Chaos
Bazén za Lužánkami
Celý svět ve mně byl přehlcený, chaotický, jako by každá část mého těla vedla válku a já nevěděla, jak to všechno zastavit. Jak znovu spojit mě se sebou. Cítila jsem všechno tak moc, až jsem necítila vůbec nic. Zhluboka jsem se nadechla. Pustila jsem se okraje a nechala svoje tělo klesat. Dívala jsem se na kachličky před sebou. Chtěla jsem zavřít oči, něco si usilovně přát a v nitru věřit, že se to opravdu splní. Ale byla jsem tak moc unavená. Tak moc. Vydechla jsem, abych se propadla ještě níž. Ticho. Jedna malinkatá chvilka, kdy se zastaví všechen čas. Pak jsem automaticky kopla nohama, jednou, dvakrát, potřetí. Znova jsem se prsty zachytila okraje. Je zvláštní najít klid na místě, kde na chvíli dobrovolně umíráte.
Vylezla jsem po žebříku a sundala si plavecké brýle, které mi zanechaly pár načervenalých čar okolo očí. Zachumlala jsem se do ručníku a pozorovala sluneční paprsky, které na několika místech prosvětlovaly vodní hladinu.
Zoufale jsem si chyběla.
Ústřední knihovna FF Masarykovy univerzity
Moje babička mi říká Judito, moje máma Edito. Jako malá jsem z toho byla zmatená, a pak i zklamaná, když jsem zjistila, že se oficiálně jmenuju jen Dita. Byla jsem kratší odvozeninou. Byla jsem jen částí obou jmen, ale zcela ani jedno.
Zatlačila jsem do dveří s nápisem tam a prošla jsem kolem několika soustředěných studentů. Vlající pramínek vlasů jsem si zastrčila za ucho.
Ani moje oči nemají nedopatřením přírody stejnou barvu. Pravé je hnědé, levé je modré. Z každé barvy mám kousek, ale ne úplný kus. Oni tomu ale říkají vzácná mutace. Who cares.
Našla jsem celý volný stůl v rohu místnosti. Byl čas oběda a knihovna byla prázdnější než obvykle. V batohu jsem začala lovit sadu mých zvýrazňovačů.
Nevěděla jsem, co přesně bylo dneska špatně. Nevěděla jsem, co povzbuzovalo všechny moje emoce, aby se bily tak silně. Nevěděla jsem.
Židle vrzala a musela jsem si přesednout. Vyzula jsem si boty a nohy poskládala pod sebe.
Bála jsem se, že se mě někdo zeptá, co je špatně. A já bych spustila z očí a z pusy a trvalo by to týden. Naštěstí se na takové otázky dneska už nikdo neptá.
Venku se rozezněly sirény.
Konec propisky jsem nechtěně převalovala v puse. Jako slova, která bych Honzovi chtěla říct, ale stejně jako tužku, jsem je vždy jen zasekla o zuby. Slabiky a souhlásky věcí, které jsem se bála říct nahlas se vrátily zpět a cestou mi ještě stihly pořezat krk. Polkla jsem. Můžeme využívat cizí lásku k našemu potěšení bez lásky? Možná kdybych tolik neuvažovala?
Soustřeď se. Texty a písmenka v knihách mi přestávaly dávat smysl. Několikrát jsem si promnula oči. Zaschlé žmolky řasenky mi zůstaly na prstech. Zhluboka jsem vydechla a položila si hlavu do dlaní. Pak jsem z hrudníku vydala zvuk naštvaného dítěte.
„Co to tady předvádíš?“ Položil přede mě Rišan kafe.
„Jsem unavená,“ zvedla jsem ramena.
„Takže tady mručíš na celou knihovnu?“ Z batohu vyndal asi šest různých rohlíků a tři balení eidamu. „Dneska je to nóbl,“ zvedl důrazně ukazováček.
Mezi rozečtené stránky jsem vložila tužku. Vymotala jsem nohy z tureckého sedu a zvedla ruce ke stropu, abych se protáhla. Pak jsem sáhla po rohlíku s dýňovými semínky.
„Hrozně smrdíš chlórem.“ Rišan si zrovna esteticky pokládal plátek třicítky na kus pečiva.
„Zapomněla jsem si vzít na bazén šampón.“ Ukousla jsem špičku, prstem jsem vydolovala světlejší střed, zmuchlala ho do kuličky a snědla. Tmavovlasý spolužák se začal smát. Příjemný time-out pro můj nevyrovnaný svět.
