Archiv rubriky: básník

Jiří VESELSKÝ

* 26. 7. 1933, Kyjov
† 18. 4. 2004, Kyjov

Veselsky, Jiri (Foto z knihy Transy) - Kopie

zdroj: básnická sbírka Transy

Při gymnaziálních studiích vystřídal školy v Kyjově, Kroměříži a Brně, nakonec odmaturoval v Kyjově (1952). Dálkové studium češtiny a historie na FF UP (1953–1955) ani studium dějin umění na FF UJEP v Brně (1975–1976) nedokončil. Působil v řadě profesí (učitel, lektor, knihovník, archivář, korektor, redaktor) a na různých místech republiky (Hlučín, Ostrava, Svitavy, Břeclav, Trutnov, Kuks, Praha, Brno). Přátelil se s mnoha významnými literáty, např. s Milanem Kunderou, Vítězslavem Nezvalem či Jakubem Demlem. Veselský mnohým uměleckým osobnostem dedikoval své básně a v době výkonu svého zaměstnání na zámku Kuks pracoval na podrobné demlovské studii o tamějším pobytu tohoto básníka a o jeho vztahu k hraběnce Kateřině Sweerts-Sporckové. Je autorem řady dalších literárněvědných a historických studií, po přestěhování do Brna (1966) se po vzoru Oldřicha Králíka systematicky věnoval bádání v oblasti dějin 9. a 10. století. Jeho studie vycházely i v prestižních vědeckých periodikách jako jsou Listy filologické.

Od roku 1950 publikoval v různých periodikách recenze (Nová politika, Nová svoboda, Červený květ), epigramy (Host do domu, zde stejně jako v Červeném květu pod šifrou v-l-k), dále psal také divadelní kritiky (viz Divadelní noviny), historické stati (Listy filologické a Časopis Matice moravské), přispíval taktéž do Sešitů pro mladou literaturu, Rovnosti, Práce a po roce 1989 do Moravskoslezského týdne, Akordu, Boxu, Tvaru, Literárních novin aj. V roce 1990 se stal stálým spolupracovníkem literární revue Host, v roce 1995 předsedou její ediční rady. V letech 1968–1970 se s Milošem Štědroněm spolupodílel na přípravě několika literárních večerů s názvem Prokletí básníci, které se konaly v brněnském Malém divadle hudby. Poezii až do konce 80. let publikoval pouze časopisecky nebo v soukromých, bibliofilských a příležitostných tiscích, jeho básnická sbírka Dvanáct básní (1972) byla zveřejněna v samizdatové revui Koruna, kterou vydával v první polovině 70. let spolu s Pavlem Řezníčkem, Jiřím Oličem, Františkem Jugasem ad.

Básníka Veselského bychom mohli označit za básníka adorace. Ve svém bibliofilsky vydaném debutu poemě Maria takto vzhlížel k Panně Marii, v následující poemě Asi tak podobně obdivoval Sovětský svaz. Nejtypičtějším poznávacím znamením Veselského tvorby je však adorace žen, či spíše mladých dívek, zejména jejich vnější krásy. Od 90. let v jeho sbírkách dominuje nepokrytá tělesnost, až animálnost, ke které se sám autor přímo programově hlásí ve své závěrečné poznámce k výboru Mýtus organismu: „Při vytvoření kompozice této knihy a výběru textů pro oddíl s titulem Vlhká příroda soustředil jsem právě pod tento oddíl básně, v nichž je metaforizováno či jinak přeznačeno »člověčí« na níže strukturované »animální«. Tímto soustředěním jsem reflektoval dříve už jinými vyslovený závěr, podle něhož »lidské intimissimum je poznatelné nejlépe při proměně člověka v nižší živočišný druh«.“ (S. 100.) Zmíněnou tendenci ve své tvorbě dále obhajuje tíhnutím k animálnosti v různých kulturách v průběhu staletí od antiky po klasicismus. Využívání erotických motivů samozřejmě nekončí v klasicismu, Veselský není jediným dokladem jejich proklamace v současném umění, avšak erotizace v literatuře nemusí nutně sklouzávat k pornografii, chceme-li ještě stále hovořit o umění. Hranice mezi přijatelným a nevkusným se v průběhu staletí mění a časový odstup od klasicismu, tím více od antiky, vede k posouvání hranic toho, co ještě považovat za přijatelné otevřené zachycení tělesnosti a co už za pouhý obscénní záznam nejintimnějších lidských zkušeností a tělesných pochodů. Názory na toto období Veselského tvorby nejsou nijak jednotné, a autorova poezie je tudíž zdrojem mnoha polemik – odpůrci umělecké otevřenosti Jiřího Veselského totiž snadno mohou být označeni za příliš prudérní či omezené, zastánci zase za poněkud zvrácené a nesoudné.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Maria (B, bibliofilie, vlastním nákladem, 1948); Asi tak (B, bibliofilie, Památník P. Bezruče v Opavě, 1956); Rimbaud (B, příležitostný tisk Krajské lidové knihovny v Ostravě, 1957); Únor (B 1958, bibliofilie); Žarošická pouť (B, bibliofilie, 1964, část poemy Státnice z alchymie, úvodní verše přeložil do francouzštiny B. Reynek); A poslední (BB, bibliofilie, 1966); Nezaručené pověsti (BB 1996 + sbírka slovensky píšící vietnamské básnířky Diany Tuyet-Lan Nguyen: Čiary života); Mýtus organismu (BB 1997); Transy (BB 1999, připojen výbor básní, korespondence a článků o J. Veselském sebraných u příležitosti jeho pětašedesátých narozenin); Zpívající biochémie (BB 2003); Držme se! Vzájemná korespondence z let 1998-2014 (korespondence 2014, s D. Ž. Borem).
Výbory: Dívenky jdou Brnem (BB 1995); Všechny tvé dívčí nanicovatosti (2000); Luna je za vlakem poslední nárazník… (2003).
Příspěvky ve sbornících: Černá země (1962).
Uspořádal a vydal: B. Neumannová: Byla jsem ženou slavného muže (1998, s dalšími).

LITERATURA

Studie a články: -jTk (J. Trávníček): Třikrát napříč labyrintem totalitarismu, Proglas 1990, č. 7; J. Olič: Jiří Veselský, Slovenské pohľady (Bratislava) 1991, č. 9; týž: Hvězdy jsou jak sedmikrásky nad Brnem (vzpomínky na brněnskou literární bohému) 1992, č. 4; J. A. Pitinský: Jiří Veselský, Host 1991, č. 7; J. Kuběna: in Paní Na Duze (1998); I. Fic: Mytický prvek ženského božství: Tři stavební kameny poezie Jiřího Veselského, Tvar 2010, č. 11, 12, 13; I. Fic: Literární pornografie nebo milostná lyrika: Nad básněmi Františka Halase a Jiřího Veselského, Tvar 2001, č. 4 + Mýtus a tragický pocit života v jedné básni Jiřího Veselského (o básnické skladbě Eulenspiegel z konce 50. let), in Kontrasty a proměny v českém jazyce a literatuře 20. století 2004; D. Ž. Bor: Pozdrav Jiřímu Veselskému, doslov in J. Veselský: Luna je za vlakem poslední nárazník 2002.
Recenze: Dívenky jdou Brnem: K. Křepelka, Dívenky, které prošly srdcem, Proglas 1995, č. 5; L. Sedláková, Erotika od Párala k Veselskému, Denní Telegraf 1. 4. 1995; -MB- (M. Blahynka), Nejen dívenky jdou Brnem aneb Daleko od světa kde ruka ruku myje, Haló noviny 5. 4. 1995; L. Soldán, Špalek poezie s hlavou básníka…: Nad výborem z veršů Jiřího Veselského, Svobodné slovo, Brno 7. 4. 1995; J. Staněk, Potřeba sít, Tvar 1995, č. 8 * Nezaručené pověsti: L. Soldán, Básně pohledů k nebi i z útrob pozemskosti, Svobodné slovo, Brno 3. 4. 1996; P. Kotrla, Když dva jsou v jedné knize, Tvar 1996, č. 12; L. Soldán, Místo recenze, Tvar 1996, č. 12; P. Hůlová, Dvě v jedné, Souvislosti 1996, č. 4 (30) * Mýtus organismu: V. Šlajchrt, Knihovnička Literárních novin: Knihkupectví Franze Kafky, Literární noviny 11. 2. 1998; P. Řezníček, Jiří Veselský básní o slasti, Lidové noviny 19. 2. 1998 + Slovo 27. 4. 1998; M. Langerová, O pejskovi a kočičce, Literární noviny 1998, č. 13; M. Pokorný, Cudné hříčky Jiřího Veselského, MfD 20. 4. 1998 * Transy: (est), Jiří Veselský vydává sbírku Transy: Básník zvaný Páral české poezie zplodil další svazek erotiky, Rovnost 4. 3. 1999; J. Mlejnek, Veselského zplihlé básnické síly zplodily nevkus, MfD 28. 7. 1999; R. Matys, Transy ženstvím ve stavu zrodu, Nové knihy 1999, č. 36; I. Fic, Veselského Transy, Host 1999, č. 7, příl. Recenzní příloha * Všechny tvé dívčí nanicovatosti: J. Staněk, Vážná je láska už v začátcích dětinských, Nové knihy 2000, č. 48, J. Olič, Legenda jménem Veselský: Socialistický realismus dívčích nanicovatostí, Respekt 2001, č. 25, R. Kopáč, Všechny tvé dívčí nanicovatosti, MfD 17. 7. 2001 * Zpívající biochémie: R. Kopáč, Tajemná biochemie básníka Veselského, Právo 28. 7. 2003; J. Grombíř, Poezie coby obrana krásny, Aluze 2003, č. 3; Š. Švec, Lyrická neštěstí Jiřího Veselského, Tvar 2004, č. 10; K. Nečas, Tvar 2004, č. 12 + P. Adámek, Svědomitý hledač slov Jiří Veselský, Tvar 2004, č. 16 * Luna je za vlakem poslední nárazník: D. Ž. Bor, Pozdrav Jiřímu Veselskému, Tvar 2003, č. 13; I. Fic, Luna je za vlakem poslední nárazník, Tvar 2004, č. 10.
Rozhovory: Z. Petrželka, Host 1991, č. 7 + tamtéž 1992, č. 8; M. Huvar, Přivolané poezie jako „defilé přešlých lyrických situací a stavů“, Zemské noviny 18. 4. 1996, s. 14; M. Huvar, Zaručený poeta: Básník Jiří Veselský: Co bylo včera a co dnes; Nové knihy 1996, č. 18.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Veselský v sobě spojuje katolického křesťana s komunistou. Obojí bez salonního pozérství. Ačkoli v srpnu 1968 vítal – jako komunista? – sovětskou okupaci, nepřipojil se – jako katolík? – k normalizační láji psavců. Na konci normalizace ho v Melantrichu vodili za nos, slibovali mu vydání knihy, ale sešlo z toho. Jeho básnická amplituda je méně bizarní a mnohem zajímavější. Trochu zjednodušeně řečeno: jedním koncem jeho básnické hole byl nezvalovský sensualismus, druhým katolická spiritualita. Vrcholy vznikaly tehdy, když oba konce zůstaly spojeny v celek. […] Ovšem o nové Veselského sbírce Transy je třeba říci, že je jakýmsi ještě »dívenkovitějším« dovětkem ke knihám Dívenky jdou Brnem (1995) a Mýtus organismu (1998). Transy jsou smetením zbylé mouky ze stolu, na němž se druhdy hnětlo těsto. […] Zdrobněliny typu »drobná ohrndírečka«, »chemická továrnička tvého těla«, »z nosu sušínek«, »rozdírá to dířátko« jsou protivné tím spíš, že vyústění básní bývá často banální. […]
J. Mlejnek: Veselského zplihlé básnické síly zplodily nevkus, MfD 28. 7. 1999, s. 16.

Nejvíce mne ale zkrušila recenze a názory Josefa Mlejnka, jeho hodnocení básníka Veselského. V Kyjově žijící a živořící básník Veselský je, troufám si tvrdit, jedním z posledních lyrických českých básníků, významově srovnatelný s mnohem populárnějším Skácelem. Básník obdařený obrovskou prostotou otevřenosti, s jakou rozuzluje věčné tajemství sexuality bez tyranie předsudků. Ignorovat žádostivost a touhu u sotva zletilých dívek je popírání dívčí integrity, a podsouvat Veselskému jeho poezii jako pasáž k uvolnění určité zvrácenosti je nepochopením a nesmyslem. Veselský je básníkem, kterého samozřejmě nelze brát bez výhrad. Cum grano salis potřebuje zejména jeho nadužívání zdrobnělin, které může dráždit. – Ale snaha zprotivit básníka politicky, jako člověka, který vítal nadšeně bratrskou pomoc v roce 1968, mi přišla od kritika Mlejnkova formátu jako poťouchlý křáp z nevydělané kůže.
K. Nečas: Tvar 1999, č. 17, s. 3.

A co Zpívající biochémie, která má už ve svém názvu dramatický svár zpěvu a vědy? Tak jako si kritika ani nekladla otázku, proč Veselského básně docházely takového zájmu u Demla i u Nezvala i u Holana i u nejmladších básníků za postmoderny, nikoli však u recenzentů typu Machonina, který degradoval Veselského verše o olomouckém orloji (nedávno je na svém olomouckém večeru s obdivem zpaměti recitoval Jiří Kuběna) na „přemety napodobitelské obratnosti“, tak ji nenapadlo ani zamyslet se nad Veselským jako trvalou koexistencí básníka, okouzlovaného vždy znovu labutinkami, a badatele, který objevuje nepovšimnuté motivické triády ve václavské hagiografii, orientuje se i v chaosu okolo pojmu tzv. tributárnosti etnik v říši franské, přísně soudí Malcolmovu Středověkou herezi, která ví úděsně málo o herezi velkého formátu (o heretičce Vilemíně z rodu Přemyslovců), a píše zasvěceně i o literatuře moderní, ať světové (viz například o zmíněné postmoderní hře), ať české; třeba statí Kněz v masce nemravy podstatně přispěl k rektifikaci Demlova Zapomenutého světla a je i autorem odvážné stati o Březinovi.
M. Blahynka: A co Veselský?!, Obrys–Kmen 2003, č. 47, s. 3.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2013)
Aktualizace hesla: 12. 7. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 12. 7. 2014 (ich); 8. 3. 2015 (ad)

Alois VOLKMAN

Napsat komentář

* 18. 09. 1937, Chudobín (okr. Olomouc)

Zdroj: B. F. Červinka

Narodil se v rodině faráře Církve československé husitské, křesťanská výchova ho ovlivňovala již od dětství a její dosah je patrný napříč celým Volkmanovým dílem. Maturitu složil na gymnáziu v Litovli (1955) a po dokončení studií na LF UP (1961) působil v Okresním ústavu národního zdraví v Kladně jako internista a pracovník oddělení zdravotní výchovy. Od roku 1968 pracoval jako obvodní lékař v Otvovicích a zároveň vykonával funkci vedoucího lékaře okresního oddělení zdravotní výchovy v Kladně. V roce 1997 odešel do důchodu, avšak v letech 2001–2004 ještě působil jako praktický lékař v Libčicích nad Vltavou a od roku 2005 jako lékař Domova sv. Karla Boromejského v Řepích. Vedle výchovy ke křesťanství bylo pro Volkmanovu tvorbu klíčové i setkávání s řadou osobností, které v době jeho mládí navštěvovaly faru, ať už to byli církevní představitelé nebo básníci, např. František Nechvátal, Bohumila Sílová či malíř Vilém Kratochvíl. Přátelil se taktéž s O. F. Bablerem či Aloisem Rečkou, další inspirativní osobnosti spatřoval např. v T. Garrigue Masarykovi, Albertu Schweitzerovi, Karlu Čapkovi a v příslušnících básnické generace 30. let 20. století. Byl přítelem a osobním lékařem Jaroslava Seiferta.

Volkmanovy básně začaly vycházet během let 1959–1961 ve studentském univerzitním časopise Tribuna, následovaly publikace v Lidové demokracii, Květech, Zemědělských novinách, Mladé frontě, Literárních novinách, Literárním měsíčníku ad. Autor spolupracoval s Československým rozhlasem Olomouc na pořadu Chvilky poezie (1958–1959). Jeho verše byly i zhudebněny, a to skladatelem J. Pospíšilem v cyklech Travnatá stébla (prem. 1966), Dna hladin (ze sbírky Tlak mé krve, 1988) a Stáčení podzimu (1994), P. Klapilem (Zpěvník, prem. 1973) a F. Domažlickým (Písně milostné, 1989 a Čtvero ročních dob, 1990).

