Archiv rubriky: literární kritik

Michal JAREŠ

Napsat komentář

* 19. 11. 1973, Liberec

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

zdroj: Lubomír Machala

V Jablonci nad Nisou se vyučil mechanikem strojů a zařízení. Před nástupem základní vojenské služby v roce 1992 pracoval v libereckém podniku LIAZ. V letech 1993–1998 vystudoval na  FF UP obor teorie a dějiny dramatických umění. Od roku 1999 pracuje v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR a to postupně v oddělení pro 20. století a současnou literaturu, oddělení pro výzkum literární kultury  a v oddělení literární lexikografie. Dlouhodobě spolupracuje s Ústavom slovenskej literatúry SAV a je také členem redakčních rad časopisů Slovenská literatúra a Aluze. Je autorem a spoluautorem více než třiceti hesel ve Slovníku české literatury po roce 1945 a podílel se také na projektu Dějiny české literatury 1945–1989. Jarešův badatelský záběr je široký: zabývá se současnou českou a slovenskou literaturou (především poezií), populární literaturou (P. Janáček – M. Jareš: Svět rodokapsu. Komentovaný soupis sešitových románových edic 30. a 40. let 20. století), v neposlední řadě též dějinami a teorií komiksu a dějinami nakladatelství. Jareš působí také jako pedagog: vyučoval na Literární akademii Josefa Škvoreckého a na FAMU.

V roce 1999 začal Jareš publikovat v literárním obtýdeníku Tvar a o rok později se stal stálým členem jeho redakce; vedle studií, článků a recenzí také pravidelně přispíval do několika samostatných rubrik; např. stati o knihách, které byly v době normalizace zničeny ve výrobě, vycházely v rubrice Knihovraždy, o básnických sbírkách, které vyšly během války v exilu ve Velké Británii, psal v rubrice Z lyriky války. Přispíval též do rubriky Slova o poezii; je také autorem komiksového stripu Zlá ovce. Koncem roku 2012 Jareš společně s Boženou Správcovou a šéfredaktorem Tvaru Luborem Kasalem opustil redakci. Do jeho publikačního portfolia patří dále např. časopisy ČL, ČJL, Host, NK, Romboid, Slovenská literatúra, Texty ad. Edičně připravil velký počet publikací, sborníků a výborů: např. dílo Michala Mareše, spisy Vladimíra Körnera, dílo experimentálního básníka Vladimíra Burdy, deníky expresionisty Josefa Kocourka, výbory z poezie Josefa Šafaříka, Inky Machulkové, společně s Jakubem Říhou výbor z poezie pro děti a další. Svá díla Jareš vydával zpočátku vlastním nákladem. Jako soukromé tisky vydával také např. díla Antonína Bartuška, Viktora Kripnera, Karla Miloty či Věry Šilhánové.

Michal Jareš vydal svou první sbírku Tanec v začínajícím létě vlastním nákladem v roce 1994. Následovala báseň Definitivní dětství z roku 1995, která se stala součástí sbírky Plameny vody. Tu vydal Jareš v roce 1996. Za jeho oficiální prvotinu lze označit až sbírku Prospal jsi hedvábí, kterou sice také v roce 1998 vydal nejprve vlastním nákladem, ale roku 1999 vyšla v edici Tvary časopisu Tvar (8/1999). Ve své prvotině využívá hlavně přírodních motivů, zaměřuje se většinou na jeden konkrétní moment, výjev, prožitek. Všechny básně v této sbírce jsou psány tradiční korejskou formou poezie sidžo. Básník na jasně definovaném a omezeném prostoru (3 dvojverší) přináší originální metafory a metonymie. Ve sbírce Brzo je k lásce Pozdě k řečem pokračuje Jareš v naznačené poetice: neplýtvá zbytečně slovy a jeho básně, přestože již nejsou psány jako sidžo, si udržují koncentrovanost vyjádření a jednotnou formu (v tomto případě osmiverší). Sbírka je kompozičně uspořádána podle abecedy: v incipitech se objevují i pro češtinu nepříliš obvyklá písmena jako Q (k vel…), W (dvojité večeři…) či Y (I psy loňská…), která nemusí být během prvního čtení zcela patrná. Nejen v samotných básních, ale i ve sbírce jako celku můžeme pozorovat hravost, cit pro jazyk, smysl pro ironii. Oproti předchozí sbírce využívá básník více milostných motivů (i když skrytých), pravidelných střídavých rýmů, v posledním verši jsou básně často vypointovány. Také se odklání od zobrazování přírody k pocitům a prožitkům lyrického subjektu; básně tak většinou nabývají meditativního charakteru. Ve sbírce Kdo dnům rozumí poněkud vybočuje a již tak důkladně nedodržuje jednotnou formu básní a sbírka nepůsobí tak uceleným dojmem jako ty předchozí. Autor do ní zařadil také texty, které už dříve vyšly samostatně časopisecky, např. skladbu Nálada postdušičková (Aluze 2000, č. 3), rozsáhlou báseň, střídající v jednotné formě (rýmovaná trojverší) expresivní obrazy reflektující hlavně současné prožitky lyrického subjektu. Jareš originálním způsobem pracuje s jazykem, vytváří neotřelá slovní spojení a metafory, ale jazyková hravost, která byla patrná v předchozích sbírkách, ustupuje do pozadí. Převažují závažná sdělení. Např. v oddílu Rozhovory je sice odkazováno opět k východní filozofii, projektující se předtím do formy i obsahu především ve sbírce Prospal jsi hedvábí, ale tentokrát je skutečnost zobrazována o poznání syrovějším způsobem. Ke kondenzovanému zprostředkování výsečí z lidských osudů či událostí Jareš často využívá  dialogy.

Jareš je také autorem prózy Poloden čili Antal Petiška (Tvary 6/2000), která nese podtitul Abstraktní antidetektivka, založené na jazykovém ozvláštňování a různorodém experimentování. Povídka, která je vystavěná z větší části na dialozích a ironických komentářích, je žánrově poněkud těžko zařaditelná, jak ostatně naznačuje podtitul. Můžeme v ní také identifikovat obdobné jazykové prostředky jako v autorových básnických sbírkách a zaměření na detail.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Tanec v začínajícím létě (BB 1994, vl. n.); Definitivní dětství (B 1995, vl. n.); Plameny vody (BB 1996, vl. n.); Poloden čili Antal Petiška (P 1996, vl. n. 2000); Pocit důležitosti (P 1999, vl. n.); Prospal jsi hedvábí (BB 1998, vl. n. 1999); Povídka pošťácká (P 1999); Zrosyvstání (BB 1999); Výtěžek (BB 2000); Brzo je k lásce Pozdě k řečem (BB 2001); Kdo dnům rozumí (BB 2006).
Knižně vydané studie a kapitoly (výběr): Exilová literatura 1939–1945, in J. Kratochvil (Ed.): Český a slovenský exil 20. století. (2003);  P. Janoušek – P. Čornej – P. Janáček – B. Dokoupil – V. Křivánek – J. Táborská (et. al.): Dějiny české literatury 1945–1989. Díly I.–IV. (2007–2008); Poezie střední Evropy, in V. Vokolek: Hercynský les (2000); Bieblovo pásmo / Bibla zona. (přel. Aiga Veckalne), in K. Biebl: Nový Ikaros / Jaunais Ikars. (Riga, 2006); Zlatá šedesátá jako barvotisk pro děti, in „Zlatá šedesátá.“ Česká literatura a společnost v letech tání, kolotání a… zklamání. Materiály z konference pořádané ÚČL AV ČR 16.–18. června 1999. (Ed. R. Denemarková) (2000); Literární časopisy v letech 1990–2000 jako útočiště zapomínaných básníků, in Deset let poté (Česká a slovenská literatura po roce 1989). Sborník referátů z literární konference 43. Bezručovy Opavy (13. a 14. září 2000). (Ed. M. Jareš) (2000); Smrt a zmrtvýchstání v díle Karla Berdycha, in Fenomén smrti v české kultuře 19. století: Sborník příspěvků z 20. ročníku sympozia k problematice 19. století. Plzeň, 9.–11. března 2000. (Eds. H. Lorenzová – T. Petrasová) (2001); Život je ve slovech. Poezie Josefa Lederera a Oldřicha Tomana,in Život je jinde…? Česká literatura, kultura a společnost v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století. Materiály z mezinárodní mezioborové konference pořádané Ústavem pro českou literaturu AV ČR 13.–15. června 2001 v Praze. (Ed. J. Matonoha) (2002); Satira na pokračování: tři doby, tři podoby, in Povídka, román a periodický tisk v 19. a 20. století. Sborník příspěvků ze sympozia pořádaného oddělením pro výzkum literární kultury ÚČL AV ČR v Praze 13.–14. října 2004. (Eds. M. Jareš – P. Janáček – P. Šlámal) (2005); Šport Kataríny Kucbelové, in Literárnokritická reflexia slovenskej literatúry 2006. (Ed. Ľ. Somolayová) (2007); Krvavý masopust oregonský aneb Svět „amerického“ detektiva Léona Cliftona jako exotika pro nenáročného čtenáře, in Cizí, jiné, exotické v české kultuře 19. století. Sborník příspěvků z 27. ročníku sympozia k problematice 19. století. Plzeň, 22.–24. února 2007. (Eds. K. Bláhová – V. Petrbok) (2008); Mila Haugová: Rastlina so snom / Vertikála, in Literárnokritická reflexia slovenskej literatúry 2007. (Ed. Ľ. Somolayová) (2008); Starý – stará – staré. Komické výstupy, kuplety a monology na počátku 20. století, in Vetché stáří, nebo zralý věk moudrosti? Sborník příspěvků z 28. ročníku sympozia k problematice 19. století. Plzeň, 28. února – 1. března 2008. (Eds. Z. Hojda – M. Ottlová – R. Prahl) (2009); Rok 1968 v Liberci: devatero kulturních dění a Václav Havel jako přívažek, in Pražské jaro 1968. Literatura – film – média. Materiály z mezinárodní konference pořádané Literární akademií za spolupráce s Městskou knihovnou. Praha, 20.–22. května 2008. (Ed. H. Kupcová) (2009); Autorské honoráře ve světle vzpomínek nakladatelů, in „O slušnou odměnu bude pečováno…“ Ekonomické souvislosti spisovatelské profese v české kultuře 19. a 20. století. (Eds. T. Břeň – P. Janáček) (2009); Stín mrtvého. Výlety (jiných) autorů první poloviny 20. století do (jiného) žánru, in Strach a hrôza. Podoby hororového žánru. (Eds. I.  Taranenková – M. Jareš) (2011); Omladináři, antimilitaristé a anarchisté ve vězení, in Zločin a trest v české kultuře 19. století. Sborník příspěvků ze 30. ročníku sympozia k problematice 19. století. Plzeň, 25.–27. února 2010. (Eds. L. Peisertová – V. Petrbok – J. Randák) (2011); A vůbec tenhle brouk… Pokusy o komiksové ztvárnění Kafkovy Proměny, in Česká literatura v intermediální perspektivě. IV. kongres světové literárněvědné bohemistiky. Jiná česká literatura (?). (Ed. S. Fedrová) (2010); Vítr se vrací k Acheirům, in Bude, ako nebolo. Podoby utopického žánru. (Eds. I. Taranenková – M. Jareš) (2012); Bůh do domu? Exilová zkušenost v próze let 1945–1949. In: Cizinec – vyhnanec – přistěhovalec. Sborník příspěvků z mezinárodního sympozia Umění a kultury střední Evropy 2011. (Eds. Z. Zemanová – L. Pořízková) (2012).
Výběr z časopiseckých publikací: „Buďte si vládci, buďte si, neboť zatím jsem já zde ve výších ujal se žezla“. Studie o Ervínu Taussigovi, Aluze 1998, č. 2/3; Tři polohy současné české poezie, Tvar 2002, č. 4; Básně v próze, Dokořán 2002, č. 21; Červen 1908–1909, Pěší zóna 2003, č. 11; Anarchistická poezie a vojsko (1895–1914), Tvar 2005, č. 17; Založíme vlastní tlupu, Tvar 2006, č. 13; Poezie ve sbornících britského válečného exilu, Soudobé dějiny 2007, č. 1; Novovlnné vymezení, Úvaha o zpodobení padesátých let v české kinematografii, Tvar 2008, č. 16; Umění parodie. Ke stému výročí narození Vladimíra Neffa, Tvar 2009, č. 12; Rozpolcenost a bezradnost. Svaz českých spisovatelů v prvních dnech po 17. listopadu 1989, Tvar 2009, č. 20; Místy uhrančivý kolos (Vývoj básnířky Kataríny Kucbelové), Romboid 2009, č. 9–10; „Odpuzující jednání, odpuzující osoby, odpuzující psaní, odpuzující zápletka, odpuzující závěr. Rozsudek: Odpuzující“: Mickey Spillane a „hammerovská“ série na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století, Slovenská literatúra 2009, č. 5–6; Česká a slovenská literární spolupráce v britském válečném exilu, Slovenská literatúra 2009, č. 6; Strážayova Palina, Slovenská literatúra 2010, č. 4; Dobrý voják Švejk a komiks, Česká literatura 2010, č. 5.
Knižní edice (výběr): V. Burda: Lyrické minimum (BB 2004); Jak se učil vítr číst. (BB pro děti 2006); J. Šafařík: Hrady skutečné a povětrné (2008); M. Mareš: Přicházím z periferie republiky (2009); J. Kocourek: Marto Marto Marto (Deníky 1927–1932, 2009); I. Machulková: Zamkni les a pojď (výbor z BB, 2009);  V. Körner: Spisy 1–11 (2004–2009); Š. Strážay: Básnické dielo (BB 2011).

LITERATURA

Recenze: Brzo je k lásce Pozdě k řečem: P. Čermáček, Sedmá generace 2001, č. 12; M. Exner, Tvar 2002, č. 4; P. Čermáček, Host (příl. Recenzní příloha) 2002, č. 3; R. Kopáč, MFD 26. 2. 2002 * Svět rodokapsu: J. Šebek, LidN 7. 6. 2003; B. Mědílek, Čtenář 2003, č. 7/8; A. K. K. Kudláč, Tvar 2003, č. 14; J. Wiendl, Dějiny a současnost 2003, č. 5; F. Knopp, ČL 2004, č. 3 * Kdo dnům rozumí: M. Chocholatý, Host 2006, č. 7; O. Horák, LidN (příl. Orientace) 21. 10. 2006; F. Schildberger, LitN 6. 11. 2006; M. Exner, Tvar 2007, č. 2; J. Zizler, A2 2007, č. 12; R. Kopáč, Psí víno 2007, č. 39; A. Holmanová, Literární novinky 2007, č. 5. * Michal Mareš: Přicházím z periferie republiky: P. Zídek, LidN (příl. Orientace) 13. 2. 2010.
Rozhovory: P. Štengl, Psí víno 2010.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Básně Michala Jareše jsou velmi přirozené. Nesnaží se vyrážet čtenáři dech vypjatou expresí, okázalým gestem, monumentálními obrazy ani patosem myšlenky. Nejsou (alespoň ve svém celku) mladistvě uzoufané, básník si i tam, kde mu takové nebezpečí hrozí, stále udržuje schopnost nadhledu a sebeironie. […] A co se mi ještě na básních Michala Jareše zdá pozoruhodné, je to, jak jsou jemné. Snad je to dokonce to hlavní, ale asi spíš není možné od sebe kvality, jako jsou jemnost a přirozenost, oddělovat. Zase by se dalo uvažovat o rytmu, výběru slov a eufonii, o pointě básně, ale jak přirozenost, tak jemnost spočívají nakonec v něčem jiném, co se na techniku a řemeslo tak jednoduše převést nedá. Veliká jemnost a citlivost jsou ovšem i nutnou podmínkou pro to, aby se básník mohl pokoušet psát oklikami a zámlkami o tom, co se sice zdá být důvěrně blízké, ale o čem přímo psát nelze – protože pro to nejsou slova, protože je to vždycky někde maličko jinde, někde mezi.
J. Chocholoušek: Doslov, in M. Jareš: Brzo je k lásce Pozdě k řečem (2001), s. 51 a 54.

Básník, který promluvil v této knize, není žádný troškař: jeho úvodní tercíny (Nálada postdušičková) mají sílu valivých ložisek a ani drobný rozsah většiny ostatních básní by nás neměl zmýlit. Nejde tu o dojmy a pocity, krajiny a city, jak v lyrice bývá zvykem, to všechno je zapomenuto společně s hrou se slovy. Na scénu vkročil moralista. Ano, básník moralista, jakých tu je od Holanovy smrti jako šafránu! Všichni jsme tak nějak až příliš dosedli na dobře polstrované židle svobody. Je nám dobře nebo špatně, jsme šťastni nebo nešťastni, většinou však ani to. Velká poezie je ale vždy moralistická: jde v ní o bytí, bytí všeho a bytí jako takové. […] Ve sbírce Kdo dnům rozumí je rozsah všech básní stažen na pět veršů. Mýlil by se každý, kdo by čekal lyriku inspirovanou Dálným východem, přestože Jareš tuto tradici uctívá a v minulosti se ukázal být mistrem korejského sidža. Tendence je zcela opačná, však se ne nadarmo tento oddíl jmenuje Rozhovory… Vládne tu napětí, rozpory a svár až hérakleitovský. Každá z těchto básní (až na vstupní, která nás uvádí do situace) představuje minidrama, kde vládne dialog. V některých se mluvčí změní jednou, v některých dvakrát či třikrát, v jednom případě však (Na rozchodu) obsahuje pět veršů textu deset replik! Tématem může být život přidavačů na stavbě, vztah mezi pohlavími nebo jiné všední věci, ale také orfeovský či kristovský mýtus nebo echo holocaustu; stáří, smrt a plynutí času. Nevládne tu (tedy) lyrický, nýbrž dramatický princip.
M. Exner: Dante přišel zadním vchodem, Tvar 2007, č. 2, s. 23.

 

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Heslo M. Jareš na Wikipedii
Diplomová práce o poezii M. Jareše
Poezie M. Jareše

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 13. 4. 2014 (js)

Pavel BĚLÍČEK (pseud. Martin KOBALT, Josef VODVAZ)

Napsat komentář

* 29. 12. 1946, Seninka

Belicek, Pavel (Foto Ludmila Kolářová-Wikimedia Commons) - Kopie

zdroj: Ludmila Kolářová (Wikipedia Commons)

Pavel Bělíček po maturitě na vsetínském gymnáziu v roce 1964 vystudoval na FF UP českou a anglickou filologii; studium ukončil v roce 1969. Poté působil na několika vysokých školách jako pedagog. V roce 1971 se přestěhoval do Prahy, ale titul PhDr. v oboru učitelství anglického jazyka získal na mateřské olomoucké fakultě v roce 1988. Své články a recenze publikoval v různých periodikách, především v Tvorbě a Literárním měsíčníku. Působí jako editor serveru Democritus Association (www.democritusassociation.org) a serveru Zeroth International (www.zerothinternational.org), na nichž zveřejňuje zejména své (a)politické a ekologické články, ve kterých podobně jako ve svých teoretických studiích poukazuje na periodicitu, s níž se v dějinách lidstva opakují určité filozofické a politické přístupy a směry. Od roku 1990 je Bělíček ředitelem nakladatelství odborné literatury Urania, v němž také vydal většinu svých odborných publikací a studií.

Vedle beletrie, kterou Bělíček publikoval pod pseudonymy Martin Kobalt a Josef Vodvaz, je autorem řady studií, vysokoškolských učebnic a skript, v nichž se zaměřuje např. na anglický jazyk a jeho výuku, ve větší míře pak na literární historii či teorii. Svou metodu, založenou na kombinaci přístupů klasické literární historie a teorie se sociologií, sémiotikou, klasickou filozofií, matematikou, statistikou a lingvistikou, rozvíjí už od sedmdesátých let. K jejím výsledkům patří Historická poetika I: Poetika folklóru – Etnogeneze žánrů ústní slovesnosti (2001), Dějiny české literatury v statistických grafech a tabulkách I–IV (2008–2009), Dějiny literární estetiky I–III (2009, 2004, 2004) a Encyklopedie soustavné literární vědy I–IV (vše 2011). Bělíček ve svých Dějinách české literatury prezentuje přesvědčení o nutnosti opakování žánrových prvků a literárních směrů i v jejich specifických obměnách, přičemž důsledkem rozsáhlosti zkoumaného literárního materiálu zahrnuje podrobně především české literární dějiny v jejich celku (přehledně – zde je patrná inspirace matematickými metodami) a kontinuitě i s návazností na obecnější celoevropský/celosvětový kontext. Bělíček ve svých interpretacích a komparacích zavádí specifická pojmenování jednotlivých tvůrčích tendencí, skupin a vzájemných inspirací a usiluje s matematickou přesností vytvořit průřez napříč literárními dějinami, teorií i terminologií. Ve své Encyklopedii soustavné literární vědy, podobně jako v Dějinách literární estetiky, dochází Bělíček k obdobným závěrům; tedy že při pokusu o definici a zachycení vývoje např. literárních žánrů dochází v celku k přechodům a transformacím, které je však možné definovat obecnější terminologií.

Bělíčkovy lingvistické práce, které publikoval především v anglickém jazyce, přinášejí do lingvistického diskurzu možnosti metod matematických i programovacích, přičemž Bělíček také vytvořil několik počítačových programů, které umožňují zkoumat hloubkově sémantické vztahy uvnitř textů. Ve svých dalších, spíše historicky zaměřených, studiích provádí rekonstrukci vývoje a komparaci jazyků; jak již bylo konstatováno výše, také v kontextu dalších světových jazyků a kultur, jejich vývoje a vzájemných vztahů; vytváří tak model, který dokazuje periodické opakování bez ohledu na odlišné kulturní pozadí, poukazuje na vzájemné vlivy a samotný původ zkoumaných jazyků. Bělíček koncipoval tento svůj model do podoby vývojových řad, v nichž směřuje až do nejstarších dob, a jejich počátky hledá též u nejstarších (nejen) přírodních národů (tento prvek se vedle odborných studií v náznacích objevuje např. také v próze, kterou vydal pod pseudonymem Josef Vodvaz, Apokalypsa sv. Purdocchia).

Společně s malířem Janem Kratochvílem a dalšími umělci (I. Theimerem, M. Kurašem, J. Hůlou) založil Bělíček olomouckou uměleckou skupinu proprealistů (proprealismus, z franc. le réalisme propre – „vlastní, čistý realismus“, je český výtvarný a básnický směr, který koncem 60. let kriticky reagoval na nadvládu abstrakce a strukturního informelu obratem k figurativní imaginaci, karikaturní grotesce a radikálnímu sociálnímu gestu; proprealismus je souběžná česká variace nové figurace, pop-artu, amerického hyperrealismu a anglosaského konceptualismu, která u nás postupně krystalizovala od konce 60. let; více viz www.urania.wz.cz/proprealismus.htm). Poetiku tohoto uměleckého směru, navazujícího především na vlivy „demokratické linie umění“, rozvíjel Bělíček po odchodu z Olomouce v roce 1971 v pražském okruhu umělců. Zdůrazňoval přitom návaznost proprealistické poetiky na tvorbu autorů, jako např. F. Rabelaise, J. Haška, V. Majakovského, B. Hrabala, zvažoval možnosti využití konceptu brechtovského divadla, inspiroval se českou meziválečnou avantgardou, hnutím New Left, novou figurací, pop-artem, hyperrealismem, konceptualismem i dalšími nejen specificky anglosaskými směry (inspirací mu byly rovněž rozsáhlé lyricko-epické skladby E. Pounda a T. S. Eliota). Bělíček je také autorem několika veršovaných manifestů proprealismu, kde naznačená východiska využívá.

