* 26. 1. 1901, Zenica (Bosna)
† 24. 2. 1984, Olomouc

Narodil se Češce Jindřišce, rozené Jandové, a rakouskému Němci s českými kořeny Ottu Bablerovi v bosenském městě Zenica. Pokřtěn byl v římskokatolickém kostele jako Otto Karlo Franjo B. Do bosenské Zenice se manželé Bablerovi vydali za prací – Bablerův otec zde pracoval jako horník a později jako důlní účetní. Zemřel záhy po synově narození (13. 1. 1901). Poté se stal jeho poručníkem strýc z matčiny strany Ignác Letocha. Od narození si Babler začal osvojovat hned několik jazyků: češtinu (od matky), němčinu (otcův odkaz), latinu (při bohoslužbách v kostele) a srbocharvátský idiom neboli bosenštinu (mezi vrstevníky a ve škole). Obecnou (základní) školu navštěvoval Babler v Prijedoru (1907–1910), kam matka se synem přesídlila po manželově smrti. Ve škole se učil spisovné podoby srbštiny a chorvatštiny v mluvené i písemné podobě. „V chlapci se snad již tehdy probudila ‚lingvistická zvídavost‘, protože se naučil oba grafické systémy a snažil se postihnout i rozdíly mezi oběma varietami srbochorvatštiny“ (Hrdinová 2008, s. 17). Další stěhování přivedlo rodinu do Sarajeva, kde Babler vychodil prestižní Velikou reálku Franje Josipa I. (1910–1915). Zde obohatil své lingvistické znalosti o francouzštinu. A začal se věnovat vlastní literární činnosti (první pokusy psal v srbochorvatštině, češtině a němčině) a překladu (poprvé ze srbochorvatštiny do češtiny a němčiny). Po sarajevském atentátu na následníka trůnu Františka Ferdinanda d’Este se s matkou a s rodinou svého poručníka přestěhoval na strýcovu rodnou Moravu – do Olomouce-Chválkovic. V Olomouci nastoupil Babler v roce 1915 do pátého ročníku Německé reálky, kde složil v roce 1919 maturitní zkoušku. Po maturitě se Babler učil samostudiem další jazyky: ruštinu, polštinu, angličtinu a italštinu; později se začal věnovat severským jazykům. Dohromady se Babler za život naučil osm jazyků aktivně a dalších dvanáct jazyků pasivně (včetně provensálštiny, lužické srbštiny, kašubštiny a dalších jazyků malých národů). Ještě za studií na německé reálce si přivydělával učením olomouckých Židů českému jazyku. Po středoškolských studiích se chtěl prosadit jako svobodný spisovatel a překladatel. Začal psát příležitostnou lyriku a překládat – nejprve z češtiny do němčiny a z němčiny do češtiny. Záhy rozšířil svou překladatelskou oblast na jihoslovanské jazyky, k nimž postupně přibývaly další. Jakožto občan narozený na území Království Srbů, Chorvatů a Slovinců si základní vojenskou službu odsloužil v jugoslávském království. Z vojny se navrátil v roce 1923 a od té doby se začal naplno věnovat překladatelství a bibliofilské činnosti. Roku 1928 se oženil s Marií Mejsnarovou, která jistou měrou také ovlivnila pozdější manželovu tvůrčí práci. Babler s ní konzultoval překlady a ona dávala podněty k vydávání menších bibliofilských tisků anebo pohlednic. Roku 1930 se manželům narodil jediný syn Otto. Než byl dostavěn rodinný dům v Samotiškách, kde Babler žil s rodinou až do své smrti, pobývala mladá rodina jeden rok po narození syna na Svatém Kopečku. Venkov znamenal pro Bablera především odpoutání se od ruchu velkoměsta a možnost plného soustředění na tvůrčí práci. V roce 1936 Babler zažádal o československé občanství, které téhož roku získal. Z toho pramenila i povinnost splnit prezenční vojenskou službu (ta vykonaná na území Království Srbů, Chorvatů a Slovinců mu nebyla uznána). Byl z ní osvobozen pro zdravotní neschopnost. Kvůli finančnímu zajištění rodiny nastoupil roku 1935 na pozici knihovníka Obchodní a Živnostenské komory (zde pracoval do roku 1948). Za druhé světové války byl nucen omezit svou vydavatelskou činnost a překládal pouze pro sebe. Po válce se snažil navázat na předválečnou vydavatelskou činnost. Podařilo se mu to pouze v omezené míře; všechny samotišské edice postupně zanikly. Překlady autorů z vlastní iniciativy zůstaly v rukopisech; vycházely mu pouze překlady děl, která mu vybrala jednotlivá nakladatelství. V roce 1946 nastoupil na filozofickou fakultu obnovené olomoucké univerzity jako lektor serbokroatistiky (působil zde v letech 1946–1956). Souběžně také přednášel na různých katedrách o dantovké problematice. „Ačkoliv O. F. Babler působil na Filozofické fakultě UP jen několik let, patřil k těm, kteří položili základy dnes obnovené a rozšiřované olomoucké slavistiky. A to není malá zásluha“ (Komárek 1996, s. 23). Nadále také zastával funkci knihovníka, a to v Univerzitní knihovně, kam přešel z Obchodní komory (zde setrval mezi lety 1949–1956). Neustále se zhoršující oční choroba jej donutila roku 1956 odejít do invalidního důchodu. Překládat nepřestal ani s přicházející slepotou; ve větší míře se opět začal věnovat bibliofilství. Překladatelství se věnoval v omezené míře i po roce 1968; na zakázku sestavoval též básnické miniantologie. V roce 1983 zcela oslepl. Byl členem Družiny literární a umělecké, Sdružení spisovatelů z Hané, Skupiny moravských knihomilů (tj. olomoucké pobočky Spolku českých bibliofilů; posléze též jmenován čestným členem celorepublikového Spolku českých bibliofilů), překladatelské sekce Československého svazu spisovatelů a olomoucké pobočky Jednoty filosofické. V roce 1971 získal v Lublani čestné členství ve Svazu slovinských překladatelů. Povídka v bibliofilském vydání Bibliofons (1932) byla oceněna v soutěži berlínské Gesellschaft der Bibliophilen. Za překladatelskou práci obdržel několik ocenění: Cenu osvobození města Olomouce (1948), Václavkovu literární cenu města Olomouce (1949), literární cenu Svazu československých spisovatelů (1967) a literární a kulturní cenu olomoucké ONV (1968); v roce 1998 mu byla in memoriam udělena Cena města Olomouce v oblasti literatura. Roku 1996 mu byla v Samotiškách odhalena pamětní deska.

Překladatelsky debutoval roku 1919 v olomouckém Československém deníku překladem z francouzštiny. V témže periodiku vyšly také Bablerovy první původní verše. Naopak první české verše přeložené do cizího jazyka – němčiny, vyšly poprvé 3. 7. 1921 v Prager Presse (báseň J. V. Sládka Ručičky – Die Händchen). Od dvacátých let dvacátého století přispíval vlastní literární tvorbou, ale především překlady, články, recenzemi či studiemi do českojazyčných i zahraničních periodik (ukázky z jeho překladů se v českém periodickém tisku objevují dodnes): Akord, Anděl strážný, Apollon, Archa, Bibliofil, Červený květ, České slovo, Československý deník, Die Tat, Dětský svět, Divadlo, Eva, Filozofický časopis, Hanácký kalendář, Hanácké noviny, Hlasy republiky, Hochland, Host, Host do domu, Index, Katolický týdeník, Kultura, Kulturní zprávy, Lidová demokracie, Lidové noviny, Literární noviny, Listy PPB, LUK, Lumír, Marginalie, Moravskoslezský deník, Na hlubinu, Národní politika, Národní osvobození, Našinec, Obnova, Od Pražského Jezulátka, Panorama, Plav, Pozor, Prager Presse, Prager Tagblatt, Pramen, Proglas, Ranní noviny, Rozkvět, Řád, Salón, Stan, Selské noviny, Severní Morava, Slovanský přehled, Středisko, Střední Morava, Souvislosti, Světová literatura, Světozor, Svobodná země, Štafeta, Topičův sborník, Tribuna, Tribuna literární a umělecká, Tvar, Venkov, Vyšehrad, Zápisi, Země, Zlatá brána, Zprávy Spolku českých bibliofilů, Ženská revue. Od roku 1931 byl členem redakční rady časopisu Bibliofil. Redigoval časopis Okénko do dílny umělcovy. Ve třicátých letech dvacátého století přeložil několik libret pro olomoucké divadlo (A. Zemlinsky: Skřet, prem. 1933, Křídový kruh, prem. 1934; R. Strauss: Arabella, prem. 1933; O. Respighi: Marie Egyptská, prem. 1934, Lukrecie, prem. 1937; C. Monteverdi: Orfeus, 1935; L. Rocca: Dybuk, prem. 1937; J. Haydn: Svět na měsíci, prem. 1938), napsal libreto k opeře V den počátku (prem. 1936) O. Chlubny a přeložil texty písní světových skladatelů (např. P. I. Čajkovského, E. Kornautha, A. Schilera či F. Schuberta). Svá díla podepisoval jako Otto František Babler (překlady do češtiny), O. F. Babler nebo Otto F. Babler (překlady do němči- ny a původní autorská díla); užíval též šifer O. F. B. a ofb

K Bablerovu jubileu nastudoval amatérský divadelní Soubor FF UP Olomouc pořad K rybám sešel tvůj hlas (prem. 1971).

