Felix
Monsters are real, and ghosts are real too. They live inside us, and sometimes, they win.
Stephen King
1.
Rozhlédl jsem se okolo sebe. Většina holek postávala v hloučku a hlasitě řešila co má zrovna dneska za hrůzu na sobě Winklerová a že by si to sice mohla dovolit nosit ale jen kdyby neměla tak vystouplé lícní kosti samozřejmě že ano to dá rozum přikyvovaly všechny a jejich kývající hlavy mi tak trochu připomněly holuby když pochodují po ulicích a kývají těmi svými hlavami sem a tam a taky vlastně neví proč. Kluci postávali v hloučku naproti a řešili něco co jsem z mého místa neslyšel ale řek bych že se jednalo o jednu ze sto identických debat na téma jaké auto je lepší a jakej byl fotbal nebo cokoli kde můžete lítat za něčím a snažit se strefit do něčeho.
Pár osamocených jedinců který asik nezajímalo ani co má Winklerová na sobě ani kdo včera dal gól posedávala v lavicích žvýkala svačinu a tupě zírala do mobilů.
Tak jsem se teda odvážil.
Velmi pomalu jsem vytáhl z batohu svačinu a začal ji pomalu rozbalovat ve snaze napáchat co nejmenší hluk. Měl jsem chleba – asi s máslem nebo se sýrem nebo se šunkou nebo se salámem. Nesnáším když mi to máma zabalí do ubrousku a ten se nalepí na ten sýr nebo máslo ale měl jsem štěstí přibalila mi i tatranku. Kdybych začal jíst nejdřív ten chleba s ubrouskem asi by mi dali pokoj a nebo kdybych měl jen ten chleba to by si mě asi možná ani nevšimli ale nechat někoho kdo má víc jak sto kilo jíst tatranku je zločin.
Vlastně nevím jak si mohli všimnout byli přece tak zabraní do té debaty o těch autech nebo o těch gólech ale všimli si. Nestačil jsem se ani poprvé zakousnout a už stáli u mě připraveni udělit mi lekci.
„Ty vole, on žere tatranku, no to mě poser.“ Prohlásil Fífa tak nahlas že to přerušilo i debatu holek o Winklerové a začaly zvědavě natahovat krky tentokrát jako nějací plameňáci či co aby dobře viděly co se bude dít.
„Víš, co jsme si říkali o tom tvým žraní, že jo tlustoprde?“
Mlčel jsem.
Tlustoprd. Máma říkala že když mě čekala tak prej na hřišti většina maminek volala na svoje děcka Jiříčku a Honzíku a Kubíku a tak si jakože usmyslela že chce aby její syn měl originální jméno. Tak jsem teda Felix. V překladu to znamená šťastný nebo šťastlivec. To jsem si vygooglil takže to musí bejt pravda. Škoda že mi tak nikdo neříká teda jasně máma jo občas učitelka nebo doktoři nebo tak někdo. Ale spolužáci? Nikdy. Kámoši ? Taky nikdy páč žádný nemám. Pro většinu lidí jsem tlusťoch, pupkáč nebo tlustoprd což jsou naprosto běžný nudný přezdívky pro tlustýho kluka.
Škoda že se máma vymejšlela s originálním jménem když sem skončil s tuctovejma přezdívkama.
„Říkali jsme si, že toho necháš, neříkali snad ?“ Kluci se smáli. Holky se pošklebovaly. Ty osamocení jedinci jako já celou situaci jen bez zájmu pozorovali. Žádná pomoc na obzoru.
„Je to jen jedna tatranka, jinak si víc nedám,“ pípl jsem. Což je samozřejmě lež jako věž doma mám plnou skřín bonbonů a lízátek a čokolády a chipsů a tyčinek což je taky asi každýmu kdo se na mě podívá jasné. Jsem čím dál tlustší.