Jedním z prvních děl, v nichž Bělíček rozvíjí výše naznačené postupy, byla experimentální Hra na Ježíše (1967), kterou napsal společně s Janem Kratochvílem. Tato divadelní hra, která vyšla v nakladatelství Urania až v roce 2008 pod názvem Hra na Krista, bývá charakterizována jako proprealistická hra „hledištního bezjevištního divadla“, patrná je v ní také inspirace brechtovským divadlem a (neuvědomělá) návaznost na programové tendence tzv. „totálního divadla“ rakouského spisovatele a dramatika Petera Handkeho. Hra se od „klasických“ dramat odlišuje především samotným základním řešením prostoru; není zde jeviště, kde by se pohybovali pouze herci, ale prostor hlediště a pódia je propojen tak, aby pokud možno připomínal kruhovou arénu. Samotný koncept tohoto dramatu lze v některých pasážích zařadit až na pomezí básnické performance a dramatu; rekvizity i kulisy jsou omezeny na minimum, v průběhu představení dochází k zapojování publika do děje, přičemž např. nejen „kazatelské“ výstupy Ježíše jako by útočily na obyčejný život diváků, když mezi humornými až absurdními scénami a Ježíšovými nepřirozeně obraznými přirovnáními, která jsou ale myšlena spíše jako nadávky, posílá postavy (potažmo i diváky) dělat „za trest“ věci, které bychom mohli brát jako běžné (např. vynadat sousedovi atd.). Důležitým prvkem, kterým autoři zpochybňují i samotnou hereckou mimesi, je průběžné vystupování z rolí, diskuze nad scénářem, spory o tom, kdo bude Ježíše hrát a v závěrečných pasážích dojde i k prostřídání rolí: z „mesiáše“, který symbolicky místo kříže přišel v jedné scéně s řeznickým hákem přes rameno, na němž zavěšen hlavou dolů scénu opouštěl, se stává obhroublý opilý řezník, smrkající na podlahu; onen původní řezník se souká v bílém plášti na „kazatelnu“ a z hasičského sboru se stane stádo vepřů, pobíhající mezi diváky.

Ve výboru veršů Holá duše, kterou autor publikoval pod pseudonymem Martin Kobalt, jsou shromážděny skladby a básně, spadající do období vzniku výše zmíněné hry; některé motivy, motta i promluvy se tak opakují. Básník také klade důraz na ironii, humornou pointu, ale jsou zde i expresivní obrazy, místy až naturalistické. V úvodní části, nazvané Georgica, z roku 1965 jsou tyto prvky zařazeny vedle ozvláštňujících biblických motivů a postav (Kain, Abel, Ježíš). Sarkastický lyrický subjekt v následujících básních (oddíly Martyrologium sv. Bonaventury 1967, Z toulce sv. Bonaventury 1967, Červínek 1968, Kapuci země přes uši 1968 a dalších), psaných volným veršem, často experimentuje s jazykem, používá vulgarismy, nářečí, dialogy a i přes vážnější až tragické ladění některých skladeb převládá humor a ironický nadhled. Inspirace poundovskou volnou veršovou strukturou je patrná v lyricko-epické skladbě Sobáš překrásné Vasilisy s kostlivcem (podtitul Umrlčí balada), v níž je použito ještě více nářečních prvků a dialogů než v oddílech předchozích. Ve výboru z poezie Vozataj slov, do nějž Kobalt zařadil verše z let 1972–1982, nalezneme též zmíněné manifesty proprealismu; básně, psané složitěji členěným volným veršem, obsahují záměrně tříšť zvolání, zdánlivě nesouvisejících promluv, reflexí, anglických veršů a vědomě tak navazují na své inspirační zdroje: manifesty různých uměleckých směrů, Majakovského verše, poetismus (K. Teige) atd. Grafická podoba některých básní (nezřídka doplněných obrázkem, nákresem, grafem, který text „obtéká“) evokuje dadaistické provokativní básně, Apollinairovy básně-obrazy, volbou prostředí – velkoměstské periferie – také poezii Skupiny 42 a dalších. Podobně roztříštěné a složitě členěné verše obsahuje i skladba Totálka (podtitul Sobotní nocturno v automatu u Rozvařilů), která byla začleněna také do souboru Baedeker přírodních krás (2009). Tato lyricko-epická skladba je ještě dále rozčleněna do oddílů, které však jsou mezi sebou (i přes přítomnost názvů oddílů, často zdvojených) propojeny; mj. také tak, že podobně jako v proprealistických básnických manifestech jsou graficky zvýrazněny, obtékány textem, zařazeny jako poslední verš oddílu, či jako předznamenání dalšího děje apod. I přes velkou míru imaginace a snahy o překvapení vychází lyrický subjekt z obecných, často tragických lidských pocitů a volí „obyčejné“ velkoměstské prostředí, v němž jsme však svědky nevšedních příběhů a situací.

V souboru Baedeker přírodních krás autor shromáždil, jak naznačuje podtitul Velké epické skladby, rozsáhlejší lyricko-epické skladby, které nesou žánrová označení jako „svazarmovská balada“, „ekologická poéma“, „deskriptivní epos“ apod., přičemž vedle všudypřítomného humoru a ironie jsou v těchto básních ještě častěji přítomny milostné motivy, objevují se tu mj. také „reálné“ postavy (Richard Nixon, Rihanna, …); autor také více používá rýmovaného verše. Ve sbírce Orfeova plavba Zátokou mrtvých: Dantovský sestup do hlubin věků autor poněkud vybočuje ze své poetiky. Již neexperimentuje v takové míře s formou, grafickou podobou textů a do pozadí ustupuje hra se slovem i se čtenářem; převládají expresivní, existenciálně laděné obrazy, stesk a o poznání temnější tematika na pozadí klasického symbolického motivu sestupu do podsvětí a plavby na loďce s Charonem po řece Styx. Ironii ale Kobalt zcela neopouští, zvláště v oddílu, věnovaném velikánům české poezie, ale i světové literatury a filozofie. Zřetelná je formální i tematická inspirace poemami E. Pounda a T. S. Eliota. V humoristicky laděné próze Apokalypsa sv. Purdocchia (1995), kterou autor vydal pod pseudonymem Josef Vodvaz, vytváří jakýsi pokus o paralelní dějiny Valašska, v němž vedle osobitého humoru a ironie využívá především nářečních prvků. Próza bývá někdy označována jako „tolkienovská“, mj. také vzhledem k tomu, že vedle motivu putování se na scéně často objevují nadpřirozené postavy, známé z legend či právě z žánru fantasy (elfové, obři atd.). V této hravé próze autor používá prvky typické pro žánr legendy, které doplňuje občasnými vulgarismy, ale také zařazuje cizí a odborné výrazy, narážky „ekologického“ charakteru, dále potom převažuje dialogičnost na úkor příběhu atd. Na scénu je např. uvedena postava Josefa Vodvaze, objevují se slova a historky, které záměrně možnou vážnost parodují a poměrně tak ztěžují jasnější žánrové zařazení této prózy.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Apokalypsa sv. Purdocchia: Tajná kronika Valachů (P 1995, pseud. Josef Vodvaz); Vozataj slov: Výběr z veršů z let 1972–1982 (BB 2007, pseud. Martin Kobalt); Holá duše: výbor z poezie (BB 2008, pseud. Martin Kobalt); Hra na Krista (D 2008, s Janem Kratochvílem); Totálka: Ekologické balady z konce tisíciletí (BB 2008); Baedeker přírodních krás: Velké epické skladby (BB 2009, pseud. Martin Kobalt); Orfeova plavba Zátokou mrtvých: Dantovský sestup do hlubin věků (BB 2012, pseud. Martin Kobalt).
Ostatní práce (výběr): Úvodní kurs angličtiny pro posluchače matematicko-fyzikální fakulty (1985, přeprac. 1989); Handbook of English Semantics (1988); An Introduction to Modern Linguistics (1992); Prehistoric Dialects I (1992); Indo-European Languages. The Linguistic Prehistory of Indo-European Languages (1993); A Manual of English Phonetics (1993, přeprac. 2001); A History of Classic Philosophy (1993); Australo-Negroid Languages. A Linguistic Survey of Negro-Australoid and Caucaso-Siouan Languages (1993); A Modern English Grammar. A Semantic Outline of English Morphology (1994, přeprac. 2001); Teoretické základy sociálních a politických věd (2001); Historical Perspectives of English Studies in Czech Humanities (2001); Historická poetika I: Poetika folklóru – Etnogeneze žánrů ústní slovesnosti (2001); Prehistoric Dialects II (2001); Introducing Linguistics (2005); Dějiny literární estetiky II: Od romantismu po meziválečnou avantgardu (2004); Dějiny literární estetiky III: Od meziválečné avantgardy po postmodernu (2004); Introduction to Phonetics (2005); English Semantics. The Semantic Structure of Modern English (s Tomášem Bělíčkem, 2005); Dějiny marxistické estetiky: Historický vývoj marxistického literárního myšlení (2005); Dějiny české literatury v statistických grafech a tabulkách I: Od počátků po baroko (2008); Dějiny české literatury v statistických grafech a tabulkách II: Od baroka po májovce (2008); Dějiny české literatury v statistických grafech a tabulkách III: Od májovců po poetismus (2008); Dějiny české literatury v statistických grafech a tabulkách IV: Od poetismu po dnešek (2009); A Systematic Survey of Theoretical Mathematics (2009); Dějiny literární estetiky I: Od antiky až po romantismus (2009); Geneze levicové kritiky ve Spojených státech (1900–1940) (2009); Encyklopedie soustavné literární vědy I: Literární teorie; Encyklopedie soustavné literární vědy II: Sociologie literatury; Encyklopedie soustavné literární vědy III: Literární historie; Encyklopedie soustavné literární vědy IV: Literární poetika (vše 2011).
Manifesty: Postmoderní krize humanitních věd a úkoly jejich obnovy (2004); Demotism. A Manifesto of the Democratic Left for the 21th Century (2004); Postmodern irrationalism in sciences and recovery from its diseases (2005); Towards a Reform of Modern University Studies. Ad reformandum universitatem (2008).
Příspěvky ve sbornících a antologiích: K meziválečné marxistické literární kritice ve Spojených státech a Anglii, in J. Lang (ed.): Kulturně historický sborník Univerzity 17. listopadu v Praze (1975); Perspektivy mladé literatury, in M. Přibáň (ed.): Z dějin českého myšlení o literatuře 1970–1989 (2005).

LITERATURA

Články a polemiky: V. Dostál: Lekce a vyhlídky, Tvorba (příl. Literatura – umění – kritika) 1973, č. 2; V. Dostál: Lekce a vyhlídky, Tvorba (příl. Literatura – umění – kritika) 1973, č. 7; V. Steklač: Jaké perspektivy?, Tvorba (příl. Literatura – umění – kritika) 1973, č. 31; J. Peterka: Vulgární sociologismus aneb klamy velkého skoku, Tvorba (příl. Literatura – umění – kritika) 1974, č. 22; J. Hájek: Pavel Bělíček a „obskurantismus“, Tvorba (příl. Literatura – umění – kritika) 1974, č. 45.
Recenze: Orfeova plavba zátokou mrtvých: A. Raušerová, A2 2013, č. 7; J. Flaková, dostupné z: http://e-kultura.cz/martin-kobalt/.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Bělíček znamenitě ilustruje přísloví „s vaničkou vylévat dítě“. Namísto kritiky, vedoucí ke stanovení klikaté hranice pestrým materiálem literárních děl – vždyť tato hranice neleží jen mezi jednotlivými osobnostmi a mezi jednotlivými díly, ale bezpochyby také uvnitř jednotlivých děl – jednoduše odepisuje. Mánie „odepisovat“ se zastrašující povšechností a bez respektování hlubokých kritérií marxistické axiologie není však v tomto případě relevantní. Protože literární proces nevytvářejí solipsističtí voluntaristé, ale živí lidé, kteří jsou svým otevřeným srdcem i kritickým intelektem vklíněni do bohaté literatury poúnorové i starší a především, kteří považují za revoluční předěl nikoli s mladistvým subjektivismem rok 1968, nýbrž rok osmačtyřicátý. V pozadí Bělíčkových úvah se prozrazuje vyvolenecký pocit, že právě nám a právě dnes se dostává privilegia začínat od samého počátku, nejautentičtěji, nepřirozeněji (Bělíčkovy oblíbené termíny, u nichž se pozastavím); je však fikcí, která pouze v zastřené a nepřekonané podobě reprodukuje maloburžoazní elitářství, jež by chtěla potírat. Vskutku jen velikášsky zaměřený teoretik může vyhlásit polemiku se sebou za polemiku přímo „se základními principy dialektického materialismu“. […] Bělíček nepřímo popírá, že literatura socialistického realismu vždy bude mít svou poetiku, bude ji hledat a cílevědomě vytvářet. Domnívá se, že problematiku naší literatury bude možno převést a zjednodušit na problémy politické ekonomie, sociologie, psychologie a biologie. Bělíčkovy formulace orientující literaturu k jakési neurčité „přirozenosti“ či „prosté opravdovosti“ jsou tedy velmi dvojsečným, řekl bych rousseauovsko-herderovským výkladem kategorie lidovosti, a ta nesporně tvoří jeden z axiologických pilířů marxistické literární kritiky. […]
J. Peterka: Vulgární sociologismus aneb klamy velkého skoku, Tvorba 1974, č. 22, s. 8.

Asi tak před rokem napsal jeden mladý sebevědomý muž jménem P. Bělíček nehoráznou stať, kterou mu otiskl Literární měsíčník. Protože v této stati se zachází s naší literaturou posledních třiceti let jako s onucí, kterou lze podle nálady motat, ustřihovat a případně celou hodit do špinavého prádla, dali jsme v 22. čísle Tvorby příležitost mladému básníku Josefu Peterkovi, aby se pokusil z hlediska společenské i literární zkušenosti své generace uvést alespoň některé katastrofální omyly P. Bělíčka na správnou míru. Šlo nám především o korigování dvou pro naši literaturu svrchovaně škodlivých a nebezpečných chyb Bělíčkových: o jeho vulgárně zjednodušený, nediferencovaný pohled na léta padesátá, v nichž navzdory různým dávno známým dětským nemocem byly položeny základy naší literatury socialistické epochy. Zároveň jsme považovali za nutné ukázat na iracionálnost a absolutní subjektivnost Bělíčkova přístupu k 60. letům, která v rozporu s realitou i s kulturní politikou naší strany, jež i v dílech jednotlivých tvůrců pozorně odděluje jejich pozitivní přínos od jejich omylů, P. Bělíček opět suverénně „odepsal“ z historie naší socialistické literatury.
J. Hájek: Pavel Bělíček a „obskurantismus“, Tvorba 1974, č. 45, s. 2.

Kniha s podtitulem Dantovský sestup do hlubin věků je vpravdě dantovská. Obsahuje dvě rozsáhlejší básně, titulní Orfeovu plavbu zátokou mrtvých a druhý, přidružený text Sobáš překrásné Vasilisy s kostlivcem. První básnickou poemou v osmi zpěvech. Po každém z nich následují různorodé vsuvky a kratší črty jako zřetězení nových myšlenek. Autor v této krásné a nesmírně intimní poslední cestě doprovází svou drahou umírající ženu až za brány podsvětí. Do veršů antického mýtu probleskují situace z nemocničního prostředí, ztráta paměti a tvrdá zkušenost pečování o bezmocného. […] Druhá báseň je oproti prvnímu, silně lyrizujícímu textu jakousi epickou travestií ruských bylin. V českém kontextu tak pochopitelně navazuje na Erbena či Čelakovského, zde je ovšem patrná ironie a nadsázka. V sedmi bylinách se nám poodhaluje nepochopitelná a téměř perverzní láska Vasilisy k patnáct let pohřbenému Váňuškovi.  Tento černý humor je ovšem jen mezistupněm. Básnický celek se velmi jemně dotýká člověka, jeho bytí a smrti – nikdy neutuchajícího tajemství, které je sice jakoby zapletené v mlhových pavučinách, ale přece z něj v těchto verších cítíme jakýsi klid a smíření.
A. Raušerová: Martin Kobalt – Orfeova plavba zátokou mrtvých, A2 2013, č. 7, s. 31.

Básnická sbírka s názvem Orfeova plavba zátokou mrtvých s podtitulem Dantovský sestup do hlubin věků je jakýmsi jazykově i tematicky odlehčeným Ginsbergovým Kvílením, kadišem, výkřikem trýzněného srdce. Zatímco jedno srdce je zdravé a silné, druhé je odsouzeno k cestě na druhý břeh. Pozemská láska neupadá do beznaděje a neuzavírá se ve zdejším světě, ale doprovází tu druhou, stojící na rozcestí, až do samé zátoky mrtvých. S Dantovským scénářem a spodobněným jazykem se obě bytosti spojené lety vzpomínek a lety milování nerozpojí ani na cestě vyhrazené pouze mrtvým. „Sestup do hlubin věků“ se však nezdá být sestupem do permanentního a děsivě prázdného bezčasí, jeho brány naopak otevírají cestu ke slavným zemřelým, jejichž sláva na pozemském světě zůstala posmrtnou. Lidská bytost povolaná ke konci své tělesné existence se spolu se svým nerozlučným doprovodem dostává do zdánlivě nepřístupného kraje, který dává nahlédnout do posmrtného života řady velkých postav světa literatury. Ty se zde projevují svými typickými gesty a slovy, jakými si je, my čtenáři, pamatujeme, a zároveň tak dávají najevo nové příchozí duši, že svět mrtvých není tak nepřívětivým, jak je nám mnohdy nalháváno.
J. Flaková: Martin Kobalt – Orfeova plavba zátokou mrtvých, dostupné z http://e-kultura.cz/martin-kobalt/.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Stránky nakladatelství Urania
O proprealismu
Server Democritus Association

Autor hesla: Jiří Severa (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 11. 11. 2012 (js)

Josef GALÍK

Napsat komentář

* 21. 10. 1932, Racková (okr. Zlín)
† 3. 11. 1999, Zlín

Zdroj: Archiv Pavla Galíka

Zdroj: Archiv Pavla Galíka

V letech 1949–1951 se vyučil pletařem na mistrovské pletařské škole národního podniku Svit Zlín. Maturitu získal v roce 1952 v jednoročním Státním kurzu pro přípravu pracujících na vysoké školy v Mariánských Lázních. Následně vystudoval na FF UP český a ruský jazyk. Pro Galíkovo odborné zaměření, vědeckou kariéru i metodu, bylo důležité především studium u významného literárního vědce Oldřicha Králíka. Svá studia dokončil Galík v roce 1957 diplomovou prací Josef Hora. Poté působil jako středoškolský učitel v Hradci Králové, Rychnově nad Kněžnou a ve Zlíně. Na FF UP se vrátil v roce 1963 na pozici odborného asistenta. Titul PhDr. získal v roce 1969 rozšířenou diplomovou prací Básnický vývoj Josefa Hory a v tomtéž roce získal také titul CSc. za monografii o Vladislavu Vančurovi. V období normalizace měl omezené publikační možnosti a byl rovněž bez vyhlídek na další vědecko-pedagogické hodnosti. Nadále však na fakultě přednášel a mimo ni pořádal také bytové semináře o české literatuře. Na FF UP se mohl habilitovat až v roce 1991 souborem Studií o české próze dvacátého století. V Olomouci vyučoval a publikoval až do své smrti; během svého působení ovlivnil generace předních českých bohemistů. S některými svými kolegy (např. s L. Machalou, E. Petrů, J. Schneiderem, J. Skaličkou, A. Štěrbovou) spolupracoval na společných projektech (více viz níže). Galík také spolupořádal a moderoval setkání se spisovateli, konaná především v olomouckém Divadle hudby. Zemřel ve zlínské nemocnici.

Galík se badatelsky zabýval zpočátku především českou poezií a prózou první poloviny 20. století. Později více reflektoval novější českou literaturu; ve svých studiích zkoumal např. díla B. Hrabala, V. Neffa, V. Körnera a dalších. Galíkovy studie výstižně shrnují a komparují např. vývojové tendence v kontextu díla jednotlivých autorů, sémantické vztahy, jazykové prostředky atd. Některé ze svých odborných referátů Galík přednesl na mnoha konferencích; publikoval nejen ve sbornících z těchto konferencí, ale především v publikačních platformách UP (Studia Bohemica; Slavica Olomucensia), ale také v nejrůznějších periodikách, např. v České literatuře, Kulturním měsíčníku, Kulturní tvorbě, Literárním měsíčníku, Naší pravdě, Nové svobodě, Stráži lidu, Štafetě… Je rovněž autorem vysokoškolských skript, v nichž s faktografickou pečlivostí mapuje především českou literaturu po roce 1945. Podílel se rovněž na publikaci Česká a slovenská literatura v exilu a samizdatu. Informatorium pro učitele, studenty i laiky (1991) a na rozsáhlé kolektivní publikaci Panorama české literatury. Literární dějiny od počátků do současnosti (1994).

Poezii začal psát během vysokoškolských studií; mj. vyhrál ve fakultní soutěži o nejlepší báseň. Jeho verše vyšly v roce 1956 ve sborníku Poezie mladé Hané. Soustavněji se však  věnoval próze. První román mu poněkud paradoxně vyšel v době, kdy již měl omezeny publikační možnosti i působení na univerzitě. Nerozsáhlou prózu Zkouška před termínem inspirovalo jednak olomoucké univerzitní prostředí, ale hlavně poúnorový vývoj Československa. Jeho reflexi zprostředkovávají osobní retrospektivy generačně rozdílných postav. Zatímco zástupce generace účastníků společenského převratu zvažuje zejména, zda kroky, které udělal a které ho přivedly do současné situace, byly správné, popřípadě zda ho neodvedly od ideálů z mládí, reprezentantka generace potomků zjišťuje, jak a proč se minulé promítá do jejího života i bez výraznějšího osobního přičinění. Otázky svědomí a osobní odpovědnosti, problém lidské malosti a statečnosti, stejně jako vyrovnání se s dějinami a vlastní pozicí v nich jsou umocněny časovým zasazením výchozí narační situace do doby po roce 1968. Také druhá Galíkova próza Soud i odpuštění, odehrávající se převážně v Holešově a několika dalších moravských lokalitách během první poloviny sedmnáctého století, má svou osu v životní rekapitulaci. Její protagonista, stárnoucí regent holešovského, bystřického a prusinovského panství, se pokouší určit zlomový okamžik, od něhož jeho prohry a ztráty začaly definitivně převažovat nad plusy. Při životním bilancování holešovského regenta nemohl uspokojit ani fakt, že po předlouhém a nelítostném válčení se nakonec ocitl na straně vítězů. Stanul tam totiž zcela osamocen, bez rodiny, bez přátel a hlavně bez úcty okolí. Protagonistovo zvažování, čeho v životě dosáhl, doprovází také snaha odhalit motivy vlastního i cizího jednání, vysvětlit (a někdy i obhájit) jeho dopady. V Galíkově historické próze jsou však zobrazeni i tací, které věrnost k jejich vyznání stála život. Prostřednictvím hlavní postavy je v tomto románu tematizována též proměnlivost a různorodost pohledů na lidský život, na člověčí konání.
Román Čekání na konec tmy, dokončený už v roce 1989 a vydaný ovšem až dvacet čtyři let poté (s vročením 2012), volně navazuje na Soud i odpuštění, třebaže se odehrává o více než sto let později (konkrétně v letech 1775–1778). Galíkovy prózy jsou pokaždé situovány do tzv. přelomových dob. Jedním z efektů tohoto kroku je probuzení vědomí, že toto označení si uzurpuje téměř každá doba, mění se pouze oblasti, v nichž dochází k oněm zlomům, popřípadě způsoby jejich reflektování a kritéria vyhodnocování. Poslednímu románu dominuje téma hodnocení lidských činů, vytváření obrazu člověka jeho okolím. S danou problematikou úzce souvisí rovněž otázky individuální totožnosti. V autorových prózách je relativnost posuzování lidského počínání a jeho výsledků permanentně reflektována také v oblasti umění.
Galíkova tendence k civilnímu pojetí a věcnému vnímání i ztvárňování reality v tzv. lidských dimenzích je zřetelná už v debutu Zkouška před termínem. Projevuje se například používáním obecné češtiny a zejména charakteristického studentského slangu v dialozích. Prvky nespisovné češtiny a současného vyjadřování aktualizují promluvy postav také v autorových historických románech. Souběžně je však možno v jeho textech identifikovat prvky mírně archaizujícího knižního stylu (a to právě i v dialozích či vnitřních monolozích). Jako další rys Galíkovy autorské metody lze identifikovat kontrastní kombinaci věcného, civilního pojetí s emfatickými pasážemi, majícími nejednou podobu lyrizujícího intermezza.
Galík svými jazykově kultivovanými a tvárně invenčními prózami vytvořil kompaktní a myšlenkově vyhraněné dílo, usilující reflektovat lidský život ve vypjatých dobách a snažící se zprostředkovat nejen komplikovanost lidského rozhodování a jednání, ale také složitosti spojené s jeho zpětným pochopením či posouzením.

