci její prozaické tvorby je potřeba zmínit také povídkovou tvorbu, kterou publikuje především v kulturní příloze Salón deníku Právo. Zde otiskla např. povídky Zlatá kobra, Dlužníci, Cikánský zvyk a další. Knižně vyšla její povídka také v souborech Moře a pláž a Celý život budem šťastný… nakladatelství Listen. V roce 2011 se Pilátová představila rovněž jako básnířka. Sbírka Zatýkání větru těží obdobně jako obě prozaická díla převážně z autorčina pobytu v Brazílii a Španělsku, ale nalezneme v ní také básně o návratu domů a o českých kořenech. Formálně se básně Pilátové blíží jejím prozaickým textům, volné verše variují nejeden motiv známý v prozaickém provedení. Písňovost textů podporuje refrénovitá strukturace, respektive částečné obměňování vybraných motivů. (Některé básně ze souboru se staly textovými podklady pro písně zpěvačky Moniky Načevy.)

Samostatnou kapitolu literárního působení Pilátové představuje tvorba pro děti. Na svém kontě má již čtyři úspěšné prozaické tituly z této oblasti. Prvním počinem se stala kniha Víla Vivivíla a stíny zvířat, vyprávějící příběh vyhoštěné vílí holčičky, která se vydává do nebezpečného světa lidí, aby zde našla přátele a společně mohli zabránit pašování exotických zvířat. Kniha přímočaře poukazuje na špatné modely chování rodičů vůči svým dětem. Pilátová zde pracuje s postavou handicapovaného dítěte, jako je nevidomá Ema, která má vodícího psa, a přesto se s dětmi účastní dobrodružství. Také protagonistka je spíše antitezí klasických pohádkových víl. Je krátkovlasá a nosí kalhoty. O rok později Pilátové vyšly hned dvě knihy určené dětem. Kiko a tajemství papírového motýla byla nominována na cenu Magnesia Litera. Protagonistkou příběhu je japonská holčička Kiko, která jezdí s tatínkem, restaurátorem knih, po celém světě a přijíždí i do České republiky, respektive do Kroměříže. Kiko začíná chodit do školy a seznamuje se s cizími dětmi, jejichž jazyku příliš nerozumí, a proto s nimi komunikuje pomocí skládaček origami. Tatínek restauruje knihu v Kroměřížském zámku, z níž se vytrácí barevný obraz. Kiko se dozvídá o skrytém životě na zámku a rozhodne se s ostatními dětmi osvobodit všechny uvězněné duchy. Fantastický příběh autorka využila, aby na jeho pozadí, pomocí empatie nastínila problematiku kulturní odlišnosti, jazykové bariéry a xenofobie.

Víla Vivivíla a piráti Jižního moře navazuje na předchozí vyprávění: zachráněným zvířátkům je ve vílí bažině zima, a proto musí parta v čele s Vivivílou vymyslet řešení. Vedle známých postav zde autorka začleňuje také postavu olomoucké babi Bóži, optimistky, která mluví příznačným hanáckým dialektem. Pohádka Jura a lama pojednává o klukovi Jurovi, který se svými dvěma mámami žije na farmě v horách Jestřábníkách. Knihu pro děti vystavěnou na netradičním rodinném modelu ilustrovala Dora Dutková a její vydání podpořil Česko-slovenský ženský fond v rámci projektu zviditelňování stejnopohlavních rodin a dětí v nich. Kontroverzní téma se promítlo i do polarizace recenzních ohlasů. Obecně lze o Pilátové tvorbě pro děti konstatovat, že otevírá a citlivě přibližuje dětem témata, která nejsou příliš častým námětem dětských knih, např. jazyková a kulturní bariéra, týrání dětí, diskriminace handicapovaných, nebo život v homosexuální rodině. Ohlasy její tvorby se shodují, že tato citlivá a problematická témata dokáže dobře začlenit do jinak strhujících a dějem nabitých dětských příběhů. Aniž by si to malí čtenáři uvědomovali, jsou vedeni ke vzájemné toleranci, která je jim v dílech Pilátové předkládána jako samozřejmý a fungující model chování. Tvorba Pilátové je originální především tím, jak didaktický cíl dokáže zamaskovat prvky atraktivními pro malé čtenáře. Působivost jejích knih pak umocňuje jejich výtvarné provedení. Próza Gorilí táta je zařazována do tvorby pro děti a mládež, ovšem z ohlasů vyplývá, že ji čtou s potěšením také dospělí čtenáři (viz recenze na Klubknihomolů.cz). Jedná se o útlou knihu vzniklou na základě rozhovorů Pilátové s Markem Ždánským, gorilím tátou, bývalým ošetřovatelem primátů z pražské ZOO. Ústředním tématem textu jsou osudy gorily Moji doplněné o příhody ze života ostatních primátů, o něž ošetřovatel pečoval. Text je prosycen humorem, ale dochází i na smutné okamžiky v životě zvířat. Knihu ilustroval Daniel Michalík.

