Archiv rubriky: básník

Janele Z LIKŮ (vl. jm. Jana Hradilová)

* 1984, Přerov

z-likuVystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci (absolvovala v roce 2006). Poté se přestěhovala do Prahy, kde pracovala v diagnostickém zařízení pro děti-cizince. Je držitelkou několika literárních cen (např. Literární cena rektora Univerzity Palackého, či Literární ceny Vladimíra Vokolka – obě ceny dokonce dvakrát, v letech 2006 a 2007, resp. 2007 a 2008). Se svými slam poetry vystoupeními zaujala např. na festivalu Colours of Ostrava nebo na Noci básníků pořádané v olomoucké hospodě U muzea, tzv. Ponorce. Osobitý přednes je základem i jejích hudebních aktivit – v roce 2008 s kytaristou Rudolfem Kalašem založila skupinu Poetická společnost Janele z Liků. V proměnlivé sestavě natočili alba S mrtvými věcmi živé divadlo (2010) a Ze starých mýdel (2012), která vyšla společně pod názvem druhého z nich v roce 2013. Umístili se také mezi pěti finalisty v hudební soutěži Malá alternativa 2010 pořádané občanským sdružením Unijazz.

Básně Janele z Liků vycházely nejprve časopisecky (Tvar, Psí víno, H_aluze, Dno) či v almanaších knihoven. Její básnickou prvotinu Ze starých mýdel vydal v roce 2011 jako svou neprodejnou přílohu časopis H_aluze. Poezie Janele z Liků je zahalená temnotou. Její vzpomínky na dětství i pohledy na aktuální život jsou vylíčeny s přímou realističností. Život nelyrizuje, nepoetizuje, metafora se nestává eufemismem – spíše naopak. Často drsný básnický obraz poodkrývá jiné významy za všední realitou. V básních ve sbírce Ze starých mýdel nalezneme třeba útržky běžného života či všedních dialogů:

„Dva kluci v průchodu / navzájem se fackujou / ruce zčmárané prupiskou / s fleky ubývání / ze žvýkaček od Somů“ (Ze starých mýdel, s. 12). Ale také reflexe vlastního života včetně sebeoslovení autorky „že nemusíš vůbec nic / tleskej si s hranou postele / / když jsi tak sama / / křísíš život svítiplynem / jak pomatení v kostele / Janele!“ (Ze starých mýdel, s. 34) i zobrazení jejího vztahu s matkou. Všepro- stupující temnotu a bezútěšnost sbírky Janele z Liků alespoň částečně nabourává hravě v hanáckém dialektu napsaná báseň Národopisné štuk z mého kraja či závěrečná dadaistická hříčka Déden Anne napsaná pomocí nesmyslných, zvukomalebných slov. Jazyk Janele z Liků je specifický častým užíváním hovorových výrazů a neologismů (např. úcurka, jazyr, kdák), případně specifických krajových výrazů.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Ze starých mýdel (BB 2011).
Účast v antologiích: Nejlepší české básně 2010 (2010, ed. J. Řehák); Nad střechami světlo: Česko-německá antologie poezie a krátké prózy (2014, ed. K. Hůrková); 0 (2014, ed. J. Škop).
Články a studie: (ank). Konfrontace, in Tvar 2013, č. 9; O Haně Fouskové, in Analogon 2015, č. 77.

LITERATURA

Články a studie: M. Jareš: Ceny Vladimíra Vokolka 2006, in A2 2006, č. 44 (jako J. Hradilová); T. Suk: Kdybyste pane Vokolko věděl!, in H_aluze 2007, č. 2 (jako J. Hradilová); J. Řehák: O básnících a poezii v roce 2010, in Nejlepší české básně 2010, 2010; S. Antošová: Vrkoč a stará mýdla, in Tvar 2011, č. 10; T. Čada: Děčínský Zarafest – Ženy a punk, H_aluze 2011, č. 17; S. Martínková-Racková: Být básnířkou, in A2 2012, č. 12, též [online] dostupné zde; T. Čada: Ohlédnutí za třemi pořady Světa knihy aneb má to smysl tahle poezie, H_aluze 2013, č. 24; P. Hruška: Hospodářské noviny, příl. Víkend 3. 1. 2014; K. Hůrková: Předmluva, in Nad střechami světlo: Česko-německá antologie poezie a krátké prózy (2014, ed. K. Hůrková).
Recenze: Ze starých mýdel: V. Reisinger, Tvar 2011, č. 13; (-sk-, -jg-, -jp-, -iš-), Kulturní noviny 18. 7. 2011; D. Melichar, Lógr 2011, č. 4; P. Čermáček, Weles 2012, č. 50.
Rozhovory: K. Nechvílová, [online] Literárky.cz dostupné zde; H. Cakóová, [online] Topzine dostupné zde.
Medailony a p.: B. a., Tvar 2008, č. 13; B. a., H_aluze 2010, č. 10; B. a., Psí víno 2010, č. 51; A. Prajzentová, in Janele z Liků: Ze starých mýdel (2011, text na obálce); O. Stehlíková, Právo, příl. Salon 7. 1. 2016; B. a., Lžička v šuplíku 2012, č. 2.

UKÁZKY Z OHLASŮ:

Posledním přírůstkem do rodiny Edice H_aluze je prvotina přerovsko-pražské básnířky Janele z Liků Ze starých mýdel. Sbírka básní provoněných a prozářených krajinou, chlebem, medem a mlékem. I přes mnohdy drsný, nesmlouvavý jazyk můžeme verše číst jako melancholické zpovědi dívky, verše, ze kterých zní zároveň radost i smutek, smích i pláč. A slečna Janele je rozkročena nad propastí mezi nimi a ne- troufá si rozhodnout se, protože by tak musela lhát nejen čtenáři, ale hlavně sobě. Stránku za stránkou se však zdá, že ztrácí dech a její řvoucí šepot se proměňuje v prášení, v duchaprosté tlachání; kdy se oddává i klišovitým nonsensům typu skok věže z výšky člověka. Přesto její básně nepřestávají hladit a někdy i lehce mrazit. […] Je dobré vědět, že výjimky skutečně existují.

D. Melichar: Ze současné české poezie, in Lógr 2011, č. 4, s. 8.

Verše, často prokládány citacemi promluv, se vrství dosti neohrabaně a občas se ze stavby básně vydrolují […] – působí to neústrojně, ale v prvotině je to vlastně dobré znamení, že autorka nestaví na samolibém make-upu, ale je schopna ve svých textech důkladně kutat – zkrátka, že následná práce s inspirací-nápady-textem jí není cizí. Stane se, že tu z básně zbude jen hromádka tupých i řezavých střepů, ale podstatné je, že se tu verše nevyfukují z mýdlových bublin, ale řežou se střepem do krovů vědomí a palicí se vytloukají z balvanů vzpomínek.

V. Reisinger: Já si ruce nemyji, in Tvar 2011, č. 13, s. 22.

Útlá sbírka Ze starých mýdel Janele z Liků (nar. 1984), vydaná v edici H_aluze (2011), patří k nejlepším debutům, které jsem v posledních letech četl. Tradiční se mísí s novým, realita se snem, vesnické s městským. Syrovost je syrová, jak jen být může, melancholie žensky jemná… Snad v tom hraje roli i autorčino povolání – pracuje v diagnostickém zařízení pro děti – cizince. Básně Janele z Liků se zdají být snadné, protože jejich obrazy jsou čitelné a nadmíru působivé. Jenže jejich působivost není náhodná, je odrazem mimořádné autorčiny citlivosti pro obrazy s obecnější platností, které k nám promlouvají skrze situace přesně a důvěrně evokující naše vlastní strachy, bolesti či úzkosti.

P. Čermáček: Jak za vichřice držíme si šaty, in Weles 2012, č. 50, s. 186.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Sbírka Ze starých mýdel online.
Profil skupiny Poetická společnost Janele z Liků.

Autor hesla: Jiří Vladimír Matýsek (2016)

Jitka HANUŠOVÁ

* 2. 6. 1982, Přerov

hanusovaV letech 2000–2006 studovala na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci bohemistiku. Po úspěšném zakončení pokračovala studiem finštiny na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, které absolvovala v roce 2012. Od roku 2013 je na volné noze, živí se jako externí redaktorka a překladatelka. V letech 2013–2014 působila v oddělení pro styk s veřejností pražské Galerii Vernon.

Již během olomouckého studia se podílela na dramaturgii a organizaci literárních festivalů. V Olomouci také absolvovala kurzy finštiny, které potom určily její další směřování. Kromě převodů z finštiny zvládá rovněž překlady z angličtiny a také recenzuje. Soustavně překládá finskou poezii, z níž opakovaně vyšly ukázky v literárních časopisech H_aluze, Tvar či Psí víno. Spolupracuje s časopisem H_aluze, přílohou Salon deníku Právo, obtýdeníkem Tvar, nakladatelstvím Argo, Fra nebo cyklem scénických čtení LiStOVáNí. Své příspěvky publikuje také na literárním serveru iLiteratura.cz. Pro nakladatelství sleduje nejnovější publikace finského knižního trhu, na které píše posudky. Spolu s Ondřejem Lipárem založila v roce 2016 první veřejný čtenářský klub anglosaského stylu v ČR – Fra Book Club. Věnuje se rovněž fotografování.

Hanušové básnická prvotina Bez zbytečných formalit vyšla v roce 2013 jako příloha literárně-kulturního časopisu H_aluze. V úvodní básni A už to není babička, která se poněkud vymyká z celkové koncepce knihy, odkrývá Hanušová obraz stáří v jeho kruté podobě, bez příkras či dojetí: „Její selské škraně, / kam se poděly? / Rubín jejích rtů? / Schramstla je, / vyplivla / a ony se scvrkly jako granátová jablíčka… Časem shnijí a uschnou“ (Bez zbytečných formalit, s. 7). Sbírka se dále odvíjí ve třech oddílech, které ovšem pojí společné téma – vztahy. První oddíl je na první pohled prostoupený přírodou v mnoha podobách. Autorka ji však vnímá s hořkostí, jejím prostřednictvím si jen více uvědomuje pocity samoty, pomíjivosti, bezmoci. Druhá část je pojata jako deník, ve kterém básnířka líčí milostné okamžiky od počáteční touhy, až po milostný akt. Verše jsou plné nedočkavosti, horlivosti, jen na něhu se nedostává. Hanušová často překvapuje svou otevřeností, své myšlenky neobaluje, servíruje je čtenářům tak, jak je cítí – bez zbytečných formalit. Závěrečný oddíl tematizuje stejným způsobem konce milostných opojení, rozchody, výčitky: „jestli chceš, můžeš věštit / z usazenin v zaschlé pánvi, / co k večeři ti udělá ta druhá“ (Bez zbytečných formalit, s. 42). V samotném závěru však vidíme odhodlání překonat bolest a jít dál: „Nic naplat, ložní se musí měnit. / Nemožno donekonečna uléhat / do tlejících zbytků / nevydařených vztahů“ (Bez zbytečných formalit, s. 45).

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Bez zbytečných formalit (BB 2013).
Překlady z angličtiny: M. Fairs: Design 21. století (2007); M. Bockemühl: Turner (2008); G. Brooker, S. Stone: Co je interiérový design? (2010).
Překlady z finštiny: L. Lehtolainen: Ostrov s majákem (2009); L. Parkkinen: Na řadě je Max (2013); S. Simukka: Rudá jako krev (2013); K. Kettu: Porodní bába (2015), Sběratel dýmek (2016); P. Statovci: Moje kočka Jugoslávie (2016).

LITERATURA

Recenze: M. Fucimanová, Tvar 2014, č. 17.

UKÁZKY Z OHLASŮ:

Hned z úvodního oddílu je jasné, že příroda není živý zdroj autorčiny inspirace. Přesto je v mnoha podobách v básních přítomná. Spíše hořce, jako dráždidlo, jako spouštěč nenálady. Ocitáme se mezi jarními květy, ovšem Hanušová nás zároveň přesvědčuje, že je možné být „nedotčen petrklíčem, / neposkvrněn blatouchem“. Všechno kolem roste a pučí a básnířka se umanutě ptá: Co pak? Rozuměj: K čemu to všech- no? I slovesa této náladě přitakávají: useknout, uřezat, ulámat, uschnout, zkrabatí, zetlejí. Co s krásou, jsme-li osamělí a nešťastní a modlíme se, „aby šel někdo kolem“?

M. Fucimanová: Nemám tu pro tebe nic, in Tvar 2014, č. 17, s. 21.

Vzduch stojí, brázdy vábí… Ani pes ani zajíc – vztahy jsou tím, oč tu běží. Vztahy nepřikrášlené, neoslazené sentimentalitou, načrtnuté v lapidární, často metaforické zkratce, v jejich nahotě a syrovosti, mnohdy s poněkud hořkým, ironickým úšklebkem – závojem zakrývajícím křehkost. Zbytečné formality chybí, ale to nezbytné, co dělá báseň básní, nikoliv.

T. Míka: předmluva, in Jitka Hanušová: Bez zbytečných formalit.

Autorka hesla: Marie Hučínová (2016)

Jakub GROMBÍŘ

* 16. 4. 1974, Kyjov

grombirNa Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci vystudoval obor Filmová věda (absolvoval ho v roce 1998). Poté pracoval jako prodavač v železářství nebo trasér cyklostezek. Svými články, zejm. recenzemi literárních textů, přispíval do časopisů Aluze, Dobrá adresa, Host, Tvar či Texty, působil v redakci Literárních novin. Pravidelná spolupráce s Kulturními novinami datující se od roku 2012 a představovaná hlavně fejetony s literárními, ale i politickými náměty vyústila v jeho přijetí do redakce tohoto internetového časopisu. Podílel se na kolektivní monografii Kinofikace Moravy (editor Erik Tabery), je spoluautorem Průvodce sklepními uličkami jižní Moravy.

Grombíř své básně a prozaické texty publikoval v řadě literárních časopisů (mj. Host, Aluze, Texty, Psí víno atd.). Je zastoupen v několika antologiích. Dosud vydal jedinou básnickou sbírku, která vyšla v roce 2006 pod názvem Kráska a network. Poezie Jakuba Grombíře je pevně ukotvena v postmoderních základech. Autor využívá narážek na popkulturu, přetváří klasická klišé (viz titulní spojení Kráska a network) v humorné obrazy. Grombíř zaznamenává životní všednost, prázdnotu mnohých životů, osamělost je- dince uprostřed světa: „Ruce plné kríglů / jak medové plástve, / obložení má barvu / špíny za nehty, / hudba z Pulp Fiction, / tak ještě jednu spišskou; / u protějšího stolu / tři studentky jak sudičky, / prsníky a pírsinky: / „Včera to bylo úplný satori,“ řekne zrovna ta, / jejíž profil by stál za to / jít poraněn a žízniv / přes zasněženou pláň / jak v nějaké londonovce – / kdosi v květované košili nadává na Busha, / pod stolem vlčák, / pod vlčákem jezero slin, / žárovka netečně bliká / a opilec rachotí popelníkem“ (Kráska a network, s. 49). Ve všední banálnosti nachází autor záblesky poetičnosti, v jádru záblesky naděje, že svět ještě není ztracený, že vyprázdněnost není úplná. Do textů rovněž proniká, coby vzdálená ozvěna či obraz mihnuvší se kolem, aktuální světové a politické dění. Grombířovo veršování je uvolněné, občas si vypomáhá svazováním veršů do rýmů, jindy se zase neváhá opřít o staletími prověřený básnický formát, čili sonet.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Kráska a network (BB 2008).
Účast ve sbornících a antologiích: Cestou (2003, eds. M. Chocholatý, V. Kučera, P. Sobek); Po něpročnomu vozduchu (Moskva 2004); Kdybych vstoupil do Kauflandu, byl bych v Brně (2009, ed. D. Kaprálová); T. Lotocki: V uhláku se hnulo uhlí: Bubákoidní motivy v české poezii, in Rozrazil 2010, č. 30.
Překlady: Z moderní ruské poezie (2008).
Odborná a popularizační literatura: Kinofikace Moravy (2004, ed. E. Tabery); Průvodce sklepními uličkami jižní Moravy (2007, s Janem Grombířem).

LITERATURA

Články: Z. Šmídová: Několik poznámek k básnické sbírce Oty Klempíře „Je tu dostatečný počet stateč- ných?” aneb O vyprázdněnosti slov, in Host 1999, č. 8 (polemika s recenzí J. Grombíře); J. Kovanda: Psí víno v Moskvě, in Psí víno 2004, č. 29; M. Hrabal: Moderna vykopána na Vyskeři, in Psí víno 2005, č. 34; T. Semotanková: Měsíc autorského čtení, in Host 2006, č. 7; J. Kovanda: V čem tkví Grombíř, Doslov in J. Grombíř, Kráska a network, 2006; D. Dudík: Lemuří noha a vesmír, kterému vrže v kloubech, in Týdeník Rozhlas 2007, č. 34; P. Motýl, K. Piorecký, J. Zizler: O poesii roku 2006, in Tvar 2007, č. 20.
Recenze: Kráska a network: J. Peňás, J. Rulf ad., Lidové noviny, příl. Kulturní premiéry 4. 5. 2006; Pavel Hruška, Host 2006, č. 5; I. Harák, Tvar 2006, č. 11, (knižně I. H.: Býýýt odněkud, 2010); J. Štolba, Lidové noviny, příl. Orientace 28. 4. 2007.
Rozhovory, ankety: (ank.), Weles 1995–2000: Anketa ku příležitosti 5. výročí vzniku Vendryňského poetic- kého magazínu, Weles 2001, č. 12; B. a.: Ruský medvěd literární, Proglas 2008, č. 4.
Medailony ap.: B. a., Jihovýchodní pošta 1998, č. 3/4; B. a., Weles 1998, č. 1; B. a., Weles, 2000; B. a., Texty 2004, č. 33; B. a., Tvar 2006, č. 4; B. a., Host 2008, č. 6 ; B. a., Weles 2011, č. 44/45; B. a., Kulturní noviny 2011, č. 9.