Protože Volkmanova prvotina Malá vizita byla stejně jako sbírky Tlak mé krve a Bez receptů za normalizace cenzurována, vydal je básník po letech v souborném vydání nazvaném Námluvy Aeskulapovy už bez vynucených změn či škrtů, které se týkaly hlavně narážek na státníky, veřejné projevy apod., úplně vypuštěny musely být biblické motivy. Pro většinu autorových básní je příznačná aforistická koncepce, výrazné pointování, břitkost, úsečnost a kritika soudobé společnosti. Autorovo tíhnutí ke kratším básnickým útvarům vyvrcholilo ve sbírce trojverší nazvané Terče-to. Volkmana lze v jistých ohledech řadit mezi autory poezie všedního dne, a to zejména v básních zachycujících události nemocničního života. Zde je často potlačena lyričnost ve prospěch více či méně objektivního záznamu skutečnosti. Avšak Volkman lyrikem být umí, především stává-li se jeho tématem láska či příroda, viz zejm. výbor básní K prahu domova, v němž básník vzdává hold rodnému Litovelsku, či sbírka Stáčení podzimu. Volkmanova tvorba lyrizovaná preferuje oproti jeho tvorbě aforistické košatější, někdy přímo až litanickou formu básní. Výbor básní Znovuzrození byl ovlivněn autorovým vážným onemocněním, které přivedlo lyrický subjekt k výraznému přimknutí k Bohu. Obracení se ke křesťanské autoritě jako k jistotě přináší klid a smíření, avšak v jednotlivých básních objevujeme i hořkost z poznání, že lyrický subjekt žije v konzumním světě, v němž se lidé již rozhodně neřídí ani zákony ani přikázáními. Kritiku společnosti, v níž absentuje základní úcta ke křesťanským a obecně lidským hodnotám, nacházíme i ve sbírce Ptám se svých slov a ve výboru PokRok rodiny. Do posledního jmenovaného díla zařadil autor básně poukazující na současný vývoj společnosti, v níž se postupně vytrácejí harmonické mezilidské vztahy, mizí základní funkce rodiny a pokora lidí vůči životu svému i svých bližních. Symbolika křížové cesty a zejména její výtvarné pojetí v podobě plastik sochaře Karla Stádníka se staly námětem pro Volkmanův básnický cyklus Via crucis. Památce Jaroslava Seiferta je věnována kniha Silent Musae. V ní Volkman zachycuje vzpomínky na svého přítele a zároveň pacienta, v příloze knihy jsou pak obsaženy básně zachycující autorovy pocity den po dni od úmrtí Jaroslava Seiferta až po jeho pohřeb. Kniha byla vydána až v roce 1991, a to vlastním nákladem autora, neboť za totality dílo neprošlo cenzurou a po roce 1989 doplatilo na ediční přesycenost českých nakladatelství dříve prohibitními díly. Jako bibliofilie vyšly též Volkmanovy texty doprovázející fotografie Jaroslava Seiferta v publikaci Jaroslav Seifert 1901–2001. Výbor In memoriam vznikal v průběhu autorova boje se zdravotními komplikacemi spojenými s náročným operativním zákrokem. Obsahuje básně zařazené do autorových předchozích sbírek i verše doposud nepublikované. Poezie společně s vírou v Boha pro Volkmana představují přístav, v němž autor nachází potřebné uklidnění a vyrovnanost. Sbírka je členěna na dvě části – první oddíl, soubor epitafů nazvaný In memoriam, je vzpomínkou na mrtvé. Naopak druhý oddíl, Memento mori, je věnován živým. Člověk na smrt nesmí zapomínat, ani když ji, pro různé radosti i starosti života, zrovna nevnímá. Je tu stále přítomna. A její neustálá blízkost nás učí vážit si života a děkovat za každý den, jenž je nám dán. Poezie společně s vírou v Boha pro Volkmana představují přístav, v němž autor nachází potřebné uklidnění a vyrovnanost.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Malá vizita (BB 1976); Tlak mé krve (BB 1979); Bez receptů (BB 1983); To je věc (BB 1987); Jednadvacet plus jeden okupačních srpnů (BB 1989, bibliofilie), Ptám se svých slov (BB 1991); Silent musae (BB a vzpomínky na Jaroslava Seiferta, vlastním nákladem, b. d., 1991); PokRok rodiny (BB 1994); Stáčení podzimu (BB 1994); Jaroslav Seifert 1901–2001 (bibliofilie, 2001, text ve fotografické publikaci); Jediná (BB 2001, bibliofilie); Stopy co doby tropí (BB 2002); Chyť se za nos, člověče (BB 2004); Via crucis (BB 2005); Nebuďme hluší, naší duši etika sluší (BB 2006, bibliofilie); Terče-to (BB 2007).
Výbory: Znovuzrození (1982, 1990); K prahu domova (1998); Nepovinný předmět poezie (2002); Námluvy Aeskulapovy (2009); In memoriam (BB 2010).
Příspěvky ve sbornících: Mladé víno (1961); Odpich (1965); Žena a láska (2000); Olomoucké kašny (2001); Děti a dětství (2001); Verše o Moravě (2003); O múze olomoucké a lidech kolem ní (2003); Olomoucká haiku (2003); Z paměti literární Olomouce 1 (2004); Olomouc v české literatuře (2007); Haná v poezii (2008); Tisíc dní s literárním klubem Olomouc (2009).

LITERATURA

Studie a články: J. Peterka: Básníci na křižovatkách, Kmen 1988, č. 5; J. Heller: Volkmanovy verše jsou jiné…, úvod in A. Volkman: Ptám se svých slov (1990); M. Fronková: Labutě a havrani vzpomínek, Lidová demokracie 29. 1. 1991; M. Páralová: Básnické dílo Aloise Volkmana (diplomová práce FF UK) (1991); V. Ebr: MUDr. Alois Volkman, Lidová demokracie 26. 5. 1994; J. Med: doslov, in A. Volkman: Stáčení podzimu (1994); -bk-: Malý jubilejní večer, Hanácké noviny 5. 11. 1994; M. Plachta: Jen několik slov pedagoga, předmluva in Nepovinný předmět poezie (2002); J. Husička: Básník Alois Volkman v Litovli, Olomoucké listy 14. 11. 2002; B. Kolář: Návraty básníka Aloise Volkmana, in Z paměti literární Olomouce (2004); L. Volkman: Na Křížovou cestu lze nahlížet z různých úhlů, předmluva in A. Volkman: Via Crucis 2005; J. Med: Pro celé básnické dílo…, doslov in A. Volkman, Terče-to (2007), s. obálky; J. Med: Nad básnickou tvorbou Aloise Volkmana, doslov in A. Volkman: Námluvy Aeskulapovy (2009).
Recenze: Malá vizita: F. Moravová, Nová edice poezie, Práce 23. 6. 1976; P. Kovařík, Z nové české poezie, Svobodné slovo 2. 8. 1979; J. Peterka, Jak já to vidím, Mladá Fronta 4. 9. 1976, příl. Umění mladých; E. J. Havlíček, Mezi poslední a první, Kostnické jiskry 1976, č. 32; (bez autora), Ještě k zářijovým recenzím poezie, Mladá Fronta 4. 12. 1976, příl. Umění mladých; -al- (V. Šmejkal), Autoři z našich řad, Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1977, č. 1 * Tlak mé krve: R. Matys, Básnická ekologie Aloise Volkmana, Literární měsíčník 1980, č. 6, 1980; J. Pavelka, Sbírka s otazníky, Rovnost 16. 7. 1980; Z. Heřman, Lékařova poezie, Mladá Fronta 28. 7. 1979; V. Vodák, Poezie, která přemýšlí, Lidová demokracie 27. 9. 1979 * Znovuzrození: J. Kašpar, Diagnóza lékaře-básníka, Kostnické jiskry 1983, č. 8; -ha-, Znovuzrození, Český bratr 1983, č. 5, 1983; J. Drejnar, Přátelům poezie není potřebí…, předmluva in A. Volkman: Znouzrození (1990) * Bez receptů: Z. Heřman, Chytrost a chlad, Mladá Fronta 6. 12. 1983; J. Kašpar, Bez receptů, Kostnické jiskry 1984, č. 2; E. Seyček, Nebojte se poezie, Dikobraz 1984, č. 8; L. Soldán, Místo pro tři hlasy, Literární měsíčník 1984, č. 6; -ha-, „Poezie je zážitek!“, Český bratr 1984, č. 9 * To je věc: J. Poláček, Patero knih veršů: Nad říjnovými novinkami české poezie, Rovnost 19. 11. 1987; P. A. Bílek, Zrcadlové dvojice, Nové knihy 1987, č. 43; -fc- (G. Francl), Nová sbírka A. Volkmana, Lidová demokracie 2. 12. 1987; -EJH-, Hra o vážné věci, Kostnické jiskry 1988, č. 1; J. Zelenka, Jak se chodí na věc, Zemědělské noviny 23. 1. 1988; V. Píša, Věc: poezie, Literární měsíčník 1988, č. 5 *Jedenadvacet plus jeden okupačních srpnů: B. Kolář, Volkmanova protiokupační poezie, Hanácké noviny 26. 8. 1998 * Ptám se svých slov: -jh- (J. Hořec), Alois Volkman, Ptám se svých slov, Akord 1991/1992, č. 1; J. Lejdar, Čtení nejen na dovolenou, Český bratr 1991, č. 7/8 * PokRok rodiny: V. Ebr, Dnes mě navštívil MUDr. Alois Volkman, Lidová demokracie 26. 5. 1994; B. Kolář, Alois Volkman: poKrok rodiny, Hanácké noviny 23. 8. 1994 * Stáčení podzimu: B. Kolář, Stáčení podzimu, Hanácké noviny 13. 10. 1994; M. Trávníček, Rovnost 25. 10. 1994; V. Novotný, Volkmanův hold prarodičům, Nové knihy 1994, č. 41; L. Muška, Křesťanská literatura, Severočeský regionální deník 5. 11. 1994; L. Soldán, Básníkovy sklizně, Svobodné slovo, Brno 9. 11. 1994; F. Schildberger, Alois Volkman podzimní, Lidové noviny 12. 11. 1994, příl. Národní 9, č. 46; Z. Svoboda, vtipné a duchaplné, Český zápas 1994, č. 23; J. Wiendl, Nad básněmi A. Volkmana, Tvar 1994, č. 21; M. Janata, Stáčení podzimu Aloise Volkmana, Katolický týdeník 1995, č. 7 * Stopy co doby tropí: B. Kolář, Básník Volkman vydal své originální novoročenky, Olomoucké listy 2002, č. 38; -jas- (J. Slomek), Stopy, co doby tropí, Lidové noviny 3. 12. 2002; Š. Švec, Recenzní maraton, Dobrá adresa 2004, č. 4.
Rozhovory: J. Rejžek, Práce 1977, č. 9; D. Ouřadová, Po první knížce (s MUDr. Aloisem Volkmanem), MF 10. 11. 1977; M. Kašpárková: Básnické slovo organizuje chaos, Anno domini 1992, č. 6; B. Kolář, I když cena hodinek klesla na pakatel, čas je čím dál dražší, říká Alois Volkman, Hanácké noviny 9. 9. 1997; B. Kolář: Rozhovor s Aloisem Volkmanem – českým básníkem s hanáckými kořeny, KROK 2012, č. 3.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Slavný Cicero kdysi obvinil básníky své doby, že „změkčují srdce a jsou tak sladce vtíraví, že lidé je nejen čtou, nýbrž učí se jim i nazpaměť“. Volkmanovy verše nezměkčují, ale zasahují, nevtírají se sladkostí, ale nadchnou hloubkou myšlenky a šíří postřehu, lákají nejen ke čtení, ale nutí k zamyšlení.
J. Drejnar: předmluva in A. Volkman: Znovuzrození (1982), nepaginováno.

Objektivizující předmětnost má omezit vpád lyrična, stálé úsilí vtáhnout konkrétní detail do roviny obecného smyslu a touha nalézt přesně vymezený námětový prostor, v němž může být postižen celek světa přes jeho nepatrnou část. Tyto básníkovy snahy, byť ne vždy naplněné odpovídajícím tvůrčím gestem, ovlivňují jeho pohled na realitu, jeho celkový básnický habitus. Volkmanovo tíhnutí k básnické aforističnosti, jeho obliba paradoxu i civilnost básnického slovníku dokládají jeho racionální vztah ke skutečnosti. Všechny složky jeho básní jsou většinou podřízeny básníkovu hodnotícímu postoji, jehož koncentrace se projevuje především v závěru básně, v úsilí po výrazné pointě, podtrhující smysl básnické výpovědi. Souvisí s tím také Volkmanova touha po určitém zobecnění; mnohá fakta i věci, s nimiž se v jeho poezii setkáváme, chtějí plnit zástupnou funkci symbolické zkratky.
J. Med: Nad básnickou tvorbou Aloise Volkmana, in A. Volkman: Námluvy Aeskulapovy (2009), s. 176–177.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 12. 7. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 12. 7. 2014 (ich)

Dušan ŽVÁČEK

Napsat komentář

* 23. 6. 1934, Olomouc

zdroj: Archiv UP

Maturoval na gymnáziu v Přerově (1952) a poté studoval ruštinu a češtinu na FF UP Olomouc. Zde taktéž získal doktorát (1969) za práci K problematice míšení funkčních stylů v poezii a kandidaturu věd (1981) za disertaci K některým obecně teoretickým a metodologickým aspektům lingvistické interpretace metafory. Docenturu získal na základě habilitační práce Kapitoly z poetiky a stylistiky básnické řeči a básnického překladu (1992). V letech 1957–1961 působil jako pedagog na Střední průmyslové škole strojnické v Čáslavi, poté jako rusista na Pedagogickém institutu v Gottwaldově (dnešním Zlíně) a od roku 1965 až do penze na katedře rusistiky FF UP. V Olomouci žije od roku 1971 a tomuto městu věnoval i některé ze svých básní – najdeme je v almanachu Olomouc v české literatuře (2007). Autor rovněž přispěl svými verši do všech sborníků vydaných Literární sekcí Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci. Žváčka pojilo mnohaleté přátelství s básníkem Jaroslavem Mazáčem, jenž je mimo jiné autorem sbírky Oidipus nabývá zraku. Žváček si název tohoto díla vybral jako motto ke své sbírce Nedosvitky, v níž mimo jiné tematizuje své zrakové postižení. Přátelství obou básníků dokladuje Jaroslav Mazáč ve vřelém, vzpomínkově laděném medailonu Dušana Žváčka. Popisuje v něm například, jak spolu oba autoři „probírali nejen novinky z Univerzity Palackého v Olomouci, ale také dlouze vzpomínali na přátele souhlasných i kontroverzních názorů a přátelsky se přeli o smysl poezie, její rozměr senzualistický i metafyzický“. (J. Mazáč: Betlém mimo liturgii, in Z paměti literární Olomouce, 2004, s. 233.)

Ve studentských letech publikoval Žváček pouze časopisecky. Jeho básnický knižní debut vyšel až ve 2. polovině 70. let a v rychlém sledu za ním byla vydána sbírka druhá. Dílům Propouštění z léta a Vrásnění dominuje téma přírody a lásky, lyrický subjekt sleduje proměny krajiny a ženy s okouzlením i hořkostí. Do souboru Zimní ovoce: 1976–1996 jsou zahrnuty kromě básní z prvních dvou sbírek též oddíly Zimní ovoce, kterému dominují apostrofy ženy, a Předjaří – nepřestupný rok, v němž přibývá motivů blízkosti smrti, smutku a lítosti z pomíjivosti a z nenávratnosti dějů dávno minulých. Ožívají tu pro lyrický subjekt pouze ve vzpomínkách a hořknou svým „zakletím“ v zašlé době. Tato tendence pokračuje i v díle nazvaném Nedosvitky: Verše z let 1995–2003, obsahujícím básnické texty, vracející se do dětství, bilancující, tematizující s neutuchající naléhavostí lásku; leitmotiv ztráceného zraku zase nemilosrdně zpřítomňuje omezenost, konečnost všeho lidského.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Propouštění z léta (BB 1976); Vrásnění (BB 1979); Zimní ovoce: 1976–1996 (BB 1996); Nedosvitky: Verše z let 1995–2003 (BB 2005).
Příspěvky ve sbornících: Oheň (1964); Po tolika letech (1985); Větrná pošta (1988); Žena a láska (2000); Pour féliciter (2000); Děti a dětství (2001); Verše z cest (2003); Verše o moravě (2003); O múze olomoucké a lidech kolem ní (2003); Olomouc v české literatuře (2007); Haná v poezii (2008); Barevné tóny: sbírka veršů zrakově postižených autorů (2008); Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc (2009); Almanach Literárního klubu Olomouc (2011).
Odborné práce (výběr): K některým obecně teoretickým a metodologickým aspektům lingvistické interpretace metafory (1980); Úvod do teorie překladu: (Pro rusisty) (1994, 1998); Kapitoly z teorie překladu I (1995).

LITERATURA

Studie a články: K. Vůjtek: Vrásnění na pódiu, Ostravský kulturní měsíčník 1978, č. 12; (jug) (S. Juga): Nad tvorbou Dušana Žváčka, Nová svoboda 1981, č. 40; V. Kostřica: Dušan Žváček padesátiletý, in Rossica Olomucensia 1984; J. Mazáč: Touha po řádu života (K padesátinám PhDr. Dušana Žváčka, CSc.), Kulturní měsíčník 1984, č. 6; J. Dvořák: Bilance, Středisko 1987, roč. 69; J. Mazáč: Doc. PhDr. Dušan Žváček, CsC., jubilující, Rossica Olomucensia 1994; F. Všetička: Propouštění z léta, Olomouc literární 2002; J. Mazáč: Betlém mimo liturgii, Z paměti literární Olomouce 2004; L. Machala: Olomoucká polistopadová poezie, Bohemica Olomucensia (2009).
Recenze: Propouštění z léta: J. Svoboda, Zralá prvotina, Ostravský kulturní měsíčník 1976, č. 10; -ís-, Nadějná prvotina Dušana Žváčka, Nové knihy 1976, č. 41; (mx) (Hana Maixnerová), Slibná prvotina, Práce 10. 11. 1976; (ko) (Václav Kotyk), Zralá prvotina moravského autora, Lidová demokracie 19. 11. 1976; (zh) (Z. Heřman), Profil veršů z profilu, Mladá fronta 4. 1. 1977; M. Pávek, Anděl žalu poněkud z módy vyšlý, Literární měsíčník 1977, č. 2; F. Valouch, Vyzrálá prvotina, Tvorba 1977, č. 18; M. Blahynka, Víc než slib, Rovnost 12. 5. 1977; (vln) (Vladimír Novotný), Básně dobrého jitra, Zemědělské noviny 24. 6. 1977, č. 147 * Vrásnění: (es) (E. Sobková), Aktuální poezie, Ostravský večerník 21. 1. 1980, s. 4; J. Adam, Rovnováha prožitku a slova, Literární měsíčník 1981, č. 3, příl. Dílna; M. Zenklová, Krásné vrásky, Tvorba 1980, č. 19; (ko), Poezie Dušana Žváčka, Lidová demokracie 14. 8. 1980, č. 19; (vln) (Vladimír Novotný), Básně a kresby, Zemědělské noviny 16. 9. 1980; V. Puhač, Žváčkova druhá, Ostravský kulturní měsíčník 1980, č. 10 * Zimní ovoce: B. Kolář, Žváčkovo poetické Zimní ovoce, Hanácké noviny 31. 12. 1996; (PK), Dvě sbírky básní z přerovského nakladatelství, Moravskoslezský den 27. 1. 1997; I. Pospíšil, Ovoce poezie Dušana Žváčka, Brněnský večerník 27. 1. 1997, s. 7, též in D. Žváček, Nedosvitky 2005; P. Cekota, Zimní úroda veršů, Host 1997, č. 2; I. Pospíšil, Bilance a perspektivy Dušana Žváčka, Kam v Brně 1997, příl. Kam, č. 3; F. Všetička, Dušan Žváček, Zimní ovoce, Alternativa nova 1997/1998, č. 4 * Nedosvitky: M. Blahynka, Vidoucí vědoucí Nedosvitky, Obrys – Kmen 2008, č. 48, též Haló noviny 6. 12. 2008.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Pozdní Žváček je básníkem zmoudřelým, statičtějším, hlubinně metaforickým, přibývá v něm ironie, je tu však i více vážnosti a reminiscentnosti, odkazy na jiné texty, návraty do dětství, podivuhodně tu zraje a sílí leitmotiv lásky. Myslím, že výbor je sestaven neobyčejně střídmě a přísně. Nikoli náhodou je básník Dušan Žváček lingvista.
I. Pospíšil: Ovoce poezie Dušana Žváčka, Brněnský večerník 27. 1. 1997, s. 7, též in D. Žváček: Nedosvitky (2005), s. 35.

