Archiv rubriky: překladatel

Libor MARTINEK

Napsat komentář

*15. 1. 1965, Krnov

martinek,liborKrnovský rodák vystudoval obor čeština – hudební výchova (1989) na PdF UP. Poté učil na Střední pedagogické škole v Krnově. Na Filozoficko-přírodověděcké fakultě Slezské univerzity v Opavě působil od roku 1993 jako odborný asistent. Zde také založil a vede Kabinet literárněvědné komparatistiky. V roce 2000 obhájil doktorát z dějin české literatury na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, po pěti letech získal tamtéž doktorát z dějin polské literatury. Od roku 2001 žije v Opavě. V roce 2010 se v Brně habilitoval prací Identita v literatuře českého Těšínska (2009) a dále působí jako docent české literatury na Ústavu bohemistiky a knihovnictví SU v Opavě, od roku 2012 souběžně s pedagogickým působením na Vratislavské univerzitě. Absolvoval dvě zahraniční stáže na Slezské univerzitě v Katovicích: půlroční pobyt v rámci doktorandského studia v roce 1997 pod vedením profesora Edmunda Rosnera a v roce 2007 stipendijní pobyt MŠMT ČR pod vedením profesora Józefa Zarka. Byl členem poroty soutěže mladých prozaiků Hlavnice A. C. Nora. V současné době je členem Obce spisovatelů ČR a Obce překladatelů ČR, Polsko-české vědecké společnosti ve Vratislavi, Academia Europea Sarbieviana v Sarbiewu, Těšínsko-záolžanského kola Hornoslezského literárního sdružení se sídlem v Katovicích a také předsedou opavské pobočky Literárněvědné společnosti České akademie věd. Taktéž je členem redakčních rad českých periodik (Noviny Slezské univerzity, Psí víno) i polských (Radostowa, Pobocza). Jeho odborný literárněhistorický zájem směřuje k tématům poválečné české literatury, soustavně se zabývá regionální literaturou, především mapováním české, německé a polské literatury ve Slezsku od středověku do současnosti, jak dokládají práce Polská literatura českého Těšínska po roce 1945, Polská poezie českého Těšínska po roce 1920, Identita v literatuře českého Těšínska: Vybrané problémy nebo Życie literackie na Zaolziu 1920–1989. Vydal rovněž dvoudílné kompendium Hledání kořenů pojednávající o literatuře Krnovska od středověku až po současnost. V oblasti literární teorie soustřeďuje svůj badatelský zřetel k polské literární teorii. Jeho odborné zájmy v souvislosti se stálým úsilím o rozvíjení česko-polských kulturních vztahů ústí také v bohatou činnost překladatelskou. V oblasti literární teorie to dokládá např. překlad díla Woiciecha Kalagy Mlhoviny diskurzu: Subjekt, text, interpretace. Soustavně překládá také básnická a prozaická díla polských beletristů; např. E. Lipské, B. Urbanowského, D. T. Lebiody, D. Kostewiczové, B. Miązka, S. Franczaka, S. Nyczaje, B. Żurakowského, N. Chadzinikolaua, D. Muchové, W. Kostrzewy aj. Martinek je nositelem významných ocenění za rozvoj česko-polských literárních a kulturních vztahů. Mezi jinými mu byla v roce 1997 udělena Svazem polských spisovatelů ve Varšavě Cena za překlady a popularizaci polské poezie v zahraničí, v roce 2003 obdržel 1. cenu za překlady polské poezie v rámci XXVI. Mezinárodního básnického listopadu v Poznani, o rok později obdržel Cenu polského výboru UNESCO a téhož roku jej za rozvoj česko-polských aktivit ocenilo také Statutární město Opava. V roce 2009 mu byla udělena Bronzová medaile Slezské univerzity Za mimořádnou publikační činnost. O rok později pak obdržel Medaili Evropského kruhu France Kafky a téhož roku ve Varšavě Cenu Władysława Broniewskiego a diplom Ministra kultury a národního dědictví Polské republiky v kategorii zahraniční tvůrce – vědec. Také vlastní básnická tvorba Martinka získala uznání v mezinárodních básnických soutěžích u nás (O skrzydlo Ikara – 2008) i v Polsku (např. 2. celopolská básnická soutěž O zlatý doutník Wilhelma Szewczyka – 1998; O lidskou tvář – 2003). Svou básnickou tvorbu publikoval v řadě literárněvědných a kulturně-společenských časopisů nejen v České republice, ale i na Slovensku, v Polsku, Rumunsku a Litvě, Německu i Rakousku (viz např. Host, Tvar, Labyrint, Literární noviny, Psí víno, Akord, Zwrot, Mosty, Śląsk, Temat, Znad Wilii). Přispěl také do několika českých a zahraničních antologií a sborníků poezie. Spolupracuje s Českým rozhlasem 3 (stanice Vltava), Radiem Vaticana a Českým rozhlasem Brno. Jako básník knižně debutoval v roce 2001 výběrem Co patří večernici – Sekrety Gwiazdy Wieczornej složeným z dříve samostatně uveřejněných veršů. Útlý svazek sestává z šestnácti básní, jejichž české a polské verze jsou otištěny vedle sebe. Psány jsou volným veršem místy tíhnoucím až k prozaickému výrazu, sloky obsahují dva až sedm veršů, které z tematického zorného úhlu mají charakter vzpomínkový, milostný či společenský. Lyrický subjekt se vrací do dětství a dospívání, návraty jsou spojeny s reflexí rodného kraje, přírody a minulosti, zachyceny jsou ovšem i pozdější cestovatelské zážitky, přičemž Martinek s oblibou aplikuje místopisné, muzikologické i obecně kulturněhistorické poznatky. Při komplexním pohledu mísí svazek polohy lyrické s prozaickými, témata intimní se společenskými. Sbírka byla oceněna na XXIV. Mezinárodním básnickém listopadu v Poznani jako nejlepší básnický debut roku. Oceňována byla pro textovou vyzrálost, poetickou poučenost i výpovědní upřímnost. Jádro sbírky Jsi mé signifié – Jesteś moim signifié je, jak už název napovídá, opět česko-polské. Jedná se však o sbírku výrazněji kompozičně členěnou a také významově abstraktnější. Kromě volného verše v ní Martinek užívá sevřený tvaru haiku. První část sbírky obsahuje básně milostné, jimiž prostupuje vedle polohy vyznavačské také motiv intelektuálního smutku a nenaplnění. Druhá část, uvozená citátem ze Sartrovy povídky Zeď, obsahuje kratší texty, vypovídající o úzkostných životních pocitech. V dané souvislosti autor přistupuje také k formálnímu rozrušování výpovědi, kterou místy rozčleňuje na jednotlivá slova. Následuje oddíl kontrastně zasvěcený žánru haiku. Ve čtvrté části, jež je označena jako Návraty – Powroty, autor poněkud překvapivě zařazuje básně otištěné již v debutu Co patří večernici – Sekrety Gwiazdy Wieczornej. K českým verzím básní však připojuje pozdější varianty anglické, někdy i francouzské. Následující oddíl soustřeďuje rozsáhlé příležitostné poemy, vzniklé při různých společenských událostech a figurující v literárních soutěžích. Poslední část pak shromažďuje básně různých autorů, českých i polských, dedikovaných Martinkovi.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Co patří Večernici – Sekrety Gwiazdy Wieczornej (BB 2001); Jsi mé signifié – Jesteś moim signifié (BB 2012).
Překlady: L. Przeczek-Waszková: Čtyři období lásky (1996); M. Chraścinová: Čas písně (1997, s W. Przeczkem); W. Przeczek: Intimní bedekr (1998); S. Nyczaj: Poezie = Pezje (1999, s W. Przeczkem a E. Sojkou); D. Kostewicz: Anatomie Chvíle (2003); D. T. Lebioda: Descartova lebka: výbor z básní z let 1980–2000 (2003); R. Putzacher: Mezi řádky: Básně z let 1995–2001 (VB 2003, s V. Dvořáčková, E. Sojka, J. Zogata); B. Miazek: Návrat (VB 2005, s. red. J. Červenka, F. X. Halas); E. Lipska: Okamžik nepozornosti (2006); W. Kalaga: Mlhoviny diskurzu: Subjekt, text, interpretace (2006); J. Sikora: Za pózno na wiosne = Příliš pozdě na jaro (2007); D. Muchová: Motýli slov (2007); B. Urbankovski: Erotikon pro toho, jenž přijde po mně (2007); M. M. Tylko: Setkání s jiným (2009); J. Daehne, J. Molęda: Radobýl, Horyzont zdarzeń = Obzor událostí (2010, do pol. J. Molęda, do č. L. Martinek); W. Łęcki: Widok ustronny = Pohled z ústraní (Płock, 2010); W. Malicki: Słowa pod wiatr = Slova proti větru (s. W. Przeczkem: 1997, 2. wyd. popr., 1997; 2000); Stefan Grabiński: V domě Sáry a jiné povídky (2012); Danuta Mucha: Baśniowy świat w czterech porach roku – Pohádkový svět ve čtyřech obdobích roku (2012); Gustaw Morcinek: Jak horník Bulandra přelstil čerta, Vyprávění o Pusteckém, O tom, jak horník Maślok handloval s Pusteckým, in: týž: Z říše Pusteckého – Z krainy Pusteckiego (2012); Zbigniew Chojnowski: Mazurské odjezdy (2012); Wojciech Ossoliński: 40 nesprávných básní o mém městečku – 40 niepoprawnych wierszy o moim miasteczku (2013); Marek Rapnicki: Barabáš a jiné básně – Barabasz i inne wiersze (2013); Jacek Molęda: Šel jsem pro chleba – Wyszedłem po chleb (2013); Zbigniew Chojnowski: Mazurské dědictví (2013).
Práce o literatuře (výběrově): Polská literatura českého Těšínska po roce 1945 (2004); Polská poezie českého Těšínska po roce 1920 (2006); Region, regionalismus a regionální literatura (2007); Życie literackie na Zaolziu 1920–1989 (pl. 2008); Současná česká literatura I/1 (2008); Identita v literatuře českého Těšínska. Vybrané problémy (2009); Literatura a hudba I/1,2 (2009, vš. skripta); Hledání kořenů. Literatura Krnovska a její představitelé. I. díl. Od středověku po interetnické vztahy v literatuře 20. století (2009); Hledání kořenů. Literatura Krnovska a její představitelé. II. díl. Od národního obrození do současnosti (2010); Fryderik Chopin v české literatuře (2013); Władysław Sikora. Monografie (2015); Identita v literatuře Těšínska (2015); Henryk Jasiczek. Monografie (2016).
Příspěvky ve sbornících: Krnovsko: Vlastivědné kulturní neperiodikum (1993); Literatura a region (1995); Literatura v literatuře (1995); Literatura v českém a polském Slezsku = Literatura na Śląsku czeskim i polskim (1996); Normy normalizace (1996); Současné vztahy české a polské literatury = Współczesne kontakty literatury czeskiej i polskiej (2001, za kol. aut., též red.); Česká a polská emigrační literatura = Emigracyjna literatura czeska i polska (2002, též red. s M. Tichý); Tajemství z podzemí: Podivuhodné osudy dvojic (2002); U zródel sensu (U pramenů smyslu) (Racibórz, 2003); Česká a polská samizdatová literatura = Czeska i polska literatura drugiego obiegu (2004, též red. s M. Tichý); Dům v české a polské literatuře = Dom w literaturze czeskiej i polskiej (2009, též ed.); Moře v české a polské literatuře = Morze w literaturze czeskiej i polskiej: materiały z międzynarodowej konferencji naukowej (2009, též ed.); Evropská dimenze české a polské literatury = Europejski wymiar literatury czeskiej i polskiej (2011, též ed.); Rozumíme si navzájem?: možnosti reflexe minulosti v současnosti v české a polské literatuře, jazyce a kultuře 20. století (2011, též ed.); K literárnímu životu polské národnostní menšiny v Českém Těšíně po druhé světové válce, in M. Borák (ed.): Český Těšín. Válečné a poválečné osudy města (2011); Fryderyk Chopin v české literatuře, in L. Martinek (ed.): Evropská dimenze české a polské literatury – Europejski wymiar literatury czeskiej i polskie (2011); K literární tvorbě spisovatelů řecké národnostní menšiny v Československu a České republice Praxitelise Makrise a Sotirise Joanidise, in Z. Zemanová – L. Pořízková (eds.): Cizinec – vyhnanec – přistěhovalec. Sborník příspěvků z mezinárodního sympozia Umění a kultury střední Evropy 2011 (2012); Znovuobnovená kulturní paměť Jeseníků, in I. Harák – P. Horký: Jazyk, literatura a region. Sborník z mezinárodní konference pořádané katedrou bohemistiky PF UJEP v Ústí nad Labem ve dnech 6. – 7. 11. 2011 (2012); Překlady Óndry Łysohorského do cizích jazyků, in I. Pospíšil – M. Zelenka (eds.): Kontexty literární vědy, sv. 3 (2012); Óndra Łysohorsky – regionální autor, nebo lašsko-evropský básník?, in L. Martinek a kol.: Od dialektů k literárním jazykům v Evropě – Od dialektów do języków literackich w Europie (2012); Regionalismus a regionální literatura z hlediska literárně-komunikačního aspektu, in J. Kubíček – P. Michna (eds.): Paměť míst. Vlastivědná práce na Moravě, suppl. 1, 2013; Wilhelm Przeczek jako dramatik, in L. Martinek (ed.): Divadlo v české a polské literatuře – Teatr w literaturze czeskiej i polskiej. Sborník z mezinárodní konference konané 15. – 16. 11. 2005 v Opavě (2015), dostupné též z: https://literaturanaslu.files.wordpress.com/2015/04/divadlo.pdf; „Vracím se, tedy jsem.“ Nad poezií Bonifacyho Miązka, in J. Heczko – L. Martinek (eds.): Česká a polská poezie po roce 1989 – Poezja czeska i polska po 1989 roku. Sborník z mezinárodní konference konané 10. – 11. 11. 2004 (2015), dostupné též z: http:// literatura.fpf.slu.cz/?p=388; K pojetí estetické hodnoty v díle Jana Mukařovského a jeho následovníků (se zvláštním zřetelem k problematice mezitextovosti), in L. Martinek a kol.: Český a polský strukturalismus a poststrukturalismus – historie a současnost – Strukturalizm i poststrukturalizm czeski i polski – historia i współczesność (2015).
Uspořádal, vydal, redigoval (výběrově): J. Daehne: Gramofon v okně: verše z let 1975–1981 (1995) + Zelený brevíř: z veršů let 1988 až 1992 (1995) + Podobizny krajiny: z veršů let 1993 a 1994 (1996); D. Cvek: Krajina v přízemí (1995); F. A. Šípek: Když zrno tluče křídly (2000); Země žulových křížů I. (2000; ed. s kol. aut.); F. A. Šípek: Když zrno tluče křídly (2000, redakce); Literární věda na prahu 21. století – Nauka o literaturze u progu XXI stulecia (2000, redakce s M. Mikuláškem); W. Przeczek: Kniha úrody (2001, ediční poznámka, heslo autora + redakce s J. Kubiczkem); J. Urbanec: Bibliografie 1960–2001 (2001, redakce a rejstřík); L. Martinek: Co patří Večernici – Sekrety Gwiazdy Wieczornej (2001, ediční poznámka + redakce spolu s K. Kaszperem); S. Franczak: Dotek lásky (2001, redakce, biografická poznámka); Současné kontakty české a polské literatury – Współczesne kontakty czeskiej i polskiej literatury (2001, redakce, anotace); Česká a polská emigrační literatura – Emigracyjna literatura czeska i polska (2002, anotace  + redakce s M. Tichým); Atlantida severu. Miniantologie mladé poezie z Jeseníků, 2002, č. 10 – příloha; V. Blucha: Velký požár (2002, poznámka na přebalu, lektorát rukopisu); D. Tomasz Lebioda: Descartova lebka (2003, překlad a redakce, doslov); L. Soldán: Výběrová bibliografie (2003, redakce a medailon); Česká občanská společnost a modely demokracie v 21. století (2003, redakce s M. Tichým); D. Kostewiczová: Anatomie chvíle (2003, redakce s J. Damborským a J. Vitoněm); N. Chadzinikolau: Poezie. Poezje. Ποιήματα (2003, redakce s J. Vitoněm); U zródel sensu [U pramenů smyslu]: Lesmian, Hrabal, Schulz (2003, red. s. J. Nowakem a M. Rapnickim); W. Kostrzewa: Bílé tango – Białe tango (2004, redakce s J. Vitoněm); Česká a polská samizdatová literatura – Czeska i polska literatura drugiego obiegu. Sborník z mezinárodní vědecké konference konané v Opavě 13.–14. 11. 2002 (2004, redakce s M. Tichým + anotace); B. Miązek: Návrat (2005, redakce s M. Červenkou a F. X. Halašem + překlad, doslov, medailon autora); D. T. Lebioda: Tajemství papeže (2005, překlad, redakce, ediční poznámka); M. Černý: Krajina v samotách slova (2005, redakce s M. Černým); E. Lipska: Chvíle nepozornosti (2006, redakce s J. Vitoněm); Obraz minulosti v současné české a polské literatuře – Obraz przeszłości we współczesnej literaturze czeskiej i polskiej (2006, s J. Heczkem); D. Muchová: Motýli slov (2007, redakce s J. Vitoněm); M. Písková: Úvod do světové literatury I., II. (2007, lektor publikace); M. Písková: Slovenské etudy (2007, lektor a redaktor publikace); M. M. Tytko: Setkání s Jiným (2009, redakce s J. Červenkou a J. Vitoněm); Hledání kořenů. Literatura Krnovska a její představitelé. I. díl. Od středověku po interetnické vztahy v literatuře 20. století. (2009, redakce s J. W. Königem); J. Daehne – J. Molęda: Radobýl (Radobyl) – Horyzont zdarzeń (Obzor událostí) (2010, redakce s L. Zakopalovou + editor); Dům v české a polské literatuře – Dom w literaturze czeskiej i polskiej. Sborník z mezinárodní vědecké konference konané na Slezské univerzitě v Opavě Opava 14. – 15. listopadu 2006 (2009, editor); Moře v české a polské literatuře – Morze w literaturze czeskiej i polskiej. Sborník z mezinárodní vědecké konference konané na Slezské univerzitě v Opavě 13. – 14. 11. 2007 (2009, editor); Hledání kořenů. Literatura Krnovska a její představitelé. II. díl. Od národního obrození do současnosti (2010, redakce s J. Gregarem); Rozumíme si navzájem? Možnosti reflexe minulosti v současnosti v české a polské literatuře, jazyce a kultuře 20. století (2011, editor a redaktor); E. Křenek: Elegie pro Olinku. Koláž vzpomínek a úvah (2011); Korespondence Františka Antonína Šípka s Janem Skácelem a Hostem do domu, in Sborník bruntálského muzea (2011); Evropská dimenze české a polské literatury – Europejski wymiar literatury czeskiej i polskiej (2011); Země žulových křížů. Antologie poezie z Jesenicka II., in Sever, západ, východ,v. 4 – Jeseníky (2011, výběr ukázek poezie, heslář, redakce spolu s T. Sukem); P. Španger: Kryštof (redakce textu povídky s B. Správcovou+ autorský medailon;) Tvar 2012, č. 12; J. Daehne: Sedm semen z Jidášova stromu (2012); L. Martinek a kol.: Od dialektů k literárním jazykům v Evropě – Od dialektów do języków literackich w Europie (2012); J. Klimsza: Pes bez srsti (+ autorský medailon): Kruje, Nahý pes, Sen z 12. dubna ráno – Gagarinovo výročí, Weles 2013, č. 51–52; Divadlo v české a polské literatuře – Teatr w literaturze czeskiej i polskiej. Sborník z mezinárodní konference konané ve dnech 15. – 16. 11. 2005 na Slezské univerzitě v Opavě (2015, redakce s J. Heczkem), dostupné z: https://literaturanaslu.files.wordpress.com/2015/01/divadlo.pdf; Česká a polská poezie po roce 1989 – Poezja czeska i polska po 1989 roku. Sborník z mezinárodní konference konané 10. – 11. 11. 2004 (2015, ed. s J. Heczkem), dostupné z: http://literatura.fpf.slu.cz/?p=388; L. Martinek (ed.): J. Urbanec: vědecký profil a výběrová bibliografie (2015); L. Martinek a kol.: Český a polský strukturalismus a poststrukturalismus – historie a současnost – Strukturalizm i poststrukturalizm czeski i polski – historia i współczesność (2015).