UKÁZKY Z OHLASŮ:

V Grombířově poetice se lehce outsiderská sebestylizace vhodně doplňuje s určitým furiantským nadhle- dem, odpomáhajícím od privátních smutků a milostných deziluzí. V jeho textech se osvobodivě střetává „vysoké“ s „nízkým“ […] Vedle jemně nostalgických reminiscencí psaných především volným veršem jsou ve sbírce přítomny též básně, jež rytmem a výrazovými kvalitami upomenou na folkové či bluesové písně. Hojně je tu užito prvků dialektu a slangů a jako ironických metafor též i současných klišé či fra- zémů („neviditelná ruka trhu“ aj.). Grombíř je nadán originální obrazností („chtěl bych… vetřít se do tebe / jak česnek do topinky“), často umně balancuje na hraně na hranici vkusu: už už hrozící kýčovi- tou vážnost některých textů včas odbourá nějakou motivickou „nepatřičností“ či záměrných rytmickým „klopýtnutím“. […] Básnickou erudovanost pak osvědčuje zejména v několika „nanicovatých“ textech, plných motivických krkolomností, s rýmy „vytahanými“ jako tepláky z dětských her („Der Liebesbrief “ aj.). V těchto si Grombířova poezie uchovává půvab jisté neliterárnosti, jakési – řečeno zde v laciné na- rážce na autorovo jméno – citlivé grobiánství.

Pavel Hruška: Čemu se báseň říká, in Host 2006, č. 5, s. 69.

Dokonale zvládnuté řemeslo – práce s rytmem (verše vázaného i volného) a rýmem včetně rýmu lámaného, včetně rýmů spojujících slova záměrně odlehlá – budiž toho důkazem – nepřebíjí umělecké poselství. Oceníš ironii, která nechce zraňovat než svého průvodce, která je tedy vlastně notnou sebeironií („Buďte zdráv, pane Bašó! / Takže – taky na podpoře?“). Budiž oceněn humor zdola vystavěný, zbraň těch, kteří ztratili – aby nebyli ztraceni také oni sami. Budiž pochválena depoetizace poetického a poetizace věcí zdánlivě nepoetických („Mé prsty vyhrávají Bachovy fugy / na klávesnici dálkového ovladače.“). Jsou-li zrod a existence básníka podmíněny schopností vidět jinak a po svém, je Jakub Grombíř vskutku básníkem.

Ivo Harák: Vysokoškolsky vzdělaný plebejec, in Tvar 2006, č. 11, s. 21.

Autor hesla: Jiří Vladimír Matýsek (2017)

Zuzana GABRIŠOVÁ

* 6. 6. 1978, Brno

gabrisovaNa Masarykově univerzitě v Brně vystudovala anglistiku a bohemistiku (2000–2005, diplomová práce na téma Motiv muže v ženské poezii posledních padesáti let). Dva roky učila na základní škole v Brně. V letech 2006–2013 žila v jihokorejském zen-buddhistickém klášteře jako mniška, po návratu pracovala jako pečovatelka. V roce 2014 zahájila doktorské studium v oboru Česká literatura na Filozofické fakultě Univerzitě Palackého v Olomouci. Své bádání zaměřuje na současné české básnířky, s čímž do značné míry koreluje i její projekt antologie českých básnířek 20. a 21. století.

Gabrišová své básně a prozaické texty publikovala v novinách a časopisech Britské listy (21. 3. 2007, dostupné zde), Dobrá adresa (2014, č. 6), Herberk (2014, č. 5), Host (2002, č. 8), Právo (7. 4. 2005, příl. Salon, dostupné též zde), Sedmá generace (2004, č. 5), Tvar (2014, č. 10, 2016, č. 7), Uni (2015, č. 1, dostupné zde), Weles (2005, č. 23, 2007, č. 30–31, 2013, č. 51–52, 2013, č. 53). V roce 2002 byla za svou poezii oceněna druhým místem v Literární soutěži Vladimíra Vokolka v kategorii B (19–24 let). Její básně se objevily ve Sborníku Literární ceny Vladimíra Vokolka (2002), v antologiích Netřesk (2002 – pod pseudonymem Václav Jebavý), Co si myslí andělíček (2004), Po městě, jež je mi souzeno (2007) a Nejlepší české básně 2014 (2014). Výbor básní ze sbírky Těžko říct představil pod názvem Lepší člověk rozhlasový pořad Svět poezie Českého rozhlasu Vltava (2013). Básnickou sbírku Dekubity (2002) vydala pod pseudonymem Vojtěch Štětka v edici Tvary literárního obtýdeníku Tvar. Do antologií poezie evropských básníků přeložila do angličtiny básně Petra Hrušky (Kosmas: Czechoslovak and Central European Journal, 2004; In our own words, 2005; New Euro- pean Poets, 2008).

Poezie Zuzany Gabrišové je charakteristická pesimistickým náhledem na skutečnost, intenzivním prožíváním přítomnosti, která se však jeví jako prázdná a nenaplněná, autenticky vykreslovanými obrazy pocitů smutku, bolesti, úzkosti a osamění, deziluze, nenaplněnou touhou po lásce a přátelství a celkově po porozumění, kterou znemožňuje především nemožnost dorozumění. Toto citlivé i drásavé prožívání se odehrává v šedivých a nevlídných městských kulisách. Básně jsou psané volným veršem bez velkých písmen s občasnou interpunkcí.

Gabrišová sice vydala svou první básnickou sbírku Dekubity (2002) pod pseudonymem Vojtěch Štětka, ale už v tomto debutu prezentovala základ poetiky, kterou dále rozvíjela a dotvářela ve sbírkách následujících. Do volného verše vkládá autentické obrazy ze současných kulis špinavého velkoměsta. Naléhavost sdělení podporuje i časté užití anafory. Básně jsou bez názvů, majuskulí a bez interpunkce, jen občas se objeví tečka na konci. Obrazy jsou drásavé, bolestné, plné otevřených a špatně zhojených ran: „pít z ran. // ne z bércáků / ze srdce vytéká ten nejhustší hnis“ (Dekubity, s. 27). Básnířčina imaginace užívá ostrých kontrastů, například otevřené erotičnosti vedle biblických motivů. Nekompromisní pohled uplatňuje lyrický subjekt vůči sobě i vůči svému okolí. Nezřídka se objevuje i cynické ladění básnické výpovědi: „čímpak ty dívky asi bijí že mají tak / špičaté trny“. V odkrývání tajených smutků a bolestných křiv, jde nekompromisně až na dřeň: „dno bolí, a více jen bez dna / řeka, bez spočinutí.“ Přesto z veršů vyvěrá i palčivá touha po něze, které se nedostává: „Kdybys do mě mohl vejít / jako se vchází / do svatého města…“ (Dekubity, s. 4, 15 a 25).

Ve sbírce O soli (2004), vydané už pod vlastním jménem, básnířčina poetika krystalizuje, ostré kontury obrazů jdou ruku v ruce s úsporností výrazu. Celá sbírka je rozdělena do tří oddílů – Similia similibus irridentur: Podobné podobnému se vysmívá, V očích a Tyčinky. Útržky příběhů bez názvů se opět odehrávají na pozadí nehostinného velkoměsta. Všednodennost je kreslena bez příkras, typická je silně temná a expresívní obraznost s důrazem na autenticitu zobrazovaného: „podívej kočička kočičko na / vem si salámek, dobrej kočičko poď / neboj, šlupičky poď, poď kočičko / na / ty hloupá pochcaná krávo ty senilní / hloupá vrásčitá krávo dyť ty se / ani sama neumyješ dyť se nevohneš dyť / tobě to ani nevadí tobě je to fuk úplně/“ (O soli, s. 47). Sůl v názvu sbírky může asociovat jak pláč, nářek, tak moč, puch, substanci, která nemilosrdně rozežírá až na kost: „chtěla bych ti zanechat pomyšlení, / bolest s přesně určeným koncem / na niž platí jen plné vědomí“ (O soli, s. 40). S tím souvisí i otevřenost, syrovost a sarkastické pointy básní, dokazující nemilosrdnost života, (ne)schopnost smíření s vědomím smrti. Básně jsou komponovány jednak jako asociativní proudění mysli, jednak na principu montáže. Niterná vyznání jsou dávána do kontrastu s netečností okolního světa.

Oproti tematické sevřenosti předchozí sbírky je Těžko říct (2013) symptomaticky – vzhledem k prodlevě, která mezi oběma sbírkami nastala – tematicky bohatší a lze ji též označit za sbírku bilančního či souhrnného charakteru. Podle několika datovaných oddílů sbírky anebo jednotlivých básní zabírá celé údobí od vydání sbírky O soli až po rok 2012. Toto časové rozpětí pak slouží ke komplexnímu pohledu na životní a duchovní cestu básnířčinu. Významným mezníkem pro rozdělení do oddílů zde hraje odjezd z České republiky po složení mnišských slibů a život v korejském klášteře v novém společenském statutu – mnišky. Leitmotivem propojující všechny oddíly (a pododdíly) se stala bílá volavka jako symbol něčeho krásného, prchavého, nedostižného, ohroženého, vybočujícího, ale i např. čistoty. Básně mají charakter miniatur, střípků, seskládaných fragmentů, které někdy připomínají deníkový zápis (o čemž svědčí i občasná datace), jindy jsou věnovány konkrétní osobě. Nejčastěji se uplatňuje metoda střihu a koláže. Opět bez názvů i interpunkce. Zachycené obrazy už nepůsobí tak brutálně, ale nic z nich nezmizelo na naléhavosti, možná ještě více zesílila: „Ještě jednou se, prosím tě, usměj. / bílá volavka vzlétla / z rudého pole“ (Těžko říct, s. 78). První oddíl zachycuje místa, situace a lidi doma, viz jeho název oddílu: ZŠ Líšeňská – LDN Bílovice – Těžko říct. A možná i jeden z klíčů k názvu sbírky:

„Zdeněk na všecky otázky odpovídá / těžko říct / a pak jde a vysvětlí Terezce hodiny / když moje hlava už slyšitelně / praská ve švech“ (Těžko říct, s. 22). Rozsáhlejší druhý oddíl Mniška – pokrývá období od sžívání se s životem v korejském klášteře až po návrat domů. Nejvýrazněji vystupuje do popředí deziluze z života v klášteře, kdy samota a jednopohlavní kolektiv nepřináší pocit vnitřního smíření či očištění. Tento oddíl je dále rozdělen na části Dopisy z Koreje, Lepší člověk a Rodina. A právě první oddíl básní (uveřejněný před knižním vydáním časopisecky – Weles 2013, č. 53), zaslán z kláštera „mai- lem přes zákaz používat počítač bez dovolení“ (Těžko říct, s. 37), působí nejnaléhavěji a nejpůsobivěji (mimo jiné protože bez diakritiky a formou jednostrofových lakonických sdělení): „holime hlavy – / zarputile ticho zen bez ozdob / zbytecna prsa pod objemnymi vestickami – / holky si navzajem nala- kuji nehty / my rikame / songbulhasipsijo / stan se Buddhou“ (Těžko říct, s. 42).

Gabrišová ve sbírce Ráno druhého dne (2015) navazuje tematickým zaměřením bezprostředně na sbírku předchozí. Existenciálně laděné básně jdou opět až na dřeň, lyrická mluvčí odhaluje svůj vnitřní svět a nekompromisně hodnotí sebe i své okolí. První oddíl, pojmenovaný jednoduše [Zpátky] podává svědectví o návratu po dlouhých sedmi letech z Koreje do rodného Brna a sleduje rozpačitá setkání s rodinnými příslušníky a známými, stejně jako vnitřní prožívání lyrické mluvčí. Na povrch znovu vyvěrají staré rány: „ve snech mě matka znovu bije / přikazuje mi spálit všechny šaty. […] má matka mě ve snech bije / ve dne se raduju / seč mi síly stačí“ (Ráno druhého dne, s. 24). V druhém oddíle [Hra] jako by se básnířka snažila pomocí slov uchopit sebe sama, ptá se na svět kolem sebe, zkouší si ho pro sebe slovy alespoň načrtnout, popsat, když už je mu tak těžko rozumět: „do které náruče se vrátíme až to bude / naposledy řekni mi / řekni mi“ (Ráno druhého dne, s. 29). Osobní výpověď jedné ženy se v dalším oddíle [Žena] rozšiřuje: Každá z básní načrtává epizodu ze života ženy v různých podobách – jako matky, dospělé ženy, dospívající dívky a mnoho dalších. Není to poezie opěvující ženu; lyrický subjekt se na ni dívá bez příkras, pronikavě: „je to jen část příběhu. / ve chvíli kdy dostáváš svou / první pusu / mají za sebou podvyživené / nezletilé kambodžské prostitutky / de- sítky zákazníků“ (Ráno druhého dne, s. 43). Stinné stránky mezilidských vztahů – partnerských a rodinných postihuje oddíl [Krutosti]. Závěrečný oddíl Kluk bez svalů jako jediný nemá název v závorce. Básně – prožité obrazy jako by jediné měly smysl s klukem bez svalů. Péče o druhého – nemohoucího – něžná péče, během které se nemusí myslet na nic jiného a dává smysl: „stydím se za rýmu / stydím se za bolení hlavy / před tebou, který ráno / nevstaneš z postele, ani / nenatáhneš prsty mým směrem“ (Ráno druhého dne, s. 72). Něžné obrazy dospělého nedospělého kluka jsou kladeny do kontrastu s realitou a vlastní drásající sebereflexi: „díváš se na zbytky sebe / a nemáš nutkavou potřebu sbírat“ (Ráno druhého dne, s. 77).

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Dekubity (BB 2002, pod pseud. Vojtěch Štětka, edice Tvary literárního obtýdeníku Tvar 2002, č. 19); O soli (BB 2004); Těžko říct (BB 2013); Ráno druhého dne (BB 2015, též jako e-book 2015).
Příspěvky v antologiích a sbornících: Netřesk (2002); Sborník Literární ceny Vladimíra Vokolka (2002); Co si myslí andělíček (2004); Po městě, jež je mi souzeno (2007, ed. P. Čermáček); Nejlepší české básně 2014 (2014, eds. P. Hruška – O. Stehlíková).
Uspořádala: Simonetta Buonaccini: Na chůdách snu. Výbor z díla (2016, též jako e-book 2016). Překlady: Kosmas: Czechoslovak and Central European Journal (2004, ed, C. Machann, básně P. Hrušky); In our own words (2005, ed. M. Weaver, básně P. Hrušky); New European Poets (2008, W. Miller – K. Prufer, básně P. Hrušky).
Odborné texty: „Tak blízko k světlu! Jaká smělost!“, in Aluze 2016, č. 1–2; Hadi mi vylízali uši, já slyším a zním…, in S. Buonaccini: Na chůdách snu. Výbor z díla (2016).

LITERATURA

Knižně: O. Stehlíková: Toto nové a to staré, in Nejlepší české básně 2014 (2014, eds. P. Hruška, O. Stehlíková).
Studie a články: M. Chocholatý: Na křižovatkách nejmladší ženské poezie, in Weles 2005, č. 22; P. Gejdoš: Památník představuje tvorbu básnířek, in Rovnost 12. 1. 2006; PČ: Výuka súter, zbývá ještě rok, in Týdeník Rozhlas 2013, č. 52; M. Děžinský – T. Gabriel – M. Fucimanová – I. Harák – B. Správcová: Magnesia Litera 2016: Které básnické sbírky byly ve hře?, in Tvar 2016, č. 7.
Recenze: O soli: J. Časnochová, Haló noviny 13. 1. 2005; A. Mikulášek, Obrys – Kmen 2005, č. 4; D. Kaprálová, Mladá fronta Dnes Brno 26. 8. 2005 (příl. Umění a kritika – brněnská scéna) 2005, Brno; P. Čermáček, Host 2005, č. 3 * Těžko říct: J. Řehák, Český rozhlas Vltava 25. 11. 2013; P. Bílek, Literární noviny 2013, č. 51/52; L. Kuhar Daňhelová, Host 2014, č. 1; A. Mikulášek, Haló noviny 29. 1. 2014 (příl. Obrys – Kmen, č. 5); D. Tureček, Tvar 2014, č. 8; Z. Volf, Host 2014, č. 2 * Ráno druhého dne: M. Fucima- nová, Tvar 2015, č. 16; D. Tureček, Tvar 2015, č. 16; M. Alexa, Host 2015, č. 10; A. Mikulášek, Haló noviny 13. 1. 2016 (příl. Literatura – Umění – Kultura).
Rozhovor: Z. Volf, Tvar 2016, č. 19.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Básnická prvotina Zuzany Gabrišové O soli (Větrné mlýny 2004) mne překvapila spojením zdravé ženské citlivosti s přesnou „nepřebásněnou“ strukturou obrazů a smyslem pro přiměřenou gradaci a pointu. Gabrišová má výborný pozorovací talent, vidí podstatné a dokáže to zachytit bez nánosu sen- timentu či naopak siláckého pozérství. Její básně nejsou nezaujatým zápisem, cítíme z nich zřejmou empatii, jsou však zcela prosty lítostivosti či jiné přepjatosti, kterou bychom mohli u mladé autorky snad očekávat. Gabrišové se daří vyjadřovat velmi vyhroceně a přitom se nepředvádí, navíc umí báseň velmi dobře vystavět. Zejména tam, kde se původně nesouvisející záznamy vzájemně prolnou a zare- zonují, nebo tam, kde je na minimálním prostoru vystavěn trefný, citlivý a přitom neúprosný portrét, přejíždí po zádech kradmý mráz. Jen několik básní ve sbírce lze označit jako mírně nejisté, nevyzrále přeexponované, například „bezdomoveckou litanii“ v závěru knihy. To však je u prvotiny pochopitelné a je to jen zanedbatelnou vadou na kráse jinak po všech stránkách (včetně ilustrací Renaty Lančové) velmi povedené knihy.

