Archiv rubriky: literární historik

Jan DROZD

* 27. 1. 1914, Bordovice
† 15. 8. 2005, Třinec

drozdNarodil se do zemědělské rodiny na rozhraní Valašska a Lašska, která se v roce 1922 přestěhovala na východní Slovensko do Stráže poblíž města Čopu. Docházku do měšťanské školy ukončil v roce 1929 v Užhorodě, maturoval v roce 1933 na učitelském ústavu v Mukačevě v roce 1933 a doplňující maturitu absolvoval na gymnáziu v Užhorodě roku 1935. Mezi lety 1933–1936 působil jako učitel na obecné škole v Kušnici na Podkarpatské Rusi, kde se intenzivně věnoval studiu ukrajinských nářečí a ruského jazyka. Následně nastoupil vojenskou službu ve Valašském Meziříčí. Těsně před jejím ukončením se 23. 2. 1939 oženil s učitelkou Marií Stiksovou (rozvedli se v roce 1961). Po uzavření českých vysokých škol navštěvoval kurzy v Brně a Praze, ve kterých přednášeli uvolnění profesoři vysokých škol. Po okupaci a maďarském záboru části Slovenska Drozd odešel na Moravu, kde nejdříve žil a učil ve Valašském Meziřící (1939–1941), následně v Zubří (1941–1945) a nakonec v Bohumíně. V letech 1950–1957 studoval externě češtinu a dějepis na FF UP v Olomouci. Roku 1954 se stal vedoucím literárně dramatické redakce Československého rozhlasu v Ostravě. V roce 1962 uzavřel druhý sňatek s režisérkou Věrou Pražákovou. Po Drozdovu aktivním zapojení do demokratizačního procesu v roce 1968 následovalo jeho politicky motivované propuštění z rozhlasu, Drozd se musel začít živit jako závozník Pozemních staveb v Ostravě. Následoval zákaz publikační činnosti a rozmetání sazby románu Člověk pro jeden život. Krátce, před odchodem do důchodu v roce 1974, působil jako učitel na Frenštátsku.

Drozd do literatury vstoupil roku 1943, během něhož začal publikovat drobné prózy v Lidových novinách. Později pravidelně přispíval také do Květů, Lidové demokracie, ostravských periodik Nové svobody, Červeného květu, Moravskoslezského večerníku, Moravskoslezského dnu, ale také opavské Alternativy Novy aj. Napsal rovněž řadu literárních pořadů pro rozhlas a scénářů realizovaných Československou televizí v Ostravě (např. pohádky nebo inscenaci Horká stezka režírovanou Františkem Mudrou 1978).

V tvorbě Jana Drozda, byť prozaika, pozorujeme jako vedoucí princip lyrismus. Lyrické prvky prostupují všechny roviny a prvky vyprávění – téma, děj, postavy a jejich vnitřní svět. S výjimkou prvotiny Sedláků z Velkého dvora jsou všechny prózy zprostředkovány ich-formovým vyprávěním (přičemž vypravěč bývá i přímým účastníkem děje). Na lyrizaci se podílí i jazyková stránka Drozdova díla, užití lyrických obrazných prostředků a rytmizace věty. V této souvislosti můžeme pozorovat určitý tvůrčí odklon od vypravěčské tradice objektivizující, kronikářské a příklon k moderním, progresivním tendencím v literatuře. U Drozda se neztrácí ale ani princip epický, naopak fabule a syžet u něj mají naprosto jasné obrysy. Za Drozdovo životní téma můžeme označit střet jedince s velkými dějinnými událostmi. V této rovině Drozdovo dílo překračuje hranice existencialismu, splývání Drozdových subjektů a objektů, obhajoba existence před bytím a tedy individuální subjektivity v mezních situacích, volby sebe sama, svobody a nezbavení člověka zodpovědnosti za běh dějin.

Drozdův knižní debut Sedláci z Velkého dvora nesoucí podtitul Román vyšel v roce 1947 a v témže roce za něj autor získal i cenu v soutěži Evropského literárního klubu. Je to román kolonizační, zachycující osudy jedné české rodiny, která na základě pozemkové reformy získala půdu po vysídlených Maďarech na východním Slovensku v okolí města Čopu. Drozd sugestivně popisuje zápas kolonizátorů s neúrodnou půdou, která jim byla přidělena (navzdory slibům, že na ně čeká úrodná černozem), o zúrodňování zrádných bažin, trýzeň nekonečných such a zničujících záplav, nepřátelství místních obyvatel, zejm. Maďarů, kteří kolonizátory považovali za zloděje půdy. Drozd v románu zachytil celé dějinné období, které ohraničil lety 1922 a 1938. Román v podstatě končí vyhnáním bývalých kolonistů, kteří zúrodnili dříve často ladem ležící pole či pastviny a zpětným záborem „starých“ území Maďarskem po podepsání Mnichovské dohody v září 1938. Hlavní postava Petr Rubeš, býval rolníkem, pak však mu- sel nastoupit do továrny a k práci v zemědělství se znovu dostal díky pozemkové reformě. Ztělesňuje poctivého, nezdolného, tvrdě pracujícího muže, kterému práce na poli blízko Čopu vezme málem vše včetně lidství. Jan Drozd sice vysoko staví budovatelské cíle kolonizátorů, cení si vlastností, jako jsou poctivost a především pracovitost, ale zároveň odmítá bezduchou práci, která lidi připravuje o jejich duše: „Práce se spojila v dravý proud a strhla vše s sebou. Odssála lidem i myšlenky. Sedláci se předhánění ve vstávání a v tom, kdo déle vydrží do noci. Pole je hltá, ani v noci jim nedá spát. Provrtávají se jím a ono jim dává svou tvářnost. Není Rubešů, Šnajdrů, Hubáčků, jsou jenom muži, schýlení nad polem, seschlí a šediví jako zem. Jsou jenom vyčnívajícími hrboly země, velikými hroudami, které se kymácejí za pluhem, u koní a s motykou. Tělo i duše se mění v hlínu“ (Sedláci z Velkého dvora, s. 103) Autor v díle prokázal jazykový cit a to nejen zachycením autentické mluvy různých národností a etnik (Rusínů, Maďarů, Čechů, Slováků, Židů, Cikánů), ale také užíváním například aliterace nebo jiných poetizujících prostředků: „Déšť. Déšť. Zvířata natáhla bolavé krky a chvěla se rozkoší pod drobnými kapkami. Lidé si nechali téci kapičky po tváři. Stékaly jim na rty do koutků úst. Chutnali chladivou příchuť oblohy“ (tamtéž, s. 73).

Kontrastní protipól k textu Sedláci z Velkého dvora představuje Drozdův román Dlouhá noc nesoucí podtitul Karpatská romance (1961). Jeho děj se také odehrává na východě Československé republiky na Zakarpatské Rusi. Ústředním místem je smyšlená karpatská vesnice Kolje, do které v polovině třicátých let dvacátého století přichází na své první učitelské místo čerstvý učitel Vítězslav Formánek. Formánek dostal nelehký úkol založit českou školu v zapadlém koutu republiky a zajistit tak kvalitní, centralizované československé vzdělání a kulturní rozvoj na Podkarpatské Rusi. Nejedná se o kolonizační román ve stejném smyslu jako v předešlém případě, místo sedláků a rolníků svádějících boj s neúrodnou půdou a nepřízní počasí v rovině, sledujeme souboj zástupce inteligence s negramotností, zaostalostí a chudobou v izolovaných horských končinách republiky. Jak napovídá podtitul, Karpatská romance, jedná se o romanci a to nejen v prvém plánu o romanci mezi Formánkem a Rusínkou Sášou (rovněž učitelkou, která převzala ruskou školu v obci), ale i o romanci v obecnějším slova smyslu – romantický zápas jedince proti systému, všemožným překážkám a úskalím. Tímto romantickým hrdinou je v románu zejména postava Karla, lesního manipulanta, který bojuje za práva lesních dělníků a za sociální spravedlnost ve společnosti. V krizových březnových dnech 1939 při pokusu dostat se zpátky do Československa se Formánek se Sášou připletou do přestřelky, ve které Sáša zahyne (tragické ukončení romance). Při pokusu utéct z obleženého města (při cestě uvízli v Chustu) je zastřelen i Karel (naplnění tragického údělu romantického hrdiny). Drozd opět umně zobrazuje problematiku etnických, národnostních a politických střetů (na malém prostoru se střetávají židé, Rusíni, Maďaři, Čechoslováci, Rusové, Ukrajinci, Němci, nacionalisté, komunisté, fašisté, Sičovci) v období dějinných zvratů.

Drozdův románový triptych uzavírá Švestkový dvůr z roku 1966. V něm autor v podstatě zkombinoval postupy obou předešlých románů. Hlavním hrdinou je chlapec Jiří, syn zámeckého zahradníka, který v polovině třicátých let přišel o místo v nejmenovaném jihomoravském městysi. Rodina byla zvyklá na určitý životní standard, jelikož otec byl zahradníkem s úctyhodným životopisem a pracovními pozicemi u různých šlechticů ve Vídni, v Budapešti, v Miškolci, Satu Mare a to již za Rakouska-Uherska. Ačkoliv otec mluvil čtyřmi jazyky a měl zkušenosti a kontakty na významné osoby, jediné místo, které se mu podařilo sehnat, byla pozice zahradníka na starém panském dvoře poblíž Komárna na jižním Slovensku. Jednalo se o deputátnický dvůr obývaný sedláky a pasáky dobytka (obdobně jako v Sedlácích z Velkého dvora) spravovaný správcem, v jehož službách byla rodina zahradníka zaměstnána. Celý příběh je vyprávěn z dětské perspektivy hlavního hrdiny Jiřího (nazývaného Pišta, protože místní nebyli schopni jeho jméno vyslovit). Nevinným dětským nazíráním je zobrazeno ponížení rodiny na úroveň negramotných volařů a rolníků, ale i další ponižování otce a samotného Jiříka ze strany správce a jeho rodiny (přičemž ještě nedávno patřily do stejné společenské třídy). Kvůli odlehlosti dvora Jiří přestal chodit do školy a začal nejdříve pást dobytek, později se začal „vyučovat“ u otce zahradničení. Drozd zobrazuje podobná témata – chudobu, sociální nerovnost, etnické a národnostní střety, dějinné události i dílčí události ze života na dvoru (záplavy, svatba a s ní spojené místní tradice). V Drozdově tvorbě sledujeme dvě tendence: za prvé přibývá válečných motivů a válečných scén a za druhé postupně narůstá implementace ideologii. Pokud ještě v prvotině Drozd předkládá sociální otázky, nečiní tak ještě v duchu komunistické ideologie, ale zejména v budovatelském duchu výstavby poválečné republiky a morálky jednotlivce. V Dlouhé noci si vypomáhá vedlejší postavou radikálního, romantického bojovníka za práva pracujícího lidu Karla, k jehož názorům zůstává přece jen hlavní hrdina poněkud skeptický a střízlivý. Ve Švestkovém dvoru ovšem Jan Drozd ideologizuje jednoznačně a otevřeně. Deputátníci se ve dvoře postaví proti správci, převezmou dvůr a nastolí samosprávu. „Jednoho dne dostal otec zprávu od národního výboru, aby se vrátil do městyse M., že má opět převzít zámecký sad. Pro otce i matku to byl slavnostní den. Věděl jsem, že po celou dobu v Silvatanyi po tom dnu toužili“ (Švestkový dvůr, s. 136).

Drozdův Odvážný Boj (1954), respektive jeho druhá verze nesoucí název Po nebezpečných stopách (1963) je kratším prozaickým textem (na pomezí novely a románu) určeným pro mládež. Jádro příběhu, které tvořené vyprávěním lesního adjunkta, rámuje do kulis výpravy třídy základní školy na brigádu do Beskydských lesů. Po dni vyplněném výsadbou nových stromů, žáci vyslechnou vyprávění lesníka Josefa Rajduzska o protinacistickém odboji ve zdejších lesích. Josef vzpomíná, jak se za války v oblasti začali objevovat partyzáni a jak se Němci mstili na místním obyvatelstvu za jakoukoliv i domnělou pomoc jim poskytnutou. Josefovi rodiče jsou spolu s dalšími lidmi odvedeni gestapem a Josef se přidává sám k partyzánům a účastní se několika bojových výprav. Text má výchovný charakter a má dorost varovat před hrůzami války: „‚Hoši a děvčata,‘ řekl po chvíli učitel, ‚jsem rád, že jste slyšeli, jak těžce jsme osvobozovali vlast, kolik bylo obětí a kolik bylo mezi lidmi hrdinů. Válka je hrozná. Buďme šťastni, že patříme mezi ty, kteří proti ní bojují. Záleží na každém z nás, zvláště na vás, aby se válka neopakovala. Buďme raději hrdiny v práci, ve zvelebování naší země… Ale teď už rychle spát…‘ […] Pojednou se však ozval Šímův hlas: ‚Kluci, co říkáte? Zítra uděláme o řádek víc‘“ (Po nebezpečných stopách, s. 140–141).

Člověk pro jeden život měl být Drozdovým životním dílem zachycujícím největší soudobé drama – kolektivizaci venkova. Románový text pak obsahuje ještě upřesnění tvůrčího záměru: „Nešlo však konkrétně o toto téma, ale o lidský osud, o tragédii moderního člověka, který proti své vůli je sevřen v soukolí doby a prožívá zcela jiný život, než si zaslouží, než si přál a vždy s osudným koncem smrti. […] Zachytit dějinnou epochu v osudech jednoho gruntu, konec tisícileté selské tradice, o jejím smrtelném zápase. O střetu rodičů a dětí. Generační román. Můj román. […] Osud našeho gruntu mě vzrušoval. Otevíral se mi do šíře i do hloubky. Tragický konec otce i matky, i můj osud a mého bratra. Dotýkal se bezpočet věcí, sedal mi na duši jako mlýnský kámen a vláčel jsem jej dnem i nocí“ (Člověk pro jeden život, s. 50-51). Drozd v románu psaném mezi roky 1966 a 1968 zachytil poměry na slezské vesnici v období od konce druhé světové války do konce padesátých let, a to zprostředkováním osudů Pavla Krhuta a jeho rodině. Krhut, aby na rodném statku nepřekážel, se po válce vydává do pohraničí, kde se stane úspěšným ředitelem státního statku po odsunutých Němcích. S únorem 1948 vstupuje do komunistické strany, ačkoliv mu její politika není blízká, ale nechce přijít o práci, kterou má rád. Krhut je ale bezelstný,  do určité míry i naivní a současně aktivní i schopný, tudíž se dříve nebo později zákonitě dostane do střetu s nejrůznějšími funkcionáři a politiky. Postupně selhává ve své funkci a také jako manžel i otec. Po událostech v srpnu 1968 byl rukopis románu v nakladatelství Práce zadržen, sazba rozmetána a vydání zastaveno. Román ovšem vyšel pod názvem Emauzy a pod pseudonymem Jan Pastor v Curyšském nakladatelství Konfrontace roku 1979. Domácího vydání se román dočkal až v roce 1991, a to v poněkud jiné podobě. V curyšské verzi totiž byly vynechány závěrečné části románu, které zachycují psychické zhroucení hlavního hrdiny a jeho následnou rekonvalescenci a návrat do Emauz, kde se jeho životní pouť uzavírá.

Pohřbívání živých (1993) je prvním Drozdovým románovým počinem po vynucené publikační odmlce. Jak autor uvádí v úvodu „Není to dokumentární práce, jde o výpověď.“ A dále pokračuje: „O tom všem jsem toužil vyprávět, ulehčit svému svědomí, román jako osvobozující zpověď“ (Pohřbívání živých, s. 9). Autor tedy čtenářům předložil osobní zpověď člověka, který se s odstupem jedné generace pokouší vyrovnat nejen s událostmi vážícími se k roku 1968, ale především se svou vlastní rolí v těch- to událostech. Ačkoliv Drozd věnuje velký prostor popisu toho, jak probíhaly liberalizační procesy na jaře a létě 1968 v Ostravě (zejména v prostředí ostravského rozhlasu) a následné ukončení a nastoupení tzv. normalizace, vlastní jádro knihy spočívá až v její druhé části, kdy je protagonista propuštěn ze své pozice v rozhlase, zanedlouho jej následuje i jeho manželka. Drozd velmi citlivě zaznamenal, jak změněná situace, tlak okolí a okolností způsobil rozklad jejich vztahu. Román přesvědčivě zprostředkovává skutečnost, že hrůzy a následky normalizace nespočívaly pouze v materiální likvidaci jedinců (v jejich odstranění např. do dělnických profesí), ale v tom, že lidem byl vnucen k žití úplně jiný život, že o jejich osudu rozhodoval někdo „shora“, aniž by měli možnost vlastního rozhodování.

Svazek Smutek z milování – Život na hraně Drozd složil ze dvou celků. Smutek z milování vyšel v roce 1990 a jedná se o soubor pěti milostných balad. Drozd seřadil balady chronologicky a zachytil různé podoby nešťastné (povětšinou tragické) lásky – balada dětská, jinošská, studentská, manželská a sta- řecká. Život na hraně je cyklus vzpomínkových povídek, které autor nechtěl vydat samostatně, a proto vyšel v kombinaci se Smutkem z milování, čehož se Jan Drozd bohužel již nedožil (kniha vyšla 2006). Spojení těchto titulů je zprostředkováno prostřednictvím zralého vypravěče, který příběhy předkládá s nadhledem i jasným odstupem daným autorovým pokročilým věkem. V Životě na hraně se vrací k událostem z druhé světové války, k Mnichovské zradě, do hospodářské krize, vypráví o životě na hraně historické doby a nenásilně spisovatel přechází do křehké roviny stáří – života na hraně smrti.

„Stále jsem nevěděl, co se vlastně stalo, jen matně jsem si uvědomoval, že jsem po druhé operaci a do- sud žiji, že takhle spoután budu ležet celý den a celou noc, snad celý týden a ještě déle, v tenatech, bez hnutí. Sáhl jsem si tajně na břicho. Byla na něm široká náplast, snažil jsem se rozpomenout, co se vlast- ně stalo. Udivovalo mě, že pořád ještě žiji, ale nebyla v tom živelná radost, jen chabé vědomí, jakési tušení, že všechno je jen daň při zúčtování. Povšiml jsem si, že již podruhé prošla kolem mne vizita bez povšimnutí. Byl jsem přesvědčen, že v očích lékařů jsem odepsán, zabírám jim lůžko s železnou ohrád- kou, protože ještě žiji… Nemohl jsem usnout, neon mi svítil do očí, měl jsem pocit, že nikdo netuší, jak těžce svádím poslední zápas. Přál jsem si, aby o tom věděli alespoň mi nejbližší, že neumírám lehce, dusím se, nemohu dýchat, ležím jako pod vodou, a netopím se, ale nemohu se nadechnout. Nemohu dýchat!“ (Smutek z milování – Život na hraně, s. 221–222).

Nevydán doposud zůstává Drozdův cyklus minipovídek Hovory pod hladinou ze šedesátých let, kterými autor bezprostředně reagoval na tehdejší společenské a kulturní dění a z nichž některé vyšly časopisecky. Obdobný osud sdílí i dětská kniha Podivuhodná dobrodružství Murky, Bužindy a Cupitálka o pouti třech loutek světem, kterou Jan Drozd napsal již v první polovině devadesátých let, ale která nevyšla kvůli bankrotu nakladatelství Optys.

Drozd stál u obnovení velké diskuze okolo autorství Slezských písní, která se rozhořela v literárněhistorických kruzích mezi lety 2001–2004. První kolo diskuze se odehrálo na stránkách časopisu Dokořán, bulletinu Obce spisovatelů, v letech 2001 a 2002 za účasti Jiřího Urbance a Drahomíra Šajtara. Drozd formuloval deset problémů týkajících se Slezských písní. Situace se vyhrotila v momentu, kdy Jan Drozd svá tvrzení vydal knižně pod názvem Autoři Slezských písní (2003). V publikaci podrobněji objasnil své názory na spoluautorství Ondřeje Boleslava Petra a Vladimíra Vaška na slavné sbírce. Následovala ostrá polemika sledovaná i laickou veřejností. Drozd se posléze rozhodl soustředit své poznatky do Otevřeného dopisu vědeckým literárním institucím aneb Autoři Slezských písní (2005), ve kterém žádá o vytvoření týmu nestranných expertů, kteří by se problematice věnovali. Na Drozdovu stranu se přidal i hudebník a zpěvák Jaromír Nohavica, což někteří Drozdovi odpůrci využili pro svou argumentaci, že jak Drozd, tak jeho zastánci jsou neodborníci. Spor zůstal nerozřešen, na čemž se jistě podepsal i Drozdův nečekaný odchod.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Sedláci z Velkého dvora (P 1947); Odvážný boj (P 1954); Dlouhá noc (P 1961); Po nebezpečných stopách (P 1963), Švestkový dvůr (P 1966); Emauzy (P 1979, Curych, pod pseudonymem Jan Pastor); Smutek z milování (PP 1990); Člověk pro jeden život (P 1991, přepracovaný román Emauzy); Pohřbívání živých (P 1993); Pátá dimenze (P 1999); Smutek z milování (Milostné balady) – Život na hraně (PP 2006).
Účast ve sbornících a antologiích: Příběhy temnot v české literatuře 19. a 20. století (PP 1999, ed. I. Slavík).
Odborné monografie: Autoři Slezských písní (2003); Otevřený dopis vědeckým literárním institucím aneb Autoři Slezských písní (2005).
Studie a odborné články: Slezské písně s otazníky, in Dokořán 2001, č. 20; Ještě jednou a naposled Petr Bezruč, in Tvar 2004, č. 6.
Ostatní články a studie: Petr Bezruč je ve mně: K Šajtarovu hodnocení publikace Autoři Slezských písní, in Alternativa 2003, č. 3/4.
Literární pořady podle záznamů rozhlasového archívu (výběr): Akátový květ (Život deputátníků na statcích z minulých dob), Československý rozhlas Ostrava 28. 5. 1961; Ostravské kukátko, Československý rozhlas Ostrava 26. 12. 1961; Louka čerstvě posečená (spoluautorka Eva Šimková), Československý rozhlas Ostrava 24. 6. 1962; Svět nemá konec (spoluautor Vlastimil Nepeřil), Československý rozhlas Ostrava 29. 10. 1962; Nepřátelé (Črta z květnových dnů), Československý rozhlas Ostrava 6. 5. 1966; Nemluvte při jídle (Fejeton), Československý rozhlas Ostrava 11. 12. 1966; Opovážlivé listy, Československý rozhlas Ostrava 14. 5. 1967; Dvě variace na jedno téma (Spoluautoři Oldřich Prokop, Karel Čejka, Karel Biňo- vec), Československý rozhlas Ostrava 4. 4. 1968; Hovory pod hladinou (Pásmo povídek), Československý rozhlas Ostrava 25. 4. 1968); První večer, Československý rozhlas Ostrava 30. 5. 1968; Cesta do skleněného světa, Československý rozhlas Ostrava 12. 10. 1968; Jak jsme pochovávali Národní frontu, Československý rozhlas 23. 10. 1968; Člověk pro jeden život (Úryvek z chystaného románu), Ost Československý rozhlas Ostrava 24. 11. 1968; Pozdní setkání, Český rozhlas Ostrava 26. 3. 1969; Infarkt, Český rozhlas Ostrava 1. 9. 1990; Škola zločinu, Český rozhlas Ostrava 3. 11. 1990; Hovory o literatuře (s Miroslavem Stonišem. S ukázkou z Pohřbívání živých a minipovídkou Vrány a lidé), Český rozhlas Ostrava 10. 2. 1991; Hrani- ce strachu, Český rozhlas Ostrava 15. 4. 1991; Pohřbívání živých (Četba na pokračování), 7 částí, Český rozhlas Ostrava únor–březen 1992); Juliška, Český rozhlas Ostrava 16. 9. 1992; Sublimé, Český rozhlas Ostrava 11. 11. 1992; Bálint, Český rozhlas Ostrava 24. 2. 1993; Listování (Záznam z večera k 80. naro- zeninám J. D. „Člověk pro jeden život“ z ostravského Divadla hudby z 27. 1. 1994), Český rozhlas Ostrava 20. 2. 1994; Dlouhá noc – vzpomínka na Podkarpaty, Český rozhlas Ostrava 31. 8. 1995; Veselé Vánoce, Český rozhlas Ostrava 25. 12. 1995; Praktikant, Český rozhlas Vltava 27. 1. 1999; Rozkaz, Český rozhlas Vltava 20. 8. 1999; Pátá dimenze, Český rozhlas Vltava 12. 10. 1999; O třech kamarádech, Český rozhlas Ostrava 13. 3. 2000.

