* 26. 1. 1937, Olomouc

Narodila se do rodiny olomouckého krejčího Navrátila. V Olomouci vystudovala Slovanské gymnázium (maturitu složila v roce 1955) a posléze se přihlásila ke studiu biologie a chemie na PřF UP, které úspěšně dokončila v roce 1959. Po studiích se až do roku 1962 živila jako učitelka na základních školách v okolí Olomouce. Po odchodu do Prahy pracovala jako laborantka ve Výzkumném ústavu antibiotik v Roztokách u Prahy a později ve Výzkumném ústavu živočišné výroby v Uhříněvsi. Po mateřské dovolené od roku 1965 vystřídala několik administrativních pozic. V roce 1973 se začala naplno věnovat literární tvorbě.

Působení Evy Kačírkové v kulturní oblasti je nemálo spjato také s tvorbou filmovou a dramatickou. Příznačná je v tomto ohledu její dlouholetá spolupráce s režisérkou Věrou Chytilovou. V roce 1976 hrála v jejím filmu Hra o jablko klíčovou roli sekretářky. Následně s ní spolupracovala na scénáři filmu Panelstory aneb Jak se rodí sídliště (1979), kde si zahrála také jednu z hlavních rolí (Marie). Malou roli ztvárnila i v režisérčině dalším filmu Faunovo velmi pozdní odpoledne (1983). Dále je spoluautorkou námětu k filmu Pasti pasti pastičky (1998, rež. Věra Chytilová), kde také hrála postavu paní Bachové. Vlastní zpracování námětu vydala téhož roku jako novelu pod názvem Léčky a pasti. Sama napsala televizní hru Konec semestru (1975, rež. Eva Sadková). Její parodie na tajemný detektivní román Edgara Wallace Černý opat byla vysílána v roce 1985 s názvem Růžový Hubert s Milošem Kopeckým v hlavní roli (rež. Zdeněk Kubeček). Ve stejném roce odvysílalo Košické televizní studio její inscenaci Kde ptáci nezpívají (1985, rež. J. Poliaček). Svými texty přispívala Kačírková do různých periodik: Československého vojáka, Interpressu, Ohníčku, Pionýra či Signálu. Řadu svých později knižně vydaných povídek publikovala nejdříve na pokračování v časopisech a novinách, např. v Květech, Mladé frontě, Světě práce, Vlastě, Práci, Cosmopolitanu a dalších. Publikovala také ve specializovaných časopisech Jedním dechem nebo Na horké stopě. Přispěla do několika sborníků detektivních povídek Kapitán Exner uvádí, Kriminální příběhy staré zlaté Prahy a rovněž do sborníku orientovaného místopisně Městopis.

Ve své beletristické tvorbě Eva Kačírková zužitkovává dobrou orientaci v české i ve světové detektivní tvorbě. Své převážně detektivní příběhy, ať již romány či povídky, zasazuje do českého kulturního rámce. Protagonistou je často detektiv amatér, který se k vyšetřování zločinu dostává náhodně, nebo kriminalista. Příznačná je také snaha o výrazné psychologické vykreslení charakterů postav, které nejsou vždy typickými figurami detektivního žánru. Autorka se však orientuje spíše na psychologii sociální a pro její prózy je tedy příznačný sociálně kritický zřetel, vyznačují se také specifickým humorem a ironií. Dějová linie je vyvážená a vystavěná především na dobře zvládnutých dialogických pasážích, které dynamizují tok příběhu. Jazyk a styl autorky jsou kultivované a barvité, bez obnažené schematičnosti narativu. Spisovatelka volí především vyprávění vedené v ich-formě.

Příběhy Evy Kačírkové jsou situovány do českého městského prostředí, tematizují život českých obyvatel různých společenských vrstev a kriticky sledují jejich hodnotová měřítka, která výrazně inklinují k materiálnímu blahobytu jako záruce moci a spokojenosti. V tomto kritickém zaměření orientovaném do domácího prostředí se autorka často pohybuje na okraji detektivního žánru, kde zločin a jeho rozluštění mnohdy ustupují do pozadí před vlastními společenskými sondami. Od devadesátých let se její detektivní prózy často orientují na kritiku nekalých praktik polistopadové podnikatelské sféry a jejích vazeb na sféru politickou. V souvislosti s tímto zaměřením také Kačírková ve dvou případech na detektivní žánr zcela rezignuje, a to ve prospěch společenského románu. Kritiky je její tvorba hodnocena převážně kladně. V oblasti českého detektivního žánru je považována za jednu z čelných představitelek, což dokládají i četná ocenění: např. za detektivní povídku Noční strach získala v roce 1994 třetí místo v Ceně Havrana udělované Českou sekcí AIEP a v roce 1999 tamtéž třetí místo za povídku Zloděj koní. V roce 2003 byla její kniha Tolary jsou zlaté nominována na cenu Jiřího Marka za nejlepší detektivní román. Její knihy byly přeloženy do němčiny, ruštiny a slovenštiny.

