Fíkus

„Kurva drát.“

Nadávky splynuly s vlhkým plesknutím u jeho nohou. Jako každej večer zakopl o ten fíkus, kterej tam před ním nechal bývalej majitel a kterej už byl vyšší než on, protože neměl čas ho zastřihnout. Což byl samozřejmě kec. Byl prostě jen línej a vzít nůžky a dvakrát střihnout byla větší námaha, než každej večer zakopnout, vylít si kafe a s nadáváním ho utřít ze zaprasený podlahy ještě zaprasenějším hadrem.

Ale takhle on zkrátka žil. Třeba to brblání znamenalo nějaký vystoupení ze stereotypu. Zpestření nudnýho dne. A třeba jeho dny nebyly vůbec nudný a možná, že každodenní vytírání hnusnýho kafe bylo zrovna tím jediným řádem, kterej v životě měl. Kdo ví.

Postavil plechovej hrnek s krtečkem a myškou na parapet, z radiátoru, kterej netopil už dobrý dvě zimy, sebral ten plesnivej, smradlavej hadr, kterej si kdysi udělali z Pedrova trička, a začal vysávat vyčpělý kafe z rýh v podlaze. Přitom nohou posunul fíkus trochu víc do rohu, jen aby ho zejtra ráno zase mohl posunout zpátky, kde byl. Plesknul hadr na radiátor, vedle něj plácnul svou mokrou ponožku, popadl hrnek a vyškrábal se do otevřenýho okna, ze kterýho měl výhled do něčeho, co dřív bejvala zahrada. Teď to byl spíš zarostlej lesík uprostřed města. Ještě před deseti rokama by za takovej výhled měšťáci zaplatili balík. Teď tak vypadalo celý město. Zarostlý, prošpikovaný větvema, od kterejch měl vysokej chlap jako on furt odřený čelo, a kořenama, o který gramlavej chlap jako on furt zakopával. Usrkl kafe a sledoval, jak venku zhasíná těch posledních pár pouličních lamp, co ještě nebyly rozbitý, rozkradený, nebo prostě fuč. To se občas stávalo. Mizelo všechno. Věci, lidi, domy. Ale co ho sralo nejvíc, byly vzpomínky. Byl si jistej, že tam ještě před nějakou dobou byly, a přece je tam za boha nemohl vyštrachat. Znovu se napil a podrbal se na hlavě, jako kdyby mu to mělo všechny vzpomínky vrátit. Jako kdyby moje palice byla posraná kouzelná lampa, zabrumlal si v duchu. Špinavejma prstama si shrnul za ucho zacuchaný vlasy a užíval si noční průvan.

V uchu měl tři náušnice. Každou za jednoho parťáka, kterej už tu s ním nebyl. Tu čtvrtou musel včera ráno vyrvat ven rezavejma kleštěma, protože mu zahnisala. Albert to zabalil asi před měsícem. Asi. Nebyl si jistej. V jeho hlavě byla mlha a v tý mlze Albert furt ještě tak nějak byl. I když už spolu nemohli ráno chcát na zeď bývalý školky a večer nadávat z okna bezďákům, jako kdyby oni sami byli něco víc.

„Ani to nezkoušej, kreténe!“ zařval na chlapa, co se ochomejtal pod barákem u rozvodový skříně. Po pravdě, možná to byla ženská. Byl si prostě jen jistej, že někoho viděl, a že pořvávání na kolemkradoucí stojí bez Alberta za hovno.

Albert byl ten chytrej. Prej měl i vystudovanou vejšku, che, to už se jen tak nevidělo. Ajťáky a študáky tenkrát pomlátili jako první. Ale Albert ajťák a študák byl. Anebo si prostě fakt hodně dobře vymejšlel. Tak jako tak, Albert byl ten chytrej. Uměl se hádat s lidma, a podle toho, jak se u toho tvářil, ho to i děsně bavilo. Nejen, že z vás před ostatníma udělal osla, ale ještě z vás při tom vydoloval, kde schováváte klíče od kola a kdy jste naposledy seděli na hajzlu. On sám byl spíš nemluvnej, nejdřív dával po držce a až pak vysvětloval. A asi proto jim to tak klapalo.

Jeho práce nebyla složitá. Přijedu, naložím, odvezu, vyklopím. A pak znova, a zase, a ještě jednou, dokud nebyla tma. Dělal svou práci dlouho a dělal ji dobře a pomoc s ní nepotřeboval. Ruce a nohy mu sloužily, a když ho rozbolely záda, zaplatil jedné z těch smažek, co posedávaly před starou radnicí, aby se mu po nich prošla. Jenže lidi si chtěli povídat. Ty potvory už jsou prostě takový, neuměj držet zobák ani v tý nejsvatější chvíli. A tak to zkusil. Nejdřív s Pájem, pak s Drobkem, s Majkem a nakonec s Albertem. Jeho práce byla hnedka jednodušší. On mohl v klidu nakládat, zatímco jeho parťák předstíral, jak moc ho zajímá všechno to kňourání kolem.

„Bude se nám tak stýskat!“
„Přišlo to tak náhle!“
„Náš život už nikdy nebude stejný!“
Ale hovno, pomyslel si vždycky.

Jejich práce nebyla složitá. Přijedu, pokecám, naložím, odvezu, vyklopím. A pak znova, a zase a ještě jednou. Jenže pak vždycky přišla tma. A Pája, Drobek ani Majk se z ní už nedokázali dostat. Ta práce je ničila. Ne tak, jako jeho – jeho jen občas bolely záda a s věkem čím dál víc cejtil v prstech, že bude brzy pršet. Je ta práce fakt ničila. V noci nemohli spát, převalovali se sem a tam, a když usnuli, tak se stejně co chvíli probouzeli s křikem. A pak začal křičet i on, protože ho budili, a on potřeboval svejch pět hodin, nebo byl další ráno fakt hodně nasranej.

