Archiv rubriky: publicista

David HRBEK

* 26. 1. 1968, Olomouc

Zdroj: Archiv Davida Hrbka

Zdroj: Archiv Davida Hrbka

Na FF UP vystudoval českou a anglickou filologii. Studium ukončil v roce 1991 získáním magisterského titulu na základě obhajoby diplomové práce Jonáš, jeho geneze a vývoj, která se zabývala literárně-dramatickou postavou Jonáše vytvořenou Jiřím Suchým a vystupující mj. v hrách Jonáš a tingl-tangl, Jonáš a dr. Matrace a Jonáš dejme tomu v úterý (vedoucí diplomové práce byla Alena Štěrbová, oponentem Lubomír Machala). Z univerzitních učitelů jej ovlivnili především Alena Štěrbová a z katedry anglistiky Josef Jařab, Marcel Arbeit a Jaroslav Peprník. Po absolvování vojenské služby Hrbek učil sedm let na Slovanském gymnáziu v Olomouci a od roku 2000 je zaměstnán jako lektor animací v Muzeu umění Olomouc. Je ženatý a má dvě děti.

V roce 1991 nastoupil do nakladatelství Votobia, kde také založil edici Současné české divadlo. Od roku 2003 moderuje v pražském Švandově divadle talkshow s názvem Scénické rozhovory. Hosty programu byli např. V. Havel, T. Sedláček, T. Klus, S. Vega, M. McCartney (bratr P. McCartneyho), Lou Reed, H. Hegerová, Z. Svěrák, J. Grygar, L. Pešek, B. Hrzánová, V. Dyk, L. Sobota ad. Několik rozhovorů vzniklo i ve spolupráci s Českým centrem v New Yorku (s V. Birgusem, J. Štreitem či A. Kratochvílem) a také ve spolupráci se Stálým zastoupením ČR při Evropské unii v Bruselu (s D. Vávrou a V. Marhoulem). Od roku 2011 provozuje též Talkshow Davida Hrbka, situovanou původně do Olomouckého Artic Music Clubu, od poloviny roku 2011 pak přesunutou na pódia olomouckého Divadla hudby nebo Domu kultury v Kroměříži. Hrbek píše blog na serveru iDnes.cz a publikoval také několik rozhovorů v časopisu Reflex (s K. Voormannem, O. Toscanim, B. Kurasem ad.). Knižně vydal rozhovory s D. Vávrou Šumný Vávra (2001, 2003 – dvojí vydání knihy naznačuje kladný ohlas, a to i mezi kritiky) a R. Vanem Někdy ráj (2008). Kniha Všechno je sázka (2006) obsahuje záznamy ze scénických rozmluv ve Švandově divadle. Hrbek je také autorem libreta k celovečerní opeře Labyrint vášně hudebního skladatele Tomáše Hanzlíka a libreta napsal k dalším třem Hanzlíkovým drobnějším operám. V roce 1992 založil v Olomouci Vydavatelství Davida Hrbka s cílem vydávat divadelní literaturu. Podařilo se mu to v případě scénáře Otakáro Schmidta Tajů plný ostrov: Divadlo Sklep. Ještě jako student FF UP přišel s nápadem vydat sborník k šedesátinám Jiřího Suchého. Spolu s Jiřím Fialou se na přípravě sborníku podílel i editorsky a autorsky příspěvkem Umění šansonu. Vedle editorů do publikace přispěli jak členové olomoucké katedry bohemistiky A. Štěrbová, E. Petrů, tak umělecké osobnosti J. Žlebek, J. Škvorecký, Z. Svěrák, J. Menzel, P. Dostál, P. Rut, J. Molavcová, J. Anderle, M. Holub, V. Komárek, J. Vodňanský, M. Horníček ad. Kniha-dárek s názvem Jiřímu Suchému: Sborník studií, vzpomínek a blahopřání k jubileu J. Suchého (1991) vyšla, jak David Hrbek vzpomíná, „v den Suchého narozenin, v říjnu 1991, kdy se to vezlo do Semaforu, kde mu to ostatní slavnostně předali na jevišti. Já u toho být nemohl, protože mě neuvolnili z vojny“. (informace o sborníku a vzpomínka čerpány z osobní korespondence autorky s Davidem Hrbkem ze dne 22. 10. 2012)

