DVACET

„Ty jsi snad svatá!“
Červené tváře, pečlivě sklopený zrak.
„Myslíš ty vůbec někdy taky na sebe?“
Nervózní úsměv, ruce propletené za zády.
„Ty jsi fakt anděl!“
Palec zarytý do země, stydlivě vytočený kotník.

Dělala to snad pro uznání druhých? Ne. Jednoho dne se prostě ztratila a tohle byla její cesta ven. Stejně jako básník cítí umělecké pnutí a neodbytnou potřebu tvořit, ona cítila drásavou touhu pomáhat.

Představte si krásný den.

Tehdy se jí do rukou dostalo několik obálek, které měla pro charitu zanést na poštu. Oddechla si. Aspoň na chvilku mohla utéci a necítit se provinile. Mohla si odpočinout od všech těch rozličných hnilobných pachů lidí bez domova. I když to dělala dobrovolně a ráda, nebylo to pro ni jednoduché. Potřebovala na chvíli pryč. Pryč od zkažených zubů a špinavých nehtů a zchátralé, zanešené hrozivosti. Vypadnout.

Za takové myšlenky se přestala kárat už dávno.

Nebo ještě lépe – představte si nádherný jarní den. Ten úplně první, co přichází po náročné zimě.

Navíc bylo venku opravdu hezky. Jen co vystála frontu na poště, vrátila se na čerstvý vzduch a sluncem prozářené Horní náměstí. Nechtěla se loudat, ale nedokázala se přinutit spěchat zpátky mezi bezdomovce.

Ještě chvilku. Dělám toho pro ně dost. Nevadí, když si dám trochu na čas. Jsem tam každý týden už od září. Vždyť jsem hned zase tam. Ještě chvilku.

Představte si sluníčko, azurově modrou oblohu. Konečně si můžete dát venku zmrzlinu. Všude kolem vnímáte jen příjemný hluk a shon.

Zamířila ke kašně, kde si hrálo několik rozjívených dětí, zatímco jejich rodiče klidně posedávali okolo. Před divadlem si lidé pochutnávali na odpolední kávě a lahodném dortíku. Svět se zdál opět nádherný. Zimní beznaděj ustoupila. Jako by takto nádherné dny vrhaly příznivé světlo na všechno, co dělá. Bylo to jako požehnání. Bylo to znamení, že nezištná pomoc má smysl.

Ve vzduchu cítíte léto, v uších slyšíte hudbu. Jako byste byli na pouti.

Zahrádka překypovala životem. Jediný stůl nezůstal prázdný. Doléhaly k ní střípky rozjařených rozhovorů, klepů, procítěných rozprav i srdečného smíchu. Jako by všechno zlo ze světa najednou zmizelo a všichni si toho byli vědomi. Všichni viděli, že je svět krásný a že je všechno tak, jak má být. Že je všechno v pořádku. A vždycky bylo. A pokud se nám kdy zdálo, že ne, jen jsme se topili ve tmě. Vše, co jsme potřebovali, bylo slunce.

Kolik je v takový den na pouti lidí? Stovky?

Všichni ostatní, co nevysedávali u kávy nebo nerozjímali u kašny, se rovnoměrně rozprostřeli po náměstí. Zamilované páry ruku v ruce, skupinky vysmátých středoškolaček, spokojené rodiny, všemožné hloučky všemožných lidiček. Široko daleko se mezi těmi všemi lidmi nacházely jen dvě osoby, které šly po náměstí samy. Ona a jedna velmi stará, velmi shrbená dáma.