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Žluté oči vedou domů (R 2007, též e-book 2011); Má nejmilejší kniha (R 2009, též e-book 2011); Zatýkání větru (PP 2011); Tsunami blues (R 2014, též e-book 2014); Kulaté rámy slov (PP 2015); Hrdina od Madridu (P 2016).
Tvorba pro děti: Víla Vivivíla a stíny zvířat (2009); Kiko a tajemství papírového motýla (2010); Víla Vivivíla a piráti jižního moře (2010); Jura a lama (2012); Gorilí táta (s Markem Ždánským, 2013); Kiko a tulipán (P 2016).
Příspěvky v antologiích: Moře a pláž (2012, též e-book 2012); Celý život budem šťastný… (2012, též e-book 2012); Miliónový časy. Povídky pro Adru (2014, též e-book 2014); V. Holcová: Na dosah ruky/Within Hand’s Reach (2015, též bibliofilie 2015).
Překlady: N. Lazo: Věřící (2001); R. Liniers: Macanudo (komiks 2010); Macanudo 3 (komiks 2013); Macanudo 4 (komiks 2013); Macanudo 5 (komiks 2014); Macanudo 6 (komiks 2014); Macanudo 7 (komiks 2014).

LITERATURA
Studie a články: J. Topol: Lidové noviny 27. 1. 2010; A. Horáčková: MfD 25. 2. 2010; A. Horáčková: MfD 25. 2. 2011; L. Machala: 3 x 2 = ?: Nad prózami Hany Andronikové, Markéty Pilátové a  Petry Soukupové, in Česká literatura v perspektivách genderu: IV. Kongres světové literárněvědné bohemistiky. Jiná česká literatura (2010); K. Kubíčková: MfD 15. 8. 2011; B. Kostřicová: Třikrát Markéta Pilátová, in Bohemica Olomoucensia – Linguistica 2010, č. 3; P. Mandys: Týden 2007, č. 50; K. Jirkalová: Týdeník Rozhlas 2008, č. 42; P. Mandys: Přítomnost 2008, (Jaro); M. Balaštík: Host 2009, č. 2.
Recenze: Žluté oči vedou domů: O. Horák, Lidové noviny 1. 10. 2007; J. Rauvolf, Instinkt 2007, č. 39; M.  Nyklová, Knižní novinky 2007, č. 19; J. Šícha, Literární noviny 2007, č. 41; B. Gregorová, A2 2007, č. 42; P. Sladký, A2 2007, č. 44; L. Česálková, Literární noviny 2007, č. 46; (wc), Dějiny a současnost 2007, č. 11; Vl. Karfík, Xantypa 2007, č. 12; A. Haman – A. Cermanová, Tvar 2008, č. 1; D. Kaprálová, MfD 18. 1. 2008; L. Přeček, Host 2008, č. 4; Vl. Novotný, Český jazyk a literatura 2007/2008, č. 5; K. Horáčková, LitENky 2008, č. 5/6 * Má nejmilejší kniha: K. Jirkalová, Lidové noviny 7. 10. 2009; I. Srbková – M. Nyklová, Knižní novinky 2009, č. 22; P. Hrtánek, Host 2009, č. 10; Š. Kučera, Právo 10. 9. 2009, příl. Salon; T. Marečková, Nový Prostor 2010, č. 346; V. Karfík, Xantypa 2010, č. 3; V. Karfík, Týdeník Rozhlas 2010, č. 10; A. Vondřichová, A2 2010, č. 7; K. Kubová, LitENky 2009, č. 1; B. Majerová, LitENky 2010, č. 3; V. Novotný, Český jazyk a literatura 2009/2010, č. 4; M. Ljubková, Souvislosti 2010, č. 1; M. Vajchr, Revolver Revue 2010, č. 79; P. Janoušek, Tvar 2011, č. 4 * Víla Vivivíla a stíny zvířat: M. Švagrová, Lidové noviny 17. 3. 2010 * Kiko a tajemství papírového motýla: I. Matějka, Literární noviny 2010, č. 50; R. Kopáč, MfD 23. 12. 2010; J. Šrámková, A2 2011, č. 2; M. Otterová, Tvar 2011, č. 5; D. Iwashita, Hospodářské noviny 1. 4. 2011 * Jura a lama: K. Kubíčková, MfD 11. 5. 2012; Š. Kučera, Právo 31. 5. 2012, příl. Salon * Zatýkání větru: P. Odehnal, Host 2011, č. 8; T. Čada, H_aluze 2011, č. 17; A. Misař, Tvar 2012, č. 4 * Gorilí táta: K. Kubíčková, MfD 25. 6. 2013, příl. City Dnes, č. 6.
Rozhovory: J. Topol, Lidové noviny 6. 11. 2009, příl. Pátek; Š. Kučera, Právo 17. 12. 2009, příl. Salon; J. Švecová, Týdeník Rozhlas 2010, č. 13; Fr. Cinger, Právo 5. 3. 2011; A. Horáčková, MfD 14. 3. 2011; O. Horák, Lidové noviny 2. 10. 2007; J. Peňás, Týden 2007, č. 48; K. Horáčková, LitENky 2008, č. 5/6.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Žluté oči vedou domů překračuje [sic] i další hranice, za které se většinou odváží jen lehké čtivo – přes těžké doby a osudy, které zobrazuje, je její vyznění veskrze pozitivní. Každá z postav se [sic] nakonec najde své místo, svůj domov. Próza je také chválou mnohdy zesměšňovaného ženského přátelství, umění naslouchat a vzájemné solidarity. Tuto ódu však Pilátová zvládla, aniž by měla tendenci jakkoli znevažovat mužskou část populace. I v tomto ohledu se autorce daří udržet křehkou rovnováhu, tak typickou pro všechny vrstvy této prózy.
K. Jirkalová: Křehká rovnováha Markéty Pilátové, Týdeník Rozhlas 2008, č. 42, s. 10.

