Bylo slunečné odpoledne. Mraky stály na obloze, jako by je tam někdo přišpendlil, a u země foukal vítr, který v sobě nesl doznívající studené jaro.

Renča s pohledem zabořeným do země kráčela domů. Štěrk jí křupal pod nohama. Jela ze školy dřívějším autobusem i za cenu toho, že pak musela jít ještě dva kilometry pěšky. Chodila ráda. Mohla se prohrabávat myšlenkami, plánovat, nebo spíš snít. Ráda vymýšlela příběhy, v nichž většinou hrála hlavní roli, což by ale nikomu nepřiznala. Povzdechla si. Chtěla by napsat knihu. Takovou, ve které by řekla něco podstatného o životě. Ve svých třinácti letech ještě nevěděla, co přesně by to mělo být a ať si lámala hlavu sebevíc, na nic nepřišla.

Rozhlédla se kolem sebe. Nejhorší část cesty má za sebou, teď už to půjde jenom z kopce. Rozhlédla se, přešla cestu a zase se zahloubala do myšlenek. Kdyby nemusela tahat ten příšerně těžký batoh plný pitomých učebnic, šlapalo by se jí líp. Takhle ji bolela ramena. A začínala i hlava.

Mohla by napsat knížku. O životě. Proč ne? Vždyť už popsala snad milióny stran svými výmysly. Neměla o nich valné mínění. Jí se líbily, ona je psala ráda, ale měla hrůzu, že by si to mohl přečíst i někdo další. A zjistit o ní… Co? No, že je ještě děcko. Že to, co píše, není dost dospělé. Měla by napsat knížku podle skutečnosti. Jenže skutečnost nebyla tak zajímavá. Zamračila se a přehrála si svůj život. Měla by něco podniknout a něco zažít, aby měla o čem psát přece. Musí si pořídit více zážitků…

Irča se loudala domů. Od zastávky to bylo příšerně daleko. Naneštěstí autobus v tuhle hodinu zastavoval jen u obecního úřadu a dál na kopec nejel. Takže musela jít do kopce. Kopala do kamínků a zpívala si. Představila si, že je zpěvačka, na chvíli se zastavila a hrála si. Tancovala po úzké cestě, z aut strach neměla. Kromě její rodiny tudy nikdo nejezdil. A rodiče se měli vrátit později. A i kdyby přijeli dříve, slyšela by je kilometr odtud. Takhle ji obklopoval jen klid, ticho a šustění listí ve větru.

Dostala žízeň. Ach jo. A domů je to přitom ještě tak daleko. A do kopce. Přestala zpívat a zase se rozešla. Za zatáčkou už zahlédla konec zahrady.

„Díno!“ volala na německého ovčáka, kterého si před rokem pořídili. A pak se smála, když fenka zběsile přiběhla a z radosti mávala ocasem. Irča protáhla ruku plotem a drbala psa pod obojkem. Ale Dína se nechtěla mazlit, odběhla a přinesla balónek na provázku. Irča si povzdechla a pokračovala k domovu. Proč je ta zahrada tak pitomě veliká? Kdo to má pořád obcházet. Pes ji následoval podél plotu a pohazoval si balónkem.

„Nech toho, Díno, stejně si s tebou nebudu hrát,“ řekla jí a na důkaz se podívala na druhou stranu. Konečně došla domů. Ignorovala psa, který na ni smutně hleděl za brankou, odemkla a šla si pustit televizi.

Aleš vystoupil z autobusu a šel domů spokojený sám se sebou. Dal čtrnáct gólů, to je něco. Byl tam ze všech nejlepší. Akorát nechtěně srazil tělocvikáře. Ten protivný pitomec si to stejně zasloužil. Už jenom měsíc a vypadne z té blbé školy. Jsou tam samí tupci. Včetně učitelů. Kdyby on byl učitel, určitě by se nechoval jako debil.

Došel domů a svlíknul si boty. Slyšel televizi, tak rovnou nakouknul do obýváku. Seděly tam holky před televizí a koukaly na nějaký přiblblý seriál. Podíval se na mobil. Jeho mobil, koupil si ho sám, za vlastní peníze. S barevným displejem. Od kámoše, kterého přesvědčil, že má cenu tří stovek. Spokojeně se ušklíbnul. Jeho smůla, že si nebyl schopný zjistit, že by za něho mohl dostat dvakrát tolik. Co už. Jen ho mrzel ten škrábnutý roh.

