Archiv rubriky: literární vědec

Pavel BĚLÍČEK (pseud. Martin KOBALT, Josef VODVAZ)

* 29. 12. 1946, Seninka

Belicek, Pavel (Foto Ludmila Kolářová-Wikimedia Commons) - Kopie

zdroj: Ludmila Kolářová (Wikipedia Commons)

Pavel Bělíček po maturitě na vsetínském gymnáziu v roce 1964 vystudoval na FF UP českou a anglickou filologii; studium ukončil v roce 1969. Poté působil na několika vysokých školách jako pedagog. V roce 1971 se přestěhoval do Prahy, ale titul PhDr. v oboru učitelství anglického jazyka získal na mateřské olomoucké fakultě v roce 1988. Své články a recenze publikoval v různých periodikách, především v Tvorbě a Literárním měsíčníku. Působí jako editor serveru Democritus Association (www.democritusassociation.org) a serveru Zeroth International (www.zerothinternational.org), na nichž zveřejňuje zejména své (a)politické a ekologické články, ve kterých podobně jako ve svých teoretických studiích poukazuje na periodicitu, s níž se v dějinách lidstva opakují určité filozofické a politické přístupy a směry. Od roku 1990 je Bělíček ředitelem nakladatelství odborné literatury Urania, v němž také vydal většinu svých odborných publikací a studií.

Vedle beletrie, kterou Bělíček publikoval pod pseudonymy Martin Kobalt a Josef Vodvaz, je autorem řady studií, vysokoškolských učebnic a skript, v nichž se zaměřuje např. na anglický jazyk a jeho výuku, ve větší míře pak na literární historii či teorii. Svou metodu, založenou na kombinaci přístupů klasické literární historie a teorie se sociologií, sémiotikou, klasickou filozofií, matematikou, statistikou a lingvistikou, rozvíjí už od sedmdesátých let. K jejím výsledkům patří Historická poetika I: Poetika folklóru – Etnogeneze žánrů ústní slovesnosti (2001), Dějiny české literatury v statistických grafech a tabulkách I–IV (2008–2009), Dějiny literární estetiky I–III (2009, 2004, 2004) a Encyklopedie soustavné literární vědy I–IV (vše 2011). Bělíček ve svých Dějinách české literatury prezentuje přesvědčení o nutnosti opakování žánrových prvků a literárních směrů i v jejich specifických obměnách, přičemž důsledkem rozsáhlosti zkoumaného literárního materiálu zahrnuje podrobně především české literární dějiny v jejich celku (přehledně – zde je patrná inspirace matematickými metodami) a kontinuitě i s návazností na obecnější celoevropský/celosvětový kontext. Bělíček ve svých interpretacích a komparacích zavádí specifická pojmenování jednotlivých tvůrčích tendencí, skupin a vzájemných inspirací a usiluje s matematickou přesností vytvořit průřez napříč literárními dějinami, teorií i terminologií. Ve své Encyklopedii soustavné literární vědy, podobně jako v Dějinách literární estetiky, dochází Bělíček k obdobným závěrům; tedy že při pokusu o definici a zachycení vývoje např. literárních žánrů dochází v celku k přechodům a transformacím, které je však možné definovat obecnější terminologií.

Bělíčkovy lingvistické práce, které publikoval především v anglickém jazyce, přinášejí do lingvistického diskurzu možnosti metod matematických i programovacích, přičemž Bělíček také vytvořil několik počítačových programů, které umožňují zkoumat hloubkově sémantické vztahy uvnitř textů. Ve svých dalších, spíše historicky zaměřených, studiích provádí rekonstrukci vývoje a komparaci jazyků; jak již bylo konstatováno výše, také v kontextu dalších světových jazyků a kultur, jejich vývoje a vzájemných vztahů; vytváří tak model, který dokazuje periodické opakování bez ohledu na odlišné kulturní pozadí, poukazuje na vzájemné vlivy a samotný původ zkoumaných jazyků. Bělíček koncipoval tento svůj model do podoby vývojových řad, v nichž směřuje až do nejstarších dob, a jejich počátky hledá též u nejstarších (nejen) přírodních národů (tento prvek se vedle odborných studií v náznacích objevuje např. také v próze, kterou vydal pod pseudonymem Josef Vodvaz, Apokalypsa sv. Purdocchia).

Společně s malířem Janem Kratochvílem a dalšími umělci (I. Theimerem, M. Kurašem, J. Hůlou) založil Bělíček olomouckou uměleckou skupinu proprealistů (proprealismus, z franc. le réalisme propre – „vlastní, čistý realismus“, je český výtvarný a básnický směr, který koncem 60. let kriticky reagoval na nadvládu abstrakce a strukturního informelu obratem k figurativní imaginaci, karikaturní grotesce a radikálnímu sociálnímu gestu; proprealismus je souběžná česká variace nové figurace, pop-artu, amerického hyperrealismu a anglosaského konceptualismu, která u nás postupně krystalizovala od konce 60. let; více viz www.urania.wz.cz/proprealismus.htm). Poetiku tohoto uměleckého směru, navazujícího především na vlivy „demokratické linie umění“, rozvíjel Bělíček po odchodu z Olomouce v roce 1971 v pražském okruhu umělců. Zdůrazňoval přitom návaznost proprealistické poetiky na tvorbu autorů, jako např. F. Rabelaise, J. Haška, V. Majakovského, B. Hrabala, zvažoval možnosti využití konceptu brechtovského divadla, inspiroval se českou meziválečnou avantgardou, hnutím New Left, novou figurací, pop-artem, hyperrealismem, konceptualismem i dalšími nejen specificky anglosaskými směry (inspirací mu byly rovněž rozsáhlé lyricko-epické skladby E. Pounda a T. S. Eliota). Bělíček je také autorem několika veršovaných manifestů proprealismu, kde naznačená východiska využívá.

Jedním z prvních děl, v nichž Bělíček rozvíjí výše naznačené postupy, byla experimentální Hra na Ježíše (1967), kterou napsal společně s Janem Kratochvílem. Tato divadelní hra, která vyšla v nakladatelství Urania až v roce 2008 pod názvem Hra na Krista, bývá charakterizována jako proprealistická hra „hledištního bezjevištního divadla“, patrná je v ní také inspirace brechtovským divadlem a (neuvědomělá) návaznost na programové tendence tzv. „totálního divadla“ rakouského spisovatele a dramatika Petera Handkeho. Hra se od „klasických“ dramat odlišuje především samotným základním řešením prostoru; není zde jeviště, kde by se pohybovali pouze herci, ale prostor hlediště a pódia je propojen tak, aby pokud možno připomínal kruhovou arénu. Samotný koncept tohoto dramatu lze v některých pasážích zařadit až na pomezí básnické performance a dramatu; rekvizity i kulisy jsou omezeny na minimum, v průběhu představení dochází k zapojování publika do děje, přičemž např. nejen „kazatelské“ výstupy Ježíše jako by útočily na obyčejný život diváků, když mezi humornými až absurdními scénami a Ježíšovými nepřirozeně obraznými přirovnáními, která jsou ale myšlena spíše jako nadávky, posílá postavy (potažmo i diváky) dělat „za trest“ věci, které bychom mohli brát jako běžné (např. vynadat sousedovi atd.). Důležitým prvkem, kterým autoři zpochybňují i samotnou hereckou mimesi, je průběžné vystupování z rolí, diskuze nad scénářem, spory o tom, kdo bude Ježíše hrát a v závěrečných pasážích dojde i k prostřídání rolí: z „mesiáše“, který symbolicky místo kříže přišel v jedné scéně s řeznickým hákem přes rameno, na němž zavěšen hlavou dolů scénu opouštěl, se stává obhroublý opilý řezník, smrkající na podlahu; onen původní řezník se souká v bílém plášti na „kazatelnu“ a z hasičského sboru se stane stádo vepřů, pobíhající mezi diváky.

Ve výboru veršů Holá duše, kterou autor publikoval pod pseudonymem Martin Kobalt, jsou shromážděny skladby a básně, spadající do období vzniku výše zmíněné hry; některé motivy, motta i promluvy se tak opakují. Básník také klade důraz na ironii, humornou pointu, ale jsou zde i expresivní obrazy, místy až naturalistické. V úvodní části, nazvané Georgica, z roku 1965 jsou tyto prvky zařazeny vedle ozvláštňujících biblických motivů a postav (Kain, Abel, Ježíš). Sarkastický lyrický subjekt v následujících básních (oddíly Martyrologium sv. Bonaventury 1967, Z toulce sv. Bonaventury 1967, Červínek 1968, Kapuci země přes uši 1968 a dalších), psaných volným veršem, často experimentuje s jazykem, používá vulgarismy, nářečí, dialogy a i přes vážnější až tragické ladění některých skladeb převládá humor a ironický nadhled. Inspirace poundovskou volnou veršovou strukturou je patrná v lyricko-epické skladbě Sobáš překrásné Vasilisy s kostlivcem (podtitul Umrlčí balada), v níž je použito ještě více nářečních prvků a dialogů než v oddílech předchozích. Ve výboru z poezie Vozataj slov, do nějž Kobalt zařadil verše z let 1972–1982, nalezneme též zmíněné manifesty proprealismu; básně, psané složitěji členěným volným veršem, obsahují záměrně tříšť zvolání, zdánlivě nesouvisejících promluv, reflexí, anglických veršů a vědomě tak navazují na své inspirační zdroje: manifesty různých uměleckých směrů, Majakovského verše, poetismus (K. Teige) atd. Grafická podoba některých básní (nezřídka doplněných obrázkem, nákresem, grafem, který text „obtéká“) evokuje dadaistické provokativní básně, Apollinairovy básně-obrazy, volbou prostředí – velkoměstské periferie – také poezii Skupiny 42 a dalších. Podobně roztříštěné a složitě členěné verše obsahuje i skladba Totálka (podtitul Sobotní nocturno v automatu u Rozvařilů), která byla začleněna také do souboru Baedeker přírodních krás (2009). Tato lyricko-epická skladba je ještě dále rozčleněna do oddílů, které však jsou mezi sebou (i přes přítomnost názvů oddílů, často zdvojených) propojeny; mj. také tak, že podobně jako v proprealistických básnických manifestech jsou graficky zvýrazněny, obtékány textem, zařazeny jako poslední verš oddílu, či jako předznamenání dalšího děje apod. I přes velkou míru imaginace a snahy o překvapení vychází lyrický subjekt z obecných, často tragických lidských pocitů a volí „obyčejné“ velkoměstské prostředí, v němž jsme však svědky nevšedních příběhů a situací.

V souboru Baedeker přírodních krás autor shromáždil, jak naznačuje podtitul Velké epické skladby, rozsáhlejší lyricko-epické skladby, které nesou žánrová označení jako „svazarmovská balada“, „ekologická poéma“, „deskriptivní epos“ apod., přičemž vedle všudypřítomného humoru a ironie jsou v těchto básních ještě častěji přítomny milostné motivy, objevují se tu mj. také „reálné“ postavy (Richard Nixon, Rihanna, …); autor také více používá rýmovaného verše. Ve sbírce Orfeova plavba Zátokou mrtvých: Dantovský sestup do hlubin věků autor poněkud vybočuje ze své poetiky. Již neexperimentuje v takové míře s formou, grafickou podobou textů a do pozadí ustupuje hra se slovem i se čtenářem; převládají expresivní, existenciálně laděné obrazy, stesk a o poznání temnější tematika na pozadí klasického symbolického motivu sestupu do podsvětí a plavby na loďce s Charonem po řece Styx. Ironii ale Kobalt zcela neopouští, zvláště v oddílu, věnovaném velikánům české poezie, ale i světové literatury a filozofie. Zřetelná je formální i tematická inspirace poemami E. Pounda a T. S. Eliota. V humoristicky laděné próze Apokalypsa sv. Purdocchia (1995), kterou autor vydal pod pseudonymem Josef Vodvaz, vytváří jakýsi pokus o paralelní dějiny Valašska, v němž vedle osobitého humoru a ironie využívá především nářečních prvků. Próza bývá někdy označována jako „tolkienovská“, mj. také vzhledem k tomu, že vedle motivu putování se na scéně často objevují nadpřirozené postavy, známé z legend či právě z žánru fantasy (elfové, obři atd.). V této hravé próze autor používá prvky typické pro žánr legendy, které doplňuje občasnými vulgarismy, ale také zařazuje cizí a odborné výrazy, narážky „ekologického“ charakteru, dále potom převažuje dialogičnost na úkor příběhu atd. Na scénu je např. uvedena postava Josefa Vodvaze, objevují se slova a historky, které záměrně možnou vážnost parodují a poměrně tak ztěžují jasnější žánrové zařazení této prózy.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Apokalypsa sv. Purdocchia: Tajná kronika Valachů (P 1995, pseud. Josef Vodvaz); Vozataj slov: Výběr z veršů z let 1972–1982 (BB 2007, pseud. Martin Kobalt); Holá duše: výbor z poezie (BB 2008, pseud. Martin Kobalt); Hra na Krista (D 2008, s Janem Kratochvílem); Totálka: Ekologické balady z konce tisíciletí (BB 2008); Baedeker přírodních krás: Velké epické skladby (BB 2009, pseud. Martin Kobalt); Orfeova plavba Zátokou mrtvých: Dantovský sestup do hlubin věků (BB 2012, pseud. Martin Kobalt).
Ostatní práce (výběr): Úvodní kurs angličtiny pro posluchače matematicko-fyzikální fakulty (1985, přeprac. 1989); Handbook of English Semantics (1988); An Introduction to Modern Linguistics (1992); Prehistoric Dialects I (1992); Indo-European Languages. The Linguistic Prehistory of Indo-European Languages (1993); A Manual of English Phonetics (1993, přeprac. 2001); A History of Classic Philosophy (1993); Australo-Negroid Languages. A Linguistic Survey of Negro-Australoid and Caucaso-Siouan Languages (1993); A Modern English Grammar. A Semantic Outline of English Morphology (1994, přeprac. 2001); Teoretické základy sociálních a politických věd (2001); Historical Perspectives of English Studies in Czech Humanities (2001); Historická poetika I: Poetika folklóru – Etnogeneze žánrů ústní slovesnosti (2001); Prehistoric Dialects II (2001); Introducing Linguistics (2005); Dějiny literární estetiky II: Od romantismu po meziválečnou avantgardu (2004); Dějiny literární estetiky III: Od meziválečné avantgardy po postmodernu (2004); Introduction to Phonetics (2005); English Semantics. The Semantic Structure of Modern English (s Tomášem Bělíčkem, 2005); Dějiny marxistické estetiky: Historický vývoj marxistického literárního myšlení (2005); Dějiny české literatury v statistických grafech a tabulkách I: Od počátků po baroko (2008); Dějiny české literatury v statistických grafech a tabulkách II: Od baroka po májovce (2008); Dějiny české literatury v statistických grafech a tabulkách III: Od májovců po poetismus (2008); Dějiny české literatury v statistických grafech a tabulkách IV: Od poetismu po dnešek (2009); A Systematic Survey of Theoretical Mathematics (2009); Dějiny literární estetiky I: Od antiky až po romantismus (2009); Geneze levicové kritiky ve Spojených státech (1900–1940) (2009); Encyklopedie soustavné literární vědy I: Literární teorie; Encyklopedie soustavné literární vědy II: Sociologie literatury; Encyklopedie soustavné literární vědy III: Literární historie; Encyklopedie soustavné literární vědy IV: Literární poetika (vše 2011).
Manifesty: Postmoderní krize humanitních věd a úkoly jejich obnovy (2004); Demotism. A Manifesto of the Democratic Left for the 21th Century (2004); Postmodern irrationalism in sciences and recovery from its diseases (2005); Towards a Reform of Modern University Studies. Ad reformandum universitatem (2008).
Příspěvky ve sbornících a antologiích: K meziválečné marxistické literární kritice ve Spojených státech a Anglii, in J. Lang (ed.): Kulturně historický sborník Univerzity 17. listopadu v Praze (1975); Perspektivy mladé literatury, in M. Přibáň (ed.): Z dějin českého myšlení o literatuře 1970–1989 (2005).

LITERATURA

Články a polemiky: V. Dostál: Lekce a vyhlídky, Tvorba (příl. Literatura – umění – kritika) 1973, č. 2; V. Dostál: Lekce a vyhlídky, Tvorba (příl. Literatura – umění – kritika) 1973, č. 7; V. Steklač: Jaké perspektivy?, Tvorba (příl. Literatura – umění – kritika) 1973, č. 31; J. Peterka: Vulgární sociologismus aneb klamy velkého skoku, Tvorba (příl. Literatura – umění – kritika) 1974, č. 22; J. Hájek: Pavel Bělíček a „obskurantismus“, Tvorba (příl. Literatura – umění – kritika) 1974, č. 45.
Recenze: Orfeova plavba zátokou mrtvých: A. Raušerová, A2 2013, č. 7; J. Flaková, dostupné z: http://e-kultura.cz/martin-kobalt/.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Bělíček znamenitě ilustruje přísloví „s vaničkou vylévat dítě“. Namísto kritiky, vedoucí ke stanovení klikaté hranice pestrým materiálem literárních děl – vždyť tato hranice neleží jen mezi jednotlivými osobnostmi a mezi jednotlivými díly, ale bezpochyby také uvnitř jednotlivých děl – jednoduše odepisuje. Mánie „odepisovat“ se zastrašující povšechností a bez respektování hlubokých kritérií marxistické axiologie není však v tomto případě relevantní. Protože literární proces nevytvářejí solipsističtí voluntaristé, ale živí lidé, kteří jsou svým otevřeným srdcem i kritickým intelektem vklíněni do bohaté literatury poúnorové i starší a především, kteří považují za revoluční předěl nikoli s mladistvým subjektivismem rok 1968, nýbrž rok osmačtyřicátý. V pozadí Bělíčkových úvah se prozrazuje vyvolenecký pocit, že právě nám a právě dnes se dostává privilegia začínat od samého počátku, nejautentičtěji, nepřirozeněji (Bělíčkovy oblíbené termíny, u nichž se pozastavím); je však fikcí, která pouze v zastřené a nepřekonané podobě reprodukuje maloburžoazní elitářství, jež by chtěla potírat. Vskutku jen velikášsky zaměřený teoretik může vyhlásit polemiku se sebou za polemiku přímo „se základními principy dialektického materialismu“. […] Bělíček nepřímo popírá, že literatura socialistického realismu vždy bude mít svou poetiku, bude ji hledat a cílevědomě vytvářet. Domnívá se, že problematiku naší literatury bude možno převést a zjednodušit na problémy politické ekonomie, sociologie, psychologie a biologie. Bělíčkovy formulace orientující literaturu k jakési neurčité „přirozenosti“ či „prosté opravdovosti“ jsou tedy velmi dvojsečným, řekl bych rousseauovsko-herderovským výkladem kategorie lidovosti, a ta nesporně tvoří jeden z axiologických pilířů marxistické literární kritiky. […]
J. Peterka: Vulgární sociologismus aneb klamy velkého skoku, Tvorba 1974, č. 22, s. 8.

Asi tak před rokem napsal jeden mladý sebevědomý muž jménem P. Bělíček nehoráznou stať, kterou mu otiskl Literární měsíčník. Protože v této stati se zachází s naší literaturou posledních třiceti let jako s onucí, kterou lze podle nálady motat, ustřihovat a případně celou hodit do špinavého prádla, dali jsme v 22. čísle Tvorby příležitost mladému básníku Josefu Peterkovi, aby se pokusil z hlediska společenské i literární zkušenosti své generace uvést alespoň některé katastrofální omyly P. Bělíčka na správnou míru. Šlo nám především o korigování dvou pro naši literaturu svrchovaně škodlivých a nebezpečných chyb Bělíčkových: o jeho vulgárně zjednodušený, nediferencovaný pohled na léta padesátá, v nichž navzdory různým dávno známým dětským nemocem byly položeny základy naší literatury socialistické epochy. Zároveň jsme považovali za nutné ukázat na iracionálnost a absolutní subjektivnost Bělíčkova přístupu k 60. letům, která v rozporu s realitou i s kulturní politikou naší strany, jež i v dílech jednotlivých tvůrců pozorně odděluje jejich pozitivní přínos od jejich omylů, P. Bělíček opět suverénně „odepsal“ z historie naší socialistické literatury.
J. Hájek: Pavel Bělíček a „obskurantismus“, Tvorba 1974, č. 45, s. 2.

Kniha s podtitulem Dantovský sestup do hlubin věků je vpravdě dantovská. Obsahuje dvě rozsáhlejší básně, titulní Orfeovu plavbu zátokou mrtvých a druhý, přidružený text Sobáš překrásné Vasilisy s kostlivcem. První básnickou poemou v osmi zpěvech. Po každém z nich následují různorodé vsuvky a kratší črty jako zřetězení nových myšlenek. Autor v této krásné a nesmírně intimní poslední cestě doprovází svou drahou umírající ženu až za brány podsvětí. Do veršů antického mýtu probleskují situace z nemocničního prostředí, ztráta paměti a tvrdá zkušenost pečování o bezmocného. […] Druhá báseň je oproti prvnímu, silně lyrizujícímu textu jakousi epickou travestií ruských bylin. V českém kontextu tak pochopitelně navazuje na Erbena či Čelakovského, zde je ovšem patrná ironie a nadsázka. V sedmi bylinách se nám poodhaluje nepochopitelná a téměř perverzní láska Vasilisy k patnáct let pohřbenému Váňuškovi. Tento černý humor je ovšem jen mezistupněm. Básnický celek se velmi jemně dotýká člověka, jeho bytí a smrti – nikdy neutuchajícího tajemství, které je sice jakoby zapletené v mlhových pavučinách, ale přece z něj v těchto verších cítíme jakýsi klid a smíření.
A. Raušerová: Martin Kobalt – Orfeova plavba zátokou mrtvých, A2 2013, č. 7, s. 31.