P. Čermáček: Šestero, in Host 2005, č. 3, s. 66–67.

Ale Zuzana Gabrišová, oddělená od nejdražších („ještě bych byla ženská, kdybys chtěl“), nadto v zcela jiném časoprostorovo-jazykovém pásmu, má zatím sebezáchovnou potřebu lyrické výpovědi. Ta, v souladu s tamní přírodou i spiritualitou, dává uzrát veršům jedinečné krásy: „volavka na rudém poli / kdo krvácí a kdo vzlétá / do křehkých kalíšků / v hrozně zapáchající bažině / bílá rozťala všechen smutek / jediným mávnutím křídel / jediným nadechnutím“. Pokud se však básnířka dostává do natolik kompenzační situace, že „nasraná na Koreu / na pravidla“ utíká „utonout“ na „punk-rockové koncerty“, začíná si až příliš věřit na holý, bezobrazný verš; opouštějíc i své obvyklé obranné mechanismy střihu a koláží. Sází patrně na čtenářovo soucítění, zejména u řady míst, jimiž jako by se k nám v něčem navracela problematika proletářské poezie: „stála naboso a prala si ponožky / v umyvadle / na veřejných záchodcích / v zimě — / místo 5 000 krw / jsem ji měla vzít za ruku / a jít ty ponožky s ní koupit.“ Z duchovního hlediska školy Kwan Um, odvozené od korejského jména bódhisattvy soucitu Kwan Seum Bosal („Ten, kdo vnímá pláč tohoto světa“), je to jistě v pořádku. Z hlediska domény poezie, zvláště u opakovaného (sútrového) čtení, jde však o značné riziko, že z podobných sdělení zbyde pouze informace.

Nicméně název sbírky je přesný. To neustálé kroužení mezi kýženou „takovostí“, zda s plnou pozorností „správně položila hrnek“, a stavy, v nichž „mysl skotačí“, takže „jsme jindy“ — zatímco sílí upomínka na svratecké dětství: „v Tišnově je z rozhledny / vidět / až na kraj / mého světa“ —, strhuje z nás pověstné slupky cibule a za pomoci citlivých linorytů Petra Čermáčka nutí k účasti.

Z. Volf: Kroužení volavky, in Host 2014, č. 2, s. 79.

Kdysi takřka jednostrunné ohledávání bolestných okrajů existence, skoro úporné soustředění se ke dnu situací, dostalo kompenzující pandán v motivech touhy, srozumění, ba i radosti. […] Ráno druhého dne přitom jistě není mélická sbírka idylické pohody. Verše stále vyrůstají z takřka beatnického protestu vůči nedostačivosti života, krachům a pastem komunikace, marnosti leckterého úsilí. Pomozme si jen jiným mottem, tentokráte z Jáchyma Topola: „Ba ne, to není možný, takhle se zřezat. Tohle je skutečnost a ňáká blbá.“ Lyrická mluvčí také „vábila […] smrt“, „krmila se odpadky ze dna kontejnerů před vašimi dveřmi“, ale vzápětí dozná, že „děti mi voní, uslintané a usoplené“ (vše s. 11). A hned jako druhá báseň, na s. 12, stojí děkovné verše podnícené Prahou, pointované nevyslovenou, ale zřejmě patrnou touhou po „setkáních, [po] pohybu ruky, který nedává ani neodnáší“. Neúkorné a nenáročivé souznění: to je motiv, který nejenže dominuje hned v následujících Návratech („dotýká se mě zlehounka / hledí mi do očí / vážná a veselá mláďata / nejblíž dvojčeti je postarší pán / nedávat a nebrat buďte jen poblíž / milý / nic nechybí tak samozřejmě / až mě jímá / až ve mně dýchá“, s. 13), ale probleskuje sbírkou velmi často. Metafora či přirovnání, dříve tak zřídkavé, právě v takových pasážích podmaňují – a otevírají nový pohled na básnická obdarování Zuzany Gabrišové. Čtěme jen počátek básně Podaná ruka: „držíš moji ve své dlani / a je to delší, / jako když se smlouvá o dům, jehož základy / ještě nebyly položeny“ (s. 16). Ke slovu tu náhle přijde i dříve pomíjená interpunkce, jako by verš nemusel být jen brutálně vykřiknut, ale mohl se stát splavně regulovaným řinutím. A to třeba i krajině lyrické, docela malebné povahy: „řekni mi kolik úsvitů / je ve slunci / kolik růžové krajky a citronových / prstů rozběhlých mezi stromy“ (s. 29). To všechno ale neznamená, že by zcela zmizela ostrost, ba provokativnost výrazu a zároveň nesmiřitelný postoj vůči všemu, co od nenáročivého souznění vzdaluje. […] Jsou užitečné, tyhle nové básně Zuzany G.; opravdové, a ve své nové různorodosti také mnohotvárně poetické.

Dalibor Tureček: Křižovatky, výhybky a nitky, in Tvar 2015, č. 16, s. 3.

Autorka hesla: Aneta Damborská (2016)

Jaroslav Erik FRIČ

* 14. 8. 1949, Horní Libina

fricVystudoval gymnázium v Ostravě a pak pokračoval intenzivním ročním kurzem na tamní Jazykové škole, kde studoval angličtinu, ruštinu, francouzštinu a italštinu. Ihned po státních zkouškách v roce 1968 odjel do zahraničí, kde pobýval převážně v Anglii a ve Skotsku a živil se pouličním hraním. Na podzim téhož roku se vrátil do Československa a nastoupil na olomouckou univerzitu, na níž studoval angličtinu a filozofii. Vysokoškolská studia však dokončil v Brně.

V roce 1969 se začal věnovat strojopisnému opisování textů, na což po letech zavzpomínal: Sám k tomu v rozhovoru řekl: „V roce 1968 jsem začal studovat v Olomouci a tam jsem brzy narazil na cyklostylovaný časopis Kudy […] Slovo dalo slovo […] a byl jsem pověřen jeho redigováním. Byly to ovšem doby nejisté, a když jsem odjel domů do Ostravy s tím, že sestavím několik následujících čísel, brzy se ukázalo, že to nebude možné, a to nejen z důvodu vnějších potíží, nýbrž především mých vlastních rozpaků nad rukopisy, které jsem měl na stole; […] Po nedlouhém váhání jsem na tyto přípravy resignoval. […] Řekl jsem si, že ty věci, které jsem plánoval pro časopis Kudy, si budu opisovat na psacím stroji sám; jen to, co budu chtít, bez cizí pomoci, a kdo ví vlastně pro koho“ (Box 1996, č. 1). Prvním opsaným textem se stal výbor z básnické sbírky geologa Zdeňka Gáby Lítost (oficiálně vyšla v roce 1997 v nakladatelství Vetus Via). Ve stejné době se Frič setkal s Petrem Mikešem, který se podílel na dokončení výše uvedeného výboru Zdeňka Gáby. S Mikešem a Eduardem Zachou vydal Frič samizdatově pět titulů (již zmíněný Gábův titul, La Salettu Jana Zahradníčka, Prolog k Otčenáši Františka Bílka Otokara Březiny, Výbor z překladů O. F. Bablera a Bratra Antonína Jakuba Demla). Na tyto aktivity navázal Rostislav Valušek se svou samizdatovou edicí Texty přátel.

V roce 1971 se Jaroslav Frič potkal s básníkem Jiřím Kuběnou, jehož osobnost se pro Friče stala velkou inspirací: „Setkání s Jiřím Kuběnou bylo setkáním s dosud nevídanou osobností, skutečným básníkem, který svou vitalitou, inteligencí, ale posléze především svou vnitřní vážností zasáhl, lidsky vzato, rozhodující měrou do mého života“ (Box 1996, č. 1). S Kuběnou Frič roku 1973 spoluzaložil v brněnském domě na Veveří 54 bytovou scénu Šlépěj v okně. Pro tuto scénu připravil pouze jediný večer, který byl věnovaný černošskému blues a také se podílel na výrobě programových brožur. Ve stejné době se Frič odstěhoval do Vranova nad Dyjí, kde pokračoval ve vydávání samizdatů. Ty byly většinou určeny pro okruh Fričových nejbližších přátel a byly vydávány v nákladu pěti až deseti kopií. V roce 1974 dokončil svá studia na brněnské univerzitě a nastoupil do podniku Restaurace a jídelny Brno, napřed do kanceláře, později do provozu. Vyučil se číšníkem, absolvoval střední hotelovou školu a až do roku 1989 pracoval na různých místech jako číšník. Koncem sedmdesátých let začal Frič vydávat samizdatový sborník – později Jiřím Kuběnou nazvaný jako Jednorožec – který byl inspirován sborníky staroříšského vydavatele Josefa Floriana Studia či Nova et Vetera. Sborníky vznikly dva: k církevním svátkům Svatého Václava a Svatého Vojtěcha, v obou případech pouze v jediném exempláři. V polovině osmdesátých let založil vlastní samizdatovou edici Archy, v níž vyšlo osm svazků s texty Miloše Dvořáka, Jakuba Demla, Jiřího Kuběny, Josefa Topola, Pavla Švandy, Miroslava Holmana ad., propojené Fričovým průvodním slovem. V roce 1991 založil ve Vranově nad Dyjí nakladatelství Votobia. To se brzy přestěhovalo do Olomouce. Po necelých dvou letech Frič Votobii opustil a v roce 1993 založil v Brně další nakladatelství pojmenované Vetus Via. V letech 1998–1999 vydával časopis Potulný dělník, na který od roku 2000 navázal stejnojmenný festival. V roce 2002 založil v Brně občanské sdružení Proximus („pro podporu a integraci osob, náležející k menšinám, především rasovým, etnickým, náboženským a společensky, zdravotně a jinak handicapovaným“). V novém tisíciletí se Frič profiluje zejména jako organizátor festivalů a dalších a podobných akcí (multikulturní festival Napříč-Konec léta, festival Potulný dělník, permanentní festival Uši a Vítr. V roce 2006 založil obecně prospěšnou společnost Christiania, na kterou postupně převedl aktivity nakladatelství Vetus Via. Od ledna 2007 píše vlastní blog, publikovaný nejprve na stránkách nakladatelství Vetus Via, později na stránkách sdružení Christiania. Vydal tři básnické sbírky, knihu deníkových/blogových záznamů, je autorem tří scénářů pro Český rozhlas. Spolupracuje s brněnskou rockovou skupinou Čvachtavý lachtan a violoncellistou Josefem Klíčem.

Své první texty začal Frič šířit v sedmdesátých letech prostřednictvím samizdatového komunikačního okruhu. Básnická sbírka Zhasínání světel se v něm objevila roku 1971, o rok později následovalo Pět sonetů z roku 1972. U obou samizdatů se jako místo vydání udává Olomouc. Nejinak tomu je i v případě Eseje o vážnosti a způsobu života vezdejšího. První Fričovou oficiálně vydanou básnickou sbírkou jsou Kolotoče bílé hlasy vydaná v roce 1993 nakladatelstvím Vetus Via. Sbírka obsahuje dvanáct básnických textů. Jednotlivé texty jsou psané volným veršem, často výrazně prozaizovaným. Básně jsou silně introspektivní, převažuje v nich vzpomínání, které se však spíše zaměřuje na pocit, na duchovní prožitek z dané události. Básnický subjekt vzpomíná na setkání s lidmi, noční cestování, krajinu, blíže neurčenou léčebnu apod. Evokaci vnitřního prožívání čas od času naruší útržek z dialogu, do textu zaznamenaný nevlastní přímou řečí (nejvýrazněji se tak děje v básni Americká antologie). Frič v textech užívá repertoáru spirituální poezie, odkazuje na biblický Nový zákon. Básnický subjekt kontempluje, čtenář je do jeho vnitřního světa vtahován pomocí krátkých, úsečných veršů, které doslova nutí k tomu, aby oči „padaly“ textem a pronikaly hlouběji a hlouběji do duševního světa lyrického subjektu básně.

Druhá oficiálně vydaná sbírka nazvaná Houpací kůň šera a jiné básně vyšla v roce 1998 opět v nakladatelství Vetus Via. Sbírku znovu tvoří dvanáct textů, dle vročení sbírky napsaných v letech 1993–1995. Sbírka je ještě niternější než prvotina. Básnický subjekt už tolik nevzpomíná, ale introspektivně se obrací sám do sebe, do vlastního nitra, vyrovnává se světem, s vlastním životem. Jednotlivé básně začínají otázkou (mnohdy neznačenou) či konstatováním životního faktu, např.: „Že si k mému stolu vždycky sednou / idioti!“, „V únoru se stalo / že května nedožijem“ nebo „Jak psát ještě / po tolika letech“ (Houpací kůň šera a jiné básně , s. 12, 35 a 43). V básních je zvýšený důraz kladen na katolickou víru, některé části básní jsou přímými modlitbami a například v závěrečném textu sbírky „A smrt je stéblo trávy“ je opakovaně vzývána Fričova oblíbená světice Panna Maria.

Poéma Jsi orkneyské víno dala název Fričově básnické sbírce z roku 2014, která přináší šestici textů z let 1996–2010. Sedmidílná titulní poema, (ve zhudebněné verzi natočená Fričem společně s brněnskou undergroundovou rockovou skupinou Čvachtavý lachtan) pokračuje v linii nastolené předcházejícími básníkovými sbírkami. Frič se noří do sebe, do vlastních vzpomínek, tentokrát už s jasnými autobiografickými konotacemi. Autor vzpomíná na svou tetu, na babičku a na další příbuzné, pojmenovává sám sebe, zmiňuje svůj pobyt ve Velké Británii v šedesátých letech. Poema Jsi orkneyské víno tak získává až bilanční kontury.

Nový prostor i formu pro sebevyjádření našel Frič v blogových deníkových zápiscích, které začal psát v létě roku 2007. Jejich žeň z následujícího půlroku vydal knižně pod názvem Psáno na vodu palbou kulometnou I (2012). V dlouhých, často jednovětých celcích se střetává Fričova přítomnost i minulost, citace oblíbených autorů i lakonická konstatování obyčejných, všednodenních starostí. Způsob psaní je velmi volný, Frič se nenechává příliš svazovat pravidly interpunkce či používání velkých písmen. Jeho texty představují v mnoha ohledech svérázný pohled na jeho vlastní přítomnost, do níž čas od času pronikne událost z vnějšku. Frič je nesmlouvavým kritikem, přičemž si všímá též (zdánlivých) maličkostí. Další pokračování těchto deníkových zápisků už Frič nabízí pomocí sociální sítě Facebook. Knižní podobu dostaly ve svazku Psáno na vodu palbou kulometnou II (2015).

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Esej o vážnosti a způsobu života vezdejšího (1977, smz.); Zhasínání světel (1972, smz.); Tři sonety z roku 1972 (1972, smz.); Kolotoče bílé hlasy (BB 1993); Houpací kůň šera a jiné básně (BB 1998); Americká antologie & Poslední autobus noční linky (BB 2004); Psáno na vodu palbou kulometnou I – Blogové deníky I/2007 (2012); Jsi orkneyské víno a jiné básně (BB 2014); Psáno na vodu palbou kulometnou II (PP, 2015).
Scénáře pro rozhlas (ČRo 3 Vltava): León Bloy. Poutník absolutna (2003); Ivan Martin Jirous. Básník může být rád, že ho jeho bližní nezabijou (2004); Josef Šafařík: Cestou k poslednímu – i prvnímu (2005).
Účast ve sbornících, antologiích: Iz veka v vek: Češskaja poezija: Stichotvorenija. (2005, eds. S. N. Glo- vjuk, D. Dobiáš).