„Čau,“ pozdravila ho Renča a vzápětí i Irča, která na vteřinu odtrhla pohled od obrazovky.

„Čus,“ zabručel zamračeně, aniž odtrhnul pohled od displeje. Počkal pár sekund a něco si prohlížel na mobilu, aby ukázal, že má důležitější věci na práci než se vybavovat se dvěma malými holkami.

„Za čtvrt hodiny mi začíná Ulice,“ upozornil je nakonec. Jestli si myslí, že se bude dívat na nějakou pitomost, co pořád sledují… Měl taky právo si pustit, co chce on.

„Tohle hraje jenom dvacet minut,“ obrátila se na něho znovu Renča.

„Ale pak je Kobra 11,“ namítla Irča.

„Já se můžu podívat na Ulici,“ nedal se. Přece nemají právo sedět tady celý den.

„Vždyť jsi ji viděl včera,“ ozvala se Renča.

„No a co? Chci se podívat znova. Včera jsem nestihl začátek, protože jste tady vysedávaly.“

„Asi hovno,“ řekla Irča napruženě a Renča ji sjela zamračeným pohledem, protože mluvila sprostě.

„Tak prostě aspoň můžeš počkat, až nám to skončí,“ ozvala se Renča dřív, než Irča stihla vztekle vyletět.

„Ale já chci stihnout i ten začátek,“ zvýšil hlas.

„Všechno furt musí být po tvojemu,“ napřímila se Irča už opravdu vyvedená z klidu.

„Hele, my se dokoukáme na Supermana a ty si pak můžeš pustit tu Ulici,“ Renča se pokusila uklidnit situaci.

„No jasně, vy máte vždycky přednost,“ rozčiloval se.

„Byly jsme tu první!“ vykřikla Irča.

Otočil se na podpatku. Pitomé kozy. „Člověk si tu nemůže ani pustit Ulici! Koupím si svoji televizi! Za svoje peníze!“ Vydupal nahoru po schodech. Přesně 14:35 sejde dolů a bude mu úplně jedno, co tam bude hrát. Prostě si pustí tu televizi. A tečka. Má právo si pustit televizi, sakra. Ty dvě by tam beztak seděly celé odpoledne. Tak si snad může hodinku urvat pro sebe!

Dalibor otevřel dvířka od auta.

„Táta mě zabije,“ reagoval jeho kamarád, který ho přivezl až do Vělopolí. Kurva, to je průšvih.

„Ty vole, doma mě zabijou,“ zíral Dalibor přes kapotu. „Raději už jeď, ať tě tady nikdo nevidí.“ Vystoupil a zabouchnul za sebou dvířka. Nechal se vyložit tady, přes to, že domů musel dojít ještě kilometr pěšky. Raději si dával pozor, aby nikdo neviděl, že nepřijel autobusem. I když, co je komu po tom? Prostě by řekl, že ho přivezl kámoš, který si od rodičů půjčil auto. To může být každému jedno.

Do hajzlu! Nadával v duchu, stejně bude muset doma říct pravdu. Měl z toho pořádně nahnáno. Na začátku týdne to vypadalo jako dobrý nápad. Komu se chtělo na praxi. Kámoš ho v pondělí ráno vyzvedl autem na zastávce.

„Nikam se mi nechce,“ řekl mu a povzdechl si.

„Mi taky ne,“ odpověděl Dalibor. Komu by se taky chtělo na praxi. Měl ještě půlnoc. Bylo teprve tři čtvrtě na šest. V životě ho nikdo nedonutí vstávat tak brzo kvůli nějaké pitomé práci.

„Co kdybychom tam nešli?“ navrhl kamarád napůl z legrace.

Dalibor chvíli přemýšlel a pak se mu rty roztáhly do úsměvu. „Co bychom dělali?“

„Máme auto. Zajedeme na svačinu a pak si pustíme rádio,“ usmál se kamarád. A tak strávili celý den. No vlastně celý týden.