Jako prozaik Hrbek knižně debutoval cyklem nerozsáhlých humorně laděných povídek nazvaným Dvacet zářících drahokamů. Číslovka v názvu značí počet povídek v knize, které jsou doprovozeny prologem a epilogem. Scelujícím jmenovatelem povídek je autorovo rodinné prostředí. Vypravěč představuje svérázné postavy svých příbuzných, jejich charaktery, vzpomíná na příhody z každodenního života, ale také zpřítomňuje události, které se týkají starších generací rodu a které zná jen z vyprávění. Vypravěč se proměňuje v souvislosti s časovým ukotvením příběhu, velká část povídek je situována do minulosti a vypravěč rodinné dění nahlíží dětskou optikou. V cyklu se vyskytují také povídky odkazující k nedávné minulosti či současnosti, ve kterých už je vypravěč dospělý muž a vypráví příběhy o své nově založené rodině, o manželce a vlastních dětech. Třebaže obrazy ze života jedné olomoucké rodiny mají ryze privátní charakter, promítají se do nich zákonitě dějinné události 20. století i počátku století aktuálního. Výraznou postavou, jež prochází napříč cyklem, je vypravěčova-autorova maminka. Hrbek sám nezastírá (ba spíš akcentuje) autobiografické ladění příběhů, které líčí bez snahy o explicitní pointu, což jim ovšem neubírá na působivosti, osobitém humoru či melancholii. Hrbkův styl je civilní, bez snahy po jazykovém experimentování. Úhlednou knihu nevelkého formátu ilustrovala Markéta Šimková, která je také autorkou obrázku na přebalu. Černobílé kresby provedené různými technikami korespondují s proměnlivou atmosférou příběhů. Součástí knihy je i CD s pěti povídkami, čtenými bratry Danielem a Davidem Hrbkovými, Tomášem Kärgerem a Michalem Dlouhým. Kniha se stala též podkladem pro čtyřdílnou četbu na pokračování, při které Český rozhlas 3 (stanice Vltava) odvysílal v únoru 2012 dvanáct povídek zprostředkovaných Petrem Kubesem.

BIBLIOGRAFIE

Próza: Dvacet zářících drahokamů (2010).
Knižní rozhovory: Šumný Vávra (2001, 2003), Všechno je sázka (2006), Někdy ráj (2008).
Uspořádal, vydal, redigoval: O. Schmidt, Tajů plný ostrov: Divadlo Sklep (1993); O. Schmidt, Eliška má ráda divočinu (1997); D. Hrbek a kol., Jiřímu Suchému: Sborník studií, vzpomínek a blahopřání k jubileu J. Suchého (1991).

LITERATURA

Recenze (próza): Dvacet zářících drahokamů: T. Janušová, LitN 2012, č. 3; roj, MFD 23. 10. 2010.
Recenze (knižní rozhovory): Šumný Vávra: P. Ondračka, Host 2002, č. 5, Rec. příl.; M. Jareš, Tvar 2001, č. 16; I. Zítková, Nové knihy 2001, č. 27/28; J. Kerbr, Nové knihy 2001, č. 27/28; R. Diestler, Rock & pop 2001, č. 7; Z. Hořínek, Týden 2001, č. 26; J. Chuchma, MFD 28. 5. 2001; L. Machala, Mosty 2000, č. 39 * Všechno je sázka: M. Groman, Dobrá adresa 2007, č. 8; K. Farná, Právo 22. 12. 2006; M. Fialková, Český dialog 2006, č. 11/12.
Rozhovory: M. Prchal, Labyrint 1993, č. 7; B. Mazáčová, Divadelní noviny, č. 8; M. Heloňová, Olomoucký večerník 2011, č. 52; R. Helcl, MFD 30. 11. 2006; J. Beneš, Olomoucký deník 7. 2. 2011; R. Helcl, MFD 30. 9. 2010.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Půvab Hrbkových povídek spočívá ve skutečnosti, že sdělované příběhy či jejich fragmenty čtenář na základě vlastních zkušeností s autorem sdílí. Právě tato nevtíravá důvěrnost je pro autora devizou, která mu umožňuje volně dýchat a nenechat se svazovat v tomto případě nadbytečnou potřebou fabulování dějových point.
J. Soukup: Hrbek, David: Dvacet zářících drahokamů, [online] iLiteratura.cz, 13. 1. 2011.
Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/27677/hrbek-david-dvacet-zaricich-drahokamu

Jeho texty jsou prosté, výstižné a také upřímné. Hrbek v nich spojuje humor židovského zabarvení s dětskou hravostí a dává tak čtenáři nahlédnout do barevného světa jedné rodiny, ale i jednoho města a jeho okolí. I přes výraznou orientaci na postavy, jakési rodinné typy, přeznívají silně do Hrbkových povídek také místa jako nositelé příběhů – Hrbek tak nechává ožít místní část Černovír, popisuje uličky okolo kina Mír ve středu města nebo pohled z okna vojenské nemocnice na Klášterním Hradisku. Jeho postavy, více či méně zvláštní příbuzní a příslušníci jednoho rodu se vydávají na cesty za úspěchem a neúspěchem, na cesty, které končívají také smrtí. I tu Hrbek popisuje bez zbytečného patosu jako přirozenou, nutnou věc.
T. Soldán: Příběh drahokamů na zdech, [online] Český rozhlas Olomouc.
Dostupné z: http://www.rozhlas.cz/olomouc/literatura/_zprava/david-hrbek-zarici-drahokamy–1014445

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Webové stránky Davida Hrbka
Blog Davida Hrbka na iDNES.cz
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Rozhovor s Davidem  Hrbekem: Čím jsem starší, tím mám Olomouci raději, Olomoucký deník 7.2.1011
Heslo o Davidu Hrbkovi na Wikipedie.cz
Životopis Davida Hrbka na stránkách Švandova divadla
Recenze knihy Dvacet zářících drahokamů na iLiteratura.cz
Životopis Davida Hrbka na Databáze knih.cz
Článek o dvanáctidílné četbě na pokračování ze souboru povídek Dvanáct zářících drahokamů na stránkách ČR3
Článek o knize Všechno je sázka na stránkách Českého dialogu
Odkazy na recenze a názory ke knize Všechno je sázka na stránkách nakladatelství Dokořán