LITERATURA

Články a studie: L. Machala: Olomoucké literární sady: Krátká procházka obdobím po roce 1989, in Host 2012 č. 6; J. Chrobák: Veliká je nepotřeba osobnosti (Nad knihou J. E. Friče Psáno na vodu palbou kulo- metnou I), in Cenová bilance 2013: nad literárními díly oceněnými i neoceněnými v roce 2013 (2014, eds. L. Machala, P. Kožušníková).
Recenze: Kolotoče, bílé hlasy: V. Šibrava, Nové knihy 1994, č. 6; M. Kovářík, Tvar 1994, č. 4; M. Exner, Tvar 1994, č. 5; J. Hájková, Denní telegraf 14. 5. 1994; I. Slavík, Lidová demokracie 1. 2. 1994; P. Čichoň, Souvislosti 1994, č. 2; J. Kuběna, Box 1994 č. 1; I. Pospíšil, Brněnský večer- ník 17. 1. 1995; I. Harák, Severočeský regionální deník 16. 7. 1994 * Houpací kůň šera a jiné bás- ně: R. Burián, Rovnost 6. 11. 1998; M. Blahynka, Haló noviny 19. 1. 1999; J. Kudrnáč, Kam v Brně 1999; č. 1; M. Exner, Tvar 1999, č. 1; J. Chrobák, Host 1999, č. 15; (F. L.), Potulný dělník 1999, č. 2; P. Motýl, Sojky v hlavě 1999, č. 1 * Americká antologie + Poslední autobus noční linky: S. Ko- márek, Host 2006, č. 1 * Psáno na vodu palbou kulometnou: D, Podhradský, Xantypa 2010, č. 4; J. Chrobák, Tvar 2013, č. 17; J. Chuchma, Respekt 2013, č. 17; B. Kostřicová, Souvislosti 2013, č. 2; J. Soukup, [online] iLiteratura.cz 5. 4. 2013 dostupné zde; J. Chrobák, Vital plus 2013, č. 2; R. Kopáč, Týdeník rozhlas 2013, č. 28; P. Nagy, Host 2013, č. 4; D. Pokrývková, Protimluv 2013, č. 3/4 * Jsi orkneyské víno a jiné básně: I. Ambrožová, [online] Kultura21.cz dostupné zde.
Rozhovory: B. a., Box 1996, č. 1; A. Poláčková, Rovnost 13. 10. 2000; M. Stöhr, Host 2001, č. 17; L. Vlach, Tvar 2001, č. 5; R. Kopáč, Uni 2002, č. 5; M. Rychlíková, Týden 2003, č. 21; V. Drápal, Box 2003, č. 1; Tvar 2005, č. 11; B. Správcová, Tvar 2005, č. 11; B. Správcová – M. Škrabal, Tvar 2006, č.16; P. Kovář, Literární noviny 2009, č. 19; A. Blažejovská – R. Kopáč: Popiš mi tu proměnu: Rozhovory s básníky (2010).
Medailony ap.: R. Burián, Rovnost 6. 11. 1999; B. a., Host 2007, č. 3; (-red-), Kam v Brně 2009, č. 10.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Frič je totiž možná jedním z našich nejzapomínanějších básníků, především jeho sbírka Houpací kůň šera a jiné básně nebo (spolu s Josefem Klíčem) zhudebněná poéma Na každý den napsal‘s smrt, představují svérázný způsob ohledávání stavu tohoto světa z pozice křesťansky citlivého, ale ne pámbíčkářského muže, který jakoby prochází tímto světem a svérázně jej komentuje. Odtud pramení nejen suverenita a až jakási velebnost těchto výkřiků i intonačně založených básní ze zmiňovaných knih, ale též vědomí rozpolcenosti, nepatřičnosti – jako kdyby tomuto světu, tolik se zuřivě hlásícímu k ateismu, nebyl člověk Fričova rozměru schopen rozumět, jako kdyby pro něj nebylo nemožné vejít s ním v souhlas. A tak se tu potácí, i když pevně založen ve své víře i vědomí hodnot, a tím provokuje na obě strany – pámbíčkáře stejně jako bigotní ateisty.

J. Chrobák: Veliká je nepotřeba osobnosti (Nad knihou J. E. Friče Psáno na vodu palbou kulometnou I), in Cenová bilance 2013: nad literárními díly oceněnými i neoceněnými v roce 2013 (2014, eds. L. Machala, P. Kožušníková), s. 106–107.

Fričovy básně jsou poezií bez přizpůsobování. Jsou tokem myšlenek, prožitků, rozepsaných útržků. Vyobrazují filmový pás života, vzpomínek a obrazů. A k tomu orkneyské víno jako jakási metafora okoralosti života. Jako mimoděčný blesk touhy a naplnění.

I. Ambrožová: Jaroslav Erik Frič: Kdybynebylibásníci, nebylbyrájanaopak, [online] Kultura21.cz, dostupné zde.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Portrét Jaroslava Erika Friče na stránkách organizace Christiania.

Autor hesla: Jiří Vladimír Matýsek (2017)

Klára GOLDSTEIN

* 29. 7. 1988, Valašské Meziříčí

goldsteinVystudovala hudební konzervatoř v Kroměříži (obor lesní roh). Po maturitě absolvovala v letech 2010–2015 na Filozofické fakultě Univerzity Palackého obor Česká filologie. Poté zde nastoupila doktorské studium oboru Česká literatura. Zabývá se také tvorbou levicových latinskoamerických básníků, zejména Pablem Nerudou a jeho postavením v československém/českém kontextu. Básně a jiné texty publikovala v Hostu, Welesu, Tvaru, Aluzi, ILeGaLiTu, Partonymách aj. V roce 2012 se stala členkou redakce studentského časopisu Lžička v šuplíku (Občasníku pro literárně-kulturní degustátory), od roku 2014 se stala jeho šéfredaktorkou. Je členkou skupiny Stracholam, která v roce 2010 vydala stejnojmenný almanach. V roce 2015 se stala vítězkou Literární soutěže Františka Halase.

Debutovou sbírku Úpatí vichřice (2011) Klára Goldstein otevírá citátem z básníka Pabla Nerudy. „…A zatímco spí člověk na úpatí / přitulen k svému mateřskému kmeni / A zatímco noc padá na národy, / na růže hvězd po nebi rozhozených, / já nechávám čas plynout přes obličej…“ Sbírka je členěna do čtyř oddílů – Havranění, Kameny, Jaro roku sedm a Břehy. Havranění je obestřeno atmosférou chladu, zimy a samoty. „I zimu občas odírají na kost / A vyvěrá-li slovo nebo míza / je celkem jedno / Větve zbavené života se choulí na zemi / a vykašlávají bobule jmelí / […] Tolikrát se mi zachtělo podrazit nohy Moraně / a hodit po ní ten nejtěžší kámen // Jenže jaro přicházívá o své vlastní vůli / ještě když hlína spí“ (z básně Promenáda, sbírka nepaginována). Motiv města je zobrazován nevlídně a cize: „Sténání chrličů / se po zdech rozbíhá / a zlomyslně sčítá vrásky chrámu // Zase jak zastara / bojíme se moru // V průjezdu močí dřevěná socha“ (z básně Noci ve městě). Oddíl Kameny je uveden citátem z Oldřicha Mikuláška: „Veliké černé ryby viděl jsem ve snu; veliké černé ryby.“ Stěžejními tématy tohoto oddílu jsou smrt, všudypřítomní mrtví, minulost. „Mrtví. Tak tiší až to bolí / Až slyšíš vesmír v loktech chovat / krvavý zlomek čehokoli z děsu výkřiku Caesarova […] A vždycky je v smrti nějaká skulina / kterou k nám nazpět / proniká světlo“ (z básně Píseň pro chaima cohna II.). Jaro roku sedm se dá charakterizovat jako terapeutické vypisování se ze ztráty milovaného člověka, titulní báseň je toho explicitním důkazem, ostatní zachycují spíše pocity smutku, ale i polevující bolesti: „Neboť je chvíle stále živá / když do slz něha zabloudila / po pavučinách v perleti“ (z básně Ozvěny v nesečeném poli). Závěrečný oddíl – Břehy – je nesen v duchu impresí – verše jsou nasyceny vizuálně-smyslovými obrazy: „Ve sklenicích / se prohánělo slunce; Rudé holubí nožky nad městem (z básní Tauromaquía; Las despedidas). Verše působí sugestivně: „Tehdy jsme se bránili / až k sežehnutí / Ale modré kroky léta / ve dveřích / duněly vzduchem, / křikem pukajících konvic, / tancem osvobozeného proudění času“ (z básně V patách létu). Ačkoliv je sbírka plná úzkosti a strachu – ze smrti, z plynutí času i z věčnosti, z věcí, které se staly, nepůsobí dojmem beznaděje. I kvůli nezanedbatelným motivům světla a paprsků, nespočetněkrát se také objevuje krev, a kde je krev, tam je také život. Autorka používá volný verš, z básnických prostředků elipsy, zámlky, apostrofy. Mnohé zůstává naznačeno, nedořečeno, jen zřídkakdy se vyskytuje jasná pointa.

Sbírka Milíře (2016) přináší proměnu autorčiny poetiky. Sbírka je rozdělena do osmi oddílů. Titulní Milíře přináší delyrizaci autorčina básnického projevu. Tematizován je venkov, život na vesnici. „už od včerejška / odebíráme cihly / situace vyžaduje / přeskupení stěn skleníku / do podlahy kotce // ráno / přitloukáš desky / na střechu boudy“ (Milíře, s. 11). Oddíl má vzpomínkový ráz, dominují pocity smutku, osamění, setrvávání ve stagnaci (neměnnosti): „srst soumraku / se drsně otírá / o smlčené // poprvé v životě / stojí v bráně do zahrady / srna // a ani ji nepozveš dál […] dnes / vyhýbáš se tomu zvu- ku / vystupuješ příčně / jako do svahu / po dešti / // to ticho / nerušit“ (Milíře, s. 12 a 14). Ve druhém oddílu Uitsisilin převažuje milostná poezie, dalším tématem je úzkost spojená se životem ve městě. „v kapse košile / zápisník s poznámkami / přes stůl můžu číst: / – ne všechny mé závěry / musí být nutně správné / taky proto tě miluji“ (Milíře, s. 27). Poslední čtyři oddíly (Reportáž; Po tisíci dnech; Je na čase zjistit, čí jsou to kroky a Ten, který) lze označit za angažovanou poezii. „hned zkraje týdne / zase stříleli na ulici trockisty / na potkání / – jak je tak poznají… / na potkání – // a jak se vůbec poznáváme / navzájem / na levé noze máme kopyto / a chceme ovládnout svět“ (Milíře, s. 46–47). Lyrický subjekt upozorňuje na lhostejnost lidí, ignoranci, popírání pravdy: „a my / zbožňujeme ohňostroj / všechny ty rány / co nám připomínají / válku / v které jsme nikdy nebyli / a na kterou už / ani nevěříme“ (Milíře, s. 63).

Autorka i v této sbírce ubrala na metaforickém vyjadřování, zjednodušila své básnické výpovědi a z roviny náznaků mnohdy přešla k explicitnosti. Nejvyšší míry lyričnosti si zachovala v oddíle Lorkiana – pár slov k mýtu: „za půlnoci útlooké / matka černě zavzlykala / pomerančovníkům v háji / spásá květy bledý vítr / stromy v tanci plápolají / o dveře se luna otře“ (Milíře, s. 40).

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Úpatí vichřice (BB 2011); Milíře (BB 2016).
Studie a odborné články: Recepce španělské občanské války ve sbornících a klíčových sbírkách druhé poloviny 30. let, in Aluze 2015, č. 1.
Účast ve sbornících, antologiích: Stracholam (2010, almanach, ed. Klára Goldstein – Margot Vémolová).

 

LITERATURA

Studie a články: I. Fic: Doslov in Úpatí Vichřice (2011); O. Mehešová: Letošní večer poezie a hudby byl skutečně podmanivý, [online] Muzeum Valašsko 8. 9. 2014; dostupné zde; P. Kotrla: Valmez sobě: Valašské Meziřící, 16. února, in Tvar 2015, č. 7; (admin): Vyhlášení výsledků XVIII. ročníku Literární ceny Vladimíra Vokolka 2014, [online] MK Děčín 12. 3. 2015, dostupné zde; B. a.: Vítězové 43. ročníku Literární soutěže Františka Halase, [online] Czech Lit 20. 10. 2015, dostupné zde; (red): Laureátkou Literární soutěže Františka Halase je Klára Goldstein, [online] iTvar 26. 10. 2015, dostupné zde; (red.): Klára Goldstein. Marek Torčík. Lucie Juřenová. Jan Váňa. Vojtěch Velísek. Literární soutěž Františka Halase 2015, [online] Čítárny 26. 10. 2015, dostupné zde; (red.): Čtyřicátý třetí ročník Literární soutěže Františka Halase, [online] Kulturní noviny 26. 10. 2015, dostupné zde; J. Sulovský: Slovo o literatuře, [online] Rozhlas.cz 30. 11. 2015, dostupné zde; P. Kotrla: Zekřtubásnickésbírky Milíře Kláry Goldstein, [online] Poznámkovýblok Pavla Kotrly 13. 12. 2016, dostupné zde.
Recenze: Úpatí vichřice: (-md-), Valašsko: vlastivědná revue 2012, č. 28; D. Jirsa, Aluze 2012, č. 2.
Rozhovory: V. Velísek,[online] Pulsy 26. 10. 2015, dostupné zde.
Medailony ap.: B. a., Básne: Klára Goldstein, [online] iLeGaLiT 5. 8. 2015, dostupné zde; B. a., Finalisté LFSH 2014: Klára Goldstein, [online] LSFH 20. 9. 2014, dostupné zde.

 

UKÁZKY Z OHLASŮ

Úpatí vichřice představuje překvapivě vyzrálou prvotinu, která staví před čtenáře řadu otázek. Je to jakési autorčino vyrovnávání se se světem, s vědomím, že nikdo z nás není nikdy dostatečně připraven na všechnu bolest, s níž se jednou setká, ať je jí přímo zasahován nebo se stává jej jejím bezmocným svědkem. Člověk tuší, že svět ho bude zraňovat, ale protože mu není dopřáno, aby zahlédl, byť na chvíli, třeba jen malý střípek budoucnosti, zbývá mu pouze úzkostné tápání se po smyslu bytí na zemi, aniž by mohl spatřit tvář toho, kdo – či, co – splétá nitky jeho osudu. A protože člověk je vržen do tohoto světa bez příprav a generálek a nápověda neexistuje, zůstává se svými obavami, smutky a věčně se vynořujícími hádankami, na něž se mu nedostává odpovědi, nejistý a bezradný.

(-md-), Úpatí Vichřice: Klára Goldstein: recenze básnické sbírky vážně/nevážně, Valašsko: vlastivědná revue 2012, č. 28, s. 47.

Básnířka nemá potřebu kázat, poučovat a planě moralizovat. Nedojímá se sama nad sebou, nad krutým světem, nad starými láskami, jak to bohužel činí mnozí mladí básníci z autorčiny generace. Většina básní s impresionistickou „rozmazaností“ jen lehce naťukne jednu myšlenku, pocit či vzpomínku, snaží se vystihnout poetiku okamžiku, který je už ze své podstaty pomíjivý, a právě pomíjivost přeci Kláru Goldstein tolik láká. Básnířka využívá zámlky, elipsy a náznaky, když nabídne pointu, básni to většinou spíše uškodí: „Babička rázuje kuchyní / v dědově košili / a potom si zapaluje cigaretu / Dlouho do večera hrávali jsme karty // Je to už všechno moc dávno“. Básnířka v úvodním citátu odkazuje k Pablu Nerudo- vi, ovšem jeho poetiku budeme v Úpatí vichřice hledat jen stěží (snad jen ve třech čtyřech závěrečných básních). Ať už je to záměr, nebo jen náhoda, či snad nevědomá inspirace, básně Kláry Goldstein daleko více připomínají pozdního Seiferta či Jana Skácela, jehož smuténka se prochází po polích a zpívá též v mnoha básních Goldstein.

David Jirsa: Pochmurný debut Kláry Goldstein, in Aluze 2012, č. 2, s.84, též [online] dostupné zde.

Standa ČERNÝ

* 29. 5. 1984, Šternberk

Vlastním jménem Stanislav Černý. Po maturitě na Gymnáziu ve Šternberku byl přijat na Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, kde v letech 2003–2007 studoval bohemistiku, studia však nedokončil. Během studií působil jako redaktor regionálního magazínu Šternbersko a nezávislého olomouckého literárního časopisu Těžkoříct. Svými texty přispíval rovněž do periodik Host, Psí víno nebo Dobrá adresa. V letech 2011–2015 byl zastupitelem obce Huzová, poté se stal skladníkem. Ve volném čase se věnuje fotografování.

Debutoval v roce 2008 sbírkou Na vlastní kůži verše, která obsahuje básně z let 2004–2006. Kniha je členěna na čtyři oddíly. V prvním, který nese název Vně mě, najdeme spíše básně kratšího rozsahu, jež vznikly v roce 2004. Již při přečtení prvních veršů je výrazně patrná autorova snaha o stylistickou neobvyklost, ústící však nejednou v nesrozumitelnost sdělení. Verše navíc působí poněkud roztříštěně, jsou plny neologismů a záměrných syntaktických odchylek: „strach – ach jo – je hlava dole / kam se koukám – do kroku / v klidu je bojím – vypadat přát“ (Na vlastní kůži verše, s. 9). Již ve druhém oddílu Katarakta (2004–2005) však Černý tyto prvky mírně oslabuje a přidává na popisnosti. Třetí část nazvaná Tatáž? (2005–2006) je co do rozsahu nejdelší, obsáhlejší jsou i jednotlivé básně. Každé z nich předchází citace z děl českých a světových spisovatelů. Poslední oddíl s názvem Záměr sbírky Nestavěno (2005–2006) opět předkládá především autorovu hru s nejrůznějšími formami básní.