Až dneska volal mistr. Dalibor si napjatě povzdechl. Byla to sranda.

„Čau, kde jsi?“ zeptal se mistr Dalibora.

Dalibor si odkašlal a zachraplým hlasem odpověděl, „doma, jsem nachlazený.“

„Aha.“ Mistr odpověděl podezřívavým tónem. „A nevíš, kde je Pavel?“

Dalibor se neubránil pohledu na kamaráda, který se svíjel na sedadle v křečích smíchu. Radši se podíval někam jinam, aby se sám nerozesmál.

„On není v dílně?“ zeptal se a snažil se, aby to znělo udiveně. „Nic o něm nevím.“

„Aha,“ odpověděl zase mistr. „Já si to zjistím.“

„Jasně.“

Rozesmáli se z adrenalinu a taky z celé té situace.

„Vzpamatuj se, vole, za chvíli ti bude volat,“ upozornil Dalibor kamaráda. Jako odpověď se rozezvonil Pavlův mobil. Rychle se snažil uklidnit.

„Ano?“ přijal hovor.

„Je mi blbě,“ odpověděl do telefonu. „Ne, nevím… On není na praxi? Hmm…“

Dalibor dusil smích a Pavel koneckonců taky. Když mistr konečně zavěsil, oba se chechtali, až brečeli.

Kurva, mistr byl chytřejší, než si mysleli. To je průšvih. A teď to bude muset říct doma. Zaplavený nadávkami a strachem vešel do domu a hned zalezl do patra do společného pokoje s Alešem. Ani se nepřevlékl a rovnou si lehl do postele. Bude to muset říct strejdovi. Do hajzlu. Dostane do držky. Beztak že jo.

Lucka přijela k domu a zastavila blízko dveří, aby to s nákupem neměla tak daleko. Konečně doma. Zaklonila se na sedadle. Byla unavená. Ne, to nebylo to správné slovo. Vyřízená, vyčerpaná. Nejraději by vlezla do postele a týden nevylezla. Chtělo se jí spát. A z toho řevu ve škole ji rozbolela hlava. Doufala, že děti mladší deseti let neuvidí nejméně měsíc. Buďme realisti. Dva dny. Volný víkend. Žádné uřvané děti.

Otevřela dveře a málem vrazila do Aleše.

„Ahoj,“ pozdravila ho unaveně.

„Teto?“ protáhl nahoru.

„Co?“

„Můžu se dívat na Ulici?“ zeptal se.

„Klidně,“ momentálně jí to bylo fuk. Aleš odběhl.

„Děcka, pojďte mi pomoct s nákupem!“ zavolala směrem do domu. Taky by mohly něco udělat. Vzápětí z obýváku volala rozčilená Irča.

„Mami! Aleš nás vyhazuje od televize! A přitom nám to za pět minut končí!“

„Teta mi dovolila se dívat na Ulici!“ vykřikoval Aleš z obýváku.

Lucka si promnula čelo. Do háje s nimi, se všemi.

„Aleši, tak počkej pět minut!“ zavolala na něho. Hajzlík sobecký, vždycky si to umí zařídit, aby dostal, co chce. Ignorovala hádku, která se rozproudila v obýváku. Vzápětí vyběhl Aleš a vydupal po schodech nahoru do patra.

„To není spravedlivé! Ony tady sedí celé odpoledne a já se nemůžu podívat ani na Ulici! Nikdy nic nemůžu. A ony jsou rozmazlené a můžou všechno!“

„Nesedíme tady celé odpoledne!“ řvala Irča. „On si vždycky přijde a začne nás vyhazovat! Proč by jako nemohl pět minut počkat!“

„Děcka a dost!“ zvýšila hlas Lucka. Nervy měla na pochodu. Nemusela by to věčné dohadování poslouchat i doma. „Můžete mi laskavě pomoct s tím nákupem?!“

Z obyváku vypochodovala Renča. Popadla tašky a zanesla je do kuchyně. Byla naštvaná.

„Jak bylo ve škole?“ zeptala se jí.

„Fajn,“ odsekla a pak se vytratila do patra.

