Eliška

Cestou zpět z vesnice do města už neběžím.

Procházím po cyklostezce mezi polem z jedné strany, a továrními halami z druhé. Někdy, když je tma, svítí mezi stromy na obzoru mlhavě bílé světlo. Napoprvé si ho spletu s vycházejícím Měsícem, později mi dojde, že je to jen poutač supermarketu.

Než se dostanu zpět na okraj města, projdu zahrádkářskou kolonií. Popraskanou pěšinu z betonových panelů lemují po obou stranách ploty pozemků. Až se začne brzy stmívat, neuvidím pod nohy na odrolené hrany chodníku.

Zatím je světlo, a já si tak všímám policejního auta odstaveného mezi garážemi na konci kolonie. Zpozorním, ačkoliv není nic, co by mi mohli vytknout. Kolem kotníku mám dokonce ovinutý reflexní pásek.

Poslední dobou tu policisty vídám často. Když to řeknu mámě, směje se, že první den v práci fasují odznak a uniformu, a druhý den tipy na místa, kam se jezdit ulívat.

Jeden z policistů stojí u garáže a močí na její zadní zeď, mezi neuměle nasprejovaná jména a název místního hokejového klubu.

Tiše je míjím. Nevšímají si mě.

*

Začala jsem chodit zpět trasou zpátky do kopce.

Když už nezvládám běžet, mám lepší pocit, pokud alespoň nejdu po rovině, ačkoliv je to stejně dlouhá trasa.

Moje cesta tak má následující podobu: vyjdu po silnici podél rozlehlé budovy garáží a hřbitovní zdi, nahoru, k obřadní síni, seběhnu kolem novostaveb rodinných domů dolů, propletu se zadními uličkami kolem posledního paneláku, pak zahrádky, stoupání po cyklostezce do vesnice, další novostavby v polích, a zpět.

Na kraji města mě tak vítá zástavba rodinných domů na úpatí kopce. První řada lemuje příjezdovou asfaltovou cestu, další spletité uličky se však vinou hlouběji do pole, a není vidět, kde zástavba končí. Nejnovější osadníci mají momentálně výhled na Hostýn na obzoru, brzy však uvidí jen do sousedových oken.

První dům, který míjím, je stejně hranatý a šedý jako většina ostatních. Lemuje ho vysoký betonový plot a vedle zvonku mají zabudovanou kameru s vypouklým sklem chránícím její čočku. Okno v prvním patře vede do ulice.

Vidím jím knihovnu, postel s černým kovovým rámem, a růžové kytičkované povlečení. O pár dní později jsou žaluzie už zatažené.

*

Ordinace vypadá jako kulisa ze seriálu. Chatrný bílý nábytek, jasně zelené stěny.

Jméno lékaře chybělo dole u dveří. Kde ordinaci hledat sděloval jen vytištěný papír na zdi v chodbě, než si ho všimnu, stihne mě zachvátit panika, že to nenajdu včas.

Lékař je neurčitého věku, a místo bílého pláště má na sobě svetr na zip. Mezi zárubněmi, v nichž chybí dveře, se objeví sestra a žádá svolení odskočit si. Je jí uděleno. Matně si vzpomínám, že něco podobného po nás vyžadovali učitelé na gymnáziu.

Doktor se mě ptá na váhu.

„Něco pod 70.“ odhadnu. Od jisté doby se nevážím.

Sjede mě pohledem. „Napíšu 70.“

Sedím přitom na židli a kabát mám sotva rozepnutý.

Stejně by si to neměl jak zkontrolovat. Váhu nikde nevidím, jen lehátko, na němž spočívá červená kožená brašna, jako odložená rekvizita ze seriálu o venkovském lékaři.

Orazítkuje mi dokumenty o způsobilosti k práci – všechny čtyři, každý dvakrát. Pak jimi pomalu listuje a ukazuje mi, kde mám jednotlivá razítka doplnit o svůj podpis.

Do pěti minut jsem zase venku. Lahvičku se vzorkem moči si odnáším v kabelce zpátky domů.

*

Ulicí se rozléhá opilecký zpěv. Chvíli mi trvá, než mi dojde, co je to za zvuk.

Není na to sezona.

Hloučky proudící z hospody na konci ulice mizí s koncem prázdnin, i když je většinou netvoří zrovna ti, na koho by se prázdniny vztahovaly. Slýchám je teď jen výjimečně, naplno se vrátí nejdřív v červnu.