Netradiční práci s jazykem nabízí také Černého druhá sbírka Jsem v rozpacích, jež vyšla v roce 2015. Básně, které vznikaly v letech 2006–2014 jsou rozčleněny do dvou oddílů (Jsem v rozpacích a Nevím, jak to vím). Černý i tentokrát ve svých verších sází především na rozrušování slovních a syntaktických vazeb, vytváří novotvary. V jednotlivých básních je možné sledovat náznaky různých rčení, přísloví či frází. Texty, které zahrnují jak verše vážné, tak ironické, představují především autorovu intimní životní zpověď s přesahy ke společenské problematice. Černý ve svých verších usiluje poukázat na neustálé „opakování světa“, na to, že všechno již bylo jednou řečené, napsané, s ničím novým již nelze přijít.

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Na vlastní kůži verše (BB 2008); Jsem v rozpacích (BB 2015).

LITERATURA
Recenze (výběr): Na vlastní kůži verše: P. Čermáček, Weles 2008, č. 35/36; M. Chocholatý, Host 2008, č. 8; M. Jareš: Výlov, Tvar 2008, č. 12; V. Kremlička, A2 2009, č. 2; P. Štengl, Psí víno 2008, č. 44.

UKÁZKY Z OHLASŮ:
Autor si rád ukazuje ve Vladimíru Holanovi, ale když ho pak uctívá verši, je to až na úkor nesrozumitelnosti [sic!] větší než takzvané nesrozumitelnosti holanovské: „Lenost / okonat nechtěnou hlínu stínů nepadá ani – – – / to pro lenost, která se neříká, leč opakuje, je – / horuje se pro tu ovšem oprávněnou vášeň, / ale hlína schne – stabilně prchám, strkaje / prsty do sebe na tvary, / které okonat a zrána mít co k čemu, / je jako opouštět svou hroudu.“ Sympatické je udržení se v této póze celou dobu, avšak nesympatická je únavnost, plytkost a chtěnost tohoto gesta. Ztrácím se v něm, chybí mi vlastní smysl takových chrlených katedrál, může se totiž takhle pokračovat pořád dokola, věčně, stále bez začátku a konce. I takové může být básnění, i takovým způsobem lze vyjádřit něco, co nejsem schopen vyslyšet: vidím jen poušť a kamenné obří duté sochy slov. Chybí jim něco, čím by zaujaly – ovšem jsem třeba i špatný čtenář tohoto typu veršů.

M. Jareš: Výlov, in Tvar 2008, č. 12., s. 19.

Místy nelze nemít dojem, že spíše než o poezii jde o pomstu češtině (či češtinářce?): „dráha je měkký průlin večera / stanice je noc / se leká / jeho naší seismicky / svlečená / krajina klečela před oknem / v kupé / po mně dupe kouř“; „úplněk se udělal za mého svědka svítání“. Čtenář se přes podobná houští jen stěží prodírá k významům, prodere-li se, nic oslnivého ho nečeká. Mladicky silácké deklamace a gesta, útržky událostí a mnoho psaní pro psaní. A pokud se někde mihne silný přesvědčivý obraz, je vzápětí nemilosrdně znásilněn: novotvary, chybnými (pravděpodobně úmyslně) slovesnými tvary, fragmentalizací [sic!], neúčelnou inverzí…

P. Čermáček: Kolik básníků se protáhne nebeskou škvírkou… : Telegrafické recenze, in Weles 2008, č. 35/36, s. 192–194.

Je zřejmé, že autor má cit pro jazyk i nesporné básnické vlohy, nicméně sbírka jako celek kvalitní není. Na čtenáře se valí verše v podobě jakéhosi tematického pel-melu. Častá je mnohomluvnost, zřejmá zejména z delších textů, které se roztékají k bezbřehosti. Autor zkouší všechno, co se dá. Spisovný kód střídá hovorovostí, poetismus vulgarismem, civilnost patosem. Všechno je ovšem jaksi překombinováno, vnitřní soudržnost je často naleptávána manýrou. U konzistentnějších kratších textů autor více spoléhá na jazyk. Bohužel v těchto textech asi nejvíce ulpívá na povrchu.

M. Chocholatý: Osmero bočních cest, in Host 2008, č. 8, s. 64–65.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY:
standacerny.cz

Autorka hesla: Marie Hučínová (2016)

Zbyněk BENÝŠEK

* 27. 6. 1949, Olomouc

benysekDětství a mládí prožil v Prostějově. V letech 1964–1968 vystudoval v Brně Střední umělecko-průmyslovou školu. V patnácti letech založil společně s Bobem Krčilem bigbeatovou skupinu The Rings, pro kterou začal skládat písňové texty. S Krčilem později vystupovali jako folkové duo. Do roku 1970 studoval na Univerzitě Palackého v Olomouci, kterou opustil, protože nesouhlasil s personálními čistkami a dalšími projevy nastupující normalizace. Odešel do Prahy, kde zpočátku pracoval jako dělník při stavbě metra, později jako rekvizitář ve Filmových studiích Barrandov, byl rovněž dělník v pivovaru a hudebník ve svobodném povolání. V lednu 1977 podepsal Chartu 77 a od té doby pracoval jako topič, domovník a noční hlídač. V Praze byl v kontaktu s undergroundem a okruhem kolem Charty, pomáhal např. rozšiřovat její Infoch, tedy Informace o Chartě. Spolupracoval s neoficiálním písničkářským hnutím Šafrán (jeho členy byli např. Jaroslav Hutka, Vladimír Merta, Vlasta Třešňák, Jan Burian, Zuzana Homolová ad.). V roce 1982 emigroval do Rakouska, kde ve Vídni založil uměleckou revue Paternoster a dlouhodobě spolupracoval s rádiem Svobodná Evropa. Do Prahy se vrátil v roce 1992, spolupracoval s Českým rozhlasem, Českou televizí a věnoval se knižní grafice (před listopadovým převratem připravoval např. knižní grafiku pro exilové nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem). Nadále se zabývá knižní grafikou, typografii a ediční přípravou knih, a to ve své firmě ZB Studio. Žije a pracuje v Praze.

Benýšek své texty od osmdesátých let publikoval v samizdatu, vydával je v exilových časopisech Svědectví, Listy i v jím redigovaném vídeňském Paternosteru. Je autorem kolem sto padesát písňových textů (výbor společně s CD vydán u nakladatelství Galén v roce 2009 jako Světlo, paprsek, třpyt, knihu doprovází reprodukce Benýškových výtvarných prací), zhudebnil také básně Františka Gellnera, Jiřího Wolkera, starofrancouzskou báj Aucassin a Nicoletta a řadu starofrancouzských písní. Vydal čtyři básnické sbírky: Diagnóza a jiné básně; Sonety Platónské jeskyňky a jiné básně; Zápisy 1966–1978 a V Budečský na zahrádce, přičemž poslední dvě jmenované sbírky pouze jako bibliofilie v omezeném počtu výtisků. Je autorem řady povídek, původně šířených v samizdatu, které byly později vydány ve dvou sbírkách – My nejsme vrazi a DramaamarD – a částečně autobiografického románu Loutky boží.

Poezie Zbyňka Benýška – a to včetně jeho písňových textů – se neustále pohybuje mezi dvěma póly, mezi civilním záznamem denní reality a obratem k niternému, spirituálnímu hledání „něčeho“ za naším světem. V básních prvního typu se setkáme s útržky obyčejného života, s na první pohled ne- zajímavými situacemi, které se míhají před očima básnického subjektu: „Před chvílí kolem mne prošel metař / v oranžové blůze zametal listí“ (Světlo, paprsek, třpyt, s. 93). Častým dějištěm Benýškových básní je hospoda (ostatně žižkovský lokál se objevuje i v názvu sbírky Sonety Platónské jeskyňky): „Hospoda hučí / jako salonek třetí třídy / zaoceánského parníku / kde okatá Židovka přemlouvá / (aniž o tom přímo mluví) / mladého studenta práv / (a klaunského čističe bot) / ke sňatku“ (Sonety Platónské jeskyňky a jiné básně, s. 70). Pól druhý představuje formálně vytříbenou část Benýškovy poezie (užívá i pevných forem jako je sonet, který však hravě dovede převrátit a přesto dodržet formální i obsahová pravidla). Tyto Benýškovy básně se pohybují na hranici spirituální poezie. Spirituálno a možnost tázat se po věcech, které člověka přesahují, však nemusí být nutně navázána na osamocenou kontemplaci. Benýšek neopouští své prostředí městské i společenské periferie a s Bohem komunikuje i nad sklenicí piva. Benýškova poezie je pevně ukotvena ve světě, který je tvořen uměním, hudbou i literaturou. Děje se tak skrze častá odkazování na literární vzory, oblíbence (Poe, Goethe, Mácha, Gellner) i muzikanty, kteří utvářeli myšlení Benýškovy generace (Simon a Garfunkel, Leonard Cohen, Jim Morrison, The Troggs). Poezie Zbyňka Benýška je jakýmsi smutným ohlédnutím za uplývající minulostí a pohledem na radostně-neradostnou současnou existenci.

Kniha povídek My nejsme vrazi vyšla v roce 1995 a obsahuje sedm textů (Farářka; My nejsme vrazi; Večírek u dr. Šimona; Valentýnka; Výzkumný ústav; Pád labutě; Tma). Šest z nich bylo napsá- no ještě za totality a vydáno převážně v exilových periodikách (Paternoster a Svědectví), závěrečná povídka poprvé vyšla v Revolver Revue č. 45. Povídky se tu více, tu méně opírají o autorovu vlastní zkušenost se životem v rakouském exilu. Hrdinové textů, často přímo ich-formoví vypravěči, jsou opuštěni, ztraceni ve velkém, neznámém světě, který je nevlídný, sychravý a nepřátelský. Přežití hrdinů je otázkou jejich vynalézavosti. Nejpatrnější je to v textu Výzkumný ústav, v němž se bezejmenný hrdi- na dostává k práci výzkumníka pro OSN, který provádí dotazníková šetření mezi českými emigranty. To se však děje falešně, na základě fiktivních rozhovorů se stále se opakujícími respondenty z řad známých. Důležitější, než samotný dotazník, jsou totiž výzkumným ústavem proplácené jídlo a pití. Hrdina si však chce práci ještě více ulehčit a rozhodne se zkonstruovat robota, který bude zastupovat – příslušně namaskován – respondenty. Benýškovými povídkovými texty, vedle jasného a všeobjímajícího pocitu smutku, prostupuje taky významná dávka absurdity.

Přímým přihlášením k absurdnímu dramatu ve stylu Havla či Becketta, je text Večírek u dr. Šimona, který v repetitivních situacích a opakujících se replikách popisuje nepříliš vyvedený večírek přátel. Výsledkem jejich prázdného setkání, které k ničemu nevede, je jen trapnost pramenící z pošramocených mezilidských stavů.

Úvodní text sbírky Farářka je pokusem o dystopickou sci-fi. Povídka se odehrává v psychiatrické léčebně, která jasně evokuje totalitní blázince, místa, kam bylo možné zavřít jedince nepohodlné re- žimu. Postupně ale vychází najevo, že onen blázinec je součástí mnohem širší soustavy léčeben, která v podstatě tvoří stát. Lidé jsou sledováni, není jim umožněno opustit vymezený prostor, jsou jim monitorovány sny, za špatné snění jsou přísné tresty. Zdánlivá svoboda – prostor psychiatrické léčeb- ny je obrovský a připomíná město – je vykoupena neustálým sledováním a zvůlí, která je ztělesněna Lékařem, Podlékařem a Hlavní Sestrou. Vykonavateli zvůle jsou Sestří, fanatické a uječené zdravotní sestry. Veškerá odlišnost je tvrdě postihována, nejvíc na toto doplatí titulní Farářka, výjimečná, du- chovně založená bytost s andělskými křídly, která umírá při svém pokusu o útěk během oslav státního svátku: „U plotu byl shluk pacientů, Sestří, civilních zvědavců. Podlékař a kameraman, který všechno zaznamenával na film. Farářka, jako by seděla na bodlinách, jednu nohu měla ven z areálu Ústavu a jednu ještě v blázinci. Tělo měla skloněné a nabodnuté na bodliny. ‚Odřežte jí křídla a okamžitě je pošlete do Úřadu pro neidentifikované létající přístroje (ÚNLP). A ať obratem pošlou zprávu!‘ rozkázal Podlékař a opřel se o strom, protože byl z kořalky skoro namol opilý. ‚Dívejte, křííídla, mr- cha, křííídla!!!‘ vřískaly jako pominuté zmoklé Sestří, tleskaly rukama, přiskakovaly k mrtvé Farářce a okukovaly její průsvitná, zelenkavá křídla, deštěm a smrtí zplihlá. Podlékařův asistent je odehnal od Farářky a malou, laserovou, pilkou ušmikl Farářce křídla. Zabalil je do sterilního igelitu a ode- vzdal pracovníkovi ÚNLP. Ten okamžitě nastartoval malou helikoptéru a odletěl ke svým šéfům“ (My nejsme vrazi, s. 42–43).

V Benýškových krátkých textech se spojuje syrová, drsná realita s lyrickým viděním světa, tento přístup k realitě je pak hlouběji rozvinut v autorově románu Loutky boží (2012), částečně autobiografické výpovědi o kritickém půlstoletí československých dějin. Kniha začíná na Vánoce 1952 a uzavírá se v devadesátých letech. Protagonista Vilém disponuje biografickými rysy autora (zakládání bigbeatové kapely v šedesátých letech, studium, výtvarná tvorba…), román však není pojat jako osobní autorská výpověď. Benýškův text je jakýmsi pohledem na dějiny „odspodu“ a s odstupem. Řada ve své podstatě neveselých epizod získává s ubíhajícím časem až humorné kontury. Jasně patrný však zůstává temný spodní tón, zastupovaný zejména nekončícím bojem s režimem – v textu reprezentován nejprve dětskými a později pubertálními střety Viktora a Berta (který později emigruje) s bratry Zlatkem a Svatkem, kteří posléze přijímají výnosné místo u Státní bezpečnosti. Benýšek udržuje svoje vyprávění v omezeném okruhu pečlivě odstíněných postav (Vilém, Bert, Ostružinka, básník Miroslav, Valtr, hostinský Chudáček…), které staví do podobných, opakujících se situací. Leitmotivem textu je pak hrdinova láska k dívce Ostružince, jejich vzájemné nacházení a opuštění se, které se táhne od Viktorových dětských let až hluboko do dospělosti. Opakováním jakoby autor vyjadřoval jakousi stereotypnost života, který je jen sledem neustálých variací na omezenou škálu situací. To, do jakých situací se hrdinové dostávají, často není záležitostí jejich vlastní volby. Hrdinu Viktora táhne kupředu osud, velké dějiny jej vtahují do svého soukolí, přičemž on sám nemá možnost uniknout – je onou titulní loutkou boží, která své kroky neřídí sama. Důležitými klíčovými body jsou v textu dějinné zvraty (zejm. okupace Československa v srpnu 1968), Benýšek svůj text sytí i drobnými detaily, které jsou historickými fakty (navíc encyklopedicky rozvedenými v pečlivém poznámkovém aparátu na konci knihy), z textu však nijak neční a tento historiografický a edukační charakter knihy nijak nepotlačuje její vypravěčské a obsahové kvality.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Cestička vyšlapaná (B 1972 smz.); Karlovy Vary (B 1973); Co dům dal (B 1978 smz.); Přečtení Ranní hvězdy (B 1976 smz.); Diagnóza a jiné básně (BB 1999); My nejsme vrazi (PP 2002); DramaamarD (P 2005); Povídka o Rudolfkovi (P 2004); Sonety Platónské jeskyňky & jiné básně (BB 2009); Zápisy 1966–1978 (BB 2005 bibliofilie); Světlo, paprsek, třpyt (BB 2009); V budečský na zahrádce (BB 2009 bibliofilie); Loutky boží (P 2012).
Scénáře: Paternoster I. – VII. (1993, Český rozhlas), Múzérie I. – VII. (1994–1998, Česká televize, s Euge- nem Brickiusem), Ateliéry – historické I. – XI. (1998 – 2000), Ateliéry – současné I. – XXV. (1998 – 2000).
Studie a odborné články: Doslov, in M. Kubes: Blues za dívčí duši, 2010.

LITERATURA
Knižně: J. Čulík: Knihy za ohradou, 1992; J. Kanzelsberger: Kde je člověk: Jak vyplnilo literární dotazník Marcela Prousta pro vysílání Svobodné Evropy 56 osobností nebo zajímavých lidí aneb, 1680 odpovědí na 30 různorodých otázek, 1992; T. Hořejší: 15 let Revolver Revue, 2001.
Recenze: Diagnóza a jiné básně: V. Šlajchrt, Literární noviny 1999, č. 28; J. Staněk, Tvar 1999, č. 10 * My nejsme vrazi: Z. Štípl, Tvar 2002, č. 15; V. Stanzel, Host 2003, č. 6, s. 3–4 * Panoptikum ´75 a DramaamarD: K. Pařízek, A2 2006, č. 19 * Světlo, paprsek, třpyt: T. S. Polívka, Hospodářské noviny, 29. 12. 2009 * Loutky boží: V. Hulec, Divadelní noviny 2013, č. 2; -ob- (Ondřej Bezr), iDnes.cz 21. 1. 2013, dostupné zde; J. Lojín, Vaše literatura.cz 3. 6. 2013, dostupné zde.

Rozhovory: J. Brabec – P. Holub, Respekt 1994, č. 2; E. B., Literární noviny 1994, č. 11; J. Kroul: Revolver Revue 2001, č. 48 (prosinec); M. Placáková, Lidové noviny 27. 5. 2014.