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 31. 10. 2012 (pk)

Václav BURIAN

* 28. 8. 1959, Přerov
† 9. 10. 2014, Vídeň

Burian, Vaclav (Foto Zuzana Burianova)1 - Kopie

zdroj: Zuzana Burianová

Václav Burian se v Olomouci, kde od dětství bydlel, vyučil chemickým dělníkem (na střední školu nebyl přijat kvůli vyloučení otce z KSČ). V uvedené profesi pracoval během let 1977–1980, později byl domovníkem či zřízencem, a mohl tak intenzivně nahrazovat zapovězená studia individuálním poznáváním literatury, zejm. polské. Tu posléze esejisticky reflektuje a také překládá (jeho první překlady kolují v osmdesátých letech samizdatově). Zprávy z Polska, fejetony, recenze, úvahy, ale i básně publikoval nejčastěji v samizdatovém časopisu Ječmínek (1981–1987), jehož byl spoluzakladatelem. Přispíval však rovněž do olomouckého samizdatového sborníku Enato, stejně jako do, už mimoolomouckých, Možností a Lidových novin. Roku 1989 se podílel na přípravě a vydávání literárního časopisu Arch A5, v němž se v Olomouci setkávali mladí autoři, často teprve debutující, s autory z prostředí samizdatového. Od konce sedmdesátých let Burian působil též v okruhu neoficiálního divadla Bernardýn.

Po roce 1989 začal studovat na FF UP polonistiku a bohemistiku, studium úspěšně ukončil v roce 1997. Spolupracoval s katedrou bohemistiky, politologie a žurnalistiky. S J. Galíkem, L. Machalou, M. Podivínským a J. Schneiderem a se podílel na přehledové publikaci Česká a slovenská literatura v samizdatu a exilu. Samizdatovou (hlavně regionální) literaturou se Burian zabýval i nadále, jak dokládá např. článek o samizdatové knihovně Jiřího Gruntoráda Libri prohibiti a olomoucké samizdatové edici Texty přátel (více viz J. Gruntorád: Bibliografie olomouckého samizdatu, Scriptum 1994, č. 9). V devadesátých letech působil Burian jako redaktor v několika denících a časopisech, konkrétně v Hanáckých novinách, Literárních novinách, Notesu a Scriptu. Publikuje také v polských periodikách, jako např. Tygodnik Powszechny (v něm působil též jako český zpravodaj), Literatura na Świecie, Kresy, Tygiel Kultury, Przeglad Artystyczno-Literacki. Hlavní oblastí Burianova zájmu zůstává polská literatura a kultura, zabývá se také polským samizdatem. Vypracoval se v jednoho z předních překladatelů z polštiny u nás; z němčiny či ruštiny překládal jen ojedinělé texty. Z beletrie dosud překládal nejčastěji Czesława Miłosze. Do češtiny rovněž převedl Dějiny literatury jidiš Choneho Schmeruka, Prameny a ruce. Básně a poetické meditace Karola Wojtyły (společně s Ivetou Mikešovou) nebo studii Janusze Tazbira Protokoly sionských mudrců: Pravda nebo podvrh?. V současnosti působí jako redaktor do Olomouce přestěhovaného časopisu Listy, který v letech 1971–1989 vydával v Římě Jiří Pelikán. S dlouholetým přítelem a spolupracovníkem Tomášem Tichákem založil nakladatelství Burian a Tichák. K jeho aktivitám patří Knihovna Listů, rozdělená do edic Poezie, Próza, Záznamy, a volná řada, zprostředkovávající zejména kulturu a dějiny spjaté s olomouckým areálem. Ve spolupráci s Tomášem Tichákem se jako publicista i redaktor podílel na knižních publikacích přinášejících rozhovor s Jaroslavem Šabatou (Sedmkrát sedm kruhů, 1997), soubor rozhovorů s osobnostmi, které na UP zval rektor Josef Jařab (Večerní rozmluvy, 1998), paměti Vlasty Chramostové (Vlasta Chramostová, 1999) nebo korespondenci Jana Šimsy a Ludvíka Vaculíka (Vážený pane Mikule, 2003).