Rišan byl jeden z těch lidí, které jste milovali už pro jejich existenci. Měl v sobě jakési zvláštní kouzlo. Mohli jste před ním být kompletně sami sebou a on vás nikdy nesoudil ani neodsoudil. Jeho upřímnost neznala meze, stejně tak ale respekt k cizímu lidskému bytí, které si sám neprožil. Ray Bradbury v knize 451 stupňů Fahrenheita napsal: „Čím to,“ řekl jednou u vchodu do metra, „že mám pocit, že tě znám tolik let?“ „Protože tě mám ráda,“ řekla, „a nic od tebe nechci.“ A tenhle úryvek byla definice celého našeho přátelství.
Vytáhl si na stůl svůj notebook a oba jsme se za zvuku počítačových klávesnic ponořili do knížek.
Emoce a emoční zkušenost. Tradiční přístupy k emocím. Funkce emocí v našem životě. Odškrtnuto. Následuje kapitola – Vybrané emoce a jejich dynamika. Tolik stran o pocitech, tolik výpisků a přečtených slov a stejně vám nikdo neřekne, kde ty emoce máte odložit, když jich máte moc. Podtrhla jsem si nadpis.
„Aničko, už musíme pomalu jít, ať nepřijdeme pozdě,“ dloubnul ji Rišan rukou do ramene. Spolužačka čuměla ven z okna a nechala se hypnotizovat světlem jarního slunce. „Vždyť jo,“ povzdechla.
„Můžete mi říct, proč jste obě dneska tak unavené?“
„Mě zas bolí vagina,“ Anička se smutně ušklíbla. Rišan protočil oči a začal si balit věci do batohu. „To máš z toho, že ji necháváš tak častěji otevřenou než zavřenou,“ zvedl ramena, „pojď prosím tě.“
„Ale já už fakt nevím, co s ní mám dělat nebo nedělat,“ pronesla s povzdechem a tentokrát se podívala rovnou na mě.
„Možná jí fakt dát pár dní volno, nějakou karanténu?“
„Jo no, už to máš nacvičené z minulého roku, když řádil koronáč“ Rišan se potutelně zachechtal.
„Jako úplný celibát?“
Teď jsem se ušklíbla já a pokývala jsem hlavou.
„Že zrovna od vás dvou uslyším tohle, to jsem nečekala,“ Anička pozvedla obočí a začala se smát. Její vlasy střižené do delšího mikáda a prsa lehce povyskočily. Všechny prstýnky, náhrdelníky a náramky potichu zacinkaly. Anička byla moje odpověď na otázku jak bych popsala ženství.
Odešli asi za pět minut. Nechali mě napospas emocím a utíkali ulehčit život pár rodičům malých autistů. Znova jsem si k sobě přisunula knihu. Podkapitola láska a náklonnost.
„Šternberk (1988) chápe lásku jako třídimenzionální vztah, v němž jsou v různé míře obsaženy: intimita (důvěrnost), vášeň (sexuální či milostná touha) a zavázání se (rozhodnutí zůstat).“
Můžeme mít tohle všechno, a přesto necítit lásku? Můžeme být tohle všechno? Začala jsem v kapsách bundy hledat kapky do očí. Maličko jsem nadzvedla hlavu k bzučící zářivce. Kap. Otevřela jsem oko, aby se roztok dostal z koutku i k zornici a čočce. Lidi se mě občas ptali, které oko mám raději. Vždycky jsem říkala, že je to stejný princip jako v rodině. Rodič prostě vždycky víc miluje jedno z děcek víc než ten zbytek. Psychologický fakt. Tak stejně i s mýma očima, měla jsem ráda obě, ale to modré jsem milovala o něco víc. Oči po pár sekundách přestaly štípat.
Vlastně se nedivím, že mám dvoubarevné oči. Taková kreativní demonstrace mého těla, aby ukázalo, že toho mám v sobě spoustu. A že v jednu chvíli umím nad spoustou uvažovat a analyzovat ji. Emoce všech druhů, emoce jiných lidí, zvuky a vůně, dovednost všimnout si i nejmenších detailů. A všechno se to pere dohromady. A umí to vyčerpat.
Mobil na stole zavibroval. Honza. Pohlazením displeje jsem nechala všechny zprávy zmizet. Mobil zase zavrněl. Dvakrát.