Stěžejním výstupem Bablerovy tvůrčí činnosti byly tisky vycházející z jeho samovydavatelství zaměřeného na bibliofilie (nikdy nevlastnil vydavatelskou konfesi). K takové prezentaci své literární práce se uchýlil proto, že nakladatelé nebyli ochotni jeho překlady vydávat. Velkou inspirací mu byla staroříšská manufaktura Dobré dílo Josefa Floriana (úsilí o „krásné knihy“, tj. knihy krásné navenek i uvnitř – obsahově). Babler vydával několik bibliofilských edic, z nichž nejvýznamnější a nejrozsáhlejší nesla název Hlasy. V letech 1926–1927 v ní vyšlo čtyřicet osm svazků. Každý svazek byl pojatý jako tzv. cimélie (tj. nejvzácnější součást historických fondů ve středověku). Byl vytištěn na jemném papíře, často ručně zpracovaném. Téměř každý ilustroval soudobý významný výtvarný umělec, jako např. J. Konůpek, M. Marešová, R. Michalik, A. Schamoni, R. Schaumann, B. Štorm, J. Váchal či Vojmír Vokolek. Náklady jednoho titulu se pohybovaly okolo tři sta padesáti výtisků; jednotlivé výtisky byly číslovány, časté bylo věnování určité osobě. Původně měla edice Hlasy zahrnovat překlady anglosaských a románských literatur, ale rozrostla se v nejpočetnější samotišskou knižnici, v níž vycházely překlady z angličtiny, francouzštiny, italštiny, latiny, němčiny, norštiny, srbocharvátštiny (respektive srbštiny a charvátštiny), rumunštiny, či ukrajinštiny. Z literárních druhů převládala lyrika, ale objevily se i drobné epické texty a dramata. Zvláštní skupinu překladů tvořily překlady anonymních textů, v jejichž tematice převládala lidová religiozita – např. Marie po poli kráčela (1927), Strom ze srdce (1927) nebo Slovanské legendy (1930) (v podtitulech samotným Bablerem nazývány „lidovou mystikou“). Ojedinělým edičním počinem Hlasů byly tzv. tematické antologie. Babler do nich vybíral básně českých autorů a překlady básní jinojazyčných autorů, které se týkaly vždy určitého společného tématu (např. Knížka o slunečnici, 1928). Nejčastěji překládal tvorbu duchovně, přesněji religiózně orientovaných autorů. Mezi Bablerem překládané autory patří R. M. Rilke, W. Blake, P. Claudel, M. O‘Neill či G. Boccaccio. Vedle edice Hlasy založil samotišský samovydavatel též další ediční řady: Knihovnu slovanských básníků (překlady slovanských básníků), Svítání (původní české divadelní hry) a Heliotrop (překlady ze světové literatury). Ani jedna z nich se nedočkala dlouhého trvání. Některá díla vydal Babler též mimo edice (antologie či rukopisné sborníčky u příležitosti vlastních životních jubileí nebo jubileí svých přátel).

Babler se řadí k tzv. básníkům překladu. Vlastní literární dílo takových tvůrců ustoupilo výrazně do pozadí ve prospěch jejich díla překladatelského. Za svého překladatelského předchůdce považoval Pavla Eisnera; ze soudobých překladatelů byl v kontaktu s Jiřím Levým či Zdeňkou Stavinohovou. Babler překládal jednak literární díla dle vlastních preferencí, jednak dle nakladatelských požadavků (zvláště po roce 1948). Celkový počet Bablerových překladů dosud nebyl vyčíslen; jedná se přibližně o tisícovku různě dlouhých textů širokého záběru – ze všech literárních druhů a žánrů z různých období literární historie; nejpočetněji je zastoupena poezie. Překládal převážně do češtiny (tři čtvrtiny přeložených textů), ale také z češtiny do jiných jazyků (např. Máchův Máj do němčiny v roce 1938). Největší skupinu tvoří překlady ze slovanských jazyků (nejvíce z jihoslovanských) a z němčiny. Překládal také z románských jazyků, z angličtiny a (ojediněle) z jazyků severských; zprostředkovaně také z dalších jazyků (např. Ethiopské legendy, 1936, přes anglický převod). Oldřich Králík označil za scelující prvek Bablerova překladatelského díla „cherubínství“ (tj. určitý životní postoj, cit pro krásu, jemnost a soucit se slabými a pronásledovanými). Okruh překládaných autorů a děl lze rozdělit (Putna 2010) na 1. autory kánonu evropské katolické a/nebo spirituální orientace (např. R. M. Rilke, W. B. Yeats, P. Claudel, Silesius) a Dante Alighieri, 2. obecnější kulturní kánon (E. A. Poe, W. Shakespeare) a 3. „malé“ texty od „malých“ autorů a texty lidové, anonymní (tzv. lidová mystika). Při překladech poezie usiloval Babler o co nejvěrnější translaci formální (v rovině metra) i obsahové (nezávisle na Vilému Mathesiovi uplatňoval zvl. po druhé světové válce částečně jeho koncepci tzv. jazykového klíče). Od čtyřicátých let dvacátého století se Babler začal intenzivně zajímat o osobnost Danta Alighieriho s cílem přeložit jeho Božskou komedii. První pokusy o překlady Pekla pocházejí ale už z let 1916–1919. Ukázky z překladu Božské komedie uve- řejňoval nejprve časopisecky; vycházela k různým dantovským výročím. Studiu Dantova díla a překladu Božské komedie se Babler věnoval dvacet let. Významným poradcem mu byl při translaci Jan Zahradníček. Poprvé vyšel celý překlad Božské komedie v roce 1952.

Babler se nikdy nestal příslušníkem žádné literární skupiny ani přívržencem literárního hnutí či směru. Vždy zůstával literárním solitérem, což mu umožňovalo kontakt s literárními směry, hnutími či skupinami rozmanitého směřování. K vědomé nestrannosti přispíval také fakt, že se jako autor neomezoval pouze na jeden národní celek; většina jeho původních děl je napsaná česky, ale napsal též texty v jiných jazycích. Rámcově lze literáta Bablera zařadit do okruhu katolicky orientovaného proudu spisovatelů. Záběr autorova původního literárního díla je – stejně jako jeho díla překladatelského – široký: psal poezii, prózu i drama, včetně pomezních žánrů – aforismů a vzpomínkové literatury.

