Třikrát dokola

Zima

„Umíš naporcovat kapra?“ Netuším, proč se ptá. Dobře ví, že jsem to nikdy nedělala. Vezme do ruky nůž, nadechne se a řeže. Krájí do měkkýho masa. Slyším křupat kosti a praskat šupiny. Já obaluju řízky a jí teče po rukou, dolů mezi prsty a přes hřbet ruky zředěná červená struha. Kapra jí prodali špatně odkrveného. V dekoltu mi naskáčou červené skvrny. V rohu místnosti se začne vztekat miminko. Sestra si nedbale opláchne ruce a bere dítě z mužova náručí. Na malém tělíčku se objeví skvrny od kapří krve. Maličké, nepatrné, ale já je vidím. Dítě mi od teď bude už vždycky smrdět rybinou.

U slavnostní večeře si připijeme na zdraví. Bublinky mě šimrají někde za očima a po druhé skleničce bohemky mě pálí tváře. Koukáme se na Popelku, já na druhém konci pohovky, sestra očima přilepená na chůvičce. Když pak usínám ve vypůjčených peřinách, snažím se nemyslet na prázdné rybníky.

Cestou k mámě obě mlčíme. Sestra se škrábe na stehně, já si mnu zápěstí. Z rádia hrajou vánoční písničky. Miminko spí, nevinné. Bez slámy, bez Betléma, bez vědomí napjaté atmosféry. Za oknem se pole mění v les a les v benzínku. Vyprázdněná krajina bez charakteru, vonící po hnoji a placatá jako přejetá kočka. „Jakej je dneska plán?” Otázkou jsem přerušila Neckářovu Půlnoční. Ve zpětném zrcátku se ukážou sestřiny oči. Jsou taky prázdné a placaté. „Říkala jsem ti to včera. Takže znova. U mámy si rozbalíme dárky, dojdem na hrob, sníme nějaký cukroví a pak se stavíme u táty. My pak jedem domů, nevím jak ty. Chceš hodit na vlak?” Odkývu to. Švagr nabídne, jestli nechci ještě dneska přespat u nich a ja si všimnu, jak sestra v sedačce zatrne. Jednou je dost.

Parkujeme z boku domu, ne na příjezdové cestě. Dostanu do rukou tašku z IKEI plnou pestrého balícího papíru se Santou. Balíčky jsou popsané sestřiným úhledným písmem. V batohu na zádech mě táhne k zemi těch pár dárků, co jsem si mohla dovolit já. Máma otevře dveře v županu. Je ospalá a vlasy se jí kolem obličeje vlní, tak jako mně. Do rukou bere miminko a vrká na vnouče. Uvnitř to voní savem. Všechno je srovnané, vyleštěné. Vypadá to tu sterilně, jako v nemocnici a mně je jasné, že máma po noční nešla spát. Zůstala v uniformě zdravotní sestry, když na kolenou drhla spáry v podlaze? Tašku z IKEI vyprázdním pod stromek. Rovnám dárky do řad, tak aby ladily k úhledně ozdobenému stromečku. Jsou na něm ručně malované skleněné koule, co máma dostala od babičky, když mi bylo 13. Hned první Vánoce, jsem jednu rozbila. Upadla mi sice do měkkého koberce, ale stejně praskla. I když držela pohromadě, popraskaná nebyla na stromek dost dobrá. Pak už jsem se bála brát je do rukou.

Máma mi položí ruku na rameno. Od dezinfekce má vyschlou kůži, přilepí se k mému svetru jako suchý zip. Čekám, že něco řekne, že dostanu úkol, že mám něco dělat. Jenom se usměje. Na krku má rudej flek od toho, jak se škrábe.

Rozbalujeme balíčky. Barevnej papír se válí po zemi a máma je nesvá. Pak odchází, i když jí ještě zbývá maličká nerozbalená hromádka. Když skončíme, sestra mi podá igelitku a já ji plním, dokud nepřetéká. „Máma ještě kouří?” Sestra jenom kývne a dál zvedá ze země kusy papíru. Kouzlo Vánoc skončí v kamnech spolu se dřevem. Pak mlčíme. Hrozný ticho. Máma se sestrou si povídají, ale já je neslyším. Vidím jak se jim hýbou ústa, jak se občas rozhovor přeruší douškem kávy, nebo otázkou směrovanou na mě. Odpovídám, ale nevím co. V hlavě si sestavuju denní plán. Jasnou strukturu, kterou nic nerozhodí. Mnu si zápěstí a pod palcem se mi dělá červený flíček.