Už mě dneska dva auťáci kousli a další mi dal pusu. A jedeme večer na pivo, tak s tím počítej.
Představila jsem si Rišana, jak zápasí s malými autisty a zasmála jsem se. Opřela jsem se o opěrátko židle.
„Sexuální touha je jednodušší afektivní stav založený na pocitech a nepříliš zvažovaném hodnocení, zatímco romantická láska často vyžaduje uvážlivé a záměrné hodnocení. V tomto smyslu je sexuální touha snáze kontrolovatelná a relativně snadno může být ukončena. Oproti tomu romantická láska zahrnuje i naše důležité postoje, a tak vytváří přetrvávající a vůlí jen málo kontrolovatelný́ cit.“
Může být i nějaká mezi láska?
Kopečná 16
Ležela jsem na břiše. Ruce jsem měla pod hlavou a očima jsem se skenovala názvy knih v poličkách. Honza ležel vedle mě na zádech a díval se do stropu.
„Co my dva vlastně jsme?“
„Co si myslíš, že my dva jsme?“ otočil ke mně hlavu. Malý pramínek blonďatých vlasů mu spadl do obličeje. Přisunula jsem se blíž k němu. Usmál se. Až teď jsem si všimla všech těch pih. Položila jsem mu ukazováček na nos a pomalu jsem neviditelnou propiskou spojila všechny jednotlivé body jeho tváří, čela i očních víček. Nechal mě prstem dopsat až po rty, pak mi dal dlouhou pusu. Chtěla jsem se ho zeptat, jestli mě má rád ve smyslu té romantické lásky, ale tyhle kýčovité otázky z holčičích knížek se mi protivily.
„Už jsi o nás někomu řekla?“ Přejel mi od ramene po loket.
Ucítila jsem nepříjemné pnutí.
„Ne.“
„Proč?“
„Nevím.“ Pnutí. Všude. V rukách. V nohách. V hlavě.
„Hm?“
„Že nevím,“ dívala jsem se do zdi.
„Chci, abys byla jenom moje,“ přejel mi prsty ve vlasech.
Oklepala jsem se. Jestli jsem někdy z něčeho měla strach, tak z toho, že budu muset sníst koprovku s knedlíkem a z toho, že budu něčí.
Tahle dnešní mise přemýšlení a odkrývání mých pocitů vedla samými divnými cestami a místy. Těžko říct, jestli za to mohl zítřejší úplněk nebo já.
„Nemůžeme to ještě nechat takové, volné? Mít každý svůj život a občas ho proplést?“
„A co ty životy víc propojit, spojit? Hm?“ Kouknul na mě, „trávit spolu čas, mohla bys mi o sobě víc říct, protože skoro nic nevím, jezdit spolu na výlety a tak,“ pořád na mě upřeně koukal.
Moje hlava teď tepala v pravidelném rytmu a snažila se vstřebat všechny informace. Všechny děje ve mně, děje, které jsem cítila z něj, blikající počítač na stole, spolubydlícího, který vařil v kuchyni. Všechno.
„Vždyť toho o mě víš dost,“ snažila jsem si získat čas, „Víš, co dělají moji rodiče, že mám bráchu, odkud jsem, co jsem dělala jako malá…, „zvedla jsem k němu oči.
„Já vím, že o tobě vím dost, ale…“ jeho slova vyšuměla do ticha.
Dejte lidem pár základních informací a budou si myslet, že vás znají. Dejte lidem pár historek a budou si myslet, že ví, kdo jste. Jednoduché.
„Jen bych prostě chtěl být s tebou,“ odmlčel se, „jsi přesně ten člověk, kterého jsem celou dobu hledal.“
Pousmála jsem se a pusu jsem si zakryla dlaněmi.
Zvuk Honzy v mých uších. Něco, čemu jsem věřila, že by mohla být láska. A ta mi dost dlouho chyběla i v mojí životní skládačce. Políbil mě na krku, na místě, kde mě to lechtalo. Musela jsem dětinsky pozvednout rameno, jako bych se styděla.
Zase jsem se ztratila v tom, co jsem mu chtěla říct, až jsem mu neřekla nic.
Ztratili jsme se v peřinách.
Chtěla bych se někdy zamilovat do někoho, kdo mě donutí zapomenout zakrýt si pusu, když se směju.