„Ale hovno buřte, jedna tatranka sem, jedna tatranka tam a co? Kila poletí nahoru.“ Na to mi k mému údivu rychle vyšklubl tatranku z ruky pak ji hodil ji na zem a rozšlápl. U pár lidí si to dokonce vysloužilo i potlesk.
Potlesk.
Měl jsem chuť se rozbrečet nebo utéct z té třídy a už se nikdy nikdy nevracet a nebo prostě vyskočit z okna a skončit s tím páč je to furt stejný každej den každej posranej den ve škole mi něco špatnýho udělaj.
„Měl bys mi za to ještě poděkovat, postaral jsem se ti o dietu,“ dodal Fífa (a všichni se smáli jak pominutí) a pak mě i s Šimonem a Martinem povalili na zem a několikrát do mě kopli. Povalili mě bohužel do té rozšlápné tatranky tak jsem od ní měl ještě špinavý zadek. Držel jsem si ruce na obličeji aby mě nekopli hlavně do nosu slyšel sem že zlomenej nos vážně hodně bolí. Když se vyřádili, Fífa se na mě vítězoslavně podíval a poručil mi: „A tu tatranku, co sis rozšlápl, si ukliď špekoune.“ (opět smích) To bylo úplně nejhorší. Když do mě kopou dá se to ještě přežít snažím se myslet na něco jinýho a ne na tu bolest ale tohle je prostě já nevím to je prostě tak trapný. Musel sem se zvednout a jít ke koši pro lopatičku a smetáček a uklidit si to
po sobě
po nich a jak sem vstal tak jsem měl trochu té tatranky na tom zadku jak už sem říkal jenže to sem v tu chvíli nevěděl a vyvolalo to zas plno poznámek i od holek a toho pitomýho smíchu a vůbec ještě teď mi hoří tváře studem páč to bylo fakticky děsný ale nemoh sem nic dělat.Jednou sem trochu protestoval a dopadlo to tak že mi vymáchali hubu v záchodě tak že jsem se málem zalkl ne vodou se chcanky ale ponížením. To mě fakt rozjebalo tejden jsem ani nešel do školy a předstíral jsem před mámou že sem nemocnej pořád jsem si namáčel teploměr do horkýho čaje a tak páč jsem se strašně bál aby to neudělali znovu
neudělali ale klidně by kdykoli mohli.
Šťastný šťastlivec.
Po příchodu domů mám už zavedenej takovej svůj rituál prostě jím a sedím u kompu. Nemám žádný kámoše se kterejma bych si moh psát a posílat smajlíky a gify a odkazy na vtípky a se kterejma bych se moh označovat v příspěvcích typu „označ někoho a on tě musí pozvat na pivo.“ V žádnejch diskusích taky nic nepíšu páč si fakt nemyslim že někoho by můj názor moh zajímat a i kdyby náhodou jo tak je to stejně k ničemu lidi se tam jen hádají každej píše svůj cool názor přečte si ostatní ty zhejtí a myslí si furt dál to samý co si myslel předtím. To vím tak že si ty diskuse čtu. Ale já nic nepíšu to fakt ne.
To hlavní co dělám na pc je že lidi prostě stalkuju. Chtěl bych aby se mě někdo zeptal co dělám ve volným čase a já bych řek že stalkuju lidi. A ten někdo by pak řek a já dělám to a to a to. A já bych řek: Já vím. Ha ha.
Není to můj vtip aby bylo jasné to jsem jen viděl na fejsu. Ale bylo by to super kdyby se mě někdo takhle zeptal. Třeba Fífa.
O tom vím úplně všechno.
Je jasný že by si takovýho ubožáka jako jsem já nikdy do přátel nedal a tak stačilo založit si fejk profil a požádat o přátelství a do pěti minut jsem mohl vidět vše co jsem potřeboval. Někdo kdo má u každý fotky dvě stě lajků, osmset přátel a na instáči litr sledujících klikne na žádost o přátelství komukoli. Kdyby to tak bylo i v real life bylo by to no prostě úžasný nasadil bych si masku někoho super přišel za ním a řek: Hele budeš můj kamarád? A on by řek bez váhání že určitě a a bylo by to.
