Alobal

Tenkrát jsem dělal v obchodě se sportovním zbožím, kterej se nacházel v jednom z největších karlovarskejch obchodních center. Moje specializace byly boty. Něco jsem o nich věděl, rád jsem se o nich bavil s lidma, rád jsem je prodával. Byl jsem takovej ten pikolík, kterej je vždycky na blízku, když potřebujete donýst něco ze skladu.

Popis mojí práce byl následující. V devět hodin ráno jsem vyjel ze svýho bydliště svým
starým prorezlým Golfem do Karlovejch Varů. To abych tam v půl desátý byl. Vždycky jsem radši všude dřív. Pracovní doba začínala v deset.

Ještě předtím než jsem vkročil do obchodního centra, setkal jsem se se svými kolegy u
fontány, podle níž se středisko jmenovalo. Každý ráno před prací jsme tu každej vypili
třídecovou plechovku Red Bulla a vykouřili jedno až dvě cíga. Cíga o vás můžou leccos
prozradit. Vojta, můj přímej nadřízenej, manažer botařský sekce, kouřil Camelky. Nikoliv
však žlutou klasiku, kouřil takový ty hubený, černý. Byl to moc pracovitej člověk. Kouřil
těžký cíga, ale hubený, aby měl čas se do práce poctivě připravit. Valerie, brigádnice z textilu, která byla zhruba v mým věku, kouřila stovkový červený Winstonky. V životě jsem nepotkal člověka v mým věku, co by tolik kouřil. Za tu chvilku, co jsme u fontány stáli, stihla vytáhnout tři cíga. Pracovala pomalu, byla líná a neochotná. A smrděla. Během desetihodinový šichty vyžvejkala celej puk Velo Tropical Breeze, což činí asi dvacet nikotinovejch polštářků. Holka to byla hodná, ale občas mě sralo, jak byla paranoidní. No a poslední člen našeho týmu byl Dan, zastupující manažer karlovarský pobočky. Byl divnej, kouřil iqosky.

Přišli jsme k obchodu a pootevřeli jsme mříž. Přihlásili jsme se do systému a přidali svůj
otisk prstu, kterej potvrdil, že v práci skutečně jsme. Když jsi chtěl odejít dřív z práce, musel jsi najít způsob, jakým by sis co nejméně bolestivě odebral palec z ruky.

Šli jsme do zázemí. Skromný šatny, malá kuchyňka, úklidovka a kancelář manažera.

Převlík jsem se. Vzal jsem si vysílačku, zapnul ji a naladil na první kanál. Vysílačku jsem
zbožňoval. Ten krám byl fakt velkej a už tak jste se za šichtu dost nalítali. Kdybych si měl
chodit pro každou radu pěšky, upadly by mi nohy. Druhou položku mojí výbavy tvořila
Motorola, což byl asi patnáct let starej přístroj drahej jak svině, kterej fungoval jako
smartphone a počítač dohromady. Pomocí ní jsme hledali boty ve skladu podle kódu. No a poslední předmět byl čip na červený klíčence, kterej odemykal sklad. Sklad byl totiž
zabezpečenej alarmem.

Příprava hotová, převlíknutej do firemního trika, navoněnej. Jdu na plac. Nejdřív si otevřu sklad a rozsvítím v něm. Čip přiložim k šedivý destičce vedle dveří, ozve se dvousekundový pípnutí a já můžu dovnitř. Sáhnu doleva a rozsvítím. Patnáct metrů dlouhej, pět metrů širokej a šest metrů vysokej sklad se rozjasní. Stěny jsou vyplněný policema, police jsou vyplněný krabicema od bot.

„Hej, Sověte, otevři, prosim tě,“ ozvalo se najednou z vysílačky, kterou jsem měl
zavěšenou za gumou od svejch kraťasů. Jo, to byla moje přezdívka. Sovět. Nestyděl jsem se za ní. Tahle přezdívka vznikla, když jsem 20. srpna předešlýho roku dostal za úkol donýst zákazníkovi ze skladu boty značky Soviet, pokud si správně pamatuju, byl to kód 121005-40. Soviety jsme ve skladu uchovávali na nejvyšších policích, protože nepatřily mezi nejvíc prodávaný zboží, což znamenalo, že jsem musel šest metrů šplhat po dřevěnejch policích plnejch bot. Když jsem konečně krabici drapnul, podjela mi noha a já sletěl jako Babišovi voliči po jeho pátým z celkově dvaceti sedmi obvinění. Od tý doby jsem hrdě pronášel, že jsem „padnul v boji se Sověty“. To, že jsem měl v ten moment použít štafle, jsem se dozvěděl až při podepisování výpovědi o dva roky později. A taky jsem tak trochu zmrd. Nemyslim zmrd jako manažer, kterej mě měl upozornit, ať si kvůli bezpečnosti vezmu štafle. Myslím zmrd jako Sovět.

