Archiv rubriky: básník

Gabriel PLESKA

* 31. 1. 1978, Rakovník

Zdroj: Archiv autora

Po maturitě na gymnáziu v rodném městě začal studovat v roce 1998 bohemistiku na FF UP, magisterský titul získal v roce 2005 a to také díky obhájení práce Pojetí morfosyntaxe v učebnicích českého jazyka pro střední školy. Poté studoval finštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Do roku 2006 pracoval v Ústavu pro českou literaturu AV ČR. V letech 2003–2006 byl členem redakce literárního časopisu Tvar. I po odchodu z redakce ale do Tvaru přispívá, např. jazykovědným sloupkem To na jazyku či příspěvky do rubrik S úctou, Výlov, PaTvar, Kulturní krmítko ad. Pleska se vedle beletrie zabývá teorií literatury, literaturou pro děti a také lingvistikou. Svoje články, recenze, glosy, studie, rozhovory a verše publikuje kromě Tvaru v časopisech Aluze a Psí víno, publikoval také na literárních serverech www.totem.cz a (dnes již nefungujícím) www.hlbokyhrob.sk, který byl zaměřen na žánr hororu a humoru. Byl zaměstnán na tiskovém oddělení České pošty; od roku 2010 pracuje jako editor pro servery Finmag a Peníze.cz.

Pleska kromě básní píše písňové texty, např. pro kapely Psychophone nebo Z davu (více viz Tvar 2007, č. 18). Prozaické texty publikoval na serveru www.hlbokyhrob.sk, přičemž jeho povídka Muž měl místo mozku klíště vyšla společně s vybranými texty dalších autorů tohoto serveru v roce 2007 v antologii Neželané dedičstvo po neobľúbenom strýkovi. Pleskova knižní prvotina, básnická sbírka Česnek! Česnek! se často pohybuje na samotné hranici poezie; autor pomocí útržkovitého a variovatelného obsahu a vyznění některých básní polemizuje s některými zažitými motivy a obrazy v poezii, přetváří je (i jazykově) a uvádí do nových souvislostí. V básních je často, přestože by se na první pohled mohlo zdát, že se jedná „pouze“ o přírodní či milostnou lyriku, hlavním ozvláštňujícím prvkem autorovo jazykové novátorství a hledačství; podnětem k tvorbě je hra s jazykem a jeho možnostmi vyjádření, ale také hra se čtenářem. Postmoderně hravé variace klasických forem, používání různých (i neliterárních) žánrů a jejich transformace do básnických textů, ironický lyrický subjekt, který čtenáři spíše cestu k interpretaci a smyslu jen naznačuje, to jsou jen některé z autorem používaných prostředků. Sbírka obsahuje vedle hravých veršů také civilněji laděné básně, ve kterých je citlivě vykreslen určitý prožitek, okamžik, výsek skutečnosti (např. Hvězdy v zimě). Pleska s oblibou pracuje s náznakem a pomlkou, což příkladně dokládá báseň Havranpírko, složená ze tří částí, přičemž část první je ještě dále rozčleněna do tří útržkovitých básní (zpěvů); složitá kompozice, náznaky a zámlky pak umožňují opakované a rozdílné výklady, popř. různé sémantické kombinace dílčích promluv. Ve sbírce autor využívá neologismů, metafor a překvapivých slovních spojení, cizích slov i celých veršů v jiném jazyce (slovenština, angličtina, finština), grafických značek a dalších zvláštností. Podobně jako po jazykové stránce jsou básně propracovány také kompozičně: od jednoduchých dvojverší po složitě strukturované básně, v nichž autor využívá také grafické možnosti (např. již zmíněná skladba Havranpírko ad.) či formu básně v próze. Tematicky převládá přírodní a milostná lyrika, příznačné je specifické (jazykově i logicky deformované) nakládání s barvami, které do textu vnáší souběžně lyrický i ironický nádech. Pleskovy básně se vyznačují až surrealistickou vyhraněností, pozoruhodnou obrazotvorností, svéráznými pointami i experimentálním přístupem k jazyku, osahávajícím hranice vyjadřovacích možností českého jazyka. I přes zjevné jazykové zvláštnosti i schválnosti mají autorovy básně jasnou vnitřní logiku, neplýtvá se v nich slovy a vytvářejí pestrý svět jednotlivých textů-obrazů. Autor někdy využívá rýmu či asonance, většinou však pracuje s veršem svázaným minimem pravidel. Ve výsledku Pleskova sbírka představuje pozoruhodný úkaz v české poezii poslední dekády a prezentuje, že samotná podstata básně nemusí nutně spočívat ve slovech samotných, ale někdy může být skryta také mezi nimi (v této sbírce obzvlášť), za nimi a v jejich přetváření.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Česnek! Česnek! (BB 2003).
Příspěvky v antologiích a díla vydaná časopisecky: Tak dobrá je to hra – Fotbal v české poezii (2004); Neželané dedičstvo po neobľúbenom strýkovi (2007); (Výbor z písňových textů.), Tvar 2007, č. 18.
Články a studie (výběr): Jiná Olomouc, Tvar 2004, č. 19; S ušima rudýma: Autogramiáda, Tvar 2005, č. 7; Internet, nebo přesněji literární servery […], Tep – totální e poezie (příl. Tvaru) 2005, č. 13; Srdeční sborník, Tvar 2006, č. 1; Roztomilý uličník, Tvar 2006, č. 1; Pražáci sou mejdla, Tvar 2006, č. 3; Akademie sobě, Tvar 2010, č. 7; Nevymáchané, Tvar 2010, č. 12; Děti (a rodiče!), čtěte, Tvar 2010, č. 13; Umíme číst?, Tvar 2010, č. 13; Spisovatelé v zeleném, Tvar 2011, č. 1; Já na Máchu, brácha na mě, Tvar 2011, č. 1.

LITERATURA

Články a studie: J. Nebeský: J. K. Čtenář poezie, Tvar 2004, č. 16; P. Hruška: Fotbal v. poezie? in Tak dobrá je to hra – Fotbal v české poezii. (2004); J. Suk: Je třeba poznat noc, in J. Suk: Antologie nové české literatury 1995 – 2004 (2004); K. Piorecký: Mezi útočištěm a útokem: Neúplný přehled současné české poezie, Tvar 2009, č. 1; L. Machala: Olomoucká polistopadová poezie, in Bohemica Olomucensia 2009, č. 1.
Recenze: Česnek! Česnek!: M. Trávníček, Texty 2003, č. 31; -RAK-, Právo 11. 12. 2003; J. Grombíř, Psí víno 2004, č. 28; P. Hruška, Tvar 2004, č. 17.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Ale hlavně jsem se zaradoval, že se po zásluze dostává básnické oslavy drahému, skrznaskrz ochňapanému a v listoví proměněnému, dědičnému Polívkově Klíči k určování rostlin! Faustus−Polívka proměňoval rostlinopis v nádherné dobrodružství, které nicméně mělo svůj řád a zákonitou posloupnost. Jeho poezii Pleska objevil a skvěle demonstruje. […] Se záviděníhodnou snadností až ležérností shrne autor celé soubory někdejších experimentů do několika veršů jediné básně, např. deklinaci „jazyčete“ (= malého jazyka) osolí několika inovovanými úslovími („slyším zlato růst“) a závěrečným obdobně modifikovaným naučením z přísloví… Z hříček a polosnů prvního oddílu vyrostly stereovize střední části sbírky, dvouhlasých a vícehlasých malých dramat, scénářů, návodů, receptů a rad. Závěrečná pocta „Polívkovi“ (nikoliv valašskému králi!) je autorem charakterizována s přesností naučených textů jako „tápání, šmátrání po zdech, hledání klíčů“. Já svůj klíč také teprve hledám, některé nálezy záchytných bodů, orientujících k zámkům, jsem zmínil. Systematiku hledání bohudíky žádný Polívka ani Faustus nezpracoval, čtenáři nezbývá než šátrání v textu.
M. Trávníček: Klíč k určování básní, Texty 2003, č. 31, s. 24–25; online dostupné z: http://casopis-texty.cz/texty/PDF/texty31.pdf.

Přemítavě posmutnělý tón pak jednotí celou tuto produkci, jako více či méně zřetelné echo prostupuje jednotlivé verše, a dominantním rysem se tak stává poloha existenciálních (sebe)reflexí. U Plesky jsou ovšem často zabarveny jeho příznačnou hravostí, aniž by tím nějak tratily na své naléhavosti; spíše je tomu právě naopak, neboť se zdá, že i ona jurodivě teatrální gesta, výrazná to komponenta Pleskova lyrického subjektu, organicky vyrůstají – stejně jako básně ostatní – z téhož matečného kořene: z jistého zárodečného smutku. Stávají se tak svéráznými, nicméně zákonitými reakcemi směrem ke všemu tomu rmutnému a nepříliš veselému, co lze rozeznávat kdesi v pozadí těchto veršů, protitlakem, jímž jako by osvobodivě a alespoň na chvíli bylo lze nadlehčovat tíhu prožívaného. Básně (? i zde spíš jen terminus technicus) shromážděné v druhé části Pleskovy knihy mnohdy připomínají svérázné partitury vzniknuvší coby výsledný produkkut jakýchsi kontrapunktických skladebných postupů: jednotlivé výpovědi se zde – na rozloze jediného textu – různě zřetězují, násobí a interferují (pro vystižení jejich vzájemného poměru nabízela by se asi nejlépe sportovní terminologie: box, paralelní slalom, série krátkých přihrávek…). Jako integrální součástí bývají pak do výsledného těla textů vkomponovány – a eventuálně i graficky odstíněny – i nejrůznější explikativní paratenze, „scénické“ poznámky, (sebe)citace, jinojazyčné promluvy, slovní hříčky a všelijaké metatextové a metaliterární hry a „pasti“; hojně je využito i postupů a prostředků z oblastí spíše didakticko-publicistických. […] Zdá se, že nic není Pleskově poetice vzdáleno víc než nějaká prkenná vážnost před zásadními tématy; některé jeho text pak sympaticky dráždí jistou aliterárností, držíce se „na distanc“ od tradičních lyrických postupů či schémat (aniž by zapíraly své možné inspirační zdroje, např. tvorbu Wernischovu, Novákovu, experimentální poezii ap.). V části textů jako by však ztrácel cit pro míru, pro optimální proporci výrazové originality: tenký led určitého stylistického experimentu se místy proboří až k samoúčelným efektům (viz např. některé laciné slovní hříčky). Je pak udivující, jak kvalitativně nevyrovnaná je ve svém celku Pleskova sbírka: vedle vskutku velmi osobitých obrazů a dobrých básní […] nalezne v ní čtenář i verše, které působí jen jako pouhé prstoklady (poetický nápad zde „nahrazuje“ báseň) a pohříchu i některé texty (zejména v části úvodní), v nichž se onen jarmarečně nevyzpytatelný svět mění v poněkud tuctový lyrický „ajntopf“. Což je škoda, právě s ohledem na ty dobré básně snad byla při přípravě knihy na místě – divadelní frází řečeno – poněkud pečlivější dramaturgie. […]
P. Hruška: Odděluj! Odděluj!, Tvar 2004, č. 17, s. 21.

Literární ironie Gabriela Plesky se asi nejvíce blíží té wernischovské. Je to ironie povětšinou laskavá, hravá, která však občas bez varování bodne a řízne do masa, aby se pak zase vrátila ke svým hrátkám a „kudrlinkám“. Nejde ani tak o ironii vůči světu jako spíš vůči literatuře. Její hlavní autorskou funkcí je udržet si distanc od textu. Pleska čtenáře co chvíli nenápadně upozorňuje, že vše se tu děje pouze v textu, který je podřízen hře – nikoli realitě. Zpochybňováním pravdivosti napsaného je autor nepochybně dítětem postmoderny a nutno říci, že se v ní cítí jako ryba ve vodě. […] Pleska je vášnivý pokušitel forem: Klasické monology střídá dvojhlasy či trojhlasy, zkouší nejrůznější grafické rozvržení textu na stránce, nepohrdne ani neliterárními žánry (recepty, návody, testy z jazykových příruček apod.), které dále remixuje a variuje. Jeho metody občas upomínají na snahy experimentální poezie, jejíž echa v podobě různých permutací či textových manipulací najdeme u Plesky ovšem opět v ironickém odstupu.
(jn) = Jan Nejedlý: Gabriel Pleska, [online] Portál české literatury. Dostupné z: http://www.czechlit.cz/autori/pleska-gabriel/.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

http://www.czechlit.cz/autori/pleska-gabriel/
Vybrané básně na serveru literárního časopisu Texty (2003/2004, č. 32; www.casopis-texty.cz)

Autor hesla: Jiří Severa (2012)
Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 21. 6. 2014 (js)

Martin Josef STÖHR

Napsat komentář

* 2. 12. 1970, Zlín

zdroj: Lubomír Machala

Zlínskou Střední průmyslovou školu stavební absolvoval během let 1985–1989. Po maturitě studoval na PdF UP obor český jazyk a výtvarná výchova (1989–1992) a posléze pokračoval studiem učitelství výtvarné výchovy pro základní umělecké školy, které zakončil v roce 1997 diplomovou prací Výtvarná kultura moderního Zlína. Básně začal publikovat roku 1987 v regionálním tisku i sbornících. Počátkem devadesátých let k poezii připojil literární publicistiku a články o výtvarném umění, publikační spektrum se rozrostlo o časopisy Host, Arkáda, Souvislosti, Proglas, Modrý květ, Texty, Prostor Zlín, Tvar, Psí víno, LitN, Sedmá generace, Souvislosti ad. V roce 1995 začal působit v literární revue Host jako externí redaktor. Od roku 1997 je stálým redaktorem Hosta (v současnosti zástupcem šéfredaktora a hlavním redaktorem vydavatelské edice poezie). Básnické knihy vydává rovněž ve své soukromé edici MaPa, kterou v roce 2000 založil s manželkou Pavlou.

Stöhr debutoval v nakladatelství Host sbírkou Teď noci, která je složena z básní, publikovaných zčásti už časopisecky (např. v revue Souvislosti, Arkádě či Proglasu). Ačkoliv jednotlivé básně vznikaly v rozmezí let 1989–1995, sbírka působí celistvě. Její tematický plán jasně signalizuje autorovu blízkost ke generaci spirituálně orientovaných básníků 90. let. Sbírka je rozdělena na dvě části, z nichž básně první části Adventní vítr jsou psány rytmizovaným rýmovaným veršem (přes různou délku strof nepřesahují básně rozsah dvanácti veršů), graficky působí jednotlivé básně-obrazy sevřeným dojmem. Básník využívá nejčastěji motivů krajiny, ročních období (jak napovídá název této části) a hlavně potom motivů biblických. Lyrický subjekt hovoří o Bohu, či s Bohem, propojuje příběhy a postavy z Bible s venkovskou krajinou a básně tak mají často podobu vyznání. Každá báseň tohoto oddílu tvoří samostatný výjev, k jehož přesné interpretaci a odkrytí veškeré symboliky je zapotřebí opakovaného čtení. Ve druhé části nazvané Hodina loučení již básník upouští od pravidelnějšího rýmovaného verše a využívá verše volného; také tematicky je v této části znát značný posun. Přestože motivika i místy neobvyklé lexikum zůstávají podobné, básně jsou nejčastěji laděné autobiograficky a od obecnějších (přestože velmi osobních) veršů první části se čtenář dostává mj. také do krajiny básníkova dětství. Ve sbírce Hodina Hora básník pokračuje v naznačené linii své poetiky. Básně mají opět často podobu zpovědi či vyznání; opakují se některé motivy z předchozí sbírky, tím hlavním zůstává obracení se k Bohu, u nějž básník hledá odpovědi na své otázky. Ve srovnání s autorovou prvotinou jsou však verše ještě tesknější, obsahují složitější metafory a patrně největší posun nastal v lexiku; básně jsou o poznání expresivnější, naléhavější. Jak napovídá název, odkazující k bohu Horovi, je zde obsaženo také několik aluzí na egyptskou mytologii. Jistou změnu možno zaznamenat i v lokalizaci básní, objevuje se městský prostor (Brno). Autor tak předznamenává další sbírku Přechodná bydliště, byť ji vydal až po šesti letech. V roce 2005 za ni obdržel Cenu Jana Skácela. Tentokrát nejenže byly některé básně před knižním vydáním otištěny v českých a slovenských literárních periodikách, ale několik jich bylo už i přeloženo do němčiny a polštiny. Básníkova poetika se zásadně proměňuje. Titul by mohl evokovat název sbírky Ivana Blatného Trvalá bydliště, tedy poezii „městskou“, nezapadající do předchozích autorových inspiračních zdrojů (např. B. Reynek, J. Skácel; více viz P. Cekota: Tvar 1996, č. 3, s. 22.). Ještě jasněji je autorův vývoj vyjádřen mottem od Leonarda Cohena „Básník mi vrátil duši, / kterou jsem ztratil při modlitbách.“, které naznačuje, že pro předchozí sbírky stěžejní náboženské motivy nejsou tolik akcentovány. Prostorem básní je většinou město (již zmíněné Brno). Zatímco v předchozích sbírkách autor prostorově i časově vymezuje báseň většinou jen v náznaku (měsíc, roční období), navíc často hlavně pro podtržení konkrétního prožitku nebo navození jeho atmosféry, v Přechodných bydlištích se již jedná o ojedinělý a konkrétní (i historický) moment, který je v básni obsažen. Přechodná bydliště jsou rozčleněna do tří částí, tematicky souvisejících. Posun nastal i v samotné výstavbě jednotlivých básní. Autor často propojuje název s básní, takže název tvoří zvýrazněný první verš, promyšleně pracuje i s refrénem a s významovým vyvrcholením básně, pointu někdy i rýmuje. Básník opět využívá svůj smysl a cit pro detail, metaforu a jazyk. Jako celek sbírka působí méně vypjatým dojmem než sbírky předchozí. Ve sbírce je stále cítit teskné naladění jako dříve; z okolí sálá marnost a bezútěšnost, typická pro předchozí díla, celkově však sbírka působí méně vypjatým dojmem. Čtvrtou básníkovou sbírkou je Smích ze snu, která je svou poetikou s ozvěnami poetismu i Skupiny 42, ale rovněž tematizací městského prostoru (Brno, Zlín) velmi blízká Přechodným bydlištím. Přesto však ve výstavbě básní, využití jazykových prostředků a motivů nastal určitý posun: stále je využíváno cizojazyčných výrazů, hry s jazykem i tvarem básně, asonancí, střídání volného a vázaného verše, ovšem přibylo ironie, snahy udržet si nadhled i přes vážnost prožitku, momentu. Básně působí odlehčenějším dojmem a obsahují méně symbolů či skrytých významů. Přibývá životního bilancování – právě v bilančních básních, často ironicky i hořce komentujících minulost, přítomnost i nejistou budoucnost, tkví významové jádro celé sbírky. V některých retrospektivně laděných básních se vracíme do básníkova dětství (tematizace venkova, vzpomínky na prarodiče apod.); určitá expresivnost jazyková, experiment s tvarem básně a jejím zatížením složitými symboly, křesťanskou mystikou a aluzemi, typické pro básníkovy první dvě sbírky, ustupují do pozadí; je více akcentováno využití autobiografických prvků (např. autorovo otcovství). Sbírka je nevelká rozsahem, ale podobně jako Přechodná bydliště pečlivě kompozičně propracována: má tři části (Konec sezóny, Vlny a Smích ze snu), přičemž básně zařazené do jednotlivých oddílů jsou si tematicky i tvarově blízké.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Teď noci (BB 1995); Hodina Hora (BB 1998); Přechodná bydliště (BB 2004); Smích ze snu (BB 2012).
Příspěvky ve sbornících a antologiích: Cestou (2003); Co si myslí andělíček (2004); Antologie nové české literatury 1995–2004 (2004); S tebou sám (2005); Antologie české poezie II. díl (1986–2006) (2007); Po městě, jež je mi souzeno (2007).
Články publikované časopisecky (výběr): S nohama v blátě a hlavou ve hvězdách, Kontexty 2011, č. 2; Za Mojmírem Trávníčkem, Kontexty 2011, č. 5; Pěší básník ve výslužbě, Týdeník Rozhlas 2012, č. 38; Nakladatelství Host – zavedená značka pro všechny čtenáře, Duha 2012, č. 1/2; Za dvě stovky? Nebo zadarmo!, Host 2013, č. 3.

LITERATURA

Studie a články: M. Putna: Martin Josef Stöhr aneb Naivitu, ale jak, Souvislosti 1995, č. 4, též in M. Putna: My poslední křesťané: Hněvivé eseje a vlídné kritiky (1999); Š. Nosek: Těch osmnáct současných českých autorů…, Souvislosti 1996, č. 2/3; L. Machala: Nad Průvodcem po nových jménech české poezie a prózy 1990–5, Aluze 1996/1997, č. 2; P. Cekota: Samota chycená tmou, Host 1997, č. 5; M. Balaštík: Martin Josef Stöhr: Teď noci, in Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity. Řada literárněvědná 1998, č. 1; J. Trávníček: Výstup na druhohory, Host 1999, č. 8; R. Václavík: Slovo o přírodní lyrice, Psí víno 2001, č. 19; J. Kovanda: Poezie 1989–2000, Psí víno 2001, č. 17; R. Kopáč: Kouř jak med, in R. Kopáč: Pomalá slunce hlasů: K nové české literatuře. Od Balabána ke Zgublačenkovi (2005); K. Piorecký: Mladá spirituální poezie devadesátých let, ČL 2008, č. 1; J. Zizler: Martin J. Stöhr: Hodina Hora, in P. Hruška – L. Machala – L. Vodička – J. Zizler (et al.): V souřadnicích volnosti. Česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích (2008); P. Motýl: Kam se poděli všichni ti úžasní mladí muži?, Kontexty 2011, č. 1.
Recenze: Teď noci: M. Putna, Souvislosti 1995, č. 4; P. Cekota, Tvar 1996, č. 3; I. Slavík, Český týdeník 1996, č. 113; J. Trávníček, LidN 11. 5. 1996; M. Trávníček, Proglas 1996, č. 1/2; M. Exner, Host 1996, č. 5; I. Harák, LitN 1996, č. 38; F. Všetička, Alternativa Nova 1996, č. 1; P. Cekota, Scriptum 1996, č. 20; P. Čermáček, Sedmá generace 2001, č. 9 * Hodina Hora: V. Stanzel, Host 1998, č. 8; P. Kotrla, Tvar 1998, č. 16; M. Mlčoch, Hanácké noviny Den 3. 7. 1998; D. Dobiáš, LidN 27. 8. 1998; J. Suk, NK 1998, č. 34; R. Burián, Rt 6. 10. 1998; P. Hanuška – P. Kotrla – I. Málková – J. Chrobák, Tvar 1998, č. 10; J. Kovanda, Psí víno 1998, č. 7; Z. Mitáček, Jihovýchodní pošta 1998, č. 3/4; M. Vajchr, KPRR 1999, č. 13; Z. Mitáček, Jihovýchodní pošta 1999, č. 1; F. Všetička, LitN 27. 1. 1999; I. Harák, LitN 30. 6. 1999; P. Motýl, LitN 3. 11. 1999; P. Čermáček, Sedmá generace 2001, č. 9 * Přechodná bydliště: -RAK-, Právo 22. 1. 2004; L. Soldán, Kam v Brně 2004, č. 4; R. Kopáč, Psí víno 2004, č. 28; R. Kopáč, Babylon 2004, č. 7; J. Trávníček, Host 2004, č. 4; J. Zizler, LitN 7. 6. 2004; J. Štolba, Weles 2004, č. 19; M. Exner – M. Jareš – K. Piorecký, Tvar 2004, č. 6; J. Wiendl, Dokořán 2005, č. 33; I. Harák, Pandora 2006, č. 13 * Smích ze snu: -?-, LitN 6. 12. 2012; M. Děžinský, H_aluze 2012/2013, č. 22/23; J. Chuchma, MFD 8. 12. 2012; J. Trávníček, Host 2013, č. 1, dostupné z: http://www.nakladatelstvi.hostbrno.cz/cs/ohlasy/smich-ze-snu/rosny-bod-aneb-stohrova-ctvrta; M. Alexa, www.literarni.cz 15. 2. 2013, dostupné z: http://www.literarni.cz/rubriky/recenze/poezie/martin-stohr-smich-ze-snu_9566.html; V. Psavomorecká, A2 2013, č. 6; J. Štolba, Respekt 2013, č. 20, dostupné z: http://respekt.ihned.cz/c1-59858950-brnensky-pierot; J. Chrobák, Tvar 2013, č. 6; J. Suk, Weles 2013, č. 54, dostupné z: http://www.nakladatelstvi.hostbrno.cz/cs/ohlasy/smich-ze-snu/opravna-dusi-nezavira.
Rozhovory: O. Horák, Tvar 2001, č. 15; P. Motýl, Kontexty 2001, č. 1.

