Jeden den

Bylo ráno jako každé jiné. Okna jejího bytu byla směřována na jihovýchod, takže jí slunce už notnou chvíli pražilo přímo do postele. Zatahovala žaluzie jen tak napůl, aby dřív vstala a nepromarnila celý den. Tenhle den ale měla dovolenou, takže se z vyhřátých peřin nijak nehnala. Francouzská přikrývka se kolem ní vlnila jako moře v zálivu, měkká a konejšivá. Pustila si ke vstávání oblíbený seriál, proběhl ranní koupelnový rituál, dala vařit vodu na čaj. Zkontrolovala lednici. A sakra. Snaha o minimální plýtvání jídlem občas přináší i jistá úskalí – když nakupujete v malém, abyste nemuseli nic vyhazovat, stane se, že nemáte nic. Mohla by si dát vločky. S… opětovná kontrola lednice… s lákem od okurek. Tak to asi ne. Na kuchyňské lince stála načatá láhev červeného vína od včerejška. Vločky s vínem. Zábavná představa. Ale škoda kazit dobré víno nějakým zrním.

Obloha byla jasná. Slunce pocitově zvyšovalo teplotu – a na konec února bylo skutečně nezvykle teplo – při nádechu však cítila ranní mrazivost. Ulice jako by se taky teprve protahovala po předešlé noci. Byla klidná a tichá. Na pracující pejskaře už bylo pozdě, na teenagery o jarních prázdninách ještě brzo. Vydala se do nedalekého pekařství, do maličkého krámku vonícího čerstvě upečenými rohlíky a koláči. Na větší nákup půjde až k večeru, aspoň ji to donutí vyjít z bytu dvakrát. Během korona-krize si dost navykla na izolaci. V davu se necítila dobře. Necítila se vlastně moc dobře ani v situaci jeden na jednoho, kdy tím jedním byla ona a tím druhým prodavačka za pultem, ale něco člověk vydržet musí. Zvlášť pro ještě teplé, voňavé a křupavé celozrnné trojhránky plněné nivou a kousek drobenkového koláče se švestkami a tvarohem. Má dovolenou, je potřeba se rozmazlit. Úplně viděla svoje tukové buňky, jak už chystají transparenty pro vítání nově příchozích.

Telefon v kapse po celou dobu průběžně vydával roztodivné zvuky podle toho, která aplikace posílala svoji notifikaci – učení anglických slovíček, učení španělských slovíček, učení ruských slovíček, jedna hra, druhá hra, aktualizace, e-mail, podívejte se na fotky v tento den před 5 lety. Facebook. Váš přítel přidal nový příspěvek: „Tvl to je probuzení do války. Smrt Putinovi.“

„Co to kur…“, vydralo se jí z úst, zatímco se její kroky téměř zastavily, aby si mohla znovu přečíst ta slova, která jí, ač v jejím rodném jazyce, najednou nedávala smysl.

„…do války.“

Cesta zpátky domů trvala zhruba pět minut. Zvládla to za tři. Dveře do bytu odemykala s tlukoucím srdcem. Okamžitě našla na internetu vysílání Studia 6 České televize.

„…mluví o nutnosti zastavit válku, která může být nejhorší od začátku tohoto století. Jak dlouho může Ukrajina vzdorovat tomu ruskému útoku, není jasné…“ Z úst moderátora se hrnou další a další slova, která jsou doprovázena obrázky z Kyjeva a dalších měst. S několika přáteli nezávisle na sobě o tom v předchozích dnech mluvili. Oni byli k situaci velmi skeptičtí, ona naivně zastávala názor, že je snad i Putinovi jasné, že další světová válka v atomovém věku by znamenala konec i pro něj. Je to z podstaty car a lidé žijící v jeho područí kvůli cenzuře a propagandě neznají nic jiného – to věděla i z vlastní zkušenosti, kdy na dovolené mluvila s Rusy, s milým ruským vzdělaným párem se dvěma dětmi, kteří se s nimi podělili o večeři a vodku, povídali si o práci, kultuře, literatuře, běžném životě… I tito srdeční lidé, když přišlo na téma Krymu, jednoznačně hájili anexi, protože Rusko jen šlo osvobodit své lidi, vzít si zpátky to, co bylo vždycky jejich. Doteď si živě pamatuje, jak jí při tom přejel mráz po zádech a vstoupila krev do tváří. Podle nich to nebyla anexe, jen přijetí ztraceného syna zpět do široké ruské náruče. Ale napadení jiného suverénního státu?

Nemohla uvěřit tomu, co slyší. Nemohla uvěřit tomu, co vidí. Všechno dobíhalo se zpožděním, jako když je špatné připojení nebo zahlcený server. Čekejte prosím, Vaše stránka se stále načítá. A pak se to konečně načetlo.