Básnická sbírka s názvem Orfeova plavba zátokou mrtvých s podtitulem Dantovský sestup do hlubin věků je jakýmsi jazykově i tematicky odlehčeným Ginsbergovým Kvílením, kadišem, výkřikem trýzněného srdce. Zatímco jedno srdce je zdravé a silné, druhé je odsouzeno k cestě na druhý břeh. Pozemská láska neupadá do beznaděje a neuzavírá se ve zdejším světě, ale doprovází tu druhou, stojící na rozcestí, až do samé zátoky mrtvých. S Dantovským scénářem a spodobněným jazykem se obě bytosti spojené lety vzpomínek a lety milování nerozpojí ani na cestě vyhrazené pouze mrtvým. „Sestup do hlubin věků“ se však nezdá být sestupem do permanentního a děsivě prázdného bezčasí, jeho brány naopak otevírají cestu ke slavným zemřelým, jejichž sláva na pozemském světě zůstala posmrtnou. Lidská bytost povolaná ke konci své tělesné existence se spolu se svým nerozlučným doprovodem dostává do zdánlivě nepřístupného kraje, který dává nahlédnout do posmrtného života řady velkých postav světa literatury. Ty se zde projevují svými typickými gesty a slovy, jakými si je, my čtenáři, pamatujeme, a zároveň tak dávají najevo nové příchozí duši, že svět mrtvých není tak nepřívětivým, jak je nám mnohdy nalháváno.
J. Flaková: Martin Kobalt – Orfeova plavba zátokou mrtvých, dostupné z http://e-kultura.cz/martin-kobalt/.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Stránky nakladatelství Urania
O proprealismu
Server Democritus Association

Autor hesla: Jiří Severa (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 11. 11. 2012 (js)

Michal SÝKORA

Napsat komentář

* 28. 9. 1971, Olomouc

Michal Sykora_Zdroj Denik_Jiri Benes - Kopie

zdroj: Deník (J. Beneš)

V letech 1990–1995 studoval na katedře uměnovědy (dnešní katedra divadelních, filmových a mediálních studií) FF UP v Olomouci. Po absolvování doktorského studia v roce 1998 (disertační práce na téma Kapitoly z poetiky díla Vladimira Nabokova) působí jako odborný asistent na katedře divadelních, filmových a mediálních studií FF UP, kde přednáší a vede semináře ze světové literatury, dramatu, komparatistiky a hermeneutiky. V letech 2000–2008 byl několikrát na studijním pobytu v Cambridgi a Oxfordu. Podílel se na několika grantových projektech jako řešitel nebo jako člen řešitelského týmu (např. výzkumný záměr MŠMT „Pluralita demokracie a kultury“ a dalších). S manželkou a synem žije v Olomouci.

Sýkora začal publikovat v roce 1996 v časopisu Světová literatura, přispíval do Literárních novin, příležitostně do Tvaru a Aluze, dále publikuje v časopisech Host a Svět literatury. V oblasti literární vědy se Sýkora zaměřuje především na moderní román s důrazem na interpretaci textu (viz soubor studií Vize řádu světa v moderní próze. Román a „světový názor“) a problematiku teorie a dějin detektivního žánru. Dlouhodobě se zabývá dílem Vladimira Nabokova (viz např. knihy Vladimir Nabokov – Od Mašenky k Daru a Vladimir Nabokov – „Americká témata“) a Philipa Rotha. Je také autorem populárně orientované knihy Dostojevského buldok. O zvířatech a/v literatuře.

Jako prozaik debutoval Michal Sýkora románem Případ pro exorcistu. Příběh se odehrává v současnosti v okolí Olomouce, konkrétně v obci Štěpánov. Na oltáři ve štěpánovském kostele je nalezeno tělo zavražděné dívky. Vzhledem k tomu, že je tělo znetvořené a ocejchované, mohlo by se jednat o nějaký druh rituální vraždy. Dívka navíc udržovala milostný poměr se štěpánovským farářem. Vybaven těmito fakty se čtenář vydává na honbu za vrahem společně s vrchní vyšetřovatelkou Marií Výrovou, hlavní postavou románu. Výrová je typem detektiva-vyšetřovatele, který k případu přistupuje deduktivní metodou. Čtenář tak má možnost řešit případ i „na vlastní pěst“, protože autor v této knize nerozehrává falešné dějové linie a nepodává zavádějící indicie. Případ se navíc ještě více zkomplikuje dalšími vraždami, čtenář tak dostane to, co od dobrého detektivního románu očekává: napětí, spád, přímočarý děj, jen občas přerušený pásmem dialogů nebo myšlenkovými pochody Marie Výrové nad případem za poslechu alb Boba Dylana. (Výjimkou nejsou ani meditace nad některými Dylanovými alby; navíc úryvek jedné z Dylanových písní slouží jako motto románu a v závěru se v podobě leitmotivu vrací.) Pasáže autorského vypravěče i ty fokalizované jsou vyprávěny s nadsázkou, ironií a humorem, který poněkud vyvažuje a odlehčuje složité vyšetřování brutálního zločinu. Podobný efekt mají také občasné promluvy některých postav v hanáckém dialektu.

V románu Modré stíny, který je o poznání rozsáhlejší než prvotina, Sýkora opět v plné míře využívá svého vypravěčského talentu a schopnosti vytvořit napínavý příběh, situovaný tentokrát do prostředí olomoucké univerzity. Obětí vraždy, která otevírá celý případ, je docent Chalupa, jeden z univerzitních pedagogů. Tělo je nalezeno v jeho pracovně v prostorách bývalého jezuitského Konviktu. Vyšetřovatelé mají k dispozici pouze nejasné pojítko (možný motiv) mezi zavražděným a kvestorem univerzity; Chalupa totiž opakovaně vystupoval proti kvestorovi ve věci podezřelého financování rozsáhlé rekonstrukce Konviktu. Vyšetřování se neustále komplikuje a při odkrývání dalších stop se jednotliví členové týmu potýkají s čím dál většími obtížemi a osobními komplikacemi. Některé indicie navíc směřují až do nejvyšších míst vrcholné politiky. Hlavní postavou příběhu je opět vrchní vyšetřovatelka Marie Výrová. Ve srovnání s Případem pro exorcistu je však její přítomnost v příběhu poněkud omezena, a to především kvůli zařazení vedlejších dějových linií, týkajících se dalších členů týmu. V nich jsou reflektovány např. milostné či rodinné vztahy. Pro vyšetřování je pak zásadní odhalení spolupráce Mariina nadřízeného Viktora Vitouše s komunistickou StB, vedoucí k jeho dobrovolnému odchodu ze služby. Díky těmto a dalším dějovým odbočkám působí text plastičtěji než prvotina a pro jeho politický i sociální podtext by bylo možné interpretovat ho také jako společensko-kritický román ze současnosti. Podobně jako v předchozím románu nechybí vypravěči ani postavám humor a nadsázka (v případě Edelweissova strýce se opět setkáváme s místním dialektem). Důkladná znalost prostředí i univerzitního provozu ústí v jeho ironické komentáře.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Případ pro exorcistu (R 2012); Modré stíny (R 2013).
Odborné publikace: Vladimir Nabokov – Od Mašenky k Daru (2002); Vladimir Nabokov – „Americká témata“ (2004); Dostojevského buldok. O zvířatech a/v literatuře (2006); Vize řádu světa v moderní próze. Román a „světový názor“ (2008); Britské detektivky: od románu k TV sérii (spolu s Janou Jedličkovou, Anežkou Luklovou, Kristýnou Oslzlovou a Barborou Slezákovou) (2012).
Kapitoly v knihách: Politický levoboček apolitického díla? (Doslov), in V. Nabokov: Ve znamení levobočka 2002; Nabokovovi nespolehliví vypravěči, in A. Jedličková – O. Sládek (Eds.): Vyprávění v kontextu 2008; Čechov v tradici ironických autorů literatury devatenáctého století, in Jak čteme ruské klasiky. Sborník z konference věnované 100. výročí úmrtí A. P. Čechova 2005; Proměna románu po 11. září 2001, in Vzťah estetiky a umenia v 21. storočí 2009; Lukácsovo pojetí termínu „světový názor“ – několik poznámek, in O. Bakoš (Ed.): Nové tendencie vo filozoficko-estetickej reflexii umenia v 21. storočí 2011.
Výběr z časopiseckých publikací: Román kentaur: hra světů a falešné odrazy, Svět literatury 1999, č. 18; Tah koněm. Nad jedním aspektem Perecova románu Život návod k použití, LitN 2000, č. 24; Mrazivý záchvěv, z předstírání. Nad Perecovým Kabinetem sběratele, Host 2001, č. 8; Téma znaků a symbolů v Kawabatově Hlasu hory, Svět literatury 2005, č. 32; Když doba přeje různým formám potrhlosti. Rushdieho Hanba jako historický román, SL 2005, č. 7; Hra bohů, nekonečné možnosti. Šachové téma v moderní próze, Svět literatury 2006, č. 33; Protože není žádný bůh a není to hra (Mág a duchovní svět románů Johna Fowlese), Aluze 2007 [2008], č. 3, dostupné z: http://www.aluze.cz/2007_03/05_studie_sykora.pdf; Diskuse o podobě tuzemské komparatistiky, Host 2007, č. 2, též in Svět literatury 2006, č. 34; Když se nepředstavitelné stane skutečným. Rothovo Spiknutí proti Americe a román po 11. září 2001, SL 2007, č. 9, též in Host, 2007, č. 9; Sex, smrt, život v ústraní: Pozdní dílo Philipa Rotha, Host 2008, č. 10; Americké problémy. Dva romány o Americe po 11. září 2001, Host 2009, č. 3; Originál Laury – poslední román Vladimira Nabokova, Svět literatury 2010, č. 42; Být obkroužen dějinami: „Americká trilogie“ Philipa Rotha, Svět literatury 2011, č. 44; Colin Dexter: Klasik britské detektivky, Host 2012, č. 2; To složité umění vraždy, Host 2013, č. 3.
Překlady: V. Nabokov: Povídky 1 (2004, s dalšími); V. Nabokov: Povídky 3 (2006, s dalšími).

LITERATURA

Články a studie: R. Spitzer: Padouši byli dopadeni a zlo bylo potrestáno, (pro server Klub knihomolů), 23. 5. 2013, dostupné z: http://detektivky.bestfoto.info/cz/view.php?nazevclanku=michal-sykora-padousi-byli-dopadeni-a-zlo-bylo-potrestano&cisloclanku=2013050015; M. Hronová: Modré stíny vnesly detektivní zápletku do zdí olomoucké univerzity, Žurnál UP Online, 12. 8. 2013, dostupné z: http://www.zurnal.upol.cz/ff/zprava/clanek/modre-stiny-vnesly-detektivni-zapletku-do-zdi-olomoucke-univerzity/.
Recenze: Vladimir Nabokov. Od Mašenky k Daru: -AHA-, Reflex 2002, č. 42; E. Hrubá, Tvar 2002, č. 19; T. Glanc, LitN 2002, č. 50; Z. Pechal, Host (Recenzní příloha) 2003, č. 3; K. Ryvolová, Svět literatury 2003, č. 26–27 * Vladimir Nabokov – „Americká témata“: J. Kapoun, LidN 10. 7. 2004; O. Sládek, Host 2005, č. 4; K. Ryvolová, Svět literatury 2005, č. 31 * Dostojevského buldok. O zvířatech a/v literatuře: P. Švec, LitN 2. 4. 2007; D. Kroča, Host 2007, č. 6; J. Lukavec, A2 2007, č. 29 * Případ pro exorcistu: A. Slezáková, MfD 2. 2. 2012; -MMM-, Hospodářské noviny 3. 2. 2012; A. Vondřichová, A2 2012, č. 4; V. Stanzel, Host 2012, č. 6; L. Cermanová, (server Centrum detektivky), 29. 2. 2012, dostupné z: http://detektivky.bestfoto.info/cz/view.php?nazevclanku=pripad-pro-exorcistu-michal-sykora&cisloclanku=2012020017 * Modré stíny: P. Hanuška, Olomoucký deník 4. 6. 2013; A. Badinová, (server Klub knihomolů), 18. 6. 2013, dostupné z: http://www.klubknihomolu.cz/43832/ceska-univerzitni-detektivka/; P. Moravcová, (server www.palmknihy.cz), 6. 8. 2013, dostupné z: http://blog.palmknihy.cz/2013/08/modre-stiny-aneb-chvala-ceske.html; J. Lojín (server www.vaseliteratura.cz), 7. 8. 2013, dostupné z: http://www.vaseliteratura.cz/recenze/pro-dospele/3395-modre-stiny.html.
Rozhovory: J. Beneš, Olomoucký deník 30. 1. 2012, dostupné z: http://olomoucky.denik.cz/kultura_region/misto-cinu-stepanov-nova-ceska-detektivka20120202.html; J. Němec, Host 2012, č. 6; A. Badinová, (pro server Klub knihomolů), 27. 6. 2013, dostupné z: http://www.klubknihomolu.cz/46832/neznate-autora-modrych-stinu-seznamte-se/; P. Smítalová, Pátek, týdenní příloha Lidových novin 2016, č. 33.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Již zmíněná věrohodnost postav spolu s důkladnou znalostí prostředí přináší jedno pozitivum – ačkoliv jde o regionální případ a de facto i literaturu, čtenáře tento fakt nikterak neirituje, právě naopak – nemá potřebu srovnávat knihu se světovou produkcí, čímž se nedostaví pachuť provinciálnosti, již lze při čtení českých detektivek pociťovat. Silnou Sýkorovou zbraní je také humor, který vhodně odlehčuje jinak temný příběh, ať už má podobu komiky situační nebo jazykové […].
V. Stanzel: Tajemná vražda na Hané, Host 2012, č. 6, s. 86.

Knihou Případ pro exorcistu olomouckého prozaika, pedagoga a vědce působícího na zdejší univerzitě Michala Sýkory jsem knižní okénko více než před rokem otevíral. Tehdy jsem ho přivítal jako důstojného pokračovatele nejlepší tradice české detektivní literatury a těšil se na jeho další román. Ten před několika málo dny vyšel a musím konstatovat, že se autorovi opět povedl.
Když jsem ho četl, běhal mi mráz po zádech, z čehož by měl jistě jeho tvůrce radost. Horší je, že je tak přesvědčivě napsaný, až se bojím, že nejde o fikci, ale o realitu přepsanou formou detektivní reportáže do knižní podoby.
P. Hanuška: Ještě že je to jen fikce!, Olomoucký deník 4. 6. 2013, dostupné z: http://www.nakladatelstvi.hostbrno.cz/cs/ohlasy/modre-stiny/jeste-ze-je-to-jen-fikce.

V konkurenci překladových titulů Sýkorův druhý román nepřináší nic objevného, ale v kontextu české detektivní tvorby vyčnívá. K tomu stačí na první pohled málo: Sýkora vymyslel uvěřitelnou a netriviální zápletku, neodbyl postavy a dokázal udržet čtenáře v napětí.
P. Mandys: Sýkora, Michal: Modré stíny, (server www.iliteratura.cz), 2. 8. 2013, dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/31875/sykora-michal-modre-stiny-in-hn. (Též in Hospodářské noviny, 2. 8. 2013.)

Autor se tentokrát pohybuje v důvěrně známém prostředí univerzity. Zákulisí a vztahy na vysoké škole využil v románu dokonale. Je možné, že někteří z jeho univerzitních kolegů narazí na pár známých povahových rysů nebo obecných vysokoškolských problémů, a to přes veškerou snahu autora o oddělení fikce a reality. V textu lze nalézt zajímavou polemiku točící se okolo prezentace univerzity, jejího poslání a s tím související práce se studenty. Jsou to témata, která si člověk stojící mimo akademické prostředí sotva uvědomí. Život na univerzitě ve značné míře připomíná politiku a v Sýkorově románu do politiky přímo přerůstá. A intriky se dají vysledovat i v policejních složkách. Kromě zločinu, který v kriminálním románu lze předpokládat, jsou intriky nejvýraznějším tématem knihy.
J. Lojín: Politika a intriky v novém románu Michala Sýkory, (server www.vaseliteratura.cz), 7. 8. 2013, dostupné z: http://www.vaseliteratura.cz/recenze/pro-dospele/3395-modre-stiny.html.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Rozhovor s M. Sýkorou na serveru Klub knihomolů
R. Spitzer o setkání a diskuzi s M. Sýkorou na veletrhu Svět knihy
M. Hronová o románu Modré stíny

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 22. 6. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 22. 6. 2014 (js)

František VALOUCH

Napsat komentář

* 28. 4. 1935, Olšany (okr. Šumperk)

zdroj: archiv F. Valoucha

Vyučen soustružníkem kovů (1953), maturitu složil na Střední všeobecně vzdělávací škole v Šumperku (1955). V letech 1955–1957 vykonával základní vojenskou službu v Závodech na kuličková ložiska v Hanušovicích jako vedoucí technické kontroly; po jejím dokončení začal studovat na FF UP obor čeština – dějepis. Studium zakončil v roce 1962 diplomovou prací Cesta Karla Čapka od relativismu k antifašismu, v níž analyzoval především Čapkovo drama Bílá nemoc. Díky této práci se v roce 1961 umístil na prvním místě v celostátní soutěži studentských vědeckých prací, přednesených na konferenci v Brně (v roce 1964 vyšla tato práce ve sborníku Krkonoše – Podkrkonoší v Trutnově). Po ukončení studií Valouch v roce 1963 krátce působil jako ředitel Vlastivědného ústavu v Šumperku. Ještě v tomtéž roce se však vrátil do Olomouce a začal jako interní aspirant působit na FF UP; jeho školitelem byl Oldřich Králík. Od roku 1968 působil na katedře českého jazyka a literatury jako odborný asistent. V roce 1969 získal titul PhDr. za práci Dvě čapkovské kapitoly a titul kandidáta věd obhájil v roce 1970 knihou Česká poezie v období Mnichova, v níž se zabývá poezií tohoto krátkého údobí českých dějin, především analyzuje verše Holanovy, Halasovy, Seifertovy a Horovy, přičemž také zařazuje tato jejich díla (tedy vzniklá v letech 1938–1939) do celkového kontextu tvorby jednotlivých autorů i české literatury jako celku. V období normalizace byl Valouch donucen přejít z katedry do Kabinetu Bedřicha Václavka (od roku 1983 Uměnovědné středisko Bedřicha Václavka, od roku 1990 Uměnovědné středisko), kde od roku 1973 působil ve funkci vědeckého tajemníka. Do roku 1992 působil mj. jako pedagog na katedře bohemistiky a slavistiky, poté na katedře teorie a dějin dramatických umění na FF UP; od roku 2000 působil na katedře žurnalistiky. V 70. letech byl lektorem na univerzitě v Novém Sadu (Srbsko) a v 90. letech na univerzitě ve Vídni (1994–1996). Byl také jednou ze zakládajících osobností olomoucké pobočky Obce spisovatelů, tuto pobočku vedl v letech 1991–2003. Ve svých studiích se zabýval především českou literaturou 20. století; všímá si sémantických a textologických prvků a souvislostí, které jsou pro analyzované autory specifické. V dalších příspěvcích reflektoval především českou poezii 70. a 80. let. Publikoval v nejrůznějších periodikách, např. v Hostu do domu, Plameni, Rudém právu, Literárních novinách, Kulturním měsíčníku, Literárním měsíčníku, Tvaru, Kulturní tvorbě a dalších.

Kromě sborníků z literárněvědných konferencí Václavkova Olomouc redigoval a editoval další kolektivní publikace, věnované J. L. Fischerovi (1990), Janu Čepovi či Marii von Ebner-Eschenbach (obě 1999). Odborně i edičně se věnoval Václavkovu dílu, zabýval se také odborným odkazem Felixe Vodičky a Oldřicha Králíka. K vydání uspořádal rovněž díla regionálních autorů Bartoše Vlčka (Touha po životě, 1979) a Emiliana Glocara (Olomoucká elegie, 1970). Zatím poslední rozsáhlejší Valouchovou odbornou publikací je soubor studií Čas v poezii, poezie v čase (2005), který zahrnuje široké časové období české literatury 20. století. Obsahuje literární kritiky a recenze (poezie i odborných publikací), literárně-teoretické studie, literárně-historické práce, mapující a interpretující tvorbu výrazných českých básníků (V. Holan, J. Seifert, F. Halas, O. Mikulášek a další), včetně reflexe díla těch současnějších. V roce 2000 byl za svou vědeckou a pedagogickou činnost oceněn Zlatou medailí Univerzity Palackého.

První verše pod názvem Sloky nepojmenované publikoval Valouch v časopise Host do domu v roce 1960. Knižní prvotinu Přibližování vydal v nakladatelství Československý spisovatel. Sbírka je rozdělena do tří částí (Stromy – Přibližování – Paměť), přičemž v první části této sbírky lyrický subjekt využívá přírodních motivů, tematizuje mj. rodný kraj a snaží se nalézt svůj vztah k němu. V části Přibližování jsou, stejně jako v první části – tedy volnými verši, zobrazovány především milostné motivy. V části Paměť potom v podobě rozsáhlejších skladeb lyrický subjekt vzpomíná na válečné období.