Žváčkova básnická tvorba je nehojná, ale je v ní zřejmá posloupnost a vysledovatelný řád. Jeho debut z roku 1976 nese název Propouštění z léta, jeho třetí sbírka, už polistopadová, se jmenuje Zimní ovoce. Její závěrečný oddíl, který měl být patrně samostatnou sbírkou, dostal název Předjaří. Roční cyklus se tedy uzavírá, básně tvoří celek. Předjaří ovšem bývá počátkem něčeho dalšího, čehosi nového, očekávaného. Ze všech těchto básnických období je pro Dušana Žváčka nejdůležitější léto, neboť tvůrce Vrásnění se narodil 23. června 1934. On sám však tomu nejspíše nepřikládá žádný velký význam, neboť v jeho sbírkách se objevují básně o únoru, červenci, září a říjnu, ale červnovou mezi nimi nenajdete.
F. Všetička: Olomouc literární, 2002, s. 251.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 12. 7. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 12. 7. 2014 (ich)

Sylva FISCHEROVÁ

Napsat komentář

* 5. 11. 1963, Praha

zdroj: Petra Kožušníková

Je nejmladší dcerou prvního rektora UP, filozofa a sociologa Josefa Ludvíka Fischera (1894–1973) a psycholožky Jarmily Fischerové (1926–1992). Její nevlastní starší sestrou byla spisovatelka Viola Fischerová (1935–2010).

Sylva Fischerová se narodila v Praze, ale do své plnoletosti bydlela v Olomouci. Docházela na základní školu s rozšířenou výukou jazyků na třídě Jiřího z Poděbrad. Absolvovala gymnaziální studia se zaměřením na přírodovědu v Olomouci–Hejčíně. Posléze vystudovala francouzštinu na jazykové škole v Brně a následně od roku 1983 filozofii a fyziku na Univerzitě Karlově v Praze. Tato studia nedokončila a v roce 1985 přestoupila ke studiu klasické filologie taktéž na UK. Magisterská studia uzavřela v roce 1991 obhajobou práce Problém jednoty areté u Platóna (na dialogu Prótagoras).

V letech 1995–2003 absolvovala tamtéž postgraduální studium, které zakončila disertační prací Mohou Múzy lhát? (Múzy v prooimiu Hésiodovy Theogonie). V době studií se také provdala za novináře a spisovatele Martina Komárka. Žije v Praze a pracuje jako odborná asistentka Ústavu řeckých a latinských studií na Filozofické fakultě UK, její specializací jsou řecká literatura, filozofie a náboženství. Ve spolupráci s FF UP se významně podílela na vydání tří svazků Výboru z díla J. L. Fischera.

Debutovala v roce 1985 v almanaších poezie Zvláštní znamení a Klíčení. Své literární, publicistické a odborné texty publikovala časopisecky v Kmeni, Tvaru, Literárních novinách, Lidových novinách, Mladé frontě Dnes, Hostu, Reflexu, Souvislostech, Revolver Revue, Listech, Filosofickém časopise, Rukopise a dalších. Resumé beletristické tvorby Sylvy Fischerové zahrnuje nejšíře oblast básnickou, posléze se etablovala jako originální prozaička dvěma soubory povídek a nejčerstvěji také jako autorka knížek pro děti. Mezi hlavní atributy jejího složitého básnického i prozaického vidění světa patří masivní kontaminace emocionální, reflexivní roviny básnického rozjímání rozumovým, intelektuálním principem. Výraz její poezie je zásadně spoluutvářen vlastním odborným zaměřením, které se odráží taktéž ve stylistické rovině textů. Na druhou stranu je styl Sylvy Fischerové považován za civilní s menší mírou užívání metafor a spíše usilující o vystižení konkrétního významu. Poezie, stejně jako povídková tvorba autorky, si však neklade za cíl oslovit širokou čtenářskou masu. Nesnaží se o jednoduchou sdělnost, ale o zachycení a identifikování určitého významu. Volí často abstraktní témata kulminující kolem existenciálních prožitků, přičemž mnohdy nezakrývá autobiografickou povahu některých námětů. Formálně užívá v poezii volný verš, v prozaické tvorbě píše texty oscilující na hranici povídkového žánru. Sbírky a soubory Sylvy Fischerová vytváří ucelená a v několika rovinách významově prokomponovaná díla, právě proto je autorkou pro nejnáročnější čtenáře a patří mezi přední osobnosti současné české literatury.

Samostatnou sbírku básní Chvění závodních koní vydala v roce 1986. Básně jsou psány volným veršem, jehož délka kolísá stejně jako délka básní. Její projev není založen na množství metafor, ale je veden snahou sdělit význam, pocit, jakkoli abstraktní. Opírá se o celou řadu odkazů z kulturní a filozofické oblasti, proti čemuž staví obrazy každodennosti i reálné nevšednosti. Sílu jejího básnického projevu ocenila dobová kritika. „Vpád“, jak byl slovy Petra A. Bílka její vstup do světa poezie označen, se zde nepojí s unáhleností, ani snahou lacině zaujmout vyburcovanou obrazností. Bílek poukazuje na určité dobové trendy odrážející se v poezii Fischerové a identifikuje je jako generační podloží sbírky. Fischerovou zařazuje do tzv. „Generace“ osamělých běžců, vedle dalších debutujících Svatavy Antošové, Zuzany Trojanové, Miroslava Hauptycha, Jiřiny Salaquardové. (P. A. Bílek in „Generace“ osamělých běžců, 1991.) Vladimír Novotný z odstupu let oceňuje u knižní prvotiny Sylvy Fischerové konkretizaci významu básní, jež vychází z nitra autorského subjektu, z jeho citové báze, ovšem svým kultivovaným a intelektuálně neústupným gestem vytváří originální poezii, která není snadno přístupná, ale má sílu promlouvat. A zdůrazňuje, že dnes bývá autorčin básnický debut označován jako legendární. (Srov. V. Novotný, Dobrá adresa 2005, č. 10, s. 36.)

Druhé sbírce nazvané Velká zrcadla se dostalo mnohem chladnějšího kritického přijetí. Sbírce tematizující pocity prázdnoty, odcizenosti a vyprázdněnosti lidské pospolitosti, stejně jako krizi morálních a existenciálních hodnot, bylo vytýkáno až příliš abstraktní zaměření, které směřuje k vyprázdněnosti významu, čímž se vzdaluje kvalitám debutu. Část textů zařazených v této sbírce je cestovatelského charakteru, ani zde se však Fischerová nedočkala ocenění. Kritické přijetí, varující před zabřednutím v ornamentálnosti a přílišném odosobnění autorského subjektu, dává jasně najevo, že u Fischerové je očekáváno něco jiného, než jen dobře zvládané řemeslo slova a obrazu na silném intelektuálním tématu. V následující sbírce s titulem V podsvětním městě kulminuje autorčin zájem taktéž kolem základních existenciálních pojmů, a to smrti a zrození. Sbírka má výrazně meditativní charakter. Vychází z autorčina prožitku smrti matky a souběžného vlastního těhotenství. Básně ve sbírce Šance oscilují kolem celé řady témat. Podle Petra A. Bílka představuje posun v autorčině tvorbě, který spočívá především v nalezení rovnováhy mezi rovinou konkrétních detailů a rovinou abstraktních významů. (P. A. Bílek, Host 2000, č. 6, příl. Recenzní příloha, s. 8.) Již název odkazuje jak ke konkrétnímu místu, kam se básnířka přestěhovala, tak k abstraktnímu významu tohoto slova. Pozoruhodným formálním a významovým aspektem sbírky, jak dále Bílek poukazuje, je stylistické střídání vypovídajících rolí a diskurzů, takže na pozadí tematicky nesourodých básní vytváří proměňující se perspektiva a s ní zvolený způsob vypovídání nosný kompoziční princip. Sbírka se setkala většinou s kladným ohlasem, a to především díky spontánnosti a emocionalitě projevu.

Po delší odmlce vyšla sbírka Krvavý koleno soustředící se tematicky na vztah člověka a dějin. Básnické gesto je výrazně dramatické a směřuje ke svržení idealizované představy světa, aby odhalilo jeho nezměnitelně krutou povahu. Falešné ideje a sebeklam jsou v poezii Fischerové pranýřovány, ačkoli odhalená syrovost, zloba a nenávist se ve víru dějinných událostí jeví jako nezměnitelné. Dramatické básně jsou psány volným veršem směřujícím k prozaickému výrazu v souladu s významem sdělovaného. Z převažujícího kladného přijetí sbírky se vymykaly pouze opakované výhrady vůči nadužívání odborných reminiscencí. Další básnická sbírka Anděl na okně je v souladu s dřívější tvorbou Fischerové laděná existencialisticky. Na bázi nejednoznačných a nejednoduchých témat rozvíjí svůj již vyzrálý autorský rukopis obohacený o velké množství citátů, aluzí a motivů pramenících z jejího odborného zaměření. Právě tato intelektuální stránka pronikající do jejich básní se však stává stále výraznějším terčem kritických výhrad. Právě u sbírky Anděl na okně jí je recenzenty nejvíce vytýkáno přílišné podlehnutí rozumovým principům s malou mírou vlastní citové invence. Sbírka Tady za rohem to všechno je se skládá ze dvou oddílů Smrti, smrti a Sebetebe. Tematicky jsou básně v obou oddílech „polarizovány“ do oblasti smrti a na druhé straně lásky. Simona Martínková-Racková upozorňuje, že tuto sbírku lze v mnoha ohledech považovat za nejzajímavější. (S. Martínková-Racková, Tvar 2011, č. 16, s. 23.) Její kritický zájem se soustřeďuje především na druhou část sbírky, zaměřenou na téma lásky. V roce 2013 vyšla sbírka s latinským názvem Mare. Básně jsou psány volným veršem, část je koncipována jako básně v próze. Posloupnost sbírky je utvářena přechodem od milostných básní až po filozofická přemítání o povaze života. I zde je přítomen charakteristický postoj Fischerové k dvojdomosti reality, ohledávání a konfrontace obou rovin skutečnosti, jejichž propustnou hranici určuje míra zvědomění.

Na prozaickou dráhu se Fischerová vydala cyklem deseti povídek Zázrak, posléze nominovaným na Státní cenu za literaturu. Autorka zde tematizuje události z období svého dospívání v osmdesátých letech. Jednotlivé povídky jsou vyprávěny v ich-formě a nezastírají autobiografickou inspiraci. Fischerovou však ani na poli prozaické tvorby, byť subjektivně laděné, neopouští intelektuální nadhled. Odstup, s nímž se pouští do záznamů nelehkého životního období, jí umožňuje výstižně vykreslit atmosféru posledních let komunistického režimu u nás a své vyprávění situovat do širších společenských souvislostí. Také ve stylu povídkové tvorby se odráží její básnické vidění světa, které zde tvoří antitezi k dokumentaristické faktografii. O šest let později vychází druhý, tentokrát sedmipovídkový cyklus Pasáž, který byl nominován na cenu Magnesia Litera. Texty jsou mnohem různorodější, než tomu bylo v prvním prozaickém souboru. Fischerová střídá vyprávění v ich-formě s er-formou a stejně tak témata jejích textů jsou různá. Od námětů vzpomínkového charakteru směřujících ke klasické naraci přechází k útvarům vystavěným především na dlouhém dialogu. Stejně tak líčení abstraktních poetických vidin a obrazů střídá popis konkrétních lidských charakterů. Z roviny dramatické volně přechází k rovině hořce humorné. Soubor Pasáž je knihou mnoha poloh, v nichž je autorský rukopis dobře patrný, nicméně její kritické hodnocení nebylo navzdory nominaci jednoznačně kladné. Dalším prozaickým počinem Sylvy Fischerové je kniha Evropa je jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel. Kniha je stylizována jako deníkové záznamy z cesty do USA, v nichž se prolíná prozaické vyprávění s verši, český jazyk s angličtinou. Autorka zde obdivně, ale i kriticky hodnotí zdejší společensko-kulturní zázemí a odhaluje podhoubí amerického života, vyrůstající v mnoha ohledech z odlehlé Evropy. Text je tvořen směsicí různých žánrů, asociativních řetězců myšlenek a literárních skic poznaných lidí, v jednom celku však všechny složky i formy navzájem kooperují k vytvoření sugestivní a inspirativní výpověď.

Sylva Fischerová je také autorkou knížek pro děti s názvem Júla a Hmýza aneb Cesta do Juliiny země a nověji rozsáhlého souboru Egbérie a Olténie. První z knih vypráví o dobrodružstvích dvou holčiček ze sídliště, jakým se může stát např. první samostatný nákup. Jedná se o prozaické texty využívající básnické postupy a výraznou práci s obrazotvorností. Užití dětské perspektivy zcela proměňuje skutečné vnímání reálného prostoru. Atributy každodenního života se vlivem dětské fantazie proměňují. Druhá kniha je souborem pohádek, které se odehrávají převážně v exotických zemích. Pohádky z domácího českého prostředí si však zachovávají ráz nevšednosti. Výrazným přínosem Fischerové je práce s jazykem, která dětem zpřístupňuje i málo užívaná slova a v útlém věku tříbí jejich jazykový cit. Beletristická tvorba Fischerové byla také přeložena do cizích jazyků. Anglicky byly vydány dva výbory z poezie The Tremor of Racehorses (1990), The swing in the middle of chaos: selected poems (2010). Soubor povídek Zázrak byl přeložen do polštiny (Cud, 2008) a do holandštiny (Dood, waar is je wapen?, 2011). Sylva Fischerová pečuje také o památku a pozůstalost svého otce. Spolu s Janem Šulcem je editorkou Výboru z díla J. L. Fischera. Knižně vyšel v roce 2011 její rozhovor s Karlem Flossem, českým politikem, filozofem, vysokoškolským pedagogem a bývalým senátorem, pod názvem Bůh vždycky zatřese stavbou. Vybrané básně Sylvy Fischerové se v roce 2013 staly podkladem pro písňové texty hudebního alba Milostný slabiky Moniky Načevy a britského kytaristy Justina Lavashe.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Chvění závodních koní (BB 1986); Velká zrcadla (BB 1990); V podsvětním městě (BB 1994); Šance (BB 1999); Krvavý koleno (BB 2005); Zázrak (PP 2005); Júla a Hmýza aneb Cesta do Juliiny země (P pro děti, 2006); Anděl na okně (BB 2007); Pasáž (PP 2011); Tady za rohem to všechno je (BB 2011); Egberie a Olténie (PP 2012 pro děti); Evropa je jako židle Thonet, Amerika je pravý úhel (P 2012); Mare (BB 2013); Stomach of the Soul (BB 2014); Bizom aneb Služba a mise (P 2016).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Klíčení (1985); Zvláštní znamení (1985); Narozeni v 60. letech (1989); Child of Europe (Londýn 1990); Interference (Cheltenham 1992); Přetržená nit (1996); Město velebené veršem (1998); Pegasovo poučení. Antologie české poezie 1945–2000 (2002); Iz veka v vek (Moskva 2005); Antologie české poezie. II. díl (1986–2006) (2007).
Uspořádala a vydala: Původ poezie (2006, s J. Starým, též přispěla); J. L. Fischer: Výbor z díla 1, 2, 3 (2007, 2009, 2013, s J. Šulcem); Mýtus a geografie (2008, s J. Starým); Bůh vždycky zatřese stavbou: Rozhovor Sylvy Fischerové s Karlem Flossem (2011); Medicína mezi jedinečným a univerzálním (2013, s A. Beranem).