LITERATURA

Knižně: J. Kunc: Slovník českých spisovatelů beletristů 1945-1956 (1957); O. Rafaj – Zdeněk Robenek: Doslov in Černá země (1962); M. Baláš: Kulturní místopis Novojičínska (1967); Svatava Urbanová: Česká literatura pro děti a mládež na Ostravsku po roce 1945 (1984); F. Knopp: Česká nezávislá literatura v ohlasech (1994); O. Šuleř: Paměť domova (1994); J. Strnad: Panoptikum (1999); L. Kněžek: Pouť za pravdou života: čtení o životě a tvorbě Jana Drozda (2006), M. Stoniš: Jak jsem se pokusil napsat doslov a jak jsem nakonec místo toho napsal Janu Drozdovi dopis, třebaže jsem věděl, že mi nakonec nezbude, než si s bolestí v srdci přiznat, že jeho adresu už nikdy nikde neseženu, doslov in Smutek z milování (2006).
Studie a články: O. Rafaj: Literatura v kraji v roce 1961, in Červený květ 1962, č. 1; B. a.: Nahlížíme přes rameno do rukopisu prozaika Jana Drozda, in Kulturní měsíčník 1990, č. 3; O. Šuleř: Důvěrné dialogy (komentář), in Moravskoslezský den 7. 4. 1990, Příloha; -št-: Děj osvobozený z pout zvyku (poznámka k vydání knihy Smutek z milování), in Nové knihy 1991, č.1/2; (škv) (= Richard Škvařil): Člověk pro jeden život (poznámka k vydání knihy Člověk pro jeden život), in Nové knihy 15. 5. 1991; M. Stoniš: Přežil svůj čas (poznámka k vydání knihy člověk pro jeden život), in Moravskoslezský den 18. 6. 1991; A. Gulová: Kam se poděl ostravský samizdat, in Tvar 1992, č. 3; M. Zelinský: „Gubernia moja rodnaja, otvratítel‘naja.“, in Tvar 1995, č. 7; D. Šajtar: K dílu spisovatele Jana Drozda, in Alternativa nova 16. 10. 1995, č. 2; V. Novotný: Podkarpatoruský fenomén a česká próza, in Tvar 1997, č. 10; D. Šajtar: Panoráma české prózy severový- chodní provenience, in Host 1997, č. 7; Red.: [Cenu Leopolda Vrly…], in Tvar 2000, č. 3; J. Král: Rozhořel se nový spor o to, kdo napsal Slezské písně, in Lidové noviny 18. 9. 2003; J. Slomek: „Hon na Bezruče“ trvá už více než sto let, in Lidové noviny 18. 9. 2003; J. Mlejnek – J. Slomek – V. Šlachrt: Co vám kazí náladu?, in Reflex 2003, č. 40; A. Kvasnička: Nekamenujme Bezruče, in Lidové noviny 13. 11. 2003; D. Šajtar: Paskvil, in Tvar 2003, č. 19; Z. Smolka: Jak udělat z básníka zloděje cizích veršů, in Tvar 2004, č. 3; Z. Smolka: Záměna žánrů: Ad Drozd, J.: Ještě jednou a naposled Petr Bezruč, in Tvar 2004, č. 10; D. Šajtar: Paskvil na druhou: K Drozdově „odpovědi“ na Šajtarovo hodnocení knihy Autoři Slezských písní, in Tvar 2003 č. 19, Alternativa plus 2003, č. 3–4, Alternativa plus 2004, č. 1/2 [Polemika; s dovětkem Sdělení redakce o ukončení polemiky.]; M. Blahynka: Ahasver svědomím Čechů, in Haló noviny 23. 7. 2004; P. Pešatová: Ostravské celebrity křtily v Librexu, in Moravskoslezský deník 22. 5. 2006.
Recenze: Sedláci z Velkého dvora: J. Honzík, Kulturní Politika 21. 11. 1947; E. F. Míšek, Národní Osvobo- zení 12. 11. 1947; J. K. Beneš, Socialistická revue 1947/48, č. 2/3; J. Machoň, Svobodné noviny 5. 2. 1948; -zal- (= H. Hrzalová), (též Odvážný boj a Dlouhá noc), Tvorba 1962, č. 6 * Odvážný boj: O. Sirovátka, Lidová demokracie 19. 3. 1954; -zal- (= H. Hrzalová), (též Sedláci z Velkého a Dlouhá noc), Tvorba 1962, č. 6 * Dlouhá noc: Z. Malý, Ostravský kulturní zpravodaj 1.–15. 1. 1962; O. Rafaj, Nová svoboda 6. 3. 1962; J. Svoboda, Červený květ 1962, č. 7; -zal- (= H. Hrzalová), (též Sedláci z Velkého dvora a Odvážný boj), Tvorba 1962, č. 6 * J. Filip, Karpatská romance, Nové knihy 1968, č. 25; -vbk-, Večerní Praha 9. 8. 1968; I. Zítková, Rudé právo 9. 8. 1968; F. Benhart, Plamen 1968, č. 10 * Po nebezpečných stopách: Jiří Svoboda, Nová svoboda 13. 12. 1964 * Švestkový dvůr: B. a., Orientace 1966, č. 3; O. Rafaj, Nové knihy 1966, č. 16; K. Čejka, Ostravský kulturní zpravodaj 1966, červen; A. Sivek, Červený květ 1966, č. 7; O Sirovátka, Zlatý máj 1966, č. 10; V. Frýbová, Impuls 1967, č. 1 * Emauzy: J. Dresler, Národní politika (Mnichov), 1979, č. 7/8, příloha Zvon; K. Nešvera, Magazín. Literárně zábavný časopis s náručí humoru, satiry a informací (Curych) 1979, č. 7/8; A. Opasek, Nový život. Měsíčník Cyrilometodějské ligy pro kulturu a život z víry. (Řím) 1981, č. 7/8 * Smutek z milování: -št-, Moravskoslezský den 1. 2. 1991; S. Bartůšková, Tvorba 1991, č. 36/37 * Člověk pro jeden život: J. Svoboda, Lidová demokracie 7. 9. 1991 * Pohřbívání živých: L. Soldán, Próza o osmašedesátem, Svobodné slovo 24. 3. 1994; J. Urbanec, Moravskoslezský den 5. 4. 1994; V. No- votný, Tvar 1994, č. 9; V. Števa (= Š. Vlašín), Naše pravda 25.–31. 5. 1994, příloha Pecka; pek (= M. Pet- říček), Literární noviny 1994, č. 36; F. Všetička, Alternativa 1994, č. 1; R. Steinová, Tvar 1995, č. 9; * Pátá dimenze: L. Knězek, Hlasy muzea a archivu ve Frenštátě pod Radhoštěm 2000, č. 1/2 * Autoři slezských písní: P. Kovařík, Večerník Praha 13. 8. 2003; J. Peňás, Literární noviny 2003, č. 36, příloha Nové knihy; -jas- (=Jaromír Slomek), Lidové noviny 4. 9. 2003 * Smutek z milování (milostné balady) – Život na hraně: J. Bachtík, Literární noviny 2006, č. 30; J. Šlosar, Haló noviny 4. 8. 2006.
Rozhovory: J. Drozd, Červený květ 1965, č. 6; J. Drozd, Červený květ 1966, č. 4; J. Drozd, Moravskoslezský večerník 27. 1. 1969; V. Juřina, Moravskoslezský večerník 25. 9. 1990; F. Sekanina, Tvar 1995, č. 7; M. Švi- hálek, Moravskoslezský den 2. 9. 1995, příloha Den na víkend.
Medailony a k životním jubileím: O. Šuleř, Červený květ 1964, č. 1; K. Biňovec, Ostravský kulturní zpra- vodaj 1964, leden; J. Šavrda, Nová svoboda 25. 1. 1969; M. Stoniš, Moravskoslezský den 22. 1. 1994; O. Šuleř, Moravskoslezský den 27. 1. 1994; J. Svoboda, Lidová demokracie 13. 4. 1994; J. Urbanec, Vlastivědné listy Slezska a severní Moravy 1994, č. 2; L. Knězek, Hlasy muzea a archivu Frenštátu pod Rožnovem 1999, č. 1/2; L. Knězek, Pouť za pravdou života: K devadesátce spisovatele Jana Drozda, Alternativa plus 2004, č. 1/2; L. Knězek, Hlasy muzea a archivu Frenštátu pod Radhoštěm 2003, č. 4; A. Zemančíková, Týdeník Rozhlas 2006, č. 42; B. Navrátil, Moravskoslezský deník 1. 2. 2014.
Nekrology: -šk-, Lidové noviny 19. 8. 2005; M. Stoniš Moravskoslezský deník 20. 8. 2005; J. Sekera, Haló noviny 26. 8. 2005; L. Knězek, Hlasy Muzea ve Frenštátě pod Radhoštěm 2005, č. 1/4; (red.), Vzpomíná- me-, Dokořán 2005, č. 35; J. Urbanec, Dokořán 2005, č. 35.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Pastorův román navazuje na solidní tradici českého venkovského románu, ale není to kniha tradicionalistická. Uchvacuje čistým jazykem s poetickou inspirací, který v exilové literatuře běžné vulgarismy užívá jen tam, kde je to funkční a nutné a když chce náznakově, ne naturalisticky své postavy charakterizovat. Autor žije v Československu a skrývá se za pseudonymem. Z Edice Petlice se mu nevyrovná skoro nic. Hlavní postavou románu je selský syn Pavel Krhut, který po maturitě pracuje doma u otce a po válce, aby udělal místo bratrovi, odejde do pohraničí, kde se stane úspěšným ředitelem státního statku. Odsun Němců a „zlatokopové“ v pohraničí jsou vylíčeni věcně, bez kolportážního přehánění. Tento zdrženlivý odstup a jemné psychologické odstínění odlišují Pastora příjemně od plakátového socialistického realismu. Bez násilné for- my koláže dovede autor do svého vyprávění vložit také anekdoty, partajní hantýrku, ateistická rozumování a dokonce i krátké filozofické texty. Máme tu tedy také mistra kompozice. Po únoru 48 vstupuje Krhut do strany, protože má rád svou práci, ale straně od začátku nevěří. Svou aktivitou a bezelstností přirozeně na partajní satrapy z ONV, KNV a KSČ nestačí, a tak postupně selhává jako manžel, i otec i ve svém povolání. Pastorova kniha poví o poválečném Československu víc než vědecké analýzy.

J. Dresler: O socialismu realisticky, in Národní politika (Mnichov) 1979, č. 7/8, s. 121–122, příloha Zvon, s. 5.

Juxtapozice nevede k rozbití románové struktury, nýbrž naopak: vede nejen ke kombinaci principů – v tom případě by šlo o mechanismus málo tvůrčí – ale k vzájemnému prolnutí, integritě, srostitému tvaru. U Drozda právě fakt, že nad vlastním dějem dominuje autorův vztah k ději a subjektivní a reflexní prvky, umožňuje kompatibilitu celku – takto díky tomuto vztahu, který je principální, dotvořuje Drozd svého jedinečného, neopakovatelného, jednotně členěného, ústrojného románového těla.

D. Šajtar: K dílu spisovatele Jana Drozda, in Alternativa nova 1995, č. 2, s. 6.

Nehotový polodokument Drozdův variuje omšelé téma perzekuce reformního komunisty po srpnu 1968. (Aby mi bylo rozuměno, ani slovem se nedotýkám skutečných lidských osudů, které bez ohledu na míru vlastního zavinění jsou vždy bolestivé, mluvím o jejich „zeznakovění“ v textu, a tedy jejich povážlivé tendenci typizovat.) Postava redaktora ostravského rozhlasu přichází z historického bezčasí, jsou jen šedesátá léta, nic jim nepředcházelo, žádné procesy, žádný Únor, žádné divoké odsuny Němců, nic, co utvářelo černé díry mizerie v našich dnešních i minulých charakterech. Redaktor neví nic o této minulosti, o roli státostrany, slzí nad osobní tragédií hodného prezidenta Svobody, jako by nebylo jeho temné role v letech čtyřicátých, ale i šedesátých. Neumělé dialogy spolu se zatvrzelých stranickým žargonem (rozuměj stranu komunistickou) a absencí jakéhokoliv nápadu odsuzují knihu do postavení prvního rozvrhu textu, po němž by soudný autor ke druhé redakci už ani nepřistoupil.

R. Steinová: Zpozdilé reportáže, in Tvar 1995, č. 9, s. 21.

Drozdovo sepětí s přírodou nevylučuje ani předtuchu, zlou náladu, znamení, tak jakou součástí pověrečných povídek tradovaných přírodním lidmi. Najednou to, co jsem slýchal od babičky, slyším i od něj: „Nesmíš se vracet, špatně se ti povede!“ Je to i moje dětství a život na vesnici. Jan Drozd si mě ale získal především milostnými baladami, Smutkem z milování. Už v baladě Piroška je onen nádherný svět Jendova dětství u líné Tisy. Děvčátko Piroška – jeho malá nevěsta s horečnatýma modrýma očima, ale také lekníny, stulíky, kosatce, konvalinky, ředkvičky, střevlíci i mravenci, kvetoucí akáty, slzy a smrt.

J. Šlosar: Smutek za vším krásným, in Haló noviny 4. 8. 2006, s. 2.

Autorka hesla: Barbora Malíčková (2015)

Michal JAREŠ

Napsat komentář

* 19. 11. 1973, Liberec

OLYMPUS DIGITAL CAMERA

zdroj: Lubomír Machala

V Jablonci nad Nisou se vyučil mechanikem strojů a zařízení. Před nástupem základní vojenské služby v roce 1992 pracoval v libereckém podniku LIAZ. V letech 1993–1998 vystudoval na  FF UP obor teorie a dějiny dramatických umění. Od roku 1999 pracuje v Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR a to postupně v oddělení pro 20. století a současnou literaturu, oddělení pro výzkum literární kultury  a v oddělení literární lexikografie. Dlouhodobě spolupracuje s Ústavom slovenskej literatúry SAV a je také členem redakčních rad časopisů Slovenská literatúra a Aluze. Je autorem a spoluautorem více než třiceti hesel ve Slovníku české literatury po roce 1945 a podílel se také na projektu Dějiny české literatury 1945–1989. Jarešův badatelský záběr je široký: zabývá se současnou českou a slovenskou literaturou (především poezií), populární literaturou (P. Janáček – M. Jareš: Svět rodokapsu. Komentovaný soupis sešitových románových edic 30. a 40. let 20. století), v neposlední řadě též dějinami a teorií komiksu a dějinami nakladatelství. Jareš působí také jako pedagog: vyučoval na Literární akademii Josefa Škvoreckého a na FAMU.

V roce 1999 začal Jareš publikovat v literárním obtýdeníku Tvar a o rok později se stal stálým členem jeho redakce; vedle studií, článků a recenzí také pravidelně přispíval do několika samostatných rubrik; např. stati o knihách, které byly v době normalizace zničeny ve výrobě, vycházely v rubrice Knihovraždy, o básnických sbírkách, které vyšly během války v exilu ve Velké Británii, psal v rubrice Z lyriky války. Přispíval též do rubriky Slova o poezii; je také autorem komiksového stripu Zlá ovce. Koncem roku 2012 Jareš společně s Boženou Správcovou a šéfredaktorem Tvaru Luborem Kasalem opustil redakci. Do jeho publikačního portfolia patří dále např. časopisy ČL, ČJL, Host, NK, Romboid, Slovenská literatúra, Texty ad. Edičně připravil velký počet publikací, sborníků a výborů: např. dílo Michala Mareše, spisy Vladimíra Körnera, dílo experimentálního básníka Vladimíra Burdy, deníky expresionisty Josefa Kocourka, výbory z poezie Josefa Šafaříka, Inky Machulkové, společně s Jakubem Říhou výbor z poezie pro děti a další. Svá díla Jareš vydával zpočátku vlastním nákladem. Jako soukromé tisky vydával také např. díla Antonína Bartuška, Viktora Kripnera, Karla Miloty či Věry Šilhánové.

Michal Jareš vydal svou první sbírku Tanec v začínajícím létě vlastním nákladem v roce 1994. Následovala báseň Definitivní dětství z roku 1995, která se stala součástí sbírky Plameny vody. Tu vydal Jareš v roce 1996. Za jeho oficiální prvotinu lze označit až sbírku Prospal jsi hedvábí, kterou sice také v roce 1998 vydal nejprve vlastním nákladem, ale roku 1999 vyšla v edici Tvary časopisu Tvar (8/1999). Ve své prvotině využívá hlavně přírodních motivů, zaměřuje se většinou na jeden konkrétní moment, výjev, prožitek. Všechny básně v této sbírce jsou psány tradiční korejskou formou poezie sidžo. Básník na jasně definovaném a omezeném prostoru (3 dvojverší) přináší originální metafory a metonymie. Ve sbírce Brzo je k lásce Pozdě k řečem pokračuje Jareš v naznačené poetice: neplýtvá zbytečně slovy a jeho básně, přestože již nejsou psány jako sidžo, si udržují koncentrovanost vyjádření a jednotnou formu (v tomto případě osmiverší). Sbírka je kompozičně uspořádána podle abecedy: v incipitech se objevují i pro češtinu nepříliš obvyklá písmena jako Q (k vel…), W (dvojité večeři…) či Y (I psy loňská…), která nemusí být během prvního čtení zcela patrná. Nejen v samotných básních, ale i ve sbírce jako celku můžeme pozorovat hravost, cit pro jazyk, smysl pro ironii. Oproti předchozí sbírce využívá básník více milostných motivů (i když skrytých), pravidelných střídavých rýmů, v posledním verši jsou básně často vypointovány. Také se odklání od zobrazování přírody k pocitům a prožitkům lyrického subjektu; básně tak většinou nabývají meditativního charakteru. Ve sbírce Kdo dnům rozumí poněkud vybočuje a již tak důkladně nedodržuje jednotnou formu básní a sbírka nepůsobí tak uceleným dojmem jako ty předchozí. Autor do ní zařadil také texty, které už dříve vyšly samostatně časopisecky, např. skladbu Nálada postdušičková (Aluze 2000, č. 3), rozsáhlou báseň, střídající v jednotné formě (rýmovaná trojverší) expresivní obrazy reflektující hlavně současné prožitky lyrického subjektu. Jareš originálním způsobem pracuje s jazykem, vytváří neotřelá slovní spojení a metafory, ale jazyková hravost, která byla patrná v předchozích sbírkách, ustupuje do pozadí. Převažují závažná sdělení. Např. v oddílu Rozhovory je sice odkazováno opět k východní filozofii, projektující se předtím do formy i obsahu především ve sbírce Prospal jsi hedvábí, ale tentokrát je skutečnost zobrazována o poznání syrovějším způsobem. Ke kondenzovanému zprostředkování výsečí z lidských osudů či událostí Jareš často využívá  dialogy.

Jareš je také autorem prózy Poloden čili Antal Petiška (Tvary 6/2000), která nese podtitul Abstraktní antidetektivka, založené na jazykovém ozvláštňování a různorodém experimentování. Povídka, která je vystavěná z větší části na dialozích a ironických komentářích, je žánrově poněkud těžko zařaditelná, jak ostatně naznačuje podtitul. Můžeme v ní také identifikovat obdobné jazykové prostředky jako v autorových básnických sbírkách a zaměření na detail.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Tanec v začínajícím létě (BB 1994, vl. n.); Definitivní dětství (B 1995, vl. n.); Plameny vody (BB 1996, vl. n.); Poloden čili Antal Petiška (P 1996, vl. n. 2000); Pocit důležitosti (P 1999, vl. n.); Prospal jsi hedvábí (BB 1998, vl. n. 1999); Povídka pošťácká (P 1999); Zrosyvstání (BB 1999); Výtěžek (BB 2000); Brzo je k lásce Pozdě k řečem (BB 2001); Kdo dnům rozumí (BB 2006).
Knižně vydané studie a kapitoly (výběr): Exilová literatura 1939–1945, in J. Kratochvil (Ed.): Český a slovenský exil 20. století. (2003);  P. Janoušek – P. Čornej – P. Janáček – B. Dokoupil – V. Křivánek – J. Táborská (et. al.): Dějiny české literatury 1945–1989. Díly I.–IV. (2007–2008); Poezie střední Evropy, in V. Vokolek: Hercynský les (2000); Bieblovo pásmo / Bibla zona. (přel. Aiga Veckalne), in K. Biebl: Nový Ikaros / Jaunais Ikars. (Riga, 2006); Zlatá šedesátá jako barvotisk pro děti, in „Zlatá šedesátá.“ Česká literatura a společnost v letech tání, kolotání a… zklamání. Materiály z konference pořádané ÚČL AV ČR 16.–18. června 1999. (Ed. R. Denemarková) (2000); Literární časopisy v letech 1990–2000 jako útočiště zapomínaných básníků, in Deset let poté (Česká a slovenská literatura po roce 1989). Sborník referátů z literární konference 43. Bezručovy Opavy (13. a 14. září 2000). (Ed. M. Jareš) (2000); Smrt a zmrtvýchstání v díle Karla Berdycha, in Fenomén smrti v české kultuře 19. století: Sborník příspěvků z 20. ročníku sympozia k problematice 19. století. Plzeň, 9.–11. března 2000. (Eds. H. Lorenzová – T. Petrasová) (2001); Život je ve slovech. Poezie Josefa Lederera a Oldřicha Tomana,in Život je jinde…? Česká literatura, kultura a společnost v sedmdesátých a osmdesátých letech dvacátého století. Materiály z mezinárodní mezioborové konference pořádané Ústavem pro českou literaturu AV ČR 13.–15. června 2001 v Praze. (Ed. J. Matonoha) (2002); Satira na pokračování: tři doby, tři podoby, in Povídka, román a periodický tisk v 19. a 20. století. Sborník příspěvků ze sympozia pořádaného oddělením pro výzkum literární kultury ÚČL AV ČR v Praze 13.–14. října 2004. (Eds. M. Jareš – P. Janáček – P. Šlámal) (2005); Šport Kataríny Kucbelové, in Literárnokritická reflexia slovenskej literatúry 2006. (Ed. Ľ. Somolayová) (2007); Krvavý masopust oregonský aneb Svět „amerického“ detektiva Léona Cliftona jako exotika pro nenáročného čtenáře, in Cizí, jiné, exotické v české kultuře 19. století. Sborník příspěvků z 27. ročníku sympozia k problematice 19. století. Plzeň, 22.–24. února 2007. (Eds. K. Bláhová – V. Petrbok) (2008); Mila Haugová: Rastlina so snom / Vertikála, in Literárnokritická reflexia slovenskej literatúry 2007. (Ed. Ľ. Somolayová) (2008); Starý – stará – staré. Komické výstupy, kuplety a monology na počátku 20. století, in Vetché stáří, nebo zralý věk moudrosti? Sborník příspěvků z 28. ročníku sympozia k problematice 19. století. Plzeň, 28. února – 1. března 2008. (Eds. Z. Hojda – M. Ottlová – R. Prahl) (2009); Rok 1968 v Liberci: devatero kulturních dění a Václav Havel jako přívažek, in Pražské jaro 1968. Literatura – film – média. Materiály z mezinárodní konference pořádané Literární akademií za spolupráce s Městskou knihovnou. Praha, 20.–22. května 2008. (Ed. H. Kupcová) (2009); Autorské honoráře ve světle vzpomínek nakladatelů, in „O slušnou odměnu bude pečováno…“ Ekonomické souvislosti spisovatelské profese v české kultuře 19. a 20. století. (Eds. T. Břeň – P. Janáček) (2009); Stín mrtvého. Výlety (jiných) autorů první poloviny 20. století do (jiného) žánru, in Strach a hrôza. Podoby hororového žánru. (Eds. I.  Taranenková – M. Jareš) (2011); Omladináři, antimilitaristé a anarchisté ve vězení, in Zločin a trest v české kultuře 19. století. Sborník příspěvků ze 30. ročníku sympozia k problematice 19. století. Plzeň, 25.–27. února 2010. (Eds. L. Peisertová – V. Petrbok – J. Randák) (2011); A vůbec tenhle brouk… Pokusy o komiksové ztvárnění Kafkovy Proměny, in Česká literatura v intermediální perspektivě. IV. kongres světové literárněvědné bohemistiky. Jiná česká literatura (?). (Ed. S. Fedrová) (2010); Vítr se vrací k Acheirům, in Bude, ako nebolo. Podoby utopického žánru. (Eds. I. Taranenková – M. Jareš) (2012); Bůh do domu? Exilová zkušenost v próze let 1945–1949. In: Cizinec – vyhnanec – přistěhovalec. Sborník příspěvků z mezinárodního sympozia Umění a kultury střední Evropy 2011. (Eds. Z. Zemanová – L. Pořízková) (2012).
Výběr z časopiseckých publikací: „Buďte si vládci, buďte si, neboť zatím jsem já zde ve výších ujal se žezla“. Studie o Ervínu Taussigovi, Aluze 1998, č. 2/3; Tři polohy současné české poezie, Tvar 2002, č. 4; Básně v próze, Dokořán 2002, č. 21; Červen 1908–1909, Pěší zóna 2003, č. 11; Anarchistická poezie a vojsko (1895–1914), Tvar 2005, č. 17; Založíme vlastní tlupu, Tvar 2006, č. 13; Poezie ve sbornících britského válečného exilu, Soudobé dějiny 2007, č. 1; Novovlnné vymezení, Úvaha o zpodobení padesátých let v české kinematografii, Tvar 2008, č. 16; Umění parodie. Ke stému výročí narození Vladimíra Neffa, Tvar 2009, č. 12; Rozpolcenost a bezradnost. Svaz českých spisovatelů v prvních dnech po 17. listopadu 1989, Tvar 2009, č. 20; Místy uhrančivý kolos (Vývoj básnířky Kataríny Kucbelové), Romboid 2009, č. 9–10; „Odpuzující jednání, odpuzující osoby, odpuzující psaní, odpuzující zápletka, odpuzující závěr. Rozsudek: Odpuzující“: Mickey Spillane a „hammerovská“ série na přelomu čtyřicátých a padesátých let 20. století, Slovenská literatúra 2009, č. 5–6; Česká a slovenská literární spolupráce v britském válečném exilu, Slovenská literatúra 2009, č. 6; Strážayova Palina, Slovenská literatúra 2010, č. 4; Dobrý voják Švejk a komiks, Česká literatura 2010, č. 5.
Knižní edice (výběr): V. Burda: Lyrické minimum (BB 2004); Jak se učil vítr číst. (BB pro děti 2006); J. Šafařík: Hrady skutečné a povětrné (2008); M. Mareš: Přicházím z periferie republiky (2009); J. Kocourek: Marto Marto Marto (Deníky 1927–1932, 2009); I. Machulková: Zamkni les a pojď (výbor z BB, 2009);  V. Körner: Spisy 1–11 (2004–2009); Š. Strážay: Básnické dielo (BB 2011).

LITERATURA

Recenze: Brzo je k lásce Pozdě k řečem: P. Čermáček, Sedmá generace 2001, č. 12; M. Exner, Tvar 2002, č. 4; P. Čermáček, Host (příl. Recenzní příloha) 2002, č. 3; R. Kopáč, MFD 26. 2. 2002 * Svět rodokapsu: J. Šebek, LidN 7. 6. 2003; B. Mědílek, Čtenář 2003, č. 7/8; A. K. K. Kudláč, Tvar 2003, č. 14; J. Wiendl, Dějiny a současnost 2003, č. 5; F. Knopp, ČL 2004, č. 3 * Kdo dnům rozumí: M. Chocholatý, Host 2006, č. 7; O. Horák, LidN (příl. Orientace) 21. 10. 2006; F. Schildberger, LitN 6. 11. 2006; M. Exner, Tvar 2007, č. 2; J. Zizler, A2 2007, č. 12; R. Kopáč, Psí víno 2007, č. 39; A. Holmanová, Literární novinky 2007, č. 5. * Michal Mareš: Přicházím z periferie republiky: P. Zídek, LidN (příl. Orientace) 13. 2. 2010.
Rozhovory: P. Štengl, Psí víno 2010.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Básně Michala Jareše jsou velmi přirozené. Nesnaží se vyrážet čtenáři dech vypjatou expresí, okázalým gestem, monumentálními obrazy ani patosem myšlenky. Nejsou (alespoň ve svém celku) mladistvě uzoufané, básník si i tam, kde mu takové nebezpečí hrozí, stále udržuje schopnost nadhledu a sebeironie. […] A co se mi ještě na básních Michala Jareše zdá pozoruhodné, je to, jak jsou jemné. Snad je to dokonce to hlavní, ale asi spíš není možné od sebe kvality, jako jsou jemnost a přirozenost, oddělovat. Zase by se dalo uvažovat o rytmu, výběru slov a eufonii, o pointě básně, ale jak přirozenost, tak jemnost spočívají nakonec v něčem jiném, co se na techniku a řemeslo tak jednoduše převést nedá. Veliká jemnost a citlivost jsou ovšem i nutnou podmínkou pro to, aby se básník mohl pokoušet psát oklikami a zámlkami o tom, co se sice zdá být důvěrně blízké, ale o čem přímo psát nelze – protože pro to nejsou slova, protože je to vždycky někde maličko jinde, někde mezi.
J. Chocholoušek: Doslov, in M. Jareš: Brzo je k lásce Pozdě k řečem (2001), s. 51 a 54.

