* 12. 11. 1965, Prostějov

Vystudoval gymnázium ve Šternberku. Po přibliž- ně čtyřletém období stráveném v řadě dělnických profesí zakotvil na Univerzitě Palackého, na jejíž Pedagogické fakultě po dva roky studoval speciální pedagogiku. Nakonec ale na Filozofické fakultě téže univerzity vystudoval divadelní a filmovou vědu. Studium absolvoval v roce 1995 závěrečnou prací o významném sovětském filmovém režisérovi Andreji Tarkovském. Po absolutoriu načas pracoval jako dramaturg olomouckého Divadla hudby a odtud odešel do České televize, kde se na různých pozicích zapojil do přípravy kulturních pořadů (např. Kultura.cz, Náš venkov, Divadlo žije!). Na začátku devadesátých let se stal pořadatelem prvních tří čísel (zbývající editovali Petr Mikeš a Rostislav Valušek) sborníku Bítov – Archy pro poesii, kritiku, život. Podílel se také na videosnímku Slova Srdce Pospolu, který se zabýval olomouckou nezávislou literaturou.

V druhé polovině osmdesátých let Dadák vyslal do neoficiálního komunikačního okruhu dva drobné svazky poezie, první nepojmenovaný, druhý pod titulem Básně. V roce 1990 vydal vlastním nákladem sbírku Světnice propadlého světla, která se později částečně objevila v jeho oficiální básnické prvotině Vyprázdněný kruh (1997). V roce 1994 se Dadákova poezie stala součástí sborníku Krajiny milosti. Antologie české duchovní lyriky XX. století (uspořádali Jiří Hauber a Ivan Slavík), kde se jeho text objevil po boku např. Jakuba Demla, Bohuslava Reynka či Vladimíra Holana. Dadák rovněž přispěl do dvou sborníků (oba vydané v roce 1996), které vznikly jako gratulace přátel oslavenci. V prvním případě to byl šedesátník Jiří Kuběna (sborník vznikl pod názvem Hosté na svatbě nebes a země), v druhém padesátník Rostislav Valušek (sborník byl zhotoven pouze v jediném exempláři pod titulem Nebeská maringotka). Dadákovy básně se objevily v antologii olomoucké literární a umělecké scény devadesátých let Vertikální nostalgie (2002), kterou sestavil Milan Kozelka. K publikování vlastním nákladem se Dadák po letech vrátil tituly Sešit potulného dělníka (2015) a Revolver růže a tam písně kost (2016). Oba svazky, tedy jak soubor krátkých próz z pracovního prostředí z roku 2015, tak následující sbírka básní, vyšly s ilustracemi Sylvy Novotné a v grafické úpravě Petra Palarčíka.

Dadákova knižní prvotina Vyprázdněný kruh je složena z jednašedesáti básnických textů, které dle autor- ské poznámky pochází z let 1986–1996. Sbírku básní, psaných převážně ve volném verši (s výjimkou několika básní v próze), propojuje společná posmutnělá nálada jakési životní prázdnoty. Básnický subjekt je osamocený – buď prožívá své vlastní vnitřní děje, nebo přihlíží událostem, které kolem něj, bez toho aniž by se ho jakkoliv dotkly, proudí. Dadákova samota však není samotou noci, temnoty. Celou sbírkou se naopak prolíná prosvětlenost. Paprsky právě onu tmu zahánějí, jsou posly nové naděje: „Ozářená ob- laka Tvojí Tváří / taju jak vločka v září / padající k čisté smrti proudy světla spočinutí“ (báseň Zrcadlení, in Vyprázdněný kruh s. 38) nebo „a od Východu / z nového povstávající nové / klenbou přes prostor / k prameni / jenž se prosvětluje“ (báseň Předzpěv, in Vyprázdněný kruh s. 47). Sbírka Vyprázdněný kruh je plná žhnutí, žhavení, sršení, prosvětlování, horkosti, plamenů – tedy elementů, které implikují teplo, světlo. Čili život a radost. Není to však radost bezprostřední, spíše radost získaná prožitkem z okamžiku jeho pochopením – a to se nemusí nutně dostavit okamžitě. Ruku v ruce s touto „prosvětleností“ jde i barevnost Dadákových básní. Jedná se opět o barvy teplé a zářivé – nejčastěji červená, rudá a zlatá. Pokud už je v Dadákových textech využit obraz noci, soumraku, šírání, je vzápětí vyvážen obrazem naděje z příchodu nového dne. Možnou cestou k naději, cestou k novému, je v některých básních také víra, která je zprostředkována skrze převážně novozákonní lexikum křesťanské duchovní poezie (příchod Ráje skrze utrpení (Kristova stigmata), první člověk Adam, neposkvrněné početí, Getsemanská zahrada apod.) Debutová sbírka Jana Dadáka je niternou cestou za poznáním okamžiku.

