Poválečná léta
Přijetí zákona o obnovení olomoucké univerzity pod názvem Univerzita Palackého v únoru 1946 a její slavnostní otevření o rok později zásadně ovlivnilo situaci a dění v Olomouci a okolí, včetně dlouhodobějších perspektiv. Z hlediska kultury a umění, a to i slovesného, bylo velmi důležité, že v čele obnovené univerzity stanul významný filozof a sociolog Josef Ludvík Fischer, kterému se podařilo do budování a fungování nové akademické instituce zapojit kromě řady jiných renomovaných osobností rovněž dva mimořádné literáty. Jednak to byl estetik Bohumil Markalous, který jako beletrista proslul pod pseudonymem Jaromír John, jednak šlo o literárního vědce Oldřicha Králíka. Oba se stali nepřehlédnutelnými aktéry olomouckého literárního života, na který měl tou dobou velmi silný vliv dominikánský řád. Tomu se ovšem pokoušela oponovat levicová platforma Stráž lidu. Jedním z prvních počinů Jaromíra Johna, kterým se zapsal do zdejšího literárního dění, bylo úvodní slovo k almanachu Klas (1947). Tímto almanachem před širší veřejnost předstoupilo Sdružení spisovatelů z Hané, založené počátkem roku 1947. Mezi příspěvky více než čtyřiceti spisovatelů, překladatelů a výtvarníků, k nimž patřili Otto František Babler, Josef Koudelák, Stanislav Krejčí, Božena Mrštíková, Alexej Pludek, Václav Renč, Bedřich Slavík, Bohuslav Smejkal, Jan Springer, H. Svozilová-Johnová, Stanislav Vrbík ad., najdeme také bezručovskou stať Oldřicha Králíka. Sám Petr Bezruč přispěl do almanachu čtyřverším: „Mám otázku na poslance, / dovoleno-li se ptát: / když už máme VELvyslance, / proč nemáme VELEstát?“, in: Klas: almanach Sdružení spisovatelů Hané (Prostějov 1947), s. 7. John i Králík usilovali o rozhojnění a zkvalitnění olomouckého (hanáckého) písemnictví, k čemuž mělo přispět i nově založené sdružení, jak naznačil John v předmluvě k almanachu: „Haná, tento krásný, úrodný kraj, byl podivným řízením osudu dosud jakýmsi slepým místem na spisovatelské mapě republiky. Srovnejme s Hanou Ostravsko, Horácko, Slovácko, i Valašsko! Dlužno tedy uvítat, že se ustavuje skupina literátů z Hané.“ (John, Jaromír: Pánové, in: Klas: almanach Sdružení spisovatelů Hané (Prostějov 1947), s. 5.) Oba učenci však zdůrazňovali též nutnost otevřenosti k vnějším podnětům, což lze doložit kromě jiného citátem z Králíkovy programní stati Potřeby a cíle hanáckého písemnictví publikované v Osvobozeném Našinci počátkem května 1947: „Není příčiny, aby také na naší půdě nevyrůstali a netvořili spisovatelé významu více než provincionálního, významu skutečně obecného. […] Ale přitom ohrožuje krajové autory jedno bezmála smrtelné nebezpečí, izolovanost a nepatrný nebo slabý kontakt se současným literárním a vůbec kulturním děním.“ (Králík, Oldřich: Potřeby a cíle hanáckého písemnictví, Osvobozený Našinec 1. 5. 1947, s. 12.)

