Archiv rubriky: prozaik

Jakub GROMBÍŘ

* 16. 4. 1974, Kyjov

grombirNa Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci vystudoval obor Filmová věda (absolvoval ho v roce 1998). Poté pracoval jako prodavač v železářství nebo trasér cyklostezek. Svými články, zejm. recenzemi literárních textů, přispíval do časopisů Aluze, Dobrá adresa, Host, Tvar či Texty, působil v redakci Literárních novin. Pravidelná spolupráce s Kulturními novinami datující se od roku 2012 a představovaná hlavně fejetony s literárními, ale i politickými náměty vyústila v jeho přijetí do redakce tohoto internetového časopisu. Podílel se na kolektivní monografii Kinofikace Moravy (editor Erik Tabery), je spoluautorem Průvodce sklepními uličkami jižní Moravy.

Grombíř své básně a prozaické texty publikoval v řadě literárních časopisů (mj. Host, Aluze, Texty, Psí víno atd.). Je zastoupen v několika antologiích. Dosud vydal jedinou básnickou sbírku, která vyšla v roce 2006 pod názvem Kráska a network. Poezie Jakuba Grombíře je pevně ukotvena v postmoderních základech. Autor využívá narážek na popkulturu, přetváří klasická klišé (viz titulní spojení Kráska a network) v humorné obrazy. Grombíř zaznamenává životní všednost, prázdnotu mnohých životů, osamělost je- dince uprostřed světa: „Ruce plné kríglů / jak medové plástve, / obložení má barvu / špíny za nehty, / hudba z Pulp Fiction, / tak ještě jednu spišskou; / u protějšího stolu / tři studentky jak sudičky, / prsníky a pírsinky: / „Včera to bylo úplný satori,“ řekne zrovna ta, / jejíž profil by stál za to / jít poraněn a žízniv / přes zasněženou pláň / jak v nějaké londonovce – / kdosi v květované košili nadává na Busha, / pod stolem vlčák, / pod vlčákem jezero slin, / žárovka netečně bliká / a opilec rachotí popelníkem“ (Kráska a network, s. 49). Ve všední banálnosti nachází autor záblesky poetičnosti, v jádru záblesky naděje, že svět ještě není ztracený, že vyprázdněnost není úplná. Do textů rovněž proniká, coby vzdálená ozvěna či obraz mihnuvší se kolem, aktuální světové a politické dění. Grombířovo veršování je uvolněné, občas si vypomáhá svazováním veršů do rýmů, jindy se zase neváhá opřít o staletími prověřený básnický formát, čili sonet.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Kráska a network (BB 2008).
Účast ve sbornících a antologiích: Cestou (2003, eds. M. Chocholatý, V. Kučera, P. Sobek); Po něpročnomu vozduchu (Moskva 2004); Kdybych vstoupil do Kauflandu, byl bych v Brně (2009, ed. D. Kaprálová); T. Lotocki: V uhláku se hnulo uhlí: Bubákoidní motivy v české poezii, in Rozrazil 2010, č. 30.
Překlady: Z moderní ruské poezie (2008).
Odborná a popularizační literatura: Kinofikace Moravy (2004, ed. E. Tabery); Průvodce sklepními uličkami jižní Moravy (2007, s Janem Grombířem).

LITERATURA

Články: Z. Šmídová: Několik poznámek k básnické sbírce Oty Klempíře „Je tu dostatečný počet stateč- ných?” aneb O vyprázdněnosti slov, in Host 1999, č. 8 (polemika s recenzí J. Grombíře); J. Kovanda: Psí víno v Moskvě, in Psí víno 2004, č. 29; M. Hrabal: Moderna vykopána na Vyskeři, in Psí víno 2005, č. 34; T. Semotanková: Měsíc autorského čtení, in Host 2006, č. 7; J. Kovanda: V čem tkví Grombíř, Doslov in J. Grombíř, Kráska a network, 2006; D. Dudík: Lemuří noha a vesmír, kterému vrže v kloubech, in Týdeník Rozhlas 2007, č. 34; P. Motýl, K. Piorecký, J. Zizler: O poesii roku 2006, in Tvar 2007, č. 20.
Recenze: Kráska a network: J. Peňás, J. Rulf ad., Lidové noviny, příl. Kulturní premiéry 4. 5. 2006; Pavel Hruška, Host 2006, č. 5; I. Harák, Tvar 2006, č. 11, (knižně I. H.: Býýýt odněkud, 2010); J. Štolba, Lidové noviny, příl. Orientace 28. 4. 2007.
Rozhovory, ankety: (ank.), Weles 1995–2000: Anketa ku příležitosti 5. výročí vzniku Vendryňského poetic- kého magazínu, Weles 2001, č. 12; B. a.: Ruský medvěd literární, Proglas 2008, č. 4.
Medailony ap.: B. a., Jihovýchodní pošta 1998, č. 3/4; B. a., Weles 1998, č. 1; B. a., Weles, 2000; B. a., Texty 2004, č. 33; B. a., Tvar 2006, č. 4; B. a., Host 2008, č. 6 ; B. a., Weles 2011, č. 44/45; B. a., Kulturní noviny 2011, č. 9.

UKÁZKY Z OHLASŮ:

V Grombířově poetice se lehce outsiderská sebestylizace vhodně doplňuje s určitým furiantským nadhle- dem, odpomáhajícím od privátních smutků a milostných deziluzí. V jeho textech se osvobodivě střetává „vysoké“ s „nízkým“ […] Vedle jemně nostalgických reminiscencí psaných především volným veršem jsou ve sbírce přítomny též básně, jež rytmem a výrazovými kvalitami upomenou na folkové či bluesové písně. Hojně je tu užito prvků dialektu a slangů a jako ironických metafor též i současných klišé či fra- zémů („neviditelná ruka trhu“ aj.). Grombíř je nadán originální obrazností („chtěl bych… vetřít se do tebe / jak česnek do topinky“), často umně balancuje na hraně na hranici vkusu: už už hrozící kýčovi- tou vážnost některých textů včas odbourá nějakou motivickou „nepatřičností“ či záměrných rytmickým „klopýtnutím“. […] Básnickou erudovanost pak osvědčuje zejména v několika „nanicovatých“ textech, plných motivických krkolomností, s rýmy „vytahanými“ jako tepláky z dětských her („Der Liebesbrief “ aj.). V těchto si Grombířova poezie uchovává půvab jisté neliterárnosti, jakési – řečeno zde v laciné na- rážce na autorovo jméno – citlivé grobiánství.

Pavel Hruška: Čemu se báseň říká, in Host 2006, č. 5, s. 69.

Dokonale zvládnuté řemeslo – práce s rytmem (verše vázaného i volného) a rýmem včetně rýmu lámaného, včetně rýmů spojujících slova záměrně odlehlá – budiž toho důkazem – nepřebíjí umělecké poselství. Oceníš ironii, která nechce zraňovat než svého průvodce, která je tedy vlastně notnou sebeironií („Buďte zdráv, pane Bašó! / Takže – taky na podpoře?“). Budiž oceněn humor zdola vystavěný, zbraň těch, kteří ztratili – aby nebyli ztraceni také oni sami. Budiž pochválena depoetizace poetického a poetizace věcí zdánlivě nepoetických („Mé prsty vyhrávají Bachovy fugy / na klávesnici dálkového ovladače.“). Jsou-li zrod a existence básníka podmíněny schopností vidět jinak a po svém, je Jakub Grombíř vskutku básníkem.

Ivo Harák: Vysokoškolsky vzdělaný plebejec, in Tvar 2006, č. 11, s. 21.

Autor hesla: Jiří Vladimír Matýsek (2017)

Jaroslav Erik FRIČ

* 14. 8. 1949, Horní Libina

fricVystudoval gymnázium v Ostravě a pak pokračoval intenzivním ročním kurzem na tamní Jazykové škole, kde studoval angličtinu, ruštinu, francouzštinu a italštinu. Ihned po státních zkouškách v roce 1968 odjel do zahraničí, kde pobýval převážně v Anglii a ve Skotsku a živil se pouličním hraním. Na podzim téhož roku se vrátil do Československa a nastoupil na olomouckou univerzitu, na níž studoval angličtinu a filozofii. Vysokoškolská studia však dokončil v Brně.

V roce 1969 se začal věnovat strojopisnému opisování textů, na což po letech zavzpomínal: Sám k tomu v rozhovoru řekl: „V roce 1968 jsem začal studovat v Olomouci a tam jsem brzy narazil na cyklostylovaný časopis Kudy […] Slovo dalo slovo […] a byl jsem pověřen jeho redigováním. Byly to ovšem doby nejisté, a když jsem odjel domů do Ostravy s tím, že sestavím několik následujících čísel, brzy se ukázalo, že to nebude možné, a to nejen z důvodu vnějších potíží, nýbrž především mých vlastních rozpaků nad rukopisy, které jsem měl na stole; […] Po nedlouhém váhání jsem na tyto přípravy resignoval. […] Řekl jsem si, že ty věci, které jsem plánoval pro časopis Kudy, si budu opisovat na psacím stroji sám; jen to, co budu chtít, bez cizí pomoci, a kdo ví vlastně pro koho“ (Box 1996, č. 1). Prvním opsaným textem se stal výbor z básnické sbírky geologa Zdeňka Gáby Lítost (oficiálně vyšla v roce 1997 v nakladatelství Vetus Via). Ve stejné době se Frič setkal s Petrem Mikešem, který se podílel na dokončení výše uvedeného výboru Zdeňka Gáby. S Mikešem a Eduardem Zachou vydal Frič samizdatově pět titulů (již zmíněný Gábův titul, La Salettu Jana Zahradníčka, Prolog k Otčenáši Františka Bílka Otokara Březiny, Výbor z překladů O. F. Bablera a Bratra Antonína Jakuba Demla). Na tyto aktivity navázal Rostislav Valušek se svou samizdatovou edicí Texty přátel.

V roce 1971 se Jaroslav Frič potkal s básníkem Jiřím Kuběnou, jehož osobnost se pro Friče stala velkou inspirací: „Setkání s Jiřím Kuběnou bylo setkáním s dosud nevídanou osobností, skutečným básníkem, který svou vitalitou, inteligencí, ale posléze především svou vnitřní vážností zasáhl, lidsky vzato, rozhodující měrou do mého života“ (Box 1996, č. 1). S Kuběnou Frič roku 1973 spoluzaložil v brněnském domě na Veveří 54 bytovou scénu Šlépěj v okně. Pro tuto scénu připravil pouze jediný večer, který byl věnovaný černošskému blues a také se podílel na výrobě programových brožur. Ve stejné době se Frič odstěhoval do Vranova nad Dyjí, kde pokračoval ve vydávání samizdatů. Ty byly většinou určeny pro okruh Fričových nejbližších přátel a byly vydávány v nákladu pěti až deseti kopií. V roce 1974 dokončil svá studia na brněnské univerzitě a nastoupil do podniku Restaurace a jídelny Brno, napřed do kanceláře, později do provozu. Vyučil se číšníkem, absolvoval střední hotelovou školu a až do roku 1989 pracoval na různých místech jako číšník. Koncem sedmdesátých let začal Frič vydávat samizdatový sborník – později Jiřím Kuběnou nazvaný jako Jednorožec – který byl inspirován sborníky staroříšského vydavatele Josefa Floriana Studia či Nova et Vetera. Sborníky vznikly dva: k církevním svátkům Svatého Václava a Svatého Vojtěcha, v obou případech pouze v jediném exempláři. V polovině osmdesátých let založil vlastní samizdatovou edici Archy, v níž vyšlo osm svazků s texty Miloše Dvořáka, Jakuba Demla, Jiřího Kuběny, Josefa Topola, Pavla Švandy, Miroslava Holmana ad., propojené Fričovým průvodním slovem. V roce 1991 založil ve Vranově nad Dyjí nakladatelství Votobia. To se brzy přestěhovalo do Olomouce. Po necelých dvou letech Frič Votobii opustil a v roce 1993 založil v Brně další nakladatelství pojmenované Vetus Via. V letech 1998–1999 vydával časopis Potulný dělník, na který od roku 2000 navázal stejnojmenný festival. V roce 2002 založil v Brně občanské sdružení Proximus („pro podporu a integraci osob, náležející k menšinám, především rasovým, etnickým, náboženským a společensky, zdravotně a jinak handicapovaným“). V novém tisíciletí se Frič profiluje zejména jako organizátor festivalů a dalších a podobných akcí (multikulturní festival Napříč-Konec léta, festival Potulný dělník, permanentní festival Uši a Vítr. V roce 2006 založil obecně prospěšnou společnost Christiania, na kterou postupně převedl aktivity nakladatelství Vetus Via. Od ledna 2007 píše vlastní blog, publikovaný nejprve na stránkách nakladatelství Vetus Via, později na stránkách sdružení Christiania. Vydal tři básnické sbírky, knihu deníkových/blogových záznamů, je autorem tří scénářů pro Český rozhlas. Spolupracuje s brněnskou rockovou skupinou Čvachtavý lachtan a violoncellistou Josefem Klíčem.

Své první texty začal Frič šířit v sedmdesátých letech prostřednictvím samizdatového komunikačního okruhu. Básnická sbírka Zhasínání světel se v něm objevila roku 1971, o rok později následovalo Pět sonetů z roku 1972. U obou samizdatů se jako místo vydání udává Olomouc. Nejinak tomu je i v případě Eseje o vážnosti a způsobu života vezdejšího. První Fričovou oficiálně vydanou básnickou sbírkou jsou Kolotoče bílé hlasy vydaná v roce 1993 nakladatelstvím Vetus Via. Sbírka obsahuje dvanáct básnických textů. Jednotlivé texty jsou psané volným veršem, často výrazně prozaizovaným. Básně jsou silně introspektivní, převažuje v nich vzpomínání, které se však spíše zaměřuje na pocit, na duchovní prožitek z dané události. Básnický subjekt vzpomíná na setkání s lidmi, noční cestování, krajinu, blíže neurčenou léčebnu apod. Evokaci vnitřního prožívání čas od času naruší útržek z dialogu, do textu zaznamenaný nevlastní přímou řečí (nejvýrazněji se tak děje v básni Americká antologie). Frič v textech užívá repertoáru spirituální poezie, odkazuje na biblický Nový zákon. Básnický subjekt kontempluje, čtenář je do jeho vnitřního světa vtahován pomocí krátkých, úsečných veršů, které doslova nutí k tomu, aby oči „padaly“ textem a pronikaly hlouběji a hlouběji do duševního světa lyrického subjektu básně.

Druhá oficiálně vydaná sbírka nazvaná Houpací kůň šera a jiné básně vyšla v roce 1998 opět v nakladatelství Vetus Via. Sbírku znovu tvoří dvanáct textů, dle vročení sbírky napsaných v letech 1993–1995. Sbírka je ještě niternější než prvotina. Básnický subjekt už tolik nevzpomíná, ale introspektivně se obrací sám do sebe, do vlastního nitra, vyrovnává se světem, s vlastním životem. Jednotlivé básně začínají otázkou (mnohdy neznačenou) či konstatováním životního faktu, např.: „Že si k mému stolu vždycky sednou / idioti!“, „V únoru se stalo / že května nedožijem“ nebo „Jak psát ještě / po tolika letech“ (Houpací kůň šera a jiné básně , s. 12, 35 a 43). V básních je zvýšený důraz kladen na katolickou víru, některé části básní jsou přímými modlitbami a například v závěrečném textu sbírky „A smrt je stéblo trávy“ je opakovaně vzývána Fričova oblíbená světice Panna Maria.

Poéma Jsi orkneyské víno dala název Fričově básnické sbírce z roku 2014, která přináší šestici textů z let 1996–2010. Sedmidílná titulní poema, (ve zhudebněné verzi natočená Fričem společně s brněnskou undergroundovou rockovou skupinou Čvachtavý lachtan) pokračuje v linii nastolené předcházejícími básníkovými sbírkami. Frič se noří do sebe, do vlastních vzpomínek, tentokrát už s jasnými autobiografickými konotacemi. Autor vzpomíná na svou tetu, na babičku a na další příbuzné, pojmenovává sám sebe, zmiňuje svůj pobyt ve Velké Británii v šedesátých letech. Poema Jsi orkneyské víno tak získává až bilanční kontury.

Nový prostor i formu pro sebevyjádření našel Frič v blogových deníkových zápiscích, které začal psát v létě roku 2007. Jejich žeň z následujícího půlroku vydal knižně pod názvem Psáno na vodu palbou kulometnou I (2012). V dlouhých, často jednovětých celcích se střetává Fričova přítomnost i minulost, citace oblíbených autorů i lakonická konstatování obyčejných, všednodenních starostí. Způsob psaní je velmi volný, Frič se nenechává příliš svazovat pravidly interpunkce či používání velkých písmen. Jeho texty představují v mnoha ohledech svérázný pohled na jeho vlastní přítomnost, do níž čas od času pronikne událost z vnějšku. Frič je nesmlouvavým kritikem, přičemž si všímá též (zdánlivých) maličkostí. Další pokračování těchto deníkových zápisků už Frič nabízí pomocí sociální sítě Facebook. Knižní podobu dostaly ve svazku Psáno na vodu palbou kulometnou II (2015).

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Esej o vážnosti a způsobu života vezdejšího (1977, smz.); Zhasínání světel (1972, smz.); Tři sonety z roku 1972 (1972, smz.); Kolotoče bílé hlasy (BB 1993); Houpací kůň šera a jiné básně (BB 1998); Americká antologie & Poslední autobus noční linky (BB 2004); Psáno na vodu palbou kulometnou I – Blogové deníky I/2007 (2012); Jsi orkneyské víno a jiné básně (BB 2014); Psáno na vodu palbou kulometnou II (PP, 2015).
Scénáře pro rozhlas (ČRo 3 Vltava): León Bloy. Poutník absolutna (2003); Ivan Martin Jirous. Básník může být rád, že ho jeho bližní nezabijou (2004); Josef Šafařík: Cestou k poslednímu – i prvnímu (2005).
Účast ve sbornících, antologiích: Iz veka v vek: Češskaja poezija: Stichotvorenija. (2005, eds. S. N. Glo- vjuk, D. Dobiáš).

LITERATURA

Články a studie: L. Machala: Olomoucké literární sady: Krátká procházka obdobím po roce 1989, in Host 2012 č. 6; J. Chrobák: Veliká je nepotřeba osobnosti (Nad knihou J. E. Friče Psáno na vodu palbou kulo- metnou I), in Cenová bilance 2013: nad literárními díly oceněnými i neoceněnými v roce 2013 (2014, eds. L. Machala, P. Kožušníková).
Recenze: Kolotoče, bílé hlasy: V. Šibrava, Nové knihy 1994, č. 6; M. Kovářík, Tvar 1994, č. 4; M. Exner, Tvar 1994, č. 5; J. Hájková, Denní telegraf 14. 5. 1994; I. Slavík, Lidová demokracie 1. 2. 1994; P. Čichoň, Souvislosti 1994, č. 2; J. Kuběna, Box 1994 č. 1; I. Pospíšil, Brněnský večer- ník 17. 1. 1995; I. Harák, Severočeský regionální deník 16. 7. 1994 * Houpací kůň šera a jiné bás- ně: R. Burián, Rovnost 6. 11. 1998; M. Blahynka, Haló noviny 19. 1. 1999; J. Kudrnáč, Kam v Brně 1999; č. 1; M. Exner, Tvar 1999, č. 1; J. Chrobák, Host 1999, č. 15; (F. L.), Potulný dělník 1999, č. 2; P. Motýl, Sojky v hlavě 1999, č. 1 * Americká antologie + Poslední autobus noční linky: S. Ko- márek, Host 2006, č. 1 * Psáno na vodu palbou kulometnou: D, Podhradský, Xantypa 2010, č. 4; J. Chrobák, Tvar 2013, č. 17; J. Chuchma, Respekt 2013, č. 17; B. Kostřicová, Souvislosti 2013, č. 2; J. Soukup, [online] iLiteratura.cz 5. 4. 2013 dostupné zde; J. Chrobák, Vital plus 2013, č. 2; R. Kopáč, Týdeník rozhlas 2013, č. 28; P. Nagy, Host 2013, č. 4; D. Pokrývková, Protimluv 2013, č. 3/4 * Jsi orkneyské víno a jiné básně: I. Ambrožová, [online] Kultura21.cz dostupné zde.
Rozhovory: B. a., Box 1996, č. 1; A. Poláčková, Rovnost 13. 10. 2000; M. Stöhr, Host 2001, č. 17; L. Vlach, Tvar 2001, č. 5; R. Kopáč, Uni 2002, č. 5; M. Rychlíková, Týden 2003, č. 21; V. Drápal, Box 2003, č. 1; Tvar 2005, č. 11; B. Správcová, Tvar 2005, č. 11; B. Správcová – M. Škrabal, Tvar 2006, č.16; P. Kovář, Literární noviny 2009, č. 19; A. Blažejovská – R. Kopáč: Popiš mi tu proměnu: Rozhovory s básníky (2010).
Medailony ap.: R. Burián, Rovnost 6. 11. 1999; B. a., Host 2007, č. 3; (-red-), Kam v Brně 2009, č. 10.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Frič je totiž možná jedním z našich nejzapomínanějších básníků, především jeho sbírka Houpací kůň šera a jiné básně nebo (spolu s Josefem Klíčem) zhudebněná poéma Na každý den napsal‘s smrt, představují svérázný způsob ohledávání stavu tohoto světa z pozice křesťansky citlivého, ale ne pámbíčkářského muže, který jakoby prochází tímto světem a svérázně jej komentuje. Odtud pramení nejen suverenita a až jakási velebnost těchto výkřiků i intonačně založených básní ze zmiňovaných knih, ale též vědomí rozpolcenosti, nepatřičnosti – jako kdyby tomuto světu, tolik se zuřivě hlásícímu k ateismu, nebyl člověk Fričova rozměru schopen rozumět, jako kdyby pro něj nebylo nemožné vejít s ním v souhlas. A tak se tu potácí, i když pevně založen ve své víře i vědomí hodnot, a tím provokuje na obě strany – pámbíčkáře stejně jako bigotní ateisty.

