Chlebíčky

Postarší žena s koženou bundou a krátce střiženými azurovými vlasy přicházela do naší kavárny vždy po osmé hodině, posadila se ke kulatému stolku v rohu místnosti, objednala si velké espresso a vytáhla svůj notebook. Do toho koukala po celou otevírací dobu, jako kdyby ji tam něco hypnotizovalo, jen sem tam usrkla ze svého šálku. Přesně ve dvanáct si objednala obložený chlebíček s nivovou pomazánkou, ve dvě velké cappuccino se špetkou skořice. Odcházela vždycky aspoň půl hodiny po zavírací době.

Prvních pár dní mě to rozčilovalo. Když odbila pátá, dovolila jsem si opatrně přistoupit ke všem obsazeným stolům a sdělit zákazníkům, že už zavíráme. Většina lidí mě aspoň vzala na vědomí pokývnutím hlavy nebo očním kontaktem. Tahle osoba ale ani nevzhlédla od obrazovky. Někdy možná něco zamručela, jindy mávla rukou, jako kdyby odháněla otravnou mouchu. Nenechala se rušit ani tím, jak jsem vždy naplno pustila kohoutek při umývání nádobí, ani tím, jak jsem zuřivě utěrkou leštila ostatní stoly okolo ní.

A potom znenadání, jako když někdo natáhne zvířátko na klíček, zaklapla notebook, sbalila si své věci, zaplatila, dala bohaté dýško a beze slova odešla.

Postupně jsem si na to zvykla. Už jsem se ani neobtěžovala uklízet kavárnu před zavírací dobou, abych, až odbije pátá, mohla co nejrychleji zamknout hlavní vchod a jít domů. Teď jsem věděla, že budu mít dostatek času na to načechrat každičký polštářek na křeslech a narovnat každý list na umělých sedmikráskách, které zdobily stoly.

Někdy jsem se bavila přemítáním nad tím, co tam může celé ty dlouhé hodiny dělat. Na tom, s jakou naléhavostí pokaždé vtrhla do kavárny a nevěnovala pozornost ničemu jinému než své práci, bylo něco, co vzbuzovalo moji zvědavost.

A nejzvláštnější na to všem bylo, že jsem o ní vůbec nic nevěděla. Většina stálých zákazníků se mnou pokaždé, když čekali na to, než jim připravím jejich nápoj, prohodila aspoň pár slov. Naše kavárna byla umístěná v komplexu kanceláří, a tak většina našich stálých zákazníků byli zaneprázdnění vysoce postavení v různých obchodních společnostech. Nemohla jsem si nevšimnout, s jakou špetkou despektu se mnou vždy jednali, jako kdybych měla být vděčná, že se se mnou vůbec snaží vést konverzaci. Protože jak má někdo jako oni vědět, jak mluvit s obyčejnou baristkou?

Byla pravda, že jejich problémy a problémy moje byly na míle vzdálené. Ale dokonce i obyčejné baristky se dokázali uchytit v konverzaci o otravném dešti nebo o tom, jak jsou pondělky na prd. Aspoň já jsem se o to snažila. Když ale vyndávali bankovky ze své kožené peněženky, kterou vytáhli zpoza svého značkového obleku, a cvrnkli do sklenice s dýšky dvacet korun s výrazem mesiáše, musela jsem se vždycky kousnout do vnitřní strany tváře, aby mě kromě přiškrceného „děkuju” radši nenapadlo říct ještě něco dalšího.

Nakonec mi ta zvláštní žena během pracovního dne začala přinášet značnou dávku útěchy. Mohl být zrovna náročný den, kdy jsem se během špičky dvě hodiny nezastavila, mohla jsem jednat s nepříjemnými zákazníky, ale jediné, na co se každý den s jistotou dalo spolehnout bylo, že přesně ve dvanáct vyndám z vitríny obložený chléb, který jsem už ráno připravovala přímo pro ni, a ve dvě půjdu našlehat mléko do cappuccina.

Byly to zhruba dva měsíce od té doby, co k nám začala pravidelně chodit, kdy jsem se konečně odhodlala ji oslovit. Bylo asi deset minut po zavírací době a celá kavárna byla prázdná až na nás dvě. Skrz krajkové závěsy na oknech pronikalo dovnitř narudlé světlo zapadajícího slunce. Sledovala jsem, jak dopadá na laminátovou podlahu, kterou jsem zametala koštětem, a u toho se jen marně snažila potlačit povzdech.