Markalous-John se s Králíkem setkával také na bohemistickém pracovišti, konstituujícím se na filozofické fakultě. Nicméně hlavní Markalousovou-Johnovou snahou i zásluhou bylo založení estetického semináře, s nímž byl volně spojen Kolektiv estetického semináře Palackého univerzity. Do jeho působení se zapojovali i Markalousovi-Johnovi žáci (Vojtěch Gaja, Rudolf Chadraba, Jiří Skalička ad.), kteří tak pomáhali Markalousovi-Johnovi realizovat koncept „estetiky životní praxe“ (estetická výchova na školách měla reflektovat životní praxi všedních dnů). V Olomouci Markalous-John dokončil projekt tzv. vánočních romanet (Eskamotér Josef, 1946; Pampovánek, 1948, definitivní verze 1949; rýmovaná próza Honda Cibulků na světlo vydaný, 1976). Autorovi se však bohužel už nepodařilo naplnit další tvůrčí plány, tedy pokračování Moudrého Engelberta ani druhý díl Estéta a ani trojdílný román Kadet Egon.
Literárněkritická činnost Oldřicha Králíka byla ve 30. letech věnována především soudobé spirituálně orientované literatuře. Jako univerzitní badatel Králík rozšířil zorné pole svého zkoumání prakticky na celou českou literaturu – od středověkých legend přes odkaz reprezentantů 19. století (např. K. H. Máchy nebo J. Nerudy) až po představitele 20. století (P. Bezruče, O. Březinu, J. Wolkera či V. Holana). Regionální problematika a olomoucká historie i tradice rezonovaly např. v jeho textech Olomouc za doby humanismu (1947), Jméno Olomouc (1947) a Dvě zprávy o olomouckých humanistech (1948). Králík si vypracoval metodu tzv. literární stratigrafie, v níž smělé hypotézy opíral především o detailní textologická zkoumání textových variant díla. Králík byl velmi agilní účastník a organizátor literárního dění a inspirující pedagog. Z jeho seminářů vzešla řada výrazných beletristů i literárních vědců, např. Milan Blahynka, Jaromír Dvořák, Josef Galík, Vladimír Justl, Jiří Opelík, Jiří Pištora, Jiří Stýskal ad.

Po únoru 1948
Státní převrat v únoru 1948 ochromil literární život v Olomouci; zaniklo Sdružení spisovatelů z Hané, zrušena byla všechna periodika nekonvenující novému režimu, mezi nimi Archa, časopis vydávaný katolickými spisovateli z Družiny literární a umělecké v Olomouci, ale také Osvobozený Našinec. Po více než šedesáti letech od založení byla zlikvidována slovutná nakladatelská a knihkupecká firma Romualda Prombergra. Poměry na UP byly ve srovnání s jinými obdobnými institucemi poněkud klidnější, což se projevilo také ve zrodu mezioborové spolupráce, pro kterou se vžilo označení olomoucká překladatelská škola. Jejími nejvýraznějšími představiteli se stali Jiří Levý, Pavel Trost, Ladislav Cejp, O. F. Babler, ale na úspěchu edičního podniku Český překlad v nakladatelství Odeon a na dalších překladatelských počinech se podíleli též Oldřich Králík, Jiří Hořejší, Vojtěch Gaja či Milan Blahynka.