J. Chrobák: Veliká je nepotřeba osobnosti (Nad knihou J. E. Friče Psáno na vodu palbou kulometnou I), in Cenová bilance 2013: nad literárními díly oceněnými i neoceněnými v roce 2013 (2014, eds. L. Machala, P. Kožušníková), s. 106–107.

Fričovy básně jsou poezií bez přizpůsobování. Jsou tokem myšlenek, prožitků, rozepsaných útržků. Vyobrazují filmový pás života, vzpomínek a obrazů. A k tomu orkneyské víno jako jakási metafora okoralosti života. Jako mimoděčný blesk touhy a naplnění.

I. Ambrožová: Jaroslav Erik Frič: Kdybynebylibásníci, nebylbyrájanaopak, [online] Kultura21.cz, dostupné zde.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Portrét Jaroslava Erika Friče na stránkách organizace Christiania.

Autor hesla: Jiří Vladimír Matýsek (2017)

Jan DROZD

* 27. 1. 1914, Bordovice
† 15. 8. 2005, Třinec

drozdNarodil se do zemědělské rodiny na rozhraní Valašska a Lašska, která se v roce 1922 přestěhovala na východní Slovensko do Stráže poblíž města Čopu. Docházku do měšťanské školy ukončil v roce 1929 v Užhorodě, maturoval v roce 1933 na učitelském ústavu v Mukačevě v roce 1933 a doplňující maturitu absolvoval na gymnáziu v Užhorodě roku 1935. Mezi lety 1933–1936 působil jako učitel na obecné škole v Kušnici na Podkarpatské Rusi, kde se intenzivně věnoval studiu ukrajinských nářečí a ruského jazyka. Následně nastoupil vojenskou službu ve Valašském Meziříčí. Těsně před jejím ukončením se 23. 2. 1939 oženil s učitelkou Marií Stiksovou (rozvedli se v roce 1961). Po uzavření českých vysokých škol navštěvoval kurzy v Brně a Praze, ve kterých přednášeli uvolnění profesoři vysokých škol. Po okupaci a maďarském záboru části Slovenska Drozd odešel na Moravu, kde nejdříve žil a učil ve Valašském Meziřící (1939–1941), následně v Zubří (1941–1945) a nakonec v Bohumíně. V letech 1950–1957 studoval externě češtinu a dějepis na FF UP v Olomouci. Roku 1954 se stal vedoucím literárně dramatické redakce Československého rozhlasu v Ostravě. V roce 1962 uzavřel druhý sňatek s režisérkou Věrou Pražákovou. Po Drozdovu aktivním zapojení do demokratizačního procesu v roce 1968 následovalo jeho politicky motivované propuštění z rozhlasu, Drozd se musel začít živit jako závozník Pozemních staveb v Ostravě. Následoval zákaz publikační činnosti a rozmetání sazby románu Člověk pro jeden život. Krátce, před odchodem do důchodu v roce 1974, působil jako učitel na Frenštátsku.

Drozd do literatury vstoupil roku 1943, během něhož začal publikovat drobné prózy v Lidových novinách. Později pravidelně přispíval také do Květů, Lidové demokracie, ostravských periodik Nové svobody, Červeného květu, Moravskoslezského večerníku, Moravskoslezského dnu, ale také opavské Alternativy Novy aj. Napsal rovněž řadu literárních pořadů pro rozhlas a scénářů realizovaných Československou televizí v Ostravě (např. pohádky nebo inscenaci Horká stezka režírovanou Františkem Mudrou 1978).

V tvorbě Jana Drozda, byť prozaika, pozorujeme jako vedoucí princip lyrismus. Lyrické prvky prostupují všechny roviny a prvky vyprávění – téma, děj, postavy a jejich vnitřní svět. S výjimkou prvotiny Sedláků z Velkého dvora jsou všechny prózy zprostředkovány ich-formovým vyprávěním (přičemž vypravěč bývá i přímým účastníkem děje). Na lyrizaci se podílí i jazyková stránka Drozdova díla, užití lyrických obrazných prostředků a rytmizace věty. V této souvislosti můžeme pozorovat určitý tvůrčí odklon od vypravěčské tradice objektivizující, kronikářské a příklon k moderním, progresivním tendencím v literatuře. U Drozda se neztrácí ale ani princip epický, naopak fabule a syžet u něj mají naprosto jasné obrysy. Za Drozdovo životní téma můžeme označit střet jedince s velkými dějinnými událostmi. V této rovině Drozdovo dílo překračuje hranice existencialismu, splývání Drozdových subjektů a objektů, obhajoba existence před bytím a tedy individuální subjektivity v mezních situacích, volby sebe sama, svobody a nezbavení člověka zodpovědnosti za běh dějin.

Drozdův knižní debut Sedláci z Velkého dvora nesoucí podtitul Román vyšel v roce 1947 a v témže roce za něj autor získal i cenu v soutěži Evropského literárního klubu. Je to román kolonizační, zachycující osudy jedné české rodiny, která na základě pozemkové reformy získala půdu po vysídlených Maďarech na východním Slovensku v okolí města Čopu. Drozd sugestivně popisuje zápas kolonizátorů s neúrodnou půdou, která jim byla přidělena (navzdory slibům, že na ně čeká úrodná černozem), o zúrodňování zrádných bažin, trýzeň nekonečných such a zničujících záplav, nepřátelství místních obyvatel, zejm. Maďarů, kteří kolonizátory považovali za zloděje půdy. Drozd v románu zachytil celé dějinné období, které ohraničil lety 1922 a 1938. Román v podstatě končí vyhnáním bývalých kolonistů, kteří zúrodnili dříve často ladem ležící pole či pastviny a zpětným záborem „starých“ území Maďarskem po podepsání Mnichovské dohody v září 1938. Hlavní postava Petr Rubeš, býval rolníkem, pak však mu- sel nastoupit do továrny a k práci v zemědělství se znovu dostal díky pozemkové reformě. Ztělesňuje poctivého, nezdolného, tvrdě pracujícího muže, kterému práce na poli blízko Čopu vezme málem vše včetně lidství. Jan Drozd sice vysoko staví budovatelské cíle kolonizátorů, cení si vlastností, jako jsou poctivost a především pracovitost, ale zároveň odmítá bezduchou práci, která lidi připravuje o jejich duše: „Práce se spojila v dravý proud a strhla vše s sebou. Odssála lidem i myšlenky. Sedláci se předhánění ve vstávání a v tom, kdo déle vydrží do noci. Pole je hltá, ani v noci jim nedá spát. Provrtávají se jím a ono jim dává svou tvářnost. Není Rubešů, Šnajdrů, Hubáčků, jsou jenom muži, schýlení nad polem, seschlí a šediví jako zem. Jsou jenom vyčnívajícími hrboly země, velikými hroudami, které se kymácejí za pluhem, u koní a s motykou. Tělo i duše se mění v hlínu“ (Sedláci z Velkého dvora, s. 103) Autor v díle prokázal jazykový cit a to nejen zachycením autentické mluvy různých národností a etnik (Rusínů, Maďarů, Čechů, Slováků, Židů, Cikánů), ale také užíváním například aliterace nebo jiných poetizujících prostředků: „Déšť. Déšť. Zvířata natáhla bolavé krky a chvěla se rozkoší pod drobnými kapkami. Lidé si nechali téci kapičky po tváři. Stékaly jim na rty do koutků úst. Chutnali chladivou příchuť oblohy“ (tamtéž, s. 73).

Kontrastní protipól k textu Sedláci z Velkého dvora představuje Drozdův román Dlouhá noc nesoucí podtitul Karpatská romance (1961). Jeho děj se také odehrává na východě Československé republiky na Zakarpatské Rusi. Ústředním místem je smyšlená karpatská vesnice Kolje, do které v polovině třicátých let dvacátého století přichází na své první učitelské místo čerstvý učitel Vítězslav Formánek. Formánek dostal nelehký úkol založit českou školu v zapadlém koutu republiky a zajistit tak kvalitní, centralizované československé vzdělání a kulturní rozvoj na Podkarpatské Rusi. Nejedná se o kolonizační román ve stejném smyslu jako v předešlém případě, místo sedláků a rolníků svádějících boj s neúrodnou půdou a nepřízní počasí v rovině, sledujeme souboj zástupce inteligence s negramotností, zaostalostí a chudobou v izolovaných horských končinách republiky. Jak napovídá podtitul, Karpatská romance, jedná se o romanci a to nejen v prvém plánu o romanci mezi Formánkem a Rusínkou Sášou (rovněž učitelkou, která převzala ruskou školu v obci), ale i o romanci v obecnějším slova smyslu – romantický zápas jedince proti systému, všemožným překážkám a úskalím. Tímto romantickým hrdinou je v románu zejména postava Karla, lesního manipulanta, který bojuje za práva lesních dělníků a za sociální spravedlnost ve společnosti. V krizových březnových dnech 1939 při pokusu dostat se zpátky do Československa se Formánek se Sášou připletou do přestřelky, ve které Sáša zahyne (tragické ukončení romance). Při pokusu utéct z obleženého města (při cestě uvízli v Chustu) je zastřelen i Karel (naplnění tragického údělu romantického hrdiny). Drozd opět umně zobrazuje problematiku etnických, národnostních a politických střetů (na malém prostoru se střetávají židé, Rusíni, Maďaři, Čechoslováci, Rusové, Ukrajinci, Němci, nacionalisté, komunisté, fašisté, Sičovci) v období dějinných zvratů.

Drozdův románový triptych uzavírá Švestkový dvůr z roku 1966. V něm autor v podstatě zkombinoval postupy obou předešlých románů. Hlavním hrdinou je chlapec Jiří, syn zámeckého zahradníka, který v polovině třicátých let přišel o místo v nejmenovaném jihomoravském městysi. Rodina byla zvyklá na určitý životní standard, jelikož otec byl zahradníkem s úctyhodným životopisem a pracovními pozicemi u různých šlechticů ve Vídni, v Budapešti, v Miškolci, Satu Mare a to již za Rakouska-Uherska. Ačkoliv otec mluvil čtyřmi jazyky a měl zkušenosti a kontakty na významné osoby, jediné místo, které se mu podařilo sehnat, byla pozice zahradníka na starém panském dvoře poblíž Komárna na jižním Slovensku. Jednalo se o deputátnický dvůr obývaný sedláky a pasáky dobytka (obdobně jako v Sedlácích z Velkého dvora) spravovaný správcem, v jehož službách byla rodina zahradníka zaměstnána. Celý příběh je vyprávěn z dětské perspektivy hlavního hrdiny Jiřího (nazývaného Pišta, protože místní nebyli schopni jeho jméno vyslovit). Nevinným dětským nazíráním je zobrazeno ponížení rodiny na úroveň negramotných volařů a rolníků, ale i další ponižování otce a samotného Jiříka ze strany správce a jeho rodiny (přičemž ještě nedávno patřily do stejné společenské třídy). Kvůli odlehlosti dvora Jiří přestal chodit do školy a začal nejdříve pást dobytek, později se začal „vyučovat“ u otce zahradničení. Drozd zobrazuje podobná témata – chudobu, sociální nerovnost, etnické a národnostní střety, dějinné události i dílčí události ze života na dvoru (záplavy, svatba a s ní spojené místní tradice). V Drozdově tvorbě sledujeme dvě tendence: za prvé přibývá válečných motivů a válečných scén a za druhé postupně narůstá implementace ideologii. Pokud ještě v prvotině Drozd předkládá sociální otázky, nečiní tak ještě v duchu komunistické ideologie, ale zejména v budovatelském duchu výstavby poválečné republiky a morálky jednotlivce. V Dlouhé noci si vypomáhá vedlejší postavou radikálního, romantického bojovníka za práva pracujícího lidu Karla, k jehož názorům zůstává přece jen hlavní hrdina poněkud skeptický a střízlivý. Ve Švestkovém dvoru ovšem Jan Drozd ideologizuje jednoznačně a otevřeně. Deputátníci se ve dvoře postaví proti správci, převezmou dvůr a nastolí samosprávu. „Jednoho dne dostal otec zprávu od národního výboru, aby se vrátil do městyse M., že má opět převzít zámecký sad. Pro otce i matku to byl slavnostní den. Věděl jsem, že po celou dobu v Silvatanyi po tom dnu toužili“ (Švestkový dvůr, s. 136).

Drozdův Odvážný Boj (1954), respektive jeho druhá verze nesoucí název Po nebezpečných stopách (1963) je kratším prozaickým textem (na pomezí novely a románu) určeným pro mládež. Jádro příběhu, které tvořené vyprávěním lesního adjunkta, rámuje do kulis výpravy třídy základní školy na brigádu do Beskydských lesů. Po dni vyplněném výsadbou nových stromů, žáci vyslechnou vyprávění lesníka Josefa Rajduzska o protinacistickém odboji ve zdejších lesích. Josef vzpomíná, jak se za války v oblasti začali objevovat partyzáni a jak se Němci mstili na místním obyvatelstvu za jakoukoliv i domnělou pomoc jim poskytnutou. Josefovi rodiče jsou spolu s dalšími lidmi odvedeni gestapem a Josef se přidává sám k partyzánům a účastní se několika bojových výprav. Text má výchovný charakter a má dorost varovat před hrůzami války: „‚Hoši a děvčata,‘ řekl po chvíli učitel, ‚jsem rád, že jste slyšeli, jak těžce jsme osvobozovali vlast, kolik bylo obětí a kolik bylo mezi lidmi hrdinů. Válka je hrozná. Buďme šťastni, že patříme mezi ty, kteří proti ní bojují. Záleží na každém z nás, zvláště na vás, aby se válka neopakovala. Buďme raději hrdiny v práci, ve zvelebování naší země… Ale teď už rychle spát…‘ […] Pojednou se však ozval Šímův hlas: ‚Kluci, co říkáte? Zítra uděláme o řádek víc‘“ (Po nebezpečných stopách, s. 140–141).

Člověk pro jeden život měl být Drozdovým životním dílem zachycujícím největší soudobé drama – kolektivizaci venkova. Románový text pak obsahuje ještě upřesnění tvůrčího záměru: „Nešlo však konkrétně o toto téma, ale o lidský osud, o tragédii moderního člověka, který proti své vůli je sevřen v soukolí doby a prožívá zcela jiný život, než si zaslouží, než si přál a vždy s osudným koncem smrti. […] Zachytit dějinnou epochu v osudech jednoho gruntu, konec tisícileté selské tradice, o jejím smrtelném zápase. O střetu rodičů a dětí. Generační román. Můj román. […] Osud našeho gruntu mě vzrušoval. Otevíral se mi do šíře i do hloubky. Tragický konec otce i matky, i můj osud a mého bratra. Dotýkal se bezpočet věcí, sedal mi na duši jako mlýnský kámen a vláčel jsem jej dnem i nocí“ (Člověk pro jeden život, s. 50-51). Drozd v románu psaném mezi roky 1966 a 1968 zachytil poměry na slezské vesnici v období od konce druhé světové války do konce padesátých let, a to zprostředkováním osudů Pavla Krhuta a jeho rodině. Krhut, aby na rodném statku nepřekážel, se po válce vydává do pohraničí, kde se stane úspěšným ředitelem státního statku po odsunutých Němcích. S únorem 1948 vstupuje do komunistické strany, ačkoliv mu její politika není blízká, ale nechce přijít o práci, kterou má rád. Krhut je ale bezelstný,  do určité míry i naivní a současně aktivní i schopný, tudíž se dříve nebo později zákonitě dostane do střetu s nejrůznějšími funkcionáři a politiky. Postupně selhává ve své funkci a také jako manžel i otec. Po událostech v srpnu 1968 byl rukopis románu v nakladatelství Práce zadržen, sazba rozmetána a vydání zastaveno. Román ovšem vyšel pod názvem Emauzy a pod pseudonymem Jan Pastor v Curyšském nakladatelství Konfrontace roku 1979. Domácího vydání se román dočkal až v roce 1991, a to v poněkud jiné podobě. V curyšské verzi totiž byly vynechány závěrečné části románu, které zachycují psychické zhroucení hlavního hrdiny a jeho následnou rekonvalescenci a návrat do Emauz, kde se jeho životní pouť uzavírá.

Pohřbívání živých (1993) je prvním Drozdovým románovým počinem po vynucené publikační odmlce. Jak autor uvádí v úvodu „Není to dokumentární práce, jde o výpověď.“ A dále pokračuje: „O tom všem jsem toužil vyprávět, ulehčit svému svědomí, román jako osvobozující zpověď“ (Pohřbívání živých, s. 9). Autor tedy čtenářům předložil osobní zpověď člověka, který se s odstupem jedné generace pokouší vyrovnat nejen s událostmi vážícími se k roku 1968, ale především se svou vlastní rolí v těch- to událostech. Ačkoliv Drozd věnuje velký prostor popisu toho, jak probíhaly liberalizační procesy na jaře a létě 1968 v Ostravě (zejména v prostředí ostravského rozhlasu) a následné ukončení a nastoupení tzv. normalizace, vlastní jádro knihy spočívá až v její druhé části, kdy je protagonista propuštěn ze své pozice v rozhlase, zanedlouho jej následuje i jeho manželka. Drozd velmi citlivě zaznamenal, jak změněná situace, tlak okolí a okolností způsobil rozklad jejich vztahu. Román přesvědčivě zprostředkovává skutečnost, že hrůzy a následky normalizace nespočívaly pouze v materiální likvidaci jedinců (v jejich odstranění např. do dělnických profesí), ale v tom, že lidem byl vnucen k žití úplně jiný život, že o jejich osudu rozhodoval někdo „shora“, aniž by měli možnost vlastního rozhodování.

Svazek Smutek z milování – Život na hraně Drozd složil ze dvou celků. Smutek z milování vyšel v roce 1990 a jedná se o soubor pěti milostných balad. Drozd seřadil balady chronologicky a zachytil různé podoby nešťastné (povětšinou tragické) lásky – balada dětská, jinošská, studentská, manželská a sta- řecká. Život na hraně je cyklus vzpomínkových povídek, které autor nechtěl vydat samostatně, a proto vyšel v kombinaci se Smutkem z milování, čehož se Jan Drozd bohužel již nedožil (kniha vyšla 2006). Spojení těchto titulů je zprostředkováno prostřednictvím zralého vypravěče, který příběhy předkládá s nadhledem i jasným odstupem daným autorovým pokročilým věkem. V Životě na hraně se vrací k událostem z druhé světové války, k Mnichovské zradě, do hospodářské krize, vypráví o životě na hraně historické doby a nenásilně spisovatel přechází do křehké roviny stáří – života na hraně smrti.