Básník, který promluvil v této knize, není žádný troškař: jeho úvodní tercíny (Nálada postdušičková) mají sílu valivých ložisek a ani drobný rozsah většiny ostatních básní by nás neměl zmýlit. Nejde tu o dojmy a pocity, krajiny a city, jak v lyrice bývá zvykem, to všechno je zapomenuto společně s hrou se slovy. Na scénu vkročil moralista. Ano, básník moralista, jakých tu je od Holanovy smrti jako šafránu! Všichni jsme tak nějak až příliš dosedli na dobře polstrované židle svobody. Je nám dobře nebo špatně, jsme šťastni nebo nešťastni, většinou však ani to. Velká poezie je ale vždy moralistická: jde v ní o bytí, bytí všeho a bytí jako takové. […] Ve sbírce Kdo dnům rozumí je rozsah všech básní stažen na pět veršů. Mýlil by se každý, kdo by čekal lyriku inspirovanou Dálným východem, přestože Jareš tuto tradici uctívá a v minulosti se ukázal být mistrem korejského sidža. Tendence je zcela opačná, však se ne nadarmo tento oddíl jmenuje Rozhovory… Vládne tu napětí, rozpory a svár až hérakleitovský. Každá z těchto básní (až na vstupní, která nás uvádí do situace) představuje minidrama, kde vládne dialog. V některých se mluvčí změní jednou, v některých dvakrát či třikrát, v jednom případě však (Na rozchodu) obsahuje pět veršů textu deset replik! Tématem může být život přidavačů na stavbě, vztah mezi pohlavími nebo jiné všední věci, ale také orfeovský či kristovský mýtus nebo echo holocaustu; stáří, smrt a plynutí času. Nevládne tu (tedy) lyrický, nýbrž dramatický princip.
M. Exner: Dante přišel zadním vchodem, Tvar 2007, č. 2, s. 23.

 

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Heslo M. Jareš na Wikipedii
Diplomová práce o poezii M. Jareše
Poezie M. Jareše

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 13. 4. 2014 (js)

Pavel BĚLÍČEK (pseud. Martin KOBALT, Josef VODVAZ)

Napsat komentář

* 29. 12. 1946, Seninka

Belicek, Pavel (Foto Ludmila Kolářová-Wikimedia Commons) - Kopie

zdroj: Ludmila Kolářová (Wikipedia Commons)

Pavel Bělíček po maturitě na vsetínském gymnáziu v roce 1964 vystudoval na FF UP českou a anglickou filologii; studium ukončil v roce 1969. Poté působil na několika vysokých školách jako pedagog. V roce 1971 se přestěhoval do Prahy, ale titul PhDr. v oboru učitelství anglického jazyka získal na mateřské olomoucké fakultě v roce 1988. Své články a recenze publikoval v různých periodikách, především v Tvorbě a Literárním měsíčníku. Působí jako editor serveru Democritus Association (www.democritusassociation.org) a serveru Zeroth International (www.zerothinternational.org), na nichž zveřejňuje zejména své (a)politické a ekologické články, ve kterých podobně jako ve svých teoretických studiích poukazuje na periodicitu, s níž se v dějinách lidstva opakují určité filozofické a politické přístupy a směry. Od roku 1990 je Bělíček ředitelem nakladatelství odborné literatury Urania, v němž také vydal většinu svých odborných publikací a studií.

Vedle beletrie, kterou Bělíček publikoval pod pseudonymy Martin Kobalt a Josef Vodvaz, je autorem řady studií, vysokoškolských učebnic a skript, v nichž se zaměřuje např. na anglický jazyk a jeho výuku, ve větší míře pak na literární historii či teorii. Svou metodu, založenou na kombinaci přístupů klasické literární historie a teorie se sociologií, sémiotikou, klasickou filozofií, matematikou, statistikou a lingvistikou, rozvíjí už od sedmdesátých let. K jejím výsledkům patří Historická poetika I: Poetika folklóru – Etnogeneze žánrů ústní slovesnosti (2001), Dějiny české literatury v statistických grafech a tabulkách I–IV (2008–2009), Dějiny literární estetiky I–III (2009, 2004, 2004) a Encyklopedie soustavné literární vědy I–IV (vše 2011). Bělíček ve svých Dějinách české literatury prezentuje přesvědčení o nutnosti opakování žánrových prvků a literárních směrů i v jejich specifických obměnách, přičemž důsledkem rozsáhlosti zkoumaného literárního materiálu zahrnuje podrobně především české literární dějiny v jejich celku (přehledně – zde je patrná inspirace matematickými metodami) a kontinuitě i s návazností na obecnější celoevropský/celosvětový kontext. Bělíček ve svých interpretacích a komparacích zavádí specifická pojmenování jednotlivých tvůrčích tendencí, skupin a vzájemných inspirací a usiluje s matematickou přesností vytvořit průřez napříč literárními dějinami, teorií i terminologií. Ve své Encyklopedii soustavné literární vědy, podobně jako v Dějinách literární estetiky, dochází Bělíček k obdobným závěrům; tedy že při pokusu o definici a zachycení vývoje např. literárních žánrů dochází v celku k přechodům a transformacím, které je však možné definovat obecnější terminologií.

Bělíčkovy lingvistické práce, které publikoval především v anglickém jazyce, přinášejí do lingvistického diskurzu možnosti metod matematických i programovacích, přičemž Bělíček také vytvořil několik počítačových programů, které umožňují zkoumat hloubkově sémantické vztahy uvnitř textů. Ve svých dalších, spíše historicky zaměřených, studiích provádí rekonstrukci vývoje a komparaci jazyků; jak již bylo konstatováno výše, také v kontextu dalších světových jazyků a kultur, jejich vývoje a vzájemných vztahů; vytváří tak model, který dokazuje periodické opakování bez ohledu na odlišné kulturní pozadí, poukazuje na vzájemné vlivy a samotný původ zkoumaných jazyků. Bělíček koncipoval tento svůj model do podoby vývojových řad, v nichž směřuje až do nejstarších dob, a jejich počátky hledá též u nejstarších (nejen) přírodních národů (tento prvek se vedle odborných studií v náznacích objevuje např. také v próze, kterou vydal pod pseudonymem Josef Vodvaz, Apokalypsa sv. Purdocchia).

Společně s malířem Janem Kratochvílem a dalšími umělci (I. Theimerem, M. Kurašem, J. Hůlou) založil Bělíček olomouckou uměleckou skupinu proprealistů (proprealismus, z franc. le réalisme propre – „vlastní, čistý realismus“, je český výtvarný a básnický směr, který koncem 60. let kriticky reagoval na nadvládu abstrakce a strukturního informelu obratem k figurativní imaginaci, karikaturní grotesce a radikálnímu sociálnímu gestu; proprealismus je souběžná česká variace nové figurace, pop-artu, amerického hyperrealismu a anglosaského konceptualismu, která u nás postupně krystalizovala od konce 60. let; více viz www.urania.wz.cz/proprealismus.htm). Poetiku tohoto uměleckého směru, navazujícího především na vlivy „demokratické linie umění“, rozvíjel Bělíček po odchodu z Olomouce v roce 1971 v pražském okruhu umělců. Zdůrazňoval přitom návaznost proprealistické poetiky na tvorbu autorů, jako např. F. Rabelaise, J. Haška, V. Majakovského, B. Hrabala, zvažoval možnosti využití konceptu brechtovského divadla, inspiroval se českou meziválečnou avantgardou, hnutím New Left, novou figurací, pop-artem, hyperrealismem, konceptualismem i dalšími nejen specificky anglosaskými směry (inspirací mu byly rovněž rozsáhlé lyricko-epické skladby E. Pounda a T. S. Eliota). Bělíček je také autorem několika veršovaných manifestů proprealismu, kde naznačená východiska využívá.

Jedním z prvních děl, v nichž Bělíček rozvíjí výše naznačené postupy, byla experimentální Hra na Ježíše (1967), kterou napsal společně s Janem Kratochvílem. Tato divadelní hra, která vyšla v nakladatelství Urania až v roce 2008 pod názvem Hra na Krista, bývá charakterizována jako proprealistická hra „hledištního bezjevištního divadla“, patrná je v ní také inspirace brechtovským divadlem a (neuvědomělá) návaznost na programové tendence tzv. „totálního divadla“ rakouského spisovatele a dramatika Petera Handkeho. Hra se od „klasických“ dramat odlišuje především samotným základním řešením prostoru; není zde jeviště, kde by se pohybovali pouze herci, ale prostor hlediště a pódia je propojen tak, aby pokud možno připomínal kruhovou arénu. Samotný koncept tohoto dramatu lze v některých pasážích zařadit až na pomezí básnické performance a dramatu; rekvizity i kulisy jsou omezeny na minimum, v průběhu představení dochází k zapojování publika do děje, přičemž např. nejen „kazatelské“ výstupy Ježíše jako by útočily na obyčejný život diváků, když mezi humornými až absurdními scénami a Ježíšovými nepřirozeně obraznými přirovnáními, která jsou ale myšlena spíše jako nadávky, posílá postavy (potažmo i diváky) dělat „za trest“ věci, které bychom mohli brát jako běžné (např. vynadat sousedovi atd.). Důležitým prvkem, kterým autoři zpochybňují i samotnou hereckou mimesi, je průběžné vystupování z rolí, diskuze nad scénářem, spory o tom, kdo bude Ježíše hrát a v závěrečných pasážích dojde i k prostřídání rolí: z „mesiáše“, který symbolicky místo kříže přišel v jedné scéně s řeznickým hákem přes rameno, na němž zavěšen hlavou dolů scénu opouštěl, se stává obhroublý opilý řezník, smrkající na podlahu; onen původní řezník se souká v bílém plášti na „kazatelnu“ a z hasičského sboru se stane stádo vepřů, pobíhající mezi diváky.

Ve výboru veršů Holá duše, kterou autor publikoval pod pseudonymem Martin Kobalt, jsou shromážděny skladby a básně, spadající do období vzniku výše zmíněné hry; některé motivy, motta i promluvy se tak opakují. Básník také klade důraz na ironii, humornou pointu, ale jsou zde i expresivní obrazy, místy až naturalistické. V úvodní části, nazvané Georgica, z roku 1965 jsou tyto prvky zařazeny vedle ozvláštňujících biblických motivů a postav (Kain, Abel, Ježíš). Sarkastický lyrický subjekt v následujících básních (oddíly Martyrologium sv. Bonaventury 1967, Z toulce sv. Bonaventury 1967, Červínek 1968, Kapuci země přes uši 1968 a dalších), psaných volným veršem, často experimentuje s jazykem, používá vulgarismy, nářečí, dialogy a i přes vážnější až tragické ladění některých skladeb převládá humor a ironický nadhled. Inspirace poundovskou volnou veršovou strukturou je patrná v lyricko-epické skladbě Sobáš překrásné Vasilisy s kostlivcem (podtitul Umrlčí balada), v níž je použito ještě více nářečních prvků a dialogů než v oddílech předchozích. Ve výboru z poezie Vozataj slov, do nějž Kobalt zařadil verše z let 1972–1982, nalezneme též zmíněné manifesty proprealismu; básně, psané složitěji členěným volným veršem, obsahují záměrně tříšť zvolání, zdánlivě nesouvisejících promluv, reflexí, anglických veršů a vědomě tak navazují na své inspirační zdroje: manifesty různých uměleckých směrů, Majakovského verše, poetismus (K. Teige) atd. Grafická podoba některých básní (nezřídka doplněných obrázkem, nákresem, grafem, který text „obtéká“) evokuje dadaistické provokativní básně, Apollinairovy básně-obrazy, volbou prostředí – velkoměstské periferie – také poezii Skupiny 42 a dalších. Podobně roztříštěné a složitě členěné verše obsahuje i skladba Totálka (podtitul Sobotní nocturno v automatu u Rozvařilů), která byla začleněna také do souboru Baedeker přírodních krás (2009). Tato lyricko-epická skladba je ještě dále rozčleněna do oddílů, které však jsou mezi sebou (i přes přítomnost názvů oddílů, často zdvojených) propojeny; mj. také tak, že podobně jako v proprealistických básnických manifestech jsou graficky zvýrazněny, obtékány textem, zařazeny jako poslední verš oddílu, či jako předznamenání dalšího děje apod. I přes velkou míru imaginace a snahy o překvapení vychází lyrický subjekt z obecných, často tragických lidských pocitů a volí „obyčejné“ velkoměstské prostředí, v němž jsme však svědky nevšedních příběhů a situací.

V souboru Baedeker přírodních krás autor shromáždil, jak naznačuje podtitul Velké epické skladby, rozsáhlejší lyricko-epické skladby, které nesou žánrová označení jako „svazarmovská balada“, „ekologická poéma“, „deskriptivní epos“ apod., přičemž vedle všudypřítomného humoru a ironie jsou v těchto básních ještě častěji přítomny milostné motivy, objevují se tu mj. také „reálné“ postavy (Richard Nixon, Rihanna, …); autor také více používá rýmovaného verše. Ve sbírce Orfeova plavba Zátokou mrtvých: Dantovský sestup do hlubin věků autor poněkud vybočuje ze své poetiky. Již neexperimentuje v takové míře s formou, grafickou podobou textů a do pozadí ustupuje hra se slovem i se čtenářem; převládají expresivní, existenciálně laděné obrazy, stesk a o poznání temnější tematika na pozadí klasického symbolického motivu sestupu do podsvětí a plavby na loďce s Charonem po řece Styx. Ironii ale Kobalt zcela neopouští, zvláště v oddílu, věnovaném velikánům české poezie, ale i světové literatury a filozofie. Zřetelná je formální i tematická inspirace poemami E. Pounda a T. S. Eliota. V humoristicky laděné próze Apokalypsa sv. Purdocchia (1995), kterou autor vydal pod pseudonymem Josef Vodvaz, vytváří jakýsi pokus o paralelní dějiny Valašska, v němž vedle osobitého humoru a ironie využívá především nářečních prvků. Próza bývá někdy označována jako „tolkienovská“, mj. také vzhledem k tomu, že vedle motivu putování se na scéně často objevují nadpřirozené postavy, známé z legend či právě z žánru fantasy (elfové, obři atd.). V této hravé próze autor používá prvky typické pro žánr legendy, které doplňuje občasnými vulgarismy, ale také zařazuje cizí a odborné výrazy, narážky „ekologického“ charakteru, dále potom převažuje dialogičnost na úkor příběhu atd. Na scénu je např. uvedena postava Josefa Vodvaze, objevují se slova a historky, které záměrně možnou vážnost parodují a poměrně tak ztěžují jasnější žánrové zařazení této prózy.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Apokalypsa sv. Purdocchia: Tajná kronika Valachů (P 1995, pseud. Josef Vodvaz); Vozataj slov: Výběr z veršů z let 1972–1982 (BB 2007, pseud. Martin Kobalt); Holá duše: výbor z poezie (BB 2008, pseud. Martin Kobalt); Hra na Krista (D 2008, s Janem Kratochvílem); Totálka: Ekologické balady z konce tisíciletí (BB 2008); Baedeker přírodních krás: Velké epické skladby (BB 2009, pseud. Martin Kobalt); Orfeova plavba Zátokou mrtvých: Dantovský sestup do hlubin věků (BB 2012, pseud. Martin Kobalt).
Ostatní práce (výběr): Úvodní kurs angličtiny pro posluchače matematicko-fyzikální fakulty (1985, přeprac. 1989); Handbook of English Semantics (1988); An Introduction to Modern Linguistics (1992); Prehistoric Dialects I (1992); Indo-European Languages. The Linguistic Prehistory of Indo-European Languages (1993); A Manual of English Phonetics (1993, přeprac. 2001); A History of Classic Philosophy (1993); Australo-Negroid Languages. A Linguistic Survey of Negro-Australoid and Caucaso-Siouan Languages (1993); A Modern English Grammar. A Semantic Outline of English Morphology (1994, přeprac. 2001); Teoretické základy sociálních a politických věd (2001); Historical Perspectives of English Studies in Czech Humanities (2001); Historická poetika I: Poetika folklóru – Etnogeneze žánrů ústní slovesnosti (2001); Prehistoric Dialects II (2001); Introducing Linguistics (2005); Dějiny literární estetiky II: Od romantismu po meziválečnou avantgardu (2004); Dějiny literární estetiky III: Od meziválečné avantgardy po postmodernu (2004); Introduction to Phonetics (2005); English Semantics. The Semantic Structure of Modern English (s Tomášem Bělíčkem, 2005); Dějiny marxistické estetiky: Historický vývoj marxistického literárního myšlení (2005); Dějiny české literatury v statistických grafech a tabulkách I: Od počátků po baroko (2008); Dějiny české literatury v statistických grafech a tabulkách II: Od baroka po májovce (2008); Dějiny české literatury v statistických grafech a tabulkách III: Od májovců po poetismus (2008); Dějiny české literatury v statistických grafech a tabulkách IV: Od poetismu po dnešek (2009); A Systematic Survey of Theoretical Mathematics (2009); Dějiny literární estetiky I: Od antiky až po romantismus (2009); Geneze levicové kritiky ve Spojených státech (1900–1940) (2009); Encyklopedie soustavné literární vědy I: Literární teorie; Encyklopedie soustavné literární vědy II: Sociologie literatury; Encyklopedie soustavné literární vědy III: Literární historie; Encyklopedie soustavné literární vědy IV: Literární poetika (vše 2011).
Manifesty: Postmoderní krize humanitních věd a úkoly jejich obnovy (2004); Demotism. A Manifesto of the Democratic Left for the 21th Century (2004); Postmodern irrationalism in sciences and recovery from its diseases (2005); Towards a Reform of Modern University Studies. Ad reformandum universitatem (2008).
Příspěvky ve sbornících a antologiích: K meziválečné marxistické literární kritice ve Spojených státech a Anglii, in J. Lang (ed.): Kulturně historický sborník Univerzity 17. listopadu v Praze (1975); Perspektivy mladé literatury, in M. Přibáň (ed.): Z dějin českého myšlení o literatuře 1970–1989 (2005).

LITERATURA

Články a polemiky: V. Dostál: Lekce a vyhlídky, Tvorba (příl. Literatura – umění – kritika) 1973, č. 2; V. Dostál: Lekce a vyhlídky, Tvorba (příl. Literatura – umění – kritika) 1973, č. 7; V. Steklač: Jaké perspektivy?, Tvorba (příl. Literatura – umění – kritika) 1973, č. 31; J. Peterka: Vulgární sociologismus aneb klamy velkého skoku, Tvorba (příl. Literatura – umění – kritika) 1974, č. 22; J. Hájek: Pavel Bělíček a „obskurantismus“, Tvorba (příl. Literatura – umění – kritika) 1974, č. 45.
Recenze: Orfeova plavba zátokou mrtvých: A. Raušerová, A2 2013, č. 7; J. Flaková, dostupné z: http://e-kultura.cz/martin-kobalt/.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Bělíček znamenitě ilustruje přísloví „s vaničkou vylévat dítě“. Namísto kritiky, vedoucí ke stanovení klikaté hranice pestrým materiálem literárních děl – vždyť tato hranice neleží jen mezi jednotlivými osobnostmi a mezi jednotlivými díly, ale bezpochyby také uvnitř jednotlivých děl – jednoduše odepisuje. Mánie „odepisovat“ se zastrašující povšechností a bez respektování hlubokých kritérií marxistické axiologie není však v tomto případě relevantní. Protože literární proces nevytvářejí solipsističtí voluntaristé, ale živí lidé, kteří jsou svým otevřeným srdcem i kritickým intelektem vklíněni do bohaté literatury poúnorové i starší a především, kteří považují za revoluční předěl nikoli s mladistvým subjektivismem rok 1968, nýbrž rok osmačtyřicátý. V pozadí Bělíčkových úvah se prozrazuje vyvolenecký pocit, že právě nám a právě dnes se dostává privilegia začínat od samého počátku, nejautentičtěji, nepřirozeněji (Bělíčkovy oblíbené termíny, u nichž se pozastavím); je však fikcí, která pouze v zastřené a nepřekonané podobě reprodukuje maloburžoazní elitářství, jež by chtěla potírat. Vskutku jen velikášsky zaměřený teoretik může vyhlásit polemiku se sebou za polemiku přímo „se základními principy dialektického materialismu“. […] Bělíček nepřímo popírá, že literatura socialistického realismu vždy bude mít svou poetiku, bude ji hledat a cílevědomě vytvářet. Domnívá se, že problematiku naší literatury bude možno převést a zjednodušit na problémy politické ekonomie, sociologie, psychologie a biologie. Bělíčkovy formulace orientující literaturu k jakési neurčité „přirozenosti“ či „prosté opravdovosti“ jsou tedy velmi dvojsečným, řekl bych rousseauovsko-herderovským výkladem kategorie lidovosti, a ta nesporně tvoří jeden z axiologických pilířů marxistické literární kritiky. […]
J. Peterka: Vulgární sociologismus aneb klamy velkého skoku, Tvorba 1974, č. 22, s. 8.

Asi tak před rokem napsal jeden mladý sebevědomý muž jménem P. Bělíček nehoráznou stať, kterou mu otiskl Literární měsíčník. Protože v této stati se zachází s naší literaturou posledních třiceti let jako s onucí, kterou lze podle nálady motat, ustřihovat a případně celou hodit do špinavého prádla, dali jsme v 22. čísle Tvorby příležitost mladému básníku Josefu Peterkovi, aby se pokusil z hlediska společenské i literární zkušenosti své generace uvést alespoň některé katastrofální omyly P. Bělíčka na správnou míru. Šlo nám především o korigování dvou pro naši literaturu svrchovaně škodlivých a nebezpečných chyb Bělíčkových: o jeho vulgárně zjednodušený, nediferencovaný pohled na léta padesátá, v nichž navzdory různým dávno známým dětským nemocem byly položeny základy naší literatury socialistické epochy. Zároveň jsme považovali za nutné ukázat na iracionálnost a absolutní subjektivnost Bělíčkova přístupu k 60. letům, která v rozporu s realitou i s kulturní politikou naší strany, jež i v dílech jednotlivých tvůrců pozorně odděluje jejich pozitivní přínos od jejich omylů, P. Bělíček opět suverénně „odepsal“ z historie naší socialistické literatury.
J. Hájek: Pavel Bělíček a „obskurantismus“, Tvorba 1974, č. 45, s. 2.

Kniha s podtitulem Dantovský sestup do hlubin věků je vpravdě dantovská. Obsahuje dvě rozsáhlejší básně, titulní Orfeovu plavbu zátokou mrtvých a druhý, přidružený text Sobáš překrásné Vasilisy s kostlivcem. První básnickou poemou v osmi zpěvech. Po každém z nich následují různorodé vsuvky a kratší črty jako zřetězení nových myšlenek. Autor v této krásné a nesmírně intimní poslední cestě doprovází svou drahou umírající ženu až za brány podsvětí. Do veršů antického mýtu probleskují situace z nemocničního prostředí, ztráta paměti a tvrdá zkušenost pečování o bezmocného. […] Druhá báseň je oproti prvnímu, silně lyrizujícímu textu jakousi epickou travestií ruských bylin. V českém kontextu tak pochopitelně navazuje na Erbena či Čelakovského, zde je ovšem patrná ironie a nadsázka. V sedmi bylinách se nám poodhaluje nepochopitelná a téměř perverzní láska Vasilisy k patnáct let pohřbenému Váňuškovi.  Tento černý humor je ovšem jen mezistupněm. Básnický celek se velmi jemně dotýká člověka, jeho bytí a smrti – nikdy neutuchajícího tajemství, které je sice jakoby zapletené v mlhových pavučinách, ale přece z něj v těchto verších cítíme jakýsi klid a smíření.
A. Raušerová: Martin Kobalt – Orfeova plavba zátokou mrtvých, A2 2013, č. 7, s. 31.

Básnická sbírka s názvem Orfeova plavba zátokou mrtvých s podtitulem Dantovský sestup do hlubin věků je jakýmsi jazykově i tematicky odlehčeným Ginsbergovým Kvílením, kadišem, výkřikem trýzněného srdce. Zatímco jedno srdce je zdravé a silné, druhé je odsouzeno k cestě na druhý břeh. Pozemská láska neupadá do beznaděje a neuzavírá se ve zdejším světě, ale doprovází tu druhou, stojící na rozcestí, až do samé zátoky mrtvých. S Dantovským scénářem a spodobněným jazykem se obě bytosti spojené lety vzpomínek a lety milování nerozpojí ani na cestě vyhrazené pouze mrtvým. „Sestup do hlubin věků“ se však nezdá být sestupem do permanentního a děsivě prázdného bezčasí, jeho brány naopak otevírají cestu ke slavným zemřelým, jejichž sláva na pozemském světě zůstala posmrtnou. Lidská bytost povolaná ke konci své tělesné existence se spolu se svým nerozlučným doprovodem dostává do zdánlivě nepřístupného kraje, který dává nahlédnout do posmrtného života řady velkých postav světa literatury. Ty se zde projevují svými typickými gesty a slovy, jakými si je, my čtenáři, pamatujeme, a zároveň tak dávají najevo nové příchozí duši, že svět mrtvých není tak nepřívětivým, jak je nám mnohdy nalháváno.
J. Flaková: Martin Kobalt – Orfeova plavba zátokou mrtvých, dostupné z http://e-kultura.cz/martin-kobalt/.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Stránky nakladatelství Urania
O proprealismu
Server Democritus Association

Autor hesla: Jiří Severa (2012)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 11. 11. 2012 (js)

Josef GALÍK

Napsat komentář

* 21. 10. 1932, Racková (okr. Zlín)
† 3. 11. 1999, Zlín

Zdroj: Archiv Pavla Galíka

Zdroj: Archiv Pavla Galíka

V letech 1949–1951 se vyučil pletařem na mistrovské pletařské škole národního podniku Svit Zlín. Maturitu získal v roce 1952 v jednoročním Státním kurzu pro přípravu pracujících na vysoké školy v Mariánských Lázních. Následně vystudoval na FF UP český a ruský jazyk. Pro Galíkovo odborné zaměření, vědeckou kariéru i metodu, bylo důležité především studium u významného literárního vědce Oldřicha Králíka. Svá studia dokončil Galík v roce 1957 diplomovou prací Josef Hora. Poté působil jako středoškolský učitel v Hradci Králové, Rychnově nad Kněžnou a ve Zlíně. Na FF UP se vrátil v roce 1963 na pozici odborného asistenta. Titul PhDr. získal v roce 1969 rozšířenou diplomovou prací Básnický vývoj Josefa Hory a v tomtéž roce získal také titul CSc. za monografii o Vladislavu Vančurovi. V období normalizace měl omezené publikační možnosti a byl rovněž bez vyhlídek na další vědecko-pedagogické hodnosti. Nadále však na fakultě přednášel a mimo ni pořádal také bytové semináře o české literatuře. Na FF UP se mohl habilitovat až v roce 1991 souborem Studií o české próze dvacátého století. V Olomouci vyučoval a publikoval až do své smrti; během svého působení ovlivnil generace předních českých bohemistů. S některými svými kolegy (např. s L. Machalou, E. Petrů, J. Schneiderem, J. Skaličkou, A. Štěrbovou) spolupracoval na společných projektech (více viz níže). Galík také spolupořádal a moderoval setkání se spisovateli, konaná především v olomouckém Divadle hudby. Zemřel ve zlínské nemocnici.