Jako básník se Burian poprvé představil v samizdatu. Některé jeho básně byly přeloženy do polštiny, slovinštiny a litevštiny. Jeho první sbírka Czas szuflad vyšla v roce 1997 v polském překladu Leszka Engelkinga zásluhou nakladatelství Miniatura v Krakově. V češtině debutoval Burian roku 2007 v nakladatelství Host sbírkou Blankyt půlnoci, jejíž součástí je také báseň Čas zásuvek, která dala výše zmíněnému polskému výboru Burianovy poezie název – obě sbírky sdílejí i mnohé další básně. Burianovy sbírky jsou složeny z textů, mezi nimiž je časový rozestup i dvacet let. Přesto působí uceleným dojmem; tematicky, motivicky i jazykově. Tematizováno je hlavně městské prostředí, vyskytují se zde ale také přírodní motivy. V některých básních jsou rovněž motivy milostné, ty jsou ale spíše jen naznačeny; převažují autobiograficky laděné bilancující básně, v nichž je často ústředním motivem nenávratné uplývání času. Na velmi omezené ploše dokáže básník vyvolat určitou atmosféru, pocit, zamyšlení, okamžik (např. báseň Opravdu) a ten někdy také ironicky okomentovat. Jinde Burian reflektuje též svoje překladatelské povolání (Překlad) nebo konkrétní prostor – místa, která jsou mu blízká (Krakov). V Burianově lyrice nenalezneme příliš mnoho ozvláštňujících prvků. Verše jsou psány někdy až strohým jazykem; básníkovi pro přesné vyjádření stačí prostý jazyk bez příkras, často doplněný rýmy či jemnou metaforou. Jeho poezie je prosta velkých gest, patosu, složitých symbolů, pohrávání si s verši či grafickými strukturami básní atp. Jedná se o lyriku, která má jasnou výpovědní hodnotu, ale přitom témata nebanalizuje, ani nepůsobí jako klišé. Uvnitř na první pohled jednoduchých veršů jsou obsažena závažná témata a motivy, jako již zmíněné plynutí času, neodvratnost stáří atd. Jádro sdělení často spočívá v otázce, kterou si lyrický subjekt sám klade, ve vzpomínce, kterou se snaží básní oživit a uchovat, stejně jako ve stručném, ale přesném zachycení konkrétního okamžiku. Ve srovnání s úspornými básněmi o několika verších (většinou se jedná o různě dlouhé jednostrofé básně) působí uvolněněji vložené básně v próze. Ty také zachycují určitý ojedinělý moment, zamyšlení, vzpomínku, výjev, ale liší se od básní psaných volným či rýmovaným veršem například tím, že jejich název tvoří často počáteční verš celého lyrického útvaru a tematicky jsou tyto básně v próze více abstraktní (např. báseň Poslední únava). I přesto však v nich přetrvává naléhavost a závažnost sdělení, někdy s přídechem humoru nebo ironie.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Czas szuflad (BB polsky, 1997); Blankyt půlnoci (BB, 2007).
Překlady (výběr): Cz. Miłosz, Svědectví poezie: Šest přednášek o neduzích našeho věku (1992); Cz. Glombik, Český novotomismus třicátých let: Iniciativy, kulturní kontext, polemiky (1995); K. Wojtyła, Prameny a ruce: Básně a poetické meditace (1995); Ch. Schmeruk, Dějiny literatury jidiš (1996); J. Tazbir, Protokoly sionských mudrců: Pravda nebo podvrh? (1996); Cz. Miłosz, Traktáty a přednášky ve verších (1996); Cz. Miłosz, Pejsek u cesty (2000); A. Stasiuk, Jak jsem se stal spisovatelem (2004); Cz. Miłosz, Miłoszova abeceda (2005); J. Andrychovyč – A. Stasiuk, Moje Evropa (2009, spolu s T. Vašutem).
Účast v týmových pracích: Česká a slovenská literatura v exilu a samizdatu (skripta, 1990; přeprac. a rozšíř. s podtit. Informatorium pro učitele, studenty i laiky, 1991).