„Stále jsem nevěděl, co se vlastně stalo, jen matně jsem si uvědomoval, že jsem po druhé operaci a do- sud žiji, že takhle spoután budu ležet celý den a celou noc, snad celý týden a ještě déle, v tenatech, bez hnutí. Sáhl jsem si tajně na břicho. Byla na něm široká náplast, snažil jsem se rozpomenout, co se vlast- ně stalo. Udivovalo mě, že pořád ještě žiji, ale nebyla v tom živelná radost, jen chabé vědomí, jakési tušení, že všechno je jen daň při zúčtování. Povšiml jsem si, že již podruhé prošla kolem mne vizita bez povšimnutí. Byl jsem přesvědčen, že v očích lékařů jsem odepsán, zabírám jim lůžko s železnou ohrád- kou, protože ještě žiji… Nemohl jsem usnout, neon mi svítil do očí, měl jsem pocit, že nikdo netuší, jak těžce svádím poslední zápas. Přál jsem si, aby o tom věděli alespoň mi nejbližší, že neumírám lehce, dusím se, nemohu dýchat, ležím jako pod vodou, a netopím se, ale nemohu se nadechnout. Nemohu dýchat!“ (Smutek z milování – Život na hraně, s. 221–222).

Nevydán doposud zůstává Drozdův cyklus minipovídek Hovory pod hladinou ze šedesátých let, kterými autor bezprostředně reagoval na tehdejší společenské a kulturní dění a z nichž některé vyšly časopisecky. Obdobný osud sdílí i dětská kniha Podivuhodná dobrodružství Murky, Bužindy a Cupitálka o pouti třech loutek světem, kterou Jan Drozd napsal již v první polovině devadesátých let, ale která nevyšla kvůli bankrotu nakladatelství Optys.

Drozd stál u obnovení velké diskuze okolo autorství Slezských písní, která se rozhořela v literárněhistorických kruzích mezi lety 2001–2004. První kolo diskuze se odehrálo na stránkách časopisu Dokořán, bulletinu Obce spisovatelů, v letech 2001 a 2002 za účasti Jiřího Urbance a Drahomíra Šajtara. Drozd formuloval deset problémů týkajících se Slezských písní. Situace se vyhrotila v momentu, kdy Jan Drozd svá tvrzení vydal knižně pod názvem Autoři Slezských písní (2003). V publikaci podrobněji objasnil své názory na spoluautorství Ondřeje Boleslava Petra a Vladimíra Vaška na slavné sbírce. Následovala ostrá polemika sledovaná i laickou veřejností. Drozd se posléze rozhodl soustředit své poznatky do Otevřeného dopisu vědeckým literárním institucím aneb Autoři Slezských písní (2005), ve kterém žádá o vytvoření týmu nestranných expertů, kteří by se problematice věnovali. Na Drozdovu stranu se přidal i hudebník a zpěvák Jaromír Nohavica, což někteří Drozdovi odpůrci využili pro svou argumentaci, že jak Drozd, tak jeho zastánci jsou neodborníci. Spor zůstal nerozřešen, na čemž se jistě podepsal i Drozdův nečekaný odchod.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Sedláci z Velkého dvora (P 1947); Odvážný boj (P 1954); Dlouhá noc (P 1961); Po nebezpečných stopách (P 1963), Švestkový dvůr (P 1966); Emauzy (P 1979, Curych, pod pseudonymem Jan Pastor); Smutek z milování (PP 1990); Člověk pro jeden život (P 1991, přepracovaný román Emauzy); Pohřbívání živých (P 1993); Pátá dimenze (P 1999); Smutek z milování (Milostné balady) – Život na hraně (PP 2006).
Účast ve sbornících a antologiích: Příběhy temnot v české literatuře 19. a 20. století (PP 1999, ed. I. Slavík).
Odborné monografie: Autoři Slezských písní (2003); Otevřený dopis vědeckým literárním institucím aneb Autoři Slezských písní (2005).
Studie a odborné články: Slezské písně s otazníky, in Dokořán 2001, č. 20; Ještě jednou a naposled Petr Bezruč, in Tvar 2004, č. 6.
Ostatní články a studie: Petr Bezruč je ve mně: K Šajtarovu hodnocení publikace Autoři Slezských písní, in Alternativa 2003, č. 3/4.
Literární pořady podle záznamů rozhlasového archívu (výběr): Akátový květ (Život deputátníků na statcích z minulých dob), Československý rozhlas Ostrava 28. 5. 1961; Ostravské kukátko, Československý rozhlas Ostrava 26. 12. 1961; Louka čerstvě posečená (spoluautorka Eva Šimková), Československý rozhlas Ostrava 24. 6. 1962; Svět nemá konec (spoluautor Vlastimil Nepeřil), Československý rozhlas Ostrava 29. 10. 1962; Nepřátelé (Črta z květnových dnů), Československý rozhlas Ostrava 6. 5. 1966; Nemluvte při jídle (Fejeton), Československý rozhlas Ostrava 11. 12. 1966; Opovážlivé listy, Československý rozhlas Ostrava 14. 5. 1967; Dvě variace na jedno téma (Spoluautoři Oldřich Prokop, Karel Čejka, Karel Biňo- vec), Československý rozhlas Ostrava 4. 4. 1968; Hovory pod hladinou (Pásmo povídek), Československý rozhlas Ostrava 25. 4. 1968); První večer, Československý rozhlas Ostrava 30. 5. 1968; Cesta do skleněného světa, Československý rozhlas Ostrava 12. 10. 1968; Jak jsme pochovávali Národní frontu, Československý rozhlas 23. 10. 1968; Člověk pro jeden život (Úryvek z chystaného románu), Ost Československý rozhlas Ostrava 24. 11. 1968; Pozdní setkání, Český rozhlas Ostrava 26. 3. 1969; Infarkt, Český rozhlas Ostrava 1. 9. 1990; Škola zločinu, Český rozhlas Ostrava 3. 11. 1990; Hovory o literatuře (s Miroslavem Stonišem. S ukázkou z Pohřbívání živých a minipovídkou Vrány a lidé), Český rozhlas Ostrava 10. 2. 1991; Hrani- ce strachu, Český rozhlas Ostrava 15. 4. 1991; Pohřbívání živých (Četba na pokračování), 7 částí, Český rozhlas Ostrava únor–březen 1992); Juliška, Český rozhlas Ostrava 16. 9. 1992; Sublimé, Český rozhlas Ostrava 11. 11. 1992; Bálint, Český rozhlas Ostrava 24. 2. 1993; Listování (Záznam z večera k 80. naro- zeninám J. D. „Člověk pro jeden život“ z ostravského Divadla hudby z 27. 1. 1994), Český rozhlas Ostrava 20. 2. 1994; Dlouhá noc – vzpomínka na Podkarpaty, Český rozhlas Ostrava 31. 8. 1995; Veselé Vánoce, Český rozhlas Ostrava 25. 12. 1995; Praktikant, Český rozhlas Vltava 27. 1. 1999; Rozkaz, Český rozhlas Vltava 20. 8. 1999; Pátá dimenze, Český rozhlas Vltava 12. 10. 1999; O třech kamarádech, Český rozhlas Ostrava 13. 3. 2000.

LITERATURA

Knižně: J. Kunc: Slovník českých spisovatelů beletristů 1945-1956 (1957); O. Rafaj – Zdeněk Robenek: Doslov in Černá země (1962); M. Baláš: Kulturní místopis Novojičínska (1967); Svatava Urbanová: Česká literatura pro děti a mládež na Ostravsku po roce 1945 (1984); F. Knopp: Česká nezávislá literatura v ohlasech (1994); O. Šuleř: Paměť domova (1994); J. Strnad: Panoptikum (1999); L. Kněžek: Pouť za pravdou života: čtení o životě a tvorbě Jana Drozda (2006), M. Stoniš: Jak jsem se pokusil napsat doslov a jak jsem nakonec místo toho napsal Janu Drozdovi dopis, třebaže jsem věděl, že mi nakonec nezbude, než si s bolestí v srdci přiznat, že jeho adresu už nikdy nikde neseženu, doslov in Smutek z milování (2006).
Studie a články: O. Rafaj: Literatura v kraji v roce 1961, in Červený květ 1962, č. 1; B. a.: Nahlížíme přes rameno do rukopisu prozaika Jana Drozda, in Kulturní měsíčník 1990, č. 3; O. Šuleř: Důvěrné dialogy (komentář), in Moravskoslezský den 7. 4. 1990, Příloha; -št-: Děj osvobozený z pout zvyku (poznámka k vydání knihy Smutek z milování), in Nové knihy 1991, č.1/2; (škv) (= Richard Škvařil): Člověk pro jeden život (poznámka k vydání knihy Člověk pro jeden život), in Nové knihy 15. 5. 1991; M. Stoniš: Přežil svůj čas (poznámka k vydání knihy člověk pro jeden život), in Moravskoslezský den 18. 6. 1991; A. Gulová: Kam se poděl ostravský samizdat, in Tvar 1992, č. 3; M. Zelinský: „Gubernia moja rodnaja, otvratítel‘naja.“, in Tvar 1995, č. 7; D. Šajtar: K dílu spisovatele Jana Drozda, in Alternativa nova 16. 10. 1995, č. 2; V. Novotný: Podkarpatoruský fenomén a česká próza, in Tvar 1997, č. 10; D. Šajtar: Panoráma české prózy severový- chodní provenience, in Host 1997, č. 7; Red.: [Cenu Leopolda Vrly…], in Tvar 2000, č. 3; J. Král: Rozhořel se nový spor o to, kdo napsal Slezské písně, in Lidové noviny 18. 9. 2003; J. Slomek: „Hon na Bezruče“ trvá už více než sto let, in Lidové noviny 18. 9. 2003; J. Mlejnek – J. Slomek – V. Šlachrt: Co vám kazí náladu?, in Reflex 2003, č. 40; A. Kvasnička: Nekamenujme Bezruče, in Lidové noviny 13. 11. 2003; D. Šajtar: Paskvil, in Tvar 2003, č. 19; Z. Smolka: Jak udělat z básníka zloděje cizích veršů, in Tvar 2004, č. 3; Z. Smolka: Záměna žánrů: Ad Drozd, J.: Ještě jednou a naposled Petr Bezruč, in Tvar 2004, č. 10; D. Šajtar: Paskvil na druhou: K Drozdově „odpovědi“ na Šajtarovo hodnocení knihy Autoři Slezských písní, in Tvar 2003 č. 19, Alternativa plus 2003, č. 3–4, Alternativa plus 2004, č. 1/2 [Polemika; s dovětkem Sdělení redakce o ukončení polemiky.]; M. Blahynka: Ahasver svědomím Čechů, in Haló noviny 23. 7. 2004; P. Pešatová: Ostravské celebrity křtily v Librexu, in Moravskoslezský deník 22. 5. 2006.
Recenze: Sedláci z Velkého dvora: J. Honzík, Kulturní Politika 21. 11. 1947; E. F. Míšek, Národní Osvobo- zení 12. 11. 1947; J. K. Beneš, Socialistická revue 1947/48, č. 2/3; J. Machoň, Svobodné noviny 5. 2. 1948; -zal- (= H. Hrzalová), (též Odvážný boj a Dlouhá noc), Tvorba 1962, č. 6 * Odvážný boj: O. Sirovátka, Lidová demokracie 19. 3. 1954; -zal- (= H. Hrzalová), (též Sedláci z Velkého a Dlouhá noc), Tvorba 1962, č. 6 * Dlouhá noc: Z. Malý, Ostravský kulturní zpravodaj 1.–15. 1. 1962; O. Rafaj, Nová svoboda 6. 3. 1962; J. Svoboda, Červený květ 1962, č. 7; -zal- (= H. Hrzalová), (též Sedláci z Velkého dvora a Odvážný boj), Tvorba 1962, č. 6 * J. Filip, Karpatská romance, Nové knihy 1968, č. 25; -vbk-, Večerní Praha 9. 8. 1968; I. Zítková, Rudé právo 9. 8. 1968; F. Benhart, Plamen 1968, č. 10 * Po nebezpečných stopách: Jiří Svoboda, Nová svoboda 13. 12. 1964 * Švestkový dvůr: B. a., Orientace 1966, č. 3; O. Rafaj, Nové knihy 1966, č. 16; K. Čejka, Ostravský kulturní zpravodaj 1966, červen; A. Sivek, Červený květ 1966, č. 7; O Sirovátka, Zlatý máj 1966, č. 10; V. Frýbová, Impuls 1967, č. 1 * Emauzy: J. Dresler, Národní politika (Mnichov), 1979, č. 7/8, příloha Zvon; K. Nešvera, Magazín. Literárně zábavný časopis s náručí humoru, satiry a informací (Curych) 1979, č. 7/8; A. Opasek, Nový život. Měsíčník Cyrilometodějské ligy pro kulturu a život z víry. (Řím) 1981, č. 7/8 * Smutek z milování: -št-, Moravskoslezský den 1. 2. 1991; S. Bartůšková, Tvorba 1991, č. 36/37 * Člověk pro jeden život: J. Svoboda, Lidová demokracie 7. 9. 1991 * Pohřbívání živých: L. Soldán, Próza o osmašedesátem, Svobodné slovo 24. 3. 1994; J. Urbanec, Moravskoslezský den 5. 4. 1994; V. No- votný, Tvar 1994, č. 9; V. Števa (= Š. Vlašín), Naše pravda 25.–31. 5. 1994, příloha Pecka; pek (= M. Pet- říček), Literární noviny 1994, č. 36; F. Všetička, Alternativa 1994, č. 1; R. Steinová, Tvar 1995, č. 9; * Pátá dimenze: L. Knězek, Hlasy muzea a archivu ve Frenštátě pod Radhoštěm 2000, č. 1/2 * Autoři slezských písní: P. Kovařík, Večerník Praha 13. 8. 2003; J. Peňás, Literární noviny 2003, č. 36, příloha Nové knihy; -jas- (=Jaromír Slomek), Lidové noviny 4. 9. 2003 * Smutek z milování (milostné balady) – Život na hraně: J. Bachtík, Literární noviny 2006, č. 30; J. Šlosar, Haló noviny 4. 8. 2006.
Rozhovory: J. Drozd, Červený květ 1965, č. 6; J. Drozd, Červený květ 1966, č. 4; J. Drozd, Moravskoslezský večerník 27. 1. 1969; V. Juřina, Moravskoslezský večerník 25. 9. 1990; F. Sekanina, Tvar 1995, č. 7; M. Švi- hálek, Moravskoslezský den 2. 9. 1995, příloha Den na víkend.
Medailony a k životním jubileím: O. Šuleř, Červený květ 1964, č. 1; K. Biňovec, Ostravský kulturní zpra- vodaj 1964, leden; J. Šavrda, Nová svoboda 25. 1. 1969; M. Stoniš, Moravskoslezský den 22. 1. 1994; O. Šuleř, Moravskoslezský den 27. 1. 1994; J. Svoboda, Lidová demokracie 13. 4. 1994; J. Urbanec, Vlastivědné listy Slezska a severní Moravy 1994, č. 2; L. Knězek, Hlasy muzea a archivu Frenštátu pod Rožnovem 1999, č. 1/2; L. Knězek, Pouť za pravdou života: K devadesátce spisovatele Jana Drozda, Alternativa plus 2004, č. 1/2; L. Knězek, Hlasy muzea a archivu Frenštátu pod Radhoštěm 2003, č. 4; A. Zemančíková, Týdeník Rozhlas 2006, č. 42; B. Navrátil, Moravskoslezský deník 1. 2. 2014.
Nekrology: -šk-, Lidové noviny 19. 8. 2005; M. Stoniš Moravskoslezský deník 20. 8. 2005; J. Sekera, Haló noviny 26. 8. 2005; L. Knězek, Hlasy Muzea ve Frenštátě pod Radhoštěm 2005, č. 1/4; (red.), Vzpomíná- me-, Dokořán 2005, č. 35; J. Urbanec, Dokořán 2005, č. 35.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Pastorův román navazuje na solidní tradici českého venkovského románu, ale není to kniha tradicionalistická. Uchvacuje čistým jazykem s poetickou inspirací, který v exilové literatuře běžné vulgarismy užívá jen tam, kde je to funkční a nutné a když chce náznakově, ne naturalisticky své postavy charakterizovat. Autor žije v Československu a skrývá se za pseudonymem. Z Edice Petlice se mu nevyrovná skoro nic. Hlavní postavou románu je selský syn Pavel Krhut, který po maturitě pracuje doma u otce a po válce, aby udělal místo bratrovi, odejde do pohraničí, kde se stane úspěšným ředitelem státního statku. Odsun Němců a „zlatokopové“ v pohraničí jsou vylíčeni věcně, bez kolportážního přehánění. Tento zdrženlivý odstup a jemné psychologické odstínění odlišují Pastora příjemně od plakátového socialistického realismu. Bez násilné for- my koláže dovede autor do svého vyprávění vložit také anekdoty, partajní hantýrku, ateistická rozumování a dokonce i krátké filozofické texty. Máme tu tedy také mistra kompozice. Po únoru 48 vstupuje Krhut do strany, protože má rád svou práci, ale straně od začátku nevěří. Svou aktivitou a bezelstností přirozeně na partajní satrapy z ONV, KNV a KSČ nestačí, a tak postupně selhává jako manžel, i otec i ve svém povolání. Pastorova kniha poví o poválečném Československu víc než vědecké analýzy.

J. Dresler: O socialismu realisticky, in Národní politika (Mnichov) 1979, č. 7/8, s. 121–122, příloha Zvon, s. 5.

Juxtapozice nevede k rozbití románové struktury, nýbrž naopak: vede nejen ke kombinaci principů – v tom případě by šlo o mechanismus málo tvůrčí – ale k vzájemnému prolnutí, integritě, srostitému tvaru. U Drozda právě fakt, že nad vlastním dějem dominuje autorův vztah k ději a subjektivní a reflexní prvky, umožňuje kompatibilitu celku – takto díky tomuto vztahu, který je principální, dotvořuje Drozd svého jedinečného, neopakovatelného, jednotně členěného, ústrojného románového těla.

D. Šajtar: K dílu spisovatele Jana Drozda, in Alternativa nova 1995, č. 2, s. 6.

Nehotový polodokument Drozdův variuje omšelé téma perzekuce reformního komunisty po srpnu 1968. (Aby mi bylo rozuměno, ani slovem se nedotýkám skutečných lidských osudů, které bez ohledu na míru vlastního zavinění jsou vždy bolestivé, mluvím o jejich „zeznakovění“ v textu, a tedy jejich povážlivé tendenci typizovat.) Postava redaktora ostravského rozhlasu přichází z historického bezčasí, jsou jen šedesátá léta, nic jim nepředcházelo, žádné procesy, žádný Únor, žádné divoké odsuny Němců, nic, co utvářelo černé díry mizerie v našich dnešních i minulých charakterech. Redaktor neví nic o této minulosti, o roli státostrany, slzí nad osobní tragédií hodného prezidenta Svobody, jako by nebylo jeho temné role v letech čtyřicátých, ale i šedesátých. Neumělé dialogy spolu se zatvrzelých stranickým žargonem (rozuměj stranu komunistickou) a absencí jakéhokoliv nápadu odsuzují knihu do postavení prvního rozvrhu textu, po němž by soudný autor ke druhé redakci už ani nepřistoupil.

R. Steinová: Zpozdilé reportáže, in Tvar 1995, č. 9, s. 21.

Drozdovo sepětí s přírodou nevylučuje ani předtuchu, zlou náladu, znamení, tak jakou součástí pověrečných povídek tradovaných přírodním lidmi. Najednou to, co jsem slýchal od babičky, slyším i od něj: „Nesmíš se vracet, špatně se ti povede!“ Je to i moje dětství a život na vesnici. Jan Drozd si mě ale získal především milostnými baladami, Smutkem z milování. Už v baladě Piroška je onen nádherný svět Jendova dětství u líné Tisy. Děvčátko Piroška – jeho malá nevěsta s horečnatýma modrýma očima, ale také lekníny, stulíky, kosatce, konvalinky, ředkvičky, střevlíci i mravenci, kvetoucí akáty, slzy a smrt.