Nevelká knížka s provokativně růžovým přebalem se téměř jistě nestane pultovým hitem a dost možná bez vzruchu prošumí (či už prošuměla) recenzními rubrikami časopisů. Debut je to ale dobrý, ne-li výborný, a Markéta Pilátová není „nadějí“, jak se u debutantů s oblibou praví, ale zajímavou zralou prozaičkou. Snad ví, kým v temnotě je… a ještě nám to dá poznat.
A. Cermanová: Kým v temnotě vlastně jsme, Tvar 2008, č. 1, s. 2.

Pilátová v románu exponovala rozporuplnou jihoamerickou skutečnost: megapoli (něco mezi Sao Paulem a Riem) a za jejími hranicemi nekonečnou přírodu s tradičním společenstvím živého s neživým, život lidí s přírodou. Město, prales, pouště, pampa. Ona megapole, výron globalizace uprostřed mytického světa, představuje stejně živelný růst, je v ní vše, technologie i bída, tragika lidských osudů, rafinovaná krutost primitivního zločinu. I lidskost, jež vyzařuje z Pajity, „hadí ženy”. Nelze tu ani náznakem charakterizovat polomytickou krajinu s hadím propletencem postav a dějů, jež jsou napsány s obdivuhodnou stylistickou bravurou. Nezbývá než číst.
V. Karfík: Žena, která rozumí hadům, Týdeník Rozhlas 2010, č. 10, s. 18.

V próze jde hodně také o lásku – o její hledání a nalezení, i to však vede přes bolestné sebeuvědomění. Má nejmilejší kniha Markéty Pilátové přináší důkaz o nadčasové aktuálnosti silného příběhu. Epicky bohaté vyprávění má čtenáři i v dnešní postmoderní době co říci.
I. Srbková – M. Nyklová: Dvakrát o jedné knize, Knižní novinky 2009, č. 22, s. 23.

Punková pohádka hispanistky, novinářky a spisovatelky Markéty Pilátové (*1973) je svěží, moderní, úsporným, nicméně bohatým jazykem napsané čtení, jaké uchvátí bystré děti a jímž nepohrdne dospělý. Pokud se mu dostane do ruky, bude možná muset svým ratolestem leccos vysvětlit – a o to je ten text cennější. Nejen pro fantazii, kterou probouzí, nejen pro fantaskně zelenkavé ilustrace Jakuba Zicha, ale také pro nutnost odpovědí, jaké si vynucuje. Dobře těm dospělým tak.
M. Švagrová: Tahle knížka dospělým nefandí: Markéta Pilátová připravila ve svých punkových pohádkách past na rodiče, Lidové noviny 17. 3. 2010, s. 8.

Obraz japonské dívenky Kiko má kontury možné aktuální podoby dětství. Dítě bez jediného domova, dítě bez trvalé přítomnosti obou rodičů, bez trvalejších vazeb k vrstevníkům. Dítě, které je impulsy stále nových a nových prostorů (cestuje s tatínkem po celém světě) v proudu poznávání a nových, zatím pozitivních zážitků. Tak mohou vidět Kiko čeští čtenáři. Její příběh přes určité náznaky kamarádství s Evou a Lukášem je přece jen příběhem osamělého dítěte, jehož individuální situace na sebe strhává pozornost a zvláště v tak krátkém textu nedává prostor hlubší reflexi sociálního či kulturního kontextu. V tomto smyslu může knížka nás dospělé vést k zamyšlení, zda takový obraz dětství neskrývá i odvrácenou stranu.
O. Kubeczková: Pilátová, Markéta: Kiko a tajemství papírového motýla, [online] iLiteratura 24. 2. 2011. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/27825/pilatova-marketa-kiko-a-tajemstvi-papiroveho-motyla.

Ačkoliv jsme u Markéty Pilátové zvyklí spíše na tvorbu pro dospělé, musím se přiznat, že se mi její kniha pro děti líbí víc. Možná pro její Žluté oči vedou domů ještě dospěji. Na poli české prózy věnované dětem ale rozhodně udělala správný a obrovský krok kupředu.
L. Turecká: [online] Topzine 7. 2. 2011. Dostupné z: http://www.topzine.cz/vila-vivivila-a-pirati-jizniho-more-vila-vivi-se-vraci-tentokrat-v-roli-objevitelky.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Oficiální stránky autorky
Heslo na Wikipedie.cz
Medailon na Portálu iLiteratura.cz
Rozhovor na ČRo Radio Wave o knize Kiko a tajemství papírového motýla
Rozhovor na ČRo Radio Wave o knize pro děti Jura a lama
Pořad ČT24 také o knize Jura a Lama