LITERATURA

Studie a články: P. Borkovec: Doslov in Blankyt půlnoci (2007); I. Harák: Býýýt odněkud (2010). Recenze: Blankyt půlnoci: K. Bukovjanová, LitN 22. 10. 2007, č. 43; J. Hejk, Tvar 2008, č. 2; J. Grombíř, Weles 2008, č. 32/33; K. Listopadová, A2 2008, č. 15; J. Sulovský, Týdeník Rozhlas 2008, č. 25.
Rozhovory: J. Lukeš, LidN 30. 7. 1990; I. Pustějovská, Moravskoslezský den 22. 7. 1996; D. Rygel, Hanácké noviny 23. 10. 1997; P. Kubíková, Dokořán 2004, č. 29.
Nekrology: Cinger, František: Zemřel novinář a překladatel Václav Burian, dostupné z  http://www.novinky.cz/kultura/350180-zemrel-novinar-a-prekladatel-vaclav-burian.html, (CR): Wielki przyjaciel Polaków Václav Burian nie żyje, dostupné z http://zwrot.cz/2014/10/wielki-przyjaciel-polakow-vaclav-burian-nie-zyje/, Eichler, Patrik: Václav Burian nežije, dostupné z http://denikreferendum.cz/clanek/18929-vaclav-burian-nezije, Hatala, Marián: Václav Burian: Miloval korektné debaty a strednú Európu, dostupné z http://www.sme.sk/c/7444486/vaclav-burian-miloval-korektne-debaty-a-strednu-europu.html, Hulec, Vladimír (hul): Zemřel Václav Burian, dostupné z http://www.divadelni-noviny.cz/zemrel-vaclav-burian, (kol): Zemřel Václav Burian, Lidové noviny 2014, č. 239, 11. 10., s. 4, Jařab, Josef: Zemřel Václav Burian, dostupné z http://www.zurnal.upol.cz/nc/zprava/news/2816/, Plocek, Jiří: Odešel Václav Burian, Kulturní noviny 2014, č. 41, dostupné z http://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/online/2014/543aeb4e35a2d/543b90e3119a3, Škrabal, Michal: Polsko pro pokročilé… (Václav Burian), Tvar 2014, č. 17, Tichák, Tomáš: Anděl se ukrývá v celku, Host 2014, č. 9, dostupné z: http://casopis.hostbrno.cz/archiv/2014/9-2014/andel-se-ukryva-v-celku; Voda, David: Zemřel Václav Burian, dostupné z http://dobryrub.wordpress.com/2014/10/11/zemrel-vaclav-burian/, (wap) – (pap): Nie żyje Vaclav Burian – czeski opozycjonista i literat, tłumacz Miłosza, dostupné z http://wyborcza.pl/1,75477,16784828,Nie_zyje_Vaclav_Burian___czeski_opozycjonista_i_literat_.html#ixzz3GZmpNlIu, Zakopalová, Lucie: Václav Burian (28. 8. 1959 – 9. 10. 2014), dostupné z http://www.iliteratura.cz/Clanek/33801/burian-vaclav.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Nemyslím si však, že lyrika Václava Buriana je zřejmá pouze v celku veškerého jeho psaní a překládání. Koneckonců: stopovat, které zkušenosti a schopnosti přišly na řadu dřív a které později, není ani možné, ani zajímavé. Burianův básnický rukopis je nezávislý a přítomný soubor to přesvědčivě dokládá. Básník má svá utkvělá témata (srážka malé a velké historie; banalita; únava, rezignace s nečekanými vstupy milosti; hledání rovnováhy, smíření) a motivy (pohled z vlaku, cizí město), které dokáže měnit i doslovovat. A především nabízí osobní básnický tón: střídmá konstatování občas trochu ironického pozorovatele, jenž si libuje v dobovém smetí, zdrženlivou civilnost, která se střeží patosu (málomluvný volný verš), naráz střídá velice emocionální formulace, vyznání, poznání (někdy dost odvážně podpořené rýmem). Ta dovednost přesunu „od fronty na vodku k Bohu“ na ploše několika střízlivých veršů je vlastní polské novější poezii spíše než české.
P. Borkovec: Doslov in Blankyt půlnoci (2007), s. 61–62.

Autor svá sdělení čtenářům nikterak nešifruje, snaží se být jasný a srozumitelný. Chtělo by se mi až říci, že Burian své myšlenky, pocity, pozorování, postřehy odírá až na kost, zbavuje je zbytečných nánosů, my se pak můžeme soustředit pouze na podstatu. Jestliže je v jednoduchosti síla, pak to v tomto případě platí dvojnásob. […] Velmi dobře Burianovu poezii charakterizuje označení, které si vypůjčím z názvu jeho dvou básní, a to „zápisky cyklistovy“. Tato poloha, ve které má odstup i může pozorovat svět dostatečně zblízka (a není od reality a prožívání nikterak odtržen), umožní zachytit to v danou chvíli podstatné. Jeho pozorování mi často připomíná jakési momentky, výseky skutečnosti, ne nepodobné fotografii, která je dostatečně konkrétní a která nám dokáže zprostředkovat autenticitu prožitku. Burian se jako básník zastavuje u věcí prostých a běžných, jimž dodává nádech neopakovatelnosti, povznáší je z oparu každodennosti, což se ne každému básníkovi daří s takovou lehkostí a samozřejmostí.
J. Hejk: Zápisky cyklistovy, Tvar 2008, č. 2, s. 22.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

dvouměsíčník Listy

Autor hesla: Jiří Severa (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (JS), 18. 10. 2014 (AD), 25. 10. 2014 (AD)
Aktualizace bibliografie: 22. 9. 2012 (JS)