Kačírková debutovala v roce 1975 souborem šesti detektivních povídek Masožravé rostliny. Řemeslně zvládnuté příběhy o lidech v krizových situacích trpí určitou mnohomluvností, vlastní komentáře postav působí někdy až příliš afektovaně, což je ale do jisté míry kompenzováno rychlým dějovým spádem. Po dvou letech následoval soubor tří povídek Po sezoně se nevraždí. Příběhy jsou převážně zasazeny do pražského prostředí. Vypravěč se stává detektivem svou mimoděčnou účastí při zločinném dění. Kačírková vyprávění prokládá živými dialogy s prvky žargonu odkazujícím na různé společenské vrstvy. Jedná se opět o dějově vyvážené příběhy, jimž byla kritikou vytýkána jen přílišná snaha o psychologické řešení zločinu. Autorka dále vydala soubor dvou povídek Sedm stupňů do pekla s protagonistou amatérským detektivem Petrem Martinem, který se náhodou dostává k vyšetřování vražd. V první povídce, jejíž jméno nese celá kniha, se jedná o sérii vražd, jejichž rozuzlení sahá do minulosti. V druhém případě je taktéž potřeba hledat kořeny současného zločinu v dobách minulých. Oba příběhy jsou plastické, odehrávají se v různém prostředí a různých časech. Kačírková zde velice výstižně formuje charaktery svých postav, jež mnohdy přesahují typický ansámbl detektivních příběhů. Jako hlavní zdroj zločinů je odhalená sobecká touha po penězích a s nimi související moc. V dalším souboru detektivních povídek Abchazský med představuje společný jmenovatel těchto příběhů sociální pozice ženy. V první povídce Vlčí zákon je dívka, která nezapadá do společnosti, obviňována z vraždy, v povídce Sázka na šibenici je žena intrikánkou usilující svést náhodného svědka autonehody ze stopy a ve třetí povídce Abchazský med je obětí mladá žena, jejíž nejasné úmrtí v přímořském letovisku přijíždí objasnit její otec. Další román Riziko povolání je situován do prostředí kamionové dopravy, k němuž tvoří antitezi prostředí pražského uměleckého světa. Autorka staví zápletku na smrti mladé ženy, kterou srazil kamion. V souboru čtyř detektivních povídek Smrt nechodí pěšky se stává společným jmenovatelem vedle touhy po penězích také téma lásky a „nelásky“. Pro různorodé texty je charakteristické vyprávění vedené v ich-formě, ačkoli vypravěči se proměňují, a zařazení do určitého sociálního a místního prostředí, které je zde i exotické.

Próza Nájemný vrah vyšla počátkem devadesátých let v sešitové sérii osmnácti kriminálních příběhů Inspektor Martin Rust (autorem a editorem projektu byl Roman Cílek). Jednotícím pojítkem řady knih různých autorů je postava inspektora Rusta. Příběh Evy Kačírkové je situován do prostředí obchodníků se zbraněmi, do kterého je zapleten i významný politik.

V souboru dvou próz Jak si vosa staví hnízdo, Pohled do slunce Kačírková představila protagonistu Petra Brota. Tato postava začínajícího kriminalisty je pak společným pojítkem řady dalších románů a povídek, např. Vraky bez pokladů, Liška na dálnici, Dívka v zrcadle a nejnověji románu Měsíční paprsek. Další její populární postava se jmenuje David Braun – tento bývalý policista, který se stal soukromým detektivem, vystupuje např. v prózách a románech Čisté ruce, Politik střílet nemusí, Tolary jsou zlaté, Musíš mě zabít, Na mrtvé je spolehnutí či Diamantová Lily. Osudy Brota a Brauna se v časově zřetězených prózách vyvíjí a není výjimkou, že se obě postavy setkávají, jako např. v románu Musíš mě zabít.