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 21. 6. 2014 (pk), 5. 11. 2014 (ad), 22. 9. 2015 (ad)

Zdeněk VYHLÍDAL

Napsat komentář

* 21. 4. 1934, Žďár nad Sázavou

Narodil se do rodiny úředníka a zdravotní sestry. Ve Žďáru nad Sázavou vychodil obecnou školu a zažil zde v Horní ulici i události z konce války. Docházel tři roky na reálné gymnázium v Novém Městě na Moravě (1945–1948), posléze na Biskupské gymnázium v Brně. Když bylo v roce 1950 zrušeno, přešel na brněnské klasické gymnázium, kde v roce 1952 složil maturitu. Než mohl nastoupit ke studiu na vysoké škole, musel kvůli náboženskému vyznání rok pracovat jako pomocný dělník ve slévárně. Poté studoval na Filozofické fakultě brněnské univerzity kombinaci čeština s literárněvědnou specializací a polština. Po studiích krátce pracoval jako redaktor Krajského nakladatelství v Havlíčkově Brodě. Následovala roční vojenská služba, po které působil jako redaktor literárního vysílání Československého rozhlasu v Ostravě a zpravodajského oddělení v Brně. V roce 1963 musel místo na základě rozhodnutí krajského výboru KSČ opustit. Stal se vedoucím kulturní rubriky brněnské redakce Svobodného slova. V následujících letech přesídlil do Olomouce. Pět let (1964–1969) zde byl zpravodajem téhož listu. Současně vyučoval jako externista na PdF UP, kde byl v letech 1969–1974 zaměstnán jako odborný asistent. Zabýval se především starší českou literaturou a teorií literatury. V roce 1967 získal doktorát na FF UP, a to na základě práce Jakub Arbes jako literární historik a kritik. V roce 1968 působil ve funkci předsedy Okresního sdružení organizací dětí a mládeže v Olomouci, byl členem redakční rady časopisu Student a spolupracoval také s Vysokoškolským svazem studentů Čech a Moravy. V roce 1974 v Brně přednášel souběžně obor rozhlasové a televizní dramaturgie na katedře dějin věd a umění Filozofické fakulty tamní univerzity. V tomtéž roce byl z olomoucké PdF propuštěn, což vyústilo v jeho návrat do Brna. Zde byl živ především z honorářů novin, časopisů, rozhlasů a televize. V roce 1980 byl jedním ze zakladatelů a poté předsedou Českého svazu ochránců přírody v Brně, který se zaměřoval především na ochranu domácích zvířat. Kvůli nonkonformní činnosti a kontaktům se zahraničím byl v roce 1984 ve vykonstruovaném procesu odsouzen k podmíněnému šestiměsíčnímu trestu odnětí svobody. Z podobných důvodů byl ještě v roce 1988 zatčen a čtyři měsíce vězněn. Po převratu byl rehabilitován Československým rozhlasem i UP. V roce 1990 založil Ligu na ochranu zvířat, během let 1990–1991 řídil měsíčník politické strany Společnost pro Moravu a Slezsko – Hnutí za samosprávnou demokracii s názvem Moravská orlice, přičemž v roce 1991 pracoval též jako tiskový mluvčí této strany. V letech 1993–2002 působil jako externí redaktor rozhlasové stanice Svobodná Evropa. V roce 1996 kandidoval do senátu jako nezávislý. V roce 2010 byl oceněn Skleněnou medailí, nejvyšším oceněním Kraje Vysočina.

Již v době vysokoškolských studií v Brně (od roku 1954) začal psát literární recenze do Mladé fronty (především brněnského vydání), Červeného květu (Ostrava), Jiskry (Jihlava), Stráže lidu (Olomouc) a pracoval pro Československý rozhlas. Svou prozaickou a překladovou tvorbu publikoval od roku 1958 taktéž v různých periodikách. Používal pseudonym Pavel Sochor a šifry al, vz a zyv. Jeho bohatá práce publicistická se často prolíná s tvorbou literární. V roce 1969 publikoval kriminální povídky Křižovatky ve Stráži lidu. V Brněnském večerníku pak dokumentární pásmo Pandur Trenck (1975). V roce 1979 uveřejnil na pokračování pásmo o Janu Opletalovi v Jiskře pod názvem Než přišel 17. listopad. Publikoval ještě v České lípě, Ostravském kulturním měsíčníku, týdeníku Vysočina, v Knihovnickém zpravodaji Vysočina aj. Ve spolupráci s Českým rozhlasem vznikaly Vyhlídalovy povídky a také rozhlasové hry První případ (1976), Kdo jinému jámu kopá (1977), Stížnost (1977), Kontrolní den (1978), Když je štěstí unavené (1978) a mnoho dalších. Vyhlídal je také autorem třiceti dílů rodinného seriálu Jak se máte, Vondrovi? (1979–1987) a asi třiceti rozhlasových pohádek. Pro rozhlas byly dramatizovány také jeho texty ze souboru Starobylé pohádky. Pro Československou televizi napsal např. hry Čelem k vesnici (1962), Když je štěstí unavené a Štědrovečerní překvapení (1973), následoval čtrnáctidílný publicistický pořad o životním prostředí, v roce 1976 hry Šance na život a Zásnuby s nevěrníkem, v roce 1978 Honba za pokladem, v roce 1982 uvedla Čs. televize dramatizaci jeho novely Bílá smrt pod názvem Vernisáž a v roce 1982 vznikl televizní film Pražská terčovnice. V oblasti odborné se opět střetávají tematické okruhy, které prostupují celou autorovou tvorbou. Vedle monografií zabývajících se osobnostmi Matěje Josefa Sychry (Obrozenecký spisovatel Matěj Josef Sychra, 2002) a Jakuba Arbese (Jakub Arbes jako literární vědec, 2002) je to především zájem o funkci pohádkového syžetu (Klasická pohádka a skutečnost, 2004) nebo práce soustředěné na téma druhé světové války (Odraz druhé světové války v české literatuře, 1982). V roce 2010 vyšel výbor z Vyhlídalových odborných prací s kompletní zpracovanou bibliografií pod názvem Literária.