Občas, když nemůžu usnout a dolehne ke mně otevřeným oknem hlučný hovor, vstanu a pozoruju je, jak prochází. Na protější straně ulice, pod stíny stromů a za svažujícím se pruhem trávy na okraji cesty sotva rozeznám pohybující se obrysy. Na světlo vyjdou až těsně předtím, než opustí moje zorné pole, a tak je převážně jen slyším hlaholit do nočního ticha.

Zajímá mě, kdo jsou, a o čem se baví.

Tentokrát ale opilci vychází z úplně jiného směru.

Z boční ulice, kterou obvykle chodím k nádraží, se vynoří dvojice mladíků, prochází přes cestu, kolem květinářství, a míjí policejní hlídku venčící psa před večerní obhlídkou hřbitova.

Auto strážníci odstavili před oknem výklenku našeho obyváku. Jejich velký černý pes pobíhá po chodníku na volno, bez náhubku, v rozporu s vyhláškou. Viděla jsem ho minulý týden na náměstí, hlídal na kulturní akci.

Zpívající mladík zmlkne, a kumpán, který ho doteď očividně podpíral, předstírá, že ho jen objímá kolem ramen za chůze.

Obě dvojice si zraky měří tu druhou, než mladící projdou kolem a zmizí ve tmě.

Strážník se natáhne pro vodítko.

Tahle část už mě nezajímá, je vždycky stejná. Auto tu nechají odstavené, odemknou si bránu a půjdou na obhlídku. Možná se první zastaví u nástěnky s parte. Za nějakou dobu se vrátí, nasednou do auta, a odjedou.

*

„Asi ještě spí, co?“ ptá se máma babičky, která právě opatrně schází ze schodů.

Baví se o mém bratrovi. Včera večer byl venku s Adamem, jako kdyby se nevídali dost v posluchárnách právnické fakulty. Já se zatím obouvám.

„Ještě nevstal, to bych slyšela zavrzání podlahy. Vrátil se tak o půlnoci, ve dvě jsem vstala a okno v koupelně bylo zamlžené.“

Když se babička nedívá, zakoulí na mě máma pokoutně očima.

„Ráno jsem vstávala a v koupelně byly okna zamlžené úplně stejně.“

„To ses taky vrátila domů až někdy nad ránem, co?“ ptám se jí.

Máma se zašklebí.

Beru batoh a loučím se. Máma mi přeje hodně štěstí a normální zákazníky.

Táta mě sveze autem, a ušetří mi tak půl hodiny chůze na druhou stranu města. Když mě večer vyzvedává, uvědomuju si, že jsme díky tomu společně povídali více, než za poslední týden dohromady. Tak to zase zůstane do druhé směny.

*

Není to tak hrozné, a je to naprosto strašné zároveň.

Silná tmavovlasá žena možná o pár let starší, než já, mě provádí základním výcvikem.

„Tady jsou chlaďáky, sem budeš chodit, když něco dojde. Vezmi prosím tyhle dvě krabice, dochází nám to. Tady si orazíš čip, ukazovali ti to? Jo. Tady si dáš pití. Klidně sem, ona je taky brigádnice, takže je ta skříňka dneska volná.“

Projdeme těžkými, automaticky se zavírajícími dveřmi, a pokročíme k samotné náplni práce.

„Takhle zadáš kód. Máš ho napsanej na váze.“

Ona ho zadává z paměti.

„Tohle zabalíš. Vždycky to musíš zabalit do fólie.“

Poodejdeme o pár kroků k balící ploše, a když jsme z dosahu uší zákazníků, nakloní se ke mně s úšklebkem.

„Hele, je ti u prdele, jestli se jim to rozbalí, nebo ne. Prostě to takhle zamotej, a je to.“

Podávám hotový balíček čekající ženě.

Usměju se na ni, ona na mně. Poděkuje mi, a já jí taky. Nevím, co jiného říct, ale nechci, aby měla pocit, že ji odbývám.

„Za co jí děkuješ?“ ptá se mně udiveně kolegyně, která mě zaučuje.

Nejsem si jistá, jestli se mi představila, ale stejně bych její jméno nechtěně zapomněla hned, co by ho vyslovila, a jmenovky nemáme.

Po dvaceti minutách instruktáže mě předhodí žralokům.

S občasným dozorem a ochotou mi kdykoliv poradit, oč žádám hanebně často, začínám pracovat sama.

Omlouvám se za své zmatkování, což si jeden postarší muž vyloží jako důvod mi začít tykat. Copak nevidí, že se mi pod umělým stropním světlem rýsují kolem úst mělké rýhy? Je to nejnepříjemnější zákazník dne.