Antonín BAJAJA

* 30. 5. 1942, Zlín

Bajaja, Antonin

zdroj: Zuzana Zemanová

Narozen v rodině zlínského lékaře. Maturitu složil roku 1959 v rodném městě na jedenáctileté střední škole. Poté studoval na Vysoké škole zemědělské v Brně. Studium úspěšně ukončil v roce 1964 s titulem Ing. Po studiu nastoupil na jednoroční vojenskou službu a po jejím splnění pracoval až do roku 1973 jako zootechnik v JZD Podřevnicko v Želechovicích u Zlína. V letech 1973–1991 byl vedoucím Střediska výživy zvířat při Zemědělské oblastní laboratoři Agropodniku Zlín. V roce 1991 nastoupil do redakce Československého rozhlasu v Brně, od roku 1992 zaměstnán jako redaktor deníku Prostor, později také v časopisu Týden. Od roku 1991 byl též externí spolupracovník a od roku 1994 redaktor rádia Svobodná Evropa. V roce 1990 se podílel na založení časopisu Zvuk (časopis pro kulturu a společenské dění okresů Zlín, Vsetín, Uherské Hradiště a Kroměříž), který vycházel v letech 1992–1994 jako příloha Zlínských novin a od roku 1995 opět samostatně – Bajaja je rovněž členem redakční rady tohoto časopisu. Od roku 1996 vyučuje tvůrčí psaní na katedře bohemistiky FF UP, stejnou disciplínu učil v letech 1999–2004 také na Fakultě multimediálních komunikací Univerzity Tomáše Bati ve Zlíně. Své fejetony a reportáže Bajaja publikuje v různých periodikách (například v Tvorbě, Moravských novinách, Kulturních novinách, Listech pro literaturu, ROKu, Tvaru, Rozrazilu, Textech, LidN, LitN, LM, LD, MS, ZN, a dalších). Společně s Alexandrou Berkovou a Ivanem Binarem založil pěvecký spolek Wlastenci při Českém centru Mezinárodního PEN klubu, v jehož výboru působí. Některé Bajajovy texty byly adaptovány pro Český rozhlas: Silvestra a Čárly (1987); Pohřeb sezony (1992); Třetí pastorální (1994) a zdramatizovaný román Zvlčení (2004).

Knižně Bajaja debutoval v roce 1982 prózou Mluviti stříbro, která se odehrává v 70. letech 20. století na Valašsku. Již v tomto díle můžeme pozorovat stylistické a kompoziční postupy, které se pro autora později stanou charakteristickými: vrství na sebe několik časových i dějových rovin, které se postupně rozvíjejí a střetávají. Také po stránce jazykové je tato próza pro autora charakteristická, protože v dialozích mnohdy výrazně rezonuje valašské nářečí. Obdobně si Bajaja počínal i v dalším díle, a sice v diptychu Duely, který poprvé vyšel v roce 1988. Jak napovídá název, jedná se o dvě novely, opět rafinovaně propojené a kompozičně uspořádané. A stejně jako v debutu autor do svých slovesných koláží promyšleně včleňuje také prvky a postupy lidového vyprávění, pohádkové či mytické motivy. Ústředním tématem je znovu setkávání a střetávání člověka s přírodou a způsob, jakým se s ní vyrovnává. V celku bychom mohli společně s některými kritiky rané Bajajovy prózy charakterizovat jako vesnické, ale takovéto označení by bylo příliš zjednodušující, protože i když se odehrávají na venkově a nesou většinu typických prvků, Bajajův styl, motivy i například práce se „zapovězenými tématy“ (lidská sexualita apod.) jsou v české literatuře tohoto období ojedinělé.

Své nejvlastnější téma i autorskou metodu vrcholným způsobem Bajaja realizoval v románu Zvlčení. Podtitul románu jej sice označuje za romaneto, ale text obvyklou žánrovou definici přesahuje a obdobně by mohl být vydáván např. za baladu. Žánrová víceznačnost koresponduje s multiplexní koncepcí románu, který je složen z více významových i stylistických rovin, takže pro výslednou interpretaci je možné k textu přistupovat z několika možných úhlů. Příběh má dvě paralelní linie: „o vlcích“ a „o lidech“, které se v posledních třech kapitolách prolnou vskutku nečekaným způsobem. V linii „o lidech“ jsme svědky osudů jedné rodiny, jejich prostřednictvím můžeme sledovat základní motiv, patrný již z předchozích autorových děl, a sice rozdíl mezi venkovem a městem. Lidé „z města“ jako by pomalu ztráceli své kořeny, což si uvědomují zejm. při setkáních s příbuznými z valašského venkova. Dalšími podstatnými prvky jsou rodina, rodný kraj, vztah k přírodě a potažmo k sobě samým. Pro „vlčí“ linii je sepětí s přírodou a jejími zákony naprosto určující, příznačné jsou pro ni také mytické prvky – v osudech lidí se zase objevují obrazy světců. Postava kořenářky a léčitelky Ester Patákové jakoby stála na hranici mezi lidmi a přírodou (například její nářek nad mrtvým by mohl vzdáleně připomínat vlčí vytí atp.). Podobných dichotomií a paralel nalezneme v románu nemalé množství. Bajaja často využívá, stejně jako v předchozích prózách, dialogů v místním nářečí, vkládá do vyprávění veršované pasáže atp., takže se v textu na sebe vrství několik stylistických rovin a je akcentován básnivý charakter celé výpovědi.

