Archiv rubriky: prozaik

Zdeněk PŘIKRYL

* 4. 7. 1928, Chomoutov

zdroj: Archiv UP

Po studiích na olomoucké reálce pokračoval v témže městě studiem na PdF UP (1947–1951), následující rok zde získal doktorát z pedagogiky a dějin umění. Po dvouleté vojenské službě pracoval jako aranžér a propagační referent. Od roku 1956 vyučoval na olomouckých středních školách, od roku 1959 na zdejším Pedagogickém institutu, který byl v roce 1964 přeměněn v PdF UP. Roku 1990 byl jmenován profesorem sochařství a po třech letech ukončil své působení na UP a odešel do důchodu. Publikoval řadu učebních textů a odborných studií z oboru sochařství, medailérství a dějin umění, psal recenze a kritiky do denního i odborného tisku, přednášel v České republice i v zahraničí. Se svou alma mater je spjat velmi výrazně: „Zmínka o půlce století pod korouhví olomoucké univerzity není pro mne poetickou frází. Začal jsem na ní studovat na samém začátku její obnovené existence a spojil jsem s ní celý svůj aktivní život.“ (úvodní slovo autora in Sochy, kresby, medaile a jiné básně, s. 7) S UP je svázána i řada jeho výtvarných děl – je např. autorem busty Františka Palackého pro aulu FF UP (1985) či medaile pro PdF UP (1984). Od roku 1951 uspořádal více než šedesát samostatných výstav. V roce 1971 publikoval dílo Jak pracuje sochař, o osm let později vyšla bibliofilie Verše psané na sochařském stojanu, která se roku 1993 dočkala druhého vydání. V roce 1988 vydal Zdeněk Přikryl vlastním nákladem bibliofilii Šest malých básní, pro přítele Miloslava Stibora napsal soubor veršů, doprovázející jeho fotografický cyklus Kámen. V mnoha případech naopak doprovázel různá literární díla svými kresbami, zmiňme například básnické sbírky Zbyňka Šišky či soubory aforismů Bohumíra Koláře. Okresní knihovna v Olomouci vydala výbor Přikrylovy poezie Báseň se nemusí jen psát, a to u příležitosti Literární kavárny dne 6. března 2001. Předmětem autorova zájmu je i jeho rodné hanácké nářečí, kterému věnoval několik úspěšných přednášek. Knižně vyšla kratší próza Hanácká medecina obsahující vzpomínky na starší či novější výrazy a situace spjaté s tradičním hanáckým zdravotnictvím, v almanachu Hanácký kalendář 2005 pak vyšla próza O děckách. Přikrylovo vyprávění v hanáčtině je zachyceno i na zvukové nahrávce nazvané Hanácky spominkê (CD, 2010).

V autorových básních převažuje tematizace umění – ne zřídka jsou Přikrylovy verše jistou interpretací vlastního výtvarného díla. Autor sděluje, co pro něj daná socha, medaile apod. znamenají, s jakými myšlenkami a pocity jsou spjaty, či jaký byl důvod jejich vzniku. Jak napovídá sám název jedné ze sbírek, báseň se nemusí jen psát, nemusí být tedy vyjádřena pouze slovem, ale i tvary, barvami, zvuky, vůněmi… Podobně jako jeho vzor, renesanční umělec Michelangelo, je i Přikryl všestranným tvůrcem, což se projevuje i v prolínání jednotlivých druhů umění, v básních dochází k synestézii: „dnes k ránu jsem ti napsal láskyplnou báseň / už nevím o čem bohužel / jenom si ještě pamatuji / že její okraje byly smetanově bílé / a úzké vrstevnice v barvě holubí šedi / pomalu sestupovaly až ke zlatému řezu / a k protinožcům / nořícím se z krajkových vln“ (úryvek básně dnes k ránu, in Báseň se nemusí jen psát, nepaginováno) či „napadá mi občas zcela znenadání / uslyším-li kresbu sochu nebo obraz / uvidím-li hudbu která se mě zmocní / vůbec nevím proč“ (úryvek básně ptakožena čte orla, in Sochy, kresby, medaile a jiné básně, s. 44). Častým Přikrylovým tématem je i láska – a právě její původkyně či adresátka, tedy žena, je jedním z nejčastějších inspiračních zdrojů autorovy tvorby ať už literární, nebo výtvarné.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Verše psané na sochařském stojanu (BB 1979, 1993); Šest malých básní (BB 1988); Podzimní slavnosti (BB 2004), Hanácká medecina (P 2004); Hanácky spominkê (CD, 2010).
Výbory: Báseň se nemusí jen psát (BB 2001); Zdeněk Přikryl: sochy, kresby, medaile a jiné básně: půl století pod korouhví olomoucké Alma mater (Publikace k autorovým 75. narozeninám) (2002); Čím jsem žil: malý sborník výtvarných a literárních prací k autorovým osmdesátinám (2008).
Odborné práce (výběr): Jak pracuje sochař (1972); Poznámky k problematice tvorby, vývoje a sběratelství medailí (1980).

LITERATURA

Studie: F. Všetička: Hranatý fejeton, Olomouc literární (2002); F. Všetička: Věčné téma (Zdeněk Přikryl), Olomoucký archivní sborník, roč. 10 (2012).
Rozhovory: M. Švihálek, Ještě je v nás míza pro pár nových jar, tvrdí sochař Zdeněk Přikryl, Olomoucký den 18. 1. 2003; J. Moťková, Přikryl: Je to listování životem, Olomoucký den 1. 4. 2003; M. Hradil, Teoretik by měl být i praktikem: laureát Ceny města Olomouce profesor sochařství Zdeněk Přikryl Právu řekl, Právo, Olomoucký kraj 22. 5. 2003; B. Kolář, Jubilant Zdeněk Přikryl, osobnost roku, Kdy-kde-co v Olomouci 2003, č. 7.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Umělec jednoho tématu je umělec jednostrunný, přitahují a fascinují obvykle umělci polytematičtí. Jedním z nich je i sochař, básník a rodák z Chomoutova u Olomouce Zdeněk Přikryl, jenž – podobně jako jiní umělci většího počtu témat – má několik dominantních námětů. Jedním z nich je cervantesovské téma dona Quijota. […] Přikrylovo téma se vrací a variuje nejen ve výtvarném projevu, ale také ve slovesném. Už ve Verších psaných na sochařském stojanu (1979) měl báseň Španělská medaile pro dona Kichota, jež v obměněné podobě přešla do knihy Sochy, kresby, medaile a jiné básně (2002). […] Báseň zaujala O. F. Bablera, jenž ji v německém překladu zveřejnil v curyšském listu Die Tat. K Přikrylovým kichotovským námětům se vyjádřil i jeho blízký druh Augustin Skýpala, jenž podobně jako on vyzvedává ve své básni rytířovu trvající nezdolnost.
F. Všetička: Věčné téma (Zdeněk Přikryl), Olomoucký archivní sborník, roč. 10 (2012), s. 131–132.

Jeho plastiky jsou přečasto lyrické (viz Sedící dvojici, Hudební motiv, Kuklu), a obdobná lyričnost prostupuje i jeho verše. V Přikrylově poezii se najdou básně na mytologická témata, verše inspirované sochařskou prací a v neposlední řadě také verše o umělci samém:
denně šestnáct hodin snění /
o nocích nemluvě /
o práci jakbysmet /
té možná o pár hodin navíc //

právě tolik trápení a nerozumných lásek /
až k pomalému odhmotnění.

Poměrně dlouhou dobu byl Zdeněk Přikryl mým kolegou na olomoucké Pedagogické fakultě. Vždycky mi představoval typ pracanta, fachmana, houževnatého tvůrce. Mnohé z těchto vlastností přecházejí i do jeho mluvy a do jeho gest. Pro všechny tyto kvality se stal v šedesátých letech vedoucím katedry výtvarné výchovy nejprve na Pedagogickém institutu a pak na Pedagogické fakultě. A pro tyto vlastnosti byl na začátku normalizace této funkce zbaven. Existovat však na ní mohl jako řadový člen i nadále. Vnitřně však nebyl schopen se změnit. V Přikrylově básni Španělská medaile pro dona Kichota jsou ostatně tyto verše:
krajina kámen na kameni /
popel a rezavý prach / on jede dál.
F. Všetička: Hranatý fejeton, Olomouc literární (2002), s. 164.

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 21. 6. 2014 (ich)

Jaroslav SCHNERCH

Napsat komentář

* 13. 9. 1943, Olomouc
† 14. 7. 2023, Praha

Schnerch, Jaroslav (Foto www.v-art.cz) - Kopie

zdroj: www.v-art.cz

Již od dětství se u něj projevoval vřelý vztah ke knihám, což ho posléze vedlo ke studiu češtiny a historie na PdF UP, které úspěšně ukončil roku 1967. Následně působil jako středoškolský učitel, obvodní inspektor kultury a na dalších kulturně-administrativních pozicích. Jeho permanentní zájem o umělecké aktivity se mj. projevil v letech 1972–1973, když se na brněnské JAMU účastnil Letní školy pantomimy. Na přelomu 70. a 80. let ho tento zájem přivedl i do Prahy, kde na Lidové konzervatoři absolvoval obory umělecký přednes, divadlo poezie, autorské divadlo (herectví, režie, dramaturgie) a literární žánry. Šíři jeho uměleckých zájmů dokládá též účast v mnoha uskupeních a spolcích, např. v amatérském divadle Esence, ve folklórním souboru Hanák, dále byl členem redakční rady časopisu Obratník, vedl literární klub při Okresním kulturním domě Praha 8, přispíval do periodik Kino, Naše rodina, Divadelní noviny, Nové knihy ad. Jeho tvorba byla oceněna na mnoha literárních festivalech a v soutěžích (např. Cena Václava Jelínka a titul „laureát festivalu“, Bechyně 1992 a 1993) a sám v literárních soutěžích figuruje i v roli porotce. Vedle poezie se taktéž věnuje psaní prózy a dramatu.

Publikoval nejprve ve sbornících a almanaších, debut Sčítání byl vydán až roku 1993. Již v první sbírce je zjevován Schnerchův vřelý vztah k umění – častým tématem jeho básní je zejména hudba, divadlo, literatura a výtvarné umění. K divadlu, přesněji k Shakespearovu Hamletovi, odkazuje sbírka Mrtvé ryby v hloubce neplavou, inspirace v díle Karla Hynka Máchy je přímo vyjádřena ve sbírce Muž v hořící plástvi. Schnerch ke sbírce doplnil i vyznání ve formě autorského doslovu pod názvem Proč zase psát o Máchovi… Celý první oddíl sbírky Pírkem na hranatá ústa, třetí oddíl sbírky Vytaženo ze zašlých rámů a mnohé jiné básně roztroušené v dalších dílech jsou pak věnovány výtvarnému umění. Tomuto druhu umění se autor aktivně nevěnoval, avšak má k němu velmi blízký vztah: „Doznávám, že jsem často podnikal spanilé výpravy do různých oblastí umění. Přesto mi leccos zůstalo skryto. Mezi nesplněné sny patří malování. Má dětská posedlost kreslit všude, kam se dá, byla zdařile potlačena. A po několikaleté pauze jsem už nezkoušel vést dialog s uhlem či štětcem. Přesto tu zůstal alespoň pasivní obdiv k malířským dílům.“ (Pírkem na hranatá ústa, s. 31.) Nejen láska k umění ovšem patří k inspiračním zdrojům Schnerchovy básnické tvorby. Autorovy sbírky jsou až na výjimky tematicky velmi neucelené, místy jsou básně i záměrně laděné do surrealistické roztříštěnosti a nasycené expresionistickými obrazy, což navozuje pocit zmatku lyrického subjektu ve světě lži, bolesti a zklamání. Ani občasné záchvěvy klidu a vyrovnanosti v některých verších tematizujících lásku a dětství (oddíl Klepat na medová dvířka ve sbírce Slova na lodyhách) nepotlačí celkový pocit stísněnosti a úzkosti. Sbírkou soustředěnou na jediné téma, jímž se stala tragická smrt dvou letců ve 30. letech, je bibliofilie Odlety navždy. Autor se snaží vcítit do pocitů letců, navozuje atmosféru boje se živly i se strachem, ale zároveň zachycuje vášeň z létání, jíž se i přes hrozící nebezpečí nedá odolat. Často se v této sbírce objevuje motiv Ikara a jeho pádu. Taktéž je létání tematizováno z pohledu žen – manželek obou letců, jež se o své muže obávají a následně truchlí nad jejich smrtí.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Sčítání (BB 1993); Slova na lodyhách (BB 1994); Den ze spálených snů (BB 1995); Odlety navždy (BB 1998); Radost nejezdí vždycky na bílém koni (BB 1999); Pouzdro pro slavíky (BB 2000); Mrtvé ryby v hloubce neplavou (BB 2000); Jablka z ošatky (BB 2000); Šlapu po křídách (BB 2000); Zranění v čase změn (BB 2000); Léto zase vyrovnalo účet (BB 2001); Děti s netečnýma očima (BB 2002); Muž v hořící plástvi (BB 2002); Pírkem na hranatá ústa (BB 2004); V krajině srdce soutok (BB 2009); Devátá výstraha (BB 2009); Vytaženo ze zašlých rámů (BB 2009); Otisky kdekoliv (BB 2011); Čas ticha voní u zdi (BB 2012).
Příspěvky ve sbornících: Sběrník lidských slov I, II, III (1989); Zrození světla (1990); A jednou vydám knížku… (1992); Den na kolečkách (1993); Modrá hodinka (2000); Dny poezie: Broumov (2001); Pošli to dál (2003); Pošli to dál II (2004).

LITERATURA

Studie a články: A. Dvořák: [Znovu a znovu si pročítám verše básníka Jaroslava Schnercha…], předmluva in J. Schnerch: Sčítání (1993), 2. str. obálky; I. Sainer: [Ve své druhé sbírce Jaroslav Schnerch rozevřel křídla…], předmluva in J. Schnerch: Slova na lodyhách (1994), 2. str. obálky; L. Machala: Olomoucká polistopadová poezie, in Bohemica Olomucensia 2009.
Recenze: R. Fridrich, Poezie sentimentu, Tvar 2000, č. 13.

UKÁZKY Z OHLASŮ

V případě Schnerchových veršů je oním vyšším poselstvím, akordem, který z nich zaznívá, smutek. Ne však smutek melancholický, uplakaný a rezignující, ale smutek někdy hořký, jindy trochu nostalgický, vždy však pramenící ne z bolestínské nálady, ale z rozhlížení kolem sebe.
A. Dvořák: [Znovu a znovu si pročítám verše básníka Jaroslava Schnercha…], předmluva in J. Schnerch: Sčítání (1993), 2. str. obálky.

Neřekl bych, že hlavním obsahem básní je smutek. Autor je čistokrevný intelektuál par excellence, místy možná až příliš krutě sebeironický. To je však dáno poctivým přístupem k životu i tvorbě, maximální snahou dobrat se meritu světa. Schnerch je v podstatě něžný lyrik, ale vrozená plachost mu to nedovolí přiznat. Proto ta jemná rafinovaná kamufláž.
I. Sainer: [Neřekl bych, že hlavním obsahem básní…], in J. Schnerch: Sčítání (1993), s. [48].

Jarda je naprostý fenomén, který jednoho dne zazáří jako supernova na českém básnickém nebi. Má k tomu naprosto všechny předpoklady. Slovní zásoba a sloh jsou dány jeho dlouholetou pedagogickou praxí. Neotřelost a obraznost jeho textů zase čerpá z jeho divadelnické praxe. No a ta hrůznost a naprostý zmar zas vyvěrá z kontrastu mezi jeho čistou duší a zabláceným světem, po kterém chodí.
M. Bochňák: Jaroslav Schnerch – básník, [online] Ateliér Bochňák.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 21. 6. 2014 (ich)

Sylva FISCHEROVÁ

Napsat komentář

* 5. 11. 1963, Praha

zdroj: Petra Kožušníková

Je nejmladší dcerou prvního rektora UP, filozofa a sociologa Josefa Ludvíka Fischera (1894–1973) a psycholožky Jarmily Fischerové (1926–1992). Její nevlastní starší sestrou byla spisovatelka Viola Fischerová (1935–2010).

Sylva Fischerová se narodila v Praze, ale do své plnoletosti bydlela v Olomouci. Docházela na základní školu s rozšířenou výukou jazyků na třídě Jiřího z Poděbrad. Absolvovala gymnaziální studia se zaměřením na přírodovědu v Olomouci–Hejčíně. Posléze vystudovala francouzštinu na jazykové škole v Brně a následně od roku 1983 filozofii a fyziku na Univerzitě Karlově v Praze. Tato studia nedokončila a v roce 1985 přestoupila ke studiu klasické filologie taktéž na UK. Magisterská studia uzavřela v roce 1991 obhajobou práce Problém jednoty areté u Platóna (na dialogu Prótagoras).

V letech 1995–2003 absolvovala tamtéž postgraduální studium, které zakončila disertační prací Mohou Múzy lhát? (Múzy v prooimiu Hésiodovy Theogonie). V době studií se také provdala za novináře a spisovatele Martina Komárka. Žije v Praze a pracuje jako odborná asistentka Ústavu řeckých a latinských studií na Filozofické fakultě UK, její specializací jsou řecká literatura, filozofie a náboženství. Ve spolupráci s FF UP se významně podílela na vydání tří svazků Výboru z díla J. L. Fischera.