Medailony ap.: J. Mlejnek, Lidové noviny 11. 1. 1997; Právo 27. 5. 1999; Právo příl. Salon, 21. 2. 2002; Dokořán 2004, č. 30; L. Soldán, Kam v Brně 2009, č. 10; L. Engelking, in Antologie české poezie, I. díl (1966–2006) (2009).

UKÁZKY Z OHLASŮ

Číst si Benýška může právě být pro atmosféru, kterou vyvolává, navozením si vlastního vzpomínání, toku vlastních nenapsaných a jenom zpětně vyvolávaných textů, které budou soukromé a vlastně jenom běžet na plátně sítnice. A o nichž nás vůbec nenapadne uvažovat, čím jsou, zda TAKÉ poezií.

J. Staněk: Psát básně je jako vraždit labutě, in Tvar 1999, č. 20, s. 21.

Románů v pravém slova smyslu generačních není nikdy dost. A těch, které by věrně popisovaly radosti i strasti Čechů narozených po nástupu komunismu a v aktivním věku prožívajících „jízdu na horské dráze“ dobových proměn od 60. let už vůbec ne. Každé nové svědectví je vítáno. Zbyněk Benýšek (1949) je nejen spisovatel, ale také malíř a písničkář, tvůrčí umělec, pohybující se na české kulturní scéně od konce 60. let.

O. Bezr: Generační román o těch, kteří jeli na horské dráze, [online] iDnes.cz 21. 1. 2013, dostupné zde.

Soubor je tvořen šesti povídkami jednou rozsáhlou novelou a zachycuje Benýškovu tvorbu v rozpětí šestadvaceti let. Ať už jde o práci nejranější („Farářka, 1974) nebo pozdní („Tma“, 2000), je jisté, že v Benýškovi má česká literatura autora silné a originální výpovědi. Jednotlivé příběhy se odehrávají v místech, kde autor žil a jež důvěrně zná, ať už je to Prostějov, Praha nebo Vídeň, v komunitě lidí spíš nonkonformních. Nejde však o tvorbu undergroundovou, ačkoliv zmiňovaný Paternoster byl vůči tomuto směru otevřený a jisté společné rysy (kritický postoj k establishmentu, hledání alternativní životní formy či snaha o nezávislost) v příbězích vysledovat lze. Jedno však mají společné – ať už se odehrávají v reálných nebo smyšlených kulisách, Benýšek dokáže mistrně vystihnout a popsat podobu a atmosféru místa.

V. Stanzel: Malířské povídky, in Host 2003, č. 6, s. 3–4.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY
web autora

 

Autor hesla: Jiří Vladimír Matýsek (2016)

Marcella DOSTÁLOVÁ

* 27. 11. 1934, Cheb

dostalovaNarodila se v Chebu jako Motlová, ale už v roce 1939 se s rodiči přestěhovala do otcova rodné- ho Prostějova. Po maturitě na Gymnáziu Jiřího Wolkera v Prostějově (1953) jí z politických důvodů nebylo dovoleno dále studovat; pracovala nejprve jako pomocná síla v průmyslu a poté učila na učilišti v Prostějově český jazyk a tělesnou výchovu. Studia na vysoké škole absolvovala při zaměstnání. Vystudovala učitelství českého jazyka a ruského jazyka na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci (1962); poté učila na školách na Prostějovsku (Olšany, Prostějov, Přemyslovice) český jazyk a literaturu a výtvarnou výchovu. V roce 1984 získala doktorát z filozofie (PhDr.) rovněž na Filozofické fakultě Univerzity Palackého. V letech 1985–2000 působila externě jako pedagog na Katedře české- ho jazyka a literatury Pedagogické fakulty Univerzity Palackého. V roce 1993 založila při Regionálním osvětovém středisku (ROSA) pro prostějovskou mládež Klub tvůrčího psaní Violka, jehož každoročním výstupem je almanach s beletristickými texty jeho členů. Na školách v prostějovském regionu vedla pro žáky besedy s protidrogovou problematikou, dále přednášky pro učitele (Pedagogická čtení) a také řadu besed s osobnostmi z kulturní a politické sféry. Před rokem 1989 nemohla svou vlastní tvorbu knižně publikovat. V roce 2007 jí byla udělena Cena města Prostějova za autorskou a publikační činnost a za spolupráci se zdravotně postiženými dětmi. Od roku 1997 je členkou Obce spisovatelů.

Poezii, ukázky z próz pro děti a publicistické texty (především úvahy a eseje) publikovala v Alternativě Nova, bulletinu Obce spisovatelů Dokořán, Kulturních zprávách (Prostějov), Prostějovském deníku, Prostějovském večerníku, Radničních listech (Prostějov), Štafetě (Prostějov), Učitelských novinách, Vlastivěd- ných listech (Boskovice), Zpravodaji Wolkrova Prostějova. Český rozhlas Olomouc vysílal v roce 1999 pásmo veršů ze sbírky Balancuj dál, akrobate… v interpretaci olomouckých herců. V roce 2000 odvysílal též ukázku ze sbírky Babiččiny pohádky. V roce 2003 realizoval režisér Michal Bureš pro Český rozhlas Olomouc knihu Dostálové Malá víla. Přepis do podoby pohádkového seriálu pod stejným názvem pořídil Jan Sulovský. Úspěšně se účastnila řady literárních soutěží, včetně mezinárodních. Na poli výtvarného umění získala za pedagogické vedení první cenu na Světová dětské přehlídce umění u příležitosti Letních olympijských her v Soulu v roce 1988. Sbírky básní Balancuj dál, akrobate… a Naděje, mé slunce si autorka také sama ilustrovala. U příležitosti stého výročí otevření prostějovské radnice vyšla samostatně oslavná báseň Moje město (2014). Pohádky Jak Kašpárek napálil babu Čaraburdu a Kouzelná studánka ze sbírky Kouzelné a moderní pohádky pro zvědavé děti převedla do televizní podoby TV Noe (obě prem. 2010). Své díla podepisuje Marie Marcella (poezie) nebo Marcella Dostálová (próza a částečně poezie).

Básnická tvorba Marcelly Dostálové je vystavěna na několika konstantách. Je to především láska – k životu, k rodičům, k partnerovi, k dětem a také naděje, která je s člověkem přítomna v každé chvíli života, i té nejtěžší. Téma lásky je navíc úzce spojeno s dalšími hodnotami, které básnířka vyzdvihuje a uznává – sounáležitost, empatie a schopnost odpustit. Autorka píše volným veršem a zvláště pro  první dvě básnické sbírky jsou charakteristické rozsáhlejší útvary (skladby, cykly). První sbírka básní – Studánko, má lásko (1995), přináší básnickou skladbu, které je rozdělena do tří částí: Neklesej před krví…, Varhany nebes mají vypouklé oči a Tvůj popel zpíval by jak pták. Scelujícím prvkem skladby je refrén z jejího názvu „Studánko, má lásko“, jenž má podobu jakého si vzývání, zaříkávání. Ostatně motivy a metaforami z přírodní říše je skladba prostoupena a odkazuje mimo jiné na sepětí člověka s přírodou. Z témat dominují sbírce úcta k nedotčené přírodě, vzpomínky na dětství a rodiče a v posledním oddíle pak deziluze nad společenským vývojem po pádu železné opony. Motiv studánky tu symbolizuje čistotu, naději, lidské usilování v dobro a také hloubku citů. Hojně jsou zastoupeny také motivy ohně (síla vedoucí k rozvratu, ale také překonání tmy) a krve (vášeň a dravost života, životní změna, ale i varovný signál). Oproti prvotině má druhá básnická sbírka Balancuj dál, akrobate… (1996) volnější kompozici. Soubor tvoří básnické skladby Balancuj dál, akrobate a Na Kosíři (Socha Maria) a oddíl Básně, čítající pět básní. Zahrnuje texty širokého časového rozpětí (první oddíl z roku 1986, druhý z roku 1991, jednotlivé básně byly napsány mezi lety 1991–1996). První skladba je postavena na střídání lyrických mluvčích – ženského a mužského hlasu. Podstatou jejich lyrických partů je bilancování času, který spolu strávili jako životní partneři. Soužití muže a ženy je zde přirovnáváno k akrobatu balancujícímu vysoko nad zemí, který se však nevzdává: „Světlo / šíp měsíce / hraje s námi posedlou hru / stoupáme / klesáme / padáme vzhůru / navždy spojeni / navždy od sebe / navždy v kruhu / na- vždy prokleti / navždy sledováni / navždy zapomenuti / navždy proměněni“ (Balancuj dál, akrobate…, s. 27). Tematizace manželského svazku je doprovázena tématem mateřství. V druhé básnické skladbě se odráží láska přírodě a úcta k jejím hodnotám, zprostředkovaným moravským venkovem. Poslední oddíl – Básně – zahrnuje příležitostné básně, nejčastěji inspirované dětmi ve škole. Převážně bilančního rázu je sbírka básní Naděje, mé slunce (2001), která obsahuje oddíly Básně (z let 2000–2001), Jít za světlem (z roku 1993), mezi které je vložena básnířčina prvotina Studánko, má lásko z roku 1995. Soubor je uvozen citátem z W. Shakespeara, v němž je život přirovnáván ke snu, vzhledem k tomu, jak je krátký v porovnání s vesmírnou věčností. Básně prvního oddílu knihy mají vzpomínkový a bilanční charakter, opakují se v nich motivy lásky k životu a rodině, naděje, díků za život a jeho dary, odpuštění, ale také obavy o osudy budoucích generací. Snaha pomáhat druhým dominuje autorčinu životu a prolíná i jejími verši. Všeprostupujícím motivem se básním stalo slunce. Přináší světlo, naději, víru v lepší a radostnější budoucnost, zrod něčeho nového. Symptomaticky se pak jmenují básně odkazující k antickým ideálům – Hélios a Fénix. Třetí oddíl Jít za světlem… nese podtitul Meditace o pravdě a lásce. Obsahuje čtyřicet devět číslovaných básní v próze, málokdy pojmenovaných. V chronologickém sledu (ale bez přesné datace) autorka bilancuje svůj život. Zamýšlí se nad radostmi a strastmi, které ji za totalitního režimu potkaly a nakonec dochází smíření. Umění odpustit a vyhledat i na stinných stránkách života pozitiva je spisovatelce vlastní, stejně jako životní touha po pravdě a lásce, kterou se rozhodla šířit. Všechny básně v próze příznačně prostupuje leitmotiv moře, symbol svobody, nespoutanosti, po které spisovatelka celý život toužila.

Vedle poezie je druhou stěžejní oblastí tvorby Dostálové literatura pro děti a mládež. Píše autorské pohádky a prózy s dětským hrdinou, v nichž hraje často důležitou roli kouzelný motiv. Pro všechna díla Marcely Dostálové určená dětskému čtenáři je typických několik rysů. Především je to vševědoucí er-formový vypravěč, který dává svou přítomnost najevo oslovováním čtenáře, řečnickými otázkami (cílenými ke čtenáři) a náznaky dalšího vývoje. Dále je to důraz na didaktickou složku textu: svět je rozdělen na dobro a zlo; zlo je vždy potrestáno. Záporná postava však může dojít poznání jejího špatného jednání a nápravy. Typizací postav Dostálová i prózy s dětským hrdinou přibližuje žánru (folklorní) pohádky, což umocňuje také aplikace pohádkových tematických prvků – nadpřirozené bytosti, antropomorfizované zvířata a věci i kouzla, napomáhající kladným hrdinům ve složitých situacích.

Dostálová píše i autorské pohádky iluzivně folklorního typu autorské pohádky, konkrétně imaginativní větve. Mají poetické naladění, často i snovou atmosféru. Viditelnou inspirací jsou zde novodobí pohádkáři H. Ch. Andersen a O. Wilde. U Dostálové se nejčastěji vyskytují pohádky novelistického typu, v nichž princ/chudý mládenec musí z kletby zachránit chudou dívku/princeznu, kterou si pak vezme za ženu. Druhý pól tvoří moderní pohádky, odpoetizované, odehrávající se v současnosti; hrdiny bývají děti, které si z prožitého dobrodružství berou ponaučení. Ale i v těchto pohádkách vystupují nadpřirozené bytosti nebo se dějí nadpřirozené jevy (mohou být přítomny pouze ve snu hrdinů).

V souboru Babiččiny pohádky (1997) jsou propojeny jednotlivé texty postavou babičky, která každý večer vypráví pohádku svému vnukovi; tato situace je navozena situaci v prologu knihy. Připomenutí důvěrného aktu vyprávění mezi dvěma blízkými osobami se navrací přibližně v polovině sbírky v pohádce Strom. V ní jsou babička a vnuk přímo hlavními postavami, jejichž věrohodnost je posílena konkrétními reálnými kulisami (kraj Záhoří, kopec Kosíř). Vnuk Lukáš zažije během obětavé pomoci nemocné babičce kouzelné dobrodružství. A už v úvodu je představeno základní poslání pohádek: ukázat „jak se dobro potkává se zlem a jak na konci té cesty zvítězí vždy pravda a láska“ (Babiččiny pohádky, s. 7). Pravda a láska jsou pro autorku hodnotami v životě nejvýše postavenými. Téměř všechny pohádky Babiččiných pohádek lze zařadit k iluzivně folklornímu typu. Zasazeny jsou do pohádkového historického bezčasí, na zámek, hrad či venkov a les. Nejčastěji do krajiny středoevropského rázu, jedna i do exotických krajin (Král moře – hrad uprostřed ostrova v moři). Současný rámec je naznačen v příbězích inspirovaných H. Ch. Andersenem (Děda a jeho vnuk upomíná na Děvčátko se sirkami, Majdalenka důstojník zase na Cínového vojáčka); tradici českých pohádkářů (J. Š. Kubín ad.) připomíná pohádka Hladolet. Zvířecí typ pohádky reprezentuje pouze Žabí ples, v němž vystupují antropomorfi vané zvířata. Hlavním tématem každé pohádky je vždy nějaká lidská vlastnost či emoce (hněv, moc, šlechetnost, oddanost, láska, důvěřivost, lakota, marnivost, odvaha, pýcha, pomlouvačnost ad.). Hrdina nesoucí kladné vlastnosti dojde díky své dobrotě v životě štěstí; záporný hrdina je potrestán, a pokud se poučí ze svých chyb, může mu být odpuštěno. Fantazijní svět Babiččiných pohádek je obydlen nadpřirozenými postavami z klasických lidových pohádek (vodník, jeskyňky, čarodějnice), ale i novými vytvořenými na základě tradičních (bahenní bytosti divousové, antropomorfizovaná duše stromu, víly rákosničky). Z tradice vychází i proměna lidské bytosti ve zvíře a naopak (dcera knížete se kvůli panovníkově troufalosti mění v bílou laň, havran toužící stát se člověkem). Soubor Kouzelné a moderní pohádky pro zvědavé děti (2012) nabízí jak pohádky iluzivně folklorní, tak pohádky moderní téměř ve stejném poměru. Autorka v nich opět uplatnila stejný princip výstavby vyprávění, jehož cílem je ponaučení z chyb a vyzdvihnutí pozitivních lidských vlastností. Uplatnění dětí jako hlavních postav moderních pohádek a tedy i jako hybatelů děje, případně jako pomocníků těchto hybatelů, zatraktivňuje jejich primární didaktickou funkci. O tradiční téma souboje dobra a zla se opírá i novelistická pohádka iluzivně folklorního charakteru Mahulena (2003). Pojmenováním hlavní postavy může odkazovat lidovým pohádkám bratří Grimmů (princezna ze Zlaté střechy v pohádce Věrný Jan, s níž je propojena pohádka Mahulena, krásná panna ve sbírce slovenských pohádek Boženy Němcové), nebo na pohádkovou variaci Julia Zeyera Radúz a Mahulena. Příběh plný kouzel staví na klasické zápletce: prince se zamiluje do chudé, ale krásné tanečnice Mahuleny z rodu potulných kejklířů. Královský otec zamilovanému páru v lásce nebrání, ale trůn si chce pro sebe ukořistit králův závistiví a hamižný ministr. V paktu s Ježibabou usiluje ovládnout celé království a usmrtit nejen krále, ale i následníka trůnu se snoubenkou. Dvojici milenců však pomohou věrní sluhové – dvorní šašek a princova chůva. Zlo je včas po právu potrestáno a zajatá Mahulena vysvobozena. Mladým milencům už nic nebrání na cestě za životním štěstím; přesně jak předpověděla Mahulena babička-vědma: „Jedině láska, láska mocná jak sluneční svit, nezlomná jak skála v tomto lese, bude-li silná a věrná, stane se tvým [Mahuleniným] strážným andělem“ (Mahulena s. 55). Malá víla anebo Cesta za pohádkou (2001) je z těch textů, ve kterých se prolíná autorská pohádka moderní s prózou s dětským hrdinou. Hrdinové – sourozenci Libor a Karolinka, pochází ze současnosti. Realita je pro ně místem, kde na ně rodiče nemají vůbec čas (vlastní a vedou obchod) a oni jsou necháni napospas celý den velkému světu, kterému ještě zcela nerozumí. Jejich pohádkové dobrodružství začíná, když se cítí zase opuštěni a rodiče si jich nevšímají. Večerní procházka se promění ve výlet v loďce po rybníku. Z květu leknínu vystoupí před sourozence malinká mořská vodní žínka, Malá víla. Zatoulala se, a když jí sourozenci nabídnou pomoc, ona se jim za to odvděčí kouzelnou a poučnou cestou pohádkovou říší. Text je rozdělený do čtrnácti číslovaných a pojmenovaných kapitol. Každá kapitola od kapitoly páté (Nepřátelé) je koncipována jako výlet do jedné pohádky, příběhu, v němž je dětem názorně ukázáno, co může způsobit zlo a jak je vždy potrestáno. Někdy děti jen přihlížejí nějaké epizodě, jindy musí sami přiložit ruku k dílu, aby dobro zvítězilo. Takto projdou postupně celý pohádkový ostrov s vlastními přírodními zákony. Jejich průvodkyně Malá víla jim tímto putováním chtěla předat ponaučení, že „bez lásky k věcem a k člověku nic dobrého nevzejde“ (Mahulena, s. 18). V pohádkovém světě žijí jak lidské bytosti, antropomorfizovaná zvířata i abstrakce (Náhoda), tak bytosti zcela nadpřirozené (víly, netvoři s lidskou hlavou a netopýřími křídly, čarodějnice, Bazilišek). Obdobně jako Malá víla je rozvržen i další próza pro děti Tony a jeho kouzelná bota (2006). Realistický příběh odehrávající se v současnosti na sídlišti smyšleného maloměsta je protkán kouzelnými motivy, jež určují základní kostru příběhu. V nemoc- nici nalezeného novorozeněte se ujme dáma středního věku, která už v životě nenachází žádný smysl. Manžel jí před lety zemřel, obě dospělé děti s matkou nekomunikují. Malý Tony (jméno koresponduje s jeho nalezením v den, kdy má svátek Antonín, a s křížkem svatého Antonína, který má kolem krku) získá v paní Procházkové obětavou matku a ona zase smysl života. Ochranitelskou ruku nad chlapcem převezmou antropomorfizovaní vítr, okno a záclona, kteří sledují jeho osud od odhození v nemocniční čekárně. Hlavní zápletka příběhu se pak odvíjí od Tonyho setkání s kouzelnou botou – Žluťaskou, která mluví lidskou řečí a umí kouzlit. Dobrodružství s botou se odehrávají v době, kdy už je Tonymu dvanáct let, žije spokojeně s mámou na sídlišti Kolotoč a má kolem sebe partu kamarádů, která drží při sobě v dobrém i ve zlém. Próza je rozdělena do dvanácti kapitol číslovaných a pojmenovaných kapitol. Na netypickém soužití matky a syna je demonstrováno hlavní poslání textu – láska a úcta k bližnímu, pevné rodinné vazby. Soudržnost Tonyho party dále rozvíjí téma přátelství, které nerozdělí žádné neshody. V autorčině próze pro děti Jakub a copatá Miki (2015) se propojuje realistický příběh plný dětských dobrodružství s pohádkovými motivy. Jakub, stejně jako hrdina předchozí prózy Tony, má už jen mámu; a když musí na operaci, pošle ho na celé prázdniny za staromódní tetou Rozálií do Stříbrostužek. Počáteční ostych mezi tetou a synovcem se za dva měsíce změní v přátelství. Jakub ukáže tetě, že je schopný učeň v jejím krámě s galanterií, získá nové a pevné přátelství s místní stejně starou dívkou „copatou“ Miki, odhalí dávná tajemství, pomůže handicapované dívce. Jeho statečnost odmění dokonce sám starosta, a to udělením rytířského řádu. Místo nudných prázdnin zažije dny plné dobrodružství. Přitažlivost příběhu dodávají i kouzelné motivy, které do Jakubova pobytu u tety zasáhnou – čarodějnice a její poklad, oživlá marcipánová figurka, vajíčka plnící přání ad.