J. Šlosar: Smutek za vším krásným, in Haló noviny 4. 8. 2006, s. 2.

Autorka hesla: Barbora Malíčková (2015)

Eva DANIŠOVÁ

* 15. 3. 1959, Ústí nad Orlicí

danisovaRozená Peštová, vyrůstala v České Třebové a v péči prarodičů, kteří pocházeli ze Slovenska (z obce Markušovce u Spišské Nové Vsi). „Povídky jsem napsala z úcty k mým prarodičům, protože jsem je nesmírně milovala. Jako mladá jsem nedokázala docenit jejich lásku, ale když jsem je ztratila, teprve mi došlo, jak moc mě oba milovali.“ (Romaňi luma – Romský svět 2012) Absolvovala mediální kurz na Vyšší odborné škole publicistiky v Praze (1997–1998). Poté vystudovala dálkově na Evangelické akademii v Praze Střední sociálně právní školu (absolutorium 2004). Ze zdravotních důvodů přerušila dálkové studium Charitativní a sociální práce na Univerzitě Palackého v Olomouci (studovala zde v akademickém roce 2010/2011). Ve školním roce 2012/2013 spolupracovala s projektem Romský mentor, realizovaným občanským sdružením Romea, který se věnuje integraci znevýhodněných dětí prostřednictvím realizace volnočasových aktivit z oblasti umění a kultury na školách. Pracovala s dětmi na Základní škole praktické Česká Třebová, poté se stala terénní sociální pracovnicí. Píše romsky a česky. Překládá z romštiny do češtiny.

Publikuje od počátku devadesátých let. Její tvorba se objevila nejprve v časopisech Amaro lav a Romano kurko. V roce 2007 se zúčastnila literární soutěže v romštině nazvané Cena Mileny Hübschmannové, což ji podnítilo k další tvorbě. V rámci projektu Šukar laviben le Romendar / Romové píší…, iniciovaným o. s. Romea, který byl realizován na webových stránkách www.romea.cz na konci roku 2010, publikovala povídky Usmrkaná holčička jak panenka / Ľimaľi čhajori sar rakľori, Jak mě dědeček vystrašil / Sar daranďiľom le papustar a O mém dědečkovi / Pal miro papus. Další ukázky z její prozaické tvorby se objevily v časopisech Lačho lav (báseň E daj tut bararel…, 1990, č. 11), Romano džaniben (povídka Pal miro papus / O mém dědečkovi, ňilaj/léto 2008), Tvar (úryvek z novely Mít někoho svého, 2013, č. 12) a Plav (ukázka z povídkového cyklu Moji milí, 2011, č. 11) a v rubrice Čítárna na webových stránkách nakladatelství Kher (povídky Balíky a Kozačky). Danišová překládá pro magazín Romano voďi. Její autorská pohádka O dvou kočičkách / Paj o duj mačkici byla zařazena do metodické příručky ROZUMMĚNÍ. Literatura Romů ve výuce (nejen) romských žáků (2013), vytvořené k výuce literatury psané romskými autory na základních školách. Povídky Usmrkaná holčička jako panenka a Kozačky byly přeloženy do němčiny a vyšly v antologii maďarských, českých a slovenských romských autorů Roma-Autoren erzählen… Kurzgeschichten und Gedichte aus Ungarn, Tschechien und der Slowakei (2013).

Danišová se dále podílela na přípravě audio materiálů k výuce romštiny pro jazykovou úroveň A1 a A2 – cílová skupina žáků jedenáct až šestnáct let (dostupné zde).

Tvorba Danišové zahrnuje doposud kratší prozaické útvary – autorské pohádky, vzpomínkové povídky a novelu ze současnosti. Do výboru pohádek na motivy klasických romských námětů a autorských pohádek Otcův duch a jiné pohádky romských autorů (2012) přispěla autorka texty Čardášová princezna a O dvou kočičkách. První pohádka staví na klasickém schématu novelistické pohádky s tradičními romskými motivy (hudba, housle, tanec, zpěv) – krásná princezna si vezme za muže jen takového, „který bude hrát, jako by slavík zpíval, a tančit jako laně za letního svítání“ (Otcův duch a jiné pohádky romských autorů, s. 54). A podává i jednu z možných variant vysvětlení, proč je hudba Romů spjatá mimo jiné i s houslemi. Všechny prince předčí syn hajného. Jeho hra okouzlí princeznu a celé království natolik, že „od té doby housle nechybí v žádném romském království“ (tamtéž). Druhá, zvířecí pohádka, poukazuje na povrchnost některých bohatých lidí, pro něž je důležitější pouze to, co je vidět navenek.

Sbírka romské narativní prózy Moji milí (2014) byla pojmenována podle autorčina cyklu vzpomínkových povídek. Tento cyklus zahrnuje texty Moji milí, Jak mě dědeček vystrašil, Usmrkaná holčička jako panenka, Balíky, Zajda a Kozačky. Autorka v nich vzpomíná na své dětství prožité u prarodičů, přičemž chová k lidem, kteří ji vychovali, hlubokou lásku a úctu, i když se s nimi v názorech v dětství a dospívaní ne vždy shodovala: „Nevím, kdo z nich mě měl víc rád, jestli babička, nebo děda, protože oba dva na mě nedali dopustit. Nikdy mi ani slovíčkem neublížili. Dali mi tolik lásky, že z ní dodnes čerpám“ (Moji milí, s. 9). Návraty do dětství však nejsou nostalgickými ohlédnutími za nenávratně ztracenou idylou. Naopak: přímočaré vhledy do každodenních situací poukazují na spory mezi prarodiči, které vyústily až v jejich rozluku, a na složitou životní situaci rodiny na pokraji chudoby. Na druhé straně je vyzdvihována pospolitost rodiny, kdy jedna část zůstala na rodném Slovensku a ta druhá, ke které patří i vypravěččina rodina, začala nový život v českých zemích. Dalším tématem cyklu je kontrast tradičního života Romů a moderního světa. Babička byla negramotná, řídila se selským rozumem, ctila tradice, věřila v nadpřirozené síly a jejich magickou moc. Dědeček gramotný byl, měl mnoho kontaktů s lidmi z širokého okolí, šel takříkajíc s dobou; možná proto jejich vztah ztroskotal. Své vnučce však chtěli oba zajistit milující rodinné zázemí.

Novela Mít někoho svého (2014) je zasazena do současnosti. Příběh rozvedené sociální pracovnice Jitky je rozvržen do dvanácti kapitol. Hlavní postava je i vypravěčkou příběhu; děj je prokládán Jitčinými vnitřními monology, v nichž uvažuje nad svou situací a promýšlí svá další rozhodnutí. Sedmačtyřicetiletou Jitku před rokem opustil manžel kvůli mladší milence. Děti s bývalým manželem kvůli jeho pracovní vytíženosti neměla. Je sama a svoji samotu překonává soustředěním se na práci a pravidelnými návštěvami u rodičů. Namísto péče o vlastní děti se stará o děti v dětských domovech: „přemýšlím, jak bych se chovala ke svému dítěti. Jaký bychom spolu asi měly vztah? Byla bych dobrá matka? To už nezjistím“ (Mít někoho svého, s. 153). K ráznému rozhodnutí změnit samotářský život ženy středního věku ji přivedl případ dospívající Aranky z dětského domova. Dívka přišla do dětského domova v raném dětství; oba rodiče byli zbaveni práv na dítě poté, co ji zanedbávali a za překročení zákona odsouzeni k odnětí svobody. To však Aranka netuší a chtěla by se s nimi setkat, což je ze zákona a pravidel dětského domova vyloučené: „Kořeny, to je to, co dětem z děcáků chybí. Materiální zabezpečení, jistota teplého jídla a postele jsou proti touze někam patřit mizivá hodnota. […] V době puberty přijdou otázky, pochybnosti a hlavně sny, které nejsou reálné. Maminka je sen, stejně jako rodina“ (tamtéž, s. 152). Jitce se přes usilovnou spolupráci s organizací pro vězně sice nepodaří zařídit dívce setkání s rodiči, ale díky konzultacím se sblíží. Jitka nemůže Arance nahradit rodinu, ale může jí poskytnout pocit, že někam patří, že se může někam vracet a nebude odkázaná jen sama na sebe. Rozhodne se změnit práci, která je sice smysluplná, ale ubíjí ji. Opět pomáhá lidem, tentokrát jako terénní sociální pracovnice, a utvrzuje se v tom, že nelze lidi posuzovat jen podle toho, jak žijí teď. Velká míra tolerance a pochopení jí poskytuje možnost přiblížit se k lidem-klientům a pracovat s nimi na zlepšení nebo alespoň ne zhoršení jejich životní situace. Soustředí se na budování přátelských vazeb k Arance. Našla snad konečně nový smysl života.

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Čardášová princezna / E Čardaška, O dvou kočičkách / Paj o duj mačkici, obě in Otcův duch a jiné pohádky romských autorů (e-book 2012, eds. I. Hlaváčková, L. Houdek, R. Patočková); Moji milí / Mire Kedvešne, Jak mě dědeček vystrašil / Sar daranďilom le papustar, Usmrkaná holčička jako panenka / Ĺlmaľl čhajori sar rakĺori, Balíky / O balika, Zajda / Zajda, Kozačky / O čižmi, vše in Moji milí. Sbírka romské narativní prózy (e-book 2014, eds. L. Houdek, R. Patočková, R. Berkyová); Mít někoho svého, in Irena Eliášová – Jana Hejkrlíková – Iveta Kokyová – Eva Danišová: Slunce zapadá už ráno. Sborník současné ženské romské prózy (2014).
Překlady: O bocana pal tovarňakero thuvalo (orig. Čápi z továrního komína), in L. Jílková: Housenka na kdouloni (2012); P. Doležalová – C. Koky – J. Šejvl: Romové a drogy. Průvodce nejen pro rodiče (nedatováno); G. Deméter: O chytrém, ale prolhaném zloději Bajcůrovi (rozhlasový pohádkový muzikál 2016, R. M. Bureš; romské verze písní a jazyková spolupráce E. Danišová).
Studie a články: Luhačovice a překlady do romštiny, in Sjednoceným jazykem / Jekhetaňarďa čhibaha. Sborník z 2. semináře o romském jazyce, Luhačovice 2005 (2006, ed. J. Červenka); Vlado Oláh byl pokorným člověkem, [online] Romea.cz 31. 1. 2012, dostupné zde; Paťiv – Ještě víme, co je úcta. Vyprávění, úvahy, pohádky, in Romano džaniben 2014, č. 2; Splněný sen na cestě za Kali Sárou, patronkou Romů, [online] Romea.cz 2. 6. 2016, dostupné zde.

LITERATURA

Knižně: Úvod. Na skok v jiném světě, in Otcův duch a jiné pohádky romských autorů (e-book 2012, eds. I Hlaváčková, L. Houdek, R. Patočková); Danišová Eva, in ROZUMMĚNÍ. Literatura Romů ve výuce (nejen) romských žáků (e-book 2013, eds. L. Houdek, R. Patočková); Úvod. Vlastní život – bez obalu, in Moji milí. Sbírka romské narativní prózy (e-book 2014, eds. L. Houdek, R. Patočková, R. Berkyová); K. Ryvolová, in Irena Eliášová – Jana Hejkrlíková – Iveta Kokyová – Eva Danišová: Slunce zapadá už ráno. Sborník současné ženské romské prózy (2014).
Články: I. Hlaváčková: Spisovatelka Eva Danišovávprojektu Romskýmentor: společněkúspěchu, [online] Romea.cz, 28. 2. 2013, dostupné zde; M. Neuhöferová: Měsíčník Host: Kniha Slunce zapadá už ráno posouvá zažitý pohled na romskou tvorbu, [online] Romea.cz, 20. 3. 2015, dostupné zde.

Recenze: Otcův duch a jiné pohádky romských autorů: L. Jandáková, Romano džaniben 2012, č. 1; K. Ryvolová, Romano voďi / Romská duše 2012, č. 12 * Slunce zapadá už ráno: A. Scheinostová, Host 2015, č. 3; K. Čopjaková, Respekt 2015, č. 11; M. Polák, ČRo Radio Wawe – On Air 21. 5. 2015, dostupné zde; A. Palán, Hospodářské noviny 19. 6. 2015, příl. Ego!, č. 16. Rozhovory: L. Viková, Romano džaniben 2008, ňilaj/léto; Romaňi luma – Romský svět 2012, dostupné zde.
Medailon: L. Jandáková, Romea.cz 8. 11. 2010, dostupné zde.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Zatímco tři první prózy se odehrávají přiznaně v romském prostředí, objevují se v nich romská slova i romské problémy typu diskriminace, poslední povídka od Evy Danišové nazvaná Mít někoho svého tyto jmenovatele nesdílí. […] I tady se řeší vztahy mezi muži a ženami, ale už bez násilí. […] Příběh nemá ostrou pointu, na stáří a samotu neexistuje záplata.

K. Čopjaková: Od osady k paneláku, in Respekt 2015, č. 11, s. 54.

Nejdále je tomuto ukotvení Eva Danišová, která svým textem Mít někoho svého vytváří v souřadnicích romského psaní zcela nový typ hrdinky — rozvedenou sociální pracovnici, jejíž jediné spojení s Romy představuje mladičká klientka Aranka. Bez „alibi“ etnické tvorby vykračuje próza Danišové nejvýrazněji směrem k mainstreamu. Jako součást tohoto souboru však povídka rozšiřuje záběr romského psaní, což rozhodně není bez významu.

A. Scheinostová: Čtyřikrát Romkou, in Host 2015, č. 3, s. 90.

Poslední nejzdařilejší povídka Mít někoho svého hovoří o sociální pracovnici Jitce, která se rozhodne pomoci odloženému dítěti, kterého se zřekli rodiče (kriminálník a alkoholička). Jenže jak dítěti vysvětlit, že setkání s rodiči nemusí být tím nejlepším nápadem? Jitka, sama nešťastná a nespokojená ve svém osobním životě, v děvčeti vidí podvědomě dceru, kterou nikdy neměla. A místo aby se snažila řešit své problémy, upíná svou pozornost k případu, kde její intervence může mít jen velice limitovaný – a jestli vůbec – pozitivní výsledek.

M. Polák: Kniha Slunce zapadá už ráno ukazuje, že mají Romové stejné problémy jako ostatní. ČRo Radio Wawe – On Air 21. 5. 2015, dostupné zde.

Autorka hesla: Aneta Damborská (2016)

Kateřina DUBSKÁ (vl. jm. Kateřina Bačová)

* 1. 1. 1965, Teplice

dubskaPo absolvování Střední odborné školy knihovnické v Brně studovala v letech 1984–1988 andragogiku a sociologii dospělých na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci, kde získala i titul PhDr. „Studium v Olomouci je pro mne stále dobou první nabyté svobody, přestože v té době byla filozofická fakulta stále silně pod vlivem komunistů. I tak se na ní dalo mávat křídly, vést neustále nějaké důležité debaty a bohémsky žít.“ (z osobní korespondence s A. D. 2015) V roce 1994 spoluzaložila nakladatelství Computer Press, specializující se na vydávání počítačové literatury a knih o digitální fotografii. Ve vydavatelství odborné literatury o architektuře a stavitelství ERA (2000–2006), kterého je rovněž spoluzakladatelkou, působila jako odborná redaktorka. Byla hlavní iniciátorkou respektovaného odborného periodika o architektuře a stavitelství ERA 21. V roce 2001 založila Nadační fond Verda na podporu romských studentů, který je financovaný výhradně ze soukromých zdrojů a ve kterém zastává pozici předsedkyně správní rady. Významnou měrou se podílela na brněnské komunální politice. Zasadila se o vznik občanské koalice Nádraží v centru (2003/2004), jež usilovala o zachování vlakového nádraží ve středu města. Občanské sdružení Brno, věc veřejná, které spoluzaložila, iniciovalo debatu o kvalitě brněnského veřejného prostoru. V letech 2006–2010 reprezentovala stranu Zelených v zastupitelstvu městské části Brna – Nový Lískovec. Byla šéfredaktorkou zpravodaje Nového Lískovce Lískáček (2001–2014). V magazínu Žlutý jí vyšel fejeton Já a moje kozy (2015, č. 4). V komunální politice a regionálním tisku se podepisuje jak vlastním jménem Kateřina Bačová, tak pseudonymem Kateřina Dubská. Kromě autorské tvorby se věnuje ekologickému zemědělství.

Kateřina Dubská vstoupila do literatury bez předchozích beletristických zkušeností románem Člověk Gabriel (2013). Nastoluje v něm otázku životních hodnot, tolerance a svobody. Formou vyprávění v první osobě zachycuje v chronologickém sledu životní příběh romského obchodníka s koňmi Gabriela. Román je rozdělen na dva díly a epilog, z nichž každý díl je uvozen prologem. První část líčí Gabrielův život od počátku dospělosti do jeho svatby, druhá příjezd novomanželů na jihovýchodní Moravu a jejich život až do hrdinovy smrti. Gabrielovo vyprávění začíná v době, kdy se stal podle rodových tradic mužem a kdy se vydal do vzdálenějších krajin s ostatními muži za výdělkem. Nelze však přesně určit dobu, ve které se příběh odehrává. Mužští potomci kočovného romského kmene se vydali hledat práci „toho roku, kdy zima byla příliš krutá a jaro stále nepřicházelo“ (Člověk Gabriel, s. 13). Několik temporálních indícií ovšem v textu lze přece jen identifikovat: Kočovníci se ucházejí o práci na první železniční trati ve Vídni; dále je připomenuto, že nedávno pozbyl platnosti zákon umožňující pronásledovat kočovné Romy; posledním vodítkem je Gabrielova smrt, která nastane těsně po skončení velké války, čili první světové. Protagonistova životní pouť je tedy zasazena někde mezi čtyřicátá léta devatenáctého století a první dvacetiletí století dvacátého. I přes klíčové historické souvislosti zůstává atmosféra prodchnuta do jisté míry pohádkovým laděním, s rysy magického zaříkávání. Gabrielovo vyprávění se snaží navodit dojem orálnosti, simuluje způsob, kterým si příběhy předávali jeho předci z generace na generaci bez možnosti zápisu. Barvitý jazyk ovšem působí místy přece jen knižním dojmem, například kvůli užití inverzního slovosledu. Nejčastější jazyková ozvláštnění představují přirovnání vycházející z flóry i fauny a pak také z romských zvyklostí. Protagonista Gabriel vnímá svět skrze všechny své smysly: „Třeba už nikdy nechytím velkou rybu, tam daleko určitě není taková řeka jako ta moje, která se místy zelená do žluta do hněda stejně jako oči mé matky a mých sester. Oči, co svítí ze snědých tváří mezi černými copy kývajícími se jako ohony koní, mezi kterými jsem se od malička batolil“ (Člověk Gabriel, s. 13). Vedle dominujícího spisovného jazyka se v řeči postav objevuje po příjezdu na Moravu slovácký dialekt. Odlišnost mezi vídeňským měšťanským a kočovným romským prostředím zdůrazňuje užívání německých, respektive romských slov, typických pro danou kulturu. Zdůrazňování romských zvyků ukazuje jednak na jejich sílu, kterou v komunitách působily, ale také kontrast mezi odlišnými kulturami: „Až později mi řekla, že když u nich někdo nazývá dívku husičkou, říká o ní, že je hloupá. Jenže u nás tak nazýváme ty nejkrásnější dívky s nejsvětlejší pletí“ (Člověk Gabriel, s. 143). Obyčeje a rituály Gabrielových předků i současníků pěstované od narození do smrti člověka doprovázely odnepaměti úst- ní vyprávění, hudba a tanec. Rodina a pospolitost byly jejich nejvyššími životními hodnotovými atributy. Gabriel se je rozhodl dobrovolně přetrhat. Zamiloval se do „bílé“ dívky Apolonie z moravského Slovácka, která byla zvyklá na usedlý život a nechtěla se ho vzdát. Následoval ji do jejího rodného kraje, vyhlášeného mimo jiné pěstováním meruněk, z čehož pramenilo i něžné oslovování nastávající manželky – Meruňka. Na těžce vybudovaném gruntě mohl pěstovat řemeslo svých kočovných předků – koňské handlířství, ve kterém zúročil svou lásku ke koním a „šestý“ smysl neboli intuici, jehož prostřednictvím s nimi mohl promlouvat: „Vždy jsem býval jiný než ostatní z mé rodiny. […] A už jako malý chlapec jsem slyšel, co mi zvířata říkají“ (Člověk Gabriel, s. 19). Celým textem se line několik motivů, které se pojí s hlavní postavou: Gabriel se často řídí podle svých snů, které mu pomáhají v zásadních otázkách životního směřování. Opakuje se motiv cesty a větru, odkazující ke kočovnému životu jeho lidu a intenzivně prožívané svobodě. Druhým výrazným leitmotivem je láska – k rodině, k ženě Meruňce a dětem, a také ke koňům. Láska, která dovede rozproudit i uhasit vášně dřímající v člověku podobně jako přátelství k těm, kteří hlavní postavě v těžkých chvílích pomohli nebo jí pomohli. Posledním výrazným prvkem textu je kontrast: Gabriel se odlišuje od rodného romského etnika, ještě výraznější je rozdíl mezi ním a obyvateli Vídně a Slovácka. Protagonista nepociťuje nechuť se zařadit, pouze chce zůstat věrný svým zvykům, které se někdy podstatně odlišují od obyčejů místních usedlíků. Trvá dlouho, než jej přijmou mezi sebe takového, jaký je a jaký chce zůstat. Gabrielova manželka Meruňka si zpočátku možná ani neuvědomuje, v jak odlišných světech se oba narodili, neuvědomuje si, že nemůže po svém muži chtít, aby se vzdal části sebe sama, jež ho utváří. Pro společné soužití je potřeba kompromisu, vzájemné tolerance, naučit se respektovat jeden druhého. Manželé k těmto schopnostem dospívají až na prahu stáří, po bohatě prožitém životě v kraji pod buchlovským zámkem: „To špatné odlétlo s vichřicemi, které vždy přijdou, aby vymetly poslední smítko ze světnice špinavé svárem. […] Bylo jen málo okamžiků, které zanechaly v paměti mých letokruhů černé znamení smutku a zloby“ (Člověk Gabriel, s. 153).