LITERATURA

Studie a články: P. A. Bílek: „Generace“ osamělých běžců (1991); V. Cetkovská: Solitér Sylva Fischerová, in Z paměti literární Olomouce 2 (2006, ed. B. Kolář).
Recenze: Chvění závodních koní: V. Macura, ZN 31. 3. 1987; Z. Kožmín + J. Soukupová + J. Trávníček, BV 15. 7. 1987; R. Svoboda, Rovnost 27. 7. 1987; P. A. Bílek, NK 1987, č. 13; J. Chuchma, Mladý svět 1987, č. 16; J. Svoboda, Ostravský večerník 11. 5. 1988; J. Kukaň, Práce 7. 1. 1988 * Velká zrcadla: J. Rulf, LidN 27. 2. 1991; P. A. Bílek, NK 1991, č. 8; A. Blažejovská, Tvar 1991, č. 16; V. Novotný, MFD 11. 3. 1991; I. Harák, Severočeský regionální deník 10. 1. 1992 * V podsvětním městě: J. Rulf, LidN 7. 1. 1995, příl. Národní 9; F. Všetička, Mosty 1995, č. 49 * Šance: J. Suk, NK 2000, č. 12; R. Kopáč: MFD 10. 5. 2000; P. A. Bílek, Host 2000, č. 6, příl. Recenzní příloha; M. Exner, Aluze 2001, č. 1 * Zázrak: J. Chuchma, MFD 27. 5. 2005; O. Horák, LidN 31. 5. 2005; M. Jungmann, Tvar 2005, č. 17; A. Burda, Tvar 2005, č. 11; V. Novotný, Dobrá adresa 2005, č. 10 * Krvaný koleno: O. Horák, LidN 8. 12. 2005; M. Exner, Tvar 2006, č. 6; R. Szpuk, A2 2006, č. 8; P. Hruška, Host 2006, č. 4 * Júla a Hmýza aneb Cesta do Juliiny země: R. Malý, Tvar 2007, č. 13 * Anděl na okně: J. Olšovský, A2 2008, č. 15; K. Bukovjanová, Host 2008, č. 2; I. Fic, Tvar 2008, č. 11; J. Štolba, A2 2008, č. 24 * Pasáž: J. Chuchma, Respekt 2011, č. 26/27; Z. Pavelka, Právo 25. 8. 2011, příl. Salon; K. Bukovjanová, Host 2011, č. 8; O. Stehlíková, LidN 17. 12. 2011; B. Kostřicová, Tvar 2012, č. 2 * Tady za rohem to všechno je: S. Martínková-Racková, Tvar 2011, č. 16 * Egbérie a Olténie: K. Kubíčková, MFD 16. 2. 2012; V. Varyš, Týden 2012, č. 9; R. Malý, Tvar 2012, č. 7 * Evropa je jako židle Thonet, Amerika pravý úhel: K. Kubíčková, MFD 16. 5. 2012; nepodepsáno, Kam v Brně 2012, č. 6, příl. Literární příloha; P. A: Bílek, Lidové noviny 13. 6. 2012.
Rozhovory: P. Nový, MFD 29. 8. 1991; J. Rulf, Reflex 1994, č. 39; V. Budín, NK 1994, č. 40; R. Mikšíková – M. Stöhr, Host 2000, č. 4; S. Antošová, Tvar 2011, č. 19.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Škola ji bez skurpulí vysílala nejen na Olympiády v českém jazyce, ale též do Puškinova památníku, Partyzánského samopalu, ba i do tak obskurní soutěže, jako byla „O zemi, kde zítra znamená včera“. Překvapená krajská komise zde vyslechla ucelenou odbornou přednášku o „Sovětské“ architektuře v Leningradu a šokující detailní analýzu významného díla Samuila Maršaka Dům kočky modroočky. Sylvina trojice byla poté diskvalifikována pro podezření z nekalé manipulace se soutěžními otázkami. Individuálnímu vítězství v národním kole Mladých historiků nešlo zabránit, protože klání probíhalo v sálech Leninova muzea a Sylva, jsouc v této expozici poprvé, vytřela zrak všem pravidelným návštěvníkům.
V. Cetkovská: Solitér Sylva Fischerová, in Z Olomouce literární 2 (2006), s. 391–392.

V Praze je ve vzduchu cítit cosi jiného – a v dobách nepříznivých spadových podmínek to stěží bude volání stříbrného větru. Proto to chvění, ale také pocit závodního koně, který sice může zvítězit, ale vždycky pro někoho a za někoho… Z roku na rok se stala Fischerová skutečnou osobností mladé poezie. Proto ji dnes čeká úděl těch, na které se sází, ale kteří právě proto bývají čas od času pozdrženi, aby si sázkové kanceláře mohly spravit bilanci na výhrách outsiderů.
P. A. Bílek: Osamělost přespolního koně, in „Generace“ osamělých běžců (1991), s. 50–51.

Jedním ze základních rysů souboru je, že autorka neexhibuje. I Přesto, že jde o psaní velmi zručné a vynalézavé a texty působí objevně, není na nich znát, že by se autorka chtěla předvádět a na čtenáře vytahovat. Dokáže mít dostatečný nadhled, aby se nad to uměla povznést. Styl psaní Sylvy Fischerové v Pasáži lze nazvat nutným psaním. Není tu mnoha zbytečného, autorka neplýtvá slovy, je věcná, vážná, srozumitelná. Její texty jsou často velmi osobním svědectvím, avšak univerzálněji platným, promlouvajícím i bez znalosti bližších souvislostí. To nutně podstatné bývá vždy jasně řečeno.
K. Bukovjanová: Projít pasáží vlastní duše, Host 2011, č. 8, s. 49.

Ale i toto povídání ze života dvou holčiček ze sídliště má […] jedinečné kouzlo bezprostřednosti, které velké většině současných českých knih pro děti chybí. Knížka, ve které není žádné poselství, které by přesahovalo meze dětského chápání a hlavně dětských zájmů; knížka, která nepoučuje, ale která je opravdu ze života našich ratolestí. Skoro by se jeden mohl bát, jestli dětem nemůžou přijít dobrodružství, která Julka s Hmyzkou prožívají, až moc samozřejmá (objevování nových zemí, rozmlouvání s panenkami i s geometrickými útvary z magnetické tabule, první samostatný nákup). Skoro bych Sylvu podezíral, že si moc nevymýšlela, ale spíš odposlouchávala. Ale kumšt je převést takové odposlouchané uvažování do literárního jazyka, a právě to se autorce povedlo s grácií, která asi porotcům všemožných soutěží unikne.
R. Malý: Dva čerstvé plody Baobabu (vhodné i pro děti pod deset). Tvar 2007, č. 13, s. 21.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Heslo na portálu Česká literatura po roce 1945
Medailonek a články o S. Fischerové na stránkách Festivalu spisovatelů Praha
Strukturovaný životopis a odborná bibliografie S. Fischerové
Rozhovor v České televizi 16. 7. 2012
Recenze souboru povídek Pasáž na iLiteratura.cz
Sylva Fischerová v pořadu Česko jedna báseň
Recenze knihy pro děti Egbérie a Olténie
Rozhovor se S. Fischerovou na ČRo3 Vltava o knize Egbérie a Olténie
Recenze knihy Evropa je jako židle Thonet, Amerika pravý úhel na iLiteratura.cz

Autorka hesla: Petra Kožušníková
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 29. 11. 2013 (pk); 8. 3. 2015 (ad)

Libor MARTINEK

Napsat komentář

*15. 1. 1965, Krnov

Krnovský rodák vystudoval obor čeština – hudební výchova (1989) na PdF UP. Poté učil na Střední pedagogické škole v Krnově. Na Filozoficko-přírodověděcké fakultě Slezské univerzity v Opavě působil od roku 1993 jako odborný asistent. Zde také založil a vede Kabinet literárněvědné komparatistiky. V roce 2000 obhájil doktorát z dějin české literatury na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, po pěti letech získal tamtéž doktorát z dějin polské literatury. Od roku 2001 žije v Opavě. V roce 2010 se v Brně habilitoval prací Identita v literatuře českého Těšínska (2009) a dále působí jako docent české literatury na Ústavu bohemistiky a knihovnictví SU v Opavě, od roku 2012 souběžně s pedagogickým působením na Vratislavské univerzitě. Absolvoval dvě zahraniční stáže na Slezské univerzitě v Katovicích: půlroční pobyt v rámci doktorandského studia v roce 1997 pod vedením profesora Edmunda Rosnera a v roce 2007 stipendijní pobyt MŠMT ČR pod vedením profesora Józefa Zarka. Byl členem poroty soutěže mladých prozaiků Hlavnice A. C. Nora. V současné době je členem Obce spisovatelů ČR a Obce překladatelů ČR, Polsko-české vědecké společnosti ve Vratislavi, Academia Europea Sarbieviana v Sarbiewu, Těšínsko-záolžanského kola Hornoslezského literárního sdružení se sídlem v Katovicích a také předsedou opavské pobočky Literárněvědné společnosti České akademie věd. Taktéž je členem redakčních rad českých periodik (Noviny Slezské univerzity, Psí víno) i polských (Radostowa, Pobocza). Jeho odborný literárněhistorický zájem směřuje k tématům poválečné české literatury, soustavně se zabývá regionální literaturou, především mapováním české, německé a polské literatury ve Slezsku od středověku do současnosti, jak dokládají práce Polská literatura českého Těšínska po roce 1945, Polská poezie českého Těšínska po roce 1920, Identita v literatuře českého Těšínska: Vybrané problémy nebo Życie literackie na Zaolziu 1920–1989. Vydal rovněž dvoudílné kompendium Hledání kořenů pojednávající o literatuře Krnovska od středověku až po současnost. V oblasti literární teorie soustřeďuje svůj badatelský zřetel k polské literární teorii. Jeho odborné zájmy v souvislosti se stálým úsilím o rozvíjení česko-polských kulturních vztahů ústí také v bohatou činnost překladatelskou. V oblasti literární teorie to dokládá např. překlad díla Woiciecha Kalagy Mlhoviny diskurzu: Subjekt, text, interpretace. Soustavně překládá také básnická a prozaická díla polských beletristů; např. E. Lipské, B. Urbanowského, D. T. Lebiody, D. Kostewiczové, B. Miązka, S. Franczaka, S. Nyczaje, B. Żurakowského, N. Chadzinikolaua, D. Muchové, W. Kostrzewy aj. Martinek je nositelem významných ocenění za rozvoj česko-polských literárních a kulturních vztahů. Mezi jinými mu byla v roce 1997 udělena Svazem polských spisovatelů ve Varšavě Cena za překlady a popularizaci polské poezie v zahraničí, v roce 2003 obdržel 1. cenu za překlady polské poezie v rámci XXVI. Mezinárodního básnického listopadu v Poznani, o rok později obdržel Cenu polského výboru UNESCO a téhož roku jej za rozvoj česko-polských aktivit ocenilo také Statutární město Opava. V roce 2009 mu byla udělena Bronzová medaile Slezské univerzity Za mimořádnou publikační činnost. O rok později pak obdržel Medaili Evropského kruhu France Kafky a téhož roku ve Varšavě Cenu Władysława Broniewskiego a diplom Ministra kultury a národního dědictví Polské republiky v kategorii zahraniční tvůrce – vědec. Také vlastní básnická tvorba Martinka získala uznání v mezinárodních básnických soutěžích u nás (O skrzydlo Ikara – 2008) i v Polsku (např. 2. celopolská básnická soutěž O zlatý doutník Wilhelma Szewczyka – 1998; O lidskou tvář – 2003). Svou básnickou tvorbu publikoval v řadě literárněvědných a kulturně-společenských časopisů nejen v České republice, ale i na Slovensku, v Polsku, Rumunsku a Litvě, Německu i Rakousku (viz např. Host, Tvar, Labyrint, Literární noviny, Psí víno, Akord, Zwrot, Mosty, Śląsk, Temat, Znad Wilii). Přispěl také do několika českých a zahraničních antologií a sborníků poezie. Spolupracuje s Českým rozhlasem 3 (stanice Vltava), Radiem Vaticana a Českým rozhlasem Brno. Jako básník knižně debutoval v roce 2001 výběrem Co patří večernici – Sekrety Gwiazdy Wieczornej složeným z dříve samostatně uveřejněných veršů. Útlý svazek sestává z šestnácti básní, jejichž české a polské verze jsou otištěny vedle sebe. Psány jsou volným veršem místy tíhnoucím až k prozaickému výrazu, sloky obsahují dva až sedm veršů, které z tematického zorného úhlu mají charakter vzpomínkový, milostný či společenský. Lyrický subjekt se vrací do dětství a dospívání, návraty jsou spojeny s reflexí rodného kraje, přírody a minulosti, zachyceny jsou ovšem i pozdější cestovatelské zážitky, přičemž Martinek s oblibou aplikuje místopisné, muzikologické i obecně kulturněhistorické poznatky. Při komplexním pohledu mísí svazek polohy lyrické s prozaickými, témata intimní se společenskými. Sbírka byla oceněna na XXIV. Mezinárodním básnickém listopadu v Poznani jako nejlepší básnický debut roku. Oceňována byla pro textovou vyzrálost, poetickou poučenost i výpovědní upřímnost. Jádro sbírky Jsi mé signifié – Jesteś moim signifié je, jak už název napovídá, opět česko-polské. Jedná se však o sbírku výrazněji kompozičně členěnou a také významově abstraktnější. Kromě volného verše v ní Martinek užívá sevřený tvaru haiku. První část sbírky obsahuje básně milostné, jimiž prostupuje vedle polohy vyznavačské také motiv intelektuálního smutku a nenaplnění. Druhá část, uvozená citátem ze Sartrovy povídky Zeď, obsahuje kratší texty, vypovídající o úzkostných životních pocitech. V dané souvislosti autor přistupuje také k formálnímu rozrušování výpovědi, kterou místy rozčleňuje na jednotlivá slova. Následuje oddíl kontrastně zasvěcený žánru haiku. Ve čtvrté části, jež je označena jako Návraty – Powroty, autor poněkud překvapivě zařazuje básně otištěné již v debutu Co patří večernici – Sekrety Gwiazdy Wieczornej. K českým verzím básní však připojuje pozdější varianty anglické, někdy i francouzské. Následující oddíl soustřeďuje rozsáhlé příležitostné poemy, vzniklé při různých společenských událostech a figurující v literárních soutěžích. Poslední část pak shromažďuje básně různých autorů, českých i polských, dedikovaných Martinkovi.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Co patří Večernici – Sekrety Gwiazdy Wieczornej (BB 2001); Jsi mé signifié – Jesteś moim signifié (BB 2012).
Překlady: L. Przeczek-Waszková: Čtyři období lásky (1996); M. Chraścinová: Čas písně (1997, s W. Przeczkem); W. Przeczek: Intimní bedekr (1998); S. Nyczaj: Poezie = Pezje (1999, s W. Przeczkem a E. Sojkou); D. Kostewicz: Anatomie Chvíle (2003); D. T. Lebioda: Descartova lebka: výbor z básní z let 1980–2000 (2003); R. Putzacher: Mezi řádky: Básně z let 1995–2001 (VB 2003, s V. Dvořáčková, E. Sojka, J. Zogata); B. Miazek: Návrat (VB 2005, s. red. J. Červenka, F. X. Halas); E. Lipska: Okamžik nepozornosti (2006); W. Kalaga: Mlhoviny diskurzu: Subjekt, text, interpretace (2006); J. Sikora: Za pózno na wiosne = Příliš pozdě na jaro (2007); D. Muchová: Motýli slov (2007); B. Urbankovski: Erotikon pro toho, jenž přijde po mně (2007); M. M. Tylko: Setkání s jiným (2009); J. Daehne, J. Molęda: Radobýl, Horyzont zdarzeń = Obzor událostí (2010, do pol. J. Molęda, do č. L. Martinek); W. Łęcki: Widok ustronny = Pohled z ústraní (Płock, 2010); W. Malicki: Słowa pod wiatr = Slova proti větru (s. W. Przeczkem: 1997, 2. wyd. popr., 1997; 2000); Stefan Grabiński: V domě Sáry a jiné povídky (2012); Danuta Mucha: Baśniowy świat w czterech porach roku – Pohádkový svět ve čtyřech obdobích roku (2012); Gustaw Morcinek: Jak horník Bulandra přelstil čerta, Vyprávění o Pusteckém, O tom, jak horník Maślok handloval s Pusteckým, in: týž: Z říše Pusteckého – Z krainy Pusteckiego (2012); Zbigniew Chojnowski: Mazurské odjezdy (2012); Wojciech Ossoliński: 40 nesprávných básní o mém městečku – 40 niepoprawnych wierszy o moim miasteczku (2013); Marek Rapnicki: Barabáš a jiné básně – Barabasz i inne wiersze (2013); Jacek Molęda: Šel jsem pro chleba – Wyszedłem po chleb (2013); Zbigniew Chojnowski: Mazurské dědictví (2013).
Práce o literatuře (výběrově): Polská literatura českého Těšínska po roce 1945 (2004); Polská poezie českého Těšínska po roce 1920 (2006); Region, regionalismus a regionální literatura (2007); Życie literackie na Zaolziu 1920–1989 (pl. 2008); Současná česká literatura I/1 (2008); Identita v literatuře českého Těšínska. Vybrané problémy (2009); Literatura a hudba I/1,2 (2009, vš. skripta); Hledání kořenů. Literatura Krnovska a její představitelé. I. díl. Od středověku po interetnické vztahy v literatuře 20. století (2009); Hledání kořenů. Literatura Krnovska a její představitelé. II. díl. Od národního obrození do současnosti (2010); Fryderik Chopin v české literatuře (2013); Władysław Sikora. Monografie (2015); Identita v literatuře Těšínska (2015); Henryk Jasiczek. Monografie (2016).
Příspěvky ve sbornících: Krnovsko: Vlastivědné kulturní neperiodikum (1993); Literatura a region (1995); Literatura v literatuře (1995); Literatura v českém a polském Slezsku = Literatura na Śląsku czeskim i polskim (1996); Normy normalizace (1996); Současné vztahy české a polské literatury = Współczesne kontakty literatury czeskiej i polskiej (2001, za kol. aut., též red.); Česká a polská emigrační literatura = Emigracyjna literatura czeska i polska (2002, též red. s M. Tichý); Tajemství z podzemí: Podivuhodné osudy dvojic (2002); U zródel sensu (U pramenů smyslu) (Racibórz, 2003); Česká a polská samizdatová literatura = Czeska i polska literatura drugiego obiegu (2004, též red. s M. Tichý); Dům v české a polské literatuře = Dom w literaturze czeskiej i polskiej (2009, též ed.); Moře v české a polské literatuře = Morze w literaturze czeskiej i polskiej: materiały z międzynarodowej konferencji naukowej (2009, též ed.); Evropská dimenze české a polské literatury = Europejski wymiar literatury czeskiej i polskiej (2011, též ed.); Rozumíme si navzájem?: možnosti reflexe minulosti v současnosti v české a polské literatuře, jazyce a kultuře 20. století (2011, též ed.); K literárnímu životu polské národnostní menšiny v Českém Těšíně po druhé světové válce, in M. Borák (ed.): Český Těšín. Válečné a poválečné osudy města (2011); Fryderyk Chopin v české literatuře, in L. Martinek (ed.): Evropská dimenze české a polské literatury – Europejski wymiar literatury czeskiej i polskie (2011); K literární tvorbě spisovatelů řecké národnostní menšiny v Československu a České republice Praxitelise Makrise a Sotirise Joanidise, in Z. Zemanová – L. Pořízková (eds.): Cizinec – vyhnanec – přistěhovalec. Sborník příspěvků z mezinárodního sympozia Umění a kultury střední Evropy 2011 (2012); Znovuobnovená kulturní paměť Jeseníků, in I. Harák – P. Horký: Jazyk, literatura a region. Sborník z mezinárodní konference pořádané katedrou bohemistiky PF UJEP v Ústí nad Labem ve dnech 6. – 7. 11. 2011 (2012); Překlady Óndry Łysohorského do cizích jazyků, in I. Pospíšil – M. Zelenka (eds.): Kontexty literární vědy, sv. 3 (2012); Óndra Łysohorsky – regionální autor, nebo lašsko-evropský básník?, in L. Martinek a kol.: Od dialektů k literárním jazykům v Evropě – Od dialektów do języków literackich w Europie (2012); Regionalismus a regionální literatura z hlediska literárně-komunikačního aspektu, in J. Kubíček – P. Michna (eds.): Paměť míst. Vlastivědná práce na Moravě, suppl. 1, 2013; Wilhelm Przeczek jako dramatik, in L. Martinek (ed.): Divadlo v české a polské literatuře – Teatr w literaturze czeskiej i polskiej. Sborník z mezinárodní konference konané 15. – 16. 11. 2005 v Opavě (2015), dostupné též z: https://literaturanaslu.files.wordpress.com/2015/04/divadlo.pdf; „Vracím se, tedy jsem.“ Nad poezií Bonifacyho Miązka, in J. Heczko – L. Martinek (eds.): Česká a polská poezie po roce 1989 – Poezja czeska i polska po 1989 roku. Sborník z mezinárodní konference konané 10. – 11. 11. 2004 (2015), dostupné též z: http:// literatura.fpf.slu.cz/?p=388; K pojetí estetické hodnoty v díle Jana Mukařovského a jeho následovníků (se zvláštním zřetelem k problematice mezitextovosti), in L. Martinek a kol.: Český a polský strukturalismus a poststrukturalismus – historie a současnost – Strukturalizm i poststrukturalizm czeski i polski – historia i współczesność (2015).
Uspořádal, vydal, redigoval (výběrově): J. Daehne: Gramofon v okně: verše z let 1975–1981 (1995) + Zelený brevíř: z veršů let 1988 až 1992 (1995) + Podobizny krajiny: z veršů let 1993 a 1994 (1996); D. Cvek: Krajina v přízemí (1995); F. A. Šípek: Když zrno tluče křídly (2000); Země žulových křížů I. (2000; ed. s kol. aut.); F. A. Šípek: Když zrno tluče křídly (2000, redakce); Literární věda na prahu 21. století – Nauka o literaturze u progu XXI stulecia (2000, redakce s M. Mikuláškem); W. Przeczek: Kniha úrody (2001, ediční poznámka, heslo autora + redakce s J. Kubiczkem); J. Urbanec: Bibliografie 1960–2001 (2001, redakce a rejstřík); L. Martinek: Co patří Večernici – Sekrety Gwiazdy Wieczornej (2001, ediční poznámka + redakce spolu s K. Kaszperem); S. Franczak: Dotek lásky (2001, redakce, biografická poznámka); Současné kontakty české a polské literatury – Współczesne kontakty czeskiej i polskiej literatury (2001, redakce, anotace); Česká a polská emigrační literatura – Emigracyjna literatura czeska i polska (2002, anotace + redakce s M. Tichým); Atlantida severu. Miniantologie mladé poezie z Jeseníků, 2002, č. 10 – příloha; V. Blucha: Velký požár (2002, poznámka na přebalu, lektorát rukopisu); D. Tomasz Lebioda: Descartova lebka (2003, překlad a redakce, doslov); L. Soldán: Výběrová bibliografie (2003, redakce a medailon); Česká občanská společnost a modely demokracie v 21. století (2003, redakce s M. Tichým); D. Kostewiczová: Anatomie chvíle (2003, redakce s J. Damborským a J. Vitoněm); N. Chadzinikolau: Poezie. Poezje. Ποιήματα (2003, redakce s J. Vitoněm); U zródel sensu [U pramenů smyslu]: Lesmian, Hrabal, Schulz (2003, red. s. J. Nowakem a M. Rapnickim); W. Kostrzewa: Bílé tango – Białe tango (2004, redakce s J. Vitoněm); Česká a polská samizdatová literatura – Czeska i polska literatura drugiego obiegu. Sborník z mezinárodní vědecké konference konané v Opavě 13.–14. 11. 2002 (2004, redakce s M. Tichým + anotace); B. Miązek: Návrat (2005, redakce s M. Červenkou a F. X. Halašem + překlad, doslov, medailon autora); D. T. Lebioda: Tajemství papeže (2005, překlad, redakce, ediční poznámka); M. Černý: Krajina v samotách slova (2005, redakce s M. Černým); E. Lipska: Chvíle nepozornosti (2006, redakce s J. Vitoněm); Obraz minulosti v současné české a polské literatuře – Obraz przeszłości we współczesnej literaturze czeskiej i polskiej (2006, s J. Heczkem); D. Muchová: Motýli slov (2007, redakce s J. Vitoněm); M. Písková: Úvod do světové literatury I., II. (2007, lektor publikace); M. Písková: Slovenské etudy (2007, lektor a redaktor publikace); M. M. Tytko: Setkání s Jiným (2009, redakce s J. Červenkou a J. Vitoněm); Hledání kořenů. Literatura Krnovska a její představitelé. I. díl. Od středověku po interetnické vztahy v literatuře 20. století. (2009, redakce s J. W. Königem); J. Daehne – J. Molęda: Radobýl (Radobyl) – Horyzont zdarzeń (Obzor událostí) (2010, redakce s L. Zakopalovou + editor); Dům v české a polské literatuře – Dom w literaturze czeskiej i polskiej. Sborník z mezinárodní vědecké konference konané na Slezské univerzitě v Opavě Opava 14. – 15. listopadu 2006 (2009, editor); Moře v české a polské literatuře – Morze w literaturze czeskiej i polskiej. Sborník z mezinárodní vědecké konference konané na Slezské univerzitě v Opavě 13. – 14. 11. 2007 (2009, editor); Hledání kořenů. Literatura Krnovska a její představitelé. II. díl. Od národního obrození do současnosti (2010, redakce s J. Gregarem); Rozumíme si navzájem? Možnosti reflexe minulosti v současnosti v české a polské literatuře, jazyce a kultuře 20. století (2011, editor a redaktor); E. Křenek: Elegie pro Olinku. Koláž vzpomínek a úvah (2011); Korespondence Františka Antonína Šípka s Janem Skácelem a Hostem do domu, in Sborník bruntálského muzea (2011); Evropská dimenze české a polské literatury – Europejski wymiar literatury czeskiej i polskiej (2011); Země žulových křížů. Antologie poezie z Jesenicka II., in Sever, západ, východ,v. 4 – Jeseníky (2011, výběr ukázek poezie, heslář, redakce spolu s T. Sukem); P. Španger: Kryštof (redakce textu povídky s B. Správcovou+ autorský medailon;) Tvar 2012, č. 12; J. Daehne: Sedm semen z Jidášova stromu (2012); L. Martinek a kol.: Od dialektů k literárním jazykům v Evropě – Od dialektów do języków literackich w Europie (2012); J. Klimsza: Pes bez srsti (+ autorský medailon): Kruje, Nahý pes, Sen z 12. dubna ráno – Gagarinovo výročí, Weles 2013, č. 51–52; Divadlo v české a polské literatuře – Teatr w literaturze czeskiej i polskiej. Sborník z mezinárodní konference konané ve dnech 15. – 16. 11. 2005 na Slezské univerzitě v Opavě (2015, redakce s J. Heczkem), dostupné z: https://literaturanaslu.files.wordpress.com/2015/01/divadlo.pdf; Česká a polská poezie po roce 1989 – Poezja czeska i polska po 1989 roku. Sborník z mezinárodní konference konané 10. – 11. 11. 2004 (2015, ed. s J. Heczkem), dostupné z: http://literatura.fpf.slu.cz/?p=388; L. Martinek (ed.): J. Urbanec: vědecký profil a výběrová bibliografie (2015); L. Martinek a kol.: Český a polský strukturalismus a poststrukturalismus – historie a současnost – Strukturalizm i poststrukturalizm czeski i polski – historia i współczesność (2015).