Bablerovu juvenilní prozaickou tvorbu představují autobiografické povídky, popisující bosenské dětství. Byly psány česky, německy, srbsky i chorvatsky, ale nedochovaly se. Jako autorská knižní prvotina mu vyšla próza Bibliofons (1932), po níž následoval další prozaický titul Posmrtná sláva Marty Javorovské (1934). Pro svůj debut si Babler vybral příznačně prostředí bibliofilů. Vypravěčem a zároveň jednou z postav je přítel jednoho vášnivého sběratele knih (především bohemik, moravik, Pragensií a Comenian). Tento má zjistit při své návštěvě Basileje, proč jsou v několika po sobě vytištěných katalozích nabízené knižní unikáty prodány dřív, než se na pražského bibliofila dostane řada. Vypravěč vyhledá knihkupce, respektive jeho dceru, která mu sdělí pravdu o otci, jemuž se vášeň pro krásné a vzácné tisky stala posedlostí: ve snaze mít ze všech antikvářů nejslibnější nabídku, začne mystifikovat s nabízenými položkami v katalozích. Náklady na tisk katalogů a na negativní odpovědi žadatelů (na neexistující poptávky) jej zbaví rozumu i peněz. Povídka Posmrtná sláva Marty Javorovské na pomezí reality a fikce líčí osud předčasně zemřelé dívky, domnělé básnířky. V její pozůstalosti objeví rodiče svazeček básní a domnívají se, že autorkou je jejich oplakávaná dcera. Mladý literární kritik shledá básně nadmíru kvalitními a rozhodne se je vydat. Záhy po vydání však vyjde najevo, že jde o verše Vrchlického, které si dívka od svého oblíbeného autora pouze vypisovala. Takto bizarně vzniklý výbor Vrchlického veršů se posléze stane vyhledávanou kuriozitou. K próze se Babler vrátil zase až v sedmdesátých letech dílem Kosířské elegie (1970). Formou vnitřního monologu vypravěč-malíř Josef Mánes popisuje z časového odstupu své pobyty na zámku Čechy pod Kosířem. Jednotlivé části prózy jsou vyznáním kraji, jenž si umělec zamiloval a jenž se mu stal nesčetněkrát tvůrčí inspirací. Poslední pátou část lze charakterizovat jako jakýsi Mánesův epilog za vlastním tvůrčím životem, povzdech nad nemožností (kvůli počínající duševní chorobě) naposled se podívat do Čech. Výrazným intertextuálním prvkem díla jsou úryvky z díla Jakuba Demla Moji přátelé, které jsou citovány v části líčící krásu hanácké přírody. Posledním vydaným původním dílem Otto Františka Bablera je vzpomínková próza Krajina mého srdce (1971). V místy až lyrickém vyprávění se autor vyznává jak Bosně (Zenici a Sarajevu), tak Olomouci, kde prožil dětství a mládí a která jej nasměrovala k tvůrčí dráze. Odůvodňuje také své rozhodnutí odejít z města a usadit se a tvořit v Samotiškách. Popisuje postupné sžívání se s krajem Hané, který mu po prvotních rozpacích učaroval: „Krajina mého srdce je tam, kde jsem konečně zakotvil, kde mám takřka na dosah ruky příklady a přátele. Hledím z okna své pracovny a vidím širou rovinu Hané, dějiště stálé trpělivé práce a chlebodárného zrání, a po ní křivolakou kaštanovou alej vedoucí do Olomouce, města, jehož chrámové věže a tovární komíny ční z oparu ležícího nad ním“ (Krajina mého srdce, s. 16–17). Autor-vypravěč při- rovnává svůj život v ústraní Samotišek k životům dalších literárně čilých osobností, které nepotřebovaly k tvůrčí práci velké městské centrum, konkrétně Josefa Floriana, Josefa Portmana či Jakuba Demla.

Podstatná část Bablerovy poezie zůstává v rukopisech – nejvíce je zastoupena v jeho denících, které si celý život vedl. V těchto verších se zračí spjatost autorovy tvorby vlastní a překladové. Dominují témata přírody, dětí, práce, náboženství i lyrika intimní. Objevují se též verše příležitostného charakteru. Básně jsou psány jak pravidelným rýmovaným daktylotrochejem, tak nepravidelným veršem bez rýmů. Své básně Babler pravděpodobně nikdy publikovat nechtěl. Do deníků je psal tužkou, bez datace, mnohé mají více stylových variant. Výjimky tvoří vlastní básně uveřejňované na počátku literární dráhy v různých periodikách a dále latinsky psaná litanie k Matce Boží Svatokopecké Litaniae de Beatissima Virgine Maria ad Montem Sanctum apud Olomuciam in horis anxietatis per Ottonem Franciscum Bablerum compositae (1943). Obsahově se podobá litaniím užívaným při liturgiích v římskokatolické církvi. V souvislosti s rokem, kdy byla vydána, pojímá Babler v litanii Matku boží jako osvoboditelku lidu od strachu a tu, která splní jeho přání. Ani aforismy, které tvoří podstatnou část dalšího spisovatelova deníku – Oblásků (psán 1947–1983), nebyly až na výjimky veřejně publikovány. Oblásky pro autora představovaly jakýsi duchovní deník, kam si zapisoval své myšlenky, i myšlenky lidí, s nimiž se cítil duchovně spřízněn. Část z nich spolu se svou příležitostnou poezií pak vydával vlastním nákladem jako příležitostné tisky pro přátele (pod titulem Oblázky).

Jednoaktová hra Koníčci v lese (1935) nebyla kromě jediného uvedení přerovskými studenty roku 1938 vícekrát inscenována. Tímto komorním dramatem autor syntetizoval téma, které jej zajímalo v jinojazyčných literaturách a které pro překlad často vyhledával – „lidovou mystiku“, v níž hrál důležitou roli Bůh a boží trest. Děj je zasazen na venkov a postaven na dialogu matky a dcery. Matka vyčítá dceři mužův alkoholismus a v dceřině ještě nenarozeném dítěti zase vidí hřích (dle matky se rozmnožováním lidstva rozmnožuje i hřích na světě): „Dorka: Z lásky nemůže vzniknouti hřích. Hřích je jenom neláska, s jakou vy se mnou jednáte…“ (Koníčci v lese, nestr.). Dcera Dorka doufá, že se manžel kvůli dítěti vzchopí. Svou naději vkládá do Boha, skrze jehož lásku může člověk dojít záchrany. Jako memento se dějem line motiv koníčků v lese, podle nichž dostalo drama svůj název: s dřevěnými koníčky si hraje sirotek po druhé matčině dceři Toník (neustále se ženám připomíná průpovídkou „koníčci v lese“ a jejími variacemi), s koňmi sváží Dorčin muž v lese dříví. A právě koně se stanou muži osudnými; převrátí se s ním vůz, když jede domů. Vedle dramatu pro dospělé psal Babler soustavně loutkové hry pro děti pro olomoucké loutkové divadlo Kašpárkova říše (především v třicátých letech dvacátého století). Vycházely v katolickém dvouměsíčníku pro mládež Dětský svět. I v hrách pro děti je patrný náboženský podtext. Byly psány rýmovaně, mluvené slovo se střídalo se zpěvy.