UKÁZKY Z OHLASŮ

S velkým citem dbá [ve sbírce Teď noci, doplnil js] Stöhr na rytmické uspořádání – pozvolnou intonaci, hláskovou instrumentaci a především na rým, který se objevuje zpravidla v přerývaném rozložení, často i v podobě rýmového echa. Rytmická organizace má ovšem své místo teprve v sémantické vrstvě této poezie a zde již ona nevzrušivost není převládající. Úspornost výrazu a absence první osoby směřuje k vyjádření skutečnosti nadané metafyzickým rozměrem. V převážně dvou až třístrofých básních nerozptyluje básník intenzivní vjem do přediva obrazů či asociací, ale dává mu pevný tvar a lyricky čistou podobu. Přítomnost křesťanských motivů vzdáleně odkazuje k Reynkovi. Andělé, ptáci, jeřabiny, hrozny, krajina v citlivých metaforách, občasné personifikaci i v neobvyklých lexikálních ozvláštněních, to vše se prolíná s biblickými motivy a vyúsťuje v mladé poezii až v unikátní pokoře a touze po smíření. Hodina loučení je posunuta více k subjektivnímu vidění a vyjádření osobité zkušenosti. Je tu nostalgie dětství, ale i výraz, který svou konstrukcí nezakrývá příbuznost s Karlem Krylem v oproštěné syntagmatické přesnosti verše se sémantickým důrazem na substantivu (báseň Se smrtí jde půlnoc).
P. Cekota: Nová poezie, Tvar 1996, č. 3, s. 22.

Stöhrovy nerozsáhlé básně […] přinášejí vytříbeně komponovaný, vyrovnaný a intonačně melodický celek. Cizelování formy příznačným způsobem určuje autorovu poetiku. Rafinovaně a promyšleně využívá Stöhr možností a funkcí rýmových kombinací – předkládá všechny druhy rýmu, sdružený, střídavý, obkročný a postupný, často však navozuje pocit zklamaného očekávání, kdy rým ruší či užije pouze asonanci. Zároveň ale každá báseň (s výjimkou básně poslední) obsahuje alespoň jeden rým, většinou rým přerývaný či gramatický. […] Složitost a skrytost ale neztvárňuje samotná Stöhrova faktura, ta k ní spíše jen odkazuje – i jako název básně zpravidla slouží výraz, který je dále v básni buď přímo obsažen, nebo shrnuje její téma; autor tak nezmnožuje významový plán básně, ale akcentuje sevřenost a jednolitost tvaru. Přestože je u Stöhra centrálním lyrickým postojem sugerování atmosféry a subtilních pocitů s řadou odstínů a rozptýleností nálad, používá povýtce spíše než evokaci přímý odkaz či klíčové slovo vybavující ustálené představy a spojení […]. Řada autorových obrazů může působit sama o sobě omšele a konvenčně („desátek lásky“, „zrníčko slova“, „kříž okna“, „červotoč hříchu“ […] atd.), proto i část kritiky (Martin C. Putna, Marek Vajchr) poukazovala na problematičnost Stöhrovy autorské metody v úskalí odvozenosti, pozlátkového efektu a vyprázdněné symboliky. Pro interpretační účely lze ze Stöhrových básní jen obtížně vypreparovat jednotlivé metafory či verše, neboť autor klade důraz na uspořádání a básnické gesto celku s jeho hodnocením v plnosti, uzavřenosti a dovršenosti vytěženého námětu – významová různorodost a mnohoznačnost ustupuje co nejpřesnější modulaci motivu, postižení okamžiku, kdy se dojem mění ve slova.
J. Zizler: Martin J. Stöhr: Hodina Hora, in P. Hruška – L. Machala – L. Vodička – J. Zizler (et al.): V souřadnicích volnosti. Česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích (2008), s. 236.

Největší sílu této sbírky lze vidět v tom, že je umná a že si umí hrát, ale také že se v ní nachází nějaká výpověď a „vyznání víry“. Výpověď člověka, otce dvou synů, poutníka na své pozemské cestě. A zároveň výpověď někoho, kdo ví, že se nelze spoléhat jen sám na sebe. I ty obrazy, které básník načrtává s takovou lehkostí a bravurou, jako by úplně nepatřily jen jemu či nám. Kdesi v nich už je přítomen horizont, za který nevidíme, cosi tušeného. Jsou to stejně tak smyslově určité prostory jako šifry.
J. Trávníček: Rosný bod aneb Stöhrova čtvrtá, Host 2013, č. 1, s. 74, dostupné z: http://www.nakladatelstvi.hostbrno.cz/cs/ohlasy/smich-ze-snu/rosny-bod-aneb-stohrova-ctvrta.

Jednačtyřicet básní, jež autor rozdělil na tři oddíly (na Konec sezóny, skladbu Vlny a Smích ze snu), zaráží svou čtenářskou nepoddajností, Stöhra bychom na rozdíl od starších knih mohli bez váhání řadit k autorům, kteří si přičichli k surrealismu; obraz se láme v obraz neuvěřitelnými způsoby; autorovo psaní se za dlouhých osm let úžasně proměnilo. Martin Stöhr je dnes záhadnější, podivuhodnější než dřív – ale i plnější, zajímavější.
M. Alexa: Martin Stöhr: Smích ze snu, 15. 2. 2013, dostupné z: http://www.literarni.cz/rubriky/recenze/poezie/martin-stohr-smich-ze-snu_9566.html www.literarni.cz.

Je toho ještě hodně, čím Stöhrova lyrika oslovuje i odzbrojuje, i obrazy literárního prostředí, ať už brněnského nebo zlínského, nejsou jen naučnou udičkou pro ty, kteří vědí, ale i z nich se skládá důkladně tu zpytovaný lidský život. S tím souvisí poslední a podle mého též rozhodující hodnota celé knížky. Má totiž větší ambice než jen obsáhnout jeden život v jeho půli, v bodě čtyřicátnického zlomu. Ať chce nebo ne (a soudě podle první básně, spíš chce), je zároveň dobrou osobní zprávou i jejím překročením, ve Smíchu ze snu se totiž koncentruje, se stejnou intenzitou, s jakou to očekáváme spíše u próz, generační pocit. To rozložení mezi ještě ne úplně zapomenutelnými nadějemi, sny a vizemi: propadlišti vystřízlivění všeho druhu a také už – častěji než je milé – zavěšeními ve své smrti; je údivem, hrůzou, ale i radostí celé té generace, co vešla do svobody mladá. A Stöhr jí zazpíval hymnus, stejně jako vyryl erb, za nímž je sice občas mdlo, ale v jeho intencích lze ještě přece nějak žít. Nikdo, kdo bude chtít vybásnit svůj svět a životní pocit podobného generačního zaměření, nebude moci tuto knihu obejít; a proč by to taky dělal, je skutečně plnou událostí, kterou se připomíná generace, jež v devadesátých letech minulého století tolik slibovala, a teď začíná konečně i sliby naplňovat: „mladý jsem vešel do svobody / a dnes mám pocit / hřbitova / před okny smutných duší / má vlast je bledá / plastová / bez konce vrků plků mlků / šoulání nicoty / www svět / jsem básnil a dobásnil / jsem v síti / jsem dead.“
J. Chrobák: „Bez ostří nic není“, Tvar 2013, č. 6, s. 20.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Rozhlasová recenze M. Marešové
Ukázka ze sbírky Smích ze snu
Literární internetový časopis Texty

Částečně převzato ze Slovníku české literatury po roce 1945. (Autor hesla: Karel Piorecký (2008); aktualizace hesla a bibliografie: 5. 2. 2009) a databáze Ústavu pro českou literaturu AV ČR.

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 22. 6. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 22. 6. 2014 (js)

František VALOUCH

Napsat komentář

* 28. 4. 1935, Olšany (okr. Šumperk)

zdroj: archiv F. Valoucha

Vyučen soustružníkem kovů (1953), maturitu složil na Střední všeobecně vzdělávací škole v Šumperku (1955). V letech 1955–1957 vykonával základní vojenskou službu v Závodech na kuličková ložiska v Hanušovicích jako vedoucí technické kontroly; po jejím dokončení začal studovat na FF UP obor čeština – dějepis. Studium zakončil v roce 1962 diplomovou prací Cesta Karla Čapka od relativismu k antifašismu, v níž analyzoval především Čapkovo drama Bílá nemoc. Díky této práci se v roce 1961 umístil na prvním místě v celostátní soutěži studentských vědeckých prací, přednesených na konferenci v Brně (v roce 1964 vyšla tato práce ve sborníku Krkonoše – Podkrkonoší v Trutnově). Po ukončení studií Valouch v roce 1963 krátce působil jako ředitel Vlastivědného ústavu v Šumperku. Ještě v tomtéž roce se však vrátil do Olomouce a začal jako interní aspirant působit na FF UP; jeho školitelem byl Oldřich Králík. Od roku 1968 působil na katedře českého jazyka a literatury jako odborný asistent. V roce 1969 získal titul PhDr. za práci Dvě čapkovské kapitoly a titul kandidáta věd obhájil v roce 1970 knihou Česká poezie v období Mnichova, v níž se zabývá poezií tohoto krátkého údobí českých dějin, především analyzuje verše Holanovy, Halasovy, Seifertovy a Horovy, přičemž také zařazuje tato jejich díla (tedy vzniklá v letech 1938–1939) do celkového kontextu tvorby jednotlivých autorů i české literatury jako celku. V období normalizace byl Valouch donucen přejít z katedry do Kabinetu Bedřicha Václavka (od roku 1983 Uměnovědné středisko Bedřicha Václavka, od roku 1990 Uměnovědné středisko), kde od roku 1973 působil ve funkci vědeckého tajemníka. Do roku 1992 působil mj. jako pedagog na katedře bohemistiky a slavistiky, poté na katedře teorie a dějin dramatických umění na FF UP; od roku 2000 působil na katedře žurnalistiky. V 70. letech byl lektorem na univerzitě v Novém Sadu (Srbsko) a v 90. letech na univerzitě ve Vídni (1994–1996). Byl také jednou ze zakládajících osobností olomoucké pobočky Obce spisovatelů, tuto pobočku vedl v letech 1991–2003. Ve svých studiích se zabýval především českou literaturou 20. století; všímá si sémantických a textologických prvků a souvislostí, které jsou pro analyzované autory specifické. V dalších příspěvcích reflektoval především českou poezii 70. a 80. let. Publikoval v nejrůznějších periodikách, např. v Hostu do domu, Plameni, Rudém právu, Literárních novinách, Kulturním měsíčníku, Literárním měsíčníku, Tvaru, Kulturní tvorbě a dalších.

Kromě sborníků z literárněvědných konferencí Václavkova Olomouc redigoval a editoval další kolektivní publikace, věnované J. L. Fischerovi (1990), Janu Čepovi či Marii von Ebner-Eschenbach (obě 1999). Odborně i edičně se věnoval Václavkovu dílu, zabýval se také odborným odkazem Felixe Vodičky a Oldřicha Králíka. K vydání uspořádal rovněž díla regionálních autorů Bartoše Vlčka (Touha po životě, 1979) a Emiliana Glocara (Olomoucká elegie, 1970). Zatím poslední rozsáhlejší Valouchovou odbornou publikací je soubor studií Čas v poezii, poezie v čase (2005), který zahrnuje široké časové období české literatury 20. století. Obsahuje literární kritiky a recenze (poezie i odborných publikací), literárně-teoretické studie, literárně-historické práce, mapující a interpretující tvorbu výrazných českých básníků (V. Holan, J. Seifert, F. Halas, O. Mikulášek a další), včetně reflexe díla těch současnějších. V roce 2000 byl za svou vědeckou a pedagogickou činnost oceněn Zlatou medailí Univerzity Palackého.

První verše pod názvem Sloky nepojmenované publikoval Valouch v časopise Host do domu v roce 1960. Knižní prvotinu Přibližování vydal v nakladatelství Československý spisovatel. Sbírka je rozdělena do tří částí (Stromy – Přibližování – Paměť), přičemž v první části této sbírky lyrický subjekt využívá přírodních motivů, tematizuje mj. rodný kraj a snaží se nalézt svůj vztah k němu. V části Přibližování jsou, stejně jako v první části – tedy volnými verši, zobrazovány především milostné motivy. V části Paměť potom v podobě rozsáhlejších skladeb lyrický subjekt vzpomíná na válečné období.

Retrospektivní ladění je patrné také ve druhé sbírce Honorář za hříchy. Lyrický subjekt se odvrací od přetechnizovaného světa současnosti; který ale do básní přece jen prostupuje prostřednictvím cizích výrazů, značek atp. Básník opět využívá volného verše bez zbytečných ozdob a složité metaforiky. Tyto tendence jsou patrné především v první části Hranice imunity. Ve druhém oddílu, nesoucím příznačný název Posun perspektivy, básník navazuje na svoji prvotinu volbou prostých volných veršů, v nichž je mj. tematizováno stárnutí, které však lyrický subjekt pojímá jako nedílnou součást lidského života. Útočiště mu skýtá ve své „jednoduchosti“ prostor básně. I v této jednoduchosti jsou však ukryty otázky po smyslu lidského bytí, milostné motivy a optimismus, radost z „prostého žití“. V básních je také tematizován samotný proces tvorby (např. báseň Můj věrný Pegas). Ve výsledku lyrický subjekt dochází k poznání, že i přes občasné chyby a přešlápnutí, kterých se někdy dopustí každý, je „život […] vlastně krásnější / než se zdál / a že jeho hlavní myšlenka / je vysázena jen petitem / místo verzálkami //“ (s. 34). Své verše básník publikoval i v bibliofiliích Pocta dělníku knihy a Město velebené veršem, které vydal Spolek českých bibliofilů. Valouch je také autorem knihy Kombinované techniky života, která nese podtitul Deníkové zápisky, úvahy, vzpomínky; ilustracemi ji doprovodil básník a výtvarník Ludvík Kundera. V těchto chronologicky řazených záznamech se Valouch zamýšlí nejen nad tvorbou nejrůznějších básníků a prozaiků; ve vzpomínkách se vrací mj. také k vlastní pedagogické činnosti na FF UP. Více prostoru věnuje svým rozhovorům a korespondenci s již zmíněným Ludvíkem Kunderou.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Přibližování (BB 1978); Honorář za hříchy (BB 1990); Kombinované techniky života (2010).
Odborné publikace: Česká poezie v období Mnichova (1970); Čas v poezii, poezie v čase (2005).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Krkonoše – Podkrkonoší (1964, 1970); Severní Morava (1966); Severní Morava (1968); Slezský sborník (1970); O socialistické kultuře a regionalismu (VO 1970; 1972); Bedřich Václavek a úkoly umělecké kritiky (VO 1972; 1975); Zrod a vývoj Bedřicha Václavka jako kritika (VO 1972); Poznámky k metodě Václavkových recenzí z třicátých let (VO 1975); Souhvězdí Aurory (1977); Tradice české meziválečné kritiky a budování socialismu v Československu (VO 1975; 1978); Únor a česká poezie (Bezručova Opava 1978, vyd. 1980); Tady je má zem (1980); Stav a úkoly literární vědy v Severomoravském kraji a výchova mladé generace (VO 1980; 1982); Problémy literární kritiky v Severomoravském kraji (VO 1980, vyd. 1982); Téma srdce ve Wolkrových raných verších, in Wolker dnešku. Sborník referátů na XXIV. Wolkrově Prostějovu (1981); Srdce budoucího věku (1982); Česká a slovenská literatura 1930–1980 v boji proti fašismu a válce (VO 1981; 1984); Stav a úkoly václavkovského bádání v kontextu soudobé literární vědy a folkloristiky (VO 1983; 1986); Pocta dělníku knihy (bibliof. 1985); K nedožitým osmdesátinám Emiliana Glocara, in Severní Morava (1986); Kritická pomoc Bedřicha Václavka Františku Nechvátalovi (VO 1983, vyd. 1986); Tři básnické knihy z podzimu 1938. In: Václavkova Olomouc 1986, Univerzita Palackého, Olomouc 1987; Kapitoly z dějin české literární historiografie (VO 1987; 1989); Čapkův projekt humanismu ve třicátých letech, in Slavica Pragensia XXXIII – Karel Čapek 1988, Acta Universitatis Carolinae Philologica 4–5 (1989); Karel Čapek (1990); Dva moravští lyrici, in AUPO, Facultas philosophica. Litteraria – Theatralia – Cinematographica, sv. 1 (1993); Listy Oldřicha Králíka Emilu Antončíkovi, in Badatelská metoda Oldřicha Králíka v kontextu soudobé literární vědy. Materiály z vědecké konference pořádané Katedrou bohemistiky na Filozofické fakultě UP (1998); Město velebené veršem (bibliof. 1998); Román Marie Ebner-Eschenbachové Obecní dítě, in Marie von Ebner-Eschenbach. Život a dílo (1999); Filozofické podněty J. L. Fischera, in Kontext(y). AUPO, Facultas philosophica. Philosophica – Aesthetica, sv. 22 (2000); Bohuslav Reynek et Suzanne Renaud, in AUPO, Facultas philosophica. Romanica IX (2000); Země žulových křížů (2000); Der Sujetaufbau und die Lyrisierung in den Geschichten von Marie von Ebner-Eschenbach, in Deutschböhmische Literatur. Beiträge der internationalen Konferenzen (Olmütz, 13.–16. 11. 2000 und 25.–28. 4. 2001) (2001); Ludvík Kundera na „Hoře dění“, in Muzeum. Sborník Muzea Kroměřížska, sv. 3 (2002); Česká poezie v období Mnichova, in Mnichovská dohoda. Cesta k destrukci demokracie v Evropě (2004); Cesta Emiliana Glocara za historickou prózou, in Z paměti literární Olomouce 1 (2004); J. L. Fischer – filozof a člověk , in Z paměti literární Olomouce 2 (2006); Ludvík Kundera jako výtvarník, tamtéž; Z olomouckých inspirací, in Olomouc v české literatuře (výbor z veršů s medailonem autora, 2007).
Články a studie (výběr): Maximum poezie, LitN 1964, č. 12; Cestami poezie, ČK 1965, č. 1; Moderní anglická poezie, LitN 1965, č. 6; Šest milostných Josefa Kocourka, LitN 1965, č. 42; Bílá nemoc a skutečnost, SL 1965, č. 3; S básníkem, jenž hledá minulost, ČK 1967, č. 7, Podnětný historický portrét, ČHH 1968, č. 4; Bezruč v korešpondencii, Kultúrny život 1968, č. 31; Maria Bellonciová: Lucrezia Borgia. Impuls 1968, č. 8; Památník Palackého, ČK 1968, č. 12; Zapomenutá lyrická próza, ČK 1969, č. 6; Rod Glocarů. NK 1970, č. 49; Editio Trutnov, Texty 1970, č. 2; Bedřich Václavek 1897–1943, in Okresní knihovna v Třebíči (1973); Bedřich Václavek o tradici a modernosti, Kurýr Odeonu (léto) 1973; Severské léto v edicí Klín, Tvorba 15. 6. 1977; Vědomí nepřetržitosti, Tvorba 7. 9. 1977; Poezie lidského smyslu, Tvorba 19. 10. 1977; Výročí básníka a spisovatele Bartoše Vlčka, LD 21. 10. 1977; Úskalí volného verše, Tvorba 30. 11. 1977; Z korespondence Bartoše Vlčka s Vojtěchem Martínkem, ČL 1978, č. 5; Poezie jako nástroj pravdy, LitM 1980, č. 4; Kritika nejen regionální, Tvorba 23. 7. 1980; Básník hořkého slaného života, LitM 1982, č. 6; Poezie a mravnost, Tvorba (příl. Kmen) 4. 8. 1982; Věřit, že člověk je dobrý; LitM 1983, č. 4; Poezie proti válce, LitM 1983, č. 10; Úskalí extenzity, LitM 1984, č. 10; Na počest Bartoše Vlčka, Nové Přerovsko 5. 7. 1985; Poezie bez zoufání a bez příkras, in Národní umělec Vilém Závada, Státní vědecká knihovna Olomouc (Regionální informační středisko pro kulturu a umění Severomoravského kraje) 1985, č. 17; Čapkovy utopie a skutečnost, Tvorba (příl. Kmen) 11. 12. 1985; Sýsův vleklý spor s časem, ČL 1985, č. 6; Bojovná poezie Viléma Závady, LitM 1986, č. 5; Poezie zákonů, vět a definic, ČL 1986, č. 6; Básník touhy po životě, LD 30. 10. 1987; Jubilant z wolkrovské generace, Tvorba (příl. Kmen) 14. 10. 1987; F. X. Šalda básník, ČL 1988, č. 3; Ironické múzy Jiřího Žáčka, ČL 1989, č. 1; Česká poezie v období Mnichova, ČL 1989, č. 3; Osamělý běžec Egon Hostovský, Tvar 1990, č. 12; Dějiny nelze zabezpečit ničím, pouze člověkem. Hrst úvah nad dílem Josefa Ludvíka Fischera, Tvar 1991, č. 29; O německy psané literatuře vzniklé v českých zemích, Tvar 1992, č. 14; Básník duše a samoty Bohuslav Reynek, Tvar 1993, č. 1; Sedmdesát let od smrti Bartoše Vlčka, LitN 1995, č. 2; Kdo tvoří společnost spisovatele, Severočeský regionální deník 1995, č. 64; Deníky, dopisy a život Marie Ebner-Eschenbachové, Tvar 1995, č. 1; K některým rysům Vodičkovy metodologie. Literárněhistorické studie o díle Boženy Němcové, ČL 1996, č. 2; Kdo tvoří společnost spisovatele?, Scriptum 1996, č. 19; Báseň jako stav neurčitosti, Alternativa Nova 1996, č. 9, Ludvík Kundera výtvarník, LitN 1996, č. 44; Smudkovské holuby, LitN 1997, č. 10; Básník touhy a činu, Alternativa Nova 1997, č. 2; Splácíme Janu Čepovi, Tvar 1998, č. 7; Motivy noci a tmy v Halasově Torzu naděje, ČL 1998, č. 2; Konference o díle Jana Čepa; ČL 1998, č. 6; Čepovo pojetí času, ČL 1998, č. 6; Rybář transcendentna, in Milíř. Členský zpravodaj Společnosti Jiřího Mahena v Brně 1999, č. 8/9; Slasti a strasti Oldřicha Mikuláška, LitN 1999, č. 48; Úspěchy Bablerových překladů se rodily v Samotiškách, MfD (příl. Střední Morava) 6. 5. 2001; Vlídná tvář Otty Františka Bablera, LitN 2001, č. 4; Literární věda osudem i volbou, ČL 2002, č. 1; Před sto lety se narodil Jan Čep, MfD (příl. Střední Morava) 11. 1. 2003; Čas pro literární událost?, Češtinář (zvl. příloha) 2003.
Uspořádal, vydal a redigoval: Václavkova Olomouc (od r. 1970; v letech 1970, 1972, 1981 a 1984, s J. Dvořákem); E. Glocar: Olomoucká elegie (1970); B. Václavek: Listy mládí (1972); B. Václavek: Tradice a modernost (1973; s J. Dvořákem); B. Václavek: Kritické stati z třicátých let (1975; s J. Dvořákem; in Spisy Bedřicha Václavka, sv. 14); B. Václavek: Juvenilie (1978; in Spisy Bedřicha Václavka, sv. 15); B. Vlček: Touha po životě (1979); Živý proud. Česká povídka 1945–1985 (1986); J. L. Fischer. Osobnost, dílo, myšlenky (1990); L. E. Václavek: Stati o německé literatuře vzniklé v českých zemích (1991); Acta Universitas Palackianae Olomucensis. Facultas philosophica. Litteraria – Theatralia – Cinematographica, sv. 1 (1993, s J. Stýskalem); Konference o díle Jana Čepa (1999); Marie von Ebner-Eschenbach. Život a dílo (1999, s J. Stárkovou).