LITERATURA

Studie a články: I. Kolářová: Noviny Slezské univerzity 1998, č. 1; L. Przeczek: Noviny Slezské univerzity 1999, č. 5; (re): Noviny Slezské univerzity 2003, č. 4; Š. Dvořáková: Noviny Slezské univerzity 2003, č. 1.
Recenze: Co patří Večernici – Sekrety Gwiazdy Wieczornej: M. Tichý, Noviny Slezské univerzity 2001, č. 1; M. Blahynka, Haló noviny 28. 11. 2001; L. Soldán, Sedmá generace 2001, č. 12; P. Čermáček, Host 2002, č. 6; J. Staněk, Tvar 2002, č. 13; I. Motýl, Protimluv 2002, č. 4; Z. Janík, Mosty 2002, č. 12; L. Muška, Weles 2002, č. 14; K. Strávník, Psí víno 2002, č. 20; P. Cekota, Psí víno 2002, č. 20; I. Horák, Psí víno, č. 20 * Polská literatura českého Těšínska po roce 1945: Z. Smolka, Česká literatura 2005, č. 3; I. Harák, Svět literatury 2006, č. 33; I. Pospíšil, Sborník prací filozofické fakulty brněncké univerzity. Slavica litteraria. Řada literárněvědné slavistiky (X) 2005, č. 8; V. Žemberová, Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Slovanské studie – Studia Slavica 2007, č. 11; M. Blahynka, Obrys – Kmen 2004, č. 50; L. Soldán, Duha 2005, č. 1; P. Hrbáč, Weles 2005, č. 21; V. Burian, Listy 2005, č. 3; M. Slowiaczek, Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Slovenské studie – Studia Slavica 2006, č. 10 * Polská poezie českého Těšínska po roce 1920: M. Blahynka, Obrys – Kmen 2007, č. 17; J. Zarek, Česká literatura 2007, č. 3; I. Harák, Usta ad Albim Bohemica 2007, č. 1; L. Štěpán, Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity. Slavica litteraria. Řada literárněvědné slavistiky (X) 2007, č. 10; H.–Ch. Trepte, Slavia 2007, č. 4; M. Kuklová, Wiener Slavistisches Jahrbuch 2008, č. 54 * Region, regionalismus, regionální literatura: I. Bogoczová, Bohemistyka 2009, č. 1; H.-Ch. Trepte, Slavia 2011, č. 1 * Identita v literatuře českého Těšínska: L. Kněžourková, Slovanský přehled 2010, č. 1–2; V. Burian, Listy 2009, č. 6; H.-Ch. Trepte, Brünner Beiträge zur Germanistik und Nordistik 2012, č. 1–2; K. Jaworski, Zwrot 2015, č. 9; K. Jaworski, Kulturní noviny 2015, č. 40 * Hledání kořenů. 1. díl: L. Muška, Akord 2011, č. 3; J. Kubíček, Vlastivědný věstník moravský 2010, č. 1; Z. Janík, Dokořán 2009, č. 52; I. Dorovský, Sborník bruntálského muzea. Bruntál (2010); Z. Stala, Media, kultura, komunikacja społeczna 2011, č. 7; J. Waldnerová, Kontexty kultúry a turizmu 2010, č. 1 * Hledání kořenů. 2. díl: J. Kubíček, Sborník bruntálského muzea (2012); J. Kubíček, Vlastivědný věstník moravský (2011); L. Muška, Akord 2012, č. 3 * Jsi mé signifié – Jesteś moim signifié: I. Harák, Dobrá adresa 2013, č. 9; B. Widera, Śląsk 2013, č. 5 * Władysław Sikora. Monografie: I. Harák, Dobrá adresa 2015, č. 6; M. Hrabal, Kulturní noviny 2015, č. 35; S. Taboł, Studia Slavica 2015, seš. 2 * Fryderyk Chopin v české literatuře: A. Vatulíková, Půlnoční expres 2013, č. 12; J. Hanousek, Protimluv 2013, č. 3–4; P. Horký, Listy 2013, č. 6; Cz. Rudnik, Zwrot 2013, č. 9; P. Horký, Wien. Wiener Chopin-Blätter, Zeitschrift der Internationalen Chopin-Gesellschaft in Wien (2015, přel. E. Boková); K. Tałuć, Śląsk 2014, č. 1; K. Bilica, Ruch Muzyczny 2014, č. 3; K. Kałwak, Bohemistyka 2014, č. 4, P. Horký, Slavica Wratislaviensia, Acta Universitatis Wratislaviensis, č. 3594 (2015).
Rozhovory: (re), Noviny Slezské univerzity 2002, č. 1; I. Augustin, Noviny Slezské univerzity 2010, č. 3–4; M. Novotný: Noviny Slezské univerzity 2011, č. 2.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Martinkova básnická prvotina ukazuje svého autora trochu jinak, než jak jsou jeho studenti zvyklí ho vnímat za katedrou: jako básníka nostalgie i společenského apelu, a rovněž jako jednoho z dělníků na onom mostě mezi národy a kulturami.
M. Tichý: Co patří Večernici Libora Martinka?, Noviny Slezské univerzity 2001, č. 1, s. 18.

Nebýt českých a zároveň polských textů básní, ono by to na knížku nevydalo, řekne někdo. Domnívám se však, že právě v této „dvojtextovosti“ spočívá podnětnost knížky.
L. Soldán: Zase jedno básnické vyznání, Sedmá generace 2001, č. 12, s. 21.

Na poezii Libora Martinka (1965) si vážím především jeho upřímnosti. Když se mi dostala do rukou jeho první knižně vydaná sbírka Co patří Večernici – Sekrety Gwiazdy Wieczornej (Opava 2001), nalezl jsem v ní to, co jsem uviděl vepsané do rysů autorovy tváře na fotografii na obálce, tedy poctivý úmysl, vážnost, snahu po vyslovení toho, co v šumu různých povrchních debat často zaniká, tedy citlivost pro vnímání okamžiku.
P. Cekota: Co patří Večernici, Psí víno 2002, č. 20, s. 20.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (pk), 8. 3. 2016 (ad)
Aktualizace bibliografie: 21. 6. 2014 (pk)

Eduard WONDRÁK

Napsat komentář

* 27. 10. 1919, Žatec
† 10. 4. 1996, Olomouc

Narodil se jako jediné dítě do německo-české rodiny továrního vařiče laků. Ve čtyřech letech se s rodinou přestěhoval do Prahy, kde vychodil obecnou školu a absolvoval reálné gymnázium v pražské Libni. Po maturitě (1938) nastoupil ke studiu nejprve filozofie, posléze germanistiky na Univerzitě Karlově, nakonec se však přihlásil ke studiu medicíny. Otec byl německého původu, proto bylo Wondrákovi za okupace ještě jako nezletilému přiděleno německé občanství. Z tohoto důvodu byl také nucen v dubnu roku 1939 přejít na německou univerzitu v Praze, kde v dubnu 1945 promoval. Jeho matka zahynula 7. května 1945 při ostřelování ulice německým dělostřelectvem. Zaměstnán byl nejprve jako sekundární lékař nemocnice v Litoměřicích. Od roku 1954 pracoval jako okresní chirurg a traumatolog v Lovosicích. To už mu bylo vráceno československé občanství a měl za sebou i nostrifikační proces dosaženého vzdělání. Roku 1956 nastoupil na první chirurgickou kliniku Fakultní nemocnice v Olomouci. Následovaly úspěšné zkoušky pro atestaci 2. stupně z oboru chirurgie na UP. Od roku 1962 pracoval také jako asistent LF UP. O rok později se stal kandidátem věd a v roce 1965 se zde habilitoval na docenta prací Vnitřní fixace kostních zlomenin. Ze zápisu konkurzní komise, jež doporučila Wondrákovu habilitaci, vyplývá, že „i jeho činnost pedagogická je hodnocena velmi kladně. […] Mezi studenty je znám jako dobrý pedagog a je mezi nimi také velmi oblíben“ (osobní složka, Archiv UP v Olomouci, zápis ze dne 27. září 1965, podepsán Vl. Rapant, Jan Kučera, Zdeněk Šerý, K. Wagner, posléze Fr. Šantavý). V letech 1977, 1981 a 1983 katedra podala opakovaně návrh na udělení profesury. „Odpověď jsem neobdržel,“ uvádí Wondrák v jednom ze svých životopisů. (Osobní složka, Archiv UP v Olomouci.) V říjnu 1984 požádal o odchod do starobního důchodu. V penzi ještě vyučoval na Střední zdravotnické škole v Olomouci. Profesorský titul mu byl udělen až v roce 1991. Jeho manželka zemřela roku 1994. Wondrák ve svém oboru publikoval více než 360 prací, z toho téměř 100 v zahraničních periodikách a sbornících. Mimo uvedená zaměstnání pracoval také v Červeném kříži, Československé společnosti pro šíření věd a techniky při ČSAV a byl členem mnoha dalších spolků a organizací nejen tuzemských, ale také rakouských a německých. Od roku 1955 byl členem Státní komise pro výzkumné úkoly v úrazové chirurgii. V historickém bádání se Wondrák zaměřoval na osudy lékařů a lékařů-spisovatelů. Psal mimo jiné o lékaři a básníku Vavřinci Spanovi ze Spanova, hluboce se zabýval osobností Ernsta Weisse, psal o zakladateli novodobé anatomie Andreu Vesalovi, Justusi Erichu Bollmannovi a jeho snaze osvobodit Lafayetta z olomouckého vězení či o slavném anatomovi Vincenci Alexandru Bochdalekovi. Především však patřil Wondrákův celoživotní zájem Albertu Schweitzerovi (1875–1965), jehož myšlenek byl velkým propagátorem a obdivovatelem již od studentských let. Napsal o něm první českou monografii Albert Schweitzer a také doprovodil komentářem česká vydání Schweitzerových knih. Vedle těchto aktivit byl pravidelným účastníkem schweitzerovských setkání v Holicích v Čechách a byl majitelem největší sbírky schweitzerovských reálií u nás. Vedle životních a profesních peripetií osobností z oboru medicíny Wondrák zpracovával také další témata z obecné historie lékařství. Asi největšího ohlasu se dostalo knize Krev smyly deště pojednávající o lékařských metodách a jejich praktických aplikacích na pozadí rakousko-pruského válečného konfliktu v roce 1866. Kniha je psána střízlivým jazykem a skrze perspektivu lékařského poslání zprostředkovává nevšední pohled na danou historickou událost. Poukazuje na stěžejní proměny v optice válčících stran, na pozici zraněného vojáka v boji, mapuje první zásahy Červeného kříže i dobrovolníků poskytujících první občerstvení a pomoc přímo na bojišti, stejně jako sumarizuje dobové projevy nezájmu a především ideologické zlovůle bojujících stran. Dalším výrazným spisem z této oblasti, který ovšem vyšel až po autorově smrti, je publikace Historie moru v českých zemích: o moru, morových ranách a boji proti nim, o zoufalství, strachu a nadějích i o nezodpovězených otázkách. Stejně jako v dříve zmíněné knize je problematika moru nahlížena humanistickým prizmatem, aniž by však ztrácela faktografickou hodnotu. Větší část Wondrákových historických bádání se však týkala přímo olomouckého kraje, kde strávil převážnou část života. Za významný počin bývá považována např. jeho emancipace historie olomoucké výroby penicilinu. V Německu publikoval mimo jiné článek o historii Olomoucké univerzity pod názvem Alma mater Olomucensis: kurze Geschichte der ersten Hochschule Mährens in Olmütz. Významný traumatolog a místopředseda České chirurgické společnosti Vladimír Pokorný hodnotí Wondrákovu tvorbu z oblasti historie lékařství slovy: „Na tomto poli je jeho publikační činnost zcela originální a v našem písemnictví ojedinělá.“ (Osobní složka, Archiv UP v Olomouci, V. Pokorný: Oponentská zpráva k publikační a vědecké činnosti doc. MUDr. Eduarda Wondráka, CSc.) V kulturní oblasti bylo významné Wondrákovo působení ve výboru Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci jako předsedy pro dějiny lékařství. V letech 1973–1976 působil ve funkci předsedy celé společnosti. Podílel se na činnosti olomoucké pobočky Klubu přátel výtvarného umění a Spolku českých bibliofilů. Účastnil se přípravy 50. výročí obnovení UP (1946–1996). Jeho dlouholetými přáteli byli překladatel a básník Otto František Babler (1901–1984), se kterým udržoval přátelské vztahy a jemuž dedikoval několik svých básní, i filolog a literární historik Jiří Daňhelka (1919–1993). Udržoval také styky s malířem Bohumírem Dvorským (1902–1976).