Bajajův autobiografický román Na krásné modré Dřevnici vznikal postupně po několik desetiletí. Jeho základ tvoří dopisy o rok starší sestře Janě (v románu oslovované Jeanne), v nichž se vypravěč navrací do jejich zlínského dětství. Stáváme se však rovněž svědky proměny poválečného Zlína v Gottwaldov a „stalinizace“ české společnosti, odstranění či alespoň znevýznamnění starých „elit“, tedy zlínského měšťanstva, k nimž patřila i rodina vypravěčova otce, lékaře. Události většinou sledujeme očima dítěte, takže často dochází k tragikomickým situacím, např. když si vypravěč vybavuje, jak v dětském věku chtěl pod vlivem sovětské agitky udat svou tetu, protože poslouchá zahraniční rozhlas. „Dětský“ pohled je ovšem vyvážen pohledem dospělého člověka, který se snaží popsané události uchopit a zároveň pochopit. Přestože jádro příběhu spočívá v tom nejtragičtějším období vytváření „nové společnosti“, je vyprávěn převážně s lehkostí a humorem. První části-dopisy autor napsal již v 60. letech a původně nebyly určeny k publikování. Až později se rozhodl dopisy shromáždit a začít z nich utvářet román. V roce 1996 vydal samostatně jako bibliofilii Na šéne blaue Dřevnici. Taneční promenáda, z níž se stala v pozdějším románu jedna celá (a mohli bychom říci ústřední) kapitola. Do románu také zařadil povídku Pohřeb sezony (1992), která byla původně zdramatizována pro Český rozhlas. Bajaja se v textu několikrát vrací k Felliniho Amarcordu (viz motto či sekvence přibližující některé části filmového díla) a umožňuje tak paralelně reflektovat čas dětství, tedy úsek života obvykle považovaný za nejšťastnější, prožitý ovšem v dobách dvou totalitních režimů: italského fašismu a československého (respektive Sověty modelovaného) socialismu. Bajaja vytvořil melancholickou mozaiku, která zachycuje jeho dětství ve Zlíně-Gottwaldově, v němž je obklopen svou rodinou, přináležející ke zlínské „buržoazii“, a také svéráznými autentickými postavami. Dochází zde ke střetům společnosti „světlých zítřků“ a společnosti staré, která se hlásí k baťovskému, tedy „vykořisťovatelskému“ odkazu. Autorovi se přesně podařilo zachytit zmatek dětské mysli v takovéto době, v níž ani dospělí neměli ponětí, co může následovat. Podle slov autora kniha nemá hlavní postavu, protože tou je v celé knize doba, kterou ve svém románu popisuje (rozhovor vedli Miroslav Balaštík a Jan Němec. Host, 2010, č. 1, s. 12). Próza tedy není jen kronikou Bajajova dětství a mládí, ale revokuje také zaniklé časy, zasouvané postupně do nepaměti. Zvláště působivé jsou např. zdánlivě chaotické pasáže, v nichž vyprávění přeskakuje od tryzny za Stalina v roce 1953, kdy vypravěč zažívá první milostné dobrodružství, k pásmu zpráv z roku 2009, které v této souvislosti působí až banálně.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Mluviti stříbro (P 1982); Duely (PP 1988); Pastorální. Texty na betlémskou notu (BB 1994); Na šéne blaue Dřevnici. Taneční promenáda (P, bibliof., 1996; přepr. jako část R Na krásné modré Dřevnici); Zvlčení. Romaneto o vlcích, lidech a úkazech (R 2003); Na krásné modré Dřevnici (R 2009); Zpytování (FF, bibliof., 2011).
Ostatní práce: Zlínský kraj, horizonty nálad (doprovodné texty k fotografiím, 2004).
Příspěvky ve sbornících a antologiích: Velké vlhké oči (1986); Literatura a krajina (1996); Městopis: 50 autorů, povídek, měst (2000); Živáčkové (2001); Pověsti a balady (z Valašska, Hané a Slovácka) (2003); Pohádky z Moravy (2004); Nevěry II (2005); Odkaz Jaromíra Tomečka (2008); Devla, devla (2008); Milovníci knížek (2010).

LITERATURA

Studie a články: J. Cigánek: Doslov in Mluviti stříbro (1982); L. Machala: Bajajovo moravské romaneto, Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas philosophica. Moravica 2, Studia Moravica II (2004); J. Trávníček: Doslov in Pohádky z Moravy (2004).
Recenze: Mluviti stříbro: J. Lukeš, SvSl 10. 3. 1983 * Duely: P. Janoušek, Tvorba 1989, č. 18; Š. Vlašín, I. Slavík, Kmen 1989, č. 10; L. Soldán, Rovnost 5. 4. 1989; A. Jedličková, LM 1989, č. 10; J. Hoffmannová, ČL 1991, č. 4; S. Schneiderová, in Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Studia Philologica 1991, sv. 1 * Pastorální. Texty na betlémskou notu: M. Petříček, LitN 1995, č. 47; R. Svoboda, LidN 3. 3. 1995 * Zvlčení: A. Burda, Tvar 2003, č. 12; M. Jungmann, Mosty 2003, č. 13; M. Trávníček, Aluze 2003, č. 2; E. Gilk, Aluze 2003, č. 2; L. Foldyna, Aluze 2003, č. 2; J. Pechar, LitN 11. 8. 2003; Aleš Haman, Tvar 2003, č. 15; P. Odehnal, Tvar 2003, č. 15; L. Machala, Host 2004, č. 4Na krásné modré Dřevnici: V. Novotný, LitN 2010, č. 2; O. Nezbeda, Respekt 2010, č. 3; K. Bukovjanová, Host 2010, č. 2; I. Harák, Tvar 2010, č. 14; J. Zizler, A2 2010, č. 23; V. Barborík, Romboid 2010, č. 9; J. Chrobák, Aluze 2010, č. 2.
Rozhovory: A. Čort, MFD 21. 10. 1982; -r-, MFD 23. 2. 1989; P. Frýbort – O. Neff, Kmen 1989, č. 13; (sla), MFD 19. 7. 1993; G. Kovaříková, Zlínské noviny 3. 5. 2003; P. Stojar, MFD 21. 3. 2003; A. Horáčková, MFD 21. 4. 2004; J. Beneš, Instinkt 2004, č. 16; M. Krolová, Týdeník Zlínska 2005, č. 3; J. Šícha, LitN 2005, č. 30; M. Balaštík, J. Němec, Host 2010, č. 1; O. Nezbeda, Respekt 2010, č. 12; O. Horák, HN 26. 10. 2010; P. Andreas, A2 2011, č. 12.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Bajajův román je interpretačně velmi vstřícný a nabízí nezměrné množství impulzů k motivické či textové analýze, jako jsou například dvojí moudrost stařenek, přírodní divoženky z Ráje Ester Patákové a upřímně věřící Polky Jadwigy, Markétina láska ke zvířatům a pokora k přírodě odkazující k atributům dvojice světců Františka a Kláry z Assisi, závěrečný apokalyptický soud přírody nad člověkem, rytmická souvislost Esteřina nářku nad mrtvým s vlčím vytím a spousta dalších. Převracejme Zvlčení z kterékoliv strany […], výsledek bude vždy stejný: tento baladický příběh svým tématem, prostředím i zpracováním značně vybočuje ze soudobé prozaické produkce a představuje v pravém slova smyslu literární událost.
E. Gilk: Důkladná anatomie vlčí a lidské duše, [online] Aluze 2003, č. 2.
Dostupné z: http://aluze.cz/2003_02/bajaja_gilk.php