Pája skočil ze Zámeckýho mostu. Drobka našel Pedro se střepem z flašky od piva v zápěstí a Majk, kterej před tím dva dny nespal, jednu vrazil tomu nagelovanýmu sígrovi, co postává každej den na rohu pod značkou zákazu odbočení. Celej jeho gang se vrhnul na prťavýho Majka, kterej se se zakrváceným úsměvem nechal mlátit, dokud tam neexnul. Schoulenej do klubíčka na špinavým chodníku, naprosto spokojenej.

Pokaždý to bylo stejný. Ne, že by je neměl rád, ale pro něho se z toho vždycky vyklubal jen další pracovní den. Přijedu, naložím Majka, odvezu k nejnovější vykopaný díře, vyklopím. Ani u jednoho z nich nepostál, protože musel jet dál. Musel vyzvednout další, co potřebovali naložit, odvézt a vyklopit, a bylo jedno, jestli to byl Majk nebo Drobek nebo jeho ex. Pro něho to byla jen mrtvá váha, kterou musel dopravit tam, kde nebude smrdět ostatním pod nosem. Večer mu bylo trochu smutno, protože ze zvyku udělal kafe pro dva, ale nakonec si zkrátka to druhý kafe schoval na ráno, ohřál si je a místo stejskání se snažil namluvit si, že není zas až tak hnusný.

Jenže Alberta nenaložil, neodvezl a nevyklopil. Albert prostě jednoho dne nebyl. Byl fuč, stejně jako lidi, věci a domy. Albert zmizel jako vzpomínka. A to ho sralo úplně nejvíc.

Postavil prázdnej hrnek zpátky na parapet a promnul si hnisající ucho. Možná ho pekelně bolelo, ale možná se jen ksichtil, protože mu průvan donesl přímo pod nos pach chcanků ze sousedního feťáckýho doupěte. Seskočil z parapetu a jen tak tak minul bosou nohou fíkus. Zabouchl okno, aby mu doma zbyla aspoň špetka čerstvýho vzduchu, a praštil sebou na proleželou matraci, kterou stěhoval celoročně z jednoho rohu do druhýho, podle toho, kde byl zrovna nejmenší průvan, kde bylo nejmíň plísně a kde nejmíň slyšel Pedrovo chrápání. Zpod polštáře, jediný skrýše, co doma měl, vytáhl pomuchlanou fotku. Drželi se na ní s brýlatým Albertem kolem ramen a smáli se, protože byli totálně sjetí, a protože za Rudolfem, kterej je fotil, sebou zrovna strašně jebnula jedna z těch skejťaček, co se jim každej pátek snažily prodat falešnou trávu.

Nemohl zaostřit na Albertův obličej.

Ráno ho, ostatně jako každý ráno, probudil Pedro. Kopnul do jeho matrace, zamumlal něco slovensky, nebo možná maďarsky, a nalil si tu svou nechutnou meltu do jeho plechovýho hrnku s krtečkem a myškou. Vyhrabal se z pelechu, vytrhl Pedrovi hrnek z ruky a jeho obsah vychrstl do fíkusu, kterej pak jemným kopnutím posunul zpátky na svoje místo. Pedrovi to bylo jedno, dál si pro sebe něco mumlal a hledal jinej hrnek. Jako každý ráno se zeptali jeden druhýho, co maj dneska v plánu, a jako každý ráno si oba odpověděli, ať se jim ten druhej nesere do života. Jen v Pedrově mateřštině to znělo tak nějak noblesněji.

Jako každý ráno si stáhnul vlasy do culíku, umyl si obličej v oprýskaným dřezu a obul si boty. Chvíli hledal svou pracovní košili. Nakonec ji našel ve skříňce mezi pánvičkama, kam ji včera v noci uklidil totálně zmaštěnej Pedro. Jako každý ráno se vydal ven, bez pozdravu, jen tak, Pedro je stejně kretén a ani si nevšimne, že je celej den pryč.

Ve dveřích se zastavil a otočil se.

„Ty, Pedro,“ řekl a z ničeho nic přidržel Pedrovi až moc blízko u obličeje fotku, kterou vytáhl kdo ví odkud. „Nevíš, kdo to je?“
„Neviem, di do riti, ja nie som hocijaká tvoja zoznamka.“
„Aha, tak dík.“
Zastrčil si fotku zpátky do kapsy a promnul si ucho. „Tak se měj.“

Ten den byl Pedro celej nesvůj, protože jeho ráno začalo až moc složitou konverzací.

Pro něj naopak začal den jako každej jinej. Přijedu, naložím, odvezu, vyklopím. A pak znova, a zase, a ještě jednou, dokud nebyla tma. Lidi, věci, domy se ztrácely. Jo, a taky vzpomínky, to ho sralo úplně nejvíc. Dělal svou práci dlouho a dělal ji dobře. Jen ty lidi kdyby uměli zavřít zobák. Večer zakopl o fíkus, vytřel zaprasenou zem ještě zaprasenějším hadrem, sedl si do okna a užíval si výhled na zarostlej lesík, za kterej by dal ještě před deseti rokama nějakej měšťák balík. Užíval si noční průvan, kterej mu ochlazoval tvář spálenou od slunka. A jediný, co ho na světě sralo, byla hnisající díra v uchu, o který si nepamatoval, kde se tam vzala.