Ve druhé polovině 50. let dochází k jistému uvolnění poměrů, které se projevilo i některými decentralizačními kroky. V roce 1955 bylo založeno a o rok později začalo fungovat Krajské nakladatelství Olomouc, na jehož ediční činnosti se výrazně podíleli také mladší představitelé olomoucké bohemistiky, jako např. Milan Blahynka, Jiří Opelík, Jiří Skalička či František Všetička. Snaha o vydávání hodnotných děl spjatých s regionem, navazující na původní tradici olomouckého Prombergerova nakladatelství, vyústila mj. v posmrtné publikování dvou Johnových rukopisů, a to povídky Mlčící povídkáři (1957) a románu Výbušný zlotvor (1959). Roku 1956 vyšel v Krajském nakladatelství Olomouc sborník veršů mladých autorů nazvaný Poesie mladé Hané, v němž své verše představili kromě jiných Josef Galík, Miroslav Kubíček, Jiří Pištora nebo Jiří Veselský. Jejich kolega z bohemistických studií Milan Blahynka v doslovu zdůraznil: „Doufá-li laskavý čtenář, že najde na tomto místě slova omluvy a prosbu, aby neposuzoval verše přísně, protož autoři jsou ‚mladí a nezkušení‘, zato však to ‚dobře myslí‘, pak musíme laskavého čtenáře zklamat. Mladí autoři tu uveřejňují své básně právě proto, že chtějí, aby jim kritika řekla své jasné ano či ne, aby jim pomohla svou zkušeností; jistě jim bude ostrá otevřená kritika mnohem milejší a také užitečnější než nějaké shovívavé poklepávání na rameno. Takový postup (není bohužel častý?) je přímo urážlivý vůči lidem, kteří něco chtějí, nezpívají jen jako pták zpívá, nýbrž usilují svou poesií o něco, mají svůj cíl.“ (Blahynka, Milan: Doslov, in Poesie mladé Hané (Prostějov 1956), s. 73.) Perspektivním příslibům, ať už individuálním, nebo těm obecnějším, se však do cesty postavila řada komplikací. Např. důsledkem reorganizace státní správy přestala být Olomouc krajským městem, a tím pádem bylo v roce 1960 zrušeno i Krajské nakladatelství Olomouc. Na přelomu 50. a 60. let UP také opanoval mocensko-ideologický konflikt, který tvůrčím aktivitám zrovna neprospíval a v jehož důsledku olomouckou univerzitu opustilo několik výrazných osobností, mezi nimi např. Julie Nováková či Jiří Opelík.

60. léta
Počátkem 60. let tedy byla Olomouc znovu bez nakladatelství a nadále postrádala literární časopis. Dařilo se však malým divadlům, a to i na akademické půdě. Na pedagogickém institutu (pozdější pedagogické fakultě) vzniklo divadélko ABECEDA, v němž začínal svou divadelnickou kariéru Svatopluk Vála, přírodovědci měli své TEATRUM PARVUM. Zrod toho, které se prosadilo dokonce v celostátním kontextu, předznamenaly dva tzv. večery zelenáčů na FF UP, na nichž se pod garancí Jiřího Skaličky a za organizačního přispění Bohuslava Matyáše poprvé v dubnu 1962 představili se svou poezií Alena Bretšnajdrová (později publikující pod vyvdaným příjmením Nádvorníková),  Miloslav Kuraš (v anglickém exilu začal publikovat pod jménem Benjamin Kuras), Jiří Němec, Rudolf Saitz, Bohumil Smrčka, Vítězslav Švalbach a Jan Vargulič (na druhém večeru autorsky nahradil Saitze a Varguliče Vladimír Ženožička). Matyáš a několik dalších studentů pak s dramaturgem činohry Divadla Oldřicha Stibora Jiřím Flíčkem připravili koncem dubna 1963 premiérové představení nového divadélka Zápalka-kabaret. Stala se jím scénická prezentace poezie J. Jevtušenka, G. Rožděstvenského a A. Vozněsenského nazvaná Čistý oheň. Ještě téhož roku následoval poetický kabaret s titulem Aneb cirkus Zelená husa. Kromě uvedených inscenací prezentovala Zápalka také autorská čtení pod názvem Text-Apel, na nichž se podíleli např. dříve zmínění „zelenáči“ Alena Bretšnajdrová, Miloslav Kuraš či Vítězslav Švalbach.

