Zdviž

Jsem na univerzitě už druhým rokem, ale nikdy jsem mu nevěnoval pozornost. Chodím okolo něho každý den, ale nikdy jsem v něm nebyl.

Výtah.

Vím, že je pouze pro invalidy, takže ho nepoužívám, ostatně jako téměř všichni, i když občas vídám některé kantory, jak do něho vchází. Každý den pobíhám po budově fakulty z učebny do učebny, z jednoho přednáškového sálu do druhého. Ale nikdy jsem nejel výtahem.

Jenže to se změnilo. A změnilo to i můj život.

Začalo to jednoho dne, kdy jsem byl příliš unaven na to, abych vyšel všechny ty schody až do čtvrtého patra. Nutno dodat, že moje kuřácké plíce mi tuto činnost dvakrát neulehčují. Tak tedy jednoho dne jsem se rozhodl, že z lenosti a vyčerpání překročím hranice konvenčnosti a použiji výtah. Vstoupil jsem dovnitř a, překvapen jeho vnitřním fialově neonovým osvětlením, stiskl tlačítko čtvrtého patra a nechal se pohodlně vynést nahoru. Tam jsem vystoupil a pokračoval v cestě na přednášku. Všechno bylo stejné jako jindy a na tuto příhodu jsem záhy zapomněl.

Jenže tehdy se mi o něm v noci začalo zdát. Sen byl vždycky stejný, přivolal jsem si výtah, vstoupil dovnitř, zmáčknul tlačítko pro čtvrté patro, nechal se vyvézt nahoru a zase vystoupil. Překvapilo mě to, protože mi to přišlo naprosto nedůležité a neviděl jsem důvod, proč by se mi mělo zdát zrovna o výtahu. Avšak potom jsem si to uvědomil. Něco bylo špatně.

Nedokázal jsem říci, co, ale něco v tom výtahu nebylo tak, jak by být mělo. Vrtalo mi to hlavou několik dní, až mne tento brouk v mojí hlavě donutil použít výtah znovu a pokusit se přijít na to, co mi uniká. A skutečně, když jsem projel výtahem z přízemí do čtvrtého patra, věděl jsem s jistotou, že tu něco nesedí. Nebo spíš nehraje. Nebo možná hraje, právě že hraje, ale jeden tón je trochu jinde, než by měl, a celá melodie tím dostává podivný tajemný podtón.

Podnikl jsem pak cestu výtahem ještě několikrát, všímaje si všeho a snaže se přijít na to, co je tím vadně položeným tónem. A pak jsem to poznal.

Když výtah jel mezi prvními čtyřmi poschodími, rozestupy mezi nimi byly stále stejné, ale ve chvíli, kdy přišla na řadu trasa mezi třetím a čtvrtým patrem, výtah jel příliš dlouho (nebo příliš vysoko), než zastavil. Zkusil jsem sjet zase dolů a přesvědčil se, že v pravidelných rozestupech mezi patry je chyba. Nebo spíš anomálie.

Od té doby mi výtah ležel v hlavě o to usilovněji a já byl nucen jezdit jím znovu a znovu, než jsem si všiml toho, co je příčinou, proč vlastně píšu tuto zpověď. Musím se totiž se svým tajemstvím někomu svěřit, protože je těžké nést ho sám.

Ukázalo se, že špatně je i panel s tlačítky k jednotlivým patrům. Bylo to těžko postřehnutelné, ale jakmile jsem si toho všiml, viděl jsem to zcela jasně. Totiž, tahle tlačítka byla jiná než v jiných výtazích. Ale nemluvím o designu, ani o tom, že na nich bylo vyraženo Braillovo písmo, které není už tak časté, mluvím o ošoupanosti jednotlivých knoflíků.

V běžných výtazích jsou tlačítka ošoupaná v celkem rutinním vzorci. Nejopotřebovanější je to, kterým se zadává přízemí, je-li v budově, většinou následuje sklep, a potom v podobné míře následují tlačítka ostatních poschodí. Jenže tady byl ještě jeden knoflík opotřebovaný, dokonce ještě víc než ostatní. Byl to knoflík přivolání pomoci pro případ, že se výtah zasekne.

Přišlo mi to divné, protože taková situace nastává jen výjimečně a není tak důvod tlačítko používat natolik, aby se opotřebovalo. A pak mě to trklo.

Pokud je nejopotřebovanější, znamená to, že je nejčastěji stlačováno. A mezi třetím a čtvrtým patrem je moc velká proluka. Už vidíte, kam tím mířím? Došlo mi, že tam musí být další patro, o kterém nikdo neví. Nebo vlastně ví, když je tak často používáno, ale je to nějaké veřejné tajemství.

Samozřejmě mi to nedalo a při další jízdě výtahem jsem „zavolal o pomoc“, načež se výtah opravdu rozjel a skutečně dospěl kamsi mezi třetí a čtvrté patro, kde zastavil a dveře se otevřely. Nemohl jsem být překvapenější. Přede mnou se táhla dlouhá chodba s temně fialovým kobercem a stěnami z mramoru. Po stranách byla mezera mezi stěnami a kobercem, takže byla vidět i glazurovaná podlaha hnědooranžové barvy. Celkově to působilo dosti honosným dojmem a já byl naprosto užaslý.

Když jsem dospěl na konec chodby, objevil jsem velké kovové dveře se starým obrovským mechanickým zámkem na dva klíče. Teď už jsem si byl naprosto jistý. Někdo tady něco tají, a je to něco velkého.