Galík se badatelsky zabýval zpočátku především českou poezií a prózou první poloviny 20. století. Později více reflektoval novější českou literaturu; ve svých studiích zkoumal např. díla B. Hrabala, V. Neffa, V. Körnera a dalších. Galíkovy studie výstižně shrnují a komparují např. vývojové tendence v kontextu díla jednotlivých autorů, sémantické vztahy, jazykové prostředky atd. Některé ze svých odborných referátů Galík přednesl na mnoha konferencích; publikoval nejen ve sbornících z těchto konferencí, ale především v publikačních platformách UP (Studia Bohemica; Slavica Olomucensia), ale také v nejrůznějších periodikách, např. v České literatuře, Kulturním měsíčníku, Kulturní tvorbě, Literárním měsíčníku, Naší pravdě, Nové svobodě, Stráži lidu, Štafetě… Je rovněž autorem vysokoškolských skript, v nichž s faktografickou pečlivostí mapuje především českou literaturu po roce 1945. Podílel se rovněž na publikaci Česká a slovenská literatura v exilu a samizdatu. Informatorium pro učitele, studenty i laiky (1991) a na rozsáhlé kolektivní publikaci Panorama české literatury. Literární dějiny od počátků do současnosti (1994).

Poezii začal psát během vysokoškolských studií; mj. vyhrál ve fakultní soutěži o nejlepší báseň. Jeho verše vyšly v roce 1956 ve sborníku Poezie mladé Hané. Soustavněji se však  věnoval próze. První román mu poněkud paradoxně vyšel v době, kdy již měl omezeny publikační možnosti i působení na univerzitě. Nerozsáhlou prózu Zkouška před termínem inspirovalo jednak olomoucké univerzitní prostředí, ale hlavně poúnorový vývoj Československa. Jeho reflexi zprostředkovávají osobní retrospektivy generačně rozdílných postav. Zatímco zástupce generace účastníků společenského převratu zvažuje zejména, zda kroky, které udělal a které ho přivedly do současné situace, byly správné, popřípadě zda ho neodvedly od ideálů z mládí, reprezentantka generace potomků zjišťuje, jak a proč se minulé promítá do jejího života i bez výraznějšího osobního přičinění. Otázky svědomí a osobní odpovědnosti, problém lidské malosti a statečnosti, stejně jako vyrovnání se s dějinami a vlastní pozicí v nich jsou umocněny časovým zasazením výchozí narační situace do doby po roce 1968. Také druhá Galíkova próza Soud i odpuštění, odehrávající se převážně v Holešově a několika dalších moravských lokalitách během první poloviny sedmnáctého století, má svou osu v životní rekapitulaci. Její protagonista, stárnoucí regent holešovského, bystřického a prusinovského panství, se pokouší určit zlomový okamžik, od něhož jeho prohry a ztráty začaly definitivně převažovat nad plusy. Při životním bilancování holešovského regenta nemohl uspokojit ani fakt, že po předlouhém a nelítostném válčení se nakonec ocitl na straně vítězů. Stanul tam totiž zcela osamocen, bez rodiny, bez přátel a hlavně bez úcty okolí. Protagonistovo zvažování, čeho v životě dosáhl, doprovází také snaha odhalit motivy vlastního i cizího jednání, vysvětlit (a někdy i obhájit) jeho dopady. V Galíkově historické próze jsou však zobrazeni i tací, které věrnost k jejich vyznání stála život. Prostřednictvím hlavní postavy je v tomto románu tematizována též proměnlivost a různorodost pohledů na lidský život, na člověčí konání.
Román Čekání na konec tmy, dokončený už v roce 1989 a vydaný ovšem až dvacet čtyři let poté (s vročením 2012), volně navazuje na Soud i odpuštění, třebaže se odehrává o více než sto let později (konkrétně v letech 1775–1778). Galíkovy prózy jsou pokaždé situovány do tzv. přelomových dob. Jedním z efektů tohoto kroku je probuzení vědomí, že toto označení si uzurpuje téměř každá doba, mění se pouze oblasti, v nichž dochází k oněm zlomům, popřípadě způsoby jejich reflektování a kritéria vyhodnocování. Poslednímu románu dominuje téma hodnocení lidských činů, vytváření obrazu člověka jeho okolím. S danou problematikou úzce souvisí rovněž otázky individuální totožnosti. V autorových prózách je relativnost posuzování lidského počínání a jeho výsledků permanentně reflektována také v oblasti umění.
Galíkova tendence k civilnímu pojetí a věcnému vnímání i ztvárňování reality v tzv. lidských dimenzích je zřetelná už v debutu Zkouška před termínem. Projevuje se například používáním obecné češtiny a zejména charakteristického studentského slangu v dialozích. Prvky nespisovné češtiny a současného vyjadřování aktualizují promluvy postav také v autorových historických románech. Souběžně je však možno v jeho textech identifikovat prvky mírně archaizujícího knižního stylu (a to právě i v dialozích či vnitřních monolozích). Jako další rys Galíkovy autorské metody lze identifikovat kontrastní kombinaci věcného, civilního pojetí s emfatickými pasážemi, majícími nejednou podobu lyrizujícího intermezza.
Galík svými jazykově kultivovanými a tvárně invenčními prózami vytvořil kompaktní a myšlenkově vyhraněné dílo, usilující reflektovat lidský život ve vypjatých dobách a snažící se zprostředkovat nejen komplikovanost lidského rozhodování a jednání, ale také složitosti spojené s jeho zpětným pochopením či posouzením.

 

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Zkouška před termínem (P 1975); Soud i odpuštění. Moravská epizoda (P 1987); Čekání na konec tmy (R 2012).
Studie o literatuře vydané samostatně: J. Galík – A. Hájková – A. Závodský: Tři studie o V. Vančurovi (1970); Česká literatura po roce 1945 1, 2 (skripta, 2. část s podtit. 1969–1983, 1985; dopl. s podtit. 1969–1988, 1989; 1. část s podtit. 1945–1969, 1987; dopl. 1991).
Účast v týmových pracích: Česká a slovenská literatura v exilu a samizdatu. Informatorium pro učitele, studenty i laiky (1991); Panorama české literatury. Literární dějiny od počátků do současnosti (1994).
Příspěvky ve sbornících: K demokratické literární publicistice 1918–1945 (VO 1966; 1967); Bezručiana (AUPO, supl. 12, 1967); Studia Bohemica I (1975); O socialistickém realismu (VO 1973; 1976); Tradice české meziválečné marxistické kritiky a budování socialismu v Československu (VO 1975; 1978); Pocta Františku Palackému (VO 1976, 1979); Sborník z mezinárodní literárněvědné konference Bezručova Opava 1978 (1980); Sborník jazykovědných a literárněvědných prací (1981); Pocta Josefu Dobrovskému (VO 1978, 1982); Studia Bohemica II (1982); Studia Bohemica III (1984); Studia Bohemica IV (1987); Severní Morava, sv. 53 (1987); Slavica Olomucensia VI (1987); Karel Čapek 1988 (AUC. Philologica. Slavica Pragensia, sv. 4/5, sv. 33, 1989); Studia Bohemica V (1989); Česká historická próza (1945–1985) (BO 1986, 1990); Slavica VII (1990); Studia Bohemica VI (1992); Literatura a komerce (skripta, 1994); Edvard Valenta (1996); Studia Bohemica VII (1996); Badatelská metoda Oldřicha Králíka v kontextu soudobé literární vědy (1998).
Uspořádal a redigoval: Sborník jazykovědných a literárních prací (1981); Česká literatura 20. století. Antologie textů (1991).
Ostatní práce: Racková (autor doprovodných textů, 1997).

LITERATURA

Studie a články: J. Svoboda: in Ve stopách tvorby (1986); J. Schneider: Vážený pane Bauere…, Tvar 1997, č. 4; B. Kolář: Josef Galík – literární historik, kritik i spisovatel, in Z paměti literární Olomouce 2 (2006); L. Machala: Josef Galík – prozaik, Bohemica X, Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas Philosophica, Philologica 2007, sv. 91; A. Štěrbová: Josef Galík, Literárněvědná bohemistika na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci in Slovo a smysl 2006, č. 5; J. Urbanec in Laskavé medailony (2007); M. Lukáš: Románové dílo Josefa Galíka (doslov) in J. Galík: Čekání na konec tmy (2012).
Recenze: Tři studie o V. Vančurovi: J. Urbanec, Listy Památníku Petra Bezruče 1970, č. 12/13; (-t-) J. Träger, SvSl 21. 1. 1971; M. Blahynka, ČL 1972, č. 1; J. Pavlíček, Slezský sborník 1972, č. 1 * Zkouška před termínem: -ep- (L. Petr), Ostravský večerník 9. 2. 1976; J. Svoboda, Ostravský kulturní měsíčník 1976, č. 2; J. Svoboda, Ostravský večerník 6. 4. 1976 (týž in J. Svoboda: Ve stopách tvorby, 1986); S. Juga, Učitelské noviny 1978, č. 10; L. Pavera, Alternativa Plus 1999, č. 1/2 * Soud i odpuštění: M. Blahynka, Nová svoboda 1988, č. 16, s. 9; B. Dokoupil, Tvorba 1988, č. 7; V. Kostřica, Práce 22. 6. 1988, týž in LD 12. 1. 1989; L. Soldán, Kmen 1988, č. 9; J. Svoboda, KultM 1988, č. 9; Š. Vlašín, Kulturní práce 1988, č. 5 * Česká a slovenská literatura v exilu a samizdatu: -p-, Tvorba 5. 12. 1990; J. Hořec, LD 18. 4. 1991; J. Slomek, MfD 24. 1. 1991; B. Balajka, Tvar 1991, č. 11; -R.S.-, Brněnský večerník 7. 2. 1991; V. Novotný, NK 11. 12. 1991; J. Zizler, KS 1991, č. 3; A. Gulová, Tvar 1992, č. 10; J. Mervart, Rt 28. 4. 1992; T. Kubíček, Duha 1992, č. 2; J. Pavelka, Právo lidu 18. 6. 1992; J. Kubíček, Vlastivědný věstník moravský 1992, č. 3; M. Bastl, Češtinář 1992, č. 3; B. Jirásek, Minulostí Západočeského kraje 1993 * Panorama české literatury: V. Novotný, NK 1. 6. 1994; I. Pospíšil, LD 25. 6. 1994; J. Lukeš, LidN 19. 7. 1994; E. Dannhoferová, Moravskoslezský den 18. 8. 1994; A. Mikulášek, Haló noviny 18. 8. 1994; L. Pavera, Rt 13. 7. 1994; B. Dokoupil, Tvar 1994, č. 15; F. Cinger, RP 21. 9. 1994; J. Janáčková, ČL 1994, č. 6; J. Cigánek, Naše pravda 1994, č. 44/45; A. Haman, LitN 21. 9. 1995; J. Hořec, ZN noviny, 3. 1. 1995; M. Trávníček, Alternativa Nova 1995, č. 10; I. Mojík, Mosty 1996, č. 10.
K jubileím: J. Svoboda, Ostravský kulturní měsíčník 1982, č. 12; A. Štěrbová, AUPO 1992, Facultas Philosophica, Philologica sv. 65, Studia bohemica sv. 6 (1993).
Rozhovory: L. Petr, Ostravský večerník 9. 2. 1976; K. Vůjtek, KultM 1988, č. 1; B. Kolář, Hanácké noviny 21. 10. 1997.
Nekrology: B. Kolář, Hanácký a Moravskoslezský den 8. 11. 1999; J. Schneider, Tvar 1999, č. 20; L. Machala, ČL 2000, č. 3; týž in AUPO 2000, Facultas Philosophica, Philologica sv. 72, Studia bohemica sv. 8.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Z hlediska žánrového jde tedy rovněž o „román charakterů“, konkrétně román svědomí hlavního hrdiny rytíře Viléma Ullersdorfera z Němčí a na Žeranovicích, který konvertoval ke katolicismu. Román je vlastně zobrazením Vilémova konce, jeho umírání a zároveň retrospektiv nejzávažnějších událostí z jeho života. Aby se zachránil, zřekl se regent staré víry. Není sice tak vyhraněnou osobností jako někteří jeho přátelé, kteří neváhají jít do nových bojů proti císařským, při „sestupu dolů“ (k smrti) zachoval si však kus svědomí, tedy i charakteru. Galíkovi se podařilo napsat silnou prózu nepříliš bazírující na historické věrnosti; spíše je to psychologická sonda do osudů člověka 17. století. Román má v nejvíc vypjatých místech i lyrický náboj a hlavně moravské zakořenění („krajina pořád začínaná, provonívající smůlou a obnažená do bělosti jako čerstvě otesaný trám zvedaný sedlákem do krovu, který mu včera spálili vojáci na koních…“, s. 150). V podtitulu označil autor knihu skromně jako „moravskou epizodu“. Obsahuje však zároveň hluboké poučení z českých dějin a výrazně promlouvá i k současnosti.
L. Soldán: Román svědomí, Kmen 1988, č. 9, s. 10.

Galíkova Zkouška před termínem svým základním pojetím, v němž osobní ohlížení a rozvzpomínání slouží jako základ k bilancování společenského vývoje po únoru 1948, připomíná prózu Josefa Jedličky Kde život náš je v půli se svou poutí (1966, rozšíř. 1994). Odlišná je však výchozí pozice obou autorů: zatímco Jedlička psal svou zpytující výpověď v letech 1954–1957 a vydání jeho knihy předjímalo pokus alespoň některé z negativních jevů a praktik poúnorového režimu napravit, Galík přistupoval k psaní už s vědomím, jak razantně byl zmíněný pokus v roce 1968 a následujícím čase zlikvidován. […] K výrazným rysům Galíkovy poetiky náleží opakování a rozvíjení motivů. Leitmotivy často fungují jako obrazná pojmenování a symboly. Ve Zkoušce před termínem tuto úlohu plní leitmotiv vody řek – žil světa. Voda, říční toky zde symbolizují jedinečnost, věrnost vlastní podstatě, poctivosti, nepokornosti, samozřejmosti a spravedlivosti (viz například s. 117 či 156), a to v kontrastu s neuchopitelností, proměnlivostí a komplikovaností lidské osobnosti.
L. Machala: Josef Galík – prozaik, Acta Universitatis Palackianae Olomucensis, Facultas Philosophica, Philologica (2007), sv. 91, s. 312–317.

Způsob jeho vyprávění i jeho styl jsou příznakové, pokud jde o dávkování informací, jež mají čtenáři pomoci rekonstruovat příběh, a zároveň pokud jde o lexikum, jímž jsou informace tlumočeny. Čtenář se tak v textu místy ne zcela orientuje, zvláště jsou-li ty zásadní informace pro pochopení smyslu sdělení podávány v náznacích, ironicky či nevážně (s využitím říkadel, archaismů apod.), rozšafně blábolivou dikcí nebo jen tak mimochodem, takže jim čtenář nepřiznává vysokou kredibilitu. Mimoto nás může mást skutečnost, že se mnohdy vypráví, jako bychom už všechno věděli a měli se pouze obeznámit s hodnotícími komentáři k dopředu známé věci. S jistou nadsázkou by se pro vyjádření „nesrozumitelnosti“ textu Zkoušky před termínem dalo využít následující přirovnání. Text místy působí, jako by se réma výpovědi posouvalo na pozici tématu co do jeho funkce (čili chovalo se jako východisko sdělení), a tím rozvracelo samotnou stavbu české věty, resp. způsob výstavby textu, jaký český čtenář předpokládá a na jehož základě textu v českém jazyce rozumí. Informace, která je v textu zmíněna poprvé a pro pochopení přenášeného sdělení je významná, objevuje se už v silně ozvláštněné podobě, co se týče výrazových prostředků, a zároveň na pozici, která není pro novou informaci běžně vyhrazena. Tak se při čtení Galíkova románu dostáváme od zdánlivě samozřejmých zmínek o věci teprve k věci samé, pokud jde o její význam (denotát). Jsme jednoduše řečeno přinuceni úzkostlivě rekonstruovat, co přesně se v příběhu událo, protože autor nám to přímo neříká.
M. Lukáš: Románové dílo Josefa Galíka, in J. Galík: Čekání na konec tmy (2012), s. 324–325.

Benediktova linie nepředstavuje natolik výraznou část románu, jako jsou linie zachycující problematické povahy jeho dvou zmiňovaných bratrů, přesto i on má v příběhu své místo, neboť představuje vůdčí typ, kolem něhož se soustřeďuje počínání celé rodiny Gordysů. Stává se oporou rodiny po odchodu otce od ní; jeho rozhodnosti a diplomacii vděčí bratři za mnohé. Nejsilněji se jeho schopnost organizace, nadhledu a sebekontroly projevuje při zaopatřování mrtvého těla bratra Petra, patrně jedné z nejsmutnějších částí románu. Petrova zbytečná smrt – která, jak se zdá, představuje nezbytnou úlitbu nevyzpytatelnosti reality, potažmo dějin, jíž v nás autor spolehlivě probouzí soucit i rozhořčení – se stává symbolem přelomové epochy konce osmnáctého století. Ve vypjaté a strhujícím způsobem podané scéně Petrova pohřbu tak vlastně bratři v čele s Benediktem pohřbívají celou jednu epochu, zástupně prostřednictvím jedné z jejích obětí. A tak jako se jim nedaří pohřbít Petrovo tělo bez obtíží (několikrát jim upadne; dlouho leží na voze nepohřbeno, až začíná být cítit), tak se ani zmíněná epocha nechýlí ke svému konci najednou a rázně, nýbrž pozvolna.
M. Lukáš: Románové dílo Josefa Galíka, in J. Galík: Čekání na konec tmy 2012, s. 359–360.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Slovník české literatury
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autor hesla: Jiří Severa, Lubomír Machala (2013)
Aktualizace hesla: 13. 4. 2013
Aktualizace bibliografie: 25. 1. 2013

František VALOUCH

Napsat komentář

* 28. 4. 1935, Olšany (okr. Šumperk)

Frantisek Valouch_Zdroj_Archiv F. Valoucha - Kopie

zdroj: archiv F. Valoucha

Vyučen soustružníkem kovů (1953), maturitu složil na Střední všeobecně vzdělávací škole v Šumperku (1955). V letech 1955–1957 vykonával základní vojenskou službu v Závodech na kuličková ložiska v Hanušovicích jako vedoucí technické kontroly; po jejím dokončení začal studovat na FF UP obor čeština – dějepis. Studium zakončil v roce 1962 diplomovou prací Cesta Karla Čapka od relativismu k antifašismu, v níž analyzoval především Čapkovo drama Bílá nemoc. Díky této práci se v roce 1961 umístil na prvním místě v celostátní soutěži studentských vědeckých prací, přednesených na konferenci v Brně (v roce 1964 vyšla tato práce ve sborníku Krkonoše – Podkrkonoší v Trutnově). Po ukončení studií Valouch v roce 1963 krátce působil jako ředitel Vlastivědného ústavu v Šumperku. Ještě v tomtéž roce se však vrátil do Olomouce a začal jako interní aspirant působit na FF UP; jeho školitelem byl Oldřich Králík. Od roku 1968 působil na katedře českého jazyka a literatury jako odborný asistent. V roce 1969 získal titul PhDr. za práci Dvě čapkovské kapitoly a titul kandidáta věd obhájil v roce 1970 knihou Česká poezie v období Mnichova, v níž se zabývá poezií tohoto krátkého údobí českých dějin, především analyzuje verše Holanovy, Halasovy, Seifertovy a Horovy, přičemž také zařazuje tato jejich díla (tedy vzniklá v letech 1938–1939) do celkového kontextu tvorby jednotlivých autorů i české literatury jako celku. V období normalizace byl Valouch donucen přejít z katedry do Kabinetu Bedřicha Václavka (od roku 1983 Uměnovědné středisko Bedřicha Václavka, od roku 1990 Uměnovědné středisko), kde od roku 1973 působil ve funkci vědeckého tajemníka. Do roku 1992 působil mj. jako pedagog na katedře bohemistiky a slavistiky, poté na katedře teorie a dějin dramatických umění na FF UP; od roku 2000 působil na katedře žurnalistiky. V 70. letech byl lektorem na univerzitě v Novém Sadu (Srbsko) a v 90. letech na univerzitě ve Vídni (1994–1996). Byl také jednou ze zakládajících osobností olomoucké pobočky Obce spisovatelů, tuto pobočku vedl v letech 1991–2003. Ve svých studiích se zabýval především českou literaturou 20. století; všímá si sémantických a textologických prvků a souvislostí, které jsou pro analyzované autory specifické. V dalších příspěvcích reflektoval především českou poezii 70. a 80. let.  Publikoval v nejrůznějších periodikách, např. v Hostu do domu, Plameni, Rudém právu, Literárních novinách, Kulturním měsíčníku, Literárním měsíčníku, Tvaru, Kulturní tvorbě a dalších.

Kromě sborníků z literárněvědných konferencí Václavkova Olomouc redigoval a editoval další kolektivní publikace, věnované J. L. Fischerovi (1990), Janu Čepovi či Marii von Ebner-Eschenbach (obě 1999). Odborně i edičně se věnoval Václavkovu dílu, zabýval se také odborným odkazem Felixe Vodičky a Oldřicha Králíka. K vydání uspořádal rovněž díla regionálních autorů Bartoše Vlčka (Touha po životě, 1979) a Emiliana Glocara (Olomoucká elegie, 1970). Zatím poslední rozsáhlejší Valouchovou odbornou publikací je soubor studií Čas v poezii, poezie v čase (2005), který zahrnuje široké časové období české literatury 20. století. Obsahuje literární kritiky a recenze (poezie i odborných publikací), literárně-teoretické studie, literárně-historické práce, mapující a interpretující tvorbu výrazných českých básníků (V. Holan, J. Seifert, F. Halas, O. Mikulášek a další), včetně reflexe díla těch současnějších. V roce 2000 byl za svou vědeckou a pedagogickou činnost oceněn Zlatou medailí Univerzity Palackého.

První verše pod názvem Sloky nepojmenované publikoval Valouch v časopise Host do domu v roce 1960. Knižní prvotinu Přibližování vydal v nakladatelství Československý spisovatel. Sbírka je rozdělena do tří částí (Stromy – Přibližování – Paměť), přičemž v první části této sbírky lyrický subjekt využívá přírodních motivů, tematizuje mj. rodný kraj a snaží se nalézt svůj vztah k němu. V části Přibližování jsou, stejně jako v první části – tedy volnými verši, zobrazovány především milostné motivy. V části Paměť potom v podobě rozsáhlejších skladeb lyrický subjekt vzpomíná na válečné období.

Retrospektivní ladění je patrné také ve druhé sbírce Honorář za hříchy. Lyrický subjekt se odvrací od přetechnizovaného světa současnosti; který ale do básní přece jen prostupuje prostřednictvím cizích výrazů, značek atp. Básník opět využívá volného verše bez zbytečných ozdob a složité metaforiky. Tyto tendence jsou patrné především v první části Hranice imunity. Ve druhém oddílu, nesoucím příznačný název Posun perspektivy, básník navazuje na svoji prvotinu volbou prostých volných veršů, v nichž je mj. tematizováno stárnutí, které však lyrický subjekt pojímá jako nedílnou součást lidského života. Útočiště mu skýtá ve své „jednoduchosti“ prostor básně. I v této jednoduchosti jsou však ukryty otázky po smyslu lidského bytí, milostné motivy a optimismus, radost z „prostého žití“. V básních je také tematizován samotný proces tvorby (např. báseň Můj věrný Pegas). Ve výsledku lyrický subjekt dochází k poznání, že i přes občasné chyby a přešlápnutí, kterých se někdy dopustí každý, je „život […] vlastně krásnější / než se zdál / a že jeho hlavní myšlenka / je vysázena jen petitem / místo verzálkami //“ (s. 34). Své verše básník publikoval i v bibliofiliích Pocta dělníku knihy a Město velebené veršem, které vydal Spolek českých bibliofilů. Valouch je také autorem knihy Kombinované techniky života, která nese podtitul Deníkové zápisky, úvahy, vzpomínky; ilustracemi ji doprovodil básník a výtvarník Ludvík Kundera. V těchto chronologicky řazených záznamech se Valouch zamýšlí nejen nad tvorbou nejrůznějších básníků a prozaiků; ve vzpomínkách se vrací mj. také k vlastní pedagogické činnosti na FF UP. Více prostoru věnuje svým rozhovorům a korespondenci s již zmíněným Ludvíkem Kunderou.