Ze zázemí divadla Zápalka-kabaret pak na začátku roku 1964 vzešel univerzitní časopis FLP revue, jehož název odkazoval mimo jiné k názvům tří tehdejších fakult (filozofické, lékařské a přírodovědecké). Časopis vedli odborní asistenti Josef Galík a Lubomír Smiřický, členy redakce byli studentky a studenti Nora Hýžová, Ivana Marková, Bohuslav Matyáš, Vítězslav Švalbach ad. Mezi přispěvatele se zařadili kromě už opakovaně jmenovaných Aleny Bretšnajdrové a  Miloslava Kuraše rovněž Vladimír Justl, Radoslav Kutra, Jiří Opelík, Dušan Žváček a mnoho dalších. Časopis vycházející jednou měsíčně přesahoval šíří spektra publikovaných příspěvků i jejich kvalitou obvyklou úroveň studentských časopisů, ale bohužel vycházel necelé dva roky. Na jeho zániku se podílely jak cenzurní zásahy, tak i změna ve vedení redakce, v neposlední řadě ovšem také množící se možnosti uplatnění talentů a ambicí přispěvatelů i členů redakce. Bohuslav Matyáš, Lubomír Smiřický a Alena Štěrbová začali ve druhé polovině 60. let působit v olomouckém studiu Československého rozhlasu, které ovšem bylo podřízeno studiu ostravskému. Protiokupační vysílání olomouckých rozhlasáků po 21. srpnu 1968 pak významně ovlivnilo osobní i tvůrčí osudy zúčastněných. K fatálním změnám došlo i v řadě jiných případů, úměrně tomu, jak se akademici angažovali v liberalizačním procesu tzv. pražského jara.

Čas normalizace
Politický zlom následující po srpnové okupaci se zákonitě projevil negativně v personálním obsazení a rovněž v celkovém fungování UP. Výrazně byly paralyzovány kulturní a umělecké (slovesně-umělecké) aktivity. Svou roli v této souvislosti sehrály odchody Radoslava Kutry,  Miloslava Kuraše, Lubomíra Smiřického ad. do exilu, stranické čistky znemožňovaly či přinejmenším komplikovaly mnohým akademikům profesní uplatnění, zásadně byly omezeny publikační možnosti. Kupodivu a poněkud paradoxně neznamenal čas represí úplnou likvidaci divadelnických univerzitních aktivit. Počátkem 70. let fungoval na FF UP bezejmenný soubor, jehož protagonisty byli Josef Kovalčuk a Jan Roubal. Kovalčuk s Válou se posléze proslavili prostřednictvím svých tvůrčích aktivit v Hanáckém divadle (pozdějším HaDivadle), které sice vzniklo roku 1974 v Prostějově, ale po jedenácti letech se přestěhovalo do Brna. Jan Roubal v rámci svého působení na olomoucké Lidové škole umění Žerotín založil v roce 1985 divadelní soubor s názvem Pardón, který do svého zániku v roce 1991 uváděl jednu saroyanovskou a jednu vianovskou inscenaci. Na jejich snažení do jisté míry navázalo AD 74 v čele se Stanislavem Hoškem, Rudolfem Bajerem a Richardem Crhou, které pod značkou AD vystřídali Zdeněk Válek a Zdeněk Zukal. „Ochranné“ působení názvu, jehož princip vymyslel E. F. Burian pro své avantgardní D 34, bylo ještě posíleno písmenem A, zkratku tedy bylo možno číst jako Angažované divadlo pro sezonu 1974. Počátkem 80. let to pak bylo Divadlo za zrcadlem profilované Marcelem Arbeitem a Michalem Peprníkem. Souběžně vzniklo na PdF Malé „S“ divadlo iniciované a autorsky dotované Milanem Valentou. Jiné slovesně-tvůrčí projevy ovšem byly minimalizovány, nicméně na přelomu 70. a 80. let proběhla na FF UP literární soutěž, v polovině 80. let pak realizovaly studentky Hana Kallusová a Lucie Baronová po několik semestrů nástěnný časopis Šlápoty.

