Hovory

Postel, lednička, pracovní stůl. Myslím, že mezi těmito třemi kusy nábytku už jsem vyšlapala cestičku. Ráno vždycky pravidelně v sedm hodin vypnu budík, v půl osmé připravuju snídani z toho, co zrovna zbylo (dneska dvě topinky se sýrem a šunkou) a v osm sedím u počítače a vytáčím první telefonní číslo.

Jsem velmi sociální člověk. Vážně. Většinou strávím celý den tím, že mluvím s lidmi o všemožných tématech. To, že jsem pracovník call centra a dostávám za to zaplaceno je jen příjemným bonusem. Když máte možnost zavolat náhodně naprosto komukoliv, je v tom podivný pocit svobody. Zároveň vždycky cítím napětí – položí mi to hned při úvodní větě, nebo se vymluví na to, že nemá čas? Rozkřičí se, že nemáme právo mít jeho číslo, i když bylo vygenerováno náhodně? Možností je nepřeberně.

Kliknu na jedno z tlačítek a pohybuji hlavou do pravidelného rytmu vyzvánění. Vezme to nebo ne? Vyzvánění se po třiceti sekundách samo ukončí. Pokrčím rameny a zkouším jiné číslo. Dneska mám za úkol ptát se lidí na jejich plány na dovolenou a prázdniny. Dělám to radši než firemní výzkumy, kde většině otázek stejně nerozumím a respondenti bývají připravení. S normálními lidmi je to mnohem zábavnější.

Třeba jeden chlápek. Poprosila jsem ho, jestli by přes internet nevyplnil dotazník týkající se novin a dozvěděla jsem se, že prý neumí číst. Ledaže by v tom dotazníku byly obrázky. Bohužel jsem mu musela sdělit, že tam žádné obrázky nemáme a ukončit hovor. Občas přemýšlím nad tím, jak by reagoval, kdybych mu řekla, že tam obrázky jsou. Možná by je tam přidat měli, aspoň by to bylo zajímavější. Přišla by ti moje práce hodnotnější, kdybychom pracovali s obrázky? Pochybuju.

Konečně někdo hovor zvedne. Žena na druhém konci mi děkuje dřív, než se stihnu představit, ale zrovna se jí to nehodí. Nabídnu jí, že můžeme hovor odložit na později. Bohužel, teď prý nemá vůbec čas a bude lepší, když už jí nezavoláme nikdy. Stihne mi ještě třikrát poděkovat, než zavěsí. Nejsem si jistá, za co vlastně děkuje, když ani neví, kdo a proč jí volá.

Obrazovka na mém mobilu se rozsvítí. Natáhnu se, abych hovor přijala, ale jakmile si všimnu, kdo volá, nechám místo toho vyzvánění doznít. Už je to třetí nepřijatý hovor. Stejně bych ti to neměla brát, když jsem v práci.

Odložím talířek od topinek stranou a uvědomím si, že mi kručí v břiše. Ve skříni najdu načatý pytlík s preclíky a chroupu je, zatímco čekám, jestli můj další hovor někdo zvedne. Asi po půl hodině nějaký pán konečně souhlasí, že se mnou dotazník udělá. Prý celý rok nikam necestoval, ale těší se, až letos vyjede s rodinou na hory. Má dvě dcery, které chce naučit lyžovat. Přijde mi to hezký. Já sama jsem se nenaučila jezdit, dokud jsme se školou nebyli na lyžáku a samozřejmě jsem pak skončila v nejhorší skupině. Pamatuju si, jak jsem neuměla zabrzdit a omylem vjela na skokánek. Spolužáci zatajili dech a na chvíli jsem si připadala jako hvězda, když jsem se elegantně vznesla do vzduchu. Dopad už tak elegantní nebyl a zbytek mého lyžáku jsem strávila v pokoji s nohou v sádře. S tebou jsem na hory nikdy nejezdila. Možná jsem ti na to nepřišla dost dobrá.

Dokončím rozhovor a popřeju pánovi hezké svátky. Vždycky se cítím mnohem líp, když se mnou někdo chce mluvit. Přijdu si trochu důležitější, jako by na mně záleželo. Jednou jsem dělala průzkum ohledně stavebních materiálů a dovolala se chlápkovi, co mi nabídl pojištění. Řekla jsem mu, že dělám průzkum na stavební materiály, na což řekl: „O tom nic nevím. Ale klidně si můžeme povídat o něčem jiném, jestli chcete.“

„Ráda bych,“ odpověděla jsem se smíchem. „Ale bohužel by to asi nešlo.“ Bylo mi líto, že ho musím odmítnout.

„To je škoda,“ řekl. „Ale třeba se ještě někdy uslyšíme.“ Potom mi popřál hezký zbytek dne a zavěsil. Od té doby tajně doufám, že se mu třeba dovolám znova.