Bablerovy texty literárněteoretického a literárněhistorického charakteru zůstávají roztroušeny po českých a zahraničních periodikách. Zahrnují jak odborné studie, tak informativní a populárně-vědecké články a literární recenze. V tisku pravidelně informoval o překladech české literatury v zahraničí, českým čtenářům zprostředkovával novinky z jinojazyčných literatur. Dále se věnoval otázkám překladu, poetikám konkrétních českých nebo jinojazyčných překládaných autorů a bibliofilské problematice. V šedesátých letech dvacátého století se podílel na rehabilitaci Franze Kafky, účastnil se liblické konference (1963) a publikoval o něm studie (a již v roce 1924 přeložil Kafkovu povídku Das nächste Dorf, která vyšla v olomouckém časopise Eva). Pouze dvakrát mu studie vyšla tiskem: Anna Achmatova: pokus o studii (1926) a Jak jsem překládal Havrana (1931), obě se zprostředkovávají jeho překladatelské postupy na příkladech konkrétních děl. Vedle článků zabývajících se literaturou napsal řadu průvodních textů k výtvarným publikacím.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Bibliofons (1932, z němčiny přel. J. Picka; německý originál Bibliophile novellen, 1934); Posmrtná sláva Marty Javorovské (P 1934); Koníčci v lese (D 1935); Litaniae de Beatissima Virgine Maria ad Montem Sanctum apud Olomuciam in horis anxietatis per Ottonem Franciscum Bablerum compositae (B 1943, latinsky); Kosířské elegie (P 1970); Krajina mého srdce (memoáry 1971, 2. vyd. 1993 s doslovem Otto Bablera).
Adaptace: Legenda o Hanácích (pohádka 1944, obsahuje též K. Mlčoch: Sedlák zapsaný k čertu).
Překlady z angličtiny: W. Blake: Tiriel (1927); W. B. Yeats: Přesýpací hodiny (1928); G. D. Ruthenburg –  M.  Stewart:  Dvě  americké  loutkové  hry  (1929);  H.  C.  D.  Pepler:  Dvě  loutkové  hry  (1930); H. B. Alexander: Jak smrt přišla do světa (1930); E. A. Poe: Havran (1930, též in E. A. Poe: Havran: Šestnáct českých překladů, 1985, 2. vyd. 1990); W. Blake: Snoubení nebe a pekla (1931); S. Lewis: Mantrap (1931); H. D. C. Pepler: Vůl a oslík a jiné hry pro loutková divadla (1933); W. Blake: Kniha Thel (1935); E. F. Lewis: Mladý Fu od horního Yangtse-Kiangu (1936); A. Schweitzer: Filosofie a ochrana zvířat (1937, též in E. Wondrák: Albert Schweitzer, 1968); E. F. Lewis: Nebojácná Ho-Ming (1937); F. Thompson: Ohař nebeský a jiné básně (1938); F. E. Young: Píseň o městských vrabcích (1938); M. D. O’Neill: Kain (1939); W. Shakespeare: Macbeth (1947); W. Shakespeare: Král Lear (1954); E. Dickinson: Setkat se s knihou (1979); E. Dickinson: Básnické vzkazy z krajiny duše (1981); W. Blake: Snoubení nebe a pekla (1944, s J. Skalickým).
Překlady  z  bulharštiny:  B.  Dimitrova:  Svět  mnohorozměrný  (1975);  Radost  a  jiné  verše  (1982); D. Gabeová: Můj svět je široširý (1997, s I. Dorovským).
Překlady z češtiny do angličtiny: F. Halas: Old Women (1970).
Překlady z češtiny do němčiny: Tsechoslowakische Antologie (Pohrlitz – Brünn, 1936, s P. Eisnerem); J. Čapek: Geschichten vom Hündchen und vom Kätzchen (1958, 1997, 2000); Menhart: Abendgespräche (Frankfurt am M., 1958); F. Hrubín: Die schönsten Märchen (1959); J. Seifert: Mozart in Prag (1970); K. H. Mácha: Máj (Köln, 1983).
Překlady z francouzštiny: Kejklíř Matky boží (1924); G. Flaubert: Legenda o sv. Juliánu Pohostinném (1927); Aucassin a Nicoletta (1928, 2. vyd. 1947); Mladík a nestvůra s lidskou hlavou (1929); Muka pekelná (1929); P. Claudel: Svaté obrázky z Čech (1934); Pověsti sladké Francie (1935); E. de Guérin: Deník (1935); P. Claudel: Křížová cesta (1936); F. Villon: Balady ke chvále Panny Marie (1936, obsahuje též H. Belloc: Balada matce boží čenstochovské); P. Claudel: Skupina apoštolů (1937); M. de Guérin: Zvuky přírody (1937); P. Claudel: Pod hradbami athénskými (1938); L. Barry: Děd (1940); P. Claudel: Verlaine a jiné básně (1940); Marie de France: Milostné příběhy ze staré Francie (1958, s J. Konůpkem); Román o Lišákovi (1973); Vůl tu a oslík šedivý, spí, spí, u nich Dítě spí (1937); G. de Loris: Román o růži (1977); A. Rimbaud: Opilý koráb (b. d.).
Překlady z italštiny: G. Pascoli: Básně o Ate (1932); František z Assisi: Píseň bratra Slunce (1936); G. Boccaccio: Život Dantův (1940); Ignác z Loyoly: Duše Kristova (1947); G. Leopardi: Prodavač ka- lendářů a chodec (1948); G. Papini: Samomluvy betlémské (1948); Dante Alighieri: Peklo (1949); Dante Alighieri: Božská komedie (1952, 2. vyd. 1958, 3. vyd. 1965, s J. Zahradníčkem); G. Boccaccio – L. Bruni d´Arezzo: Nejstarší životopisy Dantovy (1965).
Překlady z latiny: Legenda o knize blahoslaveného Anastasia (1930); Antifony, hymny a sekvence (1940); Tomáš z Celana: Soudný den (1948).
Překlady  z  němčiny:  I.  Kant:  O  svazu  národů  (1924);  T.  Storm:  Sněhurka  u  trpaslíků  (1925); R. M. Rilke: Modlitby dívek k Marii (1926); J. W. Goethe: Paria (1927); Ch. M. Wieland: Kámen mu- drců (1927); Legenda o svatém Kiliánu knihomilovi (1927); Z věčných pokladnic poesie německé (1928); Abraham a Sancta Clara: Knihař (1930); Abraham a Sancta Clara: Knihtiskař (1930); R. Borchardt: Se střevíčky: té, jež si zaslouží býti milována (1930); R. Schaumannová: Němá tvář (1930); Epištola, v níž se dokazuje a dokládá, že knižní aukce jsou učencům nejen k hanbě, nýbrž také k nejvyšší škodě a nevýhodě, a v níž se zároveň odhaluje a na světlo vyzvedá lest a klam, jaké se při nich dějí (1930); Čtení o milém a čestném dobrodružném rytíři, který se Petr Diemringer, rodem ze Štaufenberka, původem z Ortenavy zval, co cti a obdivu v mnohých zemích získal, zvláště pak o tom, jak on a jedna mořská víla se navzájem zavázali ve veliké lásce a věrnosti, jak on však nebyl poslušen její dobré rady a zpronevěřil se slibu, kte- rý jí byl dal, pročež ihned po tom ve třech dnech a před stanovenou dobou v rozkvětu mládí přirozenou smrtí zemřel (1931); Čtení o rytíři ze Štaufenberka (1931); Abraham a Sancta Clara: Knihkupec (1931); Abraham a Sancta Clara: Výrobce papíru (1931, 2. vyd. 1946, 3. vyd. a 1. úplné 1946 jako Dělníci kni- hy: výrobce papíru, barvič papíru, knihtiskař, knihař, knihkupec); O. Pick: Básně (1931, s P. Eisnerem, O. Fischerem, J. Hořejším, F. Kubkou a F. Šrámkem); Básník a kniha (1931); S. Zweig: Dobrodružství života (1931, s R. Černým a E. Hostovským); J. W. Goethe: Der Zauberlehrling (1932, 8 překladů včetně O. F. Bablera); Sestra Beatrice (1933); Kvítka ze zahrady německé lyriky jihomoravské (1935, s F. Kleinem); T. Stimmer: Nová komedie o mladých manželích, kterou léta Páně 1580 napsal Tobiáš Stimmer, malíř z Žabovoz a kterou roku 1932 na český jazyk řečí z části vázanou, z části nevázanou volně převedl Otto F. Babler… (1932); Devět balad ze sbírky Arnima a Brentana (1933); R. M. Rilke: Zvěstování pastýřům (1936); In memoriam Rainer Maria Rilke (1936); D. von Czepko – Angelus Silesius: Průpovědi poutníků cherubínských (1938); J. a W. Grimmové: Dětské legendy (1936); M. Buber: Chasidské povídky (1937); W. Mattiessen: Hadrová Lízinka (1937, 2. vyd. 1941); R. M. Rilke: Antické báje (1937); F. Deml: Mlu- va věcí (1938); J. R. Sorge: Mystické rozhovory (1938); Angelus Silesius: Poutník cherubínský (1941); O. F. Babler – L. Kundera (eds.): R. M. Rilke: Herbsttag. Podzimní den (1972, 13 překladů včetně O. F. Bablera); A. Bartušek: Abwesende Meere (Darmstadt, 1973, s H. Rokytou); R. Ausländer: Jiná zna- mení: Výbor z díla. Andere zeichen: Auswehl aus dem Werke (smz. 1981).
Překlady z polštiny: M. Konopnicka: Písničky (1923); E. Zegadlowicz: Balada o babce Horalčické (1928); J. Parandowski: Drei Tierkreiszeichen (do němčiny, 1962); H. Poświatowska: Moje srdce a jiné básně (1974).
Překlady z ruštiny: A. Achmatova: Básně (1925); Ruské apokryfy (1931); V. J. Brjusov: Tercíny na kata- logy knih (1947); N. V. Gogol: Život (1947, 2. vyd. 1948; 3. vyd. 1958); M. Prišvin: Berendějova houština (1948, O. F. Babler překlad veršů); O. Mandelštam: Rozprava o Dantovi (1968, O. F. Babler překlad veršů). Překlady ze slovinštiny: Slovinské romance a balady (1933); B. Dimitrovová: Svět mnohorozměrný (1975); S. Makarovičová: Večerní beseda a jiné básně (1977); Čtvero ročních dob (1980).
Překlady ze srbocharvátštiny, resp. ze srbštiny a chorvatštiny: Hasanaginica (1926); Srbské básnířky (1929); Bán Strahinić (1931); Šest písní o narození Krista Pána (1931); Srbské legendy (1932); V. Petrović: Zapálené obilí a jiné povídky (1936, s F. Čuberkou); I. E. Šarić: Judit (1937); Srbské lidové bajky (1940); I. Vojnović: Vox clamans (1946, obsahuje též Dantův výkřik a Památce Lva N. Tolstého); I. Andrić: Trav- nická kronika (1958, 2. vyd. 1964, 3. vyd. 2009); S. Sremac: Pop Ćíra a pop Spíra (1960); V. Parunová: Zrnko dojetí a jiné básně (1976); D. Maksimovićová: Odkaz a jiné básně (1978); T. Manojlović: Zvěrokruh neboli Hvězdný kalendář (1978/1979); Časy a počasí roku (1983); R. Kupareo: Můj malý žaltář (2009). Ostatní překlady: Vincentius Ferrerius: List sv. Vincence Ferrerského Benediktu XIII. o konci světa a o pří- chodu Antikrista (1928, O. F. Babler úprava překladu J. Demla); Jeníček usmrkanec (z bretonštiny, 1929); F. Timmermans: Krásné čtení o panně Symforose (z vlámštiny, 1929); Bláhový student (1931); E. A. Poe: Der Rabe (z angličtiny do němčiny, 1931); Legendy ukrajinské (z ukrajinštiny, 1932); Hassan-Agas Gattin (ze srbochorvatštiny do němčiny, 1933); Kvítka Zeleného ostrova (1933); Arabské biblické tradice (1934); Dvě mohamedánské biblické básně (1934); Žaltář krále Davida (1935, 2. vyd.  1940);  Ethiopské  le- gendy (přes anglický překlad, 1936); Píseň o snu Olava Aastesona (z norštiny, 1937, 2. vyd. 1999); Sonety knihomilské (1937); Život a smrt otce našeho Abrahama Spravedlivého, jak byly podle Apokalypsy sepsány krásnými slovy (z rumunštiny, 1937); Já mám koně… (1940); J. Avyžius: Ztracený domov (z litevštiny, 1976, O. F. Babler překlad veršů s J. Moravcovou); Vyznání a jiné verše slovenských autorek (ze slovenštiny, 1984).
Překlady z více jazyků (antologie): Jihoslované svým dětem (1924); Marie po poli kráčela… (1927); Kníž- ka o koni (1927); Strom ze srdce (1927); Knížka o slunečnici (1928); Knížka o rybách (1929); Slovanské legendy (1930); Kniha drakobijců (1931); Vánoční knížka (z holandštiny, němčiny a slovenštiny, 1935); Píseň o zvířeti (1937); Píseň o němé tváři (1939); Pohádky o Pánu Bohu a o jeho světcích (ze slovanských jazyků, 1939); Vánoce 1939. B. V. O. F. B. (z angličtiny, francouzštiny, němčiny, chorvatštiny a slovinštiny, 1939); Hrst básní (1961); Ještě hrst básní (1966); Rok v kruhu. Básně o měsících (1970); Ještě další hrst básní (1971); Žhavá, divoká semínka štěstí. Z poezie slovanských básnířek (1972); Malý básnický kalendář. Verše o měsících (1972); J. Frič (ed.): Překlady O. F. Bablera (smz. 1972); Roční doby (z francouzštiny, němčiny, slovinštiny a španělštiny, 1973); A zase ještě hrst básní (1976); Kompas a jiné básně slovanských básníků (1976); Měsíce. Dvanáct básní ze slovanských básníků (1977/1978); Hrst básní… a přece ještě (1979–1980); …a přece ještě (hrst básní) (1981); J. Suchý (ed.): Lyrické konfrontace (1986).