Od toho dne jsem už výtahem nejel a pouze pozoroval ty, kteří do něj vcházeli. Ukázalo se, že jsou to skutečně buď invalidé, anebo kantoři, u nichž to beru jako jisté privilegium. Potom jsem se rozhodl, že se budu při hodinách nenápadně zmiňovat o výtahu, ale v takových narážkách, aby to pochopil pouze někdo, kdo ví. Většinou jsem tak spolužákům sděloval, že bych nechtěl jet výtahem, zaseknout se mezi patry a čekat, než někdo přijde a zachrání mě. Samozřejmě jsem to vždy říkal jen za přítomnosti vyučujícího, tak aby to jasně slyšel, a před každým kantorem pouze jedinkrát.

Většina učitelů toto přešla bez povšimnutí a já už přestal doufat v nalezení pravdy. Jenže pak přišla hodina s doktorem Válečkem, starším snědým mužem, kterému se už stříbrem blyštěly vlasy, a když jsem pronesl svou průpovídku o zaseknutí se ve výtahu, Váleček sebou nepatrně škubnul a jeho pohled se okamžitě stočil ke mně. Rychle se ale zase podíval zpátky a hodina proběhla bez jakékoli změny.

Po hodině si ale pak doktor Váleček začal rovnat věci do aktovky příliš pomalu, až se zdálo, že je buď naprosto unavený, anebo to úmyslně protahuje. Nikdo tomu ale nevěnoval pozornost, a tak jsem mohl v klidu počkat, až všichni odejdou, a podobně pomalu dokončovat své poznámky v sešitě, kam občas přibudou i nějaké ty verše. Nakonec jsme v učebně zůstali jen my dva a Váleček přišel ke mně a zadíval se mi do očí. Dlouho nic neříkal a já si byl jistý, že mě jen zkouší, takže jsem se to rozhodl rozčísnout.

„Začnete vy, nebo já?“ zeptal jsem se.

Tehdy se Válečkův výraz změnil a v jeho tváři bylo vidět poznání. A já věděl, že ví.

Následovala jeho otázka. „Ví o tom ještě někdo?“

Zavrtěl jsem hlavou.

„Dobře. A vy chcete vědět, co tam je, že?“

Přikývl jsem a co nejpřirozeněji se usmál, i když úsměvy nikdy nebyly něčím, co by se mi úspěšně dařilo.

„Tak teda pojďte, ale nikomu to neříkejte. Mohl bych z toho mít problémy.“

Došli jsme k výtahu v předstírané konverzaci o potenciální bakalářské práci a vstoupili dovnitř. Váleček se k ničemu neměl, zřejmě mne chtěl ještě jednou prověřit, a tak jsem tlačítko pro přivolání pomoci stiskl já a vyjeli jsme.

Když jsme vystoupili na tajném poschodí a dveře výtahu se zavřely, Váleček si oddechl.

„Musím vám vyjádřit svůj obdiv. Jste jediný můj student, který si toho kdy všiml. Tedy, aspoň co já vím.“

Vytáhl z kapsy dva masivní klíče a odemkl.

Přede mnou se otevřela nádherná scenérie. Obrovský prostor s prosklenou střechou překypoval životem. Všude rostly košaté stromy spousty odstínů zelené a po nich se plazil zlatavý břečťan. Uprostřed byla krásná mramorová fontána, z níž se napájeli ptáci (zřejmě volavky, nebo tak něco; ornitologie mi nikdy moc nešla) a ladně mávali křídly. Kolem fontány se táhla dlouhá kolonáda z obou stran obsypaná barevnými květy a na ní stálo několik nádherně zdobených laviček ze slonoviny.

Když Váleček zavřel a zase zamkl, před nosem mi přeletěla vážka. Vstoupili jsme do rozlehlé zahrady – nebo spíš skleníku – a nechali se obklopit poletujícím hmyzem. Všechno nádherně vonělo, vzduch byl čistý a svěží a mé z života znuděné srdce zaplesalo… dojetím, asi dojetím.

„Tak tohle je náš skleník. Právě ten je důvodem, proč někteří z nás chodí na výuku tak pozdě. Ono opustit to tady je dost náročné. Tady je člověku tak dobře, jako nikde jinde.

Tak co na to říkáte, kolego?“

Nebyl jsem schopen slova. Jen jsem stál a zíral. Vdechoval jsem čistý vzduch nasycený voňavou vlhkostí z fontány a užíval si ten pohled.

To Válečkovi stačilo. Usmál se a díval se se mnou. Pak jsme přešli k jedné z laviček a usedli. Zeptal se mne, jak prožívám studium, já jeho, jak se mu učí, a za několik desítek minut už z nás byli dobří přátelé. Jako bychom se znali roky…

A tím to vlastně končí. Než jsme odešli, musel jsem přísahat, že o zahradě nikomu neřeknu, a Váleček mi na oplátku nechal zhotovit klíče.

A tak teď mezi přednáškami nebo o pauzách, kdy zrovna žádnou přednášku nemám, sedávám tady, v tomto zřídle krásy života, a užívám si klid. Občas tu potkám některé z vyučujících, kteří si už na mou společnost opodál zvykli, a jen se na sebe usmíváme, protože tady to jinak nejde.

Život je krásný, všechno je krásné a já se bojím dne, kdy tu přestanu studovat. Potom už se sem asi nedostanu, a to je velká škoda.

Tak tedy tak. To je vše. Univerzita je živý organismus plný záhad a krásy. Dobrou noc.