 

BIBLIOGRAFIE

Beletrie: Přibližování (BB 1978); Honorář za hříchy (BB 1990); Kombinované techniky života (2010).
Odborné publikace: Česká poezie v období Mnichova (1970); Čas v poezii, poezie v čase (2005).
Příspěvky ve sbornících a almanaších: Krkonoše – Podkrkonoší (1964, 1970); Severní Morava (1966); Severní Morava (1968); Slezský sborník (1970); O socialistické kultuře a regionalismu (VO 1970; 1972); Bedřich Václavek a úkoly umělecké kritiky (VO 1972; 1975); Zrod a vývoj Bedřicha Václavka jako kritika (VO 1972); Poznámky k metodě Václavkových recenzí z třicátých let (VO 1975); Souhvězdí Aurory (1977); Tradice české meziválečné kritiky a budování socialismu v Československu (VO 1975; 1978); Únor a česká poezie (Bezručova Opava 1978, vyd. 1980); Tady je má zem (1980); Stav a úkoly literární vědy v Severomoravském kraji a výchova mladé generace (VO 1980; 1982); Problémy literární kritiky v Severomoravském kraji (VO 1980, vyd. 1982); Téma srdce ve Wolkrových raných verších, in Wolker dnešku. Sborník referátů na XXIV. Wolkrově Prostějovu (1981); Srdce budoucího věku (1982); Česká a slovenská literatura 1930–1980 v boji proti fašismu a válce (VO 1981; 1984); Stav a úkoly václavkovského bádání v kontextu soudobé literární vědy a folkloristiky (VO 1983; 1986); Pocta dělníku knihy (bibliof. 1985); K nedožitým osmdesátinám Emiliana Glocara, in Severní Morava (1986); Kritická pomoc Bedřicha Václavka Františku Nechvátalovi (VO 1983, vyd. 1986); Tři básnické knihy z podzimu 1938. In: Václavkova Olomouc 1986, Univerzita Palackého, Olomouc 1987; Kapitoly z dějin české literární historiografie (VO 1987; 1989); Čapkův projekt humanismu ve třicátých letech, in Slavica Pragensia XXXIII – Karel Čapek 1988, Acta Universitatis Carolinae Philologica 4–5 (1989); Karel Čapek (1990); Dva moravští lyrici, in AUPO, Facultas philosophica. Litteraria – Theatralia – Cinematographica, sv. 1 (1993); Listy Oldřicha Králíka Emilu Antončíkovi, in Badatelská metoda Oldřicha Králíka v kontextu soudobé literární vědy. Materiály z vědecké konference pořádané Katedrou bohemistiky na Filozofické fakultě UP (1998); Město velebené veršem (bibliof. 1998); Román Marie Ebner-Eschenbachové Obecní dítě, in Marie von Ebner-Eschenbach. Život a dílo (1999); Filozofické podněty J. L. Fischera, in Kontext(y). AUPO, Facultas philosophica. Philosophica – Aesthetica, sv. 22 (2000); Bohuslav Reynek et Suzanne Renaud, in  AUPO, Facultas philosophica. Romanica IX (2000); Země žulových křížů (2000); Der Sujetaufbau und die Lyrisierung in den Geschichten von Marie von Ebner-Eschenbach, in Deutschböhmische Literatur. Beiträge der internationalen Konferenzen (Olmütz, 13.–16. 11. 2000 und 25.–28. 4. 2001) (2001); Ludvík Kundera na „Hoře dění“, in Muzeum. Sborník Muzea Kroměřížska, sv. 3 (2002); Česká poezie v období Mnichova, in Mnichovská dohoda. Cesta k destrukci demokracie v Evropě (2004); Cesta Emiliana Glocara za historickou prózou, in Z paměti literární Olomouce 1 (2004); J. L. Fischer – filozof a člověk , in Z paměti literární Olomouce 2 (2006); Ludvík Kundera jako výtvarník, tamtéž;  Z olomouckých inspirací, in Olomouc v české literatuře (výbor z veršů s medailonem autora, 2007).
Články a studie (výběr): Maximum poezie, LitN 1964, č. 12; Cestami poezie, ČK 1965, č. 1; Moderní anglická poezie, LitN 1965, č. 6; Šest milostných Josefa Kocourka, LitN 1965, č. 42; Bílá nemoc a skutečnost, SL 1965, č. 3; S básníkem, jenž hledá minulost, ČK 1967, č. 7, Podnětný historický portrét, ČHH 1968, č. 4; Bezruč v korešpondencii, Kultúrny život 1968, č. 31; Maria Bellonciová: Lucrezia Borgia. Impuls 1968, č. 8; Památník Palackého, ČK 1968, č. 12; Zapomenutá lyrická próza, ČK 1969, č. 6; Rod Glocarů. NK 1970, č. 49; Editio Trutnov, Texty 1970, č. 2; Bedřich Václavek 1897–1943, in Okresní knihovna v Třebíči (1973); Bedřich Václavek o tradici a modernosti, Kurýr Odeonu (léto) 1973; Severské léto v edicí Klín, Tvorba 15. 6. 1977; Vědomí nepřetržitosti, Tvorba 7. 9. 1977; Poezie lidského smyslu, Tvorba 19. 10. 1977; Výročí básníka a spisovatele Bartoše Vlčka, LD 21. 10. 1977; Úskalí volného verše, Tvorba 30. 11. 1977; Z korespondence Bartoše Vlčka s Vojtěchem Martínkem, ČL 1978, č. 5; Poezie jako nástroj pravdy, LitM 1980, č. 4; Kritika nejen regionální, Tvorba 23. 7. 1980; Básník hořkého slaného života, LitM 1982, č. 6; Poezie a mravnost, Tvorba (příl. Kmen) 4. 8. 1982; Věřit, že člověk je dobrý; LitM 1983, č. 4; Poezie proti válce, LitM 1983, č. 10; Úskalí extenzity, LitM 1984, č. 10; Na počest Bartoše Vlčka, Nové Přerovsko 5. 7. 1985; Poezie bez zoufání a bez příkras, in Národní umělec Vilém Závada, Státní vědecká knihovna Olomouc (Regionální informační středisko pro kulturu a umění Severomoravského kraje) 1985, č. 17; Čapkovy utopie a skutečnost, Tvorba (příl. Kmen) 11. 12. 1985; Sýsův vleklý spor s časem, ČL 1985, č. 6; Bojovná poezie Viléma Závady, LitM 1986, č. 5; Poezie zákonů, vět a definic, ČL 1986, č. 6; Básník touhy po životě, LD 30. 10. 1987; Jubilant z wolkrovské generace, Tvorba (příl. Kmen) 14. 10. 1987; F. X. Šalda básník, ČL 1988, č. 3; Ironické múzy Jiřího Žáčka, ČL 1989, č. 1; Česká poezie v období Mnichova, ČL 1989, č. 3; Osamělý běžec Egon Hostovský, Tvar 1990, č. 12; Dějiny nelze zabezpečit ničím, pouze člověkem. Hrst úvah nad dílem Josefa Ludvíka Fischera, Tvar 1991, č. 29; O německy psané literatuře vzniklé v českých zemích, Tvar 1992, č. 14; Básník duše a samoty Bohuslav Reynek, Tvar 1993, č. 1; Sedmdesát let od smrti Bartoše Vlčka, LitN 1995, č. 2; Kdo tvoří společnost spisovatele, Severočeský regionální deník 1995, č. 64; Deníky, dopisy a život Marie Ebner-Eschenbachové, Tvar 1995, č. 1; K některým rysům Vodičkovy metodologie. Literárněhistorické studie o díle Boženy Němcové, ČL 1996, č. 2; Kdo tvoří společnost spisovatele?, Scriptum 1996, č. 19; Báseň jako stav neurčitosti, Alternativa Nova 1996, č. 9, Ludvík Kundera výtvarník, LitN 1996, č. 44; Smudkovské holuby, LitN 1997, č. 10; Básník touhy a činu, Alternativa Nova 1997, č. 2; Splácíme Janu Čepovi, Tvar 1998, č. 7; Motivy noci a tmy v Halasově Torzu naděje, ČL 1998, č. 2; Konference o díle Jana Čepa; ČL 1998, č. 6; Čepovo pojetí času, ČL 1998, č. 6; Rybář transcendentna, in Milíř. Členský zpravodaj Společnosti Jiřího Mahena v Brně 1999, č. 8/9; Slasti a strasti Oldřicha Mikuláška, LitN 1999, č. 48; Úspěchy Bablerových překladů se rodily v Samotiškách, MfD (příl. Střední Morava) 6. 5. 2001; Vlídná tvář Otty Františka Bablera, LitN 2001, č. 4; Literární věda osudem i volbou, ČL 2002, č. 1; Před sto lety se narodil Jan Čep, MfD (příl. Střední Morava) 11. 1. 2003; Čas pro literární událost?, Češtinář (zvl. příloha) 2003.
Uspořádal, vydal a redigoval: Václavkova Olomouc (od r. 1970; v letech 1970, 1972, 1981 a 1984, s J. Dvořákem); E. Glocar: Olomoucká elegie (1970); B. Václavek: Listy mládí (1972); B. Václavek: Tradice a modernost (1973; s J. Dvořákem); B. Václavek: Kritické stati z třicátých let (1975; s J. Dvořákem; in Spisy Bedřicha Václavka, sv. 14); B. Václavek: Juvenilie (1978; in Spisy Bedřicha Václavka, sv. 15); B. Vlček: Touha po životě (1979); Živý proud. Česká povídka 1945–1985 (1986); J. L. Fischer. Osobnost, dílo, myšlenky (1990); L. E. Václavek: Stati o německé literatuře vzniklé v českých zemích (1991); Acta Universitas Palackianae Olomucensis. Facultas philosophica. Litteraria – Theatralia – Cinematographica, sv. 1 (1993, s J. Stýskalem); Konference o díle Jana Čepa (1999); Marie von Ebner-Eschenbach. Život a dílo (1999, s J. Stárkovou).

LITERATURA

Studie a články: B. Kolář: Literárně mnohostranná a plodná osobnost, in Z paměti literární Olomouce 2004; F. Všetička: Přibližování, in Z paměti literární Olomouce 2006.
Recenze: Přibližování: F. Moravová, Práce 27. 9. 1978; Z. Heřman, MF 29. 9. 1978;  V. Slíva, LM 1978, č. 9; K. Motyka, Nová svoboda 2. 8. 1978; V. Puhač, Ostravský kulturní měsíčník 1978, č. 9 * Honorář za hříchy: M. Štemberková, LD 15. 12. 1990; -K.B.-, Nová svoboda 18. 12. 1990; Z. Heřman, Tvar 1990, č. 40; M. Petříček, NK 1990, č. 42; B. Kolář, Učitelské noviny 4. 7. 1991 * Čas v poezii, poezie v čase: J. Fiala, Žurnál UP 2006, č. 22; M. Blahynka, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 2. 6. 2007, č. 20 * Kombinované techniky života: J. Žáček, LitN 27. 1. 2011.
K životním jubileím: -jg- (J. Galík), KultM 1985, č. 4; F. Všetička, Olomoucký den 2. 5. 2005; J. Fiala, Žurnál UP 23. 4. 2010.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Jaký druh spravedlnosti to F. Valouch sleduje? Zjevně nikoli ten, který souvisí s právním řádem, myslí na řád věcí a vztahů, na řád tvarů. A poezie – chce-li být k oné mnohotvárnosti spravedlivá, má sice zdánlivě k dispozici ledacos, ale je to to pravé? […] Valouchova knížka nepotěší ty, kdo si zvykli číst básně dovedně zašifrované, popřípadě opatrně protkané bujnou metaforikou. Valouchova báseň je destilát – pramálo spoléhá na malebnost detailu, na barvitost přirovnání a dokonce i na výmluvnost metafory. Valouch tesá do kamene stručné nápisy, které míří k podstatě věcí, a věří, že i v této myšlenkově koncentrované řeči poezie nechybí. […] Není ovšem tak docela pravda, že by se Valouchova poezie vzdávala obrazné mluvy. Čtu-li třeba báseň Láska (a to je pásmo obrazných pojmenování), nalézám hned jednu (a nikoli poslední) výjimku z pravidla, nalézám – abych tak řekl – návrat k tonalitě. Je přitom samozřejmě jasné, že Valouchova zpověď i výpověď – racionálně strohá, přitom zjitřená – počítá s člověkem, který je sám schopen takového prožívání. Neklid myšlenek je jistě odlišný od neklidu citů, ale zároveň přece neklid myšlenek znamená i neklid citů, pravda, pojmenovaný zdrženlivě, s kázní.
Z. Heřman:  Aby byl stůl rovný, Tvar 1990, č. 40, s. 14.

Valouchova poezie zůstala civilní, ale je nesmírně citová, přitom ale věcná, podivuhodně všímavá, prostá a neproklamativně intelektuální. Naprostá většina Valouchových veršů neztratila přes velké společenské proměny ani svou sílu, ani svou pravdu.
B. Kolář: Literárně mnohostranná a plodná osobnost, in Z paměti literární Olomouce (2004), s. 238, dostupné též z: http://zpravodajstvi.olomouc.cz/view.php?cisloclanku=2005050101.

Vzhledem k tomu, že F. Valouch je též zkušený textolog a editor – zasloužil se o vydávání Spisů B. Václavka a děl B. Vlčka, J. L. Fischera, E. Glocara, M. Ebner-Eschenbacherové, L. E. Václavka a řady dalších – je samozřejmé, že svou novou knižní publikaci pečlivě edičně připravil, doprovodil ji jmenným rejstříkem a reprodukcemi kresby a grafiky B. Reynka, čemuž vyšla vstříc i decentní grafická úprava knihy autorství P. Palarčíka. Sedmadvacet zastavení na Valouchově cestě k „času v poezii a poezie v čase“ je nejen reprezentativním svědectvím o autorově šíři i hloubce literárněvědné orientace, ale též svébytným poučením o autorově „umění kritiky“, návodným pro studenty nejen české filologie nejen Univerzity Palackého. Je-li jedinou cestou k dobrému ovládnutí jazyka četba děl dobrých autorů (jak zajisté oprávněně soudili pražští strukturalisté), pak jedinou cestou k psaní dobrých literárněvědných prací, kritik a recenzí je četba prací dobrých literárních vědců, kritiků a recenzentů, k nimž František Valouch bezesporu náleží.
J. Fiala: Čas v poezii, poezie v čase, Žurnál UP 2006, č. 22, s. 6, dostupné z: http://www.upol.cz/fileadmin/zuparchiv/XV/cislo22.pdf.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
O F. Valouchovi na webu města Olomouce
Heslo F. Valouch na Wikipedii
Žurnál UP

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 2. 8. 2014
Aktualizace bibliografie: 2. 8. 2014

František VŠETIČKA

Napsat komentář

* 25. 4. 1932, Olomouc

Zdroj: Archiv autora

Zdroj: Archiv autora

Narozen 25. 4. 1932 v Olomouci, po maturitě v roce 1952, kterou složil na olomouckém Slovanském gymnáziu, začal studovat obor český jazyk a dějepis na FF UP. Studium úspěšně zakončil v roce 1957 diplomovou prací Literárněteoretické názory S. K. Neumanna v 10. letech 20. století. Následně Všetička vyučoval na středních školách v Uničově a v Lipníku nad Bečvou, v letech 1961–1964 na Pedagogickém institutu ve Zlíně; od roku 1964 působil na PdF UP. V roce 1967 získal prací Václav Říha na Univerzitě Karlově v Praze titul kandidáta věd, titul PhDr. o rok později a docenturu v roce 1991 na Masarykově Univerzitě v Brně prací Čtyři hlasy. O kompoziční výstavbě poezie pro děti. Vedle své pedagogické činnosti také redigoval časopis Studia philologica a v letech 1990–1995 působil jako vedoucí katedry českého jazyka na PdF UP. Do důchodu odešel v roce 1997.

Od 50. let publikoval mnoho studií, článků a recenzí v českých i zahraničních odborných časopisech a sbornících. Z těch českých především v České literatuře, Listech filologických, Květnu, Kultuře, Hostu do domu, Zlatém máji, Plameni, Literárních novinách, Tváři, Akordu, Katolickém týdeníku, Tvaru ad. Zpočátku vědecké kariéry se věnoval hlavně pohádkám Václava Říhy (pseudonym Václava Tilleho); již v tomto období bylo patrné další Všetičkovo odborné zaměření, zkoumal totiž také kompoziční a stylistickou rovinu Říhových textů. Všetička byl ve svém přístupu k literárnímu textu ovlivněn především ruskými formalisty a olomouckými literárními vědci Oldřichem Králíkem a anglistou Ladislavem Cejpem. Literatuře pro děti se Všetička věnoval soustavně, ale nejvíce úsilí vyvinul při zkoumání kompoziční výstavby literárního díla. Tento postup vedle rozborů díla dlouhé řady českých prozaiků (z monografií: J. Š. Kubín, Jakub Arbes, Dílna bratří Čapků, Dílna Miroslava Horníčka) využil také při analýze poezie (básněmi Jiřího Wolkera se zabýval mj. ve studii Stavba básně, dětskou poezií v původně habilitační práci Čtyři hlasy) či komparatistických studiích (Stavba prózy, Stavba dramatu), v nichž zkoumá také společné prvky, motivy a strukturu uměleckého díla i u autorů ruských, polských a slovenských. V dalších studiích se Všetička zabývá českou literaturou v celém jejím rozsahu; tedy jak texty barokními (viz např. monografii Komenský básník), tak i těmi nejnovějšími. Českou literaturu první poloviny 20. století analyzoval Všetička v publikacích Podoby prózy, Tektonika textu, Možnosti Meleté a Kroky Kalliopé, přičemž každému desetiletí je věnována jedna publikace (v celku tedy Všetička pojímá prvních čtyřicet let 20. století); akcent je opět kladen na kompoziční a stylistické postupy, které jsou pro dotyčná vývojová období charakteristické. Všetička je také autorem populárněji zaměřených knih Morava a Slezsko literární a Rakousko literární, v nichž čtivou formou pojednává i o méně známých moravských a rakouských autorech; druhou publikaci autor pojal jako netradičního literárního průvodce po Rakousku, a to po místech, která souvisí s rakouskou i českou literaturou, která se stala inspirací literárních děl či mají úzkou spojitost se životy autorů. Publikace Olomouc literární je napsána v podobném duchu: autor v jednotlivých medailonech pojednává o místech a osobnostech, které formovaly olomoucký literární život, a neopomíná také literáty, jejichž jména nejsou širšímu okruhu čtenářů příliš známá. V knize Vnitřní vitráže vypráví formou fejetonů o svých setkáních s významnými lidmi, především spisovateli.

Kromě svého vědeckého působení je Všetička znám také jako prozaik a básník: v románech Před branami Omegy. Román o jednom českém osudu a Daleký dům. Životní příběh Viktora Dyka čerpá z důkladných znalostí života a díla protagonistů-spisovatelů. V prvním případě se jedná o biografický román o Jakubu Arbesovi, jehož dílu i životu věnoval několik studií, článků a monografii. Na beletristické prvotině Všetička pracoval již v 80. letech, ale vyjít mohla až v roce 1995. Román není velký rozsahem, v jeho kompozici autor aplikoval vlastní teoretická východiska pro vnější výstavbu textu. Románovou výpovědí se ale hlavně snaží dotvořit celkový (především pak duševní) obraz významného literáta. Podobně je tomu u románu Daleký dům, kde se Všetička opět pokusil o plastické zpodobnění dnes poněkud opomíjeného (nutno říci neprávem) českého básníka s tragickým osudem. Román Léta legionů s podtitulem Historie Františka, Josefa a Jiřího Langerových pokračuje v žánru životopisného románu. Přestože jsou v podtitulu uvedena jména tří bratrů Langerových, autor se zaměřil hlavně na osudy prozaika a dramatika Františka Langera, který svá první dramata sice napsal již před první světovou válkou, ale stěžejním inspiračním zdrojem pro další tvorbu byly zážitky z války, zejména pak zkušenosti z dobrovolnických legionářských oddílů. Ve 20. letech se hry Františka Langera hrály s velkým úspěchem také v jiných evropských zemích a Všetička v románu zachycuje také události spojené se vznikem některých Langerových děl. V kapitolách, jejichž názvy pochází z hebrejštiny, se zaměřil na osudy méně známého spisovatele Jiřího Langera, který byl vyznavačem ortodoxního židovského učení (chasidismu) a zároveň prostřednictvím beletristických textů zprostředkovatelem chasidského učení (psal česky, německy a hebrejsky). V jedné z nejdůležitějších scén románu – setkání obou bratří po Jiřího obratu k chasidismu – dochází ke střetu dvou svérázných spisovatelských osobností, ale i dvou zcela rozdílných světů: „moderního“ Františka s celoevropským kulturním rozhledem a asketického Jiřího, působícího, jako by byl v neustálém mystickém vytržení, přesto však přinášejícího z izolované chasidské komunity neobvyklý pohled na svět i umění. Postava Josefa Langera stojí v pozadí, z něhož vystupuje jen sporadicky. V románu se objevují i další významné osobnosti českého literárního a kulturního života; Franz Kafka a Max Brod, které Jiří např. přivede na chasidský obřad, při němž se ukáže, do jaké míry jsou kultury i přemýšlení chasidů a asimilovaných pražských židů rozdílné. Další důležitou postavou je Františkův přítel Jaroslav Hašek, ale i Viktor Dyk, Josef Váchal ad. Podobně jako tomu bylo v předchozích prózách, je text nasycen množstvím dat a podrobností ve snaze autora o co největší historickou přesnost. V samotném vyprávěcím způsobu převažuje deskripce, psychologie postav zůstává v pozadí. Právě chybějící výraznější psychologizace a motivace jednání protagonistů je pravděpodobně tím, co Všetičkově próze ubírá na dynamičnosti. Někteří recenzenti Všetičkovi vytýkají, že na úkor kompoziční důkladnosti a faktické přesnosti opomíjí fabulaci a smysl pro vypravěčsky poutavější příběh, tudíž romány působí spíše jako zbeletrizované literárně-historické studie-montáže. Nutno však dodat, že kompozici románu Léta legionů V. Stanzel považuje za precizní (srov. V. Stanzel: Langerovská anabáze, Host 2013, č. 6, s. 75).

Všetička v různých periodikách publikoval také básně, především haiku. Tyto texty vyšly i knižně, a to pod názvy 57 plus 5 haiku (2005) a Hájemství haiku (2013). Žánrovou formu založenou na smyslu pro detail a zkratku pak autor komentuje takto: „Haiku má v podstatě dvojí sdělnou rovinu: kromě původního sdělení zahrnuje ještě další smysl, hlubší, filozoficky zaměřený, jenž má vést k zamyšlení, vcítění a souznění. Haiku může mít rovněž žertovné nebo společenskokritické zaměření, pak je označováno pojmem senrjú.“ (více viz http://www.nakladatelstvi-barbara.cz/products/hajemstvi-haiku-frantisek-vseticka/).