Vyhlídalova prozaická tvorba čerpá základní impulzy ze života osobního i profesního včetně odborných akivit. Nalezneme zde náměty zachycující válečnou zkušenost, stejně jako snahu zpracovat výchovná a morálně problematická témata, která odráží jeho pedagogickou praxi, či snahu vychovávat k ochraně zvířat, nebo historická témata, která zpracovával pro rozhlas a televizi. Jeho tvorbu lze rozčlenit podle několika kritérií. Prózu pro dospělé a díla pro děti a mládež, nebo díla zpracovávající tematiku historickou a díla ze současnosti.

Debutoval v roce 1958 souborem variací na lidové pověsti a lidová vyprávění z Českomoravské vysočiny Odbíjí půlnoc. K oblasti české mytologie se po letech vrací souborem Starobylé pohádky, v němž volně zpracovává pohádky klasických autorů jako K. J. Erbena či B. Němcové, přičemž na základě předloh otištěných v obrozeneckých časopisech připomíná též pohádky, jež zůstaly pozapomenuty. Životopisným románům a povídkám z české historie obvykle předcházejí prvotní dokumentární verze publikované časopisecky. Velké obliby se dostalo příběhu Pandur Trenck, který Vyhlídal publikoval na pokračování v Brněnském večerníku roku 1975. Knižně vyšla o tři roky později jako beletristické přepracování dobrodružného života barona Trencka pro mládež v edici Karavana. K jeho bohatým životním osudům se ještě jednou vrátil v roce 2009, kdy vydal historickou fresku Vězeň ze Špilberku. Obdobným vývojem prošlo také pásmo o Janu Opletalovi Než přišel 17. listopad publikované v časopise Jiskra roku 1979. Nashromážděný faktografický materiál autor posléze znovu zpracoval a knižně vydal v roce 2000. Románové zpracování následovalo v roce 2010 pod názvem Studentská revolta: Román o událostech podzimu 1939 (2010). Z historických materiálů těží také freska Sarkander (2000) vyprávějící o posledních dnech svatého Jana Sarkandera.

Nemalá část Vyhlídalovy tvorby je adresována dětem a mládeži, což platí také o většině již zmíněných knih s historickou tematikou. Pojítko tvoří román Kluci z Horní ulice, kde autor zužitkovává mj. vlastní válečné zkušenosti. Román o dobrodružství, které zažívá skupina mladých kluků na malém městě, je prosyceno neidealizovaným líčením událostí konce druhé světové války. Chlapcům byla také adresována psychologicky méně zvládnutá kniha z prostředí dětského tábora Strašení na Pančavě (1980).