Překlady v kolektivních dílech: K. Palatin: Štěstí tohoto světa (1939, s O. Menhartem, J. Karáskem ze Lvovic, E. z Lešehradu, B. Reynkem a P. Eisnerem); Unvergängliches Abendland. Ein Hausbuch euro- päischer Dichtung (Gütersloh, 1952–1954, s dalšími; O. F. Babler do němčiny přel. G. K. Chastertona, P. Claudela, Blakea a J. Demla); F. de Sanctis: Dějiny italské literatury (1959, O. F. Babler přel. ver- še); Rilkova báseň Svatí v sedmi překladech (z němčiny, Heilige, 1966, s P. Eisnerem, Z. Bromanem, M. Karešem, M. Bidlasem, K. Reslerem a J. Pokorným); M. Blahynka – K. Blahynková (eds.): Verše o lásce (1985); V. Kudělka (ed.): Orfeus v děti (ze slovinštiny, 1995, s dalšími); L. Đidić – I. Dorovský: Nekonečný modravý kruh (ze srbochorvatštiny, 1996); Vánoční zpěv andělů (z němčiny a švédštiny, 2003, 2. vyd. 2011, s dalšími); M. de Saint-Exupéry: Já a můj syn. Naslouchám písni svého stromu. Dopisy matce (z fran- couzštiny, 1995, O. F. Babler přeložil verše).
Uspořádal: Universitní knihovna v Olomouci: Průvodce pro čtenáře (1955, s. H. Hladnou); F. Šantavý (ed.): Soupis lékařských a příbuzných periodik Ústřední knihovny lékařské fakulty Palackého university a Universitní knihovny v Olomouci (1956, s dalšími); Kdo na moje místo (1967); O. Březina: Symfonie bratrských hlasů (1973); Jasmínová noc (1983, s M. Blahynkou).
Odborné a populárně-vědecké monografie: Anna Achmatova: pokus o studii (1926); Jak jsem překládal Havrana (1931); Skupina olomouckých výtvarníků (1940, s A. Uhrem); Jan Konůpek, český malíř a grafik (1947); Myšlenky o písmu a písmařství (1976).
Studie a články (výběr): Anna Achmatova. Pokus o studii, in Archa 1926, č. 1; Srbské básnířky, in Archa 1926, č. 4; Chvála loutek, in Archa 1926, č. 5; Kniha o slovinských spisovatelkách, in Archa 1926, č. 10; Řikadla na knižních značkách, in Bibliofil 1926, č. 2; Slavní čtenáři: Ralph Waldo Emerson, in Bibliofil 1926, č. 8; Slavní čtenáři: Napoleon, in Bibliofil 1926, č. 10; Slavní čtenáři: Wolfgang Amadeus Mozart, in Bibliofil 1927, č. 1; Slavní čtenáři: Vladimír Iljič Lenin, in Bibliofil 1927, č. 2; Slavní čtenáři: František Palacký, in Bibliofil 1927, č. 3; Slavní čtenáři: Robert Schumann, in Bibliofil 1927, č. 4; Slavní čtenáři: Rem- brandt, in Bibliofil 1927, č. 5; Slavní čtenáři: Madame de Pompadour, in Bibliofil 1927, č. 6; Slavní čtenáři: Ježíš Kristus, in Bibliofil 1927, č. 7; Slavní čtenáři: William Blake, in Bibliofil 1927, č. 9–10; Dante a ptáci, in Archa 1928, sv. 1; Děti a umělecká tvořivost, in Archa 1928, sv. 2; Slavní čtenáři: Božena Němcová, in Bibliofil 1928–1929, č. 1; Knihy Jakuba Demla. Pokus o bibliografický soupis, in Bibliofil 1928–1929, č. 4; The good king Wenceslas, in Archa 1929, sv. 2; Knihy Jakuba Demla, in Vitrinka 1929–1930, č. 1; Slavní čtenáři: Plinius II., in Bibliofil 1930, č. 2; Exlibris Františka Kašpara brožovského z Pravoslav, in Bibliofil 1930, č. 6–7; Jak jsem překládal „Havrana“, in Bibliofil 1931, č. 1; Slavní čtenáři: Bedřich Veliký, in Bibliofil 1931, č. 2–3; Goethe a kniha, in Bibliofil 1932, č. 2–3; České a slovenské překlady Havrana, in Marginalie 1935, č. 3 (s T. Vodičkou); Rainer Maria Rilke a Ukrajina, in Archa 1936, sv. 1; Zkázy orientálních kniho- ven, in Bibliofil 1936, č. 9; Knihtisk na Svaté Heleně, in Bibliofil 1937, č. 4; „Hasanaginica“, in Archa 1938, sv. 3; Die tschechischen Bemühungen um Dante, in Deutsches Dante-Jahrbuch 1942, sv. 24; Hasanagini- ca, in Archa 1942, č. 2; Zkazka o Aucassinu a Nicolettě, in Archa 1945–1946, sv. 3; Čistota v umění, in Vyšehrad 1947, č. 6; Úkol spisovatele v dnešní době, in Vyšehrad 1947, č. 5; Jaroslav Vrchlický a votivní ob- raz, in Lidová demokracie 27. 3. 1949; Před 100 lety se narodil P. Jan Blokša, in Katolické noviny 11. 6. 1961; Bezruč v antologiích světové poezie, in Listy Památníku Petra Bezruče. Nová řada 15. 9. 1962; Literární pozůstalost Franze Kafky, in Marginalie 1962, č. 1; Rudolf Fuchs – německý překladatel Slezských písní, in Listy Památníku Petra Bezruče 1963, č. 12–13; Paul Claudel, básník a dramatik, in Divadlo 1968, červen; Božská komedie v novém slovinském překladu, in Annali dell instituto universario orientale (1973–1974); In memoriam Bedřicha Nováka, in Středisko 1974–1976;.
Příspěvky ve sbornících, almanaších a katalozích (výběr): Veledůstojný pane… , in A. Gajdoš (ed.): Sborník družiny literární a umělecké k padesátým narozeninám P. Emanuela Masáka (1933); Chvála Mo- ravy (1939, s F. Nechvátalem a Z. Šmídem); Klas (1947, O. F. Babler přeložil 20. zpěv Ráje z Dantovy Božské komedie); Večer Petra Bezruče (1947); J. J. Kalina – O. Březina: Matka (1948); Frühe tschechische Kafka-Publikationen, in Franz Kafka. Liblická konference 1963 (1963); Miruj, miruj, srdce moje (K historii charvátské zlidovělé písně), in J. Dvořák – R. Smetana (eds.): Václavkova Olomouc 1964: K soudobé pro- blematice zlidovělých písní (1965); Rané české překlady z Franze Kafky, in Kafka aus Prager Sicht (1965); Rudolf Michalik: kresby (katalog výstavy 1966); Josef Váchal: Grafika a kresby (katalog výstavy 1967); Rudolf Fuchs als Bezruč-Übersetzer, in E. Goldstücker (ed.): Weltfreunde. Konferenz über die Prager deutsche Literatur (1967); A. Gribovský: Haná (fotografické album 1972); Stanislav Menšík: výběr z díla (katalog výstavy 1973); Vladimíru Vokolkovi k sedmdesátinám (smz. 1983, O. F. Babler napsal aforis- my); B. Kolář (ed.): Verše z cest (2002); B. Kolář (ed.): Žena a láska v tvorbě olomouckých autorů (2002); B. Kolář (ed.): O Múze olomoucké a lidech kolem ní (2003); B. Kolář (ed.): Verše o Moravě (2003); B. Kolář (ed.): Haná v poezii (2008); Alois Lang – k stému výročí jeho narození, in P. Marek – V. Bitnar – O. F. Babler – M. Trávníček – F. Všetička: Čtyřikrát Alois Lang: k 145. výročí narození (2014).
Korespondence: Vzpomínky a výňatky z korespondence [s J. Demlem], (ed. J. Slavotínek) in Tvar, 1991, č. 12; Z korespondence O. F. Bablera, (ed. Z. Stavinohová) in Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1994, č. 1/4; Bohuslav Reynek s Ottou Františkem Bablerem, in B. Reynek: Korespondence (2012).
Edice Hlasy: R. M. Rilke: Modlitby dívek k Marii (1926); G. Flaubert: Legenda o sv. Juliánu Pohostin- ném (1927); Marie po poli kráčela… (1927); W. Blake: Tiriel (1927); Knížka o koni (1927); Strom ze srd- ce (1927); Knížka o slunečnici (1928); Z věčných pokladnic poesie německé (1928); Aucassin a Nicoletta (1928); Knížka o rybách (1929); H. B. Alexander: Jak smrt přišla do světa (1930); Slovanské legendy (1930); Kniha drakobijců (1931); Ruské apokryfy (1931); O. Pick: Básně (1931); Srbské legendy (1932); G. Pascoli: Básně o Ate (1932); Legendy ukrajinské (1932); Devět balad ze sbírky Arnima a Brentana (1933); Kvítka Zeleného ostrova (1933); Slovinské romance a balady (1933); Dvě mohamedánské biblické básně (1934); P. Claudel: Svaté obrázky z Čech (1934); Arabské biblické tradice (1935); de Guérin: Deník (1935); Pověsti sladké Francie (1935); W. Blake: Kniha Thel (1935); Ethiopské legendy (1936); J. a W. Grimmové: Dětské legendy (1936); P. Claudel: Křížová cesta (1936); M. de Guérin: Zvuky přírody (1937); Život a smrt otce našeho Abrahama Spravedlivého, jak byly podle Apokalypsy sepsány krásnými slovy (1937); M. Buber: Chasidské povídky (1937); I. E. Šarić: Judit (1937); Píseň o snu Olava Aastesona (1937); P. Claudel: Skupi- na apoštolů (1937); F. Deml: Mluva věcí (1938); D. Czepko von Reigersfeld – Angelus Silesius: Průpovědi poutníků cherubínských (1938); F. Thompson: Ohař nebeský a jiné básně (1938); R. J. Sorge: Mystické roz- hovory (1938); P. Claudel: Pod hradbami athénskými (1938); Píseň o němé tváři (1939); M. O’Neill: Kain (1939); P. Claudel: Verlaine a jiné básně (1940); Antifony, hymny a sekvence (1940); G. Boccaccio: Život Dantův (1940); Srbské lidové bajky (1940); I. Vojnović: Vox clamans (1946).
Edice Knihovna slovanských básníků: E. Zegadłowicz: Balada o babce Horalčické, o dětech a o zářivém chlévu za všemi stojícím (1928); Srbské básnířky (1929).
Edice Svítání: O. Preč: Hořící keř (1928), O. Preč: Světlo (1931).
Edice Heliotrop: Sestra Beatrice (1933); Hassan-Agas Gattin (1933).