Chtěl bych kamaráda. Nejvíc ze všeho bych se chtěl kámošit s Fífou. Je na mě zlej ale to proto že mě nesnáší kdybych byl jeho kámoš bylo by to úplně jiný. Možná by mě měl rád kdybych zhubl ale já to prostě nedokážu achjo. Dokonce jsem pro Fífu i hlasoval aby byl zvolen nej studentem školy doufal jsem že se třeba doví že jsem pro něj hlasoval a změní na mě názor ale asi to bylo fakticky anonymní.
Fífovi rodiče maj jakože asi fakt hodně peněz jsou to myslím právníci. Maj pěknej barák, má kolo a lyže a brusle a notebook a tablet a co rok novej mobil a velkej pokoj jen pro sebe a má spoustu značkovejch hadrů a má dva psy jmenujou se Bruce a Willis což jsou prostě parádníí jména. Chodí s něma každej víkend na cvičák. Chtěl bych psa ale máma mi řekla že do bytu se pes nehodí že by všechno počůrával a smrděl a všude by byly chlupy a že je s tím moc práce. Kolo sice mám ale starý. A lyže bych ani nechtěl stejně neumím lyžovat máma totiž nikdy neměla prachy na to aby mi zaplatila lyžák i když jezdit do Alp jako Fífa by bylo určitě moc fajn na fotkách na instáči to vždycky vypadá luxusně. Jednou jeho rodiče vzali sebou dokonce i Martina a Šimona. Takže kdybych byl Fífův kámoš možná bych se dostal i do Alp wow!
No jenže nejsem. A nikdy nebudu.
Na zahradě mají taky takový to cool posezení s grilem a bazénem a takovou tou zahradní houpačkou pro víc lidí. V létě tam Fífa neustále pořádá nějaká párty. Na těch fotkách jsou dycky skoro všichni kluci od nás i ňáké holky.
Asi jedinej kdo nikdy nebyl pozvanej jsem já páč mě všichni nesnáší.
Máma si hned po příchodu domů všimla mých zbrusu nových modřin. „Co se ti stalo Felixi?“ vykřikla teatrálně a rozhodila přitom rukama jako bysme byli v ňáké z těch telenovel na které furt kouká.
„Spadl jsem, když jsme dělali s kámošema blbiny před školou. No znáš to.“ Tolik lží v jedné větě. Každou svou modřinu šrám či škrábanec jí zdůvodňuju tím že jsem byl s kámoši a už to začíná vypadat jako bych byl členem nějakýho gangu. Přitom by to nemohlo být víc vzdálené pravdě. Ale mělo by smysl jí to říkat? Nechcu jí přidělávat starosti už tak jich má dost. Táta nám nechal jen dluhy další dluhy a nic než dluhy. „Musíš dávat pozor jednou si zlomíš ruku a co pak? Nebo, nedejbože něco horšího.“ lamentovala. Pracuje totiž v nemocnici jako sestra takže neustálé přednášky o tom co by se mohlo stát jsou na denním pořádku. Jinak se dnes nic moc nestalo. Akorát Fífa postnul fotku novejch bílejch bot Nike. Taky bych si večer jen tak rád zašel koupit boty. Já mám furt ty stejný dokud se mi nerozpadnou a až pak si můžu koupit nový a Nike to teda nikdy nejsou.
2.