LITERATURA

Studie a články: B. Kolář: Literárně mnohostranná a plodná osobnost, in Z paměti literární Olomouce 2004; F. Všetička: Přibližování, in Z paměti literární Olomouce 2006.
Recenze: Přibližování: F. Moravová, Práce 27. 9. 1978; Z. Heřman, MF 29. 9. 1978; V. Slíva, LM 1978, č. 9; K. Motyka, Nová svoboda 2. 8. 1978; V. Puhač, Ostravský kulturní měsíčník 1978, č. 9 * Honorář za hříchy: M. Štemberková, LD 15. 12. 1990; -K.B.-, Nová svoboda 18. 12. 1990; Z. Heřman, Tvar 1990, č. 40; M. Petříček, NK 1990, č. 42; B. Kolář, Učitelské noviny 4. 7. 1991 * Čas v poezii, poezie v čase: J. Fiala, Žurnál UP 2006, č. 22; M. Blahynka, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 2. 6. 2007, č. 20 * Kombinované techniky života: J. Žáček, LitN 27. 1. 2011.
K životním jubileím: -jg- (J. Galík), KultM 1985, č. 4; F. Všetička, Olomoucký den 2. 5. 2005; J. Fiala, Žurnál UP 23. 4. 2010.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Jaký druh spravedlnosti to F. Valouch sleduje? Zjevně nikoli ten, který souvisí s právním řádem, myslí na řád věcí a vztahů, na řád tvarů. A poezie – chce-li být k oné mnohotvárnosti spravedlivá, má sice zdánlivě k dispozici ledacos, ale je to to pravé? […] Valouchova knížka nepotěší ty, kdo si zvykli číst básně dovedně zašifrované, popřípadě opatrně protkané bujnou metaforikou. Valouchova báseň je destilát – pramálo spoléhá na malebnost detailu, na barvitost přirovnání a dokonce i na výmluvnost metafory. Valouch tesá do kamene stručné nápisy, které míří k podstatě věcí, a věří, že i v této myšlenkově koncentrované řeči poezie nechybí. […] Není ovšem tak docela pravda, že by se Valouchova poezie vzdávala obrazné mluvy. Čtu-li třeba báseň Láska (a to je pásmo obrazných pojmenování), nalézám hned jednu (a nikoli poslední) výjimku z pravidla, nalézám – abych tak řekl – návrat k tonalitě. Je přitom samozřejmě jasné, že Valouchova zpověď i výpověď – racionálně strohá, přitom zjitřená – počítá s člověkem, který je sám schopen takového prožívání. Neklid myšlenek je jistě odlišný od neklidu citů, ale zároveň přece neklid myšlenek znamená i neklid citů, pravda, pojmenovaný zdrženlivě, s kázní.
Z. Heřman: Aby byl stůl rovný, Tvar 1990, č. 40, s. 14.

Valouchova poezie zůstala civilní, ale je nesmírně citová, přitom ale věcná, podivuhodně všímavá, prostá a neproklamativně intelektuální. Naprostá většina Valouchových veršů neztratila přes velké společenské proměny ani svou sílu, ani svou pravdu.
B. Kolář: Literárně mnohostranná a plodná osobnost, in Z paměti literární Olomouce (2004), s. 238, dostupné též z: http://zpravodajstvi.olomouc.cz/view.php?cisloclanku=2005050101.

Vzhledem k tomu, že F. Valouch je též zkušený textolog a editor – zasloužil se o vydávání Spisů B. Václavka a děl B. Vlčka, J. L. Fischera, E. Glocara, M. Ebner-Eschenbacherové, L. E. Václavka a řady dalších – je samozřejmé, že svou novou knižní publikaci pečlivě edičně připravil, doprovodil ji jmenným rejstříkem a reprodukcemi kresby a grafiky B. Reynka, čemuž vyšla vstříc i decentní grafická úprava knihy autorství P. Palarčíka. Sedmadvacet zastavení na Valouchově cestě k „času v poezii a poezie v čase“ je nejen reprezentativním svědectvím o autorově šíři i hloubce literárněvědné orientace, ale též svébytným poučením o autorově „umění kritiky“, návodným pro studenty nejen české filologie nejen Univerzity Palackého. Je-li jedinou cestou k dobrému ovládnutí jazyka četba děl dobrých autorů (jak zajisté oprávněně soudili pražští strukturalisté), pak jedinou cestou k psaní dobrých literárněvědných prací, kritik a recenzí je četba prací dobrých literárních vědců, kritiků a recenzentů, k nimž František Valouch bezesporu náleží.
J. Fiala: Čas v poezii, poezie v čase, Žurnál UP 2006, č. 22, s. 6, dostupné z: http://www.upol.cz/fileadmin/zuparchiv/XV/cislo22.pdf.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
O F. Valouchovi na webu města Olomouce
Heslo F. Valouch na Wikipedii
Žurnál UP

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 2. 8. 2014
Aktualizace bibliografie: 2. 8. 2014

Jan VRAK (vl. jm. Tomáš KOUDELA)

Napsat komentář

* 6. 8. 1967, Karviná

Zdroj: Lubomír Lachman

Gymnázium absolvoval v Havířově (1981–1985), v letech 1985–1991 studoval nejprve na PřF UP a posléze na Pedagogické fakultě Ostravské univerzity, studia však nedokončil. V roce 1990 vydal v Havířově několik publikací pod hlavičkou M. U. K. L. (Mladé umění k lidem). V následujícím roce se spojil s autorským a organizačním okruhem samizdatových Textů přátel (J. E. Frič, P. Mikeš, R. Valušek, E. Zacha) a založil s nimi nakladatelství Votobia původně zaměřené na vydávání české poezie (zejména katolicky orientované), které v polistopadové dekádě významně ovlivnilo podobu českého literárního prostředí.
Debutovou básnickou sbírku Ostrava vydal v M. U. K . L.u a ještě v tomtéž roce 1990 k ní připojil další nazvanou Boewulf. Obě podepsal ještě svým občanským jménem. V jeho poezii můžeme sledovat motivy, které později rozvíjí též v prózách – životní deziluze a nespokojenost s režimem, bezbarvost a všednost, promítající se do života obyčejných lidí. Jak napovídá název prvotiny, dějištěm je hlavně Ostrava a okolí. Koudela v těchto sbírkách používá volný verš, místy přecházející až do prozaické podoby. Oscilace mezi poezií a prózou, podobně jako například využití místního nářečí se objevují také v jeho dalších dílech, prezentovaných ovšem již jako prozaická. Nejvíce je patrný v knize Osm hlav. Pod pseudonymem Jan Vrak vydal román Obyčejné věci. Nejen v rámci autorovy tvorby, ale i v rámci české experimentální prózy 90. let se jedná o zásadní dílo. Vrak v této autobiograficky laděné próze využívá různých grafických prostředků, kterými své vyprávění ozvláštňuje a zároveň z nich dělá pro svou poetiku typický prvek; využívá několik stylistických i významových rovin, vkládá do textu citace, vysvětlivky, verše, odborné výklady z historie či filozofie, poznámky pod čarou a další. Na základě vlastních zkušeností a vzpomínek tak vytváří mozaiku života „obyčejných lidí“, jejichž osudy se různě potkávají a proplétají. V již zmíněné knize Osm hlav, odehrávající se z větší části v Nákle u Olomouce, kam se v první polovině 90. let spisovatel přestěhoval, již nepoužívá tolik takto složitých postupů, ale přesto jsou si knihy stylově velmi blízké. Osm hlav je také promyšleně vystavěnou prózou s autobiografickými prvky. Autorský vypravěč se snaží dopátrat také s pomocí svérázných venkovských lidí smyslu lidské existence; nakonec dospívá k názoru, že právě hodnoty, které vyznávají venkované, resp. vesničané, jsou nejdůležitější: rodina, vazba k rodnému kraji, půdě a přírodě. V tomto smyslu bychom mohli spatřovat v próze vliv dalších básníků i prozaiků, kteří ve svých dílech venkov tematizují (zmiňme alespoň Jakuba Demla nebo Jana Čepa). Autor do svých příběhů a obrazů vložil také texty přítele Antonína Mareše, který se v nich zamýšlí nejčastěji nad problémem emigrantství. Jako celek bychom mohli Osm hlav označit za „obrazy z venkovského života na severní Moravě“. Několikrát se setkáme se stejnými postavami, prostředí zůstává stále stejné apod. Vypravěče můžeme v některých pasážích chápat spíše již jako lyrický subjekt – podobně jako v Obyčejných věcech jsou některé pasáže psány ve verších; je použito odlišných typů písma, různých slovesných zvláštností, vnitřních rýmů ve větách, mění se slovosled, jednotlivé texty na sebe navazují nebo se prostupují (často se následující text jmenuje podle prvních několika slov předchozího) atp. Struktura je zároveň narušována autorovými poznámkami a je často použito metody zastaveného okamžiku; mezi jednotlivými „hlavami“ jsou intermezza, v nichž je líčen osud Emanuela Sladkého, vedoucího popravčího v Osvětimi, a jeho dcer. Úplně striktně se však pouze Sladkého netýká; první intermezzo např. tvoří příběh Božetěcha, masového vraha atp. Osm hlav můžeme tedy podobně jako román Obyčejné věci charakterizovat jako složitě rozčleněný a těžko definovatelný soubor textů – číst jej můžeme jako jazykově bohatou prózu a v některých částech i jako poezii. Další prózy Potom: Was kommt nach Hitler a Dokonalost nože … z knih, snů a skutečnosti pokračují v naznačené linii autorské poetiky, hlavně co se týče kompoziční skladby a jazykových prostředků. Obě knihy obsahují velké množství úvah (hlavně historických a filozofických), které jsou pojaty opět osobitým způsobem; není v nich sice použito tolika zvláštních jazykových a grafických prvků, ale stále je zde patrný specifický autorský styl naznačený v prozaické prvotině Obyčejné věci. Čehož důsledkem se i tyto prózy vzpírají jednoznačné žánrové klasifikaci.

Kniha Pan Kamarád vznikla jako záznam vzpomínek hrdiny a zároveň vypravěče Václava Kamaráda, jednoho z prvních olomouckých politických vězňů. Kamarád byl odsouzen k sedmi letům žaláře společně se třemi dívkami za to, že rozšířili leták s projevem Edvarda Beneše, a to ještě v roce 1948 před komunistickým převratem. Při dlouhých rozhovorech, které si Vrak nahrával na magnetofon, tak vznikl záznam silného lidského příběhu, který by byl pravděpodobně jako většina jemu podobných zasunut do zapomnění. Vrak se snaží přesně zachytit každé slovo, včetně různých jazykových zvláštností vypravěče. Čtenář je tak svědkem samotného vyprávěcího aktu a příběhy prožíváme zároveň s autorem, který je v tomto případě „pouhým“ zprostředkovatelem mezi Václavem Kamarádem a čtenářem.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Ostrava (BB 1990); Boewulf (BB 1990); Obyčejné věci (R 1998); Osm hlav (PP 2000); Pan Kamarád (PP, s Václavem Kamarádem, 2001); Potom: Was kommt nach Hitler (PP 2003); Dokonalost nože … z knih, snů a skutečnosti (PP 2004).
Příspěvky ve sbornících: V srdci černého pavouka (2000).
Ostatní: J. Štreit – P. Forman: Identita reality (2007) (doprovodný text J. V.).

LITERATURA

Knižně: P. Hanuška: Prozaické novinky ze střední Moravy (s krátkým historickým exkurzem). (Konferenční příspěvek), Česká próza 90. let 20. století. Materiály z mezinárodní konference pořádané v Českých Budějovicích ve dnech 27. a 28. června 2001 u příležitosti 10. výročí založení Jihočeské univerzity (2002), též in Tvar 2001, č. 17; L. Machala: Literární bludiště (2001); I. Málková: Česká próza 90. let 20. století 2002, táž in S. Urbanová (Eds.): Souřadnice míst (2003); I. Málková: O nejmladší poezii české – 2. část 1997; I. Málková: Hledání identity? Hledání tvaru?, in Česká próza 90. let 20. století. Materiály z mezinárodní konference pořádané v Českých Budějovicích ve dnech 27. a 28. června 2001 u příležitosti 10. výročí založení Jihočeské univerzity (2002); O. Vágner: Jan Vrak: Obyčejné věci, in V souřadnicích volnosti. Česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích (2008).
Studie a články: M. Jareš: Básně v próze (konferenční příspěvek), in Dokořán 2002, č. 21.
Recenze: Ostrava: P. Bílek, Iniciály 1990, č. 8–9 * Obyčejné věci: M. Pilař – P. Běleš – L. Magdoň – V. Novotný, Host 1998, č. 7; A Haman, Nové knihy 1998, č. 30; L. Machala, LitN 1998, č. 36; týž, Romboid 1999, č. 9; M. Trávníček, Host 1999, č. 2; A. Železná, Sedmá generace 1999, č. 2; V. Novotný, Týdeník Rozhlas 1999, č. 8. * Osm hlav: A. Haman, NK 2000, č. 49; J. Pulkrábek, Host 2001, č. 5; P. Hrbáč, Tvar 2001, č. 13; M. Kozelka, Host 2001, č. 6; V. Stanzel, Host 2001, č. 8; D. Šlosar, Host 2001, č. 9; J. Pulkrábek – M. Kozelka – D. Šlosar též in Romboid 2002, č. 5/6; J. Krajčovičová, Romboid 2002, č. 5/6; I. Harák, Psí víno 2004, č. 31 * Pan Kamarád: J. Moťková, Olomoucký den 2001, č. 289; A. Burda, Tvar 2002, č. 7; V. Novotný, ČJL 2002, č. 9/10; O. Mainx, Host, 2002, č. 8 * Potom. Was kommt nach Hitler: O. Mainx, Host 2003, č. 9 * Dokonalost nože … z knih, snů a skutečnosti: V. Novotný, Weles 2006, č. 24/25.
Rozhovory: Aluze 1998, č. 4; I. Pustějovská, MfD 2000, č. 157; P. Hanuška, Tvar 2002, č. 4.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Jak už bylo naznačeno, letitou moudrost Jan Vrak vyjadřuje poměrně komplikovaným způsobem, využívajícím také grafických možností, indexování atp., které už při psaní nabízí počítačová technika. Neznám žádnou jinou prózu, která by zmíněné prostředky aplikovala v takové míře a tak důsledně. Nasnadě je otázka, zda jde o pouhou schválnost, hru, či nezvyklý významotvorný prvek. Asi od každého trochu a zdá se, že právě tady se nachází jeden ze zdrojů možných rozporů v přijímání a hodnocení Obyčejných věcí. Další kontroverzní prvek (alespoň pro jistou část vnímatelů) představuje autorova snaha o maximální (nikoho nešetřící) otevřenost vlastní výpovědi. O něco podobného se sice v devadesátých letech snažil kdekdo, nicméně Vrakovo nasazení se jeví i v tomto kontextu mimořádným.
L. Machala: Literární bludiště (2001), s. 180.

Kolektivní a individuální minulost se v textu Obyčejných věcí prolínají. Sestup do minulosti rodu je vždy sestupem k minulosti národů střední Evropy a vždy i sestupem k sobě. Tyto sestupy jsou podnikány třemi hlavními proudy. Pasáže, v nichž je skládán obraz minulosti rodu, tedy období, k němuž vypravěčova osobní paměť sahat nemůže, jsou prokládány scénami s rodiči (například cesta do nemocnice za tetou Pauli, procházející celým textem jako rámcující příběh), jež si vypravěč uchoval z dětství v paměti, a faktografickými údaji z kroniky obce Náklo. Vyprávěný prostor tedy tvoří rodné Slezsko, nákelské reálie a všechna důležitá místa, kde žili vypravěčovi předkové. Otevírání a mapování tohoto prostoru se děje sledováním mnoha mikrodramat, v nichž jsou jednotlivé osudy zainteresovaných lidí a věcí neúprosně propojeny. V důsledku toho, že osudy jednotlivých příslušníků geograficky i časově pokrývají téměř celou Evropu dvacátého století, se dá říci, že rodová sága v druhém plánu přechází v epopej dějin Evropy uvedeného věku. Rod, rodina jsou představeny jako síla, která vrhá jednotlivce do určitých souvislostí a určitého okruhu lidí, a tím vytváří prostředí a zážitky významné pro sociální i osobní identifikaci tohoto jednotlivce.
O. Vágner: Jan Vrak: Obyčejné věci, in V souřadnicích volnosti. Česká literatura devadesátých let dvacátého století v interpretacích (2008), s. 494–495.

Druhá Vrakova próza Osm hlav se odehrává už výhradně v prostředí Nákla. Autor nyní rezolutněji zaměňuje pozici aktéra příběhů za pozici pozorovatele – jeho roli přebírá postava archetypálního sedláka Pluskala – a soustředí se na pozici demiurga, jakéhosi novodobého mýtotvorce verbálně utvářeného světa. Mateřský jazyk ale Vrakovi není jednoznačně komunikačním prostředkem, v knize se stává především křehkým materiálem vnímaným v jeho estetickém rozměru. V tomto světle lze autora vnímat především jako lyrika, který opěvuje elementární životní hodnoty – zemi, nebe, pole, dům, jezero, lásku či rodinu – a zdůrazňuje potřebu jejich provázanosti, přimknutosti člověka k rodné zemi. Naznačené estetické gesto je nýtem, který spojuje řadu rozdílně dlouhých dějových a reflexivních fragmentů (hlav). Ty totiž charakterizuje záměrná rozkolísanost vyprávění, vyvolávající po první přečtení ve čtenáři pocit rozpadu, jakéhosi rozdrobení celku do řady střípků, z nichž se jen s obtížemi zpětně rekonstruuje autorem zamýšlený pra-obraz.
ph (= P. Hanuška): Jan Vrak (heslo) [online]. Dostupné z: http://www.czechlit.cz/autori/vrak-jan/.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

O knize Potom na nokturno.net

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 12. 7. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 12. 7. 2014 (js)

František VŠETIČKA

Napsat komentář

* 25. 4. 1932, Olomouc

Zdroj: Archiv autora

Narozen 25. 4. 1932 v Olomouci, po maturitě v roce 1952, kterou složil na olomouckém Slovanském gymnáziu, začal studovat obor český jazyk a dějepis na FF UP. Studium úspěšně zakončil v roce 1957 diplomovou prací Literárněteoretické názory S. K. Neumanna v 10. letech 20. století. Následně Všetička vyučoval na středních školách v Uničově a v Lipníku nad Bečvou, v letech 1961–1964 na Pedagogickém institutu ve Zlíně; od roku 1964 působil na PdF UP. V roce 1967 získal prací Václav Říha na Univerzitě Karlově v Praze titul kandidáta věd, titul PhDr. o rok později a docenturu v roce 1991 na Masarykově Univerzitě v Brně prací Čtyři hlasy. O kompoziční výstavbě poezie pro děti. Vedle své pedagogické činnosti také redigoval časopis Studia philologica a v letech 1990–1995 působil jako vedoucí katedry českého jazyka na PdF UP. Do důchodu odešel v roce 1997.

Od 50. let publikoval mnoho studií, článků a recenzí v českých i zahraničních odborných časopisech a sbornících. Z těch českých především v České literatuře, Listech filologických, Květnu, Kultuře, Hostu do domu, Zlatém máji, Plameni, Literárních novinách, Tváři, Akordu, Katolickém týdeníku, Tvaru ad. Zpočátku vědecké kariéry se věnoval hlavně pohádkám Václava Říhy (pseudonym Václava Tilleho); již v tomto období bylo patrné další Všetičkovo odborné zaměření, zkoumal totiž také kompoziční a stylistickou rovinu Říhových textů. Všetička byl ve svém přístupu k literárnímu textu ovlivněn především ruskými formalisty a olomouckými literárními vědci Oldřichem Králíkem a anglistou Ladislavem Cejpem. Literatuře pro děti se Všetička věnoval soustavně, ale nejvíce úsilí vyvinul při zkoumání kompoziční výstavby literárního díla. Tento postup vedle rozborů díla dlouhé řady českých prozaiků (z monografií: J. Š. Kubín, Jakub Arbes, Dílna bratří Čapků, Dílna Miroslava Horníčka) využil také při analýze poezie (básněmi Jiřího Wolkera se zabýval mj. ve studii Stavba básně, dětskou poezií v původně habilitační práci Čtyři hlasy) či komparatistických studiích (Stavba prózy, Stavba dramatu), v nichž zkoumá také společné prvky, motivy a strukturu uměleckého díla i u autorů ruských, polských a slovenských. V dalších studiích se Všetička zabývá českou literaturou v celém jejím rozsahu; tedy jak texty barokními (viz např. monografii Komenský básník), tak i těmi nejnovějšími. Českou literaturu první poloviny 20. století analyzoval Všetička v publikacích Podoby prózy, Tektonika textu, Možnosti Meleté a Kroky Kalliopé, přičemž každému desetiletí je věnována jedna publikace (v celku tedy Všetička pojímá prvních čtyřicet let 20. století); akcent je opět kladen na kompoziční a stylistické postupy, které jsou pro dotyčná vývojová období charakteristické. Všetička je také autorem populárněji zaměřených knih Morava a Slezsko literární a Rakousko literární, v nichž čtivou formou pojednává i o méně známých moravských a rakouských autorech; druhou publikaci autor pojal jako netradičního literárního průvodce po Rakousku, a to po místech, která souvisí s rakouskou i českou literaturou, která se stala inspirací literárních děl či mají úzkou spojitost se životy autorů. Publikace Olomouc literární je napsána v podobném duchu: autor v jednotlivých medailonech pojednává o místech a osobnostech, které formovaly olomoucký literární život, a neopomíná také literáty, jejichž jména nejsou širšímu okruhu čtenářů příliš známá. V knize Vnitřní vitráže vypráví formou fejetonů o svých setkáních s významnými lidmi, především spisovateli.