Nelze také opomenout, že oficiální literární scéna v polovině 70. let se zpožděním, ale přece jen pootevřela dveře k samostatnému knižnímu publikování dalším talentům z okruhu almanachu Poesie mladé Hané a FLP revue. Jiří Pištora mezi rokem 1961 a rokem 1970, v němž spáchal sebevraždu, vydal tři básnické knihy, Miroslav Kubíček se po debutové sbírce z roku 1963 nedobrovolně odmlčel na třicet let, Jiří Veselský, nepočítáme-li několik bibliofilií (první už z roku 1948), se knižního představení své poezie dočkal až v roce 1996. Své prvotiny tehdy vydali Josef Galík a Dušan Žváček, o něco později se k nim přidali jejich generační vrstevníci Miroslav Zahrádka a František Valouch. Knižních debutů se v onom čase dočkali rovněž ti, kteří na FF UP studovali až v 70. letech, tedy Vratislav Křivák a Richard Crha. Křivák nedlouho po vydání své druhé básnické sbírky Majolika (1979) odešel do rakouského exilu.

Skutečnost, že básnické umění má odedávna blízko k výtvarné tvorbě, v normalizačních časech potvrzovali dlouholetý pedagog na PdF Zdeněk Přikryl a jeho kolegové Miroslav Holec a Ladislav Rusek, když některé ze svých výtvarných prací doprovázeli vlastními básnickými texty. Vzniklá dílka jmenovaní tvůrci šířili nejčastěji v podobě bibliofilií či publikací vydávaných vlastním nákladem.

Někteří bývalí, soudobí, ale také teprve budoucí studenti či zaměstnanci UP hledali za normalizace svobodnější prostor pro umělecké snažení a konání v neoficiálním komunikačním okruhu. Platí to třeba o Petru Mikešovi a Eduardu Zachovi, kteří od roku 1971 s Jaroslavem Erikem Fričem a o něco později i s Rostislavem Valuškem realizovali Texty přátel. Tato samizdatová edice přinesla za dobu své existence 283 knižních titulů, z čehož více než polovina byla po vzoru Josefa Floriana s výtvarnou výpravou. Mikeš s Valuškem a s dalšími přáteli (včetně těch brněnských – za všechny uveďme Josefa Šafaříka a Jiřího Kuběnu) ve vlastních bytech i na jiných místech v Olomouci (např. ve vědecké knihovně nebo na michalském schodišti do parku) pořádali také nejrůznější večery poezie, textappealy a happeningy.

Václav Burian, až polistopadový student polonistiky a bohemistiky, nás přivede do okruhu samizdatového časopisu Ječmínek, který vznikl roku 1981 jako měsíčník – do roku 1987 pak vyšlo osmnáct čísel. Podíleli se na nich také Pavel Opelík, Tomáš Tichák, Ladislav Šenkyřík ad. Kromě glos a původních beletristických textů obsahoval též překlady. Burian patřil rovněž do souboru divadla, které pod názvem Bernardýn (pozdější plná verze zněla Hanácké premiérové divadlo Bernardýn, literární orchestr u pana ředitele) bylo založeno Jiřím Lamačem, Ladislavem Šenkyříkem a Tomášem Tichákem (ovšem bez oficiálního zřizovatele) roku 1976 a působilo v Olomouci, ale i Brně či Praze, přičemž nijak neskrývalo, že základní inspiraci našlo v poetice Divadla Járy Cimrmana. A také v soudobém společenském dění, za což si vysloužilo restriktivní pozornost Státní bezpečnosti.

Polistopadové svobodné víření

Následující část Náčrtu vznikla krácením a aktualizováním některých pasáží z publikace Lubomíra Machaly Olomoucká poezie a próza po roce 1989 (Olomouc 2013).