LITERATURA

Bibliografie: Z. Stavinohová: Překlady O. F. Bablera z poezie jižních Slovanů, in I. Dorovský (ed.): Studia Balkanica Bohemo-Slovaca. IV (1995).
Knižně: Z. Kalista: Dante v Čechách, in Giovanni Boccaccio-Lionardo Bruni ď Arezzo (1965); 7. Chválův leták (1966); J. Suchý: Polyglot českého překladatelského umění, in O. F. Babler: Lyrické konfronta- ce (1986); Z. Rotrekl: Otto František Babler, in týž: Skrytá tvář literatury (1987e, 1993); V. Černý: Dvě české studie Dantovské, in týž: V zúženém prostoru (1994); F. Všetička: Jenž je moudrostí vší moře, in týž: Vnitřní vitráže (1996); V. Mertl: O. F. Babler, in týž: Tiché zahrady (1998); E. Petrů: Otto František Babler, in Zakladatelé a pokračovatelé (1996); B. Smejkal – B. Kolář (eds): O. F. B. 2001 (2000); A. Měšťan: Otto František Babler – pokorný služebník literatury, in týž: Česká literatura mezi Němci a Slovany (2002); F. Všetička: Ze samotišského zátiší (O. F. Babler), in týž: Olomouc literární (2002); E. Hrdinová: Otto František Babler – aneb o mostech mezi českou a německou literaturou, in M. Hrala (ed.): Český překlad 1945–2003: Sborník příspěvků ze sympozia, které se konalo v Ústavu translatologie FF UK v rámci výzkumného záměru Srovnávací poetika v multikulturním světě v Praze 11. září 2003 (2003); E. Hrdinová: Stichwort O. F. Babler,  in  I.  Fiala-Fürst  –  J.  Krappmann  (eds.):  Lexikon  deutschmährischer  Auto- ren (2003); Z. Vychodilová: Otto František Babler jako překladatel z ruštiny, in M. Hrala (ed.): Český překlad  1945–2003:  Sborník  příspěvků  ze  sympozia,  které  se  konalo  v  Ústavu  translatologie  FF  UK v rámci výzkumného záměru Srovnávací poetika v multikulturním světě v Praze 11. září 2003 (2003); I. Dorovský: Vzájemná korespondence Otty Františka Bablera a Josefa Suchého, in L. Štěpán: Černá a bílá pravda: Josef Suchý (1923–2003) (2004); E. Hrdinová: Otto F. Babler und die Mystik, in J. Krappmann – I. Fiala-Fürst (eds.): Phantastik – Okkultismus – (Neo)-Mystik (2004); L. Kvapil: Otto František Babler, in B. Kolář (ed.): Z paměti literární Olomouce (2004); F. Valouch: Vlídná tvář Otty Františka Bablera (1901– 1984), in B. Kolář (ed.): Z paměti literární Olomouce (2004); E. Hrdinová: Sám, však nikoli osamocen, in Z paměti literární Olomouce (2004–2005); V. Mertl: Umřít mezi knihami (O. F. Bablerovi), in týž: Časy a nečasy (2005); F. Valouch: Vlídná tvář Otty Františka Bablera, in týž: Čas v poezii, poezie v čase (2005); E. Hrdinová: Otto František Babler (2008); N. Proksch: Labyrint aneb Knihovna O. F. Bablera, in: Listování: moderní knižní kultura ve sbírkách Muzea umění Olomouc (2009); B. Smejkal: Bibliofilská edice Hlasy, in B. F. Červinka – B. Kolář – H. Bartková: Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc (2009); M. C. Putna: O. F. Babler, in týž: Česká katolická literatura v kontextech 1918–1945 (2010); B. Smejkal (ed.): Pozdravy nestárnoucí: k 110. výročí narození O. F. Bablera (1901–2011) (2011); E. Hrdinová: Otto František Babler, in L. Motyčka – V. Opletalová (eds.): Literární procházky německou Olomoucí/Literarische Wanderungen durch das deutsche Olmütz (2012); B. Smejkal (ed.): O. F. Babler: překladatel, básník, osobnost: hlasy tří literárních historiků (2014).
Studie: J. Levý: K překladatelskému dílu O. F. B., in Studie o literatuře a překladatelství. AUP Olomouc 13 Philologica 8 (1962); R. Michalik: Über meinen Freund Otto F. Babler, in Antiquariat 1969, č. 2; H. Rokyta: In memoriam O. F. Bablers, in Adalbert-Stifter-Institut des Landes Oberrösterreich. Viertelja- hresschrift 1984, č. 3–4; Z. Stavinohová: Překladatel Otto František Babler, in AUC. Philologica. Translato- logica Pragensia 1990, sv. 2–3; B. Fučík: Historie jednoho překladu: Bablerova a Zahradníčkova tlumočení Dantovy Božské komedie, in Z kralické tvrze 1993, sv. 19; Z. Stavinohová: Bablerovy čtyři překlady Dantovy Božské komedie, in AUC. Philologica. Translatologica Pragensia, 1993, sv. 5; I. Dorovský: O některých zvláštnostech moravského kulturního trojúhelníku: Stará Říše – Samotišky – Prostějov, in Zpravodaj Muze- um Prostějovska v Prostějově 1994, č. 1; H. Rokyta: Heiligenberg und O. F. Babler, in Prager Wochenblatt 1994, č. 3/128; Z. Stavinohová: Bablerovy čtyři překlady Dantovy Božské komedie, in AUC. Philologica. Translatologica Pragensia 1993, sv. 4–5; E. Hrdinová: Dva prameny ve studni kulturní minulosti – Otto F. Babler a Gorazd Pavlík, in Pravoslavný kalendář 2005 (2005).
Články (výběr): R. Habřina: Svatokopecký překladatel, in Kolo 1940, č. 8; J. Glivický: O jednom překla- du básně R. M. Rilka, in Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1976, č. 2; E. Havlíček: Nové překlady O. F. Bablera, in Lidová demokracie 11. 8. 1977; V. Šmejkal: Otto František Babler, in Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1977, č. 1; Z. Mareček: O. F. Babler – prostředník mezi literaturou českou a německou, in Středisko 1983, sv. 6; Z. Stavinohová: Umělecké přátelství: J. B. Foerster a O. F. Babler, in Opus musicum 1991, č. 2; O. Babler: Stará Říše, Samotišky, Prostějov – moravský kulturní trojúhelník, in Hanácké noviny 24. 6. 1995 (příl. Na neděli); F. Valouch: Vlídná tvář Otty Františka Bablera, in Literární noviny 2001, č. 4; F. Valouch: Úspěchy Bablerových překladů se rodily v Samotiškách, in Mladá fronta Dnes 22. 1. 2001 (příl. Střední Morava Dnes).