Bajajova kniha je románem, ve kterém autor s většinou jeho složek tak trochu kouzlí. Ačkoli text působí velmi celistvě, zaměříme-li se na jeho jednotlivé součásti, neustále se nějak proměňují. Základní a nejstabilnější částí knihy jsou postavy, s nimiž se toho mnoho neděje. Jsou vrostlé do vyprávění, mají své dané charakteristiky. Trochu jako kuriozita působí skutečnost, že Bajajův román nemá téměř žádné konkrétní záporné postavy. Jeho vzpomínání je velmi laskavé a uhlazené. Nezažijeme v něm ani záznam žádného vnitřního zápasu nebo procesu pochybování. Rovněž věci bolestné a nepříjemné bývají konstatovány nepřímo: jen tak mimochodem se dozvídáme, že autorův otec byl zavřený, že jeho prarodiče vystěhovali, že zabrali něčí vilu, rozkradli majetek. […] Autorovým záměrem nepochybně bylo zachovat své vzpomínky na dětství. Nevzpomíná zcela chronologicky, přeskakuje, píše filmové a divadelní sekvence. V těchto precizně líčených scénkách z dětství se Bajajovi na další z rovin daří zachytit nelehkou poválečnou dobu očima spokojeného dítěte. Ovšem vzhledem k tomu, že je jeho dětský pohled neustále prolínán, komentován a konfrontován ještě i s poznámkami psanými s odstupem i několika desítek let, daří se mu přitom rovněž udržovat jemné napětí mezi dětským a dospělým vnímáním světa a hledáním opravdovosti v obojím.
K. Bukovjanová: V rytmu zlínského valčíku, Host 2010, č. 2, s. 67.

Bajajova kniha Na krásné modré Dřevnici se vzpírá jednoznačným klasifikacím jak z hlediska formálního, tak v rovině obsahové, mám-li si pro zjednodušení pomoci touto problematickou dichotomií. Je proměnlivá, mění se před očima, odmítá se vměstnat do škatulky. Hovoří-li někteří kritici v souvislosti s Bajajovou knihou o románu, znamená to, že chápou žánr románu velmi volně. Mohou mít pravdu. I když mám pocit, že kdyby chtěl Bajaja napsat román, udělal by to poněkud jinak. […] Vezmeme-li věc z druhého konce, máme co do činění s knihou líčící atmosféru Zlína/Gottwaldova. S knihou-svědectvím. Svědectvím o (nedobrovolném) pádu vrstvy, která přivedla Zlín k rozkvětu, o měšťanské smetánce, o jejích snech iluzích ve chvílích zániku: všude okolo hřmí budovatelské písně, kdežto jim zní v uších valčík…
J. Schneider: Valčík za doprovodu budovatelských pochodů v pozoruhodné knize Antonína Bajaji, [online] iDnes 7. 4. 2010.
Dostupné z: http://zpravy.idnes.cz/valcik-za-doprovodu-budovatelskych-pochodu-v-pozoruhodne-knize-antonina-bajaji-gfl-/kavarna.aspx?c=A100406_162710_kavarna_chu

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Opičí revue
Čtenářský deník České televize
Rozhovor, server Novinky
J. Schneider o A. Bajajovi na serveru idnes.cz

Autor hesla: Jiří Severa (2012) – částečně převzato ze Slovníku české literatury po roce 1945; autoři hesla: Richard Svoboda (1995); Alena Přibáňová (2011).
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 29. 07. 2012 (js)