Pokročilé stádium duševního rozkladu

Zápasila s větrem, aby jí stránku neotočil dřív, než zrakem došla na její konec. Neměla však dostatek rukou, aby knížku dokázala udržet otevřenou na správném místě a zároveň vracet své rozfoukané vlasy zpět za uši. Snila o dece a křesle uprostřed vytopeného pokoje. Když už se ale svůj čas rozhodla trávit radši se sériovými vrahy a detektivy s přehnanou zálibou v alkoholu než se svými vrstevníky, hodlala ho trávit na studené lavičce v parku, obklopena alespoň tím minimem společenského kontaktu, který si byla ochotna vpustit do života. Kdykoliv zvedla zrak, cítila se býti mezi lidmi; maminkami s kočárky, běžci, filozofujícími studenty posedávajícími opodál s kytarou na klíně. Tento poklidný svět jí dokázal vyvážit svět vražd a vyšetřování, ve kterém se ocitla, kdykoliv zrak zase sklopila. Pravidelně si dávkovala oba v přiměřeném množství, aby zůstávala v kontaktu s realitou, ale přitom v ní nebyla nucena trávit příliš mnoho času. Svět plný krve a hnijících kusů těl pro ni představoval mnohem bezpečnější místo. Bylo jasné, kudy se do něj nastupuje a kudy vystupuje. A obojí bylo tak snadné a především – bylo to pouze na ní.

Tentokrát tam však vysedávala sama. Sluníčko, schované ve vzduchoprázdnu za unyle šedivou oblohou, se její zarputilosti vysmívalo a studený vítr ji ostrými řezy po zátylku nabádal, ať to své zoufalé snažení radši vzdá. Ani rozum, jindy právě dotyčný, který ji nutí ke kontaktu s realitou nejusilovněji, tentokrát nepředkládal dostatečně přesvědčivé argumenty, proč zůstat. Tak bylo rozhodnuto. O severské zimě stačilo číst, nikoli ji žít.

Jakmile však založila knížku do batohu, už nebyla sama. Na pár kroků od ní se zpoza stromu vyjevil muž, jehož výšce sice odpovídal dlouhý, těžký potrhaný kabát, nikoliv však kalhoty, které mu sahaly nad dozajista promrzlé kotníky. Tvář měl temnou, zoufale špinavou, s výrazem, který odpovídal jeho chatrné konstituci. Cítila ho i na těch pár metrů. Přemýšlela, zda je to jen ten zatuchlý kabát nebo zda je to známka pokročilého stádia rozkladu celého těla. Nebo duše. Za sebou si táhl zablácený kočárek, z něhož kromě množství nerozeznatelných krámů visela i kdysi běloskvoucí peřinka s roztomilými medvídky. Ti, jak se zdálo, plakali.

Musel to být ten kabát. Představila si ho nasáklý směsí alkoholu, moči a nesnesitelného pachu všeho, co v ní kdy budilo odpor. Plíseň, pot, cigaretový kouř, výkaly a vzpomínala na těch pár nepříjemných momentů, kdy prošla oblakem mlhy nad kanálem. Když zafoukal vítr, měla pocit, jako by se jí onen kabát otřel o nohu, a zachvěla se odporem. Cítila nemoc a cítila smrt. A měla pocit, že je čím dál tím blíž.

Když se na muže pozorně znovu podívala, už nestál tak daleko. Kolečka kočárku uvězněná v bahně ho zpomalovala, přesto se k ní blížil rychlým krokem. Nechtěla se na něj dívat. Samozřejmě že chtěla zmizet. Ale zůstala na lavičce jako přibitá i v okamžiku, kdy k ní ten člověk natáhl ruku se špinavými nehty a její obličej se ztratil v jeho dlani.

Znovu se nadechla a dlouhán stál pořád na svém místě. Probíral se mezi igelitkami v kočárku, když tu z něj na zem vypadla děsivě vypadající panenka. Chyběla jí ruka a vlasy jí zůstaly ve slepených pramenech jen na pár místech. Jinak byla holá jako lebka jejího majitele. Zvedl ji, uložil do kočárku a hrabal dál. Když nenašel, co potřeboval, až potom se začal věnovat té, která ho pozorovala s děsem v očích. Ty jeho byly prázdné, bez života. Podobně jako ty její, dokud nepoznaly hrůzu. Poznal v nich sám sebe a dostal strach. Kulhal, ruce měl však zdravé. Když stiskly její krk, trvalo jen chvilku, než se z ní vydral poslední vzdech a ztratil se v mlze.

