Boj o lásku

I.

Domácí úkoly jsou nuda. Ale asi na nich záleží. Kdyby ne, tak bych se mohla splést. Tak bych mohla špatně napsat písmenko. Tak by tátovi tak moc nevadilo, že používám zmizík. Ale ono to vadí. Tiché tahy perem najednou přehluší praskot a nadávky. Zmizík leží v koši. Vejpůl. Na domácích úkolech hrozně záleží.

Před češtinou za Štěpánkou přišla jedna z jejích kamarádek.

„Ty jo, já jsem úplně zapomněla na to cvičení na mně/mě! Dala bys mi to opsat?“

„Jasně, klidně,“ řekla s úsměvem Štěpánka.

„Ty jo, díky, zachránila jsi mě.“

„Však bych tě nenechala na pospas Kubánkové.“

„No to jo, ten její řev by zas šel slyšet až do vedlejší školy.“

„Spíš na vedlejší planetu.“

II.

Vždycky jsem chtěla domácí zvíře. Nejlépe králíka, ale postupem času jsem snížila nároky na pár rybiček. Ale i ty mi byly zamítnuty. Prý se neumím postarat ani sama o sebe, natož o jiného živého tvora. Jenže není domácí zvíře právě nejlepším pomocníkem pro učení se samostatnosti? Některým řečem dospělých prostě nerozumím.

O velké přestávce znuděně seděla Štěpánka v lavici a čmárala si do sešitu, tak jako každý den. Už to byla skoro tradice. Z ničeho nic se ale před ní objevil obličej známé vyzvědačky.

„Hele, tobě se líbí Anča?“ vyskočila před Štěpánkou vyzvědačka.

„Cože?“ odvětila překvapeně Štěpánka.

„Jestli se ti jako líbí Anča.“

„Jak jako líbí?“

„No, normálně, líbí.“

„Ne. Holkám se nemají líbit jiné holky.“

„Dobře, protože to by bylo divný.“

„Jo, to by bylo divný.“

III.

„Co chceš dělat, až budeš velká?“ „Kam bys chtěla na střední?“ „A co potom?“ Otázky položeny lehce jako jarní vítr. Odpověď na ně však těžká jako námořní loď. Existuje tolik možností. A stejný počet překážek ke každé jedné z nich. Mám sny. Ale ty nejsou dosažitelné. Nebo alespoň si to myslí všichni kolem mě. Design by byl pecka. Ale to bych místo 3 hudebních nástrojů musela ty roky strávit kreslením. Angličtina mě baví. Jo, to bude ono. To by mohlo být fajn.

Poslední roky základky byly spolu s Eliškou nerozlučitelná dvojka. Skoro všude chodily spolu. Na obědě u jednoho stolu? Jasňačka. Prezentace do dvojic? Stoprocentně ty dvě společně. I telefonní linky měly propojeny tak, že je to nestálo ani korunu, když po škole strávené v jedné lavici ještě pak provolaly dobré 4 hodiny denně.

„Ta výtvarka se dneska táhla neuvěřitelným způsobem. Ale Matěj po tobě pokukoval,“ nemohla si pomoct Eliška.

„Co? Toho jsem si nevšimla,“ odvětila překvapeně Štěpánka.

„No samozřejmě, že ne. Ty si takových věcí vůbec nevšímáš,“ řekla trochu vyčítavě Eliška. „No a líbil by se ti?“ nedala se odbýt.

„Ty jo, já nevím. Asi? Je hodný, to jo…“ začala přemýšlet Štěpánka. „A tobě by se líbil?“

„No ty kudrnaté vlasy, a ty jeho modré oči… Jako můj typ to úplně není, ale špatný taky není,“ uvažovala nahlas Eliška. „Ale k tobě by se hodil perfektně,“ nezapomněla dodat. „Pamatuješ, jak ti pomohl přenést ty bedny jednou? A nebo…“

Štěpánka si s trpělivostí vyslechla 20minutový výčet důvodů, proč by podle Elišky měla o Matěje stát.

„No dobře,“ rozhodla se Štěpánka, „zítra za ním zajdu prohodit pár slov.“

„Uuuuuuuuuu,“ ozvalo se z druhého konce linky.

„Ale no tak, kolik ti je,“ zasmála se trochu nervózně Štěpánka.

IV.

Lyžáky, adapťáky, výlety. „Aktivity rozvíjející charakter“. Podle mě vždy rozvíjely hodně věcí, jen ne charakter. Přinesli alkohol. Většina podlehla. Učitelé spali. Ze mě a pár mých kamarádů se stává náhradní máma. Ale to je v pohodě. Hlavně ať jsou ráno v pořádku. A ať se nezbudí učitelský lid. Prý jsem hrozně hodná. Tak už spi.

Štěpánka čekala na svůj drink, když k ní přistoupil mladě vypadající muž.

„Slyšel jsem co sis objednala, taky piju Gin s tonikem.“

„Jo? Super…“ odvětila. Všimla si jeho šibalských modrých očí a vlnitých blonďatých vlasů po ramena. Nikdy se jí tenhle typ mužů nelíbil. Ale přece jen měla kdysi jen jednoho kluka a to jí stačilo.

„Můžu tě pozvat na další? Nebo co kdybychom zašli někam jinam?“ řekl s něčím, co mělo připomínat okouzlující úsměv.

„Promiň, ale ne. Nemám zájem.“

„Vážně? Jsi si jistá? Mohl bych tě vzít do kina, nebo do nějaké hezké restaurace. Co říkáš?“

Povzdychla si. „Moje odpověď je stále ne.“

„Proč? Nejsem pro tebe dost dobrý?“

„Pokud nejsi schopný měnit podoby a neproměníš se v ženu, tak tohle fungovat nebude.“

Následovaly 3 vteřiny ticha. V jeho očích mohla vysloveně vidět jeho mozek pracovat.

„Ahaaaaaa,“ řekl pak najednou.

„Ahaaaaaa,“ zopakovala po něm s mírným úšklebkem.

„No, v tom případě, promiň, že jsem otravoval.“

„V pohodě.“

„Ale nevypadáš.“

Odešel od ní mírně v rozpacích. Ale ona na tohle byla zvyklá. Byl to její každodenní chleba. A tento případ byl ještě jeden z těch méně nepříjemných.

V.

Možná láska není pro všechny. Možná je to privilegium vyvolených. A ti ostatní musí bojovat. Musí být odolní. Musí být vynalézaví. Musí si dávat pozor, v tomto boji o lásku.

Štěpánka vyšla s Káťou z kavárny. Automaticky se chytily za ruce, propletly prsty. Uvědomila si to, až když viděla jiný pár procházet kolem nich. Usmála se.

„Tak tohle je to, o čem všichni mluví,“ pomyslela si Štěpánka. Koukla na Káťu.

Ta se na ni zadívala: „Proč se tak blbě usmíváš?“

„Ani nevím. Asi jsem šťastná,“ odpověděla Štěpánka.

Procházely kolem řeky a žertovaly, když se na jejich propletené prsty zadíval muž ve středních letech, a zatímco procházel kolem smějícího se páru, zabručel: „Takové plýtvání.“ Obě na sebe koukly. Nálada zkažená. Nebylo to poprvé, kdy se něco takového stalo, ale pokaždé to zabolelo stejně.