Hned ráno u skříněk mi sebrali kšiltovku a hodili mi ji do skříňky někoho jiného abych se k ní nemoh dostat a pak se mi zas posmívali že sem buřt a tlusťoch a ptali se co mám dnes k svačině. V těláku mi Fífa podkopl nohy takže jsem se rozplácl jak žába a odřel si kolena ( další modřiny paráda) a všichni se začli smát jak nějaké hýkavé opice a já tam jen tak ležel a připadal si jak největší debílek světa. Aji to docela bolelo. Pak Martin zařval: „Hele tlustoprd natahuje bude asi brečinkat že upadl na kolínka!“ Tak jsem se přinutil zvednout a snažil se tvářit normálně zatímco oni vybuchli v další salvě smíchu. Učitelka jako vždy dělala že to nevidí že sem jen spad sám od sebe. Ani učitelé si netroufnou na děcka bohatejch lidí svět je vážně zvrácenej. Jakoby už tak nestačilo že tělák je totální horor při běhu vypadám fakt směšně jak se mi ten můj báchor houpe a jsem zadejchanej a rudej v ksichu páč nemám takovou výdrž jako všichni ti florbalisti a fotbalisti a bůhví kdo ještě. Během rozcvičky všichni řešili jen ten proklatej florbal co má bejt zejtra hrajou s někým a je to straaašně důležitej zápas páč rozhodne o celé sezóně či co.
Taky mě překvapilo že Fífa si nevzal ty nový boty Nike.
Teď se stalo něco vážně vážně hodně mega divnýho! Vůbec to nechápu! Prostě po příchodu dom jsem si jako vždy nachystal ňákou dobrotu a zased ke kompu abych se kouk co nového u ostatních. A první co na mě bliklo: fotka Fífy s Martinem a Šimonem a dalšími florbalisty. V dresech v rukách florbalky a úsměvy od ucha k uchu. Popisek We win 3:1. Koukal jsem na to jak zjara asi dvě minuty než mě začli pálit oči a já si uvědomil že sem zapomněl mrkat. Jakože vážně wtf? Jak je tohle možný? Ten zápas mají hrát přece zítra.
Dyť jsem je poslouchal celej tělák jak o tom melou. Copak sem blázen?
3.
Dneska měl Fífa ty boty Nike. Podíval sem se co nejméně nápadně abych ho náhodou nevyprovokoval když šel okolo mé lavice. To nahrálo mé crazy teorii a tak sem se po škole vydal na florbalovej zápas aby sem si tu teorii ověřil. Bylo to trochu jako v Návratu do Budoucnosti 2 když Biff z budoucnosti pouští Biffovi z minulosti v autě nějakej zápas a řekne mu že ví jak dopadne a Biff si odfrkne že to těžko a pak to z toho rádia slyší že to fakticky dopadlo tak jak on řek že to dopadne a Biff vytřeští oči a uvěří mu. On mu pak dá knížku Almanach kde jsou výsledky všech zápasů za posledních padesát let a on sází a sází a stane se nejbohatším týpkem na zeměkouli a Marty má pak hodně práce s tím aby to spravil. Je to parádní film by the way. Byl tátův oblíbenej a často mi ho pouštěl než od nás odešel.
Bylo to ne trochu ale přesně jak v Návratu. Výsledek 3:2 a pak Fífa zavelel že se musí vyfotit a strčil jedné holce mobil ať tu slavnou chvíli zvěční a já viděl jak se přede mnou skládá dokonalej obraz fotky kterou už sem viděl. I každej úsměv byl do nejmenšího detailu stejnej.
Na mým shit mobilu mi nejde wifi a na data nemám prachy a tak jsem se rychle zved a pospíchal domů. Tašku sem hodil do kouta na jídlo jsem dokonce zapomněl a už už sem najížděl na net. Ani jsem nedýchal. ( což bylo možná tím že sem byl udejchanej z toho jak sem spěchal ale to mi v tu chvílu ani nedošlo ha ha)
A přišlo zklamání.
Jako obvykle.