Na obědovou pauzu mě pošlou do svačinové místnosti s kuchyňskou linkou a několika sraženými stoly. Dveře zdobí plakát vyzývající pracoviště k soutěžení ve sběru postaviček ze Star Wars, obrázek fretky, a zalaminátovaný nápis „Včasným příchodem na pracoviště zasadíme imperialistickým Američanům zdrcující úder“.

Kolegyně naproti mě si na mobilu ukazují fotky Vánočních věnců na Instagramu.

Odpoledne se cestou do chladicího boxu ztratím, dokud mě bloudící na chodbě nenajde jiná kolegyně. Tahle je blonďatá, a možná i mladší než já. Ještě jsou poblíž dvě další, a do konce mých osmi a půl hodin nezbyde žádná, kterou bych nepoprosila o radu.

Když končí svoji směnu, projde světlovlasá zachránkyně kolem, a jakmile zachytí můj pohled, usměje se, políbí si dlaň, a zamává mi.

Zrovna bojuju s počítačem.

Večer zapomenu vrátit pracovní oblečení, a musím se tak vracet přes celou prodejnu. Cestou poznávám tváře posledních zákazníků.

Bolí mě záda z neustálého stání, a hlava z nedostatku vody, a nejsem si jistá, jak tohle někdo může dělat pět dní v týdnu, po sobě.

Trochu se bojím, že nakonec nebudu mít na vybranou.

Když to řeknu tátovi v autě cestou domů, odfrkne si.

„To chceš dělat celý zbytek života?“

Ne, odpovídám, mám strach, že nic lepšího nedokážu.

Nejsem si jistá, zda si uvědomuje, že dalšími možnostmi na portálu s nabídkou práce bylo zaměstnání v kasinu, dealování pro Avon, a prodej kaprů.

*

V neděli po obědě zajdu za babičkou.

Nesu jí koláč, což je dobrý způsob, jak se vyhnout trapnému tichu, kdybych přišla s prázdnýma rukama, a jejímu vyčítavému „ty tady ještě bydlíš?“ prohozenému při náhodném setkání na chodbě, kdybych nepřišla.

Sedím na kraji křesla.

Ptá se mně, kde jsem včera byla.

„V práci. Teda, je to brigáda.“

„Myslela jsem, že jdeš do školy, že máte nějaké speciální vyučování. Viděla jsem, jak nasedáš do auta, myslela jsem, že tě táta veze na nádraží.“

Kroutím hlavou.

„Ne, v pátek jsme měli blokovku. Blokovou výuku.“

„To vím, slyšela jsem tě ráno odcházet.“

Přikývnu.

„Tak jaké to bylo?“

Stručně jí popíšu mé čerstvé zážitky z pracovního života, načež mi ona, naprosto odlišně, mylně, a rozhodně vysvětlí, jak má práce vlastně probíhala.

Odejdu za dvacet minut. Nechci se vyplížit moc nápadně, ale taky mi dole chladne káva.

*

Sedím na pohovce v obývacím pokoji a zjišťuju, že z mého momentálního místa vidím oknem v ložnici rodičů velký černý nápis AMEN pověšený na budově na protější straně ulice, protože zbytek slova ‚kamenictví’ zakrývají domovní zdi.

Bratr, oděný ve vlněném svetru a tmavých dlouhých kalhotách, sedí zády ke mně u jídelního stolu.

Objevuje se tu zřídka, jen když se jde najíst, pak zase odchází studovat, do práce, nebo něco zařizovat pro babičku.

Pročítá si jedenáctistránkové usnesení, které táta v práci napsal, a pak nad ním diskutují. Když začnou padat čísla odstavců zákoníku, vytěsním je.

Chvíli mám nutkání se ho zeptat, jestli babička stejně pozoruje a komentuje jeho pozdní příchody z cest do školy, směn v kanceláři, nebo procházek, ale rozmyslím si to. Nechci vyznít rýpavě, jako kdybych neměla nic lepšího na práci.

*

Sedím s mámou v autě a sleduju, jak kolem mě všechno plyne.

Výjimečně na mě vyšlo sedadlo spolujezdce. Hierarchie daná rodinnými vztahy je nekompromisní: obvykle tam sedí rodič, který zrovna neřídí, pak starší bratr, a když není v autě nikdo jiný, vyjde to místo na mě. a

S plynulými pohyby člověka jezdícího touto trasou každý den posledních pět let do práce vjíždí máma do kruhového objezdu.