Druhý román Dcery (2015) tvoří s Člověkem Gabrielem volnou dilogii. Na pozadí politických a kulturně společenských změn v Československu, resp. České republice celého dvacátého století a počátku století jedenadvacátého postihuje osudy dětí Josefky, Gabrielovy dcery. Jediná dcera obchodníka s koňmi se s mužem a dětmi přestěhovala z moravského venkova do Prahy. Vyprávění sleduje rodovou linii Josefčiných dcer a příběhy jejich rodin. Životy Josefčiných synů jsou líčeny ve zkratce a případně v souvislosti s událostmi v životě jedné ze sester. Tak jako v předchozím románu, ani v tomto se autorka nesnaží nahlížet na lidské jedince černobílou optikou. Ač jedním z motivů, procházejícím celým textem, je síla žen (duševní, ale i fyzická), která jim pomáhá překonat peripetie rodinné i zvraty vyvolané zvenčí politickými událostmi, i ony mají své slabé stránky, nebo jsou poznamenány údělem, který na ně po přeslici přechází. Tato „rodina plná amazonek“, jak se její členky často samy charakterizují, je založena na vzájemné pospolitosti, pevných a neochvějných vztazích, rodově a citově zakořeněných. Na nově příchozí, kteří se do ní přiženili, mohl tento způsob sdílení rodinných tragédií působit nevraživě: „Obzvlášť ženy a dívky měly oči různých odstínů zelené se žlutou linkou kolem panenek a ve všech bylo jakési tajemství, které dráždilo. Smutek, kterým je nakazila jejich matka, tajemství ukryté za někdy příliš upřeným pohledem, který vám pronikal až pod kůži.“ (Dcery, s. 29) Románovou ságu uvozuje motto Stephena Chboskyho o možném chápání pojmu láska a zakončuje ji rovněž citát, a to o pojetí štěstí od Zygmunta Baumana. Obě citace poskytují vodítka k tomu, jak text interpretovat. Jak má vypadat láska mezi partnery a v rodině a jak definovat štěstí? To jsou hlavní otázky, na něž hledá autorka odpověď. Román je rozdělen do čtyř částí, které jsou dále děleny do pojmenovaných kapitol, a epilogu Sbohem… Odehrává se v Praze a postupně se přesouvá do Teplic, do Brna a nakonec na východomoravský venkov. Začíná před druhou světovou válkou a je doveden až do počátku 21. století. První část je soustředěna na vývoj vztahu Drahy – jedné z Josefčiných dcer, a jejího prvního muže Josefa Ptáčka (Vlka). Z tohoto vztahu se narodí dvě dcery; druhorozená Štěpánka se stala hlavní postavou druhé části vyprávění. Ani Štěpánce, podobně jako její matce a babičce, se nedaří najít muže, s nímž by mohla sdílet zbytek života, jenž by jí poskytl oporu, lásku a zázemí. Jako v případě Drahy následovaly nejprve neshody, ústící v rozvody a s nimi spojené stěhování z místa na místo. Z prvního, předčasně ukončeného manželství se narodí dcera Katka. Její životní příběh popisují další dvě části knihy a s ní je příběh doveden až do současnosti. Kateřina se rozhodne změnit úděl, který dostala do vínku a který vystihuje jedna z jejích tet: „To je snad prokletí, co to jen v sobě máme, že si zaručeně vždycky vybereme špatně, jako by pro nás na světě neexistoval jediný slušný chlap?“ (Dcery, s. 352). Ačkoliv Kateřina zažila několik fatálních milostných nezdarů, nevzdala se. Vždy se dokázala postavit na vlastní nohy, své děti vede k témuž a po prozření z promlčených trpných rodinných ran se snaží o jejich znovuotevření a vyčištění. Spokojený vztah najde až po čtyřicítce, když už v něj snad ani nedoufala. A spolu s životní rovnováhou možná konečně pochopí, jak žít život vedle muže: „ona se konečně musí naučit stavět si mantinely, nepřekračovat je a jeho naučit je respektovat“ (Dcery, s. 586). Stejně jako u románové prvotiny využívá autorka i zde širokou škálu jazykového výraziva, které jí čeština nabízí. Trsy metafor, metonymií a přirovnání dokáže vykreslit emocionální rozpoložení hrdinů i svět okolo. Typické je užití dlouhých souvětí, které nabývají na rozsahu rozvíjejícími přívlastky. Aby autorka dokázala zobrazit různé úhly pohledu na jednu postavu či událost, střídá několik vyprávěcích forem: vypravěčem je buď jedna z postav, nebo je vypravěč tradiční vševědoucí er-formový, nebo je sice er-formový, ale nahlíží na fikční svět skrz některou z postav. Promluva vypravěče-postavy také román cyklicky uzavírá. Vyprávět totiž začíná nejprve Dražin budoucí muž Ptáček; jemu také patří promluva v epilogu. Obdobně jako v Člověku Gabrielovi i zde nastalo symbolické rodové smíření až po smrti. Ptáček a další Katčini mrtví předkové jsou vyvoláváni při procesu psaní o rodinné historii, jímž se Kateřina snaží dobrat se podstaty rodových neštěstí a pochopit sebe sama.

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Člověk Gabriel (R 2013, též jako e-book 2013); Dcery (R 2015, též jako e-book 2015); Malé zázraky (PP 2016).

LITERATURA
Studie a články: J. Horváthová: Gabrielovi lidé na pozadí historických souvislostí, in Člověk Gabriel (2013), s. 323–331.
Recenze: Člověk Gabriel: K. Kubíčková, MF Dnes 23. 3. 2013 (příl. Víkend); R. Mothejzíková, [online] Kultura21.cz 28. 7. 2014, dostupné zde; M. Nyklová, Biblio 2013, č. 6; K. Špidla, [online] Český rozhlas – České Budějovice 24. 1. 2014, dostupné zde.
Rozhovory: H. Černohorská, MF Dnes 21. 4. 2013; M. Losekoot, [online] Martinus.cz 5. 8. 2013, dostupné zde; J. Šimáková, [online] Rádio Stisk 26. 4. 2014, dostupné zde; K. Žídková, KNIHCENTRUM revue 2014, č. 4; J. Vykoupilová, [online] Apetýt, Český rozhlas Brno 20. 11. 2015, dostupné zde; D. E. Holá, Vlasta 2016, č. 11; J. Poncarová, [online] Sidonie 29. 6. 2016, dostupné zde.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Autorka prokázala odvahu pustit se do tématu, které je kontroverzní i dnes, a přitom dokázala vyjádřit přednost cikánů, aniž by zamlčovala ty vlastnosti, které jsou přinejmenším problematické. Usnadnila si úkol trochu tím, že děj posunula daleko do minulosti, ale nešlo jí o postižení tohoto etnika, chtěla ukázat, jak žil hrdina jejího románu, člověk, který sice neuměl číst, ale miloval koně a rozuměl jejich řeči, takže je mohl i léčit.

M. Nyklová: Tři debuty, in Biblio, 2013, č. 6, s. 14.

Próza se pohybuje na pomezí historické fikce a magického realismu. Z literárního hlediska se jedná o průměrný, nicméně řemeslně zvládnutý text, jehož největším pozitivem je sice očekávaný, avšak poutavý příběh hlavního hrdiny. Jde o postavu dostatečně nosnou, aby udržela čtenáře v napětí celých 330 stran. Svým původem se vymyká většinové společnosti, svými vlastnostmi a také vztahem s „gádžovskou“ dívkou Meruňkou zase mentalitě svého původního kmene.

K. Špidla: Kateřina Dubská: Člověk Gabriel, [online] Literární matiné, Český rozhlas – České Budějovice, 24. 1. 2014, dostupné zde.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

autorčina webová stránka |  autorčin blog
autorčin fejeton Já a moje kozy v časopise Žlutý 2015, č. 4.

Autorka hesla: Aneta Damborská (2015)

Jitka BRŮNOVÁ LACHMANN

* 27. 9. 1944, Prostějov

brunova-lachmannDo svých šesti let žila s rodiči v obci Stínava (okr. Prostějov), později se rodina přestěhovala do Olomouce. V roce 1961 maturovala na tamním Slovanském gymnáziu. Na Přírodovědecké fakultě Univerzity Palackého vystudovala obory matematika a chemie. Rigorózní zkoušku v oboru matematika úspěšně složila v roce 1976 a získala titul RNDr. Více, než deset let učila na střední škole v Karviné, zde také poznala svého budoucího manžela, házenkáře Františka Brůnu. Od roku 1985 učila na gymnáziu Na Vlčinci v Olomouci a také na místním středním odborném učilišti farmaceutickém. Publikovala v odborných časopisech. Její články však nalezneme také ve společenských periodikách jako je Xantypa nebo Betty – zde jí vyšly také básně. Více než třicet let působila v Jednotě českých matematiků a fyziků. V oblasti umění se veřejnosti poprvé představila v roce 1993. Píše poezii, její obrazy byly zařazeny do knihy vydané společností pro optiku Spojených států amerických. Soustředí se na výtvarné zobrazení jevů z kvantové fyziky, pohyb světla a energií. Častým motivem jsou též stromy, kterým Jitka Brůnová Lachmann přisuzuje status živých bytostí.

Poezie Jitky Brůnové Lachmann vyšla dosud ve třech samostatných sbírkách. Rovněž je svými texty zastoupena v antologii olomouckých výtvarníků a básníků Verše z [(22)2 + 22] ateliérů. Její lyrika se tematicky zabývá vyššími, až metafyzickými aspekty bytí, jevy, které se pohybují mimo sféry běžného vnímání – na stejnou úroveň se světleným vlněním se tak dostává například i láska a lidská existence. Vědecká erudice autorky se projevuje v užívání exaktních vědeckých pojmů. Věda zde dává systém, vytváří pevné obrysy amorfnímu universu: „Postoupit do vyššího patra / Představa se mění v hodnotu / Tajemství života je v přírodních zákonech / V našich rukou je vše / dosáhnout nejvyšších horizontů / Kód osudu / V dolinách je možno se ztratit / Za branami velkého dobrodružství / svítí štěstí / jen z vína pramení náhlá přátelství / nevíme vlastně nic / a bolesti umíme zapomínat” (Brána – Fournierova tranformace, in B. Kolář. Verše z [(22)2 + 22] ateliérů, s. 7). Jitka Brůnová Lachmann rovněž se scenáristou a spisovatelem Milanem Švihálkem sepsala autobiografii Tiché ozvěny světla, v níž chronologicky zprostředkovává vzpomínky na dětství, studium i profesní život, včetně setkání s významnými vědeckými osobnostmi. Knihu doprovází množství fotografií, autorčina výtvarná díla a ukázky její poezie.

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Kometa HUATAKE (BB 1990); Na Vánoce – bílé noce (BB 1992); Stromy a voda (BB 1993); Tiché ozvěny světla (s M. Švihálkem, P 2007).
Účast ve sbornících a antologiích: Verše z [(22)2 + 22] ateliérů (2010, ed. B. Kolář).
Odborná literatura a články: Aplikovaná matematika (1987).

LITERATURA
Články: J. Sulovský: Tiché ozvěny světla, in Týdeník rozhlas 2014, č. 26.
Rozhovory: H. Veličková: Všudypřítomné světlo aneb o vědě, umění a životě, Krok 2011, č. 2.

 

UKÁZKA Z OHLASŮ:

Rok 2015 byl vyhlášen Rokem světla. Co to znamená pro vědkyni a umělkyni Jitku Brůnovou? „Svět, ve kterém žijeme, je vesmír jedenáctirozměrného hyperprostoru, černých děr a bran k multivesmíru. Lidé do vesmíru hleděli po tisíce generací. My však máme tu čest patřit k první generaci, která může tvrdit, že má solidní a racionální a ucelený popis vzniku a vývoje vesmíru. Jde o důsledek nenasytné zvídavosti, neobyčejné představivosti, pronikavých pozorování a neúprosné logiky. Snažíme se budovat mosty mezi vědou a uměním,“ říká. A taková je, nebo se alespoň snaží být poezie Jitky Brůnové.

J. Sulovský: Tiché ozvěny světla, in Týdeník rozhlas, 2014, č. 26, s. 9

Související odkaz:
Portrét Jitky Lachman Brůnové v pořadu České televize Kultura.cz.

Autor hesla: Jiří Vladimír Matýsek (2016)

Zbyněk BENÝŠEK

* 27. 6. 1949, Olomouc

benysekDětství a mládí prožil v Prostějově. V letech 1964–1968 vystudoval v Brně Střední umělecko-průmyslovou školu. V patnácti letech založil společně s Bobem Krčilem bigbeatovou skupinu The Rings, pro kterou začal skládat písňové texty. S Krčilem později vystupovali jako folkové duo. Do roku 1970 studoval na Univerzitě Palackého v Olomouci, kterou opustil, protože nesouhlasil s personálními čistkami a dalšími projevy nastupující normalizace. Odešel do Prahy, kde zpočátku pracoval jako dělník při stavbě metra, později jako rekvizitář ve Filmových studiích Barrandov, byl rovněž dělník v pivovaru a hudebník ve svobodném povolání. V lednu 1977 podepsal Chartu 77 a od té doby pracoval jako topič, domovník a noční hlídač. V Praze byl v kontaktu s undergroundem a okruhem kolem Charty, pomáhal např. rozšiřovat její Infoch, tedy Informace o Chartě. Spolupracoval s neoficiálním písničkářským hnutím Šafrán (jeho členy byli např. Jaroslav Hutka, Vladimír Merta, Vlasta Třešňák, Jan Burian, Zuzana Homolová ad.). V roce 1982 emigroval do Rakouska, kde ve Vídni založil uměleckou revue Paternoster a dlouhodobě spolupracoval s rádiem Svobodná Evropa. Do Prahy se vrátil v roce 1992, spolupracoval s Českým rozhlasem, Českou televizí a věnoval se knižní grafice (před listopadovým převratem připravoval např. knižní grafiku pro exilové nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem). Nadále se zabývá knižní grafikou, typografii a ediční přípravou knih, a to ve své firmě ZB Studio. Žije a pracuje v Praze.

Benýšek své texty od osmdesátých let publikoval v samizdatu, vydával je v exilových časopisech Svědectví, Listy i v jím redigovaném vídeňském Paternosteru. Je autorem kolem sto padesát písňových textů (výbor společně s CD vydán u nakladatelství Galén v roce 2009 jako Světlo, paprsek, třpyt, knihu doprovází reprodukce Benýškových výtvarných prací), zhudebnil také básně Františka Gellnera, Jiřího Wolkera, starofrancouzskou báj Aucassin a Nicoletta a řadu starofrancouzských písní. Vydal čtyři básnické sbírky: Diagnóza a jiné básně; Sonety Platónské jeskyňky a jiné básně; Zápisy 1966–1978 a V Budečský na zahrádce, přičemž poslední dvě jmenované sbírky pouze jako bibliofilie v omezeném počtu výtisků. Je autorem řady povídek, původně šířených v samizdatu, které byly později vydány ve dvou sbírkách – My nejsme vrazi a DramaamarD – a částečně autobiografického románu Loutky boží.

Poezie Zbyňka Benýška – a to včetně jeho písňových textů – se neustále pohybuje mezi dvěma póly, mezi civilním záznamem denní reality a obratem k niternému, spirituálnímu hledání „něčeho“ za naším světem. V básních prvního typu se setkáme s útržky obyčejného života, s na první pohled ne- zajímavými situacemi, které se míhají před očima básnického subjektu: „Před chvílí kolem mne prošel metař / v oranžové blůze zametal listí“ (Světlo, paprsek, třpyt, s. 93). Častým dějištěm Benýškových básní je hospoda (ostatně žižkovský lokál se objevuje i v názvu sbírky Sonety Platónské jeskyňky): „Hospoda hučí / jako salonek třetí třídy / zaoceánského parníku / kde okatá Židovka přemlouvá / (aniž o tom přímo mluví) / mladého studenta práv / (a klaunského čističe bot) / ke sňatku“ (Sonety Platónské jeskyňky a jiné básně, s. 70). Pól druhý představuje formálně vytříbenou část Benýškovy poezie (užívá i pevných forem jako je sonet, který však hravě dovede převrátit a přesto dodržet formální i obsahová pravidla). Tyto Benýškovy básně se pohybují na hranici spirituální poezie. Spirituálno a možnost tázat se po věcech, které člověka přesahují, však nemusí být nutně navázána na osamocenou kontemplaci. Benýšek neopouští své prostředí městské i společenské periferie a s Bohem komunikuje i nad sklenicí piva. Benýškova poezie je pevně ukotvena ve světě, který je tvořen uměním, hudbou i literaturou. Děje se tak skrze častá odkazování na literární vzory, oblíbence (Poe, Goethe, Mácha, Gellner) i muzikanty, kteří utvářeli myšlení Benýškovy generace (Simon a Garfunkel, Leonard Cohen, Jim Morrison, The Troggs). Poezie Zbyňka Benýška je jakýmsi smutným ohlédnutím za uplývající minulostí a pohledem na radostně-neradostnou současnou existenci.

Kniha povídek My nejsme vrazi vyšla v roce 1995 a obsahuje sedm textů (Farářka; My nejsme vrazi; Večírek u dr. Šimona; Valentýnka; Výzkumný ústav; Pád labutě; Tma). Šest z nich bylo napsá- no ještě za totality a vydáno převážně v exilových periodikách (Paternoster a Svědectví), závěrečná povídka poprvé vyšla v Revolver Revue č. 45. Povídky se tu více, tu méně opírají o autorovu vlastní zkušenost se životem v rakouském exilu. Hrdinové textů, často přímo ich-formoví vypravěči, jsou opuštěni, ztraceni ve velkém, neznámém světě, který je nevlídný, sychravý a nepřátelský. Přežití hrdinů je otázkou jejich vynalézavosti. Nejpatrnější je to v textu Výzkumný ústav, v němž se bezejmenný hrdi- na dostává k práci výzkumníka pro OSN, který provádí dotazníková šetření mezi českými emigranty. To se však děje falešně, na základě fiktivních rozhovorů se stále se opakujícími respondenty z řad známých. Důležitější, než samotný dotazník, jsou totiž výzkumným ústavem proplácené jídlo a pití. Hrdina si však chce práci ještě více ulehčit a rozhodne se zkonstruovat robota, který bude zastupovat – příslušně namaskován – respondenty. Benýškovými povídkovými texty, vedle jasného a všeobjímajícího pocitu smutku, prostupuje taky významná dávka absurdity.

Přímým přihlášením k absurdnímu dramatu ve stylu Havla či Becketta, je text Večírek u dr. Šimona, který v repetitivních situacích a opakujících se replikách popisuje nepříliš vyvedený večírek přátel. Výsledkem jejich prázdného setkání, které k ničemu nevede, je jen trapnost pramenící z pošramocených mezilidských stavů.