Hledání, které je explicitně zmíněno v titulu druhé Dadákovy básnické sbírky Hledám kterousi věc (2012), je i jejím klíčovým motivem. Básník čtenáři opět předkládá momentky, příběhy ze života i vnitřní prožitky, za kterými tušíme ono nevyslovitelné „cosi“, které se skrývá uvnitř každého jedince. Oproti předchozí sbírce však poněkud mizí prozářenost, optimismus, jež se těmito okamžiky, výseky ze života, skrývá. Nahrazuje jej spíše skepse, jakási marnost tohoto hledání. Dadák se při tvorbě opírá o řadu poetik – beatnickou, poezii všedního dne i surrealistickou – přidává však mnohé valéry vlastní. Od civilistně pojatých momentek z každodenního života „Horký hrnky dělaj na ubrusu kolečka“ (Hledám kterousi věc, s. 8) či odposlechnutých útržků rozhovorů „Haló ježiš Vlaďko / už to víš že Víťa dostal příušnice / a má zánět varlete a leukémii…? / No zatim se léčí normálně… / A volalas to otci…?“ (Hledám kterousi věc, s. 60) se ostrým střihem dostává k atmosférickým pasážím přírodní lyriky „Vločky padaly na zem jak hvězdy vystřižené / z papíru“ (Hledám kterousi věc, s. 27). Básně Jana Dadáka jsou pevně zakotveny v olomouckém, respektive moravském uměleckém okruhu. Kromě věnování některých básní – často zapsaných pouze iniciálami – se přímo v textech setkáme s odkazy na Jiřího Kuběnu, Rostislava Valuška či Jaroslava Erika Friče. Dadákova poezie je intelektuálně náročná, obrazy, které básník předkládá, jsou mnohdy jen velmi obtížně dešifrovatelné. Přesto však dovedou niterně zapůsobit.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Světnice propadlého světla, (BB 1990, vlastní náklad, bibliofilie); Vyprázdněný kruh, (BB 1997) Hledám kterousi věc (BB 2012); Sešit potulného dělníka (PP 2015, bibliofilie); Revolver růže a tam písně kost (2016).
Příspěvky ve sbornících: Krajiny milosti. Antologie české duchovní lyriky XX. století, (1994, eds. M. Haubner a I. Slavík); Hosté na svatbě nebes a země. Sborník k šedesátinám Jiřího Kuběny (1996); Ne- beská maringotka. K padesátým narozeninám Rostislava Valuška, (1996, bibliofilie), Vertikální nostalgie: Olomoucká literární a umělecká scéna 90. let a současnosti (2002, ed. M. Kozelka).
Studie a odborné články: Krajiny dětství. Český film z let 1958–64, 1994 (interní tisk Katedry věd o umě- ní FF UP), Současné poezie živá legenda (medailón Jiřího Kuběny), in Hanácké noviny 14. 11 1995, s. 5; Za Eduardem Zachou, in Host 2012, č. 7.