Retrospektivní ladění je patrné také ve druhé sbírce Honorář za hříchy. Lyrický subjekt se odvrací od přetechnizovaného světa současnosti; který ale do básní přece jen prostupuje prostřednictvím cizích výrazů, značek atp. Básník opět využívá volného verše bez zbytečných ozdob a složité metaforiky. Tyto tendence jsou patrné především v první části Hranice imunity. Ve druhém oddílu, nesoucím příznačný název Posun perspektivy, básník navazuje na svoji prvotinu volbou prostých volných veršů, v nichž je mj. tematizováno stárnutí, které však lyrický subjekt pojímá jako nedílnou součást lidského života. Útočiště mu skýtá ve své „jednoduchosti“ prostor básně. I v této jednoduchosti jsou však ukryty otázky po smyslu lidského bytí, milostné motivy a optimismus, radost z „prostého žití“. V básních je také tematizován samotný proces tvorby (např. báseň Můj věrný Pegas). Ve výsledku lyrický subjekt dochází k poznání, že i přes občasné chyby a přešlápnutí, kterých se někdy dopustí každý, je „život […] vlastně krásnější / než se zdál / a že jeho hlavní myšlenka / je vysázena jen petitem / místo verzálkami //“ (s. 34). Své verše básník publikoval i v bibliofiliích Pocta dělníku knihy a Město velebené veršem, které vydal Spolek českých bibliofilů. Valouch je také autorem knihy Kombinované techniky života, která nese podtitul Deníkové zápisky, úvahy, vzpomínky; ilustracemi ji doprovodil básník a výtvarník Ludvík Kundera. V těchto chronologicky řazených záznamech se Valouch zamýšlí nejen nad tvorbou nejrůznějších básníků a prozaiků; ve vzpomínkách se vrací mj. také k vlastní pedagogické činnosti na FF UP. Více prostoru věnuje svým rozhovorům a korespondenci s již zmíněným Ludvíkem Kunderou.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Přibližování (BB 1978); Honorář za hříchy (BB 1990); Kombinované techniky života (2010).
Odborné publikace: Česká poezie v období Mnichova (1970); Čas v poezii, poezie v čase (2005).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Krkonoše – Podkrkonoší (1964, 1970); Severní Morava (1966); Severní Morava (1968); Slezský sborník (1970); O socialistické kultuře a regionalismu (VO 1970; 1972); Bedřich Václavek a úkoly umělecké kritiky (VO 1972; 1975); Zrod a vývoj Bedřicha Václavka jako kritika (VO 1972); Poznámky k metodě Václavkových recenzí z třicátých let (VO 1975); Souhvězdí Aurory (1977); Tradice české meziválečné kritiky a budování socialismu v Československu (VO 1975; 1978); Únor a česká poezie (Bezručova Opava 1978, vyd. 1980); Tady je má zem (1980); Stav a úkoly literární vědy v Severomoravském kraji a výchova mladé generace (VO 1980; 1982); Problémy literární kritiky v Severomoravském kraji (VO 1980, vyd. 1982); Téma srdce ve Wolkrových raných verších, in Wolker dnešku. Sborník referátů na XXIV. Wolkrově Prostějovu (1981); Srdce budoucího věku (1982); Česká a slovenská literatura 1930–1980 v boji proti fašismu a válce (VO 1981; 1984); Stav a úkoly václavkovského bádání v kontextu soudobé literární vědy a folkloristiky (VO 1983; 1986); Pocta dělníku knihy (bibliof. 1985); K nedožitým osmdesátinám Emiliana Glocara, in Severní Morava (1986); Kritická pomoc Bedřicha Václavka Františku Nechvátalovi (VO 1983, vyd. 1986); Tři básnické knihy z podzimu 1938. In: Václavkova Olomouc 1986, Univerzita Palackého, Olomouc 1987; Kapitoly z dějin české literární historiografie (VO 1987; 1989); Čapkův projekt humanismu ve třicátých letech, in Slavica Pragensia XXXIII – Karel Čapek 1988, Acta Universitatis Carolinae Philologica 4–5 (1989); Karel Čapek (1990); Dva moravští lyrici, in AUPO, Facultas philosophica. Litteraria – Theatralia – Cinematographica, sv. 1 (1993); Listy Oldřicha Králíka Emilu Antončíkovi, in Badatelská metoda Oldřicha Králíka v kontextu soudobé literární vědy. Materiály z vědecké konference pořádané Katedrou bohemistiky na Filozofické fakultě UP (1998); Město velebené veršem (bibliof. 1998); Román Marie Ebner-Eschenbachové Obecní dítě, in Marie von Ebner-Eschenbach. Život a dílo (1999); Filozofické podněty J. L. Fischera, in Kontext(y). AUPO, Facultas philosophica. Philosophica – Aesthetica, sv. 22 (2000); Bohuslav Reynek et Suzanne Renaud, in AUPO, Facultas philosophica. Romanica IX (2000); Země žulových křížů (2000); Der Sujetaufbau und die Lyrisierung in den Geschichten von Marie von Ebner-Eschenbach, in Deutschböhmische Literatur. Beiträge der internationalen Konferenzen (Olmütz, 13.–16. 11. 2000 und 25.–28. 4. 2001) (2001); Ludvík Kundera na „Hoře dění“, in Muzeum. Sborník Muzea Kroměřížska, sv. 3 (2002); Česká poezie v období Mnichova, in Mnichovská dohoda. Cesta k destrukci demokracie v Evropě (2004); Cesta Emiliana Glocara za historickou prózou, in Z paměti literární Olomouce 1 (2004); J. L. Fischer – filozof a člověk , in Z paměti literární Olomouce 2 (2006); Ludvík Kundera jako výtvarník, tamtéž; Z olomouckých inspirací, in Olomouc v české literatuře (výbor z veršů s medailonem autora, 2007).
Články a studie (výběr): Maximum poezie, LitN 1964, č. 12; Cestami poezie, ČK 1965, č. 1; Moderní anglická poezie, LitN 1965, č. 6; Šest milostných Josefa Kocourka, LitN 1965, č. 42; Bílá nemoc a skutečnost, SL 1965, č. 3; S básníkem, jenž hledá minulost, ČK 1967, č. 7, Podnětný historický portrét, ČHH 1968, č. 4; Bezruč v korešpondencii, Kultúrny život 1968, č. 31; Maria Bellonciová: Lucrezia Borgia. Impuls 1968, č. 8; Památník Palackého, ČK 1968, č. 12; Zapomenutá lyrická próza, ČK 1969, č. 6; Rod Glocarů. NK 1970, č. 49; Editio Trutnov, Texty 1970, č. 2; Bedřich Václavek 1897–1943, in Okresní knihovna v Třebíči (1973); Bedřich Václavek o tradici a modernosti, Kurýr Odeonu (léto) 1973; Severské léto v edicí Klín, Tvorba 15. 6. 1977; Vědomí nepřetržitosti, Tvorba 7. 9. 1977; Poezie lidského smyslu, Tvorba 19. 10. 1977; Výročí básníka a spisovatele Bartoše Vlčka, LD 21. 10. 1977; Úskalí volného verše, Tvorba 30. 11. 1977; Z korespondence Bartoše Vlčka s Vojtěchem Martínkem, ČL 1978, č. 5; Poezie jako nástroj pravdy, LitM 1980, č. 4; Kritika nejen regionální, Tvorba 23. 7. 1980; Básník hořkého slaného života, LitM 1982, č. 6; Poezie a mravnost, Tvorba (příl. Kmen) 4. 8. 1982; Věřit, že člověk je dobrý; LitM 1983, č. 4; Poezie proti válce, LitM 1983, č. 10; Úskalí extenzity, LitM 1984, č. 10; Na počest Bartoše Vlčka, Nové Přerovsko 5. 7. 1985; Poezie bez zoufání a bez příkras, in Národní umělec Vilém Závada, Státní vědecká knihovna Olomouc (Regionální informační středisko pro kulturu a umění Severomoravského kraje) 1985, č. 17; Čapkovy utopie a skutečnost, Tvorba (příl. Kmen) 11. 12. 1985; Sýsův vleklý spor s časem, ČL 1985, č. 6; Bojovná poezie Viléma Závady, LitM 1986, č. 5; Poezie zákonů, vět a definic, ČL 1986, č. 6; Básník touhy po životě, LD 30. 10. 1987; Jubilant z wolkrovské generace, Tvorba (příl. Kmen) 14. 10. 1987; F. X. Šalda básník, ČL 1988, č. 3; Ironické múzy Jiřího Žáčka, ČL 1989, č. 1; Česká poezie v období Mnichova, ČL 1989, č. 3; Osamělý běžec Egon Hostovský, Tvar 1990, č. 12; Dějiny nelze zabezpečit ničím, pouze člověkem. Hrst úvah nad dílem Josefa Ludvíka Fischera, Tvar 1991, č. 29; O německy psané literatuře vzniklé v českých zemích, Tvar 1992, č. 14; Básník duše a samoty Bohuslav Reynek, Tvar 1993, č. 1; Sedmdesát let od smrti Bartoše Vlčka, LitN 1995, č. 2; Kdo tvoří společnost spisovatele, Severočeský regionální deník 1995, č. 64; Deníky, dopisy a život Marie Ebner-Eschenbachové, Tvar 1995, č. 1; K některým rysům Vodičkovy metodologie. Literárněhistorické studie o díle Boženy Němcové, ČL 1996, č. 2; Kdo tvoří společnost spisovatele?, Scriptum 1996, č. 19; Báseň jako stav neurčitosti, Alternativa Nova 1996, č. 9, Ludvík Kundera výtvarník, LitN 1996, č. 44; Smudkovské holuby, LitN 1997, č. 10; Básník touhy a činu, Alternativa Nova 1997, č. 2; Splácíme Janu Čepovi, Tvar 1998, č. 7; Motivy noci a tmy v Halasově Torzu naděje, ČL 1998, č. 2; Konference o díle Jana Čepa; ČL 1998, č. 6; Čepovo pojetí času, ČL 1998, č. 6; Rybář transcendentna, in Milíř. Členský zpravodaj Společnosti Jiřího Mahena v Brně 1999, č. 8/9; Slasti a strasti Oldřicha Mikuláška, LitN 1999, č. 48; Úspěchy Bablerových překladů se rodily v Samotiškách, MfD (příl. Střední Morava) 6. 5. 2001; Vlídná tvář Otty Františka Bablera, LitN 2001, č. 4; Literární věda osudem i volbou, ČL 2002, č. 1; Před sto lety se narodil Jan Čep, MfD (příl. Střední Morava) 11. 1. 2003; Čas pro literární událost?, Češtinář (zvl. příloha) 2003.
Uspořádal, vydal a redigoval: Václavkova Olomouc (od r. 1970; v letech 1970, 1972, 1981 a 1984, s J. Dvořákem); E. Glocar: Olomoucká elegie (1970); B. Václavek: Listy mládí (1972); B. Václavek: Tradice a modernost (1973; s J. Dvořákem); B. Václavek: Kritické stati z třicátých let (1975; s J. Dvořákem; in Spisy Bedřicha Václavka, sv. 14); B. Václavek: Juvenilie (1978; in Spisy Bedřicha Václavka, sv. 15); B. Vlček: Touha po životě (1979); Živý proud. Česká povídka 1945–1985 (1986); J. L. Fischer. Osobnost, dílo, myšlenky (1990); L. E. Václavek: Stati o německé literatuře vzniklé v českých zemích (1991); Acta Universitas Palackianae Olomucensis. Facultas philosophica. Litteraria – Theatralia – Cinematographica, sv. 1 (1993, s J. Stýskalem); Konference o díle Jana Čepa (1999); Marie von Ebner-Eschenbach. Život a dílo (1999, s J. Stárkovou).

LITERATURA

Studie a články: B. Kolář: Literárně mnohostranná a plodná osobnost, in Z paměti literární Olomouce 2004; F. Všetička: Přibližování, in Z paměti literární Olomouce 2006.
Recenze: Přibližování: F. Moravová, Práce 27. 9. 1978; Z. Heřman, MF 29. 9. 1978; V. Slíva, LM 1978, č. 9; K. Motyka, Nová svoboda 2. 8. 1978; V. Puhač, Ostravský kulturní měsíčník 1978, č. 9 * Honorář za hříchy: M. Štemberková, LD 15. 12. 1990; -K.B.-, Nová svoboda 18. 12. 1990; Z. Heřman, Tvar 1990, č. 40; M. Petříček, NK 1990, č. 42; B. Kolář, Učitelské noviny 4. 7. 1991 * Čas v poezii, poezie v čase: J. Fiala, Žurnál UP 2006, č. 22; M. Blahynka, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 2. 6. 2007, č. 20 * Kombinované techniky života: J. Žáček, LitN 27. 1. 2011.
K životním jubileím: -jg- (J. Galík), KultM 1985, č. 4; F. Všetička, Olomoucký den 2. 5. 2005; J. Fiala, Žurnál UP 23. 4. 2010.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Jaký druh spravedlnosti to F. Valouch sleduje? Zjevně nikoli ten, který souvisí s právním řádem, myslí na řád věcí a vztahů, na řád tvarů. A poezie – chce-li být k oné mnohotvárnosti spravedlivá, má sice zdánlivě k dispozici ledacos, ale je to to pravé? […] Valouchova knížka nepotěší ty, kdo si zvykli číst básně dovedně zašifrované, popřípadě opatrně protkané bujnou metaforikou. Valouchova báseň je destilát – pramálo spoléhá na malebnost detailu, na barvitost přirovnání a dokonce i na výmluvnost metafory. Valouch tesá do kamene stručné nápisy, které míří k podstatě věcí, a věří, že i v této myšlenkově koncentrované řeči poezie nechybí. […] Není ovšem tak docela pravda, že by se Valouchova poezie vzdávala obrazné mluvy. Čtu-li třeba báseň Láska (a to je pásmo obrazných pojmenování), nalézám hned jednu (a nikoli poslední) výjimku z pravidla, nalézám – abych tak řekl – návrat k tonalitě. Je přitom samozřejmě jasné, že Valouchova zpověď i výpověď – racionálně strohá, přitom zjitřená – počítá s člověkem, který je sám schopen takového prožívání. Neklid myšlenek je jistě odlišný od neklidu citů, ale zároveň přece neklid myšlenek znamená i neklid citů, pravda, pojmenovaný zdrženlivě, s kázní.
Z. Heřman: Aby byl stůl rovný, Tvar 1990, č. 40, s. 14.

Valouchova poezie zůstala civilní, ale je nesmírně citová, přitom ale věcná, podivuhodně všímavá, prostá a neproklamativně intelektuální. Naprostá většina Valouchových veršů neztratila přes velké společenské proměny ani svou sílu, ani svou pravdu.
B. Kolář: Literárně mnohostranná a plodná osobnost, in Z paměti literární Olomouce (2004), s. 238, dostupné též z: http://zpravodajstvi.olomouc.cz/view.php?cisloclanku=2005050101.

Vzhledem k tomu, že F. Valouch je též zkušený textolog a editor – zasloužil se o vydávání Spisů B. Václavka a děl B. Vlčka, J. L. Fischera, E. Glocara, M. Ebner-Eschenbacherové, L. E. Václavka a řady dalších – je samozřejmé, že svou novou knižní publikaci pečlivě edičně připravil, doprovodil ji jmenným rejstříkem a reprodukcemi kresby a grafiky B. Reynka, čemuž vyšla vstříc i decentní grafická úprava knihy autorství P. Palarčíka. Sedmadvacet zastavení na Valouchově cestě k „času v poezii a poezie v čase“ je nejen reprezentativním svědectvím o autorově šíři i hloubce literárněvědné orientace, ale též svébytným poučením o autorově „umění kritiky“, návodným pro studenty nejen české filologie nejen Univerzity Palackého. Je-li jedinou cestou k dobrému ovládnutí jazyka četba děl dobrých autorů (jak zajisté oprávněně soudili pražští strukturalisté), pak jedinou cestou k psaní dobrých literárněvědných prací, kritik a recenzí je četba prací dobrých literárních vědců, kritiků a recenzentů, k nimž František Valouch bezesporu náleží.
J. Fiala: Čas v poezii, poezie v čase, Žurnál UP 2006, č. 22, s. 6, dostupné z: http://www.upol.cz/fileadmin/zuparchiv/XV/cislo22.pdf.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
O F. Valouchovi na webu města Olomouce
Heslo F. Valouch na Wikipedii
Žurnál UP

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 2. 8. 2014
Aktualizace bibliografie: 2. 8. 2014

František VŠETIČKA

Napsat komentář

* 25. 4. 1932, Olomouc

Zdroj: Archiv autora

Narozen 25. 4. 1932 v Olomouci, po maturitě v roce 1952, kterou složil na olomouckém Slovanském gymnáziu, začal studovat obor český jazyk a dějepis na FF UP. Studium úspěšně zakončil v roce 1957 diplomovou prací Literárněteoretické názory S. K. Neumanna v 10. letech 20. století. Následně Všetička vyučoval na středních školách v Uničově a v Lipníku nad Bečvou, v letech 1961–1964 na Pedagogickém institutu ve Zlíně; od roku 1964 působil na PdF UP. V roce 1967 získal prací Václav Říha na Univerzitě Karlově v Praze titul kandidáta věd, titul PhDr. o rok později a docenturu v roce 1991 na Masarykově Univerzitě v Brně prací Čtyři hlasy. O kompoziční výstavbě poezie pro děti. Vedle své pedagogické činnosti také redigoval časopis Studia philologica a v letech 1990–1995 působil jako vedoucí katedry českého jazyka na PdF UP. Do důchodu odešel v roce 1997.

Od 50. let publikoval mnoho studií, článků a recenzí v českých i zahraničních odborných časopisech a sbornících. Z těch českých především v České literatuře, Listech filologických, Květnu, Kultuře, Hostu do domu, Zlatém máji, Plameni, Literárních novinách, Tváři, Akordu, Katolickém týdeníku, Tvaru ad. Zpočátku vědecké kariéry se věnoval hlavně pohádkám Václava Říhy (pseudonym Václava Tilleho); již v tomto období bylo patrné další Všetičkovo odborné zaměření, zkoumal totiž také kompoziční a stylistickou rovinu Říhových textů. Všetička byl ve svém přístupu k literárnímu textu ovlivněn především ruskými formalisty a olomouckými literárními vědci Oldřichem Králíkem a anglistou Ladislavem Cejpem. Literatuře pro děti se Všetička věnoval soustavně, ale nejvíce úsilí vyvinul při zkoumání kompoziční výstavby literárního díla. Tento postup vedle rozborů díla dlouhé řady českých prozaiků (z monografií: J. Š. Kubín, Jakub Arbes, Dílna bratří Čapků, Dílna Miroslava Horníčka) využil také při analýze poezie (básněmi Jiřího Wolkera se zabýval mj. ve studii Stavba básně, dětskou poezií v původně habilitační práci Čtyři hlasy) či komparatistických studiích (Stavba prózy, Stavba dramatu), v nichž zkoumá také společné prvky, motivy a strukturu uměleckého díla i u autorů ruských, polských a slovenských. V dalších studiích se Všetička zabývá českou literaturou v celém jejím rozsahu; tedy jak texty barokními (viz např. monografii Komenský básník), tak i těmi nejnovějšími. Českou literaturu první poloviny 20. století analyzoval Všetička v publikacích Podoby prózy, Tektonika textu, Možnosti Meleté a Kroky Kalliopé, přičemž každému desetiletí je věnována jedna publikace (v celku tedy Všetička pojímá prvních čtyřicet let 20. století); akcent je opět kladen na kompoziční a stylistické postupy, které jsou pro dotyčná vývojová období charakteristické. Všetička je také autorem populárněji zaměřených knih Morava a Slezsko literární a Rakousko literární, v nichž čtivou formou pojednává i o méně známých moravských a rakouských autorech; druhou publikaci autor pojal jako netradičního literárního průvodce po Rakousku, a to po místech, která souvisí s rakouskou i českou literaturou, která se stala inspirací literárních děl či mají úzkou spojitost se životy autorů. Publikace Olomouc literární je napsána v podobném duchu: autor v jednotlivých medailonech pojednává o místech a osobnostech, které formovaly olomoucký literární život, a neopomíná také literáty, jejichž jména nejsou širšímu okruhu čtenářů příliš známá. V knize Vnitřní vitráže vypráví formou fejetonů o svých setkáních s významnými lidmi, především spisovateli.

Kromě svého vědeckého působení je Všetička znám také jako prozaik a básník: v románech Před branami Omegy. Román o jednom českém osudu a Daleký dům. Životní příběh Viktora Dyka čerpá z důkladných znalostí života a díla protagonistů-spisovatelů. V prvním případě se jedná o biografický román o Jakubu Arbesovi, jehož dílu i životu věnoval několik studií, článků a monografii. Na beletristické prvotině Všetička pracoval již v 80. letech, ale vyjít mohla až v roce 1995. Román není velký rozsahem, v jeho kompozici autor aplikoval vlastní teoretická východiska pro vnější výstavbu textu. Románovou výpovědí se ale hlavně snaží dotvořit celkový (především pak duševní) obraz významného literáta. Podobně je tomu u románu Daleký dům, kde se Všetička opět pokusil o plastické zpodobnění dnes poněkud opomíjeného (nutno říci neprávem) českého básníka s tragickým osudem. Román Léta legionů s podtitulem Historie Františka, Josefa a Jiřího Langerových pokračuje v žánru životopisného románu. Přestože jsou v podtitulu uvedena jména tří bratrů Langerových, autor se zaměřil hlavně na osudy prozaika a dramatika Františka Langera, který svá první dramata sice napsal již před první světovou válkou, ale stěžejním inspiračním zdrojem pro další tvorbu byly zážitky z války, zejména pak zkušenosti z dobrovolnických legionářských oddílů. Ve 20. letech se hry Františka Langera hrály s velkým úspěchem také v jiných evropských zemích a Všetička v románu zachycuje také události spojené se vznikem některých Langerových děl. V kapitolách, jejichž názvy pochází z hebrejštiny, se zaměřil na osudy méně známého spisovatele Jiřího Langera, který byl vyznavačem ortodoxního židovského učení (chasidismu) a zároveň prostřednictvím beletristických textů zprostředkovatelem chasidského učení (psal česky, německy a hebrejsky). V jedné z nejdůležitějších scén románu – setkání obou bratří po Jiřího obratu k chasidismu – dochází ke střetu dvou svérázných spisovatelských osobností, ale i dvou zcela rozdílných světů: „moderního“ Františka s celoevropským kulturním rozhledem a asketického Jiřího, působícího, jako by byl v neustálém mystickém vytržení, přesto však přinášejícího z izolované chasidské komunity neobvyklý pohled na svět i umění. Postava Josefa Langera stojí v pozadí, z něhož vystupuje jen sporadicky. V románu se objevují i další významné osobnosti českého literárního a kulturního života; Franz Kafka a Max Brod, které Jiří např. přivede na chasidský obřad, při němž se ukáže, do jaké míry jsou kultury i přemýšlení chasidů a asimilovaných pražských židů rozdílné. Další důležitou postavou je Františkův přítel Jaroslav Hašek, ale i Viktor Dyk, Josef Váchal ad. Podobně jako tomu bylo v předchozích prózách, je text nasycen množstvím dat a podrobností ve snaze autora o co největší historickou přesnost. V samotném vyprávěcím způsobu převažuje deskripce, psychologie postav zůstává v pozadí. Právě chybějící výraznější psychologizace a motivace jednání protagonistů je pravděpodobně tím, co Všetičkově próze ubírá na dynamičnosti. Někteří recenzenti Všetičkovi vytýkají, že na úkor kompoziční důkladnosti a faktické přesnosti opomíjí fabulaci a smysl pro vypravěčsky poutavější příběh, tudíž romány působí spíše jako zbeletrizované literárně-historické studie-montáže. Nutno však dodat, že kompozici románu Léta legionů V. Stanzel považuje za precizní (srov. V. Stanzel: Langerovská anabáze, Host 2013, č. 6, s. 75).