BIBLIOGRAFIE
Beletrie: Před branami Omegy. Román o jednom českém osudu (R 1995); Daleký dům. Životní příběh Viktora Dyka (R 2001); 57 plus 5 haiku (BB 2005); Léta legionů (R 2012); Hájemství haiku (BB 2013).
Monografie a další práce o literatuře: Václav Říha (1964); Josef Štefan Kubín (1980); Kompoziciána (1986); Čtyři hlasy. O kompoziční výstavbě poezie pro děti (1989); Komenský básník (1992); Stavba prózy (1992); Jakub Arbes (1993); Stavba básně (1994); Stavba dramatu. O kompoziční poetice ruského, polského a slovenského dramatu (studie, 1996); Vnitřní vitráže. O lidech ze světa umění a vědy (1996); Podoby prózy. O kompoziční výstavbě české prózy dvacátých let 20. století (1997); Dílna bratří Čapků. Příspěvek k poetice jejich literární tvorby (1999); Dílna Miroslava Horníčka (1999); Tektonika textu. O kompoziční výstavbě české prózy třicátých let 20. století (2001); Olomouc literární (2002); Lexikon literárních pojmů (2002, s L. Paverou); Kroky Kalliopé. O kompoziční poetice české prózy čtyřicátých let 20. století (2003); Možnosti Meleté. O kompoziční poetice české prózy desátých let 20. století (2005); Morava a Slezsko literární (2009); Rakousko literární (2010); Ariadnino arkanum (2011); Celistvost celku (2012).
Příspěvky ve sbornících: Bratři Čapkové a S. K. Neumann. (s M. Blahynkou), in Sborník prací Pedagogického institutu v Gottwaldově 2 (1964); Dvě kapitoly o Václavu Říhovi, in Sborník prací Pedagogického institutu v Gottwaldově 2 (1964); Bibliografie díla J. Š. Kubína, in Sborník prací Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, jazyk a literatura (1966); Z dopisů J. Š. Kubínovi, in Sborník prací Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, jazyk a literatura ( 1967); Architektonika Stužkonosky modré, in Bezručiana (1967); Kompozice Uhdovy Ošetřovny, in Sborník prací Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, jazyk a literatura (1968); Kompozice Máchova Křivokladu, in Čtení o kompozici (1969); Kompoziční výstavba Hrubínových Lešanských jesliček, in Sborník prací Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, český jazyk a literatura 3 (1979); Jivínské rapsódie J. Š. Kubína, in Sborník prací Pedagogické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, jazyk a literatura (1969); K počátkům Viktora Dyka, in Zbornik za slavistiku 16 (1979); Kompozice písně Otep myrry, in Jihočeský sborník historický 1981, č. 4; Sovova novoklasicistní próza, in Zbornik za slavistiku 21 (1981); Tektonika Adventu Jarmily Glazarové, in Literárněvědný sborník Památníku národního písemnictví (1982); Langrův román o legiích, in Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, řada literárněvědná  (1997); Román Vladislava Vančury, in Alternativa nova 1997–1998, č. 1; Historická epopej Aloise Jiráska, in Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity, řada literárněvědná (1997); Román Jiřího Weila, in Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, řada literárněvědná (2001); Evropská kantiléna Zdeňka Němečka, in Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, řada literárněvědná (2002).
Články a studie (výběr): M. A. Nexö – člověk a bojovník, Stráž lidu 26. 6. 1949; Básník a člověk jedno jsou, Květen 1955–1956, č. 3; S. K. Neumann jako výtvarný kritik, Květen 1955–1956, č. 7; J. Čapek, tvůrčí zpovědi (s M. Blahynkou), Kultura 1957, č. 12; S. K. Neumann očima Karla Čapka (s M. Blahynkou), HD 1957, č. 5; Neumannova „Kultura“, in Vlastivědný věstník moravský 1957, č. 2; Z prehistorie prvního ročníku Neumannova Června (s M. Blahynkou), ČL 1959, č. 1; Olomoucké motivy K. M. Čapka-Choda (Doslov.), in K. M. Čapek-Chod:  Durové motivy (1959); Probírka staršími i novějšími kalendáři (o sbírce kalendářů v olomoucké Univerzitní knihovně), MS 1960, č. 2; Tomečkova zelená ozvěna, ZM 1960, č. 6; Svým srdcem raněným… (o Těsnohlídkově tvorbě pro mládež), ZM 1960, č. 7–8; Zemřel František Omelka, ZM 1960, č. 7–8; S. K. Neumann v La vie des lettres (o Siblíkově překladu Neumannových básní) (s M. Blahynkou), ČL 1960, č. 3; Básníkovy adaptace (o Olbrachtově próze pro mládež), ZM 1960, č. 9; Za Josefem Koudelákem, ZM 1960, č. 9; Dělník dantovský (o O. F. Bablerovi), Mladá tvorba 29. 12. 1960; Šedesátiny O. F. Bablera, ZM 1961, č. 1; Básník lidské družnosti (o Langrově tvorbě pro mládež), ZM 1961, č. 2; Polemika s bajkáři (polemika s V. Stanovským a J. Vladislavem), ZM 1961, č. 3; K čtyřicátému výročí KSČ… (o sborníku Oheň a růže), Kultura 1961, č. 20; Hajitel amatérismu (o Bassově próze pro mládež), ZM 1961, č. 11; Autor modrých dětských her (o J. Čapkovi), ZM 1962, č. 3; Puristická Klapzubova jedenáctka, ZM 1962, č. 5; Kritikovo výročí (k šedesátinám A. M. Píši), ZM 1962, č. 5; K dopisům bratří Čapků S. K. Neumannovi (s M. Blahynkou) (Doslov), in V. Dyk: S. K. Neumann, bratří Čapkové (1962); Miloš Kratochvíl… (o jeho Komediantovi), Kultura 1962, č. 45; Antický svět a antické umění… (o Langrově Bronzové rapsódii), Kultura 1962, č. 46; Štafeta ve fríštině (o překladu Omelkovy Štafety), ZM 1962, č. 12; Jak vznikla Omelkova Štafeta, in ABC mladých techniků a přírodovědců 1963, č. 5; K Sládkově korespondenci s Bartošem (o Závodského časopisecké edici), ČL 1963, č. 6; Nové vydání Moskvy v listopadu (o stejnojmenné knize V. Tilleho), Tvář 1964, č. 2; Krásné politikum (o J. Š. Kubínovi), LitN 1964, č. 40; Kubínova tvorba pro děti, ČL 1964, č. 5; Vančurovy listy J. Š. Kubínovi, Knižní kultura 1964, č. 10; Ervín Taussig, Tvář 1964, č. 9–10; Kubínova Růže pekelná. (Doslov), in J. Š. Kubín: Růže pekelná (1965); Zemřel národní umělec J. Š. Kubín, LitN 1965, č. 45; J. Š. Kubín vědec, Věda a život 1966, č. 1; Josef Škvorecký: Nápady čtenáře detektivek, Impuls 1966, č. 1; Jazyk a styl J. Š. Kubína, Naše řeč 1966, č. 1; Pokus o M. V. Kratochvíla, ZM 1966, č. 5; Josef Kocián: Jiří Orten, Impuls 1967, č. 1; Kompozice staročeského Rozmlouvání člověka se Smrtí, LF 1968, č. 2; Dopisy Gustava Frištenského J. Š. Kubínovi, Impuls 1968, č. 8; Jak je udělán Bassaxofon (o Škvoreckého novele Bassaxofon), Plamen 1968, č. 12; Kompozice Tolstého prózy Dětství, Československá rusistika 1970, č. 1; Kompozice Vlažné vlny Aleny Vostré, ČL 1970, č. 5–6; Sovětská literární věda dvacátých let o kompozici prózy (Doslov), in Kompozice prózy (1971); Kompozice Fuksova románu Variace pro temnou strunu, ČL 1972, č. 1; Kompozice Ostrovského Bouře, Československá rusistika 1972, č. 3; Dualita Pana Theodora Mundstocka, ČL 1973, č. 3; Kompozice Písně o Štemberkovi, LF 1975, č. 1; Román Oldřicha Šuleře, Časopis Slezského zemského muzea 2004, série B, č. 3; Kompozice Wolkrovy Balady o námořníku, ČL 1975, č. 5; Kompozice Bezručova Bernarda Žara, SaS 1975, č. 4; Kompozice Komenského Listů do nebe, Studia Comeniana et historica 1976, č. 13; Pohled do Kainarovy dílny, ZM 1977, č. 1; Kompozice Šafaříkovy balady Lel a Lila, Slovenská literatúra 1977, č. 2; Kompozícia Ostrovského hry Les, Slovenské divadlo 1977, č. 4; Rakovnická vánoční hra, LF 1977, č. 4; Kompozícia Králikovej Krásnej neznámej, Slovenské divadlo 1979, č. 1; Kompozice Gogolových Mrtvých duší, Slavica Slovaca 1979, č. 4; Majster Šikula, Romboid 1979, č. 12; Kompozice Bezručovy balady Maryčka Magdónova, Časopis Slezského muzea 1979, série B, č. 2; Kompozice Sváru vody s vínem, LF 1979, č. 4; Kompozice Komenského písně Plésání duše věřící, Studia Comeniana et historica 1979, č. 20; Tvar Šikulovho románu, Romboid 1980, č. 9; Druhý román Fráni Šrámka, Slavica Lundensia 1980; K poetice Konstantina Biebla, Studia Slavica 1980; Tektonikon Josefa Kožíška, ZM 1981, č. 1; Kompozice Komedie o turecký vojně, LF 1981, č. 2; Kompozícia Tolstého hry Cár Fiodor, Slovenské divadlo 1981, č. 2; Kompozice Bezručovy balady Pole na horách, Časopis Slezského muzea 1981, série B, č. 2; Kainarova absolutně skutečná báseň, ZM 1981, č. 8; Jedna ze Šrámkova Splavu, Slavia Occidentalis 1981; Kompozice Gogolovy povídky, Ruský jazyk 1981–1982, č. 4; Umění Urbanovy povídky, Slovenská literatúra 1982, č. 2; Poetikon Josefa Kožíška, ZM 1982, č. 6; Ballekov spôsob, Romboid 1982, č. 8; Kompozícia Čechovových Troch sestier, Slovenské divadlo 1982, č. 3; Jedna ze Zlatého máje, ZM 1982, č. 9; Kompozice Hrubínovy Křišťálové noci, in České drama v epoše socialismu (1982); Kompozice Čechovova Višňového sadu, Ruský jazyk 1982–1983, č. 3; Hrubínův kalendářový cyklus, ZM 1983, č. l; Kompozice Veresajevovy povídky, Slavica Slovaca 1983, č. 2; Kompozice Komenského epicedia, Studia Comeniana et historica 1983, č. 25; Sládkova miniatura, ZM 1983, č. 9; Co je kompoziční výstavba, ČJL, AUPO (1983); Čapkův noetický román, ČJL, AUPO (1983); Staročeská píseň Noci milá, in Jihočeský sborník historický 1983, č. 4; Zamyšlení nad Stříbrným větrem, in Literárněvědný sborník Památníku národního písemnictví 1983; Wolkrova dialogizovaná báseň, Slavia Occidentalis 40, (Poznań 1983); Hrubínova Pohádka o veliké řepě, ZM 1984, č. 6; Kompozice Arbesových Akrobatů, Českolipsko literární 6 (1984); Slovesný stavitel Čapek-Chod, ČL 1984, č. 4; Kocmánkova vánoční hra, Časopis Národního muzea 1984, řada historická, č. 2; Kompozice Bezručovy básně Žermanice, Časopis Slezského muzea 1984, série B, č. 2; Kompozice Komenského písně Život náš na světě je jen pouť, Studia Comeniana et historica 1984, č. 28; Velká kočičí pohádka, ZM 1984, č. 10; Kompozice Kocmánkova interludia O selském hňupu chtějícím žákem býti, Strahovská knihovna 1984; Kompozice Turgeněvovy Noviny, Slavica Slovaca 1985, č. 1; Byl také básník jako každý jiný (o F. S. Procházkovi), ZM 1985, č. 3;  K poetike Jaroslava Seiferta, Romboid 1985, č. 3; Staročeská píseň o sedlácích, Jihočeský sborník historický 1985, č. 1; Kompozice Komenského písně Věčně Bůh jsa nepočatý, Studia Comeniana et historica 1985, č. 29; Tomanův kalendářový cyklus, ČJL, AUPO (1985); Pohled do Řezáčovy dílny, ČJL, AUPO (1985); Staročeská píseň o barvách, Jihočeský sborník historický 1985; Kompoziční výstavba Bezručovy básně, in Čtvrtstoletí bezručovského bádání (1985); Kompozice Gogolova Revizora, Ruský jazyk 1985–1986, č. 5; Kompozice Komedie o Františce a Honzíčkovi, Strahovská knihovna (1985–1986); Kompozice Stříbrného holuba Andreje Bělého, Slavica Slovaca 1986, č. 2; Kompozice Nezvalovy Manon Lescaut, Vítězslav Nezval – spolutvůrce pokrokové kulturní politiky (1986); Zahradníkův rok a Čapkova mistrovská kompozice, Sešity novináře 1986, č. 3; Kompozice Povídání o pejskovi a kočičce, ZM 1986, č. 8; Jiráskova Filozofská historie, LM 1986, č. 10, též in Alois Jirásek dnes (2000); Kompozice Hrubínovy Proměny, in Zbornik Matice srpske za slavistiku 30 (1986); Popěvek F. S. Procházky, Středisko 10 (1986); Ze života hmyzu, in Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity 35, řada literárněvědná, č. 33 (1986); Fejeton S. K. Neumanna, LM 1987, č. 1; Pancharti Ivana Hudce, LM 1987, č. 2; Hrubínova báseň o Palečkovi, ZM 1987, č. 5; Reportáž Václava Tilleho, LM 1987, č. 6; Bezpečné znalosti Ivana Kříža, Romboid 1987, č. 6; Kompozice Arbesovy prózy, in Českolipsko literární 7 (1987); Zamřížované zrcadlo – reportáž I. Olbrachta, Sešity novináře 1987, č. 3; O Sládkově a Procházkově poezii pro děti, ČJL 6, AUPO (1987); Kompozice Úderu Boženy Benešové, ČJL 6, AUPO (1987); Kompozice Mahenova Chrousta, in Slavia Occidentalis (Poznan, 1987); Causerie Miroslava Horníčka, Romboid 1988, č. 1; Exotická pohádka Františka Hrubína, ZM 1988, č. 2; Kompozice Komenského písně Pán můj mne již propouští, in Studia Comeniana et historica 1988, č. 35; Kompoziční umění Jakuba Arbesa, in Českolipsko literární 8 (1988); Kompozice hry Ester, LF 1988, č. 4; Románová tkáň Lidí na křižovatce, ČJL, AUPO (1988); O kompozici Procházkovy poezie pro děti, in tamtéž; O kompozici Hrubínovy poezie pro děti, ZM 1989, č. 2; Črta Jaromíra Tomečka, ZM 1989, č. 7, též in Odkaz Jaromíra Tomečka, (Eds.) J. Lacina – J. Poláček (2008); K poetice Jakuba Arbesa, in Českolipsko literární (1989); K staročeské písni Šla dva tovařišě, in LF 112 (1989), č. 3; Kompozice Macharova Říma, in Sešity novináře 1989, č. 4; Kompozice Čapkova románu Život a dílo skladatele Foltýna, in Slavica Pragensia 1989; Kompozice Klímovy Poroty, in Zbornik Matice srpske za slavistiku 37 (1989); Kompozice Kožíškovy básně, ČJL 1989; Kompozice Čapkova Krakatitu, ČJL 1989; Kompozice Knížete Stříbrného A. K. Tolstého, Wiener slavistisches Jahrbuch 1989; Kompozice Králikovy Poslední překážky, Slavia Occidentalis 46–47 (1989–1990); Očima Aleny Vostré, ZM 1990, č. 1; Biliard Petra Rittra a Zdeňka Šťastného, Romboid 1990, č. 2; Nenápadná poviedkárka Mária Topoľská, Romboid 1990, č. 3; Dášeňka Karla Čapka, ZM 1990, č. 4; Kompozice Dostojevského Běsů, Slavica Slovaca 1990, č. 2; Kompozice Komenského písně Ó ve všech svých divný nám skutcích, Bože, LF 1990, č. 3; Kompozice Daňkovy Vraždy v Olomouci, in Česká historická próza (1945–1985) (1990); Kompozice Hrubínovy Romance pro křídlovku, ČJL, AUPO (1990); Fejeton Karla Nového, ČJL, AUPO (1990); Kompozice Nerudova fejetonu. Wiener slavistisches Jahrbuch (1990); Románová iniciativa Jaroslava Havlíčka, ČL 39, 1991, č. 1; Český básník z Německa, List pro literaturu 1991, č. 28; Románové umění Františka Křeliny, Proglas  1991, č. 3–4; Figurální dvojice aneb A co ženy, pane dvorní rado?, Romboid 26, 1991, č. 9; Femme fatale a ostatní u A. Vostré,  Romboid 1991, č. 10; Kompozice Čechovova Dramatu na lovu, in Studia philologica 1 (AUPO) (1991); Horníčkův Můj strýček kauboj, in Studia philologica 2 (AUPO) (1991); O slovesném umění Ivana Bunina, in tamtéž; Komenského píseň S světem se již žehnaje, LF 1991, č. 4; K duchovní poezii Anastáze Opaska, Akord 17, 1991–1992, č. 5; J. Mazáč: Tichá mše, Akord 17, 1991–1992, č. 7; Deziluzívní motiv aneb Stará dobrá kapela, Romboid, 1992, č. 3; Kompozice Siroty Podhradských Terézie Vansové, Slovenská literatúra, 1992, č. 1; B. Kubešová: Kočičí dlažba, Akord 17, 1991–1992, č. 9; Vstup do Brány blažených, Tvar 1992, č. 22; Kunderův Doktor Havel po třiceti letech, Tvar 1992, č. 32; Rozhlásek Eduarda Basse, Romboid, 1992, č. 8; Komenského píseň Ach, smutku můj, LF 1992, Supplementum 2; K morfologii poezie J. A. Komenského, Česko-polská pocta Komenskému (1992); Tvar Arbesovy prózy, Českolipsko literární (1992); Arbesova novela Rodinné drama, in Studia philologica 3 (AUPO) (1993); Adamité Jakuba Arbesa, in Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity 41, řada literárněvědná, č. 39 (1992); Ostrovského drama Výnosné místo, Opera slavica 1993, č. 1; Tvorba a utrpení Niny Svobodové, Rozhlasová univerzita Svobodné Evropy 1 (1993); Umělecký svět Josefa Knapa, tamtéž; Lidové hry českého baroka, tamtéž; Dámy a husaři Alexandra Fredra, Opera slavica 1993, č. 3; Bezručova báseň Smrt cézarova, in Slezský sborník 1993, č. 3; Kompozice Hlaváčkovy básně, in Studia philologica (AUPO) (1993); K poetice A. N. Ostrovského, in tamtéž; Mystik Jiří Langer, Tvar 1994, č. 5; O Alfredu Fuchsovi a jeho díle, Katolický týdeník (příl. Perspektivy) 1994, č. 13; Literární kritik Bedřich Fučík, Rozhlasová univerzita Svobodné Evropy (1994); Sloupek Karla Čapka, in Slovo v úzkosti a naději (1994); K tvarosloví Jesenského poezie, Romboid 1994, č. 7; Tvůrčí profil Zdeňka Kalisty, Katolický týdeník (příl. Perspektivy) 1994, č. 43–44; Andryszák z Mnichova, Alternativa 1994–1995, č. 2; Románový svět Egona Hostovského, in Hlavní téma: psychologická próza (1994); Kdo je Miroslav Horníček, in Studia philologica  (AUPO) (1994); Umělecký projev Aleny Vostré, in tamtéž; O kompoziční výstavbě Bezručovy básně, Časopis Slezského zemského muzea 1994, série B, č. 2; Mácha–Tagung 1995, LitN 1995, č. 7; Umění Urbanova románu, Romboid 1995, č. 4; Kompozice Khintzerovy velikonoční hry, Akord 1994–1995, č. 8; Dvakrát na téma spisovatel a společnost, Alternativa nova 1994–1995, č. 8; Cestopisný fejeton Karla Čapka, Romboid 1995, č. 5; Opereta Witolda Gombrowicze, Opera slavica 1995, č. 1; Fejeton Karla Horkého, in Studia philologica (AUPO) (1995); K poetice Karla Schulze, Akord 1994–1995, č. 10; František Langer a Karel Horký, Alternativa nova 1995–1996, č. 1; Stavba Poláčkova Okresního města, in O Karlu Poláčkovi a o jiných (1995); Expozice čili Obrácení Ferdyše Pištory, in Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity 44, řada literárněvědná (1995); Prostor Michaela Třeštíka, Romboid 1996, č. 2; Legionářské divadlo a drama na Rusi, Alternativa nova 1995–1996, č. 9; Poetika Dykova Zmoudření dona Quijota, in Světová literárněvědná bohemistika (1996); Nad odkazem romanopisce Václava Prokůpka, Rozhlasová univerzita Svobodné Evropy (1996); Magdaléna J. S. Machara, in Žena – jazyk – literatura (1996); Publicista a umělec Karel Nový, in Studia philologica (AUPO) (1996); O Horníčkově tvůrčí dílně, Alternativa nova 1996–1997, č. 5; Rámcové vyprávění Josefa Kopty, Alternativa nova 1996–1997, č. 8; Groteskní romaneto Ladislava Klímy, ČL 1997, č. 3; Milan Kundera postmoderní?, Ponowoczesność a tożsamość (1997); Drahomír Šajtar, in Drahomír Šajtar – bibliografie (1997); Prozaik Karel Schulz, Alternativa nova 1997–1998, č. 6; Dykův román o roce 1897, in Umění a veřejnost v 19. století (1998); Hordubal Karla Čapka, ČL 1998, č. 3; Matka Karla Čapka, Zpravodaj Společnosti bratří Čapků 1998, č. 37; Román K. M. Čapka-Choda, in Studia philologica 8 (AUPO) (1998); Česká próza dvacátých let z hlediska kompozičního, in Studia philologica 8 (AUPO) (1998); Podzemní město Karla Poláčka, in Lidové noviny a Karel Poláček (1998); Románové torzo Viktora Dyka, in Neznámí (autoři) – neznámé (texty) (1999); Markéta Lazarová Vladislava Vančury, Alternativa plus 1999, č. 1–2; Historická novela Zikmunda Wintra, in Zikmund Winter mezi historií a uměním (1999); Morfologie tvorby bratří Čapků, in O interpretácii umeleckého textu 20 – Pragmatika umeleckej kompozície (1999); Novela Vladimíra Macury, její tvar a intertextualita, in Intertextualita v postmodernom umení (1999); Tvar Kunderovy Nesmrtelnosti, in Jak reflektujeme českou literaturu vzniklou v zahraničí (2000); Novela Egona Hostovského, in Návraty k velkým (2000); Saturnin Zdeňka Jirotky, in Świat humoru (Opole) (2000); Román Vladimíra Neffa, in Umělý člověk dvacátého století (2000); Román Jaroslava Foglara, in Ladění 2000, č. 3; Dramatická báchorka J. K. Tyla, in Romantismus v české a polské literatuře (2000); Povídka Karla Klostermanna, in Karel Klostermann – spisovatel Šumavy (2000); Román Karla Klostermanna, in tamtéž; Esej Otokara Fischera, in Literární věda na prahu 21. století (2000); Román Jaroslava Durycha, in  Česká katolická moderna (2000); Záskok Járy Cimrmana, in Deset let poté (2000); Bezručova báseň Michalkovice, Časopis Slezského zemského muzea 2000, série B, vědy historické, č. 3; Román Milady Součkové, in Neznámý člověk Milada Součková (2001); Langrova novela pro děti, Ladění 2001, č. 1; Konec Hackenschmidův Viktora Dyka, in Česká literatura na konci tisíciletí (2001); Poláčkův Hostinec U kamenného stolu, Stylistyka (Opole) (2001); Scénování Zdeňka Zapletala, Alternativa plus 1999–2001, č. 3–4; Bylo nás pět Karla Poláčka, in Pátečníci a Karel Poláček (2001); Klíčový zpěv jako vyjadřovací prostředek, in O interpretácii umeleckého textu 23 – Pragmatika vyjadrovacích prostriedkov umenia 2 (2001); Balada Viktora Dyka, in Studia methodologica 10 (2002); Mrtvá řeka Karla Dvořáčka, Alternativa plus 2002, č. 1–2; Cyklus Libuše Čačalové, in Česká a polská emigrační literatura (2002); Valčík na rozloučenou Milana Kundery, in Život je jinde…? (2002); Česká próza čtyřicátých let z hlediska kompoziční poetiky, in Studia methodologica 11 (2002); Povídka Jana Čepa, Akord 2003, č. 3; K poetice Aloise Jiráska, in Cesta k realitě (2003); Prozaické tkanivo Ľudmily Podjavorinské, in Česko-slovenské vztahy v slovanských a středoevropských souvislostech (2003); Novela Ivana Olbrachta, Alternativa plus 2003, č. 1–2; Novela J. Š. Baara, Akord 2003, č. 3; Boží muka Karla Čapka, in Zpravodaj Společnosti bratří Čapků 2003, č. 42; Jdi za zeleným světlem Edvarda Valenty, Alternativa plus 2003, č. 3–4; Radúz a Mahulena Julia Zeyera, in Česko-slovenské vztahy, Evropa a svět (2004); Román Jana Vrby, Alternativa plus 2004, č. 1–2; Tetralogie Franty Župana, Ladění 2004, č. 1; Román F. X. Šaldy, in Studia methodologica 14 (2004); Česká próza desátých let 20. století z hlediska kompoziční poetiky, Alternativa plus 2004, č. 3–4; Lijavec Járy Cimrmana, in Karel Poláček a podoby humoru v české literatuře 19. a 20. století (2004); Novela Vojtěcha Martínka, Časopis Slezského zemského muzea 2004, série B, č. 2; První slovenský román, Aktuální slovakistika (2004); Půlnoční pacient Egona Hostovského, in Literatura určená k likvidaci, Obec spisovatelů (2004); Historický román Aloise Jiráska, Bohemica litteraria 7 (2004); Polonista Ludvík Štěpán přichází s ojedinělou publikací, Olomoucký den 12. 5. 2005; Román Antala Staška, in Dialog regionów: jedność państwa, prywatność regionu (2005); Román Karla Ptáčníka, Studia moravica 3 (2005); Rok na vsi bratří Mrštíků, in Perla v hrubé kazajce (2005); Povídkový cyklus, in Stabilita a labilita žánrů (2005); Počátek Holečkova cyklu Naši, in Ruralismus, jeho kořeny a dědictví (2005); Hanácká legenda Otakara Bystřiny, in Otakar Bystřina a současná doba (2006); Povídka Terézy Novákové, in Žena v české a slovenské literatuře (2006); Tři noci Egona Hostovského, in Literatura určená k likvidaci 2 (2006); K poetice Bohuslava Reynka, in Setkání s druhým (2006); Dobrodružný román M. V. Kratochvíla, Ladění 2006, č. 3; Novela Viktora Dyka a hra s dyádou, in Homo ludens v literatuře (2006); Prozaický debut Josefa Uhra, in Bohemica litteraria 9 (2006); Dobročinný večírek Egona Hostovského, in Literatura určená k likvidaci 3 (2006); Básně v próze Vítězslava Nezvala, Ladění 2007, č. 2; Romány Jarmily Loukotkové, in Labyrint ženského literárního světa (2007); 30. srpen 1914 Fráni Šrámka, in Karel Poláček a obraz první světové války v české literatuře (2007); Rážovo Pokušení na konci léta, in Slavistični zapiski, serija literaturoznavstvo (2007); Hrobník Karla Sabiny, in Jeden jazyk naše heslo buď 4 – Český romantismus – jiskření a záblesky (2007); Historický román Královna Eliška Rejčka, in Krajina mého srdce (2007); Román Viktora Fischla, in Slovensko mimo Slovensko(2008); Česká próza prvního desetiletí 20. století z hlediska kompoziční poetiky, in Slavica litteraria 2008, č. 1; Tomečkův jesenický cyklus, in Ladění 2008, č. 3; Kam spějí děti Karla Klostermanna, in Návraty k dětství v české a slovenské literatuře (2008); Román Vladimíra Körnera, Severní Morava 95 (2009); Seifertův Vějíř Boženy Němcové, in Slavica Wratislaviensia (2009); Sabinův román Na poušti, in Jeden jazyk naše heslo buď 5 – Revolučnost a nerevolučnost v české povaze (2009); K románovému cyklu Josefa Holečka (Naši II), in  V ráji realistickém (2009); Otčenáškova novela Romeo, Julie a tma, in Moje oči musely vidět… (2009); Nezvěstný Egona Hostovského, in Literatura určená k likvidaci 4 (2009); Topos domu v próze Romana Ráže, in Dům v české a polské literatuře – Dom w literaturze czeskiej i polskiej (2009); S lodí, jež dováží čaj a kávu, in Moře v české a polské literatuře – Morze w literaturze czeskiej i polskiej (2009); Román Julia Zeyera, in Julius Zeyer, lumírovský básník v duchovním dění Evropy (2009); Putování za švestkovou vůní, Ladění 2010, č. 1–2; K profilu Rážových próz, Češtinář 2010–2011, č. 1; Morana Karla Sabiny, in Jeden jazyk naše heslo buď 6 (2010); Cesta po kolenou (kolem roku 1989), in Středoevropský areál ve vnitřních souvislostech (2010); Dobrodružný román L. M. Pařízka, Ladění 2010, č. 4; Žena hašteřivá a zoufanlivý manžel, LF 2011, č. 1–2; Morfologie Škvoreckého Zbabělců, in  Svět kreslený slovem (2011); Biografický román Zdeňka Pluhaře, in Literární historiografie a česko-slovenské vztahy (2011); Groteska Pavla Kohouta (2011); K poetice Fráni Šrámka, in Viator Pilsnensis neboli Plzeňský poutník (2012); Olomouc slovesná, Host 2012, č. 6.
Edice (výběr): Karel Matěj Čapek Chod: Durové motivy (1959); Viktor Dyk, Stanislav Kostka Neumann, bratří Čapkové, Korespondence z let 1905–1918 (s M. Blahynkou a S. Jarošovou; 1962); Josef Štefan Kubín: Růže pekelná (1965); Čtení o kompozici. Sborník studií o kompoziční výstavbě prozaického díla (1970).
Překlady (výběr): J. Pyszko: Puklá pečeť polibku (1998); Zygmunt Dmochowski: Chytat chvíli – Chwytać chwile (2011).