Kromě svého vědeckého působení je Všetička znám také jako prozaik a básník: v románech Před branami Omegy. Román o jednom českém osudu a Daleký dům. Životní příběh Viktora Dyka čerpá z důkladných znalostí života a díla protagonistů-spisovatelů. V prvním případě se jedná o biografický román o Jakubu Arbesovi, jehož dílu i životu věnoval několik studií, článků a monografii. Na beletristické prvotině Všetička pracoval již v 80. letech, ale vyjít mohla až v roce 1995. Román není velký rozsahem, v jeho kompozici autor aplikoval vlastní teoretická východiska pro vnější výstavbu textu. Románovou výpovědí se ale hlavně snaží dotvořit celkový (především pak duševní) obraz významného literáta. Podobně je tomu u románu Daleký dům, kde se Všetička opět pokusil o plastické zpodobnění dnes poněkud opomíjeného (nutno říci neprávem) českého básníka s tragickým osudem. Román Léta legionů s podtitulem Historie Františka, Josefa a Jiřího Langerových pokračuje v žánru životopisného románu. Přestože jsou v podtitulu uvedena jména tří bratrů Langerových, autor se zaměřil hlavně na osudy prozaika a dramatika Františka Langera, který svá první dramata sice napsal již před první světovou válkou, ale stěžejním inspiračním zdrojem pro další tvorbu byly zážitky z války, zejména pak zkušenosti z dobrovolnických legionářských oddílů. Ve 20. letech se hry Františka Langera hrály s velkým úspěchem také v jiných evropských zemích a Všetička v románu zachycuje také události spojené se vznikem některých Langerových děl. V kapitolách, jejichž názvy pochází z hebrejštiny, se zaměřil na osudy méně známého spisovatele Jiřího Langera, který byl vyznavačem ortodoxního židovského učení (chasidismu) a zároveň prostřednictvím beletristických textů zprostředkovatelem chasidského učení (psal česky, německy a hebrejsky). V jedné z nejdůležitějších scén románu – setkání obou bratří po Jiřího obratu k chasidismu – dochází ke střetu dvou svérázných spisovatelských osobností, ale i dvou zcela rozdílných světů: „moderního“ Františka s celoevropským kulturním rozhledem a asketického Jiřího, působícího, jako by byl v neustálém mystickém vytržení, přesto však přinášejícího z izolované chasidské komunity neobvyklý pohled na svět i umění. Postava Josefa Langera stojí v pozadí, z něhož vystupuje jen sporadicky. V románu se objevují i další významné osobnosti českého literárního a kulturního života; Franz Kafka a Max Brod, které Jiří např. přivede na chasidský obřad, při němž se ukáže, do jaké míry jsou kultury i přemýšlení chasidů a asimilovaných pražských židů rozdílné. Další důležitou postavou je Františkův přítel Jaroslav Hašek, ale i Viktor Dyk, Josef Váchal ad. Podobně jako tomu bylo v předchozích prózách, je text nasycen množstvím dat a podrobností ve snaze autora o co největší historickou přesnost. V samotném vyprávěcím způsobu převažuje deskripce, psychologie postav zůstává v pozadí. Právě chybějící výraznější psychologizace a motivace jednání protagonistů je pravděpodobně tím, co Všetičkově próze ubírá na dynamičnosti. Někteří recenzenti Všetičkovi vytýkají, že na úkor kompoziční důkladnosti a faktické přesnosti opomíjí fabulaci a smysl pro vypravěčsky poutavější příběh, tudíž romány působí spíše jako zbeletrizované literárně-historické studie-montáže. Nutno však dodat, že kompozici románu Léta legionů V. Stanzel považuje za precizní (srov. V. Stanzel: Langerovská anabáze, Host 2013, č. 6, s. 75).

Všetička v různých periodikách publikoval také básně, především haiku. Tyto texty vyšly i knižně, a to pod názvy 57 plus 5 haiku (2005) a Hájemství haiku (2013). Žánrovou formu založenou na smyslu pro detail a zkratku pak autor komentuje takto: „Haiku má v podstatě dvojí sdělnou rovinu: kromě původního sdělení zahrnuje ještě další smysl, hlubší, filozoficky zaměřený, jenž má vést k zamyšlení, vcítění a souznění. Haiku může mít rovněž žertovné nebo společenskokritické zaměření, pak je označováno pojmem senrjú.“ (více viz http://www.nakladatelstvi-barbara.cz/products/hajemstvi-haiku-frantisek-vseticka/).

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Před branami Omegy. Román o jednom českém osudu (R 1995); Daleký dům. Životní příběh Viktora Dyka (R 2001); 57 plus 5 haiku (BB 2005); Léta legionů (R 2012); Hájemství haiku (BB 2013).
Monografie a další práce o literatuře: Václav Říha (1964); Josef Štefan Kubín (1980); Kompoziciána (1986); Čtyři hlasy. O kompoziční výstavbě poezie pro děti (1989); Komenský básník (1992); Stavba prózy (1992); Jakub Arbes (1993); Stavba básně (1994); Stavba dramatu. O kompoziční poetice ruského, polského a slovenského dramatu (studie, 1996); Vnitřní vitráže. O lidech ze světa umění a vědy (1996); Podoby prózy. O kompoziční výstavbě české prózy dvacátých let 20. století (1997); Dílna bratří Čapků. Příspěvek k poetice jejich literární tvorby (1999); Dílna Miroslava Horníčka (1999); Tektonika textu. O kompoziční výstavbě české prózy třicátých let 20. století (2001); Olomouc literární (2002); Lexikon literárních pojmů (2002, s L. Paverou); Kroky Kalliopé. O kompoziční poetice české prózy čtyřicátých let 20. století (2003); Možnosti Meleté. O kompoziční poetice české prózy desátých let 20. století (2005); Morava a Slezsko literární (2009); Rakousko literární (2010); Ariadnino arkanum (2011); Celistvost celku (2012).
Příspěvky ve sbornících: Bratři Čapkové a S. K. Neumann. (s M. Blahynkou), in Sborník prací Pedagogického institutu v Gottwaldově 2 (1964); Dvě kapitoly o Václavu Říhovi, in Sborník prací Pedagogického institutu v Gottwaldově 2 (1964); Bibliografie díla J. Š. Kubína, in Sborník prací Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, jazyk a literatura (1966); Z dopisů J. Š. Kubínovi, in Sborník prací Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, jazyk a literatura ( 1967); Architektonika Stužkonosky modré, in Bezručiana (1967); Kompozice Uhdovy Ošetřovny, in Sborník prací Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, jazyk a literatura (1968); Kompozice Máchova Křivokladu, in Čtení o kompozici (1969); Kompoziční výstavba Hrubínových Lešanských jesliček, in Sborník prací Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, český jazyk a literatura 3 (1979); Jivínské rapsódie J. Š. Kubína, in Sborník prací Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, jazyk a literatura (1969); K počátkům Viktora Dyka, in Zbornik za slavistiku 16 (1979); Kompozice písně Otep myrry, in Jihočeský sborník historický 1981, č. 4; Sovova novoklasicistní próza, in Zbornik za slavistiku 21 (1981); Tektonika Adventu Jarmily Glazarové, in Literárněvědný sborník Památníku národního písemnictví (1982); Langrův román o legiích, in Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, řada literárněvědná (1997); Román Vladislava Vančury, in Alternativa nova 1997–1998, č. 1; Historická epopej Aloise Jiráska, in Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, řada literárněvědná (1997); Román Jiřího Weila, in Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, řada literárněvědná (2001); Evropská kantiléna Zdeňka Němečka, in Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, řada literárněvědná (2002).
Články a studie (výběr): M. A. Nexö – člověk a bojovník, Stráž lidu 26. 6. 1949; Básník a člověk jedno jsou, Květen 1955–1956, č. 3; S. K. Neumann jako výtvarný kritik, Květen 1955–1956, č. 7; J. Čapek, tvůrčí zpovědi (s M. Blahynkou), Kultura 1957, č. 12; S. K. Neumann očima Karla Čapka (s M. Blahynkou), HD 1957, č. 5; Neumannova „Kultura“, in Vlastivědný věstník moravský 1957, č. 2; Z prehistorie prvního ročníku Neumannova Června (s M. Blahynkou), ČL 1959, č. 1; Olomoucké motivy K. M. Čapka-Choda (Doslov.), in K. M. Čapek-Chod: Durové motivy (1959); Probírka staršími i novějšími kalendáři (o sbírce kalendářů v olomoucké Univerzitní knihovně), MS 1960, č. 2; Tomečkova zelená ozvěna, ZM 1960, č. 6; Svým srdcem raněným… (o Těsnohlídkově tvorbě pro mládež), ZM 1960, č. 7–8; Zemřel František Omelka, ZM 1960, č. 7–8; S. K. Neumann v La vie des lettres (o Siblíkově překladu Neumannových básní) (s M. Blahynkou), ČL 1960, č. 3; Básníkovy adaptace (o Olbrachtově próze pro mládež), ZM 1960, č. 9; Za Josefem Koudelákem, ZM 1960, č. 9; Dělník dantovský (o O. F. Bablerovi), Mladá tvorba 29. 12. 1960; Šedesátiny O. F. Bablera, ZM 1961, č. 1; Básník lidské družnosti (o Langrově tvorbě pro mládež), ZM 1961, č. 2; Polemika s bajkáři (polemika s V. Stanovským a J. Vladislavem), ZM 1961, č. 3; K čtyřicátému výročí KSČ… (o sborníku Oheň a růže), Kultura 1961, č. 20; Hajitel amatérismu (o Bassově próze pro mládež), ZM 1961, č. 11; Autor modrých dětských her (o J. Čapkovi), ZM 1962, č. 3; Puristická Klapzubova jedenáctka, ZM 1962, č. 5; Kritikovo výročí (k šedesátinám A. M. Píši), ZM 1962, č. 5; K dopisům bratří Čapků S. K. Neumannovi (s M. Blahynkou) (Doslov), in V. Dyk: S. K. Neumann, bratří Čapkové (1962); Miloš Kratochvíl… (o jeho Komediantovi), Kultura 1962, č. 45; Antický svět a antické umění… (o Langrově Bronzové rapsódii), Kultura 1962, č. 46; Štafeta ve fríštině (o překladu Omelkovy Štafety), ZM 1962, č. 12; Jak vznikla Omelkova Štafeta, in ABC mladých techniků a přírodovědců 1963, č. 5; K Sládkově korespondenci s Bartošem (o Závodského časopisecké edici), ČL 1963, č. 6; Nové vydání Moskvy v listopadu (o stejnojmenné knize V. Tilleho), Tvář 1964, č. 2; Krásné politikum (o J. Š. Kubínovi), LitN 1964, č. 40; Kubínova tvorba pro děti, ČL 1964, č. 5; Vančurovy listy J. Š. Kubínovi, Knižní kultura 1964, č. 10; Ervín Taussig, Tvář 1964, č. 9–10; Kubínova Růže pekelná. (Doslov), in J. Š. Kubín: Růže pekelná (1965); Zemřel národní umělec J. Š. Kubín, LitN 1965, č. 45; J. Š. Kubín vědec, Věda a život 1966, č. 1; Josef Škvorecký: Nápady čtenáře detektivek, Impuls 1966, č. 1; Jazyk a styl J. Š. Kubína, Naše řeč 1966, č. 1; Pokus o M. V. Kratochvíla, ZM 1966, č. 5; Josef Kocián: Jiří Orten, Impuls 1967, č. 1; Kompozice staročeského Rozmlouvání člověka se Smrtí, LF 1968, č. 2; Dopisy Gustava Frištenského J. Š. Kubínovi, Impuls 1968, č. 8; Jak je udělán Bassaxofon (o Škvoreckého novele Bassaxofon), Plamen 1968, č. 12; Kompozice Tolstého prózy Dětství, Československá rusistika 1970, č. 1; Kompozice Vlažné vlny Aleny Vostré, ČL 1970, č. 5–6; Sovětská literární věda dvacátých let o kompozici prózy (Doslov), in Kompozice prózy (1971); Kompozice Fuksova románu Variace pro temnou strunu, ČL 1972, č. 1; Kompozice Ostrovského Bouře, Československá rusistika 1972, č. 3; Dualita Pana Theodora Mundstocka, ČL 1973, č. 3; Kompozice Písně o Štemberkovi, LF 1975, č. 1; Román Oldřicha Šuleře, Časopis Slezského zemského muzea 2004, série B, č. 3; Kompozice Wolkrovy Balady o námořníku, ČL 1975, č. 5; Kompozice Bezručova Bernarda Žara, SaS 1975, č. 4; Kompozice Komenského Listů do nebe, Studia Comeniana et historica 1976, č. 13; Pohled do Kainarovy dílny, ZM 1977, č. 1; Kompozice Šafaříkovy balady Lel a Lila, Slovenská literatúra 1977, č. 2; Kompozícia Ostrovského hry Les, Slovenské divadlo 1977, č. 4; Rakovnická vánoční hra, LF 1977, č. 4; Kompozícia Králikovej Krásnej neznámej, Slovenské divadlo 1979, č. 1; Kompozice Gogolových Mrtvých duší, Slavica Slovaca 1979, č. 4; Majster Šikula, Romboid 1979, č. 12; Kompozice Bezručovy balady Maryčka Magdónova, Časopis Slezského muzea 1979, série B, č. 2; Kompozice Sváru vody s vínem, LF 1979, č. 4; Kompozice Komenského písně Plésání duše věřící, Studia Comeniana et historica 1979, č. 20; Tvar Šikulovho románu, Romboid 1980, č. 9; Druhý román Fráni Šrámka, Slavica Lundensia 1980; K poetice Konstantina Biebla, Studia Slavica 1980; Tektonikon Josefa Kožíška, ZM 1981, č. 1; Kompozice Komedie o turecký vojně, LF 1981, č. 2; Kompozícia Tolstého hry Cár Fiodor, Slovenské divadlo 1981, č. 2; Kompozice Bezručovy balady Pole na horách, Časopis Slezského muzea 1981, série B, č. 2; Kainarova absolutně skutečná báseň, ZM 1981, č. 8; Jedna ze Šrámkova Splavu, Slavia Occidentalis 1981; Kompozice Gogolovy povídky, Ruský jazyk 1981–1982, č. 4; Umění Urbanovy povídky, Slovenská literatúra 1982, č. 2; Poetikon Josefa Kožíška, ZM 1982, č. 6; Ballekov spôsob, Romboid 1982, č. 8; Kompozícia Čechovových Troch sestier, Slovenské divadlo 1982, č. 3; Jedna ze Zlatého máje, ZM 1982, č. 9; Kompozice Hrubínovy Křišťálové noci, in České drama v epoše socialismu (1982); Kompozice Čechovova Višňového sadu, Ruský jazyk 1982–1983, č. 3; Hrubínův kalendářový cyklus, ZM 1983, č. l; Kompozice Veresajevovy povídky, Slavica Slovaca 1983, č. 2; Kompozice Komenského epicedia, Studia Comeniana et historica 1983, č. 25; Sládkova miniatura, ZM 1983, č. 9; Co je kompoziční výstavba, ČJL, AUPO (1983); Čapkův noetický román, ČJL, AUPO (1983); Staročeská píseň Noci milá, in Jihočeský sborník historický 1983, č. 4; Zamyšlení nad Stříbrným větrem, in Literárněvědný sborník Památníku národního písemnictví 1983; Wolkrova dialogizovaná báseň, Slavia Occidentalis 40, (Poznań 1983); Hrubínova Pohádka o veliké řepě, ZM 1984, č. 6; Kompozice Arbesových Akrobatů, Českolipsko literární 6 (1984); Slovesný stavitel Čapek-Chod, ČL 1984, č. 4; Kocmánkova vánoční hra, Časopis Národního muzea 1984, řada historická, č. 2; Kompozice Bezručovy básně Žermanice, Časopis Slezského muzea 1984, série B, č. 2; Kompozice Komenského písně Život náš na světě je jen pouť, Studia Comeniana et historica 1984, č. 28; Velká kočičí pohádka, ZM 1984, č. 10; Kompozice Kocmánkova interludia O selském hňupu chtějícím žákem býti, Strahovská knihovna 1984; Kompozice Turgeněvovy Noviny, Slavica Slovaca 1985, č. 1; Byl také básník jako každý jiný (o F. S. Procházkovi), ZM 1985, č. 3; K poetike Jaroslava Seiferta, Romboid 1985, č. 3; Staročeská píseň o sedlácích, Jihočeský sborník historický 1985, č. 1; Kompozice Komenského písně Věčně Bůh jsa nepočatý, Studia Comeniana et historica 1985, č. 29; Tomanův kalendářový cyklus, ČJL, AUPO (1985); Pohled do Řezáčovy dílny, ČJL, AUPO (1985); Staročeská píseň o barvách, Jihočeský sborník historický 1985; Kompoziční výstavba Bezručovy básně, in Čtvrtstoletí bezručovského bádání (1985); Kompozice Gogolova Revizora, Ruský jazyk 1985–1986, č. 5; Kompozice Komedie o Františce a Honzíčkovi, Strahovská knihovna (1985–1986); Kompozice Stříbrného holuba Andreje Bělého, Slavica Slovaca 1986, č. 2; Kompozice Nezvalovy Manon Lescaut, Vítězslav Nezval – spolutvůrce pokrokové kulturní politiky (1986); Zahradníkův rok a Čapkova mistrovská kompozice, Sešity novináře 1986, č. 3; Kompozice Povídání o pejskovi a kočičce, ZM 1986, č. 8; Jiráskova Filozofská historie, LM 1986, č. 10, též in Alois Jirásek dnes (2000); Kompozice Hrubínovy Proměny, in Zbornik Matice srpske za slavistiku 30 (1986); Popěvek F. S. Procházky, Středisko 10 (1986); Ze života hmyzu, in Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity 35, řada literárněvědná, č. 33 (1986); Fejeton S. K. Neumanna, LM 1987, č. 1; Pancharti Ivana Hudce, LM 1987, č. 2; Hrubínova báseň o Palečkovi, ZM 1987, č. 5; Reportáž Václava Tilleho, LM 1987, č. 6; Bezpečné znalosti Ivana Kříža, Romboid 1987, č. 6; Kompozice Arbesovy prózy, in Českolipsko literární 7 (1987); Zamřížované zrcadlo – reportáž I. Olbrachta, Sešity novináře 1987, č. 3; O Sládkově a Procházkově poezii pro děti, ČJL 6, AUPO (1987); Kompozice Úderu Boženy Benešové, ČJL 6, AUPO (1987); Kompozice Mahenova Chrousta, in Slavia Occidentalis (Poznan, 1987); Causerie Miroslava Horníčka, Romboid 1988, č. 1; Exotická pohádka Františka Hrubína, ZM 1988, č. 2; Kompozice Komenského písně Pán můj mne již propouští, in Studia Comeniana et historica 1988, č. 35; Kompoziční umění Jakuba Arbesa, in Českolipsko literární 8 (1988); Kompozice hry Ester, LF 1988, č. 4; Románová tkáň Lidí na křižovatce, ČJL, AUPO (1988); O kompozici Procházkovy poezie pro děti, in tamtéž; O kompozici Hrubínovy poezie pro děti, ZM 1989, č. 2; Črta Jaromíra Tomečka, ZM 1989, č. 7, též in Odkaz Jaromíra Tomečka, (Eds.) J. Lacina – J. Poláček (2008); K poetice Jakuba Arbesa, in Českolipsko literární (1989); K staročeské písni Šla dva tovařišě, in LF 112 (1989), č. 3; Kompozice Macharova Říma, in Sešity novináře 1989, č. 4; Kompozice Čapkova románu Život a dílo skladatele Foltýna, in Slavica Pragensia 1989; Kompozice Klímovy Poroty, in Zbornik Matice srpske za slavistiku 37 (1989); Kompozice Kožíškovy básně, ČJL 1989; Kompozice Čapkova Krakatitu, ČJL 1989; Kompozice Knížete Stříbrného A. K. Tolstého, Wiener slavistisches Jahrbuch 1989; Kompozice Králikovy Poslední překážky, Slavia Occidentalis 46–47 (1989–1990); Očima Aleny Vostré, ZM 1990, č. 1; Biliard Petra Rittra a Zdeňka Šťastného, Romboid 1990, č. 2; Nenápadná poviedkárka Mária Topoľská, Romboid 1990, č. 3; Dášeňka Karla Čapka, ZM 1990, č. 4; Kompozice Dostojevského Běsů, Slavica Slovaca 1990, č. 2; Kompozice Komenského písně Ó ve všech svých divný nám skutcích, Bože, LF 1990, č. 3; Kompozice Daňkovy Vraždy v Olomouci, in Česká historická próza (1945–1985) (1990); Kompozice Hrubínovy Romance pro křídlovku, ČJL, AUPO (1990); Fejeton Karla Nového, ČJL, AUPO (1990); Kompozice Nerudova fejetonu. Wiener slavistisches Jahrbuch (1990); Románová iniciativa Jaroslava Havlíčka, ČL 39, 1991, č. 1; Český básník z Německa, List pro literaturu 1991, č. 28; Románové umění Františka Křeliny, Proglas 1991, č. 3–4; Figurální dvojice aneb A co ženy, pane dvorní rado?, Romboid 26, 1991, č. 9; Femme fatale a ostatní u A. Vostré, Romboid 1991, č. 10; Kompozice Čechovova Dramatu na lovu, in Studia philologica 1 (AUPO) (1991); Horníčkův Můj strýček kauboj, in Studia philologica 2 (AUPO) (1991); O slovesném umění Ivana Bunina, in tamtéž; Komenského píseň S světem se již žehnaje, LF 1991, č. 4; K duchovní poezii Anastáze Opaska, Akord 17, 1991–1992, č. 5; J. Mazáč: Tichá mše, Akord 17, 1991–1992, č. 7; Deziluzívní motiv aneb Stará dobrá kapela, Romboid, 1992, č. 3; Kompozice Siroty Podhradských Terézie Vansové, Slovenská literatúra, 1992, č. 1; B. Kubešová: Kočičí dlažba, Akord 17, 1991–1992, č. 9; Vstup do Brány blažených, Tvar 1992, č. 22; Kunderův Doktor Havel po třiceti letech, Tvar 1992, č. 32; Rozhlásek Eduarda Basse, Romboid, 1992, č. 8; Komenského píseň Ach, smutku můj, LF 1992, Supplementum 2; K morfologii poezie J. A. Komenského, Česko-polská pocta Komenskému (1992); Tvar Arbesovy prózy, Českolipsko literární (1992); Arbesova novela Rodinné drama, in Studia philologica 3 (AUPO) (1993); Adamité Jakuba Arbesa, in Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity 41, řada literárněvědná, č. 39 (1992); Ostrovského drama Výnosné místo, Opera slavica 1993, č. 1; Tvorba a utrpení Niny Svobodové, Rozhlasová univerzita Svobodné Evropy 1 (1993); Umělecký svět Josefa Knapa, tamtéž; Lidové hry českého baroka, tamtéž; Dámy a husaři Alexandra Fredra, Opera slavica 1993, č. 3; Bezručova báseň Smrt cézarova, in Slezský sborník 1993, č. 3; Kompozice Hlaváčkovy básně, in Studia philologica (AUPO) (1993); K poetice A. N. Ostrovského, in tamtéž; Mystik Jiří Langer, Tvar 1994, č. 5; O Alfredu Fuchsovi a jeho díle, Katolický týdeník (příl. Perspektivy) 1994, č. 13; Literární kritik Bedřich Fučík, Rozhlasová univerzita Svobodné Evropy (1994); Sloupek Karla Čapka, in Slovo v úzkosti a naději (1994); K tvarosloví Jesenského poezie, Romboid 1994, č. 7; Tvůrčí profil Zdeňka Kalisty, Katolický týdeník (příl. Perspektivy) 1994, č. 43–44; Andryszák z Mnichova, Alternativa 1994–1995, č. 2; Románový svět Egona Hostovského, in Hlavní téma: psychologická próza (1994); Kdo je Miroslav Horníček, in Studia philologica (AUPO) (1994); Umělecký projev Aleny Vostré, in tamtéž; O kompoziční výstavbě Bezručovy básně, Časopis Slezského zemského muzea 1994, série B, č. 2; Mácha–Tagung 1995, LitN 1995, č. 7; Umění Urbanova románu, Romboid 1995, č. 4; Kompozice Khintzerovy velikonoční hry, Akord 1994–1995, č. 8; Dvakrát na téma spisovatel a společnost, Alternativa nova 1994–1995, č. 8; Cestopisný fejeton Karla Čapka, Romboid 1995, č. 5; Opereta Witolda Gombrowicze, Opera slavica 1995, č. 1; Fejeton Karla Horkého, in Studia philologica (AUPO) (1995); K poetice Karla Schulze, Akord 1994–1995, č. 10; František Langer a Karel Horký, Alternativa nova 1995–1996, č. 1; Stavba Poláčkova Okresního města, in O Karlu Poláčkovi a o jiných (1995); Expozice čili Obrácení Ferdyše Pištory, in Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity 44, řada literárněvědná (1995); Prostor Michaela Třeštíka, Romboid 1996, č. 2; Legionářské divadlo a drama na Rusi, Alternativa nova 1995–1996, č. 9; Poetika Dykova Zmoudření dona Quijota, in Světová literárněvědná bohemistika (1996); Nad odkazem romanopisce Václava Prokůpka, Rozhlasová univerzita Svobodné Evropy (1996); Magdaléna J. S. Machara, in Žena – jazyk – literatura (1996); Publicista a umělec Karel Nový, in Studia philologica (AUPO) (1996); O Horníčkově tvůrčí dílně, Alternativa nova 1996–1997, č. 5; Rámcové vyprávění Josefa Kopty, Alternativa nova 1996–1997, č. 8; Groteskní romaneto Ladislava Klímy, ČL 1997, č. 3; Milan Kundera postmoderní?, Ponowoczesność a tożsamość (1997); Drahomír Šajtar, in Drahomír Šajtar – bibliografie (1997); Prozaik Karel Schulz, Alternativa nova 1997–1998, č. 6; Dykův román o roce 1897, in Umění a veřejnost v 19. století (1998); Hordubal Karla Čapka, ČL 1998, č. 3; Matka Karla Čapka, Zpravodaj Společnosti bratří Čapků 1998, č. 37; Román K. M. Čapka-Choda, in Studia philologica 8 (AUPO) (1998); Česká próza dvacátých let z hlediska kompozičního, in Studia philologica 8 (AUPO) (1998); Podzemní město Karla Poláčka, in Lidové noviny a Karel Poláček (1998); Románové torzo Viktora Dyka, in Neznámí (autoři) – neznámé (texty) (1999); Markéta Lazarová Vladislava Vančury, Alternativa plus 1999, č. 1–2; Historická novela Zikmunda Wintra, in Zikmund Winter mezi historií a uměním (1999); Morfologie tvorby bratří Čapků, in O interpretácii umeleckého textu 20 – Pragmatika umeleckej kompozície (1999); Novela Vladimíra Macury, její tvar a intertextualita, in Intertextualita v postmodernom umení (1999); Tvar Kunderovy Nesmrtelnosti, in Jak reflektujeme českou literaturu vzniklou v zahraničí (2000); Novela Egona Hostovského, in Návraty k velkým (2000); Saturnin Zdeňka Jirotky, in Świat humoru (Opole) (2000); Román Vladimíra Neffa, in Umělý člověk dvacátého století (2000); Román Jaroslava Foglara, in Ladění 2000, č. 3; Dramatická báchorka J. K. Tyla, in Romantismus v české a polské literatuře (2000); Povídka Karla Klostermanna, in Karel Klostermann – spisovatel Šumavy (2000); Román Karla Klostermanna, in tamtéž; Esej Otokara Fischera, in Literární věda na prahu 21. století (2000); Román Jaroslava Durycha, in Česká katolická moderna (2000); Záskok Járy Cimrmana, in Deset let poté (2000); Bezručova báseň Michalkovice, Časopis Slezského zemského muzea 2000, série B, vědy historické, č. 3; Román Milady Součkové, in Neznámý člověk Milada Součková (2001); Langrova novela pro děti, Ladění 2001, č. 1; Konec Hackenschmidův Viktora Dyka, in Česká literatura na konci tisíciletí (2001); Poláčkův Hostinec U kamenného stolu, Stylistyka (Opole) (2001); Scénování Zdeňka Zapletala, Alternativa plus 1999–2001, č. 3–4; Bylo nás pět Karla Poláčka, in Pátečníci a Karel Poláček (2001); Klíčový zpěv jako vyjadřovací prostředek, in O interpretácii umeleckého textu 23 – Pragmatika vyjadrovacích prostriedkov umenia 2 (2001); Balada Viktora Dyka, in Studia methodologica 10 (2002); Mrtvá řeka Karla Dvořáčka, Alternativa plus 2002, č. 1–2; Cyklus Libuše Čačalové, in Česká a polská emigrační literatura (2002); Valčík na rozloučenou Milana Kundery, in Život je jinde…? (2002); Česká próza čtyřicátých let z hlediska kompoziční poetiky, in Studia methodologica 11 (2002); Povídka Jana Čepa, Akord 2003, č. 3; K poetice Aloise Jiráska, in Cesta k realitě (2003); Prozaické tkanivo Ľudmily Podjavorinské, in Česko-slovenské vztahy v slovanských a středoevropských souvislostech (2003); Novela Ivana Olbrachta, Alternativa plus 2003, č. 1–2; Novela J. Š. Baara, Akord 2003, č. 3; Boží muka Karla Čapka, in Zpravodaj Společnosti bratří Čapků 2003, č. 42; Jdi za zeleným světlem Edvarda Valenty, Alternativa plus 2003, č. 3–4; Radúz a Mahulena Julia Zeyera, in Česko-slovenské vztahy, Evropa a svět (2004); Román Jana Vrby, Alternativa plus 2004, č. 1–2; Tetralogie Franty Župana, Ladění 2004, č. 1; Román F. X. Šaldy, in Studia methodologica 14 (2004); Česká próza desátých let 20. století z hlediska kompoziční poetiky, Alternativa plus 2004, č. 3–4; Lijavec Járy Cimrmana, in Karel Poláček a podoby humoru v české literatuře 19. a 20. století (2004); Novela Vojtěcha Martínka, Časopis Slezského zemského muzea 2004, série B, č. 2; První slovenský román, Aktuální slovakistika (2004); Půlnoční pacient Egona Hostovského, in Literatura určená k likvidaci, Obec spisovatelů (2004); Historický román Aloise Jiráska, Bohemica litteraria 7 (2004); Polonista Ludvík Štěpán přichází s ojedinělou publikací, Olomoucký den 12. 5. 2005; Román Antala Staška, in Dialog regionów: jedność państwa, prywatność regionu (2005); Román Karla Ptáčníka, Studia moravica 3 (2005); Rok na vsi bratří Mrštíků, in Perla v hrubé kazajce (2005); Povídkový cyklus, in Stabilita a labilita žánrů (2005); Počátek Holečkova cyklu Naši, in Ruralismus, jeho kořeny a dědictví (2005); Hanácká legenda Otakara Bystřiny, in Otakar Bystřina a současná doba (2006); Povídka Terézy Novákové, in Žena v české a slovenské literatuře (2006); Tři noci Egona Hostovského, in Literatura určená k likvidaci 2 (2006); K poetice Bohuslava Reynka, in Setkání s druhým (2006); Dobrodružný román M. V. Kratochvíla, Ladění 2006, č. 3; Novela Viktora Dyka a hra s dyádou, in Homo ludens v literatuře (2006); Prozaický debut Josefa Uhra, in Bohemica litteraria 9 (2006); Dobročinný večírek Egona Hostovského, in Literatura určená k likvidaci 3 (2006); Básně v próze Vítězslava Nezvala, Ladění 2007, č. 2; Romány Jarmily Loukotkové, in Labyrint ženského literárního světa (2007); 30. srpen 1914 Fráni Šrámka, in Karel Poláček a obraz první světové války v české literatuře (2007); Rážovo Pokušení na konci léta, in Slavistični zapiski, serija literaturoznavstvo (2007); Hrobník Karla Sabiny, in Jeden jazyk naše heslo buď 4 – Český romantismus – jiskření a záblesky (2007); Historický román Královna Eliška Rejčka, in Krajina mého srdce (2007); Román Viktora Fischla, in Slovensko mimo Slovensko(2008); Česká próza prvního desetiletí 20. století z hlediska kompoziční poetiky, in Slavica litteraria 2008, č. 1; Tomečkův jesenický cyklus, in Ladění 2008, č. 3; Kam spějí děti Karla Klostermanna, in Návraty k dětství v české a slovenské literatuře (2008); Román Vladimíra Körnera, Severní Morava 95 (2009); Seifertův Vějíř Boženy Němcové, in Slavica Wratislaviensia (2009); Sabinův román Na poušti, in Jeden jazyk naše heslo buď 5 – Revolučnost a nerevolučnost v české povaze (2009); K románovému cyklu Josefa Holečka (Naši II), in V ráji realistickém (2009); Otčenáškova novela Romeo, Julie a tma, in Moje oči musely vidět… (2009); Nezvěstný Egona Hostovského, in Literatura určená k likvidaci 4 (2009); Topos domu v próze Romana Ráže, in Dům v české a polské literatuře – Dom w literaturze czeskiej i polskiej (2009); S lodí, jež dováží čaj a kávu, in Moře v české a polské literatuře – Morze w literaturze czeskiej i polskiej (2009); Román Julia Zeyera, in Julius Zeyer, lumírovský básník v duchovním dění Evropy (2009); Putování za švestkovou vůní, Ladění 2010, č. 1–2; K profilu Rážových próz, Češtinář 2010–2011, č. 1; Morana Karla Sabiny, in Jeden jazyk naše heslo buď 6 (2010); Cesta po kolenou (kolem roku 1989), in Středoevropský areál ve vnitřních souvislostech (2010); Dobrodružný román L. M. Pařízka, Ladění 2010, č. 4; Žena hašteřivá a zoufanlivý manžel, LF 2011, č. 1–2; Morfologie Škvoreckého Zbabělců, in Svět kreslený slovem (2011); Biografický román Zdeňka Pluhaře, in Literární historiografie a česko-slovenské vztahy (2011); Groteska Pavla Kohouta (2011); K poetice Fráni Šrámka, in Viator Pilsnensis neboli Plzeňský poutník (2012); Olomouc slovesná, Host 2012, č. 6.
Edice (výběr): Karel Matěj Čapek Chod: Durové motivy (1959); Viktor Dyk, Stanislav Kostka Neumann, bratří Čapkové, Korespondence z let 1905–1918 (s M. Blahynkou a S. Jarošovou; 1962); Josef Štefan Kubín: Růže pekelná (1965); Čtení o kompozici. Sborník studií o kompoziční výstavbě prozaického díla (1970).
Překlady (výběr): J. Pyszko: Puklá pečeť polibku (1998); Zygmunt Dmochowski: Chytat chvíli – Chwytać chwile (2011).