Všetička v různých periodikách publikoval také básně, především haiku. Tyto texty vyšly i knižně, a to pod názvy 57 plus 5 haiku (2005) a Hájemství haiku (2013). Žánrovou formu založenou na smyslu pro detail a zkratku pak autor komentuje takto: „Haiku má v podstatě dvojí sdělnou rovinu: kromě původního sdělení zahrnuje ještě další smysl, hlubší, filozoficky zaměřený, jenž má vést k zamyšlení, vcítění a souznění. Haiku může mít rovněž žertovné nebo společenskokritické zaměření, pak je označováno pojmem senrjú.“ (více viz http://www.nakladatelstvi-barbara.cz/products/hajemstvi-haiku-frantisek-vseticka/).

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Před branami Omegy. Román o jednom českém osudu (R 1995); Daleký dům. Životní příběh Viktora Dyka (R 2001); 57 plus 5 haiku (BB 2005); Léta legionů (R 2012); Hájemství haiku (BB 2013).
Monografie a další práce o literatuře: Václav Říha (1964); Josef Štefan Kubín (1980); Kompoziciána (1986); Čtyři hlasy. O kompoziční výstavbě poezie pro děti (1989); Komenský básník (1992); Stavba prózy (1992); Jakub Arbes (1993); Stavba básně (1994); Stavba dramatu. O kompoziční poetice ruského, polského a slovenského dramatu (studie, 1996); Vnitřní vitráže. O lidech ze světa umění a vědy (1996); Podoby prózy. O kompoziční výstavbě české prózy dvacátých let 20. století (1997); Dílna bratří Čapků. Příspěvek k poetice jejich literární tvorby (1999); Dílna Miroslava Horníčka (1999); Tektonika textu. O kompoziční výstavbě české prózy třicátých let 20. století (2001); Olomouc literární (2002); Lexikon literárních pojmů (2002, s L. Paverou); Kroky Kalliopé. O kompoziční poetice české prózy čtyřicátých let 20. století (2003); Možnosti Meleté. O kompoziční poetice české prózy desátých let 20. století (2005); Morava a Slezsko literární (2009); Rakousko literární (2010); Ariadnino arkanum (2011); Celistvost celku (2012).
Příspěvky ve sbornících: Bratři Čapkové a S. K. Neumann. (s M. Blahynkou), in Sborník prací Pedagogického institutu v Gottwaldově 2 (1964); Dvě kapitoly o Václavu Říhovi, in Sborník prací Pedagogického institutu v Gottwaldově 2 (1964); Bibliografie díla J. Š. Kubína, in Sborník prací Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, jazyk a literatura (1966); Z dopisů J. Š. Kubínovi, in Sborník prací Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, jazyk a literatura ( 1967); Architektonika Stužkonosky modré, in Bezručiana (1967); Kompozice Uhdovy Ošetřovny, in Sborník prací Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, jazyk a literatura (1968); Kompozice Máchova Křivokladu, in Čtení o kompozici (1969); Kompoziční výstavba Hrubínových Lešanských jesliček, in Sborník prací Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, český jazyk a literatura 3 (1979); Jivínské rapsódie J. Š. Kubína, in Sborník prací Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, jazyk a literatura (1969); K počátkům Viktora Dyka, in Zbornik za slavistiku 16 (1979); Kompozice písně Otep myrry, in Jihočeský sborník historický 1981, č. 4; Sovova novoklasicistní próza, in Zbornik za slavistiku 21 (1981); Tektonika Adventu Jarmily Glazarové, in Literárněvědný sborník Památníku národního písemnictví (1982); Langrův román o legiích, in Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, řada literárněvědná (1997); Román Vladislava Vančury, in Alternativa nova 1997–1998, č. 1; Historická epopej Aloise Jiráska, in Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, řada literárněvědná (1997); Román Jiřího Weila, in Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, řada literárněvědná (2001); Evropská kantiléna Zdeňka Němečka, in Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, řada literárněvědná (2002).
Články a studie (výběr): M. A. Nexö – člověk a bojovník, Stráž lidu 26. 6. 1949; Básník a člověk jedno jsou, Květen 1955–1956, č. 3; S. K. Neumann jako výtvarný kritik, Květen 1955–1956, č. 7; J. Čapek, tvůrčí zpovědi (s M. Blahynkou), Kultura 1957, č. 12; S. K. Neumann očima Karla Čapka (s M. Blahynkou), HD 1957, č. 5; Neumannova „Kultura“, in Vlastivědný věstník moravský 1957, č. 2; Z prehistorie prvního ročníku Neumannova Června (s M. Blahynkou), ČL 1959, č. 1; Olomoucké motivy K. M. Čapka-Choda (Doslov.), in K. M. Čapek-Chod: Durové motivy (1959); Probírka staršími i novějšími kalendáři (o sbírce kalendářů v olomoucké Univerzitní knihovně), MS 1960, č. 2; Tomečkova zelená ozvěna, ZM 1960, č. 6; Svým srdcem raněným… (o Těsnohlídkově tvorbě pro mládež), ZM 1960, č. 7–8; Zemřel František Omelka, ZM 1960, č. 7–8; S. K. Neumann v La vie des lettres (o Siblíkově překladu Neumannových básní) (s M. Blahynkou), ČL 1960, č. 3; Básníkovy adaptace (o Olbrachtově próze pro mládež), ZM 1960, č. 9; Za Josefem Koudelákem, ZM 1960, č. 9; Dělník dantovský (o O. F. Bablerovi), Mladá tvorba 29. 12. 1960; Šedesátiny O. F. Bablera, ZM 1961, č. 1; Básník lidské družnosti (o Langrově tvorbě pro mládež), ZM 1961, č. 2; Polemika s bajkáři (polemika s V. Stanovským a J. Vladislavem), ZM 1961, č. 3; K čtyřicátému výročí KSČ… (o sborníku Oheň a růže), Kultura 1961, č. 20; Hajitel amatérismu (o Bassově próze pro mládež), ZM 1961, č. 11; Autor modrých dětských her (o J. Čapkovi), ZM 1962, č. 3; Puristická Klapzubova jedenáctka, ZM 1962, č. 5; Kritikovo výročí (k šedesátinám A. M. Píši), ZM 1962, č. 5; K dopisům bratří Čapků S. K. Neumannovi (s M. Blahynkou) (Doslov), in V. Dyk: S. K. Neumann, bratří Čapkové (1962); Miloš Kratochvíl… (o jeho Komediantovi), Kultura 1962, č. 45; Antický svět a antické umění… (o Langrově Bronzové rapsódii), Kultura 1962, č. 46; Štafeta ve fríštině (o překladu Omelkovy Štafety), ZM 1962, č. 12; Jak vznikla Omelkova Štafeta, in ABC mladých techniků a přírodovědců 1963, č. 5; K Sládkově korespondenci s Bartošem (o Závodského časopisecké edici), ČL 1963, č. 6; Nové vydání Moskvy v listopadu (o stejnojmenné knize V. Tilleho), Tvář 1964, č. 2; Krásné politikum (o J. Š. Kubínovi), LitN 1964, č. 40; Kubínova tvorba pro děti, ČL 1964, č. 5; Vančurovy listy J. Š. Kubínovi, Knižní kultura 1964, č. 10; Ervín Taussig, Tvář 1964, č. 9–10; Kubínova Růže pekelná. (Doslov), in J. Š. Kubín: Růže pekelná (1965); Zemřel národní umělec J. Š. Kubín, LitN 1965, č. 45; J. Š. Kubín vědec, Věda a život 1966, č. 1; Josef Škvorecký: Nápady čtenáře detektivek, Impuls 1966, č. 1; Jazyk a styl J. Š. Kubína, Naše řeč 1966, č. 1; Pokus o M. V. Kratochvíla, ZM 1966, č. 5; Josef Kocián: Jiří Orten, Impuls 1967, č. 1; Kompozice staročeského Rozmlouvání člověka se Smrtí, LF 1968, č. 2; Dopisy Gustava Frištenského J. Š. Kubínovi, Impuls 1968, č. 8; Jak je udělán Bassaxofon (o Škvoreckého novele Bassaxofon), Plamen 1968, č. 12; Kompozice Tolstého prózy Dětství, Československá rusistika 1970, č. 1; Kompozice Vlažné vlny Aleny Vostré, ČL 1970, č. 5–6; Sovětská literární věda dvacátých let o kompozici prózy (Doslov), in Kompozice prózy (1971); Kompozice Fuksova románu Variace pro temnou strunu, ČL 1972, č. 1; Kompozice Ostrovského Bouře, Československá rusistika 1972, č. 3; Dualita Pana Theodora Mundstocka, ČL 1973, č. 3; Kompozice Písně o Štemberkovi, LF 1975, č. 1; Román Oldřicha Šuleře, Časopis Slezského zemského muzea 2004, série B, č. 3; Kompozice Wolkrovy Balady o námořníku, ČL 1975, č. 5; Kompozice Bezručova Bernarda Žara, SaS 1975, č. 4; Kompozice Komenského Listů do nebe, Studia Comeniana et historica 1976, č. 13; Pohled do Kainarovy dílny, ZM 1977, č. 1; Kompozice Šafaříkovy balady Lel a Lila, Slovenská literatúra 1977, č. 2; Kompozícia Ostrovského hry Les, Slovenské divadlo 1977, č. 4; Rakovnická vánoční hra, LF 1977, č. 4; Kompozícia Králikovej Krásnej neznámej, Slovenské divadlo 1979, č. 1; Kompozice Gogolových Mrtvých duší, Slavica Slovaca 1979, č. 4; Majster Šikula, Romboid 1979, č. 12; Kompozice Bezručovy balady Maryčka Magdónova, Časopis Slezského muzea 1979, série B, č. 2; Kompozice Sváru vody s vínem, LF 1979, č. 4; Kompozice Komenského písně Plésání duše věřící, Studia Comeniana et historica 1979, č. 20; Tvar Šikulovho románu, Romboid 1980, č. 9; Druhý román Fráni Šrámka, Slavica Lundensia 1980; K poetice Konstantina Biebla, Studia Slavica 1980; Tektonikon Josefa Kožíška, ZM 1981, č. 1; Kompozice Komedie o turecký vojně, LF 1981, č. 2; Kompozícia Tolstého hry Cár Fiodor, Slovenské divadlo 1981, č. 2; Kompozice Bezručovy balady Pole na horách, Časopis Slezského muzea 1981, série B, č. 2; Kainarova absolutně skutečná báseň, ZM 1981, č. 8; Jedna ze Šrámkova Splavu, Slavia Occidentalis 1981; Kompozice Gogolovy povídky, Ruský jazyk 1981–1982, č. 4; Umění Urbanovy povídky, Slovenská literatúra 1982, č. 2; Poetikon Josefa Kožíška, ZM 1982, č. 6; Ballekov spôsob, Romboid 1982, č. 8; Kompozícia Čechovových Troch sestier, Slovenské divadlo 1982, č. 3; Jedna ze Zlatého máje, ZM 1982, č. 9; Kompozice Hrubínovy Křišťálové noci, in České drama v epoše socialismu (1982); Kompozice Čechovova Višňového sadu, Ruský jazyk 1982–1983, č. 3; Hrubínův kalendářový cyklus, ZM 1983, č. l; Kompozice Veresajevovy povídky, Slavica Slovaca 1983, č. 2; Kompozice Komenského epicedia, Studia Comeniana et historica 1983, č. 25; Sládkova miniatura, ZM 1983, č. 9; Co je kompoziční výstavba, ČJL, AUPO (1983); Čapkův noetický román, ČJL, AUPO (1983); Staročeská píseň Noci milá, in Jihočeský sborník historický 1983, č. 4; Zamyšlení nad Stříbrným větrem, in Literárněvědný sborník Památníku národního písemnictví 1983; Wolkrova dialogizovaná báseň, Slavia Occidentalis 40, (Poznań 1983); Hrubínova Pohádka o veliké řepě, ZM 1984, č. 6; Kompozice Arbesových Akrobatů, Českolipsko literární 6 (1984); Slovesný stavitel Čapek-Chod, ČL 1984, č. 4; Kocmánkova vánoční hra, Časopis Národního muzea 1984, řada historická, č. 2; Kompozice Bezručovy básně Žermanice, Časopis Slezského muzea 1984, série B, č. 2; Kompozice Komenského písně Život náš na světě je jen pouť, Studia Comeniana et historica 1984, č. 28; Velká kočičí pohádka, ZM 1984, č. 10; Kompozice Kocmánkova interludia O selském hňupu chtějícím žákem býti, Strahovská knihovna 1984; Kompozice Turgeněvovy Noviny, Slavica Slovaca 1985, č. 1; Byl také básník jako každý jiný (o F. S. Procházkovi), ZM 1985, č. 3; K poetike Jaroslava Seiferta, Romboid 1985, č. 3; Staročeská píseň o sedlácích, Jihočeský sborník historický 1985, č. 1; Kompozice Komenského písně Věčně Bůh jsa nepočatý, Studia Comeniana et historica 1985, č. 29; Tomanův kalendářový cyklus, ČJL, AUPO (1985); Pohled do Řezáčovy dílny, ČJL, AUPO (1985); Staročeská píseň o barvách, Jihočeský sborník historický 1985; Kompoziční výstavba Bezručovy básně, in Čtvrtstoletí bezručovského bádání (1985); Kompozice Gogolova Revizora, Ruský jazyk 1985–1986, č. 5; Kompozice Komedie o Františce a Honzíčkovi, Strahovská knihovna (1985–1986); Kompozice Stříbrného holuba Andreje Bělého, Slavica Slovaca 1986, č. 2; Kompozice Nezvalovy Manon Lescaut, Vítězslav Nezval – spolutvůrce pokrokové kulturní politiky (1986); Zahradníkův rok a Čapkova mistrovská kompozice, Sešity novináře 1986, č. 3; Kompozice Povídání o pejskovi a kočičce, ZM 1986, č. 8; Jiráskova Filozofská historie, LM 1986, č. 10, též in Alois Jirásek dnes (2000); Kompozice Hrubínovy Proměny, in Zbornik Matice srpske za slavistiku 30 (1986); Popěvek F. S. Procházky, Středisko 10 (1986); Ze života hmyzu, in Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity 35, řada literárněvědná, č. 33 (1986); Fejeton S. K. Neumanna, LM 1987, č. 1; Pancharti Ivana Hudce, LM 1987, č. 2; Hrubínova báseň o Palečkovi, ZM 1987, č. 5; Reportáž Václava Tilleho, LM 1987, č. 6; Bezpečné znalosti Ivana Kříža, Romboid 1987, č. 6; Kompozice Arbesovy prózy, in Českolipsko literární 7 (1987); Zamřížované zrcadlo – reportáž I. Olbrachta, Sešity novináře 1987, č. 3; O Sládkově a Procházkově poezii pro děti, ČJL 6, AUPO (1987); Kompozice Úderu Boženy Benešové, ČJL 6, AUPO (1987); Kompozice Mahenova Chrousta, in Slavia Occidentalis (Poznan, 1987); Causerie Miroslava Horníčka, Romboid 1988, č. 1; Exotická pohádka Františka Hrubína, ZM 1988, č. 2; Kompozice Komenského písně Pán můj mne již propouští, in Studia Comeniana et historica 1988, č. 35; Kompoziční umění Jakuba Arbesa, in Českolipsko literární 8 (1988); Kompozice hry Ester, LF 1988, č. 4; Románová tkáň Lidí na křižovatce, ČJL, AUPO (1988); O kompozici Procházkovy poezie pro děti, in tamtéž; O kompozici Hrubínovy poezie pro děti, ZM 1989, č. 2; Črta Jaromíra Tomečka, ZM 1989, č. 7, též in Odkaz Jaromíra Tomečka, (Eds.) J. Lacina – J. Poláček (2008); K poetice Jakuba Arbesa, in Českolipsko literární (1989); K staročeské písni Šla dva tovařišě, in LF 112 (1989), č. 3; Kompozice Macharova Říma, in Sešity novináře 1989, č. 4; Kompozice Čapkova románu Život a dílo skladatele Foltýna, in Slavica Pragensia 1989; Kompozice Klímovy Poroty, in Zbornik Matice srpske za slavistiku 37 (1989); Kompozice Kožíškovy básně, ČJL 1989; Kompozice Čapkova Krakatitu, ČJL 1989; Kompozice Knížete Stříbrného A. K. Tolstého, Wiener slavistisches Jahrbuch 1989; Kompozice Králikovy Poslední překážky, Slavia Occidentalis 46–47 (1989–1990); Očima Aleny Vostré, ZM 1990, č. 1; Biliard Petra Rittra a Zdeňka Šťastného, Romboid 1990, č. 2; Nenápadná poviedkárka Mária Topoľská, Romboid 1990, č. 3; Dášeňka Karla Čapka, ZM 1990, č. 4; Kompozice Dostojevského Běsů, Slavica Slovaca 1990, č. 2; Kompozice Komenského písně Ó ve všech svých divný nám skutcích, Bože, LF 1990, č. 3; Kompozice Daňkovy Vraždy v Olomouci, in Česká historická próza (1945–1985) (1990); Kompozice Hrubínovy Romance pro křídlovku, ČJL, AUPO (1990); Fejeton Karla Nového, ČJL, AUPO (1990); Kompozice Nerudova fejetonu. Wiener slavistisches Jahrbuch (1990); Románová iniciativa Jaroslava Havlíčka, ČL 39, 1991, č. 1; Český básník z Německa, List pro literaturu 1991, č. 28; Románové umění Františka Křeliny, Proglas 1991, č. 3–4; Figurální dvojice aneb A co ženy, pane dvorní rado?, Romboid 26, 1991, č. 9; Femme fatale a ostatní u A. Vostré, Romboid 1991, č. 10; Kompozice Čechovova Dramatu na lovu, in Studia philologica 1 (AUPO) (1991); Horníčkův Můj strýček kauboj, in Studia philologica 2 (AUPO) (1991); O slovesném umění Ivana Bunina, in tamtéž; Komenského píseň S světem se již žehnaje, LF 1991, č. 4; K duchovní poezii Anastáze Opaska, Akord 17, 1991–1992, č. 5; J. Mazáč: Tichá mše, Akord 17, 1991–1992, č. 7; Deziluzívní motiv aneb Stará dobrá kapela, Romboid, 1992, č. 3; Kompozice Siroty Podhradských Terézie Vansové, Slovenská literatúra, 1992, č. 1; B. Kubešová: Kočičí dlažba, Akord 17, 1991–1992, č. 9; Vstup do Brány blažených, Tvar 1992, č. 22; Kunderův Doktor Havel po třiceti letech, Tvar 1992, č. 32; Rozhlásek Eduarda Basse, Romboid, 1992, č. 8; Komenského píseň Ach, smutku můj, LF 1992, Supplementum 2; K morfologii poezie J. A. Komenského, Česko-polská pocta Komenskému (1992); Tvar Arbesovy prózy, Českolipsko literární (1992); Arbesova novela Rodinné drama, in Studia philologica 3 (AUPO) (1993); Adamité Jakuba Arbesa, in Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity 41, řada literárněvědná, č. 39 (1992); Ostrovského drama Výnosné místo, Opera slavica 1993, č. 1; Tvorba a utrpení Niny Svobodové, Rozhlasová univerzita Svobodné Evropy 1 (1993); Umělecký svět Josefa Knapa, tamtéž; Lidové hry českého baroka, tamtéž; Dámy a husaři Alexandra Fredra, Opera slavica 1993, č. 3; Bezručova báseň Smrt cézarova, in Slezský sborník 1993, č. 3; Kompozice Hlaváčkovy básně, in Studia philologica (AUPO) (1993); K poetice A. N. Ostrovského, in tamtéž; Mystik Jiří Langer, Tvar 1994, č. 5; O Alfredu Fuchsovi a jeho díle, Katolický týdeník (příl. Perspektivy) 1994, č. 13; Literární kritik Bedřich Fučík, Rozhlasová univerzita Svobodné Evropy (1994); Sloupek Karla Čapka, in Slovo v úzkosti a naději (1994); K tvarosloví Jesenského poezie, Romboid 1994, č. 7; Tvůrčí profil Zdeňka Kalisty, Katolický týdeník (příl. Perspektivy) 1994, č. 43–44; Andryszák z Mnichova, Alternativa 1994–1995, č. 2; Románový svět Egona Hostovského, in Hlavní téma: psychologická próza (1994); Kdo je Miroslav Horníček, in Studia philologica (AUPO) (1994); Umělecký projev Aleny Vostré, in tamtéž; O kompoziční výstavbě Bezručovy básně, Časopis Slezského zemského muzea 1994, série B, č. 2; Mácha–Tagung 1995, LitN 1995, č. 7; Umění Urbanova románu, Romboid 1995, č. 4; Kompozice Khintzerovy velikonoční hry, Akord 1994–1995, č. 8; Dvakrát na téma spisovatel a společnost, Alternativa nova 1994–1995, č. 8; Cestopisný fejeton Karla Čapka, Romboid 1995, č. 5; Opereta Witolda Gombrowicze, Opera slavica 1995, č. 1; Fejeton Karla Horkého, in Studia philologica (AUPO) (1995); K poetice Karla Schulze, Akord 1994–1995, č. 10; František Langer a Karel Horký, Alternativa nova 1995–1996, č. 1; Stavba Poláčkova Okresního města, in O Karlu Poláčkovi a o jiných (1995); Expozice čili Obrácení Ferdyše Pištory, in Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity 44, řada literárněvědná (1995); Prostor Michaela Třeštíka, Romboid 1996, č. 2; Legionářské divadlo a drama na Rusi, Alternativa nova 1995–1996, č. 9; Poetika Dykova Zmoudření dona Quijota, in Světová literárněvědná bohemistika (1996); Nad odkazem romanopisce Václava Prokůpka, Rozhlasová univerzita Svobodné Evropy (1996); Magdaléna J. S. Machara, in Žena – jazyk – literatura (1996); Publicista a umělec Karel Nový, in Studia philologica (AUPO) (1996); O Horníčkově tvůrčí dílně, Alternativa nova 1996–1997, č. 5; Rámcové vyprávění Josefa Kopty, Alternativa nova 1996–1997, č. 8; Groteskní romaneto Ladislava Klímy, ČL 1997, č. 3; Milan Kundera postmoderní?, Ponowoczesność a tożsamość (1997); Drahomír Šajtar, in Drahomír Šajtar – bibliografie (1997); Prozaik Karel Schulz, Alternativa nova 1997–1998, č. 6; Dykův román o roce 1897, in Umění a veřejnost v 19. století (1998); Hordubal Karla Čapka, ČL 1998, č. 3; Matka Karla Čapka, Zpravodaj Společnosti bratří Čapků 1998, č. 37; Román K. M. Čapka-Choda, in Studia philologica 8 (AUPO) (1998); Česká próza dvacátých let z hlediska kompozičního, in Studia philologica 8 (AUPO) (1998); Podzemní město Karla Poláčka, in Lidové noviny a Karel Poláček (1998); Románové torzo Viktora Dyka, in Neznámí (autoři) – neznámé (texty) (1999); Markéta Lazarová Vladislava Vančury, Alternativa plus 1999, č. 1–2; Historická novela Zikmunda Wintra, in Zikmund Winter mezi historií a uměním (1999); Morfologie tvorby bratří Čapků, in O interpretácii umeleckého textu 20 – Pragmatika umeleckej kompozície (1999); Novela Vladimíra Macury, její tvar a intertextualita, in Intertextualita v postmodernom umení (1999); Tvar Kunderovy Nesmrtelnosti, in Jak reflektujeme českou literaturu vzniklou v zahraničí (2000); Novela Egona Hostovského, in Návraty k velkým (2000); Saturnin Zdeňka Jirotky, in Świat humoru (Opole) (2000); Román Vladimíra Neffa, in Umělý člověk dvacátého století (2000); Román Jaroslava Foglara, in Ladění 2000, č. 3; Dramatická báchorka J. K. Tyla, in Romantismus v české a polské literatuře (2000); Povídka Karla Klostermanna, in Karel Klostermann – spisovatel Šumavy (2000); Román Karla Klostermanna, in tamtéž; Esej Otokara Fischera, in Literární věda na prahu 21. století (2000); Román Jaroslava Durycha, in Česká katolická moderna (2000); Záskok Járy Cimrmana, in Deset let poté (2000); Bezručova báseň Michalkovice, Časopis Slezského zemského muzea 2000, série B, vědy historické, č. 3; Román Milady Součkové, in Neznámý člověk Milada Součková (2001); Langrova novela pro děti, Ladění 2001, č. 1; Konec Hackenschmidův Viktora Dyka, in Česká literatura na konci tisíciletí (2001); Poláčkův Hostinec U kamenného stolu, Stylistyka (Opole) (2001); Scénování Zdeňka Zapletala, Alternativa plus 1999–2001, č. 3–4; Bylo nás pět Karla Poláčka, in Pátečníci a Karel Poláček (2001); Klíčový zpěv jako vyjadřovací prostředek, in O interpretácii umeleckého textu 23 – Pragmatika vyjadrovacích prostriedkov umenia 2 (2001); Balada Viktora Dyka, in Studia methodologica 10 (2002); Mrtvá řeka Karla Dvořáčka, Alternativa plus 2002, č. 1–2; Cyklus Libuše Čačalové, in Česká a polská emigrační literatura (2002); Valčík na rozloučenou Milana Kundery, in Život je jinde…? (2002); Česká próza čtyřicátých let z hlediska kompoziční poetiky, in Studia methodologica 11 (2002); Povídka Jana Čepa, Akord 2003, č. 3; K poetice Aloise Jiráska, in Cesta k realitě (2003); Prozaické tkanivo Ľudmily Podjavorinské, in Česko-slovenské vztahy v slovanských a středoevropských souvislostech (2003); Novela Ivana Olbrachta, Alternativa plus 2003, č. 1–2; Novela J. Š. Baara, Akord 2003, č. 3; Boží muka Karla Čapka, in Zpravodaj Společnosti bratří Čapků 2003, č. 42; Jdi za zeleným světlem Edvarda Valenty, Alternativa plus 2003, č. 3–4; Radúz a Mahulena Julia Zeyera, in Česko-slovenské vztahy, Evropa a svět (2004); Román Jana Vrby, Alternativa plus 2004, č. 1–2; Tetralogie Franty Župana, Ladění 2004, č. 1; Román F. X. Šaldy, in Studia methodologica 14 (2004); Česká próza desátých let 20. století z hlediska kompoziční poetiky, Alternativa plus 2004, č. 3–4; Lijavec Járy Cimrmana, in Karel Poláček a podoby humoru v české literatuře 19. a 20. století (2004); Novela Vojtěcha Martínka, Časopis Slezského zemského muzea 2004, série B, č. 2; První slovenský román, Aktuální slovakistika (2004); Půlnoční pacient Egona Hostovského, in Literatura určená k likvidaci, Obec spisovatelů (2004); Historický román Aloise Jiráska, Bohemica litteraria 7 (2004); Polonista Ludvík Štěpán přichází s ojedinělou publikací, Olomoucký den 12. 5. 2005; Román Antala Staška, in Dialog regionów: jedność państwa, prywatność regionu (2005); Román Karla Ptáčníka, Studia moravica 3 (2005); Rok na vsi bratří Mrštíků, in Perla v hrubé kazajce (2005); Povídkový cyklus, in Stabilita a labilita žánrů (2005); Počátek Holečkova cyklu Naši, in Ruralismus, jeho kořeny a dědictví (2005); Hanácká legenda Otakara Bystřiny, in Otakar Bystřina a současná doba (2006); Povídka Terézy Novákové, in Žena v české a slovenské literatuře (2006); Tři noci Egona Hostovského, in Literatura určená k likvidaci 2 (2006); K poetice Bohuslava Reynka, in Setkání s druhým (2006); Dobrodružný román M. V. Kratochvíla, Ladění 2006, č. 3; Novela Viktora Dyka a hra s dyádou, in Homo ludens v literatuře (2006); Prozaický debut Josefa Uhra, in Bohemica litteraria 9 (2006); Dobročinný večírek Egona Hostovského, in Literatura určená k likvidaci 3 (2006); Básně v próze Vítězslava Nezvala, Ladění 2007, č. 2; Romány Jarmily Loukotkové, in Labyrint ženského literárního světa (2007); 30. srpen 1914 Fráni Šrámka, in Karel Poláček a obraz první světové války v české literatuře (2007); Rážovo Pokušení na konci léta, in Slavistični zapiski, serija literaturoznavstvo (2007); Hrobník Karla Sabiny, in Jeden jazyk naše heslo buď 4 – Český romantismus – jiskření a záblesky (2007); Historický román Královna Eliška Rejčka, in Krajina mého srdce (2007); Román Viktora Fischla, in Slovensko mimo Slovensko(2008); Česká próza prvního desetiletí 20. století z hlediska kompoziční poetiky, in Slavica litteraria 2008, č. 1; Tomečkův jesenický cyklus, in Ladění 2008, č. 3; Kam spějí děti Karla Klostermanna, in Návraty k dětství v české a slovenské literatuře (2008); Román Vladimíra Körnera, Severní Morava 95 (2009); Seifertův Vějíř Boženy Němcové, in Slavica Wratislaviensia (2009); Sabinův román Na poušti, in Jeden jazyk naše heslo buď 5 – Revolučnost a nerevolučnost v české povaze (2009); K románovému cyklu Josefa Holečka (Naši II), in V ráji realistickém (2009); Otčenáškova novela Romeo, Julie a tma, in Moje oči musely vidět… (2009); Nezvěstný Egona Hostovského, in Literatura určená k likvidaci 4 (2009); Topos domu v próze Romana Ráže, in Dům v české a polské literatuře – Dom w literaturze czeskiej i polskiej (2009); S lodí, jež dováží čaj a kávu, in Moře v české a polské literatuře – Morze w literaturze czeskiej i polskiej (2009); Román Julia Zeyera, in Julius Zeyer, lumírovský básník v duchovním dění Evropy (2009); Putování za švestkovou vůní, Ladění 2010, č. 1–2; K profilu Rážových próz, Češtinář 2010–2011, č. 1; Morana Karla Sabiny, in Jeden jazyk naše heslo buď 6 (2010); Cesta po kolenou (kolem roku 1989), in Středoevropský areál ve vnitřních souvislostech (2010); Dobrodružný román L. M. Pařízka, Ladění 2010, č. 4; Žena hašteřivá a zoufanlivý manžel, LF 2011, č. 1–2; Morfologie Škvoreckého Zbabělců, in Svět kreslený slovem (2011); Biografický román Zdeňka Pluhaře, in Literární historiografie a česko-slovenské vztahy (2011); Groteska Pavla Kohouta (2011); K poetice Fráni Šrámka, in Viator Pilsnensis neboli Plzeňský poutník (2012); Olomouc slovesná, Host 2012, č. 6.
Edice (výběr): Karel Matěj Čapek Chod: Durové motivy (1959); Viktor Dyk, Stanislav Kostka Neumann, bratří Čapkové, Korespondence z let 1905–1918 (s M. Blahynkou a S. Jarošovou; 1962); Josef Štefan Kubín: Růže pekelná (1965); Čtení o kompozici. Sborník studií o kompoziční výstavbě prozaického díla (1970).
Překlady (výběr): J. Pyszko: Puklá pečeť polibku (1998); Zygmunt Dmochowski: Chytat chvíli – Chwytać chwile (2011).