Debutovala v roce 1985 v almanaších poezie Zvláštní znamení a Klíčení. Své literární, publicistické a odborné texty publikovala časopisecky v Kmeni, Tvaru, Literárních novinách, Lidových novinách, Mladé frontě Dnes, Hostu, Reflexu, Souvislostech, Revolver Revue, Listech, Filosofickém časopise, Rukopise a dalších. Resumé beletristické tvorby Sylvy Fischerové zahrnuje nejšíře oblast básnickou, posléze se etablovala jako originální prozaička dvěma soubory povídek a nejčerstvěji také jako autorka knížek pro děti. Mezi hlavní atributy jejího složitého básnického i prozaického vidění světa patří masivní kontaminace emocionální, reflexivní roviny básnického rozjímání rozumovým, intelektuálním principem. Výraz její poezie je zásadně spoluutvářen vlastním odborným zaměřením, které se odráží taktéž ve stylistické rovině textů. Na druhou stranu je styl Sylvy Fischerové považován za civilní s menší mírou užívání metafor a spíše usilující o vystižení konkrétního významu. Poezie, stejně jako povídková tvorba autorky, si však neklade za cíl oslovit širokou čtenářskou masu. Nesnaží se o jednoduchou sdělnost, ale o zachycení a identifikování určitého významu. Volí často abstraktní témata kulminující kolem existenciálních prožitků, přičemž mnohdy nezakrývá autobiografickou povahu některých námětů. Formálně užívá v poezii volný verš, v prozaické tvorbě píše texty oscilující na hranici povídkového žánru. Sbírky a soubory Sylvy Fischerová vytváří ucelená a v několika rovinách významově prokomponovaná díla, právě proto je autorkou pro nejnáročnější čtenáře a patří mezi přední osobnosti současné české literatury.

Samostatnou sbírku básní Chvění závodních koní vydala v roce 1986. Básně jsou psány volným veršem, jehož délka kolísá stejně jako délka básní. Její projev není založen na množství metafor, ale je veden snahou sdělit význam, pocit, jakkoli abstraktní. Opírá se o celou řadu odkazů z kulturní a filozofické oblasti, proti čemuž staví obrazy každodennosti i reálné nevšednosti. Sílu jejího básnického projevu ocenila dobová kritika. „Vpád“, jak byl slovy Petra A. Bílka její vstup do světa poezie označen, se zde nepojí s unáhleností, ani snahou lacině zaujmout vyburcovanou obrazností. Bílek poukazuje na určité dobové trendy odrážející se v poezii Fischerové a identifikuje je jako generační podloží sbírky. Fischerovou zařazuje do tzv. „Generace“ osamělých běžců, vedle dalších debutujících Svatavy Antošové, Zuzany Trojanové, Miroslava Hauptycha, Jiřiny Salaquardové. (P. A. Bílek in „Generace“ osamělých běžců, 1991.) Vladimír Novotný z odstupu let oceňuje u knižní prvotiny Sylvy Fischerové konkretizaci významu básní, jež vychází z nitra autorského subjektu, z jeho citové báze, ovšem svým kultivovaným a intelektuálně neústupným gestem vytváří originální poezii, která není snadno přístupná, ale má sílu promlouvat. A zdůrazňuje, že dnes bývá autorčin básnický debut označován jako legendární. (Srov. V. Novotný, Dobrá adresa 2005, č. 10, s. 36.)

Druhé sbírce nazvané Velká zrcadla se dostalo mnohem chladnějšího kritického přijetí. Sbírce tematizující pocity prázdnoty, odcizenosti a vyprázdněnosti lidské pospolitosti, stejně jako krizi morálních a existenciálních hodnot, bylo vytýkáno až příliš abstraktní zaměření, které směřuje k vyprázdněnosti významu, čímž se vzdaluje kvalitám debutu. Část textů zařazených v této sbírce je cestovatelského charakteru, ani zde se však Fischerová nedočkala ocenění. Kritické přijetí, varující před zabřednutím v ornamentálnosti a přílišném odosobnění autorského subjektu, dává jasně najevo, že u Fischerové je očekáváno něco jiného, než jen dobře zvládané řemeslo slova a obrazu na silném intelektuálním tématu. V následující sbírce s titulem V podsvětním městě kulminuje autorčin zájem taktéž kolem základních existenciálních pojmů, a to smrti a zrození. Sbírka má výrazně meditativní charakter. Vychází z autorčina prožitku smrti matky a souběžného vlastního těhotenství. Básně ve sbírce Šance oscilují kolem celé řady témat. Podle Petra A. Bílka představuje posun v autorčině tvorbě, který spočívá především v nalezení rovnováhy mezi rovinou konkrétních detailů a rovinou abstraktních významů. (P. A. Bílek, Host 2000, č. 6, příl. Recenzní příloha, s. 8.) Již název odkazuje jak ke konkrétnímu místu, kam se básnířka přestěhovala, tak k abstraktnímu významu tohoto slova. Pozoruhodným formálním a významovým aspektem sbírky, jak dále Bílek poukazuje, je stylistické střídání vypovídajících rolí a diskurzů, takže na pozadí tematicky nesourodých básní vytváří proměňující se perspektiva a s ní zvolený způsob vypovídání nosný kompoziční princip. Sbírka se setkala většinou s kladným ohlasem, a to především díky spontánnosti a emocionalitě projevu.

Po delší odmlce vyšla sbírka Krvavý koleno soustředící se tematicky na vztah člověka a dějin. Básnické gesto je výrazně dramatické a směřuje ke svržení idealizované představy světa, aby odhalilo jeho nezměnitelně krutou povahu. Falešné ideje a sebeklam jsou v poezii Fischerové pranýřovány, ačkoli odhalená syrovost, zloba a nenávist se ve víru dějinných událostí jeví jako nezměnitelné. Dramatické básně jsou psány volným veršem směřujícím k prozaickému výrazu v souladu s významem sdělovaného. Z převažujícího kladného přijetí sbírky se vymykaly pouze opakované výhrady vůči nadužívání odborných reminiscencí. Další básnická sbírka Anděl na okně je v souladu s dřívější tvorbou Fischerové laděná existencialisticky. Na bázi nejednoznačných a nejednoduchých témat rozvíjí svůj již vyzrálý autorský rukopis obohacený o velké množství citátů, aluzí a motivů pramenících z jejího odborného zaměření. Právě tato intelektuální stránka pronikající do jejich básní se však stává stále výraznějším terčem kritických výhrad. Právě u sbírky Anděl na okně jí je recenzenty nejvíce vytýkáno přílišné podlehnutí rozumovým principům s malou mírou vlastní citové invence. Sbírka Tady za rohem to všechno je se skládá ze dvou oddílů Smrti, smrti a Sebetebe. Tematicky jsou básně v obou oddílech „polarizovány“ do oblasti smrti a na druhé straně lásky. Simona Martínková-Racková upozorňuje, že tuto sbírku lze v mnoha ohledech považovat za nejzajímavější. (S. Martínková-Racková, Tvar 2011, č. 16, s. 23.) Její kritický zájem se soustřeďuje především na druhou část sbírky, zaměřenou na téma lásky. V roce 2013 vyšla sbírka s latinským názvem Mare. Básně jsou psány volným veršem, část je koncipována jako básně v próze. Posloupnost sbírky je utvářena přechodem od milostných básní až po filozofická přemítání o povaze života. I zde je přítomen charakteristický postoj Fischerové k dvojdomosti reality, ohledávání a konfrontace obou rovin skutečnosti, jejichž propustnou hranici určuje míra zvědomění.

Na prozaickou dráhu se Fischerová vydala cyklem deseti povídek Zázrak, posléze nominovaným na Státní cenu za literaturu. Autorka zde tematizuje události z období svého dospívání v osmdesátých letech. Jednotlivé povídky jsou vyprávěny v ich-formě a nezastírají autobiografickou inspiraci. Fischerovou však ani na poli prozaické tvorby, byť subjektivně laděné, neopouští intelektuální nadhled. Odstup, s nímž se pouští do záznamů nelehkého životního období, jí umožňuje výstižně vykreslit atmosféru posledních let komunistického režimu u nás a své vyprávění situovat do širších společenských souvislostí. Také ve stylu povídkové tvorby se odráží její básnické vidění světa, které zde tvoří antitezi k dokumentaristické faktografii. O šest let později vychází druhý, tentokrát sedmipovídkový cyklus Pasáž, který byl nominován na cenu Magnesia Litera. Texty jsou mnohem různorodější, než tomu bylo v prvním prozaickém souboru. Fischerová střídá vyprávění v ich-formě s er-formou a stejně tak témata jejích textů jsou různá. Od námětů vzpomínkového charakteru směřujících ke klasické naraci přechází k útvarům vystavěným především na dlouhém dialogu. Stejně tak líčení abstraktních poetických vidin a obrazů střídá popis konkrétních lidských charakterů. Z roviny dramatické volně přechází k rovině hořce humorné. Soubor Pasáž je knihou mnoha poloh, v nichž je autorský rukopis dobře patrný, nicméně její kritické hodnocení nebylo navzdory nominaci jednoznačně kladné. Dalším prozaickým počinem Sylvy Fischerové je kniha Evropa je jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel. Kniha je stylizována jako deníkové záznamy z cesty do USA, v nichž se prolíná prozaické vyprávění s verši, český jazyk s angličtinou. Autorka zde obdivně, ale i kriticky hodnotí zdejší společensko-kulturní zázemí a odhaluje podhoubí amerického života, vyrůstající v mnoha ohledech z odlehlé Evropy. Text je tvořen směsicí různých žánrů, asociativních řetězců myšlenek a literárních skic poznaných lidí, v jednom celku však všechny složky i formy navzájem kooperují k vytvoření sugestivní a inspirativní výpověď.

Sylva Fischerová je také autorkou knížek pro děti s názvem Júla a Hmýza aneb Cesta do Juliiny země a nověji rozsáhlého souboru Egbérie a Olténie. První z knih vypráví o dobrodružstvích dvou holčiček ze sídliště, jakým se může stát např. první samostatný nákup. Jedná se o prozaické texty využívající básnické postupy a výraznou práci s obrazotvorností. Užití dětské perspektivy zcela proměňuje skutečné vnímání reálného prostoru. Atributy každodenního života se vlivem dětské fantazie proměňují. Druhá kniha je souborem pohádek, které se odehrávají převážně v exotických zemích. Pohádky z domácího českého prostředí si však zachovávají ráz nevšednosti. Výrazným přínosem Fischerové je práce s jazykem, která dětem zpřístupňuje i málo užívaná slova a v útlém věku tříbí jejich jazykový cit. Beletristická tvorba Fischerové byla také přeložena do cizích jazyků. Anglicky byly vydány dva výbory z poezie The Tremor of Racehorses (1990), The swing in the middle of chaos: selected poems (2010). Soubor povídek Zázrak byl přeložen do polštiny (Cud, 2008) a do holandštiny (Dood, waar is je wapen?, 2011). Sylva Fischerová pečuje také o památku a pozůstalost svého otce. Spolu s Janem Šulcem je editorkou Výboru z díla J. L. Fischera. Knižně vyšel v roce 2011 její rozhovor s Karlem Flossem, českým politikem, filozofem, vysokoškolským pedagogem a bývalým senátorem, pod názvem Bůh vždycky zatřese stavbou. Vybrané básně Sylvy Fischerové se v roce 2013 staly podkladem pro písňové texty hudebního alba Milostný slabiky Moniky Načevy a britského kytaristy Justina Lavashe.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Chvění závodních koní (BB 1986); Velká zrcadla (BB 1990); V podsvětním městě (BB 1994); Šance (BB 1999); Krvavý koleno (BB 2005); Zázrak (PP 2005); Júla a Hmýza aneb Cesta do Juliiny země (P pro děti, 2006); Anděl na okně (BB 2007); Pasáž (PP 2011); Tady za rohem to všechno je (BB 2011); Egberie a Olténie (PP 2012 pro děti); Evropa je jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel (P 2012); Mare (BB 2013); Stomach of the Soul (BB 2014); Bizom aneb Služba a mise (P 2016).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Klíčení (1985); Zvláštní znamení (1985); Narozeni v 60. letech (1989); Child of Europe (Londýn 1990); Interference (Cheltenham 1992); Přetržená nit (1996); Město velebené veršem (1998); Pegasovo poučení. Antologie české poezie 1945–2000 (2002); Iz veka v vek (Moskva 2005); Antologie české poezie. II. díl (1986–2006) (2007).
Uspořádala a vydala: Původ poezie (2006, s J. Starým, též přispěla); J. L. Fischer: Výbor z díla 1, 2, 3 (2007, 2009, 2013, s J. Šulcem); Mýtus a geografie (2008, s J. Starým); Bůh vždycky zatřese stavbou: Rozhovor Sylvy Fischerové s Karlem Flossem (2011); Medicína mezi jedinečným a univerzálním (2013, s A. Beranem).

LITERATURA

Studie a články: P. A. Bílek: „Generace“ osamělých běžců (1991); V. Cetkovská: Solitér Sylva Fischerová, in Z paměti literární Olomouce 2 (2006, ed. B. Kolář).
Recenze: Chvění závodních koní: V. Macura, ZN 31. 3. 1987; Z. Kožmín + J. Soukupová + J. Trávníček, BV 15. 7. 1987; R. Svoboda, Rovnost 27. 7. 1987; P. A. Bílek, NK 1987, č. 13; J. Chuchma, Mladý svět 1987, č. 16; J. Svoboda, Ostravský večerník 11. 5. 1988; J. Kukaň, Práce 7. 1. 1988 * Velká zrcadla: J. Rulf, LidN 27. 2. 1991; P. A. Bílek, NK 1991, č. 8; A. Blažejovská, Tvar 1991, č. 16; V. Novotný, MFD 11. 3. 1991; I. Harák, Severočeský regionální deník 10. 1. 1992 * V podsvětním městě: J. Rulf, LidN 7. 1. 1995, příl. Národní 9; F. Všetička, Mosty 1995, č. 49 * Šance: J. Suk, NK 2000, č. 12; R. Kopáč: MFD 10. 5. 2000; P. A. Bílek, Host 2000, č. 6, příl. Recenzní příloha; M. Exner, Aluze 2001, č. 1 * Zázrak: J. Chuchma, MFD 27. 5. 2005; O. Horák, LidN 31. 5. 2005; M. Jungmann, Tvar 2005, č. 17; A. Burda, Tvar 2005, č. 11; V. Novotný, Dobrá adresa 2005, č. 10 * Krvaný koleno: O. Horák, LidN 8. 12. 2005; M. Exner, Tvar 2006, č. 6; R. Szpuk, A2 2006, č. 8; P. Hruška, Host 2006, č. 4 * Júla a Hmýza aneb Cesta do Juliiny země: R. Malý, Tvar 2007, č. 13 * Anděl na okně: J. Olšovský, A2 2008, č. 15; K. Bukovjanová, Host 2008, č. 2; I. Fic, Tvar 2008, č. 11; J. Štolba, A2 2008, č. 24 * Pasáž: J. Chuchma, Respekt 2011, č. 26/27; Z. Pavelka, Právo 25. 8. 2011, příl. Salon; K. Bukovjanová, Host 2011, č. 8; O. Stehlíková, LidN 17. 12. 2011; B. Kostřicová, Tvar 2012, č. 2 * Tady za rohem to všechno je: S. Martínková-Racková, Tvar 2011, č. 16 * Egbérie a Olténie: K. Kubíčková, MFD 16. 2. 2012; V. Varyš, Týden 2012, č. 9; R. Malý, Tvar 2012, č. 7 * Evropa je jako židle Thonet, Amerika pravý úhel: K. Kubíčková, MFD 16. 5. 2012; nepodepsáno, Kam v Brně 2012, č. 6, příl. Literární příloha; P. A: Bílek, Lidové noviny 13. 6. 2012.
Rozhovory: P. Nový, MFD 29. 8. 1991; J. Rulf, Reflex 1994, č. 39; V. Budín, NK 1994, č. 40; R. Mikšíková – M. Stöhr, Host 2000, č. 4; S. Antošová, Tvar 2011, č. 19.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Škola ji bez skurpulí vysílala nejen na Olympiády v českém jazyce, ale též do Puškinova památníku, Partyzánského samopalu, ba i do tak obskurní soutěže, jako byla „O zemi, kde zítra znamená včera“. Překvapená krajská komise zde vyslechla ucelenou odbornou přednášku o „Sovětské“ architektuře v Leningradu a šokující detailní analýzu významného díla Samuila Maršaka Dům kočky modroočky. Sylvina trojice byla poté diskvalifikována pro podezření z nekalé manipulace se soutěžními otázkami. Individuálnímu vítězství v národním kole Mladých historiků nešlo zabránit, protože klání probíhalo v sálech Leninova muzea a Sylva, jsouc v této expozici poprvé, vytřela zrak všem pravidelným návštěvníkům.
V. Cetkovská: Solitér Sylva Fischerová, in Z Olomouce literární 2 (2006), s. 391–392.

V Praze je ve vzduchu cítit cosi jiného – a v dobách nepříznivých spadových podmínek to stěží bude volání stříbrného větru. Proto to chvění, ale také pocit závodního koně, který sice může zvítězit, ale vždycky pro někoho a za někoho… Z roku na rok se stala Fischerová skutečnou osobností mladé poezie. Proto ji dnes čeká úděl těch, na které se sází, ale kteří právě proto bývají čas od času pozdrženi, aby si sázkové kanceláře mohly spravit bilanci na výhrách outsiderů.
P. A. Bílek: Osamělost přespolního koně, in „Generace“ osamělých běžců (1991), s. 50–51.

Jedním ze základních rysů souboru je, že autorka neexhibuje. I Přesto, že jde o psaní velmi zručné a vynalézavé a texty působí objevně, není na nich znát, že by se autorka chtěla předvádět a na čtenáře vytahovat. Dokáže mít dostatečný nadhled, aby se nad to uměla povznést. Styl psaní Sylvy Fischerové v Pasáži lze nazvat nutným psaním. Není tu mnoha zbytečného, autorka neplýtvá slovy, je věcná, vážná, srozumitelná. Její texty jsou často velmi osobním svědectvím, avšak univerzálněji platným, promlouvajícím i bez znalosti bližších souvislostí. To nutně podstatné bývá vždy jasně řečeno.
K. Bukovjanová: Projít pasáží vlastní duše, Host 2011, č. 8, s. 49.