LITERATURA
Knižně: Architektura textu: Sborník k 80. narozeninám Františka Všetičky (2012).
Články, studie a příspěvky k jubilejím: D. Šajtar: Laudatio pro Františka Všetičku, Dokořán 2001, č. 18; L. Pavera: Literární vědec František Všetička oslavil své sedmdesátiny, MfD (příl. Střední Morava) 3. 5. 2002; L. Pavera: Sedmdesátiny Františka Všetičky, Alternativa plus 2002, č. 1–2; L. Pavera: František Všetička sedmdesátiletý, Vlastivědné listy Slezska a severní Moravy 2002, č. 2; P. Marek: Všetička jako člověk a autor, in Z paměti literární Olomouce (2004); V. Stanzel: Vzpomínka studentská, in Z paměti literární Olomouce 2 (2006).
Recenze: Václav Říha: -J. V.-, RP 26. 7. 1965; -M. B.- (M. Blahynka), KT 3, 1965, č. 30; S. Jareš, ZM 1965, č. 11 * Josef Štefan Kubín: -E. Š.- (E. Šimunková), NK 1980, č. 20; -h- (Z. Heřman), ZM 1980, č. 9; J. Poláček, Rt 10. 7. 1980; -v- (V. Vodák), LD 3. 7. 1980; -os-, Pochodeň 5. 8. 1980; S. Urbanová, Ostravský kulturní měsíčník 6, 1981; O. Sirovátka, Národopisné aktuality (1982); V. Žemberová, Slovenská literatúra 1982, č. 2 * Kompoziciána: J. Melicher, NK 1987, č. 18; M. Kapinus, Rt 19. 5. 1987; V. Kostřica, Nové slovo 1987, č. 35; J. Špaček, Romboid 1987, č. 11; D. Žváček, KultM 1988, č. 4; I. Sulík, Slovenské pohľady 1988, č. 5; A. Macurová, ČJL 1987–1988, č. 4; Z. Niedziela, Pamiętnik Slowiański 38–39, 1988–1989 * Čtyři hlasy: -p- (M. Písková), Kdy, kde, co v Olomouci, říjen 1989; M. Blahynka, KultM 1989, č. 10; F. Valouch, Tvorba 1989, č. 45; J. Svoboda, Kmen 1989, č. 48; M. Kapinus, Rt 2. 12. 1989; M. Zelinský, Slovenské pohľady 1990, č. 3; Z. Zapletal, ZM 1990, č. 34 * Komenský básník: M. Kapinus, Slovácké noviny 1993, č. 26; D. Žváček, Hanácké noviny 17. 7. 1993; P. Kaiser, LitN 1993, č. 26; K. Komárek, Katolický týdeník (příl. Perspektivy) 1993, č. 26; M. Kapinus, Moravský demokratický deník Rt 17. 8. 1993; M. Trávníček, Proglas 1993, č. 5–6; Z. Šiška, ČJL 1993–1994, č. 3–4; P. Marek, Vlastivědný věstník moravský 1994, č. 1; A. Peutelschmiedová, Alternativa 1994–1995, č. 3; -AFi- (A. Fickerová), Brněnský večerník 8. 12. 1993 * Stavba prózy: M. Kapinus, SvSl 8. 10. 1993; I. Pospíšil, Rt 2. 11. 1993; P. Musil, Hanácké noviny 18. 11. 1993, též in Žurnál UP 1993, č. 7; V. Kostřica, LD 27. 12. 1993; -AFi- (A. Fickerová), Brněnský večerník 2. 2. 1994; -PH- (P. Hanuška), LitN 1994, č. 10; M. Trávníček, Proglas 1994, č. 2; D. Žváček, Tvar 1994, č. 9; -ap.-, NK 1994, č. 19; A. Peutelschmiedová, Hanácký kurýr 1994, č. 25; Z. Pechal, Opera slavica 4, 1994, č. 1; S. Pašteková, Romboid 1994, č. 7; Z. Šiška, Slavia 63, 1994, č. 2; L. Soldán, Alternativa nova 1995–1996, č. 1; N. Mlsová, Češtinář 1995–1996, č. 2; S. Rakús, Slovenská literatúra 1995, č. 6 * Jakub Arbes: P. Musil, Hanácké noviny 3. 5. 1993; -in- (I. Nermuťová), Puls (příl.) 3. 6. 1993; A. Haman, LitN 1993, č. 24; K. Komárek, LD 18. 6. 1993; B. Kolář, Učitelské noviny 1993, č. 26; M. Vojtíšková, Českolipské listy 26. 6. 1993; po (M. Pohorský), NK 1993, č. 25; M. Kapinus, Rt 21. 8. 1993; J. Schneider, Tvar 1993, č. 35–36; D. Čúzy, Romboid 1994, č. 2; D. Žváček, Hanácký kurýr 1994, č. 32; M. Šokarts (M. Strakoš), Moravský den 16. 11. 1994; A. Měšťan, Slavia 1994, č. 3; P. Mk. (P. Marek), Český časopis historický 1994, č. 4; M. Janovský, Moravský den 31. 8. 1995; M. Mlčoch, Alternativa nova 1995–1996, č. 1; D. Vlašínová, Brněnský večerník 14. 9. 1995; A. Zachová, Češtinář 1995–1996, č. 1 * Stavba básně: M. Trávníček, LD 14. 6. 1994; P. Musil, Hanácké noviny 27. 6. 1994; P. Marek, LidN (příl. Moravské listy) 19. 7. 1994; -plk- (P. Marek), Prostějovský týden 1994, č. 28; R. Czmero, Hanácký kurýr 1994, č. 35; D. Žváček, Tvar 1994, č. 17; A. Měšťan, Slavia 1994, č. 3; V. Řeřichová, ZM 1994, č. 3–4; D. Vlašínová, Naše Opavsko 1995, č. 18; P. Marek, Vlastivědný věstník moravský 1995, č. 2; L. Soldán, Alternativa nova 1995–1996, č. 1; H. Poláková, Jezik in slovstvo 40, 1994–1995, št. 6; L. Martinek, Češtinář 1996–1997, č. 3 * Před branami Omegy: V. Macura, Tvar 1995, č. 14; A. Haman, NK 1995, č. 29; M. Trávníček, Alternativa nova 1995, č. 4; M. Součková, Romboid (Bratislava) 1996, č. 6 * Stavba dramatu: V. Kostřica, Denní Telegraf 6. 2. 1997; H. Marešová, Hanácké noviny 12. 4. 1997; D. Žváček, Tvar 1997, č. 7; L. Pavera, Alternativa nova 1996–1997, č. 10 * Vnitřní vitráže: H. Marešová, Hanácké noviny 2. 1. 1997; M. Kapinus, Slovácké noviny 1997, č. 1; V. Lichý, Moravskoslezský den 29. 1. 1997, č. 24; -ac- (A. Crha), Brněnský večerník 13. 3. 1997; P. Hanuška, Tvar 1997, č. 7; P. Marek, Prostějovský týden 1997, č. 13; L. Pavera, Alternativa nova 1996–1997, č. 9; M. Trávníček, Texty, jaro 1997, č. 5; A. Haman, LitN 1997, č. 27; B. Kubešová, Český dialog 1997, č. 5; M. Zouharová, ČJL 1996–1997, č. 9–10; M. Trávníček, Proglas (příl. Literární příloha) 1997, č. 4; R. Sobotka, Svoboda 15. 10. 1997; E. Rosner, Alternativa nova 1997–1998, č. 2; AF (Al. Fetters), Náš čas 1998, č. 8; K. Komárek, Aluze 1998, č. 1; A. Crha, Brněnský den 9. 6. 1997 * Podoby prózy: B. Kolář, Hanácké noviny 26. 3. 1998; -sb- (R. Sobotka), Svoboda 4. 4. 1998; M. Kapinus, Slovácké noviny 22. 4. 1998; P. Marek, Prostějovský týden 1998, č. 16; M. Kapinus, Rt 29. 5. 1998; -šp- (Š. Prachařová), Orlické noviny 24. 6. 1998; A. Crha, Brněnský den 26. 6. 1998; P. Musil, MfD (příl. Střední Morava) 1. 7. 1998; Š. Prachařová, Rychnovský zpravodaj 1998, č. 7–8; -lkl- (L. Klukanová), Jihlavské listy 22. 9. 1998; Š. Vlašín, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 11. 9. 1998; M. Trávníček, Texty, jaro 1998, č. 9; J. Poláček, Ladění 1998, č. 3; J. Melicher, Literárny týždenník 1999, č. 7; V. Stanzel, Host (příl. Recenzní příloha) 1999, č. 3; B. Kubešová, Zpravodaj, časopis Čechů a Slováků ve Švýcarsku 1999, č. 1; I. Harák, ČJL 1999–2000, č. 1–2; -P. A.- (P. Andruška), Slovenské pohľady 1999, č. 2; L. Pavera, ČL 2000, č. 1; A. Haman, NK 1998, č. 16 * Dílna bratří Čapků: J. Brabec, Knihovnička LitN 1999, č. 33; A. Haman, LidN 19. 8. 1999; B. Kolář, Svoboda (příl. Středomoravský deník) 28. 9. 1999; Š. Vlašín, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 12. 11. 1999; J. Poláček, Rt 16. 11. 1999; -ek-, -jp-, Ladění 1999, č. 4; Z. Rédey, Rak 1999, č. 6; P. Marek, Prostějovský týden 2000, č. 1; M. Kapinus, Slovácké noviny 2000, č. 2; -sb- (R. Sobotka), Spektrum Rožnovska 1999, č. 16; P. Marek, Vlastivědný věstník moravský 2000, č. 2; B. Kubešová, Zpravodaj, časopis Čechů a Slováků ve Švýcarsku 1999, č. 11; F. Černý, Zprávy Společnosti bratří Čapků, prosinec 2000, č. 59; W. Sikora, Głos Ludu 12. 4. 2001; A. Zachová, Češtinář 2000–2001, č. 3; E. Dąbrowska, Stylistyka (Opole) (2000); J. Melicher, Romboid 1999, č. 10; D. Vlašínová, Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, řada literárněvědná (2001); M. Trávníček, Alternativa plus 1999–2001, č. 3–4; A. Gawarecka, Slavia Occidentalis (2000); M. Hronek, Hanácký a středomoravský den 23. 9. 1999 * Dílna Miroslava Horníčka: B. Kolář, Svoboda (příl. Středomoravský deník) 24. 11. 1999; B. Kolář, Hanácký a středomoravský den 1. 12. 1999, též in Olomoucký den; L. Pavera, MfD (příl. Střední Morava) 29. 1. 2000; Š. Modrý, Rychnovský zpravodaj 2000, č. 2; P. Marek, Prostějovský týden 2000, č. 9; Š. Vlašín, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 10. 3. 2000; M. Kapinus, Slovácké noviny 2000, č. 14; R. Sobotka, Svoboda 12. 4. 2000; D. Kroča, Host (příl. Recenzní příloha) 2000, č. 4; J. Kerbr, NK 2000, č. 16; B. Kubešová, Zpravodaj, časopis Čechů a Slováků ve Švýcarsku 2000, č. 7–8; L. Lederbuchová, ČL 2000, č. 5; J. Poláček, Duha 2000, č. 4; D. Inštitorisová, Javisko 2001, č. 3; A. Štěrbová, Alternativa plus 1999–2001, č. 3–4 * Tektonika textu: L. Pavera, MfD (příl. Severní Morava a Slezsko) 29. 5. 2001, též in MfD (příl. Střední Morava) 29. 6. 2001; B. Kolář, Olomoucký týden 2001, č. 22; -lp- (L. Pavera), LidN 11. 7. 2001; Š. Vlašín, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 24. 8. 2001; J. Frýzek, Orlické noviny 10. 8. 2001, též in Rychnovský zpravodaj 2001, č. 9; J. Poláček, ČL 2001, č. 5; E. Gilk, Tvar 2001, č. 21; D. Kroča, Host 2002 (příloha), č. 3; L. Šebela, Prostějovský týden 2002, č. 22; K. Komárek, Alternativa plus 2002, č. 1–2; L. Štěpán, Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity 51, řada Slavica litteraria (2002); I. Pospíšil, Kam v Brně (příl. Kam) 2002, č. 7–8; I. Pospíšil, in Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, řada literárněvědná (2002); B. Bakuła, Slavia Occidentalis 59 (2002); I. Pospíšil, Stil 2003, č. 2 * Daleký dům: M. Sígl, Týdeník Mělnicko 2001, č. 32; rem (M. Reissner), Zemské noviny (příl.) 17. 7. 2001; J. Poláček, LidN 16. 10. 2001; L. Pavera, MfD 31. 10. 2001 (příl. Kraj Moravskoslezský; E. Kováčiková, Kultúrny život 2001, č. 50; B. Kolář, Olomoucké listy 2002, č. 19; Š. Vlašín, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 22. 3. 2002; L. Šebela, Prostějovský týden 2002, č. 15; M. Trávníček, Alternativa plus 2002, č. 1–2; B. Jirásek, Plž 2002, č. 1; V. Stanzel, Host (příl. Recenzní příloha) 2002, č. 9; -Basil- (L. Soldán), Kam v Brně (příl. Kam) 2002, č. 12; M. Walczak, Bohemistyka (Wałbrzych) 2002, nr. 4; -zr-, Haló noviny 18. 8. 2001 * Olomouc literární: B. Kolář, Olomoucké listy 2002, č. 20; L. Šebela, Prostějovský týden 2002, č. 22; L. Pavera, MfD (příl. Střední Morava) 10. 6. 2002; J. Poláček, LidN 14. 8. 2002; I. Pospíšil, Host (příl. Receznzní příloha) 2002; E. J. Havlíček, Pro domo sua 2002, č. 6; J. Svoboda, Alternativa plus 2002, č. 3–4; L. Štěpán, Slavica litteraria 2003 * Lexikon literárních pojmů: B. Kolář, Olomoucké listy 2002, č. 47; K. Komárek, MfD (příl. Střední Morava) 11. 12. 2002; J. Poláček, LidN 13. 2. 2003, č. 37; I. Augustin, Noviny Slezské univerzity (Opava) 2003, č. 2–3; -ian-, Moravskoslezský deník (příl. Opavský a hlučínský Region) 11. 2. 2003; L. Šebela, Prostějovský týden 2003, č. 25; J. Balhar, Naše řeč 2003, č. 1; P. Hrtánek, Tvar 2003, č. 10; I. Kolářová, Bohemistyka 3, 2003, č. 1; D. Kroča, Host 2003 (příl. Recenzní příloha), č. 7; J. Toman, Ladění 2003, č. 2; J. Hrabal, Tvar 2003, č. 17; V. Žemberová, Alternativa plus 2003, č. 3–4; L. Lederbuchová, ČJL 2004–2005, č. 1; I. Pospíšil, Opera slavica 2003, č. 3; A. Jedličková, ČL 2004, č. 5; I. Pospíšil, Stil 2003, č. 2; B. Bogołębska, Bohemistyka 2003, č. 2 * Kroky Kalliopé: L. Šebela, Prostějovský týden 2003, č. 41; -jp- (J. Poláček), LidN 9. 10. 2003; F. Valouch, Alternativa plus 7, 2003, č. 3–4; též in F. Valouch, Čas v poezii, poezie v čase (2005); -po- (J. Poláček), Ladění 2003, č. 3; Z. Bařinková, Olomoucký den 13. 2. 2004; V. Stanzel, Host 2004, č. 6; K. Komárek, Tvar 2004, č. 13; H. Veličková, Krok 2004, č. 2; L. Štěpán, Slavica litteraria 7 (2004); I. Kolářová, Stylistyka (Opole) (2004); P. Hora, Aluze 2005, č. 2; I. Pospíšil, Stil 2003, č. 2 * Možnosti Meleté: Z. Bařinková, Olomoucký den 15. 6. 2005; B. Kolář, MfD (příl. Střední Morava) 23. 6. 2005; L. Šebela, Prostějovský týden 2005, č. 36; J. Poláček, Rt 31. 8. 2005, též in Olomoucký den 5. 9. 2005; P. Hora, Tvar 2005, č. 16; I. Kolářová, Stylistyka 15 (Opole) (2006); M. Fránek, LitN 2006, č. 46; D. Kroča, Host 2006, č. 10; L. Štěpán, Slavica litteraria (2006); J. Bílek, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 19. 8. 2005 * 57 plus 5 haiku: P. Hrbáč, Weles 2006, č. 27–28 * Morava a Slezsko literární: H. Bartková, Prostějovský týden 2010, č. 6; B. Kolář, Krok 2010, č. 1; Z. Bařinková, Akord 2009–2010, č. 7; P. Hora, Tvar 2010, č. 18; D. Kroča, Komenský 2010–2011, č. 1; J. Poláček, Duha 2010, č. 3–4; V. Stanzel, Střední Morava 2011, č. 31; -bé em- (B. Matyáš), Zvuk, jaro–léto 2011; B. Hoffmann, ČJL 2011–2012, č. 4 * Garance grotesknosti: B. Kolář, Krok 2010, č. 4; Z. Bařinková, Akord 2011; K. Komárek, Tvar 2011, č. 6; J. Poláček, Průhledy 2011, č. 1; I. Kolářová, Stylistyka 20 (Opole) (2011) * Ariadnino Arkanum: M. Bátorová, Slovenské pohľady 2012, č. 6 * Rakousko literární: B. Kolář, Krok 2011, č. 2; J. Poláček, LitN 28. 7. 2011; V. Stanzel, Host 2011, č. 7; Z. Bařinková, Akord 2011, č. 5 * Léta legionů: F. Cinger, Právo 7. 1. 2013; E. Gilk, Tvar 2013, č. 6; V. Stanzel, Host 2013, č. 6.
Rozhovory: F. Kobza, Kulturní měsíčník 1987, č. 2; -FK- (F. Kobza), KultM 1989, č. 3; F. Kobza, KultM 1990, č. 2; B. Kolář, Hanácké noviny 26. 1. 1995; B. Kolář, Hanácké noviny 3. 6. 1995; B. Kolář, Hanácké noviny 12. 10. 1995; B. Kolář, Hanácké noviny 26. 11. 1996; B. Kolář, Hanácké noviny 23. 1. 1997.