Z oblasti tvorby adresované dospělým čtenářům představuje pozoruhodný počin soubor povídek Kyvadlo času a jiné povídky, v němž na pozadí událostí druhé světové války autor rozpracovává pocit osamělosti člověka a jeho vykořeněnosti z dosavadního života. Aspekty předválečného života, vzpomínky a vztahy jsou zde zobrazovány jako přitěžující a život ohrožující okolnosti. Originální je v tomto souboru práce autora s motivy zvířat. Ze soudobého života se Vyhlídal zaobíral především problematickými tématy nestálých lásek, zodpovědnosti a nechtěného těhotenství. Novela Bílá smrt přináší příběh dvojice mladých lidí, kteří se potkají na brigádě. Láska naivní dívky Terky a prospěchářského Evžena vyústí do nechtěného těhotenství. Morální dilema nahlížené především z perspektivy protagonistky vrcholí rozhodnutím pro interrupci. Soubor dvou povídek Zatmění slunce je zaměřen především na otázku odpovědnosti za dítě. Ve stejnojmenné úvodní povídce je morální dilema vystavěno na konfliktu rozvádějících se rodičů, již usilují o svěření dítěte do své péče. Mladá sociální pracovnice prověřuje poměrně jednoznačně působící fakta, která vyznívají ve prospěch otce, a dochází k opačnému závěru, kterého by bez její vlastní invence a pocitu osobní zodpovědnosti nebylo nikdy dosaženo. V druhé povídce pak Vyhlídal rozvíjí dilema mladé studentky střední školy, která po krátké známosti otěhotní a rozhoduje se, zda si dítě nechá. Posun v rámci dané linie autorových próz představuje kniha Jak si ožehnout křídla. Studentka střední zdravotnické školy se dostává do problematického postavení vůči vedení školy, když se rozhodne stát za svou úvahou na téma internát můj druhý domov oprávněně kriticky hodnotící výrazné nedostatky studentského bydlení. Stupňující se nátlak učitelů ústící v pohrůžku nedoporučení na vysokou školu i postoj matky, nabádající k pokryteckému ústupku, končí morálním vítězstvím protagonistky. V druhém plánu pak Vyhlídal rozvíjí téma týrání a ochrany zvířat. Ostrá kritika školského systému, stejně jako zodpovědnosti dospělých lidí s dobře propracovanou psychologií postav je vrcholným vyústěním této linie autorovy tvorby. Samostatně se problematice týrání a ochrany zvířat Vyhlídal věnoval v románu určeném dětem Kočičí hrad. Příběh chlapce, který se rozhodne postarat o opuštěné kočky v okolí, odhaluje problémy s tímto konáním spojené i problematické postoje ostatních. Knihu O čmuchajícím psu Bojarovi (2006) vydal spisovatel s ilustracemi žáků Základní umělecké školy ve Žďáru nad Sázavou k podpoře dětského čtenářství.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie pro děti a mládež: Bílá smrt (P 1974, 2001); Kluci z Horní ulice (R 1975, 2004, 2007); Strašení na Pančavě (P 1980); Zatmění slunce (PP 1980); O člověku ki je vse veděl (P 1982); Jak si ožehnout křídla (R pro dívky 1984); Pandur Trenck (R pro mládež 1987, 2001); Starobylé pohádky (PP 2000); Kočičí hrad (R 2002); O čmuchajícím psu Bojarovi (2006).
Beletrie: Odbíjí půlnoc (1958, 2002); Přelud (P 1961); Poznávací znamení; Sarkander (P 2000); Kyvadlo času a jiné povídky (PP 2001); 30letá válka: Čtení o počátku třicetileté války v Čechách a na Moravě od defenestrace královských místodržících k popravě vůdců stavovského povstání (2001); Jan Opletal – osudný podzim 1939 (2007); Když je štěstí unavené (rozhlasové hry, 2008); Záhada jednoho života (2008); Vězeň ze Špilberku (2009); Studentská revolta. Román o událostech podzimu 1939 (2010); Kdybych tě znovu volal, už se neotáčej… (P 2015).
Odborné (výběrová bibliografie): Obrozenecký spisovatel Matěj Josef Sychra: Život a dílo (M 2002, rozš. 2006); Klasická pohádka a skutečnost (M 2004); Válka a diferenciace autorského pohledu in Václavkova Olomouc: Česká a slovenská literatura 1930–1980 v boji proti fašismu a válce (1981); (nepodepsáno), Albatros 1987, č. 10; Literária (2010).