Ale i toto povídání ze života dvou holčiček ze sídliště má […] jedinečné kouzlo bezprostřednosti, které velké většině současných českých knih pro děti chybí. Knížka, ve které není žádné poselství, které by přesahovalo meze dětského chápání a hlavně dětských zájmů; knížka, která nepoučuje, ale která je opravdu ze života našich ratolestí. Skoro by se jeden mohl bát, jestli dětem nemůžou přijít dobrodružství, která Julka s Hmyzkou prožívají, až moc samozřejmá (objevování nových zemí, rozmlouvání s panenkami i s geometrickými útvary z magnetické tabule, první samostatný nákup). Skoro bych Sylvu podezíral, že si moc nevymýšlela, ale spíš odposlouchávala. Ale kumšt je převést takové odposlouchané uvažování do literárního jazyka, a právě to se autorce povedlo s grácií, která asi porotcům všemožných soutěží unikne.
R. Malý: Dva čerstvé plody Baobabu (vhodné i pro děti pod deset). Tvar 2007, č. 13, s. 21.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Heslo na portálu Česká literatura po roce 1945
Medailonek a články o S. Fischerové na stránkách Festivalu spisovatelů Praha
Strukturovaný životopis a odborná bibliografie S. Fischerové
Rozhovor v České televizi 16. 7. 2012
Recenze souboru povídek Pasáž na iLiteratura.cz
Sylva Fischerová v pořadu Česko jedna báseň
Recenze knihy pro děti Egbérie a Olténie
Rozhovor se S. Fischerovou na ČRo3 Vltava o knize Egbérie a Olténie
Recenze knihy Evropa je jako židle Thonet, Amerika pravý úhel na iLiteratura.cz

Autorka hesla: Petra Kožušníková
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 29. 11. 2013 (pk); 8. 3. 2015 (ad)

Blanka KOSTŘICOVÁ

Napsat komentář

* 16. 4. 1961, Litomyšl

Zdroj: Lubomír Machala

Středoškolská studia absolvovala na Střední průmyslové škole železniční v České Třebové. Poté vystudovala obor čeština – angličtina na FF UP. Magisterské studium ukončila v roce 1985 státní zkouškou a obhajobou diplomové práce Tvorba Bohumila Hrabala v sedmdesátých a osmdesátých letech, jejímž vedoucím byl Josef Galík. Posléze krátce působila v Ústavu pro jazyk český ČSAV. Na FF UP získala v roce 2005 doktorát z české literatury úspěšnou obhajobou práce Románový cyklus Jiřího Kratochvila (a jeho místo v kontextu současné české prózy). K FF UP má nadále velice kladný vztah, protože zde se podle svých slov „setkala se svým oborem a s celoživotními přáteli“. Mezi ty nejbližší řadí např. Jana Balabána. Z vyučujících ji velice oslovil hned u přijímacích zkoušek Miroslav Komárek, jehož „lingvistika – od staroslověnštiny po současnost – na jeho přednáškách a seminářích se jevila jako úžasné dobrodružství – jímž také je“. Také vzpomíná na Josefa Galíka, který byl „proslulý mimo jiné tím, že neváhal na přednáškách ze současné české literatury uvést alespoň v přehledu jména tehdy prohibovaných autorů; my jsme to už zažili v poněkud oslabené podobě – to už byl dr. Galík po třech udáních z řad studentů a dvou infarktech, ale pořád se o těchto autorech zmiňoval, na jeho přednášce jsme se mohli dozvědět např. i to, ve kterých ročnících časopisu Divadlo najdeme první tři hry Václava Havla – na rozdíl od knih tento časopis z knihoven vyřazen nebyl; vzpomínám, jak jsem ty hry v jednom večeru zhltla, s pocitem vděku vůči dr. Galíkovi“. Také s povděkem vzpomíná na strhující semináře o anglické syntaxi Jarmily Tárnyikové a na laskavou ironii Jiřího Skaličky. Poukazuje také na skutečnost, že na filozofické fakultě vystudovali oba její rodiče: „Poznali se jako spolužáci v ročníku, otec na FF působil třicet let, nejprve jako odborný asistent, po Listopadu jako profesor ruské literatury 19. století.“ (citace a fakta týkající se FF UP v předchozích dvou odstavcích jsou převzaty z osobní e-mailové korespondence s PhDr. Blankou Kostřicovou z 18. 10. 2012) Po ukončení doktorského studia pracovala jako středoškolská učitelka na školách v České Třebové. Byla zaměstnána také v Lidových novinách, kde obstarávala kulturní rubriku a v Literárních novinách. Je členkou Obce spisovatelů.

Literární recenze, kritiky a eseje publikuje především v literárních časopisech Tvar, A2, Host, Listy, Proglas nebo Literární noviny, Bohemica Olomoucensia či Bohemica literraria. Svou disertaci vydala knižně pod zkráceným názvem Románový cyklus Jiřího Kratochvila. Poukázala zde na možnost vnímat Kratochvilovu tvorbu jako cyklus románů, v němž jednotlivé motivy přecházejí z jedné knihy do druhé. Přispěla také do sborníku Honzo ahoj! Setkání s Janem Balabánem, vydanému k nedožitým autorovým padesátinám. Tomuto spisovateli věnovala i svou další monografii Sestupy a naděje Jana Balabána, ve které zdůraznila především autorovu oscilaci mezi pesimistickým a nadějným vyzněním díla. Autorčin zájem o cestování a aktivní sportování se silně promítají i do její beletristické tvorby. Své prozaické texty publikovala nejprve časopisecky a v knižním sborníku Dvanáct východočeských prozaiků (2007). Prozaická tvorba Kostřicové je charakteristická upřednostňováním kratších útvarů, jako je povídka. Vyprávění je vedeno převážně v er-formě, přičemž je orientováno k vnitřnímu a vnějšímu životu protagonistky. Prózy jsou charakteristické meditativním ohledáváním životních hodnot, osudových překážek, rodových kořenů a setkání, jež vyniká v rámci příznačných popisů přírody a věcí, reflexí prožitků a chování lidí. Povídky nejsou konstruovány s ohledem na výraznou dramatičnost nebo dějový spád. Směřují spíše k lyrickému vyjádření a statickému vyobrazení perspektivy či nálady a jsou tudíž spíše monologické povahy. Opakování řady motivů a témat plyne z důležitosti, kterou sehrály v autorčině životě. Styl vyprávění je úsporný, kultivovaný s uvážlivě volenými výrazy, bez jazykově experimentálních přesahů. Kostřicové prózy jsou osobitého charakteru, určené spíše užšímu okruhu čtenářů.

Knižně Kostřicová debutovala v roce 2007, kdy jí vyšly dva soubory povídek Třebovské povídky a Ledovcová turistika. První jmenovaný je tvořen sedmnácti povídkami, které jak autorka uvádí, vznikaly v průběhu předchozích sedmnácti let. Tematicky se jedná o soubor značně různorodý, který od otevírání historické paměti a rodových kořenů přechází k reflexím současných postaviček a života. Místopisně jsou lokalizovány do oblasti České Třebové, autorčina rodiště. Společným jmenovatelem citlivě zachycených „obrazů“ je výrazně kladný vztah ke zdejšímu kraji, který vysvítá z charakteru textů i volby výrazových prostředků. Ledovcová turistika sestává ze dvou oddílů. V první části nazvané Ledovcová turistika je protagonistkou Poutnice. Druhou část Homeless pak uvádí postava Pavly. Opět se jedná spíše o meditativně laděné obrazy, kde na pozadí krajinných scenérií protagonistka putuje, nebo setrvává a zpřítomňuje pocity znovunalezené rovnováhy po těžké nemoci, vnímání živlů, radosti z pobytu v přírodě a krásy života v ní. Poklidné reflexe směřující ke sdělování vlastního poznání životních hodnot se v některých případech antiteticky opírají o kritiku konzumního a přetechnizovaného života. Na pozadí prozaického žánru tedy čteme výpovědi autobiografického ladění, jejichž obsah je příznačný spíše pro výpověď poetickou. Povídky Bílá hora, Trhlina, Na peroně a Dívčí hruď odvysílal Český rozhlas 3 (Vltava) jako rozhlasovou četbu na pokračování v říjnu 2010.

Lyžařské povídky – útlý svazek nerozsáhlých textů opakovaně uvádí některé motivy z předchozí Ledovcové turistiky. Povídky vzniklé taktéž ve velkém časovém rozmezí mají společného jmenovatele v běhu na lyžích. Nejedná se však o texty, které by líčily příhody z lyžařského sportu obecně, ale o protagonistčin subjektivní vztah k tomuto sportu, který se spolupodílel na formování jejího nahlížení na svět. Běh na lyžích a vše, co k němu náleží, je zde tím hlavním, k čemu se váží činnosti z jiných oblastí, veškeré zážitky i zkušenosti. Běh na lyžích je zde určující perspektivou spíše než vyprávějící subjekt, který je více pasivním elementem. Skrze tuto perspektivu jsou pak nahlíženy různé aspekty života, setkání a události a zvolené prizma neproměňuje ani zákeřná nemoc, která hlavní hrdince v dalším běhání na lyžích zabraňuje.

„Deníkové“ pásmo Dole a nahoře je taktéž orientováno obdobně, dokonce zde nalézáme také některé texty z předchozího souboru, stejně jako se opakují tematické prvky: zákeřná nemoc, běh na lyžích a Českotřebovská krajina. V úvodu se autorka hlásí k autobiografické motivaci textu. Soubor je rámcován pohledem vypravěčky z okna třídy na zasněženou krajinu, který vymezuje čas vzpomínek. Jednotlivé povídky jsou pak obrazy ze života vypravěčky. Jeho základními aspekty jsou běh na lyžích, studium literatury na Univerzitě Palackého v Olomouci, ale i setkání s literárními legendami jako Bohumilem Hrabalem či Egonem Bondym, stejně jako návrat k přírodě a setkání s přáteli. Na půdorysu těchto událostí se odvíjí vnitřní monolog postavy o povaze těchto událostí, zážitků a setkání, které ji obklopují. Niterná povaha textů čtenáře provází od prvních řádků a katarzí je vyrovnanost současného bytí. Texty, v nichž se střídá ich a er-forma a které obsahují také citáty z dopisů, působí plasticky. Kritiky je knize nejvíce vytýkáno příliš subjektivní zaměření. To převládá i v souboru básní Kronika. V textech psaných volným veršem a směřujících k prozaickému výrazu se autorka opět vrací do prostředí Českotřebovska. Třebovský zápisník je proudem asociací, které spouští bolestná událost – smrt protagonistčiny matky. Bohatá spleť civilních obrazů, prolínání minulého s přítomným, specifický vyprávěcí postoj nadále charakterizují autorskou poetiku.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Třebovské povídky (PP 2007), Ledovcová turistika (PP 2007), Lyžařské povídky (PP 2009), Dole a nahoře (P 2010), Kronika (BB 2012), Třebovský zápisník (P 2014).
Odborné (výběr): Románový cyklus Jiřího Kratochvila (monografie 2008), Sestupy a naděje Jana Balabána (monografie 2013).
Studie (výběr): K typologii postav Bohumila Hrabala a Vladimíra Párala, in Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas Philosophica. Philologica. Studia bohemika sv. 55 (1987), sv. 4, s. 69–73; Ztracené ráje Jana Balabána, Souvislosti 2011, č. 1; Třikrát Markéta Pilátová, in Bohemica Olomucensia – Linguistica (2010), č. 3, s. 162–165.
Recenze (výběr): Bohumil Hrabal zblízka, Lidové noviny 6. 5. 1997; Samizdatové knihy a osudy, Lidové noviny 17. 5. 1997; Touhy někdejší Betty, Lidové noviny 31. 5. 1997; Shrnutí trpkého ráje, Lidové noviny 2. 7. 1997; Sborník obnovené komparatistiky, Lidové noviny 11. 7. 1997; Očitý svědek černého času, Lidové noviny 30. 8. 1997; Kratochvilův nesmrtelný karneval, Lidové noviny 25. 10. 1997; Mystifikace Haška Jaroslava, Lidové noviny 29. 10. 1997; Katolické sny Jakuba Demla, Host 1998, č. 7; Dilema cizinců, Host 1998, č. 8; (Ne-)zakončený Tobiáš Jirous, Host 1998, č. 8; Dvakrát Jan Balabán, Literární noviny 1999, č. 3; Radost a svoboda v roce 1939, Host 1999, č. 2, Rec. příl.; Spiklenci po třiceti letech, Host 1999, č. 3, Rec. příl.; Poslední smích, Host 1999, č. 3, Rec. příl.; Krok před Šlépějemi, Host 1999, č. 4, Rec. příl.; Devadesát devět, Host 1999, č. 4, Rec. příl.; Škola Milady Součkové, Host 1999, č. 5, Rec. příl.; Sedm variant Egona Hostovského, Literární noviny 1999, č. 24; Tango na rozloučenou, Literární noviny 1999, č. 25; Výzva k modlitbě, Host 1999, č. 6, Rec. příl.; Demlovy dopisy z jihu, Host 1999, č. 10, Rec. příl.; Urromán Jiřího Kratochvila, Literární noviny 2000, č. 6; Esence „demlovství“, Host 2000, č. 2, Rec. příl.; Autorský mýtus Jakuba Demla, Host 2000, č. 3, Rec. příl.; Bohumil Hrabal epistolární, Host 2000, č. 4, Rec. příl.; Třicátá léta ve světle Jakuba Demla, Host 2000, č. 4, Rec. příl.; Východiska Michala Ajvaze, Host 2000, č. 8, Rec. příl.; Dodneška jsem nebyl u zpovědi-, Host 2000, č. 10, Rec. příl.; Plíšková – čtenářům?, Host 2001, č. 2, Rec. příl.; Stavitel chrámu, Host 2001, č. 5, Rec. příl.; „Komorní“ korespondence Jakuba Demla, Host 2001, č. 6, Rec. příl.; Výtah z bezmocnosti našich osudů, Literární noviny 2001, č. 45; Juvenilní východiska Egona Hostovského, Host 2001, č. 9, Rec. příl.; Ve šlépějích Jakuba Demla, Literární noviny 2001, č. 50; Beskydské theatrum mundi, Literární noviny 2002, č. 3; Gramatika jako konverzační téma, Literární noviny 2002, č. 5; Martin C. Putna marginalis, Literární noviny 2002, č. 8; Věčné světlo Matylčino, Host 2002, č. 5, Rec. příl.; Lyrické šumění ptačích křídel, Literární noviny 2002, č. 28; „Tajemství“ Květy Legátové, Literární noviny 2004, č. 10; Cesta k druhé moderně, Literární noviny 2004, č. 21; Nové Ajvazovy prózy znamenají v jeho dosavadní tvorbě krok zpět, Lidové noviny 19. 11. 1997; Literární krajiny Bedřicha Fučíka, Host 2004, č. 6; Soumrak a chlad historie, Host 2004, č. 8; Jakub Deml, Zakletí slov 1–2, A2 2006, č. 26; Posudky Jana Lopatky, Host 2006, č. 6; Ani postmoderna, ani metafyzika, Host 2006, č. 7; Bohumil Hrabal – Miroslav Peterka, Toto město je ve společné péči obyvatel, A2 2007, č. 4; Jana Paulová, Jak běžet do kopce, A2 2007, č. 5; Šťastné a veselé, A2 2007, č. 8; Iva Pekárková, Láska v New Yorku, A2 2007, č. 11; Marie a Tomáš Salabovi, Semafor… – jaký byl a jaký je, A2 2007, č. 12; Jan Mukařovský, Vančurův vypravěč, A2 2007, č. 15; Cesty ke svobodě, Host 2007, č. 5; Požehnaná svoboda, Host 2007, č. 6; Egon Bondy, Buddha, A2 2007, č. 30; Vladimír Borecký, Legenda o Hronu, A2 2007, č. 36; Miroslav Červenka, Březinovské studie, A2 2007, č. 40; Doplňky, nikoli však marginálie, Host 2007, č. 9; Rozluštěné tajemství?, Host 2007, č. 10; Vymykající se próza, Host 2008, č. 1; Legendární obzvláštník, Host 2008, č. 1; Zdařilé řešení, Host 2008, č. 5; Zápisky pamětníkovy, Proglas 2008, č. 4; Láska Ivy Pekárkové, Host 2008, č. 7; Jiří Přibáň, Pod čarou umění, A2 2009, č. 5; „Rodinné kroniky“ Milady Součkové, Host 1998, č. 4; Arnošt Lustig, Zloděj kufrů, A2 2009, č. 6; Kratochvilovo vypravěčství, Listy 2009, č. 6; Prozaické dílo Jana Balabána, Tvar 2011, č. 14; Aféry Petra A. Bílka, Tvar 2011, č. 17; Kratochvilovská leč, Tvar 2011, č. 18; Příliš rozsáhlá próza, Tvar 2011, č. 19; Životní nutnost, Tvar 2011, č. 20; Střed (Pasáže), Tvar 2012, č. 2; (Možná) nejen banalita, Tvar 2012, č. 6; Dvě zprávy mladé generace, Souvislosti 2012, č. 1.

LITERATURA

Recenze: Ledovcová turistika: K. Kadlecová, Reflex 2008, č. 11; J. Chuchma, Mladá fronta Dnes 28. 3. 2008 * Lyžařské povídky: J. Novotný, Listy 2010, č. 1 * Románový cyklus Jiřího Kratochvila: K. Chvatík, Host 2009, č. 2, Vl. Novotný, Tahy 2009, č. 2/3.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Ty texty se zdráháme nazvat povídkami, neboť prakticky bezdějově evokují stále tutéž nespěchající, prodlévající atmosféru. Spíše běží o dva cykly obrazů a impresí v próze. Byť je vyprávění vedeno ve třetí osobě, optika je výlučně hrdinčina, svět je nahlížen výhradně jejíma očima. Takže je o ní řečeno jen to, co ona o sobě soudí, jak sama sebe vidí. Důsledek je paradoxní: texty jsou to stručné, až hutné, slova autorka klade literárně velmi „uvědoměle“, evokace duševních rozpoložení je to kultivovaná, nicméně dojem z toho je poněkud plochý, neboť reflexe hrdinky je z autorčiny vůle velice přející a utvrzující ji v sevřené uvolněnosti – či jak artikulovat fyzický i myšlenkový pohyb Poutnice, potažmo Pavly.
J. Chuchma: Poutnice Pavla a Pravda, Mladá fronta Dnes 28. 3. 2008, s. B5.