Polistopadová atmosféra volnosti a nespočetných možností mimořádně svědčila univerzitnímu prostředí a samozřejmě také uměleckému dění a snažení. V Olomouci, která léta postrádala kulturní a umělecké časopisy, stejně jako nakladatelství, se v nedlouhém čase objevuje několik nových periodik i vydavatelských firem: Mezi první projekty tohoto druhu patřil Notes, časopis pro umění, filozofii a život, vedený Václavem Burianem a Petrem Dvořáčkem. V letech 1990–1991 ovšem vyšla pouze čtyři čísla, obsahující kromě beletristických textů také příspěvky o architektuře, výtvarném umění, filozofii či historii olomouckého vysokého školství. U zrodu dalších časopisů stály studentské aktivity: Scriptum vzniklo v roce 1991 jako univerzitní časopis, o dva roky později se změnilo v kulturně-společenskou revue, reflektující především společenské přesahy filozofie a umění (zvláště pak slovesného – viz například číslo přinášející výběr z referátů přednesených na konferenci Spisovatel a společnost konané v roce 1995 na olomoucké univerzitě). Do roku 2000 vyšlo pod patronací zejména Václava Buriana a Pavla Šaradína dvacet šest čísel, v nichž byl nemalý prostor věnován také slovenským, polským či slovinským příspěvkům. Vznik studentského občasníku Aluze iniciovali v roce 1996 na PdF UP Petr Hanuška a Pavel Juráček. S Hanuškou se roku 1998 časopis přestěhoval na FF UP a pod šéfredaktorstvím Jiřího Hrabala byl proměněn ve výpravnou revue pro literaturu, filozofii a jiné, přinášející třikrát do roka kromě rozsáhlých původních i přeložených teoretických studií cyklus vzpomínek literárních osobností, exkluzivní rozhovory s nimi, recenzní bloky a rovněž původní domácí i zahraniční tvorbu (v posledních ročnících také na CD v autorském podání). Na konci roku 2006 redakce Aluze rezignovala na tištěnou podobu svého periodika a jeho další čísla už šíří pouze na internetu. Ovšem ne všechny studentské pokusy vydávat literární časopis byly úspěšné – viz například občasníky Kecy či Kouty nedlouho vycházející na  FF UP. Od roku 2004 pak participovali studenti zmíněné fakulty na stále ambicióznějším časopisu Těžkoříct, který začal připravovat (podobně jako Aluze) také vlastní knižní řadu, nedlouho poté však rovněž zanikl. V následujících letech se pak na univerzitě objevily další časopisy či studentské literární sborníky (Helena v krabici, Lžička v šuplíku, Pačes, Zápalka…). Přípravu některých se pak podařilo dokonce učinit součástí studijních programů na FF UP, popř. se podařilo pro ně získat i grantovou podporu Evropských strukturálních fondů.

Další publikační aktivity, na kterých se podíleli olomoučtí literáti s vazbou na UP, vycházely z dřívějších tradic. Výběr ze samizdatově šířených textů přinesla v letech 1991–1993 pětice sborníků nazvaných Bítov, jež uspořádali Jan Dadák, Petr Mikeš a Rostislav Valušek. Václav Burian a Tomáš Tichák pak v roce 2003 převedli do Olomouce redakci Listů, vydávaných za normalizačních časů v Římě olomouckým rodákem Jiřím Pelikánem a potýkajících se v roce 2002 s existenční krizí. V krátké době se Burianovi a Tichákovi (pod garancí zasloužilého šéfredaktora Václava Žáka) podařilo tuto revue, v níž se literatura ocitá tradičně v sousedství společenskovědních a zejména politologických materiálů, stabilizovat, aktualizovat, a to při zachování dosavadní úrovně. K důležitým krokům nových Listů patřila i úspěšná integrace zanikajícího česko-slovenského časopiseckého projektu Mosty.

Zrod největšího olomouckého nakladatelství Votobia předznamenalo v roce 1990 několik publikací vydaných ještě s havířovskou lokalizací a pod zkratkou M. U. K. L. (Mladé umění k lidem). V následujícím roce se jejich vydavatel Tomáš Koudela spojil s autorským a organizačním okruhem Textů přátel. Takto vzniklá Votobia zvolila za svou základní orientaci vydávání české poezie (zejména katolicky založené). Následné spory o vydavatelskou koncepci vyústily roku 1993 v odchod Jaroslava Erika Friče (ten posléze založil vlastní nakladatelství Vetus Via) a v uplatňování vskutku širokospektrálního a liberálního edičního profilu Votobie, jehož základ tvořilo zprostředkování původních děl ze samizdatových Textů přátel. V současnosti je Votobia hibernována, na její činnost volně navazuje Nakladatelství Jaroslav Vacl. Časem v Olomouci přibývaly další vydavatelské a nakladatelské firmy nejrůznějšího zaměření: Burian a Tichák, Danal, Nakladatelství Olomouc, Netopejr, Periplum, Poznání, Prodos, Rubico ad. Z hlediska UP bylo zásadním počinem založení Vydavatelství UP.