LITERATURA

Studie a články: S. Urbanová: in Literatura pro děti a mládež na Ostravsku po roce 1945 (1984); M. Vingrálek: Zpoždění spisovatelova poselství, Lidová demokracie, 16. 3. 1985; S. Urbanová – E. Sobková: in Profil dětem a mládeži (1986); R. Zejda a kol.: in Slovník spisovatelů okresu Žďár nad Sázavou (1992); J. Černá: in Slovníček současných brněnských spisovatelů (1994); H. Jurman: in Literární toulky Vysočinou (1994); V. Slavíková: in Spisovatelé Jihomoravského kraje (1998); B. Bacílková a kol.: in Slovník českých spisovatelů od roku 1945, 2. díl (1998); T. Studenovský – J. Bláha: in Slovník českých autorů pro chlapce (2000); I. Málková – S. Urbanová: in Literární slovník severní Moravy a Slezska (2001); L. Kopčáková: Obrozenecký spisovatel M. J. Sychra proslavil Žďár. Na okraj Vyhlídalovy monografie, Noviny Žďárské radnice, září 2002; (nepodepsáno): O plynutí času, morálce a hodnotách života, Vysočina, 18. 12. 2003; (nepodepsáno): Zdeněk Vyhlídal psal také pod pseudonymy. Současní spisovatelé našeho kraje, Jihlavské listy 5. 6. 2004; L. Kopčáková: Válka očima party Kluků z Horní ulice, Jihlavské listy 22. 4. 2005; Zdeněk Vyhlídal vydal knižně výběr rozhlasových komentářů, Vysočina 8. 12. 2005; L. Kopčáková: Opletala si pletou s Palachem. K Vyhlídalově knize o Janu Opletalovi, Jihlavské listy 13. 11. 2009.
Recenze: Odborné: Obrozenecký spisovatel Matěj Josef Sychra: L. Soldán, Akord 2002, č. 10; L. Soldán, Kam v Brně 2003, č. 2; L. Soldán, Vlastivědný věstník moravský 2003, č. 2 * Klasická pohádka a skutečnost: M. Blahynka, Obrys–Kmen 2005, č. 5.
Próza: Bílá smrt: J. P. Kříž, Literární měsíčník 1974, č. 9; M. Dufková, MF 13. 7. 1974; Š. Vlašín, Romboid 1975, č. 4 * Strašení na Pančavě: M. Matějovicová, Nové knihy 1980, č. 30/31; J. Polák, ZM 1980, č. 8; L. Soldán, Svobodné slovo 23. 7. 1980; J. Pleskot, Ostravský kulturní měsíčník 1981, č. 7/8 * Zatmění slunce: (an), Zemědělské noviny 24. 10. 1980; J. Polák, ZM 1981, č. 9; Š. Vlašín, Tvorba 1981, č. 28; I. Zítková, Svět práce 1981, č. 8 * Jak si ožehnout křídla: J. Pleskot, Kulturní měsíčník 1985, č. 1; J. Polák, ZM 1985, č. 1; S. Urbanová, Tvorba 1985, č. 9 * Pandur Trenck: M. Blahynka, Duha 1988, č. 1; M. Blahynka, Haló noviny 29. 3. 2002 * Kyvadlo času a jiné povídky: M. Blahynka, Haló noviny 22. 8. 2001 * Kočičí hrad: M. Blahynka, Obrys–Kmen 2003, č. 7;
Rozhovory: B. Matyáš, Ostravský večerník, 3. 7. 1968; M. Vingrálek, Lidová demokracie 16. 5. 1973; M. Vingrálek, Lidová demokracie 28. 10. 1975; K. Vůjtek, Ostravský večerník 21. 4. 1976; M. Vingrálek, Lidová demokracie 27. 3. 1981; (nepodepsáno), Ostravský kulturní měsíčník 1983, č. 4; K. Vůjtek, Kulturní měsíčník 1983, č. 6; L. Doskočil, Ahoj na sobotu 1984, č. 18; M. Vingrálek, Lidová demokracie 15. 3. 1985; (nepodepsáno), Nová svoboda 13. 12. 1985; -al-, Kulturní měsíčník 1987, č. 9; I. Dorovský, Universitas 1987, č. 5; -re-, Ahoj na sobotu 1. 6. 1990; (nepodepsáno), Vysočina 10. 5. 2001; (nepodepsáno), Noviny žďárské radnice, září 2002; (nepodepsáno), Vysočina 4. 9. 2003; (nepodepsáno), Vysočina 17. 3. 2005; (nepodepsáno), Jihlavské listy 22. 4. 2005; (nepodepsáno), Vysočina 5. 12. 2005; (nepodepsáno), MfD 24. 3. 2010; (nepodepsáno), Mladá fronta, Sedmička 6. 5. 2010.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Knížka dvou Vyhlídalových povídek dostala mechanicky název podle první, v níž se líčí spor o dítě, dáváme však přednost vyprávění druhému o plané studentské lásce. V ní autor zpodobil život a chování studující mládeže, dívek především, a vytvořil olomoucký studentský románek, citový zeměpis starobylého moravského města, které svou krásou a celou atmosférou usnadňuje chlapcům jejich donjuanské záměry.
J. Polák: Zdeněk Vyhlídal, Zatmění slunce, ZM 1981, č. 9, s. 565–566.

Nakonec jsem si nechal Vyhlídalovu přednost nejkrásnější, jeho takt. Potkal jsem v životě a literatuře málo lidí tak ohleduplných, pozorných k druhým, jemných a taktních, jako je Zdeněk Vyhlídal. Vlastnosti, s nimiž se špatně cestuje v přeplněném autobuse a s nimiž se jen obtížně prosazuje talent a myšlenka, představují nejvlastnější základ Vyhlídalovy stále ještě plně nedoceněné tvorby. Ve Vyhlídalově taktním přístupu k lidem, přírodě, všemu tvorstvu se zhodnocuje jeho odpovědnost i invence.
M. Blahynka: Odpovědnost, invence, takt: K padesátinám Zdeňka Vyhlídala, Kulturní měsíčník 1984, č. 4, s. 57.

Pozornější čtenář tohle vše nemusí vůbec vědět, a přece vytuší a postřehne, že kniha je napsána s mimořádným zaujetím, zřejmě z nejvlastnější osobní zkušenosti; že ač formálně román pro mládež, je to zároveň kniha-vyznání; vyznání, ve které se objevuje velké množství motivů z jiných Vyhlídalových knih (například z Bílé smrti) a která tak v jistém smyslu resumuje humanistickou jednotu autorova díla. A je to vyznání i literární: právě uprostřed knihy se významuplně vynořuje jméno moderního klasika slovesné úcty k přírodě Jaromíra Tomečka.
M. Blahynka: Boj o víc než o Kočičí hrad, Obrys – Kmen 2003, č. 7, s. 2.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Heslo ve Slovníku české literatury po roce 1945
Medailonek na stránkách Kraje Vysočina
Ukázka z historické fresky Jako je bůh nade mnou o Janu Sarkanderovi

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 12. 7. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 12. 7. 2014 (pk)

Petr JOCHMANN

Napsat komentář

* 17. 04. 1951, Olomouc

Zdroj: Ondřej Kaštil

V letech 1970–1975 studoval na katedře výtvarné teorie a výchovy na FF UP obor výchova a vzdělávání dospělých se zaměřením na výtvarné umění, od roku 1991 učí kresbu na katedře výtvarné výchovy PdF UP. V roce 1999 se habilitoval jako docent pro obor kresba. Samostatně vystavuje od roku 1978, kolektivně od roku 1973, patří k okruhu autorů Galerie Caesar na Horním náměstí v Olomouci. V literární oblasti se před rokem 1989 řadil k seskupení tvůrců kolem samizdatové edice Texty přátel. Byl jedním z prvních autorů tohoto okruhu, kterým byly po listopadu 1989 oficiálně vydány knihy.