Autobiografické povídky, někdy meditativní a plynoucí pomalu a potichu, jinde bijící agresivně na poplach, zkoumají z pozice věřící ženy středního věku mezilidské vztahy, funkci pohybu fyzického i duchovního v lidském životě, plynoucí čas. Kostřicová v sobě nezapře pedagožku – její popisy přírodních krás a stoupání na vrcholky světa blíž k Bohu se krásně čtou těm, co plují na stejných vlnách, ale ostatním může stylizace do vědoucí poutnice à la Komenský nebo básník-kněz Deml připadat kazatelská, káravá, výchovná, ideologicky zatížená. Knížka s nápadnými odkazy na Demla a jeho deník Šlépěje (i na metafyzickou Čapkovu povídku Šlépěj z Božích muk) mi připomněla předloňský agitační makrobiotický román Jana Jíchy Dva roky bez prázdnin, který jsem rovněž přečetla jedním dechem a teprve po odložení knihy si uvědomila, jak do mě zároveň s výborně napsaným příběhem autor vpravil svůj světonázor. Ledovcová turistika je místy literatura a místy katechismus; ale čtivý a plný promyšlených, mnohovrstevnatých aluzí: „Křižovatku si rozvracet nedáme!“
K. Kadlecová: Dobrá věta, verze beta, Reflex 2008, č. 11, s. 59.

Dole a nahoře je spíše záznamem jednoho života než experimentální prózou. Je vzpomínáním, shrnutím již prožitého, je ale také hledáním docela nových životních cest. Každý se někdy ocitne „dole“, aby mohl znovu vystoupat „nahoru“… každé takové stoupání je především akcí osobní, subjektivní, silně pocitovou, a proto ne každý čtenář právě takovéto „povídání“ ocení.
P. Šimůnková: Dole a nahoře Blanky Kostřicové: lyže, literatura a bůh, [online] Topzine.cz, 21. 7. 2010, dostupné z: http://www.topzine.cz/recenze-dole-a-nahore-blanky-kostricove-lyze-literatura-a-buh

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Životopis Blanky Kostřicové na Databázi knih.cz
Životopis Blanky Kostřicové na iLiteratura.cz
Životopis na Portálu české literatury
Recenze knihy Dole a nahoře Anny Vondřichové
Texty B. Kostřicové na portálu Příběhy na padesát slov

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2013)
Aktualizace hesla: 21. 9. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 21. 9. 2014 (pk)

Markéta PILÁTOVÁ

Napsat komentář

* 1. 2. 1973 Kroměříž

Studovala latinu a historii na FF UP, po získání bakalářského titulu (1994) nastoupila na magisterské studium romanistiky a historie, které úspěšně absolvovala roku 1998. Následujících šest let na mateřské fakultě pracovala jako odborná asistentka. Vyučovala např. literární překlad a sama se v té době věnovala překládání. Z období studií a pozdějšího působení na univerzitě Pilátová zmiňuje silný inspirační vliv romanisty Jiřího Černého a historika Jiřího Chalupy. (D. Kaprálová, [online] iDnes.cz, 1. 12. 2009.) V letech 2001–2003 působila jako lektorka na katedře slavistiky v Granadě ve Španělsku. V rozhovoru pro iDnes Magdaléně Havlíkové na otázku „Kdy se rozhodla věnovat psaní?“ odpověděla: „Pracovala jsem jako odborná asistentka na Univerzitě Palackého v Olomouci. Při výměně učitelů mezi univerzitami jsem se dostala do Španělska a uvědomila jsem si tam, že mě velmi baví psát reportáže.“ (M. Havlíková, [online] OnaDnes.cz, 20. 4. 2010.) Novinářskou kariéru zahájila v týdeníku Respekt, kde v letech 2007–2008 pracovala jako vedoucí zahraniční redakce. Následně pět let učila češtinu potomky Čechů, kteří emigrovali z Československa do Brazílie a Argentiny, a to v brazilském státě Mato Grosso do Sul, dále v Sao Paulu a Buenos Aires. Před dalším pobybem v Brazílii nedlouho pracovala v kulturním oddělení pražského Institutu Cervantes. V Respektu, Salonu (literární příloze Práva), Lidových novinách a dalších českých médiích publikuje eseje, reportáže, literární recenze, povídky a autorské sloupky. Její povídky vysílal také Český rozhlas 3 (stanice Vltava). Do češtiny přeložila román mexické spisovatelky Normy Lazo s názvem Věřící (2001) a také knížku pro děti Tajný život blech (2010) od argentinských autorů Alberta Peze a Roberta Cubillase. Dalším překladatelským počinem Pilátové byl jazykový převod kultovního argentinského komiksu Ricarda Linierse Macanudo (2011). Je vdaná za redaktora týdeníku Respekt Jiřího Sobotu.

Na poli krásné literatury knižně debutovala v roce 2007 románem Žluté oči vedou domů. Protagonistkami útlé knížky jsou čtyři ženy, jejichž příběhy se protínají. Základní linii tvoří milostný vztah české úřednice Marušky a dvojího agenta Jaromíra, který za komunistického režimu emigroval do Brazílie a tam se oženil. Přesto s Maruškou udržuje dlouhá léta korespondenční kontakt. Vyústění milostného trojúhelníku graduje po Jaromírově sebevraždě, kdy jeho brazilská manželka Luiza přijíždí do Prahy, aby se s Jaromírovou někdejší milenkou seznámila. Obě ženy se spřátelí a fabulačn linka se paradoxně uzavírá, když se Luiza rozhodne strávit zbytek života v Praze, kde se zamiluje do otce další z protagonistek, zatímco usedlá Maruška je odhodlána natrvalo vycestovat do Brazílie. Druhou linii románu tvoří vztah dvou mladších žen ze smíšených česko-brazilských rodin. Lena, která žije na ranči, se po smrti snoubence rozhodne odcestovat do Prahy, rodné země své matky. Zde se potká se svou bývalou kamarádkou Martou, která odešla do Čech kvůli napjaté rodinné atmosféře. Marta nakonec nachází partnera v českém psychiatrovi a po krátké cestě do Brazílie s ním zůstává v Česku. Lena se vrací na brazilský ranč a rozhodne se žít se správcem svého majetku. Románovou výpověď tvoří mozaika monologických promluv, v nichž se střídají jednotlivé hrdinky příběhu a jeden muž (Jaromír). Z líčení exotického prostředí je patrné, že ho autorka velmi dobře zná. Komorní příběhy plynou bez výrazných dějových zvratů, což zesiluje motivy osamocenosti a touhy po domovském ukotvení vlastní existence. Časté retrospektivní pasáže osvětlují důvody nespokojenosti s dosavadním životem i jeho nehybnou strnulost, která ústí v přijetí vlastní identity, smíření, popř. v nalezení nového směru. Motiv žlutých očí odkazuje k životní energii, síle čelit překážkám na cestě za svým štěstím. Debut Pilátové byl recenzenty přijat jako zralá próza a získal nominaci na cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého. Kniha byla přeložena do němčiny, nizozemštiny, polštiny, portugalštiny a španělštiny. Dvanáctidílnou stejnojmennou rozhlasovou četbu podle románu připravila pro Český rozhlas Kateřina Jirkalová v roce 2008.

Autorčin druhý román Má nejmilejší kniha byl taktéž nominován na cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého. Jeho dějová osa je těžko specifikovatelná, protože Pilátová předložila čtenáři spleť příběhů osmi postav. Hlavním dějištěm je hadí institut ve Velkém městě v Jižní Americe. Vypravěčem a jednou z postav je Ten, který tetuje, člověk, který utrpěl ztrátu paměti a jenž při výkonu řemesla vypráví příběhy z knihy slovanských pohádek. Motiv evropské kultury se protagonistům jeví jako exotický, stejně tak pro českého čtenáře je exotické prostředí a kultura zachycené v románové výpovědi. Dalšími postavami jsou arogantní a chladnokrevný zakladatel a vedoucí hadího institutu Michael Vidal, indiánská venkovská dívka Pajita, která rozumí řeči hadů, rovněž Pták, chlapec ze slumu, či Otto, psychiatr polsko-židovského původu. Leitmotivem je had se svými četnými a napříč kulturami se opakujícími symbolickými významy. Archetypální kolize pak ve spletenci příběhů představují konečnost života, nesmrtelnost a potřeba vyrovnat se s vlastní minulostí. Významná role je přisouzena rovněž prostředí jihoamerického města a divoké přírody. Atmosféra tamní kultury je v textu prezentována velmi barvitě s větším důrazem na mytické atributy a sociální specifika. Pilátová touto knihou (v roce 2012 přeloženou do němčiny) částečně navazuje na dlouhou tradici magického realismu. V rámci její prozaické tvorby je potřeba zmínit také povídkovou tvorbu, kterou publikuje především v kulturní příloze Salón deníku Právo. Zde otiskla např. povídky Zlatá kobra, Dlužníci, Cikánský zvyk a další. Knižně vyšla její povídka také v souborech Moře a pláž a Celý život budem šťastný… nakladatelství Listen. V roce 2011 se Pilátová představila rovněž jako básnířka. Sbírka Zatýkání větru těží obdobně jako obě prozaická díla převážně z autorčina pobytu v Brazílii a Španělsku, ale nalezneme v ní také básně o návratu domů a o českých kořenech. Formálně se básně Pilátové blíží jejím prozaickým textům, volné verše variují nejeden motiv známý v prozaickém provedení. Písňovost textů podporuje refrénovitá strukturace, respektive částečné obměňování vybraných motivů. (Některé básně ze souboru se staly textovými podklady pro písně zpěvačky Moniky Načevy.)

Samostatnou kapitolu literárního působení Pilátové představuje tvorba pro děti. Na svém kontě má již čtyři úspěšné prozaické tituly z této oblasti. Prvním počinem se stala kniha Víla Vivivíla a stíny zvířat, vyprávějící příběh vyhoštěné vílí holčičky, která se vydává do nebezpečného světa lidí, aby zde našla přátele a společně mohli zabránit pašování exotických zvířat. Kniha přímočaře poukazuje na špatné modely chování rodičů vůči svým dětem. Pilátová zde pracuje s postavou handicapovaného dítěte, jako je nevidomá Ema, která má vodícího psa, a přesto se s dětmi účastní dobrodružství. Také protagonistka je spíše antitezí klasických pohádkových víl. Je krátkovlasá a nosí kalhoty. O rok později Pilátové vyšly hned dvě knihy určené dětem. Kiko a tajemství papírového motýla byla nominována na cenu Magnesia Litera. Protagonistkou příběhu je japonská holčička Kiko, která jezdí s tatínkem, restaurátorem knih, po celém světě a přijíždí i do České republiky, respektive do Kroměříže. Kiko začíná chodit do školy a seznamuje se s cizími dětmi, jejichž jazyku příliš nerozumí, a proto s nimi komunikuje pomocí skládaček origami. Tatínek restauruje knihu v Kroměřížském zámku, z níž se vytrácí barevný obraz. Kiko se dozvídá o skrytém životě na zámku a rozhodne se s ostatními dětmi osvobodit všechny uvězněné duchy. Fantastický příběh autorka využila, aby na jeho pozadí, pomocí empatie nastínila problematiku kulturní odlišnosti, jazykové bariéry a xenofobie.

Víla Vivivíla a piráti Jižního moře navazuje na předchozí vyprávění: zachráněným zvířátkům je ve vílí bažině zima, a proto musí parta v čele s Vivivílou vymyslet řešení. Vedle známých postav zde autorka začleňuje také postavu olomoucké babi Bóži, optimistky, která mluví příznačným hanáckým dialektem. Pohádka Jura a lama pojednává o klukovi Jurovi, který se svými dvěma mámami žije na farmě v horách Jestřábníkách. Knihu pro děti vystavěnou na netradičním rodinném modelu ilustrovala Dora Dutková a její vydání podpořil Česko-slovenský ženský fond v rámci projektu zviditelňování stejnopohlavních rodin a dětí v nich. Kontroverzní téma se promítlo i do polarizace recenzních ohlasů. Obecně lze o Pilátové tvorbě pro děti konstatovat, že otevírá a citlivě přibližuje dětem témata, která nejsou příliš častým námětem dětských knih, např. jazyková a kulturní bariéra, týrání dětí, diskriminace handicapovaných, nebo život v homosexuální rodině. Ohlasy její tvorby se shodují, že tato citlivá a problematická témata dokáže dobře začlenit do jinak strhujících a dějem nabitých dětských příběhů. Aniž by si to malí čtenáři uvědomovali, jsou vedeni ke vzájemné toleranci, která je jim v dílech Pilátové předkládána jako samozřejmý a fungující model chování. Tvorba Pilátové je originální především tím, jak didaktický cíl dokáže zamaskovat prvky atraktivními pro malé čtenáře. Působivost jejích knih pak umocňuje jejich výtvarné provedení. Próza Gorilí táta je zařazována do tvorby pro děti a mládež, ovšem z ohlasů vyplývá, že ji čtou s potěšením také dospělí čtenáři (viz recenze na Klubknihomolů.cz). Jedná se o útlou knihu vzniklou na základě rozhovorů Pilátové s Markem Ždánským, gorilím tátou, bývalým ošetřovatelem primátů z pražské ZOO. Ústředním tématem textu jsou osudy gorily Moji doplněné o příhody ze života ostatních primátů, o něž ošetřovatel pečoval. Text je prosycen humorem, ale dochází i na smutné okamžiky v životě zvířat. Knihu ilustroval Daniel Michalík.

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Žluté oči vedou domů (R 2007, též e-book 2011); Má nejmilejší kniha (R 2009, též e-book 2011); Zatýkání větru (PP 2011); Tsunami blues (R 2014, též e-book 2014); Kulaté rámy slov (PP 2015); Hrdina od Madridu (P 2016).
Tvorba pro děti: Víla Vivivíla a stíny zvířat (2009); Kiko a tajemství papírového motýla (2010); Víla Vivivíla a piráti jižního moře (2010); Jura a lama (2012); Gorilí táta (s Markem Ždánským, 2013); Kiko a tulipán (P 2016).
Příspěvky v antologiích: Moře a pláž (2012, též e-book 2012); Celý život budem šťastný… (2012, též e-book 2012); Miliónový časy. Povídky pro Adru (2014, též e-book 2014); V. Holcová: Na dosah ruky/Within Hand’s Reach (2015, též bibliofilie 2015).
Překlady: N. Lazo: Věřící (2001); R. Liniers: Macanudo (komiks 2010); Macanudo 3 (komiks 2013); Macanudo 4 (komiks 2013); Macanudo 5 (komiks 2014); Macanudo 6 (komiks 2014); Macanudo 7 (komiks 2014).

LITERATURA
Studie a články: J. Topol: Lidové noviny 27. 1. 2010; A. Horáčková: MfD 25. 2. 2010; A. Horáčková: MfD 25. 2. 2011; L. Machala: 3 x 2 = ?: Nad prózami Hany Andronikové, Markéty Pilátové a  Petry Soukupové, in Česká literatura v perspektivách genderu: IV. Kongres světové literárněvědné bohemistiky. Jiná česká literatura (2010); K. Kubíčková: MfD 15. 8. 2011; B. Kostřicová: Třikrát Markéta Pilátová, in Bohemica Olomoucensia – Linguistica 2010, č. 3; P. Mandys: Týden 2007, č. 50; K. Jirkalová: Týdeník Rozhlas 2008, č. 42; P. Mandys: Přítomnost 2008, (Jaro); M. Balaštík: Host 2009, č. 2.
Recenze: Žluté oči vedou domů: O. Horák, Lidové noviny 1. 10. 2007; J. Rauvolf, Instinkt 2007, č. 39; M.  Nyklová, Knižní novinky 2007, č. 19; J. Šícha, Literární noviny 2007, č. 41; B. Gregorová, A2 2007, č. 42; P. Sladký, A2 2007, č. 44; L. Česálková, Literární noviny 2007, č. 46; (wc), Dějiny a současnost 2007, č. 11; Vl. Karfík, Xantypa 2007, č. 12; A. Haman – A. Cermanová, Tvar 2008, č. 1; D. Kaprálová, MfD 18. 1. 2008; L. Přeček, Host 2008, č. 4; Vl. Novotný, Český jazyk a literatura 2007/2008, č. 5; K. Horáčková, LitENky 2008, č. 5/6 * Má nejmilejší kniha: K. Jirkalová, Lidové noviny 7. 10. 2009; I. Srbková – M. Nyklová, Knižní novinky 2009, č. 22; P. Hrtánek, Host 2009, č. 10; Š. Kučera, Právo 10. 9. 2009, příl. Salon; T. Marečková, Nový Prostor 2010, č. 346; V. Karfík, Xantypa 2010, č. 3; V. Karfík, Týdeník Rozhlas 2010, č. 10; A. Vondřichová, A2 2010, č. 7; K. Kubová, LitENky 2009, č. 1; B. Majerová, LitENky 2010, č. 3; V. Novotný, Český jazyk a literatura 2009/2010, č. 4; M. Ljubková, Souvislosti 2010, č. 1; M. Vajchr, Revolver Revue 2010, č. 79; P. Janoušek, Tvar 2011, č. 4 * Víla Vivivíla a stíny zvířat: M. Švagrová, Lidové noviny 17. 3. 2010 * Kiko a tajemství papírového motýla: I. Matějka, Literární noviny 2010, č. 50; R. Kopáč, MfD 23. 12. 2010; J. Šrámková, A2 2011, č. 2; M. Otterová, Tvar 2011, č. 5; D. Iwashita, Hospodářské noviny 1. 4. 2011 * Jura a lama: K. Kubíčková, MfD 11. 5. 2012; Š. Kučera, Právo 31. 5. 2012, příl. Salon * Zatýkání větru: P. Odehnal, Host 2011, č. 8; T. Čada, H_aluze 2011, č. 17; A. Misař, Tvar 2012, č. 4 * Gorilí táta: K. Kubíčková, MfD 25. 6. 2013, příl. City Dnes, č. 6.
Rozhovory: J. Topol, Lidové noviny 6. 11. 2009, příl. Pátek; Š. Kučera, Právo 17. 12. 2009, příl. Salon; J. Švecová, Týdeník Rozhlas 2010, č. 13; Fr. Cinger, Právo 5. 3. 2011; A. Horáčková, MfD 14. 3. 2011; O. Horák, Lidové noviny 2. 10. 2007; J. Peňás, Týden 2007, č. 48; K. Horáčková, LitENky 2008, č. 5/6.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Žluté oči vedou domů překračuje [sic] i další hranice, za které se většinou odváží jen lehké čtivo – přes těžké doby a osudy, které zobrazuje, je její vyznění veskrze pozitivní. Každá z postav se [sic] nakonec najde své místo, svůj domov. Próza je také chválou mnohdy zesměšňovaného ženského přátelství, umění naslouchat a vzájemné solidarity. Tuto ódu však Pilátová zvládla, aniž by měla tendenci jakkoli znevažovat mužskou část populace. I v tomto ohledu se autorce daří udržet křehkou rovnováhu, tak typickou pro všechny vrstvy této prózy.
K. Jirkalová: Křehká rovnováha Markéty Pilátové, Týdeník Rozhlas 2008, č. 42, s. 10.