LITERATURA

Studie a články: I. Kolářová: Noviny Slezské univerzity 1998, č. 1; L. Przeczek: Noviny Slezské univerzity 1999, č. 5; (re): Noviny Slezské univerzity 2003, č. 4; Š. Dvořáková: Noviny Slezské univerzity 2003, č. 1.
Recenze: Co patří Večernici – Sekrety Gwiazdy Wieczornej: M. Tichý, Noviny Slezské univerzity 2001, č. 1; M. Blahynka, Haló noviny 28. 11. 2001; L. Soldán, Sedmá generace 2001, č. 12; P. Čermáček, Host 2002, č. 6; J. Staněk, Tvar 2002, č. 13; I. Motýl, Protimluv 2002, č. 4;  Z. Janík, Mosty 2002, č. 12; L. Muška, Weles 2002, č. 14; K. Strávník, Psí víno 2002, č. 20; P. Cekota, Psí víno 2002, č. 20; I. Horák, Psí víno, č. 20 * Polská literatura českého Těšínska po roce 1945: Z. Smolka, Česká literatura 2005, č. 3; I. Harák, Svět literatury 2006, č. 33; I. Pospíšil, Sborník prací filozofické fakulty brněncké univerzity. Slavica litteraria. Řada literárněvědné slavistiky (X) 2005, č. 8; V. Žemberová, Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Slovanské studie – Studia Slavica 2007, č. 11; M. Blahynka, Obrys – Kmen 2004, č. 50; L. Soldán, Duha 2005, č. 1; P. Hrbáč, Weles 2005, č. 21; V. Burian, Listy 2005, č. 3; M. Slowiaczek, Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Slovenské studie – Studia Slavica 2006, č. 10 * Polská poezie českého Těšínska po roce 1920: M. Blahynka, Obrys – Kmen 2007, č. 17; J. Zarek, Česká literatura 2007, č. 3; I. Harák, Usta ad Albim Bohemica 2007, č. 1; L. Štěpán, Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity. Slavica litteraria. Řada literárněvědné slavistiky (X) 2007, č. 10; H.–Ch. Trepte, Slavia 2007, č. 4; M. Kuklová, Wiener Slavistisches Jahrbuch 2008, č. 54 * Region, regionalismus, regionální literatura: I. Bogoczová, Bohemistyka 2009, č. 1; H.-Ch. Trepte, Slavia 2011, č. 1 * Identita v literatuře českého Těšínska: L. Kněžourková, Slovanský přehled 2010, č. 1–2; V. Burian, Listy 2009, č. 6; H.-Ch. Trepte, Brünner Beiträge zur Germanistik und Nordistik 2012, č. 1–2; K. Jaworski, Zwrot 2015, č. 9; K. Jaworski, Kulturní noviny 2015, č. 40 * Hledání kořenů. 1. díl: L. Muška, Akord 2011, č. 3; J. Kubíček, Vlastivědný věstník moravský 2010, č. 1; Z. Janík, Dokořán 2009, č. 52; I. Dorovský, Sborník bruntálského muzea. Bruntál (2010); Z. Stala, Media, kultura, komunikacja społeczna 2011, č. 7; J. Waldnerová, Kontexty kultúry a turizmu 2010, č. 1 * Hledání kořenů. 2. díl: J. Kubíček, Sborník bruntálského muzea (2012); J. Kubíček, Vlastivědný věstník moravský (2011); L. Muška, Akord 2012, č. 3 * Jsi mé signifié – Jesteś moim signifié: I. Harák, Dobrá adresa 2013, č. 9; B. Widera, Śląsk 2013, č. 5 * Władysław Sikora. Monografie: I. Harák, Dobrá adresa 2015, č. 6; M. Hrabal, Kulturní noviny 2015, č. 35; S. Taboł, Studia Slavica 2015, seš. 2 * Fryderyk Chopin v české literatuře: A. Vatulíková, Půlnoční expres 2013, č. 12; J. Hanousek, Protimluv 2013, č. 3–4; P. Horký, Listy 2013, č. 6; Cz. Rudnik, Zwrot 2013, č. 9; P. Horký, Wien. Wiener Chopin-Blätter, Zeitschrift der Internationalen Chopin-Gesellschaft in Wien (2015, přel. E. Boková); K. Tałuć, Śląsk 2014, č. 1; K. Bilica, Ruch Muzyczny 2014, č. 3; K. Kałwak, Bohemistyka 2014, č. 4, P. Horký, Slavica Wratislaviensia, Acta Universitatis Wratislaviensis, č. 3594 (2015).
Rozhovory: (re), Noviny Slezské univerzity 2002, č. 1; I. Augustin, Noviny Slezské univerzity 2010, č. 3–4; M. Novotný: Noviny Slezské univerzity 2011, č. 2.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Martinkova básnická prvotina ukazuje svého autora trochu jinak, než jak jsou jeho studenti zvyklí ho vnímat za katedrou: jako básníka nostalgie i společenského apelu, a rovněž jako jednoho z dělníků na onom mostě mezi národy a kulturami.
M. Tichý: Co patří Večernici Libora Martinka?, Noviny Slezské univerzity 2001, č. 1, s. 18.

Nebýt českých a zároveň polských textů básní, ono by to na knížku nevydalo, řekne někdo. Domnívám se však, že právě v této „dvojtextovosti“ spočívá podnětnost knížky.
L. Soldán: Zase jedno básnické vyznání, Sedmá generace 2001, č. 12, s. 21.

Na poezii Libora Martinka (1965) si vážím především jeho upřímnosti. Když se mi dostala do rukou jeho první knižně vydaná sbírka Co patří Večernici – Sekrety Gwiazdy Wieczornej (Opava 2001), nalezl jsem v ní to, co jsem uviděl vepsané do rysů autorovy tváře na fotografii na obálce, tedy poctivý úmysl, vážnost, snahu po vyslovení toho, co v šumu různých povrchních debat často zaniká, tedy citlivost pro vnímání okamžiku.
P. Cekota: Co patří Večernici, Psí víno 2002, č. 20, s. 20.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (pk), 8. 3. 2016 (ad)
Aktualizace bibliografie: 21. 6. 2014 (pk)

Markéta PILÁTOVÁ

Napsat komentář

* 1. 2. 1973 Kroměříž

Pilatova, Marketa (foto) - KopieStudovala latinu a historii na FF UP, po získání bakalářského titulu (1994) nastoupila na magisterské studium romanistiky a historie, které úspěšně  absolvovala roku 1998. Následujících šest let na mateřské fakultě pracovala jako odborná asistentka. Vyučovala např. literární překlad a sama se v té době věnovala překládání. Z období studií a pozdějšího působení na univerzitě Pilátová zmiňuje silný inspirační vliv romanisty Jiřího Černého a historika Jiřího Chalupy. (D. Kaprálová, [online] iDnes.cz, 1. 12. 2009.) V letech 2001–2003 působila jako lektorka na katedře slavistiky v Granadě ve Španělsku. V rozhovoru pro iDnes Magdaléně Havlíkové na otázku „Kdy se rozhodla věnovat psaní?“ odpověděla: „Pracovala jsem jako odborná asistentka na Univerzitě Palackého v Olomouci. Při výměně učitelů mezi univerzitami jsem se dostala do Španělska a uvědomila jsem si tam, že mě velmi baví psát reportáže.“ (M. Havlíková, [online] OnaDnes.cz, 20. 4. 2010.) Novinářskou kariéru zahájila v týdeníku Respekt, kde v letech 2007–2008 pracovala jako vedoucí zahraniční redakce. Následně pět let učila češtinu potomky Čechů, kteří emigrovali z Československa do Brazílie a Argentiny, a to v brazilském státě Mato Grosso do Sul, dále v Sao Paulu a Buenos Aires. Před dalším pobybem v Brazílii nedlouho pracovala v kulturním oddělení pražského Institutu Cervantes. V Respektu, Salonu (literární příloze Práva), Lidových novinách a dalších českých médiích publikuje eseje, reportáže, literární recenze, povídky a autorské sloupky. Její povídky vysílal také Český rozhlas 3 (stanice Vltava). Do češtiny přeložila román mexické spisovatelky Normy Lazo s názvem Věřící (2001) a také knížku pro děti Tajný život blech (2010) od argentinských autorů Alberta Peze a Roberta Cubillase. Dalším překladatelským počinem Pilátové byl jazykový převod kultovního argentinského komiksu Ricarda Linierse Macanudo (2011). Je vdaná za redaktora týdeníku Respekt Jiřího Sobotu.