Z rámce detektivního žánru se vymykají dvě díla Evy Kačírkové, a to Výprodej obnošených snů a novela Léčky a pasti. První román je psychologickou sondou mapující motivy zločinného či ilegálního jednání. Kačírková zde odhaluje lidskou touhu mít více materiálního blahobytu, než kam sahají schopnosti jednotlivce. Vyšší sebehodnocení, neodpovídající skutečnosti a touha po rychlém a pohodlném zabezpečení je zde odhalována jako úrodná půda zločinu. Snaha autorky přitom nesměřuje pouze k odhalení zločinu, ale k průzkumu jeho širšího společenského základu. Své vyprávění autorka prokládá reakcemi lidí různého sociálního postavení na anketní průzkum, za jakých podmínek by odešli ze svého podniku a za jakých by se byli ochotni vrátit. Toto formální a významové ozvláštnění spoluurčuje společenskokritický apel prózy. Léčky a pasti vznikly přepracováním námětu filmového scénáře Pasti pasti pastičky. V knižní podobě příběhu ustupuje motiv sexuálního násilí a následného traumatu, které nevykoupí ani kastrace pachatelů, do ústraní. Primárním objektem prózy jsou vzájemné vazby podnikatelské sféry s politickou na českém maloměstě. Vzájemné zvýhodňování a podpora je provázená sexuálními aférami, které dotvářejí obraz amorálního nastavení společnosti. Knižní podoba námětu se svým zacílením i vyústěním s filmovou podobou rozchází a nesetkala se s výraznějším kritickým ohlasem.

Kačírková vydala také knihu pro děti s názvem Povídky s tajemstvím, která vyšla později znovu pod titulem Svědek, který nedržel zobák. Ani v této oblasti autorka neopouští oblíbený detektivní žánr, který však naplňuje kritéria tvorby pro mládež. Jedná se o pět povídek, které byly nejprve otištěny časopisecky. Hlavní role v Povídkách s tajemstvím většinou připadá skupině dětí řešící záhadu. Příběhy jsou situovány do prostředí maloměsta nebo na vesnici, kde děti tráví prázdniny. Jak poukazuje Otakar Chaloupka, dospělí zde nevystupují jen v roli zlých a nepřátelských postav, ale mnohdy napomáhají dětem k odhalení zločinu. Podle recenzenta však Kačírková nedostatečně prokresluje psychologii dětských postav. (O. Chaloupka: Zlatý máj 1985, č. 4, s. 248–249.)

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Masožravé rostliny (PP detekt. 1975); Po sezoně se nevraždí (PP detekt. 1977); Sedm stupňů do pekla (PP detekt. 1979); Abcházský med (PP detekt. 1981, 2011); Riziko povolání (P detekt. 1984); Povídky s tajemstvím (detekt. pro ml. 1985; 1998 pod názvem Svědek, který nedržel zobák); Jak si vosa staví hnízdo, Pohled do slunce (PP detekt. 1987; pod názvem Jak si vosa staví hnízdo 2007); Výprodej obnošených snů (P detekt. 1988); Vraky bez pokladů (PP detekt. 1988; obě novely i samostatně jako Vyhlídka na smrt, 1992; Vražedný konec slunovratu, 1993); Smrt nechodí pěšky (PP detekt. 1991); Nájemný vrah (P detekt., 4. příběh z cyklu více autorů Inspektor Martin Rust, 1992); Vyhlídka na smrt (P detekt. 1992; původně in Vraky bez pokladů); Vražedný konec slunovratu (P detekt. 1993; původně s tit. Konec slunovratu in Vraky bez pokladů); Liška na dálnici (P detekt. 1993); Dokažte mi to (PP detekt. 1994); Nenechám tě odejít (PP detekt. 1997); Léčky a pasti (P 1998); Čisté ruce (P detekt. 1999); Politik střílet nemusí (P detekt. 2001); Tolary jsou zlaté (P detekt. 2003); Dívka v zrcadle (P detekt. 2006); Musíš mě zabít (P detekt. 2007); Na mrtvé je spolehnutí (P detekt. 2008); Diamantová Lily (P detekt. 2009), Měsíční paprsek (P detekt. 2012).
Příspěvky ve sbornících: Kapitán Exner uvádí (1976); Kriminální příběhy staré zlaté Prahy (1996); Městopis (2000).