Wondrák jako gymnaziální student pracoval v mládežnickém antifašisticky orientovaném hnutí Mladá Kultura a spoluredigoval, v té době zakázaný, stejnojmenný časopis. Mimo tyto a další aktivity přispíval do revue U: čtvrtletníku skupiny Blok redigované Bedřichem Václavkem a do Studentského časopisu. Za tzv. druhé republiky spoluredigoval antifašistický mládežnický časopis Mladá generace. V roce 1950 podle jeho námětu natočil Miloš Makovec film Případ Dr. Kováře. Dokladem jeho spisovatelské tvorby jsou dvě útlé sbírky básní vydané vlastním nákladem. Prvotinu publikoval při příležitosti šedesátých narozenin a nese název Pět kouzel a jiné básně, druhou sbírku Ohlédnutí pak vydal u příležitosti svých pětasedmdesátých narozenin. Výsledkem Wondrákových literárních aktivit jsou i básně nevydané, které autor věnoval známým a přátelům, v jejichž soukromých archivech se nacházejí.

První sbírka Pět kouzel a jiné básně obsahuje pouze osm básnických textů a je doprovozena Slovem o autorovi od O. F. Bablera. Básně meditativního charakteru jsou situovány do sevřených celků nepřesahujících sedm slok tvořených vždy čtyřverším, či pětiverším. Pevná kompozice básní koresponduje s melodičností, jež je zajišťována užitím obkročného rýmu nebo anaforickým opakováním (Chvíle), méně často pak epiforou či refrénem, jako v básni Faust, kde obměňuje poeovský refrén: „–Teď ještě ne“ (v posledním verši pak přechází v osudové: „Už nikdy ne“). Právě tato báseň představuje jeden pól napětí, až mučivou tíži osudu, jehož konec nemá člověk ve svých rukou. Pomyslný protipól představuje báseň Pět kouzel, jež představuje harmonický celek, bez gradace napětí, vyjadřující naopak víru v pozitivní hodnoty a smíření. Právě napětí mezi smířlivým koncem a dramatickým neřízeným zásahem zvenčí tvoří základní významovou osu sbírky. Autor v básních přemítá o zásadních okamžicích lidského života, přičemž se proměňuje hledisko lyrického subjektu a apelujícího hlasu. Na pozadí racionálně promýšlené kompozice vysvítá trýznivost ontologického tématu, jež lyrický subjekt bytostně prožívá především jako napětí mezi jednotlivým konkrétním „já“ a nepoznatelným absolutnem. Tuto tenzi básník analyticky zpracovává v pevné racionalizované struktuře básní, její neuchopitelnost však prosvítá v hyperbolických gestech (báseň Jak). S tématem fatálního zápasu s abstraktností a neuchopitelností existujícího nekonkrétního zmocněnce „Neznámého“ se pojí také symbolika živlů: větru, bouře, slunce, hvězd, světla, nejvíce však živlů vodních a s nimi spjatá časovost (báseň Úděl). Právě symbolika trvání a plynutí je dalším konstitučním rysem Wondrákovy poezie. Časté je její užití jak v konkrétním obrazotvorném ustrojení básně (předjaří, půlnoc, chvíle, čekání), tak v chybějící, či naopak rozpracované interpunkci, nebo v samotném trvání básně, s nímž autor ve své lyrické výpovědi výrazně počítá, aby zaburácel nečekanou proměnou refrénu (Faust), či rozlil poklidné smíření (Zas).

Druhá sbírka Ohlédnutí, již autor vydal dva roky před smrtí, obsahuje 12 básní. Jejich názvy signalizují, že půjde o poezii svázanou s konkrétními prožitky: Vzpomínka, Vzpomínka na přítele, Věk, Ohlédnutí, Stesk ad. Poezie a její konkrétní projevy v této sbírce korespondují se sbírkou předcházející; jen nastíněná rozervanost a nerozhodnost mezi dramatickým zápasem a smířením ztrácí na významu. Tématem spojujícím většinu básní je prožitek blížící se smrti. V souvislosti s ní dochází k rekapitulaci vzpomínek a ústředních životních postojů. Z básnické výpovědi se vytrácí rozbouřená afektivnost a přechází v zniterněnou sebereflexi (Na břehu řeky). Od počátku sbírky se lyrický subjekt stále intenzivněji obrací ke smrti, jež zůstává nepojmenována. Právě tato pointovaná skrytost za metaforickými a eufemizujícími verši, v niž ústí většina básní, velmi zintenzivňuje nutkavý pocit směřování a neodvratnosti. Veselé vzpomínky jsou poznamenány smrtí, smrt, jež mění významy raných přání a postojů, se stává středobodem a nutným vyústěním celého života. Prizma smrti se nyní stává bytostným údělem básníka s životem lékaře. Na promítání autorovy profese do jeho tvorby lze usuzovat ze dvou rysů. Prvním je užívání odborných názvů infuze, tonometr (Ohlédnutí). Druhým je autorský postoj. Tváří v tvář natolik pro člověka tristnímu tématu jako je vlastní smrt, autor neustupuje od analytického vnímání světa, jež jeho poezii zajišťuje zvláštní kontinuitu a dotváří význam básní. K vytvoření odstupu užívá apelativní du-formy (Hra). Právě prizma smrti zde nalézá ještě druhou funkci, básník se nyní stává sám zmocněncem, který se smí ohlédnout a podat své svědectví o přicházející smrti, ale také svém životě: „A na jaře sníh zmizí, / zmizí i stopy v něm. / Zůstane jen, – žes býval / člověku člověkem.“ (Věk), když si v posledních verších píše vlastní epitaf. (P. Maňák: Neúnavný propagátor filozofie Alberta Schweitzera, in Z paměti literární Olomouce 2 (2006), s. 161.) Básně Eduarda Wondráka jsou dokladem autorovy sečtělosti a poetických znalostí. Jeho projev je poučený, nikoliv však formálně inovativní. Hlavní význam jeho básní spočívá v implicitním střetávání dvou hledisek: hlediska obeznámeného, racionálního subjektu s hlediskem subjektu prožívajícího, tápajícího. Zároveň z jeho básnické tvorby vyzařuje niterné zaujetí a dlouholeté promýšlení zásadních životních témat, s nimiž se setkával i při svém profesním působení.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Pět kouzel a jiné básně (BB 1979); Ohlédnutí (BB 1994).
Příspěvky ve sbornících: Pocta dělníku knihy: Verše českých básníků věnované O. F. Bablerovi (1985); Život a jeho knihy in Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1988, č. 3; O poslání překladatelova umění in Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1989, č. 1/2; K 250. výročí založení olomoucké Společnosti neznámých učenců, Střední Morava 1996, č. 3; Protimorový spis Jana Amose Komenského, in Folia historica bohemika (1993); Kdo byl Ernst Weiss? Plamen 1967, č. 1.
Odborné práce (výběr): Traumatologie: Repetitorium pro studium lékařství (vš. skripta 1966); Indikace a komplikace osteosyntéz v praxi (1979); Zlomeniny kosti patní (1964); Zábrana úrazů v průmyslu (1963). Historie lékařství (výběr): Krev smyly deště: osudy a utrpení roku 1866 (1989); Historie moru v českých zemích: o moru, morových ranách a boji proti nim, o zoufalství, strachu a nadějích i o nezodpovězených otázkách (1999); Vavřinec Span ze Spanova (1530–1575), lékař – básník – humanista (1980); Lékař, který chtěl osvobodit revolucionáře: (k 200. výročí narození dr. J. E. Bollmanna a k 175. výročí jeho pokusu o osvobození J. P. M. Lafayetta z Olomouckého vězení) (1970); Patnáct let dějin lékařství v Olomouci (1969); Albert Schweitzer (1968, 2. vyd. Albert Schweitzer a Lambaréné 1995); Paracelsus und sein Olmützer Verehrer Franz Spunda = Paracelsus a jeho olomoucký obdivovatel Franz Spunda (1993), Pharmaindustrie von Hitlers Leibarzt Dr. T. Morell während des zweiten Weltkrieges in Olmütz. – Gab es ein Olmützer Penicillin? = The pharmaceutic industry of Hitlers personal doctor Dr. T. Morell during the World War II in Olomouc. Did there exist a penicillin from Olomouc? in Acta Universitatis Palackianae Olomucensis (1993); Vídeňské Josefinum a podíl lékařů z Čech a Moravy na jeho činnosti a historii (1968); Alma mater Olomucensis: kurze Geschichte der ersten Hochschule Mährens in Olmütz (1965).

LITERATURA

Studie a články: S. Káš: Medailonky českých lékařů-spisovatelů 2006; S. Komenda: Eduard Wondrák – lékař, spisovatel, osobnost + P. Maňák: Neúnavný propagátor filozofie Alberta Schweitzera + B. Smejkal: Eduard Wondrák a literatura in Z paměti literární Olomouce 2 (2006); O. Špecinger in Regiz 1998, č. 6, dostupné z: http://www.vejr.cz/regiz/archiv/osobnosti/wondrak.html; F. Všetička: Ohlédnutí, in Olomouc literární (2002); J. Balatková: Epilog životního díla prof. MUDr. Eduarda Wondráka, CSc., in Ročenka Státního okresního archivu v Olomouci 6 (25) 1997 (1998).
Recenze: Krev smyly deště: M. Borovička, Práce 9. 9. 1989, příl.; O. Chaloupka, Kmen 1989, č. 29; R. Míšek, Tvorba 1989, č. 36 * Ohlédnutí: B. Kolář, Hanácké noviny 23. 12. 1994.
Rozhovory: B. Kolář, Hanácké noviny 27. 10. 1994.

UKÁZKA Z OHLASŮ

Eduard Wondrák do této příležitostné bibliofilie vybral z rozsáhlé tvorby jen dvanáct básní. Právě tolik, kolik je měsíců v roce. Snad proto, že všechny básně pojednávají o čase – ve všech jeho proměnách i o jeho osudové vyměřenosti pro člověka. Jak naznačuje název básnického svazečku, je možno básně považovat za poetickou rekapitulaci. Není v ní smutek, ale moudrost, není v nich stesk, ale vděk.
B. Kolář: Eduard Wondrák, Ohlédnutí, Hanácké noviny 23. 12. 1994, s. 5.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Česko-slovenská filmová databáze

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 12. 7. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 12. 7. 2014 (pk)

Václav BURIAN

Napsat komentář

* 28. 8. 1959, Přerov
† 9. 10. 2014, Vídeň

Burian, Vaclav (Foto Zuzana Burianova)1 - Kopie

zdroj: Zuzana Burianová

Václav Burian se v Olomouci, kde od dětství bydlel, vyučil chemickým dělníkem (na střední školu nebyl přijat kvůli vyloučení otce z KSČ). V uvedené profesi pracoval během let 1977–1980, později byl domovníkem či zřízencem, a mohl tak intenzivně nahrazovat zapovězená studia individuálním poznáváním literatury, zejm. polské. Tu posléze esejisticky reflektuje a také překládá (jeho první překlady kolují v osmdesátých letech samizdatově). Zprávy z Polska, fejetony, recenze, úvahy, ale i básně publikoval nejčastěji v samizdatovém časopisu Ječmínek (1981–1987), jehož byl spoluzakladatelem. Přispíval však rovněž do olomouckého samizdatového sborníku Enato, stejně jako do, už mimoolomouckých, Možností a Lidových novin. Roku 1989 se podílel na přípravě a vydávání literárního časopisu Arch A5, v němž se v Olomouci setkávali mladí autoři, často teprve debutující, s autory z prostředí samizdatového. Od konce sedmdesátých let Burian působil též v okruhu neoficiálního divadla Bernardýn.

Po roce 1989 začal studovat na FF UP polonistiku a bohemistiku, studium úspěšně ukončil v roce 1997. Spolupracoval s katedrou bohemistiky, politologie a žurnalistiky. S J. Galíkem, L. Machalou, M. Podivínským a J. Schneiderem a se podílel na přehledové publikaci Česká a slovenská literatura v samizdatu a exilu. Samizdatovou (hlavně regionální) literaturou se Burian zabýval i nadále, jak dokládá např. článek o samizdatové knihovně Jiřího Gruntoráda Libri prohibiti a olomoucké samizdatové edici Texty přátel (více viz J. Gruntorád: Bibliografie olomouckého samizdatu, Scriptum 1994, č. 9). V devadesátých letech působil Burian jako redaktor v několika denících a časopisech, konkrétně v Hanáckých novinách, Literárních novinách, Notesu a Scriptu. Publikuje také v polských periodikách, jako např. Tygodnik Powszechny (v něm působil též jako český zpravodaj), Literatura na Świecie, Kresy, Tygiel Kultury, Przeglad Artystyczno-Literacki. Hlavní oblastí Burianova zájmu zůstává polská literatura a kultura, zabývá se také polským samizdatem. Vypracoval se v jednoho z předních překladatelů z polštiny u nás; z němčiny či ruštiny překládal jen ojedinělé texty. Z beletrie dosud překládal nejčastěji Czesława Miłosze. Do češtiny rovněž převedl Dějiny literatury jidiš Choneho Schmeruka, Prameny a ruce. Básně a poetické meditace Karola Wojtyły (společně s Ivetou Mikešovou) nebo studii Janusze Tazbira Protokoly sionských mudrců: Pravda nebo podvrh?. V současnosti působí jako redaktor do Olomouce přestěhovaného časopisu Listy, který v letech 1971–1989 vydával v Římě Jiří Pelikán. S dlouholetým přítelem a spolupracovníkem Tomášem Tichákem založil nakladatelství Burian a Tichák. K jeho aktivitám patří Knihovna Listů, rozdělená do edic Poezie, Próza, Záznamy, a volná řada, zprostředkovávající zejména kulturu a dějiny spjaté s olomouckým areálem. Ve spolupráci s Tomášem Tichákem se jako publicista i redaktor podílel na knižních publikacích přinášejících rozhovor s Jaroslavem Šabatou (Sedmkrát sedm kruhů, 1997), soubor rozhovorů s osobnostmi, které na UP zval rektor Josef Jařab (Večerní rozmluvy, 1998), paměti Vlasty Chramostové (Vlasta Chramostová, 1999) nebo korespondenci Jana Šimsy a Ludvíka Vaculíka (Vážený pane Mikule, 2003).