Recenze (výběr): M. Konopnicka: Písničky: J. Heidenreich, Lidové noviny 14. 6. 1924 * Hasanaginica: A. Fortis, Archa 1926, č. 2 * Z věčných pokladnic poezie německé: P. Eisner, Prager Presse 30. 6. 1928; E. Masák, Archa 1928, sv. 2 E. A. Poe: Havran: P. Eisner, Prager Presse 26. 10. 1930; J. Chalupecký, Samostatnost 12. 11. 1930; L. Páleníček, Bibliofil 1931, č. 1; A. Skoumal, Rozpravy Aventina 1930–1931, č. 7; E. Jurčinová, Lumír 17. 3. 1932 * Slovanské legendy: P. Eisner, Prager Presse 27. 8. 1930; J. Chalupecký, Samostatnost 19. 11. 1931; Č. Zíbrt, Český lid 1931, č. 6–7 * A. Achmatova: Básně: J. Heidenre- ich, Lidové noviny 15. 4. 1932 * P. Claudel: Svaté obrázky z Čech: P. Eisner, Prager Presse 24. 10. 1934; V. Stupka, Lidové noviny 17. 12. 1934 (příl. Liter. pondělí); B. Novák, Rozhledy 21. 3. 1935 * Kvítka ze zahrad německé lyriky jihomoravské: Sudetendeutsche Zeitschrift für Volkskunde 1935; P. Eisner, Prager Presse 21. 6. 1935; S. Sahánek, Archa 1935, sv. 4; B. Slavík, Lidové noviny 18. 11. 1935 (příl. Liter. pondě- lí); K. Polák, PL 10. 6. 1936; Ranní noviny 31. 7. 1936; J. Šnobr, Česká osvěta 1937, č. 6 * J. a W. Grimmo- vé: Dětské legendy: P. Eisner, Prager Presse 17. 6. 1936 * M. Buber: Chasidské povídky: H. Bonn, Lidové noviny 1. 8. 1937; P. Eisner, Prager Presse 16. 6. 1937; Ranní noviny 7. 7. 1937 * G. Boccaccio: Život Dantův: Archa 1940, sv. 2; J. Pober, Literární noviny 1940; V. Stupka, Kolo 1940, č. 10; J. Šup, Literární noviny 1940; Z. Šmíd, Řád 1941, č. 1 * W. Shakespeare: Macbeth: B. Hodek, Slovesná věda 1949, č. 3 * I. Andrić: Travnická kronika: F. Benhart, Literární noviny 1958, č. 46 * J. Čapek: Geschichten vom Hünd- chen und vom Kätzchen: J. Hořejší, Zlatý máj 1959, č. 2 * F. Hrubín: Die schönsten Märchen: J. Hořejší, Zlatý máj 1960, č. 7 * Ještě hrst básní: O. Rafaj, Červený květ 1966, č. 10 * Kosířské elegie: J. Glivický, Nová svoboda 28. 4. 1970; J. M. Weimann, Vlastivědný věstník moravský 1970, č. 3 * Symfonie bratrských hlasů: Poezie Otokara Březiny v cizích jazycích: J. Urbanec, Listy Památníku Petra Bezruče 15. 10. 1970 * Krajina mého srdce: M. Vingrálek, Lidová demokracie 5. 11. 1971; M. Rusinský, Lidová demokracie 25. 1. 1972; M. Rusinský, Ostravský kulturní zpravodaj 1972, leden; B. Zaoral, Nová svoboda 2. 2. 1972 * …a přece ještě (hrst básní): M. Rusinský, Ostravský večerník 24. 2. 1981 * Jasmínová noc: E. Brixi, Tvorba 1983, č. 14 (příl. Kmen, č. 14); J. Křížová, Rudé právo 25. 3. 1983 * Lyrické konfrontace: M. Bla- hynka, Rovnost 15. 7. 1986; G. Francl, Lidová demokracie 5. 4. 1986; J. Galík, Nová svoboda 1. 8. 1987; L. Soldán, Brněnský večerník 11. 4. 1986; L. Soldán, Svobodné slovo 13. 8. 1986; J. Suchý, Kurýr Odeonu 1986, jaro; D. Šajtar, Kulturní měsíčník 1987, č. 3; J. Zahradnický, Kmen 1989, č. 17; M. Hořínská, Akord 1994, č. 4.
Rozhovory: (autointerview), Červený květ 1965, č. 10; J. Ježek, Nová svoboda (příloha) 22. 1. 1966; Z. Rotrekl, Obroda 1969, č. 4; M. Vingrálek, Lidová demokracie 23. 1. 1971; M. Vingrálek, Lidová demokracie 24. 1. 1976; M. Vingrálek, Lidová demokracie 24. 1. 1981; J. Galík, Kulturní měsíčník 1983, č. 1.
Medailony a k životním jubileím: F. Všetička, Mladá tvorba 29. 12. 1960; J. Levý, Host do domu 1961, č. 2; H. Rokyta, Časopis Společnosti přátel starožitností 1961, č. 1; F. Všetička, Zlatý máj 1961, č. 1; Nový život 1971, č. 2; M. Rusinský, Nová svoboda 26. 1. 1971; J. Kovalčuk, Štafeta 1976, č. 1; I. Slavík, Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1984, č. 3; M. Vingrálek, Lidová demokracie 31. 1. 1986; J. Teichmann, Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 1987, č. 4; KFK, Národní osvobození, 1991, č. 6; KFK, Tvar 1991, č. 4; -vh-, Obzory 26. 1. 1991; L. Kundera, Moravský demokratický deník RT 6. 11. 1993; H. Bartková, Hanácké noviny 24. 2. 1994; O. Šuleř, Moravskoslezský den 24. 2. 1994; H. Bartková, Hanácké noviny 27. 1. 1996 (příl. Na neděli); B. Smejkal, Hanácké noviny 27. 1. 1996 (příl. Na neděli); F. Knopp, Lidové noviny 26. 2. 1999; (jst), Hanácký a středomoravský den 24. 2. 1999; M. Vingrálek, Hanácký a středomoravský den 27. 2. 1999; H. Bartková, Prostějovský týden 31. 3. 2001; I. Dorovský, Olomoucký týden 25. 1. 2001; R. Květ, Rovnost 24. 2. 2001 (příl. Víkend); B. Smejkal, Katolický týdeník 2001, č. 12; F. Valouch, Literární noviny 2001, č. 4; F. Valouch, Mladá fronta Dnes 22. 1. 2001 (příl. Střední Morava Dnes); F. Všetička, Hanácký a středomoravský den 26. 1. 2001; H. Bartková, Prostějovský týden 25. 2. 2004; E. Hrdinová, Žurnál UP 2004, č. 17; F. Všetička, Olomoucký den 24. 2. 2004; L. Šebela, Pro- stějovský týden 18. 1. 2006; J. Váňa, Haló noviny 2013, č. 9; B. Smejkal, Zprávy Spolku českých bibliofilů v Praze 2014.
Nekrology: B. a., Kulturní měsíčník 1984, č. 4; J. Polášek, Katolické noviny 1984, č. 19; (sjt), Lidová de- mokracie 1. 3. 1984; I. Slavík, Nové knihy 1984, č. 14; B. Smejkal, Naše rodina 1984, č. 13; B. Smejkal, Typografia 1984, č. 7; B. Smejkal, Vlastivědný věstník moravský 1984, č. 2; O. Vít, Katolické noviny 1984, č. 12; B. Smejkal, Středisko 1985, sv. 8.
Archiv: Knihovna O. F. Bablera v Muzeu umění Olomouc; Literární archiv Památníku národního písem- nictví: Osobní fond (soupis: R. Ferklová 1996).