Debutoval v roce 1990 nerozsáhlým svazkem Zápisky, po němž následoval soubor úvah a deníkových zápisů z let 1983–1990 s názvem Žebřík příliš krátký pro nebe. Ten je členěn na pět částí. První, s názvem Radějov 13. 12. 1983 (?), odkazuje k deníkové formě zápisu, avšak otazník za datací jistě není uveden náhodně – může vést k zamyšlení, zda zápis nebyl psán až později, kdy si autor již nebyl jist přesnou datací, nebo může být otazník náznakem toho, že situace zachycené v zápisu se mohly odehrát kdykoli a kdekoli, nebo třeba také vůbec ne. Zápis je psán v krátkých, úsečných, někdy pouze jednočlenných větách a autor užívá jednoduchého jazyka vystihujícího prostředí, o němž referuje (hospoda). Protagonista si všímá lidí v místnosti, slyší útržky jejich rozhovorů na banální témata a přemýšlí zde o literatuře (hojné citáty z různých literárních děl) a filozofii – vzniká napětí mezi prostředím a intelektuálním naladěním protagonisty: „Tady v té hospodě s umakartovým obložením stěn, s lidmi v pracovním, s bradavicemi na jednom nose, s bochníkem chleba pod jednou paží, kde taky sedím já a každou chvíli vybíhám na mráz vymočit se – tady je všechno. Chvíli mě to zneklidní. Připadá mi, jako by tím bylo ohroženo a zpochybněno umění, jako by to spolu jaksi nešlo dohromady. Pokud vím, podobně to napadlo i Kafku…“ Zachycena je taktéž obtížnost procesu psaní: „Vždycky jsem se snažil, aby to mělo hlavu a patu. Ale ouha, když to mělo hlavu, nemělo to patu, když to mělo patu, nemělo to hlavu. Ať jsem to obracel, jak jsem chtěl, k ničemu jinému jsem nikdy nedospěl. A přitom bych se tak rád pochlubil něčím, co by mělo hlavu a patu!“ Vyjevena je též „nedůvěra ke slovům, a taky k těm, kdo mají co říci, nebo si to o sobě aspoň myslí“. Druhý oddíl knihy, Střepiny (1986–1987), je tvořen vskutku střípky, a to datovanými střípky kratších (někdy až aforistických) úvah o smyslu života a smrti, o času, o umění, o lidských nectnostech apod. Ve stejném duchu, pouze bez datací, pokračuje oddíl Zlomky neodeslaných dopisů (U příležitosti 80. narozenin Josefa Šafaříka), i datovaný oddíl Větší soubor (1987–1990). V posledním oddílu Několik stránek rukopisu (na papíru téže barvy) (1989) se autor mimo jiné opět vrací k tématu složitosti procesu psaní – ke snaze vážit nebo spíše přespříliš převažovat slova, autorovi se protiví grafomanství, či jinými slovy „žvanivost, slovní průjem, omílání všeobecně známých banalit ve velkém, s jejich případným následným svázáním do tvrdých desek“. (S. 75.) Uvědomuje si možný dosah slov a nebezpečí jejich zneužití, snaží se proto hledat jejich přesný význam, cizelovat vše, co má být vyřčeno či zapsáno, byť by výsledkem měl být pouze prázdný papír, pokud autor nebude s to vyjádřit svou myšlenku s co největší přesností, tedy pravdivě: „Znovu za stolem. Před sebou prázdný list papíru – Křehký, nejistý, pomíjivý význam slov! Jak snadno jej lze překroutit a zneužít! Běda tomu, kdo chce slov užívat přesně v jejich významu. Tak jak bude k tomuto významu sestupovat vždy hlouběji, jak se bude snažit přijít k němu vždy blíže, tak se mu bude význam neustále vzdalovat, sám ze sebe a v sobě se bude pořád zpochybňovat – až on, ten přísný hledač, aspoň sám před sebou neúplatný pravdomluvce, bude tu stát naposled s prázdnýma rukama a prázdnou myslí. Bude tupě civět na slova zbavená významu, na slova, jejichž smysl unikl. Toto je nebezpečí, jež číhá na ty, kdo se snaží najít a přesně postihnout význam slov.“ Možná právě pro svou snahu užívat slova co nejpřesněji zůstává Jochmannovo dílo ne příliš rozsáhlé, a navíc značně „střípkovité“.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Zápisky (1990); Žebřík příliš krátký pro nebe (PP 1992).

LITERATURA

Studie a články: L. Machala: Olomoucká polistopadová próza, in: Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc (2009).

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 13. 4. 2014 (ich)