Takže po důkladném zhodnocení situace musím říct že věc se má teda takhle: Rozhodně si nepostavím palác až do nebes jak Biff a můj ksicht nebude všude a moje jméno nebude všude a nebudou mě obletovat holky a nebudu o všem rozhodovat a prostě nebudu bohatej a slavnej . Můj komp nebo snad můj internet se teda sice přeměnil do jakési křišťálové koule co předpovídá co se stane další den to jo ale platí to jen o tom co se týká Fífy. Celej net na cokoli sem kliknul dál zatvrzele ukazuje dnešek. Žádný info co by se dalo využít okej budu vědět kdo vyhraje v zápasech kde hraje Fífa což je celkem k hovnu na nějaké školní hry to si nevsadím že. Kdybych znal výsledky NHL kurva ale toto? Jen cokoli co se týká Fífy ukazuje zítřek. Takže třeba teď vím že zejtra bude ve fitku a vyfotí se před zrcadlem s činkama. Což je fakt paráda no. Do prdele.
4.
Jsou to už dva týdny co vidím do buducnosti Fífy Steinera a nenašel jsem žádnej způsob jak svý schopnosti zúročit. Ale musí to přece mít nějakej smysl.
Musí.
Vím co bude mít další den k jídlu jestli půjde do fitka na cvičák nebo na florbal co si koupí a koho si přidá do přátel a komu lajkne fotku ale absolutně nevím co s tim. Když by se tohle stalo ve filmu tak by hlavní hrdina určitě udělal něco podstatnýho a velkýho protože vidět do budoucnosti přece nejni jen tak. To se neděje jen tak. I když na ňákýho boha nevěřím ani náhodou tak prostě musím uznat že tohle je zázrak a měl bych asi něco ale udělat. Ale co?
5.
Dny plynou a stále nic. Sedím u pc a jím. Ve škole taky stále stejný.
6.
Konečně jsem na to přišel! A byl jsem debil! Jakej asi může bejt jinej důvod znát budoucnoust než šance ji změnit? Dneska na mě po zapnutí Fífova profilu vyskočil odkaz na článek a než jsem si vůbec všiml titulku zaujal mě počet komentářů bylo jich snad dvě stě. A spousta lajků takovejch těch s plačícím smajlíkem. Rozklikl jsem komentáře a krom těch dlouhejch to bylo samý R.I.P. a to je hrozný a jak to může někdo udělat? A bla bla. Tak jsem se konečně podíval na článek a jen zíral. Fífu někdo zabije! Teda přesněji řečeno ubodá v parčíku pod skalkou a to už dneska večer protože ten článek napsali jakože zítra a píše se tam včera večer takže to znamená že musím vyrazit teď teď hned!. Zbytek napíšu až budu na místě. Omg úplně se klepu!
Tak už sedím sedím u skalky dobře schovanej a mám asi dost času abych všecko napsal bylo tam totiž napsaný že se to stane večer ale ne přesně v kolik ( asi to ještě ani nevíjou) tak sem radš vyrazil hned. Nechápu kdo by mohl chtít zabít Fífu všichni ho prostě zbožňujou jak kluci tak holky tak i dospělí a učitelé prostě všichni. Z toho jako správnej detektiv usuzuju že to musel bejt někdo náhodnej a taky pořádnej magor páč dvacet bodných ran no pardon ale to nemohl udělat nikdo normální že jo. Tipuju ňákýho zbloudilýho bezďáka co to kapku přehnal s fetem a možná se třeba zeptal Fífy jestli nemá cigára nebo prachy ( má oboje a vím moc dobře co tu bude večer dělat slyšel sem ho asi stokrát mluvit o tom jak sem chodí kouřit) a Fífa mu třeba řekne, že ne, že nemá a bezďák feťák se nasere a vyjede po něm a zabije ho. Až na to že ho nezabije. Páč tu sedím já strážce Felix a já vám říkám že ho zachráním. Vzal jsem si doma největší nůž co to šlo a až přijde ta chvile tak toho týpka nějak zastavím bodnu ho třeba do nohy nebo tak a to ho zpomalí a pak z Fífou utečem a on bude vědět že jsem mu zachránil život a stanu se jeho kámošem. Co kámošem nejlepším kámošem. A pozve mě domů na to posezení s grilem a bazénem a houpačkou a jeho rodiče mi budou děkovat že jsem ho zachránil a aji učitelé si konečně všimnou že existuju a dostanu vyznamenání za statečnost a všichni se mě na to budou ptát a všichni mě začnou mít rádi a Steinerovi mě začnou taky brát do Alp a nikdo už mi nebude strkat hlavu do záchoda a smát se mi.