A teď si představte, že…

Stará paní se šourala podél venkovní zahrádky před divadlem. Ačkoliv sluníčko dokazovalo svou nově nabytou sílu, seč mohlo, a většina lidí ze sebe už shodila bundy i mikiny, ona zůstávala zahalená v dlouhém, těžkém šedivém pršiplášti. Slunce k ní bylo nemilosrdné. Odhalovalo její stařecký hrb a upoutávalo pozornost na její bílé vlasy. Jako by volalo:

„Podívejte se, podívejte se, jak je stará! Podívejte se, jak jde pomalu! Podívejte se na její hrb a prořídlé bílé vlasy. Podívejte se na její francouzské hole!“

Možná ale nešla tak pomalu jen proto, že byla stará. Možná si jen dávala pozor. Obezřetně hlídala každou kostku, o kterou se zapřela. Opatrně hůl nadzvedla. Nemohla si dovolit ztratit rovnováhu, nemohla si dovolit držet hůl ve vzduchu příliš dlouho, nemohla si dovolit ji hned zase nepoložit. Musela být pečlivá a rozvážná, ale musela být rychlá.

Fascinoval ji její pršiplášť, její šedivé vlasy i hrb i hole. Fascinovaly ji její drobné krůčky a opatrné našlapování. Ladná koncertní rytmika jedné berle následující tu druhou. Tap. Nic. Tap. Nic. Tap. Nic.

…a teď si představte, že mezi těmi všemi lidmi někdo upadne.

…

N i c.

Stála příliš daleko a ten den bylo bezvětří, i tak ale ucítila jemný vánek ve tváři, když se plášť staré paní zatřepetal. Žádný náraz neslyšela. Žádnou hudbu. Bez zvukového doprovodu to bylo vlastně docela komické. Jako když se na zem sesype věž z kostek. Nekompromisní gravitace si ji přitáhne k sobě. Kostky padají jedna přes druhou bez ladu a skladu, sesunou se k zemi bez jakékoliv koordinace. Člověku se tomu chce až smát.

Destrukce přináší zvláštní druh uspokojení, pomyslela si. Ta myšlenka se do její mysli vkradla jen mimoděk. Ve skutečnosti nic necítila. Zůstala tam stát bez pohnutí, zaražená. Prázdná a netečná.

Co myslíte – kolik procent lidí přijde takovému člověku na pomoc?

Vzmohla se na jediný pohled. Pohled na paní, které vyběhla zpoza kašny. U toho před sebou tlačila dětský kočárek.

Dvacet procent.

Ze zahrádky se poté zvednul jeden muž. Přeskočil plůtek a sklonil se nad starou paní. To už u ní stála žena s kočárkem.

Zbylých osmdesát procent jenom přihlíží.

Ve tváři se jí nezračil jediný výraz. Její tělo nedávalo najevo jedinou reakci. Ale všechno viděla. Vše pozorovala. Viděla tu paní, viděla ten pád, viděla, jak leží. Nedokázala se od toho odtrhnout. Chodidla jí zarostla do země.

Bylo to fascinující.

Čekají, že tomu člověku pomůže někdo jiný.

Uvědomila si, že sluníčko na nějakou chvíli zmizelo. Páteří jí projel mráz a okamžitě zalitovala, že si s sebou nevzala mikinu.

Jací lidé tvoří těch dvacet procent?

Žena s kočárkem i muž nad ní zůstali sklonění. Něco jí říkali. Dotýkali se jí. Stará paní se ale nezvedala. Hole klidně ležely vedle ní.

Stála příliš daleko na to, aby věděla, co se tam přesně děje.

Zdravotníci, pečovatelé nebo třeba lidé, co se doma starají o nemocného dědečka.

Podařilo se jí zamrkat. Srdce jí začalo zběsile pumpovat a do plic se jí nahrnul dech. Prokrvila se jí chodidla a konečně ucítila prsty na nohou.

Zkrátka lidé, co jsou zvyklí pomáhat lidem v nouzi.

Pak se otočila a utekla.

***

„A tomuto jevu se říká pluralitní ignorace. Tak na to hlavně příště, až potkáte někoho, kdo potřebuje pomoct, nezapomeňte. A taky nezapomeňte dnešní zápis předat studentům, kteří jsou na praxi v charitě. Jinak děkuji za pozornost, pro dnešek je to všechno.“