UKÁZKY Z OHLASŮ

O Mánesových návštěvách v hanáckém kraji napsal k letošnímu jubileu překladatel a básník Otto F. Babler spanilý, teskný esej Kosířské elegie — je to sugestivní monolog umělcův zkomponovaný autorem na základě Mánesovy korespondence, zámeckých památníků, svědectví jeho přátel a současníků.

J. Glivický: Mánesovské elegické monology, in Nová svoboda 28. 4. 1970, s. 5.

Útlá knížečka, která se chce i svým provedením zařadit mezi krásné české tisky, je vyznáním lásky autora k Hané. ač rodák z Bosny, z kraje, který je „křižovatkou cest od Orientu k Okcidentu a od poledne k půl- noci“, zdomácněl na Moravě, získal si tam plno přátel a možnost tvořit a navazovat i udržovat styk se světem. […] vzpomíná na mnoho těch, s nimiž se setkal anebo kteří ho předešli, i na jedinečné dominanty širé krajiny řepných lánů, která má „také jakousi čtvrtou dimenzi, má v hloubce fondy, z nichž může sytit duši lačnou krásy, vědění a činnosti…“

M. Vingrálek: Bablerovo vyznání Hané, in Lidová demokracie 5. 11. 1971, s. 5.

Symbolicky znaková hodnota básně, v níž se do vědecky odvážených dávek alchymie slov odívá tra- gický pocit životního temna, byla Bablerem zdůrazněna úporným hledáním a šťastným nalezením ekvivalentního českého refrénu: ono „never more“ je černým ohniskem vší chmury básně, je i závěrem všech jejích kadencí, říká Babler ve svém komentáři, vydaném Stanislavem Vrbíkem, a proto jeho úsilí neslo se k tomuto problému, na němž více méně ztroskotaly dřívější překlady. A zase tu má co děkovati ohromující sčetlosti: vzpomněl si intuitivně na biblickou knihu Kohélet, Kazatel, kde hned na počátku první kapitoly zní slova syna Davidova „Marnost nad marnost a všecko marnost“, a při dalším hledání druhé přízvučné slabiky napadl mu Hans Sachsův monolog z Mistrů pěvců norimberských. V něm slovo Wahn, Blud, sloučilo se mu s Marností v jediný myšlenkový útvar „marný blud“, spojení onomatopoické a fonetické, které se při překladu celé básně ukázalo nosným do té míry, že dokonce měl překladatel pocit viny, že autorovu truchlivou vzpomínku podbarvil chmurněji než on sám.

B. Lifka: Čtyři vrcholy překladatelské, in B. Smejkal – B. Kolář (eds): O. F. B. 2001 (2000), s. 18–19.

Prvopočátek až uhrančivé inspirace lze datovat už rokem 1921, kdy věnoval Dantovi k šestistému vý- ročí smrti jeden celý přebásněný zpěv Božské komedie. K systematickému překládání tohoto vrchol- ného díla rané italské renesance došlo však až po důkladné heuristické přípravě, v letech 1940–1948. Aby Babler pochopil významovou strukturu a vývojovou dynamiku Božské komedie, ponořil se i do básní Dantova mládí, do „sladkého nového slohu“, vyúsťujícího v knihu Nový život. Nejvíc nástrah však skrýval samotný jazyk Božské komedie, jazyk plný temných míst, nářeční neprostupnosti a nevy- světlitelných emendací. Babler se kvůli tomu pustil i do vyčerpávajícího studia Dantovy Hostiny, do autorových filosofi kých komentářů k vlastní tvorbě, a především do jeho pojednání O lidové mluvě z let 1304–1308. Obklopil se obrovskou spoustou dantovské literatury, aby také zjistil, že slovo láska je z dantovského hlediska cosi jiného než jeho latinský originál či jeho defi        v moderním italském a francouzském slovníku. Babler se ve svém převodu zcela ztotožnil s Dantovou mámivou vizí: vše se v jeho básni děje z perspektivy vzpomínky. Vzpomínka nepodléhá ortelu smrti, celé drama lásky je tak vyňato z živlu míjení a vytváří si svůj vlastní dramatický čas – čas, který je časem jednoho jediného člověka, člověka tvůrce – Danta Aligheriho. Přebásnění Božské komedie trvalo Bablerovi celých osm let a vyšlo poprvé roku 1952.

F. Valouch: Vlídná tvář Otty Františka Bablera, in Literární noviny 2001, č. 4, s. 11.

Od 60. let začal překládat básně na jedno téma z pera různých autorů; už v časopiseckých ukázkách básně konfrontované položením vedle sebe jiskřily, pohled na téma se prohluboval, objevovaly se nové souvislosti.

Konfrontační princip je charakteristický pro všech osm oddílů knihy; jádrem každého jsou dvojice (tro- jice) básní na stejné nebo velmi blízké téma. Bablerovi je zcela lhostejná proslulost básníkova jména – nemívají snad i průměrní básníci alespoň několik vynikajících básní? – rozhodující je básnické sdělení […]. Jen tak se vedle sebe mohla dostat jména Rilke a Kušner, Ungaretti a Beccaria, Sachsová a Lovrić, Enzensberger a Minatti, Achmatovová a Kamieńská atd. […] Pozoruhodné však nejsou jen konfrontova- né básně, ale také celek, do něhož se díky pořadateli antologie, Josefu Suchému, slévají. Postup přirozený, logický a právě proto působivý: začíná se hledáním slov, z nichž vzniká poezie; ta následně pojmenovává předměty, pak duševní stavy a smyslové rozkoše, okolní přírodu v jednotlivých ročních obdobích. V pří- rodě člověk vzniká a zaniká, mezi těmito mezníky si ji chce co nejvíce podmanit a být při tom – nebo díky tomu – svoboden (ne náhodou je jedním z vrcholů knihy Eluardova báseň Svobodo!) a šťasten.

J. Zahradnický: Z nepovinné četby, in Kmen 1989, č. 17, s. 11.

Autorka hesla: Aneta Damborská (2015) – s přihlédnutím k monografii Evy Hrdinové Otto František Babler (2008).