„Holky já mám teď strašný vlasy. Zas se mi to tady kroutí.” máma na nás volá z koupelny a přejíždí prameny barvených vlasů žehličkou. Rovná je do jedné linie jak peroxidově blond vojáky ve formaci. Pak je ještě nalakuje a vydá rozkaz, nikdo ani hnout. Sestra umývá špinavé hrnky, než je dá do myčky na nádobí. Pozoruju oheň v kamnech a tváře mi z toho žáru rudnou. Teplo domácího krbu.

Oblečené do zimních bund se valíme na hřbitov za vesnicí. Tři sudičky, každá v ruce hřbitovní svící. Studí mě prsty u nohou a štípou mně tváře. Chladne a tmavne obloha a stromy podél cesty se vzájemně drží za své holé větve jako školkové děti na procházce. “Tak jsme babičce přesunuli hrob. Aby měla hezčí výhled.” Mám chuť se zasmát. Nesměju se. Jsme tři, jsme jedna. Stojíme u kamene se zlaceným jménem pra-matky. V duchu s ní vedeme rozhovory, zpovídáme se ze svých hříchů. Čekáme na rozhřešení. Máma se nadechne a neříká nic. Cestou zpátky nemluvíme. Jen pochodujeme. Kachna se svými káčaty.

Jaro

Moje oči jsou skleněnky. Vytáhnu je a na piknikové dece budu sama se sebou hrát poslepu kuličky. Nerovností je na to v parku dost. Kolem běhají psi, děti a studenti. Jaro švitoří městem a mně je smutno i přes to, že mě do zad hřeje slunce. Cítím, jak se mi teplem rozpínají kosti a já rostu do nadpřirozených rozměrů – za chvíli budu nejvyšší strom v parku. Nepřehlédnutelná, majestátní a stejně pochcaná od psů na vodítku. Páchnu sama sobě imaginární močí a nesoustředím se na nic, jen na pach a na modrý nebe. Na whatsapp mi přijde zpráva od sestry – posílá videa dítěte. Jak je roztomilé, jak je šikovné. Už není sestra – postoupila na žebříčku rodinných rolí. Přebaluje posrané pleny, vaří nedělní obědy a jednou do měsíce mě zve na návštěvu, aby se mnou dítě mělo vztah, aby mohla říct, že se snaží, aby mohla škrtat políčka rodinné vztahy z „to do listu”. Krev přece není voda. Napiju se ze skleněné lahve. Sluníčko mě vysušuje, cítím jak moje krev houstne. Je jako med a žilami neproudí, jen se pomaličku šine. Chci se rozředit.

Ptá se mě, kdy přijedu. A pak sedím ve vlaku, koukám se do polí, lesů a pozoruju lidi na nádraží. Vystoupím na Hlaváku. Během cesty jsem zkameněla a teď se ze mně každým  krokem  odlupují kousky tvrdé kůže. Nechávám za sebou drobky, abych našla cestu zpět. V Leťnanech přestupuju na autobus a mizím z města směrem k rodině. Cítím jak se vpíjím do sedačky, zmenšuju se a z obřího stromu s kořeny je keřík a pak už jen větvička do vázy. Šeřík, co pomalu opadává a dělá bordel na stole v jídelně.