Na poli krásné literatury knižně debutovala v roce 2007 románem Žluté oči vedou domů.  Protagonistkami útlé knížky jsou čtyři ženy, jejichž příběhy se protínají. Základní linii tvoří milostný vztah české úřednice Marušky a dvojího agenta Jaromíra, který za komunistického režimu emigroval do Brazílie a tam se oženil. Přesto s Maruškou udržuje dlouhá léta korespondenční kontakt. Vyústění milostného trojúhelníku graduje po Jaromírově sebevraždě, kdy jeho brazilská manželka Luiza přijíždí do Prahy, aby se s Jaromírovou někdejší milenkou seznámila. Obě ženy se spřátelí a fabulačn linka se paradoxně uzavírá, když se Luiza rozhodne strávit zbytek života v Praze, kde se zamiluje do otce další z protagonistek, zatímco usedlá Maruška je odhodlána natrvalo vycestovat do Brazílie. Druhou linii románu tvoří vztah dvou mladších žen ze smíšených česko-brazilských rodin. Lena, která žije na ranči, se po smrti snoubence rozhodne odcestovat do Prahy, rodné země své matky. Zde se potká se svou bývalou kamarádkou Martou, která odešla do Čech kvůli napjaté rodinné atmosféře. Marta nakonec nachází partnera v českém psychiatrovi a po krátké cestě do Brazílie s ním zůstává v Česku. Lena se vrací na brazilský ranč a rozhodne se žít se správcem svého majetku. Románovou výpověď tvoří mozaika monologických promluv, v nichž se střídají jednotlivé hrdinky příběhu a jeden muž (Jaromír). Z líčení exotického prostředí je patrné, že ho autorka velmi dobře zná. Komorní příběhy plynou bez výrazných dějových zvratů, což zesiluje motivy osamocenosti a touhy po domovském ukotvení vlastní existence. Časté retrospektivní pasáže osvětlují důvody nespokojenosti s dosavadním životem i jeho nehybnou strnulost, která ústí v přijetí vlastní identity, smíření, popř. v nalezení nového směru. Motiv žlutých očí odkazuje k životní energii, síle čelit překážkám na cestě za svým štěstím. Debut Pilátové byl recenzenty přijat jako zralá próza a získal nominaci na cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého. Kniha byla přeložena do němčiny, nizozemštiny, polštiny, portugalštiny a španělštiny. Dvanáctidílnou stejnojmennou rozhlasovou četbu podle románu připravila pro Český rozhlas Kateřina Jirkalová v roce 2008.

Autorčin druhý román Má nejmilejší kniha byl taktéž nominován na cenu Magnesia Litera a Cenu Josefa Škvoreckého. Jeho dějová osa je těžko specifikovatelná, protože Pilátová předložila čtenáři spleť příběhů osmi postav. Hlavním dějištěm je hadí institut ve Velkém městě v Jižní Americe. Vypravěčem a jednou z postav je Ten, který tetuje, člověk, který utrpěl ztrátu paměti a jenž při výkonu řemesla vypráví příběhy z knihy slovanských pohádek. Motiv evropské kultury se protagonistům jeví jako exotický, stejně tak pro českého čtenáře je exotické prostředí a kultura zachycené v románové výpovědi. Dalšími postavami jsou arogantní a chladnokrevný zakladatel a vedoucí hadího institutu Michael Vidal, indiánská venkovská dívka Pajita, která rozumí řeči hadů, rovněž Pták, chlapec ze slumu, či Otto, psychiatr polsko-židovského původu. Leitmotivem je had se svými četnými a napříč kulturami se opakujícími symbolickými významy. Archetypální kolize pak ve spletenci příběhů představují konečnost života, nesmrtelnost a potřeba vyrovnat se s vlastní minulostí. Významná role je přisouzena rovněž prostředí jihoamerického města a divoké přírody. Atmosféra tamní kultury je v textu prezentována velmi barvitě s větším důrazem na mytické atributy a sociální specifika. Pilátová touto knihou (v roce 2012 přeloženou do němčiny) částečně navazuje na dlouhou tradici magického realismu. V rámci její prozaické tvorby je potřeba zmínit také povídkovou tvorbu, kterou publikuje především v kulturní příloze Salón deníku Právo. Zde otiskla např. povídky Zlatá kobra, Dlužníci, Cikánský zvyk a další. Knižně vyšla její povídka také v souborech Moře a pláž a Celý život budem šťastný… nakladatelství Listen. V roce 2011 se Pilátová představila rovněž jako básnířka. Sbírka Zatýkání větru těží obdobně jako obě prozaická díla převážně z autorčina pobytu v Brazílii a Španělsku, ale nalezneme v ní také básně o návratu domů a o českých kořenech. Formálně se básně Pilátové blíží jejím prozaickým textům, volné verše variují nejeden motiv známý v prozaickém provedení. Písňovost textů podporuje refrénovitá strukturace, respektive částečné obměňování vybraných motivů. (Některé básně ze souboru se staly textovými podklady pro písně zpěvačky Moniky Načevy.)

Samostatnou kapitolu literárního působení Pilátové představuje tvorba pro děti. Na svém kontě má již čtyři úspěšné prozaické tituly z této oblasti. Prvním počinem se stala kniha Víla Vivivíla a stíny zvířat, vyprávějící příběh vyhoštěné vílí holčičky, která se vydává do nebezpečného světa lidí, aby zde našla přátele a společně mohli zabránit pašování exotických zvířat. Kniha přímočaře poukazuje na špatné modely chování rodičů vůči svým dětem. Pilátová zde pracuje s postavou handicapovaného dítěte, jako je nevidomá Ema, která má vodícího psa, a přesto se s dětmi účastní dobrodružství. Také protagonistka je spíše antitezí klasických pohádkových víl. Je krátkovlasá a nosí kalhoty. O rok později Pilátové vyšly hned dvě knihy určené dětem. Kiko a tajemství papírového motýla byla nominována na cenu Magnesia Litera. Protagonistkou příběhu je japonská holčička Kiko, která jezdí s tatínkem, restaurátorem knih, po celém světě a přijíždí i do České republiky, respektive do Kroměříže. Kiko začíná chodit do školy a seznamuje se s cizími dětmi, jejichž jazyku příliš nerozumí, a  proto s nimi komunikuje pomocí skládaček origami. Tatínek restauruje knihu v Kroměřížském zámku, z níž se vytrácí barevný obraz. Kiko se dozvídá o skrytém životě na zámku a rozhodne se s ostatními dětmi osvobodit všechny uvězněné duchy. Fantastický příběh autorka využila, aby na jeho pozadí, pomocí empatie nastínila problematiku kulturní odlišnosti, jazykové bariéry a xenofobie.

Víla Vivivíla a piráti Jižního moře navazuje na předchozí vyprávění: zachráněným zvířátkům je ve vílí bažině zima, a proto musí parta v čele s Vivivílou vymyslet řešení. Vedle známých postav zde autorka začleňuje také postavu olomoucké babi Bóži, optimistky, která mluví příznačným hanáckým dialektem. Pohádka Jura a lama pojednává o klukovi Jurovi, který se svými dvěma mámami žije na farmě v horách Jestřábníkách. Knihu pro děti vystavěnou na netradičním rodinném modelu ilustrovala Dora Dutková a její vydání podpořil Česko-slovenský ženský fond v rámci projektu zviditelňování stejnopohlavních rodin a dětí v nich. Kontroverzní téma se promítlo i do polarizace recenzních ohlasů. Obecně lze o Pilátové tvorbě pro děti konstatovat, že otevírá a citlivě přibližuje dětem témata, která nejsou příliš častým námětem dětských knih, např. jazyková a kulturní bariéra, týrání dětí, diskriminace handicapovaných, nebo život v homosexuální rodině. Ohlasy její tvorby se shodují, že tato citlivá a problematická témata dokáže dobře začlenit do jinak strhujících a dějem nabitých dětských příběhů. Aniž by si to malí čtenáři uvědomovali, jsou vedeni ke vzájemné toleranci, která je jim v dílech Pilátové předkládána jako samozřejmý a fungující model chování. Tvorba Pilátové je originální především tím, jak didaktický cíl dokáže zamaskovat prvky atraktivními pro malé čtenáře. Působivost jejích knih pak umocňuje jejich výtvarné provedení. Próza Gorilí táta je zařazována do tvorby pro děti a mládež, ovšem z ohlasů vyplývá, že ji čtou s potěšením také dospělí čtenáři (viz recenze na Klubknihomolů.cz). Jedná se o útlou knihu vzniklou na základě rozhovorů Pilátové s Markem Ždánským, gorilím tátou, bývalým ošetřovatelem primátů z pražské ZOO. Ústředním tématem textu jsou osudy gorily Moji doplněné o příhody ze života ostatních primátů, o něž ošetřovatel pečoval. Text je prosycen humorem, ale dochází i na smutné okamžiky v životě zvířat. Knihu ilustroval Daniel Michalík.

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Žluté oči vedou domů (R 2007, též e-book 2011); Má nejmilejší kniha (R 2009, též e-book 2011); Zatýkání větru (PP 2011); Tsunami blues (R 2014, též e-book 2014); Kulaté rámy slov (PP 2015); Hrdina od Madridu (P 2016).
Tvorba pro děti: Víla Vivivíla a stíny zvířat (2009); Kiko a tajemství papírového motýla (2010); Víla Vivivíla a piráti jižního moře (2010); Jura a lama (2012); Gorilí táta (s Markem Ždánským, 2013); Kiko a tulipán (P 2016).
Příspěvky v antologiích: Moře a pláž (2012, též e-book 2012); Celý život budem šťastný… (2012, též e-book 2012); Miliónový časy. Povídky pro Adru (2014, též e-book 2014); V. Holcová: Na dosah ruky/Within Hand’s Reach (2015, též bibliofilie 2015).
Překlady: N. Lazo: Věřící (2001); R. Liniers: Macanudo (komiks 2010); Macanudo 3 (komiks 2013); Macanudo 4 (komiks 2013); Macanudo 5 (komiks 2014); Macanudo 6 (komiks 2014); Macanudo 7 (komiks 2014).

LITERATURA
Studie a články: J. Topol: Lidové noviny 27. 1. 2010; A. Horáčková: MfD 25. 2. 2010; A. Horáčková: MfD 25. 2. 2011; L. Machala: 3 x 2 = ?: Nad prózami Hany Andronikové, Markéty Pilátové a  Petry Soukupové, in Česká literatura v perspektivách genderu: IV. Kongres světové literárněvědné bohemistiky. Jiná česká literatura (2010); K. Kubíčková: MfD 15. 8. 2011; B. Kostřicová: Třikrát Markéta Pilátová, in Bohemica Olomoucensia – Linguistica 2010, č. 3; P. Mandys: Týden 2007, č. 50; K. Jirkalová: Týdeník Rozhlas 2008, č. 42; P. Mandys: Přítomnost 2008, (Jaro); M. Balaštík: Host 2009, č. 2.
Recenze: Žluté oči vedou domů: O. Horák, Lidové noviny 1. 10. 2007; J. Rauvolf, Instinkt 2007, č. 39; M.  Nyklová, Knižní novinky 2007, č. 19; J. Šícha, Literární noviny 2007, č. 41; B. Gregorová, A2 2007, č. 42; P. Sladký, A2 2007, č. 44; L. Česálková, Literární noviny 2007, č. 46; (wc), Dějiny a současnost 2007, č. 11; Vl. Karfík, Xantypa 2007, č. 12; A. Haman – A. Cermanová, Tvar 2008, č. 1; D. Kaprálová, MfD 18. 1. 2008; L. Přeček, Host 2008, č. 4; Vl. Novotný, Český jazyk a literatura 2007/2008, č. 5; K. Horáčková, LitENky 2008, č. 5/6 * Má nejmilejší kniha: K. Jirkalová, Lidové noviny 7. 10. 2009; I. Srbková – M. Nyk­lová, Knižní novinky 2009, č. 22; P. Hrtánek, Host 2009, č. 10; Š. Kučera, Právo 10. 9. 2009, příl. Salon; T. Marečková, Nový Prostor 2010, č. 346; V. Karfík, Xantypa 2010, č. 3; V. Karfík, Týdeník Rozhlas 2010, č. 10; A. Vondřichová, A2 2010, č. 7; K. Kubová, LitENky 2009, č. 1; B. Majerová, LitENky 2010, č. 3; V. Novotný, Český jazyk a literatura 2009/2010, č. 4; M. Ljubková, Souvislosti 2010, č. 1; M. Vajchr, Revolver Revue 2010, č. 79; P. Janoušek, Tvar 2011, č. 4 * Víla Vivivíla a stíny zvířat: M. Švagrová, Lidové noviny 17. 3. 2010 * Kiko a tajemství papírového motýla: I. Matějka, Literární noviny 2010, č. 50; R. Kopáč, MfD 23. 12. 2010; J. Šrámková, A2 2011, č. 2; M. Otterová, Tvar 2011, č. 5; D. Iwashita, Hospodářské noviny 1. 4. 2011 * Jura a lama: K. Kubíčková, MfD 11. 5. 2012; Š. Kučera, Právo 31. 5. 2012, příl. Salon * Zatýkání větru: P. Odehnal, Host 2011, č. 8; T. Čada, H_aluze 2011, č. 17; A. Misař, Tvar 2012, č. 4 * Gorilí táta: K. Kubíčková, MfD 25. 6. 2013, příl. City Dnes, č. 6.
Rozhovory: J. Topol, Lidové noviny 6. 11. 2009, příl. Pátek; Š. Kučera, Právo 17. 12. 2009, příl. Salon; J. Švecová, Týdeník Rozhlas 2010, č. 13; Fr. Cinger, Právo 5. 3. 2011; A. Horáčková, MfD 14. 3. 2011; O. Horák, Lidové noviny 2. 10. 2007; J. Peňás, Týden 2007, č. 48; K. Horáčková, LitENky 2008, č. 5/6.