LITERATURA
Knižně: Architektura textu: Sborník k 80. narozeninám Františka Všetičky (2012).
Články, studie a příspěvky k jubilejím: D. Šajtar: Laudatio pro Františka Všetičku, Dokořán 2001, č. 18; L. Pavera: Literární vědec František Všetička oslavil své sedmdesátiny, MfD (příl. Střední Morava) 3. 5. 2002; L. Pavera: Sedmdesátiny Františka Všetičky, Alternativa plus 2002, č. 1–2; L. Pavera: František Všetička sedmdesátiletý, Vlastivědné listy Slezska a severní Moravy 2002, č. 2; P. Marek: Všetička jako člověk a autor, in Z paměti literární Olomouce (2004); V. Stanzel: Vzpomínka studentská, in Z paměti literární Olomouce 2 (2006).
Recenze: Václav Říha: -J. V.-, RP 26. 7. 1965; -M. B.- (M. Blahynka), KT 3, 1965, č. 30; S. Jareš, ZM 1965, č. 11 * Josef Štefan Kubín: -E. Š.- (E. Šimunková), NK 1980, č. 20; -h- (Z. Heřman), ZM 1980, č. 9; J. Poláček, Rt 10. 7. 1980; -v- (V. Vodák), LD 3. 7. 1980; -os-, Pochodeň 5. 8. 1980; S. Urbanová, Ostravský kulturní měsíčník 6, 1981; O. Sirovátka, Národopisné aktuality (1982); V. Žemberová, Slovenská literatúra 1982, č. 2 * Kompoziciána: J. Melicher, NK 1987, č. 18; M. Kapinus, Rt 19. 5. 1987; V. Kostřica, Nové slovo 1987, č. 35; J. Špaček, Romboid 1987, č. 11; D. Žváček, KultM 1988, č. 4; I. Sulík, Slovenské pohľady 1988, č. 5; A. Macurová, ČJL 1987–1988, č. 4; Z. Niedziela, Pamiętnik Slowiański 38–39, 1988–1989 * Čtyři hlasy: -p- (M. Písková), Kdy, kde, co v Olomouci, říjen 1989; M. Blahynka, KultM 1989, č. 10; F. Valouch, Tvorba 1989, č. 45; J. Svoboda, Kmen 1989, č. 48; M. Kapinus, Rt 2. 12. 1989; M. Zelinský, Slovenské pohľady 1990, č. 3; Z. Zapletal, ZM 1990, č. 34 * Komenský básník: M. Kapinus, Slovácké noviny 1993, č. 26; D. Žváček, Hanácké noviny 17. 7. 1993; P. Kaiser, LitN 1993, č. 26; K. Komárek, Katolický týdeník (příl. Perspektivy) 1993, č. 26; M. Kapinus, Moravský demokratický deník Rt 17. 8. 1993; M. Trávníček, Proglas 1993, č. 5–6; Z. Šiška, ČJL 1993–1994, č. 3–4; P. Marek, Vlastivědný věstník moravský 1994, č. 1; A. Peutelschmiedová, Alternativa 1994–1995, č. 3; -AFi- (A. Fickerová), Brněnský večerník 8. 12. 1993 * Stavba prózy: M. Kapinus, SvSl 8. 10. 1993; I. Pospíšil, Rt 2. 11. 1993; P. Musil, Hanácké noviny 18. 11. 1993, též in Žurnál UP 1993, č. 7; V. Kostřica, LD 27. 12. 1993; -AFi- (A. Fickerová), Brněnský večerník 2. 2. 1994; -PH- (P. Hanuška), LitN 1994, č. 10; M. Trávníček, Proglas 1994, č. 2; D. Žváček, Tvar 1994, č. 9; -ap.-, NK 1994, č. 19; A. Peutelschmiedová, Hanácký kurýr 1994, č. 25; Z. Pechal, Opera slavica 4, 1994, č. 1; S. Pašteková, Romboid 1994, č. 7; Z. Šiška, Slavia 63, 1994, č. 2; L. Soldán, Alternativa nova 1995–1996, č. 1; N. Mlsová, Češtinář 1995–1996, č. 2; S. Rakús, Slovenská literatúra 1995, č. 6 * Jakub Arbes: P. Musil, Hanácké noviny 3. 5. 1993; -in- (I. Nermuťová), Puls (příl.) 3. 6. 1993; A. Haman, LitN 1993, č. 24; K. Komárek, LD 18. 6. 1993; B. Kolář, Učitelské noviny 1993, č. 26; M. Vojtíšková, Českolipské listy 26. 6. 1993; po (M. Pohorský), NK 1993, č. 25; M. Kapinus, Rt 21. 8. 1993; J. Schneider, Tvar 1993, č. 35–36; D. Čúzy, Romboid 1994, č. 2; D. Žváček, Hanácký kurýr 1994, č. 32; M. Šokarts (M. Strakoš), Moravský den 16. 11. 1994; A. Měšťan, Slavia 1994, č. 3; P. Mk. (P. Marek), Český časopis historický 1994, č. 4; M. Janovský, Moravský den 31. 8. 1995; M. Mlčoch, Alternativa nova 1995–1996, č. 1; D. Vlašínová, Brněnský večerník 14. 9. 1995; A. Zachová, Češtinář 1995–1996, č. 1 * Stavba básně: M. Trávníček, LD 14. 6. 1994; P. Musil, Hanácké noviny 27. 6. 1994; P. Marek, LidN (příl. Moravské listy) 19. 7. 1994; -plk- (P. Marek), Prostějovský týden 1994, č. 28; R. Czmero, Hanácký kurýr 1994, č. 35; D. Žváček, Tvar 1994, č. 17; A. Měšťan, Slavia 1994, č. 3; V. Řeřichová, ZM 1994, č. 3–4; D. Vlašínová, Naše Opavsko 1995, č. 18; P. Marek, Vlastivědný věstník moravský 1995, č. 2; L. Soldán, Alternativa nova 1995–1996, č. 1; H. Poláková, Jezik in slovstvo 40, 1994–1995, št. 6; L. Martinek, Češtinář 1996–1997, č. 3 * Před branami Omegy: V. Macura, Tvar 1995, č. 14; A. Haman, NK 1995, č. 29; M. Trávníček, Alternativa nova 1995, č. 4; M. Součková, Romboid (Bratislava) 1996, č. 6 * Stavba dramatu: V. Kostřica, Denní Telegraf 6. 2. 1997; H. Marešová, Hanácké noviny 12. 4. 1997; D. Žváček, Tvar 1997, č. 7; L. Pavera, Alternativa nova 1996–1997, č. 10 * Vnitřní vitráže: H. Marešová, Hanácké noviny 2. 1. 1997; M. Kapinus, Slovácké noviny 1997, č. 1; V. Lichý, Moravskoslezský den 29. 1. 1997, č. 24; -ac- (A. Crha), Brněnský večerník 13. 3. 1997; P. Hanuška, Tvar 1997, č. 7; P. Marek, Prostějovský týden 1997, č. 13; L. Pavera, Alternativa nova 1996–1997, č. 9; M. Trávníček, Texty, jaro 1997, č. 5; A. Haman, LitN 1997, č. 27; B. Kubešová, Český dialog 1997, č. 5; M. Zouharová, ČJL 1996–1997, č. 9–10; M. Trávníček, Proglas (příl. Literární příloha) 1997, č. 4; R. Sobotka, Svoboda 15. 10. 1997; E. Rosner, Alternativa nova 1997–1998, č. 2; AF (Al. Fetters), Náš čas 1998, č. 8; K. Komárek, Aluze 1998, č. 1; A. Crha, Brněnský den 9. 6. 1997 * Podoby prózy: B. Kolář, Hanácké noviny 26. 3. 1998; -sb- (R. Sobotka), Svoboda 4. 4. 1998; M. Kapinus, Slovácké noviny 22. 4. 1998; P. Marek, Prostějovský týden 1998, č. 16; M. Kapinus, Rt 29. 5. 1998; -šp- (Š. Prachařová), Orlické noviny 24. 6. 1998; A. Crha, Brněnský den 26. 6. 1998; P. Musil, MfD (příl. Střední Morava) 1. 7. 1998; Š. Prachařová, Rychnovský zpravodaj 1998, č. 7–8; -lkl- (L. Klukanová), Jihlavské listy 22. 9. 1998; Š. Vlašín, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 11. 9. 1998; M. Trávníček, Texty, jaro 1998, č. 9; J. Poláček, Ladění 1998, č. 3; J. Melicher, Literárny týždenník 1999, č. 7; V. Stanzel, Host (příl. Recenzní příloha) 1999, č. 3; B. Kubešová, Zpravodaj, časopis Čechů a Slováků ve Švýcarsku 1999, č. 1; I. Harák, ČJL 1999–2000, č. 1–2; -P. A.- (P. Andruška), Slovenské pohľady 1999, č. 2; L. Pavera, ČL 2000, č. 1; A. Haman, NK 1998, č. 16 * Dílna bratří Čapků: J. Brabec, Knihovnička LitN 1999, č. 33; A. Haman, LidN 19. 8. 1999; B. Kolář, Svoboda (příl. Středomoravský deník) 28. 9. 1999; Š. Vlašín, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 12. 11. 1999; J. Poláček, Rt 16. 11. 1999; -ek-, -jp-, Ladění 1999, č. 4; Z. Rédey, Rak 1999, č. 6; P. Marek, Prostějovský týden 2000, č. 1; M. Kapinus, Slovácké noviny 2000, č. 2; -sb- (R. Sobotka), Spektrum Rožnovska 1999, č. 16; P. Marek, Vlastivědný věstník moravský 2000, č. 2; B. Kubešová, Zpravodaj, časopis Čechů a Slováků ve Švýcarsku 1999, č. 11; F. Černý, Zprávy Společnosti bratří Čapků, prosinec 2000, č. 59; W. Sikora, Głos Ludu 12. 4. 2001; A. Zachová, Češtinář 2000–2001, č. 3; E. Dąbrowska, Stylistyka (Opole) (2000); J. Melicher, Romboid 1999, č. 10; D. Vlašínová, Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, řada literárněvědná (2001); M. Trávníček, Alternativa plus 1999–2001, č. 3–4; A. Gawarecka, Slavia Occidentalis (2000); M. Hronek, Hanácký a středomoravský den 23. 9. 1999 * Dílna Miroslava Horníčka: B. Kolář, Svoboda (příl. Středomoravský deník) 24. 11. 1999; B. Kolář, Hanácký a středomoravský den 1. 12. 1999, též in Olomoucký den; L. Pavera, MfD (příl. Střední Morava) 29. 1. 2000; Š. Modrý, Rychnovský zpravodaj 2000, č. 2; P. Marek, Prostějovský týden 2000, č. 9; Š. Vlašín, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 10. 3. 2000; M. Kapinus, Slovácké noviny 2000, č. 14; R. Sobotka, Svoboda 12. 4. 2000; D. Kroča, Host (příl. Recenzní příloha) 2000, č. 4; J. Kerbr, NK 2000, č. 16; B. Kubešová, Zpravodaj, časopis Čechů a Slováků ve Švýcarsku 2000, č. 7–8; L. Lederbuchová, ČL 2000, č. 5; J. Poláček, Duha 2000, č. 4; D. Inštitorisová, Javisko 2001, č. 3; A. Štěrbová, Alternativa plus 1999–2001, č. 3–4 * Tektonika textu: L. Pavera, MfD (příl. Severní Morava a Slezsko) 29. 5. 2001, též in MfD (příl. Střední Morava) 29. 6. 2001; B. Kolář, Olomoucký týden 2001, č. 22; -lp- (L. Pavera), LidN 11. 7. 2001; Š. Vlašín, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 24. 8. 2001; J. Frýzek, Orlické noviny 10. 8. 2001, též in Rychnovský zpravodaj 2001, č. 9; J. Poláček, ČL 2001, č. 5; E. Gilk, Tvar 2001, č. 21; D. Kroča, Host 2002 (příloha), č. 3; L. Šebela, Prostějovský týden 2002, č. 22; K. Komárek, Alternativa plus 2002, č. 1–2; L. Štěpán, Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity 51, řada Slavica litteraria (2002); I. Pospíšil, Kam v Brně (příl. Kam) 2002, č. 7–8; I. Pospíšil, in Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, řada literárněvědná (2002); B. Bakuła, Slavia Occidentalis 59 (2002); I. Pospíšil, Stil 2003, č. 2 * Daleký dům: M. Sígl, Týdeník Mělnicko 2001, č. 32; rem (M. Reissner), Zemské noviny (příl.) 17. 7. 2001; J. Poláček, LidN 16. 10. 2001; L. Pavera, MfD 31. 10. 2001 (příl. Kraj Moravskoslezský; E. Kováčiková, Kultúrny život 2001, č. 50; B. Kolář, Olomoucké listy 2002, č. 19; Š. Vlašín, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 22. 3. 2002; L. Šebela, Prostějovský týden 2002, č. 15; M. Trávníček, Alternativa plus 2002, č. 1–2; B. Jirásek, Plž 2002, č. 1; V. Stanzel, Host (příl. Recenzní příloha) 2002, č. 9; -Basil- (L. Soldán), Kam v Brně (příl. Kam) 2002, č. 12; M. Walczak, Bohemistyka (Wałbrzych) 2002, nr. 4; -zr-, Haló noviny 18. 8. 2001 * Olomouc literární: B. Kolář, Olomoucké listy 2002, č. 20; L. Šebela, Prostějovský týden 2002, č. 22; L. Pavera, MfD (příl. Střední Morava) 10. 6. 2002; J. Poláček, LidN 14. 8. 2002; I. Pospíšil, Host (příl. Receznzní příloha) 2002; E. J. Havlíček, Pro domo sua 2002, č. 6; J. Svoboda, Alternativa plus 2002, č. 3–4; L. Štěpán, Slavica litteraria 2003 * Lexikon literárních pojmů: B. Kolář, Olomoucké listy 2002, č. 47; K. Komárek, MfD (příl. Střední Morava) 11. 12. 2002; J. Poláček, LidN 13. 2. 2003, č. 37; I. Augustin, Noviny Slezské univerzity (Opava) 2003, č. 2–3; -ian-, Moravskoslezský deník (příl. Opavský a hlučínský Region) 11. 2. 2003; L. Šebela, Prostějovský týden 2003, č. 25; J. Balhar, Naše řeč 2003, č. 1; P. Hrtánek, Tvar 2003, č. 10; I. Kolářová, Bohemistyka 3, 2003, č. 1; D. Kroča, Host 2003 (příl. Recenzní příloha), č. 7; J. Toman, Ladění 2003, č. 2; J. Hrabal, Tvar 2003, č. 17; V. Žemberová, Alternativa plus 2003, č. 3–4; L. Lederbuchová, ČJL 2004–2005, č. 1; I. Pospíšil, Opera slavica 2003, č. 3; A. Jedličková, ČL 2004, č. 5; I. Pospíšil, Stil 2003, č. 2; B. Bogołębska, Bohemistyka 2003, č. 2 * Kroky Kalliopé: L. Šebela, Prostějovský týden 2003, č. 41; -jp- (J. Poláček), LidN 9. 10. 2003; F. Valouch, Alternativa plus 7, 2003, č. 3–4; též in F. Valouch, Čas v poezii, poezie v čase (2005); -po- (J. Poláček), Ladění 2003, č. 3; Z. Bařinková, Olomoucký den 13. 2. 2004; V. Stanzel, Host 2004, č. 6; K. Komárek, Tvar 2004, č. 13; H. Veličková, Krok 2004, č. 2; L. Štěpán, Slavica litteraria 7 (2004); I. Kolářová, Stylistyka (Opole) (2004); P. Hora, Aluze 2005, č. 2; I. Pospíšil, Stil 2003, č. 2 * Možnosti Meleté: Z. Bařinková, Olomoucký den 15. 6. 2005; B. Kolář, MfD (příl. Střední Morava) 23. 6. 2005; L. Šebela, Prostějovský týden 2005, č. 36; J. Poláček, Rt 31. 8. 2005, též in Olomoucký den 5. 9. 2005; P. Hora, Tvar 2005, č. 16; I. Kolářová, Stylistyka 15 (Opole) (2006); M. Fránek, LitN 2006, č. 46; D. Kroča, Host 2006, č. 10; L. Štěpán, Slavica litteraria (2006); J. Bílek, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 19. 8. 2005 * 57 plus 5 haiku: P. Hrbáč, Weles 2006, č. 27–28 * Morava a Slezsko literární: H. Bartková, Prostějovský týden 2010, č. 6; B. Kolář, Krok 2010, č. 1; Z. Bařinková, Akord 2009–2010, č. 7; P. Hora, Tvar 2010, č. 18; D. Kroča, Komenský 2010–2011, č. 1; J. Poláček, Duha 2010, č. 3–4; V. Stanzel, Střední Morava 2011, č. 31; -bé em- (B. Matyáš), Zvuk, jaro–léto 2011; B. Hoffmann, ČJL 2011–2012, č. 4 * Garance grotesknosti: B. Kolář, Krok 2010, č. 4; Z. Bařinková, Akord 2011; K. Komárek, Tvar 2011, č. 6; J. Poláček, Průhledy 2011, č. 1; I. Kolářová, Stylistyka 20 (Opole) (2011) * Ariadnino Arkanum: M. Bátorová, Slovenské pohľady 2012, č. 6 * Rakousko literární: B. Kolář, Krok 2011, č. 2; J. Poláček, LitN 28. 7. 2011; V. Stanzel, Host 2011, č. 7; Z. Bařinková, Akord 2011, č. 5 * Léta legionů: F. Cinger, Právo 7. 1. 2013; E. Gilk, Tvar 2013, č. 6; V. Stanzel, Host 2013, č. 6.
Rozhovory: F. Kobza, Kulturní měsíčník 1987, č. 2; -FK- (F. Kobza), KultM 1989, č. 3; F. Kobza, KultM 1990, č. 2; B. Kolář, Hanácké noviny 26. 1. 1995; B. Kolář, Hanácké noviny 3. 6. 1995; B. Kolář, Hanácké noviny 12. 10. 1995; B. Kolář, Hanácké noviny 26. 11. 1996; B. Kolář, Hanácké noviny 23. 1. 1997.