Irča rozzlobeně vyběhla z obyváku. „Nemáte mě rádi!“

„Ale, Irčo, no tak,“ snažila se uklidnit dceru. „Musíte se nějak domluvit.“

„S ním se nedá domluvit!“ vyběhla do patra a práskla za sebou dveřmi svého pokoje. Hlasitě, aby to bylo opravdu slyšet.

„Pane Bože, dej mi sílu, abych je neuškrtila,“ zamumlala a myslela to smrtelně vážně. Lehla si na pohovku v obýváku a dala si obklad na čelo.

Marek svraštil čelo a za jízdy zašátral v přihrádce po tabletkách na bolest hlavy. Tento týden už třetí Ibalgin. Bylo to nějaké náročné.  Hácha sliboval, že zaplatí, zase, a nezaplatil, zase. A to už se hlásil
T-mobile s upomínkou. Zase to bude stát o dvě stovky víc. A přišla faktura ze stavebnin, to měl taky zaplatit. A neměl z čeho. V peněžence měl padesát korun. Podíval se na ručičku benzínu. Do pondělka to vydrží. To už snad peníze dojdou. Doplatek třicet tisíc za schody před domem, které dělali před měsícem, momentálně zdržovala banka. Jako by snad prachy ve stejné bance musely jít z účtu na účet tři dny.

Už zastavoval před domem a chystal se vypnout mobil, když zazvonil. Podíval se, kdo volá a protočil panenky. Je pátek čtyři odpoledne. To snad nemyslí vážně.

Přijal hovor. „Prosím, tady Čermák.“ Poslouchal nářky člověka v telefonu. To si dělá srandu. V pátek ve čtyři odpoledne. „Určitě to vyřeším,“ pokusil se ho přerušit. „Ne, dneska už ne. V pondělí se tam zastavím. Máme to v plánu. Přes víkend je to zajištěné, aby voda netekla.“

„Ale není to dodělané,“ namítl muž.

„Celý týden bylo špatné počasí. Udělali jsme to hned, jak to bylo jen trochu možné. Je to zajištěné. Dodělávat budeme příští týden.“

Naštěstí se nakonec muž nechal přesvědčit. Marka to stálo skoro všechnu trpělivost.

Zmožený vystoupil z auta a vešel do domu.

„Tati!“ Irča přiběhla a objala ho kolem krku.

„Čau, děcko,“ pohladil ji s úsměvem po vlasech.

„My jsme dneska ve škole…“ povídala, zatímco si sundával boty.

„Strejdo?“ ozvalo se ze schodů. Přišel Aleš.

„Ano?“ odpověděl. Irča zmlkla a čekala.

Aleš začal dlouze vykládat. Marek ho s občasným zabručením poslouchal. Irča se vytratila. „Kde je Renča?“ zeptal se jí, když vycházela po schodech nahoru. „V pokoji,“ zabručela.

„Strejdo?“ Dalibor sešel dolů. „Můžu s tebou na chvíli mluvit?“ Byl vážný, což Marka znepokojilo.

„Mám průšvih,“ přiznal Dalibor potichu.

Marka oblil studený pot. Jaký průšvih? Chtělo se mu říct, ale respektoval, že Dalibor s ním chce mluvit o samotě. Dalibor se odloudal do pokoje. Markovi v hlavě vířily myšlenky. Snad se nic nestalo s tou jeho holkou, se kterou teď chodí. Do háje, to by tak ještě scházelo, aby se mu povedlo udělat děcko. S hrůzou, kterou si nedovolil dát najevo, šel nahoru do pokoje.

„Tak co je?“ zeptal se, sotva za sebou zavřel dveře. Dalibor seděl na posteli se svěšenými rameny.

„Mám průšvih,“ opakoval.

„Jaký průšvih?“ ptal se Marek. Jestli jí udělal děcko, tak ho vlastnoručně vykastruje. Do prdele.

Dalibor se ošil.

„Tak to vyklop,“ pobídnul ho. Tohle ho jednou přivede do hrobu.

„Vyhodili mě z praxe,“ přiznal Dalibor.

„To je ono? Ten průšvih?“ ujišťoval se Marek.

Dalibor jen zničeně přikývnul.