Jako básník se Burian poprvé představil v samizdatu. Některé jeho básně byly přeloženy do polštiny, slovinštiny a litevštiny. Jeho první sbírka Czas szuflad vyšla v roce 1997 v polském překladu Leszka Engelkinga zásluhou nakladatelství Miniatura v Krakově. V češtině debutoval Burian roku 2007 v nakladatelství Host sbírkou Blankyt půlnoci, jejíž součástí je také báseň Čas zásuvek, která dala výše zmíněnému polskému výboru Burianovy poezie název – obě sbírky sdílejí i mnohé další básně. Burianovy sbírky jsou složeny z textů, mezi nimiž je časový rozestup i dvacet let. Přesto působí uceleným dojmem; tematicky, motivicky i jazykově. Tematizováno je hlavně městské prostředí, vyskytují se zde ale také přírodní motivy. V některých básních jsou rovněž motivy milostné, ty jsou ale spíše jen naznačeny; převažují autobiograficky laděné bilancující básně, v nichž je často ústředním motivem nenávratné uplývání času. Na velmi omezené ploše dokáže básník vyvolat určitou atmosféru, pocit, zamyšlení, okamžik (např. báseň Opravdu) a ten někdy také ironicky okomentovat. Jinde Burian reflektuje též svoje překladatelské povolání (Překlad) nebo konkrétní prostor – místa, která jsou mu blízká (Krakov). V Burianově lyrice nenalezneme příliš mnoho ozvláštňujících prvků. Verše jsou psány někdy až strohým jazykem; básníkovi pro přesné vyjádření stačí prostý jazyk bez příkras, často doplněný rýmy či jemnou metaforou. Jeho poezie je prosta velkých gest, patosu, složitých symbolů, pohrávání si s verši či grafickými strukturami básní atp. Jedná se o lyriku, která má jasnou výpovědní hodnotu, ale přitom témata nebanalizuje, ani nepůsobí jako klišé. Uvnitř na první pohled jednoduchých veršů jsou obsažena závažná témata a motivy, jako již zmíněné plynutí času, neodvratnost stáří atd. Jádro sdělení často spočívá v otázce, kterou si lyrický subjekt sám klade, ve vzpomínce, kterou se snaží básní oživit a uchovat, stejně jako ve stručném, ale přesném zachycení konkrétního okamžiku. Ve srovnání s úspornými básněmi o několika verších (většinou se jedná o různě dlouhé jednostrofé básně) působí uvolněněji vložené básně v próze. Ty také zachycují určitý ojedinělý moment, zamyšlení, vzpomínku, výjev, ale liší se od básní psaných volným či rýmovaným veršem například tím, že jejich název tvoří často počáteční verš celého lyrického útvaru a tematicky jsou tyto básně v próze více abstraktní (např. báseň Poslední únava). I přesto však v nich přetrvává naléhavost a závažnost sdělení, někdy s přídechem humoru nebo ironie.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Czas szuflad (BB polsky, 1997); Blankyt půlnoci (BB, 2007).
Překlady (výběr): Cz. Miłosz, Svědectví poezie: Šest přednášek o neduzích našeho věku (1992); Cz. Glombik, Český novotomismus třicátých let: Iniciativy, kulturní kontext, polemiky (1995); K. Wojtyła, Prameny a ruce: Básně a poetické meditace (1995); Ch. Schmeruk, Dějiny literatury jidiš (1996); J. Tazbir, Protokoly sionských mudrců: Pravda nebo podvrh? (1996); Cz. Miłosz, Traktáty a přednášky ve verších (1996); Cz. Miłosz, Pejsek u cesty (2000); A. Stasiuk, Jak jsem se stal spisovatelem (2004); Cz. Miłosz, Miłoszova abeceda (2005); J. Andrychovyč – A. Stasiuk, Moje Evropa (2009, spolu s T. Vašutem).
Účast v týmových pracích: Česká a slovenská literatura v exilu a samizdatu (skripta, 1990; přeprac. a rozšíř. s podtit. Informatorium pro učitele, studenty i laiky, 1991).

LITERATURA

Studie a články: P. Borkovec: Doslov in Blankyt půlnoci (2007); I. Harák: Býýýt odněkud (2010). Recenze: Blankyt půlnoci: K. Bukovjanová, LitN 22. 10. 2007, č. 43; J. Hejk, Tvar 2008, č. 2; J. Grombíř, Weles 2008, č. 32/33; K. Listopadová, A2 2008, č. 15; J. Sulovský, Týdeník Rozhlas 2008, č. 25.
Rozhovory: J. Lukeš, LidN 30. 7. 1990; I. Pustějovská, Moravskoslezský den 22. 7. 1996; D. Rygel, Hanácké noviny 23. 10. 1997; P. Kubíková, Dokořán 2004, č. 29.
Nekrology: Cinger, František: Zemřel novinář a překladatel Václav Burian, dostupné z http://www.novinky.cz/kultura/350180-zemrel-novinar-a-prekladatel-vaclav-burian.html, (CR): Wielki przyjaciel Polaków Václav Burian nie żyje, dostupné z http://zwrot.cz/2014/10/wielki-przyjaciel-polakow-vaclav-burian-nie-zyje/, Eichler, Patrik: Václav Burian nežije, dostupné z http://denikreferendum.cz/clanek/18929-vaclav-burian-nezije, Hatala, Marián: Václav Burian: Miloval korektné debaty a strednú Európu, dostupné z http://www.sme.sk/c/7444486/vaclav-burian-miloval-korektne-debaty-a-strednu-europu.html, Hulec, Vladimír (hul): Zemřel Václav Burian, dostupné z http://www.divadelni-noviny.cz/zemrel-vaclav-burian, (kol): Zemřel Václav Burian, Lidové noviny 2014, č. 239, 11. 10., s. 4, Jařab, Josef: Zemřel Václav Burian, dostupné z http://www.zurnal.upol.cz/nc/zprava/news/2816/, Plocek, Jiří: Odešel Václav Burian, Kulturní noviny 2014, č. 41, dostupné z http://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/online/2014/543aeb4e35a2d/543b90e3119a3, Škrabal, Michal: Polsko pro pokročilé… (Václav Burian), Tvar 2014, č. 17, Tichák, Tomáš: Anděl se ukrývá v celku, Host 2014, č. 9, dostupné z: http://casopis.hostbrno.cz/archiv/2014/9-2014/andel-se-ukryva-v-celku; Voda, David: Zemřel Václav Burian, dostupné z http://dobryrub.wordpress.com/2014/10/11/zemrel-vaclav-burian/, (wap) – (pap): Nie żyje Vaclav Burian – czeski opozycjonista i literat, tłumacz Miłosza, dostupné z http://wyborcza.pl/1,75477,16784828,Nie_zyje_Vaclav_Burian___czeski_opozycjonista_i_literat_.html#ixzz3GZmpNlIu, Zakopalová, Lucie: Václav Burian (28. 8. 1959 – 9. 10. 2014), dostupné z http://www.iliteratura.cz/Clanek/33801/burian-vaclav.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Nemyslím si však, že lyrika Václava Buriana je zřejmá pouze v celku veškerého jeho psaní a překládání. Koneckonců: stopovat, které zkušenosti a schopnosti přišly na řadu dřív a které později, není ani možné, ani zajímavé. Burianův básnický rukopis je nezávislý a přítomný soubor to přesvědčivě dokládá. Básník má svá utkvělá témata (srážka malé a velké historie; banalita; únava, rezignace s nečekanými vstupy milosti; hledání rovnováhy, smíření) a motivy (pohled z vlaku, cizí město), které dokáže měnit i doslovovat. A především nabízí osobní básnický tón: střídmá konstatování občas trochu ironického pozorovatele, jenž si libuje v dobovém smetí, zdrženlivou civilnost, která se střeží patosu (málomluvný volný verš), naráz střídá velice emocionální formulace, vyznání, poznání (někdy dost odvážně podpořené rýmem). Ta dovednost přesunu „od fronty na vodku k Bohu“ na ploše několika střízlivých veršů je vlastní polské novější poezii spíše než české.
P. Borkovec: Doslov in Blankyt půlnoci (2007), s. 61–62.

Autor svá sdělení čtenářům nikterak nešifruje, snaží se být jasný a srozumitelný. Chtělo by se mi až říci, že Burian své myšlenky, pocity, pozorování, postřehy odírá až na kost, zbavuje je zbytečných nánosů, my se pak můžeme soustředit pouze na podstatu. Jestliže je v jednoduchosti síla, pak to v tomto případě platí dvojnásob. […] Velmi dobře Burianovu poezii charakterizuje označení, které si vypůjčím z názvu jeho dvou básní, a to „zápisky cyklistovy“. Tato poloha, ve které má odstup i může pozorovat svět dostatečně zblízka (a není od reality a prožívání nikterak odtržen), umožní zachytit to v danou chvíli podstatné. Jeho pozorování mi často připomíná jakési momentky, výseky skutečnosti, ne nepodobné fotografii, která je dostatečně konkrétní a která nám dokáže zprostředkovat autenticitu prožitku. Burian se jako básník zastavuje u věcí prostých a běžných, jimž dodává nádech neopakovatelnosti, povznáší je z oparu každodennosti, což se ne každému básníkovi daří s takovou lehkostí a samozřejmostí.
J. Hejk: Zápisky cyklistovy, Tvar 2008, č. 2, s. 22.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

dvouměsíčník Listy

Autor hesla: Jiří Severa (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (JS), 18. 10. 2014 (AD), 25. 10. 2014 (AD)
Aktualizace bibliografie: 22. 9. 2012 (JS)

David VODA

Napsat komentář

* 11. 10. 1976, Olomouc

Voda, David (Foto Miloslav Voda) - Kopie

zdroj: Miloslav Voda

V dětství byl formován třemi lokalitami – Jeseníky, zejména obcí Brannou, dále pak Modrankou u Trnavy a taktéž rodnou Olomoucí, v níž později na FF UP vystudoval dějiny umění. Působil jako kurátor v Muzeu umění Olomouc a v Divadle hudby Olomouc. V tomto městě nadále žije, je zaměstnán v rodinné firmě a spolupracuje taktéž s nakladatelstvím Burian a Tichák. Píše recenze, např. pro Listy či Ateliér, autorsky se spolupodílel na publikaci Bojím se jít domů, že uvidím kožené kabáty na schodech (2011), která prostřednictvím nově objevených rukopisných záznamů Vítězslava Nezvala pojednává o sebevraždě Konstantina Biebla, jenž byl Nezvalovým přítelem a básnickým kolegou. Voda zároveň vydává samizdatové sešity pod hlavičkou Rub.

První sbírka Sněhy a další (2010) se dočkala příznivého ohlasu, o čemž svědčí nejen nominace na cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku, ale i uznání předních českých básníků, jakými jsou Petr Borkovec či Miloslav Topinka. Druhý jmenovaný patří k literátům, jež Voda nepokrytě obdivuje, v souvislosti s Petrem Borkovcem se zase objevily dohady, zda není Voda přímo jeho epigonem. David Voda tato nařčení bere, dle vlastních slov, spíše jako pozitivum a čest (srov. rozhovor L. Neumanna: Něco u sebe pořád nosím, KROK 2012, č. 2, s. 35). Vodův debut obsahuje dvě zcela odlišné části, jež jsou rozdílné jak formou, tak svým laděním. První část, nazvanou Verše, tvoří milostné verše dedikované ženě jménem Sabine, cizince, která neumí česky, tudíž autor vytváří jakousi směs jazyků, která má sloužit jako prostředek komunikace. Takto zrozený jazyk, nejvíce podobný slovenštině, obsahuje prvky češtiny, angličtiny, němčiny, italštiny, latiny a francouzštiny a na principu makarónské poezie dává vzniknout svébytným a neotřelým básnickým výpovědím. Druhá část sbírky, jež nese název Leden a je věnována Čipískovi, autorovu synovi, představuje formou volného verše záznam několika lednových dnů roku 2009. Datování jednotlivých zápisů evokuje příklon k žánru deníku. Jedná se zejména o popisy prostředí – ať už je to volné prostranství v přírodě či uzavřenost mezi čtyřmi stěnami pokoje – a o nastínění emocí, jež toto prostředí vyvolává v lyrickém subjektu. Záznamy jsou strohé, mnohdy autor užívá enumerace či krátkých vět. To vede k rychlému střídání obrazů, jež evokuje těkavý (možná až trhavý) pohyb člověka v prostředí, takřka bez zastavení, pouze s fotografickým zachycením míjených (či spíše koutkem oka zahlédnutých) objektů. Nejen strohost, ale i jistá drsnost vyjadřování, chlad (jak už i sám název oddílu napovídá) tvoří silný kontrast k první, zjemnělé části sbírky, což byl ostatně i autorův záměr (srov. rozhovor L. Neumanna: Něco u sebe pořád nosím, KROK 2012, č. 2, s. 34).

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Sněhy a další (2010).

LITERATURA

Studie a články: P. Hanuška: Hlasy v řídnoucí mlze, in: Vertikální nostalgie, 2010.
Recenze: Sněhy a další: OH (O. Horák), Slová sa hýbali v mojich dlaních, Hospodářské noviny 21. 5. 2010; P. Odehnal, Včera i zítra: kal, Host 2010, č. 6; M. Blahynka, Ženě a synu, Obrys – Kmen 2010, č. 28; M. Pilátová, Záhadné Sněhy, [online] Respekt, iHned 29. 10. 2010; M. Alexa, Voda, David: Sněhy a další, [online] iLiteratura 28. 9. 2011.
Rozhovory: I. Myšková, David Voda: Sněhy a další, [online] ČRo Vltava 14. 7. 2010; L. Neumann, Něco u sebe pořád nosím, KROK (Kulturní revue olomouckého kraje) 2012, č. 2; M. Alexa, David Voda: Má, či nemá časopis Rub ksicht? [online] iLiteratura 4. 2. 2015.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Prvotina básníka, překladatele a historika umění Davida Vody nabízí průzračně čisté milostné básně, které jsou psány neznámým „erotickým“ jazykem: překvapivě nově je v této knize využíván dávný princip makaronské poezie, prolínání více jazyků: češtiny, slovenštiny, němčiny, ruštiny, angličtiny. Voda vytváří sugestivní jazyk lásky, přesný i upovídaný, vážný i bláhový. Skvělý záznam počínajícího vztahu, směsi trapnosti, stydlivosti, zmatku, tělesné přitažlivosti a silného citu. Druhou část knihy, nazvanou Leden, autor komponoval jako cyklus lakonických básní v próze, sled popuzených ironických záběrů Olomouce, „báječného“ prostoru pro vztah z první části knihy. To, co je pro tuto knížku podstatné, je nové vidění, jiné, zjitřené vnímání, nová citlivost, dotýkání se neznáma.
M. Topinka: [online] Portál české literatury.
Dostupné z: http://www.czechlit.cz/nove-knihy/snehy-a-dalsi/.

Někdy (dost často) pochybuju o tom, že má smysl vydávat knihy, číst básně, nebo přidávat k tomu ohromnému množství tištěného ještě cokoli dalšího. Když si ale pročítám Sněhy mám mnohem víc jasno, protože věty jako: „ doniesol som slová / hýbali sa v mojich dlaniach / jsou tady od toho, aby se četly, aby se s nimi mohl procházet zimními obrazy starých, příliš zapomětlivých měst kdokoli.
M. Pilátová: Záhadné sněhy [online] Respekt.cz. Dostupné z: http://respekt.ihned.cz/spisovatele-o-knihach/c1-47572510-zahadne-snehy.

Jen na několika místech působí Voda povědomě, např. ve verších „do teba vrásť“ nebo „farby teba“, nakladatelství Fra ale rozhodně přineslo čtenářské obci výrazný a zajímavý talent, na jehož čelo se hned právem snesl laur v podobě zařazení básně Ohne dich do almanachu Nejlepších českých básní 2010 a nominace na letošní Magnesii Literu pro objev roku.
M. Alexa: Sněhy a další [online] iLiteratura.cz. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/28827/voda-david-snehy-a-dalsi.

Voda provokuje českého (a patrně i slovenského) čtenáře už tím, že větší část knížky napsal slovenštinou Moravana, který prožil část mládí na Slovensku a slovenštinu si zamiloval do té míry, že básně horoucího milostného vyznání se mu docela přirozeně psaly slovensky; slovenštinu zvolil jako obřadní jazyk lásky, jazyk, do něhož se mu pletou výrazy na Slovensku chápané jako čechismy, ale i slova a obraty z němčiny a italštiny (rodných řečí Sabiny, jíž je cyklus dedikován) a z dalších jazyků. Jazykové ozvláštnění tu signalizuje mimořádnou a až evangelně univerzální misi lásky.
M. Blahynka: Ženě a synu, Obrys – Kmen 2010, č. 28, s. 3.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Recenze M. Pilátové
Recenze M. Alexy
Rozhovor na ČRo Vltava

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 12. 7. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 12. 7. 2014 (ich); 8. 3. 2015 (ad)

Miloslav HOLEC

Napsat komentář

* 20. 11. 1925, Olomouc

zdroj: Bohuslav Červinka

Odborné výtvarné vzdělání v oboru užitá reklamní grafika absolvoval u firmy Rolný v Prostějově (1941–1944) a pedagogické vzdělání jako mimořádný posluchač výtvarné výchovy na PdF UP (1949–1952). Mimo svou profesní výtvarnou činnost pracoval i v oblasti národopisné (stal se vedoucím uměleckého souboru Horenka), patří k zakládajícím členům skupiny Ohnisko, která významně ovlivnila umělecký život v Olomouci, od roku 1963 pořádal pravidelné Ateliérové dny ve Slovanském domě, v roce 1996 je přenesl do barokní knihovny Klášterního Hradiska. Publicisticky spolupracoval či nadále spolupracuje např. s periodiky Ruch práce, Kulturně společenské otázky a příležitostně přispívá do regionálního tisku. Články taktéž doprovází svými ilustracemi, stejně tak jako své sbírky veršů i sbírky svých básnických kolegů (je např. autorem výtvarného doprovodu ke sbírce Zbyňka Šišky Bosé lásky).

Klíčovým tématem Holcovy poezie je láska – k ženě, k přírodě, k tradicím. V jeho verších zaznívají folklórní noty, básník, ač vyrůstal v Olomouci (konkrétně v Neředíně), se jazykově i motivicky přimyká spíše k básníkům jižní či jihovýchodní Moravy – jeho básně chutnají po víně, voní čerstvě posečenou travou, zní houslemi, cimbálem a šuměním vody, Holcovy doprovodné kresby často zobrazují ženy oblečené v tradičních moravských krojích. Nesmíme opomenout ani kresby žen oděných pouze v rouše Evině, Holcovo umění básnické ani výtvarné však nikdy nepůsobí nemístně, nahotu a erotiku vždy přece jen ponechává poněkud zastřenou a zahalenou, odkrývá jen tolik, aby vyvolal pocit letmého dotknutí krásy, něhy, harmonie.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Z uzlíčku poetických záplat (BB 1995); Holec 1925–2000 (BB 2000); Podívaj sa cérečko, jak mě píše pérečko: poezie, kresby, úvahy: voděnka – víno – mudrování (BB 2007); Rosení, osení, sen: Chrámová píseň rosu dejte nebesa (BB 2009).
Výbory: Stopy v čase (BB 2003).
Příspěvky ve sbornících: O múze olomoucké a lidech kolem ní (2003); Haná v poezii (2008); Verše z [(2²)²+ 2²] ateliérů (2010).