LITERATURA
Knižně: Architektura textu: Sborník k 80. narozeninám Františka Všetičky (2012).
Články, studie a příspěvky k jubilejím: D. Šajtar: Laudatio pro Františka Všetičku, Dokořán 2001, č. 18; L. Pavera: Literární vědec František Všetička oslavil své sedmdesátiny, MfD (příl. Střední Morava) 3. 5. 2002; L. Pavera: Sedmdesátiny Františka Všetičky, Alternativa plus 2002, č. 1–2; L. Pavera: František Všetička sedmdesátiletý, Vlastivědné listy Slezska a severní Moravy 2002, č. 2; P. Marek: Všetička jako člověk a autor, in Z paměti literární Olomouce (2004); V. Stanzel: Vzpomínka studentská, in Z paměti literární Olomouce 2 (2006).
Recenze: Václav Říha: -J. V.-, RP 26. 7. 1965; -M. B.- (M. Blahynka), KT 3, 1965, č. 30; S. Jareš, ZM 1965, č. 11 * Josef Štefan Kubín: -E. Š.- (E. Šimunková), NK 1980, č. 20; -h- (Z. Heřman), ZM 1980, č. 9; J. Poláček, Rt 10. 7. 1980; -v- (V. Vodák), LD 3. 7. 1980; -os-, Pochodeň 5. 8. 1980; S. Urbanová, Ostravský kulturní měsíčník 6, 1981; O. Sirovátka, Národopisné aktuality (1982); V. Žemberová, Slovenská literatúra 1982, č. 2 * Kompoziciána: J. Melicher, NK 1987, č. 18; M. Kapinus, Rt 19. 5. 1987; V. Kostřica, Nové slovo 1987, č. 35; J. Špaček, Romboid 1987, č. 11; D. Žváček, KultM 1988, č. 4; I. Sulík, Slovenské pohľady 1988, č. 5; A. Macurová, ČJL 1987–1988, č. 4; Z. Niedziela, Pamiętnik Slowiański 38–39, 1988–1989 * Čtyři hlasy: -p- (M. Písková), Kdy, kde, co v Olomouci, říjen 1989; M. Blahynka, KultM 1989, č. 10; F. Valouch, Tvorba 1989, č. 45; J. Svoboda, Kmen 1989, č. 48; M. Kapinus, Rt 2. 12. 1989; M. Zelinský, Slovenské pohľady 1990, č. 3; Z. Zapletal, ZM 1990, č. 34 * Komenský básník: M. Kapinus, Slovácké noviny 1993, č. 26; D. Žváček, Hanácké noviny 17. 7. 1993; P. Kaiser, LitN 1993, č. 26; K. Komárek, Katolický týdeník (příl. Perspektivy) 1993, č. 26; M. Kapinus, Moravský demokratický deník Rt 17. 8. 1993; M. Trávníček, Proglas 1993, č. 5–6; Z. Šiška, ČJL 1993–1994, č. 3–4; P. Marek, Vlastivědný věstník moravský 1994, č. 1; A. Peutelschmiedová, Alternativa 1994–1995, č. 3; -AFi- (A. Fickerová), Brněnský večerník 8. 12. 1993 * Stavba prózy: M. Kapinus, SvSl 8. 10. 1993; I. Pospíšil, Rt 2. 11. 1993; P. Musil, Hanácké noviny 18. 11. 1993, též in Žurnál UP 1993, č. 7; V. Kostřica, LD 27. 12. 1993; -AFi- (A. Fickerová), Brněnský večerník 2. 2. 1994; -PH- (P. Hanuška), LitN 1994, č. 10; M. Trávníček, Proglas 1994, č. 2; D. Žváček, Tvar 1994, č. 9; -ap.-, NK 1994, č. 19; A. Peutelschmiedová, Hanácký kurýr 1994, č. 25; Z. Pechal, Opera slavica 4, 1994, č. 1; S. Pašteková, Romboid 1994, č. 7; Z. Šiška, Slavia 63, 1994, č. 2; L. Soldán, Alternativa nova 1995–1996, č. 1; N. Mlsová, Češtinář 1995–1996, č. 2; S. Rakús, Slovenská literatúra 1995, č. 6 * Jakub Arbes: P. Musil, Hanácké noviny 3. 5. 1993; -in- (I. Nermuťová), Puls (příl.) 3. 6. 1993; A. Haman, LitN 1993, č. 24; K. Komárek, LD 18. 6. 1993; B. Kolář, Učitelské noviny 1993, č. 26; M. Vojtíšková, Českolipské listy 26. 6. 1993; po (M. Pohorský), NK 1993, č. 25; M. Kapinus, Rt 21. 8. 1993; J. Schneider, Tvar 1993, č. 35–36; D. Čúzy, Romboid 1994, č. 2; D. Žváček, Hanácký kurýr 1994, č. 32; M. Šokarts (M. Strakoš), Moravský den 16. 11. 1994; A. Měšťan, Slavia 1994, č. 3; P. Mk. (P. Marek), Český časopis historický 1994, č. 4; M. Janovský, Moravský den 31. 8. 1995; M. Mlčoch, Alternativa nova 1995–1996, č. 1; D. Vlašínová, Brněnský večerník 14. 9. 1995; A. Zachová, Češtinář 1995–1996, č. 1 * Stavba básně: M. Trávníček, LD 14. 6. 1994; P. Musil, Hanácké noviny 27. 6. 1994; P. Marek, LidN (příl. Moravské listy) 19. 7. 1994; -plk- (P. Marek), Prostějovský týden 1994, č. 28; R. Czmero, Hanácký kurýr 1994, č. 35; D. Žváček, Tvar 1994, č. 17; A. Měšťan, Slavia 1994, č. 3; V. Řeřichová, ZM 1994, č. 3–4; D. Vlašínová, Naše Opavsko 1995, č. 18; P. Marek, Vlastivědný věstník moravský 1995, č. 2; L. Soldán, Alternativa nova 1995–1996, č. 1; H. Poláková, Jezik in slovstvo 40, 1994–1995, št. 6; L. Martinek, Češtinář 1996–1997, č. 3 * Před branami Omegy: V. Macura, Tvar 1995, č. 14; A. Haman, NK 1995, č. 29; M. Trávníček, Alternativa nova 1995, č. 4; M. Součková, Romboid (Bratislava) 1996, č. 6 * Stavba dramatu: V. Kostřica, Denní Telegraf 6. 2. 1997; H. Marešová, Hanácké noviny 12. 4. 1997; D. Žváček, Tvar 1997, č. 7; L. Pavera, Alternativa nova 1996–1997, č. 10 * Vnitřní vitráže: H. Marešová, Hanácké noviny 2. 1. 1997; M. Kapinus, Slovácké noviny 1997, č. 1; V. Lichý, Moravskoslezský den 29. 1. 1997, č. 24; -ac- (A. Crha), Brněnský večerník 13. 3. 1997; P. Hanuška, Tvar 1997, č. 7; P. Marek, Prostějovský týden 1997, č. 13; L. Pavera, Alternativa nova 1996–1997, č. 9; M. Trávníček, Texty, jaro 1997, č. 5; A. Haman, LitN 1997, č. 27; B. Kubešová, Český dialog 1997, č. 5; M. Zouharová, ČJL 1996–1997, č. 9–10; M. Trávníček, Proglas (příl. Literární příloha) 1997, č. 4; R. Sobotka, Svoboda 15. 10. 1997; E. Rosner, Alternativa nova 1997–1998, č. 2; AF (Al. Fetters), Náš čas 1998, č. 8; K. Komárek, Aluze 1998, č. 1; A. Crha, Brněnský den 9. 6. 1997 * Podoby prózy: B. Kolář, Hanácké noviny 26. 3. 1998; -sb- (R. Sobotka), Svoboda 4. 4. 1998; M. Kapinus, Slovácké noviny 22. 4. 1998; P. Marek, Prostějovský týden 1998, č. 16; M. Kapinus, Rt 29. 5. 1998; -šp- (Š. Prachařová), Orlické noviny 24. 6. 1998; A. Crha, Brněnský den 26. 6. 1998;  P. Musil, MfD (příl. Střední Morava) 1. 7. 1998; Š. Prachařová, Rychnovský zpravodaj  1998, č. 7–8; -lkl- (L. Klukanová), Jihlavské listy 22. 9. 1998; Š. Vlašín, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 11. 9. 1998; M. Trávníček, Texty, jaro 1998, č. 9; J. Poláček, Ladění 1998, č. 3;  J. Melicher, Literárny týždenník 1999, č. 7; V. Stanzel, Host (příl. Recenzní příloha) 1999, č. 3; B. Kubešová, Zpravodaj, časopis Čechů a Slováků ve Švýcarsku 1999, č. 1; I. Harák, ČJL 1999–2000, č. 1–2; -P. A.- (P. Andruška), Slovenské pohľady 1999, č. 2; L. Pavera, ČL 2000, č. 1; A. Haman, NK 1998, č. 16 * Dílna bratří Čapků: J. Brabec, Knihovnička LitN 1999, č. 33; A. Haman, LidN 19. 8. 1999; B. Kolář, Svoboda (příl. Středomoravský deník) 28. 9. 1999; Š. Vlašín, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 12. 11. 1999; J. Poláček, Rt 16. 11. 1999; -ek-, -jp-, Ladění 1999, č. 4; Z. Rédey, Rak 1999, č. 6; P. Marek, Prostějovský týden 2000, č. 1; M. Kapinus, Slovácké noviny 2000, č. 2; -sb- (R. Sobotka), Spektrum Rožnovska 1999, č. 16; P. Marek, Vlastivědný věstník moravský 2000, č. 2; B. Kubešová, Zpravodaj, časopis Čechů a Slováků ve Švýcarsku 1999, č. 11; F. Černý, Zprávy Společnosti bratří Čapků, prosinec 2000, č. 59; W. Sikora, Głos Ludu 12. 4. 2001; A. Zachová, Češtinář 2000–2001, č. 3; E. Dąbrowska, Stylistyka (Opole) (2000); J. Melicher, Romboid 1999, č. 10; D. Vlašínová, Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, řada literárněvědná (2001); M. Trávníček, Alternativa plus 1999–2001, č. 3–4; A. Gawarecka, Slavia Occidentalis (2000); M. Hronek, Hanácký a středomoravský den 23. 9. 1999 * Dílna Miroslava Horníčka: B. Kolář, Svoboda (příl. Středomoravský deník) 24. 11. 1999; B. Kolář, Hanácký a středomoravský den 1. 12. 1999, též in Olomoucký den; L. Pavera, MfD (příl. Střední Morava) 29. 1. 2000; Š. Modrý, Rychnovský zpravodaj 2000, č. 2; P. Marek, Prostějovský týden 2000, č. 9; Š. Vlašín, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 10. 3. 2000; M. Kapinus, Slovácké noviny 2000, č. 14; R. Sobotka, Svoboda 12. 4. 2000; D. Kroča, Host  (příl. Recenzní příloha) 2000, č. 4; J. Kerbr, NK 2000, č. 16; B. Kubešová, Zpravodaj, časopis Čechů a Slováků ve Švýcarsku 2000, č. 7–8; L. Lederbuchová, ČL 2000, č. 5; J. Poláček, Duha 2000, č. 4; D. Inštitorisová, Javisko 2001, č. 3; A. Štěrbová, Alternativa plus 1999–2001, č. 3–4 * Tektonika textu: L. Pavera, MfD (příl. Severní Morava a Slezsko) 29. 5. 2001, též in MfD (příl. Střední Morava) 29. 6. 2001; B. Kolář, Olomoucký týden 2001, č. 22; -lp- (L. Pavera), LidN 11. 7. 2001; Š. Vlašín, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 24. 8. 2001; J. Frýzek, Orlické noviny 10. 8. 2001, též in Rychnovský zpravodaj 2001, č. 9; J. Poláček, ČL 2001, č. 5; E. Gilk, Tvar 2001, č. 21; D. Kroča, Host 2002 (příloha), č. 3; L. Šebela, Prostějovský týden 2002, č. 22; K. Komárek, Alternativa plus 2002, č. 1–2; L. Štěpán, Sborník prací Filozofické fakulty brněnské univerzity 51, řada Slavica litteraria (2002); I. Pospíšil, Kam v Brně (příl. Kam) 2002, č. 7–8; I. Pospíšil, in Sborník prací Filozoficko-přírodovědecké fakulty Slezské univerzity v Opavě, řada literárněvědná (2002); B. Bakuła, Slavia Occidentalis 59 (2002); I. Pospíšil, Stil 2003, č. 2 * Daleký dům: M. Sígl, Týdeník Mělnicko 2001, č. 32; rem (M. Reissner), Zemské noviny (příl.) 17. 7. 2001; J. Poláček, LidN 16. 10. 2001; L. Pavera, MfD 31. 10. 2001 (příl. Kraj Moravskoslezský; E. Kováčiková, Kultúrny život 2001, č. 50; B. Kolář, Olomoucké listy 2002, č. 19; Š. Vlašín, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 22. 3. 2002; L. Šebela, Prostějovský týden 2002, č. 15; M. Trávníček, Alternativa plus 2002, č. 1–2; B. Jirásek, Plž 2002, č. 1; V. Stanzel, Host (příl. Recenzní příloha) 2002, č. 9; -Basil- (L. Soldán), Kam v Brně (příl. Kam) 2002, č. 12; M. Walczak, Bohemistyka (Wałbrzych) 2002, nr. 4; -zr-, Haló noviny 18. 8. 2001 * Olomouc literární: B. Kolář, Olomoucké listy 2002, č. 20; L. Šebela, Prostějovský týden 2002, č. 22; L. Pavera, MfD (příl. Střední Morava) 10. 6. 2002; J. Poláček, LidN 14. 8. 2002; I. Pospíšil, Host  (příl. Receznzní příloha) 2002; E. J. Havlíček, Pro domo sua 2002, č. 6; J. Svoboda, Alternativa plus 2002, č. 3–4; L. Štěpán, Slavica litteraria 2003 * Lexikon literárních pojmů: B. Kolář, Olomoucké listy 2002, č. 47; K. Komárek, MfD (příl. Střední Morava) 11. 12. 2002; J. Poláček, LidN 13. 2. 2003, č. 37; I. Augustin, Noviny Slezské univerzity (Opava) 2003, č. 2–3; -ian-, Moravskoslezský deník (příl. Opavský a hlučínský Region) 11. 2. 2003; L. Šebela, Prostějovský týden 2003, č. 25; J. Balhar, Naše řeč 2003, č. 1; P. Hrtánek, Tvar 2003, č. 10; I. Kolářová, Bohemistyka 3, 2003, č. 1; D. Kroča, Host 2003 (příl. Recenzní příloha), č. 7; J. Toman, Ladění 2003, č. 2; J. Hrabal, Tvar 2003, č. 17; V. Žemberová, Alternativa plus 2003, č. 3–4; L. Lederbuchová, ČJL 2004–2005, č. 1; I. Pospíšil, Opera slavica 2003, č. 3; A. Jedličková, ČL 2004, č. 5; I. Pospíšil, Stil 2003, č. 2; B. Bogołębska, Bohemistyka 2003, č. 2 * Kroky Kalliopé: L. Šebela, Prostějovský týden 2003, č. 41; -jp- (J. Poláček), LidN 9. 10. 2003; F. Valouch, Alternativa plus 7, 2003, č. 3–4; též in F. Valouch, Čas v poezii, poezie v čase (2005); -po- (J. Poláček), Ladění 2003, č. 3; Z. Bařinková, Olomoucký den 13. 2. 2004; V. Stanzel, Host 2004, č. 6; K. Komárek, Tvar 2004, č. 13; H. Veličková, Krok 2004, č. 2; L. Štěpán, Slavica litteraria 7 (2004); I. Kolářová, Stylistyka (Opole) (2004); P. Hora, Aluze 2005, č. 2; I. Pospíšil, Stil 2003, č. 2 * Možnosti Meleté: Z. Bařinková, Olomoucký den 15. 6. 2005; B. Kolář, MfD (příl. Střední Morava) 23. 6. 2005; L. Šebela, Prostějovský týden 2005, č. 36; J. Poláček, Rt 31. 8. 2005, též in Olomoucký den 5. 9. 2005; P. Hora, Tvar 2005, č. 16; I. Kolářová, Stylistyka 15 (Opole) (2006); M. Fránek, LitN 2006, č. 46; D. Kroča, Host 2006, č. 10; L. Štěpán, Slavica litteraria (2006); J. Bílek, Haló noviny (příl. Obrys – Kmen) 19. 8. 2005 * 57 plus 5 haiku: P. Hrbáč, Weles 2006, č. 27–28 * Morava a Slezsko literární: H. Bartková, Prostějovský týden 2010, č. 6; B. Kolář, Krok 2010, č. 1; Z. Bařinková, Akord 2009–2010, č. 7; P. Hora, Tvar 2010, č. 18; D. Kroča, Komenský 2010–2011, č. 1; J. Poláček, Duha 2010, č. 3–4; V. Stanzel, Střední Morava 2011, č. 31; -bé em- (B. Matyáš), Zvuk, jaro–léto 2011; B. Hoffmann, ČJL 2011–2012, č. 4 * Garance grotesknosti: B. Kolář, Krok 2010, č. 4; Z. Bařinková, Akord 2011; K. Komárek, Tvar 2011, č. 6; J. Poláček, Průhledy 2011, č. 1; I. Kolářová, Stylistyka 20 (Opole) (2011) * Ariadnino Arkanum: M. Bátorová, Slovenské pohľady 2012, č. 6 * Rakousko literární: B. Kolář, Krok 2011, č. 2; J. Poláček, LitN 28. 7. 2011; V. Stanzel, Host 2011, č. 7; Z. Bařinková, Akord 2011, č. 5 * Léta legionů: F. Cinger, Právo 7. 1. 2013; E. Gilk, Tvar 2013, č. 6; V. Stanzel, Host 2013, č. 6.
Rozhovory: F. Kobza, Kulturní měsíčník 1987, č. 2; -FK- (F. Kobza), KultM 1989, č. 3; F. Kobza, KultM 1990, č. 2; B. Kolář, Hanácké noviny 26. 1. 1995; B. Kolář, Hanácké noviny 3. 6. 1995; B. Kolář, Hanácké noviny 12. 10. 1995; B. Kolář, Hanácké noviny 26. 11. 1996; B. Kolář, Hanácké noviny 23. 1. 1997.

UKÁZKY Z OHLASŮ
Ani k Arbesovi nepřistupuje Všetička jinak – i tentokrát se zabývá kompozicí jednotlivých textů: co opus, to jedna kapitola. Autor je řadí prostě chronologicky, výběrem snad sleduje jistou žánrovou reprezentativnost (vedle rozborů romanet analyzuje také Arbesovy romány, povídku Moderní Magdaléna, drama Rodinné drama a také soudničky), nicméně o kritériích svého výběru žádnou informaci nepodává. Očekává-li čtenář (jak implikuje chronologické řazení), že autor bude chtít postihnout vývoj Arbesovy poetiky od raných textů po práce zralé, bude zklamán. Analýzy jednotlivých Arbesových textů jsou prováděny izolovaně a Pokus o závěr nepřináší o mnoho více než souhrn dílčích poznatků, konstatování, že ten a ten jev se vyskytuje u Arbesa tam a tam. Problematické jsou rovněž některé závěry o funkci jednotlivých jevů: Všetička má sklon si funkce a významu zaregistrovaných kompozičních významů buď vůbec nevšímat, nebo jejich význam nivelizovat. Je to dáno snad i tím, že jeho metoda je jednak příliš deskriptivní a pojmová síť (explicitně je prezentována v jeho Kompoziciáně) je nadto nedostatečná. Ruský formalismus byl jistě nesmírně podnětnou metodologií, ale po více než šedesáti letech je teoretický instrumentář pro analýzu prózy přece jen poněkud propracovanější, jemnější.
J. Schneider: Otazníky nad charakterem Jakuba Arbesa, Tvar 1993, č. 35–36, s. 21.

Román začíná v roce 1900, kdy na Arbese v listopadovém čísle Besed Času nevybíravě zaútočil kritik podepsaný Gamma – Gustav Jaroš (nedůvěřivý Tomáš mezi čtenáři si může tento text snadno v knihovně nalistovat). Všetička tuto událost literárního života přijal jako ústřední bod, ze kterého rozbíhá své vyprávění a rekapituluje zpětně dosavadní úhelné momenty Arbesova života. Kompozičně tak Všetičkův životopisný román stále pulzuje mezi časovou rovinou přítomnosti (listopad 1900 až duben 1914, přičemž obě ta data se u něj opticky velmi sbližují, jako by rámcovala dlouhé Arbesovo umírání, nekonečně dlouhé loučení se životem). Kompoziční záměr Všetičkova životopisného románu si tak podřizuje i rytmus závěru Arbesova života, ba přímo anuluje posledních jeho patnáct let, když je mění jen v prostor meditace, hořkého účtování s protivníky a vzpomínek. Fikce tu má sice ještě jiné, nápadnější prostředky (vyprávěním prostupuje několik symbolických motivů – záhadná figura tajemného vozataje, pták Fénix, modrý motýl Morphoachilaena, jelínek), ale většinou se musí spokojit s nenápadným posunutím životopisného faktu (Máchovo písmo, jehož tajemství Arbes odhalil, je u Všetičky vztaženo k šifrám řecké abecedy značkujícím Arbesovy životní protipóly). Všetička zamýšlel vytvořit beletristický text, napsat román, ale současně neměl chuť vzdát se ambicí literárněvědných a vlastně i osvětových: chtěl podat zevrubnou Arbesovu biografii. Uplatnění obou těchto záměrů najednou vyžaduje určitý problematický kompromis, volá po všestranně poučeném vypravěči plnokrevně epickém, ale současně i po vypravěči poučujícím, vypravěči, který je průvodcem po prostorách vlastního románu. […] To je obecný problém, se kterým musí prostě žánr životopisného románu počítat: buď autor vsadí na plastický obraz, na autonomní vyprávění, pro které konkrétní osud konkrétní historické postavy bude spíše záminkou a dobové reálie historické, kulturní a sociální jen rekvizitárnou pro hru ve stylu retro, nebo se pustí současně i do výkladu, objasňování příčin, komentářů a poznámek, které pak musí nápadně nenápadně včleňovat do textu.
V. Macura: Životopisný román s kompozicí (a s nostalgií), Tvar 1995, č. 14, s. 22.

Všetička ale v souladu se svým oblíbeným interpretačním zaměřením dal přednost rozboru kompoziční výstavby Rážových próz a prezentaci vybraných kompozičních postupů. Tím se dá jistě dokázat spisovatelova dovednost, ale podle mého názoru při tom přijde zkrátka celkový smysl uměleckého textu; a právě jeho vystižení nebo aspoň přiblížení bychom v literárněvědné monografii čekali. Všetičkovy analýzy numerického principu, osudového prostoru nebo syžetového rytmu jsou jistě seriózní a pravdivé, ale o širším významu probíraných próz nám řeknou asi stejně, jako by nám o hudební skladbě prozradil pouhý rozbor jejich harmonizace a instrumentace. Navíc se domnívám, že některá Všetičkova zjištění se smyslem Rážových textů souvisí jenom velmi volně.
K. Komárek: Grotesknost totality i svobody, Tvar 2011, č. 6, s. 22.

Přiznám se, že jsem do Všetičkovy perfektní knihy Ráže nečetl, ale nikoliv záměrně – prostě to tak vyšlo. Až jeho kniha mě k Rážovi připoutala a nelituji toho. Je to charakterní muž znalý svého řemesla, jenž nic nepředstírá: to je ta partie, která Všetičku asi přilákala, cit pro tvar, experiment (pokusnictví, jak říká Všetička, a autora vyzývá: jen houšť a větší kapky), na jeho prózách si mohl Všetička se svou kompoziční poetikou vyhrát.
I. Pospíšil: Pocta Františku Všetičkovi, Proudy 2012, č. 1, týž in L. Pavera – I. Pospíšil (eds.): Architektura textu: Sborník k 80. narozeninám Františka Všetičky (2012), s. 137.

Autor nevyužil ani potenciální významové hry, kterou mu nabízel na první pohled nezvyklý název. Legion je tradiční starořímské označení narážející – jak také jinak – na Langerovo působení v československých dobrovolnických jednotkách. Jediný, kdo tohoto knižního výrazu použije, a to v ironickém slova smyslu a ve zcela jiném kontextu, je Jaroslav Hašek, když komentuje porážku své Strany mírného pokroku v mezích zákona po volbách v červnu 1911. Anaforicky znějící název tedy představuje pouhou ornamentální dekoraci, jež s příběhem samotným souvisí pramálo. Při bližším ohledání Všetičkových vědeckých prací z posledních let zjistíme, že jde doslova o autorovu manýru, což dokládají tituly Podoby prózy, Tektonika textu, Kroky Kalliopé, Možnosti Meleté, Garance grotesknosti, Ariadnino arkanum. Je-li životopisný román v příslušných příručkách charakterizován jako žánr na pomezí beletrie a literatury faktu, mám za to, že Všetičkova próza má příliš blízko k druhému pólu. S výjimkou nečetných pasáží konstruujících potenciální inspiraci několika Langerových děl v ní mnoho uměleckých hodnot nenajdeme.
E. Gilk: Životopisný román – Qui bono? Tvar 2013, č. 6, s. 20.

Čtenáři teoreticky vyzbrojenému předchozím studiem (či paralelní četbou) Všetičkových odborných knih se otevírá pole pro takřka detektivní zkoumání textu a odhadování zákonitostí jeho výstavby, která se mimo jiné vyznačuje symetrií danou užitím středové kapitoly a rozvržením motivů – například matčina ušní choroba se objeví ve třetí kapitole od začátku a při vzpomínce na matku ve třetí kapitole od konce, obdobně je ve třinácté kapitole líčena Františkova návštěva italského Assisi, hlavní postavou reflektovaná opět třináct kapitol od konce. Intuitivní a snové scény, postava rezonéra, digresivní kapitoly, signifikantní čas, barevná symbolika, to vše ukazuje, že v knize vládne pevná autorská ruka a až konstruktérský um.
V. Stanzel: Langerovská anabáze, Host 2013, č. 6, s. 75.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autor hesla: Jiří Severa (2013)
Aktualizace hesla: 12. 7. 2014 (js)
Aktualizace bibliografie: 12. 7. 2014 (js)

Zdeněk VYHLÍDAL

Napsat komentář

* 21. 4. 1934, Žďár nad Sázavou

Narodil se do rodiny úředníka a zdravotní sestry. Ve Žďáru nad Sázavou vychodil obecnou školu a zažil zde v Horní ulici i události z konce války. Docházel tři roky na reálné gymnázium v Novém Městě na Moravě (1945–1948), posléze na Biskupské gymnázium v Brně. Když bylo v roce 1950 zrušeno, přešel na brněnské klasické gymnázium, kde v roce 1952 složil maturitu. Než mohl nastoupit ke studiu na vysoké škole, musel kvůli náboženskému vyznání rok pracovat jako pomocný dělník ve slévárně. Poté studoval na Filozofické fakultě brněnské univerzity kombinaci čeština s literárněvědnou specializací a polština. Po studiích krátce pracoval jako redaktor Krajského nakladatelství v Havlíčkově Brodě. Následovala roční vojenská služba, po které působil jako redaktor literárního vysílání Československého rozhlasu v Ostravě a zpravodajského oddělení v Brně. V roce 1963 musel místo na základě rozhodnutí krajského výboru KSČ opustit. Stal se vedoucím kulturní rubriky brněnské redakce Svobodného slova. V následujících letech přesídlil do Olomouce. Pět let (1964–1969) zde byl zpravodajem téhož listu. Současně vyučoval jako externista na PdF UP, kde byl v letech 1969–1974 zaměstnán jako odborný asistent. Zabýval se především starší českou literaturou a teorií literatury. V roce 1967 získal doktorát na FF UP, a to na základě práce Jakub Arbes jako literární historik a kritik. V roce 1968 působil ve funkci předsedy Okresního sdružení organizací dětí a mládeže v Olomouci, byl členem redakční rady časopisu Student a spolupracoval také s Vysokoškolským svazem studentů Čech a Moravy.  V roce 1974 v Brně přednášel souběžně obor rozhlasové a televizní dramaturgie na katedře dějin věd a umění Filozofické fakulty tamní univerzity. V tomtéž roce byl z olomoucké PdF propuštěn, což vyústilo v jeho návrat do Brna. Zde byl živ především z honorářů novin, časopisů, rozhlasů a televize. V roce 1980 byl jedním ze zakladatelů a poté předsedou Českého svazu ochránců přírody v Brně, který se zaměřoval především na ochranu domácích zvířat. Kvůli nonkonformní činnosti a kontaktům se zahraničím byl v roce 1984 ve vykonstruovaném procesu odsouzen k podmíněnému šestiměsíčnímu trestu odnětí svobody. Z podobných důvodů byl ještě v roce 1988 zatčen a čtyři měsíce vězněn. Po převratu byl rehabilitován Československým rozhlasem i UP. V roce 1990 založil Ligu na ochranu zvířat, během let 1990–1991 řídil měsíčník politické strany Společnost pro Moravu a Slezsko – Hnutí za samosprávnou demokracii s názvem Moravská orlice, přičemž v roce 1991 pracoval též jako tiskový mluvčí této strany. V letech 1993–2002 působil jako externí redaktor rozhlasové stanice Svobodná Evropa. V roce 1996 kandidoval do senátu jako nezávislý. V roce 2010 byl oceněn Skleněnou medailí, nejvyšším oceněním Kraje Vysočina.

Již v době vysokoškolských studií v Brně (od roku 1954) začal psát literární recenze do Mladé fronty (především brněnského vydání), Červeného květu (Ostrava), Jiskry (Jihlava), Stráže lidu (Olomouc) a pracoval pro Československý rozhlas. Svou prozaickou a překladovou tvorbu publikoval od roku 1958 taktéž v různých periodikách.  Používal pseudonym Pavel Sochor a šifry al, vz a zyv. Jeho bohatá práce publicistická se často prolíná s tvorbou literární. V roce 1969 publikoval kriminální povídky Křižovatky ve Stráži lidu. V Brněnském večerníku pak dokumentární pásmo Pandur Trenck (1975). V roce 1979 uveřejnil na pokračování pásmo o Janu Opletalovi v Jiskře pod názvem Než přišel 17. listopad. Publikoval ještě v České lípě, Ostravském kulturním měsíčníku, týdeníku Vysočina, v Knihovnickém zpravodaji Vysočina aj. Ve spolupráci s Českým rozhlasem vznikaly Vyhlídalovy povídky a také rozhlasové hry První případ (1976), Kdo jinému jámu kopá (1977), Stížnost (1977), Kontrolní den (1978), Když je štěstí unavené (1978) a mnoho dalších. Vyhlídal je také autorem třiceti dílů rodinného seriálu Jak se máte, Vondrovi? (1979–1987) a asi třiceti rozhlasových pohádek. Pro rozhlas byly dramatizovány také jeho texty ze souboru Starobylé pohádky. Pro Československou televizi napsal např. hry Čelem k vesnici (1962), Když je štěstí unavené a Štědrovečerní překvapení (1973), následoval čtrnáctidílný publicistický pořad o životním prostředí, v roce 1976 hry Šance na život a Zásnuby s nevěrníkem, v roce 1978 Honba za pokladem, v roce 1982 uvedla Čs. televize dramatizaci jeho novely Bílá smrt pod názvem Vernisáž a v roce 1982 vznikl televizní film Pražská terčovnice. V oblasti odborné se opět střetávají tematické okruhy, které prostupují celou autorovou tvorbou. Vedle monografií zabývajících se osobnostmi Matěje Josefa Sychry (Obrozenecký spisovatel Matěj Josef Sychra, 2002) a Jakuba Arbese (Jakub Arbes jako literární vědec, 2002) je to především zájem o funkci pohádkového syžetu (Klasická pohádka a skutečnost, 2004) nebo práce soustředěné na téma druhé světové války (Odraz druhé světové války v české literatuře, 1982). V roce 2010 vyšel výbor z Vyhlídalových odborných prací s kompletní zpracovanou bibliografií pod názvem Literária.