Měla jsem za sebou zrovna náročný den. Před týdnem jsme museli vyhodit naši brigádnici a já tak byla zatím na všechnu práci sama. Žena měla bradu podloženou hřbetem ruky a v pravidelném rytmu mačkala mezerník. Byla jsem tak unavená, že jsem si až po chvíli všimla, že kmitám koštětem do rytmu spolu s ní.

Když jsem zametala v její blízkosti, nenápadně jsem jí nakoukla přes rameno. To bylo poprvé za celou dobu, a i když jsem se cítila trochu provinile z toho, že šmíruju, na druhou stranu jsem měla pocit, jako kdybych se právě chystala odhalit nějaké veliké tajemství. Byla jsem jako pirát, který strávil několik let v honbě za pokladem a teď se konečně skláněl nad oprýskanou truhlou.

Asi proto mě tolik zklamalo, když jsem zjistila, že naše zákaznice velice laxně hraje hru „Flappy Bird.” Ošklivý žlutý ptáček poskakoval po modrém pozadí a marně se snažil prolétnout mezerami mezi zelenými trubkami. Ženě se většinou podařilo nahrát jen pár bodů, ona ale stejně pokračovala v hraní dál, pravděpodobně ze setrvačnosti.

Nejdřív mě to naštvalo. Tak kvůli tomuhle tady musí vysedávat kdo ví jak dlouho po zavíračce? Byla jsem ale příliš unavená na to, abych se hádala, nehledě na to, že jsem věděla, že mi to stejně nepomůže.

Chvíli jsem za ní jen tak stála a když si mě dlouho nevšímala, tak jsem si odkašlala a řekla:

„Odpočíváte po náročném dni?”

Zákaznice sebou překvapeně trhla, jako kdyby si až teď uvědomila, kde je. Nejdřív se podívala na mě, jako kdybych byla přízrak, a potom na své hodinky.

„To už je tolik!” vyhrkla a kývla na mě. „Zaplatím.”

„To je v pohodě,” mávla jsem rukou. Chtěla jsem to říct svým obvyklým veselým tónem, kterým jsem obyčejně mluvila se zákazníky, po páté mi ale na jazyk sjela špetka ironie. A i když jsem si to hned uvědomila, najednou jsem se nemohla zastavit. „Klidně si to
můžete dohrát. Koukám, že jste jenom kousíček od překonání vašeho rekordu.”

Žena něco zabručela a zaklapla notebook. Já jsem opřela koště o stěnu a vydala se k pultu, abych sečetla její dnešní útratu.

„Kartou?” zeptala jsem se, i když jsem už dávno znala odpověď. Žena roztržitě přikývla, zatímco si oblékala koženou bundu. „Víte, mě do toho nic není… nemohla jsem si ale nevšimnout, že naši kavárnu navštěvujete s obdivuhodnou pravidelností. Čím jsme si zasloužili vaši věrnost?”

Chvíli se zdálo, jako kdyby žena moji otázku ani neslyšela. S pohledem upřeným do země přistoupila k pultu a z kabelky začala vytahovat peněženku. Po pípnutí platebního terminálu se na mě konečně podívala skrz své brýle.

„To ty chlebíčky,” řekla prostě.

„Chlebíčky” vysoukala jsem ze sebe odtrhla kroutící se účtenku. Předtím, než jsem ji ženě podala, jsem využila pravděpodobně poslední příležitosti, kdy se mnou mluvila. „Tak to nás těší. Musí to být fajn, mít práci, která vám dovoluje takhle vysedávat po kavárnách. Chci říct… nemyslím to tak, že, byste se flákala. Samozřejmě. Ale, že nemusíte trčet v nějaký kanceláři a tak.”

Rozpačitě jsem si zkousla ret a v duchu se proklínala. Tak po tomhle se tu už určitě neukáže. Brzy jsme mohli na internetu očekávat mizernou recenzi. Neslušná obsluha, která strká nos do věcí, do kterých jí nic není. Ale ty chlebíčky! Ty jsou něco!

Žena si ode mě vzala účet a roztržitě ho hodila do své kabelky. Myslela jsem, že mi vmete do obličeje nějakou nadávku a nasupeně za sebou práskne dveřmi. Ona se ale opřela o pult a zamyšleně se na mě zadívala. Ve sklíčkách brýlí se jí zalesklo červené světlo.

„Já vlastně teď nepracuju,” řekla nakonec.

„Fakt?” vyhrkla jsem. „Takže vy jste… vy jste jako takový ty lidi se svěřeneckým fondem? Nebo jste vyhrála v loterii? Nebo,” naklonila jsem se k ní přes pult a zašeptala. „… jste jakože taková ta… influencerka?”

