Te Deum

Svou hrubou rukou, Svatý Vy,
tu Vaši znesvěcuji,
mé ruce, dva černé gagáty,
špiní Vás dotýkáním,
na ametystové ornáty
kladou své hříšné dlaně
a pouhým rukoudáním
sypou se saze na ně,
na Vaši kněžskou sutanu,
lem bělostného roucha,
usedá znesvěcení
jak na bílou albu moucha.

Svým rukám křivdím, poutníče,
zbloudilý v liturgii,
k modlení jsou a k pokání,
k životu bez orgií
a proti těm Vašim světice.
Vetřou Vám lásku do tkání,
pod kasuli, kde z Vašich hrůz
zbyde jen čisté potěšení.
Modlete se do nočních můr:
Te Deum laudamus,
Te Dominum confitemur… –
neboť kde není pokušení,
snadné je býti svatý muž.

Pater noster, ctěný kmete!
Když Eva Vám podá jablko,
odmítnete?

---

Bukowského slunce

Zabouchli dveře.
A venku hanebně si běží svět.
Ráno meruňkové slunce
zraje mi na klíně,
paprsky své že
zabodne mi jak třísky pod nehet
a večer mizí v zavařenině.

Zabouchli dveře.
Propásnu zřejmě další zlatý věk.
Bukowski mi mezi stehna
vepsal důvod, k čemu
snít o aféře –
za úsvitu s tím sluncem z meruněk,
anebo večer, až skončí v džemu.

---

Ticho

Mám ticho, co jsem chtěla mít,
svůj tichaplný blahobyt,
mám ticho, ale nemám klid,
nemám čím ticho vyplnit,
mám tichem řvoucí prázdný byt
a nic, čím by šel obydlit,
mám z ticha hrob a monolit
a hřbitov tichých rekvizit
a REQUIESCAT IN PACE vryt
do tiché žuly banalit.
Nemám čím ticho přehlušit,
mám ticho příliš nahlas –
shit!

---

Exorcismus

Zdá se mi o ní.
Nezmizela.
Světnice.
Prázdná.
Farní cela.
Nejprázdnější ze světnic.
Kostelník zvoní
na půl jedné.
Obrys kříže,
jinak nic,
na zdi bledne
a mihotavé světlo svic
dopadá tiše
na klečící duchy řeholnic.
Průsvitná abatyše,
zemdlelá k smrti,
z prachu zvedne
špinavou duši z plyše
a ždíme ji
a drtí,
až pár kapek stéká
zbožně na růženec,
na trnový věnec…
Posvátně pak myje
nahé relikvie
zpod šatů, jež svléká…
…to už je z ní řeka
ze sladkého mléka,
hnaná lopatkami podivného mlýna,
neochvějně vtéká
ze tvého do mého klína…

Stále se vrací.
Vina.
Vina.