UKÁZKY Z OHLASŮ


Žluté oči vedou domů překračuje [sic] i další hranice, za které se většinou odváží jen lehké čtivo – přes těžké doby a osudy, které zobrazuje, je její vyznění veskrze pozitivní. Každá z postav se [sic] nakonec najde své místo, svůj domov. Próza je také chválou mnohdy zesměšňovaného ženského přátelství, umění naslouchat a vzájemné solidarity. Tuto ódu však Pilátová zvládla, aniž by měla tendenci jakkoli znevažovat mužskou část populace. I v tomto ohledu se autorce daří udržet křehkou rovnováhu, tak typickou pro všechny vrstvy této prózy.
K. Jirkalová: Křehká rovnováha Markéty Pilátové, Týdeník Rozhlas 2008, č. 42, s. 10.

Nevelká knížka s provokativně růžovým přebalem se téměř jistě nestane pultovým hitem a dost možná bez vzruchu prošumí (či už prošuměla) recenzními rubrikami časopisů. Debut je to ale dobrý, ne-li výborný, a Markéta Pilátová není „nadějí“, jak se u debutantů s oblibou praví, ale zajímavou zralou prozaičkou. Snad ví, kým v temnotě je… a ještě nám to dá poznat.
A. Cermanová: Kým v temnotě vlastně jsme, Tvar 2008, č. 1, s. 2.

Pilátová v románu exponovala rozporuplnou jihoamerickou skutečnost: megapoli (něco mezi Sao Paulem a Riem) a za jejími hranicemi nekonečnou přírodu s tradičním společenstvím živého s neživým, život lidí s přírodou. Město, prales, pouště, pampa. Ona megapole, výron globalizace uprostřed mytického světa, představuje stejně živelný růst, je v ní vše, technologie i bída, tragika lidských osudů, rafinovaná krutost primitivního zločinu. I lidskost, jež vyzařuje z Pajity, „hadí ženy”. Nelze tu ani náznakem charakterizovat polomytickou krajinu s hadím propletencem postav a dějů, jež jsou napsány s obdivuhodnou stylistickou bravurou. Nezbývá než číst.
V. Karfík: Žena, která rozumí hadům, Týdeník Rozhlas 2010, č. 10, s. 18.

V próze jde hodně také o lásku – o její hledání a nalezení, i to však vede přes bolestné sebeuvědomění. Má nejmilejší kniha Markéty Pilátové přináší důkaz o nadčasové aktuálnosti silného příběhu. Epicky bohaté vyprávění má čtenáři i v dnešní postmoderní době co říci.
I. Srbková – M. Nyklová: Dvakrát o jedné knize, Knižní novinky 2009, č. 22, s. 23.

Punková pohádka hispanistky, novinářky a spisovatelky Markéty Pilátové (*1973) je svěží, moderní, úsporným, nicméně bohatým jazykem napsané čtení, jaké uchvátí bystré děti a jímž nepohrdne dospělý. Pokud se mu dostane do ruky, bude možná muset svým ratolestem leccos vysvětlit – a o to je ten text cennější. Nejen pro fantazii, kterou probouzí, nejen pro fantaskně zelenkavé ilustrace Jakuba Zicha, ale také pro nutnost odpovědí, jaké si vynucuje. Dobře těm dospělým tak.
M. Švagrová: Tahle knížka dospělým nefandí: Markéta Pilátová připravila ve svých punkových pohádkách past na rodiče, Lidové noviny 17. 3. 2010, s. 8.

Obraz japonské dívenky Kiko má kontury možné aktuální podoby dětství. Dítě bez jediného domova, dítě bez trvalé přítomnosti obou rodičů, bez trvalejších vazeb k vrstevníkům. Dítě, které je impulsy stále nových a nových prostorů (cestuje s tatínkem po celém světě) v proudu poznávání a nových, zatím pozitivních zážitků. Tak mohou vidět Kiko čeští čtenáři. Její příběh přes určité náznaky kamarádství s Evou a Lukášem je přece jen příběhem osamělého dítěte, jehož individuální situace na sebe strhává pozornost a zvláště v tak krátkém textu nedává prostor hlubší reflexi sociálního či kulturního kontextu. V tomto smyslu může knížka nás dospělé vést k zamyšlení, zda takový obraz dětství neskrývá i odvrácenou stranu.
O. Kubeczková: Pilátová, Markéta: Kiko a tajemství papírového motýla, [online] iLiteratura 24. 2. 2011. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/27825/pilatova-marketa-kiko-a-tajemstvi-papiroveho-motyla.

Ačkoliv jsme u Markéty Pilátové zvyklí spíše na tvorbu pro dospělé, musím se přiznat, že se mi její kniha pro děti líbí víc. Možná pro její Žluté oči vedou domů ještě dospěji. Na poli české prózy věnované dětem ale rozhodně udělala správný a obrovský krok kupředu.
L. Turecká: [online] Topzine 7. 2. 2011. Dostupné z: http://www.topzine.cz/vila-vivivila-a-pirati-jizniho-more-vila-vivi-se-vraci-tentokrat-v-roli-objevitelky.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Oficiální stránky autorky
Heslo na Wikipedie.cz
Medailon na Portálu iLiteratura.cz
Rozhovor na ČRo Radio Wave o knize Kiko a tajemství papírového motýla
Rozhovor na ČRo Radio Wave o knize pro děti Jura a lama
Pořad ČT24 také o knize Jura a Lama

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 21. 6. 2014 (pk), 5. 11. 2014 (ad), 22. 9. 2015 (ad)

Lubomír SMIŘICKÝ

Napsat komentář

* 12. 10. 1933, Rychlov u Bystřice pod Hostýnem

Smiřrcky, Lubomir (Foto) - KopieMládí prožil s rodiči a dvěma bratry v Dřevohosticích, v matčině rodné vesnici, v níž pracoval jeho otec jako učitel. Lubomír Smiřický vystudoval Gymnázium Jana Škody v Přerově (1945–1952) a posléze francouzštinu a španělštinu na FF UP (1952–1957). Po studiích pracoval v prostějovském Domu osvěty a potom v Olomouci jako redaktor krajového vysílání Československého rozhlasu. V 50. letech se také oženil. V Olomouci na katedře romanistiky působil jako odborný asistent (1963–1969) a šéfredaktor univerzitního časopisu FLP revue (1963–1964). V rámci svého odborného působení strávil rok a půl jako překladatel na Kubě (prosinec 1961 – květen 1963). Absolvoval také univerzitní stáž v rámci postgraduálního studia v Santiagu de Chille (1967). V roce 1969 získal na Univerzitě Karlově v Praze doktorský titul. Vzhledem ke svým protiokupačním aktivitám (např. při vysílání olomouckého rozhlasu) a postojům po srpnu 1968 musel v roce 1969 odejít i s manželkou a dvěma dětmi do švýcarského exilu. Zde od roku 1961 do roku 1980 pracoval v basilejské redakci prestižního Francouzského etymologického slovníku prof. Waltera von Wartburga. Jezdil na jazykové stáže do Francie a na sorbonnské kurzy. Po zastavení projektu se delší dobu živil příležitostným vyučováním ve večerních kurzech a posléze získal stálé místo středoškolského profesora francouzštiny a španělštiny na státní obchodní akademii v kantonu Basilej-venkov. V roce 1994 odešel do penze a trvale žije ve Frenkendorfu v kantonu Basel-Land. V různých časových intervalech se také vrací do Olomouce a Dřevohostic.

Fejetony a povídky Smiřický publikoval v časopisech Prostor Praha, Nový Polygon Praha a ZVUK. Další jeho beletristická tvorba zahrnuje dvě prozaické knihy vzpomínkového charakteru. První s názvem Einšpiglíček aneb Zrcátko k diskrétnímu nahlédnutí do osudů rodiny S. a příbuzenstva vyšla v roce 1999. Název je odvozen od příjmení starších generací rodiny a je vzpomínkovým vyprávěním o osudech členů několika pokolení jedné rozvětvené rodiny. Objemný svazek doplněný řadou rodinných fotografií vyšel v nákladu třiceti kusů a podle slov autora byl určen především rodinným příslušníkům a přátelům. Již zde se však setkáváme s příznačným způsobem zpracování látky, které charakterizuje také následující román. Vzpomínkové vyprávění není časově lineární, jedná se o sled příhod a vzpomínek, který obsahuje autorova paměť, a tyto části jsou doplněny a proloženy informacemi z kronik a jiných historických pramenů. Nejedná se tedy o kroniku rodu v pravém slova smyslu, ale spíše o cyklus povídek soustředěných vždy kolem několika asociativních motivů ze života rodiny. Již zde se autor profiluje jako poučený vypravěč, jehož vyprávění je navzdory adresnosti přístupné i širšímu čtenářskému okruhu. Druhou Smiřického knihou je román O mléku a strdí. Také tato kniha je částečně vystavěna na autobiografickém základě. Autor zde úročí svou zkušenost emigranta, jíž se kniha otevírá. Román je vyprávěním o osudech poměrně velkého množství postav, které se kumulují kolem dvou protagonistů Petra Lípy a Ediho Pleinera. Časově román zachycuje osudy lidí od prožitku druhé světové války až po současnost, přičemž je vyprávění prokládáno i exkurzy do dávnější minulosti. Životní pouť obou hrdinů není zaznamenána lineárně ani doslovně. V jednotlivých kapitolách autor zachycuje zásadní a pozoruhodné momenty ze života postav, přičemž časové roviny se poměrně rychle střídají. V souvislosti s pohnutými a událostmi 20. století a nelehkými okolnostmi, s nimiž se generace obou hlavních postav musela vyrovnávat, vyznívá název románu spíše ironicky. Pověstné mléko a strdí zde představují ideologické a nacionální tlaky či individuální životní rány. I přes celkově vážnou a spíše temnou atmosféru román nepozbývá humorné prvky. Autor se zde profiluje jako zkušený vypravěč s citem pro dramatickou vyváženost a sugestivní atmosféru. Román byl v roce 2009 vydán v autorově překladu také v němčině.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Einšpiglíček aneb Zrcátko k diskrétnímu nahlédnutí do osudů rodiny S. a příbuzenstva (1999); O mléku a strdí (2004).
Odborné: Lecturas: určeno pro posl. filosof. fak. Svazek 1 (s J. Černý, 1967).

LITERATURA

Studie a články: F. Všetička: O mléku a strdí, in Z paměti literární Olomouce (2004); Z. Smiřický: Pár střípků z rodinné mozaiky, in Z paměti literární Olomouce (2006); L. Machala: Olomoucké literární sady: Krátká procházka obdobím po roce 1989, Host 2012, č. 6.
Recenze: O mléku a strdí: (šim), Nové Přerovsko 2004, č. 45, V. Burian, Olomoucký den 2004, č. 51, nepodepsáno, Krok 2005, č. 1; B. Kolář, Krok 2005, č. 2; T. Koloc, Prostor 2005, č. 67/68.
Rozhovory: J. Sulovský, Životní příběh L. S., Český rozhlas Olomouc (2004); B. Matyáš, Rád jsem Vás poznal 2 (2010), msch, Lubomír Smiřický – vyvolavač příběhů, Portál městského úřadu Bystřice pod Hostýnem 8. 7. 2010.

UKÁZKY Z OHLASŮ

V románu O mléku a strdí jde o reflexi ztráty, hledání domova, který lze i nelze nalézt, ať už je to ten původní, daný dětstvím, nebo ten nový, poznamenaný exilem. Ve světě, kde se člověk neustále setkává s absurdními situacemi a nelze se jim bránit ani vyhnout, je těžko hledat nějaký smysl lidské existence. Tento životní pocit se však sám o sobě stává užitečnou zkušeností, kterou s L. Smiřickým sdílejí mnozí jeho vrstevníci. Je otázkou, zda podivná zkušenost druhé poloviny 20. století je jen kocovinou jedné generace, nebo stíhá ještě i ty, kdo v plné životní síle překročili magickou hranici roku 2000.
Nepodepsáno: Lubomír Smiřický: O mléku a strdí, Krok 2005, č. 1, s. 58.

Předeslat je třeba konstatování, že Lubomír Smiřický je lingvista, jemuž není neznámá síla slova a kterému je blízká logika řeči. Autor navíc nutí čtenáře spolupracovat – ne ve smyslu luštění rébusů, ale v rovině pointilistů, kteří malují skvrny, aby diváci viděli, co je z nich stvořeno, nebo v rovině mozaikářů, kteří sklíčky stvoří konkrétní svět. Smiřický vyplnil knihu příběhy, epizodami, situacemi, charakteristikami, vhledy, náznaky, dialogy, výpověďmi… knihu osídlil postavami, osůbkami, figurkami, naivkami, ratiem i city… Ale nejen to: dokázal čtenáře přesvědčit o zákonitostech, za nichž se vše rodí a v nichž vše zraje. Konečný sociální obraz republiky ve svém celku i v detailech je sugestivní a jeví se jakoby předem určený. A to dokonce i v případech, kdy je naprosto nečekaný. Říká se tomu mistrovská fabulace.
B. Kolář: Pozdní zralá prvotina Lubomíra Smiřického, Krok 2005, č. 2, s. 28.

Cesta Lubomíra Smiřického k beletristické výpovědi není ovšem tak náhodná a nečekaná, jak na první pohled vyhlíží. Má své domácí předsrpnové počátky, byť jsou to počátky nevědomé a podprahové. Počátky a okolnosti, jež Smiřického průběžně ovlivňovaly a formovaly. V první řadě je to už jeho studium na Filozofické fakultě olomoucké univerzity, kde v padesátých letech studoval španělštinu a francouzštinu. Ač se svým založením projevil především jako lingvista, nepochybně na něj měly vliv literatury obou těchto národů. A v ročníku samotném neustále narážel na spolužáky, kteří se už začínali literárně projevovat. Byl tu nenápadný a spíše uzavřený Dušan Žváček, jehož znal už z přerovského gymnázia. Byl zde Jiří Pištora, daleko okázalejší a poměrně rychle se prosazující. A v neposlední řadě tu byl nepomíjený enfant terrible Ivan Zaoral, básník a pravidelný návštěvník psychiatrických léčeben, jenž provokoval svými necudnými, ale neobyčejně kultivovanými verši.
F. Všetička: O mléku a strdí, in Z paměti literární Olomouce 2004, s. 224.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Rozhovor s Lubomírem Smiřickým na stránkách Bystřice pod Hostýnem
Vzpomínky Lubomíra Smiřického na Československý rozhlas Olomouc v 60. letech
Recenze B. Koláře na román O mléku a strdí zveřejněná na stránkách města Olomouce
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 21. 6. 2014 (pk)

Petr JOCHMANN

Napsat komentář

* 17. 04. 1951, Olomouc

Zdroj: Ondřej Kaštil

Zdroj: Ondřej Kaštil

V letech 1970–1975 studoval na katedře výtvarné teorie a výchovy na FF UP obor výchova a vzdělávání dospělých se zaměřením na výtvarné umění, od roku 1991 učí kresbu na katedře výtvarné výchovy PdF UP. V roce 1999 se habilitoval jako docent pro obor kresba. Samostatně vystavuje od roku 1978, kolektivně od roku 1973, patří k okruhu autorů Galerie Caesar na Horním náměstí v Olomouci. V literární oblasti se před rokem 1989 řadil k seskupení tvůrců kolem samizdatové edice Texty přátel. Byl jedním z prvních autorů tohoto okruhu, kterým byly po listopadu 1989 oficiálně vydány knihy.