Vyhlídalova prozaická tvorba čerpá základní impulzy ze života osobního i profesního včetně odborných akivit. Nalezneme zde náměty zachycující válečnou zkušenost, stejně jako snahu zpracovat výchovná a morálně problematická témata, která odráží jeho pedagogickou praxi, či snahu vychovávat k ochraně zvířat, nebo historická témata, která zpracovával pro rozhlas a televizi. Jeho tvorbu lze rozčlenit podle několika kritérií. Prózu pro dospělé a díla pro děti a mládež, nebo díla zpracovávající tematiku historickou a díla ze současnosti.

Debutoval v roce 1958 souborem variací na lidové pověsti a lidová vyprávění z Českomoravské vysočiny Odbíjí půlnoc. K oblasti české mytologie se po letech vrací souborem Starobylé pohádky, v němž volně zpracovává pohádky klasických autorů jako K. J. Erbena či B. Němcové, přičemž na základě předloh otištěných v obrozeneckých časopisech připomíná též pohádky, jež zůstaly pozapomenuty. Životopisným románům a povídkám z české historie obvykle předcházejí prvotní dokumentární verze publikované časopisecky. Velké obliby se dostalo příběhu Pandur Trenck, který Vyhlídal publikoval na pokračování v Brněnském večerníku roku 1975. Knižně vyšla o tři roky později jako beletristické přepracování dobrodružného života barona Trencka pro mládež v edici Karavana. K jeho bohatým životním osudům se ještě jednou vrátil v roce 2009, kdy vydal historickou fresku Vězeň ze Špilberku. Obdobným vývojem prošlo také pásmo o Janu Opletalovi Než přišel 17. listopad publikované v časopise Jiskra roku 1979. Nashromážděný faktografický materiál autor posléze znovu zpracoval a knižně vydal v roce 2000. Románové zpracování následovalo v roce 2010 pod názvem Studentská revolta: Román o událostech podzimu 1939 (2010). Z historických materiálů těží také freska Sarkander (2000) vyprávějící o posledních dnech svatého Jana Sarkandera.

Nemalá část Vyhlídalovy tvorby je adresována dětem a mládeži, což platí také o většině již zmíněných knih s historickou tematikou. Pojítko tvoří román Kluci z Horní ulice, kde autor zužitkovává mj. vlastní válečné zkušenosti. Román o dobrodružství, které zažívá skupina mladých kluků na malém městě, je prosyceno neidealizovaným líčením událostí konce druhé světové války.  Chlapcům byla také adresována psychologicky méně zvládnutá kniha z prostředí dětského tábora Strašení na Pančavě (1980).

Z oblasti tvorby adresované dospělým čtenářům představuje pozoruhodný počin soubor povídek Kyvadlo času a jiné povídky, v němž na pozadí událostí druhé světové války autor rozpracovává pocit osamělosti člověka a jeho vykořeněnosti z dosavadního života. Aspekty předválečného života, vzpomínky a vztahy jsou zde zobrazovány jako přitěžující a život ohrožující okolnosti. Originální je v tomto souboru práce autora s motivy zvířat. Ze soudobého života se Vyhlídal zaobíral především problematickými tématy nestálých lásek, zodpovědnosti a nechtěného těhotenství. Novela Bílá smrt přináší příběh dvojice mladých lidí, kteří se potkají na brigádě. Láska naivní dívky Terky a prospěchářského Evžena vyústí do nechtěného těhotenství. Morální dilema nahlížené především z perspektivy protagonistky vrcholí rozhodnutím pro interrupci. Soubor dvou povídek Zatmění slunce je zaměřen především na otázku odpovědnosti za dítě. Ve stejnojmenné úvodní povídce je morální dilema vystavěno na konfliktu rozvádějících se rodičů, již usilují o svěření dítěte do své péče. Mladá sociální pracovnice prověřuje poměrně jednoznačně působící fakta, která vyznívají ve prospěch otce, a dochází k opačnému závěru, kterého by bez její vlastní invence a pocitu osobní zodpovědnosti nebylo nikdy dosaženo. V druhé povídce pak Vyhlídal rozvíjí dilema mladé studentky střední školy, která po krátké známosti otěhotní a rozhoduje se, zda si dítě nechá. Posun v rámci dané linie autorových próz představuje kniha Jak si ožehnout křídla. Studentka střední zdravotnické školy se dostává do problematického postavení vůči vedení školy, když se rozhodne stát za svou úvahou na téma internát můj druhý domov oprávněně kriticky hodnotící výrazné nedostatky studentského bydlení. Stupňující se nátlak učitelů ústící v pohrůžku nedoporučení na vysokou školu i postoj matky, nabádající k pokryteckému ústupku, končí morálním vítězstvím protagonistky. V druhém plánu pak Vyhlídal rozvíjí téma týrání a ochrany zvířat. Ostrá kritika školského systému, stejně jako zodpovědnosti dospělých lidí s dobře propracovanou psychologií postav je vrcholným vyústěním této linie autorovy tvorby. Samostatně se problematice týrání a ochrany zvířat Vyhlídal věnoval v románu určeném dětem Kočičí hrad. Příběh chlapce, který se rozhodne postarat o opuštěné kočky v okolí, odhaluje problémy s tímto konáním spojené i problematické postoje ostatních. Knihu O čmuchajícím psu Bojarovi (2006) vydal spisovatel s ilustracemi žáků Základní umělecké školy ve Žďáru nad Sázavou k podpoře dětského čtenářství.

BIBLIOGRAFIE

Beletrie pro děti a mládež: Bílá smrt (P 1974, 2001); Kluci z Horní ulice (R 1975, 2004, 2007); Strašení na Pančavě (P 1980); Zatmění slunce (PP 1980); O člověku ki je vse veděl (P 1982); Jak si ožehnout křídla (R pro dívky 1984); Pandur Trenck (R pro mládež 1987, 2001); Starobylé pohádky (PP 2000); Kočičí hrad (R 2002); O čmuchajícím psu Bojarovi (2006).
Beletrie: Odbíjí půlnoc (1958, 2002); Přelud (P 1961); Poznávací znamení; Sarkander (P 2000); Kyvadlo času a jiné povídky (PP 2001); 30letá válka: Čtení o počátku třicetileté války v Čechách a na Moravě od defenestrace královských místodržících k popravě vůdců stavovského povstání (2001); Jan Opletal – osudný podzim 1939 (2007); Když je štěstí unavené (rozhlasové hry, 2008); Záhada jednoho života (2008); Vězeň ze Špilberku (2009); Studentská revolta. Román o událostech podzimu 1939 (2010); Kdybych tě znovu volal, už se neotáčej… (P 2015).
Odborné (výběrová bibliografie): Obrozenecký spisovatel Matěj Josef Sychra: Život a dílo (M 2002, rozš. 2006); Klasická pohádka a skutečnost (M 2004); Válka a diferenciace autorského pohledu in Václavkova Olomouc: Česká a slovenská literatura 1930–1980 v boji proti fašismu a válce (1981); (nepodepsáno), Albatros 1987, č. 10; Literária (2010).

LITERATURA

Studie a články: S. Urbanová: in Literatura pro děti a mládež na Ostravsku po roce 1945 (1984); M. Vingrálek: Zpoždění spisovatelova poselství, Lidová demokracie, 16. 3. 1985; S. Urbanová – E. Sobková: in Profil dětem a mládeži (1986); R. Zejda a kol.: in Slovník spisovatelů okresu Žďár nad Sázavou (1992); J. Černá: in Slovníček současných brněnských spisovatelů (1994); H. Jurman: in Literární toulky Vysočinou (1994); V. Slavíková: in Spisovatelé Jihomoravského kraje (1998); B. Bacílková a kol.: in Slovník českých spisovatelů od roku 1945, 2. díl (1998); T. Studenovský – J. Bláha: in Slovník českých autorů pro chlapce (2000); I. Málková – S. Urbanová: in Literární slovník severní Moravy a Slezska (2001); L. Kopčáková: Obrozenecký spisovatel M. J. Sychra proslavil Žďár. Na okraj Vyhlídalovy monografie, Noviny Žďárské radnice, září 2002; (nepodepsáno): O plynutí času, morálce a hodnotách života, Vysočina, 18. 12. 2003; (nepodepsáno): Zdeněk Vyhlídal psal také pod pseudonymy. Současní spisovatelé našeho kraje, Jihlavské listy 5. 6. 2004; L. Kopčáková: Válka očima party Kluků z Horní ulice, Jihlavské listy 22. 4. 2005; Zdeněk Vyhlídal vydal knižně výběr rozhlasových komentářů, Vysočina 8. 12. 2005; L. Kopčáková: Opletala si pletou s Palachem. K Vyhlídalově knize o Janu Opletalovi, Jihlavské listy 13. 11. 2009.
Recenze: Odborné: Obrozenecký spisovatel Matěj Josef Sychra: L. Soldán, Akord 2002, č. 10; L. Soldán, Kam v Brně 2003, č. 2; L. Soldán, Vlastivědný věstník moravský 2003, č. 2 * Klasická pohádka a skutečnost: M. Blahynka, Obrys–Kmen 2005, č. 5.
Próza: Bílá smrt: J. P. Kříž, Literární měsíčník 1974, č. 9; M. Dufková, MF 13. 7. 1974; Š. Vlašín, Romboid 1975, č. 4 * Strašení na Pančavě: M. Matějovicová, Nové knihy 1980, č. 30/31; J. Polák, ZM 1980, č. 8; L. Soldán, Svobodné slovo 23. 7. 1980; J. Pleskot, Ostravský kulturní měsíčník 1981, č. 7/8 * Zatmění slunce: (an), Zemědělské noviny 24. 10. 1980; J. Polák, ZM 1981, č. 9; Š. Vlašín, Tvorba 1981, č. 28; I. Zítková, Svět práce 1981, č. 8 *  Jak si ožehnout křídla: J. Pleskot, Kulturní měsíčník 1985, č. 1; J. Polák, ZM 1985, č. 1; S. Urbanová, Tvorba 1985, č. 9 * Pandur Trenck: M. Blahynka, Duha 1988, č. 1; M. Blahynka, Haló noviny 29. 3. 2002 * Kyvadlo času a jiné povídky: M. Blahynka, Haló noviny 22. 8. 2001 * Kočičí hrad: M. Blahynka, Obrys–Kmen 2003, č. 7;
Rozhovory: B. Matyáš, Ostravský večerník, 3. 7. 1968; M. Vingrálek, Lidová demokracie 16. 5. 1973; M. Vingrálek, Lidová demokracie 28. 10. 1975; K. Vůjtek, Ostravský večerník 21. 4. 1976; M. Vingrálek, Lidová demokracie 27. 3. 1981; (nepodepsáno), Ostravský kulturní měsíčník 1983, č. 4; K. Vůjtek, Kulturní měsíčník 1983, č. 6; L. Doskočil, Ahoj na sobotu 1984, č. 18; M. Vingrálek, Lidová demokracie 15. 3. 1985; (nepodepsáno), Nová svoboda 13. 12. 1985;  -al-, Kulturní měsíčník 1987, č. 9; I. Dorovský, Universitas 1987, č. 5; -re-, Ahoj na sobotu 1. 6. 1990; (nepodepsáno), Vysočina 10. 5. 2001; (nepodepsáno), Noviny žďárské radnice, září 2002; (nepodepsáno), Vysočina 4. 9. 2003; (nepodepsáno), Vysočina 17. 3. 2005; (nepodepsáno), Jihlavské listy 22. 4. 2005; (nepodepsáno), Vysočina 5. 12. 2005; (nepodepsáno), MfD 24. 3. 2010; (nepodepsáno), Mladá fronta, Sedmička 6. 5. 2010.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Knížka dvou Vyhlídalových povídek dostala mechanicky název podle první, v níž se líčí spor o dítě, dáváme však přednost vyprávění druhému o plané studentské lásce. V ní autor zpodobil život a chování studující mládeže, dívek především, a vytvořil olomoucký studentský románek, citový zeměpis starobylého moravského města, které svou krásou a celou atmosférou usnadňuje chlapcům jejich donjuanské záměry.
J. Polák: Zdeněk Vyhlídal, Zatmění slunce, ZM 1981, č. 9, s. 565–566.

Nakonec jsem si nechal Vyhlídalovu přednost nejkrásnější, jeho takt. Potkal jsem v životě a literatuře málo lidí tak ohleduplných, pozorných k druhým, jemných a taktních, jako je Zdeněk Vyhlídal. Vlastnosti, s nimiž se špatně cestuje v přeplněném autobuse a s nimiž se jen obtížně prosazuje talent a myšlenka, představují nejvlastnější základ Vyhlídalovy stále ještě plně nedoceněné tvorby. Ve Vyhlídalově taktním přístupu k lidem, přírodě, všemu tvorstvu se zhodnocuje jeho odpovědnost i invence.
M. Blahynka: Odpovědnost, invence, takt: K padesátinám Zdeňka Vyhlídala, Kulturní měsíčník 1984, č. 4, s. 57.

Pozornější čtenář tohle vše nemusí vůbec vědět, a přece vytuší a postřehne, že kniha je napsána s mimořádným zaujetím, zřejmě z nejvlastnější osobní zkušenosti; že ač formálně román pro mládež, je to zároveň kniha-vyznání; vyznání, ve které se objevuje velké množství motivů z jiných Vyhlídalových knih (například z Bílé smrti) a která tak v jistém smyslu resumuje humanistickou jednotu autorova díla. A je to vyznání i literární: právě uprostřed knihy se významuplně vynořuje jméno moderního klasika slovesné úcty k přírodě Jaromíra Tomečka.
M. Blahynka: Boj o víc než o Kočičí hrad, Obrys – Kmen 2003, č. 7, s. 2.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Bibliografická databáze ÚČL AV ČR
Heslo ve Slovníku české literatury po roce 1945
Medailonek na stránkách Kraje Vysočina
Ukázka z historické fresky Jako je bůh nade mnou o Janu Sarkanderovi

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 12. 7. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 12. 7. 2014 (pk)

Miroslav ZAHRÁDKA

Napsat komentář

* 14. 5. 1931, Kralupy nad Vltavou

zahradka-1992 001 - KopieNarodil se v dělnické rodině jako starší ze dvou dětí. Po maturitě na Gymnáziu v Kralupech v roce 1950 vystudoval na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy obor ruština – čeština (promoce 1955). Již za studií působil dva roky jako asistent Zdeňka Mathausera na Vysoké škole ruského jazyka a literatury v Praze. Oženil se s Annou Bíbovou, učitelkou ruštiny a češtiny, a v roce 1956 se mu narodila dcera Jana (Jana Rečková, v současné době spisovatelka sci-fi románů). Téhož roku se stal vědeckým aspirantem na Moskevské státní univerzitě, kde v roce 1960 obhájil disertační práci na téma Umělecký styl románů Konstantina Fedina. Po návratu přesídlil do Olomouce, kde nadále vyučoval na UP jako odborný asistent. V roce 1961 se stal podruhé otcem (dcera Táňa). V roce 1962 získal na olomoucké univerzitě docentský titul a v roce 1966 se stal vedoucím katedry rusistiky FF UP. Byl iniciátorem tradice Olomouckých dnů rusistů a od roku 1968 vydávání ročenky Rossica Olomoucensia. Roku 1979 byl jmenován profesorem ruské literatury, o rok později získal titul doktor věd. Účastnil se celé řady mezinárodních konferencí a přednášel na zahraničních univerzitách v Moskvě, Petrohradu, Kyjevě, Volgogradu, Krasnojarsku, Varšavě, Krakově, Gdaňsku, Opoli, Budapešti, Sofii, Záhřebu, Zadaru, Bělehradu, Grazu, Berlíně, Lipsku, Jeně, Halle, Osnabrücku, Udine a Lublani. Stal se předním odborníkem na ruskou literaturu uznávaným nejen u nás, ale i v zahraničí.

Již v roce 1945 publikoval své první texty v časopise Nástup. Posléze přispíval do různých periodik, např. Červený Květ, Divadelní noviny, Kralupské noviny, Kulturní tvorba, Květen, Literární noviny, Literární měsíčník, Nová svoboda, Ostravský večerník, Plamen, Romboid, Rudé právo, Stráž lidu, Svoboda, Tvorba ap. Své odborné práce o literatuře publikoval v časopisech Československá rusistika, Opera slavica, Ruský jazyk a sbornících Slavica Pragensis a Čtení o kompozici, rovněž jeho zahraniční publikační činnost je rozsáhlá. Za normalizace umožnil pod svým jménem vydání prací překladatelů Josefa Sedláka a Antonína Václavíka, které by jinak nemohly vyjít. (B. Kolář: Miroslav Zahrádka, vědec tichý, ale v encyklopediích zabydlený, in Z Olomouce literární 2 (2006), s. 331.) V oblasti literární publicistiky a beletrie často užíval pseudonymy. Jako Petr Klen vydal svou prvotinu a publikoval některé divadelní a literární recenze. Pod jménem Karel Libčický pak vydával některé časopisecky publikované povídky.

Příběh románu Čekání s podtitulem Kronika mládí se odvíjí v časovém rozmezí let 1942–1950 a zachycuje dotyčná léta v životě autobiografického vypravěče a protagonisty Petra. Vyprávění začíná nedlouho před jeho nástupem na gymnázium v městečku Králové a končí krátce po ukončení studií. Gymnaziální léta a období dospívání se zde odvíjí na pozadí pohnutého dění za nacistické okupace, konce druhé světové války a dalšího společensko-politického vývoje, který formuje osudy postav. „Čekající“ Petr kriticky sleduje hrdinné chování lidí ze svého okolí i převlékání kabátů a zbabělost. Reprezentace jeho morálního, ideového a politického zrání ovšem výrazně retarduje čtivost textu a dramatický spád. Autorský styl působí sice vyzrále, ale v souvislosti s množstvím zachycovaných osudů a postav, jež jsou mnohdy příliš jednostranně kádrovány, se sdělnost textu snižuje. Od dobové kritiky se textu dostalo rozporuplného přijetí. Vedle velmi kladného hodnocení (např. od Milana Blahynky) byl jinými recenzenty dotyčný román kritizován jako málo umělecky hodnotný. Autorovy memoáry vyšly v rámci edičního projektu Paměť UP pod titulem Okamžiky ze životního putování literárního vědce a prozaika. Literárně poučeným způsobem jsou v nich zachyceny děje a události společenské, univerzitní i privátní. Jednotlivé kapitoly jsou vždy tematicky vymezeny, čemuž odpovídají zvolené názvy, a směřují k prozaické katarzi. Čtivé a kriticky vyhraněné paměti jsou živějším a hodnotnějším textem než autorova románová prvotina.

BIBLIOGRAFIE

Próza: Čekání. Kronika mládí (R 1980, pseud. Petr Klen); Okamžiky ze životního putování literárního vědce a prozaika (vzpomínky, 2011).
Příspěvky ve sbornících: Čas dobré naděje (1975, pseud. Petr Klen).
Časopisecky: Dort. Hříčka, Nová svoboda 19. 2. 1977; Narozeniny s auty. Povídka, Ostravský kulturní měsíčník 1997, č. 4. (rus. překl. Děň rožděnija s avtomobilem, Ural 2010); Máša. Povídka, Ostravský kulturní měsíčník 1977, č. 12; Milostné dobrodružství. Povídka, Nová svoboda 8. 8. 1981; Vzestup a pád čilého člověka. Povídka, Rudé právo 23. 8. 1986; Zápisky vedoucí pracovnice (úryvek z větší prózy), Literární měsíčník 1989, č. 10.
Práce o literatuře (výběrová bibliografie): O chudožestvennom stile romanov Konstantina Fedina (1962); O vývoji ruské válečné prózy, I. část, 1812–1852 (1969); Ruská a sovětská literatura v kulturní rubrice Rudého práva v dvacátých letech (1970); Kapitoly o socialistickém realismu (1973); Stalingradská bitva v literárním zobrazení (1973; 1975); Michail Šolochov (motivy – kompozice – styl) (1975); Základní otázky socialistického realismu (1975); Alexandr Fadějev a Československo (spoluaut. C. Kučera, 1976); Literatura a říjen (1977); Literatura a válka (1980); Sovětská literatura a my (1981); Současná sovětská literatura (spoluaut. D. Žváček – M. Mikulášek, 1984); Paralely a vztahy (1986); Malý slovník rusko-českých literárních vztahů (s kol. aut., 1986); Současná sovětská literatura let osmdesátých (spoluaut. D. Žváček, 1989); Dogmata a živý literární proces (Jak vznikala úzká norma socialistického realismu a jak s ní ruská literatura bojovala) (1992); Ruský literární proces 80. a začátku 90. let (1994); L. N. Tolstoj a ruská próza (1996); Současní ruští prozaici (1997); Maxim Gorkij v ohlasech české kritiky přelomu 19. a 20. století (2001); Ruská literatura XX. století (1890–2000) (2002); Toulky s ruskými spisovateli (2003, 2. rozš. vyd. 2007); Ruská literatura XIX. století v evropském kontextu (osobnosti a dialog literatur) (2005); Slovník rusko-českých literárních vztahů (s kol. aut. 2008).

LITERATURA

Studie a články: H. Dziková: Bibliografie: Miroslav Zahrádka (2010); B. Kolář: Miroslav Zahrádka, vědec tichý, ale v encyklopediích zabydlený, in Z Olomouce literární 2 (2006); A. Fialová-Šporková: Se sekerou na to nešli, to ne, spíš se švindlem: Inteligence v poválečných normalizačních obrazech poválečných dějin, Tvar 2006, č. 20.
Recenze: Čekání: Kronika mládí: B. Dokoupil, Rovnost 30. 9. 1980; (ko), Lidová demokracie 21. 8. 1980; N. Otisková, Nové knihy 1980, č. 35 + Ostravský večerník 20. 10. 1980 + Ostravský večerník 12. 1. 1981; J. Poláček, Tvorba 1981, č. 11; M. Blahynka, Ostravský kulturní měsíčník 1981, č. 2; E. Stunová, Nová svoboda 20. 1. 1981.
Rozhovory: V. Brtníková, Nová svoboda 4. 11. 1978; nepodepsáno, Nová svoboda 16. 2. 1980; V. Brtníková, Nová svoboda 19. 9. 1981; K. Vůjtek, Kulturní měsíčník 1986, č. 5; V. Brtníková, Tvorba 1987, č. 37.
Medailonky a portréty: M. Blahynka, Tvorba 1981, č. 19; V. Kostřica, Rossica Olomoucensia 1981, č. 19; J. Sekera, Literární měsíčník 1981, č. 5; M. Blahynka 1986, č. 19; J. Kadlec, Literární měsíčník 1986, č. 5; Z. Pechal, Rossica Olomoucensia 1991, sv. 29; O. Richterek, Acta Universitatis Palackianae Olomucensis. Facultas philosophica. Philologica. Slavica (1991), sv. 7; J. Dohnal, Opera slavica 1996, č. 3; O. Richterek, Opera slavica 2001, č. 1; Z. Pechal, Rossica Olomucensia (2000), sv. 39.

UKÁZKY Z OHLASŮ

Klenovo vyprávění potvrzuje autobiografický základ, v mnohém působí věrohodně. Horší je to už s uměleckým ztvárněním zvolené látky. Klen své románové dílo přelidnil a motivicky předimenzoval, leccos naopak zjednodušil a pouze naznačil nebo konstatoval. Zjevně v dostatečné míře neprovedl výběr a redukci zamýšlených témat a motivů, méně by zde rozhodně znamenalo více. Jakkoli volí krátké kapitoly a občas užívá metody filmového střihu a polopřímé řeči, jeho podání je málo čtivé, nedramatické. Jako výpověď o období okupace a prvních poválečných letech můžeme Čekání srovnat s jinými díly tohoto druhu, např. s Misařovým románem Periférie (1977). V této konfrontaci však Klenova próza nemůže obstát, je umělecky nepříliš zdařilá, šedivá.
J. Poláček: Šedivá knížka, Tvorba 1981, č. 11, s. 18.

Za poslední stránky knihy, zaznamenávající maturitní večírek dva roky po Únoru, přesahuje pak Klenův příběh jedné školní třídy především svou mírou pravdivosti. A onou kritičností, kterou autor vůči svým hrdinům projevuje, zatímco stejně neotupen zůstává jeho cit pro způsob vnímání a hodnocení reality mladými lidmi své (a v podstatě i dnešní) doby.
N. Otisková: Osm let života, Nové knihy 1980, č. 35, s. 4.

Kritikovi se nestává často, že se jeho individuální životní zkušenost až do některých podrobností kryje s autorovou. Klen je o dva roky starší, žili jsme za války a po ní na různých místech, ledaco bylo přirozeně jinak, ale to hlavní, život v menším českém městě, lidé, škola, školení Svazu české mládeže na zámečcích, ba i naše milostné příběhy, slovník a repertoár představ, tužby, obavy, naděje, první poválečné doby, v nichž jsme sami nevolili, protože jsme na to neměli potřebný počet let, ale tím víc celý zápas prožívali, studentskou samosprávu, kantory hrdiny i zbabělce, chlapce a dívky, z nichž někteří jednali v souladu se svým společenským původem jako ilustrace do dějin společenské psychologie, ale jiní se naopak úporně nebo bezděčně vymykali – to vše napsal Petr Klen tak, že jsem se v tom našel a že jsem v tom nalezl i naši školu, na které Klen nikdy nebyl, a své město a lidi. Román třídy a třídění mi „sedí“ tak, že mě to až trochu děsí a kladu si otázku, nepropadám-li jako kritik tak trochu generační sentimentalitě, a jinou otázku, mohou-li číst podobně děje Petrova a Romanova dospívání i čtenáři, kteří léta 1942–1950 žili v jiném svém věku nebo se tehdy ještě ani nenarodili.
M. Blahynka: Román třídy a třídění, Ostravský kulturní měsíčník 1981, č. 2, s. 15.

SOUVISEJÍCÍ ODKAZY

Životopis Miroslava Zahrádky na stránkách Písečku
Odborný profil Miroslava Zahrádky na stránkách Kdo je kdo v české slavistice s výběrovou bibliografií
Bibliografická databáze ÚČL AV ČR

Autorka hesla: Petra Kožušníková (2012)
Aktualizace hesla: 12. 7. 2014 (pk)
Aktualizace bibliografie: 12. 7. 2014 (pk)