Nevelká knížka s provokativně růžovým přebalem se téměř jistě nestane pultovým hitem a dost možná bez vzruchu prošumí (či už prošuměla) recenzními rubrikami časopisů. Debut je to ale dobrý, ne-li výborný, a Markéta Pilátová není „nadějí“, jak se u debutantů s oblibou praví, ale zajímavou zralou prozaičkou. Snad ví, kým v temnotě je… a ještě nám to dá poznat.
A. Cermanová: Kým v temnotě vlastně jsme, Tvar 2008, č. 1, s. 2.

Pilátová v románu exponovala rozporuplnou jihoamerickou skutečnost: megapoli (něco mezi Sao Paulem a Riem) a za jejími hranicemi nekonečnou přírodu s tradičním společenstvím živého s neživým, život lidí s přírodou. Město, prales, pouště, pampa. Ona megapole, výron globalizace uprostřed mytického světa, představuje stejně živelný růst, je v ní vše, technologie i bída, tragika lidských osudů, rafinovaná krutost primitivního zločinu. I lidskost, jež vyzařuje z Pajity, „hadí ženy”. Nelze tu ani náznakem charakterizovat polomytickou krajinu s hadím propletencem postav a dějů, jež jsou napsány s obdivuhodnou stylistickou bravurou. Nezbývá než číst.
V. Karfík: Žena, která rozumí hadům, Týdeník Rozhlas 2010, č. 10, s. 18.

V próze jde hodně také o lásku – o její hledání a nalezení, i to však vede přes bolestné sebeuvědomění. Má nejmilejší kniha Markéty Pilátové přináší důkaz o nadčasové aktuálnosti silného příběhu. Epicky bohaté vyprávění má čtenáři i v dnešní postmoderní době co říci.
I. Srbková – M. Nyklová: Dvakrát o jedné knize, Knižní novinky 2009, č. 22, s. 23.

Punková pohádka hispanistky, novinářky a spisovatelky Markéty Pilátové (*1973) je svěží, moderní, úsporným, nicméně bohatým jazykem napsané čtení, jaké uchvátí bystré děti a jímž nepohrdne dospělý. Pokud se mu dostane do ruky, bude možná muset svým ratolestem leccos vysvětlit – a o to je ten text cennější. Nejen pro fantazii, kterou probouzí, nejen pro fantaskně zelenkavé ilustrace Jakuba Zicha, ale také pro nutnost odpovědí, jaké si vynucuje. Dobře těm dospělým tak.
M. Švagrová: Tahle knížka dospělým nefandí: Markéta Pilátová připravila ve svých punkových pohádkách past na rodiče, Lidové noviny 17. 3. 2010, s. 8.

Obraz japonské dívenky Kiko má kontury možné aktuální podoby dětství. Dítě bez jediného domova, dítě bez trvalé přítomnosti obou rodičů, bez trvalejších vazeb k vrstevníkům. Dítě, které je impulsy stále nových a nových prostorů (cestuje s tatínkem po celém světě) v proudu poznávání a nových, zatím pozitivních zážitků. Tak mohou vidět Kiko čeští čtenáři. Její příběh přes určité náznaky kamarádství s Evou a Lukášem je přece jen příběhem osamělého dítěte, jehož individuální situace na sebe strhává pozornost a zvláště v tak krátkém textu nedává prostor hlubší reflexi sociálního či kulturního kontextu. V tomto smyslu může knížka nás dospělé vést k zamyšlení, zda takový obraz dětství neskrývá i odvrácenou stranu.
O. Kubeczková: Pilátová, Markéta: Kiko a tajemství papírového motýla, [online] iLiteratura 24. 2. 2011. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/27825/pilatova-marketa-kiko-a-tajemstvi-papiroveho-motyla.

Ačkoliv jsme u Markéty Pilátové zvyklí spíše na tvorbu pro dospělé, musím se přiznat, že se mi její kniha pro děti líbí víc. Možná pro její Žluté oči vedou domů ještě dospěji. Na poli české prózy věnované dětem ale rozhodně udělala správný a obrovský krok kupředu.
L. Turecká: [online] Topzine 7. 2. 2011. Dostupné z: http://www.topzine.cz/vila-vivivila-a-pirati-jizniho-more-vila-vivi-se-vraci-tentokrat-v-roli-objevitelky.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Oficiální stránky autorky
Heslo na Wikipedie.cz
Medailon na Portálu iLiteratura.cz
Rozhovor na ČRo Radio Wave o knize Kiko a tajemství papírového motýla
Rozhovor na ČRo Radio Wave o knize pro děti Jura a lama
Pořad ČT24 také o knize Jura a Lama

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 21. 6. 2014 (pk), 5. 11. 2014 (ad), 22. 9. 2015 (ad)

Antonín POLÁCH

Napsat komentář

* 21. 7. 1959, Nový Jičín

Zdroj: Osobní archiv autora

Středoškolská studia absolvoval na gymnáziu ve svém rodišti, kde v roce 1978 složil maturitní zkoušku. Následně vystudoval LF UP. V roce 1983 se oženil a o rok později promoval. Povinnou vojenskou službu absolvoval na Vysoké letecké škole v Košicích (1984–1985). Následně nastoupil na interní oddělení Nemocnice s poliklinikou v Popradě, kde pracoval až do roku 1995. V roce 1989 vstoupil do komunální politiky a od roku 1993 působil jako poslanec městského zastupitelství v Popradu a člen městské rady. Jako náměstek ředitele Nemocnice s poliklinikou pro léčebně preventivní péči působil v letech 1991–1993. Po rozdělení Československa v roce 1993 se stal jedním ze zakládajících členů Českého spolku na Slovensku a prvním předsedou regionální organizace na Spiši. Následně odešel s rodinou do Rakouska, kde pracoval na interním oddělení nemocnice Stolzalpe jako zástupce primáře, v říjnu 2012 přešel do nemocnice ve Wagne v jižním Štýrsku a současně otevřel soukromou internistickou praxi v Grazu.

Polách se soustředí na psaní rozsáhlých historických románů z různých historických období českých a světových dějin. Před výraznější fabulací preferuje důkladné a věrné využití historických faktů a pramenů. Vedle románové tvorby je také autorem povídek zatím knižně nepublikovaných. Zveřejňuje je stejně jako komentáře k aktuálnímu dění na svém blogu. Zde publikuje také kapitoly z autobiografického románu Zelené výšky, pojednávajícího o jeho vojenské službě.

Knižně debutoval v roce 1989 široce rozvětveným románem Stín Persepole. Jak autor uvádí, román vznikal již za jeho povinné vojenské služby. Protagonistou vyprávění je vysoce postavený šlechtic Uštani. Po vzoru Mika Waltariho (J. Galík, Kulturní měsíčník 1990, č. 3, s. 71 + J. Svoboda, Tvar 1990, č. 3, s. 14.) volí autor hrdinu s perspektivou otevírající cestu do nejvyšších kruhů říše, jež zprostředkovává vhled do událostí a místních způsobů na přelomu 6. a 5. století před naším letopočtem. Sinusoida života Uštaniho zavádí čtenáře vedle Persie také do Řecka, kam je protagonsta vyslán na diplomatickou misi, odkud se posléze nedobrovolně vrací a je uvězněn za své svobodomyslné názory. Rámec vyprávění tvoří sepsání jeho bohatých životních osudů za doby vlády krále Dareia I., jež uskutečňuje v době svého žalářování. Kritické ohlasy díla poukázaly na přílišnou kontaminaci díla literárním vzorem Mikou Waltarim, ale pozitivně hodnotí solidnost autorových věcných znalostí. (J. Galík, Kulturní měsíčník 1990, č. 3, s. 71.) Druhým knižním počinem bylo vydání románu Bratři ze Soluně s podtitulem Život Konstantina a Metoděje: historický román. Vyprávění je rámcováno posledními dny Konstantinova života, kdy v ústraní římského kláštera rekapituluje svůj dosavadní život, své omyly, tužby a činy před svým bratrem Metodějem. V rámci vyprávění se tak čtenář seznamuje s okolnostmi Konstantinova a Metodějova života od nejútlejšího mládí zasazenými do širokého rámce dobové společenskopolitické situace. Líčení tak zachycuje dobu od působení bratrů v Řecku přes Velkomoravskou misi až po jejich pobyt v Římě, kam přišli obhajovat své učení před papežem a kde se uzavírá Konstantinův život. Autor zachycuje jejich životní osudy v bohatých dobových souvislostech a snaží se podat obraz věrozvěstů jako lidí živoucích, a tudíž omylných. Jejich působení pak vykresluje s vědomím nesamozřejmosti a různými všedními i zákulisními problémy, které jejich konání provázely. Úskalím románu je neosobní rámec vyprávění a přílišná snaha o zachycení široké škály dobových reálií, které ztěžují vstřebatelnost textu. Následoval román Herodes: židovský král. Přepracované vydání vyšlo v roce 2005 pod názvem Já, Herodes. Román líčí osudy rozporuplného krále Heroda Velikého, jenž je znám především jako krvavý prosazovatel své moci, méně jako vládce, který zajistil svým zemím mír a velký ekonomicko-kulturní rozmach. Polách své líčení zasazuje do svého oblíbeného rámce zpovědi, kdy se výčitkami svědomí týraný král svěřuje své sestře Salome a snaží se osvětlit motivy svých činů. Na pozadí vyprávění také vzpomíná a vykresluje postavy osobností, které ovlivnily jeho kariéru, např. Gaia Julia Cesara, Marka Antonia, císaře Augusta či Kleopatru. V tomto románu se autor poprvé zabývá ústředním tématem, které bude nadále určovat velkou část jeho tvorby, a to téma vzniku zla v lidském jednání. Následoval román A stanu se králem s podtitulem mládí krále Zikmunda, posledního Lucemburka. Autor zde líčí boj sedmnáctiletého Zikmunda o uherský trůn. Na pozadí historických událostí studuje obranu ctižádostivého mladíka proti intrikám svých nepřátel, který se sám posléze stává obratným intrikářem. Polách tedy popisuje Zikmundovu cestu od naivního mladíka po obrněného panovníka, schopného prosadit svou vůli všemi prostředky. Obdobné téma zpracovává také v dalším románu Richenza: román o životě královny Alžběty Rejčky. Životní cesta mladé královny, která překonává rány osudu a intriky nevlastní dcery Elišky Přemyslovny, aby jejich spor přerostl v občanskou válku. V tomto díle však autor bilancuje rozdílné taktiky obou žen a rozmělňuje tak otázku, kolik je člověk schopen napáchat zla pro udržení své moci, do subtilnější polarizované otázky, kdo měl pravdu? Děj dalšího románu Mezi císařem a papežem je situován do Kostnice v roce 1415. Jako protagonistku příběhu si autor zvolil postavu italské kurtizány Daniely, která je postupně zapletena do intrik mezi císařem Zikmundem a papežem Janem XXIII. a setkává se také s uvězněným Janem Husem. Příběh je rámcován autorovým snem, v němž se mu zjevuje kardinál d´Ailly a knihou norimberské měšťanky Pauly, ve které líčí události kostnického koncilu. Ta pro své vyprávění volí stylizaci do italské kurtizány Daniely. Rámec příběhu tedy odkazuje ke dvojí stylizaci. Literární posun je však také patrný z textu samotného, kde autor již zručně rozvíjí fabuli příběhu a oproti prvním dvěma románům využívá ve větší míře expresivních výrazů. Text románu je čtivý a přes značný rozsah má rychlý dějový spád. Román Cti otce svého, ale miluj ženu svou pojednává o životě Filipíny Welserové, neurozené dámy, která se provdala na českém zámku Březnice za Ferdinanda I. Tyrolského. Na pozadí evropské renesance poloviny 16. století autor rozvíjí příběh jednoho osudu, který se jen okrajově „dotkl“ českých dějin. S invencí sobě vlastní zasazuje Polách příběh boje o uznání protagonistky do dobové atmosféry a společensko-politických událostí. Děj románu Ať zemře král je situován do Itálie 2. pol. 13. století. Protagonistou je Alessandro Bardone, osobní strážce císaře Fridricha II., který má zabránit atentátu na panovníka.

Z autorovy románové tvorby se částečně vymyká kniha Odvrácená tvář moci s podtitulem Zločiny českých králů. V této historicko-populární publikaci autor sepsal na základě studia historických pramenů a svých medicínských znalostí portréty sedmi českých panovníků: Přemysla Otakara I., Václava II., Karla IV., Václava IV., Zikmunda Lucemburského, Ladislava Pohrobka a Ferdinanda II. Polách zde v objektivizované formě podává obrazy jednotlivých panovníků, v nichž se zaměřuje na jejich diplomatické schopnosti. Na pozadí studia historických pramenů populární čtivou formou rozebírá, proč a za jakých okolností byli úspěšní či neúspěšní. Jeho perspektiva se pokouší o objektivizovaný pohled, který je prost primárních odsudků za kruté prostředky dobývání moci, autor naopak poukazuje, že šlo o dobový způsob prosazování panovnické vůle a jedinou cestu, jak si udržet politickou moc.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Stín Persepole (R 1989); Bratři ze Soluně: Život Konstantina a Metoděje: historický román (R 1995); Herodes: židovský král (R 1998, 2. upr. vyd. pod názvem Já, Herodes, 2005); A stanu se králem: Mládí krále Zikmunda, posledního Lucemburka (R 2001, 2010); Richenza: Román o životě královny Alžběty Rejčky (R 2004); Mezi císařem a papežem (R 2006); Cti otce svého, ale miluj ženu svou (R 2010); Ať zemře král (R 2013); Bratři ze Soluně (Pohnuté životní osudy moravských věrozvěstů Cyrila a Metoděje) (P 2013).
Odborné práce: Odvrácená tvář moci: Zločiny českých králů (2008).

LITERATURA

Recenze: Stín Persepole: J. Galík, Kulturní měsíčník 1990, č. 3; J. Svoboda, Tvar 1990, č. 3 * Bratři ze Soluně: Život Konstantina a Metoděje: historický román: V. Budín, Nové knihy 1995, č. 42; I. Dorovský, Svobodné slovo 26. 3. 1996; J. Svoboda, Alternativa nova 1996, č. 9 * Herodes: židovský král: F. Cinger, Právo 9. 6. 1998 * Richenza: Román o životě královny Alžběty Rejčky: (zp), Večerník Praha 11. 11. 2004 * Cti otce svého, ale miluj ženu svou: IZ, Hospodářské noviny 14. 10. 2011.
Rozhovory: Z. Pincová, Slovo 27. 7. 1998.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Román je napsán, jak je snad zřejmé z uvedeného citátu, jaksi až vydestilovaným, téměř úřednickým jazykem. Nikdy se v textu neobjeví ani stín expresivity, v níž by se zazrcadlily citové prožitky pisatele, nikde se nemihne ani pokus o jazykovou charakteristiku postavy. Už nadměrný rozsah textu však přímo volal po nutnosti střídat stylové roviny, diferencovat promluvy, což by zabránilo neúnosné monotónnosti vyprávění.
Poláchova prvotina není žádné veledílo. S Waltarim se srovnávat nemůže, ale s Pludkovým Faraónovým písařem asi ano. Na její některá slabá místa se zaměřila tato recenze, to však vůbec neznamená, že Stín Persepole je slabá věc. Pro ten druh čtenářů, kteří touží po informativním zprostředkování vědomostí ze starověké historie, může být velmi vhodná.
J. Galík: Vyprávění z dějin starověku, Kulturní měsíčník 1990, č. 3, s. 71.

Neobvyklost je zjevná nejen už v samotné tematické volbě, ale také ve způsobu autorovy výpovědi, v rozhodnosti, s jakou zvládl téma a realizoval v něm svůj záměr. U prvotiny může taková jistota být i trochu podezřelá. Polách však má vlohu pro rozvinutí náročné epické linie, zdá se, že široká plocha historických dějů ho přímo provokuje k tomu, aby ji vyplnil dramatickými událostmi a zalidnil mnoha postavami.
J. Svoboda: Typická i netypická prvotina, Tvar 1990, č. 3, s. 14.