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Studánko, má lásko (BB 1995, pod jm. Marie Marcella); Balancuj dál, akrobate… (BB 1996, pod jm. Marie Marcella); Babiččiny pohádky (1997, 2. upr. vyd. 2005); Naděje, mé slunce (BB 2001); Malá víla aneb Cesta za pohádkou (P pro děti 2001); Mahulena (pohádkový příběh) (2003); Tony a jeho kouzelná bota (P pro děti 2006); Kouzelné a moderní pohádky pro zvědavé děti (2012); Jakub a copatá Miki (pohádka s dobrodružnými příběhy) (P pro děti 2015).
Příspěvky v antologiích: Hlasy se dotýkat (1969); Konec českého tisku (2. přeprac. vyd. 2002, ed. B. Čelovský); Vzplanuté deště (2006, ed. M. Vejlupek), [online] dostupné zde.
Ostatní publikace: Možnosti estetické výchovy v předmětech, kterým vyučuji (příručka 1959, pod jm. Marie Marcella); Violka: Klub tvůrčího psaní autorů Olomoucka a Prostějovska (příručka 2009).
Uspořádala: Almanach poetického a výtvarného klubu středoškolské mládeže Violka (1996); Almanach poetického a výtvarného klubu Violka. Literární soutěž (1997); Almanach školy tvůrčího psaní poetického klubu Violka (2001); Pěstuj lásku. Sborník literárních textů členů klubu tvůrčího psaní Violka v Prostějově (2003, s A. Gregušovou); Vánoční sborník členů Klubu tvůrčího psaní Violka v Prostějově (2003); Almanach klubu tvůrčího psaní (2004); Almanach klubu tvůrčího psaní (2007); VIOLKA – Klub tvůrčího psaní (2009); VIOLKA – Klub tvůrčího psaní (2010); VIOLKA – Klub tvůrčího psaní autorů Olomoucka a Prostějovska (2010); VIOLKA. 20. výročí 1993–2013, Klub tvůrčího psaní autorů Olomoucka a Prostějovska (2013).
Články (výběr): Transformace hudebního prvku v literární dílo, in Učitelské noviny 22. 10. 1981; Zamyšlení, in Prostějovský večerník 20. 9. 1999; Zamyšlení, in Prostějovský večerník 10. 1. 2000; Pohlazení, in Prostějovský večerník 6. 3. 2000; O Jiřím Wolkrovi trochu jinak, in Wolkrovy Prostějowiny 2003; Úspěšné vystoupení členů Klubu tvůrčího psaní Violka, in Prostějovský večerník 28. 6. 2004; Svět opustil básník a dobrý člověk Jaroslav Střelák, in Prostějovský večerník 29. 11. 2010 (s V. Čermákovou); Violka – Klub tvůrčího psaní autorů Prostějovska a Olomoucka slaví 20 let, in Radniční listy 2013, č. 11.

LITERATURA
Knižně: Š. Vlašín: Doslov, in Marie Marcella: Studánko, má lásko (1995); J. Suchý: Básnířka svébytného oslovení, in Marie Marcella: Balancuj dál, akrobate… (1996); B. Eliáš – J. Žáček: Poezie lásky, lásky zdravé a čisté, in Marie Marcella: Balancuj dál, akrobate… (1996); V. Kolář: Prostějov literární, in Kol. aut.: Pro- stějov. Dějiny města 2 (1999); B. Eliáš: Nad literární tvorbou Marcelly Dostálové, in M. Dostálová: Naděje, mé slunce (2001).
Články (výběr): Nultá violka, in Kulturní zprávy 1994, č. 5; vh: Violka vystavuje, in Kulturní zprávy 1995, č. 3; (sm): Pohádkový oříšek pro Marcellu Dostálovou, in Prostějovský týden 4. 12. 1996; A. Navrátil: Malé zamyšlení nad dílem Marie Marcelly Dostálové, in Prostějovský večerník 26. 7. 1999; V. Kolář: Ocenění prostějovské autorky, in Štafeta 1999; -an-: Úvaha nad dílem Marie Marcely Dostálové, in Prostějovský týden 24. 11. 1999; M. Brauner: „Už jako dítě jsem si vymýšlela pohádky,“ vzpomíná prostějovská básnířka a spisovatelka Marcella Dostálová, in Prostějovský týden 17. 1. 2001; R. Václavík: Spisovatelka hledá nové náměty, in Mladá fronta Dnes 28. 5. 2005; R. Václavík: Učí tvůrčí psaní, vychovávat spisovatele nechce, in Mladá fronta Dnes 5. 1. 2007, Střední Morava Dnes; E. Ševčíková: Dětem v knížce neunikne sebemenší nesrovnalost, in Prostějovský deník 30. 4. 2008; A. Ošťádal: Když se řekne Violka, in Prostějovský večerník 29. 9. 2009; O. Katolická: Nenápadná cesta od veršů k pohádkám, in Štafeta 2010, č. 3; (ham): Děti mě nabíjejí pozitivní energií: čtyři osudy čtyř (ne)obyčejných rodáků, in Přerovský a hranický deník 13. 6. 2013; M. Greplová: Klub Violka slaví 20 let, do svých řad zve nové příznivce, in Prostějovský deník 5. 12. 2013, též [on line] dostupné zde.

Recenze: Studánko, má lásko: I. Wernisch, Literární noviny 1995, č. 26; (pus), Rovnost 12. 8. 1995 * Balancuj dál, akrobate…: -heg-, Kulturní zprávy 1997, č. 1; (rk), Slovo 2. 4. 1998 * Babiččiny pohádky: (cg), Právo 24. 3. 1998; R. Hamanová, Nové knihy 1998, č. 14; Š. Vlašín, Haló noviny 13. 6. 1998, příl. Čtení pro volné chvíle, č. 23, Obrys-Kmen; F. Všetička, Mladá fronta Dnes 21. 6. 2000, Střední Morava; B. Eliáš, Prostějovský týden 2. 9. 1998; D. Vlašínová, Ladění 1998, č. 3; D. Vlašínová, Kulturní zprávy 1999, č. 1 * Mahulena: B. Kolář, Prostějovský večerník 18. 4. 2005; Š. Vlašín, Haló noviny 5. 7. 2004, příl. Obrys-Kmen.
Rozhovory: R. Václavík, Mladá fronta Dnes 29. 4. 2005, Střední Morava Dnes; P. Hežová, Prostějovský večerník 14. 1. 2013; Olomoucký deník 19. 7. 2014; Prostějovský týden 23. 7. 2014.
Medailony: Dokořán 1997, č. 3; Kulturní zprávy 2000, listopad/prosinec; č. 3; M. Drmolová, Radniční listy 2008, č. 10.

UKÁZKY Z OHLASŮ

V poezii Marcely Dostálové prolíná se tradiční s moderním, odkaz citově bohaté lyriky tomanovské a horovské s těkavou asociativní představivostí avantgardy. (…) A na závěr bych ještě uvedl sympatický rys této sbírky – totiž schopnost v období, kdy odplata za minulé křivdy se stále dere do popředí, odpustit, nemstít se, neoplácet stejným způsobem („… nevyslovím pomstu) jménem svým, ani jiných (za všechna příkoří,) jimiž šla moje hvězda…“).

Š. Vlašín: Doslov, in Marie Marcella: Studánko, má lásko (1995) s. 47.

Nejčastějším inspiračním zdrojem jsou pro ni, jak se vyznává v jedné básni, deníkové zápisky. Zápisky, které odkládala, když splnily funkci citového ventilu, a k nimž se zase vracela, když jich bylo zapotřebí. Tak leckdy vznikaly z vnitřního přetlaku v mysli a později na papíře tu strohé, tu košatější záznamy, až z nich vyrostla první, druhá, třetí báseň. Tak se někdy rodilo básnické dílo, například Irmy Geislové, které čekalo pak desítky let v zapomenutí, až se dočkalo šťastné ruky objevitele.

J. Suchý: Básnířka svébytného oslovení, in Marie Marcella: Balancuj dál, akrobate…(1996) s. 102.

Autorka maximálně využila tradiční pohádkové rekvizity a vypravěčské postupy, ale vynalézavě je pozměnila a přetvořila jejich funkci. Posun se takřka vždy udál na ose od vnějších jevů k vnitřní podstatě sdělení. Celou knihu tvoří dvaadvacet pohádek volně řazených podle tematického principu. Jestliže je však otevírá rámcový úvod, měl by je v zájmu kompoziční vyváženosti a myšlenkové kontinuity završit i shrnující závěr, zvláště když se motiv vyprávějící babičky a naslouchajícího vnoučka ještě vrací v pohádce Strom, zařazené zhruba uprostřed knihy. Pohádky Marcely Dostálové, napsané kultivovaným jazykem a se smyslem pro symbol a metaforické vyjádření, mnohdy působí spíše jako podobenství, prozrazující, že autorka se kromě Wildea učila i u jiného velikána světové pohádky – u Hanse Christiana Andersena.

D. Vlašínová: Pohádky Marcely Dostálové, in Ladění 1998, č. 3, s. 11–12.

K jinému posunu dochází zase v próze Pták Žal, jenž se v autorčině podání mění v alegorii a moralitu zároveň. V uvedené próze je to moralistní výtka soudobým pořádkům-nepořádkům. Příběh o ptáku Žalovi má v Babiččiných pohádkách poněkud zvláštní postavení. Je nejméně pohádkou, je to vlastně stylizované vyprávění o zpěváku Karlu Krylovi a o jeho osudu. Příbuzně laděný příběh podal Miroslav Kubíček ve svých Hornohanáckých pohádkách a pověstech, kam zařadil historii o mírovském vězni Janu Zahradníčkovi.

F. Všetička: Dostálová aktualizovala tradiční pohádky, in Mladá Fronta Dnes 21. 6. 2000, Střední Morava, s. 4.

Autorka hesla: Aneta Damborská (2016)

Miluše BŘEZINOVÁ

* 29. 3. 1930

brezinovaNejprve studovala Státní koedukační ústav učitel- ský v Kroměříži, studia pak dokončila na učitelském ústavu v Olomouci (1944–1948). V roce 1948 začala studovat na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci český jazyk a literaturu, výtvarnou výchovu a tělesnou výchovu. Po dvou letech (1950) studia přerušila a dokončila je dálkově na Vyšší pedagogické škole v Opavě (1954–1957). Poté učila na základních školách. Nejprve ve Velkých Heralticích, pak třináct let na Morávce (1953–1966), která se stala velkým inspiračním zdrojem její výtvarné i literární tvorby; od roku 1966 až do důchodu (1984) učila na základní škole v Olomouci-Hodolanech. Poté ještě pracovala několik let jako vychovatelka ve školní družině v místě svého posledního působiště. Žije v Olomouci.

První básně vyšly Miluši Březinové v periodickém tisku v roce 1989. Mezi lety 1990–1992 se intenzivně věnovala publicistice. Během 90. let si sama vydala básnické i prozaické knihy Jaro v listopadu, Na slovíčko, Pravdivé příběhy a Osudy. Sedm básní ze sbírky Na slovíčko zhudebnil v roce 2008 skladatel Karel Svozil.

Od svého působení a pobytu na Morávce (okr. Frýdek-Místek) se Březinová intenzivně věnuje výtvarné činnosti. Hlavní tematický okruh jejích olejů a temper tvoří hornatá beskydská krajina a především původní staré chalupy, v nichž tu horalé žili. Od roku 1961 se se svými krajinomalbami zúčastnila více než čtyřiceti kolektivních výstav (Chudobín, Litovel, Olomouc, Praha, Uherské Hradiště), od roku 1988 uspořádala také více než čtyřicet samostatných výstav (Karviná, Krásná, Olomouc, Pražmo, Raškovice, Vsetín). Putovní výstava beskydského cyklu pětapadesáti obrazů Zde žila skromnost a snášenlivost (reprodukce obrazů knižně 2006 pod stejným názvem) probíhala v letech 1994–1998 s celkem šesti zastaveními. Správcem této sbírky je Muzeum Beskyd ve Frýdku-Místku, v němž je také část obrazů vystavena; další část je umístěna na trvalé výstavě Obecního úřadu na Morávce, poslední část ve správní budově Lesy ČR, s. p. na Morávce. Je spoluzakladatelkou a členkou výtvarného sdružení Olomoučtí.

Ve svém básnickém debutu Jaro v listopadu (1991) Březinová tematizuje společenský převrat z konce roku 1989. Už samotný název díla signalizuje autorčin postoj k této události: jaro symbolizuje začátek nové etapy (dějin i osobního života). Okouzlení nově nabytou svobodou je tak velké, že příslib nejen nové, ale také lepší, pozitivnější a radostnější budoucnosti (jedna z básní nese dokonce název Zázrak?) se jeví jako samozřejmý a lehce proveditelný: „Uchopit pevně / otěže sebe / a rozjet se blaze / po zdánlivě / neschůdné dráze“ (Jaro v listopadu, s. 33). Několik básní je věnováno Václavu Havlovi, jehož si lyrická mluvčí velmi váží: „Váš pevný záměr, / Vaše znamení / bylo světlo ve tmě“ (tamtéž, s. 19). Narážky na dobu minulou se objevují minimálně, a pokud ano, tak v kontrastu k radosti a naději soudobých událostí: „Centrálně řízení / nasávals aróma / zploštělých dnů“ (tamtéž, s. 32); z básní plyne, že není potřeba ohlížet se příliš zpět, ale lepší je pohlížet více do budoucnosti, která nabízí široké pole působnosti.

