Kde jsou všichni

1. část
Hračky do vany
Měla jsem mlýn. Zelenou průhlednou hadici a dlouhé korýtko, kterým dotekla voda po
kamenech až dolů.
Je to o rychlosti, kdo bude první v moři. Voda nebo já?
Naleju vodu a utíkám. Šplouch!
„Koukej, jak si hezky hraje.“
„Máš pravdu. Je pořád ve vodě.”
„Myslím, že ji dáme na plavání.”

Sklep pod plaveckým bazénem
Byly nám tři. Jezdily jsme společně plavat a na svačinu měly perníčky pro diabetiky, protože
Terezka měla cukrovku.
„Bafneme na ně!” a schovaly jsme se pod schodiště.
Byly tam mříže a tma.
„Baf!” vyskočil na nás cizí pán.
„Z plavání přece nemůžeš mít noční můry.”
„Ale já už plavat nechci.”

Staří kamarádi
Viktorce jde tenis. Terezka se Sabčou budou běhat. Takže už se nebudeme kamarádit.
„Já chci taky běhat.”
„Ty máš špatné srdíčko. Budeš chodit do výtvarky.”
Chodila jsem do výtvarky, do hudebky, do baletu, do dramaťáku.
„Terezka! Dlouho jsem ji neviděla. S kým se to teď vlastně baví?”
„Se Sabčou.”
„Pořád?”

Vůně plastikových dílků a chuť lega
„Jestli si hrát nebudeš, ukliď to.”
Sedím na podlaze před stavebnicí a už jsem vypila celý džus pro návštěvy. Měla si přijet hrát Kája, jenže nemůže, protože mámy se pohádaly. Její lego bylo nové, vonělo plastem. Moje voní nijak.
„Na co myslíš?!”
Lego mi vypadne z pusy do sklenice. Nechutná.

Barvení motýlích křídel
Rodiče malujou fasádu domu na červeno. Já chytám motýly.
„Ti bílí motýli škodí! Kladou vajíčka na zeleninu a housenky ji pak celou sežerou.”
Podívám se do dlaně na motýla. Má křídla nevinně bílá. Namáčím ho do vodou ředěné červené barvy. Červený motýl neškodí.
Kde jsou všichni?
Je to moje vina.

2. část
Snídaně
Chalupa spí, potichu kradu nejmilejší květovaný hrneček s podšálkem. Mizím do lesa a snídám v mechu. Stačí mi chleba s máslem.
„Chceš mlíko do kuliček nebo kuličky do mlíka?”
Z kuchyně zní rada. ,,S kým si sedneš, s tím se budeš kamarádit celý život.”
Možná chci raději chleba s máslem.

Pudink
Každou velkou přestávku si Aďa vybalila pudink a povídaly jsme si.
„Kam šla Aďa?”
„Je na chodbě s Míšou.”
„Mami, uděláš mi prosím na svačinu pudink?”
„Dnes ne.”
Aďa stojí na chodbě s Míšou. Míša je její sestřenice a má leukémii.
Máma mi zaplétá vlasy. Dnes je na svačinu pudink.

Smažák
„Volali z kempu. Zbytek třídy prý bude mít na oběd svíčkovou. Tobě dají asi zase smažák.”
Vždycky je to smažák.
„Jaktože ona má smažák a my tu hnusnou omáčku?” Nože a vidličky se mi noří do talíře. Do pár sekund na něm leží jen salát. Vegetariáni přece jedí jen salát.

Příběhy o zvířátkách
„A prasátka?”
„Prasátka se chytí za zadní, pověsí hlavou dolů a rozpářou se jim břicha. Pak jim namelou kopýtka, uši a čumáky.”
Všechny holky v baletu sedí v kroužku kolem mě a poslouchají každé mé slovo.
„Fuj, už nikdy nebudu jíst gumový medvídky.”
„Co krávy?”
Jsem šťastná, je mi dobře.

3. část
Narozeniny
Dnes mám narozeninový den. Je jen o mně, jsem si jistá!
Učitelka svolává mimořádnou třídnickou hodinu a já tuším. V batohu mám bonbóny.
„Dnes jsme tu kvůli tobě.“ Rozepínám zip.
„Máte příležitost, kdo bude první?“
„Jsi píča.“
Zvoní. Odcházím. S rozeplým zipem.
K narozeninám jsem dostala peníze.
Koupím si psa.

Rady
„Nechci jít do školy.“
„Musíš.“
Z obýváku zní rada. „Když tě šikanujou, tak jim to vrať.“
Při snídani do sebe nedostanu ani kousek rohlíku.
„Prosím, můžu si odskočit na záchod? Bolí mě břicho.“
„Simulante.“
Spolužačkou jsem vyrazila dveře záchodu. Ulomila mi kus zubu, ale to nikomu nepovím.
Poradím si sama.

Pomoc
Noc. Dusím se svou vlastní rukou na rtech. Aby nikdo neslyšel, že nemůžu přestat brečet.
Člověk je příliš domestikovaný na to, aby opustil svět.
Konec nastává, když nezbyde ani strach.
„Nenamáhej se, stejně tě slyším.“ Posouvám ruku z úst:
„Mami, už nechci být na světě.“
„Dělej, co chceš.“
Mám strach.

4. část
Koncert Redhotů
„Mám pocit, že mám ve zkušebně ducha. Vidím ho v chodbě, když poslouchám Zeppeliny.“
„Ríšo, a na Redhoty bys se mnou nešel? Mám lístek navíc a nikdo nechce jít.“
„Šel. Ale dones mi pivo.“
Po koncertě jdeme na pivo. I příští týden?
Ale Ríša se zastřelil. Z Ríši je duch.

Pochopení
„Bojím se spát.“ „Já se zase bojím přes den.“
Tak jsem Davida ráno doprovázela do školy a on mě večer domů.
Večer odcházím sama. Slibuju, že budu v pořádku.
Jdu celou noc a ráno si uvědomuju až s rosou v promočených látkových botách. Slyším houkat vlak.
Skočil pod první ranní.

5. část
Čichavec perleťový
Perleťový čichavec Karel byl o jeden rok starší, než já. Po třinácti letech byl považován za člena rodiny a dostal nárok na plnohodnotný akvarijní svět. Den před stěhováním Karel vyskočil z vody a usušil se.
Z koupelny zní rada: „Vyskočit o den dřív může jen debil.“
„Nesmysl,“ odpovím.