V edičním profilu Vydavatelství UP má ústřední pozici odborná a vzdělávací literatura, ale vychází v něm i beletrie. Z beletristické produkce je nezbytné vyzvednout ediční řadu Paměti UP, která od roku 2008 přinesla memoárové publikace klasické filoložky Julie Novákové, dále paměti fyzika Jana Peřiny, historika Josefa Bieberleho či literárního vědce Miroslava Zahrádky. Mimo univerzitní memoárovou řadu pak vyšly osobní vzpomínky historika Josefa Polišenského, statistika Stanislava Komendy, přírodovědkyně Jitky Brůnové Lachmann a literárního vědce Františka Valoucha. Filoložka Kristina Fialová vydala své vzpomínky německy a pod dívčím jménem Christla Lanz.

Pro Literární sekci Vlastivědné společnosti muzejní v Olomouci se kromě organizace besední a osvětové činnosti stala charakteristickou snaha o konzervování olomoucké literární paměti, jak dokládá například nerozsáhlá studie Elišky Blažejové Literární Olomouc z roku 1998 (Blažejová, Eliška: Literární Olomouc, in Literární sekce Vlastivědné společnosti muzejní 1984–1998 (Olomouc 1998) s. 24–32.), popřípadě sborníky Z paměti literární Olomouce 1, 2 (2004, 2006) či antologie Olomouc v české literatuře (2007) a Haná v poezii (2008), všechny editované Bohumírem Kolářem. Ten byl rovněž hybatelem Literárního klubu Olomouc, který fungoval v letech 2006–2011. I na jeho aktivitách se podílela opět celá řada univerzitních literátů (např. Jiří Fiala, František Všetička, Miroslav Zahrádka) – viz publikace Tisíc dní s Literárním klubem Olomouc (Olomouc 2009) a Almanach Literárního klubu Olomouc (Olomouc 2011).

Dalším novým prvkem v olomouckém literárním životě se stala zdejší pobočka celostátní profesní spisovatelské organizace fungující od konce roku 1989 pod názvem Obec spisovatelů. K nejvýraznějším počinům olomoucké pobočky OS, v jejímž čele dlouhá léta stál František Valouch, patřila už vzpomenutá konference Spisovatel a společnost, proběhnuvší v roce 1995 na FF UP. Stejné instituce se podílely v roce 1998 na přípravě konference o díle Jana Čepa či semináře pro zahraniční bohemisty (2001, 2007, 2010, 2013). Jak Obec spisovatelů, tak FF UP se postupem času stále výrazněji podílely rovněž na podobě literárních festivalů doprovázejících od roku 1995 knižní výstavy Libri. (Nultý ročník výstavy uspořádal její organizátor Výstaviště Flora již roku 1992. Poslední 25. ročník se uskutečnil v roce 2009.) Výstaviště Flora hostilo v letech 2001–2004 také mezinárodní festival Poezie bez hranic, jenž připravoval brněnský nakladatel Martin Pluháček. Po roce 2005 se vrátil k rodnému příjmení Reiner, kterým do té doby podepisoval pouze svá díla. Po jednoleté pauze tuto uznávanou a vyhledávanou akci modifikovalo v poněkud skromnějších poměrech občanské sdružení Detour Productions, složené z několika pedagogů a studentů UP (Matthew Sweney, Robert Hýsek ad.). V roce 2007 to bylo pod názvem Slova bez hranic, od následujícího roku pak s hlavičkou Ostrovy bez hranic. Skutečnost, že se autorská čtení (popřípadě besedy) stala současným literárním fenoménem (a to nejen v Olomouci), potvrzuje rovněž Galerie U Mloka, kde cyklus autorských čtení pojmenovaný Protínání přerostl v každoroční Festivaly básníků, které od roku 2006 doplňovalo průběžné celoroční prezentování básnických osobností i nových talentů. Též na těchto akcích konaných v Galerii U Mloka se všemožně podíleli studenti UP. Ex libris se jmenují autorské besedy a čtení konané od roku 2007 na FF UP.