Druhá autorčina básnická sbírka Na slovíčko (1993) směřuje k ohledávání základních hodnot, osobních, životních, etických. Svým názvem zve k dialogu dalšího, druhého člověka-čtenáře, aby s texty konfrontoval své vlastní názory. Básně jsou oproti prvotině lakoničtější, v každé z nich se lyrický subjekt snaží postihnout co nejméně slovy jednu z hodnot, které uznává. Sbírka je rozdělena do dvou oddílů: v Úvahách se vyslovuje k hodnotám zušlechťujícím každého člověka – pokora, řád, láska, naděje, pravda, harmonie ad. V těchto etických zásadách však nelze vidět moralizování; jsou druhému nabízeny, aby nad nimi mohl přemýšlet a vnést je do svého života, pokud chce. Druhý oddíl – Duševní rozkoše, jsou niternější výpovědí o autorčině emočním světě. Co pro ni znamená úsměv, láska, porozumění, které se odehrává vždy, „Kdy setká se / člověk s člověkem“ (Na slovíčko, s. 41). Všechny emoce jsou zakoušeny vždy, když je nablízku druhý člověk.

Své první dvě sbírky Březinová doplnila cyklem intimní lyriky a souborné vydání pojmenovala Člověk člověku (2007). Doplňující cyklus nese název Od srdce a v jednotlivých básních se lyrická mluvčí snaží postihnout různé podoby partnerské lásky – od prvotního zamilování, přes naděje a zklamání, pochyby, budování vztahu až po vyjádření pocitů ve vztahu dlouhodobějším. Soubor Člověk člověku obsahuje ještě lyrickou črtu Monolog – Vzpomínka z jeslí, v níž vyprávějící hlavní postava artikuluje zásadní prožitek z dětství: „Napít se pro život ze studny jistot znamená prožít své dětství vedle své matky“ (Člověk člověku, s. 101).

První prozaická práce Miluše Březinové Pravdivé příběhy (1994) mapuje v několika povídkách život autorčina dědečka – zemědělce Václava Hoška z Řehořova na Českomoravské vrchovině. V Úvodním slově představuje autorka hlavní postavu, vyjadřuje svůj vztah k praotci a odůvodňuje úmysl zaznamenat jeho životní osudy. Každá povídka zachycuje jednu událost ze života Václava Hoška. Vypravěč je buď er-formový a vševědoucí, nebo je jím některé z Hoškových dětí, které na událost z dětství vzpomíná. Pravdivé příběhy lze označit za autorčino vyznání pracovitému a silnému člověku, který na Vysočině prožil plný život a se ženou Kateřinou vychoval jedenáct dětí.

Partyzáni na Morávce ([1998]) jsou první z próz, v nichž se odráží osudy obyčejných lidí, do jejichž života vstoupila nečekaně moc zvenčí – v daném případě válka. Příběhy vyprávěné obyvateli Morávky se odehrávají na konci druhé světové války, kdy se v beskydských lesích pohybovali partyzáni. Za jejich ukrytí, ale i za poskytnutí stravy hrozila místním lidem od německých okupantů smrt. Jednotlivá vyprávění mají jeden společný rys – ti, kteří vyprávějí (v té době, dospívající, dospělí, ale i ještě děti), ačkoli byli vystaveni smrti tváří v tvář, přežili. Autorčin styl je ve všech směrech úsporný: názvy textů jedno- nebo dvouslovné (např. Deštivý večer, Prohlídky, Prozradil, Podání chleba), převyprávění pamětníků bez zbytečných stylizačních manýr, věcnější styl, a přece podané velmi sugestivně. Březinová ústní vyprávění upravuje jen do té míry, aby mu dala jednotný tvar a navodila tíživou atmosféru, v níž se protagonisté nacházeli: „Tichá lednová noc. Válka ještě neskončila. Bledé světlo měsíce, sní a mráz. Nerušený spánek. / Opravdu nerušený? Co chtějí teď ty stíny u horské chalupy? Čí pažby pušek tříští dveře? / Němci. Patnáct Němců. / Co se stalo? Pro koho jdou? / Strach, nevýslovný strach“ (Partyzáni na Morávce, s. 8).

Soubor krátkých próz a dvou divadelních her Osudy (1998) mapuje dobu po roce 1948, tedy padesátá léta a období socialistického realismu. Pozornost je opět soustředěna na obyčejného člověka, kterému do života zasáhly změny způsobené novým politickým režimem. První část sestávající z deseti samostatných povídek dala název celému dílu. Odkrývá příběhy lidí z beskydských hor, kteří se museli pokořit před režimem nebo k tomu byli násilně donuceni; v mnoha případech byli za nesouhlas s režimem označeni za nepřátele socialismu a perzekvováni. Převážná část textů se dotýká kolektivizace zemědělství. Lidé vyrostlí na horách byli s půdou pevně srostlí, její obhospodařování bylo jediným smyslem jejich života, existovala v nich „pevná vazba na rodné lány“ (Osudy, s. 7). Neustálý nátlak, pod kterým mnoho z nich podepsalo a vstoupilo do jednotného zemědělského družstva, podlomilo jejich zdraví, někdy vedlo dokonce až k předčasné smrti: „Dotěrná otázka kalila každý den. Vstoupit nebo nevstoupit do družstva“ (Osudy, s. 16)? Vedle kolektivizace zemědělství je dalším tématem i vyslýchání a mučení, kterým režim zastrašoval ty stále se vzpírající. Touha po svobodném jednání mohla přinést, alespoň v rámci možností, výsledek. Mladinké děvče nechtělo pracovat v JZD a díky strýci dostalo povolení pracovat v prádelně, kterou si samo vyhledalo. Tato malá vzpoura však vyžadovala velkou dávku odvahy. Autenticity dosahuje Březinová především užitím ich-formy: vyprávějí buď ti, kteří byli nějak postiženi, nebo přímý svědek z blízkého okolí. Popisované události – mnohdy kruté a bolestné, jsou podávány věcně, s odstupem, o to více z textu mrazí: „Jednoho dne přijelo před dílnu krejčího Housky nákladní auto. Vyskočili z něj dva muži, rázně vešli do dílny a bez jakýchkoli řečí začali vytahovat z regálů nakoupené zboží a naložili i stroje. Těžko může někdo pochopit, co v té chvíli prožili manželé Houskovi. Odvezli jim vše k práci a tím bylo jejich krejčovství zrušeno“ (Osudy, s. 22).

Další část Osudů tvoří dramata Kriminální případ a Kádrový posudek. V obou je hlavním tématem sta- tečnost spojená s touhou nevzdat se a nepokořit se. Kriminální případ je zasazen do vesnice v Beskydech. V jedné rodině najdou příslušníci policie (pravděpodobně na udání) schované náboženské knížky, které její členové šířili z Německa. Jednotlivé výstupy se zaměřují na vyslýchání obyvatel domu, které probíhá ve chvílích rabování policistů ve stavení. Kádrový posudek, který dal název druhému dramatu, pronásledoval jeho protagonistku Lucii celý dospělý život; aby dokončila práci, nezúčastnila se celorepublikové stávky: „Dělník: ,Jste přece stávkokaz! Komunisté nařídili, aby všichni pracující v celé republice 25. února ve 12.00 hodin zastavili práci.‘ / Lucie (překvapeně až nechápavě): ,Já jsem tady měla strašně důležitou práci‘“ (s. 45). Ačkoli byla neustále posílána z místa na místo, nikdy se nenechala zlomit a vždy si prosa- dila pracovní pozici své úrovně a vzdělání.

Soubor textů Moravané v nedávné minulosti (2004) završuje a též sumarizuje Březinové snažení o postih- nutí nejpalčivějších momentů v české historii 20. století očima obyčejného člověka. Přináší tak originál- ní konvolut textů zapsané orální historie, textů memoárového charakteru, výňatků z osobního deníku a také beletrie (poezie, prózy i dramatu). Texty vycházející ze svědeckých výpovědí nebo z autopsie ne- chává autorka buď bez autorského zásahu (pouze s průvodním slovem o vypravěči), nebo vyslechnuté příběhy přetváří do uměleckého tvaru. Kniha obsahuje již dříve vydaná díla (zde pod názvem Pravdivé příběhy z Vysočiny, Partyzáni na Morávce, Osudy včetně obou dramat a také několik básní z básnického debutu Jaro v listopadu) a přináší nové příběhy vztahující se k dalším historickým zvratům Českoslo- venska. Texty jsou řazeny do kapitol chronologicky podle doby děje, a to od přelomu 19. a 20. století do listopadových událostí. Jednotlivé kapitoly jsou vždy uvozeny krátkým prologem, explikujícím složení následujícího bloku. Vzpomínky na dobu a poměry, jak se žilo před lety přináší texty Příběhy ze staré školy, Řád pro školu a rodinu, Uviděli jsme Masaryka, T. G. Masaryk dětem, Vzpomínka na školu, Konec obchodů, obchůdků, krámků, řemesel… a Vzpomínky a zážitky. Z autopsie vzešel Deníkový zápis (z doby druhé světové války psaný v Olomouci Chválkovicích). Autorka si již v raném věku psala deník a ze záznamů vybrala ty z let 1943 až 1945, v nichž popisuje coby třináctileté až patnáctileté děvče své pocity z atmosféry válečné doby. V zápiscích reflektuje jak náladu doma, tak ve škole a vůbec v ulicích Olomouce:

„Včera a dnes jsem se byla postavit ve městě na punčochy. Včera se mi podařilo dostat, ale dnes ne. To mají vždy jen pět párů a to je hned pryč. Zase řádí kontrola na slípky. Máme sedm slípek, ale nahlášené jen dvě. Proto ty starosti“ (Moravané v nedávné minulosti, s. 89). Další svědectví dospívajícíma očima přináší Deníkový záznam 16leté studentky v Olomouci, jenž se vztahuje ke dnům kolem 21. srpna 1968. Dívka v něm líčí změny, které se dějí v její bezprostřední blízkosti (domov, škola, město) a zaznamenává také informace z médií – novin, rozhlasu a televize. I když je věkově teprve na prahu dospělosti, snaží se sbíráním informací z různých zdrojů pochopit nastalou situaci a udělat si na ni vlastní názor. Autentičnost a sugestivnost psaného slova je docílena častým používáním verzálek, vykřičníků, výčtů, členěním na krátké odstavce. Poslední část tzv. malých dějin v podání Miluše Březinové tvoří výběr reprodukcí obrazů z autorčina výtvarného cyklu Zde žila skromnost a snášenlivost, zpodobňující tradiční beskydské chalupy.

Dlouholeté snažení Březinové o tvůrčí spojení výtvarného projevu s psaným slovem vyvrcholilo v publikaci nazvaná Zde žila skromnost a snášenlivost (2006) s podtitulem Beskydské střípky. První kapitolu tvoří již několikrát zmíněný soubor padesáti pěti olejomaleb Miluše Březinové, k nimž přičinil komentář Ladislav Javůrka. V druhé kapitole – Zápisky z malování se Březinová představuje jako bystrá pozorovatelka, která měla rituál malování v krajině spojený také s cestami na dotyčná místa. Tato putování absolvovala společně s manželem: „na motorce značky Simpson a pěšky s krosnou na zádech“ (Zde žila skromnost a snášenlivost, s. 67). Podstatou těchto jejích zápisků jsou buď setkání s majiteli malovaných stavení, popis krajiny v dané roční době, případně nečekané události z cest. Vznikl tak pandán k uveřejněným reprodukcím obrazů, přibližující způsob autorčiny výtvarné tvorby. Literárně i etnografiky hodnotné jsou texty kratšího rozsahu v kapitole O lidech v Beskydech na Morávce. Autorka v nich zobrazila epizody ze života některých svérázných obyvatel Morávky, v jejichž přímé řeči zachovala tradiční dialekt. Poslední čtvrtá kapitola Naučení z čítanky Karla Hradeckého z roku 1880 dotváří obraz obyvatel Beskyd tak, jak je autorka vnímala. Výběrem několika výchovných zásad se pokusila postihnout povahu místních lidí, kteří – ač velmi pravděpodobně bez znalosti uvedené čítankové četby – praktikovali ona životní ponaučení v běžném životním koloběhu.

V dílech určených dětskému čtenáři Březinová dbá jednak na propojení složky slovesné a výtvarné (každá pohádka, respektive povídka má vymezeno místo na vlastní čtenářovu ilustraci), jednak na jeho didaktický a morální zřetel (konkrétně v oddíle Vzpomínky na lidi z knižního souboru Bejváva- lo, bejvávalo… je za každou povídkou uvedeno poučení). V Pohádkách pro naše děti (2009) využívá autorka postupů a postav (baba Jaga, černokněžník, princezna) z pohádek kouzelných anebo včleňuje klasické pohádkové postavy a kouzelný svět vůbec do světa skutečného. Cyklus Bejvávalo, bejvávalo… (2010) je jakýmsi pokračováním próz Březinové pro dospělé (konkrétně cyklu Pravdivé příběhy). Jeho podtitul zní Vzpomínky babičky Marinky na maminku Kateřinu, tatínka Václava Hoška a na domácí zvířátka. Stejně jako prózy pro dospělé je pojat jako soubor vzpomínkových próz, tentokrát autorčiny maminky. Tvoří je části Vzpomínky na domácí zvířátka a Vzpomínky na lidi; druhá část je výběrem z Pravdivých příběhů, v nichž hlavní postavou je některý ze sourozenců Hoškových.

Miluše Březinová se věnuje také tvorbě didaktických pomůcek pro děti předškolního, mladšího i staršího školního věku. Vytvořila několik tematických sad vzdělávacích kostek, které lze uplatnit v hodinách hudební, výtvarné či pracovní výchovy, stejně jako v hodinách českého jazyka a literatury, anglického či německého jazyka. Děti si mohou hrací kostku jednak sami vyrobit, jednak s ní posléze dle návodu pracovat – buď sami, nebo pod vedením pedagoga; návod na zhotovení didaktické kostky a možnosti jejího uplatnění obsahuje metodická příručka KOSTKY. Soubor didaktických her pro děti ([2008]). Nejpropracovanějším souborem jsou Lidové písně, které zahrnují devadesát šest českých národních písniček na šestnácti dřevěných kostkách. Spolu se sadou Přísloví – dobrá rada nad zlato! pomáhají uchovávat v lidské paměti lidovou slovesnost. Další sady napomáhají rozvoji cizích jazyků (Škola hrou: angličtina a Škola hrou: němčina) a historie (Osobnosti – myšlenky z dávné minulosti a Čeští panovníci a prezidenti). Didaktické kostky podporují rozvoj jemné motoriky, jazykových dovedností, paměti, technickou zdat- nost (jedna sada byla zpracována do počítačového programu Lidové písně v obrázcích a kostkách, 2008), pohybovou aktivitu, mezipředmětové vztahy a v neposlední řadě mohou být pro děti určitým způsobem relaxace. Všechny olejomalby, které texty na kostkách doprovázejí, jsou také dílem Březinové; výběr lidových písní provedl Lumír Březina.

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Jaro v listopadu (BB 1991); Na slovíčko (BB 1993); Pravdivé příběhy (PP 1994); Osudy (PP + DD 1998, též ilustrace); Partyzáni na Morávce (PP [1998], též ilustrace); Moravané v nedávné minulosti (BB + PP + DD + memoáry 2004, též výtvarný doprovod – reprodukce maleb – autorky); Zde žila skromnost a snášenlivost (obrazová publikace + PP/memoáry 2006); Člověk člověku (BB + P 2007); Pohádky pro naše děti (pohádky pro děti 2009); Bejvávalo, bejvávalo… (PP pro děti 2010).
Příspěvky v antologiích:
Verše z ((2²)² + 2²) ateliérů (2010, ed. B. Kolář).
Didaktické publikace: Omalovaná kostka písničková (1998); KOSTKY. Soubor didaktických her pro děti (metodická příručka [2008]); Malované písničky – KOSTKY (2008).
Multimediální nosiče: Lidové písně v obrázcích a kostkách (počítačová hra na CD 2008, vytvořil J. Tlustý).
Ostatní: PF ‘95 (pohlednice 1994); Beskydské chalupy (kalendář 1996).

LITERATURA
Knižně: F. Všetička: Na slovíčko, in týž: Olomouc literární (2002); F. Všetička: Slovo o autorce, in
M. Březinová: Moravané v nedávné minulosti (2004).
Články: (jim): Kostkový zpěvník všem školám, vysnila si žena, in Mladá fronta Dnes 23. 3. 2011, příl. Olomoucký Dnes; P. Opletalová: Nastříhat, poskládat, nalepit a vzdělávací kostka je na světě, in Olomouc- ký deník 5. 4. 2011.
Recenze: Moravané v nedávné minulosti: R. Václavík, Mladá fronta Dnes 24. 2. 2005, příl. Střední Morava Dnes * Člověk člověku: B. Kolář, [online] Olomouc.cz 10. 5. 2007, dostupné zde.
Medailony a k životním jubileím: Setkání s literaturou, Český rozhlas Olomouc 1997; M. Feltlová, Křížem krajem, Český rozhlas Ostrava 12. 11. 2007; H. Ševčíková, Týnecké listy březen 2015.

UKÁZKA Z OHLASŮ

Svazeček poezie [Člověk člověku, pozn. AD] je možno vnímat jako rekapitulaci autorčiny básnické tvorby. Má především shrnující hodnotu, což s ohledem na věk autorky není bez významu. Pozorný čtenář si uvědomí, že v útlém svazečku je přítomno především nabádavé společenské poselství, v závěrečné části pak etickomorální apely. […] Volání po komunikaci, po porozumění, po vztazích je velmi frekventovaným motivem v tvorbě Miluše Březinové. V tom směru bude navzdory společenským proměnám nadčasová.

B. Kolář: Poezie Miluše Březinové, [online] Olomouc.cz 10. 5. 2007, dostupné zde.

Autorka hesla: Aneta Damborská (2015)