 

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Zkouška před termínem (P 1975); Soud i odpuštění. Moravská epizoda (P 1987); Čekání na konec tmy (R 2012).
Studie o literatuře vydané samostatně: J. Galík – A. Hájková – A. Závodský: Tři studie o V. Vančurovi (1970); Česká literatura po roce 1945 1, 2 (skripta, 2. část s podtit. 1969–1983, 1985; dopl. s podtit. 1969–1988, 1989; 1. část s podtit. 1945–1969, 1987; dopl. 1991).
Účast v týmových pracích: Česká a slovenská literatura v exilu a samizdatu. Informatorium pro učitele, studenty i laiky (1991); Panorama české literatury. Literární dějiny od počátků do současnosti (1994).
Příspěvky ve sbornících: K demokratické literární publicistice 1918–1945 (VO 1966; 1967); Bezručiana (AUPO, supl. 12, 1967); Studia Bohemica I (1975); O socialistickém realismu (VO 1973; 1976); Tradice české meziválečné marxistické kritiky a budování socialismu v Československu (VO 1975; 1978); Pocta Františku Palackému (VO 1976, 1979); Sborník z mezinárodní literárněvědné konference Bezručova Opava 1978 (1980); Sborník jazykovědných a literárněvědných prací (1981); Pocta Josefu Dobrovskému (VO 1978, 1982); Studia Bohemica II (1982); Studia Bohemica III (1984); Studia Bohemica IV (1987); Severní Morava, sv. 53 (1987); Slavica Olomucensia VI (1987); Karel Čapek 1988 (AUC. Philologica. Slavica Pragensia, sv. 4/5, sv. 33, 1989); Studia Bohemica V (1989); Česká historická próza (1945–1985) (BO 1986, 1990); Slavica VII (1990); Studia Bohemica VI (1992); Literatura a komerce (skripta, 1994); Edvard Valenta (1996); Studia Bohemica VII (1996); Badatelská metoda Oldřicha Králíka v kontextu soudobé literární vědy (1998).
Uspořádal a redigoval: Sborník jazykovědných a literárních prací (1981); Česká literatura 20. století. Antologie textů (1991).
Ostatní práce: Racková (autor doprovodných textů, 1997).

LITERATURA

Studie a články: J. Svoboda: in Ve stopách tvorby (1986); J. Schneider: Vážený pane Bauere…, Tvar 1997, č. 4; B. Kolář: Josef Galík – literární historik, kritik i spisovatel, in Z paměti literární Olomouce 2 (2006); L. Machala: Josef Galík – prozaik, Bohemica X, Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas Philosophica, Philologica 2007, sv. 91; A. Štěrbová: Josef Galík, Literárněvědná bohemistika na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci in Slovo a smysl 2006, č. 5; J. Urbanec in Laskavé medailony (2007); M. Lukáš: Románové dílo Josefa Galíka (doslov) in J. Galík: Čekání na konec tmy (2012).
Recenze: Tři studie o V. Vančurovi: J. Urbanec, Listy Památníku Petra Bezruče 1970, č. 12/13; (-t-) J. Träger, SvSl 21. 1. 1971; M. Blahynka, ČL 1972, č. 1; J. Pavlíček, Slezský sborník 1972, č. 1 * Zkouška před termínem: -ep- (L. Petr), Ostravský večerník 9. 2. 1976; J. Svoboda, Ostravský kulturní měsíčník 1976, č. 2; J. Svoboda, Ostravský večerník 6. 4. 1976 (týž in J. Svoboda: Ve stopách tvorby, 1986); S. Juga, Učitelské noviny 1978, č. 10; L. Pavera, Alternativa Plus 1999, č. 1/2 * Soud i odpuštění: M. Blahynka, Nová svoboda 1988, č. 16, s. 9; B. Dokoupil, Tvorba 1988, č. 7; V. Kostřica, Práce 22. 6. 1988, týž in LD 12. 1. 1989; L. Soldán, Kmen 1988, č. 9; J. Svoboda, KultM 1988, č. 9; Š. Vlašín, Kulturní práce 1988, č. 5 * Česká a slovenská literatura v exilu a samizdatu: -p-, Tvorba 5. 12. 1990; J. Hořec, LD 18. 4. 1991; J. Slomek, MfD 24. 1. 1991; B. Balajka, Tvar 1991, č. 11; -R.S.-, Brněnský večerník 7. 2. 1991; V. Novotný, NK 11. 12. 1991; J. Zizler, KS 1991, č. 3; A. Gulová, Tvar 1992, č. 10; J. Mervart, Rt 28. 4. 1992; T. Kubíček, Duha 1992, č. 2; J. Pavelka, Právo lidu 18. 6. 1992; J. Kubíček, Vlastivědný věstník moravský 1992, č. 3; M. Bastl, Češtinář 1992, č. 3; B. Jirásek, Minulostí Západočeského kraje 1993 * Panorama české literatury: V. Novotný, NK 1. 6. 1994; I. Pospíšil, LD 25. 6. 1994; J. Lukeš, LidN 19. 7. 1994; E. Dannhoferová, Moravskoslezský den 18. 8. 1994; A. Mikulášek, Haló noviny 18. 8. 1994; L. Pavera, Rt 13. 7. 1994; B. Dokoupil, Tvar 1994, č. 15; F. Cinger, RP 21. 9. 1994; J. Janáčková, ČL 1994, č. 6; J. Cigánek, Naše pravda 1994, č. 44/45; A. Haman, LitN 21. 9. 1995; J. Hořec, ZN noviny, 3. 1. 1995; M. Trávníček, Alternativa Nova 1995, č. 10; I. Mojík, Mosty 1996, č. 10.
K jubileím: J. Svoboda, Ostravský kulturní měsíčník 1982, č. 12; A. Štěrbová, AUPO 1992, Facultas Philosophica, Philologica sv. 65, Studia bohemica sv. 6 (1993).
Rozhovory: L. Petr, Ostravský večerník 9. 2. 1976; K. Vůjtek, KultM 1988, č. 1; B. Kolář, Hanácké noviny 21. 10. 1997.
Nekrology: B. Kolář, Hanácký a Moravskoslezský den 8. 11. 1999; J. Schneider, Tvar 1999, č. 20; L. Machala, ČL 2000, č. 3; týž in AUPO 2000, Facultas Philosophica, Philologica sv. 72, Studia bohemica sv. 8.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Z hlediska žánrového jde tedy rovněž o „román charakterů“, konkrétně román svědomí hlavního hrdiny rytíře Viléma Ullersdorfera z Němčí a na Žeranovicích, který konvertoval ke katolicismu. Román je vlastně zobrazením Vilémova konce, jeho umírání a zároveň retrospektiv nejzávažnějších událostí z jeho života. Aby se zachránil, zřekl se regent staré víry. Není sice tak vyhraněnou osobností jako někteří jeho přátelé, kteří neváhají jít do nových bojů proti císařským, při „sestupu dolů“ (k smrti) zachoval si však kus svědomí, tedy i charakteru. Galíkovi se podařilo napsat silnou prózu nepříliš bazírující na historické věrnosti; spíše je to psychologická sonda do osudů člověka 17. století. Román má v nejvíc vypjatých místech i lyrický náboj a hlavně moravské zakořenění („krajina pořád začínaná, provonívající smůlou a obnažená do bělosti jako čerstvě otesaný trám zvedaný sedlákem do krovu, který mu včera spálili vojáci na koních…“, s. 150). V podtitulu označil autor knihu skromně jako „moravskou epizodu“. Obsahuje však zároveň hluboké poučení z českých dějin a výrazně promlouvá i k současnosti.
L. Soldán: Román svědomí, Kmen 1988, č. 9, s. 10.

Galíkova Zkouška před termínem svým základním pojetím, v němž osobní ohlížení a rozvzpomínání slouží jako základ k bilancování společenského vývoje po únoru 1948, připomíná prózu Josefa Jedličky Kde život náš je v půli se svou poutí (1966, rozšíř. 1994). Odlišná je však výchozí pozice obou autorů: zatímco Jedlička psal svou zpytující výpověď v letech 1954–1957 a vydání jeho knihy předjímalo pokus alespoň některé z negativních jevů a praktik poúnorového režimu napravit, Galík přistupoval k psaní už s vědomím, jak razantně byl zmíněný pokus v roce 1968 a následujícím čase zlikvidován. […] K výrazným rysům Galíkovy poetiky náleží opakování a rozvíjení motivů. Leitmotivy často fungují jako obrazná pojmenování a symboly. Ve Zkoušce před termínem tuto úlohu plní leitmotiv vody řek – žil světa. Voda, říční toky zde symbolizují jedinečnost, věrnost vlastní podstatě, poctivosti, nepokornosti, samozřejmosti a spravedlivosti (viz například s. 117 či 156), a to v kontrastu s neuchopitelností, proměnlivostí a komplikovaností lidské osobnosti.
L. Machala: Josef Galík – prozaik, Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas Philosophica, Philologica (2007), sv. 91, s. 312–317.

Způsob jeho vyprávění i jeho styl jsou příznakové, pokud jde o dávkování informací, jež mají čtenáři pomoci rekonstruovat příběh, a zároveň pokud jde o lexikum, jímž jsou informace tlumočeny. Čtenář se tak v textu místy ne zcela orientuje, zvláště jsou-li ty zásadní informace pro pochopení smyslu sdělení podávány v náznacích, ironicky či nevážně (s využitím říkadel, archaismů apod.), rozšafně blábolivou dikcí nebo jen tak mimochodem, takže jim čtenář nepřiznává vysokou kredibilitu. Mimoto nás může mást skutečnost, že se mnohdy vypráví, jako bychom už všechno věděli a měli se pouze obeznámit s hodnotícími komentáři k dopředu známé věci. S jistou nadsázkou by se pro vyjádření „nesrozumitelnosti“ textu Zkoušky před termínem dalo využít následující přirovnání. Text místy působí, jako by se réma výpovědi posouvalo na pozici tématu co do jeho funkce (čili chovalo se jako východisko sdělení), a tím rozvracelo samotnou stavbu české věty, resp. způsob výstavby textu, jaký český čtenář předpokládá a na jehož základě textu v českém jazyce rozumí. Informace, která je v textu zmíněna poprvé a pro pochopení přenášeného sdělení je významná, objevuje se už v silně ozvláštněné podobě, co se týče výrazových prostředků, a zároveň na pozici, která není pro novou informaci běžně vyhrazena. Tak se při čtení Galíkova románu dostáváme od zdánlivě samozřejmých zmínek o věci teprve k věci samé, pokud jde o její význam (denotát). Jsme jednoduše řečeno přinuceni úzkostlivě rekonstruovat, co přesně se v příběhu událo, protože autor nám to přímo neříká.
M. Lukáš: Románové dílo Josefa Galíka, in J. Galík: Čekání na konec tmy (2012), s. 324–325.

Benediktova linie nepředstavuje natolik výraznou část románu, jako jsou linie zachycující problematické povahy jeho dvou zmiňovaných bratrů, přesto i on má v příběhu své místo, neboť představuje vůdčí typ, kolem něhož se soustřeďuje počínání celé rodiny Gordysů. Stává se oporou rodiny po odchodu otce od ní; jeho rozhodnosti a diplomacii vděčí bratři za mnohé. Nejsilněji se jeho schopnost organizace, nadhledu a sebekontroly projevuje při zaopatřování mrtvého těla bratra Petra, patrně jedné z nejsmutnějších částí románu. Petrova zbytečná smrt – která, jak se zdá, představuje nezbytnou úlitbu nevyzpytatelnosti reality, potažmo dějin, jíž v nás autor spolehlivě probouzí soucit i rozhořčení – se stává symbolem přelomové epochy konce osmnáctého století. Ve vypjaté a strhujícím způsobem podané scéně Petrova pohřbu tak vlastně bratři v čele s Benediktem pohřbívají celou jednu epochu, zástupně prostřednictvím jedné z jejích obětí. A tak jako se jim nedaří pohřbít Petrovo tělo bez obtíží (několikrát jim upadne; dlouho leží na voze nepohřbeno, až začíná být cítit), tak se ani zmíněná epocha nechýlí ke svému konci najednou a rázně, nýbrž pozvolna.
M. Lukáš: Románové dílo Josefa Galíka, in J. Galík: Čekání na konec tmy 2012, s. 359–360.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Slovník české literatury
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autor hesla: Jiří Severa, Lubomír Machala (2013)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2013
Aktualizace bibliografie: 25. 1. 2013

Jaromír JOHN (vl. jm. Bohumil MARKALOUS)

Napsat komentář

* 16. 4. 1882, Klatovy
† 24. 4. 1952, Jaroměř

john 001 - Kopie

zdroj: Archiv UP

Bohumil Markalous se narodil v rodině gymnaziálního profesora Václava Markalouse. V roce 1883 se rodina přestěhovala do Chrudimi, kde Markalous strávil dětství. Po studiu na chrudimské obecné škole začal navštěvovat reálné gymnázium. Po maturitě v roce 1900 se přihlásil na pražskou univerzitu. Chtěl se stát středoškolským pedagogem, čemuž také odpovídaly zapsané obory: pedagogika, psychologie a především přírodní vědy. Navštěvoval také přednášky z filozofie, estetiky, dějin umění, lékařství a dalších. Na univerzitě se setkal s významnými vyučujícími, kteří jej ovlivnili filozoficky i umělecky: navštěvoval přednášky T. Garrigua Masaryka, F. Drtiny, F. X. Šaldy a dalších osobností. Zajímal se o moderní umění, navštěvoval pražské výstavy světových umělců (např. A. Rodina, E. Muncha), divadelní představení a koncerty. V letech 1902–1903 studoval dva semestry na univerzitě v Innsbrucku. Pražské studium ukončil v roce 1905, v tomtéž roce se oženil s Giselou Hrbenskou, která pocházela z Kolína z židovské lékařské rodiny, a stal se suplujícím učitelem na obchodní škole v Praze. O rok později se manželům narodil syn Evžen (1906–1971), fotograf a především lékař (psychiatr), který byl ve dvacátých letech členem brněnského Devětsilu. Státní zkoušky z přírodopisu složil Markalous v roce 1907 a začal učit na obchodní škole a gymnáziu v Kolíně; v roce 1910 přestoupil na dívčí reálné gymnázium v Hradci Králové. Tam se také angažoval v nejrůznějších kulturních aktivitách, mj. se podílel na založení a vybavení Palackého čítárny, pořádal přednášky a koncerty. V roce 1911 získal titul PhDr. prací Timologie a kritika filosofie normativní se zvláštním zřetelem k estetice.

V únoru roku 1915 nastoupil jako jednoroční dobrovolník vojenskou službu v Hradci Králové; krátce sloužil také v České Lípě a Trutnově. Po ukončení jezdecké školy a kurzu důstojnických aspirantů odešel v červenci téhož roku na frontu; s horskou brigádou se zúčastnil bojů v Srbsku, albánských a černohorských horách. Téměř přesně rok po svém nástupu do armády (1916) onemocněl úplavicí a dočasným ochrnutím nohou. Po dlouhé léčbě ještě zůstal v zázemí jako velitel jízdárny a instruktor trutnovské jednoroční školy a správní důstojník v nemocnicích v Broumově a Pardubicích; po vyhlášení samostatného Československa sloužil v Praze–Vršovicích. V roce 1919 odešel z armády a stal se redaktorem a výtvarným referentem brněnských Lidových novin. Zároveň také do roku 1925 vyučoval na brněnském reálném gymnáziu. V letech 1922–1923 podnikl studijní cestu do Německa a Francie (Paříž); ze svého pobytu pravidelně zasílal fejetony a drobné prózy především do Tribuny a Lidových novin. Po svém návratu začal vyučovat v Brně; přednášel estetiku na VUT v Brně, kde se v roce 1924 habilitoval. V tomto období také redigoval dvojjazyčný časopis Bytová kultura (Wohnungskultur), kam mj. přispívali architekti A. Wiesner, J. Grunt a především A. Loos, jehož některé stati a články Markalous překládal. Založil a redigoval v pražském nakladatelství Orbis edici ARS, s F. Halasem se také podílel na redakci časopisu Orbis, který vycházel v roce 1926. V roce 1927 stál u zrodu pražského Společenského klubu, inspirovaného mj. také soudobými anglickými společenskými kluby; později se stal jeho čestným sekretářem. V letech 1928–1934 byl šéfredaktorem časopisu Pestrý týden. V roce 1934 se přestěhoval kvůli klidu pro svou literární činnost do Slatiňan u Chrudimi a poté (1936) do Nového Města nad Metují. Do Slatiňan se však již po dvou letech vrátil a od roku 1943 tam bydlel se spisovatelkou Helenou Šmahelovou, která s ním žila až do smrti. V roce 1946 přijal Markalous nabídku svého přítele J. L. Fischera a začal působit na obnovené Univerzitě Palackého v Olomouci, kam se i přestěhoval. Přednášel estetiku a vedl estetické semináře (KESPU – Kolektiv estetického semináře Palackého University) a společně s Václavem Richterem vedli obor Uměnovědná studia. V roce 1948 byl jmenován řádným profesorem a až do své smrti v Olomouci působil. Estetiku přednášel v té době také v Brně na JAMU, poslední roky Markalousova-Johnova života jsou však úzce spjaty s Olomoucí. Vedl olomoucký Kroužek začínajících spisovatelů, ve svém bytě v Polívkově ulici pořádal semináře, konzultoval a pořádal setkání se spisovateli, vědci a umělci (J. Seifert, F. Halas, V. Černý a mnoho dalších). Zemřel na infarkt v jaroměřské nemocnici v ranních hodinách 24. dubna 1952; pochován byl v rodinné hrobce na hřbitově u kostela sv. Jiljí v Pardubičkách.

Bohumil Markalous je znám především pod svým pseudonymem Jaromír John, kterým podepsal většinu svých literárních děl. Jméno Jaromír zvolil po svém bratrovi, který byl raněn na frontě a zemřel v rakouské nemocnici. Celý život se spisovatel zabýval uměním, filozofií i psychologií a snažil se ve svých odborných pracích i přednáškách nalézt správnou terminologii, kterou bychom mohli aplikovat na umění i přírodu, tedy zdroje estetična. V tomto smyslu chápal estetiku jako filozofii krásna, která pramení „přirozeně“ z přírody a „uměle“ z lidské tvořivosti. Člověk by měl tedy estetično vnímat jako něco, co jej vnitřně obohacuje, povznáší (v tomto smyslu používal pojem „erigologie“ – z lat. erigere – povznášet) bez ohledu na formu, tvar či žánr. Zabýval se lidovou slovesností (což je patrné také v jeho beletrii), folklórem a snažil se nalézt hranice mezi uměním a kýčem nejen v artefaktech lidových. Pamětníci vzpomínají, že v olomouckém bytě měl spisovatel mj. velkou sbírku kýčů (Z. Vychodil: Sbohem, pane profesore, in Z paměti literární Olomouce, 2004). Zajímal se také o to, jakou roli hraje umění v každodenním životě člověka, jakou podobu a případnou uměleckou hodnotu mají předměty, s nimiž přichází každý den do styku. Když pracoval v redakci časopisu Bytová kultura, přikláněl se k názoru Adolfa Loose, že nábytek by měl být především účelný, tvarově precizní a měl by být oproštěný od zbytečného dekorativismu. S Loosem se neshodli například v názorech na moravské lidové kroje, které Loos považoval za „feudální uniformy“ (R. Chadraba: Bohumil Markalous – Jaromír John, in Z paměti literární Olomouce, 2004), zatímco Markalous-John v nich spatřoval tradiční hodnotu i velký kulturní význam. Své odborné studie vydával pod svým občanským jménem, ale již během války začal používat pseudonymu Jaromír John. Své články, literární a výtvarné kritiky, studie i prózy publikoval především v Lidových novinách, Tribuně, Právu lidu, Pestrém týdnu, Bytové kultuře, Staviteli, Kritickém měsíčníku, Stráži lidu a dalších. Překládal například práce kunsthistorika Alfreda Lichtwarka, estetika a filozofa Charlese Lala či Adolfa Loose. Jaromír John si celý život dopisoval s nejrůznějšími osobnostmi českými i zahraničními; složka Johnovy korespondence v Památníku národního písemnictví v Praze obsahuje stovky položek. Nahlédneme-li do Johnovy korespondence, přesvědčíme se, že jeho literární talent je jasně patrný i v umění psaní dopisů. Výbor z Johnovy korespondence vydal v roce 1982 pod názvem Polohy srdce Milan Blahynka.

Svůj první text Potulky slováckým Povážím časopisecky Markalous publikoval v roce 1901 v chrudimském týdeníku Český východ. V roce 1904 vydal dvě lyrické prózy Motýli a Kouzlo tance v almanachu Spolku chrudimských akademiků. V literární činnosti ho již během pražských studií podporoval F. X. Šalda. Některé rané Johnovy prózy, které později zařadil do různých souborů, pochází z předválečného období. Nejdůležitějším inspiračním zdrojem Johnových próz byly zážitky z fronty: v roce 1917 vydal povídkové sbírky U táborového ohně a Listy z vojny, jež psal jsem svému synovi. V tomto období začíná již podepisovat svá díla pseudonymem Jaromír John. O rok později vydal další soubory povídek Dojmy a povídky a Humoresky. John často svá díla přepracovával, doplňoval a upravoval. Můžeme tak v celkovém kontextu jeho díla sledovat významové posuny, přeskupování textů a jejich proměny a přechody mezi jednotlivými knihami i časopisecky publikovanými díly. V roce 1920 poprvé vyšla kniha povídek Večery na slamníku, která se stala jeho patrně nejznámějším dílem. Ústředním motivem i prostředím je válka, která svedla dohromady nejrůznější lidské typy; autor využívá nářečních prvků i humoru, střídají se vypravěči i prostředí. I v tragédii války a scenériích poničené krajiny sleduje autor lidské osudy, často tragické, s porozuměním a smyslem pro detail a zkratku. Příběhy prostých vojáků, které si mezi sebou vypráví (odtud titul „Večery na slamníku“), jsou často i zábavné a nepostrádají jazykovou svéráznost a neotřelost. Nejedná se však jen o lidské příběhy – některé povídky jsou příběhy zvířat, věcí, krajiny atd. Jako základ této knihy posloužily některé dříve časopisecky publikované črty a povídky a již zmíněné sbírky U táborového ohně, Dojmy a povídky a Humoresky. Druhé přepracované a dalšími texty doplněné vydání vyšlo v Praze v roce 1930. O rok později po prvním vydání Večerů na slamníku vydal John sbírku povídek Tabatěrka, z nichž některé autor napsal ještě před válkou. Její součástí je také epistolární próza Boský osud, která později (1935) vyšla samostatně i jako součást románu Děti (ed. M. Krulichová a M. Vinařová) v roce 1982; původně se román měl jmenovat Rodiče a děti a právě próza Boský osud je jeho první částí. Základ tvoří milostná korespondence autorových rodičů, kterou si vyměňovali v letech 1872–1874. Pod názvem Stará láska tuto korespondenci vydal samostatně Milan Blahynka v královéhradeckém nakladatelství Kruh v roce 1972. Román Narodil se, vznikl přepracováním povídkové sbírky Tátovy povídačky, vydané v roce 1921 a má podobně jako Večery na slamníku a některá další autorova díla autobiografické prvky. Především ve třicátých letech se John věnoval také tvorbě pro děti: např. próza Rajský ostrov se odehrává koncem devatenáctého století na v té době zalesněném Slovanském ostrově, místě klukovských dobrodružství, zároveň v blízkosti vyhořelého a znovu stavěného Národního divadla. Důležitou roli, podobně jako ve stěžejních Johnových dílech „pro dospělé“, hraje vlastenectví; také v próze Vojáček Hubáček a knize Topičovo australské dobrodružství, jejíž základ tvoří zápisky a vzpomínky českého cestovatele Aloise Topiče. Pro mládež je také určena kniha Příběhy Dona Quijota, v níž čtivě převyprávěl Cervantesovo klasické dílo. V roce 1940 poprvé vyšel Johnův román Moudrý Engelbert, za který dostal národní cenu za literaturu. Podobně, jako v předchozím tvůrčím období John využíval jako inspirační zdroj především válečné zážitky, vlastní vzpomínky i příběhy a v drobných prózách často ironicky komentoval maloměšťáctví, v tomto románu je tato kritičnost a nadsázka patrná ještě více. Příběh panského lesníka Čeňka Engelberta, odehrávající se na přelomu století, je vedle kritiky společenských prohřešků (maloměšťáctví, licoměrnost, prospěchářství) a dobového smýšlení obecně (např. je kritizována i secesní přezdobenost a neúčelnost) protkán pro Johna specifickými drobnými odbočkami a vloženými příběhy. Autor uvádí na scénu velké množství vedlejších postav a figurek s jejich často velmi neobvyklými příběhy. Vychází přitom z dokonalé znalosti popisovaného prostředí i lidské povahy, takže ve výsledku i přes poměrně složitou kompozici román působí tvarově a také vnitřně jako precizně propracované literární dílo, které je nadčasové a obecně platné. Podrobnější zkoumání by jistě zasloužila psychologická rovina vyprávění, díky níž Johnovy postavy nejen v tomto románu působí „živým“, plastickým dojmem. Dalším důležitým dílem je Johnův román Estét, který vycházel, podobně jako román Moudrý Engelbert, ve třicátých letech v Pestrém týdnu na pokračování. Také v tomto příběhu využil autor autobiografických prvků, když použil vlastních vzpomínek a stylizoval se do hrdiny tohoto románu, který od filozofických a obecných „nabiflovaných“ estetických názorů „dospěje“ a odpoutá se od pouhého prázdného „estétství“. Knižně vyšel tento román až v roce 1970 a edičně jej připravil Milan Blahynka. Kratší próza (romaneto) Eskamotér Josef (1946) vznikala již během války; osu melancholicky laděného příběhu tvoří snaha podkrkonošského skláře uživit svou rodinu, především také tím, že se vydává za kouzelníka. V příběhu bychom mohli spatřovat i aluzi na starozákonní příběh Joba; John při psaní shromažďoval nejrůznější informace, aby co nejpřesněji popsal prostředí sklářských dílen i celého kraje (ze vzpomínek Heleny Šmahelové; více viz doslov B. Dokoupila in J. John: Moudrý Engelbert, 1990). V románu Výbušný zlotvor se autor vrací do doby první republiky; v tragickém příběhu muže, který se ve stáří odstěhuje z venkova do Prahy, aby zjistil, že společnost včetně jeho vlastní rodiny je řízena honbou za penězi a klid nejen od hlučných automobilů a rodiny, která jej okrádá, nalezne až po své smrti.