Otevřel jsem obchod, lid mohl vstoupit.
—————————————————————————————————————-
11:45
—————————————————————————————————————-
„Zkurvený Úkáčka,“ zaklel Vojta, manažer botařský sekce, „Můžeš se klidně tejden
jebat s tím, aby to na tomhle zkurveným krámě nějak vypadalo. A pak ti přijde nějakej
vymrdanej Viktor, Vladimir nebo Nikolaj, objedná si desatery boty, každá značka a velikost jiná a on je ještě k tomu taková nedonošená jitrnice, že je schopnej každou botu dát do jiný krabice!“ Vojtěch měl jednou za čas takovýhle výlevy. Nebyl v politice nijak zběhlej, jen ho srali lidi. Většinou, když ho přepadla taková nálada, seděli jsme ve skladu a já měl možnost na chvíli si oddechnout. Takže jsem jenom kejval hlavou nahoru a dolu a dělal, že ho poslouchám.

„1-2-3,“ ozvalo se ve vysílačce. „Kde?“ zeptal jsem se. „Boty Nike.“ Když jsem
dorazil ke stěně, kde jsme měli vystavený Niky, spatřil jsem tam mladou rodinu. Otcovi,
kterej vypadal, že se jmenuje Milan, bylo kolem čtyřiceti. Mámě, ze který úplně čišelo jméno Marta, bylo tak pětatřicet. Desetiletá dcera zaváněla jménem Bára. Slušně vypadající lidi. Tenkrát jsem se na Valerii nasral, páč narušila mojí zenovou chvilku.

„1-2-3“ byl kód označující něco podezřelýho. Skupinu Romů, zákazníka, kterej se
dlouho zdržuje v kabince. Valča před nastoupením do týhle práce dělala jako barmanka v jednom nejmenovaným pajzlu. Vyhodili ji na základě neúplnýho hárku. Ona ale věděla, že nic neukradla, proto přestala věřit lidem a začala bejt paranoidní.

Když už jsem byl venku ze skladu, obsloužil jsem pár lidí. Například cigána, kterej si
stěžoval na kvalitu bot. „V Anglii, Německu a Švýcarsku jsou to šupy, tady je to samá
šunka,“ opakoval pořád dokola. Jestli si správně pamatuju, ten den si domů odnesl boty
značky SoulCal, což byla v podstatě levná kopie Converse. Zaplatil šest set devadesát devět korun.

„Sověte, pojď dozadu,“ ozvalo se z vysílačky, zatímco jsem pohotově ruskému
zákazníkovi podával jeho krabici adidasek. Vojta poctivě pracoval, takže jsem si mohl dovolit minutovou pauzu. Valča, která smrděla a v tu dobu měla v hubě už asi pátej polštářek, šla na kasu obsluhovat zákazníky, jichž mi bylo upřímně líto.

V zázemí mi divnej Daniel oznámil, že moje plány na víkend šly do sraček. Víkend budu v
práci. Jak tušíte, tahle zpráva mě značně znepokojila. „Víš, co by mě zajímalo, Dane?“
„Co?“ zeptal se. „Jaký to je člověka umlátit Motorolou.“ Dan se začal smát a smál se do tý
doby, než se podíval na mě a zjistil, že jsem svoji zvědavost myslel naprosto vážně. Ne,
vážně to nebyl vtip. „Sorry, Sověte, ale fakt tě tu potřebuju, nemám tam koho dát,“
vymlouval se ten špinavej zrádce. „No jo, jdu na pauzu,“ ukončil jsem naši konverzaci
předčasně. Vydal jsem se na oběd.
—————————————————————————————————————-
15:00
—————————————————————————————————————-
Plnej krám. V takovejch chvílích jsem měl chuť ukončit svůj život předčasně. Lidi
choděj z práce. A co dělaj lidi po práci? Jasně, jdou nakupovat, takže od tří do nějakejch
sedmi slyším jenom pípání skladovejch dveří a věty typu „Vy tu pracujete?“ „Sorok sjem.“ „Tak tyhle si vezmu,“ a podobně.