UKÁZKY Z OHLASŮ
Ani k Arbesovi nepřistupuje Všetička jinak – i tentokrát se zabývá kompozicí jednotlivých textů: co opus, to jedna kapitola. Autor je řadí prostě chronologicky, výběrem snad sleduje jistou žánrovou reprezentativnost (vedle rozborů romanet analyzuje také Arbesovy romány, povídku Moderní Magdaléna, drama Rodinné drama a také soudničky), nicméně o kritériích svého výběru žádnou informaci nepodává. Očekává-li čtenář (jak implikuje chronologické řazení), že autor bude chtít postihnout vývoj Arbesovy poetiky od raných textů po práce zralé, bude zklamán. Analýzy jednotlivých Arbesových textů jsou prováděny izolovaně a Pokus o závěr nepřináší o mnoho více než souhrn dílčích poznatků, konstatování, že ten a ten jev se vyskytuje u Arbesa tam a tam. Problematické jsou rovněž některé závěry o funkci jednotlivých jevů: Všetička má sklon si funkce a významu zaregistrovaných kompozičních významů buď vůbec nevšímat, nebo jejich význam nivelizovat. Je to dáno snad i tím, že jeho metoda je jednak příliš deskriptivní a pojmová síť (explicitně je prezentována v jeho Kompoziciáně) je nadto nedostatečná. Ruský formalismus byl jistě nesmírně podnětnou metodologií, ale po více než šedesáti letech je teoretický instrumentář pro analýzu prózy přece jen poněkud propracovanější, jemnější.
J. Schneider: Otazníky nad charakterem Jakuba Arbesa, Tvar 1993, č. 35–36, s. 21.

Román začíná v roce 1900, kdy na Arbese v listopadovém čísle Besed Času nevybíravě zaútočil kritik podepsaný Gamma – Gustav Jaroš (nedůvěřivý Tomáš mezi čtenáři si může tento text snadno v knihovně nalistovat). Všetička tuto událost literárního života přijal jako ústřední bod, ze kterého rozbíhá své vyprávění a rekapituluje zpětně dosavadní úhelné momenty Arbesova života. Kompozičně tak Všetičkův životopisný román stále pulzuje mezi časovou rovinou přítomnosti (listopad 1900 až duben 1914, přičemž obě ta data se u něj opticky velmi sbližují, jako by rámcovala dlouhé Arbesovo umírání, nekonečně dlouhé loučení se životem). Kompoziční záměr Všetičkova životopisného románu si tak podřizuje i rytmus závěru Arbesova života, ba přímo anuluje posledních jeho patnáct let, když je mění jen v prostor meditace, hořkého účtování s protivníky a vzpomínek. Fikce tu má sice ještě jiné, nápadnější prostředky (vyprávěním prostupuje několik symbolických motivů – záhadná figura tajemného vozataje, pták Fénix, modrý motýl Morphoachilaena, jelínek), ale většinou se musí spokojit s nenápadným posunutím životopisného faktu (Máchovo písmo, jehož tajemství Arbes odhalil, je u Všetičky vztaženo k šifrám řecké abecedy značkujícím Arbesovy životní protipóly). Všetička zamýšlel vytvořit beletristický text, napsat román, ale současně neměl chuť vzdát se ambicí literárněvědných a vlastně i osvětových: chtěl podat zevrubnou Arbesovu biografii. Uplatnění obou těchto záměrů najednou vyžaduje určitý problematický kompromis, volá po všestranně poučeném vypravěči plnokrevně epickém, ale současně i po vypravěči poučujícím, vypravěči, který je průvodcem po prostorách vlastního románu. […] To je obecný problém, se kterým musí prostě žánr životopisného románu počítat: buď autor vsadí na plastický obraz, na autonomní vyprávění, pro které konkrétní osud konkrétní historické postavy bude spíše záminkou a dobové reálie historické, kulturní a sociální jen rekvizitárnou pro hru ve stylu retro, nebo se pustí současně i do výkladu, objasňování příčin, komentářů a poznámek, které pak musí nápadně nenápadně včleňovat do textu.
V. Macura: Životopisný román s kompozicí (a s nostalgií), Tvar 1995, č. 14, s. 22.

Všetička ale v souladu se svým oblíbeným interpretačním zaměřením dal přednost rozboru kompoziční výstavby Rážových próz a prezentaci vybraných kompozičních postupů. Tím se dá jistě dokázat spisovatelova dovednost, ale podle mého názoru při tom přijde zkrátka celkový smysl uměleckého textu; a právě jeho vystižení nebo aspoň přiblížení bychom v literárněvědné monografii čekali. Všetičkovy analýzy numerického principu, osudového prostoru nebo syžetového rytmu jsou jistě seriózní a pravdivé, ale o širším významu probíraných próz nám řeknou asi stejně, jako by nám o hudební skladbě prozradil pouhý rozbor jejich harmonizace a instrumentace. Navíc se domnívám, že některá Všetičkova zjištění se smyslem Rážových textů souvisí jenom velmi volně.
K. Komárek: Grotesknost totality i svobody, Tvar 2011, č. 6, s. 22.

Přiznám se, že jsem do Všetičkovy perfektní knihy Ráže nečetl, ale nikoliv záměrně – prostě to tak vyšlo. Až jeho kniha mě k Rážovi připoutala a nelituji toho. Je to charakterní muž znalý svého řemesla, jenž nic nepředstírá: to je ta partie, která Všetičku asi přilákala, cit pro tvar, experiment (pokusnictví, jak říká Všetička, a autora vyzývá: jen houšť a větší kapky), na jeho prózách si mohl Všetička se svou kompoziční poetikou vyhrát.
I. Pospíšil: Pocta Františku Všetičkovi, Proudy 2012, č. 1, týž in L. Pavera – I. Pospíšil (eds.): Architektura textu: Sborník k 80. narozeninám Františka Všetičky (2012), s. 137.

Autor nevyužil ani potenciální významové hry, kterou mu nabízel na první pohled nezvyklý název. Legion je tradiční starořímské označení narážející – jak také jinak – na Langerovo působení v československých dobrovolnických jednotkách. Jediný, kdo tohoto knižního výrazu použije, a to v ironickém slova smyslu a ve zcela jiném kontextu, je Jaroslav Hašek, když komentuje porážku své Strany mírného pokroku v mezích zákona po volbách v červnu 1911. Anaforicky znějící název tedy představuje pouhou ornamentální dekoraci, jež s příběhem samotným souvisí pramálo. Při bližším ohledání Všetičkových vědeckých prací z posledních let zjistíme, že jde doslova o autorovu manýru, což dokládají tituly Podoby prózy, Tektonika textu, Kroky Kalliopé, Možnosti Meleté, Garance grotesknosti, Ariadnino arkanum. Je-li životopisný román v příslušných příručkách charakterizován jako žánr na pomezí beletrie a literatury faktu, mám za to, že Všetičkova próza má příliš blízko k druhému pólu. S výjimkou nečetných pasáží konstruujících potenciální inspiraci několika Langerových děl v ní mnoho uměleckých hodnot nenajdeme.
E. Gilk: Životopisný román – Qui bono? Tvar 2013, č. 6, s. 20.

Čtenáři teoreticky vyzbrojenému předchozím studiem (či paralelní četbou) Všetičkových odborných knih se otevírá pole pro takřka detektivní zkoumání textu a odhadování zákonitostí jeho výstavby, která se mimo jiné vyznačuje symetrií danou užitím středové kapitoly a rozvržením motivů – například matčina ušní choroba se objeví ve třetí kapitole od začátku a při vzpomínce na matku ve třetí kapitole od konce, obdobně je ve třinácté kapitole líčena Františkova návštěva italského Assisi, hlavní postavou reflektovaná opět třináct kapitol od konce. Intuitivní a snové scény, postava rezonéra, digresivní kapitoly, signifikantní čas, barevná symbolika, to vše ukazuje, že v knize vládne pevná autorská ruka a až konstruktérský um.
V. Stanzel: Langerovská anabáze, Host 2013, č. 6, s. 75.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 12. 7. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 12. 7. 2014 (js)

Eduard ZACHA

Napsat komentář

* 17. 6. 1951, Krnov
† 28. 6. 2012, Krnov

Zdroj: Archiv Marty Zachové

Narodil se v roce 1951 v Krnově. Po dokončení tamního gymnázia absolvoval dvouletou knihovnickou nástavbu v Brně. V roce 1970 začal studovat sociologii na FF UP, ale kvůli zrušení katedry sociologie musel přestoupit na obor teorie kultury, který absolvoval roku 1975. Nastoupil jako správce muzea v Litovli, ale toto místo byl nucen z politických důvodů po dvou letech opustit. Poté pracoval jako zedník, zásobovač ve stavebnictví, později jako personalista v olomouckých Dopravních stavbách a vychovatel. Po roce 1989 pracoval jako novinář (v Hanáckých listech a Velehradu) a probační úředník.

Verše psal již během svých středoškolských studií; první prózu napsal v souvislosti se smrtí svého dědečka – legionáře (více viz Autor o sobě a snech, in E. Zacha: O skryté Slávě a jiné texty, s. 176). Během brněnských studií se spřátelil s básníkem Petrem Mikešem a po příchodu do Olomouce také s básníkem a výtvarníkem Rostislavem Valuškem. „Olomoučtí tři králové“ (jak tyto tři autory nazval Jiří Kuběna: více viz J. Kuběna: Olomoučtí tři králové, Proglas 1990, č. 4) byli předními osobnostmi olomouckého samizdatu. Vydávali v počtu několika kusů díla vlastní i překlady; byli neodmyslitelnou součástí tzv. Setkání přátel (z nichž např. vzešla edice Texty přátel, Šlépěje v okně ad.).

Zacha v samizdatu vydal několik svých próz (Cvilín; Dva sny o chudobě a skryté slávě; Dopis příteli; Jizva – Svatý Šebestián; Tři sny), z nichž některé také zařadil do souboru O skryté Slávě (sny). Soubor, obsahující dvanáct próz-básní-snů, které byly napsány v letech 1971–1980, dostal podobu takřka bibliofilského vydání – graficky ho upravil Rostislav Valušek, náklad čítal sto číslovaných výtisků, přičemž prvních padesát bylo signovaných. Autor i jeho přátelé takto vědomě navázali na tradici knih vydávaných Josefem Florianem ve Staré Říši, které představovaly artefakty samy o sobě. Na volných nečíslovaných listech se rozevírá vnitřní autorův svět, který je těsně spjat s katolickou vírou, ale zároveň jeho „vize“ po dočtení (i při odhlédnutí od data vzniku jednotlivých textů) celého souboru působí sevřeným dojmem; mají jakousi vnitřní spojitost, kterou napovídá název; nejedná se totiž o surrealisticky laděná pásma a „prosté“ záznamy snů. Jednotící princip v těchto textech tkví v obratu k sobě samému a k poznání, že teprve skrze reflexi sebe samého je člověk schopen naleznout Boha (více viz P. Cekota: Řád slova a ducha, Tvar 1994, č. 13). Texty nejsou rozsáhlé, neplýtvá se v nich slovy, většinou neprvoplánové pointy fungují jako shrnutí v podobě otázky či konstatování, které však i přes svou nejistotu nad věcmi lidskými i nadpozemskými skrývá víru v člověka. A ten i přes veškeré sebetěžší zkoušky je schopen chovat naději a nalézat onu „skrytou Slávu“. Sny jsou nenásilně protkány odkazy k Bibli, a jak tomu u snů bývá, nelze je jednoznačně pojmenovat a interpretovat; jsou v nich pocity úzkosti i strachu, zářivá barevnost, místy až apokalypticky působící obrazy jsou vystřídány vzpomínkou či konkrétním každodenním prostorem. Právě u těch snů, kde převažuje vážnost sdělení, nejistota k člověku je střídána jistotou skrytou v Bohu, můžeme vypozorovat inspiraci např. dílem Jakuba Demla a Jana Čepa. V Zachově knižním debutu bychom mohli nalézt též podobnosti se sny Zbyňka Hejdy ze sbírky Lady Felthamová; příbuzné jsou si tyto knihy vedle zvolené formy „záznamů“ především nejistotou, nedůvěrou v sebe samého a ve viděné i „prožíváním“ snové skutečnosti; Zachovy sny ovšem v sobě skrývají především útěchu a naději tam, kde u Hejdy převažuje zmar nebo odhalené erotično. Posmrtně vydaný soubor Zachových próz O skryté Slávě a jiné texty obsahuje kromě nezměněných textů, otištěných v prvotině, také další – některé dosud vůbec nepublikované. Autor práci na výběru textů a koncepci svazku zahájil, ale bohužel ji nestačil dokončit. Edičně tak knihu připravil Rostislav Valušek a syn Eduard Zacha mladší. V knize, rozdělené na čtyři části, tvoří původní soubor O skryté Slávě úvodní část. Kniha obsahuje vedle dalších snů i drobné prózy a texty, které zůstávaly roztroušeny po nejrůznějších sbornících, samizdatových tiscích a v pozůstalosti autora a jeho přátel. V „nových“ textech není již tak určující křesťanská symbolika, autor v nich reflektuje originálním jazykem a vnímavě okolní svět, vlastní zážitky, momenty, společensko-politickou situaci atp. Obsahují také zasuté odkazy k Písmu, mystické náznaky, které zobrazovanému dodávají další, symbolický a univerzálnější rozměr. I když se často ocitáme na pomezí reality a snu, je autorovo vidění světa – někdy s ironickým ostnem – jasné a texty v sobě skrývají mnoho významů. Kultivované a úsporné texty často vycházejí z běžné situace, drobného detailu či postřehu, který třebaže nezřetelný, může být pro celek výpovědi stěžejní.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: O skryté Slávě (sny) (PP 1994); O skryté Slévě a jiné texty (PP 2013).
Díla otištěná časopisecky: Výběr z textů, Prostor Zlín 2000, č. 4/6; Pramen (sen), Host 2007, č. 3.
Příspěvky ve sbornících: Hosté na svatbě nebes a země: Sborník k šedesátinám Jiřího Kuběny (1996); Tvář v krvi: V zrcadle pozůstalosti, rodiny, přátel, hrobu (1996).
Články a studie: Budete jako mnichové opisovat a zase opisovat a tak dál, Scriptum 1995, č. 17/18, (přetisk ze smz. sborníku Setkání přátel: Otázky a odpovědi, Enato 11, 1989); Vydavatelská poznámka, in Jiří Vícha: Krajina milost (1991); Slovo o Janu Čepovi, Proglas 1990, č. 2.
Edice: Kurs Josefa Floriana (s Petrem Mikešem; smz. 1978, 1992); Jiří Vícha: Krajina Milost (1991).

LITERATURA

Studie a články: R. Valušek (ed.): Autoři čtvrtého čísla sborníku Bítov, in Bítov (1992), sv. 4; J. Kuběna: Olomoučtí tři králové, Proglas 1990, č. 4; V. Šibrava: Jenom sny?, NK 25. 5. 1994; P. Petr: Prostor Zlín 2000, č. 4/6; P. Hanuška: Hlasy v řídnoucí mlze, in Vertikální nostalgie (2002).
Recenze: O skryté Slávě: M. Putna, Souvislosti 1994, č. 2; P. Šaradín, LitN 9. 6. 1994; J. Hájková, Denní telegraf (příl. Příloha denního telegrafu) 14. 5. 1994; P. Cekota, Tvar 1994, č. 13; M. Exner, Český deník 14. 6. 1994; K. Kříčková, LitN 13. 10. 1994; P. Čichoň, Host 1994, č. 3; J. Šícha, Labyrint 1994, č. 8; M. Jeřábek, Brněnský večerník 18. 7. 1994; Z. Mitáček, Jihovýchodní pošta 1994, letní č. * Kurs Josefa Floriana: V. Novotný, MfD 23. 7. 1993; K. Komárek, Katolický týdeník 1993, č. 51/52.
Rozhovory: P. Petr, Box 1996, č. 6.
Nekrology: J. Dadák, Host 2012, č. 7.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Soubor dvanácti próz obsahuje záznamy autorových snů, z nichž každý nabývá podoby (jak už to u snů bývá) tematicky sevřeného a tvarově vybroušeného obrazu či spíše reliéfu. Vyniknout v plném světle každému z nich umožňuje precizní grafická úprava téměř bibliofilského tisku. Motiv snu samozřejmě evokuje především literárněhistorické souvislosti jakožto cenný zdroj inspirace či celé zákonitosti umělecké tvorby: od romantismu a K. H. Máchy přes symbolismus, dekadenci, spiritualismus až k surrealismu. Mnohotvárnost snových postupů v literatuře by si vyžádala samostatnou studii: sen jako vize, iluze, proroctví a zjevení (zvláště apokalyptické), útočiště, symbol, psychoanalytický nástroj, objektivní zákon… Z takové přehlídky nejvíce se naskýtá ke srovnání Jakub Deml v linii tvorby započaté Hradem smrti. Tajemství snu neponechává však Eduard Zacha význam a smysl čistě básnický, ale cítí i nutnost zařadit je do konkrétní metafyzické spojitosti. Proto je přes autenticitu a specifický existenciální prožitek každého z dvanácti snů mezi nimi jednotící princip a východisko – Skrytá Sláva. Tedy Tajemství, které není samoúčelem surrealistické změti ani odpoutaným panteistickým symbolem, ale přesným duchovním pojmem věčné blaženosti, Božího království, předmětem křesťanské Naděje. […] Fenomén moravské katolické tradice je nám tímto dílem zpřístupněn v plné síle uměleckého tvaru, v básnickém slově, které není než zástupným symbolem odkazujícím ke svému původu a Vtělení.
P. Cekota: Řád slova a ducha, Tvar 1994, č. 13, s. 22.