Polovina konverzací se poslední dobou týká její práce. Tahle je ale méně vážná, než ostatní.

Když já něco pokazím v práci, naštvaná pracovnice z informací volá úsekové vedoucí, a ta s pokrčením ramen shovívavě konstatuje, že mají novou brigádnici. Z vyzváněcí melodie nástěnného telefonu se mi vždycky sevře žaludek.

Kdyby něco pokazila máma, někdo umře.

Ale ona nic nepokazí.

Občas se směje u nemocničních seriálů, snaží se uhodnout konečnou diagnózu, a pokud je špatná, což často je, opravuje ji. „Doufám, že až to budeš psát ty, nebudeš dělat takové chyby,“ prohodí obvykle nakonec.

„Je to poslední mašina, kterou nám spravují. To budou holky zklamaný, až nám ji vezmou. Jejich technik byl takovej hezkej, sympatickej, mladej.“

‚Holky‘ jsou skupina vysokoškolaček ve věku kolem čtyřiceti pracujících v nemocniční laboratoři, ‚mašina‘ je přístroj za několik milionů vyhodnocující laboratorní výsledky z odběrů, podle nichž pak určují léčbu.

„Snad bude mít ta druhá firma podobnýho.“ odpovídám.

Pak načnu téma několik posledních měsíců.

„Co s tou jógou?“

„No, nic jsem nenašla. Cvičí jí na Čechovce, ale vede to ta šílená sestra z dialýzy, a k té fakt nejdu. Do mlýna je to daleko, a do fitka u nádraží nechceš, protože to cvičí Vlaďka, ta co vedla zumbu.“

„Musí tady být víc cvičitelů. Na rohu u Anduly, naproti banky, jsem viděla leták na hodiny jógy. Vedl to nějakej Vojta. Tonda. Jenda. Nevím. Zapomínám se tam zastavit podívat cestou na vlak do školy.“

Večer alespoň jdeme běhat, když už tu není jiné vyžití.

*

„Někdo nám chodí do zahrádky. Našla jsem otrhané listy, už poněkolikáté. A levandule je pošlapaná.“

Babička mě demonstrativně zavede do zahrádky, a ukazuje kusy listí na dlažbě.

„Myslím, že to udělal ten zrzavej. Ten co chodí kolem. Jednou mě viděl a strašně se začal smát, a pak jsem našla hrstku cigaret, co tam nasypal za plot. On je sbírá, víš, co lidi zahodí u koše.“

Vybavuju si dospělého muže, který se potuluje po okolí, a neodbytně poptává peníze od kolemjdoucích. Vím, kde bydlí, ale netuším, co ho k jeho chování vede, ani proč je jeho chůze tak trhaná.

Babička zná všechny sousedy, divím, se, že nezná i jeho rodinu. Já poznávám jen ty, s jejichž psy se kamarádí náš pes.

Zatrne ve mně, a pocítím strach a vztek. Je pravda, že je naše zahrada na okraji pozemku, u rušné silnice, a že je její plot tenký, a díky proplétanému vzoru možná i snadný k přelezení. Netuším ale, proč by k nám někdo lezl. Pro většinu kolemjdoucích proudící z hospody na konci ulice představuje výzvu už jen chodník samotný.

Několik nocí před spaním projdu kolem oken, ale vidím jen liduprázdnou ulici zalitou umělým žlutým světlem pouliční lampy.

Až jeden večer otevírám okno v pokoji, a vidím pachatele.

Dvě lasičky se prohánějí po ulici, a místo oblak prachu jim od noh odletují kousky trávy. Přebíhají z jedné strany silnice na tu protější a pronásledují jedna druhou.

*

Druhá směna už není tak hrozná jako první.

Zadrhává se na mé neschopnosti rozeznat druhy uzenin, raději se ale nezmiňuju o dvou vegetariánských rocích v pubertě.

Mám pocit, že jedné kolegyni začínám lézt svými chybami na nervy. Moc se jí nedivím.

Obědvám kuskus se zeleninou z krabičky. Ze stolního kalendáře na mně hledí Anakin Skywalker, zatímco se v místnosti rozvíjí diskuze o avizované důchodové reformě.

Kurz bezpečnosti práce věnoval několik minut ideální poloze při sezení, což je víc, než je nutné, neboť tohle je jediná chvíle, kdy nejsem na nohách.