„A je to v prdeli. Teď jsme všichni v háji.“ Nehnutě hleděla na další zpravodajství, dokud se neohlásil žaludek se svou neodkladnou potřebou. Žvýkala plněný trojhránek a připadalo jí to jaksi nepatřičné. Vařila si kávu ve své moka konvičce a přemýšlela, jestli v těch nejexponovanějších místech ještě vůbec funguje elektřina.

Poslední tři roky udržovala poměr se starším rozvedeným mužem. Nazývala to poměr, protože vztah se tomu říkat nedalo. Byl pořád příliš ve vleku své bývalé ženy. Prý kvůli dítěti. Snadná výmluva, vůči které nedokázala nic namítnout. Moc dobře to věděl. Ačkoli ho milovala, naději na společný život už vzdala. Mnozí by se možná ptali, proč v tom tedy pokračuje, když se to nikam neposouvá, ale na to neměla jednoznačnou odpověď. Možná proto, že i pro ni to bylo v jistém smyslu pohodlné. A tak o něm raději nemluvila už ani před známými. Do společnosti spolu stejně nechodili, každý měl svůj okruh přátel.

Byli domluveni na desátou, ale přišel jako obvykle o půl hodiny později. Dali si společně kávu a koláč, sledovali zprávy, první hodinu komentovali události, diskutovali o tom, co se stalo, a predikovali, co by se stát mohlo. Televize vysílala projevy prezidentů, ministrů, velvyslanců, kancléřů a všech možných pohlavárů. Kdyby jen řeči dokázaly změnit svět, byl by to ráj na zemi. Anebo peklo. Záleží na tom, kdo by mluvil.

I když se považovala za velmi samostatnou jednotku, byla v té chvíli vděčná, že tím nemusí procházet sama. Teď. Teď tím nemusí procházet sama. Druhou hodinu už bylo v podstatě ticho. Jen se drželi za ruce, dívali se na záběry vybuchujících střel, které sdíleli očití svědci prostřednictvím sociálních sítí, a občas se k sobě trochu víc přitiskli, když se objevily plačící ženy s dětmi. Nový druh války – téměř v přímém přenosu. A oba kontrolovali mobily a vyřizovali zprávy od přátel. Pak si jako správní zhýčkaní měšťáci v blahobytu střední Evropy objednali oběd s dovozem domů a pomilovali se, jako by to byla věc, která sice v dané situaci nebyla na místě, ale jediná dávala smysl.

„Víš, co je nejhorší?“, zeptala se ho, projíždějíc jeho vlasy svými drobnými prsty. Leželi ještě nazí na posteli, ona opřená bradou o jeho hruď, on se zavřenýma očima a pootevřenými ústy, která v té chvíli sevřel do tenké linky. Tušil, co bude následovat.

„Ukrajina, válka, náš vztah…“, vystihl celkem přesně její myšlenkové pochody.

„Jo, to všechno. A že je mi jasný, že na to všechno zůstanu sama.“

„Ty sama rozhodně nezůstaneš.“ To byla jeho oblíbená fráze, kterou ospravedlňoval vlastní nerozhodnost a naznačoval, že jí vlastně o nic nejde. Jiného by si přece našla raz dva.

„Hm. Jasný.“ Dál nemělo cenu se o tom bavit. Zaprvé jinou odpověď vlastně ani neočekávala, navíc i znala další vývoj takového rozhovoru – vedli jich za poslední dva roky víc než dost – zadruhé jí to přišlo nepatřičné. Sobecky řeší samu sebe, zatímco Ukrajincům jde dnes o jejich existenci – jestli vůbec budou mít kde spát, co jíst, jestli uchrání svoje domovy a vlastní život. Nebo životy svých dětí. Možná nakonec dobře, že zůstane sama, aspoň se nebude muset o nikoho bát. Sama se sebou to nějak zvládne. A když by to dopadlo úplně nejhůř a válka přišla i sem, mohla by se zapojit do pomoci o zraněné nebo přímo do bojů. Měla by na to vůbec? Nebo by se sesypala a byla by nakonec spíš na obtíž?

„Budu muset jít.“

„Já vím.“ Věděla. Věděla to moc dobře.

Natáhli na sebe svršky, které sebrali z podlahy, a rozloučili se u vchodových dveří. Vždycky si musela stoupnout na špičky, protože byla o hodně menší než on. Dlouhé objetí a krátký polibek. Spustila paty zpátky na zem. Pak se k ní ještě mírně sklonil a přitiskl své čelo na její. Držel ji za ruku a řekl: „Ještě si napíšeme, jo?“ Jen tiše přikývla.

Pozorovala ho snad už po tisící, jak odchází dlouhou chodbou lemovanou oranžovými zárubněmi. Pokaždé měla pocit, že se jí maličko vzdaluje i vnitřně. Dnes jako by odcházel navěky.