Některé Johnovy prózy vyšly také jako bibliofilie; např. vybrané povídky z Večerů na slamníku, kapitoly z rozepsaných děl apod. Například próza Mlčící povídkáři, v níž autor kritizuje společenské poměry a jejich vliv na tvorbu mladých spisovatelů, vznikla v roce 1938, ale tiskem vyšla až v r. 1957 atd. Poslední svazek Johnových sebraných spisů pak například tvoří sedm kratších próz, které byly publikovány v letech 1934–1940 v různých periodikách, ale vyšly pod názvem Šibalství svršků a jiné kratochvíle téměř o dvacet let později v roce 1959. Většina stěžejních Johnových beletristických prací se dočkala opakovaných vydání. Johnova díla jsou specifická svým humorem, nadsázkou a ironií, i když autor často přechází do tragických tónů a zobrazuje také lidskou zlomyslnost a malost, čímž mohou některé jeho prózy připomínat např. romány Poláčkovy, který obdobně kritizoval maloměšťácké předsudky. Nesnaží se však přehnaně moralizovat, spíše před čtenáře klade otázky formou jednotlivých, často velmi neobvyklých, lidských příběhů. I přes snahu editorů a literárních badatelů vydat kompletní dílo Jaromíra Johna, zůstaly některé autorovy texty umělecké, odborné i osobní v rukopisech. Nepočítáme-li opakovaná vydávání Johnových zásadních beletristických prací, tak jedním ze zatím posledních významných vydavatelských počinů byl reprezentativní výbor z Johnovy publicistiky Estetika praktického života, který sestavili editoři R. Chadraba, M. Krulichová a M. Vinařová.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: U táborového ohně (PP 1917); Listy z vojny, jež psal jsem svému synovi (PP 1917); Dojmy a povídky (PP 1918); Humoresky (PP 1918); Večery na slamníku (PP 1920, přeprac.  1930); Tátovy povídačky (PP 1921); Tabatěrka (PP 1922); Pokorná služebnice (P 1932, bibliof.); Zbloudilý syn (P 1934); Narodil se (R 1934, přeprac. 1973); Boský osud (P 1935; 1972); Rajský ostrov (P 1938); Topičovo australské dobrodružství (P 1939); Vojáček Hubáček. Podivuhodné příběhy českého vojáka ve světové válce (R 1939; 1970); Rady snoubencům udílené strýcem Romualdem (P 1940); Příběhy dona Quijota (R 1940); Utržený knoflík (PP 1940); Moudrý Engelbert (R 1940); Dořini milenci a jiné kratochvíle (PP 1942), Eskamotér Josef (R 1946); Pampovánek (R 1948); Mlčící povídkáři (1957); Výbušný zlotvor (R 1959); Šibalství svršků a jiné kratochvíle (PP 1959); Estét (R 1970); Honda Cibulků na světlo vydaný (R 1976); Děti (R 1982).
Výbory z díla: Polohy srdce. Z korespondence Jaromíra Johna (ed. M. Blahynka, 1982); Moudré laškoviny (ed. J. Holý, 1983); Psí hřbitov a jiné kratochvíle (eds. M. Krulichová – M. Vinařová, 1985); Nový Démokritos (eds. M. Krulichová – M. Vinařová, 1986).
Sebrané spisy: Dílo Jaromíra Johna I–V (1954–59).
Ostatní práce: O dětských hrách a hračkách (1911); O pohybu naší země (1911); Předmluva. In Ch. Lalo: Krása a láska (1926); Eidický princip u T. G. Masaryka (1934); Co je umění (1938); Estetika praktického života (eds. R. Chadraba – M. Krulichová – M. Vinařová) (1989).
Překlady: A. Lichtwark: Kult květin (1916); Ch. Lalo: Krása a pohlaví z hlediska sociologického (1929); A. Loos: Řeči do prázdna (1929).

LITERATURA

Články a studie (výběr): V. Kocourek: Jaromír John (1882–1952), LitN 11. 2. 1956; J. Š. Kvapil: Bohumil Markalous – Jaromír John (1882–1952) a jeho úsilí o zlidovění estetiky: K vzpomínkovému večeru Markalouse – Johna, Václavkova Olomouc (1962); M. Blahynka: Jaromír John. Malá čtenářská bibliografie (1957); J. Opelík: O Jaromíru Johnovi, in J. John: Eskamotér Josef a jiné prózy (1958); M. Blahynka: Jaromír John. In Kulturně politický kalendář (1962); V. Běhounek: Dva, a přece jediný, Práce 15. 4. 1962; J. Stýskal: Jaromír John v boji proti fašismu, AUP Facultas philosophica (1962); -aj-: LitN 14. 4. 1962; H. Šmahelová: Jaromír John jako tvůrce a člověk, SvSl 15. 4. 1962; V. Justl: Jaromír John nemiloval okázalé oslavy…, KT 1967, č. 15; V. Pazourek: Jaromír John a Morava, Rt 23. 4. 1967; K. Michl: Jaromír John a Alois Beer, Impuls 1968, č. 7; M. Petříček: Jaromír John (1882–1952)…, Vlasta 1969, č. 3; M. Blahynka: Eidický román, H. Šmahelová: Zrod Estéta, in J. John: Estét (1970); Z. Pospíšil: Markalous-John a význam bytové kultury, Domov 1972, č. 5; Z. Pospíšil: Spisovatel Jaromír John o umění a řemesle, in Umění a řemesla (1972); V. Pazourek: Nezapomenutelný Jaromír John, SvSl 13. 4. 1972; R. Chadraba: Olomoucké působení universitního profesora Dr. B. M., in Sb. Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci (1973); M. Blahynka: Jaromír John rusky, LM 1974, č. 9; K. Michl: Profesor Bohumil Markalous – estetik a spisovatel Jaromír John, LM 1975, č. 8; D. Hubená: Jaromír John téměř neznámý, Rozhlas 1975, č. 42; H. Šmahelová: O spisovateli Jaromíru Johnovi a Rajském ostrově. (předmluva), in J. John: Rajský ostrov (1977); R. Smetana: Bohumil Markalous alias Jaromír John, Opus Musicum 1977, č. 8; M. Blahynka: Příklad Jaromíra Johna: K dvojímu výročí spisovatele a estetika, Tvorba 1977, č. 16; L. Vaculík: Profesor ironik,  ZM 1977, č. 4; L. Vacina: Alois Topič a Jaromír John, Pochodeň 13. 9. 1977; Š. Vlašín: Jaromír John nově objevovaný, Tvorba 1977, č. 19; F. Valouch: Rádce Jaromír John, LM 1978, č. 5; J. Baleka: Estetika životní praxe, Estetika 1979, č. 3; L. Vacina: Jaromír John doma i ve společnosti, Pochodeň 28. 5. 1980; M. Blahynka: Čas prchá – let už málo, in Jaromír John a Olomouc. (ed. V. Prchal) (1982); Z. Pospíšil: M. pojetí a cíle estetické výchovy, Estetika 1982; V. Podhorná: Rytmizace v Johnově Pampovánku, Jazykovědné aktuality 1983, č. 1; R. Sutna: Vzpomínka na prof. Bohumila Markalouse-Johna, Nová svoboda 15. 1. 1983; M. Blahynka: Jaromír John dalekozorný. (doslov), in J. John: Výbušný zlotvor (1983); J. Dvořák: Bohumil Markalous – Jaromír John a Univerzita Palackého, Středisko 1985, sv. 8; M. Blahynka: Neloučení s Johnovou Olomoucí, in tamtéž; J. Maliva: Profesor univerzity Palackého Bohumil Markalous, in tamtéž; L. Vacina: Znovu o Jaromíru Johnovi, Pochodeň 23. 12. 1985; J. M. Weimann: Náš profesor…, in Rt 24. 10. 1986; L. Vacina: Nově o Jaromíru Johnovi, in Pochodeň 7. 4. 1987; V. Kupka: Nejen potřeba, ale nutnost, Tvorba 1987, č. 45; J. Franěk: Fragmenty k portrétu, ZN 29. 7. 1988; A. Kuneš: Spisovatel Jaromír John a jeho vztah k fotografii, Československá fotografie 1989, č. 5; H. Šmahelová: Jaromír John a fotografie, Kmen 1989, č. 38; V. Gaja: Vesele i vážně o Jaromíru Johnovi, LM 1989, č. 3; B. Dokoupil: Ironikův svět hybných věcí. (doslov), in J. John: Moudrý Engelbert (1990); L. Loubal: Rozhořčený cyklista Jaromír John, LD 30. 9. 1993; F. Czmero: Z galerie průkopníků univerzity, Hanácké noviny 19. 4. 1997; Z. K. Slabý: Spisovatel, který uměl vypravovat, ZM 1997, č. 1; V. Závodský: Autor dosud nedoceněný, Brněnský večerník 22. 5. 1997; J. Pacek: pořádkumilovný bohém, který měl rád obyčejné věci, LidN 16. 4. 2002; R. Chadraba: Bohumil Markalous – Jaromír John, in Z paměti literární Olomouce (Ed. Bohumír Kolář) (2004); Z. Vychodil: Sbohem, pane profesore, in tamtéž; F. Černý: Podivuhodný pacient Markalous, in F. Černý: Ve městě u tří řek (2005); M. Valtrová: Magnólie rozkvetou příští týden, Týdeník Rozhlas 2011, č. 42; V. Beranová: Bohumil Markalous – Jaromír John, in Lípa: Zpravodaj Výboru národní kultury 2012, č. 1.
Recenze: Večery na slamníku: -vk-, O knihách a autorech (jaro) 1967;  V. Nejtek, NK 1982, č. 24; L. Vacina, Pochodeň 23. 7. 1982; L. Vacina, Pochodeň 23. 7. 1982 * Šibalství svršků a jiné kratochvíle: -?-, LitN 22. 8. 1959 * Moudrý Engelbert: R. Chadraba, NK 1962, č. 13; V. Vrabec, SvSl 10. 4. 1969 * Rajský ostrov: F. Benhart, LitN 14. 6. 1958; I. Štuka, ZM 1972, č. 1 * Dořini milenci a jiné kratochvíle: F. Benhart, LitN 14. 6. 1958; E. Lukeš, ZN 27. 4. 1971 * Výbušný zlotvor: J. Dvořák, Tvorba (příl. Kmen) 1983, č. 36; L. Vacina, Pochodeň 4. 10. 1983; J. Lukeš, SvSl 3. 9. 1983; L. Ščerbaničová, NK1983, č. 17 * Estét: J. Hrabák, Tvorba 1971, č. 9; M. Janů-Veselá, Práce 7. 4. 1971; F. Soldan, Večerní Praha 8. 6. 1971; J. Dvořák, NK 1971, č. 10; Š. Vlašín, Tvorba 1977, č. 19 * Honda Cibulků na světlo vydaný: L. Vacina, Pochodeň 19. 8. 1976; M. Veselá, Práce 25. 8. 1976; Š. Vlašín, Tvorba 1977, č. 19 * Moudré laškoviny: L. Vacina, Pochodeň 4. 10. 1983 * Nový Démokritos: J. Slomek, Tvorba 1987, č. 23 * Polohy srdce: M. Blahynka, LM 1982, č. 7; D. Grozdanovičová, Večerní Praha 6. 5. 1982; J. Holý, NK 1982, č. 15; J. Lukeš, SvSl 4. 12. 1982; L. Soldán, Rt 13. 5. 1982; týž in Vlastivědný věstník moravský 1982, č. 3; L. Vacina, Pochodeň 27. 4. 1982; J. Kudrnáč, Brněnský večerník 13. 7. 1982; J. Holý, ČL 1983, č. 6 * Děti: F. Schildberger, NK 1982, č. 32/33; Z. Šimonková, Večerní Praha 4. 10. 1982; L. Vacina, Pochodeň 13. 8. 1982; L. Vacina, Tvorba (příl. Kmen) 1982, č. 39; M. Blahynka, LM 1983, č. 6; J. Holý, ČL 1983, č. 6 * Psí hřbitov a jiné kratochvíle: M. Blahynka, LM 1985, č. 9; -los-, Brněnský večerník 12. 8. 1985; -lch-, NK 1985, č. 29; -trn-, ZN 20. 7. 1985; L. Soldán, Tvorba (příl. Kmen) 1985, č. 33;  L. Vacina, Pochodeň 31. 7. 1985; týž in Tvorba 1985, č. 39 * Estetika praktického života: J. Royt, Kurýr Odeonu (podzim/zima) 1988; -jr-, NK 1989, č. 31/32; P. Štěpánek, Ateliér 1989, č. 19; -sav-, SvSl 10. 11. 1989; M. Klivar, Estetická výchova 1990/1991, č. 2; H. Lorenzová, Estetika 1990, č. 1; M. Blahynka, KultM 1990, č. 2; Z. Pospíšil, Výtvarná kultura (příl. Teorie) 1990, č. 2; R. Švácha, ČL 1991, č. 1.
Bibliografie: J. Wagner: Jaromír John (vl. jm. Bohumil Markalous) (1882–1952): Literární pozůstalost čís. 305, in Literární archív Národního muzea (1963); J. Vacina: Jaromír John. 1882–1952. Bibliografie o životě a díle. K stému výročí narození spisovatele (1982); H. Aišmanová: Jaromír John. Bibliografický leták ke stému výročí narození spisovatele (1982).

UKÁZKA Z OHLASŮ

Moudrý Engelbert (tak jako ostatně většina Johnových děl) působí dojmem vypravěčské lehkosti a spontaneity. Při bližším pohledu však brzy zjistíte, že onen základní dojem je klamný, že je výsledkem promyšlené a poměrně složité textové výstavby. Ústředním článkem v organismu románu Moudrý Engelbert je Johnův zpravodaj. Zpravodaj je a není vypravěčem příběhu, je a zároveň není jeho postavou. Za vypravěče jej autor sice vydává („zpravodaj, který píše tyto řádky…“), ale skutečného vypravěče, jehož očima sledujeme románové dění, včetně konání zpravodajova, bychom nalezli spíše někde v pulsujícím, blíže neurčeném a nestálém prostoru mezi autorem a zpravodajem. Jako reálná, jednající postava zase zpravodaj vystupuje jen vůči kulisám příběhu (představuje čtenářům prostředí, v němž se děj odehrává, hovoří s živými i neživými svědky), ale k protagonistům, k životním osudům Čeňka Engelberta, Etelky a Viky má jen vztah vnějšího pozorovatele. Figura zpravodaje – to je zkrátka Johnova epická mystifikace, jejímž účelem je na jedné straně posílit zdání životní autentičnosti, navodit dojem, jako by děj i postavy byly vzaty takříkajíc přímo ze života (stejný smysl jako zpravodajova zdánlivě očitá svědectví a pozorování mají i fotografie, jimiž byla kniha ilustrována), a na druhé straně rozšířit prostor pro autorovu ironii, pro zálibnou hru se skutečností a jejím hodnocením, pro střídavé skrývání a odhalování autorových stanovisek a názorů, jež nikdy nechtějí mít platnost zjevených pravd, nýbrž spíše mají zapůsobit jako pobídka k čtenářově vlastní myšlenkové aktivitě.
B. Dokoupil: Ironikův svět hybných věcí, in J. John: Moudrý Engelbert (1990), s. 402–403.

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 1. 3. 2013 (js)
Aktualizace bibliografie: 1. 3. 2013 (js)

František VALOUCH

Napsat komentář

* 28. 4. 1935, Olšany (okr. Šumperk)

Frantisek Valouch_Zdroj_Archiv F. Valoucha - Kopie

zdroj: archiv F. Valoucha

Vyučen soustružníkem kovů (1953), maturitu složil na Střední všeobecně vzdělávací škole v Šumperku (1955). V letech 1955–1957 vykonával základní vojenskou službu v Závodech na kuličková ložiska v Hanušovicích jako vedoucí technické kontroly; po jejím dokončení začal studovat na FF UP obor čeština – dějepis. Studium zakončil v roce 1962 diplomovou prací Cesta Karla Čapka od relativismu k antifašismu, v níž analyzoval především Čapkovo drama Bílá nemoc. Díky této práci se v roce 1961 umístil na prvním místě v celostátní soutěži studentských vědeckých prací, přednesených na konferenci v Brně (v roce 1964 vyšla tato práce ve sborníku Krkonoše – Podkrkonoší v Trutnově). Po ukončení studií Valouch v roce 1963 krátce působil jako ředitel Vlastivědného ústavu v Šumperku. Ještě v tomtéž roce se však vrátil do Olomouce a začal jako interní aspirant působit na FF UP; jeho školitelem byl Oldřich Králík. Od roku 1968 působil na katedře českého jazyka a literatury jako odborný asistent. V roce 1969 získal titul PhDr. za práci Dvě čapkovské kapitoly a titul kandidáta věd obhájil v roce 1970 knihou Česká poezie v období Mnichova, v níž se zabývá poezií tohoto krátkého údobí českých dějin, především analyzuje verše Holanovy, Halasovy, Seifertovy a Horovy, přičemž také zařazuje tato jejich díla (tedy vzniklá v letech 1938–1939) do celkového kontextu tvorby jednotlivých autorů i české literatury jako celku. V období normalizace byl Valouch donucen přejít z katedry do Kabinetu Bedřicha Václavka (od roku 1983 Uměnovědné středisko Bedřicha Václavka, od roku 1990 Uměnovědné středisko), kde od roku 1973 působil ve funkci vědeckého tajemníka. Do roku 1992 působil mj. jako pedagog na katedře bohemistiky a slavistiky, poté na katedře teorie a dějin dramatických umění na FF UP; od roku 2000 působil na katedře žurnalistiky. V 70. letech byl lektorem na univerzitě v Novém Sadu (Srbsko) a v 90. letech na univerzitě ve Vídni (1994–1996). Byl také jednou ze zakládajících osobností olomoucké pobočky Obce spisovatelů, tuto pobočku vedl v letech 1991–2003. Ve svých studiích se zabýval především českou literaturou 20. století; všímá si sémantických a textologických prvků a souvislostí, které jsou pro analyzované autory specifické. V dalších příspěvcích reflektoval především českou poezii 70. a 80. let.  Publikoval v nejrůznějších periodikách, např. v Hostu do domu, Plameni, Rudém právu, Literárních novinách, Kulturním měsíčníku, Literárním měsíčníku, Tvaru, Kulturní tvorbě a dalších.

Kromě sborníků z literárněvědných konferencí Václavkova Olomouc redigoval a editoval další kolektivní publikace, věnované J. L. Fischerovi (1990), Janu Čepovi či Marii von Ebner-Eschenbach (obě 1999). Odborně i edičně se věnoval Václavkovu dílu, zabýval se také odborným odkazem Felixe Vodičky a Oldřicha Králíka. K vydání uspořádal rovněž díla regionálních autorů Bartoše Vlčka (Touha po životě, 1979) a Emiliana Glocara (Olomoucká elegie, 1970). Zatím poslední rozsáhlejší Valouchovou odbornou publikací je soubor studií Čas v poezii, poezie v čase (2005), který zahrnuje široké časové období české literatury 20. století. Obsahuje literární kritiky a recenze (poezie i odborných publikací), literárně-teoretické studie, literárně-historické práce, mapující a interpretující tvorbu výrazných českých básníků (V. Holan, J. Seifert, F. Halas, O. Mikulášek a další), včetně reflexe díla těch současnějších. V roce 2000 byl za svou vědeckou a pedagogickou činnost oceněn Zlatou medailí Univerzity Palackého.

První verše pod názvem Sloky nepojmenované publikoval Valouch v časopise Host do domu v roce 1960. Knižní prvotinu Přibližování vydal v nakladatelství Československý spisovatel. Sbírka je rozdělena do tří částí (Stromy – Přibližování – Paměť), přičemž v první části této sbírky lyrický subjekt využívá přírodních motivů, tematizuje mj. rodný kraj a snaží se nalézt svůj vztah k němu. V části Přibližování jsou, stejně jako v první části – tedy volnými verši, zobrazovány především milostné motivy. V části Paměť potom v podobě rozsáhlejších skladeb lyrický subjekt vzpomíná na válečné období.

Retrospektivní ladění je patrné také ve druhé sbírce Honorář za hříchy. Lyrický subjekt se odvrací od přetechnizovaného světa současnosti; který ale do básní přece jen prostupuje prostřednictvím cizích výrazů, značek atp. Básník opět využívá volného verše bez zbytečných ozdob a složité metaforiky. Tyto tendence jsou patrné především v první části Hranice imunity. Ve druhém oddílu, nesoucím příznačný název Posun perspektivy, básník navazuje na svoji prvotinu volbou prostých volných veršů, v nichž je mj. tematizováno stárnutí, které však lyrický subjekt pojímá jako nedílnou součást lidského života. Útočiště mu skýtá ve své „jednoduchosti“ prostor básně. I v této jednoduchosti jsou však ukryty otázky po smyslu lidského bytí, milostné motivy a optimismus, radost z „prostého žití“. V básních je také tematizován samotný proces tvorby (např. báseň Můj věrný Pegas). Ve výsledku lyrický subjekt dochází k poznání, že i přes občasné chyby a přešlápnutí, kterých se někdy dopustí každý, je „život […] vlastně krásnější / než se zdál / a že jeho hlavní myšlenka / je vysázena jen petitem / místo verzálkami //“ (s. 34). Své verše básník publikoval i v bibliofiliích Pocta dělníku knihy a Město velebené veršem, které vydal Spolek českých bibliofilů. Valouch je také autorem knihy Kombinované techniky života, která nese podtitul Deníkové zápisky, úvahy, vzpomínky; ilustracemi ji doprovodil básník a výtvarník Ludvík Kundera. V těchto chronologicky řazených záznamech se Valouch zamýšlí nejen nad tvorbou nejrůznějších básníků a prozaiků; ve vzpomínkách se vrací mj. také k vlastní pedagogické činnosti na FF UP. Více prostoru věnuje svým rozhovorům a korespondenci s již zmíněným Ludvíkem Kunderou.