Ke konci směny se lidé začnou trousit, poslední hodinu kráčím tam a zpátky, jen abych se zabavila. V odrazu naleštěného chlaďáku vypadají moje lýtka štíhle.

„Obujete si gumáky?“ ptá se mně kolegyně.

Nechápu, ale následuju příklad ostatních, a vybírám náhodný erární pár. Jsou mi malé.

Mastná dlážděná podlaha, která mi klouzala pod podrážkami, se zaplaví vodou z kýblů, načež se drhne mopem. V uniformě, s čepicí, a v gumákách se trochu cítím jako kovboj, ale v odrazu skla vypadám spíš jako idiot.

Na parkovišti na mě čeká bratr ve svém BMW z druhé ruky.

*

Máma se vrátí kolem devíti večer. Než šla, přidržela si dvě šály u krku, a ptala se mně, kterou. Hlasovala jsem pro růžovou. Teď si ji odmotává z krku, sedla si na kraj mé postele a hladí psa, který ji vítá očicháváním šatů.

„U stolu s náma seděl pan doktor Polesný. Bavili jsme se o dovolených. Letos byli v Maroku, i s Eliškou.“

Vzpomínám si na Elišku, její mezeru mezi zubama, samé jedničky, a nespokojenost s vlastní barvou očí, i už tak hubenou postavou.

Nelíbilo se jí, že jsou zelené.

To je, shodou okolností, barva i mých očí.

Vzpomínám si i na tajný piercing ucha její starší sestry, kvůli němuž doma nosila vlasy volně rozpuštěné, a vzpomínám si také, že se před pár lety tahle starší sestra vdala za kolegu z dětského oddělení.

Kromě ní má ještě jednoho, mladšího sourozence, také sestru. Tu občas vídám ve městě. Jako jediná z rodiny není tmavovlasá, místo toho má světlé, blonďaté vlasy. Nejspíš ještě chodí na gymnázium, to stejné, kde jsme studovaly i my dvě s Eliškou, ale nemusím vůbec pochybovat, kam povedou její další kroky.

Vzpomínám si na Eliščinu posedlost saláty z kuskusu, na rozbité koleno z inline bruslí, kvůli němuž nemohla vyjít do druhého patra školní budovy, na krabičku cigaret, kterou jednou omylem o přestávce vytáhla z batohu, když něco hledala. Její malý kousek zhmotněné rebelie. Další jsem u ní už nikdy neviděla.

Vzpomínám si, že jediné, v čem nebyla lepší než já, byla angličtina, protože tu se nemohla naučit nazpaměť jako všechno ostatní.

Jednou, hodně dávno, ještě v době, kdy jsme se spolu na nižším stupni gymnázia kamarádily, mi vyprávěla o své sestře, která se učila na zkoušku z anatomie, vyčerpáním se klepala a nedokázala udržet tužku v ruce. Ela nechtěla dopadnout podobně.

„Dodělala medicínu, žije teď v Jičíně. Děčíně. Jedno z toho. A bude se vdávat.“

Zatímco mi tohle máma vypraví, sedím vedle ní na posteli v pyžamu s miskou müsli v ruce. Je devět večer, a zatímco ona byla na lékařském kongresu, já jsem hlídala psa.

Včerejší incident s nadřízenou jsem už obrečela, ale stále na něj myslím. Bylo taky devět večer, já jsem ve své uniformě, gumákách, a s rozleptanými nehty pod gumovými rukavicemi stála za pultem společně s dvěma dalšími brigádnicemi, a poslouchala posměvačnou smršť slov podsadité ženy v nepadnoucí bílé košili a s melírovanými vlasy, která nám vyčítala, že filiálku naše personální nadbytečnost stojí peníze, a my se tam všechny jen flákáme. Jako kdybychom si své směny plánovaly samy. Jako kdyby mi před dvěma dny nevolala jiná vedoucí, zda bych mohla vzít uvolněnou směnu, už zase.

Jakmile se máma zvedne a odejde do sprchy, sáhnu po telefonu a udělám to, co by na mém místě udělal kdokoliv jiný. Zkouším kombinace jména a možných přezdívek, dokud na Instagramu nenajdu Eliščin profil. V posledním příspěvku s rozmazanou řasenkou a v objetí mně neznámého muže ukazuje foťáku prsten na ruce. Stojí na hotelové terase a v dálce za nimi zapadá slunce.

Kombinace emoji a čísel v popisku informuje, že se zasnoubili v den mých narozenin.

Vzpomínám si, že je jen o pár dní starší než já.