UKÁZKY Z OHLASŮ
Ani k Arbesovi nepřistupuje Všetička jinak – i tentokrát se zabývá kompozicí jednotlivých textů: co opus, to jedna kapitola. Autor je řadí prostě chronologicky, výběrem snad sleduje jistou žánrovou reprezentativnost (vedle rozborů romanet analyzuje také Arbesovy romány, povídku Moderní Magdaléna, drama Rodinné drama a také soudničky), nicméně o kritériích svého výběru žádnou informaci nepodává. Očekává-li čtenář (jak implikuje chronologické řazení), že autor bude chtít postihnout vývoj Arbesovy poetiky od raných textů po práce zralé, bude zklamán. Analýzy jednotlivých Arbesových textů jsou prováděny izolovaně a Pokus o závěr nepřináší o mnoho více než souhrn dílčích poznatků, konstatování, že ten a ten jev se vyskytuje u Arbesa tam a tam. Problematické jsou rovněž některé závěry o funkci jednotlivých jevů: Všetička má sklon si funkce a významu zaregistrovaných kompozičních významů buď vůbec nevšímat, nebo jejich význam nivelizovat. Je to dáno snad i tím, že jeho metoda je jednak příliš deskriptivní a pojmová síť (explicitně je prezentována v jeho Kompoziciáně) je nadto nedostatečná. Ruský formalismus byl jistě nesmírně podnětnou metodologií, ale po více než šedesáti letech je teoretický instrumentář pro analýzu prózy přece jen poněkud propracovanější, jemnější.
J. Schneider: Otazníky nad charakterem Jakuba Arbesa, Tvar 1993, č. 35–36, s. 21.

Román začíná v roce 1900, kdy na Arbese v listopadovém čísle Besed Času nevybíravě zaútočil kritik podepsaný Gamma – Gustav Jaroš (nedůvěřivý Tomáš mezi čtenáři si může tento text snadno v knihovně nalistovat). Všetička tuto událost literárního života přijal jako ústřední bod, ze kterého rozbíhá své vyprávění a rekapituluje zpětně dosavadní úhelné momenty Arbesova života. Kompozičně tak Všetičkův životopisný román stále pulzuje mezi časovou rovinou přítomnosti (listopad 1900 až duben 1914, přičemž obě ta data se u něj opticky velmi sbližují, jako by rámcovala dlouhé Arbesovo umírání, nekonečně dlouhé loučení se životem). Kompoziční záměr Všetičkova životopisného románu si tak podřizuje i rytmus závěru Arbesova života, ba přímo anuluje posledních jeho patnáct let, když je mění jen v prostor meditace, hořkého účtování s protivníky a vzpomínek. Fikce tu má sice ještě jiné, nápadnější prostředky (vyprávěním prostupuje několik symbolických motivů – záhadná figura tajemného vozataje, pták Fénix, modrý motýl Morphoachilaena, jelínek), ale většinou se musí spokojit s nenápadným posunutím životopisného faktu (Máchovo písmo, jehož tajemství Arbes odhalil, je u Všetičky vztaženo k šifrám řecké abecedy značkujícím Arbesovy životní protipóly). Všetička zamýšlel vytvořit beletristický text, napsat román, ale současně neměl chuť vzdát se ambicí literárněvědných a vlastně i osvětových: chtěl podat zevrubnou Arbesovu biografii. Uplatnění obou těchto záměrů najednou vyžaduje určitý problematický kompromis, volá po všestranně poučeném vypravěči plnokrevně epickém, ale současně i po vypravěči poučujícím, vypravěči, který je průvodcem po prostorách vlastního románu. […] To je obecný problém, se kterým musí prostě žánr životopisného románu počítat: buď autor vsadí na plastický obraz, na autonomní vyprávění, pro které konkrétní osud konkrétní historické postavy bude spíše záminkou a dobové reálie historické, kulturní a sociální jen rekvizitárnou pro hru ve stylu retro, nebo se pustí současně i do výkladu, objasňování příčin, komentářů a poznámek, které pak musí nápadně nenápadně včleňovat do textu.
V. Macura: Životopisný román s kompozicí (a s nostalgií), Tvar 1995, č. 14, s. 22.

Všetička ale v souladu se svým oblíbeným interpretačním zaměřením dal přednost rozboru kompoziční výstavby Rážových próz a prezentaci vybraných kompozičních postupů. Tím se dá jistě dokázat spisovatelova dovednost, ale podle mého názoru při tom přijde zkrátka celkový smysl uměleckého textu; a právě jeho vystižení nebo aspoň přiblížení bychom v literárněvědné monografii čekali. Všetičkovy analýzy numerického principu, osudového prostoru nebo syžetového rytmu jsou jistě seriózní a pravdivé, ale o širším významu probíraných próz nám řeknou asi stejně, jako by nám o hudební skladbě prozradil pouhý rozbor jejich harmonizace a instrumentace. Navíc se domnívám, že některá Všetičkova zjištění se smyslem Rážových textů souvisí jenom velmi volně.
K. Komárek: Grotesknost totality i svobody, Tvar 2011, č. 6, s. 22.

Přiznám se, že jsem do Všetičkovy perfektní knihy Ráže nečetl, ale nikoliv záměrně – prostě to tak vyšlo. Až jeho kniha mě k Rážovi připoutala a nelituji toho. Je to charakterní muž znalý svého řemesla, jenž nic nepředstírá: to je ta partie, která Všetičku asi přilákala, cit pro tvar, experiment (pokusnictví, jak říká Všetička, a autora vyzývá: jen houšť a větší kapky), na jeho prózách si mohl Všetička se svou kompoziční poetikou vyhrát.
I. Pospíšil: Pocta Františku Všetičkovi, Proudy 2012, č. 1, týž in L. Pavera – I. Pospíšil (eds.): Architektura textu: Sborník k 80. narozeninám Františka Všetičky (2012), s. 137.

Autor nevyužil ani potenciální významové hry, kterou mu nabízel na první pohled nezvyklý název. Legion je tradiční starořímské označení narážející – jak také jinak – na Langerovo působení v československých dobrovolnických jednotkách. Jediný, kdo tohoto knižního výrazu použije, a to v ironickém slova smyslu a ve zcela jiném kontextu, je Jaroslav Hašek, když komentuje porážku své Strany mírného pokroku v mezích zákona po volbách v červnu 1911. Anaforicky znějící název tedy představuje pouhou ornamentální dekoraci, jež s příběhem samotným souvisí pramálo. Při bližším ohledání Všetičkových vědeckých prací z posledních let zjistíme, že jde doslova o autorovu manýru, což dokládají tituly Podoby prózy, Tektonika textu, Kroky Kalliopé, Možnosti Meleté, Garance grotesknosti, Ariadnino arkanum. Je-li životopisný román v příslušných příručkách charakterizován jako žánr na pomezí beletrie a literatury faktu, mám za to, že Všetičkova próza má příliš blízko k druhému pólu. S výjimkou nečetných pasáží konstruujících potenciální inspiraci několika Langerových děl v ní mnoho uměleckých hodnot nenajdeme.
E. Gilk: Životopisný román – Qui bono? Tvar 2013, č. 6, s. 20.

Čtenáři teoreticky vyzbrojenému předchozím studiem (či paralelní četbou) Všetičkových odborných knih se otevírá pole pro takřka detektivní zkoumání textu a odhadování zákonitostí jeho výstavby, která se mimo jiné vyznačuje symetrií danou užitím středové kapitoly a rozvržením motivů – například matčina ušní choroba se objeví ve třetí kapitole od začátku a při vzpomínce na matku ve třetí kapitole od konce, obdobně je ve třinácté kapitole líčena Františkova návštěva italského Assisi, hlavní postavou reflektovaná opět třináct kapitol od konce. Intuitivní a snové scény, postava rezonéra, digresivní kapitoly, signifikantní čas, barevná symbolika, to vše ukazuje, že v knize vládne pevná autorská ruka a až konstruktérský um.
V. Stanzel: Langerovská anabáze, Host 2013, č. 6, s. 75.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 12. 7. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 12. 7. 2014 (js)

Dušan ŽVÁČEK

Napsat komentář

* 23. 6. 1934, Olomouc

zdroj: Archiv UP

Maturoval na gymnáziu v Přerově (1952) a poté studoval ruštinu a češtinu na FF UP Olomouc. Zde taktéž získal doktorát (1969) za práci K problematice míšení funkčních stylů v poezii a kandidaturu věd (1981) za disertaci K některým obecně teoretickým a metodologickým aspektům lingvistické interpretace metafory. Docenturu získal na základě habilitační práce Kapitoly z poetiky a stylistiky básnické řeči a básnického překladu (1992). V letech 1957–1961 působil jako pedagog na Střední průmyslové škole strojnické v Čáslavi, poté jako rusista na Pedagogickém institutu v Gottwaldově (dnešním Zlíně) a od roku 1965 až do penze na katedře rusistiky FF UP. V Olomouci žije od roku 1971 a tomuto městu věnoval i některé ze svých básní – najdeme je v almanachu Olomouc v české literatuře (2007). Autor rovněž přispěl svými verši do všech sborníků vydaných Literární sekcí Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci. Žváčka pojilo mnohaleté přátelství s básníkem Jaroslavem Mazáčem, jenž je mimo jiné autorem sbírky Oidipus nabývá zraku. Žváček si název tohoto díla vybral jako motto ke své sbírce Nedosvitky, v níž mimo jiné tematizuje své zrakové postižení. Přátelství obou básníků dokladuje Jaroslav Mazáč ve vřelém, vzpomínkově laděném medailonu Dušana Žváčka. Popisuje v něm například, jak spolu oba autoři „probírali nejen novinky z Univerzity Palackého v Olomouci, ale také dlouze vzpomínali na přátele souhlasných i kontroverzních názorů a přátelsky se přeli o smysl poezie, její rozměr senzualistický i metafyzický“. (J. Mazáč: Betlém mimo liturgii, in Z paměti literární Olomouce, 2004, s. 233.)

Ve studentských letech publikoval Žváček pouze časopisecky. Jeho básnický knižní debut vyšel až ve 2. polovině 70. let a v rychlém sledu za ním byla vydána sbírka druhá. Dílům Propouštění z léta a Vrásnění dominuje téma přírody a lásky, lyrický subjekt sleduje proměny krajiny a ženy s okouzlením i hořkostí. Do souboru Zimní ovoce: 1976–1996 jsou zahrnuty kromě básní z prvních dvou sbírek též oddíly Zimní ovoce, kterému dominují apostrofy ženy, a Předjaří – nepřestupný rok, v němž přibývá motivů blízkosti smrti, smutku a lítosti z pomíjivosti a z nenávratnosti dějů dávno minulých. Ožívají tu pro lyrický subjekt pouze ve vzpomínkách a hořknou svým „zakletím“ v zašlé době. Tato tendence pokračuje i v díle nazvaném Nedosvitky: Verše z let 1995–2003, obsahujícím básnické texty, vracející se do dětství, bilancující, tematizující s neutuchající naléhavostí lásku; leitmotiv ztráceného zraku zase nemilosrdně zpřítomňuje omezenost, konečnost všeho lidského.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Propouštění z léta (BB 1976); Vrásnění (BB 1979); Zimní ovoce: 1976–1996 (BB 1996); Nedosvitky: Verše z let 1995–2003 (BB 2005).
Příspěvky ve sbornících: Oheň (1964); Po tolika letech (1985); Větrná pošta (1988); Žena a láska (2000); Pour féliciter (2000); Děti a dětství (2001); Verše z cest (2003); Verše o moravě (2003); O múze olomoucké a lidech kolem ní (2003); Olomouc v české literatuře (2007); Haná v poezii (2008); Barevné tóny: sbírka veršů zrakově postižených autorů (2008); Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc (2009); Almanach Literárního klubu Olomouc (2011).
Odborné práce (výběr): K některým obecně teoretickým a metodologickým aspektům lingvistické interpretace metafory (1980); Úvod do teorie překladu: (Pro rusisty) (1994, 1998); Kapitoly z teorie překladu I (1995).

LITERATURA

Studie a články: K. Vůjtek: Vrásnění na pódiu, Ostravský kulturní měsíčník 1978, č. 12; (jug) (S. Juga): Nad tvorbou Dušana Žváčka, Nová svoboda 1981, č. 40; V. Kostřica: Dušan Žváček padesátiletý, in Rossica Olomucensia 1984; J. Mazáč: Touha po řádu života (K padesátinám PhDr. Dušana Žváčka, CSc.), Kulturní měsíčník 1984, č. 6; J. Dvořák: Bilance, Středisko 1987, roč. 69; J. Mazáč: Doc. PhDr. Dušan Žváček, CsC., jubilující, Rossica Olomucensia 1994; F. Všetička: Propouštění z léta, Olomouc literární 2002; J. Mazáč: Betlém mimo liturgii, Z paměti literární Olomouce 2004; L. Machala: Olomoucká polistopadová poezie, Bohemica Olomucensia (2009).
Recenze: Propouštění z léta: J. Svoboda, Zralá prvotina, Ostravský kulturní měsíčník 1976, č. 10; -ís-, Nadějná prvotina Dušana Žváčka, Nové knihy 1976, č. 41; (mx) (Hana Maixnerová), Slibná prvotina, Práce 10. 11. 1976; (ko) (Václav Kotyk), Zralá prvotina moravského autora, Lidová demokracie 19. 11. 1976; (zh) (Z. Heřman), Profil veršů z profilu, Mladá fronta 4. 1. 1977; M. Pávek, Anděl žalu poněkud z módy vyšlý, Literární měsíčník 1977, č. 2; F. Valouch, Vyzrálá prvotina, Tvorba 1977, č. 18; M. Blahynka, Víc než slib, Rovnost 12. 5. 1977; (vln) (Vladimír Novotný), Básně dobrého jitra, Zemědělské noviny 24. 6. 1977, č. 147 * Vrásnění: (es) (E. Sobková), Aktuální poezie, Ostravský večerník 21. 1. 1980, s. 4; J. Adam, Rovnováha prožitku a slova, Literární měsíčník 1981, č. 3, příl. Dílna; M. Zenklová, Krásné vrásky, Tvorba 1980, č. 19; (ko), Poezie Dušana Žváčka, Lidová demokracie 14. 8. 1980, č. 19; (vln) (Vladimír Novotný), Básně a kresby, Zemědělské noviny 16. 9. 1980; V. Puhač, Žváčkova druhá, Ostravský kulturní měsíčník 1980, č. 10 * Zimní ovoce: B. Kolář, Žváčkovo poetické Zimní ovoce, Hanácké noviny 31. 12. 1996; (PK), Dvě sbírky básní z přerovského nakladatelství, Moravskoslezský den 27. 1. 1997; I. Pospíšil, Ovoce poezie Dušana Žváčka, Brněnský večerník 27. 1. 1997, s. 7, též in D. Žváček, Nedosvitky 2005; P. Cekota, Zimní úroda veršů, Host 1997, č. 2; I. Pospíšil, Bilance a perspektivy Dušana Žváčka, Kam v Brně 1997, příl. Kam, č. 3; F. Všetička, Dušan Žváček, Zimní ovoce, Alternativa nova 1997/1998, č. 4 * Nedosvitky: M. Blahynka, Vidoucí vědoucí Nedosvitky, Obrys – Kmen 2008, č. 48, též Haló noviny 6. 12. 2008.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Pozdní Žváček je básníkem zmoudřelým, statičtějším, hlubinně metaforickým, přibývá v něm ironie, je tu však i více vážnosti a reminiscentnosti, odkazy na jiné texty, návraty do dětství, podivuhodně tu zraje a sílí leitmotiv lásky. Myslím, že výbor je sestaven neobyčejně střídmě a přísně. Nikoli náhodou je básník Dušan Žváček lingvista.
I. Pospíšil: Ovoce poezie Dušana Žváčka, Brněnský večerník 27. 1. 1997, s. 7, též in D. Žváček: Nedosvitky (2005), s. 35.