Co vám budu povídat, hromadila se ve mně pára a doufal jsem, že ji budu moct
vypustit. Zapípala brána, prošel jí chlap, co vypadal jako fetka. Třeba to je ta příležitost.
Čórka. Šel jsem za nim. „Taaaak, dobrej, bohužel vám musím zkontrolovat tašku,“ řekl jsem a vytrhnul jsem mu tašku z ruky. „Nemusíte bejt tak hrr, pane, prodavačka asi zapomněla sundat to pípátko,“ řekl mi. Na to jsem mu odpověděl, že jsem si vědomej toho, že pracovnice na kase působí nezodpovědně, ale že si to sám zkontroluju. „Že je to čórka?!“ ozvalo se z vysílačky. Byla to Valča. „Zajdi si někam k doktorovi s tou paranoiou,“ řekl Vojta, kterej po obsloužení nějaký Arabky přišel za mnou. Bylo to zklamání. Zákazník Fetka měl pravdu a moje smrdutá kolegyně, která spořádala už patnáct polštářků Velo Tropical Breeze, nechala na pánský mikině značky Lonsdale tag. Stres se ve mě mohl pořád klidně hromadit.

Vojtěch byl ten den v dobrým rozpoložení, takže mi hodně pomáhal. Ale už těch lidí
měl taky dost. Zatímco já jsem obsluhoval u kopaček a turistickejch bot, Vojta si asi na
hodinu vzal na starost dětskou a juniorskou stěnu. Nezmínil jsem, že byl na starší ženský, takže se v týhle sekci mohl seznámit s pěknejma maminkama.

Ten den tam přišel asi desetiletej kluk, kterej dostal od rodičů za úkol koupit si boty
do školy. Vojta mu donesl asi sedm párů bot různejch značek, ale kluk si nechával přinýst další a další. Vojtovi už to lezlo na nervy. Když mu teda donesl osmej pár bot, myslím, že to byly Revolutiony od Niku s kódem 121677-22, zeptal se ho, proč si už nějaký nevybere, že nemá čas se věnovat jenom jemu. „Pane prodavači, je náplní vaší pracovní činnosti věnovat se zákazníkovi do té doby, dokud není se vší službou a objednaným zbožím jednoznačně spokojený, není liž pravda?“ vysypal na Vojtu desetiletej fakan během toho, co si zkoušel Niky. Poté si boty sundal, halabala je hodil do krabice a řekl: „A s těmito spokojený nejsem. Doneste mi stejný pár bot, akorát v černé barvě,“ jakmile výrok dokončil, krabici vzal a hodil ji Vojtěchovi do rukou. Tohle byla poslední kapka. Rozhlídnul se, jestli někdo náhodou neposlouchá. „Tak hele, ty malej sráči. Nevim, kdo tě naučil takhle se chovat v obchodě, ale takhle se to nedělá. Takže to tak nebudeš dělat ani ty, jelikož pokud jo, najdu si, kde bydlíš, vojedu ti mámu a ty mi pak budeš říkat tati, je ti to jasný? Takže jestli ti tyhle boty seděj na tvoje pidi midi hnáty, tak si je vem a vypadni z mýho krámu,“ kontroval Vojta a hodil klukovi krabici do ksichtu.

Později toho dne si na Vojtu přišla stěžovat máma toho rozmazlenýho zmetka, ale
jelikož jsem je o tři měsíce později viděl u kafíčka ve Starbucksu, myslím, že tahle pohádka měla šťastnej a tvrdej konec.

V době mezi třetí a sedmou jsme dohromady obsloužili asi 124 zákazníků.
—————————————————————————————————————-
19:30
—————————————————————————————————————-
Půl hodiny do konce šichty. Na prodejně jenom pár lidí, který čuměli spíš na textil než
na boty. Vojta se teda rozhodl, že mě za dobře odvedenou práci vezme zadním vchodem ven na cigáro. To mi udělalo radost, možná to pro mě mohla bejt chvilka klidu a já bych vstřebal stres, kterej se ve mně při tom fofru nahromadil. „Jdeme si se Sovětem zakouřit, tak kdyby něco, máte vysílačky,“ řekl pro jistotu Vojta do vysílačky. „Jdu s váma, já tu mám všecko hotový,“ přidal se Dan. Chvilka klidu se nakonec nekonala.