Polách pro svůj román volil méně atraktivní způsob podání. Jeho přednost bych spatřoval ve snaze dospět od vnější atraktivnosti a její mnohdy laciné líbivosti k podstatě sdělení. Být nad událostmi a současně proniknout k jejich smyslu, ke skutečnému významu. Takový postup má svá rizika, může být však dobrou zálohou pro další tvorbu.
J. Svoboda: Zastavení nad dějinami, Alternativa nova 1996, č. 9, s. 7.

Polách se chopil tématu velmi atraktivního i aktuálního. Avšak nedostatek pramenů, který by měl spíše zbořit bariéry stojící v cestě vypravěčskému rozmachu, jako by ho spíše svazoval. Autor nenechal své hrdiny žít vlastní život, nedopřál jim, aby mohli mluvit sami za sebe. Život Konstantina a Metoděje tak až příliš často působí jako didaktická pomůcka k dějinám Velké Moravy.
Jeden velmi podstatný klad ale Poláchovu dílu upřít nemůžeme: Snahu o objektivitu a historickou věrohodnost, někdy sice bohužel poněkud křečovitou, na druhou stranu sympaticky kontrastující s axiomatickými výkřiky některých angažovaných historických nedouků.
V. Budín: Zpověď Konstantina Filosofa, Nové knihy 1995, č. 42, s. 3.

Antonín Polách rozehrává mistrovskou vypravěčskou partii, v níž osobnosti známé jen z učebnic dějepisu náhle vystupují jako živoucí hrdinové dramatické historické fresky.
IZ: Kupecká dcerka v domě Habsburků, Hospodářské noviny 14. 10. 2011, s. 11.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Heslo Antonín Polách na Wikipedie.cz
Heslo Antonín Polách na Databázeknih.cz
Životopis Antonína Polách a ukázka z románu na stránkách Českého spolku na Slovensku

Rozhovor s Antonínem Poláchemem na Kultura21.cz
Blog Antonína Polácha

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)

Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 21. 8. 2014 (pk)

Milan SLAVĚTÍNSKÝ

Napsat komentář

* 20. 1. 1930, Velký Týnec
† 16. 12. 2001, Olomouc

zdroj: Archiv UP

Otec Milana Slavětínského byl farářem církve československé husitské. Slavětínský docházel na obecní pětitřídní školu v Třebíči. První čtyři roky středoškolských studií absolvoval na tamním gymnáziu, později navštěvoval reálné gymnázium v Litovli, kde skládal maturitu v roce 1949. Po maturitě nastoupil ke studiu medicíny na LF UP. Zde promoval v roce 1953. Již jako medik pracoval tři roky na Ústavu sociálního lékařství u prof. Slabihoudka, kde mu po promoci již nebylo umožněno dále působit s ohledem na kádrový profil. V letech 1956 a 1959 se neúspěšně účastnil konkurzního řízení na Ústav dějin lékařství a Ústav sociálního lékařství. V letech 1953–1969 proto pracoval na různých místech v Bohumíně, Olomouci, Šumperku, Rýmařově, Přerově, Prostějově apod. jako stomatolog, krajský lékař statistik, lékař zdravotní výchovy. V této době také absolvoval základní vojenskou službu. Až po složení tří atestací v oboru organizace zdravotnictví, zdravotní výchova a stomatologie byl v roce 1969 přijat jako odborný asistent na Katedru sociálního lékařství LF UP. Koncem 70. let absolvoval studium pomocných věd historických na FF UP. Na LF UP přednášel dějiny sociálního lékařství, dějiny lékařství a Úvod do studia pro všeobecný i stomatologický směr. Přednášel také na FF a PdF UP. Roku 1979 obhájil kandidátskou práci Příspěvky k dějinám českého lékařství a získal titul CSc. V roce 1982 byl jmenován docentem pro obor Nauka o zdravotnictví. O čtyři roky později byl jmenován vedoucím Katedry sociálního lékařství a dějin lékařství. V témže roce (1986) byl zvolen poslancem Sněmovny národů Federálního shromáždění Československé socialistické republiky, kde působil až do roku 1990. V roce 1990 mu byla udělena profesura. Z prvního manželství má syna Vladana narozeného v roce 1965. V roce 1994 odešel do důchodu i nadále se však věnoval odborné publikační činnosti a svému koníčku, sbírání anekdot a aforismů z lékařského prostředí. Nadále udržoval kontakt se svým bývalým působištěm na LF UP. Byl dvakrát ženat, v prvním manželství měl syna Vladimíra (narozen 1965). Zemřel tragicky při požáru vlastního domu v prosinci roku 2001.

Vedle odborných a populárně-naučných publikací z oboru lékařství vydal také práce z kulturní historie a historie literatury. Je autorem desítek medailonků a studií o významných lékařích z Olomouce, ale i z jiných částí České republiky. Především se však orientoval na zpracování témat z historie lékařství na Olomoucku. Napsal tři odborné monografie, skripta a je spoluautorem několika dalších učebních textů. Jeho Skripta pro stomatology se dočkala tří vydání a Základy zdravotní péče, na nichž se podílel jako spoluautor, získaly cenu rektora za nejlepší učební text roku. Napsal také skripta pro filozofickou fakultu. Redigoval sborníky a účastnil se celé řady vědeckých konferencí. Podílel se rovněž na knihách Z dějin olomoucké univerzity, 40 let Lékařské fakulty Univerzity Palackého a 90 let Fakultní Nemocnice v Olomouci.

Několikrát přednášel v rámci Československého rozhlasu a proslovil desítky přednášek pro veřejnost. Napsal několik zdravotně výchovných knížek pro děti a mládež a divadelní hru pro mládež s medicínským zaměřením, jež získala cenu Ministerstva zdravotnictví za rok 1953. Založil a vedl Klub dárců krve v Prostějově, první takto koncipovaný klub v Československé republice. Je nositelem medaile Univerzity Palackého Za rozvoj vědy, kultury a školství.

Literární tvorba Milana Slavětínského těží z jeho zkušeností profesních a odráží se v ní i jeho záliba sběratelská. Plně se soustřeďuje do oblasti humoru a vtipu a je zastoupena nejmenšími z prozaických útvarů. František Všetička ve své recenzi Aesaklup se usmívá charakterizuje žánr drobných úsměvných příhod, jež Slavětínský užívá ve všech sbírkách jako humorku. (F. Všetička, MFD – Praha 29. 6. 2001, s. C4.) Shromážděné příhody se námětově váží především k profesi stomatologické, ale také k prostředí lékařské fakulty a osobnostem s ní spojených. Jedná se o příhody čerpající z autopsie, historky odposlouchané či přepracované anekdoty původně obecnějšího charakteru. Ve své zálibě, sběratelství vtipných příhod ze života a praxe doktorů, se Slavětínský setkal a spolupracoval se Svatoplukem Kášem. Ve spolupráci s ním vyšla v roce 1990 kniha anekdotických textů s názvem Medicínské historky z Moravy, jež ilustracemi doprovodil Miroslav Barták. Samostatně pak Slavětínský vydal soubor humorek vážících se k Olomouci s názvem Olomoucký Aeskalup se usmívá. Jeho tvorba je také zastoupena v souboru osmadvaceti autorů Antalogie českého medicínského humoru, vydané v roce 1988, a byla také otištěna v různých časopisech. Československý červený kříž také otiskl Slavětínského zdravotnické pohádky.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Medicínské historky z Moravy (spoluaut. S. Káš, PP 1990); Olomoucký Aeskalup se usmívá (PP 2001).
Antalogie: Antologie českého lékařského humoru (PP 1988).
Odborné a popularizační (výběrová): Neštovice na Olomoucku ve dvacátých letech tohoto století (1976); Sociální lékařství: pro posluchače stomatologického směru: 5. ročník (spoluaut. V. Kučerová, 1979); Jan Jánošík zakladatel české vědecké anatomie (1987); O hanáckých kořenech a mládí profesora Jana Janošíka (1976); Úspěšná iniciativa lékaře – literáta dr. O. Přikryla v realizaci jednoho z našich prvých protituberkulózních výchovných letáků (1976); Jak byl organizován boj s neštovicemi při posledním vzplanutí choroby před více než půl stoletím v Olomouci (1975); Luštěte s námi!: Dětské hádanky se zdravotními náměty (1975); Půl druhé kopy zdravotně výchovných hádanek a textů pro děti (1975); O významných průkopnických snahách tří moravských lékařů minulosti (1974); Friedrich Marquart a Lev František Černík – dva někdejší olomoučtí lékaři a jejich přínos naší mykologii (1973); O lékařsko-chirurgickém studiu v Olomouci: K oslavám 400 let university v Olomouci (1973); O životě a díle historika Dr. Gustava Gellnera (1973); Profesor MUDr. Jan Janošík jako student Slovanského gymnásia v Olomouci (1973); Významný někdejší olomoucký profesor zvěrolékařství Friedrich Marquart (1973); Příspěvek k historii neštovic na Moravě (1972); Příspěvek k historii protialkoholního boje na Moravě. Poznámka o jednom z nejstarších zdravotně výchovných spisů pro ženy z Olomouce (1972); Z historie lékařství: Nad dílem hanáckého lékaře dr. J. Kratochvíla (1972); Z historie sirných lázní Slatinice u Olomouce (1972); O vývoji tělovýchovné lékařské poradny v Olomouci (1971); Bibliografie prací Miloslava Matouška (1970); O počátcích olomoucké rentgenologie (1970); 55× odpověz: Dětské hádanky se zdravotními náměty (1968).

LITERATURA

Studie a články: F. Všetička: Pán ze Slavětína, in Olomouc literární 2002; S. Komenda: Milan Slavětínský – historik lékařství a fanda medicínského humoru, in Z Paměti literární Olomouce 2006; H. Ševčíková: Malá galerie nejen význačných rodáků a občanů Velkého Týnce, in Čtení o Velkém Týnci 2007.
Recenze: Medicínské historky z Moravy: (B), Moravskoslezská orlice 1991, č. 12 * Olomoucký Aeskalup se usmívá: F. Všetička, MFD – Praha 29. 6. 2001.
Rozhovory: (mo), Svobodné slovo 1989, č. 63; B. Kolář, Hanácké noviny 21. 1. 1995, příl. Na neděli.
Portréty a medailonky: S. Káš, Praktický lékař 2003, č. 5 + Medailonky českých lékařů-spisovatelů (2006).
Nekrology: I. Gladkij – Z. Koldová: Za profesorem Milanem Slavětínským, Žurnál UP 2002, č. 15; -kol-: Zemřel MUDr. Milan Slavětínský, Olomoucké listy 3. 1. 2002.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Historky jsou úsměvné a jistě nevadí, že svou podstatou nejsou všecky medicínské, že mnohé jsou spíše školní, jiné mírně erotické a ještě jiné obecně lidské a že mnohé jsou variacemi na nemedicínské anekdoty ctihodného věku; dadaisticky je pojata kompozice, uspořádání podle lékařských oborů. Kresby Miroslava Bartáka se vyznačují mimořádnou invencí a dotahují celek k pólu černého humoru; už pro ně stojí za to si knihu koupit. A konečně zdůrazněné moravanství v názvu i v mnoha historkách vychází zjevně vstříc oživenému vědomí moravské pospolitosti a soudržnosti, skýtá sbírce historek místní jmenovitou určitost a autenticitu. Nad knížkou si maně uvědomujeme, že brněnští, olomoučtí, ostravští a mnozí další lékaři jsou z nejznámějších osobností vůbec.
(B): Humor léčí, Moravskoslezská orlice 1991, č. 12, s. 5.

Slavětínského Aeskalup je námětově pestrý, otázkou však zůstává, jaký žánr jeho historky představují. Stěží jsou to anekdoty, poněvadž jejich autor většinou nemíří k vyhrocené pointě. Jsou to historky různého druhu, ve své podstatě ztělesňují žánr, který je ve folkloristice označován jako humorka. Humorka je sice lidového původu, v daném případě jde však o humorky univerzitního profesora. Slavětínského medicínské historky tak potvrzují, že humorka může mít i svůj intelektuální přesah.
F. Všetička: Aeskalup se usmívá, MfD 29. 6. 2001, s. C4.

Prof. Slavětínský byl také vynikajícím znalcem a obdivovatelem českého písemnictví – ozdobit řeč či přednášku přiléhavým veršem nebo citovanou myšlenkou bylo pro něho maličkostí. Byl proto vynikající řečník a také jedinečný společník, který nikoho nezarmoutil. Na každou situaci dovedl najít příhodnou historku či anekdotu. Bylo proto jen dobře, že se na sklonku své profesionální kariéry pro své historické zaměření a schopnost vyprávět zaměřil také do oblasti lékařského humoru.
I. Gladkij – Z. Koldová: Za profesorem Milanem Slavětínským, Žurnál UP 2002, č. 15, s. 4.

Milan Slavětínský byl osobností vpravdě renesanční. Pro své laskavé a chápavé životní postoje a mimořádný duševní obzor byl vnímán jako persona grata společenského dění v Olomouci. Byl přední osobností mnoha spolků, především Vlastivědné společnosti muzejní a olomoucké pobočky Ústavu dějin lékařství při Akademii věd České republiky. Milan Slavětínský zůstane natrvalo zapsán nejen v paměti a srdcích současníků, ale i v dějinách Olomouce.
-kol-: Zemřel MUDr. Milan Slavětínský, Olomoucké listy 3. 1. 2002, s. 9.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Heslo Milan Slavětínský na Wikipedie.cz
Nekrolog M. Slavětínského na stránkách Žurnálu UP
Medailonek M. Slavětínského na stránkách Zdravotnických novin
Heslo o M.Slavětínském na portálu osobnosti-moravy.eu

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 21. 6. 2014 (pk)

Helena ŠMAHELOVÁ

Napsat komentář

* 14. 7. 1910, Řestoky u Chrudimi
† 5. 11. 1997, Rakovník

Pocházela z rodiny mlynáře a švadleny. Byla sestřenicí významného filmového dokumentaristy Alexandra Hackenschmieda žijícího v USA. V dětství se rodina často stěhovala, a tak Helena pobývala nejprve na Moravě (Chvalkovice u Olomouce, Prosenice, Věrovany, Dub na Moravě), později přesídlila do Bratislavy, kde zůstala s otcem i po rozchodu rodičů. Zde studovala reálku, z rodinných důvodů přerušila studium střední školy ukončením nižšího stupně. V roce 1921 odešla za svou těžce nemocnou matkou (tuberkulóza plic) do Ledče nad Sázavou. Po smrti obou rodičů žila od roku 1929 u babičky v Chrudimi, kde se seznámila se spisovatelem a estetikem Bohumilem Markalousem (pseudonym Jaromír John). V Jaroměři se vyučila v knihkupectví. Od roku 1931 pracovala jako úřednice chrudimské pobočky Nemocenské pojišťovny a hrála divadlo v Dělnické ochotnické jednotě. V letech 1937–1943 pracovala jako úřednice Nemocenské pojišťovny v Praze, žila v Ženských domovech a poté u své tety Terezy Hackenschmiedové. V roce 1943 vymohl Jaromír John její propuštění z pojišťovny a nadále žila s ním ve Slatiňanech a pracovala jako jeho sekretářka. V roce 1946 se přestěhovali do Olomouce, kde Markalous získal místo profesora na UP. Šmahelová na zdejším reálném gymnáziu složila maturitu (1946) a začala studovat filozofii a psychologii na FF UP. Studium ukončila získáním titulu PhDr. v roce 1952 složením zkoušek a obhajobou práce Obrazotvornost a její sociální funkce. Téhož roku, po smrti Markalouse, se provdala za lingvistu, literárního vědce, docenta srovnávací jazykovědy Pavla Trosta. Po ukončení studia pracovala krátce jako léčebný psycholog v brněnské psychiatrické protialkoholické léčebně. V roce 1956 odešli manželé do Prahy, kde získal Pavel Trost místo na FF Univerzity Karlovy. Zde se již Šmahelová plně věnovala spisovatelské dráze a péči o pozůstalost a literární odkaz Jaromíra Johna. Je autorkou rozhlasových her Smuteční hostina (1978) a Kůň s krávem aneb Svatba po hanácku (1984). Podle jejích próz vzniklo také několik televizních a filmových adaptací. Za svou tvorbu obdržela v roce 1975 titul zasloužilá umělkyně. Svou spisovatelskou dráhu započala již v roce 1934, kdy začala časopisecky publikovat povídky. Pravidelně přispívala do Ženských novin, Práva lidu, Lidových novin, Pestrého týdne a Českého slova, Svobodného zítřku, Kytice, Zlatého máje, Květů, Vlasty, Naší rodiny, Literárního měsíčníku, Tvorby aj.

Beletristická tvorba Šmahelové má dva rámce. Jeden obsahuje tvorbu pro dospělé, druhý tvorbu pro děti a mládež – zde patří mezi výrazné představitelky českého dívčího románu. V oblasti tvorby pro dospělé se pak zaměřovala především na aktuální témata, charakteristický je též dlouhodobý zájem o problematiku nevyrovnaného milostného či manželského vztahu. Příznačnými rysy jejího autorského stylu jsou soustředění k psychologickému prokreslení charakterů a zachycení bohatého vnitřního života postav. Z oblasti tvorby s historickou tematikou jsou charakteristické především prózy vystavěné na vzpomínkách vážících se k vlastní rodinné historii. Různá míra fabulace a práce s faktografickým materiálem pak přechází k prózám vzpomínkového ladění.