O autenticitě a nestylisovanosti jím zaznamenávaných snů nemůže být pochyb: třebas tradice je v nich víc než zřejmá. V jistém smyslu představují až jakýsi zrcadlový obraz Demlova Mého očistce […]. A i když podoba s Demlem se může zdát zavádějící až do těch figur (kdo by např. nevzpomněl při Zachově Mědvědu Demlova Bílého Medvěda), je to jen proto, že oba čerpají z téže bezedné studnice, v níž se napořád propast pozdravuje s propastí. Zacha je však bezvýhradně svůj – a přes všechnu zemanskou urozenost svého jazyka je – na rozdíl od Demla, který je vždy velký Umělec – jen pokorný a prostý až do jakési jitřní nenápadnosti a jasnozřivosti – řekli bychom čepovské. V naprostém kontrastu proti Demlovi, jenž nikdy neodolá svodům mučednické exhibice, pak Zacha zakrývá vždy svou tvář, v důsledném stínu ponechává svou osobnost: a jen tato jeho Anonymita je mu zárukou, že slouží Bohu (a ne Tělu, Světu, Ďáblu – ), a ne své slávě, i když i nad tou se pokorně zděsí, je-li mu příležitostně zjevena svědkem Apokalypsy, spoluostrovanem téhož Pathmu (tak hned ve vstupní próze Orel): „Kdo jsi, nebo spíše čeho se od tebe žádá, když ochránce máš tak silného a rodu vznešeného?“
J. Kuběna: Strážné sny Eduarda Zachy, in E. Zacha: O skryté Slávě 1994, nepaginováno.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Zkrácená verze později publikovaného Slova o Janu Čepovi prosloveného na olomouckém Setkání přátel dne 13. 1. 1989
Slovníkové heslo, mapující další osobnosti a aktivity, spojené se samizdatovou edicí Texty přátel
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 12. 7. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 12. 7. 2014 (js)

Miroslav KAPINUS

Napsat komentář

* 31. 12. 1931, Blížkovice u Moravských Budějovic

Ze septimy moravskobudějovického gymnázia přešel na tehdy právě založené pedagogické gymnázium v Jihlavě, po maturitě požádal o umístění na Moravské Slovácko.
Působil jako učitel na několika základních školách na Uherskohradišťsku (Bánov, Vlčnov, Strání). Poslední jmenovaná obec je významná nejen pro tamní Kapinusovo profesní působení (založil zde i literární kroužek, který se stal několikrát vítězem celonárodní soutěže dětské literární tvorby), ale Strání je často vzpomínáno i v jeho básních. Stál u zrodu Divadla poezie v Uherském Brodě v 50. letech, které bylo prvním souborem toho typu v republice a jehož členy byli studenti středních škol, úzce spolupracoval taktéž s divadelními soubory ve Vlčnově a ve Strání-Květné. Ve druhé polovině 70. let studoval dálkově na PdF UP. Zde ho vyučoval František Všetička, s nímž Kapinuse dodnes pojí blízké přátelství. Kapinus se již při studiích hluboce zajímal o francouzskou poezii a později se stal i překladatelem děl J. Cocteaua, L. Aragona, Saint-Pol-Rouxe, R. Desnose.

Psal fejetony do Slováckých novin, Rovnosti, Mladé fronty Dnes, Učitelských novin ad., přispíval taktéž do Literárního měsíčníku, Alternativy novy, Malovaného kraje, Tvorby, Kulturního rozvoje, jeho díla zazněla i na rozhlasových vlnách: povídka Poslední noc Jana Amose či povídka o Felixi Kadlinském Slavíček z Moravy (obě na Čs. rozhlase Brno v roce 1992), druhá jmenovaná povídka vycházela i na pokračování ve Slováckých novinách (1998). Kapinus je nositelem Ceny Učitelských novin za rok 1987, byl třikrát nejúspěšnějším autorem nakladatelství Alisa, je autorem vítězné básně v soutěži o Cenu Kantrix Kingové, získal třikrát Cenu královny Alisy, dvakrát Cenu Benjamina Kinga i ocenění na mezinárodní literární soutěži v polském Strumienni (2005).

Kapinusova tvorba je pozoruhodně jednotná – lyrický subjekt se toulá krajinou, je okouzlen přírodou, vnímá přírodní krásy v každém sebenepatrnějším detailu a v každé sebemenší proměně dané roční či denní dobou, vyslovuje svou úctu k zemi a k moravské kulturní tradici, lásku k domovu, vrací se do dětství – setkáváme se často s motivem paměti, dávna, vzpomínek a obecně času. Tímto naladěním, včetně tematizace ticha i obliby čtyřveršové formy, je autor blízký Janu Skácelovi, v básnickém zachycení různých druhů květin pak zaznívá i ozvěna Jakuba Demla (či Roberta Desnose, jehož Kapinus překládal a jehož čtyřverší si zvolil jako motto svého výboru Rosou ozdobené ráno), v próze Chvála luk zveřejněné v časopise Obrys – Kmen (2001) nacházíme jako motto dvojverší Fráni Šrámka. Tematizace lásky a krásy ženského těla patří také k výrazným stálicím Kapinusovy poezie.

Svými verši doprovodil grafiky K. Holíka (Doma, 1992) či akty K. Beneše (Lásky dech, 1998, taktéž jako samostatný oddíl výboru Rosou ozdobené ráno, 2005).

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Doma (BB 1992); Moravské ticho (BB 1992); Poslední noc Jana Amose (P 1992); Slavíček z Moravy (P 1992, 1998); Večírek ve dvou s B. Smišovským (BB 1994); Korálky na stéble trávy (BB 1997); Lásky dech (BB 1998); Terezčiny oči (P 1992); Píseň země (BB 1999); Rok na Slovácku (BB 2000); Zrcadlení času (BB 2005); Chvály (TT 2006).
Výbory: Rosou ozdobené ráno (BB 2005).
Příspěvky ve sbornících: Uherský Ostroh poetický (1997); Na druhém břehu: Sborník členů Unie českých spisovatelů (2002); Současná poezie (2004); Vycházející hvězdy (2004); Milostná poezie (2004); Básníci třetího tisíciletí (2004); Současná poezie 2005 (2005).
Překlady: J. Cocteau: Hra v šachy (1992); R. Desnos: Zítra se bude mluvit řečí květin (2000).

LITERATURA

Studie a články: F. Všetička: Básník ze Strání, Alternativa nova 1996/1997, č. 5; F. Všetička: Zotvírán větrem do všech stran, in Z paměti literární Olomouce (2006); M. Červinka: Kniha brodského básníka skončila ve věži, Slovácký deník 7. 11. 2007, dostupné z: http://slovacky.denik.cz/zpravy_region/miroslav-kapinus-kniha-basni-2.html; L. Machala: Olomoucká polistopadová poezie, in Bohemica Olomucensia, Litteraria (2009); (poh): Básník Miroslav Kapinus slaví 80 let, Slovácký deník 4. 1. 2012, dostupné online: http://slovacky.denik.cz/tydenik_slovacko/basnik-miroslav-kapinus-slavi-let20120103.html.
Recenze: Doma: F. V., Miroslav Kapinus: Doma, Literární noviny 1993, č. 15; E. Horelová, Hold Moravě, Svobodné slovo 28. 9. 1994, též Svobodné slovo, Brno 5. 10. 1994 * Moravské ticho: L. Soldán, Básník jižní Moravy, Svobodné slovo, Brno 6. 4. 1993; R. Burián, Moravská poezie, Rovnost 22. 4. 1993; (jur), Tiše, ale slyšitelně: Brněnský večerník 10. 5. 1993; M. Trávníček, Verše ticha, luk a Strání, Lidová demokracie, Brno 6. 8. 1993 * Večírek ve dvou: M. Trávníček, Básně ticha a družné samoty, Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1994, č. 1/4 * Korálky na stéble trávy: F. Všetička, Čtyřverší Miroslava Kapinuse, Literární noviny 1998, č. 5; (nepodepsáno), Miroslav Kapinus: Navlékání korálků, Rozmarýn 1997, (podzim) * Rosou ozdobené ráno: A. Mikulášek, Kouzlo tradičnosti, Obrys – Kmen 2005, č. 39; M. Vašinová, Rosou ozdobené ráno, Malovaný kraj 2005, č. 5; F. Všetička, Miroslav Kapinus, Rosou ozdobené ráno, Akord 2010, č. 7.
Rozhovory: (nepodepsáno), Moravské ticho, Malovaný kraj 1993, č. 1.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Miroslav Kapinus si poněkud opožděně dodělával dálkově vysokou školu. Činil tak na olomoucké Pedagogické fakultě, kde jsem jej také poznal. Bylo to v druhé polovině sedmdesátých let, já byl učitel, on žák, byť byl o nějaký ten měsíc starší než já. Tehdy mi v jednom přiléhavějším okamžiku dal k přečtení svou rozsáhlejší báseň, vlastně poému, jež se ve své prvotní podobě jmenovala Paměť. Poému jsem si tehdy přečetl a připadala mi jako zjevení. Připomínala tvorbu Horovu třicátých let a podstatně se odlišovala od produkce normalizačních veršotepců.
F. Všetička: Zotvírán větrem do všech stran, in Z paměti literární Olomouce (2006), s. 333.

Kapinus patří k nehlučným básníkům, kterým se nejlépe naslouchá v tichu samoty s výhledem do hvězdné noci nebo do sluncem trýzněné zahrady. Mluví vlastním hlasem a dokáže přesvědčit o křehkém kouzlu starých věcí.
M. Trávníček: in M. Kapinus: Rosou ozdobené ráno, Napsali o autorovi (2005), [s. 100].

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 13. 4. 2014 (ich)

Bohumír KOLÁŘ

Napsat komentář

* 10. 11. 1932, Prostějov

Zdroj: Vladimír Janek

Dětství a mládí strávil v Prostějově, kde studoval v letech 1945–1950 na Reálném gymnáziu. Věnoval se skautingu a v roce 1947 se zúčastnil světového Jamoboree ve Francii. V roce 1950 přešel na nově založené Pedagogické gymnázium v Olomouci, kde následujícího roku maturoval. Poté učil na několika malotřídních školách na Šternbersku, v roce 1961 přešel jako učitel českého jazyka a dějepisu na školu ve Štěpánově a absolvoval příslušné studium na PdF UP. Od roku 1963 působil v Olomouci, nejdéle v ZŠ Olomouc–Nemilany. V letech 1971–1982 se o prázdninách věnoval vzdělávacím základnám pro učitele v Olomouci a v Praze. V roce 1983 se stal předsedou literární sekce VSMO. Po roce 1989 byl povolán na odbor školství, mládeže a tělovýchovy Okresního úřadu v Olomouci a po zřízení školského úřadu Olomouc v roce 1991 odešel do penze. Krátce působil i na přechodně zřízeném pracovišti MŠMT ČR v Olomouci.

Publikovat začal v roce 1978 v Učitelských novinách a v olomoucké Stráži lidu, přispíval taktéž do olomouckého Pulsu, prostějovské Stráže lidu, Nového Přerovska, do Školství a vědy, do Zpravodaje VSMO a do Střediska (Sborník VSMO), dále do Předškolní výchovy, Lidové demokracie, Hanáckých novin, Hanáckých kalendářů, do Svobody ad. Specializoval se zejména na kulturní zpravodajství, recenzní činnost a psaní fejetonů, glos a poznámek, publikoval rozhovory s významnými osobnostmi a zabýval se i vlastní literární tvorbou – je autorem velkého množství aforismů a básní, které postupně publikoval i knižně. Užíval různých pseudonymů, např. Přemysl Hanák, a v tisku jeho texty vycházely pod značkami Oflanec či Šťóchanec a pod zkratkami -bk-, -rř-, (AŘ), (kol), dále taktéž pod vlastním jménem či občas vinou redakcí chybně pod jménem Bohumil Kolář. Profesionálně se publicistice začal věnovat až po odchodu do penze.

Významná je zejména jeho činnost editorská – koncipoval výběrovou antologii Olomouc v literatuře 20. století (CD ROM, 1999) a autorsky se na ní podílel. Ve stejném duchu vytvářel s řadou spolupracovníků publikaci Slovanské gymnázium literární (2000), dále připravil k vydání shrnující almanach Literární sekce vlastivědné společnosti muzejní 1984–1998, almanachy Z paměti literární Olomouce 1 (2004), Z paměti literární Olomouce 2 (2006), Olomouc v české literatuře (2007), Haná v poezii (2008), Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc (2009), Almanach Literárního klubu Olomouc (2011), výbor z tvorby olomouckých autorů Olomoucké kašny (2001), výbory z děl a medailony básníků-výtvarníků Verše z Verše z [(2²)² + 2²] ateliérů (2010) ad. O Kolářově blízkém vztahu nejen k umění slovesnému, ale i výtvarnému svědčí několik dalších edičních počinů: připravil drobný tisk k výstavě Hudební motivy v české grafice (1983), katalog k výstavě Ladislava Jalůvky (1992), zpracoval pro Muzeum J. A. Komenského v Přerově básnickou tvorbu akademického malíře Vlastimila Kozáka a edičně připravil jeho Devět básní o krajině mého domova (1999). Podílel se taktéž na přípravě bibliofilie Město velebené veršem (1999), redigoval sborník Olomoucká haiku (2006), v němž jsou obsaženy i jeho vlastní verše, připravil bibliofilské tisky Černé umění a Olomouc (1999), Žena a láska v tvorbě olomouckých autorů (2000) a téhož roku Pour Féliciter (výbor vánočních a novoročních veršů, přání a myšlenek olomouckých autorů) a mnoho dalších. Napsal doslovy ke knihám Aloise Volkmana (K prahu domova, Stopy co doby tropí), Miloslava Holce (Stopy času) či Bohuslava Ignáce Červinky (Verše přátelům). Literární přátelé věnovali Kolářovi k 70. narozeninám jubilejní tisk Místo benefice s podtitulem Bohumíru Kolářovi od přátel (2002) a o pět let později jubilejní sborník k autorovým pětasedmdesátinám, jenž nesl název B. K. 75 (2007). Základní informace o autorově tvorbě jsou shrnuty ve dvou bibliografiích: Bohumír Kolář: Bibliografie 2002 (2002) a Bohumír Kolář: bibliografie: autorské a ediční projekty a počiny (2010).

První impuls ke Kolářově literární tvorbě přichází v 80. letech – povznesené komentování školní praxe se mu stává prostředkem k vymanění z třicet let trvajícího učitelského stereotypu. V letech 1992–1996 pak svými aforismy, tentokrát již na téma znepokojujících společenských jevů a událostí, přispíval do Hanáckých novin (značka Oflanec či Šťóchanec). Aforismy z obou období vyšly souborně pod názvem Myšlenky a aforismy psané za katedrou (2000). Autor je připravil a vydal na popud oddělení Regionální literatury a informační služby okresní knihovny Olomouc. V témže roce vydal Verše psané za katedrou, knižní soubor dřív porůznu publikovaných veršů. Tvorba aforistická u Koláře pokračuje až do současnosti, na první knihu navázalo za dvanáct let množství dalších titulů podobného ražení.

Ke Kolářově tvorbě aforistické je však nutno poznamenat, že v mnoha případech se kvůli obšírnému vyjadřování vlastně o aforismy nejedná. Autor přitom sklon k mnohomluvnosti nikterak nepotlačuje a v podstatě platí: čím pozdější Kolářova kniha, tím košatější výpovědi obsahuje. Zde je také možno najít důvod, proč z názvů Kolářových knih postupně mizí slovo „aforismy“ a je nahrazováno „myšlenkami“. Kolář jim dává podobu vázanou, avšak ani tak se mu pokaždé nedaří dosáhnout jasného, úderného a působivého sdělení.

Pozdní Kolářovy verše a texty tak kvalitativně převyšuje jeho tvorba z let osmdesátých, předkládaná s nadhledem, zkušeností i citlivým porozuměním: „Zrání / je čas rozdávání / sebe sama. / […]“ (Zrání), „Dětskýma rukama / se promění / i asfalt v zrcadlo. / […]“ (Sluníčko) či „[…] V té škole učí Ikarové, / kteří dokážou slepit / orlí perutě / i z malých nadějí.“ (Nemocniční škola, vše ze sbírky Verše psané za katedrou). Autorova volba volného verše poskytla prostor pro bohatší metaforiku a hru významů.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Myšlenky a aforismy psané za katedrou (TT 2000); Verše psané za katedrou (BB 2000); Sedm povídek napsaných za katedrou (PP 2001); Myšlenky a aforismy objevené později, ale snad ne pozdě… (TT 2001); Aforismy (Patáky proti skepsi) (TT 2003); Netuctové myšlenky balené po tuctech I. (TT 2006); Netuctové myšlenky balené po tuctech II. (TT 2007); Netuctové myšlenky balené po tuctech III. (TT 2007); Čerstvá kopa netuctových myšlenek (TT 2009); Netuctové myšlenky odtud a odjinud (TT 2009); Veletucet netuctových myšlenek od nás a od vedle (TT 2010); 4 kopy a 4 mandele netuctových myšlenek (TT 2011); Myšlenky namířené proti skepsi (TT 2011); Netuctové myšlenky z Česka (TT 2012); Netuctové myšlenky z dřívějška, některé přímo z včerejška (TT 2012); Půl tuctu půltuctů s půltuctem netuctových myšlenek 2012–2013 (b. d.) [2013].
Příspěvky ve sbornících: Město velebené veršem (Malý výbor básní o Olomouci) (1998); Verše, myšlenky a aforismy z konce století (Malý výbor z tvorby autorů spjatých s Olomoucí) (1999); Pour Féliciter (Malý výbor z veršů, přání a myšlenek) (2000); Žena a láska v tvorbě olomouckých autorů (Malý výbor veršů, myšlenek a aforismů) (2000); Slovanské gymnázium literární (antologie) (2000); Olomoucké hřbitovy a kolumbária (2001); Olomoucké kašny (Malý výbor z tvorby olomouckých autorů) (2001); Děti a dětství (Malý výbor z myšlenek a veršů) (2001); O.F.B. 2001: malý sborník dosud nepublikovaných básní, článků, projevů, dopisů a studií psaných k poctě O. F. Bablera (2001); Verše z cest (Myšlenky, verše a vzpomínky) (2002); Verše o Moravě (Malý výbor poezie) (2003); O Múze olomoucké a lidech kolem ní (2003); Z paměti literární Olomouce 1 (Sborník literárněvědných textů) (2004); Vlastivědná společnost muzejní 2001–2005 (Almanach s literární přílohou) (2005); Setkání (2005); Olomoucká haiku (2006); Z paměti literární Olomouce 2 (2006); Moje město Olomouc (vyznání, vzpomínky a zamyšlení) (2007); Olomouc v české literatuře (antologie) (2007); Haná v poezii (antologie) (2008); Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc (antologie) (2008).
Odborné práce: Jindřich Štreit ze Sovince aneb Kam (ne)vstoupila noha fotografa (2001).

LITERATURA

Bibliografie: B. Kolář: Bibliografie 2002 (2002); B. Kolář: bibliografie: autorské a ediční projekty a počiny (2010).
Studie a články: M. Tichák: B. Kolář slaví 70 let, Olomoucké listy 2002, č. 46; F. Všetička: BK aneb Kam vstoupila noha publicistova, MF Dnes 11. 11. 2002, též Střední Morava Dnes; -hv-: Muzeum umění Olomouc: Olomoucké haiku jako záblesk, Olomoucký Večerník 25. 9. 2006; V. Hradilová: Galerie Patro představuje skupinu PRSK, Právo – Střední a východní Morava 24. 3. 2010; Z. Šiška: Kolářovy blesky, šlehy i úsměvy, in Kolář, Bohumír: Veletucet netuctových myšlenek od nás a od vedle (2010); F. Všetička: Regionalistou z dobré vůle, in Kolář, Bohumír: Čerstvá kopa netuctových myšlenek (2009).
Recenze: Jindřich Štreit ze Sovince aneb Kam (ne)vstoupila noha fotografa: J. Karel, Jindřich Štreit ze Sovince aneb Kam (ne)vstoupila noha fotografa, in Střední Morava 2001, č. 13 * Z paměti literární Olomouce 1, 2: B. Kolář, Z podnětu VSMO vzniklo záslužné dvousvazkové dílo Z paměti literární Olomouce, Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci 2006, č. 292 * Z paměti literární Olomouce 2: M. Zahrádka, Kolářův sborník mapuje kulturní život Olomouce: soubor statí nabízí i neznámá fakta, Olomoucký deník 6. 6. 2006 * Olomouc v české literatuře: B. Kolář, Olomouc v české literatuře, Zprávy Vlastivědného muzea v Olomouci 2007, č. 294.
Rozhovory: B. Smejkal, Stálost je předpokladem kloudné úrovně, říká Bohumír Kolář, Hanácké noviny 8. 11. 1997; M. Čermáková Obršálová, Rozhovor s publicistou Bohumírem Kolářem, Kdy-kde-co v Olomouci 2002, č. 12; M. Čermáková Obršálová: Mgr. Bohumír Kolář, Kdy-kde-co v Olomouci 2006, č. 11.

UKÁZKY Z OHLASŮ

V autorově tvorbě není nic, co by bylo vykonstruované nebo smyšlené. Je to skutečnost dennodenní, tisíckrát obrácená i vrácená v naléhavém hledání lidské duše. Kolářovy šlehy planě neumravňují, ale snaží se napřímit trnitou cestu k lidství. Cítíme v nich smysl pro pravdomluvnost doby a občanskou statečnost těch, kteří se k ní dobývají a jsou proti těm, kteří z ní tyjí. Kolář není planý ironik, z jeho slov vystupuje touha po vyrovnaném právu pro všechny, a proto také uzpůsobuje ve svém projevu příslušné výrazové prostředky. Pracuje s nimi otevřeně, ale obezřetně, jako by s jednou hlavou utínal i ty ostatní, ty napomádované, nezřídka poloprázdné, ale povětšině elegantně skryté!
Z. Šiška: Kolářovy blesky, šlehy i úsměvy, in Kolář, Bohumír: Veletucet netuctových myšlenek od nás a od vedle (2010), s. 80.

Podotýkám a podtrhuji, že z jeho netuctových myšlenek lze za aforismy považovat jen některé, mnohé – a je jich většina – se roztékají do obsáhlejších sdělení. Teprve aforistická koncentrace je však skutečným uměním. […] Mám-li shrnout Kolářovo umělecké pokusnictví, pak za ním kdesi v pozadí stojí autor moralista. Myslím moralista v tom nejlepším slova smyslu. Jakým je např. také jeho přítel Alois Volkman. Oba spolu vlekou káru mravní nespokojenosti.
F. Všetička: Regionalistou z dobré vůle, in Kolář, Bohumír: Čerstvá kopa netuctových myšlenek (2009), s. 80.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autor hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 13. 4. 2014 (ich)

Stanislav KOMENDA

Napsat komentář

* 7. 5. 1936, Louka u Jemnice
† 17. 2. 2009, Olomouc

zdroj: Archiv UP

Po maturitě na reálném gymnáziu v Moravských Budějovicích (1954) byl přijat na Fakultu statistiky Vysoké školy ekonomické v Praze, odkud přešel na Matematicko-fyzikální fakultu Univerzity Karlovy. Zde promoval v roce 1959 v oboru teorie pravděpodobnosti a matematická statistika. Téhož roku nastoupil na LF UP, kde přednášel zejména aplikovanou statistiku pro studenty nematematických oborů. Jeho výzkumná činnost se zaměřovala především na biometrii, antropometrii, matematickou psychologii a edukometrii, působil jako konzultant v oblasti biometrických analýz a statistického zpracování dat zejména klinického výzkumu. Touto problematikou se zabýval i v řadě učebních textů a v několika stovkách článků a monografií publikovaných nejen v češtině, ale i v angličtině a ruštině, z nichž také vedle němčiny překládal. Vědecké hodnosti získal na Univerzitě Karlově: RNDr. (1973) na Matematicko-fyzikální fakultě, CSc. (1979) na Pedagogické fakultě a DrSc. (1991) na Filozofické fakultě. Na domácí olomoucké univerzitě se habilitoval (1990, 1991) a získal profesuru (1993). V letech 1991–1992 zastával funkci prorektora pro vědu a výzkum, po dva roky vykonával na půl úvazku funkci vedoucího katedry politologie a evropských studií na FF UP. V letech 1988–1990 vydával nákladem LF UP a Fakultní nemocnice v Olomouci časopis Pacemaker a v letech 2003–2008 internetový časopis Liber catenatus s podtitulem Úvahy o životě a přilehlém okolí, jenž je dostupný na webových stránkách UP. Čísla prosinec 2003 – září 2004 vyšla i souborně v knižním vydání (2006). Komenda dále spolupracoval s olomouckými vydavatelstvími Votobia, FIN, Nakladatelství Olomouc, Vydavatelství Univerzity Palackého, ALDA a brněnskými nakladatelstvími SURSUM a nadací Universitas Masarykiana. Mnohé jeho tituly vyšly v internetovém nakladatelství V-ART Písek. Spolupracoval s tak prestižními zahraničními společnostmi, jakými jsou New York Academy of Science, American Association for the Advancement of Science nebo Internationale Gesellschaft für Ingenierpädagogik. Přednášel na Ústavu antropologie Lomonosovy univerzity v Moskvě, na Dublin Institute of Technology a na Virginia Commonwealth University v Richmondu. Účastnil se více než třiceti mezinárodních konferencí v Evropě a Americe. V České republice se podílel na činnosti Společnosti pro vědy a umění, České statistické společnosti, České antropologické společnosti a Lékařské společnosti J. E. Purkyně ad. Za svůj přínos v rozvoji české vědy byl vyznamenán Cenou České lékařské J. E. Purkyně v letech 1972, 1974, 1983, Medailí Dr. Aleše Hrdličky v roce 1995, Zlatou medailí Univerzity Palackého roku 1996, Medailí Tomáše Bati roku 2000 a Cenou města Olomouce za rok 2000.