Prošli jsme dlouhou chodbou, kam nám vždycky kamioňáci skládaj zboží, otevřeli
jsme dveře a vyšli ven.Dan si zapálil tu smradlavou hovadinu, Vojta si, jako obvykle, zapálil tenkou černou Camelku.

„Dobrá šichta,“ řekl Dan, kterej celej den proseděl v kanclu u počítače. Vojtěch hned
litoval, že něco hlásil do vysílačky, radši jsme měli zmizet inkognito. „Docela to jde. Mám
rád, když je hodně lidí, nekoukáš na čas, utíká ti to, trochu tě bolej nohy z toho chození a šplhání, ale to se dá přežít. Na druhou stranu, když je to desetihodinová šichta a máš plnej krám, odcházim domů strašně unavenej. Ne unavenej z chození a šplhání, unavenej z lidí. Až v týhle práci jsem totiž zjistil jednu věc. Lidi jsou zlí. Lidem je úplně jedno, jak se cejtíš, nedokážou se do tebe vžít. Ty vole, vždyť některý z nich nejsou schopný ani pozdravit, poprosit nebo poděkovat. Hrozně mě to točí, protože jsem v lidi vždycky věřil. Nevim, čim to je, jestli je to dobou nebo se postupně lidská nátura mění. Ano, děláme práci, kterou můžeš považovat za podřadnou, ale prokazuješ jim službu. Co bys dělal, kdybys měl před barákem kontejner plnej bordelu, kterej by smrděl jako Valča, a neměl bys popeláře, co by to odvezl? Co by ty lidi dělali na prodejně bez nás? Prokazuju ti službu, abych já mohl zase nějakou požadovat. To je nevyhnutelnej systém a když se k sobě lidi budou chovat jako hajzlové, zkolabuje. Děda mě vždycky učil: Respektuj všechny stejně. Ať je to ředitel firmy nebo jenom uklízeč. Buď hodnej člověk.“ Tenhle můj monolog donutil Dana a Vojtu, aby na mě koukali s otevřenou hubou.. „Pane, chci vás za svého příštího prezidenta,“ prohlásil Daniel. Všichni jsme se zasmáli.

Byl jsem klidnější. Někdy je asi lepší se vykecat kámošovi, než běžet do skladu a
vyřvávat výrazy popisující mužskej a ženskej pohlavní orgán. A nebo to bylo prostě tim, že jsem v ruce dřímal žváro. Potáhl jsem si a vykoukl mráček šedýho kouře. To samý udělali kluci. Pomalu jsme dokouřili.

„Tak jdem, chlapi. Za pár minut to balíme,“ řekl Daniel, když jsme se vydali dovnitř.
„1-2-3,“ zazněl Valeriin hlas z vysílačky, zastavili jsme se. „A vim, Vojto, co chceš
říct, ale tohle je vážný. Stokilovej cigán, co vypadá najetě furt chodí do kabinky s novejma věcma, a žádný neodnáší ven. Bere drahý věci, mikiny od Jordanu, tepláky od Niku a tak.“ Vojta vzal vysílačku. „Má s sebou nějakou tašku?“ „Jo, měl takovou tu velkou z Ikey,“ odpověděla. „Bude vystlaná alobalem. Tak to dál hlídej, my jdeme s klukama k bráně. Je na krámu ještě někdo jinej?“ „Není.“

Rychlou chůzí jsme šli k bráně, abychom tam na Deža, to je přezdívka, kterou jsme
mu dali, počkali. Dežo vyšel z kabinky. pořád se ohlížel, jestli ho někdo nevidí. Valča hrála nenápadnou a dělala, že srovnává mikiny na ramínkách, přitom ho pořád sledovala. „Vyšel z kabinky a jde rovnou k bráně,“ ohlásila do vysílačky. „Dobře, tak běž pomalu za nim,“ řekl jsem.

Dežo došel na bránu. Fakt to byl kolos. Tak metr devadesát, váha kolem metráku. Byl
zpocenej, nedokázal oči udržet na jednom místě. A pamatuju si, že děsně smrděl pikem.
Nechali jsme ho projít, aby vyšel z krámu. Brána nezapípala. „Na shledanou,“ pokoušel se rozloučit Dežo. Dan ho chytil za ruku, aby se zastavil. „Ne na shledanou, pane, ještě ne,“ řekl. Já jsem si stoupl za Deža, kdyby se pokusil o útěk. „Co jako ještě ne, co tim jako
myslíte?“ zeptal se. „Tim jako myslim, jestli byste mi jako neukázal tašku,“ odpověděl
Dan. Valča vytáhla telefon a začala celou situaci nahrávat na video. „Proč jako?“ zeptal se opět. Tohle je asi nejdebilnější věc, co může čórkař v podobný situaci vyblejt. Automaticky se tim přiznává. Kdyby ty dementi byli aspoň originální.