Úvodní text sbírky Farářka je pokusem o dystopickou sci-fi. Povídka se odehrává v psychiatrické léčebně, která jasně evokuje totalitní blázince, místa, kam bylo možné zavřít jedince nepohodlné re- žimu. Postupně ale vychází najevo, že onen blázinec je součástí mnohem širší soustavy léčeben, která v podstatě tvoří stát. Lidé jsou sledováni, není jim umožněno opustit vymezený prostor, jsou jim monitorovány sny, za špatné snění jsou přísné tresty. Zdánlivá svoboda – prostor psychiatrické léčeb- ny je obrovský a připomíná město – je vykoupena neustálým sledováním a zvůlí, která je ztělesněna Lékařem, Podlékařem a Hlavní Sestrou. Vykonavateli zvůle jsou Sestří, fanatické a uječené zdravotní sestry. Veškerá odlišnost je tvrdě postihována, nejvíc na toto doplatí titulní Farářka, výjimečná, du- chovně založená bytost s andělskými křídly, která umírá při svém pokusu o útěk během oslav státního svátku: „U plotu byl shluk pacientů, Sestří, civilních zvědavců. Podlékař a kameraman, který všechno zaznamenával na film. Farářka, jako by seděla na bodlinách, jednu nohu měla ven z areálu Ústavu a jednu ještě v blázinci. Tělo měla skloněné a nabodnuté na bodliny. ‚Odřežte jí křídla a okamžitě je pošlete do Úřadu pro neidentifikované létající přístroje (ÚNLP). A ať obratem pošlou zprávu!‘ rozkázal Podlékař a opřel se o strom, protože byl z kořalky skoro namol opilý. ‚Dívejte, křííídla, mr- cha, křííídla!!!‘ vřískaly jako pominuté zmoklé Sestří, tleskaly rukama, přiskakovaly k mrtvé Farářce a okukovaly její průsvitná, zelenkavá křídla, deštěm a smrtí zplihlá. Podlékařův asistent je odehnal od Farářky a malou, laserovou, pilkou ušmikl Farářce křídla. Zabalil je do sterilního igelitu a ode- vzdal pracovníkovi ÚNLP. Ten okamžitě nastartoval malou helikoptéru a odletěl ke svým šéfům“ (My nejsme vrazi, s. 42–43).

V Benýškových krátkých textech se spojuje syrová, drsná realita s lyrickým viděním světa, tento přístup k realitě je pak hlouběji rozvinut v autorově románu Loutky boží (2012), částečně autobiografické výpovědi o kritickém půlstoletí československých dějin. Kniha začíná na Vánoce 1952 a uzavírá se v devadesátých letech. Protagonista Vilém disponuje biografickými rysy autora (zakládání bigbeatové kapely v šedesátých letech, studium, výtvarná tvorba…), román však není pojat jako osobní autorská výpověď. Benýškův text je jakýmsi pohledem na dějiny „odspodu“ a s odstupem. Řada ve své podstatě neveselých epizod získává s ubíhajícím časem až humorné kontury. Jasně patrný však zůstává temný spodní tón, zastupovaný zejména nekončícím bojem s režimem – v textu reprezentován nejprve dětskými a později pubertálními střety Viktora a Berta (který později emigruje) s bratry Zlatkem a Svatkem, kteří posléze přijímají výnosné místo u Státní bezpečnosti. Benýšek udržuje svoje vyprávění v omezeném okruhu pečlivě odstíněných postav (Vilém, Bert, Ostružinka, básník Miroslav, Valtr, hostinský Chudáček…), které staví do podobných, opakujících se situací. Leitmotivem textu je pak hrdinova láska k dívce Ostružince, jejich vzájemné nacházení a opuštění se, které se táhne od Viktorových dětských let až hluboko do dospělosti. Opakováním jakoby autor vyjadřoval jakousi stereotypnost života, který je jen sledem neustálých variací na omezenou škálu situací. To, do jakých situací se hrdinové dostávají, často není záležitostí jejich vlastní volby. Hrdinu Viktora táhne kupředu osud, velké dějiny jej vtahují do svého soukolí, přičemž on sám nemá možnost uniknout – je onou titulní loutkou boží, která své kroky neřídí sama. Důležitými klíčovými body jsou v textu dějinné zvraty (zejm. okupace Československa v srpnu 1968), Benýšek svůj text sytí i drobnými detaily, které jsou historickými fakty (navíc encyklopedicky rozvedenými v pečlivém poznámkovém aparátu na konci knihy), z textu však nijak neční a tento historiografický a edukační charakter knihy nijak nepotlačuje její vypravěčské a obsahové kvality.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Cestička vyšlapaná (B 1972 smz.); Karlovy Vary (B 1973); Co dům dal (B 1978 smz.); Přečtení Ranní hvězdy (B 1976 smz.); Diagnóza a jiné básně (BB 1999); My nejsme vrazi (PP 2002); DramaamarD (P 2005); Povídka o Rudolfkovi (P 2004); Sonety Platónské jeskyňky & jiné básně (BB 2009); Zápisy 1966–1978 (BB 2005 bibliofilie); Světlo, paprsek, třpyt (BB 2009); V budečský na zahrádce (BB 2009 bibliofilie); Loutky boží (P 2012).
Scénáře: Paternoster I. – VII. (1993, Český rozhlas), Múzérie I. – VII. (1994–1998, Česká televize, s Euge- nem Brickiusem), Ateliéry – historické I. – XI. (1998 – 2000), Ateliéry – současné I. – XXV. (1998 – 2000).
Studie a odborné články: Doslov, in M. Kubes: Blues za dívčí duši, 2010.

LITERATURA
Knižně: J. Čulík: Knihy za ohradou, 1992; J. Kanzelsberger: Kde je člověk: Jak vyplnilo literární dotazník Marcela Prousta pro vysílání Svobodné Evropy 56 osobností nebo zajímavých lidí aneb, 1680 odpovědí na 30 různorodých otázek, 1992; T. Hořejší: 15 let Revolver Revue, 2001.
Recenze: Diagnóza a jiné básně: V. Šlajchrt, Literární noviny 1999, č. 28; J. Staněk, Tvar 1999, č. 10 * My nejsme vrazi: Z. Štípl, Tvar 2002, č. 15; V. Stanzel, Host 2003, č. 6, s. 3–4 * Panoptikum ´75 a DramaamarD: K. Pařízek, A2 2006, č. 19 * Světlo, paprsek, třpyt: T. S. Polívka, Hospodářské noviny, 29. 12. 2009 * Loutky boží: V. Hulec, Divadelní noviny 2013, č. 2; -ob- (Ondřej Bezr), iDnes.cz 21. 1. 2013, dostupné zde; J. Lojín, Vaše literatura.cz 3. 6. 2013, dostupné zde.

Rozhovory: J. Brabec – P. Holub, Respekt 1994, č. 2; E. B., Literární noviny 1994, č. 11; J. Kroul: Revolver Revue 2001, č. 48 (prosinec); M. Placáková, Lidové noviny 27. 5. 2014.

Medailony ap.: J. Mlejnek, Lidové noviny 11. 1. 1997; Právo 27. 5. 1999; Právo příl. Salon, 21. 2. 2002; Dokořán 2004, č. 30; L. Soldán, Kam v Brně 2009, č. 10; L. Engelking, in Antologie české poezie, I. díl (1966–2006) (2009).

UKÁZKY Z OHLASŮ

Číst si Benýška může právě být pro atmosféru, kterou vyvolává, navozením si vlastního vzpomínání, toku vlastních nenapsaných a jenom zpětně vyvolávaných textů, které budou soukromé a vlastně jenom běžet na plátně sítnice. A o nichž nás vůbec nenapadne uvažovat, čím jsou, zda TAKÉ poezií.

J. Staněk: Psát básně je jako vraždit labutě, in Tvar 1999, č. 20, s. 21.

Románů v pravém slova smyslu generačních není nikdy dost. A těch, které by věrně popisovaly radosti i strasti Čechů narozených po nástupu komunismu a v aktivním věku prožívajících „jízdu na horské dráze“ dobových proměn od 60. let už vůbec ne. Každé nové svědectví je vítáno. Zbyněk Benýšek (1949) je nejen spisovatel, ale také malíř a písničkář, tvůrčí umělec, pohybující se na české kulturní scéně od konce 60. let.

O. Bezr: Generační román o těch, kteří jeli na horské dráze, [online] iDnes.cz 21. 1. 2013, dostupné zde.

Soubor je tvořen šesti povídkami jednou rozsáhlou novelou a zachycuje Benýškovu tvorbu v rozpětí šestadvaceti let. Ať už jde o práci nejranější („Farářka, 1974) nebo pozdní („Tma“, 2000), je jisté, že v Benýškovi má česká literatura autora silné a originální výpovědi. Jednotlivé příběhy se odehrávají v místech, kde autor žil a jež důvěrně zná, ať už je to Prostějov, Praha nebo Vídeň, v komunitě lidí spíš nonkonformních. Nejde však o tvorbu undergroundovou, ačkoliv zmiňovaný Paternoster byl vůči tomuto směru otevřený a jisté společné rysy (kritický postoj k establishmentu, hledání alternativní životní formy či snaha o nezávislost) v příbězích vysledovat lze. Jedno však mají společné – ať už se odehrávají v reálných nebo smyšlených kulisách, Benýšek dokáže mistrně vystihnout a popsat podobu a atmosféru místa.

V. Stanzel: Malířské povídky, in Host 2003, č. 6, s. 3–4.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY
web autora

 

Autor hesla: Jiří Vladimír Matýsek (2016)

Marcella DOSTÁLOVÁ

* 27. 11. 1934, Cheb

dostalovaNarodila se v Chebu jako Motlová, ale už v roce 1939 se s rodiči přestěhovala do otcova rodné- ho Prostějova. Po maturitě na Gymnáziu Jiřího Wolkera v Prostějově (1953) jí z politických důvodů nebylo dovoleno dále studovat; pracovala nejprve jako pomocná síla v průmyslu a poté učila na učilišti v Prostějově český jazyk a tělesnou výchovu. Studia na vysoké škole absolvovala při zaměstnání. Vystudovala učitelství českého jazyka a ruského jazyka na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (1962); poté učila na školách na Prostějovsku (Olšany, Prostějov, Přemyslovice) český jazyk a literaturu a výtvarnou výchovu. V roce 1984 získala doktorát z filozofie (PhDr.) rovněž na Filozofické fakultě Univerzity Palackého. V letech 1985–2000 působila externě jako pedagog na Katedře české- ho jazyka a literatury Pedagogické fakulty Univerzity Palackého. V roce 1993 založila při Regionálním osvětovém středisku (ROSA) pro prostějovskou mládež Klub tvůrčího psaní Violka, jehož každoročním výstupem je almanach s beletristickými texty jeho členů. Na školách v prostějovském regionu vedla pro žáky besedy s protidrogovou problematikou, dále přednášky pro učitele (Pedagogická čtení) a také řadu besed s osobnostmi z kulturní a politické sféry. Před rokem 1989 nemohla svou vlastní tvorbu knižně publikovat. V roce 2007 jí byla udělena Cena města Prostějova za autorskou a publikační činnost a za spolupráci se zdravotně postiženými dětmi. Od roku 1997 je členkou Obce spisovatelů.

Poezii, ukázky z próz pro děti a publicistické texty (především úvahy a eseje) publikovala v Alternativě Nova, bulletinu Obce spisovatelů Dokořán, Kulturních zprávách (Prostějov), Prostějovském deníku, Prostějovském večerníku, Radničních listech (Prostějov), Štafetě (Prostějov), Učitelských novinách, Vlastivěd- ných listech (Boskovice), Zpravodaji Wolkrova Prostějova. Český rozhlas Olomouc vysílal v roce 1999 pásmo veršů ze sbírky Balancuj dál, akrobate… v interpretaci olomouckých herců. V roce 2000 odvysílal též ukázku ze sbírky Babiččiny pohádky. V roce 2003 realizoval režisér Michal Bureš pro Český rozhlas Olomouc knihu Dostálové Malá víla. Přepis do podoby pohádkového seriálu pod stejným názvem pořídil Jan Sulovský. Úspěšně se účastnila řady literárních soutěží, včetně mezinárodních. Na poli výtvarného umění získala za pedagogické vedení první cenu na Světová dětské přehlídce umění u příležitosti Letních olympijských her v Soulu v roce 1988. Sbírky básní Balancuj dál, akrobate… a Naděje, mé slunce si autorka také sama ilustrovala. U příležitosti stého výročí otevření prostějovské radnice vyšla samostatně oslavná báseň Moje město (2014). Pohádky Jak Kašpárek napálil babu Čaraburdu a Kouzelná studánka ze sbírky Kouzelné a moderní pohádky pro zvědavé děti převedla do televizní podoby TV Noe (obě prem. 2010). Své díla podepisuje Marie Marcella (poezie) nebo Marcella Dostálová (próza a částečně poezie).

Básnická tvorba Marcelly Dostálové je vystavěna na několika konstantách. Je to především láska – k životu, k rodičům, k partnerovi, k dětem a také naděje, která je s člověkem přítomna v každé chvíli života, i té nejtěžší. Téma lásky je navíc úzce spojeno s dalšími hodnotami, které básnířka vyzdvihuje a uznává – sounáležitost, empatie a schopnost odpustit. Autorka píše volným veršem a zvláště pro  první dvě básnické sbírky jsou charakteristické rozsáhlejší útvary (skladby, cykly). První sbírka básní – Studánko, má lásko (1995), přináší básnickou skladbu, které je rozdělena do tří částí: Neklesej před krví…, Varhany nebes mají vypouklé oči a Tvůj popel zpíval by jak pták. Scelujícím prvkem skladby je refrén z jejího názvu „Studánko, má lásko“, jenž má podobu jakého si vzývání, zaříkávání. Ostatně motivy a metaforami z přírodní říše je skladba prostoupena a odkazuje mimo jiné na sepětí člověka s přírodou. Z témat dominují sbírce úcta k nedotčené přírodě, vzpomínky na dětství a rodiče a v posledním oddíle pak deziluze nad společenským vývojem po pádu železné opony. Motiv studánky tu symbolizuje čistotu, naději, lidské usilování v dobro a také hloubku citů. Hojně jsou zastoupeny také motivy ohně (síla vedoucí k rozvratu, ale také překonání tmy) a krve (vášeň a dravost života, životní změna, ale i varovný signál). Oproti prvotině má druhá básnická sbírka Balancuj dál, akrobate… (1996) volnější kompozici. Soubor tvoří básnické skladby Balancuj dál, akrobate a Na Kosíři (Socha Maria) a oddíl Básně, čítající pět básní. Zahrnuje texty širokého časového rozpětí (první oddíl z roku 1986, druhý z roku 1991, jednotlivé básně byly napsány mezi lety 1991–1996). První skladba je postavena na střídání lyrických mluvčích – ženského a mužského hlasu. Podstatou jejich lyrických partů je bilancování času, který spolu strávili jako životní partneři. Soužití muže a ženy je zde přirovnáváno k akrobatu balancujícímu vysoko nad zemí, který se však nevzdává: „Světlo / šíp měsíce / hraje s námi posedlou hru / stoupáme / klesáme / padáme vzhůru / navždy spojeni / navždy od sebe / navždy v kruhu / na- vždy prokleti / navždy sledováni / navždy zapomenuti / navždy proměněni“ (Balancuj dál, akrobate…, s. 27). Tematizace manželského svazku je doprovázena tématem mateřství. V druhé básnické skladbě se odráží láska přírodě a úcta k jejím hodnotám, zprostředkovaným moravským venkovem. Poslední oddíl – Básně – zahrnuje příležitostné básně, nejčastěji inspirované dětmi ve škole. Převážně bilančního rázu je sbírka básní Naděje, mé slunce (2001), která obsahuje oddíly Básně (z let 2000–2001), Jít za světlem (z roku 1993), mezi které je vložena básnířčina prvotina Studánko, má lásko z roku 1995. Soubor je uvozen citátem z W. Shakespeara, v němž je život přirovnáván ke snu, vzhledem k tomu, jak je krátký v porovnání s vesmírnou věčností. Básně prvního oddílu knihy mají vzpomínkový a bilanční charakter, opakují se v nich motivy lásky k životu a rodině, naděje, díků za život a jeho dary, odpuštění, ale také obavy o osudy budoucích generací. Snaha pomáhat druhým dominuje autorčinu životu a prolíná i jejími verši. Všeprostupujícím motivem se básním stalo slunce. Přináší světlo, naději, víru v lepší a radostnější budoucnost, zrod něčeho nového. Symptomaticky se pak jmenují básně odkazující k antickým ideálům – Hélios a Fénix. Třetí oddíl Jít za světlem… nese podtitul Meditace o pravdě a lásce. Obsahuje čtyřicet devět číslovaných básní v próze, málokdy pojmenovaných. V chronologickém sledu (ale bez přesné datace) autorka bilancuje svůj život. Zamýšlí se nad radostmi a strastmi, které ji za totalitního režimu potkaly a nakonec dochází smíření. Umění odpustit a vyhledat i na stinných stránkách života pozitiva je spisovatelce vlastní, stejně jako životní touha po pravdě a lásce, kterou se rozhodla šířit. Všechny básně v próze příznačně prostupuje leitmotiv moře, symbol svobody, nespoutanosti, po které spisovatelka celý život toužila.

Vedle poezie je druhou stěžejní oblastí tvorby Dostálové literatura pro děti a mládež. Píše autorské pohádky a prózy s dětským hrdinou, v nichž hraje často důležitou roli kouzelný motiv. Pro všechna díla Marcely Dostálové určená dětskému čtenáři je typických několik rysů. Především je to vševědoucí er-formový vypravěč, který dává svou přítomnost najevo oslovováním čtenáře, řečnickými otázkami (cílenými ke čtenáři) a náznaky dalšího vývoje. Dále je to důraz na didaktickou složku textu: svět je rozdělen na dobro a zlo; zlo je vždy potrestáno. Záporná postava však může dojít poznání jejího špatného jednání a nápravy. Typizací postav Dostálová i prózy s dětským hrdinou přibližuje žánru (folklorní) pohádky, což umocňuje také aplikace pohádkových tematických prvků – nadpřirozené bytosti, antropomorfizované zvířata a věci i kouzla, napomáhající kladným hrdinům ve složitých situacích.

Dostálová píše i autorské pohádky iluzivně folklorního typu autorské pohádky, konkrétně imaginativní větve. Mají poetické naladění, často i snovou atmosféru. Viditelnou inspirací jsou zde novodobí pohádkáři H. Ch. Andersen a O. Wilde. U Dostálové se nejčastěji vyskytují pohádky novelistického typu, v nichž princ/chudý mládenec musí z kletby zachránit chudou dívku/princeznu, kterou si pak vezme za ženu. Druhý pól tvoří moderní pohádky, odpoetizované, odehrávající se v současnosti; hrdiny bývají děti, které si z prožitého dobrodružství berou ponaučení. Ale i v těchto pohádkách vystupují nadpřirozené bytosti nebo se dějí nadpřirozené jevy (mohou být přítomny pouze ve snu hrdinů).