Haleluja! Markovi se chtělo brečet radostí. „Co se stalo?“

Dalibor neochotně vyklopil, že se tam týden neukázal a mistr přišel na to, že chodili za školu.

„Tak to budeš muset napravit,“ řekl Marek. Dalibor se na něj napjatě podíval. „Zajdeš tam a omluvíš se a poprosíš, aby tě vzali zpátky. Co?“

„Nezlobíš se?“ zeptal se Dalibor opatrně.

„Jsi blbec, že ses nechal chytit. Celý týden?“ Zaťukal si na čelo.  „Navíc jsme se domluvili, že tohle se u nás dělat nebude. Pokud potřebuješ omluvenku, tak o tom chci vědět. A škola je od toho, aby se tam chodilo. Takže žádné další průšvihy, jasné?“

„Jo. Díky, strejdo…“

„V pondělí tam zajdeš se sklopenou hlavou. Jasné?“

Dalibor přikývnul. Marek vyšel z pokoje. Dokonale zmožený. Zastavil se a zaklepal na dveře Renčina pokoje.

„Ahoj,“ pozdravil ji. Kreslila si na posteli.

„Ahoj,“ usmála se na něho.

„Kde je mamka?“

„Spí.“

„Máme něco k jídlu?“

„Rohlíky.“

Nevypadala, že by si chtěla povídat, tak potichu zavřel dveře. V kuchyni si sám připravil jídlo. Tvarůžky asi zavoněly až do patra, protože všechny děcka se po jednom přitrousily dolů.

„Potichu, ať neprobudíte tetu,“ napomínal je, když se začínali hašteřit. Pozdě. Lucka vstala a přišla si sednout ke stolu. Pečivo mizelo jako by ho házeli do bezedné jámy. Dalibor ohrnoval nos nad tvarůžky a vzal si šunku. Irča ukradla horní půlku rohlíku Lucce a zakousla se do ní dřív, než si toho někdo stačil všimnout. Aleš pořád mluvil a mezitím stihl sníst nejméně pět rohlíků. Renča se zamyslela a nechala rohlík nestřežený, což byla chyba, protože jí ho Irča vyměnila.

Aspoň tu máme veselo, pomyslel si Marek.

---

„Mohla bys mi pomoct?“ zaúpěla Renča před zrcadlem.

„Já chci taky pomoct,“ ozvala se Lucka.

„No jasně, zase vás budu česat a malovat a sebe nestihnu,“ brblala Irča, která poslední roky platila v rodině za módní policii.

„Já to sama nezvládnu,“ upozornila Renča. „Vždycky se snažím, a když pak vidím výsledek, tak mi je jasné, že to byla dobře myšlená, ale zbytečná snaha.“

„Kde je hřeben?“ zamračila se Lucka na Irču.

„Proč se díváš vždycky na mě?“ rozčilovala se Irča.

„Tak máš ho nebo ne?“

Irča se neubránila úsměvu. „Mám,“ připustila.

„Tak ho dones.“

„Nemůžu,“ vyprskla naštvaně, zatímco se Renči snažila namalovat oči. „Můžeš přestat hýbat očima?!“

„Jak asi, ony se hýbou samy,“ odsekla Renča.

„Já tě tak nesnáším. Prostě to vteřinu vydrž. Vteřinu!“

„Irčo, můžeš mi spravit vlasy?“ připomněla se Lucka.

„Já z vás zcvoknu,“ zaječela Irča afektovaně. Lucka s Renčou si vyměnily pohledy a rozesmály se.

Marek opatrně nahlédnul do koupelny, jen se nahnul dovnitř, vzal si voňavku a utekl. Moc hysterických ženských na jednom místě. Obul si boty a zkontroloval čas.

„Deset minut!“ zavolal směrem nahoru.

Ozval se rachot padajících předmětů a Irčiny nadávky.

První sešla dolů Renča. „Kde mám boty?“ ptala se a začala prohledávat police v komoře. Považoval to za řečnickou otázku, takže se ani nesnažil přemýšlet.

„Tati, kde mám ty boty?“ ozvala se znova.

„Myslíš, že ti v nich chodím nebo co?“ odpověděl jí se zavrtěním hlavy. Rozesmála se.

Konečně byli všichni hotoví a mohlo se jet. Zastavili na parkovišti, kde už se sjížděla auta.