LITERATURA

Studie a články: -mv-: Jak se rodí malíř, Hanácký kurýr 1995, č. 44; B. Kolář: Ateliérový den Miloslava Holce, Hanácké noviny 12. 12. 1995; B. Kolář: Tvůrčí osobnost, pro Olomouc evidentně blahodárně, in: Z paměti literární Olomouce 2 (2006); -das-: Klub vyzdobila lehká ruka osmdesátníka, Prostějovský den [České Budějovice] 12. 4. 2006; -gor-: Jak potkal myšlenku v rosném ránu, Prostějovský den [České Budějovice] 19. 4. 2006; D. Sekanina: Bohém Holec si dnes v Duze zalistuje svými Stopami v čase: dnešní den je poslední, kdy se můžete potěšit jeho obrazy, Prostějovský den [České Budějovice] 10. 5. 2006; -bk- (B. Kolář): Štíření v Olomouci, in: Almanach Literárního klubu Olomouc 2006–2011 (2011); -bk- (B. Kolář): Vernisáž výstavy Fotografové, filmaři, grafici a ilustrátoři LKO, in: Almanach Literárního klubu Olomouc 2006–2011 (2011).
Recenze: Rosení, osení, sen: M. Blahynka: Za básníka a kreslíře Holce, Obrys – Kmen 2010, č. 23.
Rozhovory: A. Melkusová: Miluji slunce, moře a víno, Olomoucký den 1. 7. 2005; M. Čermáková-Obršálová: Miloslav Holec – malíř, básník, Kdy-kde-co v Olomouci 2005, č. 11.

UKÁZKA Z OHLASŮ

O hloubce Holcovy poezie svědčí jeho přístup k jazyku. Ke každému slovu dokáže objevit dostatek synonymních výrazů, jež do básně vkládá jako kaskádu poetických přístavků, které i všední jev promění v polyekranovou záři. Síla jeho výrazu se násobí tématem: ne ve smyslu aristokratickém a výjimečném, ale naopak v objevování krásy, která je každému na dosah ruky.
B. Kolář: Tvůrčí osobnost, pro Olomouc evidentně blahodárně, in: Z paměti literární Olomouce 2 (2006), s. 316.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 25. 10. 2012 (ich)
Aktualizace bibliografie: 25. 10. 2012 (ich)

Antonín BAJAJA

Napsat komentář

* 30. 5. 1942, Zlín

zdroj: Zuzana Zemanová

Narozen v rodině zlínského lékaře. Maturitu složil roku 1959 v rodném městě na jedenáctileté střední škole. Poté studoval na Vysoké škole zemědělské v Brně. Studium úspěšně ukončil v roce 1964 s titulem Ing. Po studiu nastoupil na jednoroční vojenskou službu a po jejím splnění pracoval až do roku 1973 jako zootechnik v JZD Podřevnicko v Želechovicích u Zlína. V letech 1973–1991 byl vedoucím Střediska výživy zvířat při Zemědělské oblastní laboratoři Agropodniku Zlín. V roce 1991 nastoupil do redakce Československého rozhlasu v Brně, od roku 1992 zaměstnán jako redaktor deníku Prostor, později také v časopisu Týden. Od roku 1991 byl též externí spolupracovník a od roku 1994 redaktor rádia Svobodná Evropa. V roce 1990 se podílel na založení časopisu Zvuk (časopis pro kulturu a společenské dění okresů Zlín, Vsetín, Uherské Hradiště a Kroměříž), který vycházel v letech 1992–1994 jako příloha Zlínských novin a od roku 1995 opět samostatně – Bajaja je rovněž členem redakční rady tohoto časopisu. Od roku 1996 vyučuje tvůrčí psaní na katedře bohemistiky FF UP, stejnou disciplínu učil v letech 1999–2004 také na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Své fejetony a reportáže Bajaja publikuje v různých periodikách (například v Tvorbě, Moravských novinách, Kulturních novinách, Listech pro literaturu, ROKu, Tvaru, Rozrazilu, Textech, LidN, LitN, LM, LD, MS, ZN, a dalších). Společně s Alexandrou Berkovou a Ivanem Binarem založil pěvecký spolek Wlastenci při Českém centru Mezinárodního PEN klubu, v jehož výboru působí. Některé Bajajovy texty byly adaptovány pro Český rozhlas: Silvestra a Čárly (1987); Pohřeb sezony (1992); Třetí pastorální (1994) a zdramatizovaný román Zvlčení (2004).

Knižně Bajaja debutoval v roce 1982 prózou Mluviti stříbro, která se odehrává v 70. letech 20. století na Valašsku. Již v tomto díle můžeme pozorovat stylistické a kompoziční postupy, které se pro autora později stanou charakteristickými: vrství na sebe několik časových i dějových rovin, které se postupně rozvíjejí a střetávají. Také po stránce jazykové je tato próza pro autora charakteristická, protože v dialozích mnohdy výrazně rezonuje valašské nářečí. Obdobně si Bajaja počínal i v dalším díle, a sice v diptychu Duely, který poprvé vyšel v roce 1988. Jak napovídá název, jedná se o dvě novely, opět rafinovaně propojené a kompozičně uspořádané. A stejně jako v debutu autor do svých slovesných koláží promyšleně včleňuje také prvky a postupy lidového vyprávění, pohádkové či mytické motivy. Ústředním tématem je znovu setkávání a střetávání člověka s přírodou a způsob, jakým se s ní vyrovnává. V celku bychom mohli společně s některými kritiky rané Bajajovy prózy charakterizovat jako vesnické, ale takovéto označení by bylo příliš zjednodušující, protože i když se odehrávají na venkově a nesou většinu typických prvků, Bajajův styl, motivy i například práce se „zapovězenými tématy“ (lidská sexualita apod.) jsou v české literatuře tohoto období ojedinělé.

Své nejvlastnější téma i autorskou metodu vrcholným způsobem Bajaja realizoval v románu Zvlčení. Podtitul románu jej sice označuje za romaneto, ale text obvyklou žánrovou definici přesahuje a obdobně by mohl být vydáván např. za baladu. Žánrová víceznačnost koresponduje s multiplexní koncepcí románu, který je složen z více významových i stylistických rovin, takže pro výslednou interpretaci je možné k textu přistupovat z několika možných úhlů. Příběh má dvě paralelní linie: „o vlcích“ a „o lidech“, které se v posledních třech kapitolách prolnou vskutku nečekaným způsobem. V linii „o lidech“ jsme svědky osudů jedné rodiny, jejich prostřednictvím můžeme sledovat základní motiv, patrný již z předchozích autorových děl, a sice rozdíl mezi venkovem a městem. Lidé „z města“ jako by pomalu ztráceli své kořeny, což si uvědomují zejm. při setkáních s příbuznými z valašského venkova. Dalšími podstatnými prvky jsou rodina, rodný kraj, vztah k přírodě a potažmo k sobě samým. Pro „vlčí“ linii je sepětí s přírodou a jejími zákony naprosto určující, příznačné jsou pro ni také mytické prvky – v osudech lidí se zase objevují obrazy světců. Postava kořenářky a léčitelky Ester Patákové jakoby stála na hranici mezi lidmi a přírodou (například její nářek nad mrtvým by mohl vzdáleně připomínat vlčí vytí atp.). Podobných dichotomií a paralel nalezneme v románu nemalé množství. Bajaja často využívá, stejně jako v předchozích prózách, dialogů v místním nářečí, vkládá do vyprávění veršované pasáže atp., takže se v textu na sebe vrství několik stylistických rovin a je akcentován básnivý charakter celé výpovědi.

Bajajův autobiografický román Na krásné modré Dřevnici vznikal postupně po několik desetiletí. Jeho základ tvoří dopisy o rok starší sestře Janě (v románu oslovované Jeanne), v nichž se vypravěč navrací do jejich zlínského dětství. Stáváme se však rovněž svědky proměny poválečného Zlína v Gottwaldov a „stalinizace“ české společnosti, odstranění či alespoň znevýznamnění starých „elit“, tedy zlínského měšťanstva, k nimž patřila i rodina vypravěčova otce, lékaře. Události většinou sledujeme očima dítěte, takže často dochází k tragikomickým situacím, např. když si vypravěč vybavuje, jak v dětském věku chtěl pod vlivem sovětské agitky udat svou tetu, protože poslouchá zahraniční rozhlas. „Dětský“ pohled je ovšem vyvážen pohledem dospělého člověka, který se snaží popsané události uchopit a zároveň pochopit. Přestože jádro příběhu spočívá v tom nejtragičtějším období vytváření „nové společnosti“, je vyprávěn převážně s lehkostí a humorem. První části-dopisy autor napsal již v 60. letech a původně nebyly určeny k publikování. Až později se rozhodl dopisy shromáždit a začít z nich utvářet román. V roce 1996 vydal samostatně jako bibliofilii Na šéne blaue Dřevnici. Taneční promenáda, z níž se stala v pozdějším románu jedna celá (a mohli bychom říci ústřední) kapitola. Do románu také zařadil povídku Pohřeb sezony (1992), která byla původně zdramatizována pro Český rozhlas. Bajaja se v textu několikrát vrací k Felliniho Amarcordu (viz motto či sekvence přibližující některé části filmového díla) a umožňuje tak paralelně reflektovat čas dětství, tedy úsek života obvykle považovaný za nejšťastnější, prožitý ovšem v dobách dvou totalitních režimů: italského fašismu a československého (respektive Sověty modelovaného) socialismu. Bajaja vytvořil melancholickou mozaiku, která zachycuje jeho dětství ve Zlíně-Gottwaldově, v němž je obklopen svou rodinou, přináležející ke zlínské „buržoazii“, a také svéráznými autentickými postavami. Dochází zde ke střetům společnosti „světlých zítřků“ a společnosti staré, která se hlásí k baťovskému, tedy „vykořisťovatelskému“ odkazu. Autorovi se přesně podařilo zachytit zmatek dětské mysli v takovéto době, v níž ani dospělí neměli ponětí, co může následovat. Podle slov autora kniha nemá hlavní postavu, protože tou je v celé knize doba, kterou ve svém románu popisuje (rozhovor vedli Miroslav Balaštík a Jan Němec. Host, 2010, č. 1, s. 12). Próza tedy není jen kronikou Bajajova dětství a mládí, ale revokuje také zaniklé časy, zasouvané postupně do nepaměti. Zvláště působivé jsou např. zdánlivě chaotické pasáže, v nichž vyprávění přeskakuje od tryzny za Stalina v roce 1953, kdy vypravěč zažívá první milostné dobrodružství, k pásmu zpráv z roku 2009, které v této souvislosti působí až banálně.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Mluviti stříbro (P 1982); Duely (PP 1988); Pastorální. Texty na betlémskou notu (BB 1994); Na šéne blaue Dřevnici. Taneční promenáda (P, bibliof., 1996; přepr. jako část R Na krásné modré Dřevnici); Zvlčení. Romaneto o vlcích, lidech a úkazech (R 2003); Na krásné modré Dřevnici (R 2009); Zpytování (FF, bibliof., 2011).
Ostatní práce: Zlínský kraj, horizonty nálad (doprovodné texty k fotografiím, 2004).
Příspěvky ve sbornících a antologiích: Velké vlhké oči (1986); Literatura a krajina (1996); Městopis: 50 autorů, povídek, měst (2000); Živáčkové (2001); Pověsti a balady (z Valašska, Hané a Slovácka) (2003); Pohádky z Moravy (2004); Nevěry II (2005); Odkaz Jaromíra Tomečka (2008); Devla, devla (2008); Milovníci knížek (2010).

LITERATURA

Studie a články: J. Cigánek: Doslov in Mluviti stříbro (1982); L. Machala: Bajajovo moravské romaneto, Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas philosophica. Moravica 2, Studia Moravica II (2004); J. Trávníček: Doslov in Pohádky z Moravy (2004).
Recenze: Mluviti stříbro: J. Lukeš, SvSl 10. 3. 1983 * Duely: P. Janoušek, Tvorba 1989, č. 18; Š. Vlašín, I. Slavík, Kmen 1989, č. 10; L. Soldán, Rovnost 5. 4. 1989; A. Jedličková, LM 1989, č. 10; J. Hoffmannová, ČL 1991, č. 4; S. Schneiderová, in Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Studia Philologica 1991, sv. 1 * Pastorální. Texty na betlémskou notu: M. Petříček, LitN 1995, č. 47; R. Svoboda, LidN 3. 3. 1995 * Zvlčení: A. Burda, Tvar 2003, č. 12; M. Jungmann, Mosty 2003, č. 13; M. Trávníček, Aluze 2003, č. 2; E. Gilk, Aluze 2003, č. 2; L. Foldyna, Aluze 2003, č. 2; J. Pechar, LitN 11. 8. 2003; Aleš Haman, Tvar 2003, č. 15; P. Odehnal, Tvar 2003, č. 15; L. Machala, Host 2004, č. 4 * Na krásné modré Dřevnici: V. Novotný, LitN 2010, č. 2; O. Nezbeda, Respekt 2010, č. 3; K. Bukovjanová, Host 2010, č. 2; I. Harák, Tvar 2010, č. 14; J. Zizler, A2 2010, č. 23; V. Barborík, Romboid 2010, č. 9; J. Chrobák, Aluze 2010, č. 2.
Rozhovory: A. Čort, MFD 21. 10. 1982; -r-, MFD 23. 2. 1989; P. Frýbort – O. Neff, Kmen 1989, č. 13; (sla), MFD 19. 7. 1993; G. Kovaříková, Zlínské noviny 3. 5. 2003; P. Stojar, MFD 21. 3. 2003; A. Horáčková, MFD 21. 4. 2004; J. Beneš, Instinkt 2004, č. 16; M. Krolová, Týdeník Zlínska 2005, č. 3; J. Šícha, LitN 2005, č. 30; M. Balaštík, J. Němec, Host 2010, č. 1; O. Nezbeda, Respekt 2010, č. 12; O. Horák, HN 26. 10. 2010; P. Andreas, A2 2011, č. 12.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Bajajův román je interpretačně velmi vstřícný a nabízí nezměrné množství impulzů k motivické či textové analýze, jako jsou například dvojí moudrost stařenek, přírodní divoženky z Ráje Ester Patákové a upřímně věřící Polky Jadwigy, Markétina láska ke zvířatům a pokora k přírodě odkazující k atributům dvojice světců Františka a Kláry z Assisi, závěrečný apokalyptický soud přírody nad člověkem, rytmická souvislost Esteřina nářku nad mrtvým s vlčím vytím a spousta dalších. Převracejme Zvlčení z kterékoliv strany […], výsledek bude vždy stejný: tento baladický příběh svým tématem, prostředím i zpracováním značně vybočuje ze soudobé prozaické produkce a představuje v pravém slova smyslu literární událost.
E. Gilk: Důkladná anatomie vlčí a lidské duše, [online] Aluze 2003, č. 2.
Dostupné z: http://aluze.cz/2003_02/bajaja_gilk.php

Bajajova kniha je románem, ve kterém autor s většinou jeho složek tak trochu kouzlí. Ačkoli text působí velmi celistvě, zaměříme-li se na jeho jednotlivé součásti, neustále se nějak proměňují. Základní a nejstabilnější částí knihy jsou postavy, s nimiž se toho mnoho neděje. Jsou vrostlé do vyprávění, mají své dané charakteristiky. Trochu jako kuriozita působí skutečnost, že Bajajův román nemá téměř žádné konkrétní záporné postavy. Jeho vzpomínání je velmi laskavé a uhlazené. Nezažijeme v něm ani záznam žádného vnitřního zápasu nebo procesu pochybování. Rovněž věci bolestné a nepříjemné bývají konstatovány nepřímo: jen tak mimochodem se dozvídáme, že autorův otec byl zavřený, že jeho prarodiče vystěhovali, že zabrali něčí vilu, rozkradli majetek. […] Autorovým záměrem nepochybně bylo zachovat své vzpomínky na dětství. Nevzpomíná zcela chronologicky, přeskakuje, píše filmové a divadelní sekvence. V těchto precizně líčených scénkách z dětství se Bajajovi na další z rovin daří zachytit nelehkou poválečnou dobu očima spokojeného dítěte. Ovšem vzhledem k tomu, že je jeho dětský pohled neustále prolínán, komentován a konfrontován ještě i s poznámkami psanými s odstupem i několika desítek let, daří se mu přitom rovněž udržovat jemné napětí mezi dětským a dospělým vnímáním světa a hledáním opravdovosti v obojím.
K. Bukovjanová: V rytmu zlínského valčíku, Host 2010, č. 2, s. 67.

Bajajova kniha Na krásné modré Dřevnici se vzpírá jednoznačným klasifikacím jak z hlediska formálního, tak v rovině obsahové, mám-li si pro zjednodušení pomoci touto problematickou dichotomií. Je proměnlivá, mění se před očima, odmítá se vměstnat do škatulky. Hovoří-li někteří kritici v souvislosti s Bajajovou knihou o románu, znamená to, že chápou žánr románu velmi volně. Mohou mít pravdu. I když mám pocit, že kdyby chtěl Bajaja napsat román, udělal by to poněkud jinak. […] Vezmeme-li věc z druhého konce, máme co do činění s knihou líčící atmosféru Zlína/Gottwaldova. S knihou-svědectvím. Svědectvím o (nedobrovolném) pádu vrstvy, která přivedla Zlín k rozkvětu, o měšťanské smetánce, o jejích snech iluzích ve chvílích zániku: všude okolo hřmí budovatelské písně, kdežto jim zní v uších valčík…
J. Schneider: Valčík za doprovodu budovatelských pochodů v pozoruhodné knize Antonína Bajaji, [online] iDnes 7. 4. 2010.
Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/valcik-za-doprovodu-budovatelskych-pochodu-v-pozoruhodne-knize-antonina-bajaji-gfl-/kavarna.aspx?c=A100406_162710_kavarna_chu

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Opičí revue
Čtenářský deník České televize
Rozhovor, server Novinky
J. Schneider o A. Bajajovi na serveru idnes.cz

Autor hesla: Jiří Severa (2012) – částečně převzato ze Slovníku české literatury po roce 1945; autoři hesla: Richard Svoboda (1995); Alena Přibáňová (2011).
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 29. 07. 2012 (js)