Dveře bytu zaklapla až dlouho po tom, co zašel za roh. Sedla si na gauč a znovu zapnula zprávy. Na Facebooku si mnoho jejích přátel změnilo rámeček profilové fotky, aby vyjádřili podporu Ukrajině. Modrá a žlutá ovládla internet. Blankytné nebe a zlatavé klasy sýpky Evropy. Kdyby jen statečnost bujela stejně jako pozérství, byli by všichni hrdinové. Dlouze to zvažovala, ale nakonec si rámeček přidala taky. Možná i ona je trochu pozér, i když posledních několik let působila v prostředí sociálních sítí jen jako stalker. Sama o sobě zveřejňovala málo. Možná prostě jen potřebovala rozbít tu strašlivou bezmoc, že nemůže nic udělat, a přilít aspoň kapičku do moře solidarity, které se tvořilo někde v hyperprostoru. Podle prozatímních signálů se většina postavila jednotně proti ruskému agresorovi. Ano, jen její malá sociální bublinka. Ale i tak. Konečně byla hrdá na Čechy, že nestáhli ocas a semknuli se místo toho, aby jen tiše nadávali u piva. Realisticky, nebo možná i trochu cynicky, nečekala, že to vydrží dlouho. Ale teď, v tuhle chvíli jí to dávalo naději víc než cokoli jiného. Poslala peníze na účet Člověka v tísni a doufala, že doputují k těm nejpotřebnějším. Přej a bude ti přáno. Ukrajina, Pobaltí, Čechy a Slovensko. Putin buší na vrátka jako v pohádce o třech prasátkách. Jestli domeček prvního prasátka padne, půjde dál.

Odpoledne se začalo tvářit jako podvečer. Celý víkend je před ní. Na nákup buď teď, nebo nejpozději zítra ráno. Jak banální myšlenky. A ještě banálnější řešení – teď. Musí se na chvíli dostat z dosahu zpráv a provětrat hlavu.

Po slunečném dni byl vzduch podstatně vyhřátější než ráno. Slunce se schovalo za panelové domy už před nějakou chvílí a obloha dostala narůžovělý nádech. Nebylo tak ticho jako před devíti hodinami. Po nedaleké silnici pořád projížděly zástupy aut, jejichž kola čeřila silnici a vysílala rázové vlny do okolí, a z nedaleké zahrádky se nesly hlasy štamgastů, zvyšující hlasitost s každým dalším pivem. Šla tou samou cestou jako už tisíckrát před tím. Ale teď to bylo jiné. Dívala se víc vzhůru než pod nohy, světlo ji bodalo do očí, ačkoli bylo tlumené. Sledovala mraky, lidi, domy… Jak snadno by ty domy mohly být zničeny. Vědí kolemjdoucí, co se děje, nebo se teprve vracejí z práce a nemají o tom ani ponětí?

V supermarketu jsou regály plné zboží. Lidé se míhají prostorem a v košících tlačí náklad pomalu těžší, než jsou oni sami. Takový blahobyt. Celý svůj život si žila jako „prase v žitě“. Ano, její rodina možná patřila do střední třídy, rozhodně nejezdili každý rok na dovolenou k moři, popravdě byli pouze jednou jedinkrát v Chorvatsku, nechodila na drahé kroužky, neměla značkové oblečení… ale její rodiče jí dopřáli luxus samostatnosti, svobodných rozhodnutí a studia. Nikdy netrpěla hladem, a i když musela už od patnácti chodit po brigádách, aby si mohla dovolit i „něco navíc“, a i když jako snad každá rodina i ta její procházela různými krizemi, nikdy nepocítila opravdový existenciální strach.

„S dovolením.“

„Pardon…“ Zjistila, že stojí uprostřed uličky a blokuje cestu. Pohnula se. Soustřeď se! Žampiony, rajčata, salát… dům, ve kterém bydlí, nemá ani sklep… smetana, bílý jogurt… kryty jsou jen v parku, vejde se tam málo lidí, navíc už je jistě rozhodnuto, kteří by to byli… pečivo, gouda, žervé… při jaderném výbuchu by to stejně nebylo k ničemu… žaludeční čaj, toaletní papír… jo, rozhodně to je na posrání. Měla by si možná aspoň nachystat evakuační zavazadlo. A rozhodně víno. Ten zbytek v lahvi na kuchyňské lince na dnešek stačit nebude.

Odcházela z obchodu s plným batohem, balíkem toaletního papíru v rukou a těžkou hlavou. Večer se jí usínalo špatně, spánek našla až na dně druhé lahve těsně po tom, co poslala poslední zprávu milenci. Byl to jen jeden den, ale jako by od rána uběhlo několik let.