Pro úplnost a s ohledem na to, jak se literární a divadelní umění na UP prolínalo a vzájemně umocňovalo hlavně v 60. letech, doplňme alespoň stručnou zmínku o mimořádném divadelníku Davidu Drábkovi, který při svých studiích na FF UP založil v první polovině 90. let s Darkem Králem studentský divadelní soubor. Ten se v roce 1995 změnil v alternativní, nicméně profesionální Studio Hořící žirafy. Zde Drábek zcela osobitě a s bezmeznou invencí uváděl řadu vlastních her. Pro Drábkův talent se olomoucké poměry a podmínky ukázaly bohužel jako nekompatibilní, takže po deseti letech odešel do Prahy, aby posléze našel domovskou scénu v Hradci Králové. Studentské divadlo se na UP znovu objevilo až v roce 2006 zásluhou Jana Žůrka, který do univerzitního Konviktu přivedl Divadlo na cucky.

Jestliže bilanční tázání, co přineslo období po listopadu 1989, by mohlo v některých kontextech budit rozpaky, pak literární inventura na UP za uplynulé čtvrtstoletí je vskutku velmi bohatá, různorodá a lze ji pozitivně hodnotit i ve srovnání se „zlatými šedesátými“. Na tomto výsledku se podepsaly mnohé skutečnosti: Např. otevření pomyslných bran UP pro externisty domácí i zahraniční přivedlo do univerzitního spisovatelského týmu zralé a plodné tvůrce Otu Ulče nebo Antonína Bajaju. Odstranění publikační ostrahy pak umožnilo nejen obecnější rozšíření autorů Textů přátel, ale dovolilo vedle publikačního návratu Miroslava Kubíčka realizovat konečně plnohodnotný knižní debut také Jiřímu Veselskému. Z exilu si našla cestu k našinci také díla Radoslava Kutry, Lubomíra Smiřického nebo Vratislava Křiváka. Především mezi studenty (ať už úspěšnými, nebo i takovými, jež svá studia na UP z různých důvodů nepřivedli k absolutoriu) se objevily skutečné literární osobnosti, jako např. Jan Balabán, Markéta Pilátová, Martin Stöhr, Bogdan Trojak, Jan Vrak. Pozitivní roli v dané souvislosti sehrála také Literární soutěž UP, vyhlašovaná rektorem od roku 1994, v níž kromě jiných uspěli Radek Malý nebo Miroslav Vepřek. Tvůrčí spektrum spisovatelů, kteří po listopadu 1989 přišli do intenzivnějšího či dlouhodobějšího kontaktu s UP, je značné, sahá od čtenářsky výlučné surrealistky Aleny Nádvorníkové až po Pavla Jansu, autora sociálně-kritických detektivek cílených na masovější publikum, najdeme v něm literární experimentátory (Jan Vrak) i vyznavače tradičních prostředků (Zbyněk Šiška).

Náčrt literárního dění na olomoucké univerzitě za dobu její novodobé existence tedy můžeme zakončit přáním, aby se mezi členy akademické obce UP i v budoucnu našlo dost takových, kteří vedle svých základních studijních či profesních povinností zvládnou vlastními literárními díly potěšit, pobavit, inspirovat, přivést k zamyšlení a kultivovat co největší počet čtenářů.

lm