V chodbě sestřina domu se válí hračky a rozhrabané boty. Sestra s dítětem na ruce se omlouvá za nepořádek a já říkám, že je to v pohodě. Dělám obličeje na dítě, z batohu vytáhnu plyšáka a jsem ta nejlepší teta na světě, i když si to malé dítě zítra nebude pamatovat. Sedíme na modré sedačce, pijeme kávu a dítě se mezi námi plazí. Chlapeček jako naše spojka. Předává informace od jedné k druhé. Společné téma, důvod se vidět, důvod tu být. Mluvíme o věcech. O mých kamarádech, o těch jejích. O jejím manželovi a o mé samotě. „Neboj, to přijde.“ O škole a zkouškovém. „Jsi chytrá, to půjde.” A pak je ticho. Tíha jejího nedokončeného studia zasekne v krku další věty. Bylo potřeba starat se o mámu, starat se o mě. Být velký majestátní strom, co nás schoval ve svém stínu před pálivým sluncem. Pořád má větve, jen už je tolik nenamáhá. Sedí tu na gauči a já vidím, jak se jí listy vlní ve větru.

Na odchod ještě naposled pošimrám dítě v jejím náručí. Chlapeček se směje a má stejný oči, jako my, jako naše máma, jako pra-matka. Usměju se a říkám „Děkuju.” řečištěm žil mi zase začne téct krev, zředěná, ale pořád hustší než voda. V autobuse I ve vlaku se škrábu na krku. Do kůže si hloubím díru s myšlenkouu na budoucnost chlapečka, na strach z rodinného neštěstí, na dědictví smutku.

Léto

Má natažený dlouhý opálený nohy. Sedí v zahradním křesle, už tři hodiny se ani nehnula. Na klíně otevřenou knihu, ale neobrací stránky. Jen se nechává ohřát. Říká, že taje po zimě, že se snaží vyhnat led z těla ven. Že je to dobrý na špatný věci. Sedím vedle ní a snažím se vzpomenout si, jak to tady vypadalo, když jsem byla dítě. Posunulo se jezírko? A kolik se v nich vystřídalo rybek? Skalka v rohu zahrady stojí na místě staré meruňky a pod záhonem kytek je zakopaný náš první pes.

K obědu budou ovocné knedlíky. Strouhám tvaroh a ona v dlaních koulí úhledné bochánky. Jsou všechny stejně veliké a nikde neprosvítá ani kousek jahody. Máme ticho. Příjemné ticho, plné bzučení much a bublání horké vody. Pěkný moment. Souznění. A pak se ptám. „Mami? Co když budu už pořád smutná?” V dlaních jí praskne knedlík a po ruce jí na předloktí stéká jahodová šťáva. Usměje se na mě a neříká nic.

Starý podzim

Na ledničce visí PLÁN NA DNEŠEK. Políčka jsou odškratný. Je odpoledne, venku prší – to bude ten podzim. Obleču si mikinu, kterou jsem dostala k svátku. Táta usnul u televize. Nebude na mě křičet, ať si vezmu i bundu. Je mi asi devět a mám ráda, když je mi trochu zima. Nehty mi modrají, štípou mě tváře a můžu si představovat, že jsem na severním pólu. Nebo jižním. Sestra říká, že zima je na obou stejná. Jenom jsou tam jiný zvířata. To mě nezajímá, mně se víc než zvířata líbí led.

Chodím tak, abych nešlapala na slimáky. Bojím se jich. Máma se mi za to směje a táta mě s nima straší, když jdem do lesa. Až vyrostu, chci bejt jako máma. Umí najít úplně každou houbu. Táta ani já nevidíme žádný. On říká, že je to tím, že jsme tak vysoký. Mně je devět, nejsem vysoká. Bojím se slimáků a ryb.

Jdu za mámou k rybníku. Je podzim, pomáhá na výlovu. Nemám to ráda, když je výlov. Kapří se plácaj v blátě, rejou tam bříškama a mlaskaj nechutnou slizkou tlamičkou.

Máma stojí u takovýho rozkládacího stolu. Je modrej, omyvatelnej. Má na sobě rukavice, co fasujou v nemocnici. Vždycky jí na prstech zůstane bílej prášek. Drží nůž a na plastový zástěře má kapky krve. Ptám se, jestli to toho kapra bolí.

“Co jestli ho bolí?”

To umírání, říkám. Máma se usměje. Neříká nic. Jako když se ptám proč se misce říká miska, proč lidem nedoroste nová noha, když ješterky to s ocáskem umí a proč se takhle nesměje na tátu. Ptám se znova.

“Tak bolí to?”

Jenom mě pohladí po tváři a já cítím, jak mi po ní teče kapří krev. Červenám se.