 

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Přibližování (BB 1978); Honorář za hříchy (BB 1990); Kombinované techniky života (2010).
Odborné publikace: Česká poezie v období Mnichova (1970); Čas v poezii, poezie v čase (2005).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Krkonoše – Podkrkonoší (1964, 1970); Severní Morava (1966); Severní Morava (1968); Slezský sborník (1970); O socialistické kultuře a regionalismu (VO 1970; 1972); Bedřich Václavek a úkoly umělecké kritiky (VO 1972; 1975); Zrod a vývoj Bedřicha Václavka jako kritika (VO 1972); Poznámky k metodě Václavkových recenzí z třicátých let (VO 1975); Souhvězdí Aurory (1977); Tradice české meziválečné kritiky a budování socialismu v Československu (VO 1975; 1978); Únor a česká poezie (Bezručova Opava 1978, vyd. 1980); Tady je má zem (1980); Stav a úkoly literární vědy v Severomoravském kraji a výchova mladé generace (VO 1980; 1982); Problémy literární kritiky v Severomoravském kraji (VO 1980, vyd. 1982); Téma srdce ve Wolkrových raných verších, in Wolker dnešku. Sborník referátů na XXIV. Wolkrově Prostějovu (1981); Srdce budoucího věku (1982); Česká a slovenská literatura 1930–1980 v boji proti fašismu a válce (VO 1981; 1984); Stav a úkoly václavkovského bádání v kontextu soudobé literární vědy a folkloristiky (VO 1983; 1986); Pocta dělníku knihy (bibliof. 1985); K nedožitým osmdesátinám Emiliana Glocara, in Severní Morava (1986); Kritická pomoc Bedřicha Václavka Františku Nechvátalovi (VO 1983, vyd. 1986); Tři básnické knihy z podzimu 1938. In: Václavkova Olomouc 1986, Univerzita Palackého, Olomouc 1987; Kapitoly z dějin české literární historiografie (VO 1987; 1989); Čapkův projekt humanismu ve třicátých letech, in Slavica Pragensia XXXIII – Karel Čapek 1988, Acta Universitatis Carolinae Philologica 4–5 (1989); Karel Čapek (1990); Dva moravští lyrici, in AUPO, Facultas philosophica. Litteraria – Theatralia – Cinematographica, sv. 1 (1993); Listy Oldřicha Králíka Emilu Antončíkovi, in Badatelská metoda Oldřicha Králíka v kontextu soudobé literární vědy. Materiály z vědecké konference pořádané Katedrou bohemistiky na Filozofické fakultě UP (1998); Město velebené veršem (bibliof. 1998); Román Marie Ebner-Eschenbachové Obecní dítě, in Marie von Ebner-Eschenbach. Život a dílo (1999); Filozofické podněty J. L. Fischera, in Kontext(y). AUPO, Facultas philosophica. Philosophica – Aesthetica, sv. 22 (2000); Bohuslav Reynek et Suzanne Renaud, in  AUPO, Facultas philosophica. Romanica IX (2000); Země žulových křížů (2000); Der Sujetaufbau und die Lyrisierung in den Geschichten von Marie von Ebner-Eschenbach, in Deutschböhmische Literatur. Beiträge der internationalen Konferenzen (Olmütz, 13.–16. 11. 2000 und 25.–28. 4. 2001) (2001); Ludvík Kundera na „Hoře dění“, in Muzeum. Sborník Muzea Kroměřížska, sv. 3 (2002); Česká poezie v období Mnichova, in Mnichovská dohoda. Cesta k destrukci demokracie v Evropě (2004); Cesta Emiliana Glocara za historickou prózou, in Z paměti literární Olomouce 1 (2004); J. L. Fischer – filozof a člověk , in Z paměti literární Olomouce 2 (2006); Ludvík Kundera jako výtvarník, tamtéž;  Z olomouckých inspirací, in Olomouc v české literatuře (výbor z veršů s medailonem autora, 2007).
Články a studie (výběr): Maximum poezie, LitN 1964, č. 12; Cestami poezie, ČK 1965, č. 1; Moderní anglická poezie, LitN 1965, č. 6; Šest milostných Josefa Kocourka, LitN 1965, č. 42; Bílá nemoc a skutečnost, SL 1965, č. 3; S básníkem, jenž hledá minulost, ČK 1967, č. 7, Podnětný historický portrét, ČHH 1968, č. 4; Bezruč v korešpondencii, Kultúrny život 1968, č. 31; Maria Bellonciová: Lucrezia Borgia. Impuls 1968, č. 8; Památník Palackého, ČK 1968, č. 12; Zapomenutá lyrická próza, ČK 1969, č. 6; Rod Glocarů. NK 1970, č. 49; Editio Trutnov, Texty 1970, č. 2; Bedřich Václavek 1897–1943, in Okresní knihovna v Třebíči (1973); Bedřich Václavek o tradici a modernosti, Kurýr Odeonu (léto) 1973; Severské léto v edicí Klín, Tvorba 15. 6. 1977; Vědomí nepřetržitosti, Tvorba 7. 9. 1977; Poezie lidského smyslu, Tvorba 19. 10. 1977; Výročí básníka a spisovatele Bartoše Vlčka, LD 21. 10. 1977; Úskalí volného verše, Tvorba 30. 11. 1977; Z korespondence Bartoše Vlčka s Vojtěchem Martínkem, ČL 1978, č. 5; Poezie jako nástroj pravdy, LitM 1980, č. 4; Kritika nejen regionální, Tvorba 23. 7. 1980; Básník hořkého slaného života, LitM 1982, č. 6; Poezie a mravnost, Tvorba (příl. Kmen) 4. 8. 1982; Věřit, že člověk je dobrý; LitM 1983, č. 4; Poezie proti válce, LitM 1983, č. 10; Úskalí extenzity, LitM 1984, č. 10; Na počest Bartoše Vlčka, Nové Přerovsko 5. 7. 1985; Poezie bez zoufání a bez příkras, in Národní umělec Vilém Závada, Státní vědecká knihovna Olomouc (Regionální informační středisko pro kulturu a umění Severomoravského kraje) 1985, č. 17; Čapkovy utopie a skutečnost, Tvorba (příl. Kmen) 11. 12. 1985; Sýsův vleklý spor s časem, ČL 1985, č. 6; Bojovná poezie Viléma Závady, LitM 1986, č. 5; Poezie zákonů, vět a definic, ČL 1986, č. 6; Básník touhy po životě, LD 30. 10. 1987; Jubilant z wolkrovské generace, Tvorba (příl. Kmen) 14. 10. 1987; F. X. Šalda básník, ČL 1988, č. 3; Ironické múzy Jiřího Žáčka, ČL 1989, č. 1; Česká poezie v období Mnichova, ČL 1989, č. 3; Osamělý běžec Egon Hostovský, Tvar 1990, č. 12; Dějiny nelze zabezpečit ničím, pouze člověkem. Hrst úvah nad dílem Josefa Ludvíka Fischera, Tvar 1991, č. 29; O německy psané literatuře vzniklé v českých zemích, Tvar 1992, č. 14; Básník duše a samoty Bohuslav Reynek, Tvar 1993, č. 1; Sedmdesát let od smrti Bartoše Vlčka, LitN 1995, č. 2; Kdo tvoří společnost spisovatele, Severočeský regionální deník 1995, č. 64; Deníky, dopisy a život Marie Ebner-Eschenbachové, Tvar 1995, č. 1; K některým rysům Vodičkovy metodologie. Literárněhistorické studie o díle Boženy Němcové, ČL 1996, č. 2; Kdo tvoří společnost spisovatele?, Scriptum 1996, č. 19; Báseň jako stav neurčitosti, Alternativa Nova 1996, č. 9, Ludvík Kundera výtvarník, LitN 1996, č. 44; Smudkovské holuby, LitN 1997, č. 10; Básník touhy a činu, Alternativa Nova 1997, č. 2; Splácíme Janu Čepovi, Tvar 1998, č. 7; Motivy noci a tmy v Halasově Torzu naděje, ČL 1998, č. 2; Konference o díle Jana Čepa; ČL 1998, č. 6; Čepovo pojetí času, ČL 1998, č. 6; Rybář transcendentna, in Milíř. Členský zpravodaj Společnosti Jiřího Mahena v Brně 1999, č. 8/9; Slasti a strasti Oldřicha Mikuláška, LitN 1999, č. 48; Úspěchy Bablerových překladů se rodily v Samotiškách, MfD (příl. Střední Morava) 6. 5. 2001; Vlídná tvář Otty Františka Bablera, LitN 2001, č. 4; Literární věda osudem i volbou, ČL 2002, č. 1; Před sto lety se narodil Jan Čep, MfD (příl. Střední Morava) 11. 1. 2003; Čas pro literární událost?, Češtinář (zvl. příloha) 2003.
Uspořádal, vydal a redigoval: Václavkova Olomouc (od r. 1970; v letech 1970, 1972, 1981 a 1984, s J. Dvořákem); E. Glocar: Olomoucká elegie (1970); B. Václavek: Listy mládí (1972); B. Václavek: Tradice a modernost (1973; s J. Dvořákem); B. Václavek: Kritické stati z třicátých let (1975; s J. Dvořákem; in Spisy Bedřicha Václavka, sv. 14); B. Václavek: Juvenilie (1978; in Spisy Bedřicha Václavka, sv. 15); B. Vlček: Touha po životě (1979); Živý proud. Česká povídka 1945–1985 (1986); J. L. Fischer. Osobnost, dílo, myšlenky (1990); L. E. Václavek: Stati o německé literatuře vzniklé v českých zemích (1991); Acta Universitas Palackianae Olomucensis. Facultas philosophica. Litteraria – Theatralia – Cinematographica, sv. 1 (1993, s J. Stýskalem); Konference o díle Jana Čepa (1999); Marie von Ebner-Eschenbach. Život a dílo (1999, s J. Stárkovou).

LITERATURA

Studie a články: B. Kolář: Literárně mnohostranná a plodná osobnost, in Z paměti literární Olomouce 2004; F. Všetička: Přibližování, in Z paměti literární Olomouce 2006.
Recenze: Přibližování: F. Moravová, Práce 27. 9. 1978; Z. Heřman, MF 29. 9. 1978;  V. Slíva, LM 1978, č. 9; K. Motyka, Nová svoboda 2. 8. 1978; V. Puhač, Ostravský kulturní měsíčník 1978, č. 9 * Honorář za hříchy: M. Štemberková, LD 15. 12. 1990; -K.B.-, Nová svoboda 18. 12. 1990; Z. Heřman, Tvar 1990, č. 40; M. Petříček, NK 1990, č. 42; B. Kolář, Učitelské noviny 4. 7. 1991 * Čas v poezii, poezie v čase: J. Fiala, Žurnál UP 2006, č. 22; M. Blahynka, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 2. 6. 2007, č. 20 * Kombinované techniky života: J. Žáček, LitN 27. 1. 2011.
K životním jubileím: -jg- (J. Galík), KultM 1985, č. 4; F. Všetička, Olomoucký den 2. 5. 2005; J. Fiala, Žurnál UP 23. 4. 2010.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Jaký druh spravedlnosti to F. Valouch sleduje? Zjevně nikoli ten, který souvisí s právním řádem, myslí na řád věcí a vztahů, na řád tvarů. A poezie – chce-li být k oné mnohotvárnosti spravedlivá, má sice zdánlivě k dispozici ledacos, ale je to to pravé? […] Valouchova knížka nepotěší ty, kdo si zvykli číst básně dovedně zašifrované, popřípadě opatrně protkané bujnou metaforikou. Valouchova báseň je destilát – pramálo spoléhá na malebnost detailu, na barvitost přirovnání a dokonce i na výmluvnost metafory. Valouch tesá do kamene stručné nápisy, které míří k podstatě věcí, a věří, že i v této myšlenkově koncentrované řeči poezie nechybí. […] Není ovšem tak docela pravda, že by se Valouchova poezie vzdávala obrazné mluvy. Čtu-li třeba báseň Láska (a to je pásmo obrazných pojmenování), nalézám hned jednu (a nikoli poslední) výjimku z pravidla, nalézám – abych tak řekl – návrat k tonalitě. Je přitom samozřejmě jasné, že Valouchova zpověď i výpověď – racionálně strohá, přitom zjitřená – počítá s člověkem, který je sám schopen takového prožívání. Neklid myšlenek je jistě odlišný od neklidu citů, ale zároveň přece neklid myšlenek znamená i neklid citů, pravda, pojmenovaný zdrženlivě, s kázní.
Z. Heřman:  Aby byl stůl rovný, Tvar 1990, č. 40, s. 14.

Valouchova poezie zůstala civilní, ale je nesmírně citová, přitom ale věcná, podivuhodně všímavá, prostá a neproklamativně intelektuální. Naprostá většina Valouchových veršů neztratila přes velké společenské proměny ani svou sílu, ani svou pravdu.
B. Kolář: Literárně mnohostranná a plodná osobnost, in Z paměti literární Olomouce (2004), s. 238, dostupné též z: http://zpravodajstvi.olomouc.cz/view.php?cisloclanku=2005050101.

Vzhledem k tomu, že F. Valouch je též zkušený textolog a editor – zasloužil se o vydávání Spisů B. Václavka a děl B. Vlčka, J. L. Fischera, E. Glocara, M. Ebner-Eschenbacherové, L. E. Václavka a řady dalších – je samozřejmé, že svou novou knižní publikaci pečlivě edičně připravil, doprovodil ji jmenným rejstříkem a reprodukcemi kresby a grafiky B. Reynka, čemuž vyšla vstříc i decentní grafická úprava knihy autorství P. Palarčíka. Sedmadvacet zastavení na Valouchově cestě k „času v poezii a poezie v čase“ je nejen reprezentativním svědectvím o autorově šíři i hloubce literárněvědné orientace, ale též svébytným poučením o autorově „umění kritiky“, návodným pro studenty nejen české filologie nejen Univerzity Palackého. Je-li jedinou cestou k dobrému ovládnutí jazyka četba děl dobrých autorů (jak zajisté oprávněně soudili pražští strukturalisté), pak jedinou cestou k psaní dobrých literárněvědných prací, kritik a recenzí je četba prací dobrých literárních vědců, kritiků a recenzentů, k nimž František Valouch bezesporu náleží.
J. Fiala: Čas v poezii, poezie v čase, Žurnál UP 2006, č. 22, s. 6, dostupné z: http://www.upol.cz/fileadmin/zuparchiv/XV/cislo22.pdf.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
O F. Valouchovi na webu města Olomouce
Heslo F. Valouch na Wikipedii
Žurnál UP

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 2. 8. 2014
Aktualizace bibliografie: 2. 8. 2014

Blanka KOSTŘICOVÁ

Napsat komentář

* 16. 4. 1961, Litomyšl

Kostricova, Blanka (Foto 3) - Kopie

Zdroj: Lubomír Machala

Středoškolská studia absolvovala na Střední průmyslové škole železniční v České Třebové. Poté vystudovala obor čeština – angličtina na FF UP. Magisterské studium ukončila v roce 1985 státní zkouškou a obhajobou diplomové práce Tvorba Bohumila Hrabala v sedmdesátých a osmdesátých letech, jejímž vedoucím byl Josef Galík. Posléze krátce působila v Ústavu pro jazyk český ČSAV. Na FF UP získala v roce 2005 doktorát z české literatury úspěšnou obhajobou práce Románový cyklus Jiřího Kratochvila (a jeho místo v kontextu současné české prózy). K FF UP má nadále velice kladný vztah, protože zde se podle svých slov „setkala se svým oborem a s celoživotními přáteli“. Mezi ty nejbližší řadí např. Jana Balabána. Z vyučujících ji velice oslovil hned u přijímacích zkoušek Miroslav Komárek, jehož „lingvistika – od staroslověnštiny po současnost – na jeho přednáškách a seminářích se jevila jako úžasné dobrodružství – jímž také je“. Také vzpomíná na Josefa Galíka, který byl „proslulý mimo jiné tím, že neváhal na přednáškách ze současné české literatury uvést alespoň v přehledu jména tehdy prohibovaných autorů; my jsme to už zažili v poněkud oslabené podobě – to už byl dr. Galík po třech udáních z řad studentů a dvou infarktech, ale pořád se o těchto autorech zmiňoval, na jeho přednášce jsme se mohli dozvědět např. i to, ve kterých ročnících časopisu Divadlo najdeme první tři hry Václava Havla – na rozdíl od knih tento časopis z knihoven vyřazen nebyl; vzpomínám, jak jsem ty hry v jednom večeru zhltla, s pocitem vděku vůči dr. Galíkovi“. Také s povděkem vzpomíná na strhující semináře o anglické syntaxi Jarmily Tárnyikové a na laskavou ironii Jiřího Skaličky. Poukazuje také na skutečnost, že na filozofické fakultě vystudovali oba její rodiče: „Poznali se jako spolužáci v ročníku, otec na FF působil třicet let, nejprve jako odborný asistent, po Listopadu jako profesor ruské literatury 19. století.“ (citace a fakta týkající se FF UP v předchozích dvou odstavcích jsou převzaty z osobní e-mailové korespondence s PhDr. Blankou Kostřicovou z 18. 10. 2012) Po ukončení doktorského studia pracovala jako středoškolská učitelka na školách v České Třebové. Byla zaměstnána také v Lidových novinách, kde obstarávala kulturní rubriku a v Literárních novinách. Je členkou Obce spisovatelů.

Literární recenze, kritiky a eseje publikuje především v literárních časopisech Tvar, A2, Host, Listy, Proglas nebo Literární noviny, Bohemica Olomoucensia či Bohemica literraria. Svou disertaci vydala knižně pod zkráceným názvem Románový cyklus Jiřího Kratochvila. Poukázala zde na možnost vnímat Kratochvilovu tvorbu jako cyklus románů, v němž jednotlivé motivy přecházejí z jedné knihy do druhé. Přispěla také do sborníku Honzo ahoj! Setkání s Janem Balabánem, vydanému k nedožitým autorovým padesátinám. Tomuto spisovateli věnovala i svou další monografii Sestupy a naděje Jana Balabána, ve které zdůraznila především autorovu oscilaci mezi pesimistickým a nadějným vyzněním díla. Autorčin zájem o cestování a aktivní sportování se silně promítají i do její beletristické tvorby. Své prozaické texty publikovala nejprve časopisecky a v knižním sborníku Dvanáct východočeských prozaiků (2007). Prozaická tvorba Kostřicové je charakteristická upřednostňováním kratších útvarů, jako je povídka. Vyprávění je vedeno převážně v er-formě, přičemž je orientováno k vnitřnímu a vnějšímu životu protagonistky. Prózy jsou charakteristické meditativním ohledáváním životních hodnot, osudových překážek, rodových kořenů a setkání, jež vyniká v rámci příznačných popisů přírody a věcí, reflexí prožitků a chování lidí. Povídky nejsou konstruovány s ohledem na výraznou dramatičnost nebo dějový spád. Směřují spíše k lyrickému vyjádření a statickému vyobrazení perspektivy či nálady a jsou tudíž spíše monologické povahy. Opakování řady motivů a témat plyne z důležitosti, kterou sehrály v autorčině životě. Styl vyprávění je úsporný, kultivovaný s uvážlivě volenými výrazy, bez jazykově experimentálních přesahů. Kostřicové prózy jsou osobitého charakteru, určené spíše užšímu okruhu čtenářů.

Knižně Kostřicová debutovala v roce 2007, kdy jí vyšly dva soubory povídek Třebovské povídky a Ledovcová turistika. První jmenovaný je tvořen sedmnácti povídkami, které jak autorka uvádí, vznikaly v průběhu předchozích sedmnácti let. Tematicky se jedná o soubor značně různorodý, který od otevírání historické paměti a rodových kořenů přechází k reflexím současných postaviček a života. Místopisně jsou lokalizovány do oblasti České Třebové, autorčina rodiště. Společným jmenovatelem citlivě zachycených „obrazů“ je výrazně kladný vztah ke zdejšímu kraji, který vysvítá z charakteru textů i volby výrazových prostředků. Ledovcová turistika sestává ze dvou oddílů. V první části nazvané Ledovcová turistika je protagonistkou Poutnice. Druhou část Homeless pak uvádí postava Pavly. Opět se jedná spíše o meditativně laděné obrazy, kde na pozadí krajinných scenérií protagonistka putuje, nebo setrvává a zpřítomňuje pocity znovunalezené rovnováhy po těžké nemoci, vnímání živlů, radosti z pobytu v přírodě a krásy života v ní. Poklidné reflexe směřující ke sdělování vlastního poznání životních hodnot se v některých případech antiteticky opírají o kritiku konzumního a přetechnizovaného života. Na pozadí prozaického žánru tedy čteme výpovědi autobiografického ladění, jejichž obsah je příznačný spíše pro výpověď poetickou. Povídky Bílá hora, Trhlina, Na peroně a Dívčí hruď odvysílal Český rozhlas 3 (Vltava) jako rozhlasovou četbu na pokračování v říjnu 2010.

Lyžařské povídky – útlý svazek nerozsáhlých textů opakovaně uvádí některé motivy z předchozí Ledovcové turistiky. Povídky vzniklé taktéž ve velkém časovém rozmezí mají společného jmenovatele v běhu na lyžích. Nejedná se však o texty, které by líčily příhody z lyžařského sportu obecně, ale o protagonistčin  subjektivní vztah k tomuto sportu, který se spolupodílel na formování jejího nahlížení na svět. Běh na lyžích a vše, co k němu náleží, je zde tím hlavním, k čemu se váží činnosti z jiných oblastí, veškeré zážitky i zkušenosti. Běh na lyžích je zde určující perspektivou spíše než vyprávějící subjekt, který je více pasivním elementem. Skrze tuto perspektivu jsou pak nahlíženy různé aspekty života, setkání a události a zvolené prizma neproměňuje ani zákeřná nemoc, která hlavní hrdince v dalším běhání na lyžích zabraňuje.