LITERATURA

Studie a články: P. Janáček: Od Veksláka k Vekslákovi tři (Česká populární beletrie na přechodu z osmdesátých do devadesátých let), Host 2008, č. 6.
Recenze: Masožravé rostliny: M. Veselá, Práce 28. 4. 1976; Bartůšková, Rovnost 8. 1. 1976 * Po sezoně se nevraždí: (f), MF 11. 3. 1978 * Sedm stupňů do pekla: P. Frýbort, MF 4. 8. 1979; Š. Vlašín, Brněnský večerník 21. 8. 1979 * Abcházský med: P. Zápotočný, Tvorba 1981, č. 51; fr, MF 15. 8. 1981 * Příběhy s tajemstvím: O. Chaloupka, Zlatý máj 1985, č. 4; P. Kosatík, Zlatý máj 1985, č. 9 * Jak si vosa staví hnízdo, Pohled do slunce: R. Lipčík, MS 1987, č. 30; P. Frýbort, Tvorba 1987, č. 29, příl. Kmen * Vraky bez pokladů: P. Frýbort, Kmen 1988, č. 20 * Výprodej obnošených snů: P. Frýbort, Kmen 1989, č. 14; V. Novotný, ZN 26. 4. 1989; J. Mourková, Tvorba 1989, č. 29 * Smrt nechodí pěšky: PH, Knokaut 1991, č. 9; maus, Knokaut 1992, č. 2; M. Rezková, Telegraf 1992, č. 186 * Léčky a pasti: J. Chuchma, MFD 29. 4. 1998; I. Zítková, Nové knihy 1998, č. 18 * Čisté ruce: F. Cinger, Právo 17. 12. 1999 * Tolary jsou zlaté: A. K. K. Kudláč, Tvar 2003, č. 17.
Rozhovory: P. Frýbort, Tvorba 1986, č. 31, příloha Kmen; J. Tibitanzl, Signál 1990, č. 43; F. Cinger, RP 2. 5. 1995; F. Cinger, Právo 18. 8. 2006.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Není pochyb – po Václavu Erbenovi a Haně Proškové si mezi českými autory detektivek vydobyla pevné postavení v povědomí čtenářů i Eva Kačírková. Přesvědčili mě o tom přátelé a známí, kteří šli jednoho letního čtvrtečního rána stát ke knihkupectvím frontu na „novou Kačírkovou“. Pro autorku nepochybně příjemné – ale zavazující – vědomí, že předchozí dvě její knihy, „Masožravé rostliny“ a „Po sezoně se nevraždí“ znamenají pro čtenáře dostatečně silnou záruku dobrého počtení.
P. Frýbort: Sedm stupňů do pekla, MF 4. 8. 1979, s. 4.

Kačírková prostě možná nevědomky i sama sobě dokazuje, že je lepší tam, kde přestává cítit pouta detektivky, kde se z nich uvolňuje i za cenu, že obligatorní řešení bude spíše jen přívažkem, úlitbou čtenáři a žánru, a kde detekce není logickou šarádou, ale putováním člověka po této zemi a jejích temnějších zákoutích.
P. Frýbort: Eva Kačírková, Nová česká detektivka, Kmen 1988, č. 20, s. 10.

Psychologie zločinu patří k znepokojivým a trvale přitažlivým tématům, kterými se literatura vždy zabývala a nepochybně bude zabývat i nadále. Také Kačírková využívá napětí, dějových zvratů, složitých zápletek, které jsou typické pro detektivku, buduje promyšleně kompozici příběhu, ale současně se pokouší i o hlubší charakteristiku postav, jako je např. Rudolf Roch, jehož by bylo možno označit za typický produkt současné společenské situace, a který by si zasloužil ještě zevrubnější psychologickou analýzu. V každém případě Kačírková prokázala, že má předpoklady napsat nejen úspěšnou detektivku, ale i dobrý společenský román.
J. Mourková: Pokus o společenský román, Tvorba 1989, č. 29, s. 13.

Eva Kačírková se nyní o obnovu dětské detektivky snaží a to v rozměru povídky. Jde o pět příběhů, původně otisknutých časopisecky, z nichž ve třech děti odhalují trestný čin, ať již přímo či nepřímo, v jedné se pracuje více s tajemnou záhadou a dospělý trestnému činu v poslední chvíli zabrání, v povídce nejrozsáhlejší je detektivní prvek uplatněn vrstevnatě – jednak tím, jak hrdina pátrá po svém otci, jednak v případu ztráty výbušniny. Autorka se ovšem od dob geniálních dětských detektivů poučila a tak svým hrdinům dává v prvé povídce k ruce papouška, v jiné šťastný příchod strážmistra všemu napomůže, opět jinde jak již bylo řečeno, dospělý trestnému činu zabrání. I jinak jsou však aktivity dětí drženy v jistých mezích a je zřejmé, že Kačírkové jde o jistou míru pravděpodobnosti, že se snaží nepřehánět právě tím směrem, který dětskou detektivku dříve diskreditoval.
O. Chaloupka: Eva Kačírková, Povídky s tajemstvím, Zlatý máj 1985, č. 4, s. 248–249.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Životopis Evy Kačírkové na Filmové databázi FDb.cz
Eva Kačírkova v Tv pořadu Barvy života
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Československá filmová databáze

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 13. 4. 2014 (pk)