Žena se odtáhla a přehodila si kabelku přes rameno. Nezdálo se ale, že by se ale měla k odchodu.

„Ne, to ne,” hlesla. Na chvíli zaváhala, potom ale pokračovala. „Před víc jak dvěma měsícema mě vyhodili z práce.”

„Předpokládám, že to bylo kvůli tomuhle,” ukázala jsem na její vlasy.

„Ne, to jsem si obarvila až pak,” řekla. „Na truc. Po pár nevyšlých pohovorech.”

„A co jste vůbec dělala?” odvážila jsem se zeptat. Vydala jsem se k jednomu z nejbližších stolů a pokynula jsem jí. Aby se posadila. Žena se zarazila a zadívala se ke dveřím. Potom si ale jen povzdechla a posadila se na židli naproti mně.

„Dělala jsem v jedný advokátní kanceláři, která sídlí kousek odsud.”

„Byla jste advokátka.”

„Jo,” přikývla. „Zaměřuju se… zaměřovala jsem se na občanské právo. Rozvody, dědictví a tak podobně.”

„A bavilo vás to?”

Žena nadzvedla jedno obočí. Na chvíli se zamyslela. Mezi prsty převalovala nitku, která se párala z pastelově zeleného prostírání na stole.

„To je zvláštní, to mě nikdy nenapadlo, “ přiznala. „Strávila jsem tolik času prací, že jsem se ani nikdy nepozastavila nad tím, jestli mě to baví. Jednou jsem se prostě rozhodla proto, co budu dělat, a od tý doby bylo všechno jasný. Nakonec, je to… teda byla to práce,” řekla a potom se na chvíli odmlčela. „Ale myslím, že jo. Myslím, že mě to bavilo. Víte, vždycky jsem chtěla mít pocit, jako že mám možnost svět nějak ovlivnit. Zanechat ho o trochu lepším místem. Někomu pomoct.”

„A to se vám určitě podařilo,” řekla jsem s letmým úsměvem.

„Asi jo,” zamumlala. „Každopádně teď je všechno pryč. Desítky let budování kariéry jsou teď v čudu. Ani proto nebyl žádný pořádný důvod. Prostě to zrovna na tebe padlo, řekli. Není v tom nic osobního, fakt ne. Nic osobního. To určitě.”

„Novou práci se vám zatím nepodařilo najít?”

Žena sotva znatelně zavrtěla hlavou.

„Zkusila jsem kontaktovat pár jiných firem, asi dvakrát jsme se dokonce dohodli na pohovoru, nikdy z toho ale nakonec nic nebylo. Tak jsem se rozhodla, že na to kašlu. Nestrávila jsem tolik let práce, abych se teď plazila před ostatními na kolenou. Ne, já si od teď budu dělat věci po svým! Tak jsem si obarvila vlasy a rozhodla se, že založím svoji vlastní advokátní kancelář. Z tý mě totiž nikdo vyhodit nemůže.”

„Tak na tom tady celou tu dobu pracujete,” luskla jsem vítězoslavně prsty.

„Tak trochu,“ žena pohodila hlavou. „Je to ale zvláštní. Když mě vyhodili, měla jsem obrovský vztek. Nemohla jsem se dočkat, až odtamtud vypadnu. Ale potom, když jsem se další ráno doma vzbudila a uvědomila si, že už tam nikdy nepůjdu, byl to podivný pocit. Zvyk je železná košile, víte. A já strávila spoustu let děláním toho samého pořád dokola. Celé své dny jsem trávila na jediném místě. Někdy jsem pracovala i o víkendech. A když jsem zrovna nepracovala, tak jsem byla tak unavená, že jsem jen tupě koukala na televizi. Moje práce byla můj život. Ale teď byla pryč. Všechno, co jsem kdy znala, zmizelo a mně zbyl jenom prázdný byt, v kterém jsem se sama cítila jako host.”

„Proto jste začala chodit sem.”

Žena přikývla.

„Den co den, tak, jak jsem byla zvyklá. Říkala jsem si, že je tohle všechno jenom drobná nepříjemnost, že se z toho nakonec nějak vylížu. Už to jsou ale dva měsíce a já dělám pořád to samý. Zabíjím čas, zatímco moje úspory se s každým dalším dnem tenčí. Teď si už ale aspoň nic nenamlouvám.”

„Hádám, že ta vaše advokátní firma není zatím kdovíjaký úspěch.”