Prostor před Janáčkovým divadlem
Bylo okolo páté. Vánek byl ještě teplý. Chtěla jsem jít domů. Najíst se. V klidu se osprchovat a smýt veškerou špínu téhle středy. Vzít si oblíbenou klokánku s dlouhým rukávem, do které si můžu schovat dlaně, abych si je se stoupající vnitřní úzkostí a unaveností nerozedřela. Vlašské ořechy v čokoládě, vzduch a zvuky města ale zněly líp. Sedla jsem si na jeden z betonových kvádrů. Nohy jsem stočila do tureckého sedu.
Paradoxně možná Anička s Rišanem byli přesně to, co jsem dneska spolu v pivem potřebovala. Kamarádi. Jak mocná to věc. Takový herkules života. Slepíte tím prakticky cokoli. I sebe. Jen nesmíte zapomenout zkontrolovat víčko, aby vám nezaschlo. To pak bývá trochu problém.
Zvedla jsem hlavu. Kulatý měsíc na obloze už byl připravený v noci ozářit celé Brno. Nadechla jsem se. Vydechla jsem. Nevím, jak se najdu zpátky, když ani nevím, co je špatně. Znova jsem se nadechla. Nevím, jak se najdu zpátky, když ani nevím, co je se mnou špatně. Vydechla jsem. Vytáhla jsem knížku z batohu a položila si ji na klín. Zadívala jsem se do dálky jako herci ve filmech. Vítr jemně zafoukal.
Začala jsem plakat. Takovým tím tichým způsobem, kdy kapky jen tečou a tečou a vy jen sedíte a mrkáte a nebojujete proti tomu. Seděla jsem tam celou věčnost, než jsem se pokusila v plném batohu najít kapesníky.
„Prosím,“ před nosem mi přistál celý balíček.
„Děkuju,“ zvedla jsem hlavu, abych poděkovala neznámému člověku. Vylekal mě.
„Těžký den?“ Kluk v kostkované košili a kšiltovce si sedl vedle mě. Měla jsem tušení, že jsem ho určitě někdy viděla u nás na fakultě, dokonce možná na katedře.
„Unavený.“ Vysmrkala jsem se.
„Jsem Filip, „natáhl ke mně už zase ruku, „nerad bývám neslušný.“
Všimla jsem si knížky, kterou měl podpaží. Klub rváčů. Pousmála jsem se. Lidi, kteří čtou ještě nevymřeli.
„Dita.“
„Od jména Edita nebo Judita?“
„Jen Dita.“
„Jen Dita je asi stejně nejhezčí, „usmál se, „to, že máš dvoubarevné oči ti asi říkají často, co?“
Zasmála jsem se.
„Tak já budu dělat, že jsem to nikdy nenadhodil,“ stočil si nohy stejně jako já a sundal si kšiltovku. Chvíli bylo ticho.
Byla jsem tak unavená a připravená na všechno, že mi ani nepřišlo divné relaxovat, bavit se s cizím člověkem jménem Filip a nabízet mu svoje ořechy v čokoládě.
„Můžu se tě na něco zeptat?“ Pohladil si nervózně zápěstí.
Kývla jsem
„Chtěla jsi někdy umřít?“
„Myslela jsem si, že chci umřít.“
„A jak jsi zjistila, že nechceš?“
„Když jsem pokaždé rychle zastavila a auto projelo dál. Nechtěla jsem umřít, byla jsem akorát hrozně osamělá,“ zadívala jsem se mu do očí. Vypadal, že dost přemýšlel.
„A nepřišlo ti lepší být mrtvý než hrozně osamělý?“
„Hm, ne, „kousla jsem si do rtu, „já vlastně život ve výsledku hrozně miluju. Můžeš se každé ráno probudit a všechno může být úplně jinak než sis představoval.“
Po několikáté mi zabrněl mobil. Filip vypadal, že se v jeho těle děje stejně moc jako ve mně. Měl klidný výraz, jako by rozjímal. Vsadím se ale, že v jeho těle bublalo tsunami. Měl to v očích. A teda ten odstín hnědé jsem mu fakt záviděla. Ten by se k mojí levé modré hodil o mnoho víc.
„Nechceš jít na pivo?“
„Co?“
„Jestli nechceš jít s budoucími psychology na pivo?“
„A nebude to vadit?“
„Pojď prosím tě.“
Kdybych si psala deník, tenhle zápis by byl plný vody, emocí, vagín a přátelství.
Takový chaos.