Z pravého oka se jí skutálela slza. Skanula jedna a pak druhá, zatímco levé oko zůstávalo štiplavým větrem nedotčené. Nakonec se rozslzela tak, že na něj už ani sama nedohlédla. Slzy jí uvěznily obě oči a muž před ní se rozmlžil v černou skvrnu. Nepřestávala však cítit jeho odporný pach. Když zamrkala, aby se slz zbavila, blížil se k ní. A tentokrát už doopravdy.

Byl starý, moc starý. Jeho vrásky se zdály stoleté a pohled již dávno nejevil známky života. Byl mrtvý. V duši nebo na povrchu, na tom nezáleželo. Jeho tělo projevovalo takové známky zanedbání a jeho oči tak hluboké, nekonečné nic, že nebylo možné, aby se ještě držel na nohou. A přesto se k ní stále blížil a natahoval ruku.

Nemáte cigaretu, slečno, nemáte tři koruny, slečno, vy jste taková pěkná, slečno. Přisedne si příliš blízko a sáhne jí na koleno a ona bude stále sedět a nic nedělat. Bude se neustále snažit přijít na to, zda ten pach čpí z jeho kabátu, nebo je to jeho dech. Zda je to hnilobný pach jeho mrtvé duše, dosud uzavřené v chátrajícím těle, které se zapomnělo uložit k spánku. A položí na ni ruku zas a znova a bude si dělat, co bude chtít, a ona bude sedět a sledovat, jak jeho oči nejeví známky života. A bude pozorovat medvídky na dečce, jak pláčou. Bude sedět a slzet a její duše začne hnít. A její tělo nasákne močí a potem a načuchne cigaretovým kouřem. A promění se v chodící skládku, ve které pohřbí sama sebe.

Muž natáhl ruku a opřel ji o opěradlo lavičky, která stála naproti dívce na druhé straně cesty, táhnoucí se parkem. Zatímco se přidržoval, opatrně lavičku obešel a ztěžka na ni dosedl. Slyšela, jak v jeho těle zapraskalo pár kloubů. Jeho kabát se rozprostřel a zakryl zlomené srdce, ve kterém se Pavel vyznal z lásky k Evě. Niternou malůvku překryla zapáchající hrozba blížící se smrti. Ze světa utekla naděje a schovala se před pochcaným kabátem.

Poté muž poprvé promluvil. Kdyby nepohyboval bezzubými ústy, spletla by si jeho řeč se ševelením větru, který k ní nepřestával v nepravidelných intervalech vysílat pachové signály z druhé strany cesty. Mluvil tak potichu, že se proti své vůli musela předklonit. Všechny její smysl najednou výrazně zbystřily. Byl tak blízko, viděla ho tak jasně a stejně tak i cítila. Neslyšela však nic. Klapal pusou a jediný zvuk, který k ní doléhal, byl šelest větrem rozfoukávaného listí. Tvářil se ovšem tak vážně, jako by jí říkal to nejniternější tajemství.

Nehty nervózně zaryla do dřevěné laťky pod sebou a netrpělivě ho pozorovala, jak položil ruku na opěradlo lavičky stojící naproti přes cestu. Loudavým krokem ji obešel a ztěžka na ni dosedl. Bála se, že na ni promluví, že po ní bude něco žádat a že bude muset odmítnout nebo němě odejít s tichými výčitkami, burácejícími v hlavě. Cítila, jak se jí kousek dřevěné třísky zarývá pod nehet. Pozorovala každičký jeho pohyb. Zírala, jak se zabalil do kabátu, zavřel oči a nechal svou hlavu pomalu klesnout. Jeho dech odpovídal větru, dokud se jeho rytmus neosamostatnil. Zklidnil se. Když se podívala na jeho odhalené kotníky, zatřásla se. On však vypadal, že své omrzliny už dávno přestal cítit. Spokojeně spal a nerušeně dál zapáchal.

Povolila sevření. Naposledy vydechla nosem, otevřela pusu, nalistovala stránku a pustila se do čtení.