Debutoval v roce 1990 nerozsáhlým svazkem Zápisky, po němž následoval soubor úvah a deníkových zápisů z let 1983–1990 s názvem Žebřík příliš krátký pro nebe. Ten je členěn na pět částí. První, s názvem Radějov 13. 12. 1983 (?), odkazuje k deníkové formě zápisu, avšak otazník za datací jistě není uveden náhodně – může vést k zamyšlení, zda zápis nebyl psán až později, kdy si autor již nebyl jist přesnou datací, nebo může být otazník náznakem toho, že situace zachycené v zápisu se mohly odehrát kdykoli a kdekoli, nebo třeba také vůbec ne. Zápis je psán v krátkých, úsečných, někdy pouze jednočlenných větách a autor užívá jednoduchého jazyka vystihujícího prostředí, o němž referuje (hospoda). Protagonista si všímá lidí v místnosti, slyší útržky jejich rozhovorů na banální témata a přemýšlí zde o literatuře (hojné citáty z různých literárních děl) a filozofii – vzniká napětí mezi prostředím a intelektuálním naladěním protagonisty: „Tady v té hospodě s umakartovým obložením stěn, s lidmi v pracovním, s bradavicemi na jednom nose, s bochníkem chleba pod jednou paží, kde taky sedím já a každou chvíli vybíhám na mráz vymočit se – tady je všechno. Chvíli mě to zneklidní. Připadá mi, jako by tím bylo ohroženo a zpochybněno umění, jako by to spolu jaksi nešlo dohromady. Pokud vím, podobně to napadlo i Kafku…“ Zachycena je taktéž obtížnost procesu psaní: „Vždycky jsem se snažil, aby to mělo hlavu a patu. Ale ouha, když to mělo hlavu, nemělo to patu, když to mělo patu, nemělo to hlavu. Ať jsem to obracel, jak jsem chtěl, k ničemu jinému jsem nikdy nedospěl. A přitom bych se tak rád pochlubil něčím, co by mělo hlavu a patu!“ Vyjevena je též „nedůvěra ke slovům, a taky k těm, kdo mají co říci, nebo si to o sobě aspoň myslí“. Druhý oddíl knihy, Střepiny (1986–1987), je tvořen vskutku střípky, a to datovanými střípky kratších (někdy až aforistických) úvah o smyslu života a smrti, o času, o umění, o lidských nectnostech apod. Ve stejném duchu, pouze bez datací, pokračuje oddíl Zlomky neodeslaných dopisů (U příležitosti 80. narozenin Josefa Šafaříka), i datovaný oddíl Větší soubor (1987–1990). V posledním oddílu Několik stránek rukopisu (na papíru téže barvy) (1989) se autor mimo jiné opět vrací k tématu složitosti procesu psaní – ke snaze vážit nebo spíše přespříliš převažovat slova, autorovi se protiví grafomanství, či jinými slovy „žvanivost, slovní průjem, omílání všeobecně známých banalit ve velkém, s jejich případným následným svázáním do tvrdých desek“. (S. 75.) Uvědomuje si možný dosah slov a nebezpečí jejich zneužití, snaží se proto hledat jejich přesný význam, cizelovat vše, co má být vyřčeno či zapsáno, byť by výsledkem měl být pouze prázdný papír, pokud autor nebude s to vyjádřit svou myšlenku s co největší přesností, tedy pravdivě: „Znovu za stolem. Před sebou prázdný list papíru – Křehký, nejistý, pomíjivý význam slov! Jak snadno jej lze překroutit a zneužít! Běda tomu, kdo chce slov užívat přesně v jejich významu. Tak jak bude k tomuto významu sestupovat vždy hlouběji, jak se bude snažit přijít k němu vždy blíže, tak se mu bude význam neustále vzdalovat, sám ze sebe a v sobě se bude pořád zpochybňovat – až on, ten přísný hledač, aspoň sám před sebou neúplatný pravdomluvce, bude tu stát naposled s prázdnýma rukama a prázdnou myslí. Bude tupě civět na slova zbavená významu, na slova, jejichž smysl unikl. Toto je nebezpečí, jež číhá na ty, kdo se snaží najít a přesně postihnout význam slov.“ Možná právě pro svou snahu užívat slova co nejpřesněji zůstává Jochmannovo dílo ne příliš rozsáhlé, a navíc značně „střípkovité“.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Zápisky (1990); Žebřík příliš krátký pro nebe (PP 1992).

LITERATURA

Studie a články: L. Machala: Olomoucká polistopadová próza, in: Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc (2009).

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 13. 4. 2014 (ich)

Pavel JANSA

Napsat komentář

* 27. 5 1942, Prostějov

Jansa, Pavel (foto)Narodil se jako jediné dítě úředníka a absolventky školy uměleckých řemesel. Dětství a mládí trávil střídavě v rodném Prostějově, nedalekém Brně a v rodinné vile za Radějovem u Strážnice. Od roku 1986 žije převážně v Olomouci.
Po maturitě na Gymnáziu Jiřího Wolkera v Prostějově (1959) vystudoval Lékařskou fakultu Masarykovy univerzity (tehdejší Univerzity Jana Evangelisty Purkyně) v Brně (absolutorium 1964). Zde následně i působil a dosáhl vědecké hodnosti CSc. (1967). Od roku 1971 pracoval zprvu jako odborný asistent, pak docent a posléze profesor Ústavu patologie LF UP. Docentury dosáhl v Brně (1975) a na Univerzitě Karlově pak coby nejmladší doktor věd v republice získal hodnost DrSc. (1979) a tam byl jmenován i profesorem (1983).

Absolvoval stipendijní a přednáškové pobyty v Německu, Rakousku, USA a Velké Británii. Na UP v Olomouci působil do roku 1994, poté vstoupil do soukromé sféry a pracoval jako manažer výzkumných, marketingových a edičních projektů a současně též přednášel na zahraničních univerzitách. Během svého profesního působení publikoval tři disertace, čtyři monografie, 32 učebních textů a přes 350 odborných publikací v časopisech a sbornících. Jeho hlavním odborným zaměřením byl interdisciplinární výzkum obecných mechanismů zánětu, procesu reparace, protinádorové imunity a transplantací. (Kolář, B. Spisovatel hojně čtený, ale „doma“ téměř utajený, in Z paměti literární Olomouce 2, s. 358.) Svou znalost angličtiny, němčiny, francouzštiny a ruštiny využil jako editor a překladatel odborných medicinských publikací, pro mládež přeložil z angličtiny deset dobrodružných příběhů o letci Bigglesovi. Je rovněž autorem řady brožur z oblasti medicínské osvěty a popularizace medicíny.

Za své odborné působení byl opakovaně oceněn, např. na UP mu byla udělena medaile Pro merito (1982), dále obdržel cenu České lékařské společnosti za vědeckou práci (1984) i medaili Fakultní nemocnice v Olomouci Za obětavou práci (1987). Roku 1994 se stal členem Newyorské akademie věd.

V roce 1967 se oženil, žena Katarína je docentkou stomatologie s vědeckou hodností CSc. Starší syn Pavel je privátní lékař-internista, mladší Petr komerční právník.

Literární tvorbě se Jansa začal věnovat začátkem 90. let minulého století. Využívá v ní znalost nemocničního prostředí, do kterého často umisťuje zápletku svých svižně napsaných detektivních próz, obsahujících též úvahy nad rozličnými aktuálními problémy, ať již morálními, politickými či obecně společenskými. Rozvětvená narativní struktura je protkána množstvím postav a naplněna bezpočtem zvratů a odhalení. Frekventovaným rysem Jansových povídek a románů je také rozvíjení milostných zápletek. Osudy protagonistů  jsou líčeny nezaujatě, s odstupem.

Pro autorovu tvorbu je typická cyklická práce s textem. K velkému počtu těch vydaných se po čase vrací, přepracovává je, kombinuje zápletky z více děl, dílčí motivy využívá jako podklad prací dalších, či naopak přepracovaná vydání publikuje pod původním názvem. Stále se přitom snaží pohybovat na pomezí populární a náročné literatury.

Jansův debutový soubor detektivních povídek Začalo to Belmondem (1991) sestává ze tří příběhů, jež spojují postavy patologa Slezáka a kriminalisty Ježka. Přepracovaná verze prvotiny vyšla pod názvem Hříšní lidé v bílém v roce 1996. Případ nepodepsaných dopisů, jednu z povídek tohoto souboru, zdramatizovala pro Český rozhlas 2 Šárka Kosková jako Deset dnů a půl roku (2002).
Povídkový soubor Smrt je nejlepší kádrovák (1992) Jansa také přepsal a vydal pod titulem Hříchy českých doktorů (1997). Špionážní thriller Všechno je na prodej (1993) se dočkal nové podoby nazvané Ráj není pro mrtvé (1998). Kriminální novela Nás nedostanou (1994) se spolu s milostnou novelou z lázeňského prostředí Setkání (1995) staly podkladem přepracovaného textu Zabiješ, pokradeš, zesmilníš (1998). Soubor povídek Pod svícnem je tma (1994) pak byl přepracován a vydán pod názvem Pokušení českých doktorů (1998).

Román Nepoučitelní (1994) Jansa přepracoval a v roce 2000 vydal pod názvem Nejlepším se neodpouští, který posloužil i pro čtyřdílnou rozhlasovou dramatizaci odvysílanou v roce 2008. Děj odvíjející se ve dvou časových rovinách ústí v generační výpověď o lidské závisti, která dokáže i dějinné zvraty využít jako nástroj osobní pomsty: Student medicíny Tomáš se při svém působení na lékařské fakultě stane nepřímým svědkem vraždy neoblíbeného profesora Karáska, kterou policie uzavírá jako nešťastný případ. Pouští se do pátrání na vlastní pěst, při kterém se seznámí s charismatickým doktorem Zemanem. Doktor Zeman vypráví mladému hrdinovi příběh svého života, přičemž podává svědectví o politických zvratech druhé poloviny 20. století a barvitě vykresluje charaktery a způsoby jednání lidí, kteří dokáží každou situaci bezpáteřně využít pro vlastní prospěch a neprospěch druhých. Příběh se stává podobenstvím o lidské zášti, prospěchářství a bezohledném uplatňování moci.

Kratší romány z lékařského prostředí Doktoři nejsou andělé (1998) a Doktoři přejí lásce (1999) se staly podkladem přepracovaného vydání s názvem Mizerové (2004). Takto vzniklé dílo, autorem samotným s ironickým odstupem označované jako „telenovela“, líčí osudy a peripetie doktorského rodu s pestrým milostným životem na malém městě.

Předěl v Jansově tvorbě představuje vydání černé grotesky Gaudeamus (1999), později rozšířené ve společenský román Účtování (2006), situovaný do prostředí mezinárodního lékařského kongresu, kde se střetávají typizované postavy rozličných charakterů. V souvislosti s rozvíjejícími se intrikami a s připomenutím historických událostí klade Jansa před čtenáře otázku po povaze českého národa, přičemž připomíná nelichotivé vlastnosti s Čechy spojované i jejich „praktické“ důsledky – např. závist, vedoucí po každé změně poměrů k likvidaci schopnějších konkurentů, nebo xenofobii a zapšklou provinciálnost, která je pokrytecky vydávána za vlastenectví apod. Zápletka románového thrilleru Muži žijí dvakrát (2001) je situována do prostředí farmaceutického průmyslu. Hlavní hrdina Doktor Kramář přichází navzdory svému vynálezu – látce působící jako detektor lži – o místo kvůli privatizačním intrikám. Nastává pátrání po ztraceném doktorovi a především jeho léku, stejně jako protisměrný boj o pomstu. Příběh spojuje Jansovy oblíbené literární postupy jako je změna identity či osudový zásah ženy.

V  románu Tajnosti Renaty L. (2002) autor z části využil zápletku z kriminální novely Podraz (1999). V následujícím vydání s názvem Tajnosti hříšné světice (2011) ještě autor učinil několik dílčích úprav. Detektivní román pojednává o vraždě studentky lékařské fakulty, dcery děkana, a především o morálních aspektech jejího života. V roli vypravěče se postupně střídá docent Berg, s nímž se Renata sblíží a zapojí jej do uskutečnění vlastního fingovaného únosu, a detektiv Kraus, který je pověřen vyšetřováním vraždy. Přestože detektivní příběh je vystavěn na klasické detektivní zápletce, otázka viny a trestu brzy krystalizuje v upřesňující tázání po skutečné povaze dobra a zla v člověku.

Románem Příliš krátké známosti se Jansa přihlásil ke Kunderovým Směšným láskám. Protagonistou učinil vynikajícího chirurga, šarméra a svůdce Bernarda. Jeho „malé dějiny“ nevystavují „velkým dějinám“ minulého ani současného režimu nejlepší vysvědčení. Mimořádný jedinec, záviděníhodně úspěšný jako doktor i jako milovník, nemůže v Čechách nikdy dopadnout dobře, tím spíš, když vyzraje v moudrého muže. Ve druhém vydání autor vše ještě umocnil, když hrdinovi, jemuž v závěru románu původně nabídl naději, připravil jen deziluzi a tragickou smrt.

Detektivní příběh Malér pana Mahlera (2007) vznikl přepracováním románu Příběh MUDr. Nemravy (2003). Detektivní zápletka o prospěchářském profesorovi, jenž se shodou okolností stane podezřelým z vraždy vlastního vyděrače. Při honbě za skutečným vrahem a kompromitujícími materiály usvědčujícími ho z nevěry dochází opět k nečekaným odhalením a několika dějovým zvratům. Vyprávění je vedeno v ich-formě. Román se dočkal dvou volných pokračování spojených postavou Jana Mahlera: Malér s modrou krví (2009) a Kámošky až za hrob (2010).