Žváčkova básnická tvorba je nehojná, ale je v ní zřejmá posloupnost a vysledovatelný řád. Jeho debut z roku 1976 nese název Propouštění z léta, jeho třetí sbírka, už polistopadová, se jmenuje Zimní ovoce. Její závěrečný oddíl, který měl být patrně samostatnou sbírkou, dostal název Předjaří. Roční cyklus se tedy uzavírá, básně tvoří celek. Předjaří ovšem bývá počátkem něčeho dalšího, čehosi nového, očekávaného. Ze všech těchto básnických období je pro Dušana Žváčka nejdůležitější léto, neboť tvůrce Vrásnění se narodil 23. června 1934. On sám však tomu nejspíše nepřikládá žádný velký význam, neboť v jeho sbírkách se objevují básně o únoru, červenci, září a říjnu, ale červnovou mezi nimi nenajdete.
F. Všetička: Olomouc literární, 2002, s. 251.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Iva Chomiszaková (2012)
Aktualizace hesla: 12. 7. 2014 (ich)
Aktualizace bibliografie: 12. 7. 2014 (ich)

Blanka KOSTŘICOVÁ

Napsat komentář

* 16. 4. 1961, Litomyšl

Zdroj: Lubomír Machala

Středoškolská studia absolvovala na Střední průmyslové škole železniční v České Třebové. Poté vystudovala obor čeština – angličtina na FF UP. Magisterské studium ukončila v roce 1985 státní zkouškou a obhajobou diplomové práce Tvorba Bohumila Hrabala v sedmdesátých a osmdesátých letech, jejímž vedoucím byl Josef Galík. Posléze krátce působila v Ústavu pro jazyk český ČSAV. Na FF UP získala v roce 2005 doktorát z české literatury úspěšnou obhajobou práce Románový cyklus Jiřího Kratochvila (a jeho místo v kontextu současné české prózy). K FF UP má nadále velice kladný vztah, protože zde se podle svých slov „setkala se svým oborem a s celoživotními přáteli“. Mezi ty nejbližší řadí např. Jana Balabána. Z vyučujících ji velice oslovil hned u přijímacích zkoušek Miroslav Komárek, jehož „lingvistika – od staroslověnštiny po současnost – na jeho přednáškách a seminářích se jevila jako úžasné dobrodružství – jímž také je“. Také vzpomíná na Josefa Galíka, který byl „proslulý mimo jiné tím, že neváhal na přednáškách ze současné české literatury uvést alespoň v přehledu jména tehdy prohibovaných autorů; my jsme to už zažili v poněkud oslabené podobě – to už byl dr. Galík po třech udáních z řad studentů a dvou infarktech, ale pořád se o těchto autorech zmiňoval, na jeho přednášce jsme se mohli dozvědět např. i to, ve kterých ročnících časopisu Divadlo najdeme první tři hry Václava Havla – na rozdíl od knih tento časopis z knihoven vyřazen nebyl; vzpomínám, jak jsem ty hry v jednom večeru zhltla, s pocitem vděku vůči dr. Galíkovi“. Také s povděkem vzpomíná na strhující semináře o anglické syntaxi Jarmily Tárnyikové a na laskavou ironii Jiřího Skaličky. Poukazuje také na skutečnost, že na filozofické fakultě vystudovali oba její rodiče: „Poznali se jako spolužáci v ročníku, otec na FF působil třicet let, nejprve jako odborný asistent, po Listopadu jako profesor ruské literatury 19. století.“ (citace a fakta týkající se FF UP v předchozích dvou odstavcích jsou převzaty z osobní e-mailové korespondence s PhDr. Blankou Kostřicovou z 18. 10. 2012) Po ukončení doktorského studia pracovala jako středoškolská učitelka na školách v České Třebové. Byla zaměstnána také v Lidových novinách, kde obstarávala kulturní rubriku a v Literárních novinách. Je členkou Obce spisovatelů.

Literární recenze, kritiky a eseje publikuje především v literárních časopisech Tvar, A2, Host, Listy, Proglas nebo Literární noviny, Bohemica Olomoucensia či Bohemica literraria. Svou disertaci vydala knižně pod zkráceným názvem Románový cyklus Jiřího Kratochvila. Poukázala zde na možnost vnímat Kratochvilovu tvorbu jako cyklus románů, v němž jednotlivé motivy přecházejí z jedné knihy do druhé. Přispěla také do sborníku Honzo ahoj! Setkání s Janem Balabánem, vydanému k nedožitým autorovým padesátinám. Tomuto spisovateli věnovala i svou další monografii Sestupy a naděje Jana Balabána, ve které zdůraznila především autorovu oscilaci mezi pesimistickým a nadějným vyzněním díla. Autorčin zájem o cestování a aktivní sportování se silně promítají i do její beletristické tvorby. Své prozaické texty publikovala nejprve časopisecky a v knižním sborníku Dvanáct východočeských prozaiků (2007). Prozaická tvorba Kostřicové je charakteristická upřednostňováním kratších útvarů, jako je povídka. Vyprávění je vedeno převážně v er-formě, přičemž je orientováno k vnitřnímu a vnějšímu životu protagonistky. Prózy jsou charakteristické meditativním ohledáváním životních hodnot, osudových překážek, rodových kořenů a setkání, jež vyniká v rámci příznačných popisů přírody a věcí, reflexí prožitků a chování lidí. Povídky nejsou konstruovány s ohledem na výraznou dramatičnost nebo dějový spád. Směřují spíše k lyrickému vyjádření a statickému vyobrazení perspektivy či nálady a jsou tudíž spíše monologické povahy. Opakování řady motivů a témat plyne z důležitosti, kterou sehrály v autorčině životě. Styl vyprávění je úsporný, kultivovaný s uvážlivě volenými výrazy, bez jazykově experimentálních přesahů. Kostřicové prózy jsou osobitého charakteru, určené spíše užšímu okruhu čtenářů.

Knižně Kostřicová debutovala v roce 2007, kdy jí vyšly dva soubory povídek Třebovské povídky a Ledovcová turistika. První jmenovaný je tvořen sedmnácti povídkami, které jak autorka uvádí, vznikaly v průběhu předchozích sedmnácti let. Tematicky se jedná o soubor značně různorodý, který od otevírání historické paměti a rodových kořenů přechází k reflexím současných postaviček a života. Místopisně jsou lokalizovány do oblasti České Třebové, autorčina rodiště. Společným jmenovatelem citlivě zachycených „obrazů“ je výrazně kladný vztah ke zdejšímu kraji, který vysvítá z charakteru textů i volby výrazových prostředků. Ledovcová turistika sestává ze dvou oddílů. V první části nazvané Ledovcová turistika je protagonistkou Poutnice. Druhou část Homeless pak uvádí postava Pavly. Opět se jedná spíše o meditativně laděné obrazy, kde na pozadí krajinných scenérií protagonistka putuje, nebo setrvává a zpřítomňuje pocity znovunalezené rovnováhy po těžké nemoci, vnímání živlů, radosti z pobytu v přírodě a krásy života v ní. Poklidné reflexe směřující ke sdělování vlastního poznání životních hodnot se v některých případech antiteticky opírají o kritiku konzumního a přetechnizovaného života. Na pozadí prozaického žánru tedy čteme výpovědi autobiografického ladění, jejichž obsah je příznačný spíše pro výpověď poetickou. Povídky Bílá hora, Trhlina, Na peroně a Dívčí hruď odvysílal Český rozhlas 3 (Vltava) jako rozhlasovou četbu na pokračování v říjnu 2010.

Lyžařské povídky – útlý svazek nerozsáhlých textů opakovaně uvádí některé motivy z předchozí Ledovcové turistiky. Povídky vzniklé taktéž ve velkém časovém rozmezí mají společného jmenovatele v běhu na lyžích. Nejedná se však o texty, které by líčily příhody z lyžařského sportu obecně, ale o protagonistčin subjektivní vztah k tomuto sportu, který se spolupodílel na formování jejího nahlížení na svět. Běh na lyžích a vše, co k němu náleží, je zde tím hlavním, k čemu se váží činnosti z jiných oblastí, veškeré zážitky i zkušenosti. Běh na lyžích je zde určující perspektivou spíše než vyprávějící subjekt, který je více pasivním elementem. Skrze tuto perspektivu jsou pak nahlíženy různé aspekty života, setkání a události a zvolené prizma neproměňuje ani zákeřná nemoc, která hlavní hrdince v dalším běhání na lyžích zabraňuje.

„Deníkové“ pásmo Dole a nahoře je taktéž orientováno obdobně, dokonce zde nalézáme také některé texty z předchozího souboru, stejně jako se opakují tematické prvky: zákeřná nemoc, běh na lyžích a Českotřebovská krajina. V úvodu se autorka hlásí k autobiografické motivaci textu. Soubor je rámcován pohledem vypravěčky z okna třídy na zasněženou krajinu, který vymezuje čas vzpomínek. Jednotlivé povídky jsou pak obrazy ze života vypravěčky. Jeho základními aspekty jsou běh na lyžích, studium literatury na Univerzitě Palackého v Olomouci, ale i setkání s literárními legendami jako Bohumilem Hrabalem či Egonem Bondym, stejně jako návrat k přírodě a setkání s přáteli. Na půdorysu těchto událostí se odvíjí vnitřní monolog postavy o povaze těchto událostí, zážitků a setkání, které ji obklopují. Niterná povaha textů čtenáře provází od prvních řádků a katarzí je vyrovnanost současného bytí. Texty, v nichž se střídá ich a er-forma a které obsahují také citáty z dopisů, působí plasticky. Kritiky je knize nejvíce vytýkáno příliš subjektivní zaměření. To převládá i v souboru básní Kronika. V textech psaných volným veršem a směřujících k prozaickému výrazu se autorka opět vrací do prostředí Českotřebovska. Třebovský zápisník je proudem asociací, které spouští bolestná událost – smrt protagonistčiny matky. Bohatá spleť civilních obrazů, prolínání minulého s přítomným, specifický vyprávěcí postoj nadále charakterizují autorskou poetiku.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Třebovské povídky (PP 2007), Ledovcová turistika (PP 2007), Lyžařské povídky (PP 2009), Dole a nahoře (P 2010), Kronika (BB 2012), Třebovský zápisník (P 2014).
Odborné (výběr): Románový cyklus Jiřího Kratochvila (monografie 2008), Sestupy a naděje Jana Balabána (monografie 2013).
Studie (výběr): K typologii postav Bohumila Hrabala a Vladimíra Párala, in Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas Philosophica. Philologica. Studia bohemika sv. 55 (1987), sv. 4, s. 69–73; Ztracené ráje Jana Balabána, Souvislosti 2011, č. 1; Třikrát Markéta Pilátová, in Bohemica Olomucensia – Linguistica (2010), č. 3, s. 162–165.
Recenze (výběr): Bohumil Hrabal zblízka, Lidové noviny 6. 5. 1997; Samizdatové knihy a osudy, Lidové noviny 17. 5. 1997; Touhy někdejší Betty, Lidové noviny 31. 5. 1997; Shrnutí trpkého ráje, Lidové noviny 2. 7. 1997; Sborník obnovené komparatistiky, Lidové noviny 11. 7. 1997; Očitý svědek černého času, Lidové noviny 30. 8. 1997; Kratochvilův nesmrtelný karneval, Lidové noviny 25. 10. 1997; Mystifikace Haška Jaroslava, Lidové noviny 29. 10. 1997; Katolické sny Jakuba Demla, Host 1998, č. 7; Dilema cizinců, Host 1998, č. 8; (Ne-)zakončený Tobiáš Jirous, Host 1998, č. 8; Dvakrát Jan Balabán, Literární noviny 1999, č. 3; Radost a svoboda v roce 1939, Host 1999, č. 2, Rec. příl.; Spiklenci po třiceti letech, Host 1999, č. 3, Rec. příl.; Poslední smích, Host 1999, č. 3, Rec. příl.; Krok před Šlépějemi, Host 1999, č. 4, Rec. příl.; Devadesát devět, Host 1999, č. 4, Rec. příl.; Škola Milady Součkové, Host 1999, č. 5, Rec. příl.; Sedm variant Egona Hostovského, Literární noviny 1999, č. 24; Tango na rozloučenou, Literární noviny 1999, č. 25; Výzva k modlitbě, Host 1999, č. 6, Rec. příl.; Demlovy dopisy z jihu, Host 1999, č. 10, Rec. příl.; Urromán Jiřího Kratochvila, Literární noviny 2000, č. 6; Esence „demlovství“, Host 2000, č. 2, Rec. příl.; Autorský mýtus Jakuba Demla, Host 2000, č. 3, Rec. příl.; Bohumil Hrabal epistolární, Host 2000, č. 4, Rec. příl.; Třicátá léta ve světle Jakuba Demla, Host 2000, č. 4, Rec. příl.; Východiska Michala Ajvaze, Host 2000, č. 8, Rec. příl.; Dodneška jsem nebyl u zpovědi-, Host 2000, č. 10, Rec. příl.; Plíšková – čtenářům?, Host 2001, č. 2, Rec. příl.; Stavitel chrámu, Host 2001, č. 5, Rec. příl.; „Komorní“ korespondence Jakuba Demla, Host 2001, č. 6, Rec. příl.; Výtah z bezmocnosti našich osudů, Literární noviny 2001, č. 45; Juvenilní východiska Egona Hostovského, Host 2001, č. 9, Rec. příl.; Ve šlépějích Jakuba Demla, Literární noviny 2001, č. 50; Beskydské theatrum mundi, Literární noviny 2002, č. 3; Gramatika jako konverzační téma, Literární noviny 2002, č. 5; Martin C. Putna marginalis, Literární noviny 2002, č. 8; Věčné světlo Matylčino, Host 2002, č. 5, Rec. příl.; Lyrické šumění ptačích křídel, Literární noviny 2002, č. 28; „Tajemství“ Květy Legátové, Literární noviny 2004, č. 10; Cesta k druhé moderně, Literární noviny 2004, č. 21; Nové Ajvazovy prózy znamenají v jeho dosavadní tvorbě krok zpět, Lidové noviny 19. 11. 1997; Literární krajiny Bedřicha Fučíka, Host 2004, č. 6; Soumrak a chlad historie, Host 2004, č. 8; Jakub Deml, Zakletí slov 1–2, A2 2006, č. 26; Posudky Jana Lopatky, Host 2006, č. 6; Ani postmoderna, ani metafyzika, Host 2006, č. 7; Bohumil Hrabal – Miroslav Peterka, Toto město je ve společné péči obyvatel, A2 2007, č. 4; Jana Paulová, Jak běžet do kopce, A2 2007, č. 5; Šťastné a veselé, A2 2007, č. 8; Iva Pekárková, Láska v New Yorku, A2 2007, č. 11; Marie a Tomáš Salabovi, Semafor… – jaký byl a jaký je, A2 2007, č. 12; Jan Mukařovský, Vančurův vypravěč, A2 2007, č. 15; Cesty ke svobodě, Host 2007, č. 5; Požehnaná svoboda, Host 2007, č. 6; Egon Bondy, Buddha, A2 2007, č. 30; Vladimír Borecký, Legenda o Hronu, A2 2007, č. 36; Miroslav Červenka, Březinovské studie, A2 2007, č. 40; Doplňky, nikoli však marginálie, Host 2007, č. 9; Rozluštěné tajemství?, Host 2007, č. 10; Vymykající se próza, Host 2008, č. 1; Legendární obzvláštník, Host 2008, č. 1; Zdařilé řešení, Host 2008, č. 5; Zápisky pamětníkovy, Proglas 2008, č. 4; Láska Ivy Pekárkové, Host 2008, č. 7; Jiří Přibáň, Pod čarou umění, A2 2009, č. 5; „Rodinné kroniky“ Milady Součkové, Host 1998, č. 4; Arnošt Lustig, Zloděj kufrů, A2 2009, č. 6; Kratochvilovo vypravěčství, Listy 2009, č. 6; Prozaické dílo Jana Balabána, Tvar 2011, č. 14; Aféry Petra A. Bílka, Tvar 2011, č. 17; Kratochvilovská leč, Tvar 2011, č. 18; Příliš rozsáhlá próza, Tvar 2011, č. 19; Životní nutnost, Tvar 2011, č. 20; Střed (Pasáže), Tvar 2012, č. 2; (Možná) nejen banalita, Tvar 2012, č. 6; Dvě zprávy mladé generace, Souvislosti 2012, č. 1.

LITERATURA

Recenze: Ledovcová turistika: K. Kadlecová, Reflex 2008, č. 11; J. Chuchma, Mladá fronta Dnes 28. 3. 2008 * Lyžařské povídky: J. Novotný, Listy 2010, č. 1 * Románový cyklus Jiřího Kratochvila: K. Chvatík, Host 2009, č. 2, Vl. Novotný, Tahy 2009, č. 2/3.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Ty texty se zdráháme nazvat povídkami, neboť prakticky bezdějově evokují stále tutéž nespěchající, prodlévající atmosféru. Spíše běží o dva cykly obrazů a impresí v próze. Byť je vyprávění vedeno ve třetí osobě, optika je výlučně hrdinčina, svět je nahlížen výhradně jejíma očima. Takže je o ní řečeno jen to, co ona o sobě soudí, jak sama sebe vidí. Důsledek je paradoxní: texty jsou to stručné, až hutné, slova autorka klade literárně velmi „uvědoměle“, evokace duševních rozpoložení je to kultivovaná, nicméně dojem z toho je poněkud plochý, neboť reflexe hrdinky je z autorčiny vůle velice přející a utvrzující ji v sevřené uvolněnosti – či jak artikulovat fyzický i myšlenkový pohyb Poutnice, potažmo Pavly.
J. Chuchma: Poutnice Pavla a Pravda, Mladá fronta Dnes 28. 3. 2008, s. B5.

Autobiografické povídky, někdy meditativní a plynoucí pomalu a potichu, jinde bijící agresivně na poplach, zkoumají z pozice věřící ženy středního věku mezilidské vztahy, funkci pohybu fyzického i duchovního v lidském životě, plynoucí čas. Kostřicová v sobě nezapře pedagožku – její popisy přírodních krás a stoupání na vrcholky světa blíž k Bohu se krásně čtou těm, co plují na stejných vlnách, ale ostatním může stylizace do vědoucí poutnice à la Komenský nebo básník-kněz Deml připadat kazatelská, káravá, výchovná, ideologicky zatížená. Knížka s nápadnými odkazy na Demla a jeho deník Šlépěje (i na metafyzickou Čapkovu povídku Šlépěj z Božích muk) mi připomněla předloňský agitační makrobiotický román Jana Jíchy Dva roky bez prázdnin, který jsem rovněž přečetla jedním dechem a teprve po odložení knihy si uvědomila, jak do mě zároveň s výborně napsaným příběhem autor vpravil svůj světonázor. Ledovcová turistika je místy literatura a místy katechismus; ale čtivý a plný promyšlených, mnohovrstevnatých aluzí: „Křižovatku si rozvracet nedáme!“
K. Kadlecová: Dobrá věta, verze beta, Reflex 2008, č. 11, s. 59.

Dole a nahoře je spíše záznamem jednoho života než experimentální prózou. Je vzpomínáním, shrnutím již prožitého, je ale také hledáním docela nových životních cest. Každý se někdy ocitne „dole“, aby mohl znovu vystoupat „nahoru“… každé takové stoupání je především akcí osobní, subjektivní, silně pocitovou, a proto ne každý čtenář právě takovéto „povídání“ ocení.
P. Šimůnková: Dole a nahoře Blanky Kostřicové: lyže, literatura a bůh, [online] Topzine.cz, 21. 7. 2010, dostupné z: http://www.topzine.cz/recenze-dole-a-nahore-blanky-kostricove-lyze-literatura-a-buh

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Životopis Blanky Kostřicové na Databázi knih.cz
Životopis Blanky Kostřicové na iLiteratura.cz
Životopis na Portálu české literatury
Recenze knihy Dole a nahoře Anny Vondřichové
Texty B. Kostřicové na portálu Příběhy na padesát slov

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2013)
Aktualizace hesla: 21. 9. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 21. 9. 2014 (pk)