„Deníkové“ pásmo Dole a nahoře je taktéž orientováno obdobně, dokonce zde nalézáme také některé texty z předchozího souboru, stejně jako se opakují tematické prvky: zákeřná nemoc, běh na lyžích a Českotřebovská krajina. V úvodu se autorka hlásí k autobiografické motivaci textu. Soubor je rámcován pohledem vypravěčky z okna třídy na zasněženou krajinu, který vymezuje čas vzpomínek. Jednotlivé povídky jsou pak obrazy ze života vypravěčky. Jeho základními aspekty jsou běh na lyžích, studium literatury na Univerzitě Palackého v Olomouci, ale i setkání s literárními legendami jako Bohumilem Hrabalem či Egonem Bondym, stejně jako návrat k přírodě a setkání s přáteli. Na půdorysu těchto událostí se odvíjí vnitřní monolog postavy o povaze těchto událostí, zážitků a setkání, které ji obklopují. Niterná povaha textů čtenáře provází od prvních řádků a katarzí je vyrovnanost současného bytí. Texty, v nichž se střídá ich a er-forma a které obsahují také citáty z dopisů, působí plasticky. Kritiky je knize nejvíce vytýkáno příliš subjektivní zaměření. To převládá i v souboru básní Kronika. V textech psaných volným veršem a směřujících k prozaickému výrazu se autorka opět vrací do prostředí Českotřebovska. Třebovský zápisník je proudem asociací, které spouští bolestná událost – smrt protagonistčiny matky. Bohatá spleť civilních obrazů, prolínání minulého s přítomným, specifický vyprávěcí postoj nadále charakterizují autorskou poetiku.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Třebovské povídky (PP 2007), Ledovcová turistika (PP 2007), Lyžařské povídky (PP 2009), Dole a nahoře (P 2010), Kronika (BB 2012), Třebovský zápisník (P 2014).
Odborné (výběr): Románový cyklus Jiřího Kratochvila (monografie 2008), Sestupy a naděje Jana Balabána (monografie 2013).
Studie (výběr): K typologii postav Bohumila Hrabala a Vladimíra Párala, in Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas Philosophica. Philologica. Studia bohemika sv. 55 (1987), sv. 4, s. 69–73; Ztracené ráje Jana Balabána, Souvislosti 2011, č. 1; Třikrát Markéta Pilátová, in Bohemica Olomucensia – Linguistica (2010), č. 3, s. 162–165.
Recenze (výběr): Bohumil Hrabal zblízka, Lidové noviny 6. 5. 1997; Samizdatové knihy a osudy, Lidové noviny 17. 5. 1997; Touhy někdejší Betty, Lidové noviny 31. 5. 1997; Shrnutí trpkého ráje, Lidové noviny 2. 7. 1997; Sborník obnovené komparatistiky, Lidové noviny 11. 7. 1997; Očitý svědek černého času, Lidové noviny 30. 8. 1997; Kratochvilův nesmrtelný karneval, Lidové noviny 25. 10. 1997; Mystifikace Haška Jaroslava, Lidové noviny 29. 10. 1997; Katolické sny Jakuba Demla, Host 1998, č. 7; Dilema cizinců, Host 1998, č. 8; (Ne-)zakončený Tobiáš Jirous, Host 1998, č. 8; Dvakrát Jan Balabán, Literární noviny 1999, č. 3; Radost a svoboda v roce 1939, Host 1999, č. 2, Rec. příl.; Spiklenci po třiceti letech, Host 1999, č. 3, Rec. příl.; Poslední smích, Host 1999, č. 3, Rec. příl.; Krok před Šlépějemi, Host 1999, č. 4, Rec. příl.; Devadesát devět, Host 1999, č. 4, Rec. příl.; Škola Milady Součkové, Host 1999, č. 5, Rec. příl.; Sedm variant Egona Hostovského, Literární noviny 1999, č. 24; Tango na rozloučenou, Literární noviny 1999, č. 25; Výzva k modlitbě, Host 1999, č. 6, Rec. příl.; Demlovy dopisy z jihu, Host 1999, č. 10, Rec. příl.; Urromán Jiřího Kratochvila, Literární noviny 2000, č. 6; Esence „demlovství“, Host 2000, č. 2, Rec. příl.; Autorský mýtus Jakuba Demla, Host 2000, č. 3, Rec. příl.; Bohumil Hrabal epistolární, Host 2000, č. 4, Rec. příl.; Třicátá léta ve světle Jakuba Demla, Host 2000, č. 4, Rec. příl.; Východiska Michala Ajvaze, Host 2000, č. 8, Rec. příl.; Dodneška jsem nebyl u zpovědi-, Host 2000, č. 10, Rec. příl.; Plíšková – čtenářům?, Host 2001, č. 2, Rec. příl.; Stavitel chrámu, Host 2001, č. 5, Rec. příl.; „Komorní“ korespondence Jakuba Demla, Host 2001, č. 6, Rec. příl.; Výtah z bezmocnosti našich osudů, Literární noviny 2001, č. 45; Juvenilní východiska Egona Hostovského, Host 2001, č. 9, Rec. příl.; Ve šlépějích Jakuba Demla, Literární noviny 2001, č. 50; Beskydské theatrum mundi, Literární noviny 2002, č. 3; Gramatika jako konverzační téma, Literární noviny 2002, č. 5; Martin C. Putna marginalis, Literární noviny 2002, č. 8; Věčné světlo Matylčino, Host 2002, č. 5, Rec. příl.; Lyrické šumění ptačích křídel, Literární noviny 2002, č. 28; „Tajemství“ Květy Legátové, Literární noviny 2004, č. 10; Cesta k druhé moderně, Literární noviny 2004, č. 21; Nové Ajvazovy prózy znamenají v jeho dosavadní tvorbě krok zpět, Lidové noviny 19. 11. 1997; Literární krajiny Bedřicha Fučíka, Host 2004, č. 6; Soumrak a chlad historie, Host 2004, č. 8; Jakub Deml, Zakletí slov 1–2, A2 2006, č. 26; Posudky Jana Lopatky, Host 2006, č. 6; Ani postmoderna, ani metafyzika, Host 2006, č. 7; Bohumil Hrabal – Miroslav Peterka, Toto město je ve společné péči obyvatel, A2 2007, č. 4; Jana Paulová, Jak běžet do kopce, A2 2007, č. 5; Šťastné a veselé, A2 2007, č. 8; Iva Pekárková, Láska v New Yorku, A2 2007, č. 11; Marie a Tomáš Salabovi, Semafor… – jaký byl a jaký je, A2 2007, č. 12; Jan Mukařovský, Vančurův vypravěč, A2 2007, č. 15; Cesty ke svobodě, Host 2007, č. 5; Požehnaná svoboda, Host 2007, č. 6; Egon Bondy, Buddha, A2 2007, č. 30; Vladimír Borecký, Legenda o Hronu, A2 2007, č. 36; Miroslav Červenka, Březinovské studie, A2 2007, č. 40; Doplňky, nikoli však marginálie, Host 2007, č. 9; Rozluštěné tajemství?, Host 2007, č. 10; Vymykající se próza, Host 2008, č. 1; Legendární obzvláštník, Host 2008, č. 1; Zdařilé řešení, Host 2008, č. 5; Zápisky pamětníkovy, Proglas 2008, č. 4; Láska Ivy Pekárkové, Host 2008, č. 7; Jiří Přibáň, Pod čarou umění, A2 2009, č. 5; „Rodinné kroniky“ Milady Součkové, Host 1998, č. 4; Arnošt Lustig, Zloděj kufrů, A2 2009, č. 6; Kratochvilovo vypravěčství, Listy 2009, č. 6; Prozaické dílo Jana Balabána, Tvar 2011, č. 14; Aféry Petra A. Bílka, Tvar 2011, č. 17; Kratochvilovská leč, Tvar 2011, č. 18; Příliš rozsáhlá próza, Tvar 2011, č. 19; Životní nutnost, Tvar 2011, č. 20; Střed (Pasáže), Tvar 2012, č. 2; (Možná) nejen banalita, Tvar 2012, č. 6; Dvě zprávy mladé generace, Souvislosti 2012, č. 1.

LITERATURA

Recenze: Ledovcová turistika: K. Kadlecová, Reflex 2008, č. 11; J. Chuchma, Mladá fronta Dnes 28. 3. 2008 * Lyžařské povídky: J. Novotný, Listy 2010, č. 1 * Románový cyklus Jiřího Kratochvila: K. Chvatík, Host 2009, č. 2, Vl. Novotný, Tahy 2009, č. 2/3.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Ty texty se zdráháme nazvat povídkami, neboť prakticky bezdějově evokují stále tutéž nespěchající, prodlévající atmosféru. Spíše běží o dva cykly obrazů a impresí v próze. Byť je vyprávění vedeno ve třetí osobě, optika je výlučně hrdinčina, svět je nahlížen výhradně jejíma očima. Takže je o ní řečeno jen to, co ona o sobě soudí, jak sama sebe vidí. Důsledek je paradoxní: texty jsou to stručné, až hutné, slova autorka klade literárně velmi „uvědoměle“, evokace duševních rozpoložení je to kultivovaná, nicméně dojem z toho je poněkud plochý, neboť reflexe hrdinky je z autorčiny vůle velice přející a utvrzující ji v sevřené uvolněnosti – či jak artikulovat fyzický i myšlenkový pohyb Poutnice, potažmo Pavly.
J. Chuchma: Poutnice Pavla a Pravda, Mladá fronta Dnes 28. 3. 2008, s. B5.

Autobiografické povídky, někdy meditativní a plynoucí pomalu a potichu, jinde bijící agresivně na poplach, zkoumají z pozice věřící ženy středního věku mezilidské vztahy, funkci pohybu fyzického i duchovního v lidském životě, plynoucí čas. Kostřicová v sobě nezapře pedagožku – její popisy přírodních krás a stoupání na vrcholky světa blíž k Bohu se krásně čtou těm, co plují na stejných vlnách, ale ostatním může stylizace do vědoucí poutnice à la Komenský nebo básník-kněz Deml připadat kazatelská, káravá, výchovná, ideologicky zatížená. Knížka s nápadnými odkazy na Demla a jeho deník Šlépěje (i na metafyzickou Čapkovu povídku Šlépěj z Božích muk) mi připomněla předloňský agitační makrobiotický román Jana Jíchy Dva roky bez prázdnin, který jsem rovněž přečetla jedním dechem a teprve po odložení knihy si uvědomila, jak do mě zároveň s výborně napsaným příběhem autor vpravil svůj světonázor. Ledovcová turistika je místy literatura a místy katechismus; ale čtivý a plný promyšlených, mnohovrstevnatých aluzí: „Křižovatku si rozvracet nedáme!“
K. Kadlecová: Dobrá věta, verze beta, Reflex 2008, č. 11, s. 59.

Dole a nahoře je spíše záznamem jednoho života než experimentální prózou. Je vzpomínáním, shrnutím již prožitého, je ale také hledáním docela nových životních cest. Každý se někdy ocitne „dole“, aby mohl znovu vystoupat „nahoru“… každé takové stoupání je především akcí osobní, subjektivní, silně pocitovou, a proto ne každý čtenář právě takovéto „povídání“ ocení.
P. Šimůnková: Dole a nahoře Blanky Kostřicové: lyže, literatura a bůh, [online] Topzine.cz, 21. 7. 2010, dostupné z:  http://www.topzine.cz/recenze-dole-a-nahore-blanky-kostricove-lyze-literatura-a-buh

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Životopis Blanky Kostřicové na Databázi knih.cz
Životopis Blanky Kostřicové na iLiteratura.cz
Životopis na Portálu české literatury
Recenze knihy Dole a nahoře Anny Vondřichové
Texty B. Kostřicové na portálu Příběhy na padesát slov

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2013)
Aktualizace hesla: 21. 9. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 21. 9. 2014 (pk)

Libor MARTINEK

Napsat komentář

*15. 1. 1965, Krnov

martinek,liborKrnovský rodák vystudoval obor čeština – hudební výchova (1989) na PdF UP. Poté učil na Střední pedagogické škole v Krnově. Na Filozoficko-přírodověděcké fakultě Slezské univerzity v Opavě působil od roku 1993 jako odborný asistent. Zde také založil a vede Kabinet literárněvědné komparatistiky. V roce 2000 obhájil doktorát z dějin české literatury na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně, po pěti letech získal tamtéž doktorát z dějin polské literatury. Od roku 2001 žije v Opavě. V roce 2010 se v Brně habilitoval prací Identita v literatuře českého Těšínska (2009) a dále působí jako docent české literatury na Ústavu bohemistiky a knihovnictví SU v Opavě, od roku 2012 souběžně s pedagogickým působením na Vratislavské univerzitě. Absolvoval dvě zahraniční stáže na Slezské univerzitě v Katovicích: půlroční pobyt v rámci doktorandského studia v roce 1997 pod vedením profesora Edmunda Rosnera a v roce 2007 stipendijní pobyt MŠMT ČR pod vedením profesora Józefa Zarka. Byl členem poroty soutěže mladých prozaiků Hlavnice A. C. Nora. V současné době je členem Obce spisovatelů ČR a Obce překladatelů ČR, Polsko-české vědecké společnosti ve Vratislavi, Academia Europea Sarbieviana v Sarbiewu, Těšínsko-záolžanského kola Hornoslezského literárního sdružení se sídlem v Katovicích a také předsedou opavské pobočky Literárněvědné společnosti České akademie věd. Taktéž je členem redakčních rad českých periodik (Noviny Slezské univerzity, Psí víno) i polských (Radostowa, Pobocza). Jeho odborný literárněhistorický zájem směřuje k tématům poválečné české literatury, soustavně se zabývá regionální literaturou, především mapováním české, německé a polské literatury ve Slezsku od středověku do současnosti, jak dokládají práce Polská literatura českého Těšínska po roce 1945, Polská poezie českého Těšínska po roce 1920, Identita v literatuře českého Těšínska: Vybrané problémy nebo Życie literackie na Zaolziu 1920–1989. Vydal rovněž dvoudílné kompendium Hledání kořenů pojednávající o literatuře Krnovska od středověku až po současnost. V oblasti literární teorie soustřeďuje svůj badatelský zřetel k polské literární teorii. Jeho odborné zájmy v souvislosti se stálým úsilím o rozvíjení česko-polských kulturních vztahů ústí také v bohatou činnost překladatelskou. V oblasti literární teorie to dokládá např. překlad díla Woiciecha Kalagy Mlhoviny diskurzu: Subjekt, text, interpretace. Soustavně překládá také básnická a prozaická díla polských beletristů; např. E. Lipské, B. Urbanowského, D. T. Lebiody, D. Kostewiczové, B. Miązka, S. Franczaka, S. Nyczaje, B. Żurakowského, N. Chadzinikolaua, D. Muchové, W. Kostrzewy aj. Martinek je nositelem významných ocenění za rozvoj česko-polských literárních a kulturních vztahů. Mezi jinými mu byla v roce 1997 udělena Svazem polských spisovatelů ve Varšavě Cena za překlady a popularizaci polské poezie v zahraničí, v roce 2003 obdržel 1. cenu za překlady polské poezie v rámci XXVI. Mezinárodního básnického listopadu v Poznani, o rok později obdržel Cenu polského výboru UNESCO a téhož roku jej za rozvoj česko-polských aktivit ocenilo také Statutární město Opava. V roce 2009 mu byla udělena Bronzová medaile Slezské univerzity Za mimořádnou publikační činnost. O rok později pak obdržel Medaili Evropského kruhu France Kafky a téhož roku ve Varšavě Cenu Władysława Broniewskiego a diplom Ministra kultury a národního dědictví Polské republiky v kategorii zahraniční tvůrce – vědec. Také vlastní básnická tvorba Martinka získala uznání v mezinárodních básnických soutěžích u nás (O skrzydlo Ikara – 2008) i v Polsku (např. 2. celopolská básnická soutěž O zlatý doutník Wilhelma Szewczyka – 1998; O lidskou tvář – 2003). Svou básnickou tvorbu publikoval v řadě literárněvědných a kulturně-společenských časopisů nejen v České republice, ale i na Slovensku, v Polsku, Rumunsku a Litvě, Německu i Rakousku (viz např. Host, Tvar, Labyrint, Literární noviny, Psí víno, Akord, Zwrot, Mosty, Śląsk, Temat, Znad Wilii). Přispěl také do několika českých a zahraničních antologií a sborníků poezie. Spolupracuje s Českým rozhlasem 3 (stanice Vltava), Radiem Vaticana a Českým rozhlasem Brno. Jako básník knižně debutoval v roce 2001 výběrem Co patří večernici – Sekrety Gwiazdy Wieczornej složeným z dříve samostatně uveřejněných veršů. Útlý svazek sestává z šestnácti básní, jejichž české a polské verze jsou otištěny vedle sebe. Psány jsou volným veršem místy tíhnoucím až k prozaickému výrazu, sloky obsahují dva až sedm veršů, které z tematického zorného úhlu mají charakter vzpomínkový, milostný či společenský. Lyrický subjekt se vrací do dětství a dospívání, návraty jsou spojeny s reflexí rodného kraje, přírody a minulosti, zachyceny jsou ovšem i pozdější cestovatelské zážitky, přičemž Martinek s oblibou aplikuje místopisné, muzikologické i obecně kulturněhistorické poznatky. Při komplexním pohledu mísí svazek polohy lyrické s prozaickými, témata intimní se společenskými. Sbírka byla oceněna na XXIV. Mezinárodním básnickém listopadu v Poznani jako nejlepší básnický debut roku. Oceňována byla pro textovou vyzrálost, poetickou poučenost i výpovědní upřímnost. Jádro sbírky Jsi mé signifié – Jesteś moim signifié je, jak už název napovídá, opět česko-polské. Jedná se však o sbírku výrazněji kompozičně členěnou a také významově abstraktnější. Kromě volného verše v ní Martinek užívá sevřený tvaru haiku. První část sbírky obsahuje básně milostné, jimiž prostupuje vedle polohy vyznavačské také motiv intelektuálního smutku a nenaplnění. Druhá část, uvozená citátem ze Sartrovy povídky Zeď, obsahuje kratší texty, vypovídající o úzkostných životních pocitech. V dané souvislosti autor přistupuje také k formálnímu rozrušování výpovědi, kterou místy rozčleňuje na jednotlivá slova. Následuje oddíl kontrastně zasvěcený žánru haiku. Ve čtvrté části, jež je označena jako Návraty – Powroty, autor poněkud překvapivě zařazuje básně otištěné již v debutu Co patří večernici – Sekrety Gwiazdy Wieczornej. K českým verzím básní však připojuje pozdější varianty anglické, někdy i francouzské. Následující oddíl soustřeďuje rozsáhlé příležitostné poemy, vzniklé při různých společenských událostech a figurující v literárních soutěžích. Poslední část pak shromažďuje básně různých autorů, českých i polských, dedikovaných Martinkovi.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Co patří Večernici – Sekrety Gwiazdy Wieczornej (BB 2001); Jsi mé signifié – Jesteś moim signifié (BB 2012).
Překlady: L. Przeczek-Waszková: Čtyři období lásky (1996); M. Chraścinová: Čas písně (1997, s W. Przeczkem); W. Przeczek: Intimní bedekr (1998); S. Nyczaj: Poezie = Pezje (1999, s W. Przeczkem a E. Sojkou); D. Kostewicz: Anatomie Chvíle (2003); D. T. Lebioda: Descartova lebka: výbor z básní z let 1980–2000 (2003); R. Putzacher: Mezi řádky: Básně z let 1995–2001 (VB 2003, s V. Dvořáčková, E. Sojka, J. Zogata); B. Miazek: Návrat (VB 2005, s. red. J. Červenka, F. X. Halas); E. Lipska: Okamžik nepozornosti (2006); W. Kalaga: Mlhoviny diskurzu: Subjekt, text, interpretace (2006); J. Sikora: Za pózno na wiosne = Příliš pozdě na jaro (2007); D. Muchová: Motýli slov (2007); B. Urbankovski: Erotikon pro toho, jenž přijde po mně (2007); M. M. Tylko: Setkání s jiným (2009); J. Daehne, J. Molęda: Radobýl, Horyzont zdarzeń = Obzor událostí (2010, do pol. J. Molęda, do č. L. Martinek); W. Łęcki: Widok ustronny = Pohled z ústraní (Płock, 2010); W. Malicki: Słowa pod wiatr = Slova proti větru (s. W. Przeczkem: 1997, 2. wyd. popr., 1997; 2000); Stefan Grabiński: V domě Sáry a jiné povídky (2012); Danuta Mucha: Baśniowy świat w czterech porach roku – Pohádkový svět ve čtyřech obdobích roku (2012); Gustaw Morcinek: Jak horník Bulandra přelstil čerta, Vyprávění o Pusteckém, O tom, jak horník Maślok handloval s Pusteckým, in: týž: Z říše Pusteckého – Z krainy Pusteckiego (2012); Zbigniew Chojnowski: Mazurské odjezdy (2012); Wojciech Ossoliński: 40 nesprávných básní o mém městečku – 40 niepoprawnych wierszy o moim miasteczku (2013); Marek Rapnicki: Barabáš a jiné básně – Barabasz i inne wiersze (2013); Jacek Molęda: Šel jsem pro chleba – Wyszedłem po chleb (2013); Zbigniew Chojnowski: Mazurské dědictví (2013).
Práce o literatuře (výběrově): Polská literatura českého Těšínska po roce 1945 (2004); Polská poezie českého Těšínska po roce 1920 (2006); Region, regionalismus a regionální literatura (2007); Życie literackie na Zaolziu 1920–1989 (pl. 2008); Současná česká literatura I/1 (2008); Identita v literatuře českého Těšínska. Vybrané problémy (2009); Literatura a hudba I/1,2 (2009, vš. skripta); Hledání kořenů. Literatura Krnovska a její představitelé. I. díl. Od středověku po interetnické vztahy v literatuře 20. století (2009); Hledání kořenů. Literatura Krnovska a její představitelé. II. díl. Od národního obrození do současnosti (2010); Fryderik Chopin v české literatuře (2013); Władysław Sikora. Monografie (2015); Identita v literatuře Těšínska (2015); Henryk Jasiczek. Monografie (2016).
Příspěvky ve sbornících: Krnovsko: Vlastivědné kulturní neperiodikum (1993); Literatura a region (1995); Literatura v literatuře (1995); Literatura v českém a polském Slezsku = Literatura na Śląsku czeskim i polskim (1996); Normy normalizace (1996); Současné vztahy české a polské literatury = Współczesne kontakty literatury czeskiej i polskiej (2001, za kol. aut., též red.); Česká a polská emigrační literatura = Emigracyjna literatura czeska i polska (2002, též red. s M. Tichý); Tajemství z podzemí: Podivuhodné osudy dvojic (2002); U zródel sensu (U pramenů smyslu) (Racibórz, 2003); Česká a polská samizdatová literatura = Czeska i polska literatura drugiego obiegu (2004, též red. s M. Tichý); Dům v české a polské literatuře = Dom w literaturze czeskiej i polskiej (2009, též ed.); Moře v české a polské literatuře = Morze w literaturze czeskiej i polskiej: materiały z międzynarodowej konferencji naukowej (2009, též ed.); Evropská dimenze české a polské literatury = Europejski wymiar literatury czeskiej i polskiej (2011, též ed.); Rozumíme si navzájem?: možnosti reflexe minulosti v současnosti v české a polské literatuře, jazyce a kultuře 20. století (2011, též ed.); K literárnímu životu polské národnostní menšiny v Českém Těšíně po druhé světové válce, in M. Borák (ed.): Český Těšín. Válečné a poválečné osudy města (2011); Fryderyk Chopin v české literatuře, in L. Martinek (ed.): Evropská dimenze české a polské literatury – Europejski wymiar literatury czeskiej i polskie (2011); K literární tvorbě spisovatelů řecké národnostní menšiny v Československu a České republice Praxitelise Makrise a Sotirise Joanidise, in Z. Zemanová – L. Pořízková (eds.): Cizinec – vyhnanec – přistěhovalec. Sborník příspěvků z mezinárodního sympozia Umění a kultury střední Evropy 2011 (2012); Znovuobnovená kulturní paměť Jeseníků, in I. Harák – P. Horký: Jazyk, literatura a region. Sborník z mezinárodní konference pořádané katedrou bohemistiky PF UJEP v Ústí nad Labem ve dnech 6. – 7. 11. 2011 (2012); Překlady Óndry Łysohorského do cizích jazyků, in I. Pospíšil – M. Zelenka (eds.): Kontexty literární vědy, sv. 3 (2012); Óndra Łysohorsky – regionální autor, nebo lašsko-evropský básník?, in L. Martinek a kol.: Od dialektů k literárním jazykům v Evropě – Od dialektów do języków literackich w Europie (2012); Regionalismus a regionální literatura z hlediska literárně-komunikačního aspektu, in J. Kubíček – P. Michna (eds.): Paměť míst. Vlastivědná práce na Moravě, suppl. 1, 2013; Wilhelm Przeczek jako dramatik, in L. Martinek (ed.): Divadlo v české a polské literatuře – Teatr w literaturze czeskiej i polskiej. Sborník z mezinárodní konference konané 15. – 16. 11. 2005 v Opavě (2015), dostupné též z: https://literaturanaslu.files.wordpress.com/2015/04/divadlo.pdf; „Vracím se, tedy jsem.“ Nad poezií Bonifacyho Miązka, in J. Heczko – L. Martinek (eds.): Česká a polská poezie po roce 1989 – Poezja czeska i polska po 1989 roku. Sborník z mezinárodní konference konané 10. – 11. 11. 2004 (2015), dostupné též z: http:// literatura.fpf.slu.cz/?p=388; K pojetí estetické hodnoty v díle Jana Mukařovského a jeho následovníků (se zvláštním zřetelem k problematice mezitextovosti), in L. Martinek a kol.: Český a polský strukturalismus a poststrukturalismus – historie a současnost – Strukturalizm i poststrukturalizm czeski i polski – historia i współczesność (2015).
Uspořádal, vydal, redigoval (výběrově): J. Daehne: Gramofon v okně: verše z let 1975–1981 (1995) + Zelený brevíř: z veršů let 1988 až 1992 (1995) + Podobizny krajiny: z veršů let 1993 a 1994 (1996); D. Cvek: Krajina v přízemí (1995); F. A. Šípek: Když zrno tluče křídly (2000); Země žulových křížů I. (2000; ed. s kol. aut.); F. A. Šípek: Když zrno tluče křídly (2000, redakce); Literární věda na prahu 21. století – Nauka o literaturze u progu XXI stulecia (2000, redakce s M. Mikuláškem); W. Przeczek: Kniha úrody (2001, ediční poznámka, heslo autora + redakce s J. Kubiczkem); J. Urbanec: Bibliografie 1960–2001 (2001, redakce a rejstřík); L. Martinek: Co patří Večernici – Sekrety Gwiazdy Wieczornej (2001, ediční poznámka + redakce spolu s K. Kaszperem); S. Franczak: Dotek lásky (2001, redakce, biografická poznámka); Současné kontakty české a polské literatury – Współczesne kontakty czeskiej i polskiej literatury (2001, redakce, anotace); Česká a polská emigrační literatura – Emigracyjna literatura czeska i polska (2002, anotace  + redakce s M. Tichým); Atlantida severu. Miniantologie mladé poezie z Jeseníků, 2002, č. 10 – příloha; V. Blucha: Velký požár (2002, poznámka na přebalu, lektorát rukopisu); D. Tomasz Lebioda: Descartova lebka (2003, překlad a redakce, doslov); L. Soldán: Výběrová bibliografie (2003, redakce a medailon); Česká občanská společnost a modely demokracie v 21. století (2003, redakce s M. Tichým); D. Kostewiczová: Anatomie chvíle (2003, redakce s J. Damborským a J. Vitoněm); N. Chadzinikolau: Poezie. Poezje. Ποιήματα (2003, redakce s J. Vitoněm); U zródel sensu [U pramenů smyslu]: Lesmian, Hrabal, Schulz (2003, red. s. J. Nowakem a M. Rapnickim); W. Kostrzewa: Bílé tango – Białe tango (2004, redakce s J. Vitoněm); Česká a polská samizdatová literatura – Czeska i polska literatura drugiego obiegu. Sborník z mezinárodní vědecké konference konané v Opavě 13.–14. 11. 2002 (2004, redakce s M. Tichým + anotace); B. Miązek: Návrat (2005, redakce s M. Červenkou a F. X. Halašem + překlad, doslov, medailon autora); D. T. Lebioda: Tajemství papeže (2005, překlad, redakce, ediční poznámka); M. Černý: Krajina v samotách slova (2005, redakce s M. Černým); E. Lipska: Chvíle nepozornosti (2006, redakce s J. Vitoněm); Obraz minulosti v současné české a polské literatuře – Obraz przeszłości we współczesnej literaturze czeskiej i polskiej (2006, s J. Heczkem); D. Muchová: Motýli slov (2007, redakce s J. Vitoněm); M. Písková: Úvod do světové literatury I., II. (2007, lektor publikace); M. Písková: Slovenské etudy (2007, lektor a redaktor publikace); M. M. Tytko: Setkání s Jiným (2009, redakce s J. Červenkou a J. Vitoněm); Hledání kořenů. Literatura Krnovska a její představitelé. I. díl. Od středověku po interetnické vztahy v literatuře 20. století. (2009, redakce s J. W. Königem); J. Daehne – J. Molęda: Radobýl (Radobyl) – Horyzont zdarzeń (Obzor událostí) (2010, redakce s L. Zakopalovou + editor); Dům v české a polské literatuře – Dom w literaturze czeskiej i polskiej. Sborník z mezinárodní vědecké konference konané na Slezské univerzitě v Opavě Opava 14. – 15. listopadu 2006 (2009, editor); Moře v české a polské literatuře – Morze w literaturze czeskiej i polskiej. Sborník z mezinárodní vědecké konference konané na Slezské univerzitě v Opavě 13. – 14. 11. 2007 (2009, editor); Hledání kořenů. Literatura Krnovska a její představitelé. II. díl. Od národního obrození do současnosti (2010, redakce s J. Gregarem); Rozumíme si navzájem? Možnosti reflexe minulosti v současnosti v české a polské literatuře, jazyce a kultuře 20. století (2011, editor a redaktor); E. Křenek: Elegie pro Olinku. Koláž vzpomínek a úvah (2011); Korespondence Františka Antonína Šípka s Janem Skácelem a Hostem do domu, in Sborník bruntálského muzea (2011); Evropská dimenze české a polské literatury – Europejski wymiar literatury czeskiej i polskiej (2011); Země žulových křížů. Antologie poezie z Jesenicka II., in Sever, západ, východ,v. 4 – Jeseníky (2011, výběr ukázek poezie, heslář, redakce spolu s T. Sukem); P. Španger: Kryštof (redakce textu povídky s B. Správcovou+ autorský medailon;) Tvar 2012, č. 12; J. Daehne: Sedm semen z Jidášova stromu (2012); L. Martinek a kol.: Od dialektů k literárním jazykům v Evropě – Od dialektów do języków literackich w Europie (2012); J. Klimsza: Pes bez srsti (+ autorský medailon): Kruje, Nahý pes, Sen z 12. dubna ráno – Gagarinovo výročí, Weles 2013, č. 51–52; Divadlo v české a polské literatuře – Teatr w literaturze czeskiej i polskiej. Sborník z mezinárodní konference konané ve dnech 15. – 16. 11. 2005 na Slezské univerzitě v Opavě (2015, redakce s J. Heczkem), dostupné z: https://literaturanaslu.files.wordpress.com/2015/01/divadlo.pdf; Česká a polská poezie po roce 1989 – Poezja czeska i polska po 1989 roku. Sborník z mezinárodní konference konané 10. – 11. 11. 2004 (2015, ed. s J. Heczkem), dostupné z: http://literatura.fpf.slu.cz/?p=388; L. Martinek (ed.): J. Urbanec: vědecký profil a výběrová bibliografie (2015); L. Martinek a kol.: Český a polský strukturalismus a poststrukturalismus – historie a současnost – Strukturalizm i poststrukturalizm czeski i polski – historia i współczesność (2015).