„Takovéhle věci chtějí čas. Čas!” uchechtla se. Pustila nitku a promnula si kořen nosu. „Ale já nemám čas. Ne tolik.”

„To mě mrzí,” řekla jsem. V tu chvíli světlo zapadajícího slunce zmizelo a na kavárnu padl stín. A mě něco napadlo. „Víte, mně do toho nic není, jestli si ale potřebujete něco přivydělat, mohla byste zatím pracovat tady.”

Žena na mě vykulila oči. Já jsem se ale nenechala jejím nedůvěřivým pohledem rozhodit.

„Já to myslím vážně,” řekla jsem a vstala ze židle. „Chápu, asi tohle není zrovna ta práce, na kterou jste byla do teď zvyklá. Nebo ve které kdovíjak změníte svět. Vy jste tu ale pečená vařená tak jako tak. Takhle budete mít aspoň nějaký příjem do té doby, než se vám tu vaši firmu podaří trochu rozjet. A mě by se brigádník hodil.”

„Ale já… já nevím… nikdy jsem,” koktala žena.

„Všechno se naučíte,” mávla jsem rukou. „Takže to platí. Zítra máte první směnu. Přijďte před sedmou. Podepíšem smlouvu a potom vám ukážu, jak to tu většinou chodí. I když já bych řekla, že vy už to do jistá míry víte.”

Žena chtěla ještě něco namítnout, já ji ale nenechala.

„A teď už odsud padáme. Za chvilku dávaj můj oblíbenej seriál a já ho nehodlám kvůli vám zase zmeškat.”

Žena – později se mi představila jako Šárka — se zhostila své nové pozice svědomitě. Ze začátku byla trochu nervózní, postupně si ale na novou práci zvykla a pustila se do ní se stejnou vervou, s jakou se musela zřejmě předtím věnovat své pozici advokátky. Chod kavárny mi velmi usnadnila.

Já jsem ale k mému údivu nemohla dostat její předešlá slova z hlavy. A když jsem každé ráno obsluhovala plno důležitých zaměstnanců místních firem s jejich důležitými výrazy, najednou jsem sama začala přemýšlet nad tím, jaký svět za sebou zanechám já.

Vždycky jsem věděla, že moje práce byla důležitá, zároveň jsem se na ni jen těžko dokázala dívat, jako na nějaké poslání. A vlastně jsem ani nikdy neměla tu potřebu. Byla to prostě práce. Musela být odpracovaná a když pracovní den skončil, nemohla jsem se dočkat, až budu moct jít domů. Můj život nebyla moje práce. Můj život začínal až po ní.

Šárka mi ale nasadila brouka do hlavy a já se najednou začala cítit bezvýznamněji než kdy předtím. Neměla bych přece jenom dělat víc? O něco usilovat, snažit se někomu pomoct?

Podobné splíny na mě začaly dopadat čím dál častěji. Jeden takový večer jsem zrovna znovu uklízela kavárnu. Šárka měla už tou dobou padla, zůstala ale v kavárně, aby pracovala na své firmě. Co jsem od ní slyšela, zdálo se, že bylo vše na dobré cestě.

V překapávači nám zbylo ještě trochu kávy, a tak jsem jí nabídla, že bychom si mohly
dát obě filtr. Stály jsme v malé kuchyňce v zadní části kavárny, usrkávaly z šálku, dojídaly zbylé chlebíčky a povídaly si o uplynulém dni. Najednou jsem si všimla, jak na hladkých dlaždicích nad kuchyňskou linkou leze malý pavouk. Dlaždice pro něj byly příliš kluzké a on se tak na zdi mohl sotva hnout.

Povzdechla jsem si a položila šálek na linku. Začala jsem v kapse nahmatávat kapesník, do kterého bych ho chytla, Šárka ale byla rychlejší. Vzala toho ošklivého tvorečka za úzkou nožku a on se jí zoufale zmítal mezi prsty. Myslela jsem, že ho půjde vyhodit ven z okna, ona ho ale k mému překvapení položila na zeď naproti kuchyňské lince, která měla hrubší povrch. Pavouček se hned dal na útěk. Sledovaly jsme, jak šplhá po stěně, dokud se neztratil ve stínu kredence pověšené na zdi.

„Víš, že by se tady neměl zabydlovat, že jo,” odfrkla jsem si. „Kdyby tohle viděla hygiena, tak bychom dostaly pěknou čočku. Musíme se s ním vypořádat.”

Šárka se na mě dotčeně podívala a já ji poprvé za celou dobu uslyšela se zasmát.

„Ale vždyť já mu pomohla.”