Libor MARTINEK

Napsat komentář

*15. 1. 1965, Krnov

Krnovský rodák vystudoval obor čeština – hudební výchova (1989) na PdF UP. Poté učil na Střední pedagogické škole v Krnově. Na Filozoficko-přírodověděcké fakultě Slezské univerzity v Opavě působil od roku 1993 jako odborný asistent. Zde také založil a vede Kabinet literárněvědné komparatistiky. V roce 2000 obhájil doktorát z dějin české literatury na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, po pěti letech získal tamtéž doktorát z dějin polské literatury. Od roku 2001 žije v Opavě. V roce 2010 se v Brně habilitoval prací Identita v literatuře českého Těšínska (2009) a dále působí jako docent české literatury na Ústavu bohemistiky a knihovnictví SU v Opavě, od roku 2012 souběžně s pedagogickým působením na Vratislavské univerzitě. Absolvoval dvě zahraniční stáže na Slezské univerzitě v Katovicích: půlroční pobyt v rámci doktorandského studia v roce 1997 pod vedením profesora Edmunda Rosnera a v roce 2007 stipendijní pobyt MŠMT ČR pod vedením profesora Józefa Zarka. Byl členem poroty soutěže mladých prozaiků Hlavnice A. C. Nora. V současné době je členem Obce spisovatelů ČR a Obce překladatelů ČR, Polsko-české vědecké společnosti ve Vratislavi, Academia Europea Sarbieviana v Sarbiewu, Těšínsko-záolžanského kola Hornoslezského literárního sdružení se sídlem v Katovicích a také předsedou opavské pobočky Literárněvědné společnosti České akademie věd. Taktéž je členem redakčních rad českých periodik (Noviny Slezské univerzity, Psí víno) i polských (Radostowa, Pobocza). Jeho odborný literárněhistorický zájem směřuje k tématům poválečné české literatury, soustavně se zabývá regionální literaturou, především mapováním české, německé a polské literatury ve Slezsku od středověku do současnosti, jak dokládají práce Polská literatura českého Těšínska po roce 1945, Polská poezie českého Těšínska po roce 1920, Identita v literatuře českého Těšínska: Vybrané problémy nebo Życie literackie na Zaolziu 1920–1989. Vydal rovněž dvoudílné kompendium Hledání kořenů pojednávající o literatuře Krnovska od středověku až po současnost. V oblasti literární teorie soustřeďuje svůj badatelský zřetel k polské literární teorii. Jeho odborné zájmy v souvislosti se stálým úsilím o rozvíjení česko-polských kulturních vztahů ústí také v bohatou činnost překladatelskou. V oblasti literární teorie to dokládá např. překlad díla Woiciecha Kalagy Mlhoviny diskurzu: Subjekt, text, interpretace. Soustavně překládá také básnická a prozaická díla polských beletristů; např. E. Lipské, B. Urbanowského, D. T. Lebiody, D. Kostewiczové, B. Miązka, S. Franczaka, S. Nyczaje, B. Żurakowského, N. Chadzinikolaua, D. Muchové, W. Kostrzewy aj. Martinek je nositelem významných ocenění za rozvoj česko-polských literárních a kulturních vztahů. Mezi jinými mu byla v roce 1997 udělena Svazem polských spisovatelů ve Varšavě Cena za překlady a popularizaci polské poezie v zahraničí, v roce 2003 obdržel 1. cenu za překlady polské poezie v rámci XXVI. Mezinárodního básnického listopadu v Poznani, o rok později obdržel Cenu polského výboru UNESCO a téhož roku jej za rozvoj česko-polských aktivit ocenilo také Statutární město Opava. V roce 2009 mu byla udělena Bronzová medaile Slezské univerzity Za mimořádnou publikační činnost. O rok později pak obdržel Medaili Evropského kruhu France Kafky a téhož roku ve Varšavě Cenu Władysława Broniewskiego a diplom Ministra kultury a národního dědictví Polské republiky v kategorii zahraniční tvůrce – vědec. Také vlastní básnická tvorba Martinka získala uznání v mezinárodních básnických soutěžích u nás (O skrzydlo Ikara – 2008) i v Polsku (např. 2. celopolská básnická soutěž O zlatý doutník Wilhelma Szewczyka – 1998; O lidskou tvář – 2003). Svou básnickou tvorbu publikoval v řadě literárněvědných a kulturně-společenských časopisů nejen v České republice, ale i na Slovensku, v Polsku, Rumunsku a Litvě, Německu i Rakousku (viz např. Host, Tvar, Labyrint, Literární noviny, Psí víno, Akord, Zwrot, Mosty, Śląsk, Temat, Znad Wilii). Přispěl také do několika českých a zahraničních antologií a sborníků poezie. Spolupracuje s Českým rozhlasem 3 (stanice Vltava), Radiem Vaticana a Českým rozhlasem Brno. Jako básník knižně debutoval v roce 2001 výběrem Co patří večernici – Sekrety Gwiazdy Wieczornej složeným z dříve samostatně uveřejněných veršů. Útlý svazek sestává z šestnácti básní, jejichž české a polské verze jsou otištěny vedle sebe. Psány jsou volným veršem místy tíhnoucím až k prozaickému výrazu, sloky obsahují dva až sedm veršů, které z tematického zorného úhlu mají charakter vzpomínkový, milostný či společenský. Lyrický subjekt se vrací do dětství a dospívání, návraty jsou spojeny s reflexí rodného kraje, přírody a minulosti, zachyceny jsou ovšem i pozdější cestovatelské zážitky, přičemž Martinek s oblibou aplikuje místopisné, muzikologické i obecně kulturněhistorické poznatky. Při komplexním pohledu mísí svazek polohy lyrické s prozaickými, témata intimní se společenskými. Sbírka byla oceněna na XXIV. Mezinárodním básnickém listopadu v Poznani jako nejlepší básnický debut roku. Oceňována byla pro textovou vyzrálost, poetickou poučenost i výpovědní upřímnost. Jádro sbírky Jsi mé signifié – Jesteś moim signifié je, jak už název napovídá, opět česko-polské. Jedná se však o sbírku výrazněji kompozičně členěnou a také významově abstraktnější. Kromě volného verše v ní Martinek užívá sevřený tvaru haiku. První část sbírky obsahuje básně milostné, jimiž prostupuje vedle polohy vyznavačské také motiv intelektuálního smutku a nenaplnění. Druhá část, uvozená citátem ze Sartrovy povídky Zeď, obsahuje kratší texty, vypovídající o úzkostných životních pocitech. V dané souvislosti autor přistupuje také k formálnímu rozrušování výpovědi, kterou místy rozčleňuje na jednotlivá slova. Následuje oddíl kontrastně zasvěcený žánru haiku. Ve čtvrté části, jež je označena jako Návraty – Powroty, autor poněkud překvapivě zařazuje básně otištěné již v debutu Co patří večernici – Sekrety Gwiazdy Wieczornej. K českým verzím básní však připojuje pozdější varianty anglické, někdy i francouzské. Následující oddíl soustřeďuje rozsáhlé příležitostné poemy, vzniklé při různých společenských událostech a figurující v literárních soutěžích. Poslední část pak shromažďuje básně různých autorů, českých i polských, dedikovaných Martinkovi.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Co patří Večernici – Sekrety Gwiazdy Wieczornej (BB 2001); Jsi mé signifié – Jesteś moim signifié (BB 2012).
Překlady: L. Przeczek-Waszková: Čtyři období lásky (1996); M. Chraścinová: Čas písně (1997, s W. Przeczkem); W. Przeczek: Intimní bedekr (1998); S. Nyczaj: Poezie = Pezje (1999, s W. Przeczkem a E. Sojkou); D. Kostewicz: Anatomie Chvíle (2003); D. T. Lebioda: Descartova lebka: výbor z básní z let 1980–2000 (2003); R. Putzacher: Mezi řádky: Básně z let 1995–2001 (VB 2003, s V. Dvořáčková, E. Sojka, J. Zogata); B. Miazek: Návrat (VB 2005, s. red. J. Červenka, F. X. Halas); E. Lipska: Okamžik nepozornosti (2006); W. Kalaga: Mlhoviny diskurzu: Subjekt, text, interpretace (2006); J. Sikora: Za pózno na wiosne = Příliš pozdě na jaro (2007); D. Muchová: Motýli slov (2007); B. Urbankovski: Erotikon pro toho, jenž přijde po mně (2007); M. M. Tylko: Setkání s jiným (2009); J. Daehne, J. Molęda: Radobýl, Horyzont zdarzeń = Obzor událostí (2010, do pol. J. Molęda, do č. L. Martinek); W. Łęcki: Widok ustronny = Pohled z ústraní (Płock, 2010); W. Malicki: Słowa pod wiatr = Slova proti větru (s. W. Przeczkem: 1997, 2. wyd. popr., 1997; 2000); Stefan Grabiński: V domě Sáry a jiné povídky (2012); Danuta Mucha: Baśniowy świat w czterech porach roku – Pohádkový svět ve čtyřech obdobích roku (2012); Gustaw Morcinek: Jak horník Bulandra přelstil čerta, Vyprávění o Pusteckém, O tom, jak horník Maślok handloval s Pusteckým, in: týž: Z říše Pusteckého – Z krainy Pusteckiego (2012); Zbigniew Chojnowski: Mazurské odjezdy (2012); Wojciech Ossoliński: 40 nesprávných básní o mém městečku – 40 niepoprawnych wierszy o moim miasteczku (2013); Marek Rapnicki: Barabáš a jiné básně – Barabasz i inne wiersze (2013); Jacek Molęda: Šel jsem pro chleba – Wyszedłem po chleb (2013); Zbigniew Chojnowski: Mazurské dědictví (2013).
Práce o literatuře (výběrově): Polská literatura českého Těšínska po roce 1945 (2004); Polská poezie českého Těšínska po roce 1920 (2006); Region, regionalismus a regionální literatura (2007); Życie literackie na Zaolziu 1920–1989 (pl. 2008); Současná česká literatura I/1 (2008); Identita v literatuře českého Těšínska. Vybrané problémy (2009); Literatura a hudba I/1,2 (2009, vš. skripta); Hledání kořenů. Literatura Krnovska a její představitelé. I. díl. Od středověku po interetnické vztahy v literatuře 20. století (2009); Hledání kořenů. Literatura Krnovska a její představitelé. II. díl. Od národního obrození do současnosti (2010); Fryderik Chopin v české literatuře (2013); Władysław Sikora. Monografie (2015); Identita v literatuře Těšínska (2015); Henryk Jasiczek. Monografie (2016).
Příspěvky ve sbornících: Krnovsko: Vlastivědné kulturní neperiodikum (1993); Literatura a region (1995); Literatura v literatuře (1995); Literatura v českém a polském Slezsku = Literatura na Śląsku czeskim i polskim (1996); Normy normalizace (1996); Současné vztahy české a polské literatury = Współczesne kontakty literatury czeskiej i polskiej (2001, za kol. aut., též red.); Česká a polská emigrační literatura = Emigracyjna literatura czeska i polska (2002, též red. s M. Tichý); Tajemství z podzemí: Podivuhodné osudy dvojic (2002); U zródel sensu (U pramenů smyslu) (Racibórz, 2003); Česká a polská samizdatová literatura = Czeska i polska literatura drugiego obiegu (2004, též red. s M. Tichý); Dům v české a polské literatuře = Dom w literaturze czeskiej i polskiej (2009, též ed.); Moře v české a polské literatuře = Morze w literaturze czeskiej i polskiej: materiały z międzynarodowej konferencji naukowej (2009, též ed.); Evropská dimenze české a polské literatury = Europejski wymiar literatury czeskiej i polskiej (2011, též ed.); Rozumíme si navzájem?: možnosti reflexe minulosti v současnosti v české a polské literatuře, jazyce a kultuře 20. století (2011, též ed.); K literárnímu životu polské národnostní menšiny v Českém Těšíně po druhé světové válce, in M. Borák (ed.): Český Těšín. Válečné a poválečné osudy města (2011); Fryderyk Chopin v české literatuře, in L. Martinek (ed.): Evropská dimenze české a polské literatury – Europejski wymiar literatury czeskiej i polskie (2011); K literární tvorbě spisovatelů řecké národnostní menšiny v Československu a České republice Praxitelise Makrise a Sotirise Joanidise, in Z. Zemanová – L. Pořízková (eds.): Cizinec – vyhnanec – přistěhovalec. Sborník příspěvků z mezinárodního sympozia Umění a kultury střední Evropy 2011 (2012); Znovuobnovená kulturní paměť Jeseníků, in I. Harák – P. Horký: Jazyk, literatura a region. Sborník z mezinárodní konference pořádané katedrou bohemistiky PF UJEP v Ústí nad Labem ve dnech 6. – 7. 11. 2011 (2012); Překlady Óndry Łysohorského do cizích jazyků, in I. Pospíšil – M. Zelenka (eds.): Kontexty literární vědy, sv. 3 (2012); Óndra Łysohorsky – regionální autor, nebo lašsko-evropský básník?, in L. Martinek a kol.: Od dialektů k literárním jazykům v Evropě – Od dialektów do języków literackich w Europie (2012); Regionalismus a regionální literatura z hlediska literárně-komunikačního aspektu, in J. Kubíček – P. Michna (eds.): Paměť míst. Vlastivědná práce na Moravě, suppl. 1, 2013; Wilhelm Przeczek jako dramatik, in L. Martinek (ed.): Divadlo v české a polské literatuře – Teatr w literaturze czeskiej i polskiej. Sborník z mezinárodní konference konané 15. – 16. 11. 2005 v Opavě (2015), dostupné též z: https://literaturanaslu.files.wordpress.com/2015/04/divadlo.pdf; „Vracím se, tedy jsem.“ Nad poezií Bonifacyho Miązka, in J. Heczko – L. Martinek (eds.): Česká a polská poezie po roce 1989 – Poezja czeska i polska po 1989 roku. Sborník z mezinárodní konference konané 10. – 11. 11. 2004 (2015), dostupné též z: http:// literatura.fpf.slu.cz/?p=388; K pojetí estetické hodnoty v díle Jana Mukařovského a jeho následovníků (se zvláštním zřetelem k problematice mezitextovosti), in L. Martinek a kol.: Český a polský strukturalismus a poststrukturalismus – historie a současnost – Strukturalizm i poststrukturalizm czeski i polski – historia i współczesność (2015).
Uspořádal, vydal, redigoval (výběrově): J. Daehne: Gramofon v okně: verše z let 1975–1981 (1995) + Zelený brevíř: z veršů let 1988 až 1992 (1995) + Podobizny krajiny: z veršů let 1993 a 1994 (1996); D. Cvek: Krajina v přízemí (1995); F. A. Šípek: Když zrno tluče křídly (2000); Země žulových křížů I. (2000; ed. s kol. aut.); F. A. Šípek: Když zrno tluče křídly (2000, redakce); Literární věda na prahu 21. století – Nauka o literaturze u progu XXI stulecia (2000, redakce s M. Mikuláškem); W. Przeczek: Kniha úrody (2001, ediční poznámka, heslo autora + redakce s J. Kubiczkem); J. Urbanec: Bibliografie 1960–2001 (2001, redakce a rejstřík); L. Martinek: Co patří Večernici – Sekrety Gwiazdy Wieczornej (2001, ediční poznámka + redakce spolu s K. Kaszperem); S. Franczak: Dotek lásky (2001, redakce, biografická poznámka); Současné kontakty české a polské literatury – Współczesne kontakty czeskiej i polskiej literatury (2001, redakce, anotace); Česká a polská emigrační literatura – Emigracyjna literatura czeska i polska (2002, anotace + redakce s M. Tichým); Atlantida severu. Miniantologie mladé poezie z Jeseníků, 2002, č. 10 – příloha; V. Blucha: Velký požár (2002, poznámka na přebalu, lektorát rukopisu); D. Tomasz Lebioda: Descartova lebka (2003, překlad a redakce, doslov); L. Soldán: Výběrová bibliografie (2003, redakce a medailon); Česká občanská společnost a modely demokracie v 21. století (2003, redakce s M. Tichým); D. Kostewiczová: Anatomie chvíle (2003, redakce s J. Damborským a J. Vitoněm); N. Chadzinikolau: Poezie. Poezje. Ποιήματα (2003, redakce s J. Vitoněm); U zródel sensu [U pramenů smyslu]: Lesmian, Hrabal, Schulz (2003, red. s. J. Nowakem a M. Rapnickim); W. Kostrzewa: Bílé tango – Białe tango (2004, redakce s J. Vitoněm); Česká a polská samizdatová literatura – Czeska i polska literatura drugiego obiegu. Sborník z mezinárodní vědecké konference konané v Opavě 13.–14. 11. 2002 (2004, redakce s M. Tichým + anotace); B. Miązek: Návrat (2005, redakce s M. Červenkou a F. X. Halašem + překlad, doslov, medailon autora); D. T. Lebioda: Tajemství papeže (2005, překlad, redakce, ediční poznámka); M. Černý: Krajina v samotách slova (2005, redakce s M. Černým); E. Lipska: Chvíle nepozornosti (2006, redakce s J. Vitoněm); Obraz minulosti v současné české a polské literatuře – Obraz przeszłości we współczesnej literaturze czeskiej i polskiej (2006, s J. Heczkem); D. Muchová: Motýli slov (2007, redakce s J. Vitoněm); M. Písková: Úvod do světové literatury I., II. (2007, lektor publikace); M. Písková: Slovenské etudy (2007, lektor a redaktor publikace); M. M. Tytko: Setkání s Jiným (2009, redakce s J. Červenkou a J. Vitoněm); Hledání kořenů. Literatura Krnovska a její představitelé. I. díl. Od středověku po interetnické vztahy v literatuře 20. století. (2009, redakce s J. W. Königem); J. Daehne – J. Molęda: Radobýl (Radobyl) – Horyzont zdarzeń (Obzor událostí) (2010, redakce s L. Zakopalovou + editor); Dům v české a polské literatuře – Dom w literaturze czeskiej i polskiej. Sborník z mezinárodní vědecké konference konané na Slezské univerzitě v Opavě Opava 14. – 15. listopadu 2006 (2009, editor); Moře v české a polské literatuře – Morze w literaturze czeskiej i polskiej. Sborník z mezinárodní vědecké konference konané na Slezské univerzitě v Opavě 13. – 14. 11. 2007 (2009, editor); Hledání kořenů. Literatura Krnovska a její představitelé. II. díl. Od národního obrození do současnosti (2010, redakce s J. Gregarem); Rozumíme si navzájem? Možnosti reflexe minulosti v současnosti v české a polské literatuře, jazyce a kultuře 20. století (2011, editor a redaktor); E. Křenek: Elegie pro Olinku. Koláž vzpomínek a úvah (2011); Korespondence Františka Antonína Šípka s Janem Skácelem a Hostem do domu, in Sborník bruntálského muzea (2011); Evropská dimenze české a polské literatury – Europejski wymiar literatury czeskiej i polskiej (2011); Země žulových křížů. Antologie poezie z Jesenicka II., in Sever, západ, východ,v. 4 – Jeseníky (2011, výběr ukázek poezie, heslář, redakce spolu s T. Sukem); P. Španger: Kryštof (redakce textu povídky s B. Správcovou+ autorský medailon;) Tvar 2012, č. 12; J. Daehne: Sedm semen z Jidášova stromu (2012); L. Martinek a kol.: Od dialektů k literárním jazykům v Evropě – Od dialektów do języków literackich w Europie (2012); J. Klimsza: Pes bez srsti (+ autorský medailon): Kruje, Nahý pes, Sen z 12. dubna ráno – Gagarinovo výročí, Weles 2013, č. 51–52; Divadlo v české a polské literatuře – Teatr w literaturze czeskiej i polskiej. Sborník z mezinárodní konference konané ve dnech 15. – 16. 11. 2005 na Slezské univerzitě v Opavě (2015, redakce s J. Heczkem), dostupné z: https://literaturanaslu.files.wordpress.com/2015/01/divadlo.pdf; Česká a polská poezie po roce 1989 – Poezja czeska i polska po 1989 roku. Sborník z mezinárodní konference konané 10. – 11. 11. 2004 (2015, ed. s J. Heczkem), dostupné z: http://literatura.fpf.slu.cz/?p=388; L. Martinek (ed.): J. Urbanec: vědecký profil a výběrová bibliografie (2015); L. Martinek a kol.: Český a polský strukturalismus a poststrukturalismus – historie a současnost – Strukturalizm i poststrukturalizm czeski i polski – historia i współczesność (2015).

LITERATURA

Studie a články: I. Kolářová: Noviny Slezské univerzity 1998, č. 1; L. Przeczek: Noviny Slezské univerzity 1999, č. 5; (re): Noviny Slezské univerzity 2003, č. 4; Š. Dvořáková: Noviny Slezské univerzity 2003, č. 1.
Recenze: Co patří Večernici – Sekrety Gwiazdy Wieczornej: M. Tichý, Noviny Slezské univerzity 2001, č. 1; M. Blahynka, Haló noviny 28. 11. 2001; L. Soldán, Sedmá generace 2001, č. 12; P. Čermáček, Host 2002, č. 6; J. Staněk, Tvar 2002, č. 13; I. Motýl, Protimluv 2002, č. 4; Z. Janík, Mosty 2002, č. 12; L. Muška, Weles 2002, č. 14; K. Strávník, Psí víno 2002, č. 20; P. Cekota, Psí víno 2002, č. 20; I. Horák, Psí víno, č. 20 * Polská literatura českého Těšínska po roce 1945: Z. Smolka, Česká literatura 2005, č. 3; I. Harák, Svět literatury 2006, č. 33; I. Pospíšil, Sborník prací filozofické fakulty brněncké univerzity. Slavica litteraria. Řada literárněvědné slavistiky (X) 2005, č. 8; V. Žemberová, Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Slovanské studie – Studia Slavica 2007, č. 11; M. Blahynka, Obrys – Kmen 2004, č. 50; L. Soldán, Duha 2005, č. 1; P. Hrbáč, Weles 2005, č. 21; V. Burian, Listy 2005, č. 3; M. Slowiaczek, Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Slovenské studie – Studia Slavica 2006, č. 10 * Polská poezie českého Těšínska po roce 1920: M. Blahynka, Obrys – Kmen 2007, č. 17; J. Zarek, Česká literatura 2007, č. 3; I. Harák, Usta ad Albim Bohemica 2007, č. 1; L. Štěpán, Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity. Slavica litteraria. Řada literárněvědné slavistiky (X) 2007, č. 10; H.–Ch. Trepte, Slavia 2007, č. 4; M. Kuklová, Wiener Slavistisches Jahrbuch 2008, č. 54 * Region, regionalismus, regionální literatura: I. Bogoczová, Bohemistyka 2009, č. 1; H.-Ch. Trepte, Slavia 2011, č. 1 * Identita v literatuře českého Těšínska: L. Kněžourková, Slovanský přehled 2010, č. 1–2; V. Burian, Listy 2009, č. 6; H.-Ch. Trepte, Brünner Beiträge zur Germanistik und Nordistik 2012, č. 1–2; K. Jaworski, Zwrot 2015, č. 9; K. Jaworski, Kulturní noviny 2015, č. 40 * Hledání kořenů. 1. díl: L. Muška, Akord 2011, č. 3; J. Kubíček, Vlastivědný věstník moravský 2010, č. 1; Z. Janík, Dokořán 2009, č. 52; I. Dorovský, Sborník bruntálského muzea. Bruntál (2010); Z. Stala, Media, kultura, komunikacja społeczna 2011, č. 7; J. Waldnerová, Kontexty kultúry a turizmu 2010, č. 1 * Hledání kořenů. 2. díl: J. Kubíček, Sborník bruntálského muzea (2012); J. Kubíček, Vlastivědný věstník moravský (2011); L. Muška, Akord 2012, č. 3 * Jsi mé signifié – Jesteś moim signifié: I. Harák, Dobrá adresa 2013, č. 9; B. Widera, Śląsk 2013, č. 5 * Władysław Sikora. Monografie: I. Harák, Dobrá adresa 2015, č. 6; M. Hrabal, Kulturní noviny 2015, č. 35; S. Taboł, Studia Slavica 2015, seš. 2 * Fryderyk Chopin v české literatuře: A. Vatulíková, Půlnoční expres 2013, č. 12; J. Hanousek, Protimluv 2013, č. 3–4; P. Horký, Listy 2013, č. 6; Cz. Rudnik, Zwrot 2013, č. 9; P. Horký, Wien. Wiener Chopin-Blätter, Zeitschrift der Internationalen Chopin-Gesellschaft in Wien (2015, přel. E. Boková); K. Tałuć, Śląsk 2014, č. 1; K. Bilica, Ruch Muzyczny 2014, č. 3; K. Kałwak, Bohemistyka 2014, č. 4, P. Horký, Slavica Wratislaviensia, Acta Universitatis Wratislaviensis, č. 3594 (2015).
Rozhovory: (re), Noviny Slezské univerzity 2002, č. 1; I. Augustin, Noviny Slezské univerzity 2010, č. 3–4; M. Novotný: Noviny Slezské univerzity 2011, č. 2.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Martinkova básnická prvotina ukazuje svého autora trochu jinak, než jak jsou jeho studenti zvyklí ho vnímat za katedrou: jako básníka nostalgie i společenského apelu, a rovněž jako jednoho z dělníků na onom mostě mezi národy a kulturami.
M. Tichý: Co patří Večernici Libora Martinka?, Noviny Slezské univerzity 2001, č. 1, s. 18.

Nebýt českých a zároveň polských textů básní, ono by to na knížku nevydalo, řekne někdo. Domnívám se však, že právě v této „dvojtextovosti“ spočívá podnětnost knížky.
L. Soldán: Zase jedno básnické vyznání, Sedmá generace 2001, č. 12, s. 21.

Na poezii Libora Martinka (1965) si vážím především jeho upřímnosti. Když se mi dostala do rukou jeho první knižně vydaná sbírka Co patří Večernici – Sekrety Gwiazdy Wieczornej (Opava 2001), nalezl jsem v ní to, co jsem uviděl vepsané do rysů autorovy tváře na fotografii na obálce, tedy poctivý úmysl, vážnost, snahu po vyslovení toho, co v šumu různých povrchních debat často zaniká, tedy citlivost pro vnímání okamžiku.
P. Cekota: Co patří Večernici, Psí víno 2002, č. 20, s. 20.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (pk), 8. 3. 2016 (ad)
Aktualizace bibliografie: 21. 6. 2014 (pk)