Knižně debutovala románem Sedmý den odpočívej ovlivněným unanimismem. Vyšel pod patronací Vladimíra Vančury a setkal se většinou s kladným ohlasem. Následoval román Pelantovi, který získal druhou cenu v soutěži vydavatelství Družstevní práce. Jedná se o románovou kroniku, zachycující osudy několika generací knihkupecké rodiny Pelantů v Ratiboři. Psychologicky zvládnuté postavy tvoří mozaiku charakterů a životních postojů dovedených až po autorčinu současnost. Později Šmahelová tento román výrazně přepracovala a vyšel pod názvem Dědicové snů. Další kniha Planá růže, růžička šípková je groteskním vyobrazením života a smrti dobrého člověka a tematizuje rovněž vznik lidové legendy. Trvalý zájem Šmahelové byl směřován do oblasti komplikovaných partnerských vztahů. Psychologické sondy do nerovných a nevyrovnaných vztahů směřují mnohdy k tragickému vyústění nebo obsahují implicitní varovný apel. O zkušenostech vdovce bilancujícího po smrti ženy své manželství a přehodnocující svůj postoj k životu vypráví novela Cesta ze zármutku. Novela Devět tisíc dnů pak pojednává o aktuálních problémech mladých manželů hledajících bydlení v bytové krizi, přičemž nezvládnutí této překážky může být pro vztah osudové. Psychologická novela Sobectví líčí nerovný vztah staršího muže k mladé dívce. V románu Muž a žena matka tří dětí opouští manželství a odchází za partnerem, který splňuje její představy o ideálním muži. Oba příběhy spojuje apel k osobní odpovědnosti a končí tragicky. Setkaly se s významným kritickým ohlasem a představují výrazný posun v autorčině tvorbě. Román Muž a žena byl také v roce 1972 zfilmován, režie se ujal Zdeněk Kubeček. Novela Dům radostí je příběhem netypického vztahu dvou povahově odlišných mladých tělesně postižených lidí. Knihovník s chromou nohou a vzděláním se seznamuje s nevzdělanou, ale snaživou a praktickou dívkou z problémové rodiny s vadnou rukou a zohavenou částí obličeje. Novela ústí ve šťastný konec s rázem budovatelských románů, kde štěstí nového páru na maloměstě podporuje svými prostředky celá místní společnost.

Šmahelové prózy s historickým námětem otevírá román Žena roku 1900 inspirovaný deníkovými zápisky autorčiny matky. Trilogie Stíny mých otců, Stopy mých otců, Hlasy mých otců pojednává o dějinách vlastního mlynářského rodu. Vyprávění počíná líčením osudů Jiříka Šmahela v roce 1672 a ve třech dílech se postupně odvíjí životaběhy jednotlivých generací až po počátek 20. století. Osudy rodu líčené na pozadí velkých dějinných událostí jsou propojeny záznamy každodenního života. Román Soumrak napsala autorka již v roce 1974, ale vyjít mohl až po roce 1989. Šmahelová v něm zachycuje osudy rodiny JUDr. Josefa Cyrila Kotrlého, který byl odbojářem a jedním z předsedů České národní rady a posléze odešel do Kanady.

Z oblasti vzpomínkové tvorby autorka publikovala knihy Vzpomínky na Jaromíra Johna a Útěk postřeleného zajíce. V první z nich Šmahelová využívá vlastních vzpomínek k charakteristice osobnosti českého spisovatele, jeho ideálů a tvůrčích inspirací. V Útěku postřeleného zajíce vzpomíná na svůj život po boku významného komparatisty Pavla Trosta. Na pozadí jejich vzájemného vztahu zachycuje charakterové zvláštnosti vědce. Po smrti Jaromíra Johna v roce 1952 redigovala nová vydání jeho knih a je také editorkou Johnovy korespondence, která vyšla pod názvem Polohy srdce.

Její tvorba pro děti a mladistvé dosáhla většího ohlasu než tvorba pro dospělé. Některé knihy se dočkaly filmového zpracování, např. Velké trápení (1974, režie: Jiří Hanibal), a byly přeloženy do mnoha cizích jazyků. Zaměřovala se především na tvorbu pro dospívající mládež, ale publikovala také drobnější prozaické útvary pro malé děti a o povaze tvorby pro děti se mnohdy vyslovovala v různých rozhovorech a článcích. Často se opakujícím tématem je rodina ve svých různorodých variacích a její vliv na citové zrání dospívajících. Výrazným počinem se stala kniha Mládí na křídlech, která vyšla v době, kdy byl pociťován velký nedostatek původní tvorby určené dospívajícím. Šestnáctiletá protagonistka Máša žije sama s tetou a prožívá první velké zklamání v lásce. Své problémy však řeší soustředěním vůle a zájmu do oblasti bezmotorového létání, kde dosahuje dobrých výsledků. Zvládnutí nelehké situace pomocí rozumových kvalit a silné vůle pomohlo vytvořit typ silné mladé hrdinky, díky čemuž si kniha získala velkou oblibu. Již zmiňovaný román Velké trápení je jedním z nejúspěšnějších děl Šmahelové vůbec. Problém rozpadu rodiny velice silně ovlivňuje život třináctileté protagonistky, která na čas končí v dětském domově. Citový vnitřní konflikt aktérky se však v tomto prostředí proměňuje v solidaritu se zde umístěnými dětmi. Kniha je prosta sentimentu, ačkoli končí smírem obou rodičů a návratem hrdinky domů. Pro mladé dívky napsala Šmahelová také trilogii spojenou postavou protagonistky: Magda, Dva týdny prázdnin, Jsem už velká dívka. Výrazného ohlasu se dostalo také knize Karlínská číslo 5, která byla napsána na objednávku. Autorka zde opouští rovinu dramatického vyprávění a představuje se jako úspěšná spisovatelka humoristické prózy. Třináctiletý protagonista s partou kamarádů se rozhodnou uklidit byt kamaráda Jindry, jehož maminka byla odvezena do nemocnice. Akci naplánují jako polární misi, při níž se vystavují řadě bezděčně komických situací.

Mimo bohatou oblast autorské tvorby pro děti a mládež je také podepsána pod souborem pohádek Nová nůše pohádek dětem pro radost a velkým k zamyšlení. Výbor čítá pohádky sedmnácti autorů, např. J. Wolkera, K. Čapka, V. Říhy, J. Čapka, V. Dyka, J. Glazarové, V. Neffa, J. Johna, V. Vančury a dalších. Soubor připravila Jindřiška Smetanová, která v té době nemohla publikovat, a tak kniha vyšla pod jménem Heleny Šmahelové.

BIBLIOGRAFIE

Próza: Sedmý den odpočívej (P 1940); Pelantovi (R 1944; přeprac. s tit. Dědicové snů, 1974); Planá růže, růžička šípková (P 1958); Cesta ze zármutku (P 1961); Sobectví (P 1969); Muž a žena, Cesta ze zármutku (PP 1972); Muž a žena, Sobectví (PP 1975); Listy z deníku (memoáry, příležitostný tisk, 1975); Vzpomínky na Jaromíra Johna (1979); Žena roku 1900 (R 1979); Vůně letních jablek (beletrizované memoáry, příležitostný tisk, 1980); Dům radostí (P 1982); Stíny mých otců (R 1984, 1. díl trilogie); Stopy mých otců (R 1985, 2. díl trilogie); Hlasy mých otců (R 1987, 3. díl trilogie); Útěk postřeleného zajíce (P 1989); Cesty ze zármutku (PP 1989, obsahuje: Planá růže, růžička šípková, Cesta ze zármutku, Dům radostí); Soumrak (R 1993).
Próza pro děti a mládež: Mládí na křídlech (P pro ml., 1956; přeprac. 1978); Velké trápení (P pro dívky, 1957); Magda (P pro dívky, 1959); Dva týdny prázdnin (P pro děti, 1960); Karlínská číslo 5 (P pro děti, 1961); Devět tisíc dnů (R 1963); Jsem už velká dívka (P pro dívky, 1963); Dobrá mysl (P pro dívky, 1964); Chrabrovka (P pro děti, 1965); Magda (PP 1966, obsahuje: Magda, Dva týdny prázdnin, Jsem už velká dívka; přeprac. 1973); Dora a medvěd (P pro děti, 1967); Bratr a sestra (P pro ml., 1973); Žárlivost (P pro ml., 1975); Kdy přijde Dora? (P pro děti, 1977); Dora na cestách (P pro děti, 1979); Lenka a Bob (P pro děti, 1983); Já a moji drazí (P pro ml., 1985).
Souborné vydání: H. Š., Knihy pro mládež, sv. 1–3, 6–7.
Příspěvky ve sbornících: Čarovná zahrada (1943, na tit. straně 1944); Zahrada snů (1949); Pohádky kolem nás (1957); Holčičí tajnosti. Magazín pro děvčata 6 (1968); Nejlepší dětem. Mezinárodní setkání spisovatelů a teoretiků literatury pro děti (1976); Kam se poděla původní česká literatura? (1997).
Uspořádala, vydala a redigovala: Nová nůše pohádek. Dětem pro radost a velkým k zamyšlení (1980); J. John: Polohy srdce. Z korespondence J. J. (1982); spisy: Dílo J. Johna (1954–1959, 5 sv.).

LITERATURA

Knižně: V. Stejskal, in Moderní česká literatura pro děti (1962); Helena Šmahelová (příležitostný tisk nakl. Albatros, 1982); A. Hájková, Helena Šmahelová (1988).
Studie a články: B. Hekl: Citovost slohu Heleny Šmahelové (Velké trápení), Český jazyk a literatura 15, 1965, s. 257; V. Nezkusil: Helena Šmahelová, ZM 1979; J. Hrabák: Dílo Heleny Šmahelové v kontextu české prózy 50. až 80. let, LM 1985, č. 6; E. Lukeš: Doslov, in H. Š., Muž a žena (1986); D. Moldanová: Doslov, in H. Š., Cesty ze zármutku (1989); N. Mlsová: „Mlynářská trilogie“ Heleny Šmahelové jako typ aktualizační kroniky, Sborník PF v Hradci Králové, sv. 57 (1990); M. Bastl: Literární zobrazení mlynářské rodiny Šmahelů a života v Chrudimi v letech 1848–1912 v díle Heleny Šmahelové, Chrudimský vlastivědný sborník 1998, sv. 3; F. Všetička: Dobrá mysl in Olomouc literární (2002).
Recenze: Sedmý den odpočívej: J. Šnobr, Panorama 1940 * Pelantovi: K. P. (K. Polák), Národní práce 3. 10. 1944 * Planá růže, růžička šípková: M. Blahynka, NŽ 1959 * Mládí na křídlech: Z. K. Slabý, ZM 1961; A. Hájková, HD 1956 * Velké trápení: V. Kocourek, LitN 1958, č. 14 * Magda: J Hrabáková, ZM 1959 * Dva týdny prázdnin: A. Hájková, ZM 1961 * Cesta ze zármutku: J. Opelík, Kultura 1962, č. 7; Z. Vavřík, LitN 1962, č. 11 * Karlínská číslo 5: Z. K. Slabý, ZM 1962 * Dora a medvěd: V. Nezkusil, ZM 1970 * Devět tisíc dnů: M. Suchomel, Plamen 1963, č. 10 * Muž a žena: H. Hrzalová, LM 1975, č. 9 * Bratr a sestra: V. Nezkusil, ZM 1973 + ZM 1978; A. Benešová, NK 1977, č. 50 * Kdy přijde Dora?: N. Sieglová, LM 1979, č. 3 * Žena roku 1900: D. Moldanová, LM 1980, č. 4 * Vzpomínky na Jaromíra Johna: J. Mourková: ČL 1980 * Dům radostí: J. Mourková, Tvorba 1982, č. 51, příloha Kmen * Hlasy mých otců: D. Moldanová, LM 1988, č. 7 * Útěk postřeleného zajíce: A. Hájková, Tvorba 1989, č. 43 * Soumrak: E. Lukeš, Tvar 1994, č. 7; M. Petříček, LitN 1994, č. 5.
Rozhovory: A. Kovaříková, LM 1975, č. 8; O. Neff, ZM 1982, s. 222; R. Tognerová, Vlasta 1993, č. 15.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Roku 1975 obdržela Helena Šmahelová titul zasloužilé umělkyně, v témže roce mě jedna militantní soudružka (a zdaleka nejen mě) vyhazovala z fakulty. Rozporné společenské skutečnosti tohoto druhu nejsou v próze Heleny Šmahelové ani zdaleka naznačovány, vše se odehrává v rovině komorní, intimní, rodinné, dobově přijatelné. Na druhé straně jí nelze upřít to, že se její prózy někdy dobře čtou. Ostatně jedna její knížka se jmenuje Dobrá mysl.
F. Všetička: Dobrá mysl, in Olomouc literární (2002), s. 198.

H. Šmahelová své vzpomínky nezaměřila k líčení osudů, dějů nebo jednotlivých scén ve smyslu literárně uměleckého zpracování, ale k úsilí zachytit s maximální objektivitou charaktery lidí, plasticky podat jejich vztahy a závislosti i spoluúčast na době, v níž žili a tvořili svá umělecká díla. V zorném poli H. Šmahelové zůstala osobnost Jaromíra Johna; autorka se nedala zlákat k svůdným odbočkám a vytvořila tak vzpomínky, které směřují spíše k typu literárně psychologické studie, k útvaru v našich poměrech neprávem zanedbávanému.
J. Mourková: Netypické vzpomínky, ČL 1980, s. 528–529.

„Mlynářské“ trilogii přísluší silný podíl dokumentárnosti na bohatě zalidněném základě. Melancholický opar, který utkvívá v čtenářově mysli po přečtení trilogie, stává se jakýmsi neuralgickým bodem celé skladby, jímž jako by se vývojový oblouk zobrazených dvou a půl století bortil až k otazníku nad tázáním po smyslu historie. Nemůže snad i ohlédnutí nad lidským rodem být jistým varováním?
A. Hájková: Uzavírá se trilogie, Kmen 1988, č. 3, s. 10.

Ztvárnění současného dítěte proto není pro ni záležitostí mechanického opisu vnějších atributů hrdiny, jeho mluvy, oblečení, dobově efemérních zájmů, ale záležitostí vnitřního názoru, který jí dovoluje vidět jejich život v jeho skutečné rozpornosti a dynamice, je účinným korektivem proti naturalistické drsnosti i povrchnímu optimismu a podbízivému přeceňování dítěte. Jeho možnosti jsou naopak viděny v přesných vztazích a vymezeních, bez naivní víry, že jenom mládí přetvoří svět a že mu k tomu stačí dobrá vůle. Spodní proud vážnosti pramenící z vědomí, co vše ve svých zápasech dává člověk v sázku, co riskuje, jaké ztráty mu hrozí, tento snad nejcharakterističtější rys, určující místo Heleny Šmahelové mezi ostatními našimi autory dětských knížek, přispívá k tomu, aby si čtenáři jejích románů a povídek z nich odnesli nejen bezprostřední důvěru v život, nýbrž ve stejné – ne-li větší míře – i uvědomění svých závazků k životu.
V. Nezkusil: Helena Šmahelová, ZM 1979, s. 82.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Heslo na Databázeknih.cz
Heslo ve Slovníku české literatury po roce 1945
Heslo na Wikipedie.cz
Životopis na Spisovatelé.cz
Životopis na stránkách Sdružení přátel Pardubického kraje

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 22. 6. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 22. 6. 2014 (pk)

Lubomír SMIŘICKÝ

Napsat komentář

* 12. 10. 1933, Rychlov u Bystřice pod Hostýnem

Mládí prožil s rodiči a dvěma bratry v Dřevohosticích, v matčině rodné vesnici, v níž pracoval jeho otec jako učitel. Lubomír Smiřický vystudoval Gymnázium Jana Škody v Přerově (1945–1952) a posléze francouzštinu a španělštinu na FF UP (1952–1957). Po studiích pracoval v prostějovském Domu osvěty a potom v Olomouci jako redaktor krajového vysílání Československého rozhlasu. V 50. letech se také oženil. V Olomouci na katedře romanistiky působil jako odborný asistent (1963–1969) a šéfredaktor univerzitního časopisu FLP revue (1963–1964). V rámci svého odborného působení strávil rok a půl jako překladatel na Kubě (prosinec 1961 – květen 1963). Absolvoval také univerzitní stáž v rámci postgraduálního studia v Santiagu de Chille (1967). V roce 1969 získal na Univerzitě Karlově v Praze doktorský titul. Vzhledem ke svým protiokupačním aktivitám (např. při vysílání olomouckého rozhlasu) a postojům po srpnu 1968 musel v roce 1969 odejít i s manželkou a dvěma dětmi do švýcarského exilu. Zde od roku 1961 do roku 1980 pracoval v basilejské redakci prestižního Francouzského etymologického slovníku prof. Waltera von Wartburga. Jezdil na jazykové stáže do Francie a na sorbonnské kurzy. Po zastavení projektu se delší dobu živil příležitostným vyučováním ve večerních kurzech a posléze získal stálé místo středoškolského profesora francouzštiny a španělštiny na státní obchodní akademii v kantonu Basilej-venkov. V roce 1994 odešel do penze a trvale žije ve Frenkendorfu v kantonu Basel-Land. V různých časových intervalech se také vrací do Olomouce a Dřevohostic.