Groteska Ďábelské puzzle (2007) opět směřuje spíše ke společenskému románu. Je vystavěn na střídání vypravěčských perspektiv postav, které mezi sebou zdánlivě nemají žádné souvislosti, sociální, místní ani ideové, přesto však dochází k postupnému propojení mikrosvětů, jež prokazuje, že vše souvisí se vším, domácnost stárnoucího profesora a snílka s agentem tajných služeb a uprchlíkem z psychiatrické kliniky, stejně jako s mafií brazilskou i italskou, stejně jako s životem v jedné skryté vile a jejím blízkém okolí. Množství vazeb a vztahů kombinovaných mezi postavami je taktéž pestré a výsledná směsice nepostrádá osobitý smysl pro humor, ironický nadhled a radost z fabulace, využívající rovněž množství intertextových vazeb a odkazů.

Objemný román Mít své dny je rozmarné divertimento, jež autor podle svých vlastních slov pojal jako poctu autorům slavných Egyptologů, Kingsley Amisovi a Robertu Conquestovi. Partička českých „egyptologů“ – nezadržitelně stárnoucích kamarádů – hledá nenápadný a navenek počestný způsob, kterak uniknout z dosahu manželek a ještě si trochu užít. Nakonec vypracují rafinovaný systém, ale ženy se nedají, vrací jim vše i s úroky a hra pokračuje. Autorovi však nešlo jen o humorné vylíčení soubojů záletných mužů s jejich manželkami, ale usiloval také  o ironický pohled na porodní bolesti „budování kapitalismu v Čechách“.

Román Akce muslim (2009) je situován do současnosti a má podobu terapeuticky motivovaných zápisků hlavního hrdiny, který se stal nedobrovolným spoluúčastníkem snah zabránit atentátu na prezidenta Obamu a později se sám musel bránit útokům na vlastní život. Román vyšel v elektronické podobě pod názvem Odpočítávání (2010). Titul Poslední waltz je detektivkou, s psychologicko-společenským přesahem, kompozičně vystavěnou z několika nestejně rozsáhlých oddílů, z nichž dva se zpočátku a na konci propojují. Hrdinou je mladý lékař, který jede do rodného města převzít za zemřelého otce ocenění pro významné občany. Zde je i po letech vtažen do propletence dávných i čerstvých podrazů, někdy odporných, jindy spíš žabomyších. Pak začnou rodáci okolo něj za podivných okolností umírat. Dějová linie románu je rozvětvená, vše se stále proměňuje, jen temná zákoutí lidských duší zůstávají – bez ohledu na letopočet – stále stejná.

Z Jansovy tvorby kromě už zmíněných Příliš krátkých známostí poněkud vybočuje i nenáročná hravá mystifikace Výchova hochů na Moravě, kterou vydal pod pseudonymem Monika Simonová (přesmyčka jména Simony Monyové). V úsměvně laděné zpovědi čerstvé maturantky líčí milostné, rodinné i existenční trable mladých lidí v současné české společnosti.

Román Stařec a mord (2011) naznačuje svým úvodem návrat ke klasickému detektivnímu žánru. Po objevení mrtvoly významného podnikatele nastává pátrání po možném pachateli. Přesto se Jansa po úvodní pasáži odvrací od prostého vyplňování žánrové formy a rozvíjí příběh pomsty, intrik a milostných afér odlišným směrem. Opět silně vyznívá autorův ironický odstup od vlastní fabule stejně jako retardace děje úvahovými pasážemi a tázáním po smyslu dějin a lidského snažení, bez vlastního explicitně vyjádřeného hodnotícího stanoviska.

Jansův román Záskok za pánaboha (2012) je opět situován do prostředí lékařské fakulty, kde je nalezeno tělo děkana Rouska. Kriminalisté major Fára s kapitánem Exnerem při vyšetřování, zda šlo o sebevraždu nebo vraždu, zužují okruh podezřelých na tři, mezi nimiž je i děkanův bývalý kolega docent Marold. Román je rozdělen do dvou částí Chvála božích mlýnů a Rameno slepé spravedlnosti, přičemž protagonistou první části je docent Marold a druhá je nazírána prizmatem majora Fáry. V souladu s Jansovým tematickým zaměřením se ani zde nejedná o čistě detektivní příběh. Autor do rámce rozvíjejícího se děje vsazuje retrospektivní pasáže, jež odhalují dávné křivdy z padesátých let, které má Rousek na svědomí. Autor se tak vrací ke stěžejnímu tématu viny a trestu, slepé spravedlnosti a možné pomsty, stejně jako k otázce uplatnění vlastní moci. Narativ je znovu dotvářen úvahovými pasážemi, opět jsou aplikovány četné intertextové odkazy.

V „příběhu s tajemstvím“ nazvaným Případ Samorost vypráví kriminalista před penzí o svém snažení ex post odhalit proč, jak a kam beze stopy zmizel vydavatel historické literatury, úspěšný podnikatel, řádný občan, vzorný manžel a zábavný společník, a zda vůbec byl tím, za koho jej všichni měli. Autorovo košaté fabulování opět proplétají asociace, paralely, dějové odbočky a úvahy o „českých“ otázkách, takže limity tradičně chápaného kriminálního žánru i zde přesahují zamyšlení nad tím, co bylo, je a bude.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Začalo to Belmondem (PP 1991; 2. přepr. vyd. Hříšní lidé v bílém, 1996); Smrt je nejlepší kádrovák (PP 1992; 2. přepr. vyd. Hříchy českých doktorů, 1997); Chceš přežít? (1992); Všechno je na prodej (R 1993; 2. přepr. vyd. Ráj není pro mrtvé, 1998); Nás nedostanou; (R 1994; 2. přepr. vyd. Zabiješ, pokradeš, zesmilníš, 1998); Pod svícnem je tma (PP 1994; 2. přepr. vyd. Pokušení českých doktorů, 1998); Nepoučitelní (R 1994; 2. přepr. a rozš. vyd. Nejlepším se neodpouští, 2000, 2012); Setkání (P 1995); Doktoři nejsou andělé (R 1998); Gaudeamus (R 1999); Podraz (R 1999); Doktoři přejí lásce (R 1999); Muži žijí dvakrát (R 2001); Tajnosti Renaty L. (R 2002; 2. přepr. vyd. Tajnosti hříšné světice; 2011); Průšvih MUDr. Nemravy (R 2003); Příliš krátké známosti (R 2003, 2. přepr. vyd. 2011); Mizerové (R 2004); Účtování (P 2006); Ďábelské puzzle (R 2007); Malér pana Mahlera (R 2007); Mít své dny (R 2008); Poslední waltz (R 2008); Malér s modrou krví (R 2009); Akce muslim (R 2009); Kámošky až za hrob (R 2010); Stařec a mord (R 2011); Výchova hochů na Moravě (2011); Záskok za pánaboha (R 2012); Hra bez pravidel (R 2012); Případ Samorost (R 2013); Krysy (R 2015).

LlTERATURA

Studie a články: L. Pavera: Akademikové po sametu aneb román-esej o středoevropském prostoru, in Postmodernismus v české a slovenské próze (2003); B. Kolář: Spisovatel hojně čtený, ale „doma“ téměř utajený, Z paměti literární Olomouce 2.
Recenze: Nepoučitelní: -vír-, Hanácké noviny 3. 6. 1995 * Gaudeamus: I. Zítková, Nové knihy 1999, č. 43 * Nejlepším se neodpouští: I. Zítková, Večerník Praha 4. 12. 2000 * Tajnosti Renaty L.: I. Zítková, Právo 19. 6. 2002 * Účtování: F. Cinger, Právo 1. 9. 2006 * Ďábelské puzzle: M. Blahynka, Obrys – Kmen 2007, č. 33 * Malér pana Mahlera: M. Blahynka, Obrys – Kmen 2009, č. 2 * Akce muslim: M. Blahynka, Obrys – Kmen 2009, č. 46 * Malér s modrou krví: M. Blahynka, Obrys – Kmen 2010, č. 25 * Stařec a mord: F. Cinger, Právo 25. 10. 2011 * Záskok za pánaboha: A. Slezáková, MFD 17. 3. 2012, příl. Víkend.
Medailonky: B. Kolář: Spisovatel hojně čtený, ale „doma“ téměř utajený, Z paměti literární Olomouce 2 (2006).
Rozhovory: (nepodepsáno), Nové knihy 2000, č. 38; ss, Čtenář 2000, č. 9; (nepodepsáno), K revue 2002, č. 3; (nepodepsáno), K revue 2003, č. 10; -red-, K revue 2003, č. 11; (nepodepsáno), K revue 2006, č. 5; red, K revue 2007, č. 1–2.

UKÁZKY Z OHLASŮ

A jsme u třetí jistoty o estetické příslušnosti Jansova románu: ta se skládá v uhrančivý a přitom znepokojivý celek díky ironickému nadhledu a tónu vyprávění, integrujícímu přesně odposlouchané výroky tu líných lemplů ošetřovatelů z blázince, tu bídně placeného odborného asistenta lékařské fakulty, tu mafiánů, jindy zas agentů tajných služeb nebo našich amerických krajanů, a ještě jindy řeči jak prostinké, a přece mazané venkovské husičky, tak naivní, a přece prohnané medičky. Kde se tomuto umění románu Jansa asi učil? I kdyby vyprávění nebylo hustě protkáno odkazy k dějinám a narážkami na klasickou i moderní velkou literaturu i citáty a parafrázemi z ní, vždy přesně k věci, vyčetli bychom zkušenost s ní už ze stavby vět, odstavců, kapitol a celku.
M. Blahynka: Kritika na knihu na první stranu aneb Godot přece jen přišel, Obrys – Kmen 2007, č. 33, s. 1.

Česká literární kritika tím, že Jansovy romány až na nečetné čestné výjimky nevzala vůbec na vědomí a podcenila autorovu strategii, ukázala a potvrdila velice přesvědčivě, že texty dosud vnímá výlučně modernistickým filtrem a „nad“ a „pod“ primární dějovou vrstvou nehledá vrstvy jiné – pásma nesoucí nadosobní a historické poselství. Chování kritiky lze přirovnat asi k takovému jednání, jako bychom Ecovým románům přiznali pouze platnost detektivky o záhadných úmrtích mnichů v klášteře.
L. Pavera: Akademikové po sametu aneb Román-esej o středoevropském prostoru, in Postmodernismus v české a slovenské próze, 2003, s. 169.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
http://cs.wikipedia.org/wiki/Pavel_Jansa
Životopis na serveru detektivky.bestfoto.info
Britské listy 28. 8. 2008: Pavel Svoboda: Ironický vypravěč Pavel Jansa
Obrys – Kmen č. 33/2007: Milan Blahynka: Kritika na knihu na první stranu aneb Godot přece jen přišel
Britské listy 11. 9. 2009: Milan Blahynka: Bude, bude objeven a oceněn, Milan Blahynka o knize Akce Muslim

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 13. 4. 2014 (pk); 8. 3. 2015 (ad)

Václav BURIAN

Napsat komentář

* 28. 8. 1959, Přerov
† 9. 10. 2014, Vídeň

Burian, Vaclav (Foto Zuzana Burianova)1 - Kopie

zdroj: Zuzana Burianová

Václav Burian se v Olomouci, kde od dětství bydlel, vyučil chemickým dělníkem (na střední školu nebyl přijat kvůli vyloučení otce z KSČ). V uvedené profesi pracoval během let 1977–1980, později byl domovníkem či zřízencem, a mohl tak intenzivně nahrazovat zapovězená studia individuálním poznáváním literatury, zejm. polské. Tu posléze esejisticky reflektuje a také překládá (jeho první překlady kolují v osmdesátých letech samizdatově). Zprávy z Polska, fejetony, recenze, úvahy, ale i básně publikoval nejčastěji v samizdatovém časopisu Ječmínek (1981–1987), jehož byl spoluzakladatelem. Přispíval však rovněž do olomouckého samizdatového sborníku Enato, stejně jako do, už mimoolomouckých, Možností a Lidových novin. Roku 1989 se podílel na přípravě a vydávání literárního časopisu Arch A5, v němž se v Olomouci setkávali mladí autoři, často teprve debutující, s autory z prostředí samizdatového. Od konce sedmdesátých let Burian působil též v okruhu neoficiálního divadla Bernardýn.

Po roce 1989 začal studovat na FF UP polonistiku a bohemistiku, studium úspěšně ukončil v roce 1997. Spolupracoval s katedrou bohemistiky, politologie a žurnalistiky. S J. Galíkem, L. Machalou, M. Podivínským a J. Schneiderem a se podílel na přehledové publikaci Česká a slovenská literatura v samizdatu a exilu. Samizdatovou (hlavně regionální) literaturou se Burian zabýval i nadále, jak dokládá např. článek o samizdatové knihovně Jiřího Gruntoráda Libri prohibiti a olomoucké samizdatové edici Texty přátel (více viz J. Gruntorád: Bibliografie olomouckého samizdatu, Scriptum 1994, č. 9). V devadesátých letech působil Burian jako redaktor v několika denících a časopisech, konkrétně v Hanáckých novinách, Literárních novinách, Notesu a Scriptu. Publikuje také v polských periodikách, jako např. Tygodnik Powszechny (v něm působil též jako český zpravodaj), Literatura na Świecie, Kresy, Tygiel Kultury, Przeglad Artystyczno-Literacki. Hlavní oblastí Burianova zájmu zůstává polská literatura a kultura, zabývá se také polským samizdatem. Vypracoval se v jednoho z předních překladatelů z polštiny u nás; z němčiny či ruštiny překládal jen ojedinělé texty. Z beletrie dosud překládal nejčastěji Czesława Miłosze. Do češtiny rovněž převedl Dějiny literatury jidiš Choneho Schmeruka, Prameny a ruce. Básně a poetické meditace Karola Wojtyły (společně s Ivetou Mikešovou) nebo studii Janusze Tazbira Protokoly sionských mudrců: Pravda nebo podvrh?. V současnosti působí jako redaktor do Olomouce přestěhovaného časopisu Listy, který v letech 1971–1989 vydával v Římě Jiří Pelikán. S dlouholetým přítelem a spolupracovníkem Tomášem Tichákem založil nakladatelství Burian a Tichák. K jeho aktivitám patří Knihovna Listů, rozdělená do edic Poezie, Próza, Záznamy, a volná řada, zprostředkovávající zejména kulturu a dějiny spjaté s olomouckým areálem. Ve spolupráci s Tomášem Tichákem se jako publicista i redaktor podílel na knižních publikacích přinášejících rozhovor s Jaroslavem Šabatou (Sedmkrát sedm kruhů, 1997), soubor rozhovorů s osobnostmi, které na UP zval rektor Josef Jařab (Večerní rozmluvy, 1998), paměti Vlasty Chramostové (Vlasta Chramostová, 1999) nebo korespondenci Jana Šimsy a Ludvíka Vaculíka (Vážený pane Mikule, 2003).