Komenda byl členem Obce českých spisovatelů. Kromě 3. vydání Kdo je kdo v České republice na přelomu 20. století má heslo v několika zahraničních encyklopediích: Marquis Who is Who in the World, Marquis Who is Who in World Science and Engineering, Who is Who der Ingenieurpädagogik, Outstanding People of the 20th Century.

Komendu pojilo přátelství s mnoha literárními osobnostmi Olomouce činnými zároveň v různých vědeckých odvětvích – byli jimi například traumatolog Eduard Wondrák či fyzik Josef Tillich, s nimiž se v polovině 80. let scházel v rámci neformálního spolku v knihovně katedry historie. O večerech trávených intelektuálními debatami v kruhu desítky vědeckých osobností UP vypráví ve své knize Biometrie na Tabulovém vrchu a v jeho podhůří: „Klíčovou roli v debatách kroužku hrála historie. Má role byla především úlohou posluchače; řadu poznatků jsem tam pro sebe objevoval anebo si věci trochu známé hlouběji objasňoval. Zajímavé bylo, že v debatách, v nichž se fronty zformovaly v pozicích romantičtí humanisté proti materialistickým realistům a kritickým skeptikům, jsem se přirozeným během věcí ocital v jedné řadě s doktorem Wondrákem. On jako lékař vyzbrojený přírodovědnými poznatky a já jako jeho fámulus načichlý dlouholetým pobytem v prostředí výzkumných studií Lékařské fakulty.“ (Societas incognitorum, in Olomouc v české literatuře, s. 381) Odkazy na UP jsou v Komendově tvorbě časté – ať už se jedná o zamyšlení nad principem fungování univerzity jako instituce v eseji Univerzita: konflikt integrity a decentralizace? (Chléb a hra poznání, s. 262–264) či o poznámky o výuce, studiu, vzdělání a vzdělávání obsažené v jeho aforismech: „Zájem posluchačů / dokáží upoutat zejména chyby učitele. / Proto, chce-li být učitel sledován pozorně, / neměl by chybami šetřit.“ (Laskavé ubližování, s. 109) či „Jestliže ses ze seznamu dvaceti zkušebních otázek připravil na prvních devatenáct, jako první si vytáhneš tu dvacátou.“ (Poločas zapomínání, s. 105.) Téma vzdělávání tak autorovi posloužilo k humorně nadsazenému kritickému hodnocení podobně jako láska, čas, stárnutí, stát a politika, zdraví, medicína či statistika.

Komendův vědecký profil se projevuje nejen v uchopování vědy jakožto tématu, ale i ve využití jejích principů ve vlastní beletristické tvorbě: „Důvod, proč je třeba stavět se čely proti sobě, tkví zřejmě v obecné povaze síly. Směřujeme k rovnováze a hledáme stabilitu svého postavení… Jenomže tohle všechno činíme ve světě sil. V silových polích majících intenzitu a směr. Obklopeni siločárami vztahů můžeme dosahovat rovnováhy jenom tak, že působící sílu vyváží jiná, stejné intenzity a opačného znaménka. Naše stabilita nemůže být než stabilitou sil, které se v dané chvíli navzájem vyrovnaly.“ (Proti sobě in Poločas zapomínání, s. 14.) Komenda taktéž svébytným způsobem nakládá se starými pravdami a příslovími, založenými na zkušenostech předků, prověřuje jejich životnost na příkladech ze současnosti a podrobuje je zatěžkávací zkoušce, když na ně aplikuje principy logiky a exaktní metody matematiky (zejména statistiky) či fyziky: „Jablko nepadá daleko od stromu. Listí někdy ano.“ (Veřejné tajemnosti, s. 20) či „Škola je základ života. Jenomže – nedokážeš-li poté, co školu opustíš, rychle dostavět všechno ostatní až po střechu, základy roztrhá mráz a odplaví déšť.“ (Předpověď v čase býka, s. 52.) Ne nadarmo ve svém úvodu k souboru esejistických a aforistických textů Poločas zapomínání uchopuje i téma lidské paměti pomocí smyšleného matematického vzorce. A tak, jak využívá vědeckých poznatků ve své beletrii, tak dokáže naopak i beletrizovat v pozici vědeckého pracovníka: „Dnes píši převážně aforismy a také k těm může být člověk motivován právě statistikou. Dávám je i studentům do skript. Někdy se stane, že student prohlásí, že četl ze skript právě jen ty aforismy.“ (Olomoučan podobný Masarykovi, in Z paměti literární Olomouce, s. 350)

Do Komendových textů se promítá i jeho celoživotní vazba k oblasti medicíny – v debutu A všechny nepotkáš, jenž vyšel jako účelový tisk pro ZV ROH Fakultní nemocnice s poliklinikou a LF UP, je tematizována láska na základě paralely tohoto citu a nemoci. Zamilovaný lyrický subjekt je tedy infikován, paralyzován, neschopen běžných činností, je mu zapotřebí léků v podobě opětovaných citů jeho vyvolené: „Láska je nemoc / s obdobím inkubace mírně proměnlivým / propukající tu náhlým vzplanutím / a onde odevzdaným doutnáním / Likvidace choroby děje se přikládáním / chladivých obvazů tichého konejšení na rány / otevřené v místech nenaplněných nadějí. // Jizvy povstalé hojením / nejsou odstraňovány / neboť jsou schopny posloužit / jako prevence / v případě nové nákazy // Kauzální terapie / děje se odhalováním původce / a jeho likvidací / případně isolací bacilonosičů // Prevence / vyzbrojená znalostmi o povaze imunity / snaží se kontrolovat vnímavost populace / očkováním / oslabenými kmeny truchlivých příkladů / v úhledném balení literárních předloh / a scénářů her se smutným koncem // Pokud se ovšem autor sám nenakazí“. (O povaze lásky in A všechny nepotkáš, s. 15.) Ne zřídka se v této básnické sbírce, ale i v dalších Komendových textech setkáváme s využitím profesního lékařského jazyka – některé texty jsou s nadsázkou psány v duchu lékařské zprávy. Komenda taktéž často podrobuje kritice lidské charakterové vlastnosti, a to nejen v aforismech, ale nezřídka i prostřednictvím alegorie ve svých bajkách. Kromě prozaických děl a básnických sbírek je taktéž autorem několika rozhlasových her.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: A všechny nepotkáš (BB 1988); Vzpomínky na bílé noci (BB 1988); Adame, jablko za nic nemůže (R 1989); Soukromá železná neděle (BB 1990); Drápkem uváznout (BB 1990); Saze na nose (bajky 1990); Myšlenky 9 (AA 1997); Myšlenky 1–12 (AA 1992-1998); Laskavé ubližování (AA 1998); Poločas zapomínání (TT 1998); Jména podstatná a ta ostatní (AA 1999); Obrana průměrnosti (TT 1999); Občané a páni (AA 1999); Úvahy a aforismy křížem krážem (AA 1999); Předpověď v čase býka (AA 1999); Veřejné tajemnosti (AA 1999); Důchodní deník (TT 2000); Neprozřetelná nalézání (BB 2000); Hvězdář v studni (BB 2001); Když krev neteče: verše, epigramy, aforismy: vybrané stránky z deníku nemocného stiženého mozkovou mrtvicí (TT 2001); Proroctví bez záruk (BB 2001); Věrnost na nečisto (BB 2001); Ztráty a nálezy s ručením omezeným (deník 2001); Chléb a hra poznání (EE 2002); Důkaz sporem (BB 2002); Na půlnoční straně (BB 2002); Motýl ve čtvrtém patře (BB 2003); Perpetuum imobile (BB 2003); Poselství kulhavého běžce (PP 2003); Proti proudu (autobiografické vzpomínky 2003); Zastav se, až půjdeš kolem (BB 2003); Intelektuální potrat civilizace na osm: POLITIKA (TT 2004); Vzdušné zámky, větrné mlýny: aforismy & epigramy (TT 2005); Liber catenatus: úvahy o životě a přilehlém okolí: prosinec 2003 – září 2004 (10 měsíců) (TT 2006); Múza v šupleti (BB 2006); Hrdinství na splátky: povídky z nemocného mocnářství (PP 2005); Biometrie na Tabulovém vrchu a v jeho podhůří: regionální příběh jednoho vědního oboru (vzpomínky 2006); Čtverce nad přeponou (AA 2007); Bažanti na dubech (bajky 2007); Hry & hrátky (DD 2008).
Příspěvky ve sbornících: Biometrie na tabulovém vrchu a v jeho podhůří, in Olomouc v české literatuře (2007); Haná v poezii (2008).
Odborné práce (výběr): Základy pravděpodobnostních a statistických metod v psychologickém a pedagogickém výzkumu (1967); Problém adekvátní tělesné hmotnosti (1983); Biometrie (1994); Politika a věda (1997); Nástroje objektivního manažerského rozhodování (1999); Vypočitatelná náhod: elementy počtu pravděpodobnosti a matematické statistiky (2000); Chléb a hra poznání (eseje o vědecké metodě obecně a úloze náhody při poznávání světa zvlášť) (2002); Měření a metaměření znalostí (2003).

LITERATURA

Studie a články: F. Všetička: Laskavé ubližování, in Olomouc literární (2002); B. Kolář: Za prof. RNDr. Stanislavem Komendou, DrSc., Střední Morava Olomouc 2009, č. 28, též in Tisíc dní s literárním klubem Olomouc (2009); L. Machala: Olomoucká polistopadová próza, in Tisíc dní s literárním klubem Olomouc (2009).
Recenze: Proroctví bez záruk a Věrnost na nečisto: B. Kolář, Komendovy básnické sbírky jsou intelektuálně velmi vzrušující, in B. Kolář (ed.), O múze olomoucké a lidech kolem ní (2003), též B. Kolář, Komendovy básnické sbírky jsou intelektuálně velmi vzrušující, Olomoucké listy 2002, č. 3.
Rozhovory: B. Kolář, Statistika je založena na střízlivosti a skepsi: profesoru Stanislavu Komendovi byla udělena Cena města Olomouce, Olomoucký týden 2001, č. 21; B. Kolář, Olomoučan podobný Masarykovi, in Z paměti literární Olomouce (2006).

UKÁZKY Z OHLASŮ

Komenda od nepaměti píše poezii rozumovou a vůči životu a lidem analytickou. Jako kvalifikovaný statistik je obeznámen se vším, co život přináší. Statistiky je možno vnímat jako určitý druh proroctví, které se s prokazatelným procentem pravděpodobnosti naplní. Objevné je u Komendy právě to, co si ze života jako náměty svých básní vybírá. V tom smyslu bych řekl, že není vůbec pravděpodobné, aby se zrodil básník, který by mu byl podobný.
B. Kolář: Komendovy básnické sbírky jsou intelektuálně velmi vzrušující, in: B. Kolář (ed.): O múze olomoucké a lidech kolem ní (2003), nepaginováno; též B. Kolář: Komendovy básnické sbírky jsou intelektuálně velmi vzrušující, Olomoucké listy 2002, č. 3, s. 9.

Bytost rozkmitaná mezi suchou vědou a životodárnou poezií inklinuje často ke svébytnému uvažování. Stejně je tomu i s profesorem Stanislavem Komendou. Je například přesvědčen o tom, že matematika nepatří do systému přírodních věd, že je naopak filozofickou disciplínou. To proto, že nezkoumá nic konkrétního, zkoumá naopak pouze jevy, jež si lidé vymysleli. Postupuje tedy stejným způsobem jako filozofie.
Stanislav Komenda je bytost širších dimenzí, je napjatá nejen mezi prozaickým aforismem a veršovanou poezií, ale také mezi statistickým uvažováním a uměleckou výpovědí. Jak se zdá, jednostrannost je mu cizí. Anebo si vypěstoval jednostrannost jen jemu vlastní.
F. Všetička: Laskavé ubližování, in Olomouc literární (2002), s. 96.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 13. 4. 2014 (ich)

[LM1]Na medině jsou (byly) i nějaké matematické obory?

Josef KOŘENEK

Napsat komentář

* 28. 7. 1943, Loučka

Zdroj: Archiv autora

V roce 1957 ukončil osmiletou základní školu a začal pracovat jako dělník v obuvnickém průmyslu Vizovice a později v Gottwaldově (dnešním Zlíně). Současně v letech 1958–1961 absolvoval dálkově „jedenáctiletku“, tedy střední všeobecně vzdělávací školu s maturitou, a to v Olomouci na dnešním Slovanském gymnáziu. V 18 letech odešel na roční brigádu do dolů na Ostravsko a v roce 1962 byl přijat ke studiu všeobecného lékařství na LF UP. Po promoci nastoupil na interní oddělení nemocnice ve Slavičíně, zde byl zaměstnán do 31. 1. 1973. Od 1. 2. 1973 až dosud působí jako praktický lékař ve Valašských Kloboukách. V letech 1978–1983 byl externím aspirantem v oboru vnitřních nemocí se zaměřením na preventivní kardiologii v IKEM Praha (školitel prof. MUDr. Jiří Widimdský, DrSc.). V roce 1972 získal atestaci z vnitřního lékařství, v roce 1983 obhájil kandidátskou disertační práci na téma Rizikové faktory ICHS. V letech 1993–2000 působil na zkrácený úvazek jako odborný asistent Ústavu sociálního lékařství a zdravotní politiky LF UP, pak několik let externě vyučoval lékařskou etiku na LF UP. V roce 1999 dokončil kombinované studium na CMTF UP obhajobou diplomové práce Lékařské stavovské ctnosti. Jeho odborné tituly čítají 314 prací, jedná se o odborné studie v lékařských časopisech, souborné referáty, práce z historie medicíny, kasuistiky, zprávy ze sjezdů a také zdravotně výchovné studie. Na UP vydal Úvod do lékařské etiky a Lékařskou etiku (skripta 2001, monografie 2002 a 2004). Je také spoluautorem učebnice Všeobecné praktické lékařství (2013). Publikoval v časopisech Literární měsíčník, Tvorba, několik básní uveřejnil také ve Zdravotnických novinách, spolupracoval s rozhlasem.

Knižně debutoval sbírkou Hloubení, v níž lze již vysledovat témata, jež jsou pro autora nejzásadnější, a styl, který je ve všech dosud vydaných sbírkách takřka neměnný. V debutu ještě oproti knihám pozdějším zaznamenáme více poukazování na situace z dennodenní lékařské praxe, na jejichž základě vyslovuje lyrický subjekt svou úctu k životu, zdraví a času, který mu byl dán. V této sbírce a v dílech následujících pak také upozorňuje na zhoubný životní styl – mezi nejčastěji kritizované nešvary současných lidí patří v Kořenkově díle spěch, honba za penězi, za „sny“, pracovní stres, kariérismus – to vede k sebestřednosti, lhostejnosti, rozpadu vztahů a degradaci hodnot. S tím souvisí přetvářka a „převlékání kabátů“ při střídání režimů – politické aluze jsou taktéž jedním ze stálých rysů Kořenkovy poezie. Lyrický subjekt však stále věří v nepřemožitelnou sílu partnerské a boží lásky. Křesťanská etika se do Kořenkovy tvorby výrazně promítá, lyrický subjekt hledá v Bohu oporu a útěchu a taktéž zdůrazňuje důležitost manželského svazku. Vztah dvou lidí je pro lyrický subjekt silným závazkem, akcentována je schopnost vytrvat v čekání na lásku, odolat dalším milostným touhám – napříč autorovými sbírkami nacházíme příklady rozpadu partnerských vztahů, varování před neuváženými kroky a upozornění na odpovědnost za život druhého člověka. Svou poezii vystihuje sám autor takto: „Mé básně / jsou pokusem / zachytit // krásu života / důstojnost lidské osoby / sílu lásky // něhu vzájemného / obdarovávání // a také trochu / pokusem / rozbíjet lidskou faleš // tak úspěšně maskovanou.“ (Na cestě: úvodní báseň, s. 5.)

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Hloubení (BB 1985); Situace (BB 2003); Pohledy (BB 2005); Na cestě (BB 2005); Duhové kódy (BB 2006); Rozpůlený hurikán (BB 2007); Stabilní kolotoč (BB 2008); Červené palmy (BB 2009).
Odborné práce (výběr): Úvod do lékařské etiky (1996), Lékařská etika (2004).

LITERATURA

Studie a články: M. Trávníček: Tíha slov, na něž se nezapomíná, doslov in J. Kořenek: Situace (2003); M. Trávníček: Na cestu, doslov in J. Kořenek: Na cestě (2005); M. Trávníček: Návraty, doslov in J. Kořenek: Duhové kódy (2006); M. Trávníček: Doslov, in J. Kořenek: Rozpůlený hurikán (2007); M. Trávníček: Magistraliter, in Eseje, portréty, vyznání (2007); M. Trávníček: Doslov, in J. Kořenek: Stabilní kolotoč (2008); M. Trávníček: Doslov, in J. Kořenek: Červené palmy (2009); F. Všetička: Slovesní umělci Olomouce, Střední Morava 2009, č. 28.
Recenze: Hloubení: A Kopřivová, Lékařovy verše, Rovnost 5. 9. 1985; M. Trávníček, Hloubení, Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1985, č. 3/4; Z. Kožmín, Šance lékařské lyriky, Brněnský večerník 16. 1.1986 * Situace: K. Vysloužil, Nad knihou básní Josefa Kořenka, Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 2003, č. 2; F. Všetička, Básnická sbírka Situace Josefa Kořenka: povídání o knize, Olomoucký den 21. 4. 2004 * Pohledy: F. Všetička, Slovo v poezii Josefa Kořenka, Weles 2006, č. 26, též in Olomoucký večerník 18. 9. 2006, k tomu též polemika: L. Krausová: Ad: Všetičkova recenze, Olomoucký večerník 18. 9. 2006.
Rozhovory: V. Adámek, Valašsko, krajina těla, Rovnost 13. 11.1976, příl. Čtení na konec týdne.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Kořenkovy básně nevynikají poetickou (lépe: pseudopoetickou) zdobností, přitom však při vší své morální naléhavosti nejsou patetické. Jejich výraz je zcela civilní, svrchovaně střízlivý a neokázalý. Stručnost přechází až do strohosti, která pálí – a zapaluje.
M. Trávníček: Tíha slov, na něž se nezapomíná, doslov in J. Kořenek: Situace (2003), s. 67–68.

Na začátku recenze byl citován odstavec: „slovo / energie / lásky“. Tři slova ve třech verších. Kořenek je ve své poezii velice úsporný a Mojmír Trávníček v doslovu k Pohledům uvádí, že básník Kořenek píše své básně jako recepis. To je sice pravda, ale je to také mezní případ básnického vyjádření. S touto tendencí bezprostředně souvisí způsob, jakým Kořenek uzavírá své básně. Činí tak poněkud neběžným způsobem – v závěru básně, patrně pro větší výraznost, osamostatňuje jednohláskové předložky a spojky v samostatný verš. Konkrétně „ruku / v / ruce“ (Ruka), „žije / v / moři“ (Řeka) „užít / a / políbit“ (Brevíř). Mojmír Trávníček tento postup v doslovu vysvětluje a obhajuje následujícími slovy: „V Kořenkově poezii nabývají slova takové váhy (tíhy), že i významově nesamostatné slovní druhy (spojky a zejména předložky) se osamostatňují jako suverénní do postavení plnohodnotného druhu v samostatném verši […] Zjevně je tím zdůrazněno prvořadé místo a důležitost vztahů, jejichž vyjádření jim přísluší.“ Téma mezilidských vztahů (a jejich poruch) je u Kořenka nepochybně jedno z vůdčích, což ale básníka neopravňuje k tomu, aby přehlížel zákonitosti české metriky, která neumožňuje, aby jednohlásková předložka nebo spojka tvořila běžně samostatný verš. Sémanticky se totiž vůbec nic nezmění, když první příklad (z básně Ruka) bude znít „ruku / v ruce“ nebo dokonce „ruku v ruce“. Není třeba rozrušovat trochejský spád tam, kde k tomu není závažný důvod. Hlasité čtení textu by autora jednoznačně přesvědčilo, že uvedená štěpení jsou v rozporu také s běžnou mluvní a promluvovou dikcí (u Kořenka navíc všechny tři zmíněné příklady tvoří nejen trojverší, ale také samostatné odstavce). Žijeme sice v době postmodernistického zmatení, ale určité normy je třeba zachovávat. Alespoň v literatuře.
F. Všetička: Slovo v poezii Josefa Kořenka, Olomoucký večerník 18. 9. 2006, s. 7.

Jestliže Všetička nechápe sémantický rozdíl mezi verši „ruku / v / ruce“ (tedy s osamostatněnou předložkou) a „ruku / v ruce“, pak mu unikají nejen zcela zjevné a konkrétní konotace, které takové nakládání se slovy přináší, ale nepochopil zřejmě ani elementární principy tzv. volného verše, který mj. pracuje právě s významovým zatěžováním jednotlivých slov na základě jejich postavení v prostorové struktuře básně. Oddělí-li básník předložku na samostatný řádek, pak jí tím udělí mimořádný akcent, který zdůrazňuje právě vztah vyjadřovaný danou předložkou (v případě „v“ vztah zahrnutosti, náležitosti – něco v něčem) a vymezuje ho vůči vztahům jiným. Jednoduše řečeno – básník vědomě zdůrazňuje fakt, že jde o ruku „v“ ruce a nikoli např. o ruku „na“ ruce, „u“ ruky či „vedle“ ruky. […] Považovat legitimní tvůrčí postup za prohřešek postmodernistického zmatení je přitom stejně absurdní jako vyčítat básníkovi, že jej nic neopravňuje přehlížet zákonitosti české metriky. […] Chtít po básníkovi, aby v poezii tohoto typu pedantsky sledoval dikci mluvené řeči a zachovával „normy“, i když to jde proti významu jeho sdělení, je nejen směšné, ale skoro nehorázné.
L. Krausová: Ad: Všetičkova recenze, Olomoucký večerník 18. 9. 2006, s. 7.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 1. 5. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 1. 5. 2014 (ich)