LITERATURA

Studie a články: I. Kolářová: Noviny Slezské univerzity 1998, č. 1; L. Przeczek: Noviny Slezské univerzity 1999, č. 5; (re): Noviny Slezské univerzity 2003, č. 4; Š. Dvořáková: Noviny Slezské univerzity 2003, č. 1.
Recenze: Co patří Večernici – Sekrety Gwiazdy Wieczornej: M. Tichý, Noviny Slezské univerzity 2001, č. 1; M. Blahynka, Haló noviny 28. 11. 2001; L. Soldán, Sedmá generace 2001, č. 12; P. Čermáček, Host 2002, č. 6; J. Staněk, Tvar 2002, č. 13; I. Motýl, Protimluv 2002, č. 4;  Z. Janík, Mosty 2002, č. 12; L. Muška, Weles 2002, č. 14; K. Strávník, Psí víno 2002, č. 20; P. Cekota, Psí víno 2002, č. 20; I. Horák, Psí víno, č. 20 * Polská literatura českého Těšínska po roce 1945: Z. Smolka, Česká literatura 2005, č. 3; I. Harák, Svět literatury 2006, č. 33; I. Pospíšil, Sborník prací filozofické fakulty brněncké univerzity. Slavica litteraria. Řada literárněvědné slavistiky (X) 2005, č. 8; V. Žemberová, Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Slovanské studie – Studia Slavica 2007, č. 11; M. Blahynka, Obrys – Kmen 2004, č. 50; L. Soldán, Duha 2005, č. 1; P. Hrbáč, Weles 2005, č. 21; V. Burian, Listy 2005, č. 3; M. Slowiaczek, Sborník prací Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Slovenské studie – Studia Slavica 2006, č. 10 * Polská poezie českého Těšínska po roce 1920: M. Blahynka, Obrys – Kmen 2007, č. 17; J. Zarek, Česká literatura 2007, č. 3; I. Harák, Usta ad Albim Bohemica 2007, č. 1; L. Štěpán, Sborník prací filozofické fakulty brněnské univerzity. Slavica litteraria. Řada literárněvědné slavistiky (X) 2007, č. 10; H.–Ch. Trepte, Slavia 2007, č. 4; M. Kuklová, Wiener Slavistisches Jahrbuch 2008, č. 54 * Region, regionalismus, regionální literatura: I. Bogoczová, Bohemistyka 2009, č. 1; H.-Ch. Trepte, Slavia 2011, č. 1 * Identita v literatuře českého Těšínska: L. Kněžourková, Slovanský přehled 2010, č. 1–2; V. Burian, Listy 2009, č. 6; H.-Ch. Trepte, Brünner Beiträge zur Germanistik und Nordistik 2012, č. 1–2; K. Jaworski, Zwrot 2015, č. 9; K. Jaworski, Kulturní noviny 2015, č. 40 * Hledání kořenů. 1. díl: L. Muška, Akord 2011, č. 3; J. Kubíček, Vlastivědný věstník moravský 2010, č. 1; Z. Janík, Dokořán 2009, č. 52; I. Dorovský, Sborník bruntálského muzea. Bruntál (2010); Z. Stala, Media, kultura, komunikacja społeczna 2011, č. 7; J. Waldnerová, Kontexty kultúry a turizmu 2010, č. 1 * Hledání kořenů. 2. díl: J. Kubíček, Sborník bruntálského muzea (2012); J. Kubíček, Vlastivědný věstník moravský (2011); L. Muška, Akord 2012, č. 3 * Jsi mé signifié – Jesteś moim signifié: I. Harák, Dobrá adresa 2013, č. 9; B. Widera, Śląsk 2013, č. 5 * Władysław Sikora. Monografie: I. Harák, Dobrá adresa 2015, č. 6; M. Hrabal, Kulturní noviny 2015, č. 35; S. Taboł, Studia Slavica 2015, seš. 2 * Fryderyk Chopin v české literatuře: A. Vatulíková, Půlnoční expres 2013, č. 12; J. Hanousek, Protimluv 2013, č. 3–4; P. Horký, Listy 2013, č. 6; Cz. Rudnik, Zwrot 2013, č. 9; P. Horký, Wien. Wiener Chopin-Blätter, Zeitschrift der Internationalen Chopin-Gesellschaft in Wien (2015, přel. E. Boková); K. Tałuć, Śląsk 2014, č. 1; K. Bilica, Ruch Muzyczny 2014, č. 3; K. Kałwak, Bohemistyka 2014, č. 4, P. Horký, Slavica Wratislaviensia, Acta Universitatis Wratislaviensis, č. 3594 (2015).
Rozhovory: (re), Noviny Slezské univerzity 2002, č. 1; I. Augustin, Noviny Slezské univerzity 2010, č. 3–4; M. Novotný: Noviny Slezské univerzity 2011, č. 2.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Martinkova básnická prvotina ukazuje svého autora trochu jinak, než jak jsou jeho studenti zvyklí ho vnímat za katedrou: jako básníka nostalgie i společenského apelu, a rovněž jako jednoho z dělníků na onom mostě mezi národy a kulturami.
M. Tichý: Co patří Večernici Libora Martinka?, Noviny Slezské univerzity 2001, č. 1, s. 18.

Nebýt českých a zároveň polských textů básní, ono by to na knížku nevydalo, řekne někdo. Domnívám se však, že právě v této „dvojtextovosti“ spočívá podnětnost knížky.
L. Soldán: Zase jedno básnické vyznání, Sedmá generace 2001, č. 12, s. 21.

Na poezii Libora Martinka (1965) si vážím především jeho upřímnosti. Když se mi dostala do rukou jeho první knižně vydaná sbírka Co patří Večernici – Sekrety Gwiazdy Wieczornej (Opava 2001), nalezl jsem v ní to, co jsem uviděl vepsané do rysů autorovy tváře na fotografii na obálce, tedy poctivý úmysl, vážnost, snahu po vyslovení toho, co v šumu různých povrchních debat často zaniká, tedy citlivost pro vnímání okamžiku.
P. Cekota: Co patří Večernici, Psí víno 2002, č. 20, s. 20.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 21. 6. 2014 (pk), 8. 3. 2016 (ad)
Aktualizace bibliografie: 21. 6. 2014 (pk)

Miroslav ZAHRÁDKA

Napsat komentář

* 14. 5. 1931, Kralupy nad Vltavou

zahradka-1992 001 - KopieNarodil se v dělnické rodině jako starší ze dvou dětí. Po maturitě na Gymnáziu v Kralupech v roce 1950 vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obor ruština – čeština (promoce 1955). Již za studií působil dva roky jako asistent Zdeňka Mathausera na Vysoké škole ruského jazyka a literatury v Praze. Oženil se s Annou Bíbovou, učitelkou ruštiny a češtiny, a v roce 1956 se mu narodila dcera Jana (Jana Rečková, v současné době spisovatelka sci-fi románů). Téhož roku se stal vědeckým aspirantem na Moskevské státní univerzitě, kde v roce 1960 obhájil disertační práci na téma Umělecký styl románů Konstantina Fedina. Po návratu přesídlil do Olomouce, kde nadále vyučoval na UP jako odborný asistent. V roce 1961 se stal podruhé otcem (dcera Táňa). V roce 1962 získal na olomoucké univerzitě docentský titul a v roce 1966 se stal vedoucím katedry rusistiky FF UP. Byl iniciátorem tradice Olomouckých dnů rusistů a od roku 1968 vydávání ročenky Rossica Olomoucensia. Roku 1979 byl jmenován profesorem ruské literatury, o rok později získal titul doktor věd. Účastnil se celé řady mezinárodních konferencí a přednášel na zahraničních univerzitách v Moskvě, Petrohradu, Kyjevě, Volgogradu, Krasnojarsku, Varšavě, Krakově, Gdaňsku, Opoli, Budapešti, Sofii, Záhřebu, Zadaru, Bělehradu, Grazu, Berlíně, Lipsku, Jeně, Halle, Osnabrücku, Udine a Lublani. Stal se předním odborníkem na ruskou literaturu uznávaným nejen u nás, ale i v zahraničí.

Již v roce 1945 publikoval své první texty v časopise Nástup. Posléze přispíval do různých periodik, např. Červený Květ, Divadelní noviny, Kralupské noviny, Kulturní tvorba, Květen, Literární noviny, Literární měsíčník, Nová svoboda, Ostravský večerník, Plamen, Romboid, Rudé právo, Stráž lidu, Svoboda, Tvorba ap. Své odborné práce o literatuře publikoval v časopisech Československá rusistika, Opera slavica, Ruský jazyk a sbornících Slavica Pragensis a Čtení o kompozici, rovněž jeho zahraniční publikační činnost je rozsáhlá. Za normalizace umožnil pod svým jménem vydání prací překladatelů Josefa Sedláka a Antonína Václavíka, které by jinak nemohly vyjít. (B. Kolář: Miroslav Zahrádka, vědec tichý, ale v encyklopediích zabydlený, in Z Olomouce literární 2 (2006), s. 331.) V oblasti literární publicistiky a beletrie často užíval pseudonymy. Jako Petr Klen vydal svou prvotinu a publikoval některé divadelní a literární recenze. Pod jménem Karel Libčický pak vydával některé časopisecky publikované povídky.

Příběh románu Čekání s podtitulem Kronika mládí se odvíjí v časovém rozmezí let 1942–1950 a zachycuje dotyčná léta v životě autobiografického vypravěče a protagonisty Petra. Vyprávění začíná nedlouho před jeho nástupem na gymnázium v městečku Králové a končí krátce po ukončení studií. Gymnaziální léta a období dospívání se zde odvíjí na pozadí pohnutého dění za nacistické okupace, konce druhé světové války a dalšího společensko-politického vývoje, který formuje osudy postav. „Čekající“ Petr kriticky sleduje hrdinné chování lidí ze svého okolí i převlékání kabátů a zbabělost. Reprezentace jeho morálního, ideového a politického zrání ovšem výrazně retarduje čtivost textu a dramatický spád. Autorský styl působí sice vyzrále, ale v souvislosti s množstvím zachycovaných osudů a postav, jež jsou mnohdy příliš jednostranně kádrovány, se sdělnost textu snižuje. Od dobové kritiky se textu dostalo rozporuplného přijetí. Vedle velmi kladného hodnocení (např. od Milana Blahynky) byl jinými recenzenty dotyčný román kritizován jako málo umělecky hodnotný. Autorovy memoáry vyšly v rámci edičního projektu Paměť UP pod titulem Okamžiky ze životního putování literárního vědce a prozaika. Literárně poučeným způsobem jsou v nich zachyceny děje a události společenské, univerzitní i privátní. Jednotlivé kapitoly jsou vždy tematicky vymezeny, čemuž odpovídají zvolené názvy, a směřují k prozaické katarzi. Čtivé a kriticky vyhraněné paměti jsou živějším a hodnotnějším textem než autorova románová prvotina.

BIBLIOGRAFIE

Próza: Čekání. Kronika mládí (R 1980, pseud. Petr Klen); Okamžiky ze životního putování literárního vědce a prozaika (vzpomínky, 2011).
Příspěvky ve sbornících: Čas dobré naděje (1975, pseud. Petr Klen).
Časopisecky: Dort. Hříčka, Nová svoboda 19. 2. 1977; Narozeniny s auty. Povídka, Ostravský kulturní měsíčník 1997, č. 4. (rus. překl. Děň rožděnija s avtomobilem, Ural 2010); Máša. Povídka, Ostravský kulturní měsíčník 1977, č. 12; Milostné dobrodružství. Povídka, Nová svoboda 8. 8. 1981; Vzestup a pád čilého člověka. Povídka, Rudé právo 23. 8. 1986; Zápisky vedoucí pracovnice (úryvek z větší prózy), Literární měsíčník 1989, č. 10.
Práce o literatuře (výběrová bibliografie): O chudožestvennom stile romanov Konstantina Fedina (1962); O vývoji ruské válečné prózy, I. část, 1812–1852 (1969); Ruská a sovětská literatura v kulturní rubrice Rudého práva v dvacátých letech (1970); Kapitoly o socialistickém realismu (1973); Stalingradská bitva v literárním zobrazení (1973; 1975); Michail Šolochov (motivy – kompozice – styl) (1975); Základní otázky socialistického realismu (1975); Alexandr Fadějev a Československo (spoluaut. C. Kučera, 1976); Literatura a říjen (1977); Literatura a válka (1980); Sovětská literatura a my (1981); Současná sovětská literatura (spoluaut. D. Žváček – M. Mikulášek, 1984); Paralely a vztahy (1986); Malý slovník rusko-českých literárních vztahů (s kol. aut., 1986); Současná sovětská literatura let osmdesátých (spoluaut. D. Žváček, 1989); Dogmata a živý literární proces (Jak vznikala úzká norma socialistického realismu a jak s ní ruská literatura bojovala) (1992); Ruský literární proces 80. a začátku 90. let (1994); L. N. Tolstoj a ruská próza (1996); Současní ruští prozaici (1997); Maxim Gorkij v ohlasech české kritiky přelomu 19. a 20. století (2001); Ruská literatura XX. století (1890–2000) (2002); Toulky s ruskými spisovateli (2003, 2. rozš. vyd. 2007); Ruská literatura XIX. století v evropském kontextu (osobnosti a dialog literatur) (2005); Slovník rusko-českých literárních vztahů (s kol. aut. 2008).

LITERATURA

Studie a články: H. Dziková: Bibliografie: Miroslav Zahrádka (2010); B. Kolář: Miroslav Zahrádka, vědec tichý, ale v encyklopediích zabydlený, in Z Olomouce literární 2 (2006); A. Fialová-Šporková: Se sekerou na to nešli, to ne, spíš se švindlem: Inteligence v poválečných normalizačních obrazech poválečných dějin, Tvar 2006, č. 20.
Recenze: Čekání: Kronika mládí: B. Dokoupil, Rovnost 30. 9. 1980; (ko), Lidová demokracie 21. 8. 1980; N. Otisková, Nové knihy 1980, č. 35 + Ostravský večerník 20. 10. 1980 + Ostravský večerník 12. 1. 1981; J. Poláček, Tvorba 1981, č. 11; M. Blahynka, Ostravský kulturní měsíčník 1981, č. 2; E. Stunová, Nová svoboda 20. 1. 1981.
Rozhovory: V. Brtníková, Nová svoboda 4. 11. 1978; nepodepsáno, Nová svoboda 16. 2. 1980; V. Brtníková, Nová svoboda 19. 9. 1981; K. Vůjtek, Kulturní měsíčník 1986, č. 5; V. Brtníková, Tvorba 1987, č. 37.
Medailonky a portréty: M. Blahynka, Tvorba 1981, č. 19; V. Kostřica, Rossica Olomoucensia 1981, č. 19; J. Sekera, Literární měsíčník 1981, č. 5; M. Blahynka 1986, č. 19; J. Kadlec, Literární měsíčník 1986, č. 5; Z. Pechal, Rossica Olomoucensia 1991, sv. 29; O. Richterek, Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas philosophica. Philologica. Slavica (1991), sv. 7; J. Dohnal, Opera slavica 1996, č. 3; O. Richterek, Opera slavica 2001, č. 1; Z. Pechal, Rossica Olomucensia (2000), sv. 39.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Klenovo vyprávění potvrzuje autobiografický základ, v mnohém působí věrohodně. Horší je to už s uměleckým ztvárněním zvolené látky. Klen své románové dílo přelidnil a motivicky předimenzoval, leccos naopak zjednodušil a pouze naznačil nebo konstatoval. Zjevně v dostatečné míře neprovedl výběr a redukci zamýšlených témat a motivů, méně by zde rozhodně znamenalo více. Jakkoli volí krátké kapitoly a občas užívá metody filmového střihu a polopřímé řeči, jeho podání je málo čtivé, nedramatické. Jako výpověď o období okupace a prvních poválečných letech můžeme Čekání srovnat s jinými díly tohoto druhu, např. s Misařovým románem Periférie (1977). V této konfrontaci však Klenova próza nemůže obstát, je umělecky nepříliš zdařilá, šedivá.
J. Poláček: Šedivá knížka, Tvorba 1981, č. 11, s. 18.

Za poslední stránky knihy, zaznamenávající maturitní večírek dva roky po Únoru, přesahuje pak Klenův příběh jedné školní třídy především svou mírou pravdivosti. A onou kritičností, kterou autor vůči svým hrdinům projevuje, zatímco stejně neotupen zůstává jeho cit pro způsob vnímání a hodnocení reality mladými lidmi své (a v podstatě i dnešní) doby.
N. Otisková: Osm let života, Nové knihy 1980, č. 35, s. 4.

Kritikovi se nestává často, že se jeho individuální životní zkušenost až do některých podrobností kryje s autorovou. Klen je o dva roky starší, žili jsme za války a po ní na různých místech, ledaco bylo přirozeně jinak, ale to hlavní, život v menším českém městě, lidé, škola, školení Svazu české mládeže na zámečcích, ba i naše milostné příběhy, slovník a repertoár představ, tužby, obavy, naděje, první poválečné doby, v nichž jsme sami nevolili, protože jsme na to neměli potřebný počet let, ale tím víc celý zápas prožívali, studentskou samosprávu, kantory hrdiny i zbabělce, chlapce a dívky, z nichž někteří jednali v souladu se svým společenským původem jako ilustrace do dějin společenské psychologie, ale jiní se naopak úporně nebo bezděčně vymykali – to vše napsal Petr Klen tak, že jsem se v tom našel a že jsem v tom nalezl i naši školu, na které Klen nikdy nebyl, a své město a lidi. Román třídy a třídění mi „sedí“ tak, že mě to až trochu děsí a kladu si otázku, nepropadám-li jako kritik tak trochu generační sentimentalitě, a jinou otázku, mohou-li číst podobně děje Petrova a Romanova dospívání i čtenáři, kteří léta 1942–1950 žili v jiném svém věku nebo se tehdy ještě ani nenarodili.
M. Blahynka: Román třídy a třídění, Ostravský kulturní měsíčník 1981, č. 2, s. 15.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Životopis Miroslava Zahrádky na stránkách Písečku
Odborný profil Miroslava Zahrádky na stránkách Kdo je kdo v české slavistice s výběrovou bibliografií
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 12. 7. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 12. 7. 2014 (pk)

Václav BURIAN

Napsat komentář

* 28. 8. 1959, Přerov
† 9. 10. 2014, Vídeň

Burian, Vaclav (Foto Zuzana Burianova)1 - Kopie

zdroj: Zuzana Burianová

Václav Burian se v Olomouci, kde od dětství bydlel, vyučil chemickým dělníkem (na střední školu nebyl přijat kvůli vyloučení otce z KSČ). V uvedené profesi pracoval během let 1977–1980, později byl domovníkem či zřízencem, a mohl tak intenzivně nahrazovat zapovězená studia individuálním poznáváním literatury, zejm. polské. Tu posléze esejisticky reflektuje a také překládá (jeho první překlady kolují v osmdesátých letech samizdatově). Zprávy z Polska, fejetony, recenze, úvahy, ale i básně publikoval nejčastěji v samizdatovém časopisu Ječmínek (1981–1987), jehož byl spoluzakladatelem. Přispíval však rovněž do olomouckého samizdatového sborníku Enato, stejně jako do, už mimoolomouckých, Možností a Lidových novin. Roku 1989 se podílel na přípravě a vydávání literárního časopisu Arch A5, v němž se v Olomouci setkávali mladí autoři, často teprve debutující, s autory z prostředí samizdatového. Od konce sedmdesátých let Burian působil též v okruhu neoficiálního divadla Bernardýn.