Fejetony a povídky Smiřický publikoval v časopisech Prostor Praha, Nový Polygon Praha a ZVUK. Další jeho beletristická tvorba zahrnuje dvě prozaické knihy vzpomínkového charakteru. První s názvem Einšpiglíček aneb Zrcátko k diskrétnímu nahlédnutí do osudů rodiny S. a příbuzenstva vyšla v roce 1999. Název je odvozen od příjmení starších generací rodiny a je vzpomínkovým vyprávěním o osudech členů několika pokolení jedné rozvětvené rodiny. Objemný svazek doplněný řadou rodinných fotografií vyšel v nákladu třiceti kusů a podle slov autora byl určen především rodinným příslušníkům a přátelům. Již zde se však setkáváme s příznačným způsobem zpracování látky, které charakterizuje také následující román. Vzpomínkové vyprávění není časově lineární, jedná se o sled příhod a vzpomínek, který obsahuje autorova paměť, a tyto části jsou doplněny a proloženy informacemi z kronik a jiných historických pramenů. Nejedná se tedy o kroniku rodu v pravém slova smyslu, ale spíše o cyklus povídek soustředěných vždy kolem několika asociativních motivů ze života rodiny. Již zde se autor profiluje jako poučený vypravěč, jehož vyprávění je navzdory adresnosti přístupné i širšímu čtenářskému okruhu. Druhou Smiřického knihou je román O mléku a strdí. Také tato kniha je částečně vystavěna na autobiografickém základě. Autor zde úročí svou zkušenost emigranta, jíž se kniha otevírá. Román je vyprávěním o osudech poměrně velkého množství postav, které se kumulují kolem dvou protagonistů Petra Lípy a Ediho Pleinera. Časově román zachycuje osudy lidí od prožitku druhé světové války až po současnost, přičemž je vyprávění prokládáno i exkurzy do dávnější minulosti. Životní pouť obou hrdinů není zaznamenána lineárně ani doslovně. V jednotlivých kapitolách autor zachycuje zásadní a pozoruhodné momenty ze života postav, přičemž časové roviny se poměrně rychle střídají. V souvislosti s pohnutými a událostmi 20. století a nelehkými okolnostmi, s nimiž se generace obou hlavních postav musela vyrovnávat, vyznívá název románu spíše ironicky. Pověstné mléko a strdí zde představují ideologické a nacionální tlaky či individuální životní rány. I přes celkově vážnou a spíše temnou atmosféru román nepozbývá humorné prvky. Autor se zde profiluje jako zkušený vypravěč s citem pro dramatickou vyváženost a sugestivní atmosféru. Román byl v roce 2009 vydán v autorově překladu také v němčině.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Einšpiglíček aneb Zrcátko k diskrétnímu nahlédnutí do osudů rodiny S. a příbuzenstva (1999); O mléku a strdí (2004).
Odborné: Lecturas: určeno pro posl. filosof. fak. Svazek 1 (s J. Černý, 1967).

LITERATURA

Studie a články: F. Všetička: O mléku a strdí, in Z paměti literární Olomouce (2004); Z. Smiřický: Pár střípků z rodinné mozaiky, in Z paměti literární Olomouce (2006); L. Machala: Olomoucké literární sady: Krátká procházka obdobím po roce 1989, Host 2012, č. 6.
Recenze: O mléku a strdí: (šim), Nové Přerovsko 2004, č. 45, V. Burian, Olomoucký den 2004, č. 51, nepodepsáno, Krok 2005, č. 1; B. Kolář, Krok 2005, č. 2; T. Koloc, Prostor 2005, č. 67/68.
Rozhovory: J. Sulovský, Životní příběh L. S., Český rozhlas Olomouc (2004); B. Matyáš, Rád jsem Vás poznal 2 (2010), msch, Lubomír Smiřický – vyvolavač příběhů, Portál městského úřadu Bystřice pod Hostýnem 8. 7. 2010.

UKÁZKY Z OHLASŮ

V románu O mléku a strdí jde o reflexi ztráty, hledání domova, který lze i nelze nalézt, ať už je to ten původní, daný dětstvím, nebo ten nový, poznamenaný exilem. Ve světě, kde se člověk neustále setkává s absurdními situacemi a nelze se jim bránit ani vyhnout, je těžko hledat nějaký smysl lidské existence. Tento životní pocit se však sám o sobě stává užitečnou zkušeností, kterou s L. Smiřickým sdílejí mnozí jeho vrstevníci. Je otázkou, zda podivná zkušenost druhé poloviny 20. století je jen kocovinou jedné generace, nebo stíhá ještě i ty, kdo v plné životní síle překročili magickou hranici roku 2000.
Nepodepsáno: Lubomír Smiřický: O mléku a strdí, Krok 2005, č. 1, s. 58.

Předeslat je třeba konstatování, že Lubomír Smiřický je lingvista, jemuž není neznámá síla slova a kterému je blízká logika řeči. Autor navíc nutí čtenáře spolupracovat – ne ve smyslu luštění rébusů, ale v rovině pointilistů, kteří malují skvrny, aby diváci viděli, co je z nich stvořeno, nebo v rovině mozaikářů, kteří sklíčky stvoří konkrétní svět. Smiřický vyplnil knihu příběhy, epizodami, situacemi, charakteristikami, vhledy, náznaky, dialogy, výpověďmi… knihu osídlil postavami, osůbkami, figurkami, naivkami, ratiem i city… Ale nejen to: dokázal čtenáře přesvědčit o zákonitostech, za nichž se vše rodí a v nichž vše zraje. Konečný sociální obraz republiky ve svém celku i v detailech je sugestivní a jeví se jakoby předem určený. A to dokonce i v případech, kdy je naprosto nečekaný. Říká se tomu mistrovská fabulace.
B. Kolář: Pozdní zralá prvotina Lubomíra Smiřického, Krok 2005, č. 2, s. 28.

Cesta Lubomíra Smiřického k beletristické výpovědi není ovšem tak náhodná a nečekaná, jak na první pohled vyhlíží. Má své domácí předsrpnové počátky, byť jsou to počátky nevědomé a podprahové. Počátky a okolnosti, jež Smiřického průběžně ovlivňovaly a formovaly. V první řadě je to už jeho studium na Filozofické fakultě olomoucké univerzity, kde v padesátých letech studoval španělštinu a francouzštinu. Ač se svým založením projevil především jako lingvista, nepochybně na něj měly vliv literatury obou těchto národů. A v ročníku samotném neustále narážel na spolužáky, kteří se už začínali literárně projevovat. Byl tu nenápadný a spíše uzavřený Dušan Žváček, jehož znal už z přerovského gymnázia. Byl zde Jiří Pištora, daleko okázalejší a poměrně rychle se prosazující. A v neposlední řadě tu byl nepomíjený enfant terrible Ivan Zaoral, básník a pravidelný návštěvník psychiatrických léčeben, jenž provokoval svými necudnými, ale neobyčejně kultivovanými verši.
F. Všetička: O mléku a strdí, in Z paměti literární Olomouce 2004, s. 224.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Rozhovor s Lubomírem Smiřickým na stránkách Bystřice pod Hostýnem
Vzpomínky Lubomíra Smiřického na Československý rozhlas Olomouc v 60. letech
Recenze B. Koláře na román O mléku a strdí zveřejněná na stránkách města Olomouce
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 21. 6. 2014 (pk)

Drahoslava SVOBODOVÁ

Napsat komentář

* 17. 9. 1928, Dolany
† 16. 5. 2008, Olomouc

zdroj: archiv B. Koláře

Ač narozena nedaleko Olomouce, strávila nemalou část dětství v Praze. Ve čtyřech letech ji tam rodiče poslali k příbuzným, protože otec nemohl v letech hospodářské krize nalézt zaměstnání. Po otcově nečekané smrti u nich zůstala nadále a až do roku 1945 pendlovala mezi Prahou a Moravou. Po válce už zůstala na Moravě a od roku 1947 učila v Olšanech u Prostějova, Hevlíně, Jaroslavicích, Strachoticích a v okolí Olomouce. Po třináctiletém manželství, během něhož se jí narodila dcera, se rozvedla a od vyvdaného příjmení Nováková se vrátila k rodnému Svobodová. Na PdF UP dálkově vystudovala český jazyk a dějepis pro 2. stupeň základních škol. Následně získala pracovní místo přímo v Olomouci. V roce 1969 byla při pookupačních personálních prověrkách vyloučena z Komunistické strany Československa a nemohla být zaměstnána na olomouckých školách.

V září 1970 byla přeložena do zvláštní školy ve Šternberku. Znovu si doplnila vzdělání na PdF UP, tentokrát o aprobaci pro výuku na speciálních školách. Promovala v roce 1974 a pak se věnovala defektologii a logopedii. V té době poznala olomoucké historiky a bohemisty Trapla, Kraváčka, Špičáka, Kavku, Krbce, Doupala. Ve Šternberku působila až do konce školního roku 1984/85. Další rok byla přeřazena do školní družiny v Litovli. Ve druhé polovině 80. let a počátkem let 90. už jako penzistka působila v administrativě a také ještě učila na několika školách. Poté, kdy jí lékaři nalezli nádor na plicích, se začala věnovat literární tvorbě.

Svobodová je autorkou tří knih s výrazně autobiografickým akcentem. Ústředním tématem jejího díla jsou problémy všedního života v poválečném období a za socialismu, ale částečně i po něm. Svobodová ve svých prózách odhaluje ponižující jednání úředních aparátů i jednotlivců zacházejících svévolně s mocí napříč různými politickými systémy. Pro své literární výpovědi volí většinou kratší povídkový žánr vystavěný na linearitě každodennosti. Její texty se kromě značné autobiografické motivace vyznačují odstupem od líčeného, sevřenou strukturou a promyšlenou prací s jazykovými prostředky i kompozicí. Debutem Svobodové se stal soubor povídek Tečka za mým jménem s podtitulem Příběh jednoho života. Kniha obsahuje dvě retrospektivně pojaté prózy. V titulní zachycuje autorka v devatenácti kapitolách svůj život od dětství až po období po převratu v roce 1989. Druhá próza s názvem Po laně přes propast pak zachycuje období jejího zápasu s vleklou plicní chorobou. Kniha zachycuje životní zápas protagonistky navzdory ranám osudu, ať již jsou způsobeny ideologickými tlaky, či zdravotními komplikacemi, a projevují se v rovině profesního působení nebo osobního života. Výrazným znakem literární výpovědi je touha nepodlehnout nepřejícím okolnostem a zachovat si tvář a víru v překonání problémů. Tragikomický charakter výpovědi je gradován také ironizujícím zobrazením všech podob mocenského útlaku a lidské přetvářky. V souladu se zaměřením textů autorka volí civilní jazyk, který jen v účelných situacích dokresluje expresivními hovorovými výrazy. Úvodní povídka souboru V Africe bylo hodně čápů je rámcována setkáváním logopedky se svou svěřenkyní a její maminkou. Při setkáních je protagonistka postupně zasvěcována do pohnutých životních osudů emigrantky a její dcery. V povídce Osobní dotazník autorka zachycuje nelehkou situaci bývalé pedagožky, po roce 1968 vyloučené ze strany, která se snaží najít práci. Prézentní vyprávění o problematickém hledání nového zaměstnání a průvodní snaze o zachování vlastní důstojnosti je protkáno celou řadou postav a postaviček, jež protagonistka Helena na své cestě potkává. Poslední povídka souboru nese název Už je to tady!. Autorka zde zobrazuje období po listopadu 1989. S kritickým nadhledem zachycuje převlékání kabátů a zjišťuje, že v životě jednotlivce se příliš nezměnilo. Poslední knihu autorka pojmenovala Důvěrné rozhovory s Amádeem: ve školním roce 1948–49. Opět se jedná o společné vydání dvou rozsáhlejších povídek. První se přitom vymyká z rámce dosavadní tvorby Svobodové, a to zvýšenou mírou literární stylizace. Jedná se o text zachycující jeden školní rok v malém městě na jižní Moravě, kde nastupuje nová mladá kantorka Karina. Protagonistka se zde setkává s projevy xenofobních nálad a musí čelit ponižujícímu tlaku vedení školy a místních úřadů, přičemž nabývá životní zkušenosti v sužující osamělosti. Za sekundanta, kterému se hlavní postava může vypovídat ze svých trápení, autorka zvolila obraz Mozarta visící na stěně jejího pokojíku, s nímž Karina vede dialogy. Motiv oživlého Mozarta mluvícího z obrazu a ve chvílích nepřítomnosti hospodařícího v Karinině pokoji autorka užívá funkčně a s rozvahou. Poetičnost a noblesa motivu Mozarta kontrastuje s hrubou realitou okolí, zbabělosti a prosazované zlovůle. Autorka však nepodléhá svodům jednostranného pohledu, ale zachovává si kritický racionální postoj. Životní boj o zachování vlastní sebeúcty Mozarta tvoří paralelu k boji osamělé Kariny. Druhý text knihy nese název Ještě chvilinku… a je bližší autorčiným předchozím textům. Svobodová zde zobrazuje život dvou důchodců Karinky Svozilové (protagonistky z první povídky) a Filípka – bývalých učitelů, kteří se sbližují a dělí se o své životní postoje, osudy a současné problémy. Vyprávění je vedeno ze střídajících se perspektiv obou protagonistů. Filípek představuje typ usedlého muže, jenž je značně přitahován energickou Karinkou, neustále bojující o své štěstí. Ani zde však autorka nepodléhá černobílému vidění. Text je obrazem civilního stáří s jeho problémy, každodenními starostmi a osamělostí, jež je však zasazeno do rámce nejednoznačných a nesamozřejmých životů, jichž je stáří součástí a které se až nyní protínají.

BIBLIOGRAFIE

Próza: Tečka za mým jménem (P 2000); V Africe bylo hodně čápů (PP 2002); Důvěrné rozhovory s Amádeem: ve školním roce 1948–1949 (P 2006).
Příspěvky ve sbornících: Olomouc v české literatuře (2007).

LITERATURA

Studie a články: B. Kolář: Svět očima Drahoslavy Svobodové, in Z paměti literární Olomouce 2 (2006).
Recenze: Tečka za mým jménem: příběh jednoho života: B. Kolář, Olomoucký týden 2001, č. 8 + Vlastivědná společnost muzejní v Olomouci 2001–2005 (2005) * Důvěrné rozhovory s Amádeem ve školním roce 1948–49: B. Kolář, Krok 2007, č. 1.
Portréty a medailonky: V. Hlůzová, Osobnosti Šternberska (2) (2009) + Prošli Šternberskem: výběrový slovníček 225 osobností (2010).

UKÁZKY Z OHLASŮ

Na pozadí celého díla si čtenář uvědomí, že literární výpověď Drahoslavy Svobodové je vlastně její specifickou cestou za štěstím, za nadějí, že je jejím originálním zápasem, který vyústil ve velmi přesvědčivé literární dílo o lidech, kteří působili ve školství v druhé polovině XX. století, kteří jím žili, v něm realizovali své sny i představy o svém poslání. Mnohdy s výsledným pocitem, že prožili úděl Sisyfa.
B. Kolář: Svět očima Drahoslavy Svobodové, in Z paměti literární Olomouce 2 (2006), s. 320.

Dominantními znaky próz jsou autorčiny prožitky při zápasech s osudem, s jakousi určeností, velkou, zahalující, nezvladatelnou a nepřekonatelnou kulisou života – viděnou sice subjektivně, přesto však s literárně ohromující pravdivostí a téměř hmatatelnou reálností. Autorčina autobiografická Helena je sociální Sisyfos, povinovaný vyzařovat víru a optimismus i v okamžicích, kdy člověku docházejí síly i dech. Tečka za mým jménem je sondou do poválečného školství, do jeho praktik, metod a fungování. Ale sondou neobyčejně živou a plastickou, protože oživlou nejroztodivnějšími figurkami mocných i ponižovaných.
B. Kolář: Sugestivní literatura o životním zápase s marností, Olomoucký týden 2001, č. 8, s. 13.

Význam knihy Drahoslavy Svobodové je podtržen genialitou její paměti a schopnosti přesvědčivě na detailních epizodách evokovat epochu budování šťastných zítřků, a to pohledem člověka manipulovaného, zneužívaného a ponižovaného. Mladé učitelce se dostává poučení o realitě po kapkách a každodenně. Tomu odpovídá i frekvence jejích rozhovorů s Amadeem; sdělená či prokonzultovaná hořkost tolik nezarmucuje.
Autorka je evidentně nadaná schopností vylíčit celou galerii bezvýznamných figurek v podobě tajemníků, komisí, subkomisí, odborů, vedoucích a předsedů, kteří dotahovali šrouby totality a činili ze svobodných občanů na státu závislá a manipulovatelná individua. Nešlo přitom o život, ale o deformaci života pod značkou „marnost nad marnost“.
B. Kolář: Život bez roušky a kamufláže, Krok 2007, č. 1, s. 33.

V Drahomíře Svobodové ztrácí česká literatura velmi poctivou a přesvědčivou prozaičku, její učitelé a učitelky skromnou a citlivou kolegyni a žáci obětavou učitelku. Věřím, že nic z její literární pozůstalosti nebude přehlédnuto a bude vydáno.
B. Kolář: Za paní učitelkou Drahoslavou Svobodovou. [online] Olomouc.cz, 22. 5. 2008, dostupné z: http://zpravodajstvi.olomouc.cz/clanky/Za-pani-ucitelkou-Drahoslavou-Svobodovou-8988.

Léta v penzi pro ni byla léty osamění. Navíc jí lékaři zjistili nádor na plicích. Byla zahájena dlouhodobá a náročná léčba. V této pro ni osobně obtížné a bolestné době začala psát autobiografické, velice sugestivní knihy, které svědčí o tom, jak hluboce a citlivě vnímala i prožívala absurdity ve školní praxi a také v občanském životě na pozadí politického dění u nás v 2. polovině 20. století.
Když se život této obětavé učitelky, skromné a citlivé kolegyně, dne 16. 5. 2008 v Olomouci po dlouhé nemoci uzavřel, byly vydány již tři její prózy, jimiž se zařadila mezi nejúspěšnější autorky kraje, třebaže sama z velké skromnosti odmítala být označována jako spisovatelka.
V. Hlůzová: Osobnosti Šternberska (2) (2009), s. 214.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Nekrolog Bohumíra Koláře na stránkách města Olomouce
Recenze B. Koláře knihy V Africe bylo hodně čápů na stránkách města Olomouce
Recenze B. Koláře knihy Důvěrné hovory s Amádeem: ve školním roce 1948–49 v KROKu, s. 33–34.

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2013)
Aktualizace hesla: 22. 6. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 22. 6. 2014 (pk)