Ode mě k sobě

Vždycky si přece říkala, že je všechno v pohodě. Vyšla z kavárny s pocitem, jako by byla schopná všeho. Když jí dneska v semináři učitel vyzval ke slovu, ani jí nedělalo problém mluvit před ostatními jako obvykle. Ještě dneska prolistuje jednu kapitolu na zítřek. Ale to má za chvíli. No a na večer už má připravený skvělý program. Má schůzku sama se sebou. Na tu nepřijde pozdě. Vlastně si toho ani vědomě nevšimla, ale najednou všechno kolem zmizelo. Před sebou teď namísto maloměstské ulice vidí svůj pokoj. Světlo svíčky se živě mihotá ve svěžím vzduchu, který fouká dovnitř pokoje napůl otevřeným oknem. Horký čaj jí konejšivě hřeje ruce. Rozplývá se v tom obrazu, kdy je všechno na správném místě a tok času jako by neexistoval.

Pronikavý zvuk cinkající tramvaje ti najednou pronikl ke všem buňkám sluchového ústrojí. Nemotorný vůz se po kolejích kolem tebe ubírá prázdnou ulicí. „Jako by to bylo potřeba“ pomyslela sis pro sebe a zatočila směrem do antikvariátu na rohu ulice. Zrychlila jsi krok, abys utekla tomu hlasu. Už, už chtěl zesilovat a vzpouzel se představě času stráveného mezi zaprášenými věcmi, ze kterých si stejně nic neodneseš. Jenže právě tyhle momenty byly pro tebe nejdražší. Momenty, kdy čas všedního dne utíká, ale tvoje nitro polévá nekonečná řeka představ, která jako by plynula v bezčasí. V těch momentech jsi žila jinde a víc. A to, co přijde potom, už je jiný problém.

„Už toho nech” řekla jsem tomu hlasu, který přece jenom přišel. Dívala jsem se zrovna na sadu krásných hodinek, které mi připomněly ty, které mám po dědovi. Setřásla jsem ale smutek a rozhodla jsem se přece jen nakonec odejít z přítmí, které tvořila přemíra věcí z inventáře obchodu. Jen vstříc světlým zítřkům. Prolítla mi hlavou nedávná vzpomínka. Mladý muž, který mým směrem poslal výjimečný úsměv. Nesmírně mě hřeje u srdce. Jsem zvědavá. Jaký vlastně je? Zatím můžu jen snít. Procházím úzkými uličkami a ustavičně nahlas přemítám o tom, co vlastně všechno nestíhám zpracovat. Jako kdyby toho bylo tolik, že kdyby se to odehrávalo jen v mé hlavě, asi by to ani nebyla pravda. „Přestaň, zas to děláš“ Nikdy bych nechtěla skončit jako ti osamělí zoufalci, kteří si pro sebe něco šuškají na veřejnosti. Nakonec jim ale rozumím. Není na tom nic špatného. Záleží, co je ve společnosti normou. „Je, pardon“ zamumlala jsem na omluvu paní, do které jsem vrazila ramenem, když jsem bezmyšlenkovitě vcházela do jednoho z těch obchodů. Takových, kde se dají najít vonné tyčinky nebo průvodce buddhismem. Mein Ruh ist hin, mein Herz ist schwer… Myslím na Goethovu Markétku u přeslice, když se ztrácím v barvách desítek labradoritů. Postupně se začínáš smiřovat s tím, že láska je vždycky nutně provázena těžkými pocity beznaděje. Už ti to skutečně evokuje kolovrátek. A přece je to vždycky jako poprvé. A kdo jsi ty, že tomu musíš čelit pořád dokola?

„75 korun prosím. Díky. Na shledanou“

„Tenhle krystal mě určitě vysvobodí z mých problémů“ pomyslela jsem si ironicky na svůj účet, když jsem drobný přívěsek dávala do zadní kapsy kalhot. Přece na něm ale něco je. Intuici bych nepodceňovala.

Další den se vydala do podniku, kde on prý pracuje. Je připravená na jakoukoliv situaci. Nebude se přece bát sednout si na bar. I kdyby sama. Proč ne, nemá co ztratit. Pro případ má v batohu knížku o jeho oblíbeném skladateli. Koneckonců, je to i její oblíbený skladatel.

Dvě velké neviditelné síly jí tříští a dělí napůl. Chladný podzimní večer ji nutí přidat do kroku. Představy neúspěchu jí ale zavdávají příčinu v otálení. Dá si asi dvojku bílého. To je přece klasika. On pije vlastně červené, všimla si onehdy, když seděli jeden večer ve společnosti kolegů. Ach jo. Zapomněla si tu novou rtěnku, kterou se těšila použít, až bude dobrá příležitost. Ale stejně by se pak necítila přirozeně. Jedině dobře. Zachytí jeho milý úsměv, upije vína a mrkne na něj. Tak by to mohlo být, ne? Otvírá prosklené dveře baru a zároveň vidí, že je uvnitř poloprázdno. To je ideální. Když je někde spousta lidí a šumu, mívá problém někomu přesně rozumět, co říká. A to se pak stává to trapné přitakávání na otázku. Míří na bar a hledá mezi lidmi jeho rysy. Rovnou se ptá jedné slečny z obsluhy. Je tu?

„Dneska tu měl být, ale nakonec se to změnilo“ říká jí.

Aha.

„Co vám nabídnu“

„Nic, děkuji. Já možná ještě přijdu“

Už nepřišla.