Po roce 1989 začal studovat na FF UP polonistiku a bohemistiku, studium úspěšně ukončil v roce 1997. Spolupracoval s katedrou bohemistiky, politologie a žurnalistiky. S J. Galíkem, L. Machalou, M. Podivínským a J. Schneiderem a se podílel na přehledové publikaci Česká a slovenská literatura v samizdatu a exilu. Samizdatovou (hlavně regionální) literaturou se Burian zabýval i nadále, jak dokládá např. článek o samizdatové knihovně Jiřího Gruntoráda Libri prohibiti a olomoucké samizdatové edici Texty přátel (více viz J. Gruntorád: Bibliografie olomouckého samizdatu, Scriptum 1994, č. 9). V devadesátých letech působil Burian jako redaktor v několika denících a časopisech, konkrétně v Hanáckých novinách, Literárních novinách, Notesu a Scriptu. Publikuje také v polských periodikách, jako např. Tygodnik Powszechny (v něm působil též jako český zpravodaj), Literatura na Świecie, Kresy, Tygiel Kultury, Przeglad Artystyczno-Literacki. Hlavní oblastí Burianova zájmu zůstává polská literatura a kultura, zabývá se také polským samizdatem. Vypracoval se v jednoho z předních překladatelů z polštiny u nás; z němčiny či ruštiny překládal jen ojedinělé texty. Z beletrie dosud překládal nejčastěji Czesława Miłosze. Do češtiny rovněž převedl Dějiny literatury jidiš Choneho Schmeruka, Prameny a ruce. Básně a poetické meditace Karola Wojtyły (společně s Ivetou Mikešovou) nebo studii Janusze Tazbira Protokoly sionských mudrců: Pravda nebo podvrh?. V současnosti působí jako redaktor do Olomouce přestěhovaného časopisu Listy, který v letech 1971–1989 vydával v Římě Jiří Pelikán. S dlouholetým přítelem a spolupracovníkem Tomášem Tichákem založil nakladatelství Burian a Tichák. K jeho aktivitám patří Knihovna Listů, rozdělená do edic Poezie, Próza, Záznamy, a volná řada, zprostředkovávající zejména kulturu a dějiny spjaté s olomouckým areálem. Ve spolupráci s Tomášem Tichákem se jako publicista i redaktor podílel na knižních publikacích přinášejících rozhovor s Jaroslavem Šabatou (Sedmkrát sedm kruhů, 1997), soubor rozhovorů s osobnostmi, které na UP zval rektor Josef Jařab (Večerní rozmluvy, 1998), paměti Vlasty Chramostové (Vlasta Chramostová, 1999) nebo korespondenci Jana Šimsy a Ludvíka Vaculíka (Vážený pane Mikule, 2003).

Jako básník se Burian poprvé představil v samizdatu. Některé jeho básně byly přeloženy do polštiny, slovinštiny a litevštiny. Jeho první sbírka Czas szuflad vyšla v roce 1997 v polském překladu Leszka Engelkinga zásluhou nakladatelství Miniatura v Krakově. V češtině debutoval Burian roku 2007 v nakladatelství Host sbírkou Blankyt půlnoci, jejíž součástí je také báseň Čas zásuvek, která dala výše zmíněnému polskému výboru Burianovy poezie název – obě sbírky sdílejí i mnohé další básně. Burianovy sbírky jsou složeny z textů, mezi nimiž je časový rozestup i dvacet let. Přesto působí uceleným dojmem; tematicky, motivicky i jazykově. Tematizováno je hlavně městské prostředí, vyskytují se zde ale také přírodní motivy. V některých básních jsou rovněž motivy milostné, ty jsou ale spíše jen naznačeny; převažují autobiograficky laděné bilancující básně, v nichž je často ústředním motivem nenávratné uplývání času. Na velmi omezené ploše dokáže básník vyvolat určitou atmosféru, pocit, zamyšlení, okamžik (např. báseň Opravdu) a ten někdy také ironicky okomentovat. Jinde Burian reflektuje též svoje překladatelské povolání (Překlad) nebo konkrétní prostor – místa, která jsou mu blízká (Krakov). V Burianově lyrice nenalezneme příliš mnoho ozvláštňujících prvků. Verše jsou psány někdy až strohým jazykem; básníkovi pro přesné vyjádření stačí prostý jazyk bez příkras, často doplněný rýmy či jemnou metaforou. Jeho poezie je prosta velkých gest, patosu, složitých symbolů, pohrávání si s verši či grafickými strukturami básní atp. Jedná se o lyriku, která má jasnou výpovědní hodnotu, ale přitom témata nebanalizuje, ani nepůsobí jako klišé. Uvnitř na první pohled jednoduchých veršů jsou obsažena závažná témata a motivy, jako již zmíněné plynutí času, neodvratnost stáří atd. Jádro sdělení často spočívá v otázce, kterou si lyrický subjekt sám klade, ve vzpomínce, kterou se snaží básní oživit a uchovat, stejně jako ve stručném, ale přesném zachycení konkrétního okamžiku. Ve srovnání s úspornými básněmi o několika verších (většinou se jedná o různě dlouhé jednostrofé básně) působí uvolněněji vložené básně v próze. Ty také zachycují určitý ojedinělý moment, zamyšlení, vzpomínku, výjev, ale liší se od básní psaných volným či rýmovaným veršem například tím, že jejich název tvoří často počáteční verš celého lyrického útvaru a tematicky jsou tyto básně v próze více abstraktní (např. báseň Poslední únava). I přesto však v nich přetrvává naléhavost a závažnost sdělení, někdy s přídechem humoru nebo ironie.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Czas szuflad (BB polsky, 1997); Blankyt půlnoci (BB, 2007).
Překlady (výběr): Cz. Miłosz, Svědectví poezie: Šest přednášek o neduzích našeho věku (1992); Cz. Glombik, Český novotomismus třicátých let: Iniciativy, kulturní kontext, polemiky (1995); K. Wojtyła, Prameny a ruce: Básně a poetické meditace (1995); Ch. Schmeruk, Dějiny literatury jidiš (1996); J. Tazbir, Protokoly sionských mudrců: Pravda nebo podvrh? (1996); Cz. Miłosz, Traktáty a přednášky ve verších (1996); Cz. Miłosz, Pejsek u cesty (2000); A. Stasiuk, Jak jsem se stal spisovatelem (2004); Cz. Miłosz, Miłoszova abeceda (2005); J. Andrychovyč – A. Stasiuk, Moje Evropa (2009, spolu s T. Vašutem).
Účast v týmových pracích: Česká a slovenská literatura v exilu a samizdatu (skripta, 1990; přeprac. a rozšíř. s podtit. Informatorium pro učitele, studenty i laiky, 1991).

LITERATURA

Studie a články: P. Borkovec: Doslov in Blankyt půlnoci (2007); I. Harák: Býýýt odněkud (2010). Recenze: Blankyt půlnoci: K. Bukovjanová, LitN 22. 10. 2007, č. 43; J. Hejk, Tvar 2008, č. 2; J. Grombíř, Weles 2008, č. 32/33; K. Listopadová, A2 2008, č. 15; J. Sulovský, Týdeník Rozhlas 2008, č. 25.
Rozhovory: J. Lukeš, LidN 30. 7. 1990; I. Pustějovská, Moravskoslezský den 22. 7. 1996; D. Rygel, Hanácké noviny 23. 10. 1997; P. Kubíková, Dokořán 2004, č. 29.
Nekrology: Cinger, František: Zemřel novinář a překladatel Václav Burian, dostupné z  http://www.novinky.cz/kultura/350180-zemrel-novinar-a-prekladatel-vaclav-burian.html, (CR): Wielki przyjaciel Polaków Václav Burian nie żyje, dostupné z http://zwrot.cz/2014/10/wielki-przyjaciel-polakow-vaclav-burian-nie-zyje/, Eichler, Patrik: Václav Burian nežije, dostupné z http://denikreferendum.cz/clanek/18929-vaclav-burian-nezije, Hatala, Marián: Václav Burian: Miloval korektné debaty a strednú Európu, dostupné z http://www.sme.sk/c/7444486/vaclav-burian-miloval-korektne-debaty-a-strednu-europu.html, Hulec, Vladimír (hul): Zemřel Václav Burian, dostupné z http://www.divadelni-noviny.cz/zemrel-vaclav-burian, (kol): Zemřel Václav Burian, Lidové noviny 2014, č. 239, 11. 10., s. 4, Jařab, Josef: Zemřel Václav Burian, dostupné z http://www.zurnal.upol.cz/nc/zprava/news/2816/, Plocek, Jiří: Odešel Václav Burian, Kulturní noviny 2014, č. 41, dostupné z http://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/online/2014/543aeb4e35a2d/543b90e3119a3, Škrabal, Michal: Polsko pro pokročilé… (Václav Burian), Tvar 2014, č. 17, Tichák, Tomáš: Anděl se ukrývá v celku, Host 2014, č. 9, dostupné z: http://casopis.hostbrno.cz/archiv/2014/9-2014/andel-se-ukryva-v-celku; Voda, David: Zemřel Václav Burian, dostupné z http://dobryrub.wordpress.com/2014/10/11/zemrel-vaclav-burian/, (wap) – (pap): Nie żyje Vaclav Burian – czeski opozycjonista i literat, tłumacz Miłosza, dostupné z http://wyborcza.pl/1,75477,16784828,Nie_zyje_Vaclav_Burian___czeski_opozycjonista_i_literat_.html#ixzz3GZmpNlIu, Zakopalová, Lucie: Václav Burian (28. 8. 1959 – 9. 10. 2014), dostupné z http://www.iliteratura.cz/Clanek/33801/burian-vaclav.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Nemyslím si však, že lyrika Václava Buriana je zřejmá pouze v celku veškerého jeho psaní a překládání. Koneckonců: stopovat, které zkušenosti a schopnosti přišly na řadu dřív a které později, není ani možné, ani zajímavé. Burianův básnický rukopis je nezávislý a přítomný soubor to přesvědčivě dokládá. Básník má svá utkvělá témata (srážka malé a velké historie; banalita; únava, rezignace s nečekanými vstupy milosti; hledání rovnováhy, smíření) a motivy (pohled z vlaku, cizí město), které dokáže měnit i doslovovat. A především nabízí osobní básnický tón: střídmá konstatování občas trochu ironického pozorovatele, jenž si libuje v dobovém smetí, zdrženlivou civilnost, která se střeží patosu (málomluvný volný verš), naráz střídá velice emocionální formulace, vyznání, poznání (někdy dost odvážně podpořené rýmem). Ta dovednost přesunu „od fronty na vodku k Bohu“ na ploše několika střízlivých veršů je vlastní polské novější poezii spíše než české.
P. Borkovec: Doslov in Blankyt půlnoci (2007), s. 61–62.

Autor svá sdělení čtenářům nikterak nešifruje, snaží se být jasný a srozumitelný. Chtělo by se mi až říci, že Burian své myšlenky, pocity, pozorování, postřehy odírá až na kost, zbavuje je zbytečných nánosů, my se pak můžeme soustředit pouze na podstatu. Jestliže je v jednoduchosti síla, pak to v tomto případě platí dvojnásob. […] Velmi dobře Burianovu poezii charakterizuje označení, které si vypůjčím z názvu jeho dvou básní, a to „zápisky cyklistovy“. Tato poloha, ve které má odstup i může pozorovat svět dostatečně zblízka (a není od reality a prožívání nikterak odtržen), umožní zachytit to v danou chvíli podstatné. Jeho pozorování mi často připomíná jakési momentky, výseky skutečnosti, ne nepodobné fotografii, která je dostatečně konkrétní a která nám dokáže zprostředkovat autenticitu prožitku. Burian se jako básník zastavuje u věcí prostých a běžných, jimž dodává nádech neopakovatelnosti, povznáší je z oparu každodennosti, což se ne každému básníkovi daří s takovou lehkostí a samozřejmostí.
J. Hejk: Zápisky cyklistovy, Tvar 2008, č. 2, s. 22.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

dvouměsíčník Listy

Autor hesla: Jiří Severa (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (JS), 18. 10. 2014 (AD), 25. 10. 2014 (AD)
Aktualizace bibliografie: 22. 9. 2012 (JS)

Stanislav DENK

Napsat komentář

* 17. 8. 1962 Brno

Denk, Stanislav

zdroj: Alexandr Denk

Vystudoval Střední průmyslovou školu textilní v Brně, obor chemická technologie textilu (maturita 1981), ale další studium už hodlal spojit s humanitními obory. Byť úspěšně absolvoval přijímací řízení na FF UP obor výchova a vzdělávání dospělých, přijat nebyl a přes krátké studium matematiky a základů techniky na PdF UP doputoval na obor vychovatelství pro mládež vyžadující zvláštní péči, který v roce 1985 úspěšně absolvoval. Diplomovou práci napsal na téma Cyklus besed o architektonických památkách Olomouce pro mládež v etopedických zařízeních a zabýval se v ní účinkem architektury a jejího vnitřního prostoru na člověka, vedoucí této práce byla Alena Nádvorníková (vlastní e-mailová korespondence se S. Denkem, ze dne: 6. 2. 2013). Na PdF navázal přátelství se studijním kolegou, malířem a spisovatelem Miroslavem Šnajdrem, v rámci univerzity pak s Janem Balabánem. Se skupinou přátel kolem něj hráli divadelní hru Bagno a věnovali se literatuře. Při studiu prošel celou řadou příležitostných zaměstnání od nočního hlídače přes domovníka až po vychovatele.

Po ukončení studia nastoupil jako vychovatel na polygrafickém učilišti, kde působil devět let. V roce 1995 si doplnil studium učitelství na PdF UP a nastoupil do speciální mateřské školky. Odtud později přešel do olomouckého ústavu sociální péče Klíč a věnoval se dětem s velmi těžkým mentálním a tělesným postižením. Denk o tom napsal ve svém e-mailu z 6. 2. 2013: „Byl jsem každý den v kontaktu s lidským utrpením a touhou po životě. Změnilo mne to na duchovního optimistu.“ (vlastní e-mailové korespondence se S. Denkem, ze dne: 6. 2. 2013). Po sedmi letech těžké a vyčerpávající práce se v roce 2000 s rodinou odstěhoval na venkov do Čechovic a nastoupil jako učitel na základní školu ve Velkém Týnci. Učí především děti na prvním stupni, ale krátce také vyučoval na druhém stupni. Jeden semestr přednášel rovněž na katedře speciální pedagogiky PdF UP. V roce 2006 byl zvolen do funkce místostarosty Velkého Týnce, je členem redakce Týneckých listů. Má tři syny.

Denkův vztah k poezii se utvářel již od dětských let, kdy přednášel básně ve školním rozhlase, při vítání občánků a na pohřbech (nepodepsáno, Stanislav Denk. In Kámen mlýna, Brno: Host, 2008, s. 117). Své verše publikoval v řadě časopisů, např. Psím víně, Landeku, Týneckých listech, Právu a polském literárním časopise Pobocza. Souběžně je šířil v tzv. divokém samizdatu, a to jak před listopadem 1989 (viz sbírky Jablka z dětské košilky, Pády stromů, Podmíněně, Chtíc z trýzně), tak i po něm (Ztracené satori, Noc, Stíny, Vokální kompozice Oratorium, Hadi modré Elektry). Nověji je jeho poezie zastoupena ve výběrové  antalogii Nejlepší české básně 2011. Veřejně své verše představil na několika čteních, např. v Literárním salonu Edity Drozdové, Galerii Caesar, Divadle hudby, ale také na hřbitově. Nejdále je prezentoval ve Walesu. Denkovy básně vysílal také Český rozhlas Olomouc nebo stanice Vltava a byly přeloženy do angličtiny, polštiny a srbštiny. Vedle literární činnosti Denka stále přitahuje divadlo. V rámci studentských či dětských souborů realizoval dramatizace textů, jako např. Modrý pták štěstí od Maeterlinca, Racek od Davida Bacha, Podivuhodný příběh Petra Schlemihla od Adalberta von Chamisso, ale také klasické pohádky.

Denk knižně debutoval oficiálně v roce 2008 sbírkou Kámen mlýna, obsahující stovku lyrických básní situovanou do dvou formálně odlišených oddílů. Básně jsou charakteristické úsporným výrazem a jsou převážně strukturovány do dvou čtyřveršových slok se střídavým rýmem, který je mnohdy dosahován užitím genitivní formy. Motivicky Denk těží z oblastí tělesnosti, vesnice a přírody. Autor je básníkem smyslů, což je patrné nejen z konstrukce významu, ale odráží se také ve formálním zpracování básní. Smyslové počitky spoluutváří metafyziku básnického světa, která je nekonformní a nesnadná. Recepce veršů odhaluje kolizi očekávání rýmu se zvukovou skřípavostí a hranatostí metafor či jednotlivých slov, jež k němu vedou. Výrazným pomocníkem je Denkovi také interpunkce. Mnohdy vyčleňuje jednotlivá slova. Volí přesahy do dalšího verše, znesnadňuje čtení a rozrušuje hranice vázané formy. Denk se v této sbírce profiluje jako básník obtížně hledaného a odhalovaného významu, který váží každé slovo, jehož sémantické vymezení ohledává v netypických kontextech. Kámen mlýna se setkal s příznivým kritickým ohlasem, který jej mj. vřadil do tvůrčí linie kótované poezií Bohuslava Reynka a Františka Halase.

Oproti tomu recenze druhé Denkovy sbírky Obruče vzduchu byly méně četné, a navíc se v nich objevovalo mnohem méně pozitivního porozumění. Sbírka obsahuje osmdesát jedna básní, rozčleněných do tří oddílů. První není samostatně pojmenován, druhý nese název Těm, kteří mi popřáli a třetí je uvozen slovy Do vínku. Denk svou poetiku příliš nemění, zůstává věrný převážně osmi veršům rozděleným do dvou slok. Využívá vázaného, ale i volného verše s přesahy. Také v této sbírce je kladen důraz na zvukovou stránku, opakuje se rovněž inklinace ke zhušťování významu a zkratce. Ze sbírky se vymyká střední oddíl s názvem Těm, kteří mi popřáli, jenž se vyznačuje volnější formou bez interpunkce a vyznačením začátků veršů velkými písmeny. Motivicky zůstává kolorit meditativních básní metafyzického zření v oblasti vesnického prostředí a přírody hojně propojených aspekty tělesnosti a smyslů. Výraz básní zůstává vytříbený, přesto však někteří kritici apelovali na básníkův tvůrčí posun.

 

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Kámen mlýna (BB 2008); Obruče vzduchu (BB 2011).
Příspěvky ve sbornících a antologiích: Vertikální nostalgie: olomoucká literární a umělecká scéna 90. let a současnosti (2002); Nejlepší české básně 2011 (2011).

LITERATURA

Studie a články: P. Hanuška: Hlasy v řídnoucí mlze. In: Vertikální nostalgie (2002); M. Urza: Čtenář poezie, Tvar 2009, č. 1; P. Král: Básně, básníci, 2010–2011. In: Nejlepší české básně 2011 (2011).
Recenze: Kámen mlýna: J. Řehák, A2 2009, č. 18; P. Čermáček, Weles 2009, č. 37; O. Hanus, LitEnky 2009, č. 4; P. Odehnal, Host 2009, č. 3; nepodepsáno, Právo 5. 3. 2009, příl. Salon * Obruče vzduch: Z. Volf, Tvar 2012, č. 4; P. Odehnal, Host 2011, č. 8.
Portréty a medailonky: nepodepsáno, Literární noviny 2009, č. 3.
Bibliografie: nepodepsáno, Psí víno 2007, č. 40, obálka.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Porozumět ve smyslu analyzovat, rozebrat na součástky, skutečně znamená tak trochu smysl Denkových básní redukovat a tím pádem je i zabít. Porozumět je jim třeba celistvě, ne analyzovat, nýbrž básně vstřebat, zakusit, pojmout jako pokrm. To, že jsem zpočátku poukázal na jejich formální nezvyklost a vlastně je tak trochu rozebral, bylo však třeba. Můj apriorní nárok se nejprve musel na Denkově formalismu rozbít a znovu přeskupit. Teprve pak jsem mohl vnímat jeho poetiku nezaujatě. Sbírce Kámen mlýna se tak podařila ojedinělá věc. Na konci knihy jsem viděl jinýma očima než na začátku.
J. Řehák: Porozumět znamená zabít, A2 2009, č. 18, s. 9.

Téměř polovinu textů tvoří dvojice čtyřverší, do nichž slova jsou odsekávána pevně a chladně, jako do kamene. Slova se osamostatňují a nesou na sobě zhuštěné náklady významů, často je užíváno také přesahů. Holé věty. Mezi slovy někdy i větší mezery. Myslím, že Denk na slova spoléhá příliš a že užší napojení slov a obrazů by jeho poezii prospělo. Větší část textů je formálně uvolněnější a hovoří ke čtenáři vstřícnější řečí, musím ale povědět, že první jmenovaná skupina básní působí – i přes výše řečené – lépe. Přes zdánlivou tvrdost a chladnost jde o verše obsahem křehké, střídavě spojené rýmem či méně zřetelnou formou jemné zvukové shody: Denk často (a není to v dnešní poezii moc vidět) pracuje s asonancí.
P. Odehnal: Za branami, Host 2009, č. 3, s. 99.

Ostře sekané verše z krátkých vět dobře zní, zvučná i skřípivá slova v nečekaných sousedstvích sama o sobě navozují atmosféru – mírně tajemnou, rustikální, náměsíčně snivou, s očekávanými vertikálami a tajemnými zjeveními. Jenže proniknout hlouběji je často přinejmenším nesnadné, navrstvení obrazů se místy může jevit nahodilé nebo odvíjející se jen od zvuku slov, nikoliv již od jejich obsahů…
P. Čermáček: Od vody ke kameni, Weles 2009, č. 37, s. 188.

Nicméně tvrzení, že Denkovy verše nestačí pouze přečíst, nýbrž „musí se opakovaně prožít do morků kostí“, sedí! I z tohoto důvodu si cením typografické citlivosti nakladatelství dybbuk, volící kapesní či lépe náprsní vydání. Neboť poezii tohoto básníka je třeba nosit při srdci.
Z. Volf: Studny sun, Tvar 2012, č. 4, s. 20.

Verše jsou vždy přitínány na nejkratší možnou délku – někdy se do nich vejde slovo jediné, jindy dvě věty (ty pak ale jsou tvořeny jedním nebo dvěma slovy). Někdy je verš volný, jindy vázaný – vždycky ale řádný a učesaný. Potřebný se stává enjambement. Průhledný rytmus verše rozechvívá a básník je nechává v tichu rezonovat. Podobně jako u Skácela nebo Blatného (tomu věnoval Denk jednu z básní) tak kalkul s tichem násobí významy a vede čtenáře skrz text vyrůstající na známé půdě („východ zemřel sluncem“, „srdce tluče vzduch“) k obrazům složitějším a komplikovanějším, nezřídka zakončeným pointou.
M. Alexa: Denk, Stanislav: Obruče vzduchu, [online] iliteratura, 10. 11. 2011.
Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/Clanek/29045/denk-stanislav-obruce-vzduchu

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Recenze Michaela Alexy sbírky Obruče vzduchu na iLiteratura.cz
Životopis S. D. na stránkách nakladatelství Host

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2013)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 25. 1. 2013 (pk)