Alergie
„Ondro, zuby, za chvíli jedem. Máš všechno nachystaný?“ vytrhne ji ze spánku mámin pronikavý hlas, který ji dokáže spolehlivě vzbudit v jakoukoliv denní či noční hodinu.
Pokoj je plný světla ze supervýkonné terarijní zářivky. Je sobota, nemusí vstávat. Zkontroluje telefon. 6:30. Uvědomí si, že má ucpaný nos a dýchá ústy. Tiše zakňučí, překulí se na druhý bok a přitáhne si cíp deky k bradě.
„Budeš se chovat slušně k trenérovi, jasný?! Ne jako minule! Jste banda harantů. Já se mu divím,“ dál huláká máma z obýváku. Elena zaboří hlavu do polštáře.
Slyší, jak se želva pomocí ostrých drápků škrábe přes keramický přístřešek, do kterého se už nevejde. Vzpomene si na fretku, která klidně spí v rohu místnosti. V krku má hlen. Zavře pusu a pokusí se silně vydechnout nosem, aby ho uvolnila. Fretka se náhle probudí a začne se energicky drbat za hlavou, přičemž klepe nohou o dno klece.
Stop! Ticho!
„Elča s náma nejede?“ poprvé to ráno rozpozná tátův hlas.
„Nic neříkala.“
Poslepu se natáhne pro kapesník. Když se vysmrká, nos má ucpaný pořád stejně. Nervózně se zavrtí a schová hlavu pod deku.
„Ondřeji, tak kde jseš?! Máš tady něco dělat!“ rozkřikne se najednou máma o poznání hlasitěji.„Jo, já se oblíkám, ježiši!“ vyštěkne v odpověď bratr puberťák, naděje dětského fotbalového oddílu.
Elena si prudce strhne deku z obličeje. Pod ní se nedá dýchat už vůbec. Tlumení mámina jekotu nebo kyslík, toť otázka. Slyší cvaknutí vypínače a přes zavřená víčka cítí, jak skleněnou výplní dveří pronikne do pokoje světlo z koupelny naproti přes chodbu.
„Mamka nám sem dá novou pastu?“ slyší tátův láskyplný a trochu nervózní hlas. Tiše se ušklíbne. Podivný slovosled a intonace jí napověděly, že původně to vůbec neměla být otázka, ale nejspíš se mezitím v koupelně objevila máma, která už je delší dobu patřičně v ráži.
„Když vám sem dám novou pastu, tak nikdy nedoberete zbytek tý starý. Až to doberete, tak vám ji sem dám.“
„Jenom říkám, že proto si třeba Ondra věčně nečistí zuby, když nemá čím.“
„Tady má pasty ještě na tejden! Stačí to pořádně vymáčknout.“
Mezitím je slyšet, jak se do koupelny došourá mladý předmět debaty, beze slova si namočí kartáček a začne si čistit zuby.
Asi za deset minut nato hlasy úplně utichnou. Elena se mechanicky vymotá z peřiny, stáhne si vyhrnuté tílko, hlasitě zívne a s námahou se zdvihne z postele. Vypotácí se z pokoje a zapne televizi, kterou před chvílí rodiče na odchodu vypnuli. Nakrmí želvu a upraví teploty na termostatu, což má zakázané. Má topit v krbu.
Vezme si prášek a vdechne předepsanou dávku z inhalátoru. Dvakrát se vysmrká. Zavře se v koupelně a s knížkou si vleze do horké vany. Úlevně vydechne a při tom si uvědomí, že jednu nosní dírku už má volnou a může dýchat nosem. Usmívá se. Lehce ji škrábe v krku, ale to přejde. Obvykle tak uprostřed druhé kapitoly.
Těsně předtím, než v ručníku opustí teplo koupelny, která se mezitím proměnila v parní saunu, do obýváku vkročí babička a s ní oblak alkoholem přesyceného vzduchu, který okamžitě přebije tropickou vůni Elenina sprchového gelu. Babička přinesla psa, který k ní někdy během ranního venčení musel zběhnout. Elena zavře oči, zhluboka se nadechne, stěží uvolní stažené obličejové svaly a pomalu překročí práh. Křehká šance na ranní idylku je dokonale v tahu.
„Jsi tady dlouho?“ zasyčí a začne se nervózně rozhlížet.
„Já jsem přinesla psa.“
Na to nemá co říct. Stojí u stolu opřená o židli a dívá se z okna. Je zataženo a ona vůbec neměla v plánu být vzhůru. A rozhodně neměla v plánu se tak brzy ráno zabývat odhadováním vzdálenosti dostatečné k tomu, aby jí alkoholový opar nekřivil nos. Odkašle si, v krku ji teď škrábe mnohem silněji, než je zvyklá. Dlouho je ticho.
„Vaši už odjeli?“
„Ne, zakopala jsem je na zahradě.“ pomyslí si.
„Jo,“ odpoví. Pak je zase dlouho ticho.
„No jo, tak já půjdu.“
„Běž,“ neřekne nahlas.
„Ty Elenko, poslyš… nemohla bys mě prosím tě založit? Stovku?“
Elena si upraví ručník a vysmrká se. Kapesník hodí do krbu, kde nic nehoří.
„Nemohla, nemám. Tak ahoj.“
Zamíří do pokoje, a zatímco se obléká, poslouchá babičku, která v obýváku o něčem mluví. Neposlouchá její slova, ale pohyby. Snaží se odhadnout, na co všechno může dosáhnout z místa, kde stojí. Oblečená jen v kalhotkách a včerejším tričku se vrátí za ní a snaží se na tváři udržet strojený úsměv. Dívá se skrze ni. Když dlouho nepadne jediné slovo, babička odejde. Elena otevře okno a rozhlíží se po pokoji. Všechno se zdá být na svém místě.
Než se rodiče odpoledne vrátí, stihne vyprat várku oblečení, zalít kytky, převléknout si tričko, vypnout televizi a stáhnout termostat na původní teplotu.
„Tak co, vyhráli něco?“ ptá se, když si v obýváku svlékají bundy. Táta si sedá na gauč, zapíná televizi a mlčí.
„Ondru ve třetím zápase trenér stáhl na lavičku a už ho nepostavil. Za trest, protože byl drzej. Táta byl nasranej, ale já se tomu trenérovi už ani nedivím,“ shrne turnajové dopoledne máma, zatímco v kuchyni vyklízí nákup.
Elena se mlčky otočí na bratra, který krčí rameny. Táta nespouští oči z obrazovky.
„Oslabil tím celej tým.“
„Byla tady babička?“ ozve se znovu mámin hlas. Elena našpulí rty a pevně sevře v ruce zmuchlaný kapesník. Neodpoví. Ví, že odpověď stejně nikoho skutečně nezajímá. Jejich osobní věci totiž nikdo neprodává.