„Však vidíte, ne, more, že nepípám, takže jsem nic neukrad.“ Další bullshit. „To si
jako myslíte, že když jsem cigán, že hned musim jako něco sebrat?“ snažil se to svíst na
rasismus. „To vůbec ne, pane, ale máme důvodný podezření, že byste mohl třeba omylem něco hodit do vaší tašky,“ vložil se do dialogu Vojta. Dežo chvíli mlčel a přemýšlel. „Můžu teda zkontrolovat vaši tašku?“ zopakoval dotaz Dan, tentokrát mnohem hlasitěji. Docházela mu trpělivost. Dežo mu celkem neochotně velkou ikeáckou tašku podal. Pak se otočil na mě a pak zpátky na Dana. Prohlížel si okolí.

Dan začal zkoumat tašku. Na vrchu bylo hrozně moc papírovejch letáků z různejch
obchodů. „Rád nakupujete?“ zeptal jsem se zpoza stokilovýho hovada. To se na mě otočilo, nuceně se na mě usmálo a zakejvalo hlavou. Daniel vyndal letáky. Pod letáky se skrývalo přesně to, co jsme čekali. Mikiny od Jordanu, tepláky od Niku, trika Calvin Klein. Prostě drahý věci, který mohli dohromady stát kolem desítky. „Alee, vy jste tam toho omylem nechal trochu víc, co?“ řekl Dan a začal věcmi mávat před Dežovo obličejem. Ten tiše a nehybně stál. Hejbaly se mu jenom oči z toho, jak byl sjetej. „To může bejt zboží za kolik, deset, dvanáct tisíc?“ položila Valerie otázku do pléna. „Tak nějak,“ odpověděl hned Vojta, kterej vypadal šťastně, že jsme konečně někoho chytli. Obsah tašky byl venku. Kromě jedný věci.

Vnitřek Dežovy tašky byl moc stříbrnej na to, že to byla taška z Ikey, která je celá
modrá. Dan vytáhl podestýlku, která se skládala z alobalu oblepenýho průhlednou lepící
páskou. Chvíli si jí prohlížel. Položil ji vedle tašky. Zboží narval zpátky a natáhl se s taškou tak, aby prošla bránou. Brána zapípala. „A máme tě, ty sráči,“ řekl rázně Dan. „Valčo,“ pokračoval, „zavolej státní, prosim tě.“ Danek se naposled podíval na Deža. „Zavřeme toho zkurvysyna do lochu.“ V ten moment udělal Daniel asi největší chybu. Otočil se na patě a šel. Dežo vytáhl z kapsy od svý poflusaný mikiny vystřelovák a bodnul ho do zad stejně, jako to udělal Dan mě, když mi nedal na víkend volno. Za bolestivýho řvaní padl k zemi. Valča zahodila telefon, aby se mohla pokusit Dežovi vyrvat nůž z ruky, byla ale pomalá a tak ji Dežo vypnul tvrdým zadním hákem přímo na bradu. Já jsem Dežovi zezadu chytil ruce, aby s nima nemohl nic dělat. Vojta sebral z věšáku vedle vchodu baseballovou pálku, rychle ji rozbalil a jebnul Dežovi takovou ránu, že se Dežo skácel na zem. Kromě pár mililitrů krve vyplivnul zfetovanej cigán dva nebo tři zuby. Zvedl se, vzal Vojtu, dvakrát ho nožem bodl do břicha, zvedl ho a vší silou hodil na zeď. To už jsem se rozebíhal, abych se pokusil to slonisko skolit na zem. Díky Bohu, povedlo se. Dopadl jsem na Deža, kterej spadl na záda, nůž mu při pádu vypadl z ruky. Vytáhl jsem z kapsy asi patnáct let starej přístroj drahej jak svině, kterej fungoval jako smartphone a počítač dohromady a začal jsem mu sázet na ksicht jednu silnou ránu za druhou.

Desetihodinová šichta s rychlym průběhem a vzrušujícím koncem. Co víc si přát. A
navíc jsem se konečně dozvěděl, jaký to je umlátit člověka Motorolou.