Pauza na oběd. Konečně. Pytlík od preclíků už leží nějakou dobu prázdný vedle počítače. Lednička ale bohužel také zeje prázdnotou. Přísahala bych, že mi zbyly ještě nějaké lasagne od včera, než si vzpomenu, že jsem je snědla k půlnoční svačince. Nejvyšší čas jít nakoupit. Nazuju si boty a z věšáku sundám kabát, jenomže nejde zapnout. Nejdřív nadávám na zip, ale spíš to vypadá, že se kabát nějak smrsknul. Nebo já zvětšila. Možná bych si mohla objednat pizzu. Jo, to bude nejlepší. Není žádný důvod mrznout venku.

Čtyři zmeškané hovory. To číslo mě udeří do očí hned, jak dotelefonuju do pizzerie. Možná bych ti měla zavolat zpátky, ale to bych nesměla už předem vědět, co mi řekneš. Líná, neúspěšná, ne jako Sofie. Možná bych měla být víc jako Sofie, ale nejsem. Už mě nebaví ti to opakovat.

Poslíček s pizzou je tu dřív, než bych čekala, tak mu nechám spropitné. Čtyři druhy sýra, moje oblíbená. Nejsem jedno z těch monster, co holduje ananasu na pizze. Posadím se na gauč a začnu žvýkat. Nerada jím u stolu, nechci se dívat na tři prázdná místa. Po chvíli na mě začne doléhat ticho. Zapnu televizi, ale zrovna probíhá tiskovka vlády, tak ji radši vypnu. Pro nedostatek jiné činnosti zapnu mobil. Zavolej mi. Ta SMS mě překvapí. Ne kvůli obsahu, ale protože nechápu, proč se mnou z ničeho nic tak zabýváš. Sofie nemá čas? Telefon zacinká a v chatu se objeví další zpráva. Prosím. To už je novinka.

Zbytek pizzy si beru k pracovnímu stolu. Zatímco poslouchám vyzvánění, ťukám do dřeva do rytmu a broukám si nějakou melodii. Proto mě vyděsí, když někdo hovor přijme. Polije mě horkost a doufám, že dotyčný neslyšel můj zpěv. Paní, které se dovolám, je ale milá a souhlasí, že se mnou dotazník vyplní. Hned na to zjistím, že už je v důchodu a je ráda, že si může s někým popovídat. Ten pocit znám. Prý žije sama a na cestování už je moc stará, ale doufá, že ji po Vánocích navštíví její vnuk s dětmi. Představuju si obrázek staré paní, která sedí celý den sama doma, luští křížovky a jediný, kdo jí zavolá, je pracovník call centra a ještě k tomu náhodou. Skoro mám chuť jí nabídnout, že se na Vánoce stavím. Po ukončení hovoru upřímně lituji toho, že jsem to neudělala.

Pomalu se blíží konec směny. Vím, že bych měla být ráda, ale cítím jenom podivnou úzkost. Kdy jsem měla naposledy po práci nějaké plány? Dřív jsme se Sofií chodily do kina. A na Vánoce jsme měly seznam filmů, které prostě musíme o svátcích vidět. Teď asi leží zapomenutý někde pod postelí. Na jaké filmy se asi Sofie dívá na druhé straně světa?

Sáhnu do krabice od pizzy, ale už tam zbývají jenom drobky. Proto mi voláš? Sofie nepřijede a já jsem jediná alternativa? Cítíš se stejně jako ta stará paní v důchodu? Při té myšlence mám skoro chuť ti zavolat zpátky. Ale už mě nebaví se ospravedlňovat. Proč si nenajdu lepší práci? Proč se něco pořádně nenaučím? Proč se pořád přejídám? Nedokážu se pořád dokola bránit těmhle otázkám. Neospravedlním se ani sama sobě.

Nějaký pán mi přijme hovor, ale já ho nevnímám. Chvíli nepřítomně poslouchám jeho „Haló?“ než zavěsí. Asi už jsem unavená. Naštěstí už za hodinu končím. Bezmyšlenkovitě vytáčím další čísla a poslouchám výmluvy lidí, kteří na mě nemají čas. Kdo by si taky chtěl popovídat s cizincem na telefonu, když může trávit čas se svými blízkými?

Je to tu. Poslední hovor. Jsem docela překvapená, že ho někdo přijme a automaticky se představím.

„Markéto?“

Stáhne se mi hrdlo a najednou nemůžu mluvit.

„Jsi to ty?“

Zníš jinak, než si pamatuju. Bývala jsi sebejistá a rázná. Teď mi tvůj hlas přijde nejistý. Až omluvný.

„Mami?“ To je jediné, co ze sebe dokážu v tu chvíli dostat.

„Jsi v práci?“

Polknu. „Mám se tě zeptat, jak plánuješ trávit svátky.“

Poslouchám, jak se několikrát nadechneš, než znovu promluvíš. „Vlastně… Myslela jsem, že bychom je mohli trávit spolu.“

„Aha?“ Snažím se, aby se mi netřásl hlas. Jen okrajově vnímám, že mi po tváři tečou slzy.

„Takže ta otázka by měla znít… Jak je chceš trávit ty?“