V souboru Babiččiny pohádky (1997) jsou propojeny jednotlivé texty postavou babičky, která každý večer vypráví pohádku svému vnukovi; tato situace je navozena situaci v prologu knihy. Připomenutí důvěrného aktu vyprávění mezi dvěma blízkými osobami se navrací přibližně v polovině sbírky v pohádce Strom. V ní jsou babička a vnuk přímo hlavními postavami, jejichž věrohodnost je posílena konkrétními reálnými kulisami (kraj Záhoří, kopec Kosíř). Vnuk Lukáš zažije během obětavé pomoci nemocné babičce kouzelné dobrodružství. A už v úvodu je představeno základní poslání pohádek: ukázat „jak se dobro potkává se zlem a jak na konci té cesty zvítězí vždy pravda a láska“ (Babiččiny pohádky, s. 7). Pravda a láska jsou pro autorku hodnotami v životě nejvýše postavenými. Téměř všechny pohádky Babiččiných pohádek lze zařadit k iluzivně folklornímu typu. Zasazeny jsou do pohádkového historického bezčasí, na zámek, hrad či venkov a les. Nejčastěji do krajiny středoevropského rázu, jedna i do exotických krajin (Král moře – hrad uprostřed ostrova v moři). Současný rámec je naznačen v příbězích inspirovaných H. Ch. Andersenem (Děda a jeho vnuk upomíná na Děvčátko se sirkami, Majdalenka důstojník zase na Cínového vojáčka); tradici českých pohádkářů (J. Š. Kubín ad.) připomíná pohádka Hladolet. Zvířecí typ pohádky reprezentuje pouze Žabí ples, v němž vystupují antropomorfi vané zvířata. Hlavním tématem každé pohádky je vždy nějaká lidská vlastnost či emoce (hněv, moc, šlechetnost, oddanost, láska, důvěřivost, lakota, marnivost, odvaha, pýcha, pomlouvačnost ad.). Hrdina nesoucí kladné vlastnosti dojde díky své dobrotě v životě štěstí; záporný hrdina je potrestán, a pokud se poučí ze svých chyb, může mu být odpuštěno. Fantazijní svět Babiččiných pohádek je obydlen nadpřirozenými postavami z klasických lidových pohádek (vodník, jeskyňky, čarodějnice), ale i novými vytvořenými na základě tradičních (bahenní bytosti divousové, antropomorfizovaná duše stromu, víly rákosničky). Z tradice vychází i proměna lidské bytosti ve zvíře a naopak (dcera knížete se kvůli panovníkově troufalosti mění v bílou laň, havran toužící stát se člověkem). Soubor Kouzelné a moderní pohádky pro zvědavé děti (2012) nabízí jak pohádky iluzivně folklorní, tak pohádky moderní téměř ve stejném poměru. Autorka v nich opět uplatnila stejný princip výstavby vyprávění, jehož cílem je ponaučení z chyb a vyzdvihnutí pozitivních lidských vlastností. Uplatnění dětí jako hlavních postav moderních pohádek a tedy i jako hybatelů děje, případně jako pomocníků těchto hybatelů, zatraktivňuje jejich primární didaktickou funkci. O tradiční téma souboje dobra a zla se opírá i novelistická pohádka iluzivně folklorního charakteru Mahulena (2003). Pojmenováním hlavní postavy může odkazovat lidovým pohádkám bratří Grimmů (princezna ze Zlaté střechy v pohádce Věrný Jan, s níž je propojena pohádka Mahulena, krásná panna ve sbírce slovenských pohádek Boženy Němcové), nebo na pohádkovou variaci Julia Zeyera Radúz a Mahulena. Příběh plný kouzel staví na klasické zápletce: prince se zamiluje do chudé, ale krásné tanečnice Mahuleny z rodu potulných kejklířů. Královský otec zamilovanému páru v lásce nebrání, ale trůn si chce pro sebe ukořistit králův závistiví a hamižný ministr. V paktu s Ježibabou usiluje ovládnout celé království a usmrtit nejen krále, ale i následníka trůnu se snoubenkou. Dvojici milenců však pomohou věrní sluhové – dvorní šašek a princova chůva. Zlo je včas po právu potrestáno a zajatá Mahulena vysvobozena. Mladým milencům už nic nebrání na cestě za životním štěstím; přesně jak předpověděla Mahulena babička-vědma: „Jedině láska, láska mocná jak sluneční svit, nezlomná jak skála v tomto lese, bude-li silná a věrná, stane se tvým [Mahuleniným] strážným andělem“ (Mahulena s. 55). Malá víla anebo Cesta za pohádkou (2001) je z těch textů, ve kterých se prolíná autorská pohádka moderní s prózou s dětským hrdinou. Hrdinové – sourozenci Libor a Karolinka, pochází ze současnosti. Realita je pro ně místem, kde na ně rodiče nemají vůbec čas (vlastní a vedou obchod) a oni jsou necháni napospas celý den velkému světu, kterému ještě zcela nerozumí. Jejich pohádkové dobrodružství začíná, když se cítí zase opuštěni a rodiče si jich nevšímají. Večerní procházka se promění ve výlet v loďce po rybníku. Z květu leknínu vystoupí před sourozence malinká mořská vodní žínka, Malá víla. Zatoulala se, a když jí sourozenci nabídnou pomoc, ona se jim za to odvděčí kouzelnou a poučnou cestou pohádkovou říší. Text je rozdělený do čtrnácti číslovaných a pojmenovaných kapitol. Každá kapitola od kapitoly páté (Nepřátelé) je koncipována jako výlet do jedné pohádky, příběhu, v němž je dětem názorně ukázáno, co může způsobit zlo a jak je vždy potrestáno. Někdy děti jen přihlížejí nějaké epizodě, jindy musí sami přiložit ruku k dílu, aby dobro zvítězilo. Takto projdou postupně celý pohádkový ostrov s vlastními přírodními zákony. Jejich průvodkyně Malá víla jim tímto putováním chtěla předat ponaučení, že „bez lásky k věcem a k člověku nic dobrého nevzejde“ (Mahulena, s. 18). V pohádkovém světě žijí jak lidské bytosti, antropomorfizovaná zvířata i abstrakce (Náhoda), tak bytosti zcela nadpřirozené (víly, netvoři s lidskou hlavou a netopýřími křídly, čarodějnice, Bazilišek). Obdobně jako Malá víla je rozvržen i další próza pro děti Tony a jeho kouzelná bota (2006). Realistický příběh odehrávající se v současnosti na sídlišti smyšleného maloměsta je protkán kouzelnými motivy, jež určují základní kostru příběhu. V nemoc- nici nalezeného novorozeněte se ujme dáma středního věku, která už v životě nenachází žádný smysl. Manžel jí před lety zemřel, obě dospělé děti s matkou nekomunikují. Malý Tony (jméno koresponduje s jeho nalezením v den, kdy má svátek Antonín, a s křížkem svatého Antonína, který má kolem krku) získá v paní Procházkové obětavou matku a ona zase smysl života. Ochranitelskou ruku nad chlapcem převezmou antropomorfizovaní vítr, okno a záclona, kteří sledují jeho osud od odhození v nemocniční čekárně. Hlavní zápletka příběhu se pak odvíjí od Tonyho setkání s kouzelnou botou – Žluťaskou, která mluví lidskou řečí a umí kouzlit. Dobrodružství s botou se odehrávají v době, kdy už je Tonymu dvanáct let, žije spokojeně s mámou na sídlišti Kolotoč a má kolem sebe partu kamarádů, která drží při sobě v dobrém i ve zlém. Próza je rozdělena do dvanácti kapitol číslovaných a pojmenovaných kapitol. Na netypickém soužití matky a syna je demonstrováno hlavní poslání textu – láska a úcta k bližnímu, pevné rodinné vazby. Soudržnost Tonyho party dále rozvíjí téma přátelství, které nerozdělí žádné neshody. V autorčině próze pro děti Jakub a copatá Miki (2015) se propojuje realistický příběh plný dětských dobrodružství s pohádkovými motivy. Jakub, stejně jako hrdina předchozí prózy Tony, má už jen mámu; a když musí na operaci, pošle ho na celé prázdniny za staromódní tetou Rozálií do Stříbrostužek. Počáteční ostych mezi tetou a synovcem se za dva měsíce změní v přátelství. Jakub ukáže tetě, že je schopný učeň v jejím krámě s galanterií, získá nové a pevné přátelství s místní stejně starou dívkou „copatou“ Miki, odhalí dávná tajemství, pomůže handicapované dívce. Jeho statečnost odmění dokonce sám starosta, a to udělením rytířského řádu. Místo nudných prázdnin zažije dny plné dobrodružství. Přitažlivost příběhu dodávají i kouzelné motivy, které do Jakubova pobytu u tety zasáhnou – čarodějnice a její poklad, oživlá marcipánová figurka, vajíčka plnící přání ad.

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Studánko, má lásko (BB 1995, pod jm. Marie Marcella); Balancuj dál, akrobate… (BB 1996, pod jm. Marie Marcella); Babiččiny pohádky (1997, 2. upr. vyd. 2005); Naděje, mé slunce (BB 2001); Malá víla aneb Cesta za pohádkou (P pro děti 2001); Mahulena (pohádkový příběh) (2003); Tony a jeho kouzelná bota (P pro děti 2006); Kouzelné a moderní pohádky pro zvědavé děti (2012); Jakub a copatá Miki (pohádka s dobrodružnými příběhy) (P pro děti 2015).
Příspěvky v antologiích: Hlasy se dotýkat (1969); Konec českého tisku (2. přeprac. vyd. 2002, ed. B. Čelovský); Vzplanuté deště (2006, ed. M. Vejlupek), [online] dostupné zde.
Ostatní publikace: Možnosti estetické výchovy v předmětech, kterým vyučuji (příručka 1959, pod jm. Marie Marcella); Violka: Klub tvůrčího psaní autorů Olomoucka a Prostějovska (příručka 2009).
Uspořádala: Almanach poetického a výtvarného klubu středoškolské mládeže Violka (1996); Almanach poetického a výtvarného klubu Violka. Literární soutěž (1997); Almanach školy tvůrčího psaní poetického klubu Violka (2001); Pěstuj lásku. Sborník literárních textů členů klubu tvůrčího psaní Violka v Prostějově (2003, s A. Gregušovou); Vánoční sborník členů Klubu tvůrčího psaní Violka v Prostějově (2003); Almanach klubu tvůrčího psaní (2004); Almanach klubu tvůrčího psaní (2007); VIOLKA – Klub tvůrčího psaní (2009); VIOLKA – Klub tvůrčího psaní (2010); VIOLKA – Klub tvůrčího psaní autorů Olomoucka a Prostějovska (2010); VIOLKA. 20. výročí 1993–2013, Klub tvůrčího psaní autorů Olomoucka a Prostějovska (2013).
Články (výběr): Transformace hudebního prvku v literární dílo, in Učitelské noviny 22. 10. 1981; Zamyšlení, in Prostějovský večerník 20. 9. 1999; Zamyšlení, in Prostějovský večerník 10. 1. 2000; Pohlazení, in Prostějovský večerník 6. 3. 2000; O Jiřím Wolkrovi trochu jinak, in Wolkrovy Prostějowiny 2003; Úspěšné vystoupení členů Klubu tvůrčího psaní Violka, in Prostějovský večerník 28. 6. 2004; Svět opustil básník a dobrý člověk Jaroslav Střelák, in Prostějovský večerník 29. 11. 2010 (s V. Čermákovou); Violka – Klub tvůrčího psaní autorů Prostějovska a Olomoucka slaví 20 let, in Radniční listy 2013, č. 11.

LITERATURA
Knižně: Š. Vlašín: Doslov, in Marie Marcella: Studánko, má lásko (1995); J. Suchý: Básnířka svébytného oslovení, in Marie Marcella: Balancuj dál, akrobate… (1996); B. Eliáš – J. Žáček: Poezie lásky, lásky zdravé a čisté, in Marie Marcella: Balancuj dál, akrobate… (1996); V. Kolář: Prostějov literární, in Kol. aut.: Pro- stějov. Dějiny města 2 (1999); B. Eliáš: Nad literární tvorbou Marcelly Dostálové, in M. Dostálová: Naděje, mé slunce (2001).
Články (výběr): Nultá violka, in Kulturní zprávy 1994, č. 5; vh: Violka vystavuje, in Kulturní zprávy 1995, č. 3; (sm): Pohádkový oříšek pro Marcellu Dostálovou, in Prostějovský týden 4. 12. 1996; A. Navrátil: Malé zamyšlení nad dílem Marie Marcelly Dostálové, in Prostějovský večerník 26. 7. 1999; V. Kolář: Ocenění prostějovské autorky, in Štafeta 1999; -an-: Úvaha nad dílem Marie Marcely Dostálové, in Prostějovský týden 24. 11. 1999; M. Brauner: „Už jako dítě jsem si vymýšlela pohádky,“ vzpomíná prostějovská básnířka a spisovatelka Marcella Dostálová, in Prostějovský týden 17. 1. 2001; R. Václavík: Spisovatelka hledá nové náměty, in Mladá fronta Dnes 28. 5. 2005; R. Václavík: Učí tvůrčí psaní, vychovávat spisovatele nechce, in Mladá fronta Dnes 5. 1. 2007, Střední Morava Dnes; E. Ševčíková: Dětem v knížce neunikne sebemenší nesrovnalost, in Prostějovský deník 30. 4. 2008; A. Ošťádal: Když se řekne Violka, in Prostějovský večerník 29. 9. 2009; O. Katolická: Nenápadná cesta od veršů k pohádkám, in Štafeta 2010, č. 3; (ham): Děti mě nabíjejí pozitivní energií: čtyři osudy čtyř (ne)obyčejných rodáků, in Přerovský a hranický deník 13. 6. 2013; M. Greplová: Klub Violka slaví 20 let, do svých řad zve nové příznivce, in Prostějovský deník 5. 12. 2013, též [on line] dostupné zde.

Recenze: Studánko, má lásko: I. Wernisch, Literární noviny 1995, č. 26; (pus), Rovnost 12. 8. 1995 * Balancuj dál, akrobate…: -heg-, Kulturní zprávy 1997, č. 1; (rk), Slovo 2. 4. 1998 * Babiččiny pohádky: (cg), Právo 24. 3. 1998; R. Hamanová, Nové knihy 1998, č. 14; Š. Vlašín, Haló noviny 13. 6. 1998, příl. Čtení pro volné chvíle, č. 23, Obrys-Kmen; F. Všetička, Mladá fronta Dnes 21. 6. 2000, Střední Morava; B. Eliáš, Prostějovský týden 2. 9. 1998; D. Vlašínová, Ladění 1998, č. 3; D. Vlašínová, Kulturní zprávy 1999, č. 1 * Mahulena: B. Kolář, Prostějovský večerník 18. 4. 2005; Š. Vlašín, Haló noviny 5. 7. 2004, příl. Obrys-Kmen.
Rozhovory: R. Václavík, Mladá fronta Dnes 29. 4. 2005, Střední Morava Dnes; P. Hežová, Prostějovský večerník 14. 1. 2013; Olomoucký deník 19. 7. 2014; Prostějovský týden 23. 7. 2014.
Medailony: Dokořán 1997, č. 3; Kulturní zprávy 2000, listopad/prosinec; č. 3; M. Drmolová, Radniční listy 2008, č. 10.

UKÁZKY Z OHLASŮ

V poezii Marcely Dostálové prolíná se tradiční s moderním, odkaz citově bohaté lyriky tomanovské a horovské s těkavou asociativní představivostí avantgardy. (…) A na závěr bych ještě uvedl sympatický rys této sbírky – totiž schopnost v období, kdy odplata za minulé křivdy se stále dere do popředí, odpustit, nemstít se, neoplácet stejným způsobem („… nevyslovím pomstu) jménem svým, ani jiných (za všechna příkoří,) jimiž šla moje hvězda…“).

Š. Vlašín: Doslov, in Marie Marcella: Studánko, má lásko (1995) s. 47.

Nejčastějším inspiračním zdrojem jsou pro ni, jak se vyznává v jedné básni, deníkové zápisky. Zápisky, které odkládala, když splnily funkci citového ventilu, a k nimž se zase vracela, když jich bylo zapotřebí. Tak leckdy vznikaly z vnitřního přetlaku v mysli a později na papíře tu strohé, tu košatější záznamy, až z nich vyrostla první, druhá, třetí báseň. Tak se někdy rodilo básnické dílo, například Irmy Geislové, které čekalo pak desítky let v zapomenutí, až se dočkalo šťastné ruky objevitele.

J. Suchý: Básnířka svébytného oslovení, in Marie Marcella: Balancuj dál, akrobate…(1996) s. 102.

Autorka maximálně využila tradiční pohádkové rekvizity a vypravěčské postupy, ale vynalézavě je pozměnila a přetvořila jejich funkci. Posun se takřka vždy udál na ose od vnějších jevů k vnitřní podstatě sdělení. Celou knihu tvoří dvaadvacet pohádek volně řazených podle tematického principu. Jestliže je však otevírá rámcový úvod, měl by je v zájmu kompoziční vyváženosti a myšlenkové kontinuity završit i shrnující závěr, zvláště když se motiv vyprávějící babičky a naslouchajícího vnoučka ještě vrací v pohádce Strom, zařazené zhruba uprostřed knihy. Pohádky Marcely Dostálové, napsané kultivovaným jazykem a se smyslem pro symbol a metaforické vyjádření, mnohdy působí spíše jako podobenství, prozrazující, že autorka se kromě Wildea učila i u jiného velikána světové pohádky – u Hanse Christiana Andersena.

D. Vlašínová: Pohádky Marcely Dostálové, in Ladění 1998, č. 3, s. 11–12.

K jinému posunu dochází zase v próze Pták Žal, jenž se v autorčině podání mění v alegorii a moralitu zároveň. V uvedené próze je to moralistní výtka soudobým pořádkům-nepořádkům. Příběh o ptáku Žalovi má v Babiččiných pohádkách poněkud zvláštní postavení. Je nejméně pohádkou, je to vlastně stylizované vyprávění o zpěváku Karlu Krylovi a o jeho osudu. Příbuzně laděný příběh podal Miroslav Kubíček ve svých Hornohanáckých pohádkách a pověstech, kam zařadil historii o mírovském vězni Janu Zahradníčkovi.

F. Všetička: Dostálová aktualizovala tradiční pohádky, in Mladá Fronta Dnes 21. 6. 2000, Střední Morava, s. 4.

Autorka hesla: Aneta Damborská (2016)

Miluše BŘEZINOVÁ

* 29. 3. 1930

brezinovaNejprve studovala Státní koedukační ústav učitel- ský v Kroměříži, studia pak dokončila na učitelském ústavu v Olomouci (1944–1948). V roce 1948 začala studovat na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci český jazyk a literaturu, výtvarnou výchovu a tělesnou výchovu. Po dvou letech (1950) studia přerušila a dokončila je dálkově na Vyšší pedagogické škole v Opavě (1954–1957). Poté učila na základních školách. Nejprve ve Velkých Heralticích, pak třináct let na Morávce (1953–1966), která se stala velkým inspiračním zdrojem její výtvarné i literární tvorby; od roku 1966 až do důchodu (1984) učila na základní škole v Olomouci-Hodolanech. Poté ještě pracovala několik let jako vychovatelka ve školní družině v místě svého posledního působiště. Žije v Olomouci.

První básně vyšly Miluši Březinové v periodickém tisku v roce 1989. Mezi lety 1990–1992 se intenzivně věnovala publicistice. Během 90. let si sama vydala básnické i prozaické knihy Jaro v listopadu, Na slovíčko, Pravdivé příběhy a Osudy. Sedm básní ze sbírky Na slovíčko zhudebnil v roce 2008 skladatel Karel Svozil.

Od svého působení a pobytu na Morávce (okr. Frýdek-Místek) se Březinová intenzivně věnuje výtvarné činnosti. Hlavní tematický okruh jejích olejů a temper tvoří hornatá beskydská krajina a především původní staré chalupy, v nichž tu horalé žili. Od roku 1961 se se svými krajinomalbami zúčastnila více než čtyřiceti kolektivních výstav (Chudobín, Litovel, Olomouc, Praha, Uherské Hradiště), od roku 1988 uspořádala také více než čtyřicet samostatných výstav (Karviná, Krásná, Olomouc, Pražmo, Raškovice, Vsetín). Putovní výstava beskydského cyklu pětapadesáti obrazů Zde žila skromnost a snášenlivost (reprodukce obrazů knižně 2006 pod stejným názvem) probíhala v letech 1994–1998 s celkem šesti zastaveními. Správcem této sbírky je Muzeum Beskyd ve Frýdku-Místku, v němž je také část obrazů vystavena; další část je umístěna na trvalé výstavě Obecního úřadu na Morávce, poslední část ve správní budově Lesy ČR, s. p. na Morávce. Je spoluzakladatelkou a členkou výtvarného sdružení Olomoučtí.