Jako básník se Burian poprvé představil v samizdatu. Některé jeho básně byly přeloženy do polštiny, slovinštiny a litevštiny. Jeho první sbírka Czas szuflad vyšla v roce 1997 v polském překladu Leszka Engelkinga zásluhou nakladatelství Miniatura v Krakově. V češtině debutoval Burian roku 2007 v nakladatelství Host sbírkou Blankyt půlnoci, jejíž součástí je také báseň Čas zásuvek, která dala výše zmíněnému polskému výboru Burianovy poezie název – obě sbírky sdílejí i mnohé další básně. Burianovy sbírky jsou složeny z textů, mezi nimiž je časový rozestup i dvacet let. Přesto působí uceleným dojmem; tematicky, motivicky i jazykově. Tematizováno je hlavně městské prostředí, vyskytují se zde ale také přírodní motivy. V některých básních jsou rovněž motivy milostné, ty jsou ale spíše jen naznačeny; převažují autobiograficky laděné bilancující básně, v nichž je často ústředním motivem nenávratné uplývání času. Na velmi omezené ploše dokáže básník vyvolat určitou atmosféru, pocit, zamyšlení, okamžik (např. báseň Opravdu) a ten někdy také ironicky okomentovat. Jinde Burian reflektuje též svoje překladatelské povolání (Překlad) nebo konkrétní prostor – místa, která jsou mu blízká (Krakov). V Burianově lyrice nenalezneme příliš mnoho ozvláštňujících prvků. Verše jsou psány někdy až strohým jazykem; básníkovi pro přesné vyjádření stačí prostý jazyk bez příkras, často doplněný rýmy či jemnou metaforou. Jeho poezie je prosta velkých gest, patosu, složitých symbolů, pohrávání si s verši či grafickými strukturami básní atp. Jedná se o lyriku, která má jasnou výpovědní hodnotu, ale přitom témata nebanalizuje, ani nepůsobí jako klišé. Uvnitř na první pohled jednoduchých veršů jsou obsažena závažná témata a motivy, jako již zmíněné plynutí času, neodvratnost stáří atd. Jádro sdělení často spočívá v otázce, kterou si lyrický subjekt sám klade, ve vzpomínce, kterou se snaží básní oživit a uchovat, stejně jako ve stručném, ale přesném zachycení konkrétního okamžiku. Ve srovnání s úspornými básněmi o několika verších (většinou se jedná o různě dlouhé jednostrofé básně) působí uvolněněji vložené básně v próze. Ty také zachycují určitý ojedinělý moment, zamyšlení, vzpomínku, výjev, ale liší se od básní psaných volným či rýmovaným veršem například tím, že jejich název tvoří často počáteční verš celého lyrického útvaru a tematicky jsou tyto básně v próze více abstraktní (např. báseň Poslední únava). I přesto však v nich přetrvává naléhavost a závažnost sdělení, někdy s přídechem humoru nebo ironie.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Czas szuflad (BB polsky, 1997); Blankyt půlnoci (BB, 2007).
Překlady (výběr): Cz. Miłosz, Svědectví poezie: Šest přednášek o neduzích našeho věku (1992); Cz. Glombik, Český novotomismus třicátých let: Iniciativy, kulturní kontext, polemiky (1995); K. Wojtyła, Prameny a ruce: Básně a poetické meditace (1995); Ch. Schmeruk, Dějiny literatury jidiš (1996); J. Tazbir, Protokoly sionských mudrců: Pravda nebo podvrh? (1996); Cz. Miłosz, Traktáty a přednášky ve verších (1996); Cz. Miłosz, Pejsek u cesty (2000); A. Stasiuk, Jak jsem se stal spisovatelem (2004); Cz. Miłosz, Miłoszova abeceda (2005); J. Andrychovyč – A. Stasiuk, Moje Evropa (2009, spolu s T. Vašutem).
Účast v týmových pracích: Česká a slovenská literatura v exilu a samizdatu (skripta, 1990; přeprac. a rozšíř. s podtit. Informatorium pro učitele, studenty i laiky, 1991).

LITERATURA

Studie a články: P. Borkovec: Doslov in Blankyt půlnoci (2007); I. Harák: Býýýt odněkud (2010). Recenze: Blankyt půlnoci: K. Bukovjanová, LitN 22. 10. 2007, č. 43; J. Hejk, Tvar 2008, č. 2; J. Grombíř, Weles 2008, č. 32/33; K. Listopadová, A2 2008, č. 15; J. Sulovský, Týdeník Rozhlas 2008, č. 25.
Rozhovory: J. Lukeš, LidN 30. 7. 1990; I. Pustějovská, Moravskoslezský den 22. 7. 1996; D. Rygel, Hanácké noviny 23. 10. 1997; P. Kubíková, Dokořán 2004, č. 29.
Nekrology: Cinger, František: Zemřel novinář a překladatel Václav Burian, dostupné z  http://www.novinky.cz/kultura/350180-zemrel-novinar-a-prekladatel-vaclav-burian.html, (CR): Wielki przyjaciel Polaków Václav Burian nie żyje, dostupné z http://zwrot.cz/2014/10/wielki-przyjaciel-polakow-vaclav-burian-nie-zyje/, Eichler, Patrik: Václav Burian nežije, dostupné z http://denikreferendum.cz/clanek/18929-vaclav-burian-nezije, Hatala, Marián: Václav Burian: Miloval korektné debaty a strednú Európu, dostupné z http://www.sme.sk/c/7444486/vaclav-burian-miloval-korektne-debaty-a-strednu-europu.html, Hulec, Vladimír (hul): Zemřel Václav Burian, dostupné z http://www.divadelni-noviny.cz/zemrel-vaclav-burian, (kol): Zemřel Václav Burian, Lidové noviny 2014, č. 239, 11. 10., s. 4, Jařab, Josef: Zemřel Václav Burian, dostupné z http://www.zurnal.upol.cz/nc/zprava/news/2816/, Plocek, Jiří: Odešel Václav Burian, Kulturní noviny 2014, č. 41, dostupné z http://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/online/2014/543aeb4e35a2d/543b90e3119a3, Škrabal, Michal: Polsko pro pokročilé… (Václav Burian), Tvar 2014, č. 17, Tichák, Tomáš: Anděl se ukrývá v celku, Host 2014, č. 9, dostupné z: http://casopis.hostbrno.cz/archiv/2014/9-2014/andel-se-ukryva-v-celku; Voda, David: Zemřel Václav Burian, dostupné z http://dobryrub.wordpress.com/2014/10/11/zemrel-vaclav-burian/, (wap) – (pap): Nie żyje Vaclav Burian – czeski opozycjonista i literat, tłumacz Miłosza, dostupné z http://wyborcza.pl/1,75477,16784828,Nie_zyje_Vaclav_Burian___czeski_opozycjonista_i_literat_.html#ixzz3GZmpNlIu, Zakopalová, Lucie: Václav Burian (28. 8. 1959 – 9. 10. 2014), dostupné z http://www.iliteratura.cz/Clanek/33801/burian-vaclav.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Nemyslím si však, že lyrika Václava Buriana je zřejmá pouze v celku veškerého jeho psaní a překládání. Koneckonců: stopovat, které zkušenosti a schopnosti přišly na řadu dřív a které později, není ani možné, ani zajímavé. Burianův básnický rukopis je nezávislý a přítomný soubor to přesvědčivě dokládá. Básník má svá utkvělá témata (srážka malé a velké historie; banalita; únava, rezignace s nečekanými vstupy milosti; hledání rovnováhy, smíření) a motivy (pohled z vlaku, cizí město), které dokáže měnit i doslovovat. A především nabízí osobní básnický tón: střídmá konstatování občas trochu ironického pozorovatele, jenž si libuje v dobovém smetí, zdrženlivou civilnost, která se střeží patosu (málomluvný volný verš), naráz střídá velice emocionální formulace, vyznání, poznání (někdy dost odvážně podpořené rýmem). Ta dovednost přesunu „od fronty na vodku k Bohu“ na ploše několika střízlivých veršů je vlastní polské novější poezii spíše než české.
P. Borkovec: Doslov in Blankyt půlnoci (2007), s. 61–62.

Autor svá sdělení čtenářům nikterak nešifruje, snaží se být jasný a srozumitelný. Chtělo by se mi až říci, že Burian své myšlenky, pocity, pozorování, postřehy odírá až na kost, zbavuje je zbytečných nánosů, my se pak můžeme soustředit pouze na podstatu. Jestliže je v jednoduchosti síla, pak to v tomto případě platí dvojnásob. […] Velmi dobře Burianovu poezii charakterizuje označení, které si vypůjčím z názvu jeho dvou básní, a to „zápisky cyklistovy“. Tato poloha, ve které má odstup i může pozorovat svět dostatečně zblízka (a není od reality a prožívání nikterak odtržen), umožní zachytit to v danou chvíli podstatné. Jeho pozorování mi často připomíná jakési momentky, výseky skutečnosti, ne nepodobné fotografii, která je dostatečně konkrétní a která nám dokáže zprostředkovat autenticitu prožitku. Burian se jako básník zastavuje u věcí prostých a běžných, jimž dodává nádech neopakovatelnosti, povznáší je z oparu každodennosti, což se ne každému básníkovi daří s takovou lehkostí a samozřejmostí.
J. Hejk: Zápisky cyklistovy, Tvar 2008, č. 2, s. 22.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

dvouměsíčník Listy

Autor hesla: Jiří Severa (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (JS), 18. 10. 2014 (AD), 25. 10. 2014 (AD)
Aktualizace bibliografie: 22. 9. 2012 (JS)

Alois BAUER

Napsat komentář

* 1. 7. 1954 Šternberk

Bauer, Alois

zdroj: Petra Kožušníková

Narodil se ve Šternberku jako Alois Němčík, středoškolská studia absolvoval na Gymnáziu v Uničově. Následně vystudoval na FF UP v Olomouci obor čeština a estetická výchova. Studia dokončil v roce 1978 po úspěšném obhájení magisterské práce ze staroslověnštiny (vedoucím práce byl Miroslav Komárek). Za studií ho výrazně ovlivnili vyučující z katedry výtvarné výchovy, především František Dvořák, Ivo Hobil st., Alena Nádvorníková, z katedry bohemistiky pak Helena Bauerová, s níž se posléze i oženil a přijal její příjmení. Po studiích byl zaměstnán jako středoškolský profesor na Střední lesnické technické škole v Hranicích, Gymnáziu ve Šternberku a na Slovanském gymnáziu v Olomouci. Zde vyučuje český jazyk, výtvarnou výchovu a dějiny umění, v roce 1997 tady také založil Loutkové studentské divadlo, v němž je činný jako výtvarník, režisér, autor divadelních her i loutkář. Se studenty nastuduje ročně jednu až dvě hry, které pak hrají dětem na základních a mateřských školách v Olomouci. V době, kdy byla výuka výtvarné výchovy na gymnáziích zrušena, si doplnil aprobaci o výuku ekonomických předmětů. Od roku 1992 je Bauer členem Anthroposofické společnosti v České republice. V roce 2004 se stal předsedou olomoucké pobočky této společnosti. Spolupracuje s waldorfským hnutím a koná přednášky pro veřejnost o výchově dětí a sebevýchově člověka.

V umělecké tvorbě se Bauer věnuje především malbě a grafice, v níž převažuje tendence k symbolickému vyjadřování, hlavním inspiračním zdrojem je duchovní život člověka. V roce 1992 byl přijat do Unie výtvarných umělců. Účastnil se několika desítek kolektivních výstav, první v roce 1975 uspořádané k třicetiletému výročí obnovení Univerzity Palackého. Vystavoval také samostatně, a to v Olomouci (v letech 1984, 1991,1994, 1997, 2007), Šternberku (1982, 1988), Přerově (1992), Vyškově (1992) a na Svatém Kopečku (1992). Ilustruje své vlastní knihy a podílel se i na několika dalších publikacích, např. J. W. Goethe, Mystéria: s výkladem Rudolfa Steinera (2011).

Bauer je autorem celé řady publikací a učebnic českého jazyka, literatury a výtvarné výchovy. Jeho odborné a populárně-naučné publikace se vyznačují využíváním alternativních výukových přístupů. Ve svých publikacích omezuje rozsah faktografické složky, posiluje oblast analýzy výukového materiálu, čemuž napomáhá též zařazováním ukázek z děl, fotografií a doprovodných materiálů přímo do publikací. Jeho Pravidla českého pravopisu stručně a nově (1992) získala ocenění Nejlepší učebnice roku v Československé republice.

Bauer také přeložil několik publikací především z oblasti výtvarné výchovy: Olejomalba (1997), Příručka pro výtvarníky (1997), Kurs kreslení pro každého (2001) a další. Překládá z angličtiny a němčiny.