Fífa už přišel. Čekám.Je tu a kouří už tak pátý cigáro.
Nikdo stále na obzoru.
7.
Z nadšených myšlenek který mi vybuchovaly v hlavě jako ohňostroj mě vytrhlo vyzvánění mobilu. Fífa se podíval kdo mu volá a pak to bez špetky zájmu típl a dal si mobil zpátky do kapsy. A mě to v tu chvilu prostě strašně nasralo. Kdyby mě někdo volal tak bych to hned zvedl byl bych totiž rád že mi někdo volá a chce třeba jen tak pokecat ale ten jeho arogantní výraz mě naráz přesvědčil o tom že nikdy kamarádi nebudem. To poznání bylo na chvíli to jediný co jsme vnímal.
Protože on má všechny ty kamarády je jen jako trofeje. Měl jsem dojem že fakt jen na moment jsem zahlídl v jeho obličeji stín pravýho Filipa Steinera. Toho kterýmu je ve skutečnosti každej u prdele a ze všeho nejvíc já. I kdybych mu ten podělanej život zachránil.Kdo mu vůbec dal právo rozhodovat o tom kdo si zaslouží jeho pozornost? Dělá ho jeho vzhled a jeho sportovní výkony a prachy jeho rodičů někým lepším než jsem já? Nadšení se proměnilo ve vztek. Možná že tohle nikdy nebylo o tom o čem jsem si myslel že to mělo být. Možná to nemělo mít dobrej konec ani pro mě ani pro něj.
A taky jsem přemýšlel, kdy se konečně objeví ten šílenec s nožem. Pořád jsem čekal a čekal.
A pak, když se Fífa náhle zvedl a chystal se odejít, mi to došlo.
Žádný šílenec s nožem nepřijde.
Protože jeden už tu dávno je. Sedí, číhá a čeká na příležitost.
Vykročil jsem ze stínu a postavil se Fífovi do cesty. „Buřte? Co ty tu dě-?“ přerušil větu, ve chvíli, kdy mu pohled sjel na nůž v mých rukou. Pak se podíval přímo na mě a něco v mých očích ho donutilo o krok couvnout. Když stojíte sami v lesním pološeru, všechny rozdíly jako kdo je tlustý a kdo ne, a kdo je bohatý a kdo ne, zaniknou.
„Hele, já nevím, co tu blbneš Felixi,“ blekotal překotně zatímco přede mnou pomalinku ustupoval, „ale jsem si jistej, že to má určitě jiný řešení, jak tohle.“ Blýskl pohledem na nůž.
Právěže nemá. „Myslíš?“
„Ja ja jasně,“ přitakal já v jeho hlase zaznamenal lehký záchvěv naděje. „To není tak, že bysme tě nenáviděli nebo tak něco, nebo, že bys byl nějak špatnej, prostě je to jenom zábava víš… dělat si z tebe prdel, nic přísahám, nic víc v tom není.“
Takže to jsem byl. Zábava. Bylo mu fuk, že doma brečím a přeju si, abych vůbec nebyl . Bylo mu fuk že tak zoufale toužím uniknout té samotě. Byl jsem zábava. Ne. Moje trpení byla zábava. Jakoby snad někdo, kdo má všechno, co si může přát, mohl ještě potřebovat nějakou zábavu? Někoho, do koho si může kopnout, kdykoli chce, čistě jen proto, že může.