LITERATURA

Studie a články: J. Kuběna: Morava básnící inkognito, in Proglas 1990, č. 2; L. Machala: Nad Průvodcem po nových jménech české poezie a prózy, in Aluze 1997, č. 2; P. Hanuška: Hlasy v řídnoucí mlze, in Verti- kální nostalgie (2002, ed. M. Kozelka); P. Petr: Jan Dadák, in Prostor Zlín 2006, č. 2; R. Malý: in Spásná trhlina (2006); L. Machala: in Olomoucká poezie a próza po roce 1989 (2013).
Recenze: Vyprázdněný kruh: P. Cekota, Tvar 1998, č. 15; M. Vajchr, Kritická příloha Revolver Revue 1999, č. 13 * Hledám kterousi věc: P. Král, Tvar 2013, č. 8; J. Řehák, Host 2013, č. 1.

Ukázky z ohlasů

Dadák se zde [ve sbírce Vyprázdněný kruh, pozn. JVM] představil jako citlivý a křehký hledač a tazatel, sna- žící se proniknout pod povrch jevů, usilující nahlédnout do hlubin lidského bytí, poodhalit tajemství člověčí koexistence s Bohem. Zřetelné je také jeho tíhnutí k abstrakci, kterou však občas ukotvuje zemitým detailem.

L. Machala: in Olomoucká poezie a próza po roce 1989 (2013), s. 17–18.

Proč slunce, výheň, řeřavění, odlévání, rozbřesk, zášleh, tryskající paprsky v Dadákově poezii převládají, možná pochopíme při niterném dotyku žhavého lidského srdce, které ve významovém jádru těchto obrazů plane. Dadákova poezie je krajina, v níž slunce a srdce jsou překrývajícími se body. Místem dotyku je kruh, v němž se stýkají paprsky obou středů vesmíru.

P. Cekota: Paprsky v kruhu světla, in Tvar 1998, č. 15, s. 22.

Výrazová a jazyková rozháranost – někdy i vyslovená chatrnost –, která o tom svědčí, může přitom být (aspoň zčásti) i součástí „programu“, autorova stejně jako editorova. Dadák v jedné básni přímo mlu- ví o „formě na kterou sere (str. 41), a editor neopravil ani vyslovené chyby, (…). Řadu Dadákových i Šuhajkových [Pavel Šuhájek a jeho sbírka Ona jen koráb perly a rybíz, pozn. JVM] básní bohužel jejich jazyková ledabylost činí rovněž těžko čitelnými, tak je tu sdělení vysloveno neostře a přibližně, až k pro- sté nesrozumitelnosti. (…) Netečnost tohoto plynutí – usnadňovaná, ne-li přímo podporovaná, také psaním na počítači – jistě v podstatě svědčí o tomtéž, co napovídá (u obou autorů) už uvedená výrazová mlhavost: o tom, že naši básníci – jako dnes řada jejich mladých kolegů – píšou básně pro čistě narcistní sebeuspokojení, ne proto, aby něco vyslovili, ale aby se odreagovali a vypovídali. (…) Chuti na poesii – nebo zálibě v ní – je zkrátka v obou sbírkách víc, než poesie samé. Ta z nich nicméně vyvstane aspoň tu a tam, v některých inspirovanějších verších nebo pasážích.

P. Král: Dva pokusy o poezii, in Tvar 2013, č. 8, s. 21.

Kniha šedesáti kratších básní navozuje dojem básnického deníku. Verše se odvíjejí v poměrně nevzruši- vém tempu a fungují jako zásobárna lyrických obrazů, poznámek, sentencí, elipsovitých příběhů „oby- čejné věci / jako pepřenka a cukřenka / ale smírně položily své viditelné konstanty / na podklad noci“. Básně těží z obrazného uchopování vjemů, této obrazné tkáni však chybí výraznější spoje či vnitřní dy- namika. Více završené básně se pro mne nacházejí v druhé polovině knihy, kde se verše často proměňují v meditaci či soukromé zaříkávání. (…) Dadákova sbírka je pro mne ve většině textů spíše souborem básnického materiálu, který by bylo třeba dovést k zřetelnějšímu tvaru.

J. Řehák: Co hledat v poezii, in Host 2013, č. 1, s. 83–84.

Autor hesla: Jiří Vladimír Matýsek (2016)