„Čau,“ pozdravili se s Alešem.

„Kde máš sako?“ zeptala se ho Lucka.

„Nemám.“

„Přestaň blbě kecat, měl by sis ho obléct,“ nedala se.

„Nekecám blbě. Prostě ho nemám,“ naštval se.

„Děláš si srandu?“ nechápala Irča.

„Vždyť jsi svědek!“ dodala Renča.

„Nikdo mě nedonutí vzít si sako.“

„Ani svatba vlastního bratra, co?“ ušklíbla se Renča.

„Tu máš stužku a běž do háje,“ vrazil jí do ruky bílou stuhu a oddupal pryč.

Na parkoviště vjelo bílé BMW s kyticí slunečnic na kapotě. Všichni nasedli do aut a rozjeli se podle pořadí, jaké domluvili před pár minutami. Projížděli městem a neodpustili si pořádné troubení.

„Je to divný pocit,“ povzdechla si Renča za volantem.

„Jaký?“ zeptala se Irča.

„Dalibor se žení. Jsme staří,“ odpověděla Renča.

„Mluv za sebe,“ ušklíbla se Irča, která teď sprostě využívala toho, že je o dva roky mladší.

„Moc vtipné,“ plácla ji Renča přes ruku. „Víš, kolik je to roků, co k nám kluci přišli?“

Irča jen zabručela. Jedenáct let, co do rodiny přibrali dva bratry z dětského domova. Všichni byli ještě děti a domov se stal bitevním polem.

„Stejně to bylo drsné,“ povzdechla si Renča a myslela tím všechny roky, kdy to doma skřípalo. Mezi sourozenci, mezi dětmi i mezi rodiči.

„Nemusíš to furt řešit,“ odfrkla si Irča. Rozčilovalo ji, že se všichni staví do role oběti. Přežili to, je to pryč. No ne? K čemu by bylo něco si vyčítat.

„Já toho nelituju. Jen říkám, že to bylo drsné.“

Irča protočila panenky.

Auta zastavila před restaurací. Aleš se otočil ke své přítelkyni Niki, „s tím nadělají takové cavyky. Že se nemohli prostě oženit na radnici. Zašli bychom na pizzu a bylo by. K čemu je taková šílená akce? Fakt se mi chce tady celé odpoledne trčet…“

Niki se zasmála. Vystoupila z auta a Aleš ji následoval. Díval se na bráchu, který si vedl nevěstu. Byl na něho trochu naštvaný, že ho opouští. Dalibor je jeho jediná opravdová rodina.

Dalibor s Karolínou po boku přijímal gratulace. Pořád tak trochu nemohl uvěřit, že se to děje.

„Díky, teto,“ objal dojetím brečící Lucku.

„Tak ať vám to vydrží,“ popřál jim Marek. Na proslovy nikdy moc nebyl. Doufal, že Dalibor ví, jak je na něho hrdý, že se dokázal postavit na svoje nohy, že žije slušný život a nedělá blbosti. Kluci neměli v životě ideální start, ale dokázali se z toho dostat. Aspoň, jak to zatím vypadá. A on doufal, že to tak i zůstane. Jako rodina jim dali nejvíc, co mohli. Dali jim sebe. Poděkování nejspíš nedostanou. Dalibor si to nechá pro sebe a Aleš to nikdy nepřizná. Ale co? O to přece nešlo. Teď už patří k sobě všichni. Už se přestalo dělit na vlastní a nevlastní. Prostě jsou rodina. Stal se zázrak, že to dopadlo tak dobře.

Renča si v hlavě promítala všechny ty roky. Kolikrát se chtěla odstěhovat z domu, jen aby měla konečně klid. A stejně je nakonec všechny miluje, ať jsou protivní, jak chtějí. Happy end… Všichni jsou teď šťastní, spokojení, spolu.

V hlavě jí plynuly obrazy nějakého příběhu. Zase byla zasněná, přemýšlela, co by napsala a jestli by dala dohromady tu knihu. Už se jí nezdálo, že by neměla o čem psát, že by měla málo zážitků. Teď si spíš říkala, že další tak strašně divokou životní jízdu by nepřežila.