Ve svém básnickém debutu Jaro v listopadu (1991) Březinová tematizuje společenský převrat z konce roku 1989. Už samotný název díla signalizuje autorčin postoj k této události: jaro symbolizuje začátek nové etapy (dějin i osobního života). Okouzlení nově nabytou svobodou je tak velké, že příslib nejen nové, ale také lepší, pozitivnější a radostnější budoucnosti (jedna z básní nese dokonce název Zázrak?) se jeví jako samozřejmý a lehce proveditelný: „Uchopit pevně / otěže sebe / a rozjet se blaze / po zdánlivě / neschůdné dráze“ (Jaro v listopadu, s. 33). Několik básní je věnováno Václavu Havlovi, jehož si lyrická mluvčí velmi váží: „Váš pevný záměr, / Vaše znamení / bylo světlo ve tmě“ (tamtéž, s. 19). Narážky na dobu minulou se objevují minimálně, a pokud ano, tak v kontrastu k radosti a naději soudobých událostí: „Centrálně řízení / nasávals aróma / zploštělých dnů“ (tamtéž, s. 32); z básní plyne, že není potřeba ohlížet se příliš zpět, ale lepší je pohlížet více do budoucnosti, která nabízí široké pole působnosti.

Druhá autorčina básnická sbírka Na slovíčko (1993) směřuje k ohledávání základních hodnot, osobních, životních, etických. Svým názvem zve k dialogu dalšího, druhého člověka-čtenáře, aby s texty konfrontoval své vlastní názory. Básně jsou oproti prvotině lakoničtější, v každé z nich se lyrický subjekt snaží postihnout co nejméně slovy jednu z hodnot, které uznává. Sbírka je rozdělena do dvou oddílů: v Úvahách se vyslovuje k hodnotám zušlechťujícím každého člověka – pokora, řád, láska, naděje, pravda, harmonie ad. V těchto etických zásadách však nelze vidět moralizování; jsou druhému nabízeny, aby nad nimi mohl přemýšlet a vnést je do svého života, pokud chce. Druhý oddíl – Duševní rozkoše, jsou niternější výpovědí o autorčině emočním světě. Co pro ni znamená úsměv, láska, porozumění, které se odehrává vždy, „Kdy setká se / člověk s člověkem“ (Na slovíčko, s. 41). Všechny emoce jsou zakoušeny vždy, když je nablízku druhý člověk.

Své první dvě sbírky Březinová doplnila cyklem intimní lyriky a souborné vydání pojmenovala Člověk člověku (2007). Doplňující cyklus nese název Od srdce a v jednotlivých básních se lyrická mluvčí snaží postihnout různé podoby partnerské lásky – od prvotního zamilování, přes naděje a zklamání, pochyby, budování vztahu až po vyjádření pocitů ve vztahu dlouhodobějším. Soubor Člověk člověku obsahuje ještě lyrickou črtu Monolog – Vzpomínka z jeslí, v níž vyprávějící hlavní postava artikuluje zásadní prožitek z dětství: „Napít se pro život ze studny jistot znamená prožít své dětství vedle své matky“ (Člověk člověku, s. 101).

První prozaická práce Miluše Březinové Pravdivé příběhy (1994) mapuje v několika povídkách život autorčina dědečka – zemědělce Václava Hoška z Řehořova na Českomoravské vrchovině. V Úvodním slově představuje autorka hlavní postavu, vyjadřuje svůj vztah k praotci a odůvodňuje úmysl zaznamenat jeho životní osudy. Každá povídka zachycuje jednu událost ze života Václava Hoška. Vypravěč je buď er-formový a vševědoucí, nebo je jím některé z Hoškových dětí, které na událost z dětství vzpomíná. Pravdivé příběhy lze označit za autorčino vyznání pracovitému a silnému člověku, který na Vysočině prožil plný život a se ženou Kateřinou vychoval jedenáct dětí.

Partyzáni na Morávce ([1998]) jsou první z próz, v nichž se odráží osudy obyčejných lidí, do jejichž života vstoupila nečekaně moc zvenčí – v daném případě válka. Příběhy vyprávěné obyvateli Morávky se odehrávají na konci druhé světové války, kdy se v beskydských lesích pohybovali partyzáni. Za jejich ukrytí, ale i za poskytnutí stravy hrozila místním lidem od německých okupantů smrt. Jednotlivá vyprávění mají jeden společný rys – ti, kteří vyprávějí (v té době, dospívající, dospělí, ale i ještě děti), ačkoli byli vystaveni smrti tváří v tvář, přežili. Autorčin styl je ve všech směrech úsporný: názvy textů jedno- nebo dvouslovné (např. Deštivý večer, Prohlídky, Prozradil, Podání chleba), převyprávění pamětníků bez zbytečných stylizačních manýr, věcnější styl, a přece podané velmi sugestivně. Březinová ústní vyprávění upravuje jen do té míry, aby mu dala jednotný tvar a navodila tíživou atmosféru, v níž se protagonisté nacházeli: „Tichá lednová noc. Válka ještě neskončila. Bledé světlo měsíce, sní a mráz. Nerušený spánek. / Opravdu nerušený? Co chtějí teď ty stíny u horské chalupy? Čí pažby pušek tříští dveře? / Němci. Patnáct Němců. / Co se stalo? Pro koho jdou? / Strach, nevýslovný strach“ (Partyzáni na Morávce, s. 8).

Soubor krátkých próz a dvou divadelních her Osudy (1998) mapuje dobu po roce 1948, tedy padesátá léta a období socialistického realismu. Pozornost je opět soustředěna na obyčejného člověka, kterému do života zasáhly změny způsobené novým politickým režimem. První část sestávající z deseti samostatných povídek dala název celému dílu. Odkrývá příběhy lidí z beskydských hor, kteří se museli pokořit před režimem nebo k tomu byli násilně donuceni; v mnoha případech byli za nesouhlas s režimem označeni za nepřátele socialismu a perzekvováni. Převážná část textů se dotýká kolektivizace zemědělství. Lidé vyrostlí na horách byli s půdou pevně srostlí, její obhospodařování bylo jediným smyslem jejich života, existovala v nich „pevná vazba na rodné lány“ (Osudy, s. 7). Neustálý nátlak, pod kterým mnoho z nich podepsalo a vstoupilo do jednotného zemědělského družstva, podlomilo jejich zdraví, někdy vedlo dokonce až k předčasné smrti: „Dotěrná otázka kalila každý den. Vstoupit nebo nevstoupit do družstva“ (Osudy, s. 16)? Vedle kolektivizace zemědělství je dalším tématem i vyslýchání a mučení, kterým režim zastrašoval ty stále se vzpírající. Touha po svobodném jednání mohla přinést, alespoň v rámci možností, výsledek. Mladinké děvče nechtělo pracovat v JZD a díky strýci dostalo povolení pracovat v prádelně, kterou si samo vyhledalo. Tato malá vzpoura však vyžadovala velkou dávku odvahy. Autenticity dosahuje Březinová především užitím ich-formy: vyprávějí buď ti, kteří byli nějak postiženi, nebo přímý svědek z blízkého okolí. Popisované události – mnohdy kruté a bolestné, jsou podávány věcně, s odstupem, o to více z textu mrazí: „Jednoho dne přijelo před dílnu krejčího Housky nákladní auto. Vyskočili z něj dva muži, rázně vešli do dílny a bez jakýchkoli řečí začali vytahovat z regálů nakoupené zboží a naložili i stroje. Těžko může někdo pochopit, co v té chvíli prožili manželé Houskovi. Odvezli jim vše k práci a tím bylo jejich krejčovství zrušeno“ (Osudy, s. 22).

Další část Osudů tvoří dramata Kriminální případ a Kádrový posudek. V obou je hlavním tématem sta- tečnost spojená s touhou nevzdat se a nepokořit se. Kriminální případ je zasazen do vesnice v Beskydech. V jedné rodině najdou příslušníci policie (pravděpodobně na udání) schované náboženské knížky, které její členové šířili z Německa. Jednotlivé výstupy se zaměřují na vyslýchání obyvatel domu, které probíhá ve chvílích rabování policistů ve stavení. Kádrový posudek, který dal název druhému dramatu, pronásledoval jeho protagonistku Lucii celý dospělý život; aby dokončila práci, nezúčastnila se celorepublikové stávky: „Dělník: ,Jste přece stávkokaz! Komunisté nařídili, aby všichni pracující v celé republice 25. února ve 12.00 hodin zastavili práci.‘ / Lucie (překvapeně až nechápavě): ,Já jsem tady měla strašně důležitou práci‘“ (s. 45). Ačkoli byla neustále posílána z místa na místo, nikdy se nenechala zlomit a vždy si prosa- dila pracovní pozici své úrovně a vzdělání.

Soubor textů Moravané v nedávné minulosti (2004) završuje a též sumarizuje Březinové snažení o postih- nutí nejpalčivějších momentů v české historii 20. století očima obyčejného člověka. Přináší tak originál- ní konvolut textů zapsané orální historie, textů memoárového charakteru, výňatků z osobního deníku a také beletrie (poezie, prózy i dramatu). Texty vycházející ze svědeckých výpovědí nebo z autopsie ne- chává autorka buď bez autorského zásahu (pouze s průvodním slovem o vypravěči), nebo vyslechnuté příběhy přetváří do uměleckého tvaru. Kniha obsahuje již dříve vydaná díla (zde pod názvem Pravdivé příběhy z Vysočiny, Partyzáni na Morávce, Osudy včetně obou dramat a také několik básní z básnického debutu Jaro v listopadu) a přináší nové příběhy vztahující se k dalším historickým zvratům Českoslo- venska. Texty jsou řazeny do kapitol chronologicky podle doby děje, a to od přelomu 19. a 20. století do listopadových událostí. Jednotlivé kapitoly jsou vždy uvozeny krátkým prologem, explikujícím složení následujícího bloku. Vzpomínky na dobu a poměry, jak se žilo před lety přináší texty Příběhy ze staré školy, Řád pro školu a rodinu, Uviděli jsme Masaryka, T. G. Masaryk dětem, Vzpomínka na školu, Konec obchodů, obchůdků, krámků, řemesel… a Vzpomínky a zážitky. Z autopsie vzešel Deníkový zápis (z doby druhé světové války psaný v Olomouci Chválkovicích). Autorka si již v raném věku psala deník a ze záznamů vybrala ty z let 1943 až 1945, v nichž popisuje coby třináctileté až patnáctileté děvče své pocity z atmosféry válečné doby. V zápiscích reflektuje jak náladu doma, tak ve škole a vůbec v ulicích Olomouce:

„Včera a dnes jsem se byla postavit ve městě na punčochy. Včera se mi podařilo dostat, ale dnes ne. To mají vždy jen pět párů a to je hned pryč. Zase řádí kontrola na slípky. Máme sedm slípek, ale nahlášené jen dvě. Proto ty starosti“ (Moravané v nedávné minulosti, s. 89). Další svědectví dospívajícíma očima přináší Deníkový záznam 16leté studentky v Olomouci, jenž se vztahuje ke dnům kolem 21. srpna 1968. Dívka v něm líčí změny, které se dějí v její bezprostřední blízkosti (domov, škola, město) a zaznamenává také informace z médií – novin, rozhlasu a televize. I když je věkově teprve na prahu dospělosti, snaží se sbíráním informací z různých zdrojů pochopit nastalou situaci a udělat si na ni vlastní názor. Autentičnost a sugestivnost psaného slova je docílena častým používáním verzálek, vykřičníků, výčtů, členěním na krátké odstavce. Poslední část tzv. malých dějin v podání Miluše Březinové tvoří výběr reprodukcí obrazů z autorčina výtvarného cyklu Zde žila skromnost a snášenlivost, zpodobňující tradiční beskydské chalupy.

Dlouholeté snažení Březinové o tvůrčí spojení výtvarného projevu s psaným slovem vyvrcholilo v publikaci nazvaná Zde žila skromnost a snášenlivost (2006) s podtitulem Beskydské střípky. První kapitolu tvoří již několikrát zmíněný soubor padesáti pěti olejomaleb Miluše Březinové, k nimž přičinil komentář Ladislav Javůrka. V druhé kapitole – Zápisky z malování se Březinová představuje jako bystrá pozorovatelka, která měla rituál malování v krajině spojený také s cestami na dotyčná místa. Tato putování absolvovala společně s manželem: „na motorce značky Simpson a pěšky s krosnou na zádech“ (Zde žila skromnost a snášenlivost, s. 67). Podstatou těchto jejích zápisků jsou buď setkání s majiteli malovaných stavení, popis krajiny v dané roční době, případně nečekané události z cest. Vznikl tak pandán k uveřejněným reprodukcím obrazů, přibližující způsob autorčiny výtvarné tvorby. Literárně i etnografiky hodnotné jsou texty kratšího rozsahu v kapitole O lidech v Beskydech na Morávce. Autorka v nich zobrazila epizody ze života některých svérázných obyvatel Morávky, v jejichž přímé řeči zachovala tradiční dialekt. Poslední čtvrtá kapitola Naučení z čítanky Karla Hradeckého z roku 1880 dotváří obraz obyvatel Beskyd tak, jak je autorka vnímala. Výběrem několika výchovných zásad se pokusila postihnout povahu místních lidí, kteří – ač velmi pravděpodobně bez znalosti uvedené čítankové četby – praktikovali ona životní ponaučení v běžném životním koloběhu.

V dílech určených dětskému čtenáři Březinová dbá jednak na propojení složky slovesné a výtvarné (každá pohádka, respektive povídka má vymezeno místo na vlastní čtenářovu ilustraci), jednak na jeho didaktický a morální zřetel (konkrétně v oddíle Vzpomínky na lidi z knižního souboru Bejváva- lo, bejvávalo… je za každou povídkou uvedeno poučení). V Pohádkách pro naše děti (2009) využívá autorka postupů a postav (baba Jaga, černokněžník, princezna) z pohádek kouzelných anebo včleňuje klasické pohádkové postavy a kouzelný svět vůbec do světa skutečného. Cyklus Bejvávalo, bejvávalo… (2010) je jakýmsi pokračováním próz Březinové pro dospělé (konkrétně cyklu Pravdivé příběhy). Jeho podtitul zní Vzpomínky babičky Marinky na maminku Kateřinu, tatínka Václava Hoška a na domácí zvířátka. Stejně jako prózy pro dospělé je pojat jako soubor vzpomínkových próz, tentokrát autorčiny maminky. Tvoří je části Vzpomínky na domácí zvířátka a Vzpomínky na lidi; druhá část je výběrem z Pravdivých příběhů, v nichž hlavní postavou je některý ze sourozenců Hoškových.

Miluše Březinová se věnuje také tvorbě didaktických pomůcek pro děti předškolního, mladšího i staršího školního věku. Vytvořila několik tematických sad vzdělávacích kostek, které lze uplatnit v hodinách hudební, výtvarné či pracovní výchovy, stejně jako v hodinách českého jazyka a literatury, anglického či německého jazyka. Děti si mohou hrací kostku jednak sami vyrobit, jednak s ní posléze dle návodu pracovat – buď sami, nebo pod vedením pedagoga; návod na zhotovení didaktické kostky a možnosti jejího uplatnění obsahuje metodická příručka KOSTKY. Soubor didaktických her pro děti ([2008]). Nejpropracovanějším souborem jsou Lidové písně, které zahrnují devadesát šest českých národních písniček na šestnácti dřevěných kostkách. Spolu se sadou Přísloví – dobrá rada nad zlato! pomáhají uchovávat v lidské paměti lidovou slovesnost. Další sady napomáhají rozvoji cizích jazyků (Škola hrou: angličtina a Škola hrou: němčina) a historie (Osobnosti – myšlenky z dávné minulosti a Čeští panovníci a prezidenti). Didaktické kostky podporují rozvoj jemné motoriky, jazykových dovedností, paměti, technickou zdat- nost (jedna sada byla zpracována do počítačového programu Lidové písně v obrázcích a kostkách, 2008), pohybovou aktivitu, mezipředmětové vztahy a v neposlední řadě mohou být pro děti určitým způsobem relaxace. Všechny olejomalby, které texty na kostkách doprovázejí, jsou také dílem Březinové; výběr lidových písní provedl Lumír Březina.

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Jaro v listopadu (BB 1991); Na slovíčko (BB 1993); Pravdivé příběhy (PP 1994); Osudy (PP + DD 1998, též ilustrace); Partyzáni na Morávce (PP [1998], též ilustrace); Moravané v nedávné minulosti (BB + PP + DD + memoáry 2004, též výtvarný doprovod – reprodukce maleb – autorky); Zde žila skromnost a snášenlivost (obrazová publikace + PP/memoáry 2006); Člověk člověku (BB + P 2007); Pohádky pro naše děti (pohádky pro děti 2009); Bejvávalo, bejvávalo… (PP pro děti 2010).
Příspěvky v antologiích:
Verše z ((2²)² + 2²) ateliérů (2010, ed. B. Kolář).
Didaktické publikace: Omalovaná kostka písničková (1998); KOSTKY. Soubor didaktických her pro děti (metodická příručka [2008]); Malované písničky – KOSTKY (2008).
Multimediální nosiče: Lidové písně v obrázcích a kostkách (počítačová hra na CD 2008, vytvořil J. Tlustý).
Ostatní: PF ‘95 (pohlednice 1994); Beskydské chalupy (kalendář 1996).

LITERATURA
Knižně: F. Všetička: Na slovíčko, in týž: Olomouc literární (2002); F. Všetička: Slovo o autorce, in
M. Březinová: Moravané v nedávné minulosti (2004).
Články: (jim): Kostkový zpěvník všem školám, vysnila si žena, in Mladá fronta Dnes 23. 3. 2011, příl. Olomoucký Dnes; P. Opletalová: Nastříhat, poskládat, nalepit a vzdělávací kostka je na světě, in Olomouc- ký deník 5. 4. 2011.
Recenze: Moravané v nedávné minulosti: R. Václavík, Mladá fronta Dnes 24. 2. 2005, příl. Střední Morava Dnes * Člověk člověku: B. Kolář, [online] Olomouc.cz 10. 5. 2007, dostupné zde.
Medailony a k životním jubileím: Setkání s literaturou, Český rozhlas Olomouc 1997; M. Feltlová, Křížem krajem, Český rozhlas Ostrava 12. 11. 2007; H. Ševčíková, Týnecké listy březen 2015.

UKÁZKA Z OHLASŮ

Svazeček poezie [Člověk člověku, pozn. AD] je možno vnímat jako rekapitulaci autorčiny básnické tvorby. Má především shrnující hodnotu, což s ohledem na věk autorky není bez významu. Pozorný čtenář si uvědomí, že v útlém svazečku je přítomno především nabádavé společenské poselství, v závěrečné části pak etickomorální apely. […] Volání po komunikaci, po porozumění, po vztazích je velmi frekventovaným motivem v tvorbě Miluše Březinové. V tom směru bude navzdory společenským proměnám nadčasová.

B. Kolář: Poezie Miluše Březinové, [online] Olomouc.cz 10. 5. 2007, dostupné zde.

Autorka hesla: Aneta Damborská (2015)

Nela FOBEROVÁ

* 24. 5. 1993, Šumperk

foberovaPochází z rodiny výtvarníků, což také významně ovlivnilo její osobní i tvůrčí směřování. Již v dětství se zdokonalovala v nejrůznějších uměleckých řemeslech (např. paličkování, tkaní, zpracování ovčí vlny, korálkování a práce s keramickou hlínou). Po střední škole nastoupila na Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci ke studiu výtvarné tvorby a speciální pedagogiky. Je redaktorkou lifestylového magazínu [OL]4you. Zapojuje se také do aktivit studentského uměleckého spolku StuArt. Příležitostně publikuje rovněž v časopise Koralki. Kromě literární činnosti se věnuje zejména výrobě šperků a pečení.

Foberové knižní debut nese název Šprýmařův (k)rok a vydalo jej nakladatelství Šuplík v roce 2013. Tato útlá kniha je souborem povídek (úryvků) a kratších zamyšlení. Autorka v ní přináší vzpomínky na své, často komické zážitky (trapasy). Jsou zde zahrnuty texty, které napsala přibližně ve svých osmnácti letech a z tohoto období pocházejí většinou také její příhody. Po vzoru Haliny Pawlowské se z nich pak leckdy snaží vyvodit nějakou radu pro své čtenáře. Foberová se projevuje především jako velká optimistka, která dokáže na všem najít alespoň něco pozitivního. Kromě úsměvných příběhů (jako např. Ptačí spiknutí, Doňa Debilina) zde však narazíme také na ryze úvahové texty, týkající se témat štěstí, úspěch, radost apod. Kniha nepůsobí příliš uceleně, jelikož je tvořena spíše nahodilými střípky či záblesky vzpomínek.

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Šprýmařův (k)rok (PP 2013).

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY:
články na [OL]4you

 

Autorka hesla: Marie Hučínová (2016)