„Víšco, můžem to probrat zítra ve škole, co ty na to? Sednout si a prostě pokecat no hm co říkáš? Ale teď-„ nervózně polkl. „teď polož ehm polož ten nůž Felixi a neblbni.“
Zamyslel jsem se. Teď sice tvrdí, že mě přestane šikanovat a budeme kamarádi. Ale to je lež, že ano? Ano, věřím, že pár dní by ze mě měl respekt, možná by mě dokonce nechal sníst si v klidu svačinu a nepodtrhával by mi nohy při každé možné příležitosti. A oslovoval by mě Felixi. Jenže by si dřív nebo později uvědomil, a já se vsadím, že by to bylo spíš dřív, že to on má zase navrch. Měl by kolem sebe své kumpány, kdežto já bych byl zase jen osamocený tlusťoch.
Teď mám magickou moc – jsme sami dva v lesích a zřetelnou převahu mám já, jelikož držím nůž. Ale jakmile pomine tato chvíle, tak ta magie zmizí a ručičky moci se vrátí opět k němu.
A pak by to bylo ještě horší. Kdo by se koneckonců choval pěkně k někomu, kdo na něj vytáhl zkurvenej nůž?
Nemůžu ho nechat jít.
Lidem, jako on, by to nemělo procházet
Fífa je někdo a já jsem nikdo a to je zeď mezi námi vyšší než mrakodrapy a nelze na ni vyšplhat ani ji obejít je prostě v nás já budu vždycky ten čišník co roznáší krevetové koktejly na párty a on bude vždycky ten podnikatel v saku a v kravatě a naleštěných botách, co tomu čišníkovi nadává že ten koktejl je málo krevetový. Svět je plný takových fífů a takových felixů. Vždycky byl, je a vždycky bude. Možná jen v pravěku to tak nebylo. I když ne. Myslím, že i tehdy.
Tedy bude takový, pokud s tím něco neuděláme.
Zatímco jsem se zamýšlel, Fífa se polekaně rozhlížel jako zvíře chycené do pasti.Tak jako jsem se mnohdy rozhlížel já, kudy uniknout jeho silným rukám a jedovatým slovům. Ve tváři měl vepsaný strach ochucený o jakousi komickou směs údivu a překvapení. Za normálních okolností by mi nejspíš hned utekl, ale tohle nebyly normální okolnosti a oba jsme to věděli. Cítíl jsem, že bych doběhl až na konec světa, kdyby to byla potřeba. Už se ani nesnažil nic říkat. Asi věděl, že by to nemělo cenu.
„Chtěl jsem se jenom kamarádit a žít normální život, jakej by měl kluk mít. Ale tys mě prostě nenechal.“ řekl jsem.
A to je poslední, co si pamatuji.
Strach a údiv. Můj nebo jeho?
Zpět k vědomí jsem se vrátil, když jsem ze sebe doma strhával oblečení celé od krve. Chtěl jsem to všechno hodit do pračky, ale té krve bylo tolik, že jsem vše raději nastrkal do pytle a vyhodil do popelnice. Blesklo mi hlavou, že je štěstí, že máma je zrovna na noční. Ne, že by na tom bůhvíjak záleželo. Polici asi nebude potřebovat pomoc Sherlocka, aby na mě přišli, o nějaké otisky prstů a stopy DNA jsem se vůbec nestaral.
Ale jak říkám, na tom už nezáleží. Na ničem z toho už nezáleží.
Měl bych být vyděšený a zničený tím, co jsem udělal. Rád bych řekl, že jsem. Ale já nesnáším lhaní.
Když jsem se trochu uklidnil jen tak ze zvědavosti nebo možná spíš ze zvyku jsem najel na Fífův profil. Byl tam odkaz na článek pojednávací o tom, že vrah z lesů udeřil o den později znova a tentokrát je obětí Fífův spolužák Martin Stanzel. „No nic,“ řekl jsem do ticha rušeného jen hukotem počítače, „vypadá to, že mám ještě práci.“