Nejnověji se Bauer věnuje také tvorbě literární. V roce 2004 vydal knihu tří autorských pohádek pro děti s názvem Zlatá panna. O dva roky později vyšel jeho román Šamballa. Bauerova beletrie tematicky koresponduje s jeho tvorbou výtvarnou. Dosud vydané texty jsou také inspirovány duchovním životem člověka, objevují se v nich motivy cesty a zasvěcení protagonisty. Tradiční motiviku lidové slovesnosti a pohádek se snaží obohacovat o duchovní rozměr, motivy iniciace a existence paralelních světů. Blízké je mu také pro pohádky příznačné zobrazování kategorie dobra a zla jako polarizovaných hodnot. Motivy pouti a cesty spojuje s hledáním poznání a z něho plynoucího štěstí. Bauerovu prozaickou tvorbu provází minimální kritická reflexe. Soubor pohádek Zlatá panna (2004) obsahuje tři příběhy. Jejich protagonisty jsou mladí lidé většinou prostého vesnického původu s pohnutými osudy, kteří se vydávají na cestu, aby nalezli poznání a s ním se pojící štěstí. Příběhy spojuje postava Zlaté panny, ztělesňující dobro, která je duchovní průvodkyní, rádkyní a zasvětitelkou a která v nejtěžších chvílích zasahuje do životů protagonistů, pomáhajíc jim rozpoznat skutečné hodnoty života. Druhou výraznou postavou usměrňující kroky hrdinů je moudrá stařenka, která hrdinům předává rady a duchovní moudrost. V prózách je také akcentován význam přírody, a to mj. množstvím zvířecích postav a krajinných motivů, jež mají symbolické funkce a spoluutvářejí atmosféru příběhu. V prvním příběhu čeledín Janek prochází postupně peklem a vojnou, aby se na konci cesty utkal se samotným Luciferem a osvobodil Zlatou pannu, která přináší lidem štěstí. Na své cestě dochází k poznání, že moudrost, láska a svoboda jsou nejvyšší hodnoty života. Také Terezka, hrdinka druhého příběhu, se vydává na cestu, na níž musí projít královstvím země, vod, vzduchu a ohně a odolat svodům bohatství a moci, aby našla své štěstí. Na cestě jí radí holubička a posléze Zlatá panna, která jí pomáhá v Terezčině zasvěcení a uvědomění skutečných, tj. duchovních hodnot. Poslední, nejdelší příběh nese název Čisté srdce. Protagonistou je mladý princ Miloslav, jehož dobré srdce nevědomky přislíbil starý král skřítkům. Miloslav se vydává za záchranou svého srdce a cestou poznává různé charaktery lidi a podílí se na řešení nejrůznějších situací, přičemž získává cenné zkušenosti, přátele a hledá sám sebe. Na cestě se setká se Zlatou pannou a spoustou nadpřirozených bytostí, aby dospěl k sebepoznání a uspokojivému vyřešení situace. Nerozsáhlý román Šamballa je koncipován obdobně jako předchozí prózy pro děti. Taktéž těží z motivů lidových příběhů a pohádek. Protagonista Václav po těžkých životních zkušenostech v mládí se vydává na cestu. Získává dobrého přítele a druha Štěpána, jakési své druhé Já, který odlehčuje dějovou linii svými vtipnými glosami. Společně prožívají řadu temných dobrodružství, v klášteře např. zabrání obětování mnicha temným silám a obelstí čarodějnici Alwaru, od níž Václav získává kouzelný závoj. Ten mu zprostředkuje vstup do paralelního světa Šambally, kde je zasvěcen do tajemství života a prochází zkouškami. Příběh ústí do šťastného konce s bohatou duchovní katarzí. Bauer se zde projevuje jako poučený prozaik se smyslem pro dějový spád.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Zlatá panna: tři pohádkové příběhy (PP pro děti, 2004); Šamballa: Příběh o cestě za osudem (R 2006).
Odborné z oboru český jazyk a literatura: Pravidla českého pravopisu stručně a nově (1992); Pravidla českého pravopisu stručně a nově do kapsy (1992); Český jazyk do kapsy (1993); Dělení slov: (slovotvorba v praxi) (s kol. aut. 1997); Čeština na dlani: přehled světové a české literatury: český jazyk (2000, 2005, 2007); Literatura na dlani: přehled světové a české literatury s ukázkami textů (2001); Český jazyk na dlani (2002, 2006); Přehled literatury: stručný přehled literární teorie a historie pro maturanty (2005); Hlásky, slovo, věta: pro žáky ZŠ a studenty SŠ (2008); Přehled slohu: pro žáky ZŠ a studenty SŠ (2008); Přehled tvarosloví ČJ: pro žáky ZŠ a studenty SŠ (2008); Český jazyk a jeho vývoj (2008).
Sestavil, redigoval, vydal: Čítanka I: antologie textů pro I. a II. ročník středních škol (2003); Čítanka II: antologie textů z české a světové literatury pro 3. a 4. ročník středních škol (spoluaut. Jana Vrajová, 2003); Olomouc 2000. Město očima žáků Slovanského gymnázia (1999).
Odborné z oboru výtvarné umění (výběr): Lexikon výtvarného umění (1996); Cesty výtvarného umění (1996); Dějiny výtvarného umění (1998); Grafika. Knížka pro každého (1999); Domácí loutkové divadlo (2002); Skvosty českého umění: proměny českého výtvarného umění v kontextu dějin (pod pseud. L. Contadino, 2009).
Překlady: J. Parramón a kol., Olejomalba (z angl., č. 1997); A. Gairová, Příručka pro výtvarníky: úplný přehled malířských a kreslířských materiálů a technik (z angl., č. 1997, 2003); H. Harrisonová, Kreslení tužkou a pastelem (z angl., č. 2000); H. Harrisonová, Malování akvarelem, olejovými a akrylovými barvami (z angl., č. 2000); C. Deaseová – D. Grint – D. Kennedy, Kurs kreslení pro každého (z angl., č. 2001); Kol., Jak kreslit & malovat: pro malé výtvarníky (z angl., č. 2002); D. S. Cuevas, Jak malovat akrylovými barvami (z něm., č. 2003); R. Dickinsová – J. McCafferty, Kreslíme portrét (z angl., č. 2003); M. Calbó – M. Plana, Jak malovat město akvarelem (z něm., č. 2003); D. S: Cuevas, Jak malovat kvašovými barvami (z něm., č. 2003); G. S. Olmedo, Jak malovat technikou alla prima (z něm., č. 2004); J. M. Parramón, Základní malířské motivy (z něm., č. 2004); Kol., Kreslíme zvířátka (z angl., č. 2005).

LITERATURA

Studie a články: (bk): Hanácký a středomoravský den 10. 6. 1999; K. Funk: Posezení nad knihou, in Zlatá panna: tři pohádkové příběhy (2004), s. 257–260, L. Machala: Olomoucká polistopadová próza, in: Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc / Almanach 2006–2009 (2009).
Recenze odborné: Čeština na dlani: přehled světové a české literatury: český jazyk:  L. Vrchovský, Moravskoslezský den 27. 12. 2000 + Hanácký a středomoravský den 27. 12. 2000 (týž text); A. Nováková, Čeština doma a ve světě 2002, č. 1.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Alois Bauer příběh o cestě za osudem pojmenoval Šamballa (2006) a koncipoval ho jako iniciační fantasy situovanou do minulosti a dotovanou více než výrazným didaktickým podtextem.
L. Machala: Olomoucká polistopadová próza, in: Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc / Almanach 2006–2009 (2009) s. 200.

Pohádky bývají někdy pojaty jako patristické, kde se vyskytuje archetyp otce, moudrého starce apod., který hrdinovi pomáhá. Jiná kompozice pohádek vykazuje aspekt mariánské moudrosti – moudrosti Sofie, archetyp matky, moudré stařeny nebo panny. Tam, kde se spojují oba proudy, patristický a žensky mariánský, jak to lze najít v příbězích Bauerových, vidíme proud rosikruciánský, spojující proud pozemské moudrosti (sůl nad zlato) s proudem nebeské, kosmické moudrosti (zlato nad sůl), což lze vypozorovat i v meditaci kříže (otcovský archetyp) s růžemi (archetyp mateřský).
K. Funk: Posezení nad knihou, in: Zlatá panna: tři pohádkové příběhy, 2004, s. 258.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Heslo Alois Bauer na Databázeknih.cz
Heslo na České bibliografické databázi

 

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 18. 11.2012 (pk)

David VODA

Napsat komentář

* 11. 10. 1976, Olomouc

Voda, David (Foto Miloslav Voda) - Kopie

zdroj: Miloslav Voda

V dětství byl formován třemi lokalitami – Jeseníky, zejména obcí Brannou, dále pak Modrankou u Trnavy a taktéž rodnou Olomoucí, v níž později na FF UP vystudoval dějiny umění. Působil jako kurátor v Muzeu umění Olomouc a v Divadle hudby Olomouc. V tomto městě nadále žije, je zaměstnán v rodinné firmě a spolupracuje taktéž s nakladatelstvím Burian a Tichák. Píše recenze, např. pro Listy či Ateliér, autorsky se spolupodílel na publikaci Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech (2011), která prostřednictvím nově objevených rukopisných záznamů Vítězslava Nezvala pojednává o sebevraždě Konstantina Biebla, jenž byl Nezvalovým přítelem a básnickým kolegou. Voda zároveň vydává samizdatové sešity pod hlavičkou Rub.

První sbírka Sněhy a další (2010) se dočkala příznivého ohlasu, o čemž svědčí nejen nominace na cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku, ale i uznání předních českých básníků, jakými jsou Petr Borkovec či Miloslav Topinka. Druhý jmenovaný patří k literátům, jež Voda nepokrytě obdivuje, v souvislosti s Petrem Borkovcem se zase objevily dohady, zda není Voda přímo jeho epigonem. David Voda tato nařčení bere, dle vlastních slov, spíše jako pozitivum a čest (srov. rozhovor L. Neumanna: Něco u sebe pořád nosím, KROK 2012, č. 2, s. 35). Vodův debut obsahuje dvě zcela odlišné části, jež jsou rozdílné jak formou, tak svým laděním. První část, nazvanou Verše, tvoří milostné verše dedikované ženě jménem Sabine, cizince, která neumí česky, tudíž autor vytváří jakousi směs jazyků, která má sloužit jako prostředek komunikace. Takto zrozený jazyk, nejvíce podobný slovenštině, obsahuje prvky češtiny, angličtiny, němčiny, italštiny, latiny a francouzštiny a na principu makarónské poezie dává vzniknout svébytným a neotřelým básnickým výpovědím. Druhá část sbírky, jež nese název Leden a je věnována Čipískovi, autorovu synovi, představuje formou volného verše záznam několika lednových dnů roku 2009. Datování jednotlivých zápisů evokuje příklon k žánru deníku. Jedná se zejména o popisy prostředí – ať už je to volné prostranství v přírodě či uzavřenost mezi čtyřmi stěnami pokoje – a o nastínění emocí, jež toto prostředí vyvolává v lyrickém subjektu. Záznamy jsou strohé, mnohdy autor užívá enumerace či krátkých vět. To vede k rychlému střídání obrazů, jež evokuje těkavý (možná až trhavý) pohyb člověka v prostředí, takřka bez zastavení, pouze s fotografickým zachycením míjených (či spíše koutkem oka zahlédnutých) objektů. Nejen strohost, ale i jistá drsnost vyjadřování, chlad (jak už i sám název oddílu napovídá) tvoří silný kontrast k první, zjemnělé části sbírky, což byl ostatně i autorův záměr (srov. rozhovor L. Neumanna: Něco u sebe pořád nosím, KROK 2012, č. 2, s. 34).

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Sněhy a další (2010).

LITERATURA

Studie a články: P. Hanuška: Hlasy v řídnoucí mlze, in: Vertikální nostalgie, 2010.
Recenze: Sněhy a další: OH (O. Horák), Slová sa hýbali v mojich dlaních, Hospodářské noviny 21. 5. 2010; P. Odehnal, Včera i zítra: kal, Host 2010, č. 6; M. Blahynka, Ženě a synu, Obrys – Kmen 2010, č. 28; M. Pilátová, Záhadné Sněhy, [online] Respekt, iHned 29. 10. 2010; M. Alexa, Voda, David: Sněhy a další, [online] iLiteratura 28. 9. 2011.
Rozhovory: I. Myšková, David Voda: Sněhy a další, [online] ČRo Vltava 14. 7. 2010; L. Neumann, Něco u sebe pořád nosím, KROK (Kulturní revue olomouckého kraje) 2012, č. 2; M. Alexa, David Voda: Má, či nemá časopis Rub ksicht? [online] iLiteratura 4. 2. 2015.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Prvotina básníka, překladatele a historika umění Davida Vody nabízí průzračně čisté milostné básně, které jsou psány neznámým „erotickým“ jazykem: překvapivě nově je v této knize využíván dávný princip makaronské poezie, prolínání více jazyků: češtiny, slovenštiny, němčiny, ruštiny, angličtiny. Voda vytváří sugestivní jazyk lásky, přesný i upovídaný, vážný i bláhový. Skvělý záznam počínajícího vztahu, směsi trapnosti, stydlivosti, zmatku, tělesné přitažlivosti a silného citu. Druhou část knihy, nazvanou Leden, autor komponoval jako cyklus lakonických básní v próze, sled popuzených ironických záběrů Olomouce, „báječného“ prostoru pro vztah z první části knihy. To, co je pro tuto knížku podstatné, je nové vidění, jiné, zjitřené vnímání, nová citlivost, dotýkání se neznáma.
M. Topinka: [online] Portál české literatury.
Dostupné z: http://www.czechlit.cz/nove-knihy/snehy-a-dalsi/.

Někdy (dost často) pochybuju o tom, že má smysl vydávat knihy, číst básně, nebo přidávat k tomu ohromnému množství tištěného ještě cokoli dalšího. Když si ale pročítám Sněhy mám mnohem víc jasno, protože věty jako: „ doniesol som slová / hýbali sa v mojich dlaniach / jsou tady od toho, aby se četly, aby se s nimi mohl procházet zimními obrazy starých, příliš zapomětlivých měst kdokoli.
M. Pilátová: Záhadné sněhy [online] Respekt.cz. Dostupné z: http://respekt.ihned.cz/spisovatele-o-knihach/c1-47572510-zahadne-snehy.

Jen na několika místech působí Voda povědomě, např. ve verších „do teba vrásť“ nebo „farby teba“, nakladatelství Fra ale rozhodně přineslo čtenářské obci výrazný a zajímavý talent, na jehož čelo se hned právem snesl laur v podobě zařazení básně Ohne dich do almanachu Nejlepších českých básní 2010 a nominace na letošní Magnesii Literu pro objev roku.
M. Alexa: Sněhy a další [online] iLiteratura.cz. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/28827/voda-david-snehy-a-dalsi.

Voda provokuje českého (a patrně i slovenského) čtenáře už tím, že větší část knížky napsal slovenštinou Moravana, který prožil část mládí na Slovensku a slovenštinu si zamiloval do té míry, že básně horoucího milostného vyznání se mu docela přirozeně psaly slovensky; slovenštinu zvolil jako obřadní jazyk lásky, jazyk, do něhož se mu pletou výrazy na Slovensku chápané jako čechismy, ale i slova a obraty z němčiny a italštiny (rodných řečí Sabiny, jíž je cyklus dedikován) a z dalších jazyků. Jazykové ozvláštnění tu signalizuje mimořádnou a až evangelně univerzální misi lásky.
M. Blahynka: Ženě a synu, Obrys – Kmen 2010, č. 28, s. 3.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Recenze M. Pilátové
Recenze M. Alexy
Rozhovor na ČRo Vltava

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 12. 7. